Parazitologická problematika u koní v Jihomoravském kraji

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Parazitologická problematika u koní v Jihomoravském kraji Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. Vypracovala: Nikola Mičková Brno 11

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Parazitologická problematika u koní v Jihomoravském kraji vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne podpis.

3 PODĚKOVÁNÍ Touto cestou bych chtěla co nejsrdečněji poděkovat paní doc. Ing. Marii Borkovcové, Ph.D. za cenné rady a připomínky při sepisování této práce. Také bych ráda poděkovala všem majitelům koní za ochotu a spolupráci. Upřímné díky patří také mé matce za pomoc při dotazníkovém průzkumu.

4 ABSTRAKT Název: Parazitologická problematika u koní v Jihomoravském kraji Autor: Nikola Mičková Cílem práce bylo vyhledat informace o parazitologické problematice, zjistit intenzitu infekce, prevalenci a druhové spektrum endoparazitů koní Jihomoravského kraje, provést dotazníkové šetření týkající se strategie v odčervování. Sledování probíhalo od března 1 do ledna 11 a zahrnovalo tři různé výzkumy. Pro zjištění stavu druhového spektra parazitů bylo jednorázově vyšetřeno 124 koní, 66,9 % koní bylo pozitivních na parazity, nejčastěji zástupci čeledi Strongylidae a Ascarididae. Vliv intenzity infekce parazitů na zdravotní stav byl sledován 1krát měsíčně u dvanácti vybraných koní, prokázána byla i vysoká intenzita, přesto nehrozilo žádnému zvířeti ohrožení na životě. Pro zmapování odčervovací strategie bylo vyhodnoceno 118 dotazníků, majitelé nejčastěji aplikují anthelmintika 2krát ročně, na jaře a na podzim a většina dotázaných neprovádí helmintologickou kontrolu z exkrementů. Klíčová slova: parazit, dotazník, anthelmintika, prevalence ABSTRACT Title: Parasitological Study of Horses in South Moravian Region Author: Nikola Mičková Main goal of my study is to gather information about parasites of horses, examine intensity of infection, prevalence and species spectrum of endo-parasites of horses in South Moravian region based on a de-worming strategies survey. Monitoring was taken from March 1 to January 11 and included three different studies. I have examined 124 horses in order to determine spectrum of parasite species. My finding was that 66.9% of horses were positive for parasites, mostly represented by Strongylidae and Ascarididae family. Parasite infection effect having impact on health of horses was monitored once a month by twelve selected horses. Despite my research results indicated a high intensity of infection none of animals` lives was threatened. I have collected and evaluated 118 questionnaires for mapping and defining a de-worming strategy. Horse holders have mostly applied anthelmintics 2 times a year in spring and autumn and the majority of respondents have not implemented helmintological control of excrements. Key words: parasite, questionnaire, anthelmintics, prevalence

5 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Parazitologie Vznik a vývoj parazitologie Význam slova,,parazit Přizpůsobení parazita Diverzita parazitů Vztah,,parazit hostitel Obranné mechanismy potencionálních hostitelů Různá hlediska dělení parazitů Významní parazité trávicího traktu koní Systematické řazení parazitů (Ryšavý, 1989) Třída: Cestoda - Tasemnice Třída: Nematoda - Hlístice Řád: Strongylida Řád: Ascarida Řád: Oxyurida Řád: Spirurida Řád: Rhabditida Třída: Insecta - Hmyz Řád: Diptera Třída: Sporozoea Řád: Eococcidiida Prevalence a intenzita infekce parazitů Vliv endoparazitů na zdravotní stav koní Prevence parazitóz Zárodky parazitů a problémy hygieny životního prostředí Antiparazitika... 27

6 Frekvence a aplikace anthelmintik Druhy anthelmintik Rezistence v chovech koní Dotazníková akce pro chovatele koní prováděná v ČR a ve světě MATERIÁL A METODIKA Parazitolologické vyšetření výkalů Zkoumání parazitů nedestruktivní koprologickou metodou Vyšetření vzorku trusu a jeho příprava na mikroskopování Sledování druhového spektra a prevalence parazitů Vliv endoparazitů na zdravotní stav měsíčně sledovaných koní Stručný popis monitorovaných chovů Dotazníková akce VÝSLEDKY A DISKUZE Spektrum parazitů koní podle literárních zdrojů Jednorázové sledování koní Jihomoravského kraje Měsíční sledování intenzity infekce parazitů a jejich vlivu na zdraví koní Vyhodnocení dotazníku ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA SEZNAM OBRÁZKŮ A GRAFŮ... 48

7 1 ÚVOD Chov koní se za poslední desetiletí velmi rozmohl, není součástí pouze venkovského života, ale i velkoměst. V dnešní době se stává jezdectví a jezdecký sport velkým trendem, kůň neslouží pouze pro těžké práce, jak tomu bylo dříve, ale našel si své uplatnění i v jiných odvětvích, jako jsou hippoterapie, westernové a rekreační ježdění. K novějším jezdeckým disciplínám patří cross-country, pushball, parkurové skákání, pólo a jiné. Problematika infekčních chorob koní je rozmanitá a zahrnuje celou řadu původců. V praxi se nejčastěji vyskytují nemoci způsobené parazity, které se stávají stále častějším a diskutovanějším tématem. Parazité koní bývají velmi často popisováni ve vědeckých publikacích, odborných pracích a vedle běžných parazitů se neustále objevují noví. Kůň je hostitelem několika desítek druhů vnitřních parazitů, z nichž přibližně čtyřicet je považováno za časté, a řada z nich má nesporný význam. Navzdory snadné dostupnosti a široké škále antiparazitik jsou parazitózy stálým problémem v chovech hospodářských i společenských zvířat. Používání anthelmintik by mělo vycházet z důkladného poznání životního cyklu parazita, stupně infekce a z ohledu na možný vznik rezistentních kmenů parazitů vůči aplikovaným přípravkům. Podmětem k sepsání Bakalářské práce bylo zjištění, že v oblasti koňské parazitologie je mnohdy užíváno nadměrné množství chemických preparátů. Do povědomí majitelů a chovatelů koní se vtiskla nesprávná představa o způsobu eliminace endoparazitů. O možnosti helmintologické kontroly trusu je informovanost velmi nízká, mnohdy až nulová. V neposlední řadě nechemické metody kontroly parazitů, počítání vajíček v trusu a kontrolovaná karanténní léčba, mohou u koní zdržet rozvoj rezistence parazitů na podávaná anthelmintika. Cílem práce bylo vyhledat informace o parazitologické problematice, zjistit intenzitu infekce, prevalenci a druhové spektrum endoparazitů koní Jihomoravského kraje, provést dotazníkové šetření týkající se strategie v odčervování. 7

8 2 CÍL PRÁCE Cílem této práce bylo vyhledat co nejvíce informací k tématu parazitologické problematiky u koní a zhodnotit stav současného způsobu odčerování, popřípadě dopadu parazitóz na zdravotní stav koní. Pro stanovení tohoto cíle byly definovány následující dílčí cíle: Studium naší a zahraniční literatury týkající se daného tématu Zjišťování druhového spektra endoparazitů pomocí nedestruktivních koprologických metod Sledování prevalence a intenzity invaze parazitů Vyhodnocení vlivu zjištěných druhů endoparazitů na zdravotní stav koní Vypracování dotazníku pro chovatele koní 8

9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Parazitologie Parazitologie je věda o cizopasných živočiších, zaujímá v systému biologických vědních disciplín důležité postavení. Tento obor v sobě zahrnuje studium parazita a jeho vztahu s hostitelem a prostředím. Paraziti si vytvořili fenomenální životní strategii tzv. na úkor hostitelů, tedy jiných živočichů (Kořínková, 6). Význam tohoto oboru pro zvířata je bezesporný. Úzce souvisí s lékařstvím, veterinářstvím a v poslední době i s ochranou kulturních rostlin a s ochranou a tvorbou životního prostředí. V dnešní době přecházejí parazitologové stále více na ekologické, fyziologické, imunologické a biochemické pojetí parazitologie (Ryšavý a kol., 1989). Z důvodu historických se parazitologie zabývá především eukaryotickými parazity obratlovců: prvoky, červy, členovci. Ostatní typy včetně virů, bakterií a parazitických hub jsou studovány v rámci samostatných oborů. Samozřejmě také všechny druhy parazitických rostlin jsou studovány v samostatném vědním oboru fytopatologie. U studia obecných zákonitostí parazitismu takto mezi skupinami nerozlišujeme a studujeme všechny parazity od retrotransposonů až po kukačku (Volf, Horák a kol., 7) Vznik a vývoj parazitologie Cizopasníci byli známi již od středověku, protože v teplých a zalidněných oblastech způsobovali vážné problémy. Nejasné představy o způsobu jejich života, šíření a poškození hostitele umožňovaly jen jednostrannou ochranu lidského zdraví. Například náboženské zákazy požívání vepřového masa, obsahujícího často zárodky parazitů. Aristoteles učil, že vznikli z bahna, nečistot a vody tzv. praplozením. I o cizopasnících domácích zvířat, ohrožujících zdraví nebo výkonnost, měli určité praktické poznatky a dovedli užívat prostředků, zvláště pak rostlin, k jejich vypuzení (Dyk, 1962) Význam slova,,parazit Definice parazitů se u různých autorů liší. Volf, Horák a kol. (7) například parazita označují za organismus získávající živiny z jednoho nebo několika málo hostitelských 9

10 jedinců, které poškozuje, ale nezpůsobí jim okamžitou smrt. Existují však i jiné definice. Flegr (1) uvádí, že parazit je takový organismus, který se po určitou fázi svého vývoje úzce fyzicky váže na organismus jiného (tzv. hostitelského) druhu, přičemž parazit z této vazby profituje, naproti tomu hostitel strádá. U některých parazitů je tato vazba velmi těsná a parazit žije přímo v těle hostitele tzv. endoparazit (např. tasemnice) nebo přímo uvnitř jeho buněk tzv. parazitičtí endocytobionti. Často automaticky předpokládáme, že hostiteli parazitů jsou pouze živočichové, ale není tomu tak, hostitelem jsou všechny organismy, které jsou parazitovány. Můžeme tedy mluvit o parazitech živočichů, hub nebo rostlin, které mohou být napadány viry, bakteriemi, houbovými mikroorganismy, jinými rostlinami, ale i fytofágním hmyzem. Parazit se vyznačuje dlouhou vazbou na svou oběť, kterou většinou neusmrtí, a pokud ano, tak s časovým odstupem. Parazity není možno vymezit taxonomicky, spíše je označit za ekologickou skupinu, jejíž životní strategií je parazitický způsob života. Na fungování přírodních ekosystémů mají parazité velký význam. Země bez parazitismu by vypadala úplně jinak a v mnoha směrech by byla chudší. Dokáží udržovat konstantní velikost populace hostitelského druhu. Při přesáhnutí velikosti populace hostitelského druhu nad rovnovážnou hodnotu, zrychlí se automaticky přenos parazitů z jednoho jedince na druhého. V menší populaci se hostitelé potkávají méně, a z tohoto důvodu dochází k přenosu parazitů pouze v malém množství (Flegr, 1) Přizpůsobení parazita Následkem dlouholetého parazitárního způsobu života dochází u cizopasníků k tvarovým změnám, kterými se přizpůsobili prostředí, ve kterém žijí. Nejmarkantnější změny jsou u endoparazitů, ti během vývoje ztratili již nepotřebné orgány: zrakové, trávicí (potravu přijímají celým povrchem těla, osmoticky), dýchací (kyslík získávají štěpením např. organických látek). Vyznačují se také nedostatkem pigmentu, zbarvení je dáno krví, kterou se živí, žlučí nebo střevním obsahem. K velkému rozvoji na druhé straně došlo u orgánů, sloužících k přichycení a rozmnožování. U velké většiny endoparazitů se setkáváme s hermafroditismem, tzv. u jednoho jedince jsou vyvinuty jak samčí, tak samičí pohlavní orgány. U ostatních parazitů zůstává oddělené pohlaví s pohlavním dimorfismem (samci jsou menší než samičky) (Stejskalová a kol., 1975). 1

11 3.1.4 Diverzita parazitů První organismy na Zemi museli z principu být volně žijící. Parazitické druhy a skupiny vznikaly a stále vznikají z volně žijících organismů přizpůsobením se k parazitickému způsobu života. Neexistuje žádná velká říše, kam by patřili všichni paraziti, tedy neexistuje žádný tzv.,,dávný praotec parazita. Přesto mají někteří parazité svého dávného předka např. výtrusovci (Plasmodium Marchiafava & Celli, 1885; Toxoplasma Nicolle & Manceaux, 199). U těchto skupin jsou dobře patrná jejich dokonalá přizpůsobení k parazitismu, např. aparát na přichycení, výbava k pronikání do hostitele a jeho buněk, obrana proti imunitnímu systému hostitele. Další výjimkou jsou organismy, které jsou tzv. parazitem poměrně krátkou dobu, měřeno v evolučním měřítku, a někdy pro ně parazitismus není ani povinný. Celé generace jich volně žijí mimo tělo hostitele a jen když se jim naskytne příležitost vstoupit do hostitele, tak se pomnoží a způsobují často smrtící chorobu.(např. Clostridium tetani Flügge, 1886). Zeměpisné rozšíření a struktura populace parazitů je pevně vázána na rozšíření a strukturou populace hostitelských druhů (Hampl, 1) Vztah,,parazit hostitel Skoro každý živočich má na povrchu nebo uvnitř svého těla parazita. Poměr parazit hostitel je téměř vyrovnaný. Hostiteli parazit ve velké míře neškodí a sám výborně prospívá. Tuto biologickou rovnováhu označujeme jako tzv. rovnovážný parazitismus. Pokud dojde k porušení rovnováhy a vážnému ohrožení hostitele, mluvíme pak o tzv. patologickém parazitismu (Totková, Klobušický, Valent, 8). Stejskalová a kol. (1975) uvádí, že parazit škodí svému hostiteli mnoha způsoby: 1. Mechanicky: tlakem a ucpáváním porušují funkce orgánů hostitele, čím větší množství parazitů v hostiteli, o to více dochází k narušení funkce narušeného orgánu. 2. Odebírání živin: cizopasníci ke svému životu potřebují živiny, ty odjímají hostiteli. 3. Traumatický účinek: narušují tkáně, orgány a tělní buňky, škrkavky mohou způsobit i úplnou perforaci stěny střeva. 4. Toxický účinek: parazit vylučuje do těla hostitele produkty své látkové výměny, mohou to být i jedovaté látky tzv. toxiny. 11

12 Vzájemné působení mezi parazitem a hostitelem je podmíněno jednak parazitární aktivitou a jednak hostitelskou reaktivitou. Parazitární aktivita je vyjádřena dvěma základními vlastnostmi: infekčností a patogenitou. Infekčnost umožňuje dosáhnutí vstupní brány do organismu hostitele, adaptovat se v novém prostředí a připravit se ke vstupu do nového hostitele. Patogenita naproti tomu je schopnost parazita narušit rovnováhu hostitele. Hostitelská reaktivita je soustava vlastností, které popisují odpověď hostitele na vnik parazita do organismu. Reaktivita je dána jednak primárními vlastnostmi, vnímavostí a odolností, a jednak sekundární vlastností, imunitou. Vnímavost je schopnost hostitele infikovat se parazitem a poskytnout mu podmínky pro šíření a přenos. Odolnost neboli rezistence umožní hostiteli aktivně omezovat množení parazita a bránit se proti jeho patogennímu působení (Jíra, 1998) Obranné mechanismy potencionálních hostitelů Stejskalová a kol. (1975) uvádí několik obranných mechanismů: a) Zánětlivá reakce: leukocyty a lymfocyty se snaží zneškodnit parazita fagocytózou (pohlcením) nebo vytvořením zánětlivého ložiska. b) Reakce retikuloendotheliálního systému (RES): složky obranného mechanismu se nacházejí v játrech, mízních uzlinách a slezině. c) Humorální reakce: závislá na množství obranných látek krevního séra. d) Tkáňová reakce: kolem parazita vytvoří ochranný obal, izoluje ho tak od ostatní tkáně. e) Mechanickým odstraňováním: zbavuje se tak především ektoparazitů. Překoná-li hostitel invazi cizopasníka v průběhu svého života, může získat imunitu buď trvalou (na celý život) nebo dočasnou (na určitou dobu) (Stejskalová a kol., 1975) Různá hlediska dělení parazitů I. Dle systematické příslušnosti (Stejskalová a kol., 1975) Veterinární protozoologie: studuje veterinárně významné prvoky Veterinární helmintologie: studuje veterinárně významné helminty Veterinární arachnoentomologie: studuje veterinárně významné pavoukovce a hmyz 12

13 II. Dle hostitele (Kořínková, 6) Zooparaziti: paraziti člověka a zvířat Fytoparaziti: parazité rostlin III. Dle lokalizace na povrchu nebo uvnitř hostitele (Kořínková, 6) Ektoparazit (vnější parazit): cizopasí na povrchu těla a povrchových orgánech (např. vši, blechy) Endoparazit (vnitřní parazit): cizopasí ve vnitřních orgánech (např. motolice, tasemnice) IV. Dle orgánových systémů (Kořínková, 6) Střevní (intersticiální, enterální): žijící v trávicím traktu, především v tenkém a tlustém střevě (např. Parascaris equorum Goeze, 1782) Krevní: pohybují se v krevní plazmě jako mikrofilárie nebo jsou přichyceny k cévní stěně jako schistosomy Dutinový (kavitární): (např. Trichomonas vaginalis Donné, 1836) Tkáňový (orgánový, systémoví): nacházejí se ve vnitřních orgánech Kožní a podkožní: lokalizace v kůži a podkoží V. Dle vazby na hostitele (Volf, Horák a kol., 7) Obligátní paraziti: část svého životního cyklu musejí prožít paraziticky, aby mohli dokončit svůj vývoj. Fakultativní (příležitostní) parazit: volně žijící živočichové, kteří normálně cizopasným způsobem života nežijí, ale za určitých podmínek se tak mohou chovat. Náhodný parazit: napadne živočicha, který není jeho normálním hostitelem, ale i přesto se na něj dokáže postupně adaptovat. Hyperparazit: parazit současně slouží jako hostitel pro jiné cizopasníky, tedy cizopasník u jiného druhu parazita. Pseudoparazit: organismy nebo jeho části, které mohou být pro svou vnější podobnost zaměňovány s vývojovými stádii parazitů nebo i s dospělci. 13

14 VI. Dle časového úseku v životním cyklu kdy parazitují (Kořínková, 6) Permanentní (trvalý) parazit: žije po celé období své dospělosti na povrchu nebo uvnitř svého hostitele. Temporální (dočasný) parazit: parazituje pouze občas, po určitou dobu se živí na svém hostiteli. VII. Podle typu životního cyklu (Kořínková, 6) Monoxenní: s účastí jednoho hostitele Heteroxenní: s účastí více hostitelů VIII. Podle invaznosti (Stejskalová a kol., 1975) Paraziti vysoce patogenní: stačí, aby hostitele napadlo jen nepatrné množství cizopasníků, a mohou způsobit smrt. Paraziti patogenní: vyvolávají parazitózu, někteří mají tuto schopnost větší, někteří menší. Paraziti fakultativní: jejich patogenita závisí na zdravotním stavu hostitele. IX. Podle způsobu výživy (Kořínková, 6) Stenofágní (monofágní): vázáni na úzký okruh hostitelů, zpravidla blízce fylogeneticky příbuzných, nebo i jen na jednoho hostitele, ale za určitých podmínek mohou přecházet na hostitele jiného. Euryfágní (polyfágní): široké spektrum hostitelů 3.2 Významní parazité trávicího traktu koní Parazitické organismy pocházejí ze tří skupin bezobratlých živočichů: prvoci, členovci a hlístice. Parazitičtí prvoci tzv. Protozoa, jsou předmětem studia veterinární protozoologie jako původci protozoonóz. Patří mezi jednobuněčné živočichy mikroskopických rozměrů. Parazitičtí členovci tzv. Arthropoda jsou charakterizováni článkovitým tělem, článkovanými končetinami a vnější chitinovou kostrou. Zdravotnicky významní se dělí na roztoče a hmyz. Živočichové skupiny červů se označují také jako hlísti nebo helminti, nákazy jimi vyvolané se nazývají helmintózy (Havlík, 1985). Známo je asi 15 druhů vnitřních parazitů koní (Stachová, 3a). 14

15 Nematody jsou zastoupeny 28 rody a 75 druhy, cestody 3 rody a 4 druhy (Vernerová, 6) Systematické řazení parazitů (Ryšavý, 1989) Říše: Animalia Kmen: SCOLECIDA Podkmen: PLATHELMINTHES Třída: Cestoda Podtřída: Eucestoda Řád: Cyclophyllida Čeleď: Anoplocephalidae: Anoplocephala perfoliata (Goeze, 1782) Blanchard, 1848 Paranoplocephala mamillana (Meblis, 1831) Anoplocephala magna (Abildgaard, 1789) Sprengel, 195 Podkmen: NEMATHELMINTHES Třída: Nematoda Řád: Strongylida Čeleď: Strongylidae (Velcí strongylidé): Strongylus vulgaris Looss, 19 Strongylus equinus O. F. Müller, 178 Strongylus edentatus Looss, 19 Čeleď: Cyathostominae (Malí strongylidé) Čeleď: Dictyocaulidae (Plicnivky): Dictyocaulus arnfieldi (Cobbold, 1884) Řád: Ascarida Čeleď: Ascarididae: Parascaris equorum (Goeze, 1782) Řád: Rhabditida Čeleď: Strongyloididae: Strongyloides westeri Ihle, 1917 Řád: Oxyurida Čeleď: Oxyuridae : 15

16 Oxyuris equi (Schrank, 1788) Řád: Spirurida Podřád: Spirulata Čeleď: Habronemitidae: Habronema muscae Carter, 1861 Říše: Animalia Kmen: ARTHROPODA Třída: Insecta Řád: Diptera Podřád: Brachycera Čeleď: Oestridae: Gasterophilus intestinalis (De Geer, 1776) Říše: Chromalveolata Podříše: Protozoa Kmen: APICOMPLEXA Třída: Sporozoea Řád: Eococcidiida Podřád: Eimeriina Čeleď: Eimeriidae : Eimeria leuckarti (Flesch, 1883) Třída: Cestoda - Tasemnice Tělo mají protáhlé, kryté kutikulou, skládají se z hlavičky (skolexu), krčku a článků (proglotidů). Na hlavičce se nacházejí štěrbiny nebo přísavky a chobotek s chitinovými háčky, kterými se přichycují k sliznici střeva. Podle utváření příchytného zařízení rozdělujeme tasemnice do dvou skupin (Stejskalová a kol., 1975): 1. Štěrbinovky: na skolexu dvě protáhlé štěrbiny, vývoj je vázaný na vodní prostředí a vyvíjí se přes dva hostitele 2. Kruhovky: na skolexu čtyři kruhovité přísavky, uprostřed chobotek s háčky, vajíčka obsahují larvičku onkosféru (s potravou vnikne do zažívacího traktu hostitele a vytváří boubel), parazitují u suchozemských živočichů Na hlavičku navazuje úzký krček, z něhož vyrůstají články. V každém článku jsou vyvinuté pohlavní orgány samčí i samičí. Poslední články vyplňuje trubicovitá děloha plná vajíček. Potravu přijímají osmoticky. Boubel neboli larvocysta je označení pro vývojové stadium tasemnic vyvíjející se ve tkáních mezihostitele. Cysticerkoid, nejnižší 16

17 forma vývoje boubele, nejmenší cysticerkus mikroskopických rozměrů. Cysticerkus bývá okrouhlého nebo oválného tvaru, velikosti zrnka až vajíčka. Uvnitř měchýřku se nachází jedna hlavička příští tasemnice. Coenurus má uvnitř desítky až stovky hlaviček a echinokok je měchýřkovitý boubel, velikosti dětské hlavičky, velké množství hlaviček na vnitřní straně měchýřku plavou rovněž skolexy volně v tekutině (Stejskalová a kol., 1975). Mezi nejčastěji vyskytované a celosvětově rozšířené tasemnice koní patří především Anoplocephala perfoliata, žijící ve slepém střevě u ileo-cekální chlopně. Méně často se lze setkat s Anoplocephala magna v zadní části tenkého střeva nebo s Paranoplocephala mamillana, žijící v přední části tenkého střeva, výjimečně v žaludku. V živém koni se diagnostikují velmi těžce, protože běžné metody zjišťující vajíčka parazitů v trusu zde selhávají. Koně se nakazí většinou na jarní pastvě. Dospělci žijí v tenkém střevě, larvální stádia pak v roztočích (Švehlová, 8a). Příznaky spojené s přítomností tasemnic: chronické problémy s trávením, průjmy, občasné koliky, hubnutí, chudokrevnost, matná srst (Švehlová, 5b). Anoplocephala perfoliata Vybavena čtyřmi kulovitými přísavky a dosahuje velikost 3 mm. Dospělec měří 2,5 až 8 cm a je 1,5 až 2 cm široký. Vajíčka polygonálního tvaru a velikosti 6 až 8 µm. Odcházejí spolu s trusem do vnějšího prostředí, na pastvě jsou schopna přežít až devět měsíců. Mezihostiteli jsou půdní roztoči čeledí Galumnidae, Oribatulidae a Carabodidae. Po pozření vajíček roztoči se onkosféra uvolní a z vajíčka pronikne do jeho tělní dutiny. V těle roztoče se pak jeden až čtyři měsíce vyvíjí do stádia cysticerkoidu. Po pozření definitivním hostitelem, koněm, se za 6 až 8 týdnů vyvine dospělá tasemnice, která pak produkuje vajíčka vylučovaná trusem (Vojtková, 6). Nemigruje tělem, ale setrvává pouze ve střevě, v místě přichycení. Pokud se parazité vyskytují ve větších počtech, mají tendenci se shlukovat. Koně s malým počtem tasemnic nemusí vykazovat klinické příznaky onemocnění. Masivní infekce (více než 1 jedinců) vyvolává koliky, průjem, peritonitidy, hubnutí a anémii. V České republice dlouho chybělo účinné antiparazitikum, teprve nedávno byla registrována kombinovaná antiparazitika obsahující účinnou látku praziquantel (Vojtková, Mezerová, Koudela, 6). Protože tyto stavy se vyskytují zřídka a prevalence infekcí 17

18 tasemnice je přitom vysoká, neměla by se patogenita tasemnic podceňovat (Mair, Divers, 1997). Obrázek 1: Anoplocephala perfoliata a Strongylidae (Mair, Divers, 1997) Třída: Nematoda - Hlístice Řád: Strongylida I. Čeleď: Cyathostominae ~ Malí strongilidé Početná, celosvětově rozšířená skupina parazitů. Donedávna chápáni jako neškodní cizopasníci, které koně dobře snášejí. Představují střevní parazity s vývojem přímým, taxonomicky patřící do podčeledi Cyathostominae. Parazitují v tlustém střevě, produkují silnostěnná vajíčka, která v trusu odcházejí do vnějšího prostředí (Bodeček, Koudela, Jahn, 6). Kopytník se nakazí pozřením larvami kontaminovanou vodou nebo senem. Z vajíček se líhnou larvy, které se dvakrát svlékají v infekční larvy L3. Vývoj probíhá bez mezihostitele, infikovaní koně vylučují vajíčka do vnějšího prostředí. Po pozření hostitelem se larvy dostávají do střevní stěny, kde tvoří uzlíky (jeden uzlík jedna larva) a mění se v dospělce L4. Po 1,5 3 měsících se navrací do tlustého střeva a pohlavně dospívají (Jurášek, Dubinský, 1993). Dospělci jsou asi centimetr dlouzí, červeně zbarvení (Bodeček, 6). Onemocnění způsobené malými strongylidy se nazývá cyatostomóza. Infekce koní probíhá většinou bez klinických příznaků (kolikové bolesti, ztráta kondice). Dospělci malých strongylidů způsobují patologické změny sliznice tlustého střeva v místě přichycení (Bodeček, Koudelka, Jahn, 6). Důvodů larvální cyatostomózy (Mairs, Divers, 1997): Larvy encystované ve sliznici tlustého střeva ve stadiu zastaveného larválního vývoje jsou rezistentní k působení anthelmintik. Zde mohou setrvávat po dobu několik let. Klinické případy cyatostomózy postihují nejčastěji zvířata mezi 18

19 jedním a pátým rokem života, v průběhu zimy a jara. Vyskytují se však i u starších zvířat a v jiných ročních obdobích. Antiparazitární program nezabrání kontaminaci pastvin infekčními larvami. V mnoha případech není u koní, kteří se pasou na jedné pastvině uplatňován stejný antiprazitární program, zejména mají-li různé majitele. Místo jednotné aplikace anthelmintik celému stádu na pastvě, jsou zvířata ošetřována nahodile. Pak je velká pravděpodobnost zamoření pastviny infekčními vajíčky. Rezistence vůči anthelmintikům (benzimidazolům a pyrantelu). II. Čeleď: Strongylidae ~ Velcí strongylidé Velikost dospělců se pohybuje okolo 1 4 mm, žijí ve velkém kolonu a slepém střevě. Mezi nejčastější zástupce řadíme Strongylus vulgaris, Strongylus equinus, strongylus edentatus. Nebezpečné jsou především jejich larvy (Strongylus vulgaris), které migrují tělem skrze střevní stěnu, pokračují do střevní tepny, z níž se asi za půl roku dostávají proudem krve zpět. Ve střevní stěně vytvářejí uzlíky a pohlavně dozrávají. Larvy Strongylus equinus pronikají stěnou tlustého a slepého střeva, kde mohou narušit nervové pleteně a tím způsobit poruchy střevní peristaltiky. Stejně jako Strongylus edentatus se mohou dostat i do jater. Vyvolávají koliky, horečky, chudokrevnost a při velké infekci mohu způsobit i smrt (Švehlová, 5a). Obrázek 2: Strongylus edentatus, s. vulgaris, s. equinus (Jurášek, Dubinský, 1993) Strongylus equinus Živí se krví a k vývoji nepotřebují mezihostitele. Napadá koně a osly, dosahuje velikosti až 4 cm, odděleného pohlaví, vajíčka jsou rozrýhovaná. Larvy se zavrtávají do sliznice tlustého střeva, odtud jdou do jater, z jater do slinivky břišní a opět do střeva kde se vyvinou v dospělé červy. K nakažení dochází per os, potravou nebo vodou. Při napadení se někdy dostavují kolikové bolesti, poruchy cirkulace a činnosti slinivky břišní (Stejskalová a kol., 1975). 19

20 Strongylus vulgaris Samec dosahuje délky mm a samička 21 mm. Vajíčka velikosti 8 až až 54 µm. Parazituje v arterii messenterice cranialis (Jurášek, Dubinský, 1993). Strongylus edentantus Samec dlouhý mm a samička mm. Lokalizuje se v játrech a peritoneum (Jurášek, Dubinský, 1993) Řád: Ascarida Protáhlé, smetanově zbarvené tělo, kryté pružnou lesklou kutikulou. Ústa s různým počtem pysků přecházejících ve svalnatý jícen a střevo, které končí řití. Škrkavky jsou odděleného pohlaví, samečci jsou menší a mají spirálově stočený zadeček, lokalizují se v tenkém střevě. Po pozření vajíčka se z něj v trávicím ústrojí uvolní larva, která proniká střevní sliznicí do krevního oběhu. Krevní oběh se dostává přes srdce do plic. Zde proniká plicními sklípky do průdušek a následně do průdušnice. Dráždění průdušnice vyvolává vykašlávání a následným polknutím hlenu se larva vrací zpět do střeva, kde dorůstá v dospělce (Stejskalová a kol., 1975). Škrkavka koňská Parascaris equorum Samička dosahuje délky až 4 cm, je největší škrkavkou, samci jsou menší cm (Hipe, 1985). Vajíčka jsou tlustostěnná, okrouhlá a hnědá. Obal se skládá ze tří vrstev. Silná invaze vyvolává kolikové bolesti, zácpy a dráždí organismus vylučovanými toxiny (Stejskalová a kol., 1975). Vývoj přímý, vajíčka odchází spolu s výkaly. K přenosu dochází požitím infekčních L3 vajíček a následuje tzv. hepato-pulmonální migrace. Migrační fáze trvá cca 3 týdny (Ballweber, 1). Způsobuje škrkavičnost koní. Nejvíce se vyskytuje u hříbat a vyvolává koliky. Škrkavky škodí hostiteli jednak mechanicky (cestováním larev), čímž vytvářejí vstupní bránu infekci, jednak účinkem produkovaných toxinů, které nepříznivě ovlivňují vývoj hříbat a zhorčují výživný stav napadených koní. Klinické příznaky nejsou výrazné ani charakteristické. Silná invaze může způsobit ucpání tlustého střeva s příznaky prudkých

21 kolikových bolestí s letálním koncem. Terapie založena na podání účinných anthelmintik (Nejedlý, 1973) Řád: Oxyurida Žijí v tlustém střevě a konečníku. Samičky kladou vajíčka v řitní krajině (Hiepe, 1985). Roup koňský Oxyuris equi Samička dosahuje velikosti 4 15 mm, sameček 9 12 mm. Samičky roupů opouštějí v noci ampulu konečníku a kladou vajíčka kolem řitního otvoru. Vajíčka jsou oválná a uvnitř se nachází larva. Potravou se dostanou do trávicího ústrojí a v tlustém střevě dorůstá v dospělce. Postižení koně se dřou o hrazení, často si způsobují oděrky a záněty v okolí konečníku (Hiepe, 1985). Dření ocasu může mít i jiné důvody, velmi pravděpodobná příčina bývá nedostatečná hygiena okolí konečníku, zapaření či alergie (Švehlová, 8b) Řád: Spirurida Spirura koňská Habronema muscae Dospělá hlístice se lokalizuje v žaludku koní, dosahuje velikosti 8 22 mm. Mezihostiteli jsou mouchy domácí, do kterých vnikají larvy spirury. Larvy pronikají do sosáku dospělé mouchy. Moucha je přenáší na kůži koně, popřípadě na sliznici dutiny ústní nebo nosní. Larva po slíznutí koněm cestuje do žaludku, kde dorůstá v dospělou hlístici a způsobuje žaludeční habronemózu. Onemocnění se projevuje jen při silné invazi, s to kolikami a hubnutím. Larvy vnikající do nosní sliznice a odtud do plic způsobují plicní habronemózu. Uzlíky jsou velikosti špendlíkových hlaviček. Mouchy však infikují larvami i povrchové rány na kůži a tím způsobují kožní habronemózu. Projevuje se svědivými vředy, nekrotizujícími uvnitř (Stejskalová a kol., 1975). Obrázek 3: Vývojový cyklus Spirury koňské (Stejskalová a kol., 1975) 21

22 Řád: Rhabditida Strongyloides westeri Parazituje v tenkém střevě hříbat, 8 až 9 cm dlouhá. Infekční larvy často žijí v hluboké podestýlce stájí. Do hříběte se larva dostane skrze kůži do mízních a krevních cév a putuje jimi až do plic. Průdušnicí a hltanem putují do střeva, kde dospívají. Druhý způsob nákazy hříbat je pak prostřednictvím mléčné žlázy, kam se larvy dostanou krví. Napadená hříbata mají 9 dní po porodu zánět střev a průjem. Starší kůň má vůči strongyloidům určitou odolnost a ti v jeho těle nedospějí (Švehlová, 5a) Třída: Insecta - Hmyz Řád: Diptera Střeček koňský Gasterophilus intestinalis Dospělá moucha klade žlutá vajíčka na srst končetin. Vylíhlé larvy způsobují svědění a koně donutí k olíznutí a polknutí. Na žaludeční sliznici se larvy zachytí a dorůstají až do velikosti 2 cm, vyvolávají žaludeční poruchy, koliky, průjem, chudokrevnost a vyhublost. Následující rok na jaře (od nakažení larvou) odcházejí spolu s výkaly. Invazi střečků lze zabránit zaháněním zvířat v slunném letním období v poledne z pastvy do stinných letních salaší. Důvodem je fakt, že samička létá především v této době (Stejskalová a kol., 1975) Třída: Sporozoea Řád: Eococcidiida Kokcidie jsou početnou skupinou obligátně intracelulárních, jednobuněčných parazitů obratlovců. Nejpočetnější čeleď Eimeriidae se svými 18 rody zahrnuje druhy s obligátně jednohostitelským typem (monoxenní) vývojového cyklu spolu s několika druhy se schopností vytvářet klidová stádia v hostiteli. Vícehostitelský vývojový (heteroxenní) cyklus je v rámci čeledi výjimkou a zřejmě bude v budoucnu příčinou některých systematických změn (Chroust, 1998). 22

23 Eimeria leuckarti Celosvětově rozšířená, napadá koně i osly. Oocysty náleží k největším oocystám rodu Eimeria, dosahují velikosti µm. Jsou oválné, silnostěnné a tmavohnědého zabarvení. Sporulace trvá kolem dvaceti dní při teplotě C. Kokcidie se vyvíjí v epiteliálních buňkách tenkého střeva, především u hříbat. Narušením sliznice epitelu dochází ke vzniku akutních a chronických průjmů, především při masivních infekcích u hříbat. Oocysty E. leuckarti diagnostikujeme mikroskopicky, k průkazu původce využíváme flotační i sedimentační metody. Pravidelné střídání pastvin a desinfekce stájí snižuje riziko nakažení (Chroust, 1998). 3.3 Prevalence a intenzita infekce parazitů Velká většina (kolem 99 %) nalezených vajíček patří hlísticím z čeledi Cyathostominae, jsou celosvětově rozšířeni. U jednoho koně může nelézt 4 až 1 5 jedinců v zastoupení od 2 do 21 druhů. Průměrná hodnota intenzity infekce u jednoho koně se pohybuje kolem jedinců (Langrová, Jankovská 2). Nováková a Koudela (6) sledovali pět chovů ve Zlínském a dva v Jihomoravském kraji, koprologicky vyšetřeno bylo 167 koní. U 83,8 % zjištěn pozitivní nález a u 16,2 % negativní nález stádií endoparazitů v trusu. Intenzita infekce jednotlivých parazitů v jednotlivých stájích je uvedena v tabulce 1. Tabulka 1: Výskyt vajíček jednotlivých parazitů ve sledovaných chovech (Nováková, Koudelka 6) procento zastoupení chov koně Strongylidae Strongyloides westeri Parascaris equorum Anoplocephala sp ,2 7,9 12,1, 7, ,3, 8,3,, ,2,, 2,3, 4 95,1, 1,,, ,,,, 6 69,9 5, 5,,, ,3 4,5,, 4,5 Eimeria leuckarti Infekce tasemnicemi Anoplocephala perfoliata postihuje asi 7 % koní na celém světě (Divers, 1997). Studie prevalence (podíl počtu jedinců trpících danou nemocí a počtu všech jedinců ve sledované populaci) provedené koprologickými metodami 23

24 v Německu v letech zaznamenávají výskyt A. perfoliata,7 25 %. Na Slovensku v roce 1 byla koprologicky zjištěna prevalence,11 % a v Polsku 2,1 %. Američané vyhodnocovali patologické a koproskopické vyšetření od února 1981 do února Během této doby bylo ve světě vyšetřeno 363 koní, z toho 353 koní vyšetřeno koprologicky. Prevalence při pitvě dosáhla 54 %, ale koprologicky byly tasemnice potvrzeny jen u 3,1 % vyšetřených koní. V České republice bylo od ledna 3 do září 4 koprologicky vyšetřeno 432 vzorků trusu od 342 koní, prevalence zjištěna u 23 koní (6,73 %). Porovnáme-li prevalenci tasemnic v ČR a ve světě je zřejmé, že nebyly nalezeny významné rozdíly ve výskytu A. perfoliata (Vojtková, Mezerová, Koudela, 6). Prevalence E. leuckarti byla sledována v Německu ve stádě čtrnácti klisen a jejich hříbat v období letní pastvy od května do září. Průměrná intenzita oocyst byla velmi nízká. V průběhu studie nebyly zaznamenány žádné klinické příznaky gastrointestinální poruchy (Bauer, 1988). 3.4 Vliv endoparazitů na zdravotní stav koní Parazitární infekce se dějí především orální cestou trávicím ústrojím, intrauterinní cestou (dělohou), laktogenní cestou (přes sání mléka), perkutánní cestou (přes kůži). Parazité koní mohou velmi negativně ovlivňovat zdravotní stav a pohodu koní všech věkových kategorií. Pro přenos infekce hraje důležitou roli tzv. vektor. Primární vektor charakterizuje přímý úzký kontakt s parazitem, který vede následně k různým klinickým projevům onemocnění. Pro sekundární vektor je charakteristická cesta přes mezihostitele, který až teprve v dalších vývojových stádiích může vyvolat změny zdravotního stavu (Dražan, 1). Pokud obývá hodně koní malé území, šance, že se parazity nakazí, roste opravdu geometrickou řadou. Jen výjimečně se divoký kůň, pohybující se neomezeně po území o rozloze více než tisíc akrů, nakazil vnitřními parazity, dokonce ani tehdy, když nikdy nebyl odčervován. K tomu, aby se kůň nakazil, potřebuje trávu znečištěnou trusem. Divocí koně se pasou na jednom místě vždy chvíli, potom putují dále a trus nechávají daleko za sebou. Larvou L3 se nenakazí, protože se ještě nestačila z vajíčka vyvinout a než se koně vrátí zpět na místo, kde už jednou byli, vývojový cyklus parazita je přerušen. Srovnání života divokých koní se životem koně na ohraničené pastvině, ten 24

25 nemůže putovat dál a trus nechat daleko za sebou. Také podnebí má velký vliv na zamoření parazity. Koně žijící v teplých oblastech jsou ve větším riziku než ti, kteří žijí v krajinách s horkým a suchým klimatem (Stachová, 3a). Stachová (3a) uvádí několik důvodů, proč proti parazitům bojovat: Mohou způsobit těžké koliky, buď proto, že úplně ucpou střevo nebo naruší tepny, které do střeva přivádějí krev. V menším množství neustále dráždí a poškozují střevní sliznici neustále se vracející mírné koliky, špatné trávení, dlouhotrvající průjmy. Hlavně mladí koně, jsou-li začerveni, špatně rostou, protože jejich střevo není schopno vstřebat všechny živiny, které dostanou v krmivu. Larvy některých druhů putují tělem koní a poškozují jednotlivé orgány Prevence parazitóz Vedle nakažlivých nemocí způsobených choroboplodnými bakteriemi, spirochétami, viry nebo plísněmi má zdravotnický význam skupina parazitických nemocí, parazitóz, jejichž původci jsou parazitičtí živočichové zooparaziti. Bez znalosti biologie parazitů nelze pochopit patogenezi nemoci ani protiepidemická a preventivní opatření. Parazitické organismy pocházejí ze tří skupin bezobratlých živočichů, jsou to prvoci, hlísti a členovci (Havlík a kol., 1985). Několik základních pravidel prevence (Stejskalová a kol., 1975): Nově nakoupená zvířata je nutno před vypuštěním do vlastního chovu ustájit v karanténních stájích. V průběhu karantény uděláme veškerá parazitární vyšetření. Nemocné nebo z nemoci podezřelé jedince ustájíme v izolační stáji. Dodržujeme hygienu stáje, čistotu napáječek a žlabů. Dezinfekcí, deratizací a dezinsekcí likvidujeme původce, přenašeče a mezihostitele. Dbáme na zvýšenou péči výběhů a úpravu pastvin. Po odčervení je nutné zvířata držet uzavřená a neškodně odstranit cizopasníky vyloučené z těla. Proti parazitózám provádíme preventivní odčervovací akce. Před pastevním obdobím provádíme vyšetření zvířat na parazity. 25

26 Péče o pastviny patří mezi preventivní opatření, která pomohou zbavit se vývojových stádií parazitů mimo tělo koně. Většina parazitů se do prostředí dostává z koňského trusu, proto je důležité jeho pravidelní sbírání. Sekaní nedopasků, drénování mokrých míst, vápnění a hnojení pastvin pouze kompostovaným hnojem a nepoužívání koňského hnoje je důležitou součástí prevence (Švehlová, 7). Na silně zamokřenou pastvinu nepouštíme koně dříve, než pastvina neuschne. Pokud jsou pastviny dostatečně velké, využívá se jedna pastvina jednou za dva roky. Možností je také rozparcelování pastviny na menší a koně po týdnu převádět na novou část (Ende a Isenbügel, 6). Ve světě se také velice často aplikuje pasení společné nebo střídavé využívání pastviny koňmi a ovcemi nebo skotem. Tímto způsobem velice účinně přerušíme vývojový cyklus parazitů, především pak malých strongylidů. Ovce a skot pozřou na trávu přichycená vajíčka strongylidů, která v jejich zažívacím ústrojí uhynou. Larva je pozřena atypickým hostitelem, dojde k přerušení vývojového cyklu. Dále je také důležitý počet koní na hektar, čím víc tím hůř (Stachová, 3b). Důležité je dodržování plánu dehelmintace, neodčervovat častěji, než je potřebné, zamezit poddávkování léčiva, střídat dle možnosti anthelmintika s různým mechanismem účinku, dodržovat opatření při přesunu koní a pravidelně monitorovat účinnost anthelmintik (Vernerová, 6) Zárodky parazitů a problémy hygieny životního prostředí Zárodky parazitů se vyvíjí zpravidla mimo hostitelský organismus v průběhu exogenní fáze. Jejich odolnost vůči abiotickým a biotickým faktorům prostředí závisí na struktuře, složení obalových vrstev a biologicko fyziologických vlastností zárodku. Dezinfekce zahrnuje komplex opatření na zničení zárodků parazitů člověka, zvířat a rostlin ve vnějším prostředí se zabezpečuje několika způsoby: mechanicky (odkliz hnoje, podestýlky), fyzikálně (záření, sušení, teplota) a chemicky (přípravky s ovocidním či larvicidním účinkem). Z parazitologického hlediska dezinfekci ustajovacích prostor rozdělujeme na profylaktickou (provádíme dvakrát do roka, na jaře a na podzim), průběžná (3 až 5 dní po léčbě ustájených zvířat) a terminální (v ustajovacích prostorách po vyprázdnění) (Jurášek, Dubinský, 1993). 26

27 3.4.2 Antiparazitika Přesto že existuje široká škála účinných antiparazitik jsou parazitózy stálým problémem v chovech hospodářských i společenských zvířat. Omezit četnost dehelmintace na nejnutnější možnou míru na základě koprologického vyšetření, tím snižujeme možnost rezistence. Odčervujeme na konci a na začátku pastvy, aby se omezila její kontaminace. Výkaly po provedené dehelmintaci obsahují velké množství vajíček, proto jejich sběr musí být zvláště důkladný. Antiparazitární program by měl být doplněn pravidelným monitoringem (tzn. jednou ročně individuální koprologické vyšetření) všech koní v chovu (Bodeček, Koudelka, Jahn, 6). Jurášek a Dubinský (1993) rozděluje antiparazitika dle svého účinku na: 1. Antiprotozoika (ve veterinární parazitologii patří k nejvýznamnějším antikokcodika, k nejpoužívanějším řadíme ionofory a sulfonamidy) 2. Anthelmintika (viz kapitola ) 3. Antiartropodika (proti parazitickým členovcům, k nejúčinnějším patří organofosfáty) Frekvence a aplikace anthelmintik Birdová, Parelli a Langrish (1) rozdělují způsob odčervení na intervalové a cílené strategické odčervování. Intervalové odčervování popisuje tradiční postup během pastevní letní sezóny, kdy se koně v pravidelných intervalech odčervují. Cílem je naprosto zastavit vylučování vajíček trusem, a tím snížit příjem parazitů během pastvy. Během nerizikového zimního období a jsou-li koně většinu dne ustájeni, není nutné odčervovat. Intervaly odčervení řídíme podle doby, kdy se po aplikaci znovu v trusu začnou objevovat vajíčka parazitů. Nevýhodou této metody je užívání velkého množství léčiv, zvířata jsou odčervována nevybíravě. Zvyšuje počet rezistentních jedinců. Zatím co u cíleného strategického odčervování se snažíme potlačit během kritického období roku kontaminaci pastvy vajíčky. Všichni koně projdou testem a jsou odčerveni jen ti, kteří jsou nejvíce zamořeni parazity. Dražan (1) popisuje odčervení koní rozdílně, s ohledem na věk a pohlaví. Březí klisny odčervujeme jeden měsíc před porodem a pak ještě jednou za dva měsíce. Hříbata poprvé odčervíme ve věku 6 8 týdnů, pak v osmitýdenních intervalech až do věku 3 let. Dospělí koně ošetřujeme nejméně jednou za 3 měsíce, v případě velkého 27

28 výskytu parazitů ve stádu zkrátíme termín odčervení na 8 týdnů a plemenní hřebci jednou za 8 týdnů Druhy anthelmintik Pro dehelmintaci koní se používají anthelmintika s rozdílným mechanismem a spektrem účinku, jsou k dispozici v různých lékových formách. V dnešní době existuje celá řada jednosložkových i vícesložkových hromadně vyráběných léčivých přípravků pro regulaci parazitóz koní v chovu (Vernerová, 6). Dělení anthelmintik do čtyř skupin (Švehlová, 7): Benzimidazoly Působí proti hlísticím a ve zvýšených dávkách i proti tasemnicím. Bohužel díky jejich nesprávné aplikaci se rozšiřuje rezistence u malých strongilidů. Do této skupiny řadíme: fenbendazol (Panacur), mebendazol (Antiverm, Telmin). Avermectiny Nejrozšířenější, účinný na střevní hlístice, migrující larvy i proti larvám hmyzu, na tasemnice nepůsobí. Začíná se projevovat rezistence. Patří sem: ivermectin (Equalan, Noromectin, Ecomectin, Equimax), moxidektin (Equest). Praziqantel Velmi účinný na tasemnice. Nejznámější zástupci jsou Equimax, Eqvalan Duo, Abamitel plus. Tetrahydropirimidiny Účinný v boji proti střevním hlístitím i tasemnicím. Do této skupiny patří pyrantel, k dostání pouze v zahraničí Rezistence v chovech koní Definovat rezistenci vůči anthelmintikům lze jako existenci více jedinců v rámci populace helmintů, kteří jsou schopni snášet terapeutickou dávku léčiva, ve srovnání s citlivou populací stejného druhu parazita (Nováková, Koudela, 6). Problém s rezistencí je sledován po celém světě. Rezistence proti benzimidazolům u strongylidů se projevuje u koní v USA, Kanadě a i v Austrálii. Během osmdesátých a devadesátých let minulého století byla zjištěna v Evropě (Švédsko, Norsko, Belgie, Polsko, Ukrajina, Německo). Na Slovensku byla roku zjištěna rezistence na benzimidazol (Bodeček, 28

29 Koudela, Jahn, 6). Nováková a Koudela (6) sledovali účinnost preparátů proti střevním hlísticím v sedmi chovech koní na Moravě od února 2 do listopadu 3. Zjištěna byla rezistence vůči benzimidazolovým anthelmintikům ve čtyřech chovech. Koningová, Várady a Čorba (6) sledovali výskyt malých strongylidů u koní na Slovensku. Vyšetřovali 25 chovů koní, z toho u patnácti chovů zjistili in vivo testem (redukce počtu vajíček v trusu) rezistenci na fenbendazol a u osmnácti chovů in vitro testem (líhnutí vajíček a vývin larev) rezistenci na tiabendazol. 3.5 Dotazníková akce pro chovatele koní prováděná v ČR a ve světě O Meara a Mulcahy (2) popisují průzkum o praktikách v odčervování a pastevním managementu v Irsku. Chovatelé anthelmintika aplikují z 38 % v intervalu 4 6 týdnů a z 28 % v intervalu 2 6 měsíců. Pastviny čistí 32 % dotázaných a na doporučení veterináře odčervuje 54 %. Veterináři a výrobci léčiv upřednostňují použití anthemlintik namísto využití jiného způsobu redukce parazitů. Z dotázaných si 22% myslí, že potřebuje změnu v odčervení. Lendal (1998) vedl studii v Dánsku, probíhala za stejným účelem jako v Irsku. Zde se anthelmintika aplikují z 97 % v intervalu 4 6 týdnů. Borkovcová (8) prováděla obdobu výzkumu v Irsku a Dánsku v České republice v roce 6. Celkový počet rozeslaných dotazníků byl 212 a z toho osmdesát vyhodnoceno. Chovatelé tvrdí z 82,5 %, že jsou zodpovědní za kontrolu parazitů. Všichni majitelé dočervují koně současně. Aplikace anthelmintik je nejčastěji prováděna v intervalu 2 6 měsíců. V dubnu provádí odčervení 55 % dotázaných. Nejčastěji aplikované odčervovadlo je Panacur, 91,25 % střídá anthelmintika. Dle váhy vypočítává potřebné množství odčervovadla 47,5 % chovatelů. Koně pase 86,25 %, 52,2 % pastviny střídá, 53,6 % je i čistí. Kontrolu exkrementů na přítomnost parazitů provádí 32,5 % respondentů. S rezistencí se setkalo 17,5 % dotázaných, 72,5 % odčervuje na doporučení veterináře a 85 % chovatelů si myslí, že jejich strategie je správná. 29

30 4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Parazitolologické vyšetření výkalů Vyšetření exkrementů je důležité při onemocnění trávicí soustavy nebo endoparazitózách. Doplňuje se jimi klinický obraz a může diagnózu vyvrátit nebo naopak potvrdit. Provádí se především při helmintózách trávicí soustavy nebo na zjištění takových parazitů, kteří se do výkalů dostávají z plic nebo jater (Slatiny, Dvořáka a kol., 1993). Vyšetřovací metody rozlišujeme (Slatina, Dvořák a kol., 1993): Helmintoskopické metody: prohlídkou výkalů hledáme helminty nebo jejich segmenty. Helmintolarvoskopické metody Helmintoovoskopické metody: zkoncentrují vajíčka z většího množství výkalů, dle způsobu koncentrace je dělíme na flotační a sedimentační metody. o Flotační metody: Jedná se o metody využívající rozdílných hustot parazitárních útvarů a použitého flotačního roztoku. Detekují se jimi vajíčka hlístic, tasemnic a cyst prvoků. Flotační metody nemají 1 % záchytnost a nehodí se na diagnostiku vajíček motolic. o Sedimentační metody: Jedná se o metody, využívající gravitace a hustot roztoku, těžší vajíčka a cysty sedimentují na dno zkumavky. Pro zvýšení rychlosti sedimentace se často používá centrifugace, složení použitých směsí jednak umožňuje sedimentaci, jednak čistí koprologický materiál od balastu, který stěžuje prohlížení. Jedná se o výhodné metody pro diagnostiku cyst prvoků, helmintů a vajíček motolic. 4.2 Zkoumání parazitů nedestruktivní koprologickou metodou Vyšetření vzorku trusu a jeho příprava na mikroskopování Na vyšetření jsem používala čerstvé výkaly, které se odebíraly bezprostředně po vykálení. Odebrané vzorky jsem ukládala do plastových schránek nebo igelitových sáčků. Trus byl v obalech hermeticky uzavřen a řádně označen jménem koně a datem sběru. Výkaly určené na larvoskopické vyšetření se konzervují pouze chladem a každý 3

31 vzorek byl maximálně do pěti dnů po odběru vyšetřen. Trus byl vyšetřován flotačně. Principem vyšetření je vyšší specifická hmotnost flotačního roztoku než vajíček parazitů. Vajíčka jsou nadnášena, a koncentrují se v povrchové blance. Jako flotační roztok jsem používala Brezův roztok (MgSO 4 ) jehož specifická hmotnost se pohybuje okolo 1,3 g/cm 3. Vzorek trusu přibližně o velikosti vlašského ořechu (3 5 g) smícháme v kádince s 1 14 ml vody pomocí skleněné tyčinky. Poté vzniklý roztok přecedíme přes gázu s oky o velikosti,6,8 mm do kádinky. Vzniklým roztokem naplníme čtyři označené zkumavky a odstřeďujeme při 25ot/min 3min. Následně opatrně slijeme supernatant a k sedimentu přidáme do ¼ flotační roztok. Sediment ve zkumavkách řádně rozmělníme a sloučíme obsah zkumavek tak, aby nám ze čtyř zbyly pouze dvě. Opět centrifugujeme při 25 ot/min po dobu 3 min. Poté umístíme zkumavky na stojan tak, aby nedošlo k porušení povrchové blanky. Drátěnou koprologickou kličkou odebereme z povrchové blanky každé zkumavky dvě kapky a přeneseme je na podložní sklíčko, zakryjeme krycím sklíčkem a mikroskopujeme při zvětšení 4krát. Nálezy byly rozpoznávány pomocí odborné literatury. V případě nejasností byl nález vyfotografován a zkonzultován s paní doc. Ing. Marií Borkovcovou, Ph.D. Míra invaze byla rozdělena do tří skupin: mírná 5 vajíček parazitů v náhledu (+), střední 6 1 vajíček parazitů v náhledu (++), vysoká vajíček parazitů v náhledu (+++). 4.3 Sledování druhového spektra a prevalence parazitů Sledování probíhalo v Jihomoravském kraji pomocí nedestruktivních koprologických metod od března 1 do ledna 11. Od 124 koní různého plemene a věku jsem vyšetřila jejich vzorek trusu. Celkem bylo do sledování zapojeno 3 stájí v 25 lokalitách (viz tabulka 3). Zvířata ve vybraných chovech byly využívány ke sportu, rekreaci nebo k chovu. Technologie chovu byly následující: boxové, pastvinné/venkovní, kombinované (boxové volné). 31