ROZHOVORY. Rozhovor s jubilantem

Transkript

1 Rozhovor s jubilantem Josef Křepela: o tom, jak ho Gauss a manžel plavčice v Čerčanech nasměrovali ke statistickým metodám, o potřebě přiznat, že něco nevím, o Dejvicích před desítkami let i o mnohém jiném Zdeněk Svatoš, Perspektivy jakosti Když jsem ho jako dalšího z řady jubilantů a osobností ze zakladatelské generace České společnosti pro jakost žádal o rozhovor pro náš časopis, reagoval dlouho vyhýbavě. Přátelsky, ale vyhýbavě... Vše pak vyřešila jeho věta, která měla být argumentem: Já nejsem na rozhovory, spíš takhle pokecat si. Na tom jsme se pak rychle shodli oba, setkání bylo domluveno a následné pokecání si, při němž před námi na stole ležel chvílemi zapnutý a chvílemi (vždy po oboustranné dohodě) vypnutý diktafon a stály také sklenky s kapkou dobrého červeného vína, dalo zrod následujícím řádkům. Pražský hrad 8. listopadu Předsedkyně České společnosti pro jakost Alena Plášková předává Josefu Křepelovi Cenu Anežky Žaludové. Mimochodem, ještě když jsem naléval, začal stylově, poučnou vzpomínkou. Pan profesor Janko, u kterého jsem pracoval, tak ten měl rád Cinzano Bianco. A když se něco slavilo nebo když se o něčem povídalo, tak říkal: Křepelo, skoč naproti, kup jedno Cinzano Bianco. Tak jsem skočil, pak se sedlo okolo stolu, a býval tam občas taky pan profesor Pleskot, nomografie. A ten měl takovou dobrou zásadu. Říkal: Když je možné něco slavit, tak se to musí oslavit. A když zrovna není co oslavovat, tak se musí něco vymyslet. Ale prostě každá příležitost se musí využít. A to si myslím, že měl pan profesor pravdu, protože... zapomínáme na to! Co vás vlastně přivedlo k tomu pro většinu lidí nepříliš srozumitelnému a už vůbec ne oblíbenému oboru, jakým je statistika? Chcete to vědět doopravdy? Já jsem na gymplu měl docela rád matematiku, učil nás pan profesor, kterému jsme říkali Gauss, byl to profesor Navrátil. Byl to fyzik a matematik, a ten se zabýval statistikou a překládal si tenkrát statistickou bibli Cramera, no a když viděl, že mně to docela jde, tak mě do toho trošičku zatáhl. Takže jsem se pokoušel taky něco překládat, i když ne moc úspěšně... Takže profesor Gauss Navrátil byl prvním, kdo mi to takto přiblížil. No a tím druhým byl manžel paní Schönbaumové, profesor Schönbaum. To bylo tak: my jsme jezdívali do Čerčan a tam mě jako malého kluka na plovárně pod železničním mostem učila plavat paní Schönbaumová, říkal jsem jí teto, a profesor Schönbaum učil na Karlově univerzitě pojistnou matematiku. A když jsem se pak rozhodoval, co dělat po maturitě, tak mě lákal, abych tedy šel studovat pojistnou matematiku. Já jsem se na to přihlásil, ale už jsem to nezažil, snad v prvním ročníku se tam o tom něco povídalo. Pak pojistná matematika zanikla, a ten směr v podstatě přešel na matematickou statistiku. Mimochodem, profesor Schönbaum emigroval do Mexika, kde zakládal státní pojišťovnictví. A matematickou statistiku ovládl a šéfem byl profesor Janko viz výše Cinzano Bianco... Proč vůbec jsou ty statistické metody tak nepopulární, dá-li se to tak říci? No ano, jsou nepopulární. Protože vyžadují určitý cit pro tu náhodu, vyžadují určitý jiný způsob myšlení. Vyžadují určité znalosti matematické, něco vědět o pravděpodobnosti a podobně, a ono se to prakticky nikde pořádně nepřednáší. Na vysokých školách se to teprve teď někde začíná, a na střední škole se základy učily tak, že z toho studenti byli prostě zmatení. Takže já si myslím, že to je dáno především tím podáním těchto disciplin. Často ani lektoři na kurzech prostě nedokážou lidi přesvědčit, že to opravdu je k něčemu, a někdy to dokonce zlehčují. 41

2 problém, který oni přinesou, je pro nás inspirující. Vidíme, na co je potřeba se zaměřit, někdy je třeba vhodnou metodu hledat... Když tam přijdou lidi s problémem nám tohle nechodí, nám to nefunguje a tak dále tak nás to nutí k tomu, abychom si ty věci rozmysleli, a do příštího kurzu už dáme navíc zmínku, jak takové problémy řešit. Kromě kurzů jsme také rozjeli díky inženýru Ryšánkovi v rámci Národního informačního střediska pro podporu jakosti Konzultační středisko statistických metod, které by sice mohlo být využívané více, ale už máme několik tak říkajíc štamgastů, kteří se na nás obracejí se svými problémy v případě potřeby i po telefonu či internetu (samozřejmě bezplatně). Kromě toho spolupracuji i např. se Strojní fakultou a dalšími školami, kde konzultuji práce studentů. A musím říct, že ta práce s mladýma lidma, to je to jediný, co mě drží. Protože jinak už bych si připadal jako vodepsanej dědek. S těma mladejma je aspoň občas nějaká sranda, někdy zase nějaká starost... Mnoho lidí, i třeba někteří pedagogové, má prostě averzi vůči novým věcem. Nejsou schopni to nastudovat, poprat se s tím. Já taky všechno nevím, ale mám tu výhodu, že ke mně přijde jednou za týden kolega Michálek, nebo se sejdu s kolegou Horálkem, tak se zeptám hele, jak je to? já ti nevím rozmysli si to... A přijde za týden a řekne ono se to dá udělat takovým způsobem... Takže člověk musí mít možnost s někým o těch věcech diskutovat. Nebo to, že mám možnost pracovat s mladým Honzíkem Králem. Ten je s počítačema opravdu kamarád a spoustu věcí mě naučil. Strašný je, když se někdo cítí jako absolutní jednička, a aby se někoho na něco zeptal, to pro něj nepřichází v úvahu. Člověk se nesmí bát přiznat, že něco neví, že něco neumí. Mě spoustu věcí na počítači naučí i posluchači v kurzech. Někdo řekne: Vy to děláte takhle, ale víte, že se to dá udělat jednodušeji...? Já na to nevím, ukažte mi to, a ono je to tak šikovný, tak to tak budu dělat. Čtveřice vyznavačů a znalců statistických metod pěkně pohromadě: zleva prof. František Fabian, ing. Josef Křepela, dr. Jiří Michálek a ing. Vratislav Horálek (na sjezdu ČSJ v roce 2004). Jak se to snažíte napravovat? My s Vráťou Horálkem i s Jirkou Michálkem se hlavně necháváme na kurzech inspirovat reálnými problémy účastníků. Na jedné straně máme určitou látku, kterou chceme přednést, a na druhé straně se snažíme v rámci kurzů konzultovat problémy, které mají lidi na svých pracovištích. V rámci příkladů zpracováváme jejich data, která si přinesou, ne nějaká námi připravená. A každý Váš odborný životopis je dosti dobře znám, ale co jste ochoten prozradit ze svého soukromého života? Ježíšmarjá... Bude mi osmdesát, do dneška se mi líběj děvčata... Mám zájem o zahrádku, udržuju kontakty se zahrádkáři na Suchdole, občas se scházíme a kecáme si o věcech, které se týkají moderních kultivarů jabloní a tak. Rád si uvařím něco dobrého, žena mi hubuje, protože vařím draho a protože je to moc ostré a ono jí to potom nechutná. A jak už v tomhle časopise prozradil kdysi Vráťa Horálek, máme takovou skupinu asi šesti lidí, kteří se občas scházíme na to pečený koleno... Dáme si patnáct deka kolena s hořčicí a křenem, pivo, maj tam dobrý rohlíky, pokecáme... Ing. Josef Křepela se narodil 24. července 1928 v Praze. Vystudoval matematickostatistické inženýrství na Fakultě speciálních nauk ČVUT a ještě před ukončením studia zde nastoupil jako asistent na katedře matematické statistiky prof. Jaroslava Janko. S touto katedrou přešel na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Odtud nastoupil v roce 1954 do skupiny dr. Antonína Špačka, která byla v důsledku reorganizací postupně součástí tří ústavů (Výzkumného ústavu sdělovací techniky A. S. Popova, Ústavu radiotechniky a elektroniky ČSAV a Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV). V ní pracoval jako vedoucí vědeckotechnický pracovník až do roku 1991, kdy odešel do důchodu. Od roku 1992 působí jako konzultant v oblasti aplikací matematické statistiky. Spolupracuje s Českou společností pro jakost jako lektor, posuzovatel a poradce. Je garantem kurzů Základy statistických metod pro zabezpečování jakosti a Statistické řízení procesů SPC a přednáší i v dalších kurzech. Publikoval přes 60 odborných a vědeckých prací. V současné době jsou v nabídce ČSJ tři publikace, jejichž je autorem či spoluautorem, apřipravuje se další. Věnoval se i pedagogické činnosti, na Strojní fakultě ČVUT dosud spolupracuje při vedení diplomových prací studentů. Je držitelem Stříbrné plakety Františka Křižíka za zásluhy o rozvoj technických věd (1978), čestným členem ČSJ (1998) a v roce 2004 byl Českou společností pro jakost oceněn Cenou Anežky Žaludové. Jeho podrobnější odborné curriculum vitae z pera jeho dlouholetého spolupracovníka Ing. Vratislava Horálka, DrSc., bylo uveřejněno v časopisech Svět jakosti (1998/2, str. 53) a Zpravodaj ČSJ (2003/2, str. 16). 42

3 Mám manželku, dvě dcery, tři vnoučata dvě holky a kluka. Dřív jsem sportoval, hrál jsem kde co, nohejbal, hokej, volejbal, basket, dokonce jako kluk i fotbal. Chytal jsem ryby, choval akvarijní rybičky, andulky, pěstoval kaktusy, fotografoval, dokonce jsem i vystavoval... Vždycky jsem se dostal na určitou úroveň a dál už to nešlo, buď jsem na to neměl fyzicky, nebo psychicky, finance a tak dále, takže jsem pak zase dělal něco jiného... Fandíte sportu? No sleduju atletiku, formuli jedna... A co fotbal: Sparta, nebo Slávie? Ani jednomu fandím Bohemians, těm, co teď sestoupili z ligy, protože těm fandí Zdeněk Rosa, má dokonce jejich šálu... Vím tak trochu, o co jde, občas se na to podívám, ale obyčejně na to nemám čas, protože já většinu času trávím u počítače. Spousta lidí tvrdí, že se strašně bojí důchodu že budou úplně zbyteční, nebudou mít co dělat, že se budou nudit. Hodně lidí naopak říká: Nikdy jsem nebyl tak zaměstnanej jako teď v důchodu. Vy už jste v důchodu hodně dlouho a patříte jasně k těm druhým. Ano, patřím k těm druhým. A můžu říct, že mám docela radost, když mi v týdnu vyjde jeden dva dny, kdy nemám nic, kdy si můžu dávat dohromady nějaké resty a podobně. v cukru, ořechy. Kravál, takové ty frkačky... My jsme seděli s bráchou na okně, nohy ven, bylo to v přízemí, a sledovali jsme ten mumraj. Tam co je dneska stavárna, tomu jsme říkali prostě kopec, jako děti jsme tam jezdili na sáňkách, pak se tam udělalo zahradnictví, všechno se to změnilo a dál mění. A tam, co dneska stavějí novou technickou knihovnu... tudy když jsme šli po revoluci, tak tam ještě nebyly odklizené mrtvoly. Bylo tam německé kulometné hnízdo, odkud to pár dní předtím stříkalo i k nám do oken. Tak už to se vzpomínkami chodí, některé jsou pěkné, některé méně. Tak se teď pokusme podívat do budoucnosti. Jedna z takových těch ne moc nápaditých, ale povinných otázek je: Jak vidíte budoucnost managementu kvality? Já především nemám slova management kvality rád. Mnozí se totiž teď zabývají okecáváním kvality, ale ve skutečnosti ji neřeší! To řešení je řešení konkrétních problémů ve fabrikách i jinde, to je dnes Six Sigma a jiné přístupy těch pět logických kroků: definovat problém, dát dohromady metrologii, provést analýzu, pak zlepšení a všechno to nějakým způsobem řídit. O tom je podle mého soudu třeba se bavit, to je potřeba v kurzech rozvádět ne pořád bazírovat na citacích norem od a až do zet. Omanagementu já se nerad bavím. Pokud jde o statistiku, tak jsem přesvědčen, že bez té to nejde a nepůjde! Je nutná. A čím dál víc bude dělaná s podporou chytrých softwarů. Kultura četba, hudba...? Četba to je se mnou špatný, když čtu, tak něco odbornýho. Z hudby mám rád country. U počítače mi hraje celej den, protože potřebuji takovou kulisu, která mě odfiltruje od toho vnějšího světa. Co přejete kolegům, čtenářům, nám všem? Všecko nejlepší! Zdraví, pohodu, hlavně to zdraví, a aby nestárli. Peníze taky, ale to už je součást toho. Když bude pohoda, tak budou i ty peníze. Každého vždycky prosím o nějaké vzpomínky z dětství... Tak jedna už tady byla jak jsem se ke statistice dostal tím, že mě v Čerčanech, kam jsme v létě jezdili, učila plavat paní Schönbaumová. To se tenkrát ještě učilo tak, že vás přivázali na špagát na bidlo zapřené přes zábradlí plovárny, a ona mi říkala, co mám dělat... Pak když už došla k závěru, že se snad neutopím, tak plavala se mnou a dávala na mě pozor. Dnes se to tam všechno změnilo, a to koupání, který tam tenkrát bylo krásný, tak dneska by tam člověk asi ani nevlez. Jsem ale Pražák křtěný Vltavou, celoživotní Dejvičák. Pamatuji si, jak bývala původní Matějská pouť na tom placu, kde jsou dneska budovy vysokých škol. Táhlo se to ale nahoru až ke kostelíčku u Sv. Matěje. Pamatuji se, jak se tam prodávaly loupané pomeranče, mohl jste si koupit kousek, ovoce Statistika není příliš těžká, jsou věci daleko těžší. Třeba naučit se v matematice derivovat a integrovat je daleko těžší, ale statistika je nepopulární proto, protože se neučí, nevysvětluje a nebo nekvalifikovaně vysvětluje. Slova management kvality nemám moc rád... O managementu já se nerad bavím. Pokud jde o statistiku, tak jsem přesvědčen, že bez té to nejde a nepůjde! Je nutná. A čím dál víc bude dělaná s podporou chytrých softwarů. Já už konzultuju pro Strojní fakultu delší dobu, a mám diplomanty, tedy absolventy, kteří se krásně uplácli a nevydělávají zrovna špatně. A o místo do budoucna mít strach rozhodně nemusí. Když se zakládala Rada seniorů, když jsme o tom s Anežkou (Žaludovou) diskutovali, tak jsem byl pro to, abychom se scházeli někde na pivu a tam abysme si pokecali o věcech, které nás zajímají. Protože když se jenom hlavně dělají statuty, směrnice a nevím ještě jaké dokumenty, to je taková (píp!... není to zkrátka to pravé tlumočící pozn. redakce). Musím říct, že ta práce s mladýma lidma, to je to jediný, co mě drží. Protože jinak už bych si připadal jako vodepsanej dědek. S těma mladejma je aspoň občas nějaká sranda, někdy zase nějaká starost... 43

4 Je něco, z čeho máte strach, před čím byste varoval? Varoval bych určitě před tím, aby ČSJ nevyklidila své pozice dravější konkurenci. Je potřeba, aby se nad sebou stále zamýšlela a stále hledala cesty k vyšší úrovni, k prosazování moderních věcí, včetně těch statistických. A musíme také lidi přesvědčit, že to, co jim nabízíme, jim bude opravdu užitečné. Česká společnost pro jakost musí být progresivnější, razantnější, musí ji být víc vidět. Nesmí se stát, že zůstane sedět na vavřínech ony časem začnou do té části, na níž se sedí, zle píchat. Měl jsem na závěr připravenou ještě jednu tradiční otázku: Je něco, co byste přál sám sobě? Na tu už nějak nedošlo. Ty dvě předcházející odpovědi však myslím zřetelně skrývají i odpověď na tuhle otázku nevyslovenou. Takže: Pane inženýre všechno nejlepší! Zdraví, pohodu, hlavně to zdraví, a abyste nestárnul. Peníze taky, ale to už je součást toho. A taky, aby ČSJ s vámi, i s vaší pomocí pořád hledala a nacházela tu správnou cestu a pozici v drasticky se měnícím světě. Pokecat si svámi bylo pro mě mimořádným zážitkem, a rád bych si to někdy zopakoval i když to třeba právě nebude určeno pro stránky časopisu, pro čtenáře, ale jen pro mou vlastní mysl a duši. Pravidelná minianketa osobností Co se mi povedlo, na co si dát pozor a také tak trochu kacířský názor V Poděbradech byly 22. května vyhlášeny výsledky již 3. ročníku Ceny kvality v sociální péči (viz str. 16 tohoto čísla Perspektiv jakosti). Mezi těmi, kteří za svůj kolektiv a/nebo sami osobně přebírali některé z celkem 19 ocenění v sedmi kategoriích, byly i dvě osobnosti, které jsme následně oslovili se žádostí o odpovědi na standardní otázky naší miniankety. Snad nebudeme nařčeni z porušování dnes tolik propagovaných rovných šancí a z (v tomto případě pozitivní) diskriminace podle pohlaví, začneme-li dámou. Paní Jaroslava Rovňáková je vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví Magistrátu města Ostravy a za tento odbor přebírala v Poděbradech Cenu ministra práce a sociálních věcí za kreativní přístup k transformaci sociálních služeb. Ve veřejné správě, v oblasti sociální pracuje již více než tři desítky let a cíl své práce vidí jednoznačně: zlepšovat kvalitu života občanů a citlivě reagovat na jejich potřeby. Realizací řady pilotních projektů v sociální péči přispěla Ostrava a jmenovitě její tým k zavedení nových metod práce a vypracování odborných metodik v této oblasti. Jiří Horecký přebíral ocenění dokonce dvakrát prvním bylo 2. místo v kategorii Cena kvality pro poskytovatele sociálních služeb pro seniory pro G-centrum Tábor, kde pracuje jako ředitel, druhým pak ocenění Osobnost roku v sociálních službách. Pro úplnost: G-centrum Tábor to je domov pro seniory, pečovatelská služba, odlehčovací služby, denní stacionář, poradna pro seniory, noclehárna a azylový dům pro matky s dětmi; současně je Jiří Horecký prezidentem Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR. A jak vypadala jeho profesionální cesta k dnešním funkcím a oceněním? V minulosti působil 44

5 jako ředitel Farní charity Tábor, guvernér mezinárodní organizace Kiwanis International pro distrikt Česká republika a Slovensko, realizoval mnoho sociálních projektů a je zakladatelem několika občanských sdružení. Na naše tři otázky tedy tentokrát opět odpovídají osobnosti z nekomerční sféry, dva z oceněných v rámci 3. ročníku Ceny kvality v sociální péči Jaroslava Rovňáková, vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví Magistrátu města Ostravy, který získal Cenu ministra práce a sociálních věcí za kreativní přístup k transformaci sociálních služeb, a Jiří Horecký, ředitel G-centra Tábor (2. místo v kategorii Cena kvality pro poskytovatele sociálních služeb pro seniory) a Osobnost roku v sociálních službách. Co se mi konkrétně v práci v poslední době podařilo aproč? J. R.: Velmi mne těší, že pracuji s týmem schopných, odborně vzdělaných a motivovaných kolegů, se kterými mohu realizovat cíle, které jsou v souladu s potřebami občanů. Prosazováním a realizací demokratických principů se nám podařilo vytvořit systém spolupráce se všemi poskytovateli sociálních služeb, včetně nestátních neziskových organizací. Nyní již pracujeme podle druhého Komunitního plánu sociálních služeb a souvisejících aktivit, který je schválen zastupitelstvem města do roku 2010 včetně dotačního systému finanční podpory. V lednu 2008 jsme získali ocenění v soutěži O lidech s lidmi za podporu místní demokracie a spolupráci snestátními neziskovými organizacemi. Na podporu kvality v sociálních službách byl úspěšně realizován vzdělávací projekt, financovaný z EU (7 mil. Kč) pro 400 zaměstnanců v sociálních službách. V neposlední řadě si velmi vážíme získání Ceny ministra práce a sociálních věcí v soutěži Cena kvality v sociální péči, neboť návrh na toto ocenění vzešel mimo jiné od manažerů pracovních skupin Komunitního plánu, poskytovatelů sociálních služeb, nestátních neziskových organizací. J. H.: Mezi úspěchy posledních měsíců zcela jistě patří růst, zviditelnění a zesílení vyjednávací pozice největší asociace poskytovatelů sociálních služeb v ČR. Nárůst o70 nových členů v posledních 12 měsících (na celkový počet 420) hovoří o tom, že tato organizace má co nabídnout. Tento skokový nárůst si vysvětluji zahájením kvalitního informačního servisu, pořádáním konferencí na aktuální a ožehavá témata i úspěchy v lobbingu za členy organizace, kde se podařilo prosadit celou řadu pozitivních změn pro poskytovatele sociálních služeb v ČR. V neposlední řadě považuji nejen za úspěch, ale i za důvod výše uvedených výsledků připravovaný proces transformace Asociace na profesionální organizaci se svými zaměstnanci a kanceláří. Na co si dát pozor: co se mi někdy nepovedlo aproč? J. R. Rozhodně si dát pozor na to, abychom věděli, komu má naše práce sloužit a že proces zavádění kvality v sociálních službách je procesem nekončícím. Co se nedaří? V dostatečné míře si uvědomit, že sociální problémy vznikají tam, kde dobře nefungují ostatní atributy tvořící kvalitu života občanů. J. H.: Nepodařilo se mi zatím prosadit některé důležité změny v poskytování sociálních služeb. Konkrétně například možnost vykazování rehabilitační péče v pobytových zařízeních sociálních služeb (dojednání kontraktační povinnosti ze strany VZP) nebo změnu některých ustanovení v připravované novele zákona o dani z příjmu (problematika zdanění odpisů, možnost zvýšení nedaňového základu, změna tříletého období dokazování vracení uspořené daně do hlavní činnosti apod.). Tak trochu kacířský názor J. R.: Dosáhnout společenského uznání a odpovídajícího finančního ohodnocení zaměstnanců veřejné správy! Ještě světším důrazem totéž přeji zaměstnancům v sociálních službách. Všem poskytovatelům sociálních služeb pak přijatelné podmínky pro jejich činnost, pocit jistoty pro jejich práci, bez které se občané, kteří služby potřebují a jsou na nich závislí, neobejdou. J. H.: Dovolte mi hned tři kacířské názory. První: Ve společnosti panuje všeobecně rozšířený názor, že péče v pobytových zařízeních (domovy pro seniory, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy se zvláštním režimem aj.) je u nás a priori nekvalitní a špatná. Tato situace, která byla pro ČR charakteristická především v 80. letech a začátkem 90. let již minulého století, je dnes už znatelně jiná - přesto ten negativní obrázek převládá. Bohužel existuje malé množství nevládních organizací, které tento názor podporují, a v některých případech je na tom založena i jejich existence. Druhý: V těchto měsících probíhají tzv. inspekce kvality sociálních služeb. Dosavadní výsledky těchto inspekcí a hlavně přístup některých pseudokomisařů (tím myslím osoby provádějící inspekce bez patřičného vzdělání a tréninku) naznačují, že tyto kontroly jsou vykonávány s formálními i obsahovými nedostatky. To bohužel ohrožuje samotný systém inspektorování standardů kvality, které byly vytvořeny za účelem zvyšování kvality sociálních služeb v ČR. Akonečně: Úroveň a kvalita sociálních služeb v ČR, alespoň u vybraných typů služeb, do deseti let dosáhne a v některých případech předstihne země západní Evropy! 45