mezi bahnité a píseãné bfiehy, takïe voda pfii odlivu urãitû odtéká a zanechá po sobû baïinatou brázdu, kterou by bylo moïno pfiebrodit, ne-li pû ky,

Transkript

1 PRVNÍ KAPITOLA První vûc, které jsem si v iml, byl ãir vzduch a pak ostrá zeleà krajiny. Mûkké kontury neexistovaly. Vzdálené kopce nespl valy s nebem, ale vystupovaly zfietelnû jako skály, tak blízko, Ïe jsem se jich mohl témûfi dot kat. Jejich blízkost mne uvádûla v úïas a vytrïení, jaké proïívá dítû, kdyï se poprvé podívá teleskopem. I kaïd pfiedmût blízko mne mûl stejnû tvrdou kvalitu, a tráva se dokonce mûnila na jednotlivá stébla, vyráïející z mlad í a drsnûj í pûdy, neï byla ta, kterou jsem znal. Oãekával jsem jestliïe jsem vûbec nûco oãekával promûnu jiného druhu: tich pocit spokojenosti, mlhavé opojení snu, v echno kolem zamlïené, nezfietelné; nikoli ten prudk kontakt, skuteãnost Ïivûj í neï cokoliv, co jsem dosud zakusil, aè uï ve spánku, nebo v bdûlém stavu. KaÏd vjem byl znásoben, kaïdá ãásteãka mé bytosti neobvykle vnímavá: zrak, sluch, ãich, v echno bylo urãit m zpûsobem zostfiené. V echno aï na hmat: necítil jsem zemi pod nohama. Magnus mû pfied tím varoval. ekl mi: Nebude si vûdom toho, Ïe tvé tûlo pfiichází do styku s neïiv mi objekty. Bude chodit, stát, sedût, bude se jich témûfi dot kat, ale cítit nebude 7

2 nic. Nedej se tím znepokojit. UÏ to, Ïe se mûïe pohybovat, aniï to vnímá, je napûl zázrak. To jsem pfiirozenû povaïoval za Ïert, za jedno z mnoha vnadidel, kter mi mû lákal k svému experimentu. A teì se ukázalo, Ïe mluvil pravdu. Vykroãil jsem kupfiedu se vzru- ujícím pocitem, protoïe se zdálo, Ïe se pohybuji bez námahy, aniï pocièuji kontakt se zemí. Scházel jsem dolû s kopce pfies ona pole s ostrou stfiíbfiitou trávou, bly tící se ve slunci, protoïe nebe, které se zdálo m m v edním oãím pfied chvílí zachmufiené, bylo teì bez mrakû a záfiilo úchvatnou modfií. Pamatoval jsem si, Ïe byl odliv, Ïe bylo vidût plochy hladkého písku, pamatoval jsem si, Ïe fiada kabin posazen ch jako zuby v otevfien ch ústech tvofiila pevn podklad nazlátlému prostoru. Teì byly pryã a nebyly tu ani fiady domû obrácené k silnici, ani doky, z Paru nezûstalo nic Ïádné komíny, stfiechy, domy ani rozprostfiená tykadla Sv. Austellu, objímající krajinu za zátokou. Nezbylo tu nic neï tráva, kfioviska a vysoké vzdálené kopce, které vypadaly tak blízké; mofie se pfiede mnou valilo do zálivu a pokr valo celou píseãnou plochu, jako by se pfiílivová vlna pfiehnala pfies zemi a spolykala ji jedním násiln m hltem. Útesy na severozápadû sestupovaly dolû, aby se setkaly s mofiem, které se postupnû zuïovalo a tvofiilo iroké ústí; vody valící se dovnitfi obtékaly obloukem zemi a mizely z dohledu. KdyÏ jsem pfii el na okraj útesu a podíval se dolû pod sebe v místa, kde mûla b t na úpatí Polmearsk ch vrchû silnice, hospoda, kavárna a obecní chudobinec, uvûdomil jsem si, Ïe i tady zalilo mofie pevninu a vytvofiilo zátoku, která se vfiízla v chodním smûrem do údolí. Silnice a domy zmizely a zanechaly po sobû jen proláklinu v zemi, která se zdvíhala po obou stranách zátoky. V tûchto místech se koryto zuïovalo 8

3 mezi bahnité a píseãné bfiehy, takïe voda pfii odlivu urãitû odtéká a zanechá po sobû baïinatou brázdu, kterou by bylo moïno pfiebrodit, ne-li pû ky, tak alespoà na koni. Se el jsem s kopce, postál jsem u zátoky a v pamûti jsem se snaïil pfiesnû umístit silnici, kterou jsem znal, ale nûkdej í smysl pro orientaci mû uï opustil. Nebylo tu nic, co by mi poslouïilo jako vodítko, kromû zemû samé, údolí a kopcû. Voda se v úzkém korytû rychle vlnila pískem, zanechávajíc po obou stranách zpûnûn kal. Tvofiily se bubliny, které se zvût ovaly a mizely, a v echna ta obyãejná vûãná naplavenina byla hnána proudem: chomáãe temn ch chaluh, pápûfií, vûtve, ÏeÀ jakési podzimní vichfiice. Vûdûl jsem, Ïe v mé vlastní dobû bylo plné léto, i kdyï se obloha zatáhla a zamraãila, teì ale bylo kolem mne pronikavé svûtlo blíïící se zimy, zfiejmû ãasné odpoledne, kdy jasné slunce, planoucí uï na západû, zabarvuje nebe do temnû ruda, neï pfiijdou noãní mraky. První Ïivoucí tvorové mi vpluli pfied oãi, rackové táhnoucí za pfiílivem, malí brodiví ptáci, letmo se dot kající hladiny, a nahofie na protûj ím kopci spfieïení volû, ostfie se r sující proti horizontu. Zavfiel jsem oãi a pak jsem je znovu otevfiel. SpfieÏení zmizelo za vyv eninou pole, na kterém pracovalo, ale mraãno rackû kfiiãících v jeho stopách mi napovídalo, Ïe jsou Ïivou pfiítomností, ne zdáním snu. Zhluboka jsem vpíjel chladn vzduch, plnící mé plíce. UÏ samo d chání mûlo v sobû cosi magického a pûsobilo mi radost, jakou jsem je tû nikdy nepocítil. Vylouãeno analyzovat my lenky, vylouãeno nechat rozum pohrávat si s tím, co jsem vidûl. V tomto novém svûtû vnímání a rozko e nebylo jiného vodítka neï síla citu. Mohl jsem tam stát celou vûãnost uchvácen a Èasten, Ïe se vzná ím mezi nebem a zemí, vzdálen v eho Ïivota, kter jsem znal nebo kter jsem chtûl kdysi poznat. Pak jsem se ale 9

4 ohlédl a zjistil, Ïe nejsem sám. Dosud jsem nezaslechl zvonûní podkov koník musel jít pfies pole, jako jsem el já, ale pak lápl na oblázek, cinknutí kovu o kámen mû náhle vyburcovalo z klidu a já jsem ucítil teplé, zpocené a silné koàské tûlo. S úlekem jsem instinktivnû ustoupil, protoïe jezdec jel pfiímo na mne, jako by si neuvûdomoval mou pfiítomnost. Koníka zastavil tûsnû u vody, zadíval se na mofie a odhadoval pfiíliv. V tu chvíli jsem poprvé pocítil nejen vzru ení, ale i strach, protoïe to nebyl fantom, ale postava hmotná, skuteãná. Tvar nohy ve tfimeni, ruka na otûïi, v echno pfiíli blízké, abych zûstal klidn. Nebál jsem se, Ïe mû porazí: to, co mû vyvedlo z rovnováhy a vyvolalo ve mnû náhl pocit paniky, bylo samo setkání, které pfieklenulo staletí mezi jeho dobou a mou. Odpoutal pohled od mofie a podíval se pfiímo na mne. Vidí mû snad? Vyãetl jsem v jeho hlubok ch oãích signál poznání? Usmál se, poplácal koníka po krku, pak rychle kopl zvífie patou do slabin a hnal je rovnou pfies brod úzk m fieãi tûm k druhé stranû. Nevidûl mû, nemohl mû vidût; Ïil v jiné dobû. Proã se tedy ale náhle pohnul v sedle, otoãil se, aby se pfies rameno ohlédl k místu, kde jsem stál? Byla to v zva: Následuj mû, troufá -li si!, sugestivní, podivná. Odhadl jsem hloubku vody v brodu, a aãkoliv uï dosahovala koníkovi po kolena, vrhl jsem se za ním, nedbaje toho, Ïe se zmáãím, a teprve kdyï jsem dosáhl protûj ího bfiehu, uvûdomil jsem si, Ïe jsem pfie- el suchou nohou, aniï jsem to smysly vnímal. Jezdec jel do kopce a já ho následoval. Cesta, kterou se ubíral, zablácená a velmi pfiíkrá, se náhle stáãela doleva a vedla pfies návr í. Uvûdomil jsem si, a to vûdomí mû potû ilo, Ïe jde stejn m smûrem jako úzká cesta, kterou znám jel jsem po ní nahoru toho rána. Tady v ak podobnost konãila, pro- 10

5 toïe cestu neroubila kfioviska, jak tomu bylo v mé dobû. Orná pûda, obnaïená vûtrûm, i malé plochy vfiesovi tû s podrostem a trsy jánovce leïely po pravé i po levé stranû. Dorazili jsme aï ke spfieïení volû a teprve teì jsem vidûl muïe, kter je vedl, malou postavu v kápi, shrbenou nad tûïk m dfievûn m pluhem. Pozvedl ruku na pozdrav mému jezdci, nûco zavolal a pak se trmácel dál. Rackové pokfiikovali a krou- Ïili mu nad hlavou. Pozdravil ho tak pfiirozenû, Ïe pocit neskuteãna, kter jsem mûl od chvíle, kdy jsem jezdce poprvé spatfiil u brodu, ustoupil údivu a pak dûvûfiivosti. Pfiipomnûlo mi to mou první cestu do Francie; byl jsem tehdy je tû mal a jel jsem pfies noc spacím vozem. Ráno jsem stáhl okno, díval jsem se, jak kolem mne letí cizí pole, vesnice, mûsta, postavy pracující na poli, shrbené stejnû jako ná oráã, a v dûtském údivu jsem pfiem lel: jsou Ïiví jako já, nebo to jen pfiedstírají? Teì jsem mûl vût í právo Ïasnout neï tehdy. Díval jsem se na jezdce a jeho koníka; pohyboval jsem se na vzdálenost ãichu a na dosah. Z obou silnû ãpûlo, jako by byli samou trestí Ïivota. StruÏky potu na koníkov ch bocích, chundelatá hfiíva, skvrna pûny u udidla; a silné koleno a noha v punão e, koïen kabátec nûrovan pfies tuniku, pohyb v sedle, ruce na otûïích i sama zrûïovûlá tváfi, s dlouhou, útlou ãelistí, orámovaná ãern mi vlasy, sahajícími aï po u i to byla skuteãnost, a já vetfielec. Tolik jsem chtûl vztáhnout ruku a poloïit ji koníkovi na slabiny. Pamatoval jsem si ale Magnusovo varování: Potká - li nûjakého ãlovûka z minulosti, tak se ho proboha nedot kej. NeÏivé pfiedmûty nejsou nebezpeãné, pokusí -li se ale dotknout Ïivé bytosti, ãlánek fietûzu se pfietrhne a ty se probere s velmi nepfiíjemn m okem. Já jsem to zkusil a vím to. Cesta vedla pfies popluïní pûdu, pak se svaïovala a pfiede 11

6 mnou se rozprostfiela celá ta promûnûná krajina. Tywardreath, vesnice, kterou jsem vidûl pfied nûkolika hodinami, se naprosto zmûnila. Chalupy a domky, které tehdy tvofiily pilovit obrazec tím, jak se rozkládaly na sever a západ od kostela, zmizely: teì tu byla vesniãka jakoby narovnaná dûtskou rukou do ohrádky míval jsem jako kluk takovou a hrával jsem si s ní na podlaze v loïnici. Malá obydlí s do kov mi stfiechami, pfiikrãená a namaãkaná okolo rozlehlé návsi, kde byla prasata, husy, kufiata, dva nebo tfii koníci se spoutan ma pfiedníma nohama a nezbytní slídící psi. Koufi stoupal z tûch prost ch obydlí, nikoli ale z komínû, n brï z jak chsi dûr v do kách. Pak zase nabyl vrchu lad a symetrie, protoïe pod skupinkou domkû stál kostel. Nikoli ale kostel, jak jsem znal pfied nûkolika hodinami. Byl men í, bez vûïe, a od nûho se táhla dlouhá, nízká kamenná budova, která k nûmu patfiila, nebo se mi to alespoà tak zdálo, a v echno bylo obklopeno kamenn mi zdmi. Uprostfied tohoto hájemství byly sady, zahrady, pfiístavby a mlází a za mlázím se pûda svaïovala do údolí a údolím se táhlo dlouhé rameno mofie. Byl bych tu jen stál a díval se, protoïe scenérie byla tak krásná a prostá, ale mûj jezdec jel dál a nutkání ho následovat mû vedlo za ním. Cesta se svaïovala na náves a uï jsem byl uprostfied vesnického Ïivota; v blízkém rohu návsi stály Ïeny u studny: mûly dlouhé suknû zachycené za pasem, hlavy ovázané átkem, kter je zakr val aï k bradû, takïe z jejich tváfií bylo vidût jen oãi a nos. Pfiíchod mého jezdce zpûsobil rozruch. Psi se roz tûkali, ze stavení, která jak se ukázalo zblízka byla jen o málo lep í neï chatrãe, vy ly dal- í Ïeny; pokfiikovaly na sebe pfies náves a jejich hlasy i pfies nepfiíjemnû chrãivé souhlásky znûly prav m cornwallsk m ráãkováním. Jezdec zahnul doleva, seskoãil s konû pfied ohradou, hodil 12

7 otûïe na hák zapu tûn do zemû a vstoupil irok mi vraty, kovan mi mûdí. Nad vstupním obloukem byla fiezba znázoràující svûtce v hábitu, drïícího v pravé ruce svatoondfiejsk kfiíï. Má dávno zapomenutá, a dokonce i vysmívaná katolická v chova mû pfiimûla, abych se pfied vraty pokfiiïoval. KdyÏ jsem tak uãinil, rozezvuãel se uvnitfi zvon, kter v mé pamûti rozehrál tak hlubokou strunu, Ïe jsem zaváhal, mám-li vstoupit, obávaje se oné staré síly, která mû mohla navrátit zpût k návykûm z dûtství. Nemusel jsem se ale bát. Nenaskytl se mi obraz uspofiádan ch pû inek, ãtvercov ch klá terních dvorû, klidné kfií- Ïové cesty, vûnû svatosti, ani mlãení zrozeného z modliteb. Vrata se otvírala do zabláceného dvora, kolem nûhoï dva muïi honili podû eného chlapce a mrskali jeho nahá l tka dûtkami. Podle odûvu a tonzury to byli dva mni i a mlad novic; ten mûl suknici pfiichycenou nad pasem, coï dodávalo jejich povyraïení na pikantnosti. Jezdec pozoroval tu pantomimu bez pohnutí. KdyÏ ale chlapec nakonec upadl, at vysoukan aï nad hlavu a hubené údy i zadek obnaïené, pak kfiikl: Îilou mu zatím nepou tûjte. Pfievor má rád sele bez omáãky. Bude-li masíãko pfiíli tuhé, okofienit se mûïe pozdûji. Zvon zatím vyz val dál k modlitbû, na honce na dvofie v ak nezapûsobil. Îert mûl úspûch a mûj jezdec pfie el dvûr a vstoupil do stavení, které leïelo pfied námi. Ve el do chodby, která soudû podle pachu zamfielé drûbeïe, zmírnûného jen ãásteãnû ra elinn m koufiem z ohni tû oddûlovala kuchyni od refektáfie. Nev ímaje si tepla a vûnû vycházející z kuchynû po pravé stranû, ani chladné pohody refektáfie s prost mi lavicemi na levé stranû, hnal se prostfiedními dvefimi a pak po schodech nahoru do patra, kde chodba konãila dal ími dvefimi. Zaklepal na nû, a aniï ãekal na odpovûì, vstoupil. 13

8 Místnost s dfievûn m stropem a omítnut mi stûnami vypadala celkem blahobytnû, ale vydrhnutá a nale tûná pfiísnost, jak jsem ji mûl v Ïivé pamûti z dûtství, byla ta tam. Podlaha pokrytá rákosem byla postlaná odhozen mi kostmi, napûl ohlodan mi od psû, a postel se zatuchl mi nebesy v protûj- ím koutû slouïila zfiejmû spí jako v eobecné skladi tû pohozen ch vûcí byla tam hounû z ovãí kûïe, pár sandálû, kulat s r na cínovém talífii, udice a uprostfied toho v eho drbající se chrt. Buì pozdraven, otãe pfievore, fiekl mûj jezdec. V posteli se nûco vztyãilo, posadilo se to, ãímï vyru ilo chrta, kter seskoãil na zem. Ukázalo se, Ïe je to postar í rû- Ïolící mnich, vyburcovan ze spánku. Dal jsem pfiíkaz, Ïe mne nikdo nesmí ru it, fiekl. Jezdec pokrãil rameny. Ani vrchnost ne? zeptal se a natáhl ruku k psovi, kter se k nûmu lísal a vrtûl kupírovan m ocasem. Jízlivá otázka nevyvolala Ïádnou odpovûì. Pfievor si pfiitáhl pfiikr vku a pfiikrãil kolena pod sebe. Potfiebuji si odpoãinout, fiekl, co nejvíc si odpoãinout, abych byl pfii síle, aï budu vítat biskupa. UÏ jsi sly el tu zprávu? VÏdycky kolují nûjaké zvûsti, odvûtil jezdec. To ale nejsou Ïádné zvûsti. Sir John mi vãera poslal zprávu. Biskup uï je na cestû z Exeteru a dorazí sem v pondûlí. Pfiijede z Launcestonu a oãekává tu poho tûní a pfiístfie í na noc. Jezdec se usmál. Biskup koná své náv tûvy vïdy v prav ãas. Na svatého Martina dostane k veãefii ãerstvû poraïené maso. Bude spát s pln m bfiichem, nemá se proã strachovat. Nemám se proã strachovat? PfievorÛv nevrl hlas pfieskoãil do vy í tóniny. Myslí si, Ïe udrïím na uzdû tu vzpurnou chátru? Jak dojem mûïe udûlat na to nové biskupské ko tû, pfiipravené vymést s chutí doãista celou diecézi? 14

9 Zkrotí je, slíbí -li jim odmûnu za slu né chování. Zachovej si pfiízeà sira Johna Carminowa, a na jiném nezáleïí. Pfievor se pod pfiikr vkou neklidnû zavrtûl. Sir John se nedá jen tak obalamutit, hledí si svého prospûchu a nesedí jen na jednom posvícení. I kdyï je na ím patronem, nestál by pfii mnû, kdyby to neslouïilo jeho cílûm. Jezdec vytáhl z rákosu kost a hodil ji psovi. Sir Henry jako majitel panství bude mít pfii téhle pfiíleïitosti pfied sirem Johnem pfiednost, fiekl. Tebe v nemilost neuvrhne, vïdyè bude v atu kajícníka. Uji Èuji tû, Ïe právû teì kleãí v kapli. Pfievora tím neobveselil. Jako lordûv správce bys k nûmu mûl mít vût í úctu, podotkl a pak zamy lenû dodal: Henry z Champernounu je Bohu vûrnûj í neï já. Jezdec se zasmál. Du e je svolná, otãe, ale tûlo? Drbal chrta za uchem. Pfied biskupovou náv tûvou je lépe o tûle nemluvit. Pak se vzpfiímil a pfiistoupil k posteli. Francouzská loì leïí pfiístavem u Kylmerthu. Bude tam kotvit je tû po dva odlivy, chce -li mi dát pro ni dopisy. Pfievor odhodil pfiikr vku a vy krábal se z postele. Pro svatého Antoníãka, proã jsi to nefiekl hned? vykfiikl a zaãal se prohrabávat v haldû v elijak ch papírû vedle na lavici. Na jeho postavu v ko ili, na dlouhá tenká l tka se skvrnami kfieãov ch Ïil a na neuvûfiitelnû pinavé nohy s pokroucen mi prsty byl smutn pohled. Nemohu v tom zmatku nic najít, stûïoval si. Proã nemám lejstra nikdy v pofiádku? Proã tu bratr Jean nikdy není, kdyï ho potfiebuju? Popadl zvonek z lavice, zazvonil, a pfiitom hlasitû káral jezdce, kter se zase smál. Mnich vstoupil témûfi okamïitû: z té rychlosti se dalo soudit, Ïe poslouchal za dvefimi. Byl mlad, tmavovlas, s nesmírnû jiskrn ma oãima. K va im sluïbám, otãe, fiekl francouzsky, a jak pfiecházel místností k pfievorovi, mrkli s jezdcem na sebe. 15