léto se přiblížilo mílovými kroky a my Vám těsně před jeho nástupem nabízíme další čtení o novinkách z oblasti práva EU.

Transkript

1 PRAHA BRNO OSTRAVA BRATISLAVA Česká a slovenská advokátní kancelář s mezinárodním dosahem EU LEGAL NEWS ČERVEN 2011 (nejen) v oblasti soutěže a regulace Vážení klienti a obchodní přátelé, léto se přiblížilo mílovými kroky a my Vám těsně před jeho nástupem nabízíme další čtení o novinkách z oblasti práva EU. Pravidelní čtenáři našeho čtvrtletníku vědí, že mám ve zvyku ve svém úvodníku upozornit nejen na zajímavé čtení, které jsme pro Vás s kolegy připravili, ale zároveň Vás seznámit i s novinkami, které se týkají našeho týmu, zabývajícího se evropským a soutěžním právem. I tentokráte mám to potěšení představit Vám nový přírůstek, nikoliv však personální, nýbrž knižní. Petr Bříza, advokát naší kanceláře a pravidelný autor tohoto periodika, vydal spolu se dvěma kolegy ze zahraničních univerzit obsáhlou monografii zabývající se aplikací práva EU (nejen) v České republice. Stručné představení knihy Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie, která je čerstvě na pultech knihkupectví, naleznete dále v tomto čísle. Jsme rádi, že Petr své znalosti získané nejen prací na této knize využívá při své práci pro naše klienty. Nejen Petr Bříza, ale i další kolegové si také do tohoto čísla myslím vybrali velice zajímavé náměty. Můžete se tak dočíst o posledních judikatorních a legislativních tendencích ve vztahu k povinnosti poskytovatelů internetu blokovat nelegální stahování autorských děl, které Vám přiblíží Jaroslav Šuchman. Štěpán Štarha varuje s ohledem na březnový rozsudek Soudního dvora zaměstnavatele zaměstnanců pracujících ve více než jedné zemi před možným rozdvojením právního režimu pracovních smluv. Lenka Gachová Vám mezi jinými soutěžněprávními aktualitami přiblíží i nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu, podle něhož poskytování telekomunikačních služeb lze považovat za poskytování služeb obecného hospodářského významu, na něž nelze soutěžní právo aplikovat. Petr Solský popíše na pozadí zprávy Evropské komise problémy, kterým telefonní operátoři čelí ve vztahu k povinnosti uchovávat telekomunikační data. Konečně Aleš Roztočil se blíže podívá na modernizaci práva veřejných zakázek, kterou chystá Evropská komise. Přeji Vám příjemné čtení Evropských právních aktualit. OBSAH ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA: POUZE KOMISE JE OPRÁVNĚNA ROZHODNOUT, ŽE K PORUŠENÍ ČL. 101 ČI 102 SFEU NEDOŠLO 2 SOUDNÍ DVŮR EU: SMLOUVU SJEDNANOU V ROZPORU SE STANOVAMI NEPOSUZUJÍ VÝLUČNĚ SOUDY SÍDLA SPOLEČNOSTI 4 INTERNET A ZÁKLADNÍ PRÁVA: MÁ POSKYTOVATEL INTERNETOVÉHO PŘIPOJENÍ POVINNOST BLOKOVAT NEZÁKONNÉ STAHOVÁNÍ OBSAHU? 6 SOUDNÍ DVŮR EU: VÝKLAD PRAVIDEL PRO URČENÍ ROZHODNÉHO PRÁVA U PRACOVNÍCH SMLUV 8 AKTUÁLNÍ OTÁZKY IMPLEMENTACE SMĚRNICE O UCHOVÁVÁNÍ ÚDAJŮ Z ELEKTRONICKÝCH KOMUNIKACÍ 10 NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD: NA PRODEJ DOBÍJECÍCH KUPÓNŮ OSKARTA NELZE SOUTĚŽNÍ PRÁVO APLIKOVAT MODERNIZACE VEŘEJNÝCH ZAKÁZEK: REVOLUCE NA OBZORU? AKTUALITY ZE SVĚTA SOUTĚŽNÍHO PRÁVA BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J.: VNITROSTÁTNÍ APLIKACE PRÁVA EVROPSKÉ UNIE 17 KONTAKTY Robert Nešpůrek, partner Právnická firma roku v kategoriích: - Největší právnická firma v ČR - Telekomunikace a média Klienty nejlépe hodnocená právnická kancelář v České republice 1. místo v počtu realizovaných fúzí a akvizic v České a Slovenské republice a ve střední a východní Evropě (2009) 1. místo v počtu realizovaných fúzí a akvizic v České republice a východní Evropě (2010) 1. místo mezi domácími právnickými firmami (2010)

2 ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA: POUZE KOMISE JE OPRÁVNĚNA ROZHODNOUT, ŽE K PORUŠENÍ ČL. 101 ČI 102 SFEU NEDOŠLO? V květnu 2011 vydal Soudní dvůr rozsudek k případu Tele 2 Polska, 1 kterým rozhodl o předběžné otázce podané polským Nejvyšším soudem k výkladu článku 5 nařízení č. 1/ Po pečlivé analýze dospěl Soudní dvůr k závěru, že předmětné ustanovení je třeba vykládat tak, že národní soutěžní úřad nemůže přijmout rozhodnutí, kterým by deklaroval, že nedošlo k porušení unijních soutěžních pravidel obsažených v čl. 101 či 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen SFEU ). Čl. 3 odst. 1 Nařízení č. 1/2003 ukládá národním soutěžním úřadům, resp. i vnitrostátním soudům aplikovat na případy, kdy by jimi šetřené protisoutěžní jednání mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy, paralelně vedle norem národního soutěžního práva i evropské soutěžní právo. Například pokud národní soutěžní úřad šetří zneužití dominantního postavení s možným nadnárodním přesahem, je povinen na toto jednání vedle zákazu zneužití dominantního postavení zakotveného ve vnitrostátním předpisu použít rovněž čl. 102 SFEU (obdobně je tomu u čl. 101 zakazujícího protisoutěžní dohody). Za účelem aplikace čl. 101 a čl. 102 SFEU pak mohou národní soutěžní úřady přijímat rozhodnutí, ve kterých mohou požadovat ukončení protiprávního jednání, nařizovat předběžná opatření, přijímat závazky a ukládat pokuty, penále nebo jiné sankce stanovené vnitrostát- ními právními předpisy. 3 Čl. 5 Nařízení č. 1/2003 pak v závěru stanoví, cit.: pokud na základě informací, které mají k dispozici, nejsou splněny podmínky zákazu, mohou také rozhodnout, že není důvod k jejich zásahu. V předmětné věci se jednalo o případ, ve kterém polský soutěžní úřad (Prezes Urzędu Ochrony Konkurencji) ve smyslu čl. 3 odst. 1 Nařízení č. 1/2003 zahájil řízení proti společnosti Telekomunikacja Polska SA (dále jen Telekomunikacja ) pro podezření z porušení jak čl. 8 polského soutěžního zákona, tak i čl. 102 SFEU. V závěru tohoto řízení však polský soutěžní úřad dospěl k závěru, že jednání společnosti Telekomunikacja, která disponovala dominantním postavením na trhu, nepředstavovalo zneužití tohoto postavení, a tudíž že posuzované jednání ani polské soutěžní právo ani čl. 102 SFEU neporušuje. Polský soutěžní úřad tedy vydal na základě národního soutěžní práva rozhodnutí, kterým konstatoval, že jednání společnosti Telekomunikacja neomezilo hospodářskou soutěž, přičemž v kontextu čl. 102 SFEU pouze uvedl, že rozhodnutí ve věci je bezpředmětné. Rozhodnutí polského soutěžního úřadu napadla žalobou společnost Tele2 Polska sp. zo.o., nyní Netia SA (na řízení nezúčastněný soutěžitel, konkurent Telekomunikacja). Polské soudy (nejdříve okresní, následně i odvolací) k žalobě společnosti Tele2 Polska zrušily rozhodnutí polského soutěžního úřadu s odůvodněním, že polský soutěžní úřad měl přijmout rozhodnutí, které by výslovně deklarovalo neexistenci protisoutěžního jednání společnosti Telekomunikacja ve smyslu čl. 102 SFEU. Polský soutěžní úřad podal proti zrušujícím rozsudkům polských soudů kasační stížnost k Nejvyššímu soudu v Polsku, který se následně rozhodl před rozhodnutím ve věci položit předběžné otázky Soudnímu dvoru. Nejvyšší soud tak vznesl mj. otázku, zda má být čl. 5 Nařízení č. 1/2003 vykládán tak, že v situaci, kdy v provedeném řízení národní soutěžní úřad shledá, že podnik neporušil zákaz zneužití dominantního postavení vyplývající z čl. 102 SFEU, mu toto ustanovení neumožňuje přijmout rozhodnutí, deklarující, že jednání neomezuje hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 102 SFEU. Soudní dvůr ve svém rozhodnutí nejprve zdůraznil, že čl. 3 odst. 1 Nařízení č. 1/2003 upravuje povinnost národních soutěžních úřadů použít čl. 102 SFEU na zneužívající jednání podniku v dominantním postavení na trhu, které by mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy. První část čl. 5 Nařízení č. 1/2003 pak podrobněji upravuje pravomoc národních soutěžních úřadů, přičemž vymezuje možné způsoby rozhodnutí národních soutěžních úřadů (srov. shora). Pokud se 1 Srov. rozsudek Soudního dvora č. C375/09 ze dne ve věci Tele 2 Polska. 2 Srov. Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy o založení Evropského společenství (nyní čl. 101 a 102 Smlouvy o fungování EU) (dále jen Nařízení č. 1/2003 ); uveřejněno v ÚV L1, , s Srov. čl. 5 Nařízení č. 1/2003. EU LEGAL NEWS 2

3 však národní soutěžní úřady domnívají, že nejsou splněny podmínky zákazu posuzovaného jednání ve smyslu čl. 102 SFEU, je podle Soudního dvora pravomoc národních soutěžních úřadů přijmout rozhodnutí omezena, tj. mohou toliko rozhodnout, že není důvod k jejich zásahu. Toto omezení pravomoci národních soutěžních úřadů je podpořeno vymezením rozhodovacích pravomocí Komise v případě, že nedošlo k porušení čl. 102 SFEU. Komise totiž může podle čl. 10 Nařízení č. 1/2003 rozhodnutím deklarovat, že tento článek není použitelný. Cílem tohoto ustanovení Nařízení č. 1/2003 je zaručit jednotné uplatňování pravidel hospodářské soutěže v členských státech, zejména v souvislosti s novými druhy dohod a jednání, pro které není dosud ustálena judikatura a rozhodovací praxe. Pokud by bylo národním soutěžním úřadům umožněno, aby přijímaly rozhodnutí konstatující, že nedošlo k porušení čl. 102 SFEU, byl by podle Soudního dvora zpochybněn systém spolupráce mezi Komisí a národními soutěžními úřady, což by současně vedlo k narušení pravomocí Komise, resp. ohrožení jednotné aplikace čl. 102 SFEU v rámci Evropské unie. Podle názoru Soudního dvora vyplývá jak ze znění a struktury Nařízení č. 1/2003, tak z cíle, který toto nařízení sleduje, že pouze Komise může deklarovat, že nebyl porušen čl. 102 SFEU, a to i v situaci, kdy je tento článek aplikován v řízení vedeném národním soutěžním úřadem. Soudní dvůr tak k první otázce dospěl k závěru, že čl. 5 Nařízení č. 1/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby národní soutěžní úřady, pokud za účelem použití čl. 102 SFEU zkoumají, zda jsou splněny podmínky pro použití tohoto článku a v návaznosti na tento přezkum jsou toho názoru, že ke zneužívajícímu jednání nedošlo, mohly přijmout rozhodnutí, že uvedený článek nebyl porušen. Soudní dvůr dále doplnil, že čl. 5 Nařízení č. 1/2003 je podle čl. 288 SFEU přímo použitelný ve všech členských státech EU, a proto brání použití národního práva, které by ukládalo národnímu soutěžnímu úřadu ukončit řízení podle čl. 102 SFEU rozhodnutím, že k porušení uvedeného článku nedošlo. Uvedený závěr Soudního dvora je významný i pro činnost českého Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen ÚOHS ). Rovněž ÚOHS má totiž podle Nařízení č. 1/2003 povinnost aplikovat čl. 101 a 102 SFEU na dohody narušující soutěž či zneužívající jednání, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy Evropské unie. Několik takových rozhodnutí ÚOHS již od roku 2004 vydal, vždy se však jednalo o případy, kdy deklaroval, že k porušení unijního soutěžního práva došlo. V případě podobné situace, jako byla ta řešená polským soutěžním úřadem, však bude ÚOHS povinen přihlížet k výše uvedeným závěrům, tj. ve svém rozhodnutí nebude moci do budoucna deklarovat, že k porušení čl. 101 a čl. 102 SFEU nedošlo, přestože porušení těchto článků nezjistí. Tento závěr Soudního dvora je významný rovněž z pohledu právní jistoty šetřených soutěžitelů. Připouští totiž, aby jednání s potenciálem ovlivnit obchod mezi členskými státy, které národní soutěžní úřad šetřil a u něhož neshledal důvody k zásahu, mohlo být později ze strany Komise vyhodnoceno jako porušení unijního soutěžního práva. Lenka Gachová, seniorní právník EU LEGAL NEWS 3

4 SOUDNÍ DVŮR EU: SMLOUVU SJEDNANOU V ROZPORU SE STANOVAMI NEPOSUZUJÍ VÝLUČNĚ SOUDY SÍDLA SPOLEČNOSTI Příspěvek se zabývá nejnovějším rozsudkem Soudního dvora, který by měl zabránit často účelovému obcházení ujednání o volbě soudu poukazem na skutečnost, že smlouva byla uzavřena společností v rozporu se stanovami, a proto její (ne) platnost může na základě čl. 22 nařízení Brusel I posoudit pouze soud ve státě sídla společnosti, a to jurisdikční doložce navzdory. Soudní dvůr EU ( SDEU nebo Soud ) vynesl dne 12. května 2011 rozsudek, jímž alespoň částečně posílil důvěru v závaznost ujednání o volbě soudu, sjednaných (nejen) v mezinárodním obchodě. Skutkový stav věci Berliner Verkehrsbetriebe (C-144/10) navíc nepředstavoval scénář, který by byl v obchodních vztazích až tak neobvyklý. Americká investiční banka JPMorgan Chase ( JPM ) uzavřela skrze svou frankfurtskou pobočku derivátový obchod ( Smlouva ) s veřejnoprávní institucí v podobě berlínského dopravního podniku, konkrétně Berliner Verkehrsbetriebe, Anstalt des öffentlichen Rechts ( BVG ). Smlouva obsahovala ujednání o soudní příslušnosti ve prospěch anglických soudů. BVG se podle Smlouvy zavázala uhradit JPM v případě platební neschopnosti určitých třetích osob částky až do výše 220 milionů USD, za což jí JPM poskytla odměnu ve výši 7,8 milionů USD. Jelikož podle tvrzení JPM tato platební neschopnost nastala, požádala BVG o úhra- du dlužných částek, které se následně domáhala u anglických soudů (konkrétně u High Court of Justice), příslušných podle výše zmíněné jurisdikční doložky. BVG nejenže nároky JPM odmítla, ale navíc sama zahájila řízení o neplatnost Smlouvy u německých soudů (Landgericht Berlin). Litigační strategie BVG se dá jistě označit za mazanou. BVG se snažila dostat z jurisdikce anglických soudů, s níž sama uzavřením jurisdikční doložky souhlasila. Vycházela přitom z toho, že podle nařízení Brusel I 1 ( Nařízení ) mají věci spadající do tzv. výlučné soudní příslušnosti přednost i před ujednáními o volbě soudu (které upravuje čl. 23 Nařízení) a zároveň u těchto věcí ani neplatí přísné pravidlo litispendence podle čl. 27 Nařízení. I když tedy jinak čl. 27 zakazuje soudům členských států, aby vedly řízení o věcech, ohledně nichž již bylo zahájeno řízení u soudu jiného členského státu, neplatí to pro záležitosti spadající do výlučné příslušnosti podle čl. 22 Nařízení. BVG se v tomto směru konkrétně dovolávala čl. 22 odst. 2, který stanoví, že: Bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost [...] pro řízení, jejichž předmětem je platnost založení, nulita nebo zrušení společností nebo jiných právnických osob nebo sdružení právnických nebo fyzických osob nebo platnost usnesení jejich orgánů, soudy členského státu, na jehož území má společnost, právnická osoba nebo sdružení sídlo. BVG se stanovení výlučné příslušnosti německých soudů (jakožto země, kde má BVG sídlo) domáhala na základě tvrzení, že Smlouva není platná, jelikož BVG jednala při jejím uzavírání ultra vires a usnesení jejích orgánů, která vedla k uzavření Smlouvy, jsou proto neplatná. Pokud by argumentace BVG byla úspěšná, znamenalo by to, že navzdory prorogační doložce ve prospěch anglických soudů by platnost Smlouvy mohly (a musely) posuzovat soudy německé, což by se jistě příliš neslučovalo s právní jistotou stran prorogační doložku sjednávajících. Německý soud však měl o správnosti právní argumentace BVG jisté pochyby, a proto se obrátil s předběžnou otázkou na SDEU. SDEU nejdříve připustil, že formulace čl. 22 odst. 2 není ve všech jazykových verzích jednotná. Podle některých jazykových verzí má totiž soud, v jehož obvodu se nachází sídlo společnosti nebo jiné právnické osoby nebo sdružení právnických nebo fyzických osob, výlučnou příslušnost pro věci týkající se platnosti jejího založení, její nulity nebo jejího zrušení nebo platnosti usnesení jejích orgánů. Naproti tomu jiné jazykové verze (včetně české) takovou příslušnost stanoví pro případy, kdy je taková otázka předmětem řízení. Jak uvedl SDEU, druhá z uvedených formulací, na rozdíl od první, naznačuje, že uvedené ustanovení se uplatní pouze na spor, ve kterém je platnost založení společnosti nebo usne- 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Zvl. vyd. Úř.věst. 19/04, s. 42). 2 Srov. komentovaný judikát, body EU LEGAL NEWS 4

5 sení jejích orgánů uváděna jako primární žalobní důvod. 2 A právě toto, restriktivní, znění se SDEU rozhodl preferovat. Pro svůj závěr nalezl několik přesvědčivých argumentů. Nejdříve s ohledem na svou předchozí judikaturu připomněl, že ustanovení o výlučné příslušnosti je nutno vykládat restriktivně, neboť představují výjimku z obecného pravidla, že mezinárodní příslušnost podle Nařízení mají soudy státu bydliště žalovaného. V daném případě byla navíc sjednána prorogační doložka a restriktivní výklad čl. 22 odst. 2 je proto třeba přijmout tím spíše, [neboť] jím stanovené pravidlo pro určení příslušnosti je vylučující, takže jeho použití by zbavilo smluvní strany veškeré autonomie při volbě jiného soudu. 3 Jak SDEU příhodně uvedl, pokud by veškeré spory týkající se usnesení orgánů společnosti musely spadat pod čl. 22 odst. 2 Nařízení, znamenalo by to, že žaloby podané proti společnosti, nezávisle na tom, zda by měly smluvní, deliktní či jinou povahu, by téměř vždy mohly spadat do příslušnosti soudů členského státu, ve kterém má daná společnost sídlo. Stačilo by jen namítnout neplatnost usnesení svých orgánů, které vedlo k uzavření smlouvy. 4 Navíc účelem pravidel stanovujících výlučnou příslušnost je zajistit, aby výlučně příslušné byly soudy jen tehdy, mají-li nejlepší předpoklady rozhodovat o sporech týkajících se dané materie, a to proto, že takové spory mají s uvedeným členským státem zvláště úzký vztah (např. podle čl. 22 odst. 1 Nařízení budou o určení vlastnického práva k nemovitosti rozhodovat výlučně jen soudy státu místa nemovitosti). Jak však SDEU zdůraznil, v posuzovaném případě jsou otázky platnosti, výkladu a vymahatelnosti smlouvy jádrem a předmětem daného sporu. Jakákoli otázka platnosti dřívějšího rozhodnutí orgánů společnosti, která je jednou ze smluvních stran, uzavřít Smlouvu musí být považována za akcesorickou. To platí podle SDEU pro jakýkoliv spor smluvní povahy. 5 Závěrem rozsudku se SDEU vypořádal i s případným nesouladem svých závěrů s rozsudkem GAT (rozhodnutí ze dne 13. července 2006, C-4/03, Sb. rozh. s. I-6509), ve kterém rozhodl, že čl. 16 odst. 4 Bruselské úmluvy, což je ustanovení v podstatě totožné s čl. 22 odst. 4 Nařízení, se použije na veškeré spory, ve kterých je zpochybněna platnost patentu, bez ohledu na to, zda to bylo prostřednictvím žaloby nebo námitky, a přiznává tak výlučnou příslušnost soudům státu, ve kterém byl patent zapsán. Podle SDEU však nelze tuto judikaturu rozšířit na spory, ve kterých byla nastolena otázka platnosti usnesení orgánů společnosti. Platnost patentu je nezbytným předpokladem zejména pro veškeré žaloby na porušení odpovídajících práv duševního vlastnictví, a proto je přiznání výlučné příslušnosti k rozhodování o všech sporech, ve kterých je tato platnost napadena, soudům členského státu, na jehož území bylo požádáno o udělení nebo zápis tohoto patentu nebo kde byl tento patent udělen nebo zapsán, v zájmu řádného výkonu spravedlnosti, neboť tyto soudy mají nejlepší předpoklady o nich rozhodovat. Tak tomu však není v případě soudů, v jejichž obvodě má sídlo společnost, která je jednou ze stran sporu smluvní povahy a která se dovolává údajné neplatnosti rozhodnutí svých vlastních orgánů uzavřít smlouvu. 6 Komentovaný judikát je podle našeho názoru vítaným příspěvkem k posílení právní jistoty při uzavírání jurisdikčních doložek v obchodních smlouvách s mezinárodním prvkem, neboť zabraňuje tomu, aby primárně smluvní spor byl vytažen z působnosti jurisdikční doložky na základě incidenčních, a často pouze účelových, námitek. Petr Bříza, advokát 3 Srov. komentovaný judikát, bod Srov. komentovaný judikát, bod Srov. komentovaný judikát, body Srov. komentovaný judikát, body EU LEGAL NEWS 5

6 INTERNET A ZÁKLADNÍ PRÁVA: MÁ POSKYTOVATEL INTERNETOVÉHO PŘIPOJENÍ POVINNOST BLOKOVAT NEZÁKONNÉ STAHOVÁNÍ OBSAHU? ktra, jež nedávno doplnily více či méně úspěšné pirátské strany. Organizace zastupující autory, jako právě ta žalující ve sporu před belgickým soudem Sabam, mají naopak legitimní snahu vtáhnout do boje za dodržování práv těch, které zastupují, třetí osoby, které poskytují pro nezákonné sdílení obsahu technickou cestu poskytovatele připojení. Belgická úprava duševního vlastnictví konkrétně umožňuje, aby soud v případě, kdy třetí strana využívá prostředníka k porušování práv, nařídil tomuto prostředníkovi přijmout opatření k zabránění takovému porušování. Belgický soud Sabamu vyhověl, a nařídil společnosti Scarlet, aby blokovala odesílání a přijímání souborů obsahujících chráněná hudební díla s využitím peer-to-peer programů, k němuž nedal souhlas ten, komu svědčí autorská práva k těmto dílům. Soudní dvůr byl dotázán, zda relevantní evropské směrnice 2 ve spojení s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, umožňují stanovení takové povinnosti soudem členského státu. Odpovědí, kterou Soudnímu dvoru navrhuje generální advokát Cruz Villalón, by mělo být, že nikoli. Opatření spočívající v povinnosti obecné povahy, které má dlouhodobý či trvalý charakter, potenciálně s dopadem na všechny poskytovatele připojení, není možné stanovit prostřednictvím soud- Pokud se Soudní dvůr Evropské unie přikloní k aktuálnímu stanovisku generálního advokáta, nebude v EU možné požadovat po poskytovateli internetové služby, aby filtrováním a následným blokováním elektronické komunikace zamezil porušování práv duševního vlastnictví, ke kterému dochází prostřednictvím využívání jeho služby. Tím ale zřejmě evropský a celosvětový tlak na poskytovatele připojení ve vztahu k ochraně práv duševního vlastnictví nepoleví. Generální advokát Cruz Villalón ve stanovisku ve věci Scarlet Extended 1 navrhuje Soudnímu dvoru, aby v odpovědi na předběžnou otázku belgického soudu neumožnil stanovit poskytovateli internetového připojení obecnou odpovědnost za obsah elektronické komunikace probíhající v rámci jeho služby. Očekávaným rozhodnutím Soudního dvora, která se málokdy v zásadních otázkách liší od stanovisek generálních advokátů, vyvrcholí soudní anabáze, jež začala rozsudkem belgického soudu v roce 2004, a to v kontextu připravovaných (nejen) evropských opatření k posílení boje proti pirátství na internetu. Sdílení obsahu prostřednictvím tzv. peerto-peer softwaru je známým internetovým fenoménem, který se, aspoň v Evropě, již promítl i do podoby politického speního rozhodnutí. Není možné, aby takové rozhodnutí bylo vydáno ve vztahu k neurčitému budoucímu porušování autorských práv, tedy aniž by bylo nejprve zkoumáno, zda a jak došlo k porušení práv z duševního vlastnictví. Ani soud na základě zákonného zmocnění tedy nemůže nařídit, aby poskytovatel zavedl vůči všem svým zákazníkům obecně, preventivně, výlučně na své náklady a bez časového omezení systém filtrování všech příchozích i odchozích elektronických sdělení přenášených prostřednictvím jeho služeb, zejména s využitím programů peer to peer, za účelem identifikace pohybu elektronických souborů v jeho síti obsahujících hudební, kinematografické nebo audiovizuální dílo, k němuž navrhovatel údajně vlastní práva, a následně zablokovat jejich přenos buď při vyžádání, nebo při odeslání. Generální advokát opírá svou argumentaci zejména o Listinu základních práv Evropské unie, konkrétně o právo na respektování soukromého a rodinného života (článek 7 Listiny), právo na ochranu osobních údajů (článek 8 Listiny), svobodu projevu a informací (článek 11 Listiny) a obdobná práva obsažená v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 1 C-70/10 Scarlet Extended SA ( Scarlet ) proti Société belge des auteurs compositeurs et éditeurs ( Sabam ). 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti; Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví; Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů; Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu); Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích). EU LEGAL NEWS 6

7 kace, kterou k nezákonnému stahování porušitelé užívají. Zůstává tedy otázkou, zda a jaká vypracuje Soudní dvůr vodítka ohledně podmínek, za jakých by bylo možné stanovit povinnost poskytovatele zasazovat se o čistotu provozu na jeho optických kabelech. Trend v EU i v jednotlivých členských státech je ale zřejmý, a to naopak k posilování odpovědnosti poskytovatelů. Několik dní před zveřejněním komentovaného stanoviska vydala například nizozemská vláda prohlášení o záměru modernizace režimu ochrany práv k duševnímu vlastnictví, která má, mimo jiné, zakázat stahování z nezákonných zdrojů a zdůrazňuje právě roli poskytovatelů internetu. Francie v roce 2009 zavedla systém třikrát a dost umožňující vládní agentuře po shledání neústavnosti Ústavní radou až po soudním rozhodnutí nařídit, aby poskytovatel odpojil porušovatele od internetu. Ve Spojeném království od loňska platí Digital Economy Act, který umožní držitelům práv donutit poskytovatele připojení blokovat uživatele porušující autorská práva. Podobným směrem se ubírá i nová legislativa ve Španělsku a mediálně výrazný byl i případ irského poskytovatele Eircom, který v rámci mimosoudního vyrovnání s několika významnými společnostmi jako první v Evropě přistoupil k filtrování internetového provozu s cílem zabránit ilegálnímu sdílení obsahu. Podobně jako připravovaná multilaterální mezinárodní smlouva proti padělání 4 i květnová Strategie práv duševního vlastnictví 5 Evropské komise měla počítat s bojem proti porušování práv v místě je- Je zřejmé, že povinnost poskytovatele připojení by v daném případě byla velmi rozsáhlá absolutní odpovědnost za výsledek, přičemž by vlastně došlo k privatizaci právo vynucujících mechanizmů na někoho, kdo poskytuje právem aprobovanou službu, spolu s veškerými náklady ekonomickými i právními s takovým vynucováním spojenými. Takové opatření by též bylo možné kritizovat z hlediska principu proporcionality, jelikož by nutilo zavést preventivní filtraci veškerého obsahu putujícího mezi osobou, které poskytovatel zajišťuje internetové připojení, a neurčeným počtem adresátů nebo odesílatelů, kdekoli se mohou nacházet. V neposlední řadě by pak bylo v rozporu s platným sekundárním právem, když například směrnice o elektronickém obchodu 3 uložení takové obecné povinnosti nepřipouští. Podobnou situaci, jako nyní posuzuje Soudní dvůr, řešil nedávno australský federální soud ve věci Roadshow Films Pty Ltd v iinet Limited (No. 3), kde se žalující strana domáhala na základě australského autorského zákona, aby poskytovatel připojení nejprve upozornil zákazníka na porušování autorských práv, následně suspendoval a případně dokonce jednostranně ukončil poskytování služby připojení. Při respektu ke specifické situaci a právní úpravě je ale vhodné zdůraznit, že australský soud neargumentoval ústavními principy, ale pouhou skutečností že zákon nestanoví obecnou povinnost chránit autorská práva jiného proti tomu, kdo je porušuje. Dále soud rozlišil, že k porušování autorského práva nedochází použitím internetu, ale aplijich páchání, a tedy s posilováním spolupráce s prostředníky, jakými jsou poskytovatelé internetových služeb. Uvidíme tedy, jak ona spolupráce bude i ve světle výsledku komentovaného případu před Soudním dvorem vypadat. V České republice se otázka role poskytovatelů připojení při ochraně práv duševního vlastnictví před soud ani na program jednání parlamentních komor dosud nedostala. O to více bude třeba sledovat evropskou úpravu, jak vzejde z očekávaného rozhodnutí Soudního dvora a připravované legislativy. Jaroslav Šuchman, seniorní právník 3 Článek 15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ( směrnice o elektronickém obchodu ). 4 Anti-Counterfeiting Trade Agreement (ACTA). 5 EU LEGAL NEWS 7

8 SOUDNÍ DVŮR EU: VÝKLAD PRAVIDEL PRO URČENÍ ROZHODNÉHO PRÁVA U PRACOVNÍCH SMLUV Soudní dvůr Evropské unie ( Soudní dvůr ) se nedávno zabýval výkladem pravidel pro určení práva rozhodného u pracovních smluv. Zaměstnavatel a zaměstnanec se při volbě rozhodného práva nemohou odchýlit od kogentních ustanovení práva, které by bylo použito v případě neexistence volby práva stranami smlouvy. Právem, které by bylo použito při absenci volby práva, je primárně právo místa obvyklého výkonu práce. Právo státu, ve kterém zaměstnanec obvykle vykonává svoji práci, se podle Soudního dvora použije i v případě, že zaměstnanec vykonává svou činnost ve více než jednom smluvním státě, pokud je možné určit stát, se kterým má práce podstatnou vazbu. Soudní dvůr vynesl 15. března 2011 rozsudek ve věci C-29/10 ( Rozsudek Koelzsch ), v němž podal výklad Římské úmluvy 1 a v ní obsažených pravidel pro určení rozhodného práva u pracovních smluv. Problematika výběru rozhodného práva vzniká v právních vztazích s mezinárodním prvkem. O právní vztah s mezinárodním prvkem se jedná například, jde-li o pracovní smlouvu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem z různých států, nebo o pracovní smlouvu, podle níž je místo výkonu práce v zahraničí. Rozhodným právem se pak rozumí právní řád státu, kterým se pracovní smlouva řídí. V Rozsudku Koelzsch se Soudní dvůr zabýval určením rozhodného práva v případě, že zaměstnanec vykonává práci ve více státech. Podle Římské úmluvy se smlouvy zásadně řídí právem, které si smluvní strany zvolí. Možnost zvolit si rozhodné právo platí i v případě pracovních smluv. Nicméně, podle článku 6 Římské úmluvy nesmí být zaměstnanec v důsledku volby rozhodného práva zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní, tj. smluvně nevyloučitelná, ustanovení práva, které by bylo použito v případě neexistence volby práva stranami. 2 Pokud si smluvní strany nezvolí rozhodné právo, řídí se pracovní smlouva primárně právem země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, a to i když je dočasně zaměstnán v jiné zemi. 3 Nevykonává-li zaměstnanec obvykle svou práci v jediné zemi, řídí se pracovní smlouva právem země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnán. 4 Pan Koelzsch byl řidičem nákladního automobilu s bydlištěm v Německu a jeho zaměstnavatelem byla společnost s pobočkou v Lucembursku. Zaměstnavatel se zabýval mezinárodní dopravou květin z Dánska do různých míst v Německu a v dalších evropských státech. Nákladní automobily byly sice garážovány v Německu, ale registrovány byly v Lucem- bursku a zaměstnavatel neměl v Německu sídlo ani žádné kanceláře. Pan Koelzsch se účastnil i lucemburského sociálního pojištění. V pracovní smlouvě si strany sjednaly, že smlouva se bude řídit lucemburským právem. V roce 2001 dostal pan Koelzsch výpověď. Výpověď byla platně učiněna podle lucemburského práva. Nebyla však platná podle práva německého, jehož ochrany se pan Koelzsch rozhodl dovolávat, neboť jej považoval za právo místa obvyklého výkonu práce. Výklad tohoto pojmu a tím i určení práva jinak rozhodného, jehož kogentní normy není možné volbou práva obejít, byl hlavním předmětem komentovaného rozsudku. Přestože jako rozhodné bylo výslovně sjednáno lucemburské právo, nemohla pana Koelzsche tato volba lucemburského práva zbavit ochrany poskytované kogentními normami německého práva, pokud by při absenci volby práva mělo být rozhodné německé právo. Soudní dvůr se proto zabýval otázkou, zda je v daném případě německé právo právem rozhodným v případě absence volby práva a zda tedy je skutečně nutné jeho kogentní normy respektovat. Cílem výše citovaných ustanovení Římské úmluvy je zajištění přiměřené ochrany straně, kterou je nutné ze socioekonomického hlediska považovat ve smluvním 1 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (Úř. věst. 1980, L 266, s. 1). 2 Jde o tzv. materiální volbu práva, která spočívá v tom, že smluvní strany se při volbě práva nemohou odchýlit od kogentních norem právního řádu. 3 Článek 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy. 4 Článek 6 odst. 2 písm. b) Římské úmluvy. 5 V oblasti mezinárodního práva soukromého se takový odkaz nazývá hraniční určovatel. Hraničním určovatelem se přitom rozumí skutečnost, která rozhoduje o výběru rozhodného práva. V článku 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy je touto skutečností místo (země), kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). EU LEGAL NEWS 8

9 vztahu za slabší. Podle Soudního dvora je proto nutné ustanovení týkající se určení rozhodného práva pro pracovní smlouvy vykládat tak, že zaručuje použití práva státu, v němž zaměstnanec vykonává svou pracovní činnost, spíše než práva státu sídla zaměstnavatele. Odkaz 5 na právní řád země, v níž zaměstnanec obvykle vykonává svoji práci, musí být podle Soudního dvora vykládán široce. Oproti tomu odkaz na právní řád země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnán by se měl použít pouze v případě, že soud, který má ve věci rozhodnout, není schopen určit zemi obvyklého výkonu práce. Právem země, ve které zaměstnanec obvykle vykonává svoji práci, se pracovní smlouva řídí i v případě, že zaměstnanec vykonává svou činnost ve více než jednom státě, pokud je soud schopen určit stát, se kterým má práce podstatnou vazbu. S přihlédnutím k povaze práce v mezinárodní dopravě je pro určení místa obvyklého výkonu práce nutné určit, ve kterém státě se nachází místo, ze kterého zaměstnanec uskutečňuje své služební jízdy, dostává příkazy ke svým služebním jízdám a organizuje svoji práci, jakož i místo, kde se nacházejí pracovní nástroje. Musí se rovněž ověřit do jakých míst je přeprava převážně uskutečňována, na jakých místech se provádí překládka zboží, jakož i do jakého místa se zaměstnanec po uskutečnění svých služebních jízd vrací. Podle Soudního dvora v případě, kdy zaměstnanec vykonává svou činnost ve více než jednom státě, je zemí, v níž zaměstnanec obvykle vykonává svoji práci, země, v níž nebo z níž zaměstnanec s přihlédnutím ke všem okolnostem, které charakterizují uvedenou činnost, plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli. Právo této země se použije při absenci volby práva, kterým se má řídit pracovní smlouva. Dále se použijí kogentní ustanovení práva této země, která poskytují ochranu zaměstnanci, i v případě, že si strany zvolily pro pracovní smlouvu jiné rozhodné právo. Uvedený výklad Soudního dvora je v souladu s nařízením Řím I 6, podle kterého se mají pracovní smlouvy v případě absence volby práva řídit primárně právem státu, v němž nebo z něhož zaměstnanec obvykle vykoná svoji práci. Nařízení Řím Ise použije pro pracovní smlouvy uzavřené od 17. prosince 2009 (včetně). Tento rozsudek Soudního dvora je významný pro všechny zaměstnavatele, jejichž zaměstnanci vykonávají svou práci ve více než jednom státě. Zejména se tento rozsudek dotýká společností podnikajících v odvětví mezinárodní přepravy a jejich zaměstnanců. Může se ale dotýkat i zaměstnanců jiných společností, kteří vykonávají svou práci střídavě v různých státech. Zaměstnavatelé, jejichž zaměstnanců se popisované rozhodnutí týká, by měli věnovat zvýšenou pozornost tomu, jaké právo je rozhodné pro pracovní smlouvy s jejich zaměstnanci a neměli by se spoléhat pouze na volbu práva v pracovní smlouvě. Zaměstnavatelé by si dále měli být vědomi toho, že i v případě, že zaměstnanec vykonává práci ve více zemích, bude se soud snažit určit jako rozhodné právo země, z níž zaměstnanec obvykle práci vykonává, spíše než aby použil právo sídla zaměstnavatele jako rozhodné. Štěpán Štarha, koncipient EU LEGAL NEWS 9

10 AKTUÁLNÍ OTÁZKY IMPLEMENTACE SMĚRNICE O UCHOVÁVÁNÍ ÚDAJŮ Z ELEKTRONICKÝCH KOMUNIKACÍ Článek se zabývá aktuálními problémy při implementaci směrnice o uchovávání údajů vzniklých při poskytování elektronických služeb v rámci EU a jejím negativním dopadem na telekomunikační operátory a poskytovatele služeb elektronických komunikací. Vychází přitom z aktuálně uveřejněné zprávy Evropské komise. Evropská komise (dále jen Komise ) dne 18. dubna 2011 zveřejnila zprávu o implementaci a aplikaci směrnice 2006/24/ES o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí pro účely boje s trestnou činností (dále jen směrnice ). Zprávu o implementaci a aplikaci tohoto poměrně kontroverzního právního předpisu připravila Komise s velkým zpožděním oproti termínu stanovenému v čl. 14 směrnice, kterým bylo 15. září Pro méně obeznámené s touto problematikou bychom rádi doplnili, že směrnice na evropské úrovni částečně harmonizuje povinnosti poskytovatelů služeb elektronických komunikací a telekomunikačních operátorů při uchovávání provozních a lokalizačních údajů o proběhlé elektronické komunikaci za účelem odhalování, vyšetřování a stíhání závažné trestné činnosti. Definuje kategorie provozních a lokalizačních údajů, které mají být uchovávány, stanoví základní pravidla o jejich ochraně a možnostech přístupu orgánů činných v trestním řízení a stanoví limitní lhůty pro jejich uchovávání. V ČR se implementace této směrnice stala předmětem přezkumu Ústavního soudu, který dne 22. března 2011 svým nálezem pod sp. zn. Pl. ÚS 24/10 zrušil 97 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a doprovodnou vyhlášku č. 485/2005 Sb. Ve svém nálezu Ústavní soud konstatoval kolizi předmětných ustanovení zákona s principy právního státu a jejich nesoulad s požadavky na omezení základního práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny, které plynou také z principu proporcionality zásahu státu do soukromí občanů. Obdobně v Německu a Rumunsku došlo ke zrušení implementační legislativy této směrnice ze strany ústavních soudů. Komise ve zprávě konstatuje, že směrnice se stala účinným a užitečným nástrojem orgánů vymáhajících právo v členských státech EU (dále jen ČS ). Na druhou stranu je její dopad limitní z důvodů pouze částečné harmonizace v určitých klíčových bodech. Jsou jimi chybějící unijní úprava náhrady nákladů poskytovatelů elektronických služeb vynaložených v souvislosti s aplikací směrnice, kdy pouze ve dvou ČS (Finsko a Česká republika) stát plně hradí náklady vynaložené poskytovateli elektronických služeb z důvodů plnění povinností stanovených směrnicí. Rovněž chybí společná definice závažné trestné činnosti, což způsobuje zásadní rozdíly v rozsahu implementace směrnice vzhledem k rozdílným existujícím definicím v jednotlivých ČS. Velké rozdíly mezi ČS existují také v seznamu orgánů oprávněných k přístupu k uchovávaným informacím. Kromě orgánů činných v trestním řízení 6 ČS umožňuje přístup daňových a celních orgánů a 3 ČS také přístup pohraniční policie. Značné rozdíly při implementaci směrnice panují v délce lhůty, po kterou jsou poskytovatelé služeb povinni uchovávat provozní a lokalizační údaje. Maximální lhůtu 2 let dle směrnice využilo Polsko, 1,5 roku Litva a 10 ČS stanovilo lhůtu na 1 rok. Řada ČS využívá rozdílné lhůty pro jednotlivé kategorie uchovávaných lokalizačních a provozních údajů. Z pohledu stáří požadovaných údajů ze strany orgánů činných v trestním řízení (dále jen OTČ ) je v průměru 70% požadovaných údajů mladší 3 měsíců a dalších 20% údajů ve stáří mezi 3 a 6 měsíci. Pouze okolo 10% požadovaných údajů ze strany OTČ je tedy starší 6 měsíců. Zajímavou skutečností je, že pouze 1% vyžadovaných údajů ze strany OTČ mělo přeshraniční charakter. Zde tedy nadále silně působí jako bariéra nutnost využití vzájemné právní pomoci ve věcech trestních mezi ČS při vyžadování údajů uchovávaných na základě směrnice. Na základě výše uvedeného Komise konstatuje, že směrnice má v současné podobě velmi limitovaný dopad na předvídatelnost a právní jistotu poskytovatelů elektronických a telekomunikačních služeb, kteří působí ve více ČS. Jedná se zejména o případy, kdy poskytovatelé služeb mají svoji datovou a IT základnu v jednom ČS a současně poskytují datové a telekomunikační služby do jiného ČS. Nedostatečná harmonizace ve směrnici nadnárodním operátorům telekomunikačních a elektronických služeb působí vysoké dodatečné náklady na vybavení hardwarem a softwarem, kdy při současném stavu je nutné pro každý národní trh ČS připravit individuální technické řešení pro uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Petr Solský, seniorní právník EU LEGAL NEWS 10

11 NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD: NA PRODEJ DOBÍJECÍCH KUPÓNŮ OSKARTA NELZE SOUTĚŽNÍ PRÁVO APLIKOVAT V březnu 2011 Nejvyšší správní soud (dále jen NSS ) vyhověl svým rozsudkem 1 kasační stížnosti podané společností Vodafone Czech Republic, a.s. (dále jen Vodafone ). Svým rozsudkem NSS vrátil k dalšímu projednání Krajskému soudu v Brně již několik let trvající kauzu týkající se údajného porušení soutěžního práva určováním cen dobíjecích kupónů. NSS dospěl k závěru, že poskytování telekomunikačních služeb, včetně distribuce dobíjecích kupónů, o nichž bylo vedeno správní řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen ÚOHS ), 2 lze považovat za poskytování služeb obecného hospodářského významu, na něž nelze soutěžní právo aplikovat. NSS ve svém rozsudku předně zpochybnil správnost vymezení relevantního trhu, kterého se šetřené jednání společnosti Vodafone dotýkalo. Podle NSS byl v daném případě klíčový maloobchodní trh, na kterém koneční spotřebitelé nakupují dobíjecí kupóny; koneční spotřebitelé tak činí pouze za účelem využití služeb poskytovaných společností Vodafone. Nebylo přitom nezbytné zabývat se trhem dobíjecích kupónů pro předplacenou službu Oskarta, jak učinil ve svých rozhodnutích ÚOHS. Zákazníci totiž kupují telekomunikační služby, přičemž mají možnost si tyto služby pořídit dvěma způsoby: na základě platby předem prostřednictvím předplacených karet nebo na základě následného měsíčního vyúčtování. Z hlediska zákazníka se však jedná o stále stejnou službu. Z tohoto důvodu dospěl NSS k závěru, že telekomunikační služby placené na základě předplacených karet jsou totožné se službami poskytovanými na základě následně placených programů služeb. Za zásadní v daném případě považoval NSS posouzení povahy dobíjecích kupónů, tj. zda lze prodej těchto kupónů považovat za součást poskytování veřejných telekomunikačních služeb či nikoli. Podle NSS nejsou dobíjecí kupóny samostatnými produkty; produkty, o které se jedná a které si koneční spotřebitelé kupují, jsou totiž veřejně dostupné telekomunikační služby společnosti Vodafone, přičemž dobíjecí kupóny jsou pouze prostředkem platby za tyto služby. Jak uvedl NSS, cit.: Poptávka po dobíjecích kupónech není fakticky poptávkou po dobíjecích kupónech, ale poptávka po službách stěžovatele [tj. společnosti Vodafone], které je možné po dobití pomocí kupónu využívat. zákazník nekupuje dobíjecí kupón za jiným účelem, než za účelem volání, resp. využití určitého balíčku služeb svého operátora; stejně tak si přitom může zajistit přístup k této službě např. dobitím přes internet, bankomat apod. Distributoři tedy neprodávali vlastní produkt, se kterým by na trhu mohli soutěžit, ale z hlediska ekonomického se jednalo o poskytování služby mobilnímu operátorovi, za což distributorům náležela provize. NSS v této souvislosti poukázal na rozsudek Soudního dvora ve věci T-Mobile Netherlands, 3 ze kterého vyplývá, že dobíjecí kupón je třeba chápat jako předplacený balíček telekomunikačních služeb, přičemž prodejce kupónu nemusí být a obvykle není poskytovatelem telekomunikační služby. Podle NSS má společnost Vodafone povinnost poskytovat telekomunikační služby svým zákazníkům za zveřejněné ceny. Tato její povinnost vyplývá ze zákona o telekomunikacích 4 a pověření. 5 Společnost Vodafone je totiž povinna nabízet všem svým zákazníkům předmětné služby za transparentních a nediskriminačních podmínek a informovat zákazníky o přesné ceně nabízených služeb. Dále se NSS ve svém rozsudku zabýval otázkou, zda lze telekomunikační služby poskytované společností Vodafone, vč. 1 Srov. rozsudek NSS č.j. 5 Afs 20/ ze dne ve věci Vodafone. 2 Srov. rozhodnutí předsedy ÚOHS č.j. R 54/2002 ze dne ve věci Vodafone, kterým bylo změněno rozhodnutí ÚOHS č.j. S 105/ /02-VOI ze dne ÚOHS, resp. předseda ÚOHS shledali porušení 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěž a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZOHS ), neboť došlo k uzavření zakázané dohody o cenách, která vedla k narušení hospodářské soutěže na trhu dobíjecích kupónů Oskarta, a to tím, že společnost Vodafone v distributorských smlouvách zavázala distributory k dodržování pevné prodejní ceny kupónů stanovené ceníkem této společnosti. 3 Srov. rozsudek Soudního dvora č. C-8/08 ze dne ve věci T-Mobile Netherlands and others, [2009] ECR I Srov. zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o telekomunikacích ). 5 Srov. Pověření pro společnost Český Mobil, a.s. ke zřizování a provozování veřejné mobilní telekomunikační sítě podle normy GSM a k poskytování mobilních telekomunikačních služeb, které příslušejí k této síti (dále jen Pověření ). 6 Srov. 1 odst. 2 ZOHS. EU LEGAL NEWS 11

12 distribuce dobíjecích kupónů, považovat za služby obecného hospodářského významu, na něž by bylo možné aplikovat vynětí z působnosti ZOHS. 6 Toto vynětí z působnosti ZOHS je však aplikovatelné toliko při splnění dvou kumulativních podmínek. Předně se musí jednat o soutěžitele, který poskytuje služby obecného hospodářského významu. Druhou podmínkou je, že úplná aplikace soutěžních pravidel by tomuto soutěžiteli zcela znemožnila činnost, v níž služba obecného hospodářského významu spočívá a jejíž plnění mu bylo uloženo. NSS dospěl přitom k závěru, že poskytování telekomunikačních služeb společností Vodafone, vč. distribuce dobíjecích kupónů, o nichž bylo vedeno správní řízení ÚOHS, lze považovat za poskytování služeb obecného hospodářského významu. Společnost Vodafone totiž poskytovala na základě zákona o telekomunikacích telekomunikační služby, které jsou službami obecného hospodářského významu. Distribuce předplacených dobíjecích kupónů v plné konkurenci za předem nestanovené a oznámené ceny by pak podle NSS znemožnila poskytování telekomunikační služby za podmínek stanovených zákonem o telekomunikacích. Z tohoto důvodu NSS uzavřel, že ZOHS nelze na dohody uzavřené mezi společností Vodafone a jejími distributory, které obsahovaly závazek distributorů dodržovat pevné prodejní ceny dobíjecích kupónů dle ceníku společnosti Vodafone, aplikovat. Zajímavým se z mého pohledu jeví tento rozsudek v kontextu dalších rozhodnutí ÚOHS, zejména např. rozhodnutí ÚOHS a předsedy ÚOHS ve věci ČESKÝ TELECOM, 7 ve kterých bylo deklarováno porušení ZOHS uzavřením zakázaných cenových dohod tím, že společnost ČESKÝ TELECOM ve svých distributorských smlouvách pro předplacené karty X uváděla maloobchodní ceny, za které byli distributoři povinni tyto karty dále prodávat konečným spotřebitelům. Předplacené karty X jsou přitom obdobou dobíjecích kupónů Oskarta využívaných však pro volání z veřejných telefonních automatů. Dle dostupných informací jsou uvedená rozhodnutí ÚOHS pravomocná, přičemž z internetových stránek ÚOHS nevyplývá, že by byla napadena žalobou. Je tedy otázkou, zda společnost ČESKÝ TELE- COM, nyní Telefónica O2 Czech Republic, využije tohoto nového právního názoru NSS na danou problematiku k napadení dřívějších rozhodnutí ÚOHS, kterými ji byla mj. uložena pokuta ve výši 6,5 milionů Kč. Lenka Gachová, seniorní právník 7 Srov. rozhodnutí ÚOHS čj. S 168/ /02-VOI ze dne ve věci ČESKÝ TELECOM a na něj navazující rozhodnutí předsedy ÚOHS čj. R 68/2002 ze dne EU LEGAL NEWS 12

13 MODERNIZACE VEŘEJNÝCH ZAKÁZEK: REVOLUCE NA OBZORU? Evropská unie chystá novou právní úpravu veřejných zakázek. Jaké jsou záměry Komise a co na to říkají uživatelé těchto předpisů? V následujícím příspěvku shrnujeme podstatné trendy. Jak jsme informovali již v minulém čísle EU Legal News, 1 Evropská komise na začátku roku 2011 zahájila veřejné konzultace k zamýšlené rozsáhlé revizi práva veřejných zakázek. 2 Záměry Komise jsou podrobně popsány v rozsáhlém dokumentu s názvem Zelená kniha o modernizaci politiky EU v oblasti zadávání veřejných zakázek. 3 Vzhledem k tomu, že jde o další krok dlouhodobého snažení Komise o vyhodnocení dosavadní právní úpravy veřejných zakázek 4 a vzhledem k tomu, že paralelně probíhaly konzultace k elektronickému zadávání veřejných zakázek 5 a k právní úpravě koncesí na služby, 6 zdá se, že vtělení těchto přípravných prací do podoby konkrétního legislativního záměru lze očekávat poměrně brzy. Z těchto důvodů by bruselským dokumentům měla být věnována zvýšená pozornost. Klíčovými oblastmi zájmu Komise jsou: zjednodušení zadávacího řízení, podpora (jednotného) vnitřního trhu v oblasti veřejných zakázek, inovací, ekologické a sociální odpovědnosti podniků a v neposlední řadě prevence protekcionářství a korupce v oblasti veřejných zakázek. Z hlavních záměrů Komise lze zmínit např. odstranění tradičního členění veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby či úvahy o revizi seznamu služeb v příloze II B směrnice 2004/18/ ES, které v podstatě regulaci právem EU nepodléhají. Dále se zvažuje nové vymezení pojmu veřejný zadavatel s ohledem na veřejnoprávní subjekty tak, aby byla posílena právní jistota ve vymezení subjektů povinných postupovat v souladu s právní úpravou veřejných zakázek. Zajímavé jsou rovněž úvahy Komise na téma, zda stanovit v odůvodněných případech výjimky ze zákazu použití kvalifikačních předpokladů jako hodnotících kritérií. 7 Podstatnou otázkou Zelené knihy je však zejména to, jak podrobná má být úprava na úrovni práva EU, respektive zda je žádoucí její podstatné zjednodušení a liberalizace. Konkrétně Komise zvažuje zjednodušení postupů pro drobné zadavatele. Inspirativní jsou rovněž úvahy týkající se zjednodušení přístupu malých a středních podniků k veřejným zakázkám prostřednictvím redukce administrativní náročnosti zadávacího řízení a s ním spojených formalit. Zelená kniha dále zmiňuje otevření většího prostoru zadavatelům pro vyjednávání s uchazeči v rámci zadávacího řízení. Zvláštní kapitolu pak představuje zadávání zakázek v rámci spolupráce veřejných orgánů (in-house procurement), zde se záměry Komise týkají především upřesnění pravidel pro vynětí těchto zakázek z právní regulace, které jsou dosud stanoveny prakticky pouze judikaturou Soudního dvora, případně též rozšíření výjimky i na další případy. Lhůta pro podání připomínek k Zelené knize uplynula Z hlediska dalšího vývoje jsou směrodatné především reakce zadavatelů, kterých se právo veřejných zakázek týká nejvíce. Těmi jsou, vedle států, především místní samosprávy. Zastřešující organizace německých obcí uplatnila poměrně rozsáhlé stanovisko. 8 V něm se vyslovila pro uvolnění a zjednodušení regulace, především prostřednictvím zvýšení hodnot pro nadlimitní zakázky na dvojnásobek, dále zrušení povinnosti předem 1 EU Legal News, březen 2011, str. 19, dostupné na 2 Stávající právní úprava je stanovena především ve směrnicích 2004/17/ES a 2004/18/ES. 3 Dostupná na 4 Předchozí dokumenty Komise k této problematice jsou dostupné na webových stránkách Komise 5 Zelená kniha o rozšířeném využití elektronického zadávání veřejných zakázek v EU, dostupné na: 6 Consultation on an EU initiative on Concessions, dostupné na 7 Srov. k této otázce Roztočil, Aleš: Hodnocení kvality u zakázek na poradenské služby, in: Legal News, březen 2011, str. 7, dostupné na: 8 Die Bundesvereinigung der kommunalen Spitzenverbände, der Verband Kommunaler Unternehmen, dostupné na: auftragswesen_ab/bv_vku_gruenbuch_modernisierung.pdf EU LEGAL NEWS 13

14 oznámit hodnotící kritéria a jejich váhu, stanovení výjimek pro zákaz zohlednění kvalifikace při hodnocení nabídek nebo možnost omezení plnění veřejné zakázky prostřednictvím subdodavatelů. V podobném duchu je koncipováno stanovisko svazu místních samospráv Anglie a Walesu. 9 Britské samosprávy provedly na místní úrovni rozsáhlé vyhodnocení právní regulace veřejných zakázek a dospěly k závěru, že přeshraniční prvek je velmi marginální (pouze 1% municipalit někdy zadalo veřejnou zakázku zahraničnímu subjektu bez organizační složky ve Spojeném království). S ohledem na to drtivá většina zadavatelů považuje náklady spojené s administrativní náročností zadávacího řízení dle směrnic za výrazně vyšší, než jsou zisky spojené se zvýšenou konkurencí na trhu veřejných zakázek. S ohledem na to britské samosprávy navrhují podstatné zvýšení limitů a omezení právní úpravy v EU na transpozici mezinárodních závazků v této oblasti s tím, že nad rámec těchto závazků by se legislativa měla týkat pouze úpravy nezbytné pro účinné prosazení principů vyplývajících z primárního práva. Závěrem můžeme konstatovat, že jak Zelená kniha tak relevantní stanoviska uplatněná v rámci konzultace směřují především směrem k omezení administrativní zátěže adresátů zakázkového práva, k větší volnosti pro zadavatele a k posílení právní jistoty. Bohužel, poslední legislativní 10 a judikatorní vývoj se v České republice v podstatných aspektech zřejmě ubírá zcela opačným směrem než zbytek kontinentu (snížení limitů, zpřísňování administrativních požadavků na zadavatele a podniky, omezování fakultativních postupů). Aleš Roztočil, advokát 9 Local Goverment Group, dostupné na 10 Podrobná informace o chystané velké novele zákona o veřejných zakázkách srov. Šípová Barbora: Připravovaná novela zákona o veřejných zakázkách, in: Legal News, březen 2011, str. 4, dostupné na EU LEGAL NEWS 14

15 AKTUALITY ZE SVĚTA SOUTĚŽNÍHO PRÁVA Stanovisko generálního advokáta k zákazu prodeje přes internet ( ) 1 Generální advokát Mazák vydal stanovisko v rámci probíhajícího soudního řízení č. C-439/09 ve věci Pierre Fabre Dermo-Cosmétique SAS v Président de l Autorité de la Concurrence & Ministre de l Économie, de l Industrie et de l Emploi. Společnost Pierre Fabre je výrobcem různých druhů kosmetických přípravků a přípravků osobní péče. Distribuční smlouvy splečnosti Peirre Fabre pro značky Avéne, Klorane, Galénic a Durcray obsahovaly ustanovení, ze kterého vyplýval požadavek na prodej těchto přípravků v kamenných obchodech a současný zákaz všech forem prodeje prostřednictvím internetu. Generální advokát Mazák ve svém stanovisku předně deklaroval, že obecný a absolutní zákaz prodeje přes internet v kontextu selektivního distribučního systému má za cíl narušit hospodářskou soutěž, tj. jedná se o hard-core omezení. Takové ustanovení pak nemůže těžit z výhod plynoucích z obecné vertikální výjimky. 2 Generální advokát se nicméně domnívá, že je třeba ověřit, zda tento obecný a absolutní zákaz prodeje přes internet je přiměřeným a zda by tento zákaz mohl těžit výhody plynoucí ze zákonné/individuální výjimky. 3 Polský soutěžní úřad uložil procesní pokuty ( ) Polský soutěžní úřad uložil místnímu poskytovateli mobilních telekomunikačních služeb, společnosti Polkomtel procesní pokutu ve výši 130 mil. zlotých (cca 33 mil. EUR) za obstrukční jednání při neohlášeném místním šetření (tzv. dawn raid). Polský soutěžní úřad dospěl k závěru, že společnost Polkomtel úmyslně místní šetření zdržovala, když během místního šetření úmyslně odmítala poskytnout přístup na svůj pevný disk a poskytla pracovníkům úřadu pouze vybrané dokumenty. ÚOHS prošetří oblast dodávek uhlí ( ) 4 Společnost Sokolovská uhelná podala k ÚOHS podnět k šetření cen uhlí, které má tato společnost dohodnuty v dlouhodobé smlouvě se společností ČEZ. Podle tvrzení Sokolovské uhelné mají jiné hnědouhelné společnosti dohodnuty příznivější ceny. Dlouhodobou smlou- vu, kterou nyní společnost Sokolovská uhelná napadá, uzavřely obě společnosti na základě rozhodnutí ÚOHS z roku ÚOHS zahájil správní řízení se společností Telefónica O2 Czech Republic ( ) 6 ÚOHS zaslal společnosti Telefónica O2 Czech Republic oznámení o zahájení správního řízení ve věci možného zneužití dominantního postavení na trhu přístupu ke službám sítě internet prostřednictvím širokopásmových technologií ADSL. ÚOHS 7 podle veřejně dostupných informací již od roku 2008 neformálně prověřoval, zda společnost Telefónica nezneužívá svého dominantního postavení na trhu vysokorychlostního přístupu k Internetu ve formě tzv. stlačování marže nebo-li margin squeeze. 8 Evropská Komise zahájila formální šetření Deutsche Bahn ( ) 9 Evropská Komise potvrdila zprávy v německém tisku, že její úředníci provedli v budovách společnosti Deutsche Bahn AG a některých jejích dceřiných 1 Srov. 2 Srov. Nařízením Evropské komise (EU) č. 330/2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě; uveřejněno v ÚV L 102, , s Srov. čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen SFEU ). 4 Srov. 5 Srov. rozhodnutí ÚOHS č.j. S 273/ /06/610 ze dne ve věci ČEZ. 6 Srov. 7 Srov. např. 8 Srov. body 80 a násl. Sdělení Komise Pokyny k prioritám Komise v oblasti prosazování práva při používání článku 82 Smlouvy o ES (nyní čl. 102 SFEU) na zneužívající chování dominantních podniků vylučující ostatní soutěžitele; ÚV C45, , s Srov. EU LEGAL NEWS 15

16 společností neohlášená místní šetření. Komise podezírá společnost Deutsche Bahn AG z porušení pravidel zakazujících zneužití dominantního postavení. Zahájena veřejná diskuse nad zrušením zákona o významné tržní síle ) 10 ÚOHS zahájil veřejnou diskusi k návrhu zrušení zákona o významné tržní síle č. 395/2000 Sb., a související změně zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a změně zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovaná úprava vychází z ideového zadání, jež vzešlo po projednání několika variant řešení stávajícího stavu podpořené ekonomickou analýzou a závěrem NERVu. Nový koncept regulace vztahů, které doposud řeší platný a účinný zákon o významné tržní síle, vychází z toho, že existuje určité ekonomické postavení subjektů soutěžících na relevantním trhu, které sice nevykazuje znaky monopolního či dominantního postavení, ale s ohledem na jejich velikost na daném trhu může významně ovlivnit jednání a chování dalších subjektů, a to jak pozitivně, tak i negativně. V návrhu je zcela opuštěn koncept ekonomické závislosti. Návrh předpokládá též stanovení deklaratorního výčtu možných porušení zákona. Evropská komise pokutovala výrobce pracích prostředků ( ) 11 Evropská komise pokutovala společnosti Procter & Gamble a Unilever celkovou pokutou ve výši 315,2 milionů Eur za kartel, který trval tři roky. Pokutované společnosti se měly domlouvat na stabilizaci svých tržních pozic a na cenách na trhu pracích prostředků pro domácnosti v 8 zemích EU. Jednomu z účastníků kartelu, společnosti Henkel, která jako první poskytla Evropské komisi informace o kartelu, nebyla uložena žádná pokuta díky aplikaci leniency programu. Pokuta zbývajícím dvěma společnostem byla dále snížena o 10 %, a to na základě aplikace procedury narovnání, tj. uznání zjištěných skutečností a právní kvalifikace provedené ze strany Komise. Nejvyšší správní soud opětovně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci Česká rafinérská ( ) 12 NSS ve svém rozsudku ve věci Česká rafinérská zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 62 Ca 2/ ze dne a vrátil mu případ k dalšímu řízení. Stěžovatelem byl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který svým druhostupňovým rozhodnutím vyslovil, že společnost Česká rafinérská zneužila dominantní postavení na trhu petrochemických surovin tím, že v rámci vyjednávání o podmínkách dodávek těchto surovin v roce 2002 bez objektivně ospravedlnitelného důvodu přerušila na dobu cca 39 hod. dodávky svému dlouhodobému odběrateli Chemopetrolu. NSS mj. konstatoval, že krajský soud nesprávně vymezil relevantní trh, když pouze odkázal na učebnicovou literaturu, aniž by jej sám konkrétně vymezil. Dále uvedl, že v případě, že obě smluvní strany projevovaly vůli pokračovat v dodavatelsko odběratelském vztahu, nemusí být vypovězení smluv a následné neuzavření nových písemných kupních smluv objektivně ospravedlnitelný důvod k přerušení dodávek, tj. může se podle názoru NSS jednat o nepřiměřený krok naplňující znaky zneužití dominantního postavení. Pokuta Českým drahám potvrzena ( ) 13 Krajský soud v Brně potvrdil pokutu ve výši 254 milionů korun uloženou společnosti České dráhy ze strany ÚOHS před dvěma lety za zneužití jejího dominantního postavení v oblasti nákladní dopravy, a to formou diskriminace a odmítání obchodovat. Soudce David Raus k danému rozhodnutí uvedl, že soud sice našel v postupu ÚOHS určité procesní chyby, ty však neměly vliv na zákonnost rozhodnutí. 10 Srov Srov Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 21/ ze dne ve věci Česká rafinérská; 13 Srov. EU LEGAL NEWS 16

17 BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J.: VNITROSTÁTNÍ APLIKACE PRÁVA EVROPSKÉ UNIE porálního působení či problémy plynoucí z vícejazyčnosti unijních předpisů při jejich aplikaci českými orgány. Publikace klade důraz na svou praktickou využitelnost, proto je teoretický výklad demonstrován na konkrétních případech z judikatury Soudního dvora či Tribunálu EU, jakož i na jiných praktických příkladech. Pozornost přitom není věnována jen unijní perspektivě, tj. právu EU a jeho výkladu v podání unijních institucí, ale i aplikační praxi českých soudů, která je sedm let po vstupu ČR do EU již poměrně bohatá. Podrobnost a šíři pojednání představované publikace lze ukázat na tom, že autoři citují zhruba 500 rozhodnutí či stanovisek unijních institucí, bezmála 200 rozhodnutí českých soudů (od prvoinstančních až po nálezy Ústavního soudu) a řadu rozsudků soudů jiných členských států EU. Autoři věří, že kniha bude pro české Tento příspěvek stručně představuje novou knihu o právu EU, jež vychází v těchto dnech v nakladatelství C.H. Beck a jejímž spoluautorem je Petr Bříza, advokát naší advokátní kanceláře. Cílem knihy Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie je provést praktikující právníky nástrahami používání práva EU a poskytnout jim takové informace, aby byli schopni argumentačně využít unijní právo při řešení různorodých právních problémů, kterým v praxi čelí. Podrobně jsou rozebírány nejen základní aplikační principy, jako je přednost, přímý účinek či souladný výklad, ale i promítnutí unijního práva do národních procesních pravidel v rámci principu vnitrostátní procesní autonomie či odpovědnost státu za škodu způsobenou porušením práva EU. Stranou nezůstává ani ústavní zakotvení práva EU v českém právním řádu, otázky jeho temprávníky přínosná i díky tomu, že při jejím psaní mohli využít své zkušenosti sbírané z různých pozic na různých pracovištích, ať již to bylo na Ústavním soudu, Nejvyšším správním soudu, na Ministerstvu spravedlnosti či v advokacii, stejně jako při své přednáškové činnosti soudcům, advokátům, koncipientům či podnikovým právníkům. EU LEGAL NEWS 17

18 PRAHA BRNO OSTRAVA BRATISLAVA Česká a slovenská advokátní kancelář s mezinárodním dosahem EU LEGAL NEWS ČERVEN 2011 (nejen) v oblasti soutěže a regulace Advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners se sídlem v Praze a s pobočkami v Brně, Ostravě a Bratislavě je s více než 130 právníky, několika desítkami studentů právnických fakult a celkem více než 300 spolupracovníky největší česko-slovenskou právnickou firmou. Kancelář v současné době poskytuje služby zhruba 500 klientům, z toho více než 30 společnostem patřícím do Czech TOP 100 a cca 70 společnostem patřícím do Fortune 500. Kancelář se v letech 2009 a 2010 v oficiální české soutěži Právnická firma roku umístila mezi třemi nejúspěšnějšími právnickými firmami v České republice; podle počtu titulů dokonce na prvním místě. Agentura DealWatch ve své studii pro rok 2009 zařadila advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners na první místo podle počtu realizovaných transakcí v oblasti fúzí a akvizic nejen v České republice, ale i na Slovensku a dále i v rámci celé střední a východní Evropy. Kancelář dále získala ocenění ILO Client Choice Awards 2010 udělované mezinárodní ratingovou agenturou International Law Office (ILO), čímž se stala klienty nejlépe hodnocenou právnickou firmou v České republice. Právníci kanceláře jsou pravidelně uváděni mezi vedoucími či doporučovanými specialisty renomovanými mezinárodními ratingovými publikacemi jako jsou PLC Cross-border, European Legal 500, Chambers Global Guide, European Legal Experts, Global Law Experts a IFLR 1000; tyto publikace uvádějí kancelář jako jednu z nejlepších právních firem pro transakce realizované v České republice v oblasti fúzí a akvizic, obchodního práva a práva obchodních společností, bankovního a finančního práva, práva kapitálových trhů, konkurzu a vyrovnání, stavebního práva, práva nemovitostí, pracovního práva a řešení sporů. Kancelář je členem prestižní mezinárodní sítě právnických firem State Capital Group, která sdružuje 140 advokátních kanceláří s více než právníky po celém světě. Člen prestižní mezinárodní sítě právnických firem State Capital Group Týn 1049/3, Praha 1 Česká republika Tel.: Fax: Hilleho 1843/ Brno Česká republika Tel.: Fax: Zámecká Ostrava Česká republika Tel.: Fax: Apollo Business Center II, blok H Mlynské Nivy Bratislava Slovenská republika Tel.: Fax: V případě Vašeho zájmu o bližší informace, kontaktujte prosím přímo Roberta Nešpůrka (robert.nespurek@havelholasek.cz), Jaroslava Šuchmana (jaroslav.suchman@havelholasek.cz) nebo Lenku Gachovou (lenka.gachova@havelholasek.cz). Evropské právní aktuality připravuje advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners zpravidla čtvrtletně nebo podle aktuální situace. Evropské právní aktuality přináší aktuální informace z oblasti práva EU a české legislativy mající k právu EU bezprostřední vztah, které mohou být zajímavé pro české i zahraniční subjekty podnikající v České republice. Účelem tohoto dokumentu a informací v něm obsažených je informovat obecně o vybraných významných legislativních změnách a vývoji judikatury, nikoliv podat jejich vyčerpávající právní rozbor. Přestože přípravě tohoto dokumentu byla věnována maximální pozornost a péče, advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners doporučuje si před přijetím jakýchkoliv rozhodnutí na základě informací v tomto dokumentu vyžádat detailnější právní konzultaci Havel, Holásek & Partners s.r.o. Všechna práva vyhrazena.