OTÁZKY A ODPOVĚDI. proamerické civilizace zmiňme alespoň pár nejdůležitějších

Transkript

1 OTÁZKY A ODPOVĚDI 1. Je pravda, že je homosexualita vrozená, nebo existuje i homosexualita získaná? Především je nutné odlišovat sexuální orientaci a sexuální chování. Sexuální orientace je považovaná za trvalou a víceméně danou, sexuální chování se během života v závislosti na okolnostech může měnit. Pokud jde o sexuální orientaci, tj. zda je člověk gay/lesba/bisexuál/heterosexuál, neexistuje žádná odpověď stoprocentně uznávaná všemi odborníky. I když příslušný výzkum neustále probíhá, zatím nebylo jednoznačně vysvětleno, co způsobuje, že některé lidi citově a eroticky přitahují osoby opačného pohlaví a jiné zase osoby stejného pohlaví. Většina odborníků se však shoduje, že orientace (ať už heterosexuální, či homosexuální) je daná, tj. vrozená a neměnná. Naproti tomu sexuální chování, tj. zda se člověk sexuálně chová jako gay/lesba/bisexuál/heterosexuál, je jednoznačně společensky podmíněné. Heterosexuál se tak může chovat homosexuálně, mít pohlavní styk s osobou stejného pohlaví, stejně jako gay nebo lesba se mohou stýkat s osobami pohlaví opačného. Většinou je to způsobeno vnucenou životní situací nebo společenskou atmosférou. Heterosexuálové se chovají homosexuálně obvykle tehdy, když nemají možnost styku s osobou opačného pohlaví (věznice, výlučně chlapecké nebo výlučně dívčí školy apod.). Heterosexuálních bývá také mnoho gay prostitutů či pornoherců, kteří si tímto způsobem vydělávají peníze. Mnohem častější však bývají opačné případy, tj. heterosexuální chování gayů a leseb, které je vynuceno jejich obavami z reakcí okolí na jejich orientaci. Stává se tak, že se někteří gayové a lesby ožení či vdají, mají děti, a ačkoli sami cítí, že je jejich manželé a manželky nijak nepřitahují, bojí se dát cokoli najevo. Žijí tak dvojí život, protože z pohledu každého člověka je ideální stav samozřejmě ten, kdy se sexuálně chová podle své sexuální orientace. U nás bylo takové chování časté v minulosti, kdy byla homosexualita tabuizována a společensky i systémově odsuzována. 2. Dá se říci, že existuje něco jako dějiny homosexuality? Pokud ano, jsou nějaké významné mezníky v přístupu k této problematice? Ano, takové dějiny skutečně existují a v zahraničí se na některých vysokých školách běžně učí. Z pohledu proamerické civilizace zmiňme alespoň pár nejdůležitějších období a událostí: 1) Antické Řecko zde bylo společenskou konvencí, že ženy zůstávaly doma a veřejného života se neúčastnily. Ten byl vyhrazen mužům. Někteří muži tak měli milenecké vztahy s jinými muži, což mělo charakter zcela veřejného svazku. Mezi partnery byl zpravidla výrazný věkový rozdíl. Jsou například známa zobrazení dvou líbajících se mužů na různých předmětech, například na amforách apod. Tyto vztahy nebylo možné nijak srovnávat se vztahem muž žena, jak je tomu dnes (manželství mezi dvěma muži neexistovalo), a navíc veřejně nebyly tolerovány vztahy mezi dvěma ženami. Výjimkou jsou snad jen zprávy o slavné básnířce Sapfó, která údajně udržovala intimní vztahy se ženami. A protože žila na ostrově Lesbos, hovoříme dnes o lesbické lásce a lesbických ženách. 2) Konec 20. století začíná jakási první fáze gay/lesbického emancipačního hnutí. V této fázi šlo o snahu odstranit zákony, které homosexuální styky označovaly jako trestný čin. Docházelo také k rozvoji vědeckého bádání na tomto poli. Změnu přinesl nástup nacistů k moci v roce Následovalo období perzekuce, kdy byli gayové v Německu posíláni do koncentračních táborů, z nichž se většina nevrátila. Tito vězni byli označováni symbolem v podobě růžového trojúhelníku. Ani bezprostředně po válce se většinou nedočkali rehabilitace, na rozdíl od jiných takto perzekuovaných skupin. 3) S odstupem téměř 20 let od konce druhé světové války nastala vlna dekriminalizace. Mezi prvními zeměmi na světě, které zrušily trestnost homosexuality, bylo překvapivě i komunistické Československo (1961). Celosvětově nejvýznamnější událostí v tomto období však byly tzv. stonewallské nepokoje. Jednalo se o reakci gayů, leseb a transsexuálů na opakované policejní razie v newyorském gay baru Stonewall Inn. Dne 28. června 1969 se návštěvníci baru Stonewall Inn policistům postavili. Nepokoje trvaly několik dní a v návaznosti na ně došlo k výraznější aktivizaci gay/lesbického hnutí. I jako připomenutí této události se dnes každoročně pořádají tzv. pochody hrdosti (Pride Parades). 4) V roce 1989 Dánsko jako první země na světě schválilo zákon umožňující stejnopohlavním párům uzavírat partnerství (v tomto případě ještě nikoli manželství). Rok poté Světová zdravotnická organizace (WHO) rozhodla o vyškrtnutí homosexuality [ 1 ]

2 ze seznamu nemocí (1990), čímž navázala na obdobné kroky některých národních profesních organizací probíhající od 70. let. 5) Na přelomu tisíciletí povolily první státy stejnopohlavním párům adoptovat děti a některé z nich umožnily těmto párům také vstupovat do manželství. Stále však existují země, kde jsou projevy odlišné sexuální orientace trestány smrtí (např. Írán, Saúdská Arábie). 3. Je údaj o čtyřprocentní homosexuální menšině pravdivý v každé populaci? Platí i pro země, kde je přístup k homosexualitě méně liberální? K údaji došel v rámci svého výzkumu americký sexuolog Alfred Kinsey na přelomu 40. a 50. let minulého století. Vztahoval se ovšem pouze na muže, lesbických žen je podle Kinseyho méně (1 procento). V České republice je nejčastěji citován výzkum sexuologů Petra Weisse a Jaroslava Zvěřiny, podle kterého zde žije 0,4 procent homosexuálních mužů a 0,3 procent lesbických žen. Je třeba si však uvědomit, že ani jeden průzkum neproběhl ve společnosti, která by byla absolutně liberální a umožňovala bez jakýchkoli obav přiznat menšinovou sexuální orientaci. Zároveň jako u všech sociologických průzkumů je otázkou, zda vybraný vzorek dotazovaných obyvatel byl dostatečně reprezentativní. Přesný počet gayů/leseb zjistit nelze a je také otázkou, zda je nutné jej znát. V zemích, kde je přístup k homosexualitě méně liberální, neproběhly v této oblasti žádné relevantní výzkumy, a pokud by se o ně někdo pokusil, dá se předpokládat, že jen málokdo by měl odvahu se v takovém případě ke své orientaci přihlásit. 4. Jaká je situace LGBT komunity v Ugandě? Uganda má téměř 35 milionů obyvatel. Podle odhadů organizací na obranu lidských práv v zemi žije asi 500 tisíc lidí s odlišnou sexuální orientací nebo genderovou identitou. Ugandská společnost je otevřeně homofobní. Přes 96 procent ugandské populace si myslí, že homosexuální chování by mělo být trestné. Lidé z LGBT komunity jsou opakovaně vystavováni násilí včetně znásilňování, jsou nuceni k prostituci, přicházejí o práci a o bydlení, jsou vydíráni a zastrašováni pod pohrůžkou veřejného odhalení jejich sexuální orientace. Nemají žádná útočiště, jako jsou například útulky nebo poradny, kde by se se svými problémy mohli svěřit a setkali se s dalšími osobami v podobné situaci. Coming out v Ugandě dodnes znamená velkou oběť, většina gayů a leseb se setkává pouze tajně. Agresivně se vůči homosexuálům staví také politici a církev, které jsou pro Uganďany velkou autoritou. Lidé odlišné sexuální orientace nemají přístup do kostelů a mešit. Řada LGBT lidí z pocitu bezvýchodnosti spáchala sebevraždu, další opustili zemi nebo byli zavražděni, stejně jako aktivista David Kato ve filmu Říkejte mi Kuču. 5. Jaká je situace LGBT komunity v ostatních afrických státech? LGBT komunita v Africe je podle zprávy Amnesty International z roku 2013 nadále velmi diskriminována. V 38 afrických zemích je homosexualita kriminalizována, i když v některých zemích právo potírá pouze sexuální styk mezi muži. V Mauretánii, na jihu Súdánu a Somálska a v severním Nigeru hrozí za homosexuální styk trest smrti. Řada zemí subsaharské Afriky v posledních deseti letech zavedla vysoké tresty nebo zpřísnila své existující zákony zakazující vztahy osob stejného pohlaví. Jedná se například o Burundi, Nigérii, Libérii a Jižní Súdán. V Kamerunu je běžné, že gayové jsou šikanováni, zatýkáni na základě pouhého udání, vystavováni násilným lékařským prohlídkám, řada veřejně známých gayů byla zavražděna. Jednoduchou situaci však nemají lidé z LGBT komunity ani v zemích, jejichž právní systémy vztahy osob stejného pohlaví nekriminalizují. Jednou z nich je například Jihoafrická republika, kde jsou od roku 2002 legální adopce dětí páry stejného pohlaví a od roku 2006 povoleny sňatky gayů a leseb. Přesto díky předsudkům a vysoké kriminalitě nechybějí ve statistikách jihoafrické policie znásilnění a vraždy LGBT osob. Některé africké země diskriminační nařízení ze svých zákonů odstranily. Jedná se například o Keňu, Mosambik, Mauricius, Seychely a Botswanu. 6. Jak se vyvíjel přístup k homosexuálům v České republice a jaký je v současné době ve srovnání s ostatními zeměmi Evropy či světa? Dobu jednoznačného odsuzování či významného mlčení o homosexualitě částečně přerušilo období první republiky a časopisy Hlas sexuální menšiny a Nový hlas. Tendenci k liberalizaci sice brzy vystřídala nacistická okupace, je však zajímavé, že na rozdíl od Německa není známo, že by v Protektorátu Čechy a Morava byli [ 2 ]

3 gayové posíláni do koncentračních táborů. Po válce brzy následovalo období komunismu, kterému se překvapivě vymyká rok 1961, kdy byla v tehdejší ČSR zrušena trestnost homosexuality. Důvody k tomuto legislativnímu kroku nebyly doposud dostatečně vysvětleny a celá věc je udivující o to více, že jinak se komunistický režim ke gayům a lesbám nechoval nikterak shovívavě. Jednak byly obvyklé pokusy homosexualitu léčit, často velmi drastickými prostředky za cenu poškození zdraví, a jednak režim využíval tehdejšího negativního postoje veřejnosti k sexuálním menšinám za účelem vydírání a přesvědčování ke kolaboraci. StB vedla tzv. růžové seznamy, tj. seznamy lidí, o nichž se dozvěděla, že jsou gayové či lesby (např. tak, že byli viděni v tehdy již ilegálně existujících gay klubech apod.). Teprve koncem 80. let začalo docházet k určité detabuizaci a k ústupu od pokusů homosexualitu léčit. Významným přelomem byl rok 1989 a pád komunistického režimu, na který téměř bezprostředně navázala aktivizace gay/lesbické komunity. V současné době je Česká republika nejliberálnější z postkomunistických zemí. Podle výzkumu Pew Research Center celých 80 procent Čechů a Češek je toho názoru, že homosexualita by měla být ve společnosti akceptována. Od roku 2006 je v ČR uzákoněno registrované partnerství osob stejného pohlaví, které však není plně rovno manželství. Rovnosti je téměř dosaženo v ekonomické oblasti, ale nikoli v oblasti péče o rodinu, neboť ten z registrovaných partnerů, který není biologickým rodičem společně vychovávaného dítěte, nemá právo si je osvojit. Čeští gayové a lesby se také cítí diskriminováni při hledání práce nebo ve svém pracovním prostředí. Česká politická scéna také nemá jediného politika nebo političku, který by svoji menšinovou sexuální orientaci dobrovolně veřejně oznámil. 7. Kdy si člověk může být stoprocentně jistý svou sexuální orientací? Orientaci poznáme podle toho, co skutečně cítíme ve vztahu k té které osobě či pohlaví. Většina lidí si v období dospívání vcelku jasně uvědomí, jaké pohlaví je emočně a sexuálně přitahuje. Někteří lidé si však mohou své priority v citové oblasti uvědomit s větším časovým odstupem. Zároveň existují lidé sexuálně nevyhranění, kteří v preferencích podle situace oscilují mezi oběma pohlavími. 8. Je možné homosexuálně orientovaného člověka v některých případech převychovat na heterosexuála? Skutečně existují různá sdružení, organizace, ale i lékaři a vědci, kteří prohlašují, že dokážou gaye (o lesbách obvykle nemluví) převychovat, respektive vyléčit. Základem jejich jednání je přesvědčení o homosexualitě jako o negativním jevu nebo nemoci. Jejich aktivity jsou kritizovány nejen gay a lesbickými aktivisty, ale také většinou odborné veřejnosti. Existují také lidé, kteří sami prohlašují, že byli úspěšně převychováni či vyléčeni. Vyjdeme-li však z odborníky většinově uznávaného názoru, že sexuální orientace je daná a neměnná, pak převychovat homosexuála na heterosexuála nelze. 9. Proč se k problematice homosexuality staví totalitní režimy (komunismus, fašismus) tak odmítavě? Tento postoj se dá skutečně zobecnit na všechny totalitní režimy, tj. nejen komunistické či fašistické, ale také klerikální, vojenské atd. Obecně platí, že totalitním režimům jde o to, udržet se pokud možno trvale u moci. K tomu potřebují mít co největší kontrolu nad společností, což mimo jiné zahrnuje dva procesy: zaprvé tyto totalitní režimy co nejvíce rozšiřují doménu veřejného, tj. toho, co mohou kontrolovat, na úkor soukromí. Veřejnou se tak stává třeba víra, politické přesvědčení nebo právě sexuální orientace. Zadruhé vyvíjejí tlak na to, aby se všichni obyvatelé chovali přesně podle pravidel upravujících vše, co je veřejné. Pokud se někdo tomuto povinnému standardu vymyká, je v něčem jiný, je to na jedné straně pro daný režim určitá hrozba, na druhé straně však také příležitost, jak tuto jinakost pranýřovat a buď vyvolat vidinu společného nepřítele, nebo prostřednictvím vydírání tuto jinakost podřídit kontrole. V obecnější rovině lze poukázat na to, že tyto režimy mají tendenci celkově tabuizovat oblast lidské sexuality. Tabuizace vzbuzuje v lidech pocity studu a obavy z reakcí okolí, a to vše těmto režimům opět umožňuje lépe kontrolovat a psychologicky ovládat společnost. 10. Co je obecně lepší statečně se k homosexuální orientaci otevřeně přihlásit, nebo ji zatajovat? V nejobecnější rovině je jednoznačně lepší, pokud má člověk v souladu svůj soukromý i veřejný život. Dáváme-li veřejně najevo svou orientaci, vylučuje- [ 3 ]

4 me tím možnost vydírání či nátlaku v podobě hrozby jejího zveřejnění. V případě veřejně činných osob je takové veřejné vystoupení obzvláště cenné, neboť usnadňuje coming out (přiznání vlastní menšinové sexuální orientace) řadě lidí, kteří jinak nemají dostatečný přístup k informacím o dané problematice nebo kteří třeba žijí v netolerantním prostředí. Na druhé straně coming out může člověka, který se ke své menšinové sexuální orientaci přizná, vystavit ohrožení, diskriminaci či perzekuci. Záleží pak na složitosti dané situace, osobní statečnosti a míře hrozby. Samozřejmě většinou platí, že čím demokratičtější společnost, tím menší důvody pro to svou orientaci tajit. 11. Jak vypadá legislativní úprava problematiky homosexuálních spoluobčanů v České republice? Uvažuje se do budoucna o možnosti osvojení dítěte homosexuálním párem? Proč jsou vůči tomu takové výhrady? V současné době se česká legislativa gayů a leseb výslovně dotýká ve dvou ohledech. Zaprvé jde o zákony, které výslovně zakazují diskriminaci na základě sexuální orientace a umožňují diskriminovaným využít zvláštní prostředky ochrany. Jde konkrétně o zákon o zaměstnanosti, zákon o vojácích z povolání, zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a služební zákon, částečně pak také o zákoník práce. Určité závazky plynou České republice také z mezinárodních smluv, a to zejména z Amsterdamské smlouvy a ze směrnice Evropské komise o rovném zacházení. Jejich převedení do českého právního řádu je však vzhledem k nedostatku politické vůle velmi nedostatečné. Zadruhé je to pak legislativa upravující soužití stejnopohlavních párů, konkrétně zákon o registrovaném partnerství. Jak již bylo zmíněno, tento zákon neposkytuje párům dvou mužů nebo dvou žen (na páry muž žena se tento zákon nevztahuje) stejná práva jako manželům, nicméně z manželských práv jim mj. umožňuje dědictví v první dědické skupině, dává jim možnost odmítnout výpověď, pokud by mohla vést k poškození partnera, či odmítnout práci nabízenou pracovním úřadem z důvodu místa výkonu či povahy zaměstnání partnera. Zároveň nárok na tato práva nemusejí partneři nikde zpětně dokládat (např. důkazy, že spolu žijí ve společné domácnosti), stačí pouze doklad o formálním aktu vstoupení do partnerství, které se děje na pověřeném matričním úřadu (v každém kraji je pouze jeden). Pokud jde o osvojování dětí, vývoj v západní Evropě ukazuje, že v zemích, jež schválily registrované partnerství osob stejného pohlaví či dokonce manželství se zintenzivnila diskuse na toto téma a v některých případech již došlo i k příslušným legislativním změnám (Nizozemsko, Belgie, Španělsko). Česká republika bude bezpochyby následovat tyto trendy, otázkou spíše je, v jakém časovém horizontu a jak intenzivní tato celospolečenská diskuse bude. Pomineme-li nijak neprokázaný (respektive historickým vývojem lehce vyvratitelný) argument nakažlivosti, dosavadní výzkumy dětí vychovávaných gay či lesbickými páry nikterak neprokázaly zásadní rozdíly v psychickém či fyzickém vývoji těchto dětí oproti ostatním dětem. Opodstatněnost obav z nedostatku mužských či ženských vzorů tak doposud nebyla prokázána. Odpovědi vypracovali: Slavomír Goga, Matin Strachoň, Gay a lesbická liga, o. s. Vítězslav Slíva, Charlie o. s. Bohdana Rambousková (ed.), Člověk v tísni, o. p. s. Odkazy: BengáLes Internetový webový projekt pro holky na holky CODE GaTe Nejsi na to sám Lesba.cz Logos Praha, o. s. Ekumenické křesťanské společenství gayů a leseb Občanské sdružení Colour Planet STUD Brno, o. s. Sdružení gayů, leseb a přátel [ 4 ]

5 Doporučená literatura: BECHDELOVÁ, A.: Rodinný ústav. Argo, Praha BRABCOVÁ, Z.: Rok perel. Druhé město, Brno BRAZDA, R.; SCHWAB J.: Cesta růžového trojúhelníku. Paseka, Praha RECHY, J.: Město noci. Maťa, Praha TRATNIK, S.: Jmenuji se Damián. One Woman Press, Praha WATERS, S.: Špičkou jazyka. Argo, Praha Poslední aktualizace: 12/2013 [ 5 ]