Mezinárodní koordinace ekonomických aktivit

Transkript

1 Mezinárodní koordinace ekonomických aktivit 1. Některé klíčové pojmy v oblasti mezinárodní koordinace ekonomických aktivit: a) interdependence - vzájemná závislost zemí, států či národních ekonomik, v současné době výrazně roste, b) internacionalizace - česky zmezinárodnění, znamená, ţe ekonomické aktivity v rostoucí míře přesahují hranice jednotlivých zemí (států). Internacionalizace vede k rozvoji mezinárodní dělby práce (dělby práce mezi zeměmi), prohlubování hospodářské spolupráce mezi zeměmi a ke vzniku mezinárodních podniků (zahraniční filiálky, společné podniky atp.), c) globalizace - nový pojem, nejčastěji se chápe jako proces vytváření jednotné světové ekonomiky a společnosti čili jako proces integrace společnosti na celosvětové úrovni, která nově zastřešuje nynější národní, regionální a místní systémy. Hnacím motorem globalizace je globalizace ekonomických aktivit neboli ekonomická globalizace, která propojuje trhy a výrobu různých zemí prostřednictvím obchodu se zboţím a sluţbami, pohybu kapitálu a informací, vzájemně provázané sítě vlastnictví a řízení nadnárodními společnostmi, d) integrace - obecně proces splývání, slučování původně samostatných hospodářských struktur, vzniká v národním i mezinárodním měřítku, e) regionalismus - hospodářská politika státu, která vede k liberalizaci vztahů mezi dvěma či více zeměmi a přispívá tak k jejich těsnějším vazbám a vzájemné integraci, f) multilateralismus (multilaterální liberalizace) - mnohostranné uvolnění překáţek ekonomické činnosti na hranicích národních států, multilateralismus je povaţován za jednu z příčin globalizace, na druhé straně se globalizace povaţuje za důvod pro multilaterální liberalizaci, vztah globalizace a multilateralismu je tak oboustranný, g) transnacionální - nadnárodní, svým významem nebo důsledky jdoucí za hranice státu, např. TNC čili transnacionální korporace (nadnárodní společnosti), vliv TNC přesahuje území, odkud rozvíjí svou činnost, h) multinacionální - mnohonárodní, účast subjektů z více zemí, např. v nějakém podnikání (firmě) se uplatňuje kapitál řady zemí. Nadnárodní firma, např. Volkswagen si můţe vybrat, kde budou její jednotlivé pobočky platit daně (v případě Škody Mladá Boleslav buď u nás nebo v zemi, kde je centrála čili ve SRN), tak se má zabránit tzv. dvojímu zdanění. 2) Stupně mezinárodní koordinace ekonomických aktivit (stupně regionální spolupráce a integrace): - regionalizace, nejniţší forma regionalismu, představující různé typy regionálního sdruţování a ekonomické spolupráce v rámci konkrétní oblasti,

2 není výsledkem cílené politiky státu, nýbrţ vzniká spontánně, jedná se zde zejména o tzv. přeshraniční růstové zóny nebo trojúhelníky růstu (viz dále bod 7), - regionální fórum, představuje mezivládní uskupení, které působí na bázi nezávazných doporučení, otevřeného dialogu a rozhodování konsensem, většinou není zaloţeno na formální dohodě, proto se nejedná o mezinárodní organizaci v pravém slova smyslu, - státem podporovaná integrace, jde o mezinárodní uskupení, jehoţ základem jsou vládní politická rozhodnutí, vedoucí k postupnému sniţování překáţek v oblasti obchodu a investic, poskytnuté preference nedosahují zde takového stupně, aby šlo hovořit o zóně volného obchodu či celní unii, - zóna (pásmo) volného obchodu, tj. zrušení cel a dovozních kvót mezi členskými zeměmi ve vzájemném obchodě, jde o první stupeň institucionalizované integrace, - celní unie, tj. zóna volného obchodu plus jednotná obchodní politika vůči nečlenům unie (zejména jednotný celní sazebník), zóny volného obchodu a celní unie patří mezi tzv. preferenční oblasti či preferenční obchodní dohody (PTAs), - vytváření společného trhu, tj. rozšíření celní unie o volný pohyb kapitálu a osob, navíc také o koordinaci dalších součástí ekonomických politik (např. daňových systémů), - měnová unie, tj. společný trh plus dohoda řešící otázku kurzů měn členských zemí, můţe jít buď o zavedení neodvolatelně fixních měnových kurzů členských zemí nebo o zavedení společné měny (např. eura), - hospodářská unie, tj. společný trh a měnová unie, ústící v úplné sjednocení monetární a fiskální politiky členských zemí, dochází zde k převedení ekonomických pravomocí na nové nadnárodní autority, důsledkem je vznik nové jednotné ekonomiky (označováno jako mezinárodní ekonomická integrace), ačkoliv EU vykazuje dnes určité prvky hospodářské unie, nelze ani v jejím případě hovořit o existující hospodářské unii, - politická unie, tj. vznik jednotného politického útvaru, poltická unie zahrnuje kromě úplné hospodářské unie i společné politicko-sociální struktury, fakticky to znamená spojení dosud nezávislých zemí v jeden celek se společnými centrálními orgány a politickými institucemi, moţná budoucí forma EU v podobě plánované jednotné Evropy (evropského federálního státu). 3) Další možné členění forem integrace: Sektorová integrace propojuje určité sektory či odvětví jednotlivých ekonomik, např. Montánní unie čili Evropské společenství uhlí a oceli = ESUO. Můţe dojít i k propojení celých ekonomik, např. v rámci určitého regionu, coţ je jiţ případ regionální integrace. Regionem se zde myslí seskupení (uskupení) dvou či více zemí, jeţ můţe mít formu různou regionální spolupráce a integrace (viz výše).

3 V případě nadstátní integrace vzniká společný orgán, který přebírá některé pravomoci, dříve patřící národním orgánům (v EU tuto roli hraje Evropská komise). V případě mezistátní integrace pravomoci společného orgánu nepřesahují rámec národních institucí, společný orgán tak plní spíše úlohu koordinační a konzultativní. Mělká (shallow) integrace (mělký regionalismu) podle koncepce E. Baldwina (1997) znamená přijímání společných hraničních opatření (sem patří účelové smlouvy či účelové dohody, zóny volného obchodu a celní unie, např. NAFTA, CEFTA, Andská skupina, ASEAN čili Sdruţení národů jihovýchodní Asie nebo APEC čili Asijsko - Tichomořská hospodářská spolupráce). Hluboká (deep) integrace (hluboký regionalismus) pak podle této koncepce jde mnohém dál a přijatá opatření jiţ ovlivňují politiky, jeţ jsou v mnoha zemích čistě národních zájmem (sem patří vyšší formy mezinárodní koordinace ekonomických aktivit, např. Asociační dohody s EU, samotná EU či EHP čili Evropský hospodářský prostor, představující vnitřní trh EU a EFTA). Liberalistická či funkcionalistická teorie integrace zdůrazňuje volné působení trţních sil, kdy státní a nadstátní orgány se pouze omezují na odstraňování překáţek, které stojí v cestě trţnímu mechanismu. Institucionalistická či dirigistická teorie integrace sice uznává velký význam svobodného působení trţního mechanismu, který však podle tohoto přístupu nemůţe sám o sobě vyvolat ekonomickou rovnováhu v národním i mezinárodním měřítku, proto je nezbytné zřízení nadstátního, autoritativního orgánu, který by zabezpečoval koordinaci hospodářských politik v rámci integrace. Integrační seskupení jsou fenoménem hlavně druhé poloviny 20. století. Mezi prvními se počítá vznik Beneluxu, tj. spojení Belgie, Nizozemí a Lucemburska v roce 1944, kdy tyto země uzavřeny celní unii. Dříve vzniklo Britské společenství národů či Francouzské společenství národů a podobně. Za nejniţší formu integrace se někdy povaţuje účelová úmluva či dohoda. Jako příklady účelové smlouvy či dohody lze uvést Nordickou radu (skandinávské země, včetně Islandu a Dánska, základna pro řešení dílčích otázek společného zájmu v oblasti hospodářské sociální, politické, kulturní a právní), Laplatskou skupinu v Latinské Americe, Amazonský pakt (dohoda zemí, kterými protéká veletok Amazonka) či Organizaci pobřežních států při řece Senegal v Africe (Beneš, 2004, s. 32). V námi uvedeném členění forem regionální spolupráce a integrace (viz bod 2) představuje např. Nordická rada (Severská rada) mezivládní spolupráci s prvky společného trhu (Kunešová, Cihelková, 2006 a kol., 2006, s. 114). Visegrádská skupina (Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko) a Baltská radu (Estonsko, Litva, Lotyšsko) představují případ regionální fóra.

4 4) Rozlišení dohod NAFTA, CEFTA a EFTA: - NAFTA = Severoamerická dohoda o volném obchodu, sdruţující Spojené státy americké, Kanadu a Mexiko, byla uzavřena v roce CEFTA = Středoevropská dohoda o volném obchodu, tato dohoda zaměřená na podporu vzájemného obchodu byla podepsána rovněţ v roce 1993 zástupci České republiky, Polska, Maďarska a Slovenska, v roce 1996 se k ní připojilo Slovinsko, v roce 1997 Rumunsko a v roce 1999 i Bulharsko, později přistoupilo také Chorvatsko a o vstup projevily zájem i další země, cílem bylo vytvoření zóny volného obchodu do roku 2001, koncem 90. let 20. století se pozornost většiny členských zemí zaměřila na otázky vstupu do EU. - EFTA = Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), vzniklo v roce 1959 a zahrnovalo Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velkou Británií, později přibyl Island a Finsko, avšak přechodem drtivé většiny jeho členů do Evropské unie ztratilo ESVO podstatně na svém významu. 5. Integrační seskupení mimo Evropu a Severní Ameriku: - Mercosur čili Společný trh Jihu: vznikl v roce 1991, dohodu o vytvoření Mercosuru podepsali představitelé Brazílie, Argentiny, Paraguaje a Uruguaje, cílem bylo vybudování celní unie do roku 2006, v roce 2006 se členem Mercosuru stala Venezuela a Mercosur vyhlásil boj proti chudobě, za rozšíření pracovního trhu a posílení vzájemného obchodu, - Caricom - Karibské společenství: vzniklo v roce 1973, páteří členské základny je 17 anglofonních států karibské oblasti, později se přičlenilo 12 zemí z oblasti střední Ameriky, Caricom tvoří organizace - samotný Caricom a Karibský společný trh, od roku 1985 působí ve světové ekonomice jako celní unie, - APEC čili Rada pro hospodářskou spolupráci v Asií a Tichomoří: byla zaloţena v Canbeře, dohodu o vytvoření APEC podepsalo 12 asijských a amerických zemí, včetně USA, Austrálie, Japonska, Kanady a Nového Zélandu, do roku 1998 se přičlenilo dalších 9 zemí z obou kontentů, včetně Číny, Ruska, Peru, Vietnamu, Chile či Mexika, jedním z cílů APEC je vybudovat zónu volného obchodu do roku 2010 mezi vyspělými zeměmi oblasti a do roku 2020 pro všechny země oblasti, tedy i pro ty méně vyspělé, - ASEAN čili Sdružení zemí jihovýchodní Asie: zaloţeno v roce 1967, deset členských zemí - Barma, Brunei, Filipíny, Indonésie, Kambodţa, Laos, Malajsie, Singapur, Thajsko a Vietnam, liberalizace vzájemného obchodu zde začala v roce 1993, nyní je ASEAN celní unií, společný trh v podobě Hospodářského společenství AEC měl být původně ustanoven do roku 2020, ale v roce 2006 bylo dohodnuto vytvoření společného trhu jiţ od roku 2015, současně vznikl návrh na vytvoření panasijské zóny volného obchodu, kde kromě zemí ASEAN by byly další země jako Austrálie, Čína, Indie, Japonsko, Jiţní Korea, Nový Zéland.

5 6. Stručný vývoj evropské integrace: zaloţení Montánní unie čili ESUO (ECSC), ESUO (Evropské sdruţení uhlí a oceli) ukončilo svoji činnost v roce vznik Evropského hospodářského společenství čili EHS (EEC) a Evropského společenství atomové energie (ESAE, EAEC) neboli Euratomu na základě tzv. Římských dohod (podepsaných ), šest členských zemí: Francie, SRN, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemí vznik Evropského sdruţení volného obchodu čili ESVO (EFTA), sedm členských zemí (viz výše) sloučením orgánů ESUO, EHS a Euratomu vznikají Evropská společenství čili ES (EC) budování celní unie v rámci Společenství vstup Velké Britanie, Irska a Dánska do EHS čili rozšíření EHS (ES) na devět zemí vytvoření zóny volného obchodu mezi EHS a ESVO začíná fungovat Evropský měnový systém čili EMS, mezinárodní měnová jednotka ECU (European Currency Unit) od roku vstup Řecka do EHS čili rozšíření EHS (ES) na deset zemí vstup Španělska a Portugalska do EHS čili rozšíření EHS (ES) na dvanáct zemí vzniká projekt Eureka čili program vědecko-technické spolupráce v rámci Evropských společenství budování jednotného vnitřního trhu čili společného trhu v rámci ES, a to na bázi tzv. Jednotného evropského aktu čili JEA (SEA) byly společně podepsány dva významné dohody, a to Smlouva o Evropské unii a Smlouva o zaloţení Evropského společenství (tyto dokumenty se zkráceně označují jako Maastrichtská smlouva), došlo tak k rozšíření integrace o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí, bylo zavedeno občanství Unie, cílem se stala hospodářská a měnová unie vstup Maastrichtské smlouvy v platnost ( ), od tohoto data směřuje Společenství pod názvem Evropská unie čili EU k vytvoření měnové a hospodářské unie vznik Evropského hospodářského prostoru čili EHP (EEA), jenţ rozšiřuje přístup na vnitřní trh EU pro tři členské země ESVO (EFTA), které nejsou členy EU, tedy pro Norsko, Lichtenštejnsko a Island vstup Finska, Švédska a Rakouska do EU čili rozšíření EU na patnáct zemí byla podepsána Amsterdamská smlouva čili tzv. Maastricht II, a to s platností od , smlouva konsolidovala jednotlivé pilíře EU a stanovila následující čtyři cíle: postavit do středu pozornosti EU problematiku zaměstnanosti a občanských práv, odstranit poslední překáţky volného pohybu

6 osob a posílit vnitřní bezpečnost, dát Evropě silnější postavení v mezinárodních vztazích a vytvořit efektivnější institucionální strukturu EU rozšíření společné měny eura (EUR) v jedenácti zemích EU vedle národních měn, čímţ vzniká Evropská měnová unie čili EMU (mimo EMU zůstaly tehdy jen čtyři země, a to Řecko, Velká Británie, Dánsko a Švédsko) byla podepsána Smlouva z Nice, představující revizi smlouvy o EU s účinností od , smlouva se zabývala sloţením Evropské komise, váţením hlasů v Radě EU, hlasováním kvalifikovanou většinou, uţší spoluprácí a sloţením Evropského parlamentu euro (EUR) se stalo výhradní měnou ve dvanácti členských zemích EU, nově totiţ k EMU přistoupilo Řecko, EMU se tak rozšířila na dvanáct zemí příprava tzv. evropské ústavy (Smlouvy o ústavě pro Evropu) zvláštním shromáţděním (Konventem), tato smlouva měla nahradit všechny dosavadní dokumenty, k podpisu dokumentu došlo v Římě vstup České republiky, Polska, Slovenska, Maďarska, Slovinska, Kypru, Malty, Estonska, Lotyšska a Litvy do EU čili rozšíření EU na dvacet pět zemí občané Francie a Holandska se v referendu ( a ) vyslovili proti přijetí tzv. evropské ústavy (Smlouvy o ústavě pro Evropu), ratifikační proces tzv. evropské ústavy byl zastaven a začala politická jednání o dalším jejím osudu či o eventuální přípravě smlouvy nové vstup Bulharska a Rumunska do EU čili rozšíření EU na dvacet sedm zemí, zavedení eura ve Slovinsku čili rozšíření EMU na třináct zemí a přijetí rozhodnutí, ţe tzv. evropskou ústavu nahradí tzv. reformní smlouva (Lisabonská smlouva), jejíţ přijetí jiţ nevyţaduje konání referend zavedení eura na Kypru a na Maltě ( ) čili rozšíření EMU na patnáct zemí, celkově tak eurem platí na 318 milionů obyvatel EU zavedení eura na Slovensku ( ) čili rozšíření EMU na šestnáct zemí, ratifikace a vstup v platnost Lisabonské smlouvy (původně reformní smlouvy) zavedení eura v Estonsku ( ) čili rozšíření EMU na sedmnáct zemí vstup Chorvatska do EU ( ) čili rozšíření EU na 28 zemí 2014 zavedení eura v Lotyšsku ( ) čili rozšíření EMU na osmnáct zemí zavedení eura na Litvě ( ) čili rozšíření EMU na devatenáct zemí 7. Regionální růstové zóny (Trojúhelníky růstu): Regionální růstové zóny či trojúhelníky růstu představují vytvoření nadnárodní ekonomické oblasti, která je geograficky příbuzná (sousedící) a skládá se obvykle z teritoriálních součástí (provincií) nejméně tří zemí, ne však celých ekonomik, vzájemná ekonomická závislost určitých zemí vzniká

7 v důsledku růstu objemu a rozmanitosti přeshraničních transakcí ve formě pohybu zboţí, sluţeb, kapitálu a technologií. Příklady: Severní růstový trojúhelník ASEAN (části Thajska, Malajsie a Indonésie), Jiţní růstový trojúhelník ASEAN (části Malajsie, Indonésie, Singapuru) Rozvojová oblast řeky Ťumen (části Ruska, Číny, KLDR), Karpatský společný trh (části Maďarska, Slovenska, Polska, Ukrajiny, Rumunska). (Pouţívá se i pojem přeshraniční růstová zóna - např. příhraniční části USA a Mexika čili pohraniční území Velké Číny (Čína, Hongkong, Tchaj-wan). Blíţe viz např. Cihelková a kol., 2002, s. 17 a s. 236.) Použitá a doporučená literatura : Beneš, V. a kol.: Zahraniční obchod, Grada Publishing, Praha 2004, kap. 2.2 a 3.3 Cihelková, E. A kol: Světová ekonomika: regiony a integrace. První vydání, Grada Publishing, spol. s r.o., Praha 2002, kap. 1 Helísek, M.: Makroekonomie, Základní kurs, druhé přepracované vydání, Melandrium, Slaný 2002, kap Jehlička, P., Tomeš, J., Daněk, P. (editoři): Stát, prostor a politika, Univerzita Karlova, Praha 2000, kap. 8 Kubišta, V. a kol.: Mezinárodní ekonomické vztahy, nakladatelství HZ Editio, spol. s r. o., Praha 1999, kap. 6 Kunešová, H, Cihelková, E. A kol.: Světová ekonomika - nové jevy a perspektivy, 2. doplněné a přepracované vydání, Beckovy ekonomické učebnice, nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, kap. 7, 10, 12, 14, 15 a 17 Lipková, Ľ.: Svetové hospodárstvo, doplnené vydanie, vydavaťelstvo Sprint vfra, Bratislava 2000, kap. 1, 5 a 6 Němcová, I., Ţák, M.: Hospodářská politika, Vydání 1., Grada Publishing, Praha 1997, kap. 3.3 Plchová, B., Ţamberský, P., Hamarnehová, I., Taušer, J.: Zahraniční ekonomické vztahy České republiky, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze, nakladatelství Oeconomia, Praha 2003, kap. 5.2

8 Sirůček, P., Heczko, S. : Globalizace - vybrané teoretické aspekty, Ekonomie a Management, č. 4/2006, s Sirůček, P. a kol.: Hospodářská politika a ekonomické teorie, Melandrium, Slaný 2007, kap. 9 a 13.3 Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.