učitelské noviny TÝDENÍK PRO UČITELE A PŘÁTELE ŠKOLY ZALOŽENY ROKU 1883 / ROČNÍK / CENA 27 Kč VOLBY

Transkript

1 učitelské noviny ZALOŽENY ROKU 1883 / ROČNÍK 109 TÝDENÍK PRO UČITELE A PŘÁTELE ŠKOLY / CENA 27 Kč VOLBY

2 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T S VR oq l bp y O 2N 0 M 0 6 Občanská demokratická strana lídr pro školství WALTER BARTOŠ rok narození 1961 vzdělání: PhDr., Filozofická fakulta UJEP a Pedagogická fakulta MU v Brně pedagogická praxe: zástupce ředitele na Purkyňově gymnáziu ve Strážnici volební číslo volební číslo Česká strana sociálně demokratická lídr pro školství JIŘÍ HAVEL rok narození: 1957 vzdělání: VŠE v Praze, v roce 1991 získal hodnost kandidáta věd, na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK se v roce 1997 habilitoval a získal hodnost docenta pedagogická praxe: od roku 1982 působil na Vysoké škole ekonomické v Praze, od roku 1991 na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK Strana zelených lídr pro školství rok narození: 1965 vzdělání: Přírodovědecká fakulta UK, molekulární biologie pedagogická praxe: Státní univerzita v New Yorku, asistent, výuka mikrobiologie a molekulární biologie ( ), po návratu do ČR: Univerzita New York v Praze, výuka evropské integrace a výuka politologie v Ústavu jazykové a odborné přípravy UK volební číslo volební číslo Komunistická strana Čech a Moravy lídr pro školství MILAN BIČÍK rok narození: 1949 vzdělání: vysokoškolské magisterské pedagogického směru, aprobace matematika fyzika pedagogická praxe: Učitel, zástupce ředitele, ředitel, 25 let od roku 1972 s pětiletou přestávkou, kdy pracoval na ONV, do roku 2002, kdy byl zvolen poslancem Křesťanská a demokratická unie Čs. strana lidová lídr pro školství rok narození: 1963 vzdělání: inženýr zahradní architekt, Zahradnická fakulta VŠ zemědělské v Brně pedagogická praxe: učila externě angličtinu na základní škole a na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži volební číslo 2 učitelské noviny 22/2006

3 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T VS R oq l bp y O 2N 0 0M 6 VOLBY 2006 Vážení čtenáři, dnes vám předkládáme Učitelské noviny v netradiční podobě. Vzhledem k tomu, že volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se blíží, rozhodli jsme se opět po čtyřech letech pomoci vám při orientaci ve volebních programech stran. Soustředili jsme se samozřejmě především na oblast výchovy a vzdělávání. Při výběru politických stran jsme vycházeli z posledních průzkumů veřejného mínění, které uvádějí, že do sněmovny by se dostalo pět politických stran, jejichž školské lídry představujeme na protější straně. Podstatnou část dnešního vydání tvoří rozsáhlá anketa s těmito politiky. Všem jsme položili několik stejných otázek a odpovědi pak poskládali do tematických bloků. Následují výňatky ze školských kapitol volebních programů jednotlivých stran a poté vyjádření odborů a školských iniciativ, co očekávají od nové politické reprezentace po volbách Pořadí politických stran vždy řešíme podle jejich volebních čísel. redakce 1. Řízení školství Zřizovatel je v podstatě podnikatel v oblasti vzdělávání, jeho pravomoci by tedy měly být analogické s pravomocemi podnikatelů a omezené pouze zákonem. Protože nese za školu, kterou zřizuje, ekonomickou i politickou odpovědnost, musí škola realizovat jeho strategický záměr. V tomto rámci ale musí mít co největší autonomii, zejména pokud jde o odbornou stránku věci. Bohužel, dnes tomu zákon často brání. Klasickým příkladem je stanovení délky vyučovací hodiny, které znemožňuje realizovat waldorfskou pedagogiku. Možnost podat přihlášku pouze na jednu střední školu omezuje nejen žáky, ale do jisté míry i školu, jestliže by si chtěla vybrat z předpokládaných zájemců ty, kteří jsou podle jejího názoru nejdisponovanější. O návrat odvětvového řízení školství bychom určitě neusilovali, byl by to krok zpátky. Princip decentralizace výkonu státní správy na krajskou a obecní úroveň je podle našeho názoru správný. Reforma veřejné správy ve školství byla ale provedena velmi nepřipraveně. Špatné bylo načasování, nebyla vhodně vyřešena právní problematika ani ekonomická stránka věci. Problémy, které takto provedená reforma přinesla, ještě zdaleka nejsou vyřešeny. Například neusazení sítě škol, nevyváženost práv a povinností mezi jednotlivými úrovněmi státní správy nebo financování vzdělávání, které je ze zákona považováno za službu ve veřejném zájmu Formálně jsou naše školy velmi autonomní a řízení školství je velmi liberalizované. Jen realita je poněkud jiná. Podpora decentralizace řízení a autonomie škol je jistě dobrý trend. Ale pozor liberalizace systému neznamená uvolnění do absolutního chaosu. Proto je nutné, aby si centrum tedy ministerstvo školství podrželo některé klíčové pravomoci. Například velmi přesné stanovování toho, co je považováno za veřejnou službu. Dokumenty musí určovat nejen obsahový rámec vzdělávání, ale také podmínky, které mají vliv na jeho cenu. Tedy všechny ty podmínky, které pak škole umožní chovat se autonomně. Ministerstvo školství má mít podle našeho názoru i některé další silné pravomoci, například stanovování velmi přesných závazných, zákonných podmínek pro nabízení veřejné vzdělávací služby. Vedle toho ale musí mít povinnost informací, poradenství a podpory školství. Na druhou stranu může být zbaveno některých operativních rozhodovacích pravomocí, například subjektivního posuzování vhodnosti změn ve školském rejstříku, tvorby různých pokynů, které se tváří jako závazné, a podobně. O zrušení MŠMT a posunutí všech jeho kompetencí na kraje určitě neuvažujeme. Stát se nemůže zříci odpovědnosti za stav a dostupnost vzdělávání, tedy za poskytování veřejné služby. Na jedné straně bývá autonomie škol vynikající záležitostí jak známo, žádný dobrý učitel se nedržel osnov, a proto nás naučil nejvíc. Někdy mám ale pocit, že míra liberalizace je v České republice ve srovnání s některými zeměmi velmi vysoká, až to může působit komplikace. Například ministr školství je v tuto chvíli generálem bez vojska. Školy řídí obce a kraje, vysoké školy jsou samosprávné, takže ministr může pouze vyjednávat. Vracet se zpátky k původnímu odvětvovému řízení není samozřejmě možné. Musíme se proto zabývat stimulačními mechanismy pro školy. A protože tomuto obrovskému rezortu nelze nic vnutit, musíme o nich diskutovat. Do budoucna proto počítáme s tím, že více státních finančních prostředků dostane účelový charakter, v němž se navíc zohlední i kvalita. V minulém období jsme se soustředili spíše na kvantitu, což bylo nutné: Oproti roku 2000 tak studuje na vysokých školách o studentů více, během 4 let vzrostly výdaje státního rozpočtu pro vysoké školy o 50 procent. Zajímavé je i další srovnání: na počátku dvacátého století studovalo střední školy kolem tří procent populace a necelé procento dosáhlo na vysoké školy. Dnes v Čechách dosahuje středního vzdělání přes devadesát procent dvacetiletých, což je nejlepší výsledek v Evropě. Na terciární vzdělání VŠ a vyšší odborné školy pak odchází neuvěřitelných 42 % dvacetileté populace. Cíl 55 % populace v terciéru do roku 2010, jak o tom hovoří program sociální demokracie, a výhledově dvě třetiny, jsou tudíž reálné záměry. učitelské noviny 22/2006 3

4 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T S V R o Q l b P y O 2 N 0 M 0 6 Shrnu-li to, tak podtrhuji strategii přejít od kvantitativního rozvoje vysokých škol ke kvalitě. Reforma veřejné správy měla vliv na to, že se zvýšila zodpovědnost ředitelů za chod jejich škol. Je dobře, že základní prvek řízení má nyní vyšší rozhodovací pravomoci. Také je správné, že nový školský zákon omezil možnost zřizovatele zasahovat personálně do fungování školy. Navíc si nyní dá zřizovatel velký pozor na to, aby vybral skutečně schopného ředitele, protože pokud se ředitel nedopustí nějaké závažné chyby, odvolat ho nelze. Tím se zabránilo tomu, aby se funkce ředitele školy politizovala. Rizikem současného uspořádání je ale nová centralizace moci. Ta se totiž v některých oblastech přesunula z MŠMT na kraje. Vím o případu, kdy kraj určoval, kolik má obec propustit zaměstnanců při rušení škol. Takovýto centralismus si za odvětvového řízení ministerstvo nikdy nedovolilo! Řešením je, že maximum kompetencí zůstane na škole, a pak na obci jako na zřizovateli. Kraj má mít k základním školám spíše jen koordinační funkci. Malé obce by si měly samy rozhodovat o tom, zdali zachovají i školu, která nesplňuje normativ na počet žáků. Dojíždění do vzdálenější školy nemusí narušovat vzdělávací funkci, ale většinou narušuje funkci sociální, která je však také definována ve školském zákoně. Když tedy srovnám někdejší odvětvové řízení a současný systém, lepší je současný systém, který má v sobě jako největší hodnotu zodpovědnost školy. Navíc ministerstvo školství dodnes má možnost prostřednictvím odborů školství metodicky ovlivňovat školy. Myslím si, že kompetence, která by se ministerstvu měla vrátit, je zodpovědnost za další vzdělávání učitelů. Rušení pedagogických center bylo chybou. Většina krajů totiž nemá kapacitu na kvalitní zajištění vzdělávání pedagogů. Strana zelených rozhodně neuvažuje o zrušení nebo sloučení MŠMT s jiným rezortem, třeba kultury. Národ dnes definuje kultura a jazyk. A přežití jazyka je závislé na vzdělání. Školství úzce souvisí s odpovědností předávat vzdělání další generaci. Kultura je však svobodnější záležitostí. Každý rezort potřebuje jiný typ řízení. Součástí volebního programu KSČM je posilování přímé demokracie, spolurozhodování občanů o věcech veřejných. Školství takovou veřejnou službou je. Proti přesunu zřizovatelských funkcí z centra na kraje a obce tedy nic nemáme. Je ovšem otázka, kde je hranice přesunu těchto kompetencí. Máme problém s kompetencemi ředitelů škol, jak je stanovuje školský zákon. Praxe posledních dvou let ukázala, že by bylo potřeba pečlivě prodiskutovat tuto oblast a rozmyslet znovu stav, kdy je ředitel vlastně neodvolatelný, což může být v některých okamžicích brzdou rozvoje škol. Na druhé straně víme, že změna zastupitelstva může mít vliv na politický pohled na práci ředitele. V této oblasti by měl být chráněn. Ovšem z hlediska pohledu na jeho odbornost a kvalitu řízení školy by měla existovat pojistka, aby bylo možné vyměnit i ředitele, který sice nic neprovede, ale nevede školu dobře, nerozvíjí ji, neprosazuje dlouhodobý záměr, se kterým do funkce přišel Měl by jednou za několik let vždy svou pozici obhajovat. UN: Za jak dlouhé období? Cyklus obhajoby funkce ředitele základní školy by měl být podle nás minimálně šestiletý až osmiletý, obhajoby funkce ředitele střední školy přibližně také tak v jeho případě by to byl dvojnásobek délky studia na jeho škole. Kompetence zřizovatelů jsou myslím nastaveny dobře, není potřeba je měnit. Jako nedostatečný chápeme podíl občanů na řízení škol, tedy postavení školských rad. Systém řízení školství poté, kdy bylo zrušeno řízení odvětvové, by podle nás mohl fungovat, bylo by však nutné, aby například střední školy a jejich vzdělávací programy více respektovaly potřeby regionu a rychle reagovaly na situaci, která se v těchto regionech mění. Je nutná těsnější spolupráce krajských úřadů, úřadů práce a organizací zaměstnavatelů. UN: Jak může takovou změnu prosadit politická strana? Už jsme se o to snažili chtěli jsme prosadit vznik rady vlády pro vzdělávání. Přes podporu ministra Škromacha, který tehdy ve vládě ministryni Buzkovou zastupoval, bylo ale celkové stanovisko vlády záporné. Budeme tento návrh ovšem prosazovat znovu. Pokud bychom měli dostatečný vliv v poslanecké sněmovně, snažili bychom se, aby měl stát větší vliv na srovnatelnou úroveň základního vzdělávání. Nemáme zásadních výhrad proti rámcovým vzdělávacím programům mateřských škol, ani (s výjimkou gymnázií) středních škol. Ovšem RVP pro základní vzdělávání se nám výrazně nelíbí. Je to jak mangrovníkový strom, který má kořeny (mateřské vzdělávání), košatou korunu (střední vzdělávání), ale schází mu pevný kmen (jednotné a srovnatelné základní vzdělávání). Z tohoto pohledu bychom byli spíš pro českou lípu. UN: Ve volebním programu máte napsáno, že budete zvažovat potřebnost některých ministerstev. Uvažujete i o rušení MŠMT? Ne. My myslíme smrtelně vážně, že je školství prioritou. Ministerstvo školství bychom tedy nerušili. A co se jeho kompetencí týká, neměly by se snižovat možná naopak. Mělo by si některé vzít ještě zpět, aby mělo například větší sílu vůči krajským úřadům. Třeba zrušení pedagogických center v tehdejší podobě chápu jako jednu z největších chyb tohoto ministerstva. Naším cílem je spoluzodpovědné rozhodování všech partnerů. Jednotlivé kompetence, jak jsou nyní nastaveny školským zákonem, můžeme považovat za vyvážené. V následujícím volebním období půjde o to, jak zafungují školské rady, jak se osvědčí pevnější role ředitele školy, který může být odvolán pouze, pokud neplní povinnosti dané zákonem. Ředitel je klíčovou postavou ve škole. Nevyhne se tomu, že musí občas rozhodovat i nepopulárně. Ze strany krajů a starostů občas zaznívají hlasy, že podle daných pravidel je ředitel prakticky neodvolatelný. Proto asi bude potřeba v určitých periodách ověřovat nejenom to, nakolik ředitel plní povinnosti dané zákonem, ale i jak myslí na budoucnost školy a jejích žáků. V životě školy jsou samozřejmě věci, které se nedají postihnout zákonem. Pokud ředitel bude pouze dávat pozor na paragrafy, může to stačit na to, aby škola prosperovala. Ale on by měl dávat prostor iniciativním a tvořivým učitelům, aby se podíleli na inovativním a kreativním způsobu profilace školy. Problém je v tom, že ředitelé, často nováčci v této manažerské funkci, nemají dostatečnou podporu jak od ministerstva, tak od zřizovatelů. V této souvislosti můžeme kriticky hovořit o zániku pedagogických center. Nemohu hájit nehajitelné. To nebyl dobrý krok. Nicméně nelze zabetonovat pozici ředitele a čekat, zda udělá chybu ve vztahu k zákonu. To samé platí o zodpovědnosti dalších orgánů, zejména o školské radě, o roli zřizovatelů, ministerstva. Jako příklad uvedu přijímací řízení na střední školy. Nic dnes nebrání tomu, aby kraj rozhodl, které školy budou vypisovat druhé kolo. A to s dostatečným časovým předstihem, aby s tím uchazeči i jejich rodiče mohli počítat, minimálně měsíc před podáváním přihlášek. Na to nemusíme měnit zákon. Zatím. Uvidíme. Pokud přirozená komunikace mezi zřizovatelem a školami fungovat nebude, pak by se dalo uvažovat o změně zákona, která by jim to v zájmu žáků nařídila. Ale nový zákon se teprve usazuje. Teď není doba na jeho překotné změny. 4 učitelské noviny 22/2006

5 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T V S R o Q l b P y O 2 N 0 0 M 6 UN: Nemělo být zachováno odvětvové řízení školství? Jeho zrušení bylo snahou v zájmu demokracie vložit větší pravomoci voleným orgánům, nikoli státní správě. To se neudálo jen ve školství, ale v celé státní správě. Osobně jsem byla mezi poslanci v názorové menšině, ovšem tu změnu musím respektovat. Dnes je zbytečné říkat, že při jiném rozhodnutí parlamentu by to teď bylo lepší. Nicméně školští odborníci tvrdí, že existuje pravidlo určitých vln. Jednou vítězí úvahy o demokracii na úkor odbornosti, a když se zjistí, že je to špatně, tak se to překlopí do odbornosti, často tak trochu na úkor demokratického rozhodování. My jsme ve fázi silného vlivu zastupitelů v regionech a je třeba přiznat, že odbornost chvílemi pokulhává. Nehájím tuto vlnu. Jen ji respektuji. Proto jsem přesvědčena, že úvahy o zrušení ministerstva školství a jeho nahrazení jakýmsi státním úřadem jsou neopodstatněné. Naše republika je země, která si oprávněně zakládá na vzdělání svých občanů, proto potřebuje mít ústřední článek státní správy, který ručí za vzdělávací dokumenty, za odměňování školských pracovníků, poskytuje školám metodickou pomoc, organizuje další vzdělávání učitelů atd. Potřebujeme ministerstvo školství, možná méně početné, zato odborně výkonnější. 2. Školská rada Školská rada ano, velmi bych ji podporoval, nejsem si ale úplně jist, jestli má být nařízena plošně ze zákona. Problém dnešního stavu, kromě oné plošnosti, je zejména v povinném třetinovém zastoupení zřizovatele, zaměstnanců školy a klientů. Má-li školská rada fungovat ve smyslu správní rady, neměli by v ní být povinně zastoupeni zaměstnanci. Jsem principálně odpůrcem zaměstnaneckého řízení firmy a toto je analogický případ. Zaměstnanci mluví do rozhodování, aniž nesou odpovědnost, v tom je problém. Rozumný ředitel školy se jistě o důležitých otázkách řízení školy s učiteli radí. To ale není totéž co participace zaměstnanců na řízení. Pokud tedy školská rada ano, potom jako orgán zastupující na jedné straně zřizovatele, na straně druhé vzdělávané. Současně ale musí platit ještě jedno pravidlo. Pokud jsou radě svěřeny jisté pravomoci, musí mít i odpovědnost za vlastní rozhodnutí. UN: Když nebudou v radě učitelé, kdo bude držet ochrannou ruku nad odbornou stránkou věci? Nemyslím, že by nepřítomnost učitelů v radě musela znamenat odklon od odbornosti v oblasti řízení školy. Obecně platí, že za způsob vzdělávání je odpovědný ředitel. Dokonce i za odbornou správnost působení učitelů. A odpovědný je nejen před zákonem, ale v mezích zákona i zřizovateli a žákům školy nebo jejich rodičům za to, že vzdělávání je poskytáno způsobem, který odpovídá jejich očekáváním. Ostatně ani dnešní podoba a pravomoci rady s rozhodováním o odborných aspektech vzdělávání příliš nesouvisí. Pravda, schvaluje výroční zprávu a školní řád. Výroční zpráva je ale pouze reflexe stavu a školní řád musí vycházet ze zákona A pokud zákon dává možnost výběru, a ředitel školy, její zřizovatel i klient preferují určitou variantu, je to korektní názor a já bych ho respektoval. Jde o to, aby závazné předpisy byly napsány tak, že nedovolí něco principiálně nežádoucího. Dnes bohužel zákon, vedle toho, že je nadbytečně svazující, používá i pojmy, které nejsou přesně definovány a umožňují mnohý výklad. Zatím jsme si ale všímali především role učitelů v radě. Myslím, že daleko větší význam by měla diskuze o případném zastoupení ředitele školy. Je to instituce, která funguje krátce, proto jsem se nesetkal s jejím hlubším vyhodnocením. U každé instituce záleží na lidech. Jsem členem či předsedou v několika poradních orgánech vlády, ve kterých platí úplně stejný princip jako ve školské radě. Různí lidé vládě radí, zaujímají stanoviska, některá i velmi autoritativní, ale nenesou žádnou odpovědnost. Jenže jsou vybíráni tak, aby zodpovědnost nesli morálně či politicky. Navíc si nedokážu u školské rady představit právní cestu, jak na ni odpovědnost přenést. Analogicky: členové orgánů akciové společnosti mají odpovědnost za hospodaření, ale akcionáři přímou odpovědnost nenesou. V okamžiku, kdy valná hromada akcionářů přikáže něco, co je v rozporu se zájmy té společnosti, vedení ji ze zákona nemusí poslechnout. S ředitelem školy a školskou radou je to úplně totéž. Také záleží na vedení školy, jaké otázky chce s radou řešit. Pokud to bude jen o tom, že jednou za rok předloží ke schválení výroční zprávu, pak bude školská rada k ničemu. Školskou radu považuji za nejvíce vydařenou část školského zákona. Rovnováha, jež byla nastolena mezi zřizovatelem, zástupci školy a rodičů je optimální. Rada zároveň zachovává pravomoci ředitele. Její kompetence jsou jen schvalovací a dozorové a nemůže proto řediteli školy vnutit například nový školní řád nebo výukový program. Ředitel tak i nadále plní exekutivní funkci. V praxi bude tedy nakonec ředitel stejně tvůrcem nějakých devadesáti procent příslušného dokumentu. A je ve funkci i proto, že má odpovídající manažerské a komunikační schopnosti, a měl by proto být schopen své představy před školskou radou obhájit. Samozřejmě, že v jedné ve dvou školách v republice může dojít k problémům, ale většinově bude, myslím, tato podoba školské demokracie fungovat. Dělat však již nyní závěry je předčasné, protože rady teprve začnou naplno fungovat. Za dva roky budeme moci tento nový systém zhodnotit. I v předchozím školském zákoně školská rada byla ale nepovinná. Povinná školská rada, jak je v současném školském zákonu, je v souladu s naší myšlenkou rozšiřování přímé demokracie. Ukazuje se, že problémy existují, hlavně tam, kde je škol víc, nebo naopak, když je škola v malé obci, v obou případech se mohou těžko shánět členové. To se ale dá překonat. Lidé se i tuto práci naučí, ředitelé je budou lépe přijímat. Nemyslím, že je nutno posilovat kompetence těchto rad, ale určitě bych posílil jejich odpovědnost za systémové dlouhodobé dokumenty škol a za jejich plnění (za spolupráce s ČŠI). A těmto lidem, kteří ve školských radách pracují, by měla být dána možnost vzdělávat se. Ohlasy na povinnou školskou radu jsou různé. Sama v jedné působím, na střední průmyslové škole. Je to škola skutečně odborně řízená a bezproblémová. Proto naše rada není formální povinné seskupení lidí. Nicméně podle pravidel na ni musí docházet i zástupce zřizovatele, tedy kraje. Myslím si, že se na našem jednání prostřednictvím jeho účasti zřizovatel dozvěděl o věcech, které by se k němu jinak možná vůbec nedostaly. A rada se zase zpětně dozvěděla, jaké plány má se školou kraj. Dobrého ředitele rada nijak nezatěžuje, špatného může pomoci vyměnit. I když připouštím riziko, že se do rady dostanou zbytečně konfliktní lidé. Jenže stanovisko rady není pro ředitele závazné. Rada je poradním orgánem. Nemá žádnou zodpovědnost. Neschvaluje školní vzdělávací program. To je parketa ředitele a zřizovatele školy. Ti rozhodnou. učitelské noviny 22/2006 5

6 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T S V R o Q l b P y O 2 N 0 M Financování Virtuálním nositelem peněz, které škola dostane, musí být žák. Jejich výše pak musí odpovídat ceně toho, co má být žákovi ve veřejném zájmu poskytnuto. Nejde tedy jen o peníze určené na mzdy učitelů, ale o vše, co je nutné vynaložit, aby ve škole mohly být dosaženy podmínky, za nichž má vzdělávání probíhat. Teoreticky je možné, aby peníze šly od státu přímo do škol, ale rozumnější je, aby tam šly přes kraje. Kraj by však měl dostat od státu takovou částku, která postačí na úhradu ceny vzdělávání všech žáků ve všech školách jeho regionu. Plus další prostředky, kterými zajistí financování svých priorit. Například peníze potřebné na zachování školy, která se momentálně dostává kvůli nedostatku žáků do problémů, ale existuje silný důvod, proč je nutné ji zachovat. Peníze na žáka, které tvoří cenu vzdělávání, musí škola dostat nárokově bez jakékoli možnosti přerozdělení a výši této částky musí znát s dostatečným předstihem. Školní rok se většinou plánuje už v dubnu, ale kolik peněz škola dostane, se dnes ředitel dozví až v jeho průběhu. O přidělení dalších peněz by měl rozhodnout kraj a tady už žádné normy nefungují. UN: Kdo by určil, jakou částku na zachování priorit má který kraj dostat? Bude-li fungovat matrika žáků, bude mít ministerstvo velmi přesný přehled o tom, kolik žáků a v jakých oborech který kraj má. Pak není problém spočítat náklady. Ovšem za předpokladu, že známe cenu vzdělávání každého vzdělávacího oboru. Což ovšem dnes neznáme. Pokud ale budou uvedené podmínky splněny, je zbytek jen matematická úloha. Pro stanovení potřebné výše prostředků, poukazovaných z ministerstva na kraj, lze využít podle věku žáků agregovaných normativů (analogie dnešního stavu). Důležité je, aby suma těchto normativů krát počet vzdělávaných byla vždy větší než suma peněz, které mají být následně poukázány na vzdělávání žáků v jednotlivých školách a oborech, a to bez rozdílu zřizovatele. Mimochodem oborů nesmí být stovky, ale řádově desítky. Samozřejmě, že i v takovém modelu financování je rozumné ponechat část prostředků na úrovni ministerstva na programové financování, na některé priority, pro mimořádné případy vyžadující mimořádná řešení a podobně. Jistěže by měl být objem peněz, které jdou do škol ze státního rozpočtu, navyšován tak, abychom se postupně dostali na úroveň zemí OECD. K magickému číslu 6 % HDP bychom se měli přibližovat, ale dávat to jako tvrdý závazek v době, kdy ekonomika roste a HDP se pravidelně zvyšuje, bych nepovažoval za rozumné. Za možná stejně vážný problém, jako je objem financí pro školský rezort, považuji účelnost a efektivnost jejich využívání. Jen nemožnost škol převádět peníze z jednoho roku na druhý vede k evidentnímu plýtvání na konci každého kalendářního roku. Kdyby se podařilo tento manévr odstranit, znamenalo by to v rámci republiky úspory určitě v řádech milionů korun. Podobné je to s dnes již okřídlenými 130 % průměrného platu na výplatní pásce pedagogů. Paradoxně nejblíže k této hranici měli učitelé v reálných číslech tuším v roce 1997, kdy jim chybělo asi jen 2700 Kč. Dnes je částka vyšší, neboť rostou i průměrné platy. Vše je relativní. Je dobře, že se platy učitelů v průměru zvyšují, ale opět vážnější problém vidím v demotivující nivelizaci, která neumožní dobře zaplatit toho, kdo odvádí dobrou práci. Přidáváme-li peníze na platy učitelů, nemají se podle mého názoru současně a ve stejné výši zvyšovat tarify, nýbrž prostor pro mimotarifní odměňování. O snižování tarifů samozřejmě nelze uvažovat. Do budoucna počítáme s tím, že více státních finančních prostředků dostane účelový charakter, v němž se navíc zohlední i kvalita. V krátké době financování není změnitelné. V delším horizontu, kterým může být volební období, ano. Na začátku musíme začít diskutovat, jak systém udělat více motivační, jak nastavit kritéria pro porovnání. Konkrétně můžeme postupovat podle mechanismu, který zavádíme ve financování vědy a výzkumu, kde chceme, aby vědecké instituce dostávaly stabilní částku, na kterou se mohou spolehnout. Ostatní peníze ale budeme rozdělovat podle výsledků. Ve školství nesmí pokračovat stav, kdy financování naprosto nezávisí na výsledku vzdělávání. Máme školy, po nichž je obrovská poptávka, kterou v tuto chvíli nedokážeme naplnit, jiné školy jsou ale neobsazené, produkují vysoké procento nezaměstnaných. Zkrátka stimulační mechanismus je v tuto chvíli velmi malý. U všeobecně vzdělávacích škol lze například zohlednit, kolik procent absolventů se dostane na vysokou školu, u všech typů škol se může třeba zohledňovat umísťování u srovnatelných studentských soutěží a koneckonců i plánované standardizované maturitní zkoušky mohou být měřítkem výkonnosti škol. Nechceme někoho pronásledovat, ale je zřejmé, že i samotný kantor díky tomu získá určitou sebereflexi. Kromě kvality a výkonu bude nutné dostat víc peněz do školství i výzkumu jako celku. Během 4 let vzrostly výdaje státního rozpočtu pro vysoké školy o 50 %. Platy učitelů rostly rychleji než průměrná mzda, za vlád ČSSD stouply o 54 %. Výdaje státu na vědu vzrostly od roku 2002 o 46 %. To jsou krásná čísla. Na druhé straně musíme vidět, že tento sektor byl na začátku podfinancován a že proces vyrovnání se standardními evropskými trendy ještě není ukončen. Učitelství je povolání, které vyžaduje celého člověka, patřičně zaplaceného. U platu učitelů jsme se ze 104 procent průměrné mzdy ve státě dostali na nějakých 122 procent. Cíl má být motivační, nemůžeme přijít s něčím, co se drží při zemi, proto by učitelský plat měl v následujícím čtyřletém období hranici 130 procent průměrného platu ve státě zřetelně překročit. Jsme proti návratu k systému, kdy finance plynuly přímo od státu do škol. Zásadní nevýhodou bylo, že tento systém se nacházel naprosto mimo veřejnou kontrolu. Avšak i současný systém má jeden závažný nedostatek: Umožňuje kraji, aby se choval více centralisticky než kdysi ministerstvo školství. Řešením je v prvé řadě nastavit jiná kritéria pro školy v malých obcích. Finance do základního školství se totiž nemohou rozdělovat plošně. Školy v malých obcích budou vždy dražší než školy ve městech. Obce by měly mít přístup k nějaké dani, prostřednictvím níž by mohly ještě přidat peníze do místního školství. UN: Diferencovaný přístup k financování školství by se měl týkat jen obcí, nebo by měly být zohledněny i rozdílné potřeby krajů? Vyrovnání rozdílů se týká také krajů. Ministerstvo školství by se opět mělo vrátit k přepočtům, kdy se zohledňovala rozdílná ekonomická situace krajů. Zanedlouho dojde k tomu, že Praha jako drahé město bude muset učiteli zaplatit více než ostatní regiony. Anebo budou některé kraje či jejich části po určité období ve finanční depresi a budou potřebovat navýšení prostředků. Například Jihomoravský kraj je na tom poměrně dobře, ale Znojemsko by mělo dostat na školství vyšší finanční dotaci. UN: A co model stanovení ceny vzdělávací služby? Tento model je pro nás naprosto nepřijatelný. Šlo by o jakousi kuponovou privatizaci našeho školství, která by nedopadla dobře. 6 učitelské noviny 22/2006

7 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T V S R o Q l b P y O 2 N 0 0 M 6 Ministerstvo školství by se ale mělo i v budoucnu podílet na financování bezprostředních potřeb žáka. Jde navíc o povinnost, která vyplývá přímo z Ústavy školství do úrovně středního je zde jednoznačně definováno jako bezplatné. Financování materiálních potřeb, jako učebnic nebo učebních pomůcek, by bylo nejjednodušší provádět prostřednictvím normativu na žáka. Proto by měl být navýšen rozpočet ministerstva. A pokud například počítače škola zajistí z jiného zdroje, měla by mít možnost ušetřené peníze volně využít ve svém rozpočtu. Normativ by měl být složený: MŠMT, kraj, obec. Na školství nejde dostatek finančních prostředků, ale jejich navýšení by se nemělo týkat jen státního rozpočtu. Růst rozpočtu na vzdělávání bude muset převyšovat růst národního důchodu, který je nyní kolem 4 procent. Ve vztahu k HDP se nyní na školství dává 4,4 %. Krátkodobý reálný cíl je 6 %. A 8 % HDP je možné dosáhnout do deseti let. Jako dalším klíčovým zdrojem financí pro školství v obci by měla být daň z nemovitosti, která je nyní směšně nízká. A u vysokého školství je pak potřeba mnohem více zainteresovat velké firmy v oblasti vědy a výzkumu. Dosažení 130 % průměrného platu pro pedagogy je pro nás naprosto jednoznačnou prioritou. Rozhodně k tomu musí dojít během příštího volebního období. V ideálním případě hned v následujícím školním roce. Nároky na pedagogy se neustále zvyšují! Lepší systém než normativní výkonové financování školství ještě nikdo nevymyslel. Je dobře, že existují agregované normativy a že vyhláška dává krajům možnost vytvořit si normativy krajské, přesunout prostředky z oblasti, kde nejsou tolik potřeba (nebo není jejich absence tolik vidět, že), do oblasti, kde jsou nutné. Problém je, že MŠMT prohlásilo, že se už kraje dostaly na srovnatelnou výchozí pozici a zrušilo přepočty, které respektovaly historický vývoj a situaci jednotlivých krajů. Myslím, že mezikrajové rozdíly by se měly ještě nějakou dobu vyrovnávat. Nedovedu si ale představit, že by se z centra stanovovala cena vzdělávací služby, jak navrhuje Walter Bartoš (ODS). To je naivní a neuskutečnitelné. Celkové množství prostředků, které do školství plyne, je nedostatečné. Navíc v každém kapitolním sešitě školství najdete informace o položkách, které nelze z rozpočtu, který poskytuje ministerstvo financí, zabezpečit. A já vím o dalších oblastech, ve kterých školám scházejí peníze. Pomůcky, učebnice, zastarává vybavení škol. Podle našich představ by bylo potřeba skokově, na dobu několika let (například do roku 2010) zvýšit podíl výdajů na vzdělávání ze současných cca 4,4 % HDP na přibližně 5,6 či 5,7 % HDP (jako v Rakousku), abychom se dostali na úroveň běžnou v okolních státech. Tento rozdíl představuje asi 36 miliard korun. (Máme připraveny i měkčí varianty, víme, že by to asi nešlo v průběhu jednoho roku.) Počítat se musí i se zdroji z EU. Tato částka by vyřešila otázku výše platů pedagogů podle našich představ by měli rychle dosáhnout průměrného platu srovnatelně vzdělaných lidí v tomto státu, tedy vysokoškoláků, jejichž průměrný plat loni byl vyšší než korun. (Nedávno bylo zveřejněno, že průměrný plat pedagoga je korun, přitom toto číslo je zkresleno množstvím příplatků za vedení, které má přes 14 % pedagogů, a také například specializačních příplatků.) Podle mého by neměl být při zveřejňování úrovně platů uváděn průměr, ale medián. A i když tempo růstu příjmu učitelů je o něco vyšší než u ostatních, nominálně rostou platy ostatních vysokoškoláků více než platy pedagogů. (Jestliže 12 % z 1000 je 120, 9 % z 2000 představuje ) Na schůzkách Učitelského občanského fóra po listopadu 1989 bylo řečeno, že pedagogové by měli mít do pěti let 1,6 průměrného platu ve státu. Dneska, po šestnácti letech, mají 1,06. Cíl, o kterém se dlouho mluvilo 1,3 průměrného platu, by podle nás neměl být konečnou metou, ale postupným krokem. Školy by měly dostat podstatně více peněz i na ostatní neinvestiční výdaje na pomůcky, učebnice, na další vzdělávání pedagogů (to je nesmírně důležité právě nyní, při zavádění školních vzdělávacích programů). A z této částky by vystačily peníze i na zvýšení prostředků na provoz škol, kde se nůžky mezi státní dotací a skutečnými náklady hrozivě rozevírají, na což dlouhodobě upozorňuji. Saturováno by bylo i vysoké školství. UN: Kde byste těch 36 miliard ve státním rozpočtu našel? Podobně, jako jsme navrhovali pro letošní rozpočet navýšení prostředků na platy ve školství po kouskách z jednotlivých kapitol rozpočtu, přerozdělení finančních prostředků státního rozpočtu, které jsou k dispozici. Jsem zastáncem toho, aby přidělování prostředků na platy pedagogických pracovníků zůstalo na vládě a ministerstvu školství. Aby pedagog, který učí na venkovské málotřídce, měl jistotu platu, jako ji má jeho kolega ve velké škole v Praze nebo Brně. Tento systém má podle mého názoru dvě slabá místa. Ve školách jsou různě náročné podmínky pro nepedagogické pracovníky. Jde o školníka, uklízečky, někde i o školní jídelnu. Tady by to asi chtělo precizaci normativu, což by vyloučilo různé dohady a nevraživosti. Bylo by dobré oddělit odměňování pedagogických pracovníků, což by zajišťoval stát, od odměňování nepedagogických pracovníků. To by mělo být věcí rozpočtového určení zřizovatele jakožto součást provozu budovy, která je jeho majetkem. Druhá problematická věc je skutečnost, že když kraje na jeden účet dostanou peníze normativně vypočítané na žáky všech věkových kategorií, panuje nedůvěra, zda kraj nezvýhodnil své školy, které zřizuje, na úkor škol obecních, tedy základních. Tady by asi bylo dobré nastavit pravidla dvou účtů. Na jeden by šly peníze pedagogům pro krajské a na druhý pro základní školy. Zmizela by tak někdy oprávněná a jindy zbytečná nedůvěra a rivalita. UN: To číslo už je poněkud zprofanované. Pedagogický plat 130 % průměru v zemi. Je ve vašem volebním programu. Je to reálné, protože máme velkou šanci využít prostředků z Evropské unie. Například z grantů na další vzdělávání. Tyto prostředky nastartují určité trendy, které by měly být zachovány i poté, když další granty v této oblasti nebudou. Ale to není výzva jen pro politiky, ale především pro samotné učitele. Ti si nesmějí myslet, že dostanou víc na výplatní pásce jen proto, že jsou učitelé. Je nutná aktivita. Proto jsme pro povinnou zkoušku pedagogické způsobilosti. Každý učitel by ji měl absolvovat nejdéle po třech čtyřech letech praxe. Netalentovaní a nemotivovaní učitelé by ze škol odešli. Nesmíme hovořit v termínech dobrý a špatný učitel. Ve škole budou jen dobří a pro ně mohu oprávněně požadovat oněch 130 % průměrného platu ve státě. Atestace také mají motivační smysl. Kdo se bude odborně zdokonalovat, může se posunout do lepší příjmové skupiny. Důležité je posilovat nadtarifní složky platu. V tarifech totiž těžko můžeme u učitelů výrazně poskočit. I když se to v posledních letech podařilo, ten trend se nesmí zastavit. Výraznější skok lze realizovat u motivačního odměňování aktivních učitelů. Je nutné začít vážně uvažovat o placeném volnu pro pedagogy po určité době jejich praxe ve škole. Nemyslím, že by měli jít na roční dovolenou, ale měli by si zkusit jinou práci. UN: To jako že by šli okopávat na pole nebo prodávat do obchodu? Já vím, vypadá to divně. Není to můj politický nápad. Psychologové, kteří pracují s učiteli, hovoří u této profese o psychickém odpočinku. Jednoznačně je nutné, aby škola měla školního psychologa. Pro žáky i pro kantorské vyrovnávání se s problémovými žáky a s postoji jejich rodičů. učitelské noviny 22/2006 7

8 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T S V R o Q l b P y O 2 N 0 M Spolupráce s odbory O podepsání podobně detailní a nestandardní smlouvy, jaká je podepsána v tomto okamžiku, určitě neuvažujeme. Na druhou stranu samozřejmě nelze zpochybnit, že odbory mají při vyjednávání o pracovních podmínkách zaměstnanců svoje místo. Ať už ze zákona nebo z logiky věci je třeba s nimi počítat i jednat. O tom není nejmenších pochyb. Na druhou stranu nejsou místem, odkud se má rozhodovat o charakteru vzdělávání a parametrech vzdělávací soustavy. Tato odpovědnost leží především na ministerstvu a krajích. Myslím, že je rozumné, aby ČMOS i nadále připomínkoval připravovanou legislativu, zejména v oblasti personální politiky a dalších podmínek s dopady na práci učitelů. To je parketa odborů a jen nerozumné ministerstvo by s nimi o té věci nejednalo. Vzhledem k tomu, že ze strany odborů zaznělo kladné stanovisko k mé nominaci na funkci ministra školství, že jsem se školskými odboráři už několikrát jednal a v případě, že sociální demokracie bude sestavovat vládu, pak nezačnu úplně na začátku. Určitě se smlouvou počítám, protože tento dialog považuji za klíčový. Obě strany si dobře uvědomují, že spolu musejí jednat, chápou, že tím nejhorším jsou zavřené dveře a tvrdá prohlášení. Mám radost, že se tento dialog ku prospěchu věci v minulém období vedl. Ve střední Evropě je tradicí model kolektivního vyjednávání. Jednoznačně jsme tedy pro to uzavřít mezi MŠMT a odbory smlouvu o spolupráci. Souhlasíme také s tím, že by ČMOS i nadále připomínkoval příslušnou legislativu. Je to v zájmu učitelů. A protože MŠMT není silovým rezortem, odbory by měly být ministerstvu více partnerem, než je tomu v jiných oblastech. Jsem překvapen, jak pracovníci ve školství podceňují význam odborů. Byl jsem šokovaný, když jsem zjistil, že některé rušené školy ani neměly odborovou organizaci. Odbory by neměly být o ideologii, ale o práci. Jako ministr školství bych s odbory vyjednával tvrdě, přesto bych byl raději, kdybych měl před sebou silného partnera. Na tom, že školské odbory jsou relativně slabé, nenese vinu ČMOS, ale jednoznačně pedagogická veřejnost, která 15 let podceňuje roli odborů ve školství. Kdyby učitelé měli silné odbory, dnes mají 140 % průměrného platu! Volební program KSČM podporuje práci odborů zejména v oblasti pracovně právních a zaměstnaneckých vztahů. Ve školství bych šel ale ještě dál by se měly víc než dosud zabývat podmínkami pro práci pedagogů, studentů, žáků Dneska vzniká řada malých skupin s často specifickými obecně nepřijatými názory, které si osobují právo mluvit i o nejsložitějších problémech školství. Pedagogické odbory (a nejen ty největší) by měly hlasitě vyslovovat své názory, což v uplynulém období zcela nevyužily. Nicméně s odbory mám dobrou spolupráci, řada jejich podnětů byla v uplynulém období uplatněna i prostřednictvím poslanců KSČM. Myslím, že smlouva mezi odbory a MŠMT je věc potřebná, a to, že by se školské odbory (nejen ČMOS pracovníků školství, ale i například Vysokoškolský odborový svaz) měly vyjadřovat k jednotlivým školským legislativním i profesním návrhům, považuji za samozřejmost. Smlouva, kterou uzavřelo ministerstvo školství s odbory, prospěla dobré komunikaci mezi těmito dvěma partnery. Tento sociální smír je samozřejmě provázen růzností názorů zaměstnanců a zaměstnavatelů, včetně odborných záležitostí, a nejen sociálně právních. V dialogu by se mělo pokračovat. Přirozenému napětí se nevyhneme, to by něco nebylo v pořádku. Jde o permanentní korektní diskuzi. Mimochodem, odbory by měly být účastny vzniku a fungování Národní rady pro vzdělávání. Ministerstvu nic nebrání, aby ji jako poradní orgán najmenovalo. Jsme pro její vznik. 5. Rámcové a školní vzdělávací programy Jestliže nechceme školy operativně řídit a mají to být školy autonomní, reagující na poptávku, pak jen rámcově stanovený klíčový učební dokument je záměr velmi rozumný a proti tomu nelze nic namítat. Otázkou je, jestli současná podoba RVP je v pořádku. A další otázkou je, jestliže zde existuje RVP jako obecně závazná norma, zda současně musíme škole zákonem předepsat povinnost rozpracovávat tuto normu pro úroveň školy. Řekl bych, že je to nadbytečné. Stačilo by říci, že škola je povinna řídit se Rámcovým vzdělávacím programem, a potom kontrolovat, zda se jím opravdu řídí. Rozumný ředitel si stejně školní plán uvnitř tohoto rámce vytvoří. Budeme proto usilovat o to, aby vytvoření ŠVP bylo otázkou dobrovolného přístupu každé školy. S tím souvisí i jakoby plošně povinný požadavek realizace kurikulárních změn. Je jistě rozumné motivovat učitele ke změně, ale není to nezbytně nutné tam, kde pro to nejsou podmínky. Dovedu si představit, že i v rámci RVP by mělo být možné učit takříkajíc postaru. A pro školy a jejich učitele, kteří se pro změnu rozhodnou, by stát měl připravit podpůrné programy. Včetně podpory změn v pregraduální přípravě učitelů. Navíc každá změna, má-li mít naději na úspěch, musí být nejdříve provázena informační a mediální podporou a samozřejmě penězi. Nic z toho se bohužel nestalo. Nejhorší by bylo v oblasti RVP něco razantně měnit. Systém rámcových programů musíme průběžně vyhodnocovat, přizpůsobovat, nikoli zatracovat. I když některé pochybnosti mám. Například dám-li dobrému učiteli více volnosti, dostane něco, co jen posvětí současný stav, poněvadž se svazujícími osnovami stejně nikdy neřídil. Jenže vzniká otázka, zda v některých disciplínách nevyjít některým učitelům víc vstříc. Šlo by o cizí jazyky, ale hlavně o matematiku a technické předměty. Kdyby se učitelům v těchto předmětech nabídlo podrobnější vodítko, mohlo by to být ku prospěchu věci. Samozřejmě nacpat výuku zpátky do tuhých osnov, by bylo to nejhorší. Na druhé straně ne všichni učitelé mají plnou kvalifikaci, ne všichni jsou dobří ve všech disciplínách, které učí. Mám pocit, že také vázne spolupráce mezi vysokými a středními školami. Očekával bych, že fakulty vychovávající učitele se budou více promítat na školy střední. Je to nutné, protože vzdělávací systém bude stále prostupnější. Jestliže dnes 43 procent dvacetiletých přichází do terciárního sektoru vzdělávání, pak do čtyř let se dostaneme na číslo přesahující 50 procent, výhledově na více než 70 procent. Středoškoláci se proto mnohem dřív musejí seznamovat s tím, jaké jsou vysoké školy, 8 učitelské noviny 22/2006

9 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T V S R o Q l b P y O 2 N 0 0 M 6 co musejí umět, aby měli šanci projít prvními dvěma semestry. S tím RVP musejí počítat. V tomto bodě jsem naopak k novému školskému zákonu nejkritičtější. Lhůta určená na realizaci RVP a přípravu ŠVP je strašně krátká! Ani ten, kdo zákon předložil, tedy ministerstvo školství, neplní, co je v této normě uvedeno: Dodneška nemáme národní vzdělávací program, ze kterého se odvíjejí další programy! Nejdříve by měly být ŠVP povinně zavedeny až ve školním roce 2008/09. Také RVP nejsou v pořádku jsou povrchní a formální. UN: Oponent však bude asi tvrdit: Vždyť je tomu tak proto, aby školy měly co možná nejvolnější ruku při tvorbě ŠVP. Ale omluvou pro volnou ruku školám není nízká kvalita RVP. Souhlasím proto s tím, aby ministerstvo školství dalo školám vzorové modely ŠVP. Aby RVP nebyly jen teorií, mělo by MŠMT do nich zapracovávat i výstupy z praxe, a to především zjištění ČŠI. Ředitelé škol by měli mít možnost obrátit se na ministerstvo o konzultaci, kde by mu měli být schopni pomoci s konkrétním problémem. Vzdělávání ředitelů i učitelů pro ŠVP by se určitě prohloubilo, kdyby věděli, jak to funguje jinde. I kvůli RVP by se měl opět 6. Mateřská škola Pro financování mateřských škol by mělo platit totéž, co platí pro školy obecně. Stát definuje veřejnou službu, její rozsah a tu také uhradí z prostředků, které jsou centrálně distribuovány do škol. Otázka je, co má být v případě předškolního vzdělávání za veřejnou službu považováno. Je takovou vzdělávací službou například stravování? Podle mého názoru se jistě jedná o službu důležitou, nicméně vzdělávací není. A má být jakýkoliv rozsah předškolního vzdělávání považován za službu poskytovanou výlučně ve veřejném zájmu a financovanou z veřejných prostředků? I zde existují jisté pochybnosti. Dovedu si představit model, kdy jsou z prostředků státního rozpočtu financovány výhradně jen vzdělávací služby v jistém standardním rozsahu a doprovodné služby, případně služby nad stanovený rozsah jsou financovány z jiných zdrojů. V podobném modelu by vzhledem k předškolnímu vzdělávání byly sice obce zbaveny povinnosti hradit provozní náklady škol, ale mohly by podle vlastního uvážení, například vrátit osvědčený model pedagogických center. Ne všichni, kteří se k RVP vyjadřují, vědí, o co jde. Jsou to často výkřiky do tmy. KSČM nemá problém s RVP pro předškolní vzdělávání. Vítáme, že nebyl dán striktní termín, kdy vstoupí v platnost, že se nemluví o dvouleté lhůtě jako u základního vzdělávání a že je tak na jeho přípravu dost času. Neobáváme se (s výjimkou RVP pro gymnaziální vzdělávání) ani RVP pro středoškolské vzdělávání. Dlouhodobě upozorňujeme na problémy, které vidíme v RVP pro základní vzdělávání. Zapomíná na nutnost mobility pracovní síly, tedy rodičů, není srovnatelné časové členění učiva. Pan Bartoš (ODS) se odvolává na národní kurikulum ve Velké Británii, měl by si všimnout, že jejich časové rozložení učiva je jak za Marie Terezie. Nevím, jestli to neví, nebo to vědět nechce. Vadí nám i stanovení výuky druhého cizího jazyka s kvalitní výukou mateřského jazyka jde vlastně o výuku tří jazyků, a to je pro průměrně nadaného žáka (nebo dokonce pro žáka se speciálními vzdělávacími potřebami) příliš náročné. Obáváme se, že se pořádně nenaučí ani jeden jazyk. A hlavně jejich zavádění je uspěchané. Dvakrát jsme ve sněmovně navrhovali, aby byly provedeny v RVP pro základní vzdělávání úpravy, které by podle sociální situace konkrétní rodiny, rozhodovat o tom, kdo a v jaké výši má hradit nadstandardní vzdělávací služby nebo služby, které se vzděláváním bezprostředně souvisejí. Obec se samozřejmě může rozhodnout, že i vše ostatní, co nehradí stát, bude v její škole poskytováno bezplatně, a uhradí to ze svého rozpočtu. To je ale jiná situace než bezplatnost nařízená zákonem, navíc nedoprovázená penězi. Pokud jde o děti cizinců ze třetích zemí, problém bych neviděl. Jestliže tu trvale žijí a platí daně, mají dostávat stejnou službu, jakou dostávají jiní občané. Chtěli bychom, aby bezplatný nebyl jen jeden, nýbrž dva roky před zahájením povinné školní docházky, a výhledově aby předškolní výchova byla bezplatná zcela. Děti musejí přijít do první třídy s určitými dovednostmi. Pro tu část dětí, které přicházejí ze sociálně znevýhodněného prostředí a tyto dovednosti nemají, by byla část předškolní výchovy dokonce povinná. Do základních škol přicházejí děti se základy počtů a psaní, jiné se poprvé vyřešily naše výhrady. Aby se posunula jeho realizace. Ve vhodném okamžiku by bylo dobré bez velké publicity vydat vzorový vzdělávací program. Většina škol by to přivítala. Stejně dnes řada škol hledá školní vzdělávací program jiné školy, který se jim líbí, často dokonce zapomenou změnit její záhlaví. Ministerstvo i zřizovatel jsou ze zákona povinni poskytovat v této věci školám metodickou pomoc. Ta metodika musí být taková, aby se podle ní dal ŠVP napsat. Znovu připomínám možnosti využití evropských fondů a nutnost zapojit do této věci všechny kreativní učitele ve škole. Nejde o žádný revoluční krok. Je třeba využít všechno dobré, co už škola pro své žáky dělá. Jde o modernizaci učebních plánů, o víc týmové práce. Ministerstvu školství se nepodařilo vytvořit širší platformu pilotních škol, které ověřovaly nové postupy. I proto, že nedostalo dost finančních prostředků na tak velkou akci. Proto na řadě škol přetrvává nedůvěra. Obecně bych počkala na ověření všech rámcových vzdělávacích programů, včetně těch, které jsou dost diskutovány a týkají se víceletých gymnázií. Tam musíme zjistit, zda se nižší ročníky víceletých gymnázií mají více podobat druhému stupni základní školy, nebo zda už by to měla být přímější (širší a hlubší) cesta k maturitě. setkají s tužkou, a to jsou handicapy, které si pak nesou celý život. Nárok na zvýšení prostředků nebude dramatický, takže se neobávám, že se peníze nenajdou. Navíc uvolníme rodičům ruce, aby se mohli věnovat práci. Protnou se tady i lisabonské cíle. Děti získají lepší předpoklady, aby úspěšně prošly školou, a rodiče větší šanci uplatnit se na trhu práce. Co se týče plateb za děti cizinců v mateřských školách, to je především otázkou recipročních dohod s řadou států. Musíme hledět na to, aby vztahy mezi zeměmi byly v tomto ohledu rovnoprávné. Systém by měl být modifikován tak, aby rodič měl od třetího roku dítěte jistotu, že ho bude moci dát do mateřské školy. Měla by se proto provést legislativní změna: Obec by měla mít za povinnost zajistit dítěti místo v MŠ. Měli bychom se totiž na MŠ dívat především jako na školy, nejen jako na školky. Nikoliv však zcela ve finančním slova smyslu. Poplatek za učitelské noviny 22/2006 9

10 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T S V R o Q l b P y O 2 N 0 M 0 6 mateřskou školu bych totiž nerušil, ale také jsem proti jeho zvýšení. Ale jinak by se podobně jako u základních škol měly na financování mateřinek společně podílet stát, kraj i obec. Právo na vzdělání je právem dítěte, a proto je jedno, jestli je rodič nezaměstnaný, na dovolené, či jestli jde o rodiče, který není občanem některé z členských zemí EU (ustanovení školského zákona je v tomto diskriminační děti nemohou ovlivnit to, na jakém se nacházejí území), anebo jestli je dítě předškolákem podmínky by měly být pro všechny stejné. MŠ by také měla plnit funkci přípravného ročníku pro školu, čímž bychom se vyhnuli stigmatizaci dětí pocházejících z minorit. Celým naším programem procházejí myšlenky bezplatného vzdělávání. V tomto volebním období by podle nás bylo možné rozšířit bezplatnou docházku do mateřské školy o další rok, tedy na dva roky před vstupem do školy. Také by se měla odstupňovat výše školkovného podle příjmu rodiny. Jsem vděčen starostům a zastupitelům, že nestanovují výši školkovného na maximální možné úrovni. A co se týká plateb za děti občanů států nečlenských zemí EU, kteří zde trvale bydlí, podnikají tu, jsou tu zaměstnaní, platí daně a vychovávají děti, měli by mít podle nás možnost žít za stejných podmínek jako naši občané. Aktuálním problémem jsou čtyři hodiny pro děti, jejichž rodič čerpá mateřskou dovolenou. Myslím si, že ministerstva školství ani práce a sociálních věcí nedokázala včas na tento poslanecký návrh reagovat, než byl přijat. Pro výpočet úvazků v mateřinkách je to často věc takřka technicky neřešitelná. Víte, jestliže se dá rodičům možnost až na čtyři hodiny denně poslat své dítě do školky, tak je to dost velký komfort. Jsem pro. Ale musí to být závazné. Tedy buď čtyři hodiny, nebo nic. Ani ostatní děti v mateřské škole se nepřihlašují jen tak. Buď je tam dítě přihlášeno na dopolední, nebo celodenní program. Je-li to státem dotovaná služba, tak stát může požadovat od rodičů určitou zodpovědnost při rozhodování. Dobře, chci tento komfort využít, tudíž na půl roku přihlašuji své dítě na konkrétní dobu do školky. Musíme omezit příliš volné rozhodování rodičů, které není dobré nejen pro personální a další podmínky mateřských škol, ale vlastně ani pro dítě, které potřebuje pravidelný režim, což vlastně je smyslem předškolní výchovy. UN: Co nešťastní cizinci z třetích zemí (ne z EU). Třeba malí Vietnamci, jejichž rodiče v ČR mají trvalý pobyt, pracují, platí daně, nicméně školku mají drahou, protože bez státní dotace. Ta věc je nespravedlivá a už se řeší. Musejí mít stejné podmínky, jako mají děti z České republiky a Evropské unie. Vždyť už v mateřince komunikují v jazyce českém. Nemají žádná privilegia. Tady je nutná a správná velkorysost. 7. Rozšíření všeobecného vzdělání na úkor odborného školství To je omyl. Rozšíření všeobecného vzdělání není na úkor odborného školství. Odborné školství má v naší soustavě své místo. Předmětem debaty by měla být v první řadě redukce oborů vzdělávání. Za druhé zaostření vazby mezi učebními dokumenty, kterými se vzdělávání příslušného oboru řídí, a cenou, která je následně za poskytované vzdělávání poukázána škole. Za třetí: obory nesmějí být úzkopásmové. Trh práce je velmi flexibilní. Těžko odhadnout, jaká na něm bude situace za tři za pět let. Cílem odborného vzdělávání proto nemůže být příprava mladých lidí na konkrétní podmínky současného trhu práce, ale příprava, jejímž hlavním cílem je zaměstnatelnost. S tou ovšem souvisí do jisté míry větší podíl všeobecného, ale zejména všeobecně odborného vzdělávání, a to možná i na úkor rozsahu praktického výcviku. I když bez něj se učňovské obory samozřejmě neobejdou a rozhodně nechci jeho význam bagatelizovat. Debata na podobné téma je stále ještě na počátku. Předpokládám, že bude velmi obtížná, protože může iniciovat i velmi zásadní změny v oblasti odborného školství, nicméně je nutná a pro budoucnost odborného vzdělávání nesmírně důležitá. V žádném případě to však neznamená a nesmí znamenat nějakou zásadní redukci odborného školství, nebo dokonce jeho zrušení. UN: Nemůže se stát, že se všichni rodiče rozhodnou, že jedinou cestou pro jejich dítě je gymnázium? Jistěže to nastat může. Přání jsou vždy nekonečná. Čelit se tomu může v zásadě dvojím způsobem. Regulací to je dnešní stav, nebo kontrolou výstupů zavedení státní části maturity. Také proto s principem jejího zavedení souhlasím. Nicméně ještě dřív, než bude tato změna zavedena, musí být učiněny určité kroky, některá rozhodnutí. Například rozhodnutí o tom, zda maturita na gymnáziu a v oboru kosmetička je principiálně a jistou minimální společnou úrovní nároků totéž. Nedávné problémy kolem cvičných maturitních testů navíc upozorňují, že systém jejich tvorby a oponování má řadu trhlin. Otazníků k řešení je v této oblasti hodně. Proto jsem také navrhoval odložení účinnosti příslušné části zákona do doby jejich vyřešení. Posílení všeobecného vzdělání by mělo pomoci mladým lidem jednak dostat se na vysokou školu, jednak udržet se na ní. Dlouholetá pedagogická zkušenost mi říká, když už mám dobré studenty v ruce, udělám jim první dva roky nejtěžší, protože pokud bych přesunul těžké předměty do dalších ročníků, většina studentů odpadne až tam. Buď pak nastane malér, nebo budu muset snížit laťku náročnosti, což zrovna není ideální. Vím také, že když studenti neprojdou kvalitním kurzem matematiky na střední škole, jen minimum z nich má šanci doučit se ji tak, aby prošli prvními semestry. Velmi mě proto znepokojuje fakt, že v některých předmětech na středních školách nejsme dostatečně nároční, že obrovské části populace bráníme dosáhnout na vzdělání, které je nebude ohrožovat nezaměstnaností. Jsme v paradoxní situaci. Na jedné straně přední firmy potřebují tisíce kvalifikovaných vysokoškoláků, kterým nabízejí úžasné platy. My ale tyto lidi nejsme schopni nabídnout. Na druhé straně je v populaci máme, ale neposkytujeme jim patřičné vzdělání. Musíme také technickým disciplínám vrátit prestiž, která jim patří, a posílit zájem o ně. Pojďme to zkusit, protože jsou klíčem k úspěchu v životě. Zvýšením podílu gymnazistů a lyceistů ve středoškolské populaci podle mě nedojde ke snížení kvality tohoto studia. Často polemizujeme o Gaussově křivce a často ji také dezinterpretujeme. Když mluvíme o univerzitě, představujeme si ústav, na kterém studoval Albert Einstein, ale neuvědomujeme si, že univerzitní vzdělání se na začátku 20. století týkalo necelého procenta populace. Jestliže dnes mluvíme o 60 procentech, znamená to, že tomu musí být přizpůsobeno vzdělávání na školách středních. Kolegové z fakult mi potvrzují, že dnes na bakalářské studium má bez problémů 70 procent populace. Naprosto se změnil i charakter práce. 10 učitelské noviny 22/2006

11 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T V S R o Q l b P y O 2 N 0 0 M 6 V minulosti strojní zámečník se svou profesí vystačil po celý svůj život. Dnes člověk mění své zaměstnání pětkrát i sedmkrát za život. Proto se musí změnit systém přípravy posílením všeobecné složky, která se stává základem. A odborná složka je pak spíše ilustrací toho, k čemu se dá všeobecný základ použít. Neznamená to však, že bychom měli přes noc zlikvidovat výborné dědictví odborných škol. Kdo se vyučí instalatérem, nástrojařem, nebude nezaměstnaným. Je v tom kus tradice. To, co se jinde v zahraničí učí v bakalářském studiu, mají v osnovách naše střední školy. Musíme podporovat tradiční studijní i učební obory, po kterých je skutečná poptávka. Jedním z největších problémů našeho školství je to, že máme málo gymnázií. Je proto nutné navýšit jejich počet. Zjednodušeně řečeno gymnázium na okres. Pokud k tomu nedojde, školská reforma selže. Ve vyspělých zemích v rámci OECD převažuje všeobecné vzdělávání. Poptávka nemusí být vždy argumentem, ale v tomto případě je jednoznačně ověřena kvalifikačně, uplatněním na trhu práce, HDP, výší platu a mírou uplatnění ve společnosti. Nárůst počtu gymnázií nezlikviduje naše odborné školství. Každá základní škola má již dnes specializaci, nic nebrání tomu, aby stejně i všeobecná škola měla svoji specializaci. Navíc i mnoho intelektuálně orientovaných mladých lidí má zájem o manuální činnost, proč by se tedy zároveň nemohli na jedné škole také vyučit? Kraje k tomuto problému přistupují rozumněji než MŠMT, byť by byli jejich představitelé třeba z ODS. Myslím, že jedním z důvodů, proč MŠMT tuto změnu prosazuje, je nižší ekonomická náročnost gymnázií oproti odborným školám. Čísla, která návrh na rozvoj gymnaziálního vzdělávání obsahují, jsou přehnaná. Návrh na dvojnásobek žáků v těchto školách do roku 2020 dokonce vláda vůbec neprojednala. Podle nás je pochopitelný požadavek snížení počtu oborů a rozšíření jejich obsahu, specializace v nejvyšším ročníku a těsné kooperace se zaměstnavateli, aby školy mohly rychle reagovat na pohyby trhu práce v regionu. To všechno ale znamená, že není možné takovým tempem zvyšovat počet absolventů gymnázií či lyceí, neodpovídá to ani současnému demografickému vývoji. Navíc by šla dolů kvalita gymnaziálního vzdělávání, nebylo by možné zavést společné maturity. Je prostě zřejmé, že na některých přímo řízených organizacích, které takové návrhy připravují, nejsou lidé z praxe. Říkám jim šílení reformátoři a tito lidé mi vadí. Školství přece není oblastí, kde by se mohlo v krátkém čase něco výrazně měnit. Jsem proti tomu, aby se tato věc řešila nějakou finanční či administrativní cestou. My máme ve volebním programu posílení všeobecné složky i na odborných školách, aby jejich studenti zvládli novou státní maturitu. Zaregistrovala jsem některé názory na nedávném kulatém stolu o školství (psali jste o něm), kde zazněl nápad na vznik jakýchsi všeobecných maturitních oborů. Je to v rozporu se školským zákonem, který jednoznačně říká, že maturita ověřuje jak připravenost k profesi, tak k dalšímu vzdělávání. Nevylučuji, že světový trend směřuje k všeobecnému vzdělávání. Ale co to je? Především jazyky a informační technologie. To přece nevyžaduje zrušit náš kvalitní systém odborného školství. Pokud by se ukázalo, že střední odborné školy mají problém naučit své studenty jak všeobecnou, tak odbornou složku během čtyř let, mohla by se tam doba studia o rok prodloužit. Ale tato rozhodnutí nelze dělat od zeleného, byť kulatého stolu. My naopak máme zájem o posílení odborné výuky na středních školách tím, že podniky, které pro ně vytvoří místa studentských praxí, by měly daňové výhody. 8. Vyšší odborné školy Problematický byl už jejich vznik jako jakási náhrada za tehdy zrušené pomaturitní studium a menší počet žáků na středních školách. V době rozvoje bakalářského vzdělávání v terciárním sektoru se zdají být vyšší odborné školy jistým anachronismem. Nicméně v některých oborech, například zdravotnických, možná i pedagogických, mají své místo. Měly by být buď označeny za oblast vzdělávací soustavy, která se neřídí zákonem o primárním a sekundárním vzdělávání, ale jednoznačně spadá do terciárního vzdělávání. Nebo je zde možnost jejich transformace na neuniverzitní vysoké školy poskytující bakalářské vzdělávání. To by se však mohlo týkat jen některých VOŠ. Ani tady není a nebude rozhodnutí jednoduché. Je to věc vážné debaty. Bohužel za posledních osm let se v této oblasti nic zásadního nestalo. VOŠ byly pouze včleněny do zákona o středních školách, který jim vytvořil sice lepší než minulé, ale zdaleka ne ideální a do vzdělávacího systému organicky zapadající podmínky. Vyšší odborné školy vznikly jako určitý přechodový typ v době, kdy ještě neexistovaly soukromé vysoké školy a kdy bakalářské studium na veřejných vysokých školách bylo velmi omezené. Dnes je situace úplně jiná. Není nutné stanovovat nějaká represivní opatření vůči vyšším odborným školám, řada z nich se stala velmi dobrou součástí vzdělávací soustavy, ale myslím si, že přirozený vývoj a zájem půjde spíš ve směru konkurenčního bakalářského studia. Je to objektivní trend, kterému se těžko ubráníme. Rozhodně u nás chybí dostatek bakalářských studijních programů. Ty mohou přibýt dvojím způsobem rozšířením míst na stávajících vysokých školách nebo transformací těch nejkvalitnějších VOŠ. K obému mělo už dávno dojit. Již deset let je pozdě! VOŠ doposud především suplovaly selhání státu na úrovni veřejných VŠ. Je proto nutné těm nejlepším VOŠ umožnit získání vysokoškolského statutu. Těžko určit jejich počet, protože některé se budou integrovat už do stávajících VŠ. Těch samostatných však rozhodně nevzniknou desítky, takže bude jich nakonec, řekněme, kolem dvaceti. Zbylé VOŠ se pak budou podle mne výrazně orientovat na oblast dalšího vzdělávání, kdy budou nabízet určitou specializaci, a to jak pro jednotlivce, tak pro jiné subjekty ve vzdělávání (zejména na poli nových technologií). Vyšší odborné školy mají perspektivu za předpokladu, že budou vyřešeny některé problémy. Uplatnění absolventů z konce devadesátých let, možnost přestupu na vysoké školy, návaznost učiva, možnost přijetí do vyššího ročníku vysoké školy při jakýchsi rozdílových zkouškách. Tento problém by měl vyřešit europas jako doklad o absolvování vyšší odborné školy. Při splnění určitých kritérií by mělo být možné, aby byl absolvent VOŠ na vysokou školu přijat do toho stadia vzdělávání, který odpovídá stupni jeho znalostí. učitelské noviny 22/

12 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T S V R o Q l b P y O 2 N 0 M 0 6 V některých regionech a oborech vzdělávání jistě perspektivu mají. To se nedá lámat přes koleno. Počkejme, až bude dostatek bakalářských oborů. Bakalář se neplatí, na VOŠ je školné. Navíc bakalář zní vysokoškolsky. Je to jedna z mála věcí, kdy trh funguje i ve školství. Proto vyšším odborným školám, jež umějí vzdělat odborníky, kteří najdou uplatnění na trhu práce, zánik nehrozí. Ty, které uměly využít podmínek pružně reagovat na trh práce, využít pro výuku odborníky z praxe, trefit se do chybějícího článku oboru v regionu, ty mají perspektivu. Možná jich bude méně, ale je to pružný způsob vzdělání, které není svázané někdy zkostnatělým vysokoškolským zákonem. 9. Školné Tam, kde je vzdělávání označeno za veřejnou a bezplatně poskytovanou službu což je ze zákona na základních a středních školách musí být vzdělávání poskytováno bezplatně. Na VOŠ školné i podle nového školského zákona existuje, dokonce v nemalé výši, a zdá se, že to nikomu nepřekáží. Debata o školném se tedy může vztahovat jen ke vzdělávání vysokoškolskému. Návrh ODS však ani zde nehovoří o školném, a to záměrně. Naším základním cílem je totiž umožnit, aby student mohl studovat bez ohledu na sociální zázemí rodiny. Tedy aby mohli studovat i ti, kteří dnes z důvodu ekonomické situace rodiny studovat nemohou. A takových je u nás více než ve vyspělých zemích. To, co navrhujeme, je zavedení povinnosti spolupodílet se na financování vlastního studia, která se ovšem týká nikoli studenta, ale absolventa školy. A to až v době, kdy díky získanému vzdělání bude pobírat nadprůměrný plat. Nejde tedy o školné, které se platí předem, ale o odloženou platbu. Samozřejmě, že možnost předběžné úhrady, pokud se tak student rozhodne, nevylučujeme. Navíc ale navrhujeme zavedení několika forem podpor studentů při úhradě životních nákladů spojených se studiem studijní půjčka, analogická se stavebním spořením, možnost brigádně si přivydělat a v neposlední řadě sociální stipendium. Částka, která by měla být posléze absolventem škole splácena, by mohla být pro první období limitována, aby se předešlo případným excesům. Principiálně ale nemá být stanovena žádná hranice. Je ve vlastním ekonomickém zájmu školy, aby se chovala rozumně. Mimochodem, dobrovolné školné, které před časem prosazovali někteří senátoři, by ve svém důsledku znamenalo, že nikdo neplatí nic. Školnému v krátkém období říkáme jednoznačně ne. V dlouhodobém výhledu si dokážeme představit zavedení instrumentů, které by zpětně zohlednily vztah úspěšných absolventů ke svým vysokým školám. Jde o sociální otázku: na průměrný plat v této zemi nedosáhnou ani dvě třetiny obyvatel, které by tak těžko mohly hradit byť i odložené školné. Jakákoli platba by způsobila sociální selekci v přístupu na vysoké školy. Jestliže však jednou v budoucnosti budeme limitovat maximální platbu na sociální a zdravotní pojištění, pak vznikne určitá skupina občanů, nejúspěšnějších absolventů vysokých škol, která by zpětně odvedla své alma mater nějaké prostředky. UN: Co uděláte se školným na VOŠ, které jste potvrdili v novém školském zákoně? Vyšší odborné školy chápeme spíš jako doplňkovou formu studia, pro kterou tudíž neplatí předcházející úvahy o školném. Základ terciárního vzdělávání tvoří a budou tvořit veřejné vysoké školy. Jednoznačně nejsme pro školné! Na úrovni středních a vysokých škol není v našem uzavřeném školském systému uspokojována poptávka. A kdybychom nyní zavedli školné, budeme tak jen přidávat další bariéru. Kdyby mělo mít školné nějaký význam pro rozpočty VŠ, muselo by dosahovat výše 3 až 4 tisíc euro ročně. A nízké školné se rozpustí v nákladech na jeho vybírání. UN: Skutečně na školném, třeba i odloženém, nevidíte nic pozitivního? Ne! Jediný, kdo by na něm vydělal, by byly banky na úrocích. Státní peníze, které by mohly jít do školství, by pak místo toho šly na úroky. Navíc finanční prostředky vybrané až po absolvování VŠ a nalezení zaměstnání by do školství začaly plynout až za hodně dlouhou dobu. UN: Předseda vaší strany se však netají tím, že povolební spolupráce s ODS je pro vaši stranu rozhodně otevřena, a ta, jak známo, se školným počítá. Byli byste i v rámci koaliční vlády s ODS stále tak neústupní? V téhle věci bude muset ustoupit ODS. Ve školství musí panovat širší politický konsenzus než v jiných oblastech, a toho se snáz dosáhne, když se ustoupí od školného. Jako o všech problémech je dobré i o tomto diskutovat a přinášet názory pro i proti. Náš názor je, že Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky a její článek 33 hovoří o bezplatnosti základního a středního vzdělávání a podle možností společnosti také o bezplatnosti vzdělávání vysokoškolského. Tvrdíme, že úvahy o zavedení školného na vysokých školách jsou rezignací státu na financování tohoto segmentu. Jestliže na financování vysokých škol (a ovlivňování struktury studijních programů státem na základě společenské objednávky) může mít pravicová vláda v Dánsku, proč by totéž nemohla dělat Česká republika, jestliže chce hrát významnou roli v Evropské unii? O školném lze uvažovat, pokud by se nestalo hlavním zdrojem příjmů vysokých škol, ale doplňkovým a motivačním nástrojem. Minimálně z padesáti procent by bylo zdrojem stipendijních fondů a zkvalitnění výuky, vybavení škol, mobility studentů, podpory jejich studijních výsledků atd. Maximum by bylo korun ročně, minimum nula školného. V rámci těchto mantinelů by se vysoká škola mohla pohybovat. Sama by si zvážila, jak nastavit své parametry školného, aby uspěla v konkurenci. UN: Problém školné a sociální dostupnost vysokoškolského studia Rektor by mohl snížit či zcela odpustit školné. Částku deset tisíc ročně, kterou navrhujeme jako strop, nepovažuji za bariéru. Početnější rodiny by se mohly ocitnout v nesnázích, proto počítáme s tím, že školné by bylo odpočitatelnou položkou pro výpočet daní. A opakuji výhodu stipendií a rektorských slev ze školného. Rádi bychom stavební spoření pro mladé rozšířili i na spoření studijní, aby třeba talentovaní studenti z chudších rodin mohli za vzděláním i vycestovat do zahraničí. Odložené školné se mi moc nelíbí, protože škola neví, zda s ním může počítat. Navíc kdo za tu půjčku bude u bankovního domu ručit? Stát? A co úroky? Tento způsob řešení školného je zajímavý pro bankovní domy. Pro vysoké školy a jejich studenty ne. 12 učitelské noviny 22/2006

13 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T V S R o Q l b P y O 2 N 0 0 M Integrace Zde platí úsloví dr. Matějčka: Mimořádné případy vyžadují mimořádná řešení. Tedy integrace ano i ne. Rozhodující je zájem žáka a možnost školy vyhovět jeho vzdělávacím potřebám, nic jiného. Jsou jistě případy, kdy škola nedokáže žáka do kolektivu integrovat. A není možné mít jí to za zlé. Znám ale také případ nevidomého chlapce, který byl úspěšně integrován do běžné základní školy. Na školu, která je schopna splnit všechny podmínky pro integraci postiženého žáka, však musí být poukázány stejné prostředky jako na žáka, který navštěvuje školu speciální. Podmínkou pro zavedení podobného principu však je přesně identifikovaný handicap, návazně na něj stanovení nezbytných vzdělávacích podmínek a výše prostředků, která na vytvoření takových podmínek postačuje. Zbytek je na škole, rodičích žáka a kontrole, zda se žákovi dostává péče, na kterou má právo. O přijetí handicapovaného žáka by měl rozhodnout ředitel školy, který ví, zda je, nebo není schopen mu předepsané podmínky poskytnout. Je jistě rozumné se před rozhodnutím poradit s odborníky, nicméně ono rozhodnutí, protože i odpovědnost, je na řediteli. Ředitel, a nikoli úředník by měl také rozhodovat o tom, jakým způsobem žákovi speciální podmínky, pokud existují různé možnosti, zajistí. Například zda z příplatku k normativu uhradí provoz třídy s nižším počtem žáků nebo za tytéž prostředky najme asistenta. Světový trend jasně říká, že tam, kde je to možné, by se děti s nějakou formou handicapu měly začleňovat do běžných kolektivů, v nichž potom prožijí celý život. Na druhé straně to neznamená, že by se mělo postupovat jednosměrně a rušit speciální školy. To v žádném případě. Ve vzdělávací nabídce by měly být k dispozici všechny možné varianty a spolurozhodovat o nich by měl samozřejmě odborník. Rozhodně jsme pro individuální integraci, tedy pro zařazení dítěte do běžné třídy. Naopak jsme tedy proti vytváření speciálních tříd. Člověk, který opustí školu se pak také nebude pohybovat v chráněném prostředí a nebude pracovat ve firmě s chráněnou dílnou. Je zde však jedna hranice, a tou je agresivita. Pokud jde o žáky s mentálním poškozením, kteří se projevují agresivně, musejí i nadále docházet do speciálních tříd, ale ve standardní škole. Neznamená to totiž, že když se jejich stav zlepší, že nemohou docházet do běžné třídy. Každého půl roku by se u agresivních žáků měla tato možnost zvažovat. Individuální integrace však znamená, že lidé se zvláštními potřebami musejí mít zvláštní péči. Opět je tedy zde prostor pro větší roli státu, a to jak v rovině finanční, tak metodické. Rozpočty škol bude nutné pro potřeby individuální integrace navýšit. Všechno je otázkou míry. Jsme pro integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, ale ne u všech se osvědčuje. Záleží to na míře jejich speciálních vzdělávacích potřeb. Je na individuálním posouzení, zda je vhodná pro toho kterého žáka, zda to neškodí dětem ve skupině, do které je žák integrován, jak je zajištěna pedagogická podpora včetně asistentů pedagoga, jak je zabezpečena integrace materiálně, což v uplynulém roce třeba nefungovalo (řešením tohoto problému jsem se sám zabýval, musím říci, že vyhláška o krajských normativech v této věci dobrá není, kraje by tu neměly mít volnost rozhodování, ale danou jasnou povinnost). Peníze navíc, které s sebou postižené dítě přinese, by měl ředitel použít na jeho kompenzační pomůcky či asistenta pedagoga atd., ne pro ostatní děti. Co se týče škol s upravenými učebními osnovami či škol speciálních, určitě mají v našem školském systému své místo. Jsou nezbytně nutné, běžné školy nejsou schopny poskytnou závažněji postiženým dětem potřebnou odbornou péči v dostatečném rozsahu, aby se využil potenciál těchto dětí a aby se připravily co nejlépe na život. UN: Jak se díváte na tlak některých krajů na obce, aby přebíraly základní školy praktické pod své zřizovatelství? Bohužel, k tomu dochází například i u domů dětí a mládeže. Je to postup, který bych rozhodně nepodporoval. Myslím, že se tak kraje zbavují nechtěného dítěte. Rozhodně to věci nepomáhá. Tak, jak je nyní nastavena školským zákonem, je v pořádku. Umožňuje integrovat třídy i žáka. Vím, že je po zrušení civilní vojenské služby někde problém s asistenty u dětí s postižením. Jde teď samozřejmě o otázky finanční. Kdo asistenta zaplatí. Je to na zřizovateli školy a řediteli. Musejí zvážit, zda je tato funkce ve škole nutná, či ne. Vyplatí se to, když se zároveň podaří ve škole vytvořit takové klima, že si všechny děti z toho odnesou něco pozitivního. 11. Snížení hranice trestní odpovědnosti Domnívám se, že tohle není priorita, o které by nyní bylo třeba zásadně uvažovat. Debata se rozvířila v souvislosti s některými těžkými zločiny mladistvých. Zabránit páchání těchto zločinů dětmi lze jinými způsoby než jen snížením trestní odpovědnosti. Vyžadovaly by však výrazné změny v celém systému ústavní a ochranné výchovy. Diskuzi o této věci sleduji velmi dlouho, mám ale velký problém se přiklonit k té či oné názorové straně. Každý model má něco do sebe. Myslím si však, že ten, kdo stane v čele rezortu školství, by neměl v této otázce vystupovat ve zcela vyhraněné pozici. Je dobře, že Trestní zákoník neprošel. V této zemi, kdy se vymahatelnosti práva a spravedlnosti nevysmívají jen čtrnáctileté děti, by osamocené snížení trestní hranice nic nezměnilo. Dokud nezačnou dostatečně fungovat policie, státní zastupitelstva a soudy, nemá cenu o něčem podobném uvažovat. A dále (bez ohledu na to, kde bude jednou hranice trestní zodpovědnosti nastavena) je nutné, aby se odsouzený do 18 let pohyboval ve zvláštním výchovném režimu, který s klasickým vězením nebude mít nic společného. Až toto vše bude fungovat, pak se teprve můžeme začít bavit o snížení hranice trestní odpovědnosti UN: A to platí i pro rodinu, které zase, nedej Bože, čtrnáctiletý vrah brutálně zabije jejich babičku? Opět se celý problém otevře v parlamentu. Myslím si, že zodpovědnost politika však není jen vůči veřejnému mínění. A zrovna zde je prioritou prosa- učitelské noviny 22/

14 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T S V R o Q l b P y O 2 N 0 M 0 6 zování reformy výchovně nápravného systému tak, abychom měli jistotu, že v něm bude skutečně docházet k nápravě. Čtrnáctiletý vrah by z takového zařízení nemohl utéct, ale pod jednoznačně definovaným dohledem by měl mít možnost účastnit se vybraných momentů ze života společnosti. Když nehotového člověka izolujeme od ostatní společnosti ve formativních letech, je absolutně nereálná představa, že se do společnosti jednou normálně zařadí. KSČM prosazuje v této oblasti zachování současné úrovně. Já nakonec při hlasování o tomto problému respektoval většinové stanovisko klubu KSČM a zdržel se hlasování, na rozdíl od svých kolegů jsem však spíše pro snížení této hranice. Hlavní důvod je v tom, že znám názor pedagogů na vývoj chování a morálky dětí, žáků a studentů, vím, jak se často chovají ke kantorům, jak roste agresivita při sporech. Snížení věku trestní odpovědnosti by mělo podle mého preventivní vliv. Když žák řekne kantorovi, že si na něho počká po vysvědčení před školou a že je mu to jedno, že mu stejně ještě není patnáct Hlasovala jsem proti. To by vůbec nic nevyřešilo. Děti jak známo dospívají dřív fyzicky než psychicky. Není přece dobré je kriminalizovat dřív, než jsou psychicky za sebe zodpovědny. Bavíme-li se o zvýšeném postihu, pak bych upřela pozornost na jejich rodiče. UN: Ale co když dítě-vrah uteče z výchovného ústavu? Především rodiče mohou už za to, že je jejich potomek ve výchovném ústavu. Trestat mladší děti není řešením. Už pro vazbu na sexuální delikty. UN: Kamerový systém v zařízeních, kde se ocitnou mladiství delikventi závažných trestních činů, vám na rozdíl od úřadu ombudsmana nevadí? Naprosto ne. Podporuji zpřísnění režimu pro nezletilé delikventy závažných trestných činů. Pracovníci v těchto zařízeních musejí dostat maximum prostředků pro ochranu svého života i života dětí, které mají na starosti. Je to těžká práce. Obávám se, že některé návrhy úřadu ombudsmana se ve skutečnosti obracejí proti dětem, které se v těchto ústavech ocitly. 12. Česká školní inspekce ČŠI by měla pouze kontrolovat zda byl, nebo nebyl porušen zákon. Toť vše. Kontrolovat by to měla důsledně, důkladně a ve všech oblastech. UN: I kvalitu výuky? Co je to kvalita výuky? To, co já jako uživatel považuji za pro mne prospěšné. Co považuje za prospěšné inspektor, pro mne není důležité. Proto se inspekce nemá zabývat hodnocením, ale pouze kontrolou. Školy by však měly mít možnost nechat si udělat externí hodnocení své pedagogické práce. Dovedu si představit, že zřizovatel, který si chce ověřit, zda škola funguje, jak má, nařídí její vnější evaluaci. Má na to právo. Ale to nemá nic společného s dnešním stavem, kdy je evaluace nařízena zákonem nebo je prováděna školní inspekcí. UN: Hospitace tedy zmizí? Může být použita v případě, že zjišťuje, zda se v hodině děje něco, co je v rozporu se zákonem. Například při šetření stížnosti. Nebránil bych se vstupu inspektora do hodiny, ale určitě ne proto, aby jeho výstupem byla informace učiteli, že měl víc procházet uličkou u okna. Velmi důležitá je i autoevaluace školy, nicméně ani ta nemá být nařízena zákonem a má sloužit výhradně pro potřebu školy; nikoli pro zřizovatele, nebo dokonce pro inspekci. Jinak nutíme ředitele, aby vyráběl fiktivní materiál. Kontrolu administrativy a dodržování právních předpisů nechť provádí auditor. V tuto chvíli nás zajímá kvalita výuky a ta by měla podléhat kontrole inspekce. Dokáže to akreditační komise pro vysoké školy, proč by kvalitu nemohla posoudit i česká školní inspekce. A co se týče její nezávislosti... Neustále kolem sebe potkávám nezávislé instituce, všechno v České republice je nezávislé, ministerstvo školství nedosáhne na školy, protože jsou na něm nezávislé a v pravomocích obcí a krajů. Kdybychom zavedli ještě několik dalších nezávislých orgánů, mohli bychom nakonec zrušit i ministerstvo školství. Jen nevím, kdo pak bude školství udávat směr. Takže všechny propagátory nezávislosti inspekce asi zklamu. Nezávislost by měla plynout z její odborné autority, nikoli z právního postavení. Rezignovat na hodnocení pedagogického procesu je absolutní nepochopení funkce školní inspekce. Naopak hlavní náplní její činnosti je zabývat se pedagogickou částí školství. Převážně jde o kontrolu kvality služby pro nezletilé recipienty, kteří mají zatím ještě omezená občanská práva. Je proto nutné, aby kromě jejich zákonných zástupců zde byl ještě jeden arbitr, který bude kontrolovat, zda jejich Ústavou a dalšími zákony zaručená práva jsou skutečně dodržována. A to není možné bez toho, aniž by inspekce kontrolovala obsahovou složku školství. Inspekce by také neměla primárně stíhat nedostatky, ale získávat data, se kterými se však musí dále pracovat. Jako osvědčený nástroj na získávání informací ve vzdělávacím procesu musí zůstat hospitace. A je dobré ji rozšířit o autoevaluaci, a to nejen na úrovni ředitele, ale až přímo k učiteli. K tomu můžeme ještě připojit hodnocení žáky a studenty, což je ve světě běžné. UN: Měla by ČŠI být úplně nezávislým úřadem na ministerstvu školství? Už nyní na rozdíl od jiných rezortů je inspekce vůči ministerstvu částečně autonomní. Je ale MŠMT podřízena, a považuji to za správné. Navíc inspekce zde není kvůli kontrole ministerstva, to kontroluje jednak NKÚ, jednak podléhá kontrole politické. Jsme zejména s pravicovými stranami v rozporu v představě, jaký by měla mít ČŠI úkol. Domníváme se, že by neměla plnit jen kontrolní funkci ve vztahu k hospodaření s finančními prostředky a k naplňování dikce školské legislativy, že by neměla kontrolovat jen školskou dokumentaci a její kvalitu. Měla by plnit i funkci metodického orgánu. Ne předepisovat, jakými metodami a formami by měli učitelé pracovat, ale měla by být schopna upozornit na základní úskalí při výuce jednotlivých předmětů či vzdělávacích oblastí, inspektoři by měli umět promluvit si například se začínajícími pedagogy a posoudit, jak jsou připraveni na praxi. Měli by být schopni promluvit si i s lidmi v obci a zjistit, jak hodnotí školu veřejnost. UN: Jak se díváte na autoevaluaci? Ředitelé, učitelé ani rodičovská veřejnost ji někdy nechápe správně. Může být pro školu pozitivem. Je to příležitost a jde o to, jak se využije a nakolik bude formální. Podle nás měla být autoevaluace součástí výroční zprávy, je zbytečné zpracovávat ji samostatně. Teď se dělá tak, aby splnila očekávání toho, pro koho je psaná. 14 učitelské noviny 22/2006

15 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T V S R o Q l b P y O 2 N 0 0 M 6 UN: Měla by být ČŠI nezávislá na MŠMT? To je nesmysl. Ministerstvo ztratilo už řadu nástrojů pro ovlivňování školství, moc jich nezbývá. ČŠI zvlášť dnes může sehrát rozhodující roli při zavádění školních vzdělávacích programů, nových metod a forem práce pedagogů. Bohužel, není na to připravena, inspektoři často vědí méně než učitelé. Zajímali jsme se o fungování ČŠI a myslím, že období, kdy inspektoři nechodili na školy a sami se učili, nebylo ztraceným časem. Rozčiluje mě, když čtu výroční inspekční zprávy za poslední roky, v nichž jsou celé odstavce opisované, pořád se 13. Volná disciplína Všechny změny ve školství mají sloužit aspektům, které vyjadřují tři obecná slůvka. Vzdělávací systém musí být Otevřený všem a kdykoli. Má to být systém Dynamicky se rozvíjející, který motivuje k tomu, aby školy, systém, zřizovatelé reagovali na nové potřeby. Za třetí musí být Spravedlivý aby nikdo nebyl diskriminován. Dovolte mi poděkovat Petře Buzkové. Odvedla skvělou práci, odvážím se tvrdit, že to je nejlepší ministryně školství od dob Marie Terezie. Pokud sociální demokracie bude sestavovat vládu, navážeme na její práci: 1. Budeme pokračovat v rozvoji základních škol. Pro podporu výuky plánujeme jakousi třešničku na dortu příspěvek ve výši 7000 korun žákům 6. tříd začínajících s informatikou. Spolu s tím by mělo dojít k prohloubení výuky informatiky a její rozšíření i do ostatních předmětů. 2. Posílíme rozvoj středoškolského všeobecného vzdělání tak, aby se více studentů dostalo na vysokou školu. 3. Reformujeme odborné školství. 4. Dále pak zvýšíme počet vysokoškoláků v zemi, když dvěma třetinám mladé populace umožníme terciární vzdělání. 5. A v neposlední řadě do roku 2010 zdvojnásobíme s pomocí fondů EU prostředky na vědu a výzkum. Považujeme za důležité, aby se školský systém více otevřel opakuje ve větší míře, více se podařilo, je vidět pozitivní posun ČŠI by neměla zpracovávat pouze jednou za rok výroční zprávu a starat se o mnoho tematických úkolů. Měla by mít tři hlavní úkoly a současně plnit funkci trvalé zpětné vazby mezi orgány, které rozhodují, a mezi školami. Zjišťovat, jaké problémy se na školách objevují častěji a na ty okamžitě upozorňovat, aby je bylo možné rychle řešit. Nebránila bych se tomu udělat z České školní inspekce nezávislý orgán. a aby se bez přijímacích zkoušek dalo dále postoupit jak na střední, tak na vysoké školy. Přijímací řízení by tedy mělo převážně vycházet z výstupů na předešlém stupni vzdělávání. Neměla by ale být brána v úvahu jen závěrečná zkouška (poslední vysvědčení nebo maturita), ale výsledky z posledních let. Strana zelených klade také velký důraz na vědu a výzkum. Univerzity nejsou jen centry předávání vědomostí, ale i nezastupitelným prvkem v oblasti bádání. Každá strana asi říká, že jí jde o děti, o mládež, o žáky a o studenty a o jejich kvalitní přípravu na život. A většina lídrů pro školství to jistě myslí vážně. Jenže jejich pohledy se liší podle zaměření strany. Ve světě se ukazuje, že relativně úspěšné mohou být systémy v zemích jak s pravicovými vládami, tak s levicovými vládami. Když se podíváme na vývoj českého a československého školství, zjistíme, že mělo spíše levicové, národní zaměření, nad kterým jako by bdělo oko Komenského. Program KSČM z těchto tradic vychází a je reálný, dal by se naplnit. Pokud se někdo domnívá, že by došlo k zásadním změnám během půl roku či roku, je to nesmysl. Školství má svou setrvačnost a výsledky práce se projeví za mnoho let. Některé trendy jsou nastartované dobře. Konečně navazují na projekt rozvoje československé výchovně vzdělávací soustavy, o kterém jednala ještě KSČ na začátku 80. let. Tehdy se zjistilo, že projekt má řadu nedostatků, ty byly popsány a změny z 90. let byly mnohokrát provedeny právě na základě Její úkoly jsou ze zákona jasně dané. Její kritici mají pravdu, že své úkoly občas neplní, a já si myslím, že je to kvůli tomu, že na to nebyla připravena. Proto tam došlo k personální změně. Nyní se hledá nová koncepce práce ČŠI. A to zrovna v době, kdy se školy učí vytvořit své vzdělávací programy. Za tohoto přechodného stavu je těžké školy hodnotit. Na ČŠI je teď kontrolovat dodržování zákona, řešit stížnosti. A sledovat, jak se zavádí nový systém školních vzdělávacích programů, jazykové výuky, nové maturity atd. Dnes má ČŠI spíš funkci pomocnou. Nedá se hodnotit to, co je v běhu. Jen průběh té změny. této analýzy, na které jsem se tehdy podílel. Program KSČM není ani zkostnatělý, ani konzervativní. Vychází z této analýzy a snaží se ji realizovat z pohledu autentické levicové strany. Pokud by se jí to podařilo, ti, kteří by tímto systémem prošli, by si uvědomili, že i toto levicové řešení může být velmi kvalitní a může přinést nejen formální vzdělanost, ale i celkovou připravenost pro život. A to je přece cílem vzdělávání. V našem volebním programu je školské specifikum. Jako autorka této kapitoly jsem se soustředila na osobnost žáka a především osobnost učitele. Jestliže jsme se v předchozích letech soustředili na fungování systému, teď přichází čas na věnování se podmínkám pro práci a život učitele. To není jen o penězích. Učitel musí hledat cestu k dětem. Problémem nejsou informace nebo pomůcky. Žák potřebuje průvodce. Takového, kdo mu oprávněně i vynadá, ale kdo se zároveň o něho spravedlivě zajímá. Škola skutečně mnohdy nahrazuje rodinné prostředí. Musíme pro ty učitele, kteří jsou talentovaní, mají zájem učit a vychovávat, vytvořit perfektní podmínky, a to od jejich vysokoškolské přípravy, přes další vzdělávání, až po atmosféru ve školách, na níž se podílejí i zřizovatelé. Kdybych měla možnost ovlivnit školství z postu ministryně, první, co udělám, budu jednat s fakultami připravujícími učitele. Podpořit je a trvat na tom, aby nevynechaly žádný pedagogický talent. učitelské noviny 22/

16 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T S V R o Q l b P y O 2 N 0 M 0 6 Z VOLEBNÍCH PROGRAMŮ POLITICKÝCH STRAN ODS Vzdělávání Po osmi letech proklamací vlád ČSSD o tom, že vzdělávání je jejich prioritou, je podíl prostředků, investovaný do oblasti vzdělávání z HDP, jeden z nejnižších v zemích EU. Stanovením limitů minimálního počtu žáků se zhoršila dostupnost předškolního a základního vzdělávání. Zhoršila se i možnost vybrat si střední školu. Na vzdělávání některých dětí a žáků stát přispívá více, na tutéž veřejnou službu, poskytovanou jiným druhem školy nebo školy jiného zřizovatele, přispívá méně. Ve školách přibylo byrokracie a byla omezena možnost škol nabízet vzdělávání, o které je zájem. Vlády ČSSD, podobně jako vlády předchozí, sice pravidelně navyšovaly prostředky určené na platy učitelů, ale stále větší část byla určena na pokrytí tarifních mezd. Odměna za vykonanou práci tak postupně ztrácí souvislost s kvalitou. Vysokoškolské vzdělávání (na rozdíl od vyššího odborného) je sice bezplatné, ale za cenu regulace počtu přijímaných studentů. Významná část uchazečů je proto odmítána nebo studuje obor, o který vlastně nemá zájem. Kategorické odmítání finanční spoluúčasti absolventů vysokých škol na získaném vzdělání, údajně ze sociálních důvodů, a současně neochota vlády zajistit účinnou podporu studentů způsobuje, že možnost studovat je významněji než v jiných zemích podmíněna sociálně. Ekonomicky hůře situovaná rodina si prostě nemůže dovolit hradit životní náklady spojené se studiem. ODS chce po volbách změnou školských zákonů změnit fungování vzdělávacího systému tak, aby byl: Otevřený pro všechny a kdykoli v průběhu života. Dynamický reagující na potřeby a očekávání. Spravedlivý nediskriminující při využívání veřejné vzdělávací služby. Devatero pro kvalitní a fungující vzdělávací systém Změna práce ministerstva Malé, ale výkonné a užitečné ministerstvo Přejeme si, aby mělo ministerstvo méně úředníků, a pro občany, školy i učitele vykonávalo více kvalitnější a užitečné práce. V oblasti regionálního školství Více prostředků na vzdělávání a rovné podmínky podpory vzdělávání dětí a žáků Prosadíme dosažení průměru zemí OECD. Stejná veřejná vzdělávací služba, ale musí být podporována stejně, bez ohledu na sídlo školy, její druh nebo zřizovatele. Větší možnost volby pro vzdělávané, školy i jejich zřizovatele Prosadíme možnost existence základní školy v obci i při malém počtu žáků, zrušíme kvóty přijímaných žáků (tzv. kapacity) a umožníme podávat přihlášku na libovolný počet středních škol. Urychlíme vytvoření podmínek pro účinnost námi podporovaného zákona o uznávání kvalifikací. Stabilní ekonomické prostředí pro školy Změníme způsob financování tak, aby primárním účelem poskytovaných veřejných prostředků bylo vzdělávání dětí a žáků, a to ve výši odpovídající nikoli výsledku přerozdělování, ale ceně služby poskytované ve veřejném zájmu. Změna možností a motivací škol ke změně učebního stylu, nikoli plošně povinná reforma Cílem je nikoli plošná povinnost vzdělávat jinak, ale příležitost pro ty, kteří chtějí a umějí v rámci vzdělávacích programů lépe vyhovět potřebám a očekáváním vzdělávaných, aby jim ve změně nebylo bráněno. Současně odložíme povinnost vykonávat tzv. státní maturitu do doby, než pro její zavedení budou vytvořeny podmínky. Dobrá práce učitelů za dobrou odměnu Více peněz investovaných do vzdělávání, tedy i na mzdy učitelů, musí být doprovázeno větší možností ocenit kvalitu a užitečnost práce. V oblasti vysokého školství Více prostředků pro vysoké školy a na vysokoškolské vzdělávání z veřejných zdrojů a efektivní zapojení zdrojů soukromých Prosadíme zvýšení prostředků investovaných z veřejných zdrojů, odpovídající aktuálnímu průměru zemí OECD. Současně vytvoříme podmínky pro možnost podílení se absolventů vysokých škol na částečné úhradě nákladů, spojených s jejich vzděláváním, a motivaci pro podniky investovat do rozvoje vysokých škol a jimi realizovaných inovačních projektů. Uspokojení poptávky po vysokoškolském vzdělávání, snížení závislosti nabídky studijních příležitostí na omezených veřejných zdrojích a ekonomické závislosti studentů na sociální situaci rodiny Pro dosažení všech uvedených cílů navrhujeme jednak zavedení investičního principu financování, kdy se na nákladech podílejí všichni, kdo se podílejí na výnosech (stát, podniky a absolventi). Proto navrhujeme, aby absolventi po dosažení nadprůměrných příjmů spláceli škole část nákladů na poskytované vzdělávání. Současně ale navrhujeme i zavedení spravedlivého a účinného systému podpory potenciálních uchazečů (podpora studijního spoření) a studentů v průběhu studia (studijní půjčky, sociální stipendium a možnost si za zvýhodněných podmínek v průběhu studia brigádně přivydělat). Efekty námi navrhovaných změn Více prostředků na vysokoškolské vzdělávání a současně nižší závislost studentů na pomoci rodiny. Každý totiž platí až z toho, co mu vzdělání vynese (absolvent z budoucího příjmu), každý platí tomu, kdo mu vzdělávací služby poskytl (splácí se přímo škole). Navíc má každý právo na pomoc státu s pokrytím nákladů spojených se studiem (půjčky, stipendia, spoření). ČSSD Předškolní a základní vzdělávání Prosazujeme, aby předškolní výchova, včetně přípravných tříd, byla všeobecně dostupná a bezplatná, a aby se stala povinnou pro ty děti, u nichž jsou zachycena možná ohrožení (sociální a kulturní znevýhodnění, zdravotní znevýhodnění či poruchy učení a chování). Budeme pokračovat v současné reformě základní školy, která zvýší motivaci a zájem dětí o vzdělávání a zároveň bude čelit sociální selektivitě. Česká základní škola úspěšně poskytuje vzdělání dětem, které se mohou opřít o vzdělanostní zázemí své rodiny. Dítě, kterému nejsou rodiče schopni pomoci s přípravou do školy, je však značně ohroženo neúspěchem. Základní škola dodnes také často neumí vzdělávat zdravotně znevýhodněné děti stejně jako děti s výrazným talentem. Dokončíme kurikurální reformu, která 16 učitelské noviny 22/2006

17 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T V S R o Q l b P y O 2 N 0 0 M 6 umožní školám lépe se přizpůsobit potřebám a zájmům žáků. Avšak samotná reforma osnov nestačí, nezbytně musíme dále snižovat průměrný, a zvláště pak nejvyšší přípustný počet dětí ve třídě. Asistenti pedagoga, institut doučujících učitelů, kvalitní celodenní programy škol, to vše se musí stát běžnou součástí našich základních škol. Chceme, aby se školy dokázaly lépe bránit vzrůstající agresivitě (zvláště šikaně) a pronikání sociálně patologických jevů (zvláště zneužívání drog). Proto prosazujeme další zavádění instituce školních psychologů a podporu pedagogicko-psychologického poradenství orientovaného nejen na jednotlivé žáky, ale i celé školy. I při klesajícím počtu žáků musíme udržet dostupnost škol. Střední vzdělávání Schopnost uplatnit se v průběhu celého života závisí na tom, je-li člověk dostatečně vybaven dovedností učit se a širokým vzdělanostním základem, klíčovými kompetencemi pro uplatnění ve společnosti. ČSSD navrhuje: Posilovat rozvoj všeobecného vzdělání v oblasti středních škol. Prosazovat zvýšení nabídky studijních míst v oborech vzdělávání, ze kterých se běžně pokračuje ve studiu na vysokých školách, aby přijímačky ke studiu ve středních školách přestaly být zdrojem neustálého stresu a předčasné selekce dětí. Podporovat a motivovat účast zaměstnavatelů v odborné přípravě žáků, a to nejen při praktické přípravě, ale v samotném procesu vzdělávání, při tvorbě vzdělávacích programů, při stanovování nároků u závěrečných zkoušek i na aktuálním vytváření vzdělávacích strategií jednotlivých škol, abychom zajistili co nejširší vazby se světem práce. Reformovat učňovské školství, aby se opět stalo atraktivní pro dostatečnou část populace. Zavést účinný systém sociálních stipendií. Terciární vzdělávání ČSSD navrhuje: Postupný přechod od růstu počtu posluchačů k růstu kvality výuky, včetně systému hodnocení výsledků. Větší důraz na podporu výzkumu a vývoje na vysokých školách. Větší důraz na spolupráci vysokých škol se zaměstnavateli a odběrateli výsledků výzkumu. Překonání dlouhodobého podfinancování vysokých škol. Zlepšení možnosti přístupu k vysokoškolskému vzdělání a zvýšení podílu vysokoškolsky vzdělané populace. Nadále podporovat rozšiřování nabídky bakalářského studia. Zvýšení kvality vzdělávání a výzkumu s ohledem na uplatnitelnost absolventů a mezinárodní konkurenceschopnost vysokých škol, rozvoj excelence vybraných institucí a oborů. Další vzdělávání ČSSD navrhuje: Vypsat státní rozvojové programy, které podpoří rozšiřování vzdělávací nabídky středních škol v oblasti zvyšování, prohlubování a změny kvalifikace dospělých. Podpořit v maximální míře efektivní využití evropských strukturálních fondů ke vzniku sítě podobných škol. Zvyšovat didaktické dovednosti školitelů dospělých podporou studijních disciplín zaměřených na metodologii jejich výuky. Podpořit pedagogický výzkum a jeho aplikaci v oblasti vzdělávání dospělých tak, aby české školy dokázaly plně respektovat specifické vzdělávací potřeby zvláště střední generace a poptávku na trhu práce. Počítačová gramotnost Cílem je samozřejmá uživatelská zběhlost v oblasti informačních technologií. Využití ICT se musí stát běžnou součásti nejen hodin informatiky a cizích jazyků, ale i ostatních předmětů. Poskytneme rodinám s dětmi, které pobírají dětské přídavky, příspěvek 7000 Kč na zakoupení počítače v okamžiku, kdy jejich dítě začne navštěvovat druhý stupeň základních škol začínajících s výukou informatiky. Učitelé ČSSD navrhuje: Pokračovat v reformě studijních programů připravujících budoucí učitele, aby se jejich příprava více provázala s jejich budoucí prací a zároveň aby se zajistil vyšší důraz na kvalitu. Nehodláme v žádném případě rezignovat na požadavek minimálně magisterského vzdělání učitele; zároveň se však musí rozvíjet bakalářské programy, které zajistí vzdělávání dalších pedagogických pracovníků (vychovatelé, asistenti pedagoga, učitelky v mateřských školách). Rozšířit nabídku možností dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků s důrazem na vzdělávací programy, které zvyšují schopnost učitelů komunikovat, hodnotit žáky, spolupracovat s rodiči a zvládat projevy rostoucí agresivity ve školách. Zavést každoroční příspěvek ve výši 5000 Kč na výdaje, které učitelům vzniknou v souvislosti s dalším vzděláváním, včetně samostudia. Tento příspěvek bude poskytován i přednášejícím na vysokých školách. Pokračovat ve vytváření a rozvoji sítí metodické podpory a pedagogicko- -psychologického poradenství. V letech 1998 až 2006 se nám podařilo významným způsobem přiblížit ke splnění slibu, že plat učitelů bude dosahovat 130 % průměrného platu. Pokládáme za nezbytné, aby v letech 2006 až 2010 učitelský plat tuto hranici zřetelně překročil. Výzkum a vývoj ČSSD navrhuje: Udržet zvyšování podpory výzkumu a vývoje z veřejných prostředků, aby se dosáhlo podílu 1 % HDP v roce 2010 a aby celkový podíl oblasti výzkumu a vývoje k HDP představoval 3 %. Vytvářet podmínky pro rozvoj vzdělanostní společnosti s jednoznačným upřednostněním výzkumu, vývoje a vzdělávání. Posilovat rozvoj vědy a výzkumu na univerzitách i na ostatních vysokých školách. Sbližovat neuniverzitní výzkum s vysokoškolským výzkumem a vývojem. Zvyšovat efektivitu vkládaných prostředků zvláště do výzkumu, který může vést ke vzniku nejpokročilejších technologií. Vytvářet stále kvalitnější formy pravidelného a objektivního hodnocení výsledků výzkumu a vývoje. Strana zelených Školství a věda myslíme na zítřek Chceme, aby ze škol odcházeli lidé připravení pro život ve svobodné, demokratické společnosti. Občané, kteří budou schopni nést odpovědnost za svůj život, cítit spoluodpovědnost za druhé a za společenství, ve kterém žijí, včetně odpovědnosti za životní prostředí, které zanecháme dalším generacím. Vzdělání musí mladé lidi naučit otevřenému kritickému myšlení, schopnosti reagovat na vývoj technologií, schopnosti chápat svět v ekonomických a ekologických souvislostech. Vzdělání musí být přístupné každému tehdy, kdy jej potřebuje. Zvýšíme platy učitelům Ve škole mají děti získat nejen znalosti, pracovní a společenské návyky, škola má také podporovat touhu po dalším poznání, rozvíjet osobnost dítěte a jeho přirozené nadání. K tomu potřebují školy a učitelé dobré hmotné vybavení a finanční zajištění. Zasadíme se o zvýšení finančních prostředků pro školství, chceme také vyšší platy pro učitele. Základní školy Snížení počtu žáků ve třídách z důvodů populačně slabších ročníků nesmí být důvodem k propouštění učitelů nebo zavírání škol. V každém případě je nutné zachovat a rozšířit síť škol na venkově. To není důležité jenom pro vzdělávání, ale i pro udržení stabilního osídlení ve venkovských regionech, udržení charakteru krajiny, funkční zemědělství a pro další aspekty regionálního rozvoje. Kvalitní vzdělání je rovněž významný učitelské noviny 22/

18 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T S V R o Q l b P y O 2 N 0 M 0 6 nástroj integrace národnostních a etnických menšin do společnosti. Bez přijímacích zkoušek na střední školy Chceme zvýšit počet studentů na gymnáziích. U středních odborných a učňovských škol klademe důraz na přípravu pro praktický výkon profese. Podporovány musí být obory, v nichž se již dnes projevuje nedostatek kvalifikovaných pracovníků, tzn. kvalifikovat pro trh, ne pro pracovní úřady. Zrušením přijímacích zkoušek chceme otevřít přístup na střední školy těm, kteří mají pro studium předpoklady. Zkoušky budou podmínkou pouze v případě, že žák nesplní kritérium prospěchu v posledním ročníku před zkouškami, např. horší prospěch než chvalitebný z hlavních předmětů. Bez přijímacích zkoušek a bez školného na vysoké školy Vysoké školy mají klíčovou roli v přípravě absolventů pro budoucí znalostní společnost. Podpora školství a vědy je dlouhodobě efektivnější než investiční pobídky pro nadnárodní korporace! Nechceme školné na vysokých školách, problém financování neřeší, ale ztíží přístup ke vzdělání pro studenty z rodin s nižšími příjmy. Chceme otevřený přístup na vysoké školy bez přijímacího řízení. Šanci studovat musí mít každý, kdo je nadaný a pracovitý. Na vysokých školách budeme podporovat vědu, výzkum a vývoj. Vysoké školy musí být špičkovými vědeckými pracovišti. K uspokojení široké poptávky po studiu je nutná síť kvalitních škol s převážně bakalářskými programy pokrývající všechny regiony. Zasadíme se o vznik nových vysokých škol i nových studijních oborů. Pro rozvoj mezinárodně srovnatelného výzkumu a vývoje u nás je třeba, aby se vybrané vysoké školy staly také špičkovými vědeckými pracovišti. Je realistické, aby v Česku existovalo několik prestižních výzkumných univerzit, jejichž vznik formou vývoje nejlepších stávajících škol nebo založením na zelené louce budeme podporovat. Prostor i pro alternativní školství Je třeba připravit flexibilní a prostupnější vzdělávací systém, který by umožnil větší bohatost učebních plánů. Strana zelených bude prosazovat, aby na základních školách byla pestrá nabídka výukových programů včetně alternativních. Větší možnosti by přitom měly být nejen na soukromých školách, ale také na veřejných. Učitelé, kteří chtějí pracovat s u nás málo používanými, ale v zahraničí osvědčenými metodami, by k tomu měli dostat příležitost. V přípravě nových učitelů na pedagogických fakultách by měl být alternativním systémům, jako je waldorfská škola, montessori, daltonský plán apod., věnován větší prostor. Chceme, aby domácí vzdělávání na úrovni 1. stupně (1. až 3. třída ZŠ) bylo rovnocenné vzdělávání institucionálnímu. Odpovědnost za domácí vzdělávání svých dětí mají nést rodiče, nikoliv škola; škola má pouze kontrolovat, jestli je dítě vzděláváno v souladu se závaznými učebními dokumenty. Vzdělání úkol na celý život Proces vzdělávání je celoživotní, nelze jej omezit jen na školu. Svět se nyní rychle mění, s tím, co se člověk naučí ve škole, celý život nevystačí. Je třeba vytvářet možnosti celoživotního vzdělávání pro lidi středního i staršího věku. Proto Strana zelených usiluje o co největší podporu celoživotního vzdělávání. Věda, výzkum a technologický rozvoj Jsme pro razantní podporu kvalitního základního výzkumu. Aby byly vynaložené prostředky využity efektivně, je potřeba v české vědě vyhledávat týmy a jednotlivce, jejichž výzkum snese mezinárodní srovnání. Zastavit odliv mozků, tedy odcházení nejlepších absolventů našich univerzit do ciziny, a naopak přilákat talentované mladé vědce ze zahraničí je možné jen aktivní podporou a předkládáním reálných alternativ těm, kteří zatím nacházejí adekvátní uplatnění jen v cizině. Pokud nejlepším mladým vědcům nezajistíme podmínky ke kvalitní práci, budou odcházet do zahraničí a jejich znalosti a výsledky s nimi. Vědu a výzkum považujeme také za důležitý prvek hospodářského rozvoje. Česká ekonomika potřebuje důraz na modernizaci, inovace a zavádění nových technologií. Budeme prosazovat daňové odpisy, které budou motivovat firmy k investicím do výzkumu a jeho uvádění do praktických aplikací. To se zvláště týká nových vědeckých poznatků a technologických postupů, které mohou přispět k řešení řady tíživých společenských problémů (například posilování energetické efektivnosti) a pro firmy, které z těchto poznatků vycházejí, jsou perspektivním předmětem podnikání. Nechceme zapomínat ani na etický rozměr vědeckého výzkumu (využití kmenových buněk apod.), budeme iniciovat fundovanou veřejnou diskusi o etických otázkách. KSČM KSČM v oblasti vzdělání prosazuje: Bezplatné vzdělání na všech stupních státních a veřejných škol. Výuku ve všech typech škol založenou důsledně na světonázorové neutralitě a soudobých vědeckých poznatcích. Odmítnout veškeré snahy nadřazovat těmto poznatkům jakýkoli náboženský světový názor. Zajištění rovných šancí na vzdělání pro všechny cestou zvýšeného objemu prostředků na sociální stipendia. Výstavbu sítě levného ubytování a finanční nástroje pro odklad splácení životních nákladů studentů. Záruku potřebné úrovně vzdělání na základě osnov stanovených ministerstvem pro všechny typy škol. Zachování školství financovaného z veřejných rozpočtů jako maximálně převažujícího základu vzdělávací soustavy. Pojetí soukromého školství jako pouze doplňkového, financovaného především z vlastních zdrojů, pod nutným odborným a metodickým dohledem státu. Ponechání provozu církevních škol, jako součásti soukromého školství v kompetenci náboženských institucí, s jejich výraznou účastí na financování, rovněž pod dohledem státu. Odmítnutí takzvané optimalizace sítě škol jako vyřešení současné situace. V nynější demografické situaci paušálně neodmítat slučování či rušení škol. Pro tento proces stanovit jasná pravidla. Neupřednostňovat čistě ekonomické zájmy na úkor potřeb žáků i učitelů. Zajištění podmínek pro další vzdělávání učitelů. V rámci regionálních a obecních programů zřizování dostupného bydlení pro učitele. Zamezení zaměstnávání učitelů na dobu určitou. Podpora ustavování rad škol, spolupráce rodičů, učitelů, zastupitelů a pracovníků regionálních úřadů. Obnovení sítě mateřských škol, bezplatný pobyt a finančně dostupné stravování pro děti. Vytváření podmínek pro 100 % docházku dětí do posledního předškolního ročníku. Zajištění povinné školní docházky dostupností školních zařízení. Povolování alternativy tzv. domácí výuky jen při zdravotních překážkách. Zajištění finančně dostupného stravování ve školních jídelnách, bezplatného pobytu ve školní družině a školních klubech, podporu zájmové činnosti při školách. Zachování jednotné, vnitřně diferencované základní školy. Postupné snižování počtu dětí ve třídách. Na středních školách snižování zatížení učitelů. Kvalifikovanou péči dětem s poruchami učení. Stimulování krajů k přizpůsobení sítě středních škol a učilišť potřebám občanů i reálné tvorbě pracovních míst, včetně užšího sepětí s výrobní praxí. Mimořádnou péči o talentované studenty a zvýšenou podporu odborné a vědecké činnosti studentů. Podporu technické vzdělanosti. Pro vysokoškolské pedagogy podle kritérií praxe a odbornosti zajištění smlouvy na dobu neurčitou, výrazné zlepšení jejich platového ohodnocení. Zachování sítě specializovaných škol a zařízení, včetně speciálních škol pro handicapované děti a mládež, se spoluodpovědností všech zainteresovaných ministerstev a dalších složek. Zajištění optimální míry integrace těchto žáků do běžných tříd. 18 učitelské noviny 22/2006

19 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T V S R o Q l b P y O 2 N 0 0 M 6 Pro studenty vysokých škol zajištění prospěchových a sociálních stipendií, řešení stavu, aby vyplácení příspěvku na ubytování přímo studentům nevedlo k omezování státního příspěvku na koleje a k faktickému zdražování cen kolejí a menz. Zabezpečení systému vzdělávání menšinových etnik na školách všech stupňů. KDU-ČSL Vzdělávání pro budoucnost Vzdělání je klíčem k životnímu úspěchu, nejlepší investicí do budoucnosti, účinnou prevencí proti nezaměstnanosti, drogám a růstu zločinnosti. Úkolem vzdělávacího systému je pečovat o co nejlepší rozvinutí každého nadání: žádný talent na zmar. Vzdělání není jen osobní investicí do vlastní kariéry, jak tvrdí liberálové, ani plánovaným naplňováním potřeb státu, jak soudí socialisté. Je to péče o rozvoj a výchovu svobodných lidí, občanů, na nichž závisí naše budoucnost. Potřeby pro budoucí vzdělávání, cíle i nástroje k jejich dosažení definujeme z pohledu žáka, učitele, školy a efektivního financování. Pro úspěšné celoživotní vzdělávání budeme prosazovat zejména: změny v základním školství, které učiní: z výchovy osobnosti žáka prioritu, základní školu bezpečným prostorem. zvýšení úrovně výuky cizích jazyků a informační gramotnosti. Zavedeme etickou výchovu jako doplňující předmět, angličtinu povinně od třetí třídy a aplikovanou výuku informatiky. zachování malých škol na venkově. pestrou nabídku vzdělávacích programů a možnost prostupnosti škol. individuální přístup ke vzdělávání a integraci znevýhodněných žáků. zvýšení prestiže řemesel rozvojem učebních oborů a rozšíření možnosti získat maturitu v navazujících oborech. snadnější přístup k vysokoškolskému vzdělání, zejména bakalářskému, a podporu mladých vědců. další vzdělávání jak profesní a rekvalifikační, tak zájmové. Předložíme zákon o dalším vzdělávání. Učit se celý život a pro život Podporujeme osobnostní výchovu dětí, které hledají svoji životní orientaci a učí se navazovat vztahy ve škole, v rodině a ve společnosti. Proto chceme zavést a dále rozvíjet zejména: etickou (prosociální) výchovu jako samostatný volitelný předmět osobnostní výchovy. Žák má získat orientaci ve vztazích k rodině, ke spolužákům, k učitelům formou her a praktických zkušeností. Proto budeme prosazovat hodinu etické výchovy týdně na prvním i druhém stupni, počínaje 3. třídou. Považujeme za nutné posílit přípravné a další vzdělávání pedagogů pro výuku etické výchovy, a to formou rozvojového programu na vysokých školách. intenzivní výuku angličtiny. Angličtina by měla být prvním povinným cizím jazykem, vyučovaným nejpozději od 3. třídy, podle možností již od 1. třídy. Druhý jazyk němčina, francouzština atd. by měl zůstat jako volitelný, a to nejpozději od 8. třídy. ve středním školství již výjimečně uplatňovanou dvojjazyčnou výuku. Za žádoucí považujeme zavést výuku v anglickém jazyce alespoň v jednom předmětu. Tyto změny promítneme do vzdělávacích programů. využití informačních a komunikačních technologií. Kromě dostupnosti techniky je předpokladem využití ICT také schopnost psát na klávesnici. Tato zdánlivá samozřejmost je dosud opomíjená. Proto navrhujeme zavést psaní na klávesnici jako součást výuky informatiky. vzdělávací služby hrazené převážně z veřejných zdrojů, dostupné podle odpovídajícího stupně vzdělávání. Podporujeme princip bezplatnosti základního a středního vzdělávání. Jsme si vědomi jeho nezbytnosti i nákladnosti. Především z důvodů motivačních souhlasíme se spoluúčastí (rodičů, nebo studentů) na nákladech v mateřských školách, v zájmovém vzdělávání a na vysokých školách. využití stavebního spoření na krytí výdajů spojených s vysokoškolským studiem. Rozšíříme možnosti výhodných půjček na konkrétní studijní účely, jako je například zahraniční stáž nebo doktorandské studium. Budeme prosazovat sociální a prospěchová stipendia. Zvýšíme počet stipendií pro studium v zahraničí a zahraničních studentů u nás. Usnadníme studentské brigády pružnou formou práce na dohodu. Navrhujeme, aby se příjmy studenta ze stipendia na ubytování, stravování a zahraniční pobyty nezapočítávaly do příjmů rozhodných pro přiznání nároku na sociální dávky. dokonalejší prostupnost vzdělávací soustavy mezi jednotlivými stupni a nebo mezi obory v rámci jednoho stupně, zajišťovanou systémem vzdělávacích programů, od mateřských škol až po vyšší odborné školy. individuální přístup ke vzdělávání žáků. Tím rozumíme jak individuální pozornost věnovanou každému žákovi, tak výuku podle individuálních vzdělávacích a studijních plánů za účelem podpory mimořádných talentů. Individualizaci výuky napomáhají nižší počty žáků ve třídách a možnost dělení tříd na skupiny. integraci zdravotně znevýhodněných žáků. Cílem není jen výrazné zvýšení kvality jejich života a snížení následných nákladů na péči o tyto děti. Jejich přítomnost vychovává ostatní, zdravé žáky, a kultivuje tak prostředí školy. Budeme prosazovat finanční podporu této integrace formou příspěvku na osobní asistenty z prostředků MPSV, dotace na asistenty pedagoga a zvýšením normativu na integrované žáky s lehčím zdravotním postižením. posílení prestiže řemesel. Snaha získat maturitu je přirozenou odpovědí na společenský trend, který oceňuje vyšší vzdělání a kvalifikaci. Přitom se na trhu práce opakovaně setkáváme s požadavky na kvalifikované řemeslníky, od kterých se neočekávají všeobecné maturitní znalosti, ale řemeslná zručnost a orientace v oboru. Skutečným řešením je prostupnost vzdělávacích programů odborného školství. Existenci učebních oborů chceme podpořit daňovým zvýhodněním podniků, které umožní praktickou výuku. snadnější přístup k vysokoškolskému vzdělávání. Budeme podporovat zvyšování kapacit v bakalářských studijních programech, které budou zaměřené více na praxi a umožní vstup do navazujících magisterských studijních programů. Předpokládáme, že po rozšíření bakalářských programů a při využití nabídky vyšších odborných škol by mělo mít možnost studovat v programech terciárního vzdělávání až 50 % populačního ročníku. každoroční zvyšování prostředků určených pro vysoké školy, výzkum a vývoj. Cílem je naplnit požadavky na změnu struktury programů, zvyšování platů vysokoškolských pedagogů, zajištění zahraničních pobytů pro studenty i učitele. Pro zvyšování konkurenceschopnosti a pro získávání doplňkových finančních prostředků považujeme za nutné rozšířit výuku v cizích jazycích, především v angličtině. Za hlavní nástroj financování výzkumu na vysokých školách považujeme výzkumné záměry a účelové prostředky z programů. systém dalšího vzdělávání. Rozumíme tím především rozvoj profesního vzdělávání, které slouží k výkonu povolání a rekvalifikačního vzdělávání v nezaměstnanosti, tzv. druhé šance, která má zlepšit vyhlídky na nalezení práce. Chceme prosadit zákon o dalším vzdělávání, jehož součástí bude daňové zvýhodnění dalšího profesního vzdělávání zaměstnanců i zaměstnavatelů. Potřebujeme učitele, který je průvodcem našich dětí V uplynulých letech jsme se podíleli na prosazení zákona o pedagogických pracovnících a na významném zvyšování platů učitelů. Jde o zásadní krok směrem k upevnění jejich společenského a ekonomického postavení. Jsme si vědomi potřeby změnit přípravu učitelů na výkon povolání. Proto předložíme návrh zákona, který stanoví učitelské noviny 22/

20 A B C D E F G H C H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z Y X W V U T S V R o Q l b P y O 2 N 0 M 0 6 A požadavky na vzdělávání pedagogů. Tyto požadavky budou odstupňované podle studijních programů pro různé stupně vzdělávání. Je zřejmé, že většina učitelů nejsou a nebudou vědci, ale mají učit a vychovávat. Zákon by měl stanovit povinnost vykonat talentovou zkoušku, která ověří jeho předpoklady k učitelskému povolání, dále by měl stanovit obsahové požadavky na studenta a strukturu i obsah výstupních zkoušek. Budeme usilovat o to, aby požadavky na vzdělávání učitelů odpovídaly profesním kompetencím stanoveným profesním standardem. Abychom měli učitele, který bude průvodcem dětí a partnerem studentů, chceme prosadit zejména: změnu přípravy učitelů, zákonem stanovenou povinnou talentovou zkoušku, prodloužení praxe a vymezení požadavků profesních kompetencí. povinné postgraduální studium a atestace učitelů. navýšení průměrných platů učitelů na úroveň 130 % průměrného výdělku v ČR a zvýšení podílu motivační části platu. dialog s učitelskými sdruženími. přijetí etického kodexu učitele. Pro vnitřní reformu školy plánujeme: podpořit vznik partnerství mezi školou, rodiči a zřizovatelem. Partnerství školy a rodičů nemůže být založeno jen na formálním vztahu vymezeném zákonem. Omezování vlivu sociálně patologických jevů, počínaje všemi druhy závislostí a konče šikanou, vyžaduje mnohem větší spolupráci rodičů s učiteli, založenou na vzájemné důvěře a společném cíli, jímž je zdravý vývoj dětí. motivovat učitele k týmové práci při přípravě a realizaci školních vzdělávacích programů. rozšířit působení školy v obci i v regionu. Budeme podporovat zapojení školy do dalšího vzdělávání, sportovních a kulturních aktivit občanů. Abychom znali výsledky vzdělávání a mohli ovlivňovat jeho kvalitu a efektivitu, budeme podporovat: reformu maturitní a závěrečné zkoušky na střední škole. Budeme prosazovat novou maturitní zkoušku již od školního roku Společná část obsahuje tři zkoušky: český jazyk a cizí jazyk jako povinné předměty, třetí jako volitelný z matematiky, občanského, přírodovědně-technického a informačně-technologického základu. Podle výsledků ověřování jsme připraveni k odkladu třetí volitelné zkoušky na nezbytně nutnou dobu. Úspěšné zavedení nové maturity považujeme za klíčový moment reformy. normativní financování na žáka a zjednodušení finančního toku. zvýšení kapacity církevních škol a jejich finanční zajištění. Nepovažujeme financování církevních škol za dostatečné, a už vůbec ne za zvýhodňující. Zřizovatelé těchto škol nejsou podnikatelské subjekty ani nemají příjmy z daní, nebyly jim v restituci vráceny majetky, z nichž by mohli neziskovou činnost provozovat. Církevní školy se snaží nevybírat školné. Vzdělávání je posláním církví, vidí v něm příležitost vracet společnosti prostředky do nich vložené v podobě vzdělaných a dobře vychovaných mladých lidí. Učitelé v církevních školách si zaslouží stejné ocenění jako ve školách zřizovaných kraji či obcemi. Pro zodpovědné spolurozhodování všech partnerů ve školství chceme prosazovat zejména: získávání odborníků a zastupitelů, kteří budou zodpovědně spolurozhodovat o vzdělávání na všech úrovních veřejné správy. posílení role odborné veřejnosti při tvorbě a hodnocení základních dokumentů. Jsou to například vzdělávací programy, Národní soustava oborů vzdělání, Národní soustavy povolání a kvalifikací atd. menší počet, ale lépe placených výkonnějších úředníků ministerstva školství. Jsme přesvědčeni, že předpokladem úspěšné politiky vzdělávání je pozornost soustředěná na rozvoj osobnosti žáka i učitele. KDU-ČSL uznává společenský význam sportu Sport tvoří významnou součást zdravého životního stylu, hraje důležitou roli v rozvoji osobnosti. Aktivní provozování sportu se stává zejména u mladé generace nejefektivnějším nástrojem prevence negativních sociálních jevů. Proto budeme prosazovat: zavedení zákonné povinnosti krajů a obcí pečovat o sport. Do krajů a obcí chceme převést prostřednictvím rozpočtového určení daní finanční prostředky státního rozpočtu určené pro tuto oblast dosud Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. finanční podporu sportovních neziskových organizací, zejména v oblasti údržby a rozvoje sportovní infrastruktury. monitoring sportovní infrastruktury. Ten by měl být proveden ve spolupráci se sportovními svazy. Následně chceme vyrovnávat historicky vzniklé regionální i odvětvové nerovnosti. podporu sportu zdravotně postižených ve spolupráci s Českým paralympijským výborem. zlepšení přístupnosti sportovních zařízení pro rekreační i výkonnostní sport. V oblasti státní sportovní reprezentace se zaměříme na: efektivní nakládání s prostředky na reprezentaci (vytvořením systému průhledné, účelné a diferencované podpory přípravy sportovců-reprezentantů). propojení vzdělávacího systému a systému sportovní přípravy talentovaných sportovců. důsledné finanční zabezpečení sportovní reprezentace prostřednictvím odborných sportovních svazů s důrazem na jejich zodpovědnost za příslušné sportovní odvětví. preferenci olympijských a paralympijských sportů. tvrdý boj proti dopingu. Chceme podpořit talentovanou mládež a zaměřit se na: převod tzv. sportovních tříd na místní sportovní centra s více sporty, s programem sportovní přípravy provázaným s rámcovým vzdělávacím programem. vytvoření regionálních sportovních center s možností více druhů sportů s programem sportovní přípravy pro žáky středních škol s cílem přípravy talentovaných sportovců na reprezentaci. vytvoření systému kritérií pro udělování individuálních studijních plánů sportovcům-reprezentantům. vybudování standardního systému zdravotní péče o sportovce spolu se sportovními svazy a resortem zdravotnictví. Budeme usilovat o to, aby státní podpora sportovního prostředí směřovala ve větší míře než dnes na sportování zejména dětí a mládeže. Volný čas dětí a mládeže Zvyšuje se zájem dětí a mladých lidí o aktivní formy využívání volného času. To je vidět na stoupajícím počtu dětí zapojených do činností středisek volného času a dalších školských zařízení pro zájmové vzdělávání. Pozadu nezůstávají ani sportovní oddíly a občanská sdružení dětí a mládeže. KDU-ČSL bude prosazovat: vytvoření podmínek pro rozvoj aktivit ve volném čase žáků zajišťovaných školami, školními kluby a středisky volného času. Za tímto účelem je nutné vytvořit účinné mechanismy pro spolupráci státních a samosprávných orgánů, v jejichž kompetenci je činnost těchto škol a školských zařízení, s cílem rozšiřování počtu těchto zařízení a jejich činností. systematickou a cílenou podporu nestátních neziskových organizací. Ty mají zásadní význam pro vytváření občanské společnosti a neformálního vzdělávání mladých lidí. KDU- -ČSL bude v této oblasti podporovat organizace, jako je Orel, Sokol, Skaut a další. rozšíření a podporu vzdělávání pro dobrovolné i profesionální pracovníky, kteří se věnují práci s dětmi a mládeží ve volném čase, včetně možností následného uznání tohoto vzdělání v rámci systému celoživotního vzdělávání. 20 učitelské noviny 22/2006