reg. č.: CZ.1.04/3.1.00/

Transkript

1 reg. č.: CZ.1.04/3.1.00/

2 Sborník z konference pořádané pod záštitou Mons. Jana Graubnera, olomouckého arcibiskupa SPECIFIKA ŽEN MEZI LIDMI BEZ DOMOVA Olomouc, prosinec 2009 ISBN

3 2

4 Obsah ÚVOD - LUDMILA GOTTWLADOVÁ, DIS., CHARITA OLOMOUC, ŘEDITELKA...5 SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOST, SOCIÁLNÍ INKLUZE A EXKLUZE - PHDR. HELENA KUBÁTOVÁ, PH.D., KATEDRA SOCIOLOGIE A ANDRAGOGIKY, FILOSOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO...6 ŽENY RŮZNÉHO VĚKU A SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ - MGR. JANA HAASOVÁ, STŘEDISKO SAMARITÁN, SOCIÁLNÍ PRACOVNICE ŽENY BEZ DOMOVA POHLED Z HLEDISKA RODINNÉ A SOCIÁLNÍ SITUACE - MGR. IVANKA MADEROVÁ, STŘEDISKO SAMARITÁN, KOORDINÁTORKA AZYLOVÉHO DOMU PRO ŽENY CO POTŘEBUJÍ ŽENY NA ULICI - POHLED Z NÍZKOPRAHOVÝCH SLUŽEB - BC. KLÁRA ŠIVLOVÁ, STŘEDISKO SAMARITÁN, KOORDINÁTORKA NDC; BC. ONDŘEJ MIKULÁŠEK, STŘEDISKO SAMARITÁN, TERÉNNÍ PRACOVNÍK ZKUŠENOSTI S REALIZACÍ SLUŽEB PRO LIDI BEZ DOMOVA NA OSTRAVSKU - MICHAELA HRADILOVÁ, DIS. SOCIÁLNÍ PRACOVNICE; BC. LEOŠ POLOMÍK, SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK, AD PRO ŽENY A MATKY AS OSTRAVA VÝVOJ VE SKUPINĚ ŽEN BEZ DOMOVA V NÁVAZNOSTI NA REALIZACI NOVÝCH SLUŽEB CHARITY OLOMOUC - MGR. PETR PRINZ, STŘEDISKO SAMARITÁN PRO LIDI BEZ DOMOVA, VEDOUCÍ

5 4

6 ÚVODNÍ SLOVO Ludmila Gottwladová, DiS., Charita Olomouc, ředitelka Vážený otče arcibiskupe, vážené dámy a pánové! Chtěla bych Vás co nejsrdečněji přivítat na konferenci Specifika žen mezi lidmi bez domova, kterou pořádá naše organizace Charita Olomouc. Jsme rádi a děkujeme za to, že nad naší konferencí převzal záštitu Mons. Jan Graubner, olomoucký arcibiskup vždyť pomáhat lidem v nouzi, poskytovat přístřeší, doprovázet, to vychází z podstaty křesťanství a je nejvlastnějším posláním Charity! Touto konferencí tematicky navazujeme na předchozí ročníky, které se rovněž zabývaly problematikou lidí bez domova. V letošním roce je obsah zaměřen na bezdomovectví žen. To sice není jev tak viditelný jako bezdomovectví mužů, ale my i ostatní organizace, které se touto cílovou skupinou zabývají, víme, že je to velký problém a bolest společnosti. Charita Olomouc začala poskytovat sociální služby pro ženy prostřednictvím azylového domu pro ženy již před 5 lety. Máme tedy malé výročí a ke zkušenostem za toto období se také dostaneme v některých z následujících příspěvků. Náš azylový dům pro ženy byl od počátku své činnosti nedílnou součástí sociální sítě v Olomouckém kraji a v plánu pro rok 2010 máme zřízení nové potřebné nízkoprahové sociální služby noclehárny pro ženy. Doufám, že Vás všechny příspěvky, které pro Vás máme přichystány, zaujmou a budou pro Vás podnětné. Věřím, že otevřou nové pohledy a že také díky nim se najdou účinné cesty pomoci. K tomuto ať přispěje i sborník, který bude z příspěvků sestaven! Přeji Vám příjemný den! 5

7 Sociální soudržnost, sociální inkluze a exkluze PhDr. Helena Kubátová, Ph.D., katedra sociologie a andragogiky, Filosofická fakulta Univerzity Palackého Sociologové se problémem lidí bez domova téměř nezabývají. Lidé bez domova jsou pro kvantitativní sociologické výzkumy téměř neviditelní. Zkoumání problémů lidí bez domova je vhodné pro kvalitativní sociologické výzkumy, pomocí kterých se zkoumají jednotlivé případy, aniž by však bylo možné velké zobecnění sebraných dat. Problematika žen bez domova je ještě specifičtější problematikou; je totiž zvláštním protnutím dvou problémů: problémů žen (a jejich postavení ve společnosti, na trhu práce) a problémů lidí bez domova (a tedy i specifických společenských příčin chudoby a ztráty bydlení). Obecně sociologicky toho lze tedy o lidech bez domova, a specificky o ženách bez domova, říci jen málo. 1 Přesto však sociologie může obecněji pojednat o bezdomovcích jako o jedné skupině těch, kteří jsou vyloučeni (jsou vylučováni nebo se sami odlučují) z většinové společnosti, tedy jako o skupině sociálně vyloučených. Problém sociálního vylučování (exkluze) je úzce spjat s problematikou sociální soudržnosti společnosti a sociálního začleňování (inkluze). Proto se ve svém příspěvku na problém sociální soudržnosti společnosti zaměřím. Příspěvek má tři části. V první části se obecně zabývám pojetím sociální soudržnosti se zaměřením na některé dokumenty Evropské unie. Ve druhé části jsem se zaměřila na teoretický koncept tzv. dobré společnosti, neboť soudržná společnost je v sociologii chápána jako dobrá společnost. Třetí část příspěvku se týká dvou problematických míst ve vytváření dobré společnosti: situace žen na trhu práce a sociálně vyloučených skupin. 1 Sociální soudržnost, exkluze a inkluze 1.1 Vymezení soudržnosti, exkluze a inkluze Podle Mareše jsou pojmy sociální soudržnost (koheze), sociální inkluze a sociální exkluze třemi pojmy, o kterých se na přelomu tisíciletí v hodně mluví v Evropské unii (Mareš 2004). 2 Mareš soudí, že unijní koncept sociální exkluze je velmi úzce spojen s konceptem chudoby, i když podle jeho soudu je jeho význam mnohem širší. Sociální exkluze je Evropskou unií definována jednak jako stav, kdy se jedinec nebo skupina plně nepodílí na ekonomickém, politickém a sociálním životě společnosti, jednak jako stav, kdy jednotlivci nebo skupiny nemají takový příjem, který by jim umožnil dosáhnout společností přijatelný životní standard. Unijní koncept sociální exkluze tedy odděluje nejchudší vrstvy od zbytku společnosti. 1 Neexistuje dokonce ani jednotná definice bezdomovství, ani konkrétní vyčíslení bezdomovství. Podle Ilji Hradeckého se teprve začíná vytvářet definice bezdomovství včetně typologie bezdomovství (Hradecký a kol. 2007). 2 Sociální soudržnost byla Radou Evropy označena za hlavní prioritu již v roce Národní akční plán sociálního začleňování ČR vychází ze Společného memoranda o sociálním začleňování, které ČR podepsala v roce Národní akční plán sociálního začleňování je národní strategií řešení problémů chudoby a sociálního vyloučení. 6

8 Podle Mareše je to nevhodné, a to zejména proto, že chudí se stále častěji stávají předmětem despektu společnosti; většinová populace soudí, že si za svou chudobu mohou z valné části sami, protože jsou líní a neschopní (Mareš 2004). Mareš rozlišuje několik příčin sociální exkluze: 1. ekonomickou (dlouhodobá nezaměstnanost, nízký příjem), 2. sociální (rozbití tradiční domácnosti a rozpady manželství, bezdomovství a kriminalita), 3. politickou (nízká účast ve volbách, upírání politických práv a neschopnost participace), 4. komunitní (devastované prostředí a obydlí, nedostupnost služeb, chybějící podpůrné sociální sítě), 5. individuální (fyzický nebo mentální handicap či nemoc, chybějící vzdělání či kvalifikace, ztráta sebevědomí a sebeúcty), 6. prostorovou (koncentrace vyloučených v oblastech s kumulací rizikových vlivů jako je např. kriminalita a dále koncentrace vyloučených v oblastech bez odpovídající kvality života, tedy v oblastech se špatným životním prostředím, nedostatečnou dopravní dostupností a infrastrukturou, nekvalitní občanskou vybaveností zejména v oblasti školství a zdravotnictví), 7. skupinovou (koncentrace uvedených charakteristik vyloučení v určitých konkrétních sociálních skupinách) (Mareš 2004) Podle Mareše je unijní koncept sociální inkluze chápán jako proces, který zabezpečuje všem, kdo jsou vystaveni riziku chudoby a sociálního vyloučení, příležitosti a zdroje nezbytné k tomu, aby se mohli plně podílet na ekonomickém, sociálním a kulturním životě společnosti a na standardní životní úrovni. Mareš rozlišuje tyto mechanismy sociální inkluze: politické (občanská práva, politická participace, sociální práva), ekonomické (prostřednictvím trhu práce a sociálního státu), občanské (participace na komunitní životě a rozhodování týkající se vlastní každodennosti) (Mareš 2004) Mareš tvrdí, že politika Evropské unie je založena na přesvědčení, že nejlepší ochranou proti sociální exkluzi je zaměstnání, tedy placená práce. Boj proti exkluzi by měl být založen na vytváření ekonomického růstu a zaměstnanosti, na růstu vzdělání a kvalifikace, na zlepšování zdraví a podmínek bydlení celé populace a na otevírání nových způsobů participace ve společnosti. Mareš se však oprávněně ptá, na jakém základě se můžeme snažit o inkluzi těch, kteří nemají šanci zaměstnání získat? Soudí, že vedle inkluze skrze placenou práci se samozřejmě nabízí i inkluze skrze jakýkoliv druh práce a také skrze participaci na společenských aktivitách. Podle Mareše totiž společnost, která se snaží o inkluzi, musí uspokojit základní potřeby také těch, kteří nemohou najít zaměstnání či nejsou schopni pracovat. Taková společnost by měla nabízet svým členům mnohem větší rozmanitost životních cílů, než jen placenou práci (Mareš 2004). Podle Mareše je kromě výše zmíněné nezaměstnanosti jednou z nejtíživějších forem sociální exkluze bydlení respektive nebydlení. I v českém prostředí vznikají zárodky ghett. Koncentrace vyloučených vytváří prostor pro šíření kultury bídy (Mareš 2004, s ). 7

9 1.2 Národní akční plán sociálního začleňování ČR Cílem sociální politiky České republiky je podporovat proces sociální soudržnosti společnosti. Existence tohoto cíle se projevuje v mnoha dokumentech. 3 Vláda ČR vypracovala Národní akční plán sociálního začleňování. Tento plán vychází ze Společného memoranda o sociálním začleňování, které podepsal ministr práce a sociálních věcí a evropská komisařka pro zaměstnanost a sociální věci v roce Národní akční plán sociálního začleňování nejen shrnuje nejdůležitější problémy, kterým Česká republika čelí v oblasti chudoby a sociálního vyloučení, ale zároveň stanovuje cíle a opatření, které vedou k jejich odstranění. Jedná se zejména o zmírňování nerovností, usnadnění získání zaměstnání, usnadnění přístupu ke zdrojům, právům, zboží a službám pro všechny, o pomoc nejvíce ohroženým skupinám obyvatelstva, tedy osobám se zdravotním postižením, dětem a mládeži, seniorům, etnickým menšinám, migrantům, bezdomovcům apod. (srov. Národní akční plán sociálního začleňování). Na základě tohoto i dalších dokumentů lze usoudit, že soudržnost a inkluze (začlenění) jsou považovány za základní hodnoty české společnosti. Samozřejmě je otázkou, zda tyto dokumenty deklarují hodnoty, které již jsou součástí hodnotového systému naší společnosti, nebo se pokoušejí shora vytvářet nové hodnoty, které by se měly stát součástí hodnotového systému společnosti a se kterými by se členové společnosti měli teprve ztotožnit. Někteří sociologové (za všechny jmenuji německého sociologa Jürgena Habermase) kritizují porušování univerzality lidských práv zaváděním specifických a partikulárních práv (např. práv menšin). Habermas podle mého soudu nekritizuje to, že máme pomáhat slabším, ani to, že s nimi máme být solidární. Kritizuje situaci, kdy je solidarita diktována shora, např. právě zaváděním zvláštních práv. Podle Habermase se v takové situaci mohou někteří občané oprávněně cítit zaváděním zvláštních práv diskriminovaní, neboť není ponecháno na jejich vůli, jak by se měla hodnota sociální soudržnosti a inkluze uskutečňovat. Habermas vychází z myšlenky, že solidarita je přirozenou a tradiční součástí našeho každodenního životního světa a jako taková by působila, kdyby nebyla neustále rozrušována nařízeními shora. Jiní sociologové (za všechny např. britský sociolog Anthony Giddens) tvrdí, že je třeba vytvořit model solidarity a sociálního začleňování, který však musí být zaveden shora sociálním demokratickým státem. Je obtížné rozhodnout, kdo je blíže pravdě. Faktem ale je, že důsledky zásahů administrativně správního systému nejsou příliš povzbudivé ani pro život člověka, ani pro život společnosti. Je-li člověk řízen organizacemi, ztrácí nejen svou vlastní lidskou celistvost, ale i vědomí sounáležitosti s celkem společnosti. Ovšem na vědomí sounáležitosti s celkem společnosti do velké míry závisí sociální soudržnost společnosti. Vědomí sounáležitosti zakládá i základní principy solidarity s těmi, kteří jsou nějakým způsobem oslabeni. Selhává-li vědomí sounáležitosti s celkem, je ohrožena nejen soudržnost společnosti, ale také základní principy lidské solidarity. 3 Např. zákon o sociálních službách (č. 108/2006 Sb.) si klade jako jeden ze základních cílů podporu procesu sociálního začleňování. 8

10 1.3 Evropská sociální charta Evropská sociální charta, jako jeden k klíčových dokumentů Evropské unie, vstoupila v ČR v platnost již koncem roku Tato charta obsahuje velké množství sociálních práv. Vzhledem k našemu problému (bezdomovství spojené s chudobou a nebydlením) se zaměřím pouze na dvě sociální práva. V článku 30 Evropské sociální charty se píše: Každý má právo na ochranu před chudobou a sociálním vyloučením: smluvní strany se zavazují přijmout v rámci celkové a koordinované politiky opatření na podporu účinného přístupu osob jakož i jejich rodin, které se nachází nebo jim hrozí sociální vyloučení nebo chudoba, především k zaměstnání, bydlení, výcviku, vzdělání, kultuře a sociální a lékařské pomoci. V článku 31 se píše: Každý má právo na bydlení: smluvní strany se zavazují přijímat opatření s cílem: podporovat dostupnost bydlení přiměřené úrovně, předcházet a omezovat bezdomovectví s cílem jeho postupného odstranění, stanovit ceny bydlení tak, aby byly přístupné těm, kteří nemají dostatek prostředků (srov. Evropská sociální charta). Podívat se na zmíněná dvě sociální práva sociologickýma očima znamená položit si otázku, zda vůbec existuje reálná možnost, aby byli všichni členové společnosti důsledně ochráněni před chudobou, např. tím, že jim bude zabezpečeno právo na práci. V žádné moderní společnosti není možné dosáhnout plné zaměstnanosti a v každé společnosti žijí lidé, kteří zaměstnáni být nemohou. Totéž se týká práva na bydlení. Je otázkou, zda je moderní společnost schopna zajistit všem svým členům přiměřené bydlení. Kromě toho se v Evropské sociální chartě nepíše konkrétně nic o tom, jakými mechanismy by měly jednotlivé národní společnosti předcházet a omezovat bezdomovství. Podle mého soudu nemá pro žádnou společnost smysl zavazovat se k něčemu, co prostě není schopná zabezpečit, i když se asi většina lidí shodne na tom, že je správné ochraňovat členy společnosti před chudobou a bezdomovstvím. 2 Soudržnost v diferencující se společnosti: dobrá společnost 2.1 Co je dobrá společnost? Podle studie Soudržnost v diferencující se společnosti, která vychází z rozsáhlého výzkumu soudržnosti z roku 2006, převládá v současných koncepcích soudržné společnosti koncepce dobré společnosti. To znamená, že soudržná společnost je dobrá společnost. Koncepce dobré společnosti vychází mimo jiné z teoretických východisek již zmíněného Jürgena Habermase. Není založena na společných hodnotách většinové společnosti, ale na normách, které jsou generovány pomocí společně dohodnutých a všemi respektovaných pravidel (Tuček 2008). Podle Tučka lze soudržnost soudobé multikulturní společnosti vymezit jako míru občanské integrace, která se posuzuje podle úrovně zabezpečení rovných příležitostí a podle rozsahu sociálního vyloučení, respektive začlenění do klíčových aktivit společnosti (to se týká např. přístupu na trh práce, k bydlení, ke zdravotní péči apod.). Vedle těchto objektivních parametrů je třeba brát v úvahu i subjektivní stránku inkluze: tedy míru, v níž je jedincům umožněno cítit se jako plnoprávní členové společenství. Právě tato míra definuje jejich začlenění. Nejde tedy jen o předpoklad formální občanské rovnosti, ale i o to, aby stigmatizované kategorie 9

11 osob nebyly v reálném životě odsouzeny k neviditelnosti života v soukromí (Tuček 2008, s ). 2.2 Jak lze soudržnost zkoumat Podle Tučka rozlišujeme dvě dimenze soudržnosti: horizontální a vertikální Horizontální dimenze sociální soudržnosti Podle Tučka se horizontální dimenze týká soudržnosti uvnitř občanské společnosti. Jedná se o ochotu kooperovat a pomáhat spoluobčanům zejména z odlišných sociálních skupin, o dobrovolnictví a o dárcovství. Tato soudržnost je založena na konceptu kolektivního sociálního kapitálu, který patří k horizontálním vztahům ve společnosti. Obsahem tohoto kapitálu je solidarita, reciprocita, důvěra a smysl pro sounáležitost. Při výzkumech horizontální dimenze sociální soudržnosti se sleduje vzájemná meziskupinová tolerance a respekt k odlišnostem, neboť ty podporují vznik sociální důvěry. V tomto ohledu je důležitý tzv. přemosťující sociální kapitál, který vzniká ve zkušenostech s cizím při opakovaných interakcích rozdílných, tedy sociálně vzdálených jedinců. Přemosťující sociální kapitál omezuje předsudky, spojuje lidi napříč sociálními rozdílnostmi, a tím přispívá ke společenské soudržnosti (Tuček 2008). Podle Tučka přemosťující sociální kapitál zahrnuje vzdálenější kontakty, je tvořen tzv. slabými sociálními vazbami. Slabé sociální vazby umožňují překračovat hranice společenských skupin. Jedná se o vztahy se známými a přáteli našich přátel, mezi přáteli pocházející z odlišných sociálních vrstev a etnických skupin apod. Tato forma vazeb tedy spojuje lidi napříč odlišnými sociálními skupinami a vrstvami, vytváří lidskou vzájemnost a napomáhá tak společenské soudržnosti (Tuček 2008, s ). Tuček poukazuje na to, že kromě přemosťujícího sociálního kapitálu existuje svazující sociální kapitál, který je naopak tvořen tzv. silnými sociálními vazbami, např. mezi rodinnými přáteli. Tento kapitál funguje jako sociální superlepidlo; udržuje homogenitu skupin, upevňuje identitu, vytváří reciprocitu, vnitřní skupinovou loajalitu a mobilizuje vzájemnou solidaritu. Působí proti sociální soudržnosti tím, že zvyšuje exkluzi/inkluzi statusově nerovných skupin (Tuček 2008, s ). Soudržná společnost je společnost, ve které existuje přemosťující sociální kapitál, pomocí kterého jsou jednotlivci interakčně napojeni na druhé s odlišnými vlastnostmi, což se projevuje interakční otevřeností. Je česká společnost interakčně otevřená? Podle výzkumu, který Tuček provedl, se přátelské okruhy v české společnosti vyznačují vnitřní sociokulturní podobností (stejné zájmy, stejný životní způsob). Navíc u více než poloviny respondentů pochází jejich nejlepší přítel ze stejné sociální třídy. Česká společnost je tedy společností stále spíše interakčně uzavřenou, podobně jako tomu bylo již před 40 lety, jak na to tehdy poukázali čeští sociologové. Interakční bariéry v české společnosti stále přetrvávají. Jejich původ lze hledat v kulturních vzorcích, hodnotách a orientacích, které jsou vytvářeny již během procesu získávání vzdělání. Podle Tučka je jasné, že ideál interakčně otevřené společnosti je v realitě bezezbytku nedosažitelný, přesto však je model soudržnosti jako model dobré společnosti pro soudobou společnost nezbytný (Tuček 208, s ). 10

12 2.2.2 Vertikální dimenze sociální soudržnosti Podle Tučka se vertikální dimenze sociální soudržnosti týká soudržnosti mezi státem a občany. Tato dimenze zahrnuje legitimitu (víru v oprávněnost) majetkových a příjmových rozdílů, přístup k sociálnímu zabezpečení, pocit plnoprávného občanství, sociální inkluzi/exkluzi, rovné příležitosti (tedy bez ohledu na gender, věk, etnicitu) a pocit existence spravedlivého řádu. Tato soudržnost se vztahuje k dimenzi sociálních nerovností, týká se tedy rozsahu sociálního vyloučení a rozsahu diskriminace na základě genderu, věku, sociální třídy, zdravotního stavu (invalidity), národnosti, etnicity a rasy. Nejde pouze o objektivní rozsah sociálních nerovností, ale i o jejich subjektivně vnímanou kvalitu, tedy o jejich legitimitu. Míra vertikální dimenze soudržnosti se měří pomocí podílu na moci a velikosti životních šancí různých kategorií lidí (Tuček 2008). V této souvislosti si můžeme položit otázku, jak lidé vnímají rozvrstvení české společnosti, tedy sociální nerovnosti. Podle výzkumu, který Tuček provedl, nepatří v mínění lidí nejnižší místa na společenském žebříčku lidem, kteří jsou sice chudí, ale pracují. Zaujímají je dlouhodobě nezaměstnaní, důchodci a lidé žijící mimo společnost (např. bezdomovci). Propad těchto skupin se objektivně zvětšuje, což souvisí s rostoucí životní úrovní ekonomicky aktivní populace. Např. objektivní situace důchodců ve srovnání s aktivní částí populace se zhoršuje, a to přesto, že probíhá valorizace důchodů, která zohledňuje jak zvyšování pracovních příjmů, tak růst životních nákladů. Co se týká subjektivního mínění, míra sociálních nerovností je celkově přijatelná pro převažující většinu populace a nevyvolává ve společnosti větší napětí. Subjektivně vnímaná míra soudržnosti a důvěry ve společnosti sice není příliš vysoká, ovšem ani toto hodnocení nevede k nějakému výraznějšímu společenskému napětí. Sociální a veřejná politika však nedokáže účinně bránit exkluzi některých skupin, jako jsou např. Romové, přistěhovalci, dlouhodobě nezaměstnaní a jejich rodiny, osamělí důchodci apod. (Tuček 2008, s ). 3 Dvě problematická místa ve vytváření dobré společnosti 3.1 Situace mužů a žen na trhu práce, feminizace chudoby V souvislosti se situací mužů a žen na trhu práce se zaměřím na mzdové rozdíly mezi muži a ženami. Podle Tučka mají ženy zaměstnané na plný úvazek v průměru o pětinu nižší platy než muži. Tento rozdíl bývá způsoben vyšším podílem mužů v řídících funkcích na všech úrovních, odvětvovými mzdovými rozdíly (jsou odvětví s výraznou převahou žen, kde se časem ustálily nižší příjmy než v odvětvích, kde převažují muži), strategií zaměstnavatelů, kteří se snaží udržet muže v určitých profesích, to se týká např. učitelů na základních školách (Tuček 2008, s. 51). Tuček soudí, že diskriminace žen na trhu práce probíhá více méně skrytě v nabídce pracovních míst a při jejich obsazování, při propouštění atd. Příjmová diskriminace žen spjatá s diskriminací na trhu práce tedy u nás existuje, a to v poměrně značném rozsahu. Příčiny jsou takového charakteru, že se platové nerovnosti vlastně autoreprodukují. Typickým příkladem jsou feminizovaná odvětví: nízké platy snižují zájem mužů zde pracovat, a protože zde pracují většinou ženy, je možné jim platit nižší platy. Současně se platová diskriminace promítá do oblasti rodiny, rodinných rolí, rozhodování o pracovní kariéře apod. Tento stav vede 11

13 ke konzervaci tradičního modelu rodiny s živitelskou rolí muže a s ženou v roli hospodyně starající se o děti a domácnost (Tuček 2008, s. 81). Co se týká evropského srovnání situace mužů a žen na trhu práce, Tuček dospěl k závěru, že situace téměř ve všech zemích Evropské unie je z hlediska genderových rozdílů velmi podobná. Případné rozdíly vyplývají z národních specifik a historicky utvářených podmínek. Nedá se tedy jednoznačně říci, že se postkomunistické země od ostatních zemí výrazně liší (Tuček 2008). Podle Vodákové žijí ženy život na hraně rolí a identit. Ženy stojí zcela běžně před těmito alternativami: 1. Vzdát se dosažení mužsky definované profesní kariéry a věnovat se rodině. 2. Rezignovat na mateřství a utváření rodinné atmosféry a věnovat se zaměstnání a vlastní kariéře. 3. Balancovat na hraně obou rolí: odkládat založení rodiny do pozdějšího věku, minimalizovat počet dětí, snažit se průběžně zastat alespoň základní úkoly svázané s rolí matky, partnerky, hospodyně a zároveň docílit alespoň průměrné pozice v zaměstnání, průměrného platu atd. Výskyt této strategie je nejčastější. Výsledkem někdy bývá neuspokojení, únava, zanedbávání jedné z rolí nebo přebíhání z role do role (Vodáková 2003, s. 274). Ženy často ztrácejí kvalifikaci v čase rodičovské dovolené, po rodičovské dovolené přijímají nekvalifikovaná místa (aby to vyhovovalo péči o děti), takže svou kvalifikaci dále nerozvíjejí). Buď samy odcházejí na sekundární trh práce, nebo jsou na něj vytlačeny. Nízké mzdy jsou pak spojeny s nízkými důchody. Pak odejdou děti z rodiny, žena již svou kvalifikaci nemůže dohonit ani získat novou; pokud je ještě v takové situaci opustí manžel, jsou vytlačeny do chudoby. V sociologii se pro tento jev vžilo označení feminizace chudoby. Podle Mareše je tak nazýváno zvýšené riziko žen ocitnout se mezi chudými. Chudoba žen má nejen větší rozsah než chudoby mužů, ale má i odlišný obsah je odlišnou životní zkušeností. Míra zaměstnanosti je u žen obecně nižší než u mužů a míra nezaměstnanosti vyšší. Ženy jsou silněji závislé na dávkách sociálního státu než muži. Ženy jsou častěji než muži směrovány na tzv. sekundární trh práce (málo kvalifikovaná práce s nízkým mzdovým ohodnocením), často jsou vytlačovány do zaměstnání sezónního charakteru. Mají malý podíl v kvalifikovaných a manažerských pozicích. Jsou objektem mzdové diskriminace. Vysoký podíl žen pracuje na pracovních místech s částečným nebo zkráceným úvazkem. Jakékoliv omezení veřejných služeb sociálního státu dopadá tíživěji na ženy než na muže, neboť ony jsou nejčastějšími klienty těchto služeb. Přitom méně výhodné postavení na trhu práce vylučuje ženy v řadě případů z nároků na některé dávky sociálního státu, nebo je spojeno s nevýhodami při jejich čerpání (Mareš 1999, s. 51). 3.2 Sociálně vyloučení (bezdomovci, chudí lidé, nezaměstnaní) Podle Mareše dojímají bezdomovci majoritní populaci mnohem méně než ostatní důsledky chudoby. Veřejnost totiž chápe bezdomovce jako kriminálníky, alkoholiky, lidi s nedostatkem vůle a lidi ignorující sociální řád. Bezdomovci nejsou lidé spící na ulicích, ale také lidé žijící v nevyhovujících, nejistých nebo nebezpečných podmínkách. Mareš soudí, že lidi nezbavuje domova jen sociální nepřizpůsobivost; relativně velký a rostoucí počet bezdomovců je důsledkem strukturálních problémů, jako je nedostatek levných bytů, vysoká nezaměstnanost a rostoucí úroveň chudoby. Bezdomovství je více 12

14 než nedostatkem přístřeší a více než chudobou. Je součástí širšího procesu marginalizace, založeného na neschopnosti bezdomovců participovat na způsobu života, který je standardní pro většinu populace (Mareš 1999). Podle Mareše existuje kromě viditelné chudoby (nejviditelnější jsou bezdomovci) i skrytá chudoba. Jde o chudé, kteří neuplatňují svůj nárok na dávky sociální pomoci (důsledek nekompetentnosti některých chudých, obavy ze stigmatizace, hrdost, nezájem o pomoc majoritní populace). Paradoxně lze ke skryté chudobě počítat i její nejviditelnější složku: bezdomovce. Ti jsou nejviditelnějším projevy chudoby na ulicích, ale patří k nejméně viditelným v oficiálních statistikách (Mareš 1999, s ). Jaká je míra exkluze vybraných sociálně problémových skupin? Tuček se zabýval vztahem Čechů ke třem sociálním skupinám: k bezdomovcům, homosexuálům a chudým. Zjistil, že bezdomovství lidé obvykle spojují s drobnou kriminální činností, alkoholismem či jinou drogovou závislostí. Ve srovnání s evropskými zeměmi jsou Češi ve vztahu k bezdomovcům daleko méně tolerantní. Naopak vztah k homosexuálům je výrazně tolerantnější než jinde. Co se týká vztahů k chudým, i když rozdíly mezi bohatými a chudými vyvolávají ve společnosti určité napětí, jde spíše o všeobecné hodnocení, nikoliv o vyloučení či vytěsnění jednotlivců či jejich rodin postižených chudobou či nezaměstnaností z přátelských či sousedských vztahů, ovšem pokud jejich situace nespojuje s nálepkou bezdomovství či příslušnosti k problémovým etnikům (Tuček 2008, s. 101). S tím souvisí otázka, co si myslí Češi o tom, proč jsou u nás lidé, kteří žijí v nouzi. Podle Tučka Češi v mezinárodním porovnání řádově více (jako jediní) zdůrazňují na prvním místě lenost a nedostatek pevné vůle (Tuček 2008, s. 123). Závěr Soudržná společnost je společností, která nikoho nevylučuje z životních šancí. Německý sociolog Ralf Dahrendorf dospěl už na konci 80. let 20. století k závěru, že se v moderních společnostech, které přešly od průmyslových společností práce ke společnostem informací a služeb, objevil nový konflikt, konflikt o rozdělení životních šancí. Životní šance se podle Dahrendorfa skládají ze šancí volby (jedná se jednak o možnosti volit, které jsou dány občanskými právy, jednak o to, mít z čeho volit, což se týká zejména materiálního zabezpečení a společenského blahobytu) a z kulturních vazeb, které dávají volbám smysl a význam (Dahrendorf 1991). Podle Dahrendorfa je konflikt o rozdělení životních šancí individualizovaným konfliktem těch, kteří mají omezené životní šance. Jedná se o sociálně vyloučené a vylučované lidi, tedy o lidi nejenom bez zaopatření případně dokonce oprávnění, ale také o lidi bez kulturních pout. Sociálně vyloučení prožívají svou situaci jako osud, chybí jim naděje na úspěch, čímž se jejich situace výrazně odlišuje od třídních konfliktů ve společnosti práce, protože požadavky organizovaného dělnického hnutí měly naději na úspěch. Sociálně vyloučení nejsou na rozdíl od dělníků společnosti práce schopni žádné organizace (Dahrendorf 2007). Dahrendorf soudí, že individualizovaný konflikt ve společnosti informací se projevuje ve zvyšování kriminality, případně v opouštění společnosti, která se nám nezamlouvá (úniky k drogám, sektám, ale také k bezdomovství). Je tomu tak v důsledku toho, že informační kapitalismus je světem bez kulturních vazeb, tedy světem bez opor v hodnotách a společenských normách, které by měly být základním zdrojem solidarity a společné víry v to, že žijeme v dobré společnosti. 13

15 Produktivita informačního kapitalismu není založena na množství práce, ale na nových technologiích, na vědění, na vysoké kvalifikaci a na schopnosti zacházet s informacemi. Ve společnosti informací ubývá nekvalifikované nebo málo kvalifikované práce. Novou bídu a novou nezaměstnanost nelze vyřešit ekonomickým růstem, neboť ekonomický růst je založen právě na ubývání nekvalifikované a málo kvalifikované práce. Jedinou vstupenkou (oprávněním) k životním šancím je kvalifikace. Novou nezaměstnanost a novou bídu však nemůže vyřešit ani vzdělávací systém, neboť ten je nastaven tak, že ti, kterým chybí přístup, motivace nebo síly, jsou z něj vyloučeni (Dahrendorf 2007). Podle Dahrendorfa je základním znakem individualizovaného moderního sociálního konfliktu jeho rozptýlenost a všudypřítomnost. Z toho důvodu nazývá Dahrendorf informační společnost společností bez opor (bez kulturních pout), na kterých by měl stát sociální řád. Možnost existence nového řádu je závislá na tom, aby mělo co nejvíce lidí možnost volit, aby mělo z čeho volit a aby se podílelo na utváření společně sdílených kritérií toho, co volit (Dahrendorf 2007). Použitá literatura a zdroje DAHRENDORF, R Moderný sociálny konflikt. Eseje o politike slobody. Bratislava: Archa. DAHRENDORF, R Hledání nového řádu. Přednášky o politice svobody v 21. století. Praha Litomyšl: Paseka. HRADECKÝ, I. A KOL Definice a typologie bezdomovství. Praha: Naděje, o.s. MAREŠ, P Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: SLON. MAREŠ, P Sociální exkluze a inkluze. In SIROVÁTKA, T. (ed.) Sociální exkluze a inkluze menšin a marginalizovaných skupin. Brno: MU, s TUČEK, M. (ed.) 2008 Soudržnost v diferencující se společnosti. Praha: SoÚ AV ČR. VODÁKOVÁ, A Žena sociologická. In VODÁKOVÁ, A., VODÁKOVÁ O. (eds.) 2003 Rod ženský. Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme? Praha: SLON, s Evropská sociální charta, dostupné z cit. dne Národní akční plán sociálního začleňování , dostupné z cit. dne Sociální soudržnost, dostupné z cit. dne