Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzeneckého učení

Transkript

1

2 Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzeneckého učení Dr. Leopold Procházka Nakladatelství Antonín Šlechta, Úpice, květen 2015 Typografie Obálka Antonín Šlechta Antonín Šlechta ISBN (epub) ISBN (mobi) ISBN (pdf)

3 Budha a jeho učení 1926 Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím 1928 O buddhistické meditaci 1930 Buddha a Kristus 1933 Besedování s Bohem 1934 Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzeneckého učení 1934 Síla a působení Buddhova učení na lidské tvory duševně spřízněné 1934 Přednáška O vědomém jevu osobnostním 1928 Přednáška nábožensko-buddhistická v Plni a Brně

4 I. PŘEDMLUVA Jako v moři není od pobřeží do hlubin jeho náhlého spádu, ale sklon ten jest pozvolný, tak i v probuzenském učení není od světského nazírání k dosažení vhledu v skutečnost náhlého poznání, nýbrž pochod ten jest pozvolným duchovním vzrůstem. Knihu tuto označil jsem jako druhé rozšířené a přepracované vydání knihy Buddha a jeho učení z r Důležité je označení, že kniha původní byla přepracována, neboť vskutku během doby deseti let nepřetržitého a houževnatého zaměstnávání probuzenským učením, představující pochod mého duchovního vzrůstu v této oblasti, nabyl jsem poznatků opravňujících, by vyžadujících leckterou změnu a mnohý doplněk obsahu původní knihy. Nemohu ovšem ani dnes říci, že by mé nynější poznatky byly konečné a neomylné, zvláště když pro trvající nepřízeň poměrů a okolností dosud nemohlo dojíti k jedině rozhodujícímu, bezprostřednímu, intuitivnímu prožití, a mnoho uvedených vlastních myšlenek spočívá stále ještě jenom na nedostačujícím podkladu rozumování a neplodné spekulace. Musím zde připojiti důležité toto přiznání vlastní nehotovosti s buddhistickou poctivostí, pravdomluvností a otevřeností. Buddhovo učení jest, jak bude později v knize několikrát zdůrazněno, vlastním bezprostředním prožitím každého jedince pro sebe, procesem duchovního vzrůstu, k němuž třeba jednak určité doby podle individuelního založení, jednak příznivých nutných podmínek vhodné k tomu životosprávy; podobně asi, jako nelze žíti úrodu hned po zasetí, nebo pod sněhem trhati růže, ale nutno vyčkati času zrání a zatím pilně zalévati a pleti vyrážející býlí. Zápolím poctivě více než deset let po této stránce, ale nepříznivé vnější okolnosti brzdí na cestě a brání dokonalému vnitřnímu vyzrání. Podobám se stále ještě člověku líčenému v jedné z Buddhových řečí, který při svém putování pouští přichází ke studni a v její hloubi čerstvou vodu vidí, aniž může uhasiti žízeň bez nádoby k načerpání.chybí mi možnost dosažení klidu a ticha, oproštění od světa a převzatých povinností, oddání se rozjímání k nabytí intuitivního poznání. Možná že někdo namítne, zda mám právo mluviti o věci, která ve mně dosud neuzrála; nechť každý rozhodne v tom směru pro sebe, ale nedopustí, aby se moje přiznání stalo brzdou jeho cesty k neslyšeným a 4

5 neslýchaným pokladům Buddhova učení. Kniha nová jest nesporně lepší knihy původní a její vydání proto odůvodněno, pokud ovšem podle ducha probuzenského učení možno vůbec připustiti psaní knih a hromadění většinou spekulativních poznatků. Vzhledem k jedině správnému označení Buddhova učení jako avittaka a avičara, t.j. jako nepřístupné logickým vývodům a spekulativnímu hloubání, neboť uskutečnitelné pouze a jedině meditativní činností v intuitivním prožití na základě sebekázně a sebeovládání, jest i tato kniha vlastně odchýlením od správných zásad Buddhových a při krajní důslednosti neoprávněna sama sebou; třeba ji proto pokládati jen za pomůcku k zatímnímu rozumovému pochopení Buddhových zásad, před dosáhnutím možnosti jedině správného, hodnotného a rozhodujícího postupu podle jeho návodu, sledujícího bezprostřední prožití; jelikž jest vlastně značnou částí jakousi vědecko-filosofickou spekulací, kterou Buddha pro její naprostou nedostatečnost a bezpředmětnost v oblasti poznání skutečnosti zavrhoval, lze jí použíti jako jakéhosi předstupně při teoretickém uvádění v myšlenkový svět Buddhy před nastoupením praktického uplatnění. Kniha poslouží náboženským myslitelům při předpokladu, že se nezastaví u jejího obsahu a neučiní jej předmětem svého hloubání, nýbrž jej překročí v jedině hodnotném a správném nastoupení cesty podle Buddhova odkazu; neboť není určeno učení jeho dhamma, k zpracování v pojmech, nýbrž vyžaduje prktického použití, aby se dhamma-učení stalo bezprostředním dhamma-poznáním. Kniha může posloužiti též světským vědátorům, aby z ní čerpali a pro svá bádání použili hlubokých myšlenek staroindického poznání, i když se nezajímají o náboženskou stránku věci. Snad budou přivedeni k poznání, že světská věda, zůstane-li pouhou chladnou učeností, je s hlediska morálky bezcenná, že lidský duch může obsahovati mnoho znalostí a přece se k nim chovati jako skříň k moudrosti, obsažené v knihách v ní umístněných, že rozjímáním třeba světské vědění oživiti a zhodnotiti. Neběží o napodobování a misionování cizích myšlenek, nýbrž jde o vlastní vybudování a vypěstování západnické kultury, - churavějící tisícerými zly a nedostatky v člověku v dnešní jeho všednosti, s jeho problémy, neurosami, sociálními a politickáými bludnými představami a celou desorientací ve věci světového názoru, - na základě myšlenek odpovídajících skutečnosti. Pouhý intelekt nemůže ovšem zprvu pochopiti, jaký praktický význam by mohlo míti východní poznání, pročež je také zařaďuje jen jako filosofickou a ethnologickou kuriositu, ba ani učení sinologové dobře nechápou praktického upotřebení oněch 5

6 poznatků. Toto prohlášení nebudiž pokládáno za výtku, neboť kdo by chtěl zmenšovati a podceňovati zásluhy evropské vědy, odřezával by větev, na níž spočívá zapadnická kultura a civilizace. Věda světská není sice dokonalým přístrojem, jest však přece vysoce cennou hodnotou; má však konečně již věděti, že východ učí jinému chápání věcí, vyššímu, hlubšímu, pomocí bezprostředního vnitřního poznání, a opraviti v tom směru své představy, zařaďující východní poznatky zcela neoprávněně v obskurní oblast pověry a náboženského blouznění. Naučte lid, aby správně myslel, nebude pak třeba jej nutiti, aby správně jednal. Pozorujeme-li život, jak se dnes kolem projevuje, dospějeme při správném patření k přesvědčení, že nynější doba je převážně hmotařská v teorii i praxi. Většina lidí má zájem jen pro požitky smyslové, jejich ideálem je sobecké splnění různých radostí a rozkoší, bezohledné uspokojení osobní ješitnosti, prožívání požitků hrubšího a ušlechtilejšího druhu a dosažení vymožeností moderní civilisace. Vládne téměř všeobecně bezmezná chtivost po hmotných výhodách a statcích jakožto prostředku, jímž si možno opatřiti každou touženou zdánlivou potřebu a rozkoš, vládne téměř všeobecně kořistění se vší sobeckou bezohledností v zápase jednotlivce proti jednotlivci, celých tříd obyvatelstva proti sobě, všech proti všem, v boji bez konce se všemi zhoubnými důsledky. Plače-li člověk dobrý a zlý se směje, trpí-li slabý člověk a silný moci se těší, nuzuje-li se poctivec a padouch hýří, plahočí-li se člověk ušlechtilý v šlapacím mlýnu všedního života a člověk mělký se povaluje v blahobytu a zahálce, krátce vidí-li myslící tvor všechna ta provinění proti běžnému pojmu spravedlnosti, žádá si jako praktik odpomoci a jako teoretik prohloubení svého poznání až ke kořenu všeho patrného zla, v nichž by nebyl cit zraňován rozumem a rozum zneklidňován citem. Stupeň poznání, v němž člověk podle skutečnosti chápe vše, co se děje, jakožto zákonné a proto v daných poměrech nevyhnutelné, je správným světovým názorem. Nynější doba nemá takového názoru, aniž zná správnou cestu k odpomoci tisícerým sociálním nedostatkům; jeden názor žádá více lásky, druhý více policie, jiný navrhuje různé prostředky proti nezaměstnanosti, žebrotě, nemrvnosti, nemocem, válkám a dalším neblahým projevům lidské působnosti; podobné véce méně marné snahy možno za nynějších poměrů srovnati s čerpáním vody z potápějícího se člunu, aniž se kdo snaží vyspraviti díru v jeho dně, neboť nikdy ne- 6

7 bude dosaženo opravdového a trvalého zlepšení ve spolužití lidské společnosti, pokud nenastane všeobecné vyjasnění myslí o tom,čím život podle skutečnosti vlastně jest, co jest jeho pravou a co jenom zdánlivou hodnotou. Jelikož není správně chápán smysl a význam života podle skutečnosti, proto obecně představuje hodnotu o sobě, čímž bezohledný sobecký boj existenční je mnohdy pozvedán k stupni ctnosti a při přece se hlásícím svědomí halen v roucho nejrůznějších t.zv. ideálů, ač se může skutečná pomoc dostaviti jenom ze správného myšlení a nazírání, jako u potápějícího se člunu z vyspravení trhliny. Správné myšlení a nazírání všemi vrstvami lidské společnosti, zvláště o hodnotě života a smyslových jevů, otevře zcela jiné obzory a donutí uvažovati při všem konání, směřujícím k bezuzdnému ukojení chtíčů, o důsledcích, plynoucích nutně z hrubé sobeckosti. Má-li dojíti k ozdravění přítomných poměrů, třeba všem vrstvám lidské společnosti navrátiti ztracené mravní hodnoty náležitým výkladem učení odpovídajícího skutečnosti. Mnozí lidé se domnívají, že nynější doba není již vhodná pro všeobecné učení, že utvoření potřebné morálky jest věcí každého jedince pro sebe. Nesprávná domněnka ta přehlíží zkušenost, že lidstvu správný směr vždy udávali jenom Velikáni ducha celek vysoko převyšující, a že všude tam, kde podobných vůdčích geniů nebylo, objevila se netoliko duchovní plochost se svými nedostatky, ba zvrácenostmi, nýbrždostavily se i zhoubné bludy a omyly v životě jednotlivců a celých národů. Běžný rozum, i když prošel školami vědy, je sotva schopen proniknouti spletité a zauzlené cesty všedního života, tím méně ovšem hloubky skutečnosti, což se podaří jenom geniům zřídka se vyskytujícím a ruce si podávajícím přes mnohá staletí. Moderní věda vyloučila pouhou víru ze své oblasti a žádá pro vše zkušenost a důkaz; její vyznavače může uspokojiti jenom názor dovolávající se rozumu. I jim může vyhověti učení indického myslitele Siddhattha Gotamy, který pronikl v skutečnost a stal se Buddhou; vede k seznání skutečnosti, jaká jest, a nikoliv, jak o ní bludně soudíme, odkrývaje s ní poslední závoj a ukazuje ji v čiré opravdovosti. Jsou tři druhy lidí: lhostejní, které možno srovnati s nečinnými látkami chemickými a o nichž platí slovo Konfutsee, že shnilé dřevo nelze soustruhovati; věřící, které lze přirovnati k chemickým látkám, jejichž affinity jsou nasyceny; myslící hledači, kteří se podobají chemickým látkám ve stavu zrodu a pro něž obzvláště platí slovo Buddhy: strastipln je všechen živit! Hodnotu má kniha tato skoro výlučně pro posledně vytče- 7

8 ný druh lidí, neboť lhostejný člověk, i při značném t. zv. vzdělání, nepodrobí se námaze promyšlení nabízené látky, a u člověka věřícího vzbudí její obsah jen odpor a zbytečné námitky. Myslící člověk si mnohdy klade mnoho sužujících a zdánlivě nezodpověditelných otázek: Odkud pocházím? Čím a proč zde jsem? Jaké má býti mé správné konání? Co bude po mé smrti? neboť neodcházejí všichni lidé z tohoto s odevzdaností ve vyšší Vůli, nebo se rčením plaudite amici, a život a smrt jsou jim více než hrou, rovnicí, nebo přidělením a neodvratným osudem. Jelikož pak víra a věda nedávají k otázkám těm odpovědi dokonale uspokojující myslícího člověka, aniž ji kdy mohou dáti, jest úkolem této knihy mimo jiné také ukázati, že v učením probuzenském je obsaženo jejich rozluštění podle skutečnosti, i když pro většinu lidí prozatím v tak neobvyklé a evropskému myšlení cizí formě, že dosud nemohlo dosáhnouti většího významu, uznání a rozšíření; okolnost ta je také jednou z příčin, že Buddhův názor, skutečnosti plně odpovídající, s ní se dokonale ztotožňující, filosofií nepochopen a přírodní vědou nepovšimnut, jest zatím téměř ztracen pro většinu evropského obyvatelstva a potřeby dnešní doby. Touha po vysvětlení světa a života plane v každém uvažujícím tvoru s větší nebo menší mocností, neboť vidí sebe vstavena ve světový systém, v němž se chce vyznati, jež chce chápati; představuje se mu jednak jako něco co jest, věci kolem něho, i s ním samotným, jednak jako něco, co se děje, na věcech těch se odehrávající dění. Z toho plynoucí otázky: Co je svět, jak a proč se v něm odehrává určité dění spadají v otázku jednu, po dostatečném důvodu toho všeho, neboť dostatečný důvod jest myšlenkovou nezbytností danou duchovním životem. Vesmír se všemi věcmi a pochody jest myslícímu člověku druhem loutkového divadla: vidí loutky tančiti, nevidí však hybných vláken a co jimi potahuje; jeho snaha po světovém názoru je žádostí viděti dění jaksi za kulisy, odposlouchati přírodě její tajemství a pochopiti její smysl a význam života a světa. Dnešní pokolení bylo svědkem katastrofy světové války. Provalily se, jako z hnisavého nádoru, proudy záští, chtíčů, lží a jiných zhoubností, které se dosud skrývaly, snad pouze tušeny, ve svém nebezpečí však neznámy, pod blyštícím se škraloupem zdánlivé kultury. Ukázalo se s hroznou srozumitelností, že podklad, zdánlivě pevně založený náboženstvím, státem a filosofií, jest prohnilý a zpuchřelý; slova, zdající se obklopena svatozáří věčné pravdy, obnažila se v duté frázovitosti. Surovost a sobectví v neslýchané míře zaplavily svět, a zatím co mnozí lidé hynuli 8

9 v bídě, hýřili jiní v nadměrném přebytku, a lidé s citlivým srdcem se odvraceli od toho všeho s děsem, hanbou a hnusem. Buddhovo učení mluví tiše a skromně k umlklému nebo třesoucímu se svědomí. Kéž by se stalo blízkým a hlasitým voláním, ač přichází z velké prostorové a časové vzdálenosti a těžko dosahuje ucha lidstva hmotařstvím zamořeného! Po jeho cestě kráčí člověk v ušlechtilé osamělosti, jako po stezkách vysokých a opuštěných pohoří; málo těch, kteří do jeho výše pronikají a pozvolna zvykají duchovní oko oslňujícímu světlu jeho pravdy. Kniha tato vzniklo z vnitřního popudu a z probuzenské povinnosti s učením seznamovati, na základě prostudování a porozjímání několika set odborných knih a děl indické a evropské filosofie. Vím, že ji převážná většina lidí nevezme vůbec do ruky, několik málo ji prolistuje, snad dokonce zběžně přečte z toho neb onoho důvodu, aniž jim obsah dá tušiti svou nesmírnou důležitost a přímo osudovou závažnost. Jenom zcela mizivý početlis zvětří v podvědomí její hodnotu, ale většinou i těm, ve víru denních světských událostí, starostí a radostí, překryje se okamžitý zájem brzy vrstvou světského prachu. Snad však přece bude mezi těmito posledně zmíněnými lidmi několik jedinců obsah chápajících a jím stržených k trvalejšímu zájmu; pak již stálo za to, aby byla napsána. Netvrdím, že by vše, co v knize mimo slova Buddhova je uvedeno a co zvláště čpí dohadem, filosofickým výkladem a spekulací, bylo zcela shodné se skutečností, neboť pojmové myšlení k oněm věcem není správnou cestou. Koho pak i způsob vyjadřování bude zarážeti, nechť uváží, že přetěžko jest intuice vyjádřiti slovy, neboť lidská řeč je nástrojem pro zcela jiný obor; nechť ví, že jsem mnohdy přímo číhal na vhodný výraz, vystihující intuitivní prožitek, a po nalezení jenom zřídka býval spokojen; jest i mnoho prožitků, o jejichž slovní podání jsem se vůbec nepokusil, znaje marnost takového počínání. Mnohde vložil jsem i báseň, ač umělá tato forma mluvy se nehodí zcela k střízlivosti Buddhova učení; rozlišuje se však od řeči prosté také tím, že jí nejsou mnohé, po sdělení a pochopení prahnoucí myšlenky přímo vysloveny, nýbrž jsou jenom naznačeny jistým mlčením; to si musí čtenář při vážném zájmu sám pro sebe doplniti a vyložiti, čísti mezi řádky, kdežto mluva prostá se jaksi vnucuje bez zřetele a ohledu k svobodné vůli. Duch však žije v rozměrech svobodné vůle a v svobodně tvořící síle představivosti; nelze jej donucovati, aniž je oslabován, neboť obvykle mu bývá směrodatná vlastní svoboda, nikoliv pravda a správnost. Konání duchvních správných a dobrých činů z donucení povzbuzuje a 9

10 podporuje člověka často méně, nežli jeho svobodné bloudění a hřešení. Zřídka vede k cíli donucování k dobru nebo sugestivní ovlivňování k správnému chápání, skoro vždy však cesta probuzení svobody poučovaného člověka v žádaném směru. Dobrý učitel proto nepřemlouvá, nýbrž osvobozuje a rozvinuje žákův vlastní svobodný posudek v poučném usměrnění; nedává strnulých a pevných, byť i správných směrnic, které určitým, byť i nepatrným nucením zotročují a vyvolávají odpor pocitu svobody. V básni spočívá smysl více ve vynechaném nežli v řečeném, a také pravé duchovní působení má více význam mlčení nežli řeči ; udělení popudu, dávajícího možnost dalšího svobodného myšlení, jest činem správným, neboť zabraňuje se jím vzniku protiproudu z oklešťované svobody, bránící se donucování, v němž se mnohdy ke škodě člověka zhutní. Také se zřetelem k této zkušenosti jest v knize mnohé jen naznačeno a ponechána možnost nedonucovanému svobodnému uvážení. V dílo shrnul jsem aspoň nejskvělejší perly nasbírané v knihách mé odborné knihovny, jinak celé poklady myšlenkové zanechal jsem zpět; i tak zabral skromný výběr mnoho místa; vybrané podrobil jsem rozjímání, z něhož vzešel tmel, pojící vše dohromady, mé i cizí myšlenky a prožitky, vesměs kotvící v slově Buddhově a k němu se zase vracejí zpět. Buddham saranam gaččhami. U Buddhy nalezl jsem útočiště. 10

11 PRAVÉ POZNÁNÍ Volně ze stř.sb. řečí 9/I. Tak jsem slyšel Jednou dlel Buddhau Savatthi, v zahradě Anathapindikově. Zde obrátil se ctihodný Sariputto ke shromážděným mnichům toutořečí: Pravé poznání, pravé poznání, se praví, mniši. Kdy má však mnich pravé poznání, kdy jest jeho důvěra v učení osvědčena, kdy přináleží k ušlechtilému učení tomu? - Z daleka bychom se k ctihodnému Sariputto dostavili, pravili oni mniši, aby se nám poučení v tom směru dstalo; bylo by záhodno, kdyby ctihodný Sariputto předmět ten osvětlil a vyložil, zachováme slova jeho v paměti! - Tož slyšte, bratři, a pozor mějte na mou řeč! Seznává-li mnich zlo a kořen jeho, dobro a kořen jeho podle skutečnosti, má pravé poznání, jeho důvěra v učení jest osvědčena a přináleží k ušlechtilému učení tomu. Co jest však zlo a kořen jeho, dobro a kořen jeho? Braní života, přivlastňování si věcí nedaných, hovění necudnosti, lež, pomluva, příkrá mluva, žvanění, chtíč, záští a nesprávné poznání jsou zlem; vášeň, nenávist a blud jsou kořenem zla. Zanechání braní života, upuštění od braní věcí nedaných, nehovění necudnosti, vystříhání se lži, pomluvě, příkré mluvě, žvanění, bezžádostivost, bezzáštivost a správné poznání jsou dobrem; bezvášnivost, beznenávistnost a bezbludnost jsou kořenem dobra. Poznává-li mnich takto zlo a kořen jeho, dobro a kořen jeho, pak potlačí sklony svého chtění, mylný pojem o svém Já, ztratí nevědomost, získá vědění a učiní konec strasti ještě v tomto životě. - Dobře, bratře, pravili oni shromáždění mniši, potěšeni a uspokojeni řečí ctihodného Sariputty, a kladli další otázku: Jest snad, bratře, ještě jiný způsob, aby dosáhl mnich správného poznání, kdy jest jeho důvěra v učení osvědčena, kdy přináleží k ušlechtilému učení tomu? - Zajisté, bratři! odpověděl ctihodný Sariputto. Poznává-li mnich pochod výživy, jeho vznik, zánik a cestu k zániku jeho vedoucí podle skutečnosti, má správné poznání, jeho důvěra v učení je osvědčena a přináleží k ušlechtilému učení tomu. Jest čtvero druhů výživy, pro vzniklé tvory k udržení, pro vznikající k vyvinutí: hmotná výživa jemná nebo hrubá, smyslový dotek, zaujetí duchovního stanoviska a vědomí. Vznik a trvání životní žizně podmiňuje vznik a trvání pochodu výživy, potlačení životní žízně podmiňuje zánik pochodu výživy. A toto jest správná osmičlenná stezka, vedoucí k zániku pochodu výživy: správné poznání, správné rozhodování, správná mluva, správné konání, správná životospráva, správ- 11

12 ná snaha, správné zvnitřnění a správné soustředění. Poznává-li mnich takto pochod výživy, jeho vznik, zánik a cestu k zániku jeho vedoucí, pak potlačí sklony svého chtění, mylný pojem o svém Já, ztratí nevědomost, získá vědění a učiní konec strasti ještě v tomto životě. A dále, bratři: Poznává-li mnich strast, její vznik, zánik a cestu k zániku strasti vedoucí podle skutečnosti, má správné poznání, jeho důvěra k učení je osvědčena a přináleží k ušlechtilému učení tomu. Co jest však strast, její vznik, zánik a stezka k zániku strasti vedoucí? Zrození je strastí, stáří je strastí, nemoc je strastí, smrt je strastí, starost, žal a zoufalství jsou strastí, nedosažení touženého je strastí, krátce řečeno: pět skupin lpění, tvořících osobnost, je strastí. A co je vznik strasti? Je to ona životní žízeň, znovuzrozování sející, spojená tu a tam s uspokojením smyslových žádostivostí. A co je zánik strasti? Právě této žízně dokonalé překonání beze zbytku, její zapuzení, potlačení, vyhubení. A co je cesta k zániku strasti vedoucí? Je to ona spásná osmičlenná stezka: správné poznání, správné rozhodování, správná mluva, správné konání, správná životospráva, správná snaha, správné zvnitřnění a správné soustředění. Poznává-li mnich takto strast, její vznik, zánik a cestu k zániku strasti vedoucí, pak zapudí sklony svého chtění, bludný pojem o svém Já, ztratí nevědomost, získá vědění a učiní konec strasti ještě v tomto životě. A dále, bratři: Poznává-li mnich stárnutí a zmírání, jejich vznik, zánik a cestu k zániku jejich vedoucí podle skutečnosti, má správné poznání, jeho důvěra k učení je osvědčena a přináleží k ušlechtilému učení tomu. Co jest však stárnutí a zmírání, jejich vznik, zánik a cesta k jejich zániku vedoucí? Tvorů různých druhů opotřebování, churavění, šedivění, vrásčení, mizení sil, slábnutí smyslů je stárnutím. Tvorů různých druhů chřadnutí, porušení, naplnění času, rozpad, rozklad, zánik jest zmíráním. Vznik zrození podmiňuje vznik stárnutí a zmírání, zánik zrození podmiňuje jejich zánik. Co jest však zrození, jeho vznik, zánik a cesta k zániku jeho vedoucí? Tvorů různých druhů klíčení, početí, tvoření, porození, uchopení smyslových oblastí je zrozením. Vznik a trvání dění podmiňuje vznik zrození, zánik dění podmiňuje jeho zánik. Jsou tři druhy dění: v oblasti smyslů, v oblasti čistých tvarů, a v oblasti beztvaré. Vznik lpění a uchopování podmiňuje vznik dění, zánik lpění a uchopování podmiňuje jeho zánik. Jsou čtyři druhy lpění a uchopování: na základě smyslovosti, nesprávného názoru, ctnostných činů, a víry v duši vlastního Já. Vznik životní žízně podmiňuje vznik lpění a uchopování, zánik žízně podmiňuje jejich zánik. Jest šest druhů žízně: po viditelných tvarech, zvucích 12

13 pachu, chuti, hmatu a pojmových představách. Vznik pociťování podmiňuje vznik žízně, zánik pociťování podmiňuje její zánik. Jest šest druhů pociťování: pocit vzniklý dotekem zrakovým, sluchovým, čichovým, chuťovým, hmatovým a myšlenkovým. Vznik smyslového doteku podmiňuje vznik pociťování, zánik smyslového doteku podmiňuje zánik jeho. Jest šest druhů doteku: zrakový, sluchový, čichový, chuťový, hmatový a myšlenkový. Vznik šesteré smyslové oblasti podmiňuje vznik doteku, zánik šesteré smyslové oblasti podmiňuje jeho zánik. Jest šest smyslových oblastí: smysl zrakový, sluchový, čichový, chuťový, hmatový a myšlenkový. Vznik duchovního tvaru osobnostního podmiňuje vznik šesteré oblasti smyslové, zánik duchovního tvaru osobnostního podmiňuje její zánik. Co jest však duchovní tvar osobnostní, jeho vznik, zánik a cesta vedoucí k zániku jeho? Smyslový dotek, pociťování, vnímání, myšlení a rozlišování jsou duchovní výrazy; čtyři hlavní základní hmotné látky a na nich závislá forma jest tělesným tvarem; celek jest duchovním tvarem osobnostním. Vznik vědomí podmiňuje vznik duchovního tvaru osobnostního, zánik vědomí podmiňuje zánik jeho. Jest šestero druhů vědomí: zrakové, sluchové, čichové, chuťové, hmatové a myšlenkové. Vznik a trvání tvořivých hnutí chtivých podmiňuje vznik a trvání vědomí, zánik tvořivých hnutí chtivých podmiňuje zánik jeho. Jsou tři druhy tvořivých hnutí chtivých: skutkový, slovní a myšlenkový. Vznik a trvání zaslepené nevědomosti podmiňuje vznik a trvání tvořivých hnutí chtivých, zánik zaslepené nevědomosti podmiňuje jejich zánik. Co jest však zaslepená nevědomost, její vznik, zánik a k zániku jejímu vedoucí cesta? Neznati strast, vznik strasti, zánik strasti a k zániku strasti vedoucí cestu podle skutečnosti, je zaslepenou nevědomostí. Vznik a trvání pudového bludu podmiňuje vznik a trvání nevědomé zaslepenosti, zánik pudového bludu podmiňuje její zánik. Jsou tři druhy pudového bludu: smyslové žádostivosti, životní a nevědomostní. Vznik a trvání zaslepené nevědomosti podmiňuje vznik a trvání pudového bludu, zánik zaslepené nevědomosti podmiňuje zánik jeho. A toto jest správná osmičlenná stezka, vedoucí k zániku pudového bludu: správné poznání, správné rozhodování, správná mluva, správné konání, správná životospráva, správná snaha, správné zvnitřnění a správné soustředění. Poznává-li mnich takto blud, jeho vznik, zánik a k zániku jeho vedoucí cestu, pak potlačí sklony svého chtění, mylný pojem o svém Já, ztratí nevědomost, získá vědění a učiní konec strasti ještě v tomto životě. Tak pravil ctihodný Sariputto. Uspokojeni těšili se mniši z jeho slov. 13

14 II. BUDDHA Jej zří duch můj, jak oka jasné zření, Za noci, ve dne, stále bez umdlení, Vděk srdcem hárá za dar poučení, Od něhož, cítím, odluky již není. Buddha se narodil kolem r. 560 před naším letopočtem. Jméno to není vlastním jménem, nýbrž označením stavu a významu: osvícený, probuzený, klam překonavší, dospělý k osvoboditelskému poznání; je to stav procitnutí z mylného nazírání na světové a životní dění, jemuž každý tvor bezpodmínečně více méně podléhá podle svého vnitřního vývoje, k nazírání podle skutečnosti, nabytí spásného osvícení. Jeho jméno bylo Siddhatha, příjmení Gotamo a příslušel kmeni Sakya. Narodil se v háji Lumbini poblíže města Kapilavatthu, kdež prožíval také mládí v nadbytku a přepychu. Později uzavřel manželství s dcerou sousedního význačného rodu jménem Yasodhara a měl s ní syna jménem Rahula. Legenda vypravuje, že před odchodem v bezdomoví a tudíž ovšem před dosažením stavu Buddhy podnikl čtyři vyjížďky ze svého parku do města, při nichž se setkal nejprve s bezmocným, věkem zdolaným starcem, pak s člověkem těžce nemocným, poté s pohřebním průvodem a konečně s klidným, se světem zúčtovavším mnichem. Prvá tři setkání vyvolala v něm trýznivě pochmurné představy o osudu člověka a strastiplnosti života, kdežto čtvrté setkání ukázalo mu klid a vyrovnanost člověka, který se od věcí tohoto světa odvrátil a jejich lákavé vnady překonal. Vše kolem něho pozbývalo pak dosavadní hodnoty, bezcenné stávaly se radovánky a nádhera jeho domu, by i vlastní rodina zatlačena byla v zájmu zcela do pozadí. Konečně se rozhodl všechny ony nicotnosti kolem sebe opustiti a věnovati se v ústraní bádání a pátrání po příčinách životních strastí, jevících se zvlaště stárnutím, nemocí a smrtí, jakož i po prostředku k jejich zamezení. Jelikož k tomu bylo ovšem zapotřebí klidu a odvrácení od všech světských záležitostí, čehož nemohl plně nalézti v dosavadním prostředí, prchl jedné noci, hned po narození svého syna, v němž viděl nové pouto k světu smyslů, v 29. Roku života svého z domova do bezdomoví za vytčeným cílem. 14

15 Nejprve se odebral k několika věhlasným asketickým učitelům, aby seznal jejich výklady, názory a učení; žádným z nich však nebyl spokojen, prohlédaje jejich nedokonalost a nehotovost, i když učení ta obsahovala významná poznání. Opustil proto učitele jednoho po druhém a rozhodl se v samotě dosáhnout přísnou askesí žádoucího vědění, kteráž cesta byla tehdy v Indii všeobecně zavedená a zvyklá. Poblíže něho prodlévalo pět asketů, které v krajní snaze sebetrýzně záhy předstihl, takže k němu vzhlíželi jako k vůdci. Následek jeho vyhrocené krajní askese byl však ten, že místo aby dosáhl vědění, vysílil své tělo až k hranici životní možnosti. Pak poznal, že se ubíral nesprávnou cestou, a počal proto opět přijímati potravu rýžové kaše, chápaje, že jenom zdravé a odolné tělo může býti upotřebitelným nástrojem k dosažení hledaného cíle. Oněch úět asketů vidělo však v jeho počínání odpadnutí od jedině spásné askese a návrat k bujné životosprávě. Asket Gotamo zůstal pak sám a pokračoval meditací neúnavně v rozjímání o otázkách ho poutajících, až pojednou jedné noci se mu intuicí projevila jistota jako prožité vnitřní osvícení, že dosáhl touženého poznání a cíle. Stal se Buddhou, tj. tvorem probuzeným z klamného životního snu, v 35. Roce věku svého. Místo, kde se tak stalo, nyzývá se Buddha Gaya. Na něm byla později zřízena vladcem Ašokou svatyně, až doposud se zachovavší; u ní roste strom, zvaný v rostlinopise Ficus religion, který má býti oním historickým stromem, pod nímž se asket Gotamo stal Buddhou, o čemž se však právem pochybuje a což jest ovšem pro jádro věci zcela lhostejné. Bodhisatta Gotamo byl tvor dosáhnuvší vývojového vrcholu a obdařený proto potřebnými vlastnostmi a schopnostmi k získání správného intuitivního názoruo světě a jeho dění i o životě. Nedal se svésti klamnou vnadou světských věcí, i když byla opatřena nejideálnějším obalem, neboť nevědomost o pravém stavu věcí byla u něho již pouhým slabým povlakem a hebkým závojem přes úvahovou jeho schopnost. Proto mohl při svém přemítání a rozjímání stoupati stále výše až k podstatě věci, nesetrvati v žádném zdánlivě hodnotném nižším dosažku, a postupným odstraňováním přikážek i t. zv. Vysokých ideálů dopracovati se konečného poznání. Když se jako bodhisatta ponořil ve spásném míru srdce v rozjímání o nejvyšší moudrosti, přehlížel kromě jiného svým duchovním zrakem všechna svá dřívější zrození a vspoměl si postupně na všechna místa svých dřívějších bezpočetných životů a vztahů k nejrůznějím tvorům. V 15

16 prožívání životního kaleidoskopu toho viděl, jak z každé smrti nový život vzniká a jak vše po jistém trvání opět zmírá v důsledku svého zrození; poznával, že se tak děje všem tvorům, dobrým i zlým, vysokým i nízkým, bohatým i chudým, že každý klidí ovoce své setby; tvory, kteří dobře konali v životě svém, viděl jásati buď v nebeských oblastech nebo v lidské podobě v šťastných poměrech, tvory, kteří zlo rozsívali, viděl naříkati v utrpení pekelných propastí nebo strastiplného nového života zvířecího nebo lidského. Zřel však také, že i tvorové nebeských oblastí konečně odtud mizejí v důsledku svých zbylých vášní, které je přivádějí k novému zrodu mnohdy v nižších oblastech se všemi s tím spojenými strastmi a nebezpečími dalších existencí. A poznal proto, že vše je duté a marnivé, bez podstaty a trvání. Vpravě shlédl přirozenost všech životních oblastí, přešel duchem od pekel až k více méně šťastným tvorům nebes, nikde však nezřel konečného vykoupení z životního kolotání. Po dosaženém osvícení zůstal Buddha jistý čas v ústraní, promýšleje nejspíše podrobně své vznikající učení, nežli vystoupí na veřejnost s jeho hlásáním; rozhlížel se znova duchovním zrakem po veškerém třesoucím se životě, jeho bídě, strasti a nevědomosti, a dřívější jeho soustrast s veškerenstvem zrodila rozhodnutí, aby bloudícímu lidstvu pomohl zbaviti se okovů vášní, záští a nevědomosti, z nichž pramení vše zlé, ač jasně zřel obtížnost svého úkolu. Praví se, že váhal, má-li vůbec počíti s hlásáním nabytého poznání, neboť věděl, že lidstvo ujařmené náhledy odpovídajícími samolásce a bludy hovícími sobectví nebude převážně schopno jeho učení chápati; jenom soucitný ohled na několik jedinců, schopných postřehnouti pravdu, přiměl Buddhu k nastoupení putování a hlásání seznané pravdy o skutečnosti. Stal se učitelem myslících tvorů a ukázal, jak třeba správně nazírati, uvažovati a jednati, aby bylo dosaženo přiblížení cíli, by cíle sama; učil cestě k cíli, ovšem těžce schůdné lidem vezdejšího světa, vedoucí přes znehodnocení všeho, čeho si dosud vážili v bludném cenění. Nejprve vzpomněl oněch pěti spolumnichů, kteří ho opustili; žili v parku Isipatana u Benares a tam zaměřil Buddha své kroky. Mniši oni připojili se po jistém váhání k jeho učení a záhy poté byl rozmnožen počet přivrženců Buddhova učení v značné množství osob hledajících pravdu. Při rozchodu jejich do všech končin a směrů vyzýval je Buddha slovy: Jděte a putujte, mniši, k dobru a spáse bohů a lidí, ze soucitu k světu! Kažte učení dobré na počátku, uprostřed a na jeho konci; hlásejte vedení správného života spásného! 16

17 Buddha nebyl sociálním reformátorem a byly mu naprosto vzdáleny jakékoliv úmysly zásahu v světské záležitosti a nabytí vlivu na úpravu státního zařízení a lidské společnosti; neměl zájmu na jakémkoliv světském zřízení, starosti a boje světa nebyly mu ničím a naprosto se o ně nestaral, což jest přiměřeným důsledkem vhledu v dění podle skutečnosti. Postavení člověka ve společnosti bylo podle něho získáno nebo zaviněno vlastní zásluhou nebo zaviněním dřívějšího nebo přítomného konání; proto neučil: každému stejně, nýbrž hlásal: každému, co mu patří. Učil laické přívržence úctě k řádným rodičům, učitelům a představeným, jakož i plnění povinností uložených životem v rodině a veřejnosti; ovšem vyvěrá z jeho učení laického mocná morálka, jejíž sledování samočinně působí blahodárně ve všech směrech lidského uplatňování. Buddha kázal všem, kdož si toho výslovně přáli a k němu se obraceli, bez domlouvání a přemlouvání, bez jakýchkoliv světských úmyslů a cílů, až do své smrti po dobu 45 let, putuje od místa k místu; nikomu se nevnucoval a nikoho se nesnažil obrátiti k svému názoru. Jeho typická působivá forma výkladu vůči asketům a přivržencům jiného nazírání, nebo vůči vlastním mnichům a sledovatelům, hlásícím se k dotazům a rozhovorům o nejrůznějších předmětech, byl sokratický dialog, jímž nesprávné dotazy a názory byly uvedeny promyšlenými a vhodně užitými úvahami a vývody vniveč a poučený tazatel přiveden na správnou cestu. Jinak přizpůsoboval své řeči schopnostem přítomných posluchačů, jež bystrým vnímáním přesně rozpoznával, a používal častých přirovníní, neboť, jak pravil, způsobem tím dosáhne mnohý rozumný člověk žádoucího pochopení. Podle odůvodněně jím stanoveného pravidla používal jednou denně před polednem prostou potravu, která podle tehdejšího zvyku byla jako almužna rozdělována obyvatelstvem asketům a mnichům snažícím se o dosažení poznání a vykoupení. Krátce před svou smrtí onemocněl nejspíše následkem požití pokrmu z jedovatých hub a zemřel kolem r. 480 před naším letopočtem ve stáří asi 80 let. Ještě během posledních hodin života mluvil ke svým učedníkům a připomínal jim hlavní zásady učení. Jeho poslední slova byla: Všechny věci, jež vznikly a jsou tudíž složené podstaty, podléhají pomíjejícnosti, pročež pracujte bez oddechu na svém vykoupení! - Smrt Buddhova nastala v Kusinara, nedaleko jeho rodiště. V těchto několika větách bylo řečeno o Budhovi, jako hmotném jevu, vše důležitější. Zajisté byl nejvýznamnějším mužem, který kdy žil a vlivjeho nejen na současníky nesmírný, nýbrž ještě dnes trvající a nevyhla- 17

18 ditelný ani v dálné budoucnosti. Kol prostého, zcela přirozeného jádra života Buddhova utvořilo se během času podáním předivo legendárních okras, jak obvykle bývá u takových osobností, jehož přepjaté nadnášení se mnohdyuplatňuje i ve vydání jeho řečí, v Palikanonu. Ovšem že nemá Buddha nic společného s těmito příkrasami, které působí na chápajícího člověka často přímo odpudivě, a dlužno je odkázati na účet nadšených, ale nedokonalých některých jeho učedníků a následovníků, kteří v nepochopení jeho důsledného setrvávání na skutečnosti přičinili mnohdy k jeho prostým řečem bezcenné ozdoby, kterých jeho původní slovo jistě bylo prosto. Jeho učební systém nezná kněží, obce a církve, nezná chrámů, obřadů a motliteb, a kde se snad s podobnými věcmi shledáváme, jde vždy o pozdější úpravu a zařízení, které se smyslem jeho učení nemají nic společného, by jsou mu mnohdy protichůdné. Je také třeba ujasniti si poměr člověka k Buddhovi, čím člověku byl a jest, a co pro něho jeho probuzenské učení znamená. Především třeba zdůrazniti, že Buddha nebyl a není ani Bohem, ani vyslancem božím. Buddha byl dokonalým člověkem, který v poznání skutečnosti dosáhl vrcholné možnosti. I nejvyšší Bůh, jehož existence není popírána, aniž však přisuzována mu nějaká důležitost při osvobozovací cestě tvora z koloběhů životních, jest v Buddhově názoru součástí světového dění, podléhající jako vše svým vznikem i nutnému zániku, takže nad něho vysoko přečnívá Buddha svým poznáním a překonáním příčinnostního zákona dění. Buddha není tudíž Bohem, k němuž bychom se mohli obraceti ve svých strastech a který by mohl od nich uchrániti; vidíme v něm člověka, jak bloudil a se snažil, konečně pak zvítězil železným úsilím a nejkrajnějším vypětím svých duchovních sil nad nevědomostí, jehož příkladu každý tvor, chce-li, může s úspěchem následovati. Těžko lze vyjádřiti slovy nesmírnost osoby Buddhovy, jeho moudrosti a dobroty; také toho není zapotřebí a podobný byzantinismus jest ovšem každého skutečně chápajícího člověka naprosto vzdálen. Buddha byl učitelem, ukazatelem cesty a cenu má jeho poznání shrnuté v učení, a to jenm jako pomůcka, nikoliv Buddha sám. Aby bylo pochopeno, jak Buddha dospěl k svému vědění, třeba porozuměti vývojovému pochodu během nespočetných existencí jeho znovuzrozování. Pojem Buddha nechová v sobě jedinečnosti, jelikož pochod probuzení z nevědomosti a klamu o světovém a životní dění odehrál se ve vesmírovém dění bez počátku a konce již na nespočetném množství k tomu vyzrálých tvorů, předcházejících historického 18

19 Buddhu, a odehraje se na bezpočetném množství podobných tvorů, jej následujících. Takový pochod probuzení může nastati a také nastává u každého správně poučeného a podle toho jednajícího tvora obyčejného s tím rozdílem, že Buddha jest nehlásané cesty hlasatelem, neukázané cesty ukazatelem, nepoučované cesty učitelem, neobjevené cesty objevitelem, kdežto obyčejný tvor dosahuje cíle nikoliv ze sebe sama, ač zcela vlastním přičiněním, nýbrž na základě přijatého poučení Buddhova, což pro konečný cíl jest ovšem nerozhodné. Stavu Buddhy předchází t. zv. Stav bodhisatta, tvora, který dospěl vývojové výše, po níž musí následovati přirozené probuzení k poznání pravdy o skutečnosti. Dosažení osvícení bodhi, jest pochodem vzrůstu jako všechny jiné skutečnosti, jeho vyvrcholením, a od nich odlišné jenom nesmírnou řídkostí vyvrcholení toho, které spočívá v dosažených podmínkách: jasné nepředpojatosti, neotřesitelné trpělivosti, bezohledné obětavosti, nezlomného úsilí a neobyčejné vnímavosti pro skutečnost; podmínky ty se během životního procesu takového individuálního životního proudu vykrystalizovaly z nabývaných zkušeností a správného vedení prožívaných životů. Buddha jest nejskvělejším, ale nesmírně zřídka se vyskytujícím konečným plodem, který může vzrůsti ze životního bahna; teprve po uplynutí obrovité prostory časové se stává, že naplní jeho čas. Buddha jest prototyp skutečnosti, v němž je vše prožito: přechod od bezpočátečné nevědomosti k vědění, od bezpočátečné strasti k vykoupení. Je-li dosažení konečného vědění a vykoupení spojeno s naprostým obětováním všech zdánlivých hodnot a dosud ceněných ideálů, nelze tomu s hlediska skutečnosti nic vytýkati, jak vždy bude činiti člověk lpící dosud na svém zdánlivém Já a nesprávně hodnotící v zaslepené nevědomosti předměty svých smylů. Buddha pravil: Jsou asketi a bráhmane, mniši, kteří mě obviňují nesprávným, nicotným a neskutečným způsobem: Nihilistou jest asket Gotamo! Jsoucího tvora zničení, přestání učí! Co nejsem, co neučím, z toho mne obviňují oni asketi a bráhmane nesprávným, nicotným a neskutečným způsobem, neboť od počátku, mniši, právě jako dnes, učím strasti a strasti zanechání. Netušené požehnání kyne tvoru, který se neuspokojí jen těmito málo řádky, nýbrž vážným rozjímáním snažiti se bude pochopiti největšího Učitele lidstva i bohů v jeho učení a přizpůsobiti podle možnosti své konání jeho návodu. Život Buddhův v Indii a tudíž i vznik jeho učení spadá do času filosofického a náboženského vývoje indické rasy; jeho světový názor jest 19

20 vhledem do skutečnosti a ovocem duchovního a mravního rozvoje v národě, u něhož hluboké problémy náboženské šly před všemi záležitostmi hmotné civilisace. Jest přirozeno, že názor ten, nabízející ve vedoucích zásadách o bezbytostnosti životních jevů a příčinnosti životních jevů a příčinnosti všeho dění zcela opačný výklad nežli panující animistická myšlenka, vyvolala kritiku a množství námitek. Indií křížem krážem procházelo tehdy mnoho mužů a žen s vlastním zjevením, poznáním a vysvětlováním podstaty života a jeho smyslu a účelu; každý z nich hlásal nějaké nové evangelium, nové luštění záhady existence, a sledován byl svými učedníky a přivrženci. Setkáváme se často v buddhistických spisech s nimi, jako s hluboce založenými hledateli pravdy, v duchaplných rozhovorech s Buddhou nebo jeho významnými učedníky, někdy ve stavu povzneseném a nepřesvědčitelném, opatřeném mnohými neotřesitelnými bludy, jindy opět nalezší v rozmluvě s Buddhou správné přesvědčení a poznání. Buddha si vždy vážil volného vzájemného výkladu, důkladného projednání hlásaných zásad, což jest prostředkem k pochopení; nechoval tajemství, v něž by nebylo možno vniknouti, nekladl požadavku víry, jíž myslící člověk nemůže báti uspokojen. Odstranil všechny prvé příčiny, ukázal blud víry v podstatné Já, v nezměnitelnou duši, učil poprvé v lidském dějepisu, že přírodní pochody i s životními nepocházejí z vůle nějaké absolutní Bytosti, nýbrž jsou příčinnými spontánními důsledky dění a děním samým, a cílil k mravní a názorové obrodě člověka podle skutečnosti, potřebné k dosažení bezprostředního toho poznání. Dlouhá doba, podle lidského pojmu, uplynula od jeho smrti, přece však stále působivé zůstává jeho slovo, jako důkaz shody se skutečností, v mnohých ušlechtilých srdcích. Úctyplná vděčnost zaplavuje ve vzpomínkách na jedinečného Učitele nitra těch, kteří ho pochopili, v něho se vžili, v jeho šlépějích kráčejí v zatímní své nedokonalosti. Ba mnohdy přímo nadšní a láska, jako důkaz trvajícího světského ulpívání, rozvírají v prázdno svou náruč ve vřelé touze po výrazu, ač poučený rozum zchlazuje ihned střízlivou připomínkou: Není ho nikde více, ani v tomto, ani v onom světě, aniž kdekoliv jinde mezi nimi! 20

21 Buddhovo prvé kázání o čtyřech spásných pravdách. Volně podle řeči ze Saňyutta-nikaya LVI. Tak jsem slyšel: Jednou dlel Buddha u Benares v gazelím háji Isipatana a zde dlících pět mnichů oslovil touto řečí: Učenník odebravší se v bezdomoví nemá se oddávati těmto dvěma krajnostem: jednak vášním, žádostivým smyslového blaha, jež jsou nízké, hrubé, světské, neušlechtilé, neukojitelné, jednak přehnanému asketickému sebetrýznění, jež je bolestné, neušlechtilé a bezúčelné. Obou těchto krajností jsem zanechal pochopením střední stezky, která vede ke klidu, vědění, probuzení, nibbaně. V čem záleží tato střední stezka? Je to právě ona osmidílná cesta, totiž: správné nazírání, správná mluva, správné konání, správná životospráva, správné zápolení, správné rozjímání, správné soustředění. Toto jest, mniši, spásná pravda o strasti: zrození, stárnutí, nemoc a smrt jsou strastí; starost, žal, bol, hoře a zoufalství jsou strastí; spojení s nežádoucím, oddělení od milého, nedosáhnutí toužného jsou strastí. Toto jest, mniši, spásná pravda o vzniku strasti: je to ona žízeň, která podmiňuje znovuzrozování, žízeň tu a tam v blahu a štěstí se kochající, totiž: žízeň smyslových chtíčů, žízeň po věčném životním dění a žízeň po tělesném zničení. Toto jest, mniši, spásná pravda o zániku strasti: totiž právané žízně zrušení, zanechání, zavržení, odložení, zapuzení, bez stopy a zbytku. Toto jest, mniši, spásná pravda o stezce kl zániku strasti vedoucí: totiž právě ona osmidílná cesta spočívající ve správném nazírání, správném rozhodování, správné mluvě, správném konání, správné životosprávě, správném zápolení, správném rozjímání a správném soustředění. V těchto dříve neslyšených skutečnostech otevřelo se mi duchovní zření, ujasnění, poznání, vědění, moudrost. Spásné pravdě o strasti třeba porozuměti, příčinu vzniku strasti potlačiti, zánik strasti uskutečniti a stezku k tomu vedoucí vzbuditi a nastoupiti. A pokud jsem dokonale nezískal poznávacího patření podle skutečnosti těchto čtyř spásných pravd, mniši, nebyl jsem si jist, zda jsem dosáhl nejvyššího dokonalého probuzení. Když jsem však nabyl poznávacího patření podle skutečnosti těchto čtyř spásných pravd, ujasnilo se mi s jistotou, že jsem dosáhl nejvyššího dokonalého probuzení. A vzešlo mi bezprostřední poznání: neotřesitelné jest duchovní mé 21

22 vykoupení, toto bylo posledmí mé zrození, není pro mne žádného dalšího životního dění. Tak pravil Biddha a s obšťastněným srdcem souhlasilo oněch pět mnichů s jeho slovem. Během přednesu poučení toho dostavilo se ctihodnému mnichu Kondaňňa náhlé čiré poznání bez poskvrny: vše, co je vzniku podrobeno, i zániku podléhá. - Buddha. Volně z itivuttaka 112, anguttara-nikaya IV/23. Tak jsem slyšel: Svět jest Buddhou zcela seznán, od světa jest Buddha zcela oproštěn. Světa vznik jest Buddhou zcela seznán, světa vznik jest pro Buddhu odstraněn. Světa zánik jest Buddhou zcela seznán, světa zánik jest Buddhou uskutečněn. Stezka vedoucí k zániku světa jest Buddhou zcela seznána, stezka vedoucí k zániku světa jest jím ukončena. Jelikož to, mniši, co světem s jeho božskými a lidskými tvory i s askety a kněžími, bylo viděno, slyšeno, myšleno, uvažováno, poznáno a dosaženo, jest Buddhou zcela seznáno, proto správně nazýván je tvorem dokonalým. A vše, co Buddha od oné noci svého nejvyššího probuzení až k noci svého úplného vyhasnutí mluví, vykládá a hlásá, jest právě takové a nikoliv jiné; jak mluví, tak jedná, jak jedná, tak mluví; proto je správně nazýván tvorem dokonalým. - 22

23 III. Úvahy o probuzenském učení Jak volně a šťastně by mohli lidé žíti, kdyby se uskrovnili a svým bližním potřebné ponechali. Tak učiní člověk, bude-li věděti, čeho nezbytně potřebuje; toho se dozví, pozná-li, čím vlastně jest; o tom se mu pravda rozbřeskne, dá-li se správně poučiti. Praktický život dělívá zpravidla lidskou duchovní činnost vedle obrazivosti a intuice na dva hlavní díly: vědu a víru. Víra vychází z předpokladu nepochopitelnosti síly a věda z předpokladu její pochopitelnosti, čímž se zdá rozsach duchovního života lidstva pevně určen a vyčerpán. Avšak vedle víry a vědy jest ještě třetí forma duchovního života, na Západě skoro neznámá a jinak zneuznávaná, totiž skutečnost sama ve svém vlastním prožití. Jaký je rozdíl mezi zkušeností a prožitím? Zkušenost je zprostředkovaná, prožití bezprostřední. Zkušenost je zprostředkovaná, poněvadž je vždy v některém smyslu předmětná; k otázce, proč je prožitek bezprostřední, není jiné odpovědi než: Je to tak! jak při přechodu z oblasti pojmu v oblast skutečnosti jinak býti nemůže: bolest, blaho, žal, starost, úzkost jsou tím, co jedinec prožívá a není zde odlišení prožití od jeho předmětu. Je-li ve víře Síla nepochopitelná a ve vědě síla pochopitelná, představuje učení probuzenské formu duchovního života, v níž se prokazuje síla jao skutečnost ve vlastním prožití; pochopiti sílu ve vlastním prožití je zde vykázanou cestou, nezávislou na pojmech, logickém důkazu a víře, jest bezprostředním vhledem v skutečnost. Lidé si ovšem většinou žádají buď důkazu nebo víry, a nelákavá, protože nesnadná, jest jim cesta probuzenství,vyžadující samostatnosti myšlení. Člověk však potřebuje mravnosti a vědění, jenom jedno z obou nestačí; ethika je základem, intelektuální zdokonalení však právě tak nepostradatelné. Buddhovo slovo možno označiti jako systém sebeovládání, sebevýchovy, sebekázně a sebevzdělání. Buddha uznává existenci skutečné síly jako víra, zůstává však při tom, jak věda požaduje, uvnitř přírody a jejího životního dění, ve skutečnosti. Síla není ovšem v jeho učení věčným trvajícím principem, nýbrž silou vždy nově tryskající z vlastních předchozích podmínek, silou kontinuitu udávající, ale představující v každém okamžiku novou hodnotu. Požadavek pochopiti sílu v prožití jest pro Západ novou myšlenko- 23

24 vou cestou, na pojmech nezávislou; táž nemůže býti proto shodná s cestou víry ani vědy., pracujícími s pojmy, a to věda ve formě důkazu, víra ve formě věření. Podle toho možno říci, že duchovní život lidstva se rozčleňuje ve tři hlavní díly: víru, vědu a Buddhovo učení, z nichž víra se vztahuje k věcem nad známou zkušenostní skutečnost, věda k odvozené zpětné skutečnosti známé zkušenosti, jako bezprostřední prožití; okolnost ta činí je myslícímu člověku cenné, neboťnemůže slepě věřiti, aniž se uspokojiti vědeckým smyslovým důkazem. Výkladem zákona o přerozování, saňsaro, a nirváně, tj. ukončení procesu toho, jest zachycena podstata probuzenství; saňsaro je tento svět změn, vzniku a zániku, rození a umírání, nirvána jeho ukončení. Probuzenství není učením odvozeným a dokazatelným z nějakých vyšších pravd, není však také učním nedokazatelným, jelikož se dokazuje samo sebou v prožití, což je činí ovšem těžko přístupným. Jest jediným učením bez požadavku víry, ba pouhá víra jest v něm přímo zavrhována, také však bez podávání důkazu ve smyslu vědy: jest myslícím srozumitelné, tudíž nikterak věcí víry, a nepříslušné pojmovému myšlení, tudíž nikoliv předmětem vědeckého důkazu. Předpokládá se jen pojatá důvěra po obdržení popudu a nabízení poučení, načež se může státi, že člověk intuitivně, bezprostředně pozná: Ano, tak je to! Buddhovu učení nesmí býti věřeno, ono nemůže býti dokázáno, nýbrž po udělení popudu třeba je na základě nybyté důvěry v sobě zpracovati, prožíti, uskutečniti. Náboženské systémy založeny jsou na uznávání určité mimosmyslové Podstaty a kořen víry spočívá v lidské vlastnosti ji uznávati, ač je mimo známou zkušenost. Svět jest pak uváděn v určitý poměr závislosti na oné universální Síle, čímž se dospívá k nerozluštitelnému problému: přivésti mimosmyslovou Sílu, ponejvíce Bohem zvanou, jako příčinu o sobě, se světem, jako následkem o sobě, v příčinnou souvislost; neboť skutečnost nevykazuje nikde a nikdy příčinu o sobě a následek o sobě, nýbrž každá příčina je také následkem v poměru k jiné příčině, každý následek příčinou v pomru k jinému následku; skutečnost nemá toho vztahu jako vlastnosti, nýbrž jest uskutečňováním, v každém okamžiku právě tak příčinou jako následkem, přechodem od příčiny k následku. Představa příčiny a sobě a následku o sobě byla přírodní vědou definitivně odmítnuta a opuštěna. Podobně jako se starořímský bůh Janus dívá součastně vpřed i vzad, tak skutečnost, jako uskutečňování v každém okamžiku, jest příčinou v jednom smyslu a následkem ve smyslu druhém. 24