PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBČANSKÉ PRÁVO. Katedra občanského práva RIGORÓZNÍ PRÁCE. Dědická smlouva. Mgr.

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBČANSKÉ PRÁVO Katedra občanského práva RIGORÓZNÍ PRÁCE Dědická smlouva Mgr. Filip Plašil 2014

2 Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Dědická smlouva zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. 2

3 Poděkování Tuto studii věnuji svému prarodiči Jaroslavu Klímovi, jehož zjevná i skrytá důmyslná činnost zejména vedla k dokončení předkládané práce. 3

4 SEZNAM ZKRATEK ABGB Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, JGS Nr. 946/1811 BGB Bürgerliches Gesetzbuch in der Fassung der Bekanntmachung vom 2. Januar 2002 (BGBl. I S. 42, 2909; 2003 I S. 738), das zuletzt durch Artikel 4 Absatz 5 des Gesetzes vom 1. Oktober 2013 (BGBl. I S. 3719) geändert worden ist BGE sbírka soudních rozhodnutí Die Entscheidungen des Schweizerischen Bundesgerichts Gl. U. sbírka soudních rozhodnutí Sammlung von civilrechtlichen Entscheidungen des k. k. obersten Gerichtshofes (tzv. Glaserova a Ungerova sbírka) Gl. U. N. F. sbírka soudních rozhodnutí Sammlung von civilrechtlichen Entscheidungen des k. k. obersten Gerichtshofes neue Folge (tzv. Glaserova a Ungerova sbírka, nová řada) NotŘ zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti NOZ zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ObčZ zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník OR Bundesgesetz vom 30. März 1911 betreffend die Ergänzung des Schweizerischen Zivilgesetzbuches (Fünfter Teil: Obligationenrecht), SR 220 OSŘ zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ZGB Schweizerisches Zivilgesetzbuch vom 10. Dezember 1907, SR 210 ZoVR zák. č. 304/2013, o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob 4

5 ÚVOD Po více než šedesáti letech se do českého právního řádu navrátil institut dědické smlouvy. Širší povědomost o tomto pořízení pro případ smrti již mezi laiky, ale též mezi právnickou veřejností za tu dobu víceméně vymizela. Ačkoli v rámci přípravných prací na novém občanském zákoníku zaznívaly výzvy k odborné debatě o chystané právní úpravě, o dědické smlouvě doposud nebylo českými moderními autory napsáno mnoho; až na článek Martina Šešiny se jednalo spíše o kratší glosy k jednotlivým otázkám, anebo o příspěvky poskytující pouze všeobecný popis institutu dědické smlouvy, sloužící spíše informování veřejnosti než hlubším úvahám. Na vydání komentářové literatury se v současné době stále teprve čeká. Vzniká proto do jisté míry informační deficit, který zapříčiňuje nejistotu o tom, jak se k dědické smlouvě stavět a jak vykládat jednotlivá ustanovení nového občanského zákoníku dědickou smlouvu regulující. Cílem této práce je proto zejména upozornit na možné interpretační zdroje, které by snad mohly dopomoci v počátečních nejistých fázích výkladu nového právního předpisu, kdy ještě neexistuje česká judikatura. Práce tak činí zejména s využitím švýcarské literatury a judikatury, neboť důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku výslovně uvádí, že autoři nového občanského zákoníku převzali právě úpravu ze švýcarského občanského zákoníku Schweizerisches Zivilgesetzbuch ze dne , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZGB). Tato skutečnost je v práci ostatně ověřena a demonstrována krátkým srovnáním české a švýcarské právní úpravy. Protože dědická smlouva v ZGB má dlouholetou tradici (již od počátku účinnosti ZGB v roce 1912), byla jí v uplynulých stu letech ve Švýcarsku věnována značná pozornost. Práce se opírá zejména o novější literaturu (Hrubesch-Millauer, Breitschmid, Grundler, Abt), která již reflektuje zároveň i poznatky starších autorů. Z uvedených důvodů je právě švýcarské právní prostředí považováno za naprosto nejvhodnější pro účely této práce. V určité možné míře je však využíváno též staré rakouské a československé prvorepublikové literatury a judikatury, která dovoluje svou aplikaci pro řešení současných obtíží je nutno přiznat, že úprava dědické smlouvy dle starého císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., všeobecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů 1 (dále jen ABGB) se od současné úpravy zák. č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen NOZ) přece jen liší i v podstatných znacích. Je tedy nutné zachovat jistou míru opatrnosti při přejímání poznatků českého a rakouského právního prostředí před rokem V práci tak nachází uplatnění 1 Patent vom 1ten Junius Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie. JGS Nr. 946/

6 zejména srovnávací metoda, kdy není upozorňováno pouze na shodné znaky dřívější rakouské (československé) a švýcarské právní úpravy, ale též na jejich odlišnosti od české stávající regulace. Z důvodu velmi malé zpracovanosti tématu vlivem nové právní úpravy se práce opírá v nemalé části o vlastní úvahy autora, které přirozeně mohou vyvolat nesouhlas (za všechny autorovo odmítnutí dělit dědické smlouvy na pozitivní a negativní, když v zahraničí je takové dělení běžně uváděno). Některá témata v práci rozebíraná by se mohla jevit snad jako nadbytečná (úvaha o aplikovatelnosti spotřebitelského práva na dědickou smlouvu, pasáž o lichvě a neúměrném zkrácení apod.), když v konečném důsledku se mnohdy stejně dospívá k závěru, že konkrétní problematika nenalezne v případě dědické smlouvy využití; přesto jsem považoval za důležité uvést i odůvodnění, která vedou k vyloučení aplikace některých částí právní úpravy. To právě z důvodu novosti této právní úpravy, aby hned zpočátku byl dán určitý podklad argumentace pro diskuzi, která ustanovení nového občanského zákoníku jsou vůbec na dědickou smlouvu použitelná. Domnívám se, že čím dříve se vymezí pole působnosti právní úpravy na dědickou smlouvu, tím hlouběji se potom bude moci právní teorie i praxe zaměřovat na podstatná a důležitá témata a nebude již nutné se dále utápět v bezbřehém rozšiřování diskuze. Systematicky je práce členěna na tři nosné kapitoly náležitosti a rozsah dědické smlouvy a její účinky. Kapitoly o náležitostech dědické smlouvy jako právního jednání a jejím rozsahu do značné míry odpovídají zájmu, který tomuto právnímu institutu věnovala dosavadní literatura ta se soustředila právě spíše na formální aspekty dědické smlouvy, jakými je vymezení subjektů, možného rozsahu dědické smlouvy a její forma. Menší pozornost již byla věnována účinkům dědické smlouvy (zejména pak charakteru čekatelství, nikoli však skutečného práva smluvního dědice k zůstavitelovu majetku) právě těmi se zaobírá třetí kapitola. Uvedeným tématům sekundují spíše teoretické kapitoly postavení dědické smlouvy mezi pořízeními pro případ smrti a o typologii dědických smluv a též drobnější úvahy o zajištění dědické smlouvy a využitelnosti spotřebitelského práva na dědickou smlouvu. Zvláštní pozornost je věnována ust NOZ, ke kterému je zaujímán poněkud kritický názor z důvodu jeho obtížné interpretovatelnosti. Zvláštní kapitola naopak není věnována dědickým smlouvám uzavřeným mezi manžely, jejichž specifika jsou nastíněna v rámci typologie dědických smluv. Přirozený závěr tvoří pojednání o zániku dědické smlouvy, jež je pojato jako výčet titulů zánik způsobujících, a k těm konečně přistupuje zamyšlení nad nutností vrátit plnění přijatá zůstavitelem od smluvního dědice v případě zániku úplatné dědické smlouvy. 6

7 1 INTERPRETAČNÍ VÝCHODISKA A DĚDICKÁ SMLOUVA JAKO STARONOVÝ INSTITUT ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU Při pohledu na text NOZ, upravující dědickou smlouvu (pactum successorium), ale i jiné právní instituty, je nutné si položit otázku, jakým způsobem zákonná ustanovení interpretovat. Na dřívější právní úpravu a dosud vytvořenou judikaturu k ní se vážící není možné spoléhat, když NOZ staví v určitých subodvětvích občanského práva na poněkud pozměněných zásadách a zavádí též právní instituty, které občanský zákoník z roku 1964 neznal. Jako interpretační východiska se jeví prvotně deklarovaný účel nové úpravy spolu se zásadami nového dědického práva, vyjádřenými v důvodové zprávě k NOZ a odborné literatuře. K interpretačním východiskům je dále nutno počítat i aplikační poznatky soudů a myšlenky právní teorie, vycházející z někdejší rakouské (československé) právní úpravy dědické smlouvy před rokem 1951, a v neposlední řadě se nabízí též srovnání se zahraniční právní úpravou, kterou se zákonodárce v případě dědické smlouvy inspiroval. 1.1 Účel právní úpravy a zásady nového dědického práva Karel Eliáš upozorňuje na skutečnost, že NOZ opouští poněkud rigidní charakter socialistické 2 právní úpravy s jedním možným způsobem řešením problému, a zavádí liberálnější úpravu různých cest vedoucích k určitému výsledku. 3 Při užití teleologického výkladu je nutno uvážit, že zákonodárce v nové dědicko-právní úpravě klade zejména větší důraz na vůli zůstavitele a rozvoj smluvní volnosti. Tak i Martin Šešina zdůrazňuje, že vše, zejména v dědickém právu, směřuje především k poznání a respektování skutečné vůle a pohnutek zůstavitele, které jej vedly k určitému právnímu jednání 4. Z konkrétních zásad nového dědického práva se jmenují 5 princip zachování hodnot, princip přechodu na jednotlivce (koncepce individualistického dědického práva), princip rovnosti, princip univerzální sukcese, princip úřední ingerence a pro 2 MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2003, s. 9 an., a poté i ELIÁŠ, Karel. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, roč. 9, č. 5, s. 97 an. docházejí k závěru, že principy do roku 2013 platného dědického práva mají svůj původ v tzv. středním občanském zákoníku z roku ELIÁŠ, Karel. Právo stavby. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 10, s ŠEŠINA, Martin. Pořízení pro případ smrti podle nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2012, roč. 18, č. 3, s ELIÁŠ, 2003, op. cit., s. 97 an. Stejně uvádí již TILSCH, Emanuel. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část 1. Praha: Bursík & Kohout, 1905, s

8 oblast dědických smluv budou mít největší význam patrně zásada volnosti zůstavitele ve volbě dědice a princip volnosti dědice ve volbě dědictví přijmout (resp. odmítnout). 6 Posledně jmenované zásady se dobře shodují s účelem nové právní úpravy. Výše uvedené zásady převzal i ABGB s drobnými odchylkami 7 již z práva římského, s výjimkou principu úřední ingerence. 8 Avšak dvě specifické dědicko-právní zásady, obsažené v právu římském, jako by dědická smlouva v úpravě NOZ negovala. Již z ustanovení NOZ, že dědickou smlouvou nelze pořídit o celém zůstavitelově majetku, lze dovodit možnost, že dědění bude realizováno z více dědických titulů (např. dědické smlouvy a zákona). Římskoprávní zásada Nemo pro parte testatus, pro parte intestatus decedere potest 9 tak zde uplatnění nenachází srov. explicitní 1476 NOZ, dle kterého dědické důvody mohou působit i vedle sebe. 10 Obdobně i zásada Ambulatoria est voluntas defuncti usque ad supremum vitae exitum se s charakterem dědické smlouvy, fixující vůli zůstavitele, rozchází. 11 Římské právo ostatně dědickou smlouvu k delačním důvodům nezařazovalo Jiné civilní kodexy Dědická smlouva v právní úpravě NOZ je všeobecně nahlížena jako staronový právní institut v českém právním řádu 13 a zároveň co institut náležející k tradičním evropským civilněprávním kodifikacím. Pokud kontinuita s ObčZ není v tomto případě dovoditelná, lze dle mého názoru spatřovat zejména dva důležité zdroje konkrétních interpretačních poznatků: Obecný zákoník občanský (ABGB), obsahující úpravu 6 ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha: Sagit, 2012, s V důvodové zprávě jsou zásady nového dědického práva vymezeny velmi obdobně. 7 Např. modifikovaný princip adiční. 8 TILSCH, op. cit., s Podrobněji viz SALÁK, Pavel. Zásady římského práva dědického a jejich odraz v novodobých kodifikacích. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, roč. 20, č. 3, s Tak ovšem platilo již v ABGB srov. SVOBODA, Emil. Dědické právo. 2. vyd. Praha: Vesmír, 1926, s. 19, KRČMÁŘ, Jan. Právo občanské. V. Právo dědické. 3. doplněné vyd. Praha: Všehrd, 1937, s SALÁK, Pavel. Římskoprávní vlivy v českém dědickém právu v 19. až 21. století. Právník. 2012, roč. 151, č. 12, s Radek Černoch spatřuje možnost naplnění znaků dědické smlouvy snad pouze u vojenských testamentů srov. ČERNOCH, Radek. Umožňuje římské právo uzavření dědické smlouvy? Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, roč. 21, č. 1, s V pozdním vývoji římského práva se objevil i specifický institut mortis causa capio, jenž zahrnoval každé poskytnutí pro případ smrti, které nebylo testamentem ani odkazem a nemělo vlastní pojmenování. Jako zvláštní právní institut však dědická smlouva v římském právu nefigurovala. Srov. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin. Římské právo. Praha: Panorama, 1990, s Srov. kupř. ELŠÍK, Petr. Několik úvah k dědické smlouvě obsažené ve vládním návrhu nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2011, roč. 17, č. 5, s. 5. 8

9 dědické smlouvy na našem území před rokem 1951, a za druhé potom Schweizerisches Zivilgesetzbuch ZGB, 14 ze kterého právní úprava dědické smlouvy v NOZ vychází přímo. Pokud pomineme důvodovou zprávu k NOZ, pak pro poznání smyslu a obsahu úpravy dědické smlouvy v českém právním prostředí považuji právě shora citované zdroje za primární a zásadní prameny. K obdobnému závěru, platnému však pro NOZ jako celek, dospěl ostatně i Petr Bezouška, který tvrdí, že právě ABGB a ZGB lze označit za nejvýraznější inspirační zdroje autorů NOZ Schweizerisches Zivilgesetzbuch ZGB Důvodová zpráva k vládnímu návrhu NOZ z roku 2011 jasně osvětluje, že navrhovaná právní úprava NOZ, pokud jde o dědickou smlouvu, přejímá obsah ust. 512 an. a 534 an. ze švýcarského občanského zákoníku. 16 Zjevným se též zdá, že 1582 odst. 1 NOZ svým zněním přejímá 494 odst. 1 ZGB a 1588 odst. 2 NOZ přejímá 494 odst. 3 ZGB, 1586 NOZ potom 496 ZGB, 1584 odst. 1 NOZ přejímá 468 odst. 1 a 2 ZGB. Inspirace ZGB je tak popravdě ještě mnohem širší, než důvodová zpráva uvádí nad to zejména ustanovení 468, 494 a 496 ZGB jsou do NOZ recipována téměř doslovně. Přesto, že důvodová zpráva se dovolává ust. 512 an. a 534 an. ZGB výslovně jako obsahového zdroje NOZ, vykazuje právě tato část úpravy dědické smlouvy v NOZ největší odchylky od ZGB. Obsah 512 ZGB (dědická smlouva ke své platnosti vyžaduje formu veřejného posledního pořízení; strany dědické smlouvy musí svou vůli prohlásit současně za přítomnosti úřední osoby oprávněné k sepisování veřejných listin (Urkundsbeamte) a dvou svědků) je dle mého názoru z větší části vyjma požadavku dvou svědků naplňován ust odst. 2 a 1584 odst. 2 NOZ. Naopak ale zejména ust. 514 ZGB, o možnosti jednostranně odstoupit od dědické smlouvy, v úpravě NOZ týkající se dědické smlouvy explicitně obsažen není (tuto možnost však lze odvodit z obecných ustanovení o zániku závazků, 2001 an. NOZ). Obdobně i situace regulovaná v 515 ZGB (vypořádání obohacení zůstavitele, pokud mu bylo smluvním dědicem plněno a zůstavitel smluvního dědice přežil) NOZ přímo neupravuje. Je možné si položit otázku, do jaké míry je obsah ZGB do NOZ recipován (event. adaptován) skutečně věrně. Pokud je pouze adaptován obsah ustanovení, nikoli recipováno jejich znění, může docházet k disproporcím. Pokud však má být dle důvodové zprávy přejat obsah ustanovení 512 an. a 534 an. ZGB, potom zajisté do 14 Schweizerisches Zivilgesetzbuch ze dne BEZOUŠKA, Petr. Návrh občanského zákoníku a jeho místo mezi evropskými kodexy. Právní rozhledy. 2008, roč. 16, č. 19, s. 711 an. 16 ELIÁŠ a kol., op. cit., s

10 takové míry, že přinejmenším základní podstata dědické smlouvy má být vykládána právě jako úprava obsažená v ZGB. Otázka není řešena samoúčelně, neboť její zodpovězení má význam pro závěr, zda lze použít judikaturu švýcarských soudů i na české právní prostředí po nabytí účinnosti NOZ. Shora bylo zjištěno, že švýcarská úprava je do českého právního řádu přejímána obsahově věrně (částečně dokonce v pouhém překladu) či alespoň do té míry, aby nedocházelo k zásadním rozporům. Z toho důvodu nespatřuji překážku i pro recepci švýcarské judikatury, ke které by se české obecné soudnictví mohlo přihlásit obdobně, jako Ústavním soudem je často citována judikatura Spolkového ústavního soudu SRN. 17 Pro takový závěr hovoří již jen skutečnost, že zatímco na území dnešní České republiky představovala dědická smlouva po šedesát let prakticky mrtvý právní institut, ve Švýcarsku jsou právní vztahy vycházející z ustanovení ZGB o dědické smlouvě podrobovány soudnímu přezkumu kontinuálně již déle než sto let. 18 Citace judikatury cizozemských soudů v rozhodnutích soudů tuzemských může vyvolávat rozpaky. Avšak při obsahově částečně prakticky totožné, částečně obsahově nerozporné právní úpravě, a s ohledem na skutečnost, že na domácí půdě se mnoha interpretačních zdrojů nelze dopátrat, považuji právě utilitární recepci švýcarské judikatury za přijatelnou. To zejména v situaci, kdy samotná důvodová zpráva k vládnímu návrhu NOZ se k švýcarské právní úpravě staví jako k hlavnímu východisku nové úpravy dědické smlouvy Obecný zákoník občanský ABGB Právní úprava dědické smlouvy v NOZ vykazuje již na první pohled řadu odlišností od charakteru ustanovení v někdejším ABGB. 19 Pouhá skutečnost, že ABGB dovoloval možnost uzavřít platnou dědickou smlouvu toliko mezi manžely, resp. snoubenci, 20 tuto starou právní úpravu ze zdrojů ustanovení o dědické smlouvě v NOZ 17 Z poslední doby např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 711/13 ze dne , usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/13 ze dne , nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne aj. 18 Schweizerisches Zivilgesetzbuch nabyl platnosti dne , účinnosti pak dne Nelze však podléhat obvyklému dojmu, že právě ABGB představoval nejstarší právní úpravu dědického práva na území Českých zemí. Krátký úvod do problematiky staré právní úpravy podává SCHELLE, Karel. ABGB a dědické právo. In: DÁVID, Radovan; SEHNÁLEK, David; VALDHANS, Jiří (eds.). Dny práva 2010 Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2010, nestr. Exkurs do dědických systémů různých zeměpisných oblastí Českých zemí v období 16. a 17. století, pro sociální skupinu poddanské vrstvy, přináší PROCHÁZKA, Vladimír. Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963, s Hofdekret Nr JGS vom Jeho obsah je adaptován do ust odst. 2 NOZ. 10

11 a priori poněkud diskvalifikuje. 21 Přesto však se nedomnívám, že je namístě ABGB v ohledu dědických smluv zanedbat. Samotná důvodová zpráva k vládnímu návrhu NOZ z roku 2011 se k původnímu právnímu stavu před rokem 1951 přímo hlásí ( Dědická smlouva je zvláštní institut dědického práva, existující v řadě evropských zemí Znalo jej i naše právo, dokud nebyl občanským zákoníkem z r ze soukromého práva vymýcen. Osnova sleduje návrat k tomuto institutu. ). 22 Zejména právní kontinuita s ABGB, resp. cílená diskontinuita se socialistickými úpravami občanského práva z let 1950 a 1964, se zdá být věcí, které autoři NOZ přisuzují nemalý význam. 23 Pro případ dědické smlouvy není nutné brát v úvahu ani poválečný vývoj ABGB, neboť ustanovení , 803 a , upravující podstatným způsobem institut dědické smlouvy, jsou v dnes účinném znění rakouského občanského zákoníku stejná jako v jeho znění předválečném. 24 Ačkoliv personální dopad ustanovení o dědické smlouvě v ABGB (ve spojení se zák. č. 75/1871 ř. z., 25 ve znění pozdějších předpisů notářským řádem) byl mnohem užší než v NOZ, základní charakteristika dědické smlouvy jako právního institutu zůstává v obou případech obdobná dědická smlouva dle úpravy ABGB byla chápána jako samostatný důvod univerzální sukcese, avšak zároveň spočívající na shodné vůli stran, a zařazována k pořízením pro případ smrti. 26 Jako vnější forma dědické smlouvy byl vyžadován notářský spis (též v osnově připravovaného občanského zákoníku z roku ), byla možná konverze v závěť a jiné podobnosti. V základních otázkách dědické smlouvy proto považuji za vhodné vydat se též cestou judikatury předválečných soudů československých či rakousko-uherských, aplikujících právě ustanovení ABGB, a též tehdejší odborné literatury domácí 21 Ke stejnému principu se přihlásily i osnova a následně vládní návrh občanského zákoníku z roku 1938, který nikdy nebyl přijat. Srov. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 5. Praha: V. Linhart, 1937, s ELIÁŠ a kol., op. cit., s Srov. ELIÁŠ, Karel. Noblesa civilistické tradice a postmoderní přístupy k občanskému právu. Právní rozhledy. 2003, roč. 11, č. 8, s. 413 an., nebo ELIÁŠ, Karel. Legendy o osnově občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 17, s K návratu některých dříve platných právních institutů dědického práva dále např. ELIÁŠ, Karel. Privilegované závěti a osnova českého občanského zákoníku. Ad Notam. 2009, roč. 15, č. 2, s. 41 an. 24 Srov. JGS (Justizgesetzsammlung) Nr. 946/1811, ve znění pozdějších předpisů (ke dni naposledy novelizován zák. BGBl. I Nr. 179/2013). 25 Zákon č. 75/1871 ř. z., jímž se zavádí nový řád notářský. In: Zákonník říšský pro království a země v říšské radě zastoupené, roč. 1871, částka XXXII., s. 161 an. 26 ROUČEK, SEDLÁČEK a kol., 1937, op. cit., s. 556 a Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Státní tiskárna,

12 provenience. Rozumí se české i rakouské, které zanechali tehdejší autoři relativní dostatek užít lze zejména poznatky Zeillerova komentáře, samozřejmě komentáře Roučka, Sedláčka a kolektivu dalších autorů, ale též více literárně zaměřených prací, jakými jsou studie Ungera, Tilsche, Krčmáře, Svobody a jiných. 12

13 2 CHARAKTER DĚDICKÉ SMLOUVY MEZI POŘÍZENÍMI PRO PŘÍPAD SMRTI 2.1 Obecná charakteristika NOZ v 1491 stanoví, že pořízeními pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek. 28 Martin Šešina připomíná, že v širším smyslu by bylo možné přiřadit k pořízením pro případ smrti i prohlášení o vydědění a povolání správce pozůstalosti. 29 Dědickou smlouvu lze i tak označit za jediný typ dvoustranného pořízení pro případ smrti, jak plyne z úvodního zákonného ustanovení o dědické smlouvě 1582 odst. 1 NOZ dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá (obdobně i 1484 NOZ hovoří o smlouvě se zůstavitelem předpokládá tedy dvoustranné, eventuálně vícestranné ujednání). Již Franz Zeiller 30 ve svém komentáři naznačuje a František Rouček výslovně podtrhuje, že dědická smlouva je jednak pořízením pro případ smrti, jednak smlouvou, a je tedy smíšeným právním institutem (gemischtes Geschäft). 31 Proto musí býti 28 Systematicky je dovětek vklíněn mezi ustanovení o závěti, kdy mu není vyčleněn ani samostatný pododdíl III. hlavy zákona, a lze tak podotknout, že zběžnému pohledu do zákonných ustanovení poněkud uniká. Konečně i důvodová zpráva k vládnímu návrhu NOZ z roku 2011 uvádí, že dovětek sice může jako samostatné pořízení pro případ smrti obstát, avšak své opodstatnění nalézá právě v závěti ( Dovětek je chápán jako doplnění, dodatek k závěti (třebaže může existovat i sám o sobě), tedy ve své podstatě jako její součást, nikoli jako zvláštní samostatný titul dědický. ) Srov. ELIÁŠ a kol., op. cit., s Oproti původnímu vládnímu návrhu však dovětek nakonec do přijatého znění NOZ jakožto pořízení pro případ smrti explicitně zařazen byl, a to v Šešina předpokládá, že k pořízením pro případ smrti se bude vztahovat i interpretační ust. 764 NOZ o posuzování majetkových práv bývalých manželů v řízení o dědictví podle pokynů (dle Šešiny i. e. podle posledního pořízení zemřelého manžela) manžela, které učinil za života. Srov. ŠEŠINA, 2012, op. cit., s. 3 an. Jako pořízení pro případ smrti chápe listinu o ustanovení správce dědictví i Václav Kouba srov. KOUBA, Václav. Ještě jednou k obnově některých institutů dědického práva a dědického řízení. Ad notam. 2005, roč. 11, č. 5, s Jako dvoustranné právní jednání pro případ smrti by dle mého náhledu bylo možné kvalifikovat i zřeknutí se dědického práva podle 1484 NOZ, neboť nastoupení účinků zřeknutí se v praxi projeví až se smrtí zůstavitele právní jednání je zacíleno právě až na období po zůstavitelově smrti. Protože však se nejedná o právní jednání, kterým by zůstavitel (event. s dalšími osobami) pořizoval o svém majetku, nelze zřeknutí se dědického práva přiřazovat k pořízením pro případ smrti. 30 Erbverträge sind also eine Art von gemischten Geschäften,...das erstere, gleich allen Verträgen, ein Versprechen von der einen, und die Annahme von der anderen Seite erfordern aj. ZEILLER, Franz. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie. Dritter Band, Zweyte Abtheilung. Wien, Triest: Geistingers Verlagshandlung, 1813, s SVOBODA, op. cit., s. 58 uvádí smíšenou právní povahu dědické smlouvy. Miloš Holub hovoří o hybridním charakteru dědické smlouvy. Srov. HOLUB, Miloš. O dědické smlouvě a rozvodu 13

14 šetřeno předpisů daných pro smlouvy. 32 Odborná literatura se též shoduje např. v požadavku způsobilosti zůstavitele nejen k pořízení pro případ smrti, nýbrž i obecné způsobilosti kontraktační. Ostatně i důvodová zpráva k NOZ praví, že dědická smlouva je tedy smíšený právní útvar mezi smlouvou a závětí a tudíž na ni dopadají jak ustanovení o smlouvě, tak o závěti. 33 Pokud se pro dědickou smlouvu užijí ustanovení o smlouvě, pak jsou míněna nejenom obecná ustanovení o závazcích obsažená v části IV. hlavě I. NOZ, ale přirozeně i ustanovení o právních skutečnostech (náležitostech právních jednání) obsažená v části I. hlavě V. NOZ. Otázky, zda i na tak specifické soukromoprávní jednání, jakým je dědická smlouva, tedy převážně institut dědického práva, lze užít i obecná ustanovení o závazcích, jsou zodpovězeny výslovně ust. 11 NOZ uvedená ustanovení se užijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností. 34 Právě ve slově přiměřeně lze spatřovat kámen úrazu. S ohledem na to, že dědická smlouva oproti smlouvám jiným oplývá určitými specifiky, bude hrát otázka přiměřenosti užití obecných ustanovení o závazcích svou úlohu kupř. při úvaze, zda na dědickou smlouvu jsou použitelná velmi významná ustanovení o lichvě a neúměrném zkrácení. 35 Jak ovšem podotýkají Pavelka a Šmíd, v každém případě se na dědickou smlouvu užije zásada pacta sunt servanda. 36 O dvojím charakteru dědické smlouvy vypovídá skutečnost, že k jejímu platnému vzniku je zapotřebí za prvé právní jednání pro případ smrti, které spočívá v ustanovení dědice, za druhé v právním jednání mezi živými, za které je nutno považovat jednak ofertu zůstavitele, jednak akceptaci učiněnou smluvním dědicem. Josef Unger charakterizuje obsah dědické smlouvy jako testamentární ustanovení dědice spojené se smluvním závazkem zůstavitele zdržet se změny takového manželství krátké zamyšlení nad návrhem úpravy dědického práva. Bulletin advokacie. 2004, roč. 34, č. 4, s ROUČEK, SEDLÁČEK a kol., 1937, op. cit., s Stejně SVOBODA, op. cit., s. 58. Protože ale zákon určuje podstatné náležitosti dědické smlouvy dostatečným způsobem, a odlišuje ji tak od ostatních smluvních typů, smluv smíšených nebo nepojmenovaných, nelze patrně o dědické smlouvě hovořit jako o kontraktu inominátním. Srov. HRUBESCH-MILLAUER, Stephanie. Der Erbvertrag: Bindung und Sicherung des (letzten) Willens des Erblassers. Zürich, St. Gallen: DIKE Verlag AG, 2008, s Obdobným ustanovením ve švýcarském soukromém právu je 7 ZGB, odkazující na spolkový zákon ze dne o doplnění občanského zákoníku (Bundesgesetz vom 30. März 1911 betreffend die Ergänzung des Schweizerischen Zivilgesetzbuches (Fünfter Teil: Obligationenrecht). 35 Srov. kapitola PAVELKA, Jan; ŠMÍD, David. Dědická smlouva a odkaz. Rekodifikační novinky. 2013, roč. 2, č. 9, s. 6, či HOLUB, op. cit., s

15 ustanovení. 37 Ungerovu charakteristiku je nutné vnímat cum grano salis, kdy oproti běžnému ustanovení dědice závětí existují pro ustanovení dědice dědickou smlouvou jistá omezení (tehdy 1251 a 1253 ABGB), jak upozornil Robert Mayr. 38 Veškeré typy jednostranných pořízení pro případ smrti vyžadují k vyvolání svého zamýšleného účinku projev vůle dědice učiněný výslovně či konkludentně, konáním i opomenutím, a to po smrti zůstavitele. Dosavadní právní úprava zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ) zakotvovala v 464 a 465 zákonnou fikci jednostranné pořízení pro případ smrti i zákon představovaly jednu z nemnoha výjimek právního řádu, kdy mlčení znamenalo souhlas i pokud dědic po smrti zůstavitele zůstal nečinným, resp. dal svým počínáním konkludentně najevo, že dědictví nechce odmítnout, nastala zákonná fikce, že dědictví přijímá, a účinky pořízení pro případ smrti tak nadešly i bez dědicova konání. V NOZ je uvedený princip zachován s tím, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele ( 1479 NOZ) a dědici je k dispozici několik instrumentů, kterými lze nabytí dědictví pro osobu dědice odvrátit. Zachována je i zákonná fikce při neodmítnutí dědictví ve lhůtě ( 1487 NOZ). 39 Uvedené pravidlo však je modifikováno pro jediné dvoustranné či vícestranné pořízení pro případ smrti, dědickou smlouvu. Dědická smlouva ke svému právoplatnému vzniku a způsobilosti vyvolat zamýšlené právní účinky vyžaduje aktivní konání dvou smluvních stran, které výslovně projeví svou vůli být smlouvou vázány, a to ještě před smrtí zůstavitele. Smluvní projev vůle tak je závazkem, který zakládá zůstaviteli zejména povinnost zdržet se darování či zřizování dalších pořízení pro případ smrti, které by s dosavadní dědickou smlouvou byly neslučitelné. Pro budoucího dědice, který je smlouvou k dědění povoláván, existuje dle 1485 odst. 1 NOZ možnost jednostranného odmítnutí dědictví, nevylučuje-li však tuto možnost samotná dědická smlouva. S ohledem na zásadu vše je dovoleno, co není zákonem výslovně zakázáno, lze z ust NOZ dovodit i možnost smluvního dědice vzdát se dědictví ve prospěch jiného dědice. Jedná se tak o jakési svébytné prolomení zásady 37 UNGER, Josef. System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. Sechster Band. Das österreichische Erbrecht. Leipzig: Breitkopf und Härtel, 1871, s MAYR, Robert. Lehrbuch des bürgerlichen Rechtes. Zweiter Band: 5. Buch, Erbrecht. Reichenberg: Gebrüder Stiepel Ges. m. b. H., 1923, s. 239 a 240. Mayr charakterizuje dědickou smlouvu jako ustanovení za dědice jedné smluvní strany či obou, které je zcela samostatným dědickým titulem, nespočívajícím v závěti zůstavitele, nýbrž vzniklým souhlasným projevem vůle obou stran smlouvy. 39 Jak vysvětluje důvodová zpráva, nebyla zvolena cesta dědických přihlášek, mj. s odůvodněním, že formality mají být po soukromých osobách požadovány co nejméně a je zapotřebí vyžadovat po dědici spíše výslovný projev vůle, že dědictví nechce, protože takových prohlášení bude méně. Srov. ELIÁŠ a kol., op. cit., s

16 pacta sunt servanda, 40 či snad omezenou analogii ke smlouvě o uzavření budoucí smlouvy, kdy se uplatní výhrada rebus sic stantibus v obměněné podobě nikdo nemůže být nucen dědit předluženou pozůstalost (leda že by dědická smlouva sama vylučovala odmítnutí dědictví a dědic neuplatnil výhradu soupisu dle 1704 a 1705 NOZ). 41 Právě uvedenou zásadu nikdo není povinen přijmout pozůstalost, která mu napadla, přiřazuje Karel Eliáš k základním východiskům pojetí úpravy dědického práva v NOZ. 42 Na druhou stranu, ani tato zásada není v NOZ dodržena důsledně s ohledem na výše uvedenou možnost jejího smluvního vyloučení přímo v samotné dědické smlouvě. Narážíme zde tak na podivuhodný případ, kdy dědická smlouva fixuje nejen zůstavitelovu vůli aktuální v určitém okamžiku, nýbrž může fixovat také vůli dědice. Ten tak může být nucen přijmout pozůstalost, která mu napadne, i v případě, že v průběhu času se jeho vůle k takovému přijetí změnila ve zcela negativní, byť lze tomuto závěru oponovat. Emil Svoboda shrnuje stroze a přitom trefně, že dědická smlouva se dá nejlépe popsat výrazem dvoustranného, závazného ustanovení za dědice. 43 Dědická smlouva je tak sice právním úkonem pro případ smrti, avšak činěným mezi nejméně dvěma živými. Dosavadní právní úprava právní úkon tímto způsobem kombinovaný neznala, ba smlouvám, podle kterých měl být plněn závazek dárce teprve po jeho smrti, přisuzovala absolutní neplatnost. 44 Je tedy zřejmé, že NOZ přesouvá v případě dědické smlouvy jisté nároky na projev vůle dědice do stádia před smrtí zůstavitele (přirozeně zejména u dědických smluv úplatných), nikoli až po jeho smrti, jako tomu bylo v dosavadní právní úpravě. 45 Nová právní úprava tak zejména posiluje roli dědice, kterému je umožněno uplatnit svou vůli ještě v období zůstavitelova života, kdy doposud nenastoupily 40 Zde ve smyslu dědické smlouvy se mají zachovávat. 41 Domnívám se, že možnost odmítnutí dědictví se uplatní v případě předlužené pozůstalosti i tehdy, pokud to dědická smlouva vylučuje již jen s ohledem na zásady ochrany dobré víry a legitimního očekávání, kdy smluvní dědic podepisuje dědickou smlouvu patrně v dobré víře, že dědická smlouva je uzavírána v souladu se svým účelem povolat dědice existujícího majetku, a s legitimním očekáváním, že smrtí zůstavitele nabude práva k aktivní pozůstalosti, nikoli pouze k dluhům. Opačný výklad by dle mého názoru patrně mohl narážet na ústavněprávní limity. 42 ELIÁŠ, 2003, op. cit, s SVOBODA, op. cit., s Srov. 428 odst. 3 ObčZ a též 461 odst. 1 ObčZ dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. NOZ pamatuje na darování pro případ smrti výslovně v 2063, kdy darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se posoudí zpravidla jako odkaz. Nová právní úprava představuje tedy zvrat v novém umožnění donatio mortis causa. 45 Dosavadní úprava omezovala vůli dědice zejména na nejpodstatnější rozhodnutí, učiněné výslovně nebo i konkludentně, a sice zda dědictví přijme či odmítne. Srov. ust. 463 an. ObčZ. 16

17 neodvratné následky se smrtí jakožto právní událostí spojené, a nenechává dědice pouze v roli pasivního pozorovatele, postaveného se smrtí zůstavitele v podstatě před hotovou věc, jejíž následky může odvrátit pouze včasně učiněným prohlášením. Na druhé straně klade nová právní úprava výraznější požadavky na rozvážnost eventuálního dědice, který se prostřednictvím institutu dědické smlouvy může sám rozhodnout, zda bude za dědice povolán s podotknutím, že odvrácení následků nabytí dědictví pro něho může být zapříčiněním sjednané dědické smlouvy velmi obtížné, ne-li nemožné Dědická smlouva a právní síla pořízení pro případ smrti Důvodová zpráva výslovně uvádí, že ust NOZ, které stanoví dědické tituly, volí jejich posloupnost dle jejich právní síly 47 (k tomu srov NOZ, který potvrzuje, že zákonodárce s různou právní silou dědických titulů počítá dědic, jehož právní důvod je slabší, má být soudem odkázán k uplatnění svého práva žalobou). 48 Na první místo je řazena dědická smlouva, a to i před závěť; oproti původní právní úpravě 461 ObčZ staví NOZ zákon jakožto dědický titul teprve na třetí pozici uvedená úprava tak demonstruje, že zůstavitelova vůle v určení svého dědice není determinována právním předpisem, a zůstavitelova svobodná volba je tím zachována. Do pozice dědického titulu silnějšího staví dědickou smlouvu i 1673 odst. 1 NOZ: 49 Proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný. 50 Již nemožnost uzavřít platnou dědickou smlouvu jinak než ve formě veřejné listiny 51 (a tedy stanovení přísnějších požadavků pro vznik dědické smlouvy než 46 V tomto ohledu srov odst. 1 NOZ. Jak prozaicky uvádějí Pavelka a Šmíd: Lehkovážné a nepromyšlené uzavření dědické smlouvy tak může v některých situacích zůstaviteli, ale i jeho dědicům, výrazně znepříjemnit život. PAVELKA, ŠMÍD, op. cit., s Různou právní sílu dědických titulů dle NOZ reflektují např. i ŠEŠINA, Martin. Diskuse o návrhu nového občanského zákoníku V. Ad notam. 2006, roč. 12, č. 2, s. 55 an., a DOBEŠOVÁ, Lenka. Dědická smlouva, aneb staronový dědický titul. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, roč. 20, č. 3, s ELIÁŠ a kol., op. cit., s Zcela v obdobném duchu interpretoval též ABGB Jan Krčmář: Je-li zřízena smlouva dědická, ale nedojde účinnosti, postoupí delace k dědicům testamentárním, jestliže byl zřízen testament. KRČMÁŘ, 1937, op. cit., s. 14. Mnohem explicitněji se vyjádřil Emil Svoboda:...nejsilněji určuje dědice smlouva dědická, nezměnitelná bez souhlasu druhé strany smluvní, méně silně poslední pořízení, kdykoli změnitelné, pokud je zůstavitel živ, nejméně nárok podle zákona. SVOBODA, op. cit., s O pojmu pravost listiny s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 617/99 blíže ŠEŠINA, 2012, op. cit., s. 3 an. 51 Srov NOZ. 17

18 u závěti) též napovídá, že zákonodárce přisuzuje dědické smlouvě největší význam ze všech pořízení pro případ smrti. Důvodová zpráva k 1491 NOZ uvádí, že dědická smlouva je oproti obvyklejší závěti institutem speciálním a co do právní síly mocnějším. 52 Skutečnost, že dědická smlouva se ze závěti vyvinula, dotvrzuje i ust NOZ, které umožňuje zachovat platnost pořízení pro případ smrti, jež nenaplní znaky dědické smlouvy, avšak postačuje k tomu, aby bylo posouzeno jako platná závěť. Závěť je tedy vůči dědické smlouvě právním institutem subsidiárním, pro případ, že by projev vůle zůstavitele neměl zejména potřebnou formu dědické smlouvy. 53 Přesto však je dědická smlouva systematicky zařazena až za ustanovení o závěti, což důvodová zpráva vysvětluje menší obvyklostí a menší četností dědických smluv oproti závěti, ze které se dědická smlouva navíc vyvinula. Své výhrady proti takovému systematickému řazení uplatňuje Martina Karhanová, která upozorňuje zejména na větší vhodnost systematiky dle právní síly upravovaných institutů tedy na prvním místě dědická smlouva, teprve na druhém závěť. Souhlasit lze i s nevhodností argumentace důvodové zprávy, která předpokládá menší obvyklost a četnost dědické smlouvy, přestože dědická smlouva je v českém právním řádu zaváděna nově po šedesáti letech. 54 Takové tvrzení se zdá být přinejmenším odvážným; Peter Breitschmid uvádí zjištění francouzské notářské obce, že ve Francii k roku 2004 činil poměr dědických smluv mezi pořízeními pro případ smrti 37 %, při čemž však se toto číslo v jednotlivých regionech významně odlišovalo, a to mezi 3 78 %. 55 Lze předem odhadnout právě pro oblast České republiky, jakého významu nakonec dědická smlouva mezi pořízeními pro případ smrti dosáhne? 52 ELIÁŠ a kol., op. cit., s Za pozornost stojí rozsudek Nejvyššího soudního dvora ve Vídni ze dne , č In: Juristische Blätter. 1882, roč. 11, č. 17 příloha, s , dotýkající se staré úpravy ABGB: v případě pochybnosti, zda jde o dědickou smlouvu či o vzájemnou závěť, je na místě upřednostnit vzájemnou závěť. Bez ohledu na existující dědickou smlouvu může každý z manželů za života platně činit darování pro případ smrti. Rouček k tomu dodává, že dědické smlouvy jsou podle 602, 1249 a 1278 obč. z. výjimkou. Zde tedy jako subsidiární právní jednání ve vztahu k dědické smlouvě byla považována i vzájemná závěť. 54 KARHANOVÁ, Martina. Závěť v návrhu nového kodexu občanského práva. Několik poznámek k dědické smlouvě. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 5, s BREITSCHMID, Peter. Vor Art In: HONSELL, Heinrich; VOGT, Peter; GEISER, Thomas (eds.). Zivilgesetzbuch. II., Art ZGB, Art SchlIT ZGB. 3. vyd. Basel: Helbing und Lichtenhahn, 2007, s

19 3 TYPOLOGIE DĚDICKÝCH SMLUV 3.1 Pozitivní a negativní (?) Ačkoliv ze základní legální definice dědické smlouvy, obsažené v 1582 odst. 1 NOZ, plyne pozitivní charakter dědické smlouvy (tedy ustanovení dědice či odkazovníka), je možné se setkat i s názory, že mezi dědické smlouvy lze počítat i právní jednání, jehož důsledkem je vyloučení dědice, resp. vyloučení čekatelského práva na dědictví. 56 Tyto smlouvy jsou označovány jako tzv. negativní dědické smlouvy. V NOZ je tento typ smluv zastoupen v 1484, tedy v podobě právního institutu zřeknutí se dědictví (renunciace). Švýcarské právo upravuje smlouvu o zřeknutí se dědického práva (Erbverzichtvertrag, Erbauskauf) v 495 ZGB a tamní právní teorií je Erbverzichtvertrag běžně přijímána jako negativní dědická smlouva. 57 Zřeknutí se práva je možné nepochybně dohodou mezi zůstavitelem a třetí osobou, která by jinak měla právo na nabytí dědictví. Jedná se tedy též o vícestranné právní jednání pro případ smrti, obdobně jakým je dědická smlouva zřeknutí se dědictví a dědická smlouva jsou tak nepochybně právními instituty v leckterém ohledu podobnými. Přesto však se z právně teoretického ohledu zdráhám zřeknutí se práva za dědickou smlouvu označit, a to z několika důvodů. 58 Prvním z nich je pozitivní charakter legální definice dědické smlouvy dle 1582 odst. 1 NOZ. Hlavní charakteristikou dědické smlouvy je ustanovení dědice či odkazovníka, nikoli jeho pouhé vyloučení. Za další dědická smlouva je zákonem výslovně počítána k delačním 56 Ust odst. 1 NOZ se výslovně vztahuje na dědické právo. S použitím 1477 odst. 2, že odkazovník není dědicem, lze touto cestou dospět k závěru, že dědickou smlouvou dle 1484 se nelze předem zříci práva odkazu 57 BREITSCHMID, op. cit., s. 216 a ; HRUBESCH-MILLAUER, op. cit., s ; TUOR, Peter; SCHNYDER, Bernhard a kol. Das Schweizerische Zivilgesetzbuch. Zürich: Schulthess, 2002, s. 476 aj. Že se ve švýcarském právu jedná o nazírání vycházející ještě z pandektistické modernizace kantonálního práva ve 2. polovině 19. století, dokládá pojetí zřeknutí se práva coby negativní dědické smlouvy i v komentáři k občanskému zákoníku kantonu Zürich srov. BLUNTSCHLI, Johann Kaspar. Privatrechtliches Gesetzbuch für den Kanton Zürich. 4. Band: Erbrecht. Zürich: Fr. Schultheß, 1865, s Za pozornost stojí, že zařazení zřeknutí se práva k dědickým smlouvám postrádá v českém právním prostředí i historickou tradici Rouček ve svém komentáři uvádí, že zřeknutí se práva dle 551 tehdejšího ABGB nelze k dědickým smlouvám počítat, i když z jiných důvodů Rouček považoval s ohledem na tehdejší právní úpravu dědickou smlouvu za jistý typ smlouvy svatební, kdežto zřeknutí se dědického práva mohly činit i jiné osoby než manželé či snoubenci. Srov. ROUČEK, SEDLÁČEK a kol., 1937, op. cit., s Tato překážka v dnešní právní úpravě NOZ odpadla. Z obdobných důvodů jako autor této práce však odmítá coby dědickou smlouvu považovat zřeknutí se dědického práva Svoboda: Ačkoli tu jde o zřeknutí se dědictví, nelze smlouvu pokládati za závěť nebo dědickou smlouvu (nikdo se tu neustanovuje za dědice ani snad není jisto, kdo tedy bude dědicem). Srov. SVOBODA, op. cit., s

20 důvodům. 59 Pokud zřeknutí se práva neobsahuje pozitivní ustanovení dědice, nelze jej přirozeně k delačním důvodům zařazovat, tedy nesplňuje jednu z charakteristik dědické smlouvy. Zákonodárce nepřiřazuje zřeknutí se práva k dědické smlouvě ani systematicky, neboť ustanovení o obou právních institutech se nalézají v různých dílech hlavy III. NOZ. 60 Dle mého náhledu tak je dělení dědických smluv na pozitivní a negativní pro účely právní úpravy NOZ pouhou právně teoretickou konstrukcí bez pádného opodstatnění. 3.2 Úplatné a bezúplatné Hlavním účelem dědické smlouvy je dle zákona povolání dědice či odkazovníka. Pokud je povolání činěno bez dalšího, jedná se o dědickou smlouvu bezúplatnou. Protože zákon neobsahuje výslovný zákaz zůstaviteli, podmínit povolání dědice či odkazovníka povinností smluvního dědice poskytnout určité plnění, lze hovořit též o dědických smlouvách úplatných. Právě zajištění plnění od smluvního dědice může pro zůstavitele představovat hlavní důvod, proč dědickou smlouvu vůbec uzavírat. Nemusí se přitom jednat o poskytnutí plnění jednorázového, ani peněžitého. Z historických zvyklostí plyne spíše snaha zůstavitele zajistit si důstojné stáří tím, že smluvní dědic bude o něj osobně pečovat (též coby jakási obdoba výměnku). Dědická smlouva tak v podstatě často může předcházet sporům z rodině-právních vztahů, kde existuje vzájemná vyživovací povinnost. Zákon nezakazuje ani ustanovení, které ukládá smluvnímu dědici nebo odkazovníku plnit i osobám odlišným od zůstavitele; tak kupř. i švýcarská judikatura dovodila, že v úplatné dědické smlouvě může být smluvní dědic či odkazovník zavázán poskytovat plnění jinému zůstavitelovu dědici. 61 Předčasný zánik dědické smlouvy, zejména z důvodu dovolání se neplatnosti smlouvy jednou ze stran, a nutnost vydat bezdůvodné obohacení (kterážto povinnost bude z logiky věci stíhat zůstavitele, jenž přijal za života určité plnění od smluvního dědice) může poměry mezi stranami úplatné dědické smlouvy náležitě zkomplikovat. Obtíž bude představovat stanovení hodnoty osobní péče o zůstavitele, kterou se zůstavitel bude mít obohatit. Otázka je o to palčivější, pokud půjde o osoby s vzájemnou vyživovací povinností (typicky rodiče a děti) nebude osobní péče o pro 59 Tak uvádí např. již klasický Ottův slovník naučný, 7. díl. Jan Otto: Praha, 1893, s Ovšem v ZGB je situace obdobná 495 je součástí 3. oddílu 14. části, kdežto ustanovení o dědické smlouvě pozitivní až součástí oddílu následujícího. 61 Rozsudek Spolkového soudu ze dne ve věci Hirschy v. Berthoud, BGE 97 II