Tetsuzo Fuwa Předseda prezidia, ÚV Japonské KS

Transkript

1 Tetsuzo Fuwa Předseda prezidia, ÚV Japonské KS Přeložil Miloslav Ransdorf Úvod Dlouhému článku Michaila Gorbačova, generálního tajemníka Komunistické strany SSSR, nazvaný «Socialistická myšlenka a revoluční přestavba», byly věnovány tři plné stránky vydání deníku Pravda, orgánu KSSS ze dne 26.listopadu To bylo právě před sovětsko-americkými rozhovory na nejvyšší úrovni na Maltě a uprostřed volání po nezávislosti a demokracii ve východní Evropě. (Japonský překlad Gorbačovova článku byl uveřejněn v předešlém prosinci roku 1989 v «Sekai Seiji» [Světová politika]). Ohlížejíce se zpátky, zjistíme, že «Přestavba a nové myšlení», více méně první souvislé dílo o přestavbě, bylo publikováno v listopadu 1987, bezprostředně před rozhovory Reagana a Gorbačova ve Washingtonu. Anglická edice pro americký trh vyšla před ruskou edicí. (Japonský překlad byl publikován v listopadu 1987 v Kodansha, pod názvem «Peresutoroika»). Zdá se, že pro sovětské vedení se stalo náhle rutinou předkládat svoje záměry o domácí a zahraniční politice Sovětského svazu právě před americkosovětskými rozhovory na nejvyšší úrovni. Tento nový Gorbačovův článek, s uplynulými dvěma roky zkušeností v domácí a v zahraniční politice, s "novým myšlením" jako směrnicí, v mnoha ohledech ukazuje bod dosažený "novým myšlením" Gorbačovova vedení. V Gorbačovově článku bylo dáno mnoho prostoru analýze sovětského socialismu v minulosti a současnosti, budoucím úkolům a jejich perspektivám. Protože článek byl publikován uprostřed dramatického odhalení selhání "sovětského typu socialismu" a jeho hegemonistických požadavků na východoevropské země, sebeanalýza "sovětského typu socialismu" současným sovětským vedením je zajímavým subjektem, včetně otázky, zda v každém případě bylo prozkoumáno zavedení sovětského typu socialismu na východoevropské země sovětskou velmocenskou šovinistickou cestou. Gorbačovův článek s větší odpovědností než dříve, vzbuzuje dojem prezentování názorů vedení KSSS na současný světový názor ve světle "nového myšlení" a jak tyto názory na světovou situaci uvádějí do spojitosti se socialistickou myšlenkou, spojují tyto otázky teoreticky s politikou reforem sovětského socialismu a jeho perspektiv. Japonská komunistická strana kritizovala "nové myšlení", soustředěné na argument, který dává prioritu universálním lidským hodnotám a varovala před možným nebezpečím, že to představuje nový konformismus, který bude škodlivý boji za světový mír a sociální pokrok. To vede také k velebení moderního imperialismu a kapitalismu. Tento stupeň "evoluce" zřejmý v Gorbačovově článku k této problematice nastoluje otázku, která nemůže být přehlédnuta nikým, kdo se angažuje v hnutí na obranu a podporu závazků ke světovému míru, národnímu sebeurčení a sociálnímu pokroku. Kritická analýza z tohoto základního stranoviska je k několika sporným bodů v samotném Gorbačovově článku. I. Absence sebekritiky velmocenského šovinismu a hegemonismu Bod uvedený jako první je ten, že Gorbačovův článek, jemuž primárnímu subjektu je dán největší prostor, je zkoumání sovětského typu socialismu v období Stalina, Chruščova a Brežněva. Ale to nenabízí sebekritiku sovětského hegemonismu a velmocenského šovinismu, které způsobily největší škodu světu 26/1

2 od dob Stalina. Gorbačovův článek opomíjí nejenom analýzu této otázky, ale ani nedává náznak, že někdy byla takováto otázka zkoumána. Pohled na mezinárodní situaci v době kolem publikování Gorbačovova článku dává hluboké objasnění závažnosti Gorbačovova článku, ve kterém není zmínka o chybách sovětského hegemonismu. V oné době nemálo incidentů zapřičiněných hegemonismem Sovětského svazu se stalo mezinárodním problémem, kritika takových chyb se stala rozšířená, a sám Sovětský svaz měl připustit chyby. Sebekritika československého incidentu vynucená, nedobrovolná Uvažování bude věnováno některým specifickým otázkám jednotlivě. První otázkou je československý incident v roce Fakt, že sebekritika agrese proti Československu jednotkami zemí Varšavské smlouvy totálně chyběla v předcházející knize generálního tajemníka Gorbačova "Přestavba", si vynutilo pozornost, jak ukazuje hranice mezinárodní politiky v období přestavby. V paragrafu citovaném níže, kniha kladně ohodnotila maďarské, československé a polské události, ve kterých hrála sovětská intervence vážnou roli, překonávaje krize, jako kdyby poznámky byly od nezaujatého diváka. "Některé socialistické země prošly vážnými krizemi v jejich vývoji. Takový byl případ, například v Maďarsku v roce 1956, v Československu v roce 1968 a v Polsku v roce 1956 a poté opět počátkem osmdesátých let. Každá z těchto krizí měla své vlastní specifické črty. Byly řešeny rozdílně. Ale fakt je, že návrat do starých pořádků se neuskutečnil u žádného ze socialistických národů." (Přestavba) V srpnu 1989, pouze o dva roky později, maďarská strana a národní shromáždění Polska vyjádřily své názory v sebekritice, že agrese proti Československu byla chybou, přiznání učiněné, protože čelily obrovské vlně za demokratizaci, šířící se po celé východní Evropě. Od října po listopad 1989 hnutí za demokratizaci, s ústředním požadavkem, aby Sovětský svaz přiznal chybu vojenské intervence, se začalo šířit po celém národě obětí, Československu. Dokonce v tomto stádiu, nicméně, vedení KSSS vedené generálním tajemníkem Gorbačovem o tomto mlčelo a nepřijalo žádnou iniciativu, aby to napravilo. 1.prosince 1989, Lidové shromáždění východného Německa přijalo rezoluci, ve které se omlouvá československému lidu za svoji účast ve vojenské intervenci. Ve stejný den generální tajemník Gorbačov na své cestě na americko-sovětské rozhovory na nejvyšší úrovni na Maltě sdělil tisku v Miláně, v Itálii, že vojenská intervence KSSS možná nebyla "přiměřenou akcí." Toto byla první poznámka, učiněná KSSS, připouštějící do určité míry možnost, že to byla chyba. Následujícího dne, 2.prosince, předsednictvo Komunistické strany Československa uvedlo, že rozhodnutí o invazi silami pěti zemí bylo chybou. 2.prosince, bulharská strana přijala rezoluci odsuzující vojenskou intervenci. To bylo 4.prosince, o dva dny později, když sovětská vláda oficiálně připustila, že agrese v roce 1968 proti Československu silami pěti států byla chybou. Tento den hlavy pěti států Varšavské smlouvy se setkaly v Moskvě a vydaly společné prohlášení odsuzující vojenskou intervenci provedenou před 21 lety silami pěti států, jako vměšování do vnitřních záležitostí jiné země. (Poznámka) Bude užitečné provést souhrn časového plánu událostí jako odkaz pro další, k zopakování vývoje k prohlášení sebekritiky sovětskou vládou a pěti státy Varšavské smlouvy. 11.srpen (1989): Maďarská socialistická dělnická strana publikovala názor strany o otázce, ve formě odpovědi Szokai Imre, zástupce vedoucího oddělení mezinárodních vztahů strany, na otevřený dopis Alexandra Dubčeka, bývalého prvního tajemníka Komunistické strany Československa a bývalého předsedy vlády Oldřicha Černíka. "Stalo se dnes jasné, že rozhodnutí učiněné v oné době bylo fundamentálně nesprávné. (Nepszabadság, 11.srpna 1989). 17.srpna: Sněmovna polského národního shromáždění u příležitosti 21.výročí vojenské intervence přijala rezoluci odsuzující ozbrojenou intervenci v roce (Trybuna ludu, 18.srpna 1989). 26.listopadu: Pravda z tohoto data otiskla Gorbačovův článek nazvaný "Socialistická myšlenka a revoluční přestavba." 26/2

3 1.prosince: Lidové shromáždění Východního Německa schválilo prohlášení v oficiální omluvě jménem svého lidu lidu Československa, s politováním, že síly Východního Německa se zúčastnily vojenské intervence. Také 1.prosince, generální tajemník Gorbačov na tiskové konferenci v Miláně, v Itálii, ve svém vyjádření připoustil do určité míry možnost, že akce přijaté vedením Sovětského svazu a dalších zemí nebyly přiměřené, i když jak řekl, ohled by měl být brán na kontext mezinárodní situace v oné době. 2.prosince: Předsednictvo Komunistické strany Československa v návrhu akčního programu publikovaném ve svém oficiálním deníku, připustilo poprvé názor, že invaze pěti státy byla bezdůvodná a že rozhodnutí bylo chybou. Také 2.prosince, politbyro Bulharské komunistické strany oficiálně připustilo, že vojenská intervence byla nespravedlivá a ilegální. 4.prosince: Sovětská vláda vydala prohlášení, které definovalo vojenskou intervenci v Československu v roce 1968 ne jako nevhodnou, ale jako chybu. Také 4.prosince, hlavy pěti států účastnících se vojenské intervence vydaly v Moskvě společné prohlášení, uvádějící, že vyslání ozbrojených sil do Československa v roce 1968 pěti zeměmi "bylo vměšování se do vnitřních záležitostí suverénního Československa, a mělo by být odmítnuto". Gorbačovův článek byl publikován 26.listopadu, 1.prosince, pouze o pět dní později, generální tajemník Gorbačov osobně vydal prohlášení o nevhodnosti vojenské intervence v roce O osm dní později, prohlášení o sebekritice bylo vydáno sovětskou vládou a hlavami pěti států. Ale Gorbačovův článek, útok na úplné přezkoumání "neradostných aspektů" sovětského socialismu, nejeví žádné známky, dokonce ani v zárodečné formě pozdější sebekritiky hegemonismu, takové, jaká byla evidentní v československém incidentu. Vývoj jasně ukazuje, že přestavba a kurs "nového myšlení", podporovaný Gorbačovovým vedením neměl ani teoretickou ani politickou orientaci, která mohla vést pozitivně k sebekritice vojenské intervence v Československu. Nedávná sebekritika naznačuje do určité míry, že fakt, že intervence byla nesporně chybná, nebylo plodem "nového myšlení", ale bylo "vynuceno" náhlým vzestupem a tlakem vlny demokratizace, která byla v pohybu ve východní Evropě. "Staré myšlení" o afghánské otázce Některá z masových médií ocenila stažení sovětských jednotek z Afghánistánu jako kdyby to byl pozitivní výsledek "nového myšlení"; ale to je stejné jako československá otázka. Je všeobecně známo, že Gorbačovova kniha "Přestavba" (1987) ospravedlňovala afghánskou akci s logikou a kontextem kompletně identickým s tím, co bylo použito Brežněvovým vedením, přímo zodpovědným za vojenskou agresi. "Jakmile byly naplánované progresivní změny, imperialistické kruhy začaly tlačit na Afghánistán zvenčí. Tak, v souladu se sovětsko-afghánskou smlouvou, jeho vedení žádalo Sovětský svaz o pomoc. Adresovali ji jedenáctkrát, než jsme souhlasili s vysláním omezeného vojenského kontigentu do oné země." (Přestavba") Vyslání sovětských jednotek reagujících na jedenáct žádostí je stereotypní vyjádření uváděné od Brežněvových dob, pokus ospravedlnit ozbrojenou agresi. Japonská komunistická strana v rozhovorech mezi dvěma stranami a v kritických článcích plně vyjádřila neodůvodněný charakter této záminky. (Viz kapitola 3 "Kolaps vlastních vyjádření interventů" v článku nazvaném "Afghánský problém ve svém počátku - vojenské vměšování, které zasáhlo do práva na národní sebeurčení"; publikován v lednu 1981). Ale generální tajemník Gorbačov nenabídl sebekritiku, znova opakuje stejnou záminku ve své knize a v 26/3

4 televizním interview v USA o několik měsíců později. Několik měsíců před publikováním knihy generální tajemník Gorbačov bránil agresi v Afghánistánu a velebil ji jako záruku spravedlnosti založenou na věrném internacionalismu, který pomáhá bratrskému národu bránit revoluční úspěchy a boj věrných vlastenců pomáhá bránit "jižní hranice vlasti" (*) Toto jasně ukazuje, že ve spojení s otázkou hegemonismu, "nové myšlení" není "nové", ale jde ve stejné koleji jako "staré myšlení." (Poznámka) Generální tajemník Gorbačov na 20.sjezdu Komsomolu v dubnu 1987 se obrátil na sovětskou mládež: "Nemohu mluvit o mnoha tisících sovětských mladých lidí, kteří prošli testem války v Afghánistánu, aniž bych nebyl hluboce dojat. Oni se ukázali jako praví iternacionalisté při pomáhání bratrskému národu bránit jejich revoluční úspěchy a jako praví vlastenci při obraně jižní hranice vlasti." "Dovolte mi vyslovit jménem ústředního výboru strany... že země a lidé jsou pyšni na všechny ty, kteří prošli školou Afghánistánu za jejich smělost, statečnost a odvahu." "Dovolte mi obrátit se na ty, kteří bojovali v Afghánistánu za záruky spravedlnosti." Co vyžaduje vážnou pozornost je to, že pozdější rozhodnutí o stažení sovětských vojsk z Afghánistánu nenabídlo žádnou sebekritiku za chybu vojenské intervence v roce Naopak, rozhodnutí o stažení bylo nafouknuto, jako kdyby to byla laskavost Sovětského svazu světovému míru, jako kdyby to byl světový model, jak by měly být řešeny regionální konflikty. Není divu, že nový článek generálního tajemníka Gorbačova nezahrnuje žádnou analytickou sebekritiku hegemonismu aplikovaného Sovětským svazem v Afghánistánu. 24.prosince 1989, jeden měsíc po publikování článku, sjezd lidových poslanců SSSR přijal rezoluci morálního a politického odsouzení vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu, první oficiální přiznání chyby. Jsou zprávy, nicméně, že odsouzení bylo poněkud exkluzivně zaměřeno na domácí procedurální aspekty rozhodnutí, že rozhodnutí o vstupu ozbrojených sil bylo učiněno svémocně několika málo kádry, bez výboru, bez prezidia nebo Nejvyššího sovětu, že bylo porušením ústavy. Zpráva uvádí, že žádná zmínka nebyla učiněna o neoprávněném zásahu do práva na národní sebeurčení, podstata bezpráví, způsobeného hegemonismem. Tento fakt je další odraz situace, při které se sovětské vedení samo nachází v v těžkém rozhodování, že má udělat přepracování minulých chyb bez principiální sebekritiky vážných chyb hegemonismu. Rozporuplný názor na otázku tří Pobaltských států Že anexe v roce 1940 tří Pobaltských států k Sovětskému svazu - Estonska, Litvy a Lotyšska - nebylo rozhodnutím lidu každé z těchto zemí, uplatňujících své právo na sebeurčení, ale nachází svůj základ v tajném dodatku protokolu, ve formě připojeného listu k Paktu o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik, uzavřeném v roce 1939 mezi Stalinem a hitlerovským Německem, v dohodě o sféře vlivu mezi dvěma velmocemi. Toto je sporná otázka historie, kterou Komunistická strana Japonska dlouho kritizovala. Zabýval jsem se touto otázkou v kapitole 11 "Masové represe a vstup do II.světové války" mého článku nazvaného "Stalin a velmocenský šovinismus" (1982) a v kapitole 8 "Leninova politika o otázce hranic a jejich změna za Stalina" a v kapitole 9 "Ničivé útoky k ospravedlnění politiky anexe" jiného mého článku nazvaného "Je "nové myšlení" leninské?" (1988). Ale Gorbačovo vedení, s "novým myšlením" jako jejich směrnicí, nepřijalo žádnou iniciativu, aby napravilo tuto jasnou chybu hegemonismu. Sovětská strana a vláda připustila existenci problému v této kategorii po vzestupu silného hnutí ve tří Pobaltských státech v národním měřítku za nápravu historické nespravedlnosti a přiznání bylo učiněno pod tlakem tohoto vývoje. Pod tlakem této situace, sovětská strana a vláda alespoň přiznala existenci tajného dodatku protokolu uzavřeného mezi Stalinem a Hitlerem.(*) (Poznámka) Pokračující urputné zapírání sovětského vedení o existenci tajného dodatku protokolu až bezprostředně před silné zesílení hnutí ve tří Pobaltských státech, je opakováno také v Gromykových 26/4

5 "Pamětech" (publikovaných v roce 1989) kategoricky popírajících jeho existenci, uvádějících, že je to výplod Západu (předklad z japonštiny). "Kdykoliv Západ diskutuje sovětsko-německý pakt o neútočení, stává se pravidlem nadhodit otázku takzvaného tajného dodatku protokolu, který prý byl podepsán Vjačeslavem M. Molotovem a Joachimem von Ribbentropem. Protokol je prý o dohodnutých bodech, jejichž shody prý dosáhlo Německo a Sovětský svaz přes změny hranic sousedních zemí těchto dvou zemí. Toto není novina. Událost se stala známou někdy před tím, než nacističtí váleční zločinci byli souzeni. Při Norimberské soudu, hlavní státní prokurátor pro Sovětský svaz to posuzoval, že je to výmysl. To bylo správné, protože žádný protokol v oné kategorii nebyl nalezen ani v Sovětském svazu ani v ostatních zemích. Nemohlo to být vůbec nalezeno. Prohlášení sovětského hlavního státního prokurátora bylo výzvou pro ty, kteří byli pouze příliš ochotni věnovat víru tomuto výmyslu. Toto prohlášení bylo učiněno před samotným Joachimem von Ribbentropem, sedícím na sedadle obžalovaných, který byl ministrem zahraničí za Adolfa Hitlera. Je to samozřejmá věc, že to nezabírá čas rozšířit lež a je jedno, kdy vznikla.". Postoj přijatý Sovětským svazem k této otázce může být shrnut do dvou následujích bodů: (1) Vina za odchylku od principů leninské zahraniční politiky spočívá na Stalinovi s jeho závěrem takové dohody o dělení do sfér vlivu. (2) Připojení tří Pobaltských států k Sovětskému svazu samo o sobě nemá vztah k dohodě o tajném protokolu a je ospravedlnitelný krok, uspokojující všechny legální procedury. Například, Alexander Jakovlev (tajemník ústředního výboru KSSS), předseda sjezdové komise lidových poslanců pro politické a legální hodnocení sovětsko-německého paktu o neútočení v roce 1939, v prohlášení, které učinil v srpnu minulého roku, připouštěje, že existence tajného protokolu je nade vši pochybnost a odsoudil ji jako úchylku z leninského postoje, sám se odtrhuje od tajné diplomacie. Ale on řekl, že změna ve statusu tří Pobaltských států byla způsobena různými okolnostmi. "To je hrubé překroucení hledat vzájemný vztah mezi současnou situací tří republik a Sovětsko-německým paktem o neútočení." (Události roku 1939", Pravda 18.srpna 1989) Tento názor byl potvrzen generálním tajemníkem Gorbačovem osobně na plénu ústředního výboru v září minulého roku. Zpráva generálního tajemníka Gorbačova vyjádřila odsouzení sovětského vedení v oné době za hrubé překroucení leninských principů v zahraniční politice, která odmítá rozdělení do sfér zájmů a připouští, že mnoho sporů pokračuje nyní o tomto subjektu. Ale jeho zpráva ústřednímu výboru silně prosazovala, jak lze říci, že není žádný prostor pro pochybnosti, že status těchto republik nachází svoji bázi v jejich vlastním rozhodnutí. "Není důvod pro pochybnosti o rozhodnutích přijatých v oné době o vstupu Pobaltských republik do Sovětského svazu, volby učiněné lidmi těchto republik" (Zpráva generálního tajemníka Gorbačova, nazvaná "O národní politice strany v současných podmínkách"). Že tyto argumenty o pobaltské otázce postrádaly principiální postoj založený na leninském pohledu na "svobodu vystoupit" členským státům z unie, kterému Lenin přikládal největší význam jako testu respektu k právu států na sebeurčení v době formování Sovětského svazu, a rozhodující bod své kritiky Stalinova velmocenského šovinismu, vážné polemiky současného sovětského vedení při zabývání se národními otázkami, a to my nemůžeme přehlédnout. (Poznámka) Plán navržený Stalinem na formování Sovětského svazu se nezmínil o "svobodě vystoupení". Lenin toto přísně kritizoval a rezoluce později přijatá ústředním výborem strany na bázi Leninovy kritiky měla explicitní ustanovení, na prvním místě, garantování práva svobodně vystoupit z unie. "1. Je třeba vzít v úvahu, že smlouva uzavřená mezi Ukrajinou, Běloruskem, Federací zakavkazských republik a RSFSR k jejich sloučení v Unii sovětských socialistických republik, každá si vyhrazuje právo svobodně vystoupit z členství v Unii." Kapitola 5 "Dva plány sjednocení k formování Sovětské unie", v mém článku "Stalin a velmocenský šovinismus" odkazuje určité detailní vysvětlení o okolnostech. V tomto bodě nový Gorbačovův článek ignoruje fakt, že to byla otázka. Politika trestného a 26/5

6 nedobrovolného přesídlení etnických menšin, prováděná Stalinem za II.světové války, je jediným aspektem sovětské národní otázky, kterou se článek dotýká víceméně specifického odkazu. "Tyto problémy byly zjitřeny do extrémního stupně, když byla vzata v úvahu možnost potrestat celé etnické menšiny za zločiny, které nikdy nespáchaly." (Gorbačovův článek). Znamená to, že Stalinova tajná dohoda s hitlerovským Německem a jeho pokus rozdělit Evropu do sfér vlivu nebyly více než menší epizodou v očích generálního tajemníka Gorbačova, nedůstojné být zpracovány v souhrnu historie sovětského socialismu? U otázky tří Pobaltských států Gorbačovův článek nevěnuje pozornost ani bezpráví způsobenému velmocenským šovinismem ani hegemononismu od dob Stalina nebo potřebě se vážně pokusit o opravu fundamentální sebeanalýzou. Absence kritiky v minulém hegemonismu značí, že hegemonismus je stále naživu Bezpráví násilného exportu "sovětského typu socialismu" do východoevropských států, velkého problému poznamenávajícího epochu v historii, potřebuje být doplněn do seznamu škod způsobených sovětským hegemonismem, který byl pominut v Gorbačovově článku. Požadavek na rozejítí se se sovětským typem socialismu tvoří základ pro obrovskou vlnu demokratizace ve východní Evropě. Společné východisko tohoto požadavku je pád stran u moci, stran, které se otočily zády k požadavkům nezávislosti svých vlastních lidí, působících jako mluvčí pro sovětský typ socialismu a tím ztratily důvěru lidí. Toto osvětlení mimořádné nezodpovědnosti Gorbačovova článku, jehož tématem je analýza chyb sovětského typu socialismu, a který byl napsán a publikován uprostřed velkých změn ve východní Evropě a nevyvodil žádnou zodpovědnost za oklamání ostatních zemí socialismem s chybami, chyba vážnější než to, co bylo učiněno vlastní zemi, nevyvození z tohoto kritické sebeanalýzi. Chyby sovětského typu socialismu budou uvedeny v další kapitole tohoto článku. Nový Gorbačovův článek věnovaný samotnému historickému souhrnu sovětského typu socialismu, je fakticky charakterizován totálním nedostatkem sebekritiky hegemonismu a velmocenského šovinismu, který způsobil největší bezpráví na mezinárodní úrovni. Na tuto vážnou otázku nemůže být nahlíženo jako na pouhý neúplný přehled historie. Samotné otázky Československa a Afghánistánu jsou vážnými chybami, které silou zbraní neprávem zasahovaly do národních práv na sebeurčení, proti světovému míru a škodily věci socialismu. Další aspekt těchto událostí je ten, že jsou chybami učiněnými "základním argumentem" Sovětské svazu a sovětské neomylnosti a zneužitím podpory pro tyto chybné akce v komunistickém hnutí ve světě a v hnutích za mír a demokracii. Fakt, že toto způsobilo vážnou ránu hnutím ve světě, vyžaduje vážnou pozornost. Vedení KSSS fakticky zneužilo podpory svých akcí v komunistickém hnutí ve světě, prohřešuje se jak proti principům tak proti věci vědeckého socialismu. To označilo kritiku jako "antisovětismus" a zintenzivnilo útoky na kritiky. Komunistická strana rezolutně čelila takovým útokům velmocenského šovinismu a hegemonismu. Historie zaznamenala nespočetnými příklady, jak vážné bylo bezpráví a škody způsobené lidovým hnutím světa tímto "základním argumentem" Sovětského svazu. Toto je aspekt událostí historie, o kterém sovětský socialismus potřebuje udělat hlubokou analýzu a vydat se vážně na cestu jejich napravení na mezinárodní aréně. Skutečnost, že generální tajemník Gorbačov ve svém novém článku o historickém souhrnu sovětského socialismu nenalezl potřebu pro sebeanalýzu otázky hegemonismu ukazuje, jak je indiferentní k negativní roli skutečně hrané Sovětským svazem v mezinárodní politice. Toto je přímo spojeno se setrváváním Sovětského svazu na velmocenském šovinismu a hegemonismu bez sebekritiky. 26/6

7 Ve svém novém článku generální tajemník Gorbačov popsal následující neúplnou kritiku Stalina, která vznikla v době Chruščova. "I kdyby byly odhozeny a popřeny kruté aspekty Stalinova režimu a jeho extrémních metod, 20.sjezd nicméně ponechal samotný byrokratický systém podstatně nedotčený." Ale to nebyl jen "byrokratický systém", který Chruščov a 20.sjezd nechal nekriticky nedotčený. Co bylo nejvíce nedostačující v jeho kritice Stalina, byla kritika "krutých aspektů" Stalinova hegemonismu a velmocenského šovinismu. Vzhledem k němu, dokonce po kritice Stalina 20.sjezdem, zločinné porušování práv národů na sebeurčení jako maďarské, československé a aghánské události, plus vměšování se do Komunistické strany Japonska, násilné činy porušující normy vztahů komunistických hnutí ve světě, byly spáchané jeden za druhým. Tato absence kritiky hegemonismu a velmocenského šovinismu, která je charakteristická pro Gorbačovův článek, převažuje jeho historickým souhrnem sovětského socialismu. Skutečná politika a postup Gorbačovova vedení v minulých několika letech se vyznačovaly opravdu množstvím forem velmocenského šovinismu a hegemonismu, včetně velmocenského zneužití komunistických hnutích a demokratických a mírových hnutích ve světě novou konformistickou politikou ve jménu "nového myšlení". "S ní jako směrnicí, "základní argument" Sovětského svazu měl svoji cestu, ve které antikomunistické strany a organizace jiných zemí jsou chváleny podle jediného kritéria jejich připojením a přístoupením k Sovětskému svazu, a obstrukční vměšování bylo učiněno v progresivních mírových hnutích každé země. Toto výmluvně ukazuje vynechání sebeanalýzi a sebekritiky zla hegemonismu v minulosti, což vedlo k jeho pokračování v současnosti. Agrese proti Československu a otázka vojenských aliancí Vážná pozornost by měla být věnována ve světové politice faktu, že hegemonismus a sféry vlivu jsou nerozlučně spojeny s existencí konfrontačních vojenských bloků, vážnému problému pro světový mír. Toto přišlo na světlo v tragické formě při vývoji agrese v roce 1968 proti Československu. Sovětské vedení v oné době se pokusilo ospravedlnit vojenskou intervenci takovými argumenty jako obrana společných socialistických zájmů před útoky západních imperialistů. Argument není nic než logika velmocenského šovinismu, nepodporovaného rozumem. V oné době Komunistická strana Japonska to nejenom kritizovala, ale také doma a v zahraničí vyložila svoje principiální postoje v "Manifestu o svobodě a demokracii" (1976). Útočit na nedodržování suverenity a práva národů na sebeurčení na základě "společných socialistických zájmů by bylo nepřístupné dokonce pro vztahy mezi socialistickými zeměmi." Nicméně to byl bezostyšný motiv sovětského hegemonismu, že Sovětský svaz skutečně spoléhal maximálně v mezinárodní politice pro své dorodružství na vojenskou intervenci. To byla dohoda o rozdělení do sfér vlivu dosažená mezi velmocemi kolem konce II.světové války, včetně dohod na Jaltě a v Postupimi. To bylo otevřeně prohlášeno Brežněvem, že jeho zodpovědnost za vojenskou intervenci byla větší než vůdců strany a vlády Československa, kteří byli přivedeni do Moskvy sovětskými silami pod hrozbou uvěznění. Zdeněk Mlynář, tehdejší tajemník ústředního výboru Komunistické strany Československa, podal jasný důkaz o Brežněvově prohlášení. Ve svých pamětech, nazvaných "Noční mráz v Praze", uvedl, co Brežněv řekl ve svých "hovorech" v Moskvě. "Hovory" nebyly nic než představení zorganizované jednostranně okupujícími silami ve svých útocích ospravedlnit ozbrojené vměšování. (Překlad z japonštiny). "Brežněv neudal žádný důvod jako důkaz svých argumentů, že západní imperialisté ohrožovali Československo... Nedaly to ani dokonce stereotypní rétorické "společné socialistické zájmy." Všechno u něj bylo přičítáno jedné jednoduché myšlence: Naše jednotky došly ve druhé světové válce až k Labi a to zůstává dnes jako sovětská hranice." Tímto autor ve svých pamětech naznačil, že jediným důvodem uvedeným Brežněvem bylo to, že 26/7

8 Československo přišlo do sovětské sféry vlivu jako výsledek druhé světové války a že toto by mělo být považováno za fixní. Brežněv řekl, že toto místo sovětské sféry vlivu bylo uznáno Spojenými státy. Nenamáhal se, aby užil eufemismu, ale řekl defitivně, že vojenská intervence v Československu byla provedena po předcházející úmluvě s americkou vládou. V svých pamětech reprodukoval Brežněvovo prohlášení, jak je uvedeno níže: (Překlad z japonštiny) "Žádal jsem prezidenta Johnsona, jestli vláda USA dnes nezměnila svůj názor na souhlas s výsledky konferencí na Jaltě a v Postupimi. 18.srpna jsem dostal následující odpověď: Bezpodmínečný souhlas s těmi, které se vztahují k Československu a k Rumunsku, jednání nutná o výsledcích týkajících se Jugoslávie. Myslíte si, že to, na co jste se těšili, se uskuteční? Žádná taková věc nevyjde... Kladete svou víru v komunistické hnutí v západní Evropě? Takové věci ztratily svůj význam před padesáti lety!" Prohlášení Brežněva jasně vyjadřuje, že existující systém vojenských bloků, jako Varšavská smlouvy, která se vytvořila potřebou umět se vypořádat s NATO (Organizace severoatlantického paktu), je v podstatě založená na sféře vlivu velmocí, jejíž první základ byl položen Jaltskou dohodou. Je fundamentálně založen na skutečné možnosti porušení práv národů na sebeurčení, pod záminkou společných zájmů socialistických zemí. Je velmi přirozené stanovit to jako neslučitelné s právy národů na národní sebeurčení. Nechvalně známá Brežněvova doktrína, argumentující, že socialistické společenství přirozeně požaduje určité hranice suverenity svých členských států, je poněkud složitý výraz struktury sfér vlivu. Vojenská aliance Západu je také produktem stejné struktury sféry vlivu, a to činí zasahování víceméně nevyhnutelné, porušujíc práva členských států na sebeurčení. Toto je to, co japonští lidé sami zažili ve dne v noci ve své vlastní zemi na Dálném východě. Dnes téměř polovinu století po japonské porážce ve druhé světové válce, japonští lidé si uvědomili své schopnosti, chtě nechtě, stále vázáni k vojenskému bloku na Západě, s americkými vojenskými základnami po celé zemi, a s rolí partnera, který má hrát součást amerických plánů nukleární vlky, nuceni k nim. Ale všechny vlády členských států Varšavské smlouvy nyní připouštějí chybu vojenské intervence do Československa, kterou uskutečnili jako partneři ve vojenské alianci. Nyní je potřeba vzít si poučení z výsledků světového míru a snažit se ze všech sil, aby toho bylo dosaženo. Jestliže sebekritika chyb agrese proti Československu jménem Varšavské smlouvy byl míněna vážně, dalším krokem k přijetí by měla být pozitivní opatření k rozpuštění a přispívající rozpuštění vojenských bloků, založených na základě doktríny sféry vlivu. Toto bude určitě pozitivním příspěvkem ke světovému míru. Sovětský svaz, který je v centru Varšavské smlouvy, členské státy, které nyní vysvětlily svoje stanovisko k odmítnutí agrese proti Československu v roce 1968, se musí vzdát svého neústupného zachovávání vojenské aliance a výhodné pozice ozbrojených sil a vojenských základen v ostatních zemích, jako protiklad k existenci NATO. Sovětský svaz s klíčovou rolí ve Varšavské smlouvě by měl převzít vedení v opatřeních k rozpuštění Varšavské smlouvy, převzít iniciativu ve volání po světovém míru, vhodném činu pro socialistické země. Co sovětské vedení skutečně udělalo, když naposledy přiznalo chybu agrese proti Československu, bylo vyjádření úmyslu všemi prostředky podporovat Varšavskou smlouvu, s novou interpretací, která by měla být přeměněna v politickou alianci, uvádějíc, že podporovat vojenskou alianci ve formě politické aliance by zvýšilo bezpečnost v Evropě. (Poznámka) Na společné tiskové konferenci po svých rozhovorech s americkým prezidentem George Bushem na Maltě, generální tajemník Gorbačov učinil následující prohlášení o budoucnosti dvou vojenských aliancí. "U NATO a Organizace Varšavské smlouvy, je potřeba, aby byly transformovány ze současné vojenské organizace do vojensko/politického aparátu a poté do politického aparátu." Fakt, že absence sebekritiky svého vlastního hegemonismu nachází vyjádření v jednom aspektu reálné politiky, který by byl škodlivý pro mír, vyvolává vážnou pozornost. 26/8

9 Idea přeměny Varšavské smlouvy v politickou alianci nejsou nic více než slova. Ve skutečnosti, o subjektu stažení sovětských vojsk, umístěných ve východoevropských zemích, provolání učiněná před 34 roky v dobách Chruščova, ale sovětská strana nepřijala žádnou akci a neučinila pozitivní návrh pro její realizaci po celé východní Evropě.. * Na požadavek stažení vojska učiněný novým kabinetem Československa a vládou Maďarska, sovětská vláda souhlasila s maďarskými požadavky, podle zprávy z Maďarska. (Poznámka) 30.října 1956, uprostřed maďarské události, sovětská vláda vyhlásila dekleraci o vztazích s ostatními socialistickými zeměmi, uvádějíc, že umístění sovětských vojsk ve východoevropských zemích v oné době (Maďarsko, Rumunsko a Polsko) bylo na základě dohod a žádosti ze zemí, kterých se týkalo a všech členských států Varšavské smlouvy. "Sovětská vláda společně s ostatními socialistickými zeměmi je připravena studovat otázku rozmístění sovětských vojsk na teritoriích výše uvedených zemí." Ale Rumunsko bylo jedinou zemí, která skutečně viděla stažení sovětských vojsk. V deklaraci není zmínka o Východním Německu, kde byly rozmístěny sovětské jednotky už od druhé světové války, snad protože rozmístění v roce 1956 ještě nebylo přičítáno k Varšavské smlouvě. Nagyova maďarská vláda, která požadovala, aby Sovětský svaz stáhl své jednotky na bázi této deklarace, byla svržena druhou vojenskou intervencí sovětských sil. V roce 1968, vojenská intervence byla uskutečněna proti Československu ozbrojenými silami pěti států, jejichž jádrem byl Sovětský svaz. Od tehdy zůstalo rozmístění sovětských jednotek nezměněno. Proti deklaraci sovětské vlády v roce 1956, sovětské jednotky umístěné ve východoevropských zemích se zvýšily. II. Kolaps "sovětského stylu socialismu" potvrzen Dovolte mi pokračovat. Můj další bod je historická analýza, kterou Gorbačovův článek věnuje problémům sovětského socialismu, odděleně od problému hegemonismu. Odchylky mající být napraveny v celém sovětském socialismu. Uznání tohoto problému se prohloubilo v procesu přestavby a dosáhlo současného bodu. O tomto článek uvádí, "Pomalu získáváme plnější pochopení toho, co jsme vybudovali a co přebudováváme, jaký druh společnosti chceme vytvořit a z toho vyplývá, co děláme. Za prvé jsme si mysleli, že všechno co jsme měli udělat bylo napravit nějaké úchylky v našem sociálním vývoji a zlepšit tradiční systémy, které byly založeny během dřívějších desetiletí. Ale nyní došli k představě, že radikální reorganizace úplné sociální stavby je nezbytná, od ekonomické základny k nadstavbě. Ale my se tím nezabýváme pouze slovy, ale uskutečňujeme praktické kroky, abychom změnili vlastnické vztahy, ekonomické struktury, politický systém a duševní a morální klima společnosti." V počáteční etapě přestavby bylo zvažováno, že sovětský socialismus má "tradiční systém, který byl vybudován během dřívějších desetiletích," všechno, co mělo být uděláno bylo "napravit nějaké úchylky v našem sociálním rozvoji." Ale nyní jsme přišli k uvědomění, že "radikální reorganizace úplné sociální stavby je nezbytná, od ekonomické základny k nadstavbě." Jinými slovy, došli k pochopení, že úchylky nejsou nalezeny v "nějakých" aspektech sociálního rozvoje, ale v celku "úplné sociální stavby." Co mě zajímá je, že generální tajemník Gorbačov uznal historické úchylky v celém sovětském socialismu, jak se to hroutí, to potvrzuje správnost kritiky "sovětského stylu socialismu" v mnoha aspektech, kterou provedla Komunistická strana Japonska. Odmítnutí definice: "Rozvinutý socialismus" 26/9

10 Co mě zajímá za prvé je, že Gorbačovův článek ostře kritizuje definici "rozvinutý socialismus" a odmítá ji. Charakterizuje uznání Chruščovovy éry ve stádiu sovětského socialismu "jako novou iluzi, že už toho bylo dost, aby to stačilo k odmítnutí nejhorších aspektů Stalinova režimu, aby volná energie socialismu vedla naši společnost k nejvyšší fázi komunismu v blízké budoucnosti," uvádí článek o termínu "rozvinutý socialismus", který byl zaveden později, "Závěr, která společnost dosáhla stavu "rozvinutého socialismu" obsahuje prvky pragmatismu. Ve stejné době bylo zde hezké množství úvah, založených na přání a také přehánění." Pohlédněme zpět na to, jak KSSS hodnotila současnou situaci sovětského socialismu, abychom osvětlili tento problém lépe. Pokud se týká postoje sovětského socialismu jako "modelu socialismu", převažoval v Sovětském svazu dlouhou dobu. Ve Stalinově éře uskutečnění "prvního stádia komunistické společnosti, socialistické společnosti" bylo vyhlášeno v roce 1936, a kroky k posunutí směrem k vysoce rozvinuté komunistické společnosti byly požadovány. Také se v éře Chruščova myslelo, že Sovětský svaz už skončil budování socialistické společnosti a byl v procesu pohybu k vysoce rozvinuté komunistické společnosti, která předhonila již dávno Spojené státy americké a ostatní vysoce rozvinuté kapitalistické země. Tento extrémně optimistický pohled byl přijat Programem KSSS v roce Tato nerealistická definice nemohla být ale vzata zpět v éře Brežněva. Ale s požadavkem "rozvinutého socialismu", který byl zaveden místo toho, sovětský socialismus byl definován jako jsoucí ve vysoce rozvinutém stádiu. Odmítajíc tento argument, Komunistická strana Japonska trvá na tom, že současné socialistické země nejsou v "rozvinutém" stádiu socialismu, ale ve "formativním stádiu"; Sovětský svaz, který má nejdelší historii od revoluce, není výjimkou; nejsou ve stádiu, který je daleko od zobrazení reálné hodnoty socialismu. "Socialismus je stále v procesu formování; rozsáhlý a bohatý na vyhlídky na naši socialistickou a komunistickou budoucnost nemůže být dokonce pochopen z toho, co bylo dosaženo až dosud." (Rezoluce 14.sjezdu KSJ, 1977) "Čemu musíme realisticky čelit je to, nehledě na všechny takové výhody (dosažené v těch 60. letech od Říjnové revoluce), současné socialistické úspěchy jsou vyznačeny restrikcemi a hranicemi vyvolanými historickými podmínkami každé individuální země, a stádia nebylo ještě dosaženo, i když všechny pokrokové rysy předvídané Marxem a Engelsem v socialistické budoucnosti lidstva jsou schopny dosáhnout své plné kapacity." (Zpráva ÚV na 14.sjezdu) Tento názor se vysvětlil, jakmile KSJ uznala situaci současného světa, ne se záměrem vzrůstu polemiky o definici KSSS o současné situaci sovětského socialismu. Ale toto se stalo věcí polemiky, když se rozhovory na nejvyšší úrovni KSJ-KSSS konaly v prosinci 1979 a tyto dvě strany vypracovaly společné prohlášení. Sovětská strana úporně vyžadovala v sovětských výkladech při rozhovorech, aby vývoj současné sovětské situace definovaný jako "rozvinutý socialismus", byl zahrnut do společného prohlášení, ale japonská strana to zamítla. Dovolte mi citovat projev předsedy ÚV KSJ Kenji Miyamoto (tehdy předsedu prezidia) o tomto průběhu. "Při setkání na nejvyšší úrovni KSJ-KSSS s Brežněvem v Moskvě ke konci roku 1979 návrh společného prohláení narazil na velkou překážku, protože strana KSSS chtěla aby její názor, "že Sovětský svaz je rozvinutá socialistická země", se objevil v prohlášení, kterému jsme ale oponovali. Jako dnes jsme neměli zájem se vměšovat do vnitřních záležitostí Sovětského svazu. Ale to neznamená, že bychom měli slepě chválit společnost Sovětského svazu. Měli jsme svůj vlastní názor o skutečné úrovni sovětské společnosti, který nám nedovolil akceptovat názor Sovětského svazu, že 26/10

11 země dosáhla rozvinutého socialismu. Po dlouhých jednáních, náš zemřelý soudruh Tomio Nishizawa a tehdejší vedoucí mezinárodního oddělení KSSS Ponomarev souhlasili, že slova by neměla být začleněna." (Úvodní projev na 2.plénu ÚV, květen 1988). Ačkoliv taková polemika se uskutečnila mezi dvěma stranami, definice "rozvinutého socialismu" byla považována za hlavní definici v zemi dlouhou dobu. Pod vedením generálního tajemníka Gorbačova, nová edice Programu KSSS, přijatá 27.sjezdem v roce 1986, stále definovala stádium sovětského socialismu jako následující: "Sovětská společnost dosáhla velkého úspěchu v rozvoji výrobních sil, ekonomických a sociálních vztahů, v socialistické demokracii a kultuře a ve formování nového člověka." Země vstoupila do stádia rozvinutého socialismu." (Zdůrazněno v originálním textu) Ale Gorbačovův článek nyní popírá a vzdává se požadavku "rozvinutého socialismu," definovaného v programu sjezdu strany před třemi lety, uváděje, že to byla stále utopická definice, vzdálená realitě, ačkoliv ve srovnání s dřívější definicí, obsahuje prvky blízké realitě (Pravděpodobně to znamená, co nazývá "prvky pragmatismu"). K pochopení současného sovětského socialismu v historii lidstva, Gorbačovův článek také uvádí, "Sedm desetiletí, které uplynuly od Říjnové revoluce jsou, v historických termínech, příliš krátkou dobou pro novou společnost, která je počátkem nové éry ve vývoji lidstva, aby přijmula svoji konečnou formu. Toto je preventivní prohlášení, které omlouvá fakt neočekávaného úspěchu přestavby a zvyšování domácích těžkostí. Ale toto svědectví, společně se zřeknutím se definice "rozvinutého socialismu", logicky objektivní názor Komunistické strany Japonska, že "socialismus ze světového historického hlediska je ve formativním stádiu," potvrzuje, že byl předvídán. Můžeme říci, že "polemika", která se odehrála před deseti roky v Moskvě o definici stádia sovětského socialismu, dosáhla nesporného řešení, procházejíc tvrdou zkouškou historie. Absence demokracie a byrokratický systém Pokud se týká obsahu "sovětského stylu socialismu", který KSJ kritizovala, protože jeho rysem byla absence socialistické demokracie a byrokratický systém, který uvrhl lid pod nejvyšší příkazy strany a vlády, společně s otázkou hegemonismu. "Přirozeně cíl socialistické společnosti je umožnit všem lidem žít skutečně svobodný a úspěšný život, bez vykořisťování člověka člověkem... "Ale poté, co zemřel velký vůdce Lenin, který založil první socialistickou zemi, svoboda a demokracie lidí byly potlačovány; velmocenský šovinismus a hegemonismus, jako světlo pro ostatní státy a národy, se objevil v sovětském vedení, s výsledkem, že sovětský socialismus se odchýlil od principů socialismu, jako impozantní "sovětský styl socialismu" ve východní Evropě, charakterizovaný absencí socialistické demokracie a expanzivním byrokratismem." (Politika KSJ ve všeobecných volbách, říjen 1989) " Jak jsme říkali od začátku, východoevropský problém není otázkou správnosti nebo chybnosti socialismu. "Především jak bylo ukázáno na faktu, že pět zemí Varšavského paktu bylo nuceno se kritizovat za svou vojenskou agresi proti Československu, sovětský model socialismu s hegemonismem nebo sovětským typem byrokratického systému, zděděné od dob Stalina a Brežněva se zhroutil pod kritikou lidí. Je důležité, abychom neznehodnocovali myšlenku socialismu na bázi takových běžných událostí." (Úvodní projev předsedy ÚV Kenji Miyamoto na 7.plénu, v prosinci 1989). Existuje mnoho odkazů v Gorbačovově článku, které popisují, jaký byl sovětský socialismus před tím, 26/11

12 než byla spuštěna přestavba, analyzuje skutečnou situaci některých desetiletí zahrnujících éru Stalina, Chruščova a Brežněva. Všechno dokazuje, že kritika KSJ nedostatků "sovětského stylu socialismu," nedostatku demokracie a byrokratické kontroly byla zcela správná. "Idea socialismu se dostávala vzestupně blíže k tvářnosti nařizujícího stylu byrokratickoadministrativního systému." "Jiným důsledkem tohoto procesu byla stále se rozšiřující mezera mezi marxistickou teorií a realitou, mezi humanistickými ideály a praxí. Byrokratický, přísně centralizovaný ekonomický a politický systém fungoval podle svých vlastních zákonů." "Jakékoliv nehumánní prostředky byly ospravedlněny ve jménu dosažení 'velkého cíle'. 'Politický vhodný prostředek'' byl oficiálně postaven nad 'formální zákonnost', která zbavila politiku morálního základu." "Stalinovy deformace vedly ke ztrátě nejdůležitější věci kolem marxistického a leninského pojmu socialismu: názor člověka jako cíl, ne jako prostředek. Místo myšlenky svobodného vývoje každého jako podmínka ke svobodnému rozvoji všech, myšlenka vyplynula z toho, koho "pouhým kolečkem" byla osoba ve stranickém a vládním stroji a masové organizace byly 'dopravním pásem' tohoto stroje." "Ve jménu špatně chápaného kolektivismu, lidská individualita byla ignorována, vývoj osobnosti byl brzděn, rozumné hranice svobody byly drasticky zúženy pod záminkou priority kolektivního nad individuálním, a lidská podstata socialistického sociálního systému byla oslabena. Jinými slovy, socialistická myšlenka pustila ze zřetele svůj hlavní článek - člověka, jeho potřeby, zájmy a život." "Následkem toho, ačkoliv se stala velkým a silným národem, tato země ztroskotala ve vytváření životního standartu pro své lidi, který je přirozený pro civilizovaný stát." Toto je realita sovětského socialismu, jak je popsána v Gorbačovově článku. Nemá to nic společného s ideálem vědeckého socialismu, jehož cíl založit "komunistickou společnost, která v principu, nevyžaduje donucování a ve které státní síla sama se stane zbytečnou, společnost skutečně rovných a svobodných vztahů mezi lidmi." Je známo, že Marx a Engels, kteří položili základy vědeckému socialismu, stejně jako Lenin, který učinil první revoluční krok, aby dal konkrétní formu ideálům socialismu za těžkých podmínek, trvale spojil socialistické dílo s vývojem a uskutečňováním demokracie. Leninova známá poučka, která zdůrazňuje neoddělitelný vztah mezi dílem socialismu a rozvojem demokracie -"Stejně jako nemůže být vítězný socialismus, který neuskutečňuje v praxi plnou demokracii, tak proletariát se nemůže připravit na své vítězství nad buržoazií bez všestranného, důsledného a revolučního boje za demokracii" - bylo napsáno - rok před Říjnovou revolucí. (Socialistická revoluce a sebeurčení," 1916, Lenin, Sebrané spisy, Sv. 22) Ale "sovětský styl socialismu" nepřivedl historii k uskutečnění "plné demokracie." Naopak, sovětské vedení vedlo společnost do nedemokratických podmínek, ve kterých princip suverenity, který staví na lidech, pánech společnosti, nebo dokonce jiných fundamentálních principech demokracie, které respektují osobnost a individualitu, byly zanedbávány. Tím, že připouští nedemokratický a byrokratický charakter "sovětského stylu socialismu", Gorbačovův článek potvrzuje, že to není nevyhnutelný rezultát vědeckého socialismu a toho, v co vyústila Říjnová revoluce, ale toho, co vyvolala úchylka Stalina a následujícího vedení KSSS od principů vědeckého socialismu. "Je obvyklé, že zakladatelé marxismu a jejich teorie nemůže být zodpovědná za deformace socialismu, které se udály během kultu osobnosti a období stagnace a chyb různých politických vůdců, ne pouze proto, že teorie a její rozvoj byly sto let od sebe, ale skutečnou podstatu věci zmíněné. "Dnes, kdy se ponořujeme hlouběji do podstaty naší historie, stává se stále více a více zřejmé, že Říjnová revoluce nebyla chybou." Gorbačovův článek poukázal na to, že byrokratická úchylka od socialismu začala od "stalinského stylu industrializace a kolektivizace zemědělství." 26/12

13 KSJ vysvětlila, že současné dramatické změny ve východní Evropě neukazují zhroucení socialismu, ale zhroucení "sovětského stylu socialismu" nebo deformovaného "socialismu", odchylujícího se od principů vědeckého socialismu. Toto svědectví v Gorbačovově článku znamená, že zhroucení "sovětského stylu socialismu" se projevilo u té země, která jej exportovala. V tomto smyslu má článek kladný význam. Ale žádná slova rozjímání o sovětském hegemonismu, který se šíří nejenom uvnitř hranic, ale také exportován "sovětským stylem socialismu" do východní Evropy, vnucovaný jiným národům přísnými opatřeními a který vedl k současné situaci. Čím silnější Gorbačova kritika "sovětského stylu socialismu", jako vážné úchylky od vědeckého socialismu, tím ostřejší se stává závažnost nedostatku sebekritiky sovětského hegemonismu, který jej exportoval do celé oblasti východní Evropy. Toto jasně ukazuje ohraničení přestaby a její vedoucí linii, "nové myšlení." Jak prolomit současnou situaci - hledání a rozpaky Jak se sovětské vedení pokouší skoncovat se současnou situací, způsobenou "sovětským stylem socialismu", který trval od Stalinovy éry? Ve svém článku Gorbačov sympatizuje s cestou v teorii, ale nenachází racionální způsob, aby se od ní osvobodil. Existuje mnoho rozpaků, ale nejdůležitějsí jsou rozpaky hluboce související s novou spoluprací, která velebí současný imperialismus a monopolní kapitalismus a očekává spolupráci s nimi. Dovolte mi analyzovat tento problém z některých úhlů. (1) Za prvé, jak mítinky KSSS a Sovětů opakovaně zdůraznily, ekonomická situace země, reprezentovaná nedostatkem denních potřeb, vyžaduje bezodkladně reformy. Například následující zkušenosti citované na plénum KSSS, které se konalo v dubnu 1989, to jasně potvrzují. "Zvyšování množství měny nepodložené komoditou způsobilo nedostatek zboží, zvyšující se inflaci a sociální napětí. V naší provincii, stejně jako v ostatních oblastech byl zaveden systém lístků na zásobování cukrem. Nyní ve světle zásob, které jsou k dispozici, provincie může dát pouze jeden kilogram cukru na osobu za měsíc. Právě před volbami přišel do úvahy nedostatek mýdla a čistících prostředků. Pracující vyjádřili svůj hněv na shromáždění, uvádějíce ' nemohu se ani umýt. Jaká vláda! Nemohu dokonce umýt své dítě a vyprat spodní prádlo.'" (První tajemník Vladimirského oblastního (provinčního) výboru KSSS). "Ve skutečnosti existuje mnoho otázek, které se staly těžkými zodpovědět. Lidé nedokáží do určité míry porozumět, proč není v obchodech žádné máslo. Naslouchají mému vysvětlení, ale nedokáží porozumět, proč nemohou najít dětské boty, dětské kočárky a kola. Ale když není mýdlo, nechtějí mě poslouchat. My nevíme, jak to vysvětlit. (První tajemník Krasnodarského oblastního (provinčního) výboru KSSS. Ale článek ukazuje, že to bude trvat nějaká desetiletí než bude vidět známky v obnově rozvinutého socialismu prostřednictvím přestavby. "Obnova rozvinutého socialismu je proces, který bude trvat desetiletí a pokračovat dobře do dvacátého prvního století." Přes mnohé nedostatky má Sovětský svaz historii více než 70 let výstavby socialismu. Článek samotný definuje zemi jako "velmoc," tak definice "formativního stadia" není omluva pro nedostatek denních potřeb a fronty při nákupech, které má tvořit. To je jasný důkaz, že tato situace je způsobená špatnou politikou a může být vyřešena v krátké době pouze rychlými opatřeními. Samozřejmě současná ekonomická krize Sovětského svazu se těsně vztahuje ke strukturálním vadám sovětského socialismu. Jak sovětští oficiální činitelé si často přiznávali, obrovské množství vojenských výdajů na ozbrojené závody je alespoň jedním důležitým faktorem z nich. Současné sovětské vedení začalo do určité míry s odzbrojováním, a přijímá kritický postoj k minulé účasti v začarovaném kruhu závodů nukleárních zbraní. Jak se říkává, že toto má nějaký trochu kladný význam, ale stupeň a tempo jsou daleko od toho, co je 26/13

14 vyžadováno vnitřní a zahraniční politickou a ekonomickou situací. Jak jsem zdůraznil, jestliže Sovětský svaz se neomezí na okamžité vyhlášení "konce studené války" při rozhovorech na nejvyšší úrovni, ale přijme kroky k rozpuštění vojenských bloků a osvobodí se od studené války, stažením všech sovětských jednotek z cizích zemí, a přijme pozitivní kroky k respektování suverenity a míru každé země, drastičtější opatření odzbrojení budou urychlena a nutná opatření ke splnění požadavků lidí a řešení jejich nespokojenosti bude možné odchýlením obrovských fondů z vojenských výdajů na zlepšení životních podmínek lidí. Důležitý problém, kterému musí sovětské vedení čelit, je konzervatismus, který se nechce odpoutat od minulého špatného postoje v politice, která má škodlivý vliv na mezinárodní politiku,ale také odsouvá řešení domácích problémů. (2) Skutečnost, že článek dává prioritu obnovení svobody lidí a demokracie jako směr obnovy sovětského socialismu, musí být vítán, ačkoliv by to mělo být bráno jako samozřejmá věc. Článek zejména trvá na potřebě obnovit "rovnost všech před zákonem, právo a svobodu individua", uvádějíc, že Sovětský svaz ignoroval "důležitost mnohého, co lidstvo dosáhlo po staletí." To vyvolává otázku vybudování "státu opírajícího se o pravidla zákona," včetně stanovení formálních principů demokracie, kritizující posledního vzdání se takových formálních principů demokracie, založených na myšlence "protikladu reálné demokracie k demokracii formální." V jeho výhledu je pro vytvoření parlamentní demokracie a oddělení tří sil, uznávajíc tlak na souhrn "myšlenky a praxe socialistické lidové samovlády " jako princip státního systému a dlouhotrvající zkušenosti mechanismů reprezentativní parlamentní demokracie, (která zabezpečuje jasné zobrazení exekutivních a legislativních sil a nezávislost soudnictví)." Pozornost by měla být zaměřena na tyto body. Návrh těchto úkolů sovětských vůdců jako směr demokratické reformy "sovětského stylu socialismu" je zajímavý v tom, co bylo uvedeno KSJ v "Manifestu o svobodě a demokracii," který klade důraz na záruku "civilně-politické svobody" jako důležitých prvků ve "třech svobodách", které by měly být sledovány ve všech stádiích sociálního pokroku. Co nesmíme přehlédnout je to, že ačkoliv Gorbačovův článek klade důraz na potřebu ustavení demokratického politického systému, dokonce používaje termín "parlamentní demokracie", to plánuje podpořit všechny úkoly "uvnitř systému jedné strany." "V současném komplikovaném stádiu, zájmy konsolidování společnosti soustředěním všech svých progresivních sil na řešení těžkých úkolů přestavby, zaměřit k potřebě udržení systému jedné strany." Ústavy mnoha východoevropských zemí, které zachovávají vedoucí roli dřívější vládní strany jako princip složení státu, budou v blízké budoucnosti revidovány. Ale v Sovětském svazu toto ustanovení bylo přijato jako pravidlo strany na 22.sjezdu KSSS v roce 1961, v Chruščovově éře. Jako nařízení ústavy, bylo přijato v současné formě podle ústavy v roce 1977 uzákoněné v Brežněvově éře. Jak tento druh ustanovení byl přijat těmito zeměmi v jejich ústavách záleželo na každé zemi, ale bezpochyby taková myšlenka Sovětského svazu jim byla exportována v každé příslušné době. (Poznámka) Směrnice KSSS, přijaté v roce 1961 a částečně zrevidované později specifikují vedoucí roli strany v sovětské společnosti: "Strana je nejvyšší formou sociální a politické organizace, jádrem politického systému a vedoucí a řídící silou sovětské společnosti. Strana určuje generální perspektivy rozvoje státu, dává vědecké vedení tvořivé činnosti lidí a organizační, plánovaný a direktivní charakter boji lidí za konečný cíl vítězství komunismu" (preambule). Tato podmínka byla přijata v ústavě v roce 1977 jak byla, dokonce se zesíleným významem jak je vidět ve větě, "strana určuje kurs domácí a zahraniční politiky SSSR." "Komunistická strana Sovětského svazu je vedoucí a řídící silou sovětské společnosti a jádrem jejího politického systému a státu a sociálních organizací. KSSS existuje pro lidi a slouží lidem... vyzbrojena marxisticko-leninskou doktrinou, komunistická strana určuje generální perspektivu rozvoje společnosti a kurs domácí a zahraniční politiky SSSR, řídí velkou tvořivou činnost 26/14

15 sovětských lidí a dodává plánovaný a vědecky zaměřený chatakter jejich boji za vítězství komunismu". (Článek 6) Ústava z roku 1918, jejíhož uzákonění se Lenin účastnil neměla podmínku k roli komunistické strany. Co je nazýváno Stalinova ústava z roku 1936, byla poprvé specifikovala vedoucí roli KSSS jako uzákoněnou ústavou, ale byla stále umírněnější než ústava současná. Přirozeně otázka se týká práva každé strany snažit se hrát vedoucí roli ve společnosti s podporou většiny lidí. Toto je úplně rozdílné od otázky povýšení "vedoucí role" do ústavního nařízení, a beroucí stranu jako nejvyšší orgán státu. Článek 6 současné sovětské ústavy, který uvádí, že KSSS "určuje kurs domácí a zahraniční politiky SSSR", tím naznačuje, že KSSS určuje domácí a zahraniční politiku země, stojíc nad representativním orgánem (orgány Sovětů) zvolenými lidem s jejich zbytky suverenity. To neznamená nic více než "suverenitu právně zaručenou stranou", která je opačná k demokratickým principům suverenity spočívajícím v lidech. (3) Dále, největší problém spojený s kursem inovace sovětského socialismu, je ten, že Gorbačovův článek tvrdí, že jedna z hlavních příčin antidemokratických chyb spáchaných od té doby, kdy Stalin byl sovětským postojem "konfrontace" s kapitalismem, a to bylo důvodem k výhybce ke spolupráci s moderním kapitalismem jako základní nezbytná mezinárodní politika přestavby. V tom je problém kontaktu mezi domácí reformou sovětského socialismu, přestavbou, a "novým myšlením" mezinárodní linie, která vychvaluje současný imperialismus a touží po spolupráci s ním. V další kapitole budu analyzovat tuto otázku, jak souvisí se světem, jak ji popsal Gorbačov. III. Kde se setkávají přestavba a nová spolupráce Nad konfrontací mezi dvěma systémy Gorbačovův článek objasňuje mezinárodní politiku potřebnou pro přestavbu. Staré principy a kritéria by měly být opuštěny, aby inovovaly socialismus, uvádí Gorbačovův článek, první existuje "konfrontace", udržující v rovnováze vztah s imperialismem, kapitalismem. "Začněme s prvkem konfrontace, myšlenka, že současné sociální systémy jsou metafyzicky a absolutně, vyvážené by měla být odstraněna z těchto principů. Život sám, jeho dialektika a globální problémy a nebezpečí, kterému čelí lidstvo, vyžadují, abychom se pohnuli od konfrontace ke spolupráci mezi lidmi a státy, bez ohledu na jejich sociální systémy.." Adjektiva "absolutní" a metafyzický" jsou užita k popisu vztahu, a článek tvrdí, že "udržovat rovnováhu" s kapitalismem, imperialismem, je chyba v politice Sovětského svazu a měla by být změněna v základní vztah spolupráce. Podle Gorbačovova článku, chyby, které jsou v rozporu s demokracií a lidskými právy, spáchanými uvnitř Sovětského svazu od dob Stalina, vycházejí ze zápalu zplozeného naší přímou konfrontací s kapitalismem." "ze zápalu naší přímé konfrontace s kapitalismem jsme zřetelně ignorovali důležitost mnohého, co lidstvo dosáhlo stoletími. Ne pouze jednoduché normy morálky a spravedlnosti, ale také principy formálního práva, to je rovnost všech před zákonem, práva a svobody indvidua, principy produktu výroby a ekvivalentní směny založené na platnosti zákona hodnoty, jsou mezi úspěchy civilizace." Vyjádřeno otevřeně, uvádí, že jak nespoutané porušení lidských práv v sovětské společnosti a odmítání tržní ekonomiky, proti Marxově teorii, že stanovení hodnoty převažuje dále jak v socialistických tak v komunistických společnostech, jsou výsledkem chybné politiky založené na argumentu protikladného poměru ke kapitalismu, k imperialismu. Gorbačovův článek pokračuje k tomuto problému dále. Uvádí, že pozorování světa očima osvobozenýma od kritérií vztahů "jsoucích v rovnováze" mezi 26/15

16 kapitalistickými a socialistickými systémy", docházíme k porozumění, že ve dvou systémech, některé podobné procesy jsou podporované ve formách organizace a úrovně socializace výroby, a že společné mechanismy, "mechanismus civilizace jako celku" mezi dvěma systémy, začínají pracovat. "Měli bychom se podívat novým pohledem na Leninovu dobře známou poučku, že nejsou "prostřední" konstrukce na žebříku historie mezi stupněm nazvaným monopolní kapitalismus a stupněm nazvaným socialismus. Samozřejmě, Lenin odhalil těsnou blízkost, která ještě nebyla plně pochopena, mezi formami organizace a úrovní socializace výroby ve strukturách společnosti, které ukazují, že ne čistě strukturální mechanismus, ale mechanismy civilizace jako celku začínají pracovat." "Je tedy perfektně jasné, že některé velmi podobné procesy fungují jak za kapitalismu tak za socialismu, protože v podstatě tyto procesy jsou poháněny vývojem dnešních výrobních sil, vědeckým a technologickým pokrokem. Toto jsou cizí slova, jako "čistě strukturální mechanismus" a mechanismy civilizace jako celku," ale první může být rozuměno jako pravidla charakteristická pro příslušné ekonomické formace, jako jsou kapitalistické a socialistické společnosti a druhé jako společná práva pracujících v obou společnostech na stejném stupni civilizace, přes rozdíly ve formacích a v sociálních systémech. "Nové myšlení " vysvětlilo svoje stanovisko, že "spolupráce" mezi socialistickými zeměmi a monopolními kapitalistickými, imperialistickými zeměmi se dostala nyní do stádia, kterého je zapotřebí, hlavně u skutečností, že oba z nich, jako existující na zemi, čelí stejným rozhodujícím problémům, včetně nebezpečí nukleární války a problémům životního prostředí. Ale Gorbačovův článek vysvětlováním důvodů pro takovou spolupráci jde dále než tato teorie komunity vázané společným osudem, k společnému stádiu "civilizace" a sociálním strukturám dosaženým dvěma systémy. Toto je klíč v logice Gorbačovova článku, který spojuje přestavbu s pohledem na situaci ve světě a mezinárodní politiku nové spolupráce. Agresivní charakter imperialismu není vyroben "vztahem konfrontace" Taková logika jako tato ztělesňuje vážný teoretický zmatek. Gorbačovův článek plete otázku postoje k vzácnému dědictví minulých ér, včetně kapitalismu, s otázkou postoje k politice agrese a reakce, kterou imperialismus, monopolní kapitalismus, skutečně provádí, způsobuje v článku zmatek. Otázka socialistické aktivity, nástupce celého cenného dědictví lidských ras, je odkázat a rozvíjet svobodu a demokracii, založenou na lidské rase v kapitalistickém období. Tato pravda byla zdůrazněna Komunistickou stranou Japonska. "...když toto je zvažováno podle poučky, že marxismus-leninismus, vědecký socialismus, je nahromadění všech cenných úspěchů lidstava, je to hlavní myšlenka svědeckého socialismu zápasícího za zákonný vývoj cenného odkazu lidstva, aby přepracovalo reprezentativní systém na systém vyšší kvality v nové společnosti, representativní systém, který lidstvo vytvořilo během procesu přechodu od feudální společnosti ke společnosti kapitalistické" (Zpráva ústředního výboru na 11.sjezdu KSJ,1970) "Pro Marxe a Engelse, zakladatele obou teorií a aplikace vědeckého socialismu, principy moderní demokracie vyjádřené v suverenitě a svobodě lidí jako fundamentálních prvků, cenné dědictví lidské společnosti, je to, co pracující třída, která se podujala poslání nastolit socialismus, by měla bránit a předat budoucím generacím." (Manifest o svobodě a demokracii", 1976) Různé systémy civilně-politické svobody a politické demokracie, nicméně, nejsou automaticky produkovány kapitalistickým systémem. Současný vývoj systémů byl dosažen dlouhým bojem lidí, není málo případů odolávajících antidemokratickým cílům a politice vládnoucí třídy, buržoazie, bojů, které stále pokračují v dnešním kapitalistickém světě. To je ukázáno na faktu, že otázka obrany a rozvoje svobody a demokracie lidí je důležitou součástí politického boje v každé zemi, včetně Japonska a USA. Následující dvě otázky jsou různého charakteru: Že nová společnost by měla uspět a rozvíjet svobodu a demokracii lidí, jako historické úspěchy získané lidmi v kapitalistickém období; a postoj by měl být zaujat k ovládnutí imperialistických, monopolně kapitalistických zemí v současném světě. Zda ano nebo ne silám, včetně socialistických zemí, které symbolizují světový mír a sociální pokrok, jsou 26/16

17 v "rovnováze" vztahů s vládci imperialistických, monopolně kapitalistických zemí není rozhodnuto subjektivním stanoviskem socialistů. Je rozhodnuto o politice imperialistů, i když uskutečňují reakční politiku agrese proti principům světového míru, sebeurčení národů a sociálního rozvoje. Imperialismus, monopolní kapitalismus mají specifický charakter agrese, reakce, a vůli dominovat ostatním zemím. Jestliže dokonce síly to subjektivně konfrontují, opouštějíce "rovnovážné" vztahy, imperialistický charakter agrese a reakce nezmizí. Toto bylo podrobně vyloženo Leninem v díle "Imperialismus, nejvyšší stádium kapitalismu." To bylo ukázáno na mnoha vážných zkušenostech Sovětského svazu ve druhé světové válce. Je všeobecně známo, že Stalin, pokoušeje se zastavit agresi hitlerovského Německa namířenou na Sovětský svaz, se pokusil vyhnout "rovnovážnému" vztahu s hitlerovským Německem dokonce obětováním bezpečnosti své vlastní země. Dokonce si dělal iluze, že uspěl. Ale žádná subjektivní taktika Stalina nemohla zabránit německému imperialismu zahájit válečnou agresi proti Sovětskému svazu. To není charakteristické pro hitlerovské Německo. Se vztahy s americkým imperialismem měli také vůdci Sovětského svazu nějaké drsné zkušenosti před nedávnou dobou. V době Chruščova, vůdci Sovětského svazu se vzdali "konfrontace" a "rovnovážného" vztahu s americkým imperialismem a klesli v chválení "vzájemné důvěry" s administrativou Kennedyho a Johnsona, založené na principu spolupráce s USA. Ale americký imperialismus se nevzdal své agresivní politiky, dokonce ačkoliv sovětská strana se jednostranně vzdala "rovnovážného" vztahu. Naopak, maximálně využila "vzájemné důvěry" se Sovětským svazem a ostatními, vláda USA začala válečnou agresi proti socialistickému Vietnamu. Toto ukazuje jak byla ztracena důvěra Chruščova a ostatních v důvěřování USA, co se stalo jasné lidem celého světa. V nedávnějších zkušenostech, bezprostředně po summitu na Maltě, při kterém vedoucí činitelé USA a Sovětského svazu hovořili o konci "studené války", americká Bushova administrativa spustila ozbrojenou agresi proti Panamě. Nevšímaje si názorů proti invazi, včetně rezolucí Spojených národů a Organizace amerických států, pokračuje v odmítání stažení svých invazních sil. Toto je nejhorší manifestace politiky "studené války" se kterou se USA pokouší zachovávat své sféry vlivu ozbrojenými silami, prohlašujíce, že Střední Amerika náleží do její vlastní sféry vlivu. Toto je také výmluvný důkaz, že agresivní a reakční charakter imperialismu nemizí dokonce když Sovětský svaz a ostatní vyhlásí konec "konfrontačnímu vztahu" a "charakteru konfrontace". Na invazi Panamy, ukázala Bushova administrativa svou agresivní ideologii bez pokusu to skrýt, a bez studu za nedodržení práva národů na sebeurčení, dávajíc vrcholnou prioritu své vlastní sféře vlivu politiky. To bylo jasně ukázáno imperialistickými aktivitami, že diplomacii "nového myšlení", jenž by neměla být žádnou ideologií ve vztahu mezi národy, není založená na ničem než na iluzi, nechávaje vyhlídky účastnit se reálné situace ve světě. V tomto ohledu, nezáleží na tom, jak je to nazíráno, je taková logika absurditou, která postrádá jakýkoliv rozumný důvod, uvádějíc, že antidemokratická deformace v Sovětském svazu byla následkem "zápalu naší přímé konfrontace" s imperialismem, monopolním kapitalismem, a na této bázi se snaží spojovat úkoly demokratické reformy nezbytné pro Sovětský svaz s linií spolupráce s imperialismem, s monopolním kapitalismem. "O tom, co nazývá Mechanismus civilizace jako celku" Druhý zmatek je tvrzení, že společné "mechanismy civilizace jako celku," přes diference systémů, socialistického systému a kapitalistického systému, pracují v současném světě. Metodologický charakter tohoto tvrzení je vidět v opuštění fundamentálního pohledu historického materialismu, t. j., cesta pozorování společnosti, založené na vztazích výroby a vykořisťování, tvrzení, které vysvětluje mechanismus společnosti výrobních sil a vědecké technologie. Viděno z pozice výrobních sil a není bezpochyby žádný kvalitativní rozdíl mezi zeměmi, které nastoupily k socialismu a 26/17

18 těmi, které zůstávají v kapitalistickém systému, pokud se týká jejich civilizací. Socialistické země jsou skutečně poněkud zaostalé ve vztazích výrobních sil, projevujíce své opoždění v době svého počátečního bodu a následné stagnace. Ale to je falešný argument soudit z tohoto faktu, že to, co pracuje jako první princip nejsou vlastní zákony pro každou sociální formaci, kapitalismus nebo socialismu, ale "mechanismy civilizace jako celku", společné dvěma systémům; závěr, že mechanismus sociální formace je druhotného významu. Tento argument je opakem sociálního pohledu historického materialismu, ignoruje od začátku rozdíl v sociální formaci. Toto je protože rozhodující faktor oddělující sociální formaci kapitalismu od socialismu není úroveň výrobních sil, ani stádium vývoje vědecké technologie, ale výrobní vztahy, t. j., zda jsou nebo nejsou kapitalistické vztahy vykořisťování základnou společnosti. Gorbačovův článek cituje Lenina, aby rozumově vysvětlil argument, který něco uvádí o mechanismech civilizace jako celku," ale použité citace nejsou přiléhavé. Leninovo tvrzení, že nejsou prostřední příčky mezi monopolním kapitalismem a socialismem je citováno z "Hrozivá katastrofa a jak proti ní bojovat" (napsáno v září 1917), článek napsaný v předvečer Říjnové revoluce, aby prokázal možnost a potřebnost socialistické revoluce v aktuální situaci v Rusku. Onu část Leninova článku, kterou generální tajemník Gorbačov zlomkovitě cituje, je uveden en bloc následovně: "Imperialistická válka je práh socialistické revoluce. A ten nejenom, protože horory války dávají vzniknout proletářské revoltě - žádná revolta nemůže uskutečňovat socialismus dokud nejsou zralé ekonomické podmínky pro socialismus - protože státně monopolní kapitalismus je kompletní silně materiální příprava na socialismus, práh socialismu, příčka žebříku historie mezi níž a příčkou zvanou socialismus nejsou postřední příčky." (Lenin, Sebrané spisy, Sv. 25, "Hrozivá katastrofa a jak proti ní bojovat"; zvýrazněno Leninem) Kde je toto Leninovo tvrzení, které trvá na nezbytnosti socialistické revoluce, je nadstavbový argument o "mechanismu jako celku" společný jak socialismu tak monopolnímu kapitalismu? Na stránce předcházející výše uvedenému, Lenin detailněji vysvětluje mínění o poučce, že nejsou "prostřední příčky" mezi státně monopolistickým kapitalismem a socialismem. Cituje Německo jako typický státně monopolní kapitalismus, zdůraznil, že jeho státní kontrola nad výrobou a rozdělováním se stala ekonomickou realitou, i když slouží "ziskům velkostatkářů a kapitalistů." Řekl, "Nyní zkuste nahradit junkerský kapitalistický stát za stát velkostatkářsko-kapitalistický stát, revolučně demokratický stát, t. j. stát, který revoluční cestou zrušil všechna privilegia a nebojí se zavést plnou demokraii revoluční cestou. Zjistíte, že daný skutečně revolučně demokratický stát, státně monopolní kapitalismus nevyhnutelně a nezbytně obsahuje krok a více než jeden krok směrem k socialismu! "Socialismus je téměř další krok vpřed od státně kapitalistického monopolu. Nebo, jinými slovy, socialismus je téměř státně kapitalistický monopol, který je vytvořen, aby sloužil zájmům všech lidí a má do určité míry přestat být kapitalistickým monopolem. "Zde neexistuje střední kurs. Tento objektivní proces vývoje je takový, že není možné postoupit vpřed od monopolů (a válka zvětšila jejich počet, roli a důležitost desetkrát) aniž postoupí směrem k socialismu." (tamtéž) Jak to ukazuje, co Lenin vyjádřil v těchto frázích není obecnost "mechanismů civilizace jako celku" za socialismu a kapitalismu. Lenin učinil tento významný závěr, že rozhodující rozdíl mezi kapitalistickými a socialistickými mechanismy je v tom, zda mechanismus nutí kapacitu výroby a ekonomickou strukturu, aby sloužila "ziskům vlastníků půdy a kapitalistů" nebo "zájmům všech lidí"; že objektivní kurs vývoje, v tomto smyslu, požaduje vývoj od státně monopolního kapitalismu k socialismu. V podstatě, že vývoj od výrobních sil a ekonomických struktur za kapitalismu provádí materiální přípravy pro socialismus, je podstatná poučka vědeckého socialismu, jak vytyčil Marx v "Kapitálu". Lenin tomu dal jasnou formu za nové situace vývoje monopolního kapitalismu a státně monopolního kapitalismu. Ostře zdůraznil, že změnit kapitalistický mechanismus, jehož hlavní charakter je vykořisťování pracujících, v demokratický mechanismus, charaterizovaný sledováním zájmů pro všechny lidi, při používání celostátní struktury ekonomických kontrol vytvořených státně monopolním kapitalismem, bylo naléhavým úkolem pro Rusko v oné době a nezbytné, aby sloužil zájmům lidí. Navíc Lenin vytyčil jako principiální poučku, že aby byly různé struktury, které státně monopolní kapitalismus připravil, prospěšné zájmům všech lidí, je nezbytné, aby stát kapitalistů a velkostatkářů byl nahrazen demokratickým státem, 26/18

19 t. j. převod státní moci do rukou revolučních lidí. Toto je otázka, kterou vědecký socialismus nemůže nikdy přehlédnout. Gorbačovův článek nicméně, úmyslně nesprávně interpretuje tuto revoluční poučku Lenina, která vytyčuje naléhavost a potřebnost socialistické revoluce, dokonce jako pouhou poučka, která vysvětluje, "těsnou blízkost mezi formami organizace a úrovní "socializace výroby" za kapitalismu a socialismu. Lenin objasnil nepochybně že subjekt v této otázce procesu revoluční transformace od kapitalismu k socialismu, uváděje, že nejsou "prostřední příčky" mezi příčkou nazývanou státně monopolní kapitalismus na žebříku historie a příčkou zvanou socialismus. Zde Gorbačovův článek nicméně, používá slovo "prostřední struktury'", aby nahradil Leninova slova "prostřední příčky," jako by Lenin obhajoval strukturální blízkost mezi dvěma systémy. Založený na této změně slov, Gorbačovův článek prezentuje představu o světě s pochopením "nového myšlení". To uvádí, že v moderním světě, "některé velmi podobné procesy působí jak v kapitalismu tak v socialismu," a "ne čistě formativní mechanismy, ale mechanismy civilizace jako celku začínají pracovat." Tato náhrada je možná pouze pro ty, kteří se zbavili základů historického materialismu, kteří izolovali zásadní otázku o vztahu vykořisťování a o státní moci, a pokouší se dívat na společnost pouze z úhlu výrobních sil. Co je vážné, je to, že Gorbačovův článek vytyčuje překvapující názor, že modely přestavby - demokratické renovace sovětského socialismu - byly položeny ve vývoji světového kapitalismu. Co je "Globální zkušenost socialismu" která musí být studována? Gorbačovův článek uvádí, že při uvádění do života sovětské přestavby, se spoléhají na "globální zkušenost socialismu." "Globální zkušenost" nezahrnuje pouze zkušenost jiných socialistických zemí než Sovětského svazu, ale také "zkušenost" kapitalistických zemí. V části citující takzvané nové problémy naší doby, článek uvádí: "Nakonec existuje globální zkušenost socialismu, na kterou se může me spoléhat, při stanovování cílů našeho vývoje. Naše současné porozumění socialismu je širší, hlubší a realističtější než jak tomu bylo právě před nedávnem. My to chápeme jako globální proces..." Článek uvádí, že "v globálním procesu" "je prostor"pro zkušenosti nesocialistických zemí. Mezi nimi článek dává speciálně důležité místo "zkušenostem sociální demokracie." "Přistupujeme stejně k analyzování zkušeností sociální demokracie. Oceňujeme její příspěvek v minulém století k vývoji socialistických hodnot a realizování sociálních reforem, které vedly ke zlepšení životního standartu a veřejného blaha v mnoha kapitalistických zemích Západu. Sociální demokracie akumulovala bohaté a rozmanité zkušenosti, ačkoliv to může být oceňováno rozdílným způsobem. Studujeme tuto zkušenost se smělým zájmem a snažíme se vypůjčit si to, co může být využito v podmínkách naší vlastní společnosti. Není třeba říkat, že v historii aktivit sociální demokracie jsou zkušenosti, které mohou být oceněny pozitivně, včetně její účasti na antifašistické společné frontě v některých zemích během druhé světové války a v období směřujícím k ní. Ale ve všeobecném ohodnocení sociální demokracie ve světě, neměli bychom nikdy přehlédnout následující body: Jejich zradu v první světové válce - jejich podporu imperialistické válce ve jménu "obrany vlasti" a její účast na straně utiskovatelů revolučních hnutí, kteří zaplavili Evropu po válce - výchozí bod současných sociálně demokratických hnutí. Ačkoliv se chopila moci v některých zemích, žádná sociálně demokratická vláda se nikdy nedala cestou, která by vedla ke zrušení kapitalistického systému a kapitalistického vykořisťování. Mimo to po druhé světové válce evropské sociálně demokratické strany hrály důležitou roli v budování vojenských systémů aliancí, včetně NATO, a nemálo stran hrálo a hraje roli, která způsobuje antikomunistický rozkol v dělnických hnutích a pokrokových a mírových hnutích v každé zemi. Jak KSJ vždy zdůrazňovala, neprincipiální charakter "nového myšlení" o sociální demokracii je v tom, že kompletně ignoruje tyto negativní fáze sociální demokracie a aktuální nebezpečnou roli, kterou hraje, bezpodmínečně chvalořečící sociálně demokratickým stranám jako by byly progresivními mírovými silami. 26/19

20 Ale Gorbačovův článek jde od tradičního chvalořečení sociální demokracie ke chválení jejího příspěvku za minulé staletí k "rozvoji socialistických hodnot," a obhajování toho, aby její "zkušenost" byla využívána jako vzor pro obnovu sovětského socialismu. Navíc k této chybě v ohodnocení sociální demokracie, nový zmatek se obráží v tom, která místa reformám v rámci kapitalismu - sociální reformy, kterými dělníci získávají za kapitalistického vykořisťování - a za socialismu, jehož fundamentálním obsahem, je zrušení kapitalistického vykořisťování, dává je do stejné kategorie. Modely pro přestavbu, které Gorbačovův článek nachází v kapitalistickém světě nejsou pouze zkušenosti sociální demokracie. Jako nejnovější ohodnocení moderního kapitalismu, uvádí, že v širokém smyslu moderní kapitalismus jako celek, který zvítězil v technologických inovacích, je vedoucím systém současného světa a učí sovětský socialismus cestu inovace. Když kritizuje "období stagnace" sovětského socialismu v Brežněvově éře, článek srovnává světový socialismus, který prošel tímto "obdobím stagnace", s aktuálními podmínkami kapitalismu, a vyvozuje závěr, že zatímco socialismus zůstáva v "minulé eře," kapitalismus zvítězil, nastupuje do "nové éry". "Jako výsledek, z pohledu celkové civilizace, my jsme zůstali v té, která může být popsána jako poslední technologická éra v počtu důležitých sfér a směrů, zatímco západní národy vstoupily do éry vysoké technologie, se základními novými články mezi vědou a výrobou a novými formami pracovních a životních podmínek." Podle ohodnocení generálního tajemníka Gorbačova, jako výsledek moderního kapitalismu, který zvítězil v rozvoji a hodnocení pokročilých technologických inovací, kapitalismus má nyní výhodu nad socialistickými zeměmi, včetně Sovětského svazu, nejenom vzhledem k výrobním silám, ale také vzhledem k vývoji různých nových forem ke garantování životních podmínek lidí. "Nové myšlení", které se zříká základů historického materialismu, třídního základního názoru na společnost, je charakterizováno ignorancí a nedostatkem porozumění reálné situaci tříd v moderním kapitalismu, ve kterém je vyspělá technologická inovace spojena s různými formami krutého vykořisťování dělníků. Toto je to, co bylo dlouho zdůrazňováno Japonskou komunistickou stranou. Gorbačovův článek jasněji odhaluje tento slabý bod. Vychvalování moderního kapitalismu v Gorbačovově článku jde dále než toto. Podle článku, současný svět stojí tváří v tvář úkolu pro všechno lidstvo, kterým je, reformovat starý model industrializace - nákladnou ekonomickou strukturu, která odčerpává enormní množství přírodních zdrojů. Uvádí, že právě kapitalistické země hrají vedoucí roli při analyzování této otázky lidstva. "Naneštěstí, socialismus se ukázal neschopným stát se vůdcem strukturální přestavby. Industriální země převzali vedení na tomto poli. Proto "Učit se od moderního kapitalismu" se stalo skutečným heslem přestavby. Pro generálního tajemníka Gorbačova, tradiční cesta inspirující lidi, aby dohonili kapitalismus a prošli mimo kapitalismus v ekonomické soutěži je stará metoda "konfrontace", která má být opuštěna a co je nyní nezbytné, je účastnit se "procesu ekonomického rozvoje," ve kterém moderní kapitalismus obsazuje vedoucí roli. "...ve sféře výroby materiálního bohatství bychom neměli trvat na konfrontačním hesle 'předhonit a překonat', ale usilovat o cíl, stát se ve větší míře součástí procesu světového ekonomického vývoje." Zde je nerozlučný vztah mezi přestavbou jako reformou uvnitř Sovětského svazu a mezinárodní linií spolupráce "nového myšlení" viděn problémem ekonomických výhod a nevýhod v reálné situaci sovětského socialismu. Nebylo by blízko pravdě nalézt v hesle "stát se ve větší míře součástí procesu světového ekonomického vývoje", jež je nejvážnějším přáním sovětských vůdců, posílení vztahů se světovým kapitalismem a získání mnoha druhů pomoci od monopolních kapitalistických zemí. IV. "Nová" představa o světě bez ohledu na vykořisťování nebo imperialismus Místo přestavby v historii světa 26/20