Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti

Transkript

1 Kurz Prevence sociálně patologických jevů u mládeže středních škol Část: Média a syndrom rizikového chování Mgr. Michaela Svobodová, Ph.D. Pracovní listy Masová kultura a její vliv na českou veřejnost. Definice základních pojmů. Znaky masové kultury. Stereotypizace a masová společnost. Typologie lidské komunikace. Komunikační situace. Komunikační kanály. Typy a vývoj médií. Desinformace. Hyperrealita. Regulace, cenzura. Vliv reklamy. Principy manipulace. Podprahová reklama. Prezentace genderové problematiky. Genderově senzitivní termíny. Význam školství, úloha pedagoga. Mediální komplexní výchovno-vzdělávací činnost. Zápory a klady nových technologií. Dopad na české děti a mládež. Syndrom rizikového chování. Silné davové fenomény, vliv médií a jejich napodobování. Nelze opomenout vliv společnosti, ve které se uplatňují hodnoty zaměřené na prosazení se, agresivitu. Hodnota lásky a soucitu je devalvována. Agrese a masová média. Cyberšikana. Cyberstalking. Bezpečný internet. Atraktivní nabídka volnočasových aktivit. Preventivní dobrovolnické programy. Např. zapojení dobrovolného studenta do programu Pět P mu mj. nabízí zdravé aktivní trávení volného času, reminiscenci svého dětství, navázat nové kontakty, odpočinout si od každodenních povinností, seberealizaci, vědomí vlastní smysluplnosti. Celoživotní vzdělávání pedagogů. Speciální výukové metody. Šikana nemá důvod, má jen oběť a to většinou nahodilou. Existuje řada varovných signálů, podle kterých by vyučující měli poznat, že s dítětem není něco v pořádku. Např. za nemocným dítětem nedochází domů s úkoly žádný spolužák. Zdá se, že nemá kamarády. Ve škole často chybí pro nemoc, bolesti břicha. Objeví se neomluvená absence. Dítě je zaražené, posmutnělé až depresivní, nemluví o tom, co se děje. Ve vyučování je unavené, ospalé. Dochází k výraznému zhoršení prospěchu, je nesoustředěné, bez zájmu. Do školy nebo ze školy

2 chodí oklikami. Nedokáže uspokojivě vysvětlit svá zranění - odřeniny, modřiny, lehký otřes mozku, popáleniny na ruce. Prevence syndromu vyhoření. Supervize vyučujících. Diskuse s žáky o médiích, rizicích sociálních sítí. Poskytnutí nadhledu. Ohrožena tradiční úloha učitele. Nekázeň žáků, nedostatečná úcta přesahující všechny meze. Diskuse s žáky se může proměnit v rozvášněnou debatu a následně vkročit do nebezpečné zóny nekázně a neuctivého jednání. Učitel může být zaskočen a vezme si čas na promyšlení. Tento krok dovolí žákovi odejít s něčím, co bylo mimo rámec přípustných norem chování. Vzniklý pocit lhostejnosti dělá z vyučujícího spoluviníka všech dalších porušení pravidel. Také může mít učitel tendenci odpovědět stejnu mincí, rozčilením. Řešením je dát zcela najevo, že podobné projevy chování jsou absolutně nepřijatelné. Důležité je předat tuto odpověď hned, jak k incidentu dojde. Důrazně se zachováním respektu k dotyčnému. Učitel změní obsah jednání. Místo konkrétního incidentu řeší, jak se student choval v poslední době. Takto předejde vystupňování projevů neúcty dříve, než dojde k vzájemnému osočování a stále hrubějšímu porušování kázně. Např. Ráda bych na chvíli odbočila od problému s docházkou, k tomu se posléze vrátíme. Způsob, jakým se ke mně nakláníš a jakým zvyšuješ hlas, je projevem neúcty překračující všechny meze. Chci ti pomoct řešit to, co tě trápí, ale mohla bych s tím mít problém, budeš-li se i nadále chovat tak, jak se chováš. Žák zjišťuje, že tudy cesta nevede. Nemůže-li učitel odchytit, pojmenovat problém ještě v zárodku, řeší jej co nejdříve společně s dalšími odborníky (kolegy, vedením, supervizí, výchovným poradcem, psychologem, metodikem prevence). Student neprojevuje žádnou iniciativu. Někteří jedinci mají mnohem silnější tendenci mluvit o projevech špatného chování než o absenci dobrého chování. Udělá-li student skutečně vážnou chybu, pedagog musí zakročit a jednat. Nicméně pokud student pouze neodvede excelentní výkon, je těžké vědět, co na to říct. Řešením je nastavit laťku svých očekávání výš. Pedagog se nezabývá jedním ojedinělým případem. Zabývá se stabilním jednáním podle tohoto vzorce chování. Chce-li, aby byl student iniciativnější, řekne mu to. Uvede mu přitom konkrétní příklady z poslední doby, kdy narazil na nějakou překážku a vzdal to již při prvním pokusu věc vyřešit. Pedagog zvedne laťku a objasní s co největší přesností, co právě udělal. Společnými silami vymyslí, co student mohl v minulosti udělat, aby byl ve svém úsilí ještě vytrvalejší, kreativnější, aby se dopracoval až k úspěšnému vyřešení problému. Např. Požádala jsem tě o vypracování úkolu, který měl být v každém případě dokončen ještě před mým návratem z nemocenské. Ty jsi narazil na problém, pokusil ses spojit se mnou a spokojil ses s tím, že jsi mi nechal vzkaz u mého šestiletého syna. Co jsi mohl udělat pro to, abys mě odchytil za nějakých přiznivějších

3 podmínek, například na internetu? Nebo Co by tě to stálo, kdybys vytvořil nějaký záložní plán? Pedagog si dává pozor na to, jakým způsobem kompenzuje žákův nedostatek iniciativy. Přebírá za žáka zodpovědnost? Pokud ano, promluví se studentem o tom, že příště tento úkol očekává od něj samostatně. Pedagog nikdy nevyslovuje předem očekávání, že studenti stejně žádnou iniciativu neprojeví. Terapeutická kazuistika třídního agresora Roman byl pohledný, urostlý čtrnáctiletý chlapec, který velmi dbal o svůj zjev. Do psychoterapie přišel s matkou, která již neunášela jeho chování. Třídní učitelka si matce také stěžovala na Romanovo chování. Roman ve škole kradl spolužákům věci a šikanoval je. Před pár dny jej vyslýchala policie kvůli krádežím aut v sousedství. Roman byl přistižen při řízení kradeného auta. Až tyto problémy se dostaly k řediteli základní školy. Otec Romana opustil rodinu, když byly Romanovi čtyři roky. Deset let ho matka vychovávala sama. Romanův otec byl nespolehlivý, ale Roman k němu vzhlížel a držel s ním spojenectví. Otec Romana navštěvoval přibližně jednou za tři měsíce bez ohlášení a vždy zasypal Romana luxusními věcmi. Nového otce Romanovi matka nepřivedla s odůvodněním, že další peklo prožít nechce. Dvakrát za deset let navázala intimnější vztah s mužem, ale Roman dělal všechno pro to, aby nový vztah rychle skončil. V dětství býval Roman svědkem ostrých hádek rodičů, při kterých otec matku fyzicky napadal. Matka Romana milovala a v mnoha věcech na něj byla velmi pyšná. Na druhou stranu byla silně pracovně vytížená řízením své dopravní živnosti. Romanova psychoterapie probíhala jednou týdně rok a půl. Roman na terapeutická sezení přicházel z počátku nepravidelně, ale se vzrůstající důvěrou docházelo k postupnému zlepšení. Romanovi se během terapií podařilo lépe porozumět svému sociálně patologickému chování a začal se pokoušet o jeho nápravu. Z terapie odešel dobrovolně, sám se sebou spokojen, při navázání vztahu se starší dívkou. Od samého počátku dával Roman jasně najevo, že je za terapeutická sezení rád. Hovořil o tom, že je nutné, aby si některé věci vyjasnil. Matčinu starostlivost vnímal jako zatěžující, ale snažil se o její pochopení. Chce být úspěšný v podnikání v dopravě jako jeho máma. Rád by si opravil známky a dostal se na vysokou školu. Velmi se snažil, říkat to, co myslel, že jako terapeutka chci slyšet. Faktické problémy s policií a školou obvykle přešel rychle s tvrzením, že si vzal ponaučení a chce se změnit. Roman vystupoval na terapiích sebejistě se snahou o kompromis. Hodně se usmíval a zdálo se, že jeho hlavním cílem je zahnat terapeutku do kouta. V průběhu počátečních sezení se mu

4 to do určité míry dařilo. Roman často popisoval své pocity vůči rodičům. Vzpomínal, jak se jako dítě bál a cítil se zmaten. Vyjadřoval přání dozvědět se více o svém otci. První hodiny mluvil také o tom, jak je přitahován prací na počítači. Stále chyběla hloubka a souvislost. Přes Romanovu upřímnost měla terapeutka pocit, jako by předstíral, téměř jako by si z terapie dělal dobrý den. Postoj k terapiím byl nepoctivý, na sezení přicházel se zpožděním a chabými výmluvami. Rád si s terapeutkou hrál tím, že dělal narážky na různé zločinecké činnosti a nechával ji na pochybách. Na jedné straně se jevilo, že dochází do terapie, aby se dostal z potíží s policií. Míra kontroly a manipulace ve způsobu, jímž si udržoval odstup v terapeutickém vztahu, však poukazovala na hlubší strach ze závislosti v přenosu. Jeho výsměch se zdál účinnou cestou, jak způsobit, aby terapeutka poznala stejnou bezmoc jako cítil on a uvědomila si, že je hloupá a naletěla. Po celou dobu terapií bylo hlavním bodem Romanovo sociálně patologické chování. Terapeutka jej měla stále na mysli a současně zůstávala otevřená Romanově hlubší zranitelnosti a možnému hledání pomoci. Úspěchem byl již fakt, že Roman navštěvoval terapii (i když někdy nepravidelně) a že se chopil příležitosti hovořit o svém životě. Nicméně mnohé z toho, co říkal, znělo neupřímně. Své potíže Roman popíral. Zejména to bylo patrné, když začal hovořit o vztazích s dívkami. Na jedné straně tvrdil, že má dívku, s níž chodí a nikdy by ji neopustil, ale na druhé straně mluvil o dívkách, které také měl bez ohledu na to, co to znamená pro něj a jeho dívku. Bod obratu v psychoterapii nastal ke konci čtvrtého měsíce. Podnětem se stala zpráva od Romanovi matky, že Roman s dalším chlapcem byl zadržen kvůli domovní loupeži. Na následujícím terapeutickém sezení se Roman choval stejně jako dříve a o dotyčné informaci se nezmínil. Nakonec terapeutka Romanovi sdělila, co věděla. Roman se nejprve pokusil celou záležitost odbýt výmluvami, že to není jeho problém, ale kamaráda. Terapeutku toto sdělení neuspokojilo a vyptávala se dál. Terapeutka dodala, že Roman ji právě podvádí stejně jako svou matku a sám sebe. Roman se náhle vymrštil ze židle, která se převrhla a za nadávek odcházel ke dveřím. Obvinil terapeutku, že si hraje na zajímavou a nemá k němu a jeho rodině žádné ohledy. Terapeutka pevným klidným hlasem řekla Romanovi, ať zůstane a neutíká. Roman chvíli váhal, ale nakonec se zhroutil na židli. Náhle se rozkřičel. Nejprve na terapeutku, pak na matku, policii a na otce, že je pořád pryč. Následně beze slova seděl několik minut. Zpříma pohlédl terapeutce do očí a svěřil se s tím, že má v hlavě velký zmatek, který nenávidí, ale neví, co má dělat. Byl to zcela mimořádný okamžik. Dotkl se něčeho opravdového v Romanovi, co se obvykle snažil skrývat. Později během terapií docházelo ke srovnatelným zážitkům. Tento první okamžik posloužil jako ústřední bod, k němuž se vraceli, aby porozuměli pocitům prázdnoty a zranitelnosti, které se skrývají pod sociálně patologickým chováním. Po této příhodě se Roman více otevřel zamýšlení nad svými pocity ohledně zrady matkou a otcem. Do jisté míry se mu podařilo porozumět vzrušení, které prožíval při vniknutí do domu, který patřil přítelkyni matky. Připustil, že se mu ulevilo, když byl přistižen. Po celou dobu sociálně patologického chování dával Roman najevo touhu navázat důvěrný a jistý vztah. Pozornost matky se snažil probudit domovní loupeží a při krádežích aut, s nimiž pak ujížděl, hledal vztah s otcem. Hrozba soudu a rozsudku spolu se zážitky z terapie pomohly zmírnit jeho sociálně patologické chování.

5 Typy agresorů ve škole Prvním typem šikanujících bývá agresor hrubý, primitivní, s kázeňskými problémy a narušeným vztahem k autoritě. Někdy je zapojený do gangů páchajících trestnou činnost. Šikanuje tvrdě a nelítostně, vyžaduje absolutní poslušnost, násilí používá k zastrašování ostatních. Druhý typ šikanujícího jedince je velmi slušný, až narcisticky šlechtěný, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými či sexuálními tendencemi. Šikanuje rafinovaně, cíleně a často bez přítomnosti svědků. Třetím typem je srandista - optimistický, dobrodružný, se značnou sebedůvěrou, nezřídka oblíbený a vlivný. Šikanuje pro pobavení vlastní i ostatních. V rodině těchto dětí často chybí přiměřená citová výchova, duchovní a mravní hodnoty. Mezi rodiči agresorů převažuje skupina těch, kteří neunesou pravdu. Nedokáží přijmout skutečnost, že by jejich dítě mohlo být kruté. Dochází k paradoxním reakcím, kdy matky agresorů pláčí a mají strach o život potomka. Argumentují tím, že jejich dítě se muselo nějak bránit. Ze zkušeností vyplývá, že mnoho rodičů agresorů požaduje, aby se oběť dostavila a řekla jim to do očí. Když tuto situaci pedagog připustí a pozve všechny zainteresované společně, skončí celá náprava neefektivně. Nápravě šikany brání i rodiče oběti. Poměrně často to bývají lidé úzkostní, ustrašení, mající obavy z řešení. Požadují, aby se nic nedělalo. Někdy přesouvají zodpovědnost na dítě a chtějí, aby si to vyřídilo samo. Dokonce se na něj zlobí. V pokročilém stádiu šikany může bránit vyšetřování i pedagog. Na takovou situaci není připraven nebo je nevědomky vtažen do hry. Stává se to, když je agresorem šikovný žák, oblíbenec, hvězda třídy. Pedagog by měl uvěřit a přesvědčit oběť, aby byla šikana oznámena. Následně by měl být proveden rozhovor s agresorem a celou skupinou. Skupinu dětí či mládeže by měl pedagog motivovat. Apelovat na silné stránky jednotlivců a celého kolektivu. Měl by se snažit problém rozebrat a společně se skupinou na něj nahlédnout. Využita může být například metoda volných asociací ve skupině. Prevence rizikového chování na školách bude účinná jen za podmínek vyhovujícím požadavkům dnešních dětí, ne dospělých. Děti a mládež nejsou z hlediska volnočasových aktivit homogenní skupinou. Na tento fakt by se nemělo zapomínat při tvorbě preventivních programů. Programy by měly být nenásilné a vyhovovat zájmům dnešní mládeže. V životě dětí a mládeže již mají pevné a významné místo aktivity spojené s informačními technologiemi. Internet je místem vhodným pro preventivní osvětu, například formou her. Většina dětí a mládeže nepatří k žádné organizaci. Právě neorganizované části mládeže by měla být určena nabídka volnočasových aktivit ze strany organizátorů zájmových

6 kroužků, obcí, nestátních neziskových organizací (například zajištění ploch na graffiti, rozvoj skate ramp). Seznam použitých zdrojů. Giddens. A. Důsledky modernity, Kolář, M. Bolest šikanování, Patterson, K. et al. Zásadní rozhovory, Šimková, M. Úloha psychoterapie jako způsobu řešení sociálně zdravotní problematiky dětí a mládeže, Vybíral, Z. Psychologie komunikace,