Rozšíření ţaberních parazitů u introdukovaných populací slunečnice pestré (Lepomis gibbosus, Centrarchidae) v Evropě

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav botaniky a zoologie Rozšíření ţaberních parazitů u introdukovaných populací slunečnice pestré (Lepomis gibbosus, Centrarchidae) v Evropě Diplomová práce Brno, 2012 Vedoucí DP: Mgr. Markéta Ondračková, Ph.D. Bc. Lucie Havlátová

2 Souhlasím s uloţením této diplomové práce v knihovně Ústavu botaniky a zoologie PřF MU v Brně, případně v jiné knihovně MU, s jejím veřejným půjčováním a vyuţitím pro vědecké, vzdělávací nebo jiné veřejně prospěšné účely, a to za předpokladu, ţe převzaté informace budou řádně citovány a nebudou vyuţívány komerčně

3 . Na prvním místě bych ráda poděkovala Mgr. Markétě Ondračkové, Ph.D. za její odborné vedení, rady, podporu a také za trpělivost při zpracování této diplomové práce. Velké poděkování patří také RNDr. Martině Dávidové, Ph.D. a Mgr. Evě Řehulkové, Ph.D. za pomoc a rady při zpracování praktické části mé práce. Ráda bych poděkovala i RNDr. Šárce Mašové za pomoc při fotodokumentaci vzorků. Nemalé díky patří i všem ostatním členům Oddělení parazitologie MU.

4 ABSTRAKT Slunečnice pestrá z čeledi Centrarchidae, která byla introdukována do Evropy na konci 19. století, je původním druhem ve východní části Severní Ameriky. Slunečnice pestrá je jedním z nejúspěšněji introdukovaných druhů ryb, který se rozšířil v Evropě. V této diplomové práci byli studováni ektoparaziti třídy Monogenea parazitující na slunečnici pestré z 9 lokalit ze střední a jiţní Evropy. Kromě lokality Labe byla přítomnost ektoparazitů prokázána na všech lokalitách. Bylo zaznamenáno 9 druhů z třídy Monogenea, 6 druhů z čeledi Ancyrocephalidae (Onchocleidus similis, O. dispar, O. acer, Cleidodiscus robustus, Actinocleidus recurvatus a A. oculatus), 2 druhy z čeledi Gyrodactylidae (Gyrodactylus macrochiri a G. prostae/laevis) a jeden druh z čeledi Diplozoidae ve stádiu diporpy, který nešel blíţe určit. Sedm z těchto 9-ti druhů bylo introdukováno ze Severní Ameriky do Evropy společně se slunečnicí pestrou. Druhy G. prostae/laevis a blíţe neurčená diporpa byly s velkou pravděpodobností získány z místního prostředí a jejich výskyt je vzhledem k nízkému počtu pouze náhodný. Poprvé byly v Evropě zaznamenány druhy O. acer, C. robustus a G. macrochiri, které byly nalezeny v malém počtu na jihu Francie. Nejrozšířenějším druhem byl O. similis, který se vyskytoval na všech zkoumaných lokalitách ve velkém počtu. Druhým nejrozšířenějším druhem byl O. dispar, jeho početnost však byla významně niţší. Na sklerotizovaných strukturách haptoru, kopulačního aparátu a vaginálního vyztuţení druhů byla sledována morfologická a metrická variabilita. Morfologická variabilita byla pozorována pouze u obou párů středních háčků A. recurvatus. Velikost rozměrů sklerotizovaných struktur haptoru O. similis byla menší u převáţné většiny evropských populací neţ v oblasti původního rozšíření. Vzhledem k menší velikosti slunečnice pestré prokázané v nepůvodní oblasti rozšíření v Evropě ve srovnání s původními populacemi mohou rozdíly ve velikosti sklerotizovaných struktur souviset s menší délkou těla hostitelů.

5 ABSTRACT Distribution of monogenean parasites in pumpkinseed (Lepomis gibbosus, Centrarchidae) introduced in Europe The pumpkinseed sunfish, Lepomis gibbosus (Centrarchidae) is the native species in the eastern part of North America. They were introduced to Europe at the end of 19th century. Lepomis gibbosus is one of the most successfully introduced fish species that has been spread through Europe. In this thesis, monogenean ectoparasites of Lepomis gibbosus were collected from 9 sites located in four river drainages in the Central and Southern Europe. Occurrence of monogenean ectoparasites was documented in all sampling sites excluding the Elbe River. Nine monogenean species were recorded: 6 ancyrocephalid species (Onchocleidus similis, O. dispar, O. acer, Cleidodiscus robustus, Actinocleidus recurvatus and A. oculatus), 2 gyrodactylid species (Gyrodactylus macrochiri and G. prostae/laevis) and 1 diplozoid species, in the larval stage (diporpa) which was impossible to determine to the species level. Seven from these 9 monogenean species were introduced together with Lepomis gibbosus from North America into Europe. G. prostae/laevis and unspecified diporpa were most likely obtained from a local area and their occurrence is only accidental due to the low number of specimens. In Europe, following species O. acer, C. robustus, G. macrochiri were recorded for the first time in a small number in southern France. O. similis was the most frequent species that was reported in high abundances at all sampling sites. O. dispar occurred also frequently, but its abundance was significantly lower. High morphological variability in both anchor pairs of A. recurvatus was observed. Haptor metric traits of O. similis were smaller at the majority of European populations compared to the populations from native area. Due to the smaller size of Lepomis gibbosus documented in an introduced area compared to native populations, it was suggested that differences in metric traits of sclerotized structures in O. similis may relate to smaller fish host length.

6 OBSAH 1. ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED Introdukce ryb Úspěšnost introdukce ryb Charakter introdukce slunečnice pestré Původní rozšíření slunečnice pestré Rozšíření slunečnice pestré v Evropě Rozdíly v evropských a severoamerických populacích Šíření a potenciální invazivnost slunečnice pestré v Evropě Vliv introdukované slunečnice pestré na místní faunu Obecná charakteristika slunečnice pestré Chování a habitat Rozmnoţování a ţivotní cyklus Vztah introdukce, hostitele a parazita Ektoparaziti slunečnice pestré Ţábrohlísti (Monogenea) Monogenea charakteristická pro Centrarchidae v původní oblasti Rozdělení třídy Monogenea (pouze pro Centrarchidae) Monogenea nalezená u slunečnice pestré v původní oblasti Paraziti třídy Monogenea zavlečení do Evropy spolu se slunečnicí pestrou MATERIÁL A METODIKA Charakteristika studovaných lokalit Odlov a parazitologická pitva ryb Fixace a determinace parazitů třídy Monogenea Metrická a morfologická studie Dokumentace sklerotizovaných částí třídy Monogenea Analýza dat VÝSLEDKY Přehled nalezených ektoparazitů třídy Monogenea slunečnice pestré Metrická variabilita přichycovacího aparátu třídy Monogenea... 39

7 4.3 Morfologická charakteristika přichycovacího aparátu třídy Monogenea DISKUZE Výskyt introdukovaných ektoparazitů v Evropě a srovnání s původní oblastí Rozšíření zavlečených ektoparazitů slunečnice pestré v Evropě Schopnost slunečnice pestré přijmout místní parazity Morfometrická variabilita sklerotizovaných struktur zavlečených parazitů ZÁVĚR POUŢITÁ LITERATURA. 69

8 1. ÚVOD Slunečnice pestrá byla introdukována ze Severní Ameriky do Evropy na konci 19. století. Byla úmyslně vysazována především do zahradních jezírek jako okrasná ryba (Copp a Fox, 2007). Po Evropě se v průběhu následujících desetiletí šířila různým způsobem. Např. do České republiky byla neúmyslně zavlečena z bývalé Jugoslávie, kam byla zavezena s plůdkem kapra (Dungel a Řehák, 2005), do Španělska pak byla úmyslně zavlečena jako kořist pro místní obsádku (Jordan a kol., 2009). Dalším způsobem šíření slunečnice pestré Evropou je například její vypouštění jako akvarijní ryby do volné přírody (Przybylski, 2006). Introdukce slunečnice pestré je povaţována jako velmi úspěšná, neboť je prokázaná nejméně v 28 zemích Evropy a Malé Asie (Copp a Fox, 2007). Mezi významné ektoparazity slunečnice pestré patří třída Monogenea (Hoffman, 1998). Je to kosmopolitně rozšířená skupina ektoparazitů, jejichţ velikost se pohybuje od 0,2 mm do několika mm (Ergens a Lom, 1970). Někteří zástupci třídy Monogenea mají vysokou druhovou specifitu k hostiteli, případně vysokou orgánovou specifitu (Volf a kol., 2007). Nejvýznamnějšími determinačními znaky této skupiny parazitů jsou tvar a rozměry sklerotizovaných částí přichycovacího aparátu zvaný haptor (Ergens a Lom, 1970). Mezii vnitropopulační morfometrická variabilita sklerotizovaných částí haptoru těchto ektoparazitů můţe souviset s řadou biotických a abiotických faktorů, jako je např. velikost hostitele, teplota nebo hloubka vody (Dmitrieva a Dimitrov 2002, Dávidová a kol. 2005). Ve své původní oblasti patří slunečnice pestrá, podobně jako řada dalších druhů ryb z čeledi Centrarchidae, mezi běţné hostitele parazitů třídy Monogenea, zejména z čeledi Ancyrocephalidae (Hoffman, 1998). Při introdukci ryb do velkých vzdáleností dochází často ke ztrátě jejich parazitů, avšak určitou část své parazitofauny mohou společně zavléct do nového prostředí. Zároveň mohou v novém prostředí přijmout parazity od místní ichtyofauny (Dunn, 2009). Schopnost parazitů osídlit nového hostitele závisí na několika faktorech. Míra pravděpodobnosti osídlení druhy parazitujícími na místních hostitelích můţe souviset s fylogenetickou vzdáleností introdukovaných a místních hostitelů, ale také například s hostitelskou specifitou parazita, kdy paraziti s nízkou hostitelskou specifitou, tzv. generalisti, jsou schopni nakazit široké spektrum hostitelů, tedy i introdukované hostitele (Poulin a Mouillot, 2003).

9 Tato diplomová práce s názvem Rozšíření ţaberních parazitů u introdukovaných populací slunečnice pestré (Lepomis gibbosus, Centrarchidae) v Evropě se zabývá výskytem parazitů třídy Monogenea parazitujících na slunečnici pestré v Evropě a metrickou a morfologickou variabilitou sklerotizovaných části haptoru, kopulačního aparátu a vaginálního vyztuţení těchto ektoparazitů. Součástí této studie je také obrazová dokumentace včetně fotodokumentace všech nalezených druhů v Evropě. Diplomová práce byla vypracována ve spolupráci s Ústavem biologie obratlovců Akademie věd České republiky v Brně, za finanční podpory Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy, projekt Centrum základního výzkumu ichtyoparazitologie, LC 522. Hlavní cíle diplomové práce jsou: 1. Zvládnout parazitologickou pitvu ryby, sběr, fixaci a determinaci nalezených druhů třídy Monogenea, osvojit si metody práce s mikroskopem, analýzou obrazu a kreslícím zařízením. 2. Vyhodnotit spektrum parazitů třídy Monogenea u slunečnice pestré introdukovaných do Evropy a druhů původních v Evropě, pro které se slunečnice stala novým hostitelem, a porovnat s parazitofaunou v původní oblasti v Severní Americe. 3. Graficky zdokumentovat všechny druhy třídy Monogenea nalezené u slunečnice pestré v Evropě.

10 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Introdukce ryb Jako introdukci můţeme označovat člověkem způsobené (úmyslné či neúmyslné) přemísťování nativních (místních) druhů do nepůvodních oblastí, tedy do prostředí, kde se tyto druhy dříve nevyskytovaly (Lusk a kol., 1997). Jedná se o přesuny mezi geograficky vzdálenými lokalitami i mezi povodími v rámci jednoho státu. Po introdukci můţe nastat období aklimatizace, coţ je přizpůsobení se nepůvodního druhu novým podmínkám. Pokud je nový druh plně aklimatizovaný, je schopen i přirozené reprodukce. Z hlediska ochrany původní biodiverzity ichtyofauny je přítomnost nepůvodních druhů ryb povaţována za neţádoucí. Kaţdý nepůvodní druh, který se přizpůsobil novému prostředí, přirozeně se tam rozmnoţuje a vytvořil ţivotaschopné populace, představuje pro původní druhy různou míru konkurence (Holčík a Mihálik, 1971). V současné době probíhají introdukce po celém světě a ve velkém měřítku (Lusk a kol., 1997). Mnoho lidských činností, jako je zemědělství, akvakultura, rekreace a doprava, podporuje úmyslné i náhodné šíření druhů přes jejich přirozené hranice rozšíření. Většina jedinců uhyne v průběhu přesunu nebo po uvolnění do nového prostředí. Ti, kteří však přeţijí, mohou mít ničivý dopad na hospodářství nebo ohroţují místní biodiverzitu a ekosystémy (Kolar a Lodge, 2001; Kelly a kol., 2009). Podle Kolar a Lodge (2001) je nepůvodní druh introdukován do nového prostředí a stává se invazním, pokud projde několika fázemi procesu invaze. Jednotlivé fáze však mohou být pro jedince konečnou stanicí. Proces invaze začíná přenosem jedince za hranice svého původního šíření. Pokud je tento transport úspěšný, nastává další fáze invaze usídlení v novém prostředí. Tuto fázi můţeme obecně charakterizovat jako introdukci. Nepůvodní (zavlečený) druh se v novém prostředí usadí a vytvoří stálou populaci. V případě, ţe po úspěšné introdukci zavlečeného druhu následuje šíření jedinců v novém prostředí, čímţ se myslí zvětšování hustoty populace a jejího areálu, stává se introdukovaný druh invazním. Invazní druhy mohou dosáhnout vyšší hustoty populace v novém prostředí neţ v původním areálu (Dunn, 2009). Mezi introdukovaným a invazním druhem je tedy rozdíl. Podle Silva a kol. (2008) je introdukovaný druh transportován úmyslně nebo náhodně do oblasti mimo jeho přirozenou oblast rozšíření lidskou činností. Invazní druhy jsou introdukované druhy, u kterých roste jejich počet a areál v novém prostředí bez zásahu člověka. Podle Copp a kol. (2005) je invazní druh původní či nepůvodní druh, který se šíří bez nebo s pomocí lidské činnosti v přirozeném prostředí.

11 Introdukce mohou probíhat úmyslnou nebo neúmyslnou cestou. Mezi hlavní příčiny úmyslných introdukcí ryb patří akvaristika, rybaření a vyuţití ryb v hospodářském průmyslu. K neúmyslné introdukci dochází v souvislosti s transportem. Zejména je časté zavlečení nepůvodních druhů s hospodářsky významným druhem lodní dopravou nebo s balastní vodou (Blanc, 2001). V případě introdukce slunečnice pestré do Evropy sehráli významnou roli akvaristé. Díky atraktivnímu vzhledu byla dovezena jako okrasná ryba do akvárií a zahradních jezírek. V důsledku vypouštění slunečnice pestré do volného prostředí přispěli akvaristé v šíření tohoto druhu (Tadon, 1976; Copp a kol., 2002). Náhodné zavlečení s plůdkem kapra z tehdejší Jugoslávie na naše území je typickým příkladem neúmyslné introdukce (Dungel a Řehák, 2005). 2.2 Úspěšnost introdukce ryb Introdukce mnoha druhů vodních ţivočichů, nejen ryb, nastává poměrně často a opakovaně. Podle odhadů můţe být v jednom dni dopraveno lodí více neţ druhů v balastní vodě. Nepůvodní druhy se tak mohou dostat do nového prostředí. V mnoha případech však tito jedinci nejsou schopni zaloţit nové funkční populace (Dunn, 2009). Úspěšnost introdukce ovlivňují některé klíčové faktory. Podle Bomford (2008) přispívají k úspěšné introdukci tyto faktory: 1. Častější introdukce Introdukce většího mnoţství ryb v různém čase a místě zvyšuje šanci k úspěšnému usídlení. Menší populace podlehnou vyhynutí snáze neţ velké počty jedinců. Je to způsobeno některými faktory, např. zvýšené riziko predace, nenalezení partnera opačného pohlaví, niţší úspěšnosti při lovu potravy, větší mezidruhová konkurence, nevhodné abiotické podmínky atd. Opakované introdukce během dlouhého období zvyšují šanci na úspěšnou invazi jednoduše proto, ţe jsou tyto pokusy opakované mnohokrát při různých biotických a abiotických podmínkách, včetně různého podnebí a ročního období. 2. Shodné podnebí Zavlečené druhy mají větší šanci k usídlení, pokud jsou introdukovány do oblasti s podobným podnebím, jenţ odpovídá jejich původnímu, tedy pokud se shodují v mnoţství sráţek a teplotních podmínkách.

12 3. Dřívější úspěšná introdukce Prokázané dřívější usídlení exotické populace můţe signalizovat, ţe tyto druhy se mohou úspěšně usídlit v dalších oblastech. Kolar a Lodge (2002) zjistili, ţe druhy ryb, které se usídlily ve Velkých jezerech Severní Ameriky, byly úspěšněji introdukovány i do jiných oblastí, neţ ty druhy, které se nedokázaly usídlit. 4. Příbuznost s invazními druhy Určité druhy ryb, které jsou ze stejné taxonomické skupiny jako invazní druhy, se mohou téţ úspěšně usídlit. Pravděpodobnost úspěšného usídlení těchto druhů v novém prostředí je tím vyšší, čím mají podobnější vlastnosti s jejich příbuznými invazními druhy. 5. Rozsah areálu Druhy, které jsou široce rozšířené a hojné v jejich původním areálu, zaloţí úspěšnou populaci pravděpodobněji neţ druhy, jeţ se vyskytují pouze lokálně. Široký areál rozšíření je typický pro tzv. generalisty, druhy tolerantní k širokému spektru podmínek. Tyto druhy mohou být také úspěšněji introdukovány a bývají úspěšnějšími kolonizátory. 6. Rychlost populačního růstu Mnoho ekologů si myslí, ţe vysoká plodnost a přidruţené vlastnosti (např. vysoká rychlost růstu, ranná pohlavní dospělost, velký rozměr hnízda, časté tření ryb a prodlouţené období tření ryb, atd.) přispívají téţ k úspěchu v introdukci. 7. Vhodné stanoviště (např. přítomnost nepřátel) Introdukované druhy sladkovodních ryb potřebují na novém místě vhodné útočiště, které jim poskytne úkryt a ochranu. Mohou tam získat potravu, úkryt a ochranu před přirozenými nepřáteli. Nízký výskyt nebo nepřítomnost přirozených nepřátel jako jsou predátoři, konkurenti, parazité či různé nemoci na nové lokalitě jsou důvodem k úspěšnému usídlení.

13 8. Tolerance širokého rozmezí podmínek prostředí Ty druhy, jenţ jsou schopny přeţít a rozmnoţit se v širokém rozmezí abiotických podmínek (např. teplota, hladina vody, proud, slanost, acidita, znečištění, tvrdost vody, atd.), jsou úspěšnější neţ méně snášenlivé druhy. 9. Fenotypová a genotypová variabilita a flexibilita chování Vysoká fenotypová a genotypová variabilita a stejně tak flexibilita chování jsou výhodou při introdukci. 10. Schopnost šíření v prostoru Ryby s dobrou schopností šíření v prostředí jsou lepšími invazními jedinci, neboť jsou zdatnější v hledání míst, které jsou vhodné pro přeţití a rozmnoţení se. Dalšími faktory, které ovlivňují úspěšnost introdukce, jsou agresivní a teritoriální chování jedinců a širokospektrá potrava. Potravní generalisti jsou úspěšnější v introdukci neţ potravní specialisti.

14 2.3 Charakter introdukce slunečnice pestré Mezi nejúspěšněji introdukované druhy sladkovodních ryb patří kapr obecný (Cyprinus carpio L.) (Welcomme, 1988). Slunečnice pestrá (Lepomis gibbosus) je dalším druhem, který je také úspěšně introdukovaný. Původně se vyskytovala pouze na východě Severní Ameriky, kde je známá uţ od miocénu (Scott a Crossman, 1973). Za posledních více neţ 100 let byla introdukována do dalších částí Kanady, USA, Střední a Jiţní Ameriky, Evropy, Malé Asie a také Afriky (Copp a kol., 2004; Cucherousset a kol., 2009; - FAO CORPORATE DOCUMENT REPOSITORY). Koncem 19. století byla vysazena do evropských vod jako potenciální sportovní ryba či jako okrasná ryba do zahradních jezírek. V současnosti je prokázaná nejméně v 28 zemích Evropy a Malé Asie (Copp a Fox, 2007) Původní rozšíření slunečnice pestré Slunečnice pestrá pochází z oblasti východní části Severní Ameriky od Nového Brunswicku (Kanada) podél Atlantického pobřeţí směrem na jih aţ po severovýchodní Georgii (USA). Vyskytuje se také na západě Apalašských hor (od jiţního Quebecku k jiţnímu Ohiou), od západu na sever Missouri, v Dakotě, ve východní Manitobě, na západě Ontaria. Dává přednost chladné aţ mírně teplé vodě. Je široce distribuovaná. Hojně se vyskytuje v malých jezerech a rybnících, ale také ji můţeme nalézt v mrtvých ramenech řeky Mississippi, vodních nádrţích menších řek a potoků, ve Velkých jezerech, Hudsonovu zálivu, v řece Missouri. Postupem času se rozšířila dále do střední a západní Kanady a do států západní USA (Holtan, 1998, Introdukce slunečnice pestré za hranice jejího původního rozšíření nastala po celém světě po mnoho let a z mnoha důvodů. Slunečnice pestrá byla introdukována do dalších částí Kanady na konci 19. století, kdy byla zavlečena do Kolumbijského říčního systému. Poté se rozšířila po Kootenayském říčním systému v britské Kolumbii a stala se tak jedním z dominantních druhů ve stojatých vodách v údolí Creston. Introdukce probíhaly pro různé účely do různých částí Kanady, např. pro kontroly jiných populací ryb nebo jako potrava pro dravé druhy (např. okounek pstruhový). Introdukované populace se vyskytují v několika jezerech ve Vancouveru a v údolí Fraser (Jordan a kol., 2009). Původní rozšíření slunečnice pestré a její introdukce po Severní Americe jsou uvedeny na Obrázku 1.

15 Obr. 1: Původní rozšíření a introdukce slunečnice pestré v Severní Americe (upraveno podle Jordan a kol., 2009) Rozšíření slunečnice pestré v Evropě Po Evropě se slunečnice pestrá rozšířila různým způsobem (např. populace slunečnice pestré byly náhodně zavlečeny do Bulharska společně s potěrem a rybkami do řek z Makedonie, do Španělska byly introdukovány jako kořist pro místní rybí obsádku, atd.) (Jordan a kol., 2009), ale největší zásluhu na jejím šíření Evropou mají zřejmě akvaristé. V současné době se vyskytuje v mnoha regionech a říčních systémech západní a střední Evropy, na Iberském poloostrově a v oblasti kolem Černého moře (Przybylski, 2006). V nedávné době se začala vyskytovat i v severských zemích např. v Norsku. Původ této introdukce není zcela jasný, ale je pravděpodobné, ţe český chov tu sehrál značnou roli (Sterud a Jørgensen, 2006). V posledních letech se setkáváme u slunečnice pestré se stoupající frekvencí výskytu a vysokou abundancí v izolovaných stojatých vodách, které jsou blízko lidského obydlí (van Kleef a kol., 2008).

16 První jedinci byli zavlečeni z Kanady do Francie v roce 1877 za účelem vysazení jako okrasné ryby do jezírek. V roce 1885 byla introdukována do Německa Maxem von dem Borne, který byl jedním z prvních průkopníků v dováţení ryb a raků pro akvakultury (Przybylski, 2006). Postupně se rozšířila do povodí Rýnu, Odry a Dunaje směrem k východní Evropě (Gavriloaie a kol., 2005). Do Nizozemí byla přivezena v roce 1902 do akvárií a zahradních jezírek. V současnosti jsou jedinci rozšířeni po celém Nizozemí a obývají celou škálu vodního prostředí (van Kleef a kol., 2008). Na Iberský poloostrov byla slunečnice introdukována v letech Poprvé byla zaznamenána v roce 1970 v povodí Guadiana (Almeida a kol., 2008). V roce 1921 byla slunečnice pestrá poprvé zjištěna v Bulharsku a v Rumunsku v roce 1929 (Gavriloaie a kol., 2005). V Polsku byla slunečnice pestrá doposud zaznamenaná pouze ve vodním systému řeky Odry. Je jednou z 23 cizích druhů ryb, které nebyly zavlečeny úmyslně. Dnes se nachází jen na několika málo lokalitách řeky Odry, v místě ovlivňovaném teplou vodou z blízké elektrárny (Przybylski, 2006). Na Slovensko do povodí Tisy a Dunaje pronikla slunečnice z Maďarska v roce Nyní se vyskytuje v ramenech a kanálech podél Dunaje. Je známa i z povodí Nitry, Hronu, Moravy, Bodrogu, Ţitavy a Iplu (Dungel a Řehák, 2005). V roce 1929 byla do třeboňských rybníků v Čechách neúmyslně zavezena z tehdejší Jugoslávie s plůdkem kapra (Dungel a Řehák, 2005). Rozšíření v České republice je ostrůvkovité, coţ je důsledkem úmyslného vypouštění do volného prostředí. Byla nalezena v Labi u Kolína, v Dyji u Břeclavi a dolním toku řeky Moravy. V Čechách byla zaznamenána z Luţnice a Zlaté Stoky, z rybníků na Třeboňsku, Hluboké, ze středního Polabí, z Orlice a Labe u Hradce Králové. V současnosti je znám výskyt v toku Moravy a nad soutokem s Dyjí. Dnes se můţe vzácně vyskytovat v povodí Labe a Moravy (Hanel a Lusk, 2005).V Dánsku byla slunečnice pestrá poprvé zaznamenána v roce 2002 a první potvrzená samoreprodukující populace byla identifikována v roce V Norsku byl druh zaznamenán v roce 2005 (Sterud a Jørensen, 2006). Státy Evropy, kde se nachází funkční populace slunečnice pestré podle Copp a Fox (2007), jsou: Andora, Belgie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Česká republika, Černá Hora, Francie, Chorvatsko, Itálie, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Moldavsko, Monako, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Španělsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie Rozdíly v evropských a severoamerických populacích Copp a kol. (2004) provedli srovnávací studii rychlosti růstu juvenilních jedinců a dospělých jedinců, velikosti těla dospělých jedinců původních severoamerických

17 a nepůvodních evropských populací slunečnice pestré. Zjistili, ţe rychlost růstu juvenilních jedinců se nelišila mezi evropskými a severoamerickými populacemi. Naproti tomu průměrná délka těla a rychlost růstu dospělých jedinců však byly významně větší u severoamerické populace. Malá velikost těla u evropských populací by mohla být výsledkem selektivního importu malých jedinců pro akvaristiku (Crivelli a Mestre, 1988). Velikost těla dospělých jedinců klesala se stoupající zeměpisnou šířkou u severoamerických populací, tento trend však neplatil u rychlosti růstu dospělých jedinců. U evropských populací se velikost těla dospělých jedinců zvyšovala se zeměpisnou šířkou. Populace ve východní části Severní Ameriky se vyznačují kratší délkou ţivota, nízkou plodností a specializovanou reprodukcí. V Evropě obecně ţijí slunečnice déle a jsou vysoce plodné. Mají však společné některé vlastnosti jako jsou všeţravost nebo se ţiví tou kořistí, která je nejhojnější. U skupiny Centrarchidae se očekává růst juvenilních jedinců rychlejší v teplejších vodách (Fox a Crivelli, 2001). Dá se předpokládat, ţe druhy v nepředvídatelném (tj. novém) prostředí budou mít rychlejší růst juvenilních jedinců a vysokou reprodukční schopnost v ranném věku (Stearns, 1976). V souvislosti s teorií biologické invaze se tyto vlastnosti budou očekávat od nedávno introdukovaných druhů, stejně jako u soběstačných populací usidlujících v novém prostředí (Copp and Fox, 2007) Šíření a potenciální invazivnost slunečnice pestré v Evropě Atraktivní vzhled slunečnice pestré je jedním z důvodů, které zvyšují riziko jejího šíření. Je to snadno ulovitelná ryba a tento fakt také přispívá ke zvyšování rizika úmyslného i neúmyslného šíření (Sterud a Jørgensen, 2006). Kvůli jejím teplotním preferencím je většina populací v Evropě regulována a nešíří se dál. Postupný růst teploty vody však můţe podpořit další šíření tohoto druhu a v budoucnu tak změnit současnou situaci. V příznivých podmínkách, tedy v teplejších vodách (Cucherousset a kol., 2009), se stává slunečnice pestrá velmi hojná a její eliminace je nemoţná. Zdá se však, ţe hlavní preventivní metodou pro další šíření jedinců je, aby akvaristé chovali tento druh pouze v zahradních jezírkách či akváriích a nevypouštěli je do volné přírody (Przybylski, 2006). Invazní populace slunečnice pestré jsou známé na některých lokalitách jiţní a střední Evropy, ale nejsou prokázané např. v Anglii (Copp a kol., 2004). Nepochybnou roli v potenciální invazivnosti hrají klimatické podmínky (Villeneuve a kol., 2005). Podle výzkumů Cucherousset a kol. (2009) vykazují severozápadní evropské populace (státy Norsko, Anglie, Holandsko, Belgie a Francie) slunečnice pestré klesající rychlost růstu, zvýšený věk zralosti a sníţenou reprodukční schopnost se stoupající zeměpisnou šířkou. Tyto poznatky poukazují na niţší potenciální invazivnost oproti jiţním

18 evropským populacím. Stejně tak i expanze v polských vodách je velmi nízká převáţně kvůli vysoké teplotě poţadované pro tyto druhy. V současnosti je výskyt populací slunečnice pestré omezen jen na několik míst a často jsou nepřítomny na lokalitách, kde byly dříve zaznamenány (Przybylski, 2006). Vztah mezi růstem juvenilních jedinců a věkem zralosti předpovídá jasné postavení slunečnice pestré v Evropě. Nicméně další charakteristické rysy ţivotní strategie (např. úmrtnost, reprodukční strategie a další) jsou také důleţité faktory ovlivňující invazivnost. Rovněţ změna prostředí lidskou činností můţe zvýšit invazivnost druhů (Cucherousset a kol., 2009) Vliv introdukované slunečnice pestré na místní faunu Mnoho vodních ekosystémů, kam byla introdukovaná slunečnice pestrá, ukázaly přímé i nepřímé dopady související s kompeticí o zdroje. Vysoká konkurenceschopnost tohoto nepůvodního druhu můţe mít negativní důsledky pro místní faunu (Wynne, 1995). Vliv slunečnice na hustotu bezobratlých jsou popsané během reprodukčního období. Můţe téţ redukovat hustotu plţů. Můţe mít za následek i vymření koljušky obecné, poklesu lososovitých ryb v oblasti jezer ve Vancouveru a sniţování místní druhové bohatosti na několika evropských lokalitách (Jordan a kol., 2009). Vliv na zooplankton působí na velikost sloţení, druhovou bohatost a celkovou hustotu bezobratlých (Mittelbach, 1988). Hustota a diverzita bezobratlých bude pravděpodobně významně sníţena v důsledku reprodukčního chování ryb a stavení hnízda, případně v důsledku predačního tlaku (Thorp, 1988). Např. v jezerech na Iberském poloostrově (jihozápadní Evropa) je redukovaná abundance měkkýšů jako důsledek predace introdukovaných populací (Osenberg a kol., 1992). Téţ je známa silná predace na plţe v severních jezerech Wisconsinu (Lodge a kol., 1998). Dospělé ryby mohou vyuţívat plţe jako primární zdroj potravy a tím sníţit abundanci plţů v prostředí. Nicméně někteří plţi se mohou adaptovat na predaci změnou tvaru skořápky (Osenberg a kol., 1992). Vliv na ichtyofaunu slunečnice pestrá soutěţí o prostředí a potravu s místními druhy rybích populací. Téţ způsobuje pokles druhové bohatosti kvůli predaci (Copp a kol, 2004). V jezeře Westwood ve Vancouveru (Kanada) jsou nízké počty lososovitých ryb způsobeny přítomností slunečnice pestré (Cassin a Silvestri, 2002). Slunečnice hrála také významnou roli ve vyhubení koljušky obecné v jiném jezeře ve Vancouveru (McPhail, 2007). V evropských vodách způsobují pokles druhové diverzity místních sladkovodních ryb (Copp a kol., 2005). Úmyslná introdukce slunečnice pestré můţe mít negativní dopad na místní druhy jako je např. okoun říční (i na jikry). Právě predace na jikrách má pravděpodobně významný vliv

19 na sniţování populací ryb. Ve Španělsku introdukovaní dospělí jedinci slunečnice pestré a dospělí jedinci pstruha obecného soutěţí o stejný zdroj (Klarr a kol., 2004). Ve střední Evropě nebyl vliv slunečnice pestré doposud hodnocen, pravděpodobně z důvodu výskytu lokalizovaných neinvazních populací. Naproti tomu na Iberském poloostrově byl negativní vliv introdukce slunečnice pestré prokázán, a to v souvislosti s predací na jikrách místních ryb (García-Berthou a Moreno-Amich, 2000b) a na endemickém poddruhu měkkýše (García-Berthou a Moreno-Amich, 2000a). Výskyt slunečnice je také důvodem pro pokles početnosti některých druhů místních ryb, pravděpodobně v důsledku moţné potravní kompetice a piscivorie (Copp a kol., 2004). 2.4 Obecná charakteristika slunečnice pestré Slunečnice pestrá (Lepomis gibbosus)(obr. 1) z čeledi okounkovitých (Centrarchidae) je menší pestře zbarvená ryba, která dosahuje velikosti cm v její původní oblasti, u nás dosahuje cm (Holčík a Mihálik, 1971). Obr. 2: Slunečnice pestrá (Lepomis gibbosus), foto Radim Blaţek

20 2.4.1 Chování a habitat Juvenilní jedinci se shlukují do větších hejn, která se pohybují u břehu v malé hloubce a těsně pod hladinou. Dospělí jedinci ţijí často u dna mezi nárosty vegetace, kde tvoří skupinky po 3-4 jedincích. V noci odpočívají na dně, kde se opírají o řitní ploutve (Hanel a Lusk, 2005). Slunečnice pestrá je všeţravá ryba, která se ţiví především larvami hmyzu, korýši, vodními plţi, jikrami ryb, a větší jedinci i drobnými rybami. Jejím charakteristickým stanovištěm v původní oblasti jsou pomalu tekoucí, čisté a průzračné vody s mělkým dnem a dostatkem ponořené vegetace. V Evropě je rozšířena ostrůvkovitě. U nás preferuje pomale tekoucí a stojaté vody. Příkladem jsou rybníky, jezírka, slepá ramena v sezónně zaplavovaném území řek (Hanel a Lusk, 2005) Rozmnoţování a ţivotní cyklus Slunečnice pestrá patří mezi hnízdící, jikry ochraňující polyfilní druh (Balon, 1975) se samčí rodičovskou péčí (Balon, 1957). V různých oblastech začíná tření ryb v květnu a trvá do konce července (např. na Slovensku) (Baruš a Oliva, 1995). Teritoriální samec buduje hnízdo prohloubením měkkého dna do tvaru jamky (o průměru cm). Velikost hnízda je přibliţně dvakrát větší neţ velikost samce. Před třením dochází k dvoření. Samec střídavě útočí na samici a honí se s ní kolem hnízda. Poté můţe dojít v hnízdě k opakovanému tření, které můţe být občas přerušeno ostatními samci. Jeden samec se můţe třít s jednou, ale i s několika samicemi. Po tření samec střeţí hnízdo, ve kterém dojde k oplodnění jiker. Samec střeţí i plůdek tak dlouho, dokud se nevstřebá ţloutkový vak (Balon, 1957). Jedince, kteří chtějí opustit hnízdo, chytá do tlamy a nosí zpět. Při střeţení je agresivní a můţe útočit i na větší ryby neţ je on sám (Hanel a Lusk, 2005). Plodná samička obsahuje jiker, počet se mění s velikostí samice a prostředím, ve kterém ţije (Copp a kol., 2002). Jikry jsou ţluté s velkým mnoţstvím ţloutku, průměr činí 0,8 1,3 mm. Slunečnice pestrá se můţe doţívat aţ 10 let, v Evropě jsou záznamy o maximálně 8 let starých jedincích (Copp a kol., 2004). 2.5 Vztah introdukce, hostitele a parazita Biologické invaze mohou mít dramatický dopad na biologickou rozmanitost a strukturu společenstev, stejně tak i ekonomické důsledky na přirozená a uměle vytvořená prostředí. V současnosti stále roste zájem o to, jakou roli mohou hrát parazité v biologických

21 invazích během jejich vlivu na tělesnou zdatnost (fitness) hostitele a interakce mezi místními a invazními druhy. Parazité mohou hrát klíčovou roli v určování úspěchu invaze. Biologické invaze poskytují navíc moţnost prozkoumání účinku parazitů na interakce mezi druhy. Introdukce hostitele do nového prostředí můţe také vést ke změně diverzity a prevalence parazitů (Dunn, 2009). Paraziti jsou do značné míry těsně spojení s hostiteli přes jejich sdílenou koevoluční historii. Zeměpisné rozšíření parazitů odráţí zeměpisné rozšíření jejich hostitelů. Ekologické faktory také ovlivňují rozšíření a místní diverzitu parazitů (Poulin, 1995, 1998), ale koevoluční spojení mezi hostiteli a parazity zůstává vţdy silné. V poslední době mohou četné introdukce rostlin i ţivočichů z jejich místa původu do nových zeměpisných oblastí způsobit oslabené spojení mezi hostiteli a jejich parazity. Hostitel při přesouvání z jeho místa původu do nového prostředí ztrácí některé své parazity a naopak pravděpodobně získává nové parazity z jeho nové lokality (Poulin a Mouillot, 2003). Literární práce autorky Dunn (2009) se zabývá vývojem vztahu parazit hostitel v průběhu introdukce nového druhu. Mohou nastat tyto případy, které se mohou prolínat: 1) hostitel můţe ztratit své parazity ze svého místa původu 2) hostitel nové parazity získá z nového prostředí 3) hostitel můţe zavléct do nového prostředí své parazity, kteří mohou infikovat místní hostitele Parazitovaní hostitelé, kteří obsadí novou oblast, mohou zavléct své parazity. Nízká hustota zakládajících se populací však můţe být důvodem sníţené pravděpodobnosti přenosu parazita. Mnoho parazitů má sloţité vývojové cykly probíhající přes více neţ jednoho hostitele. V případě, ţe v novém prostředí není přítomný vhodný hostitel, ţivotní cyklus nemůţe dál probíhat (Dunn, 2009). Druhová rozmanitost parazitů bývá niţší v místě, kam byli introdukováni, neţ v jejich místě původu. Tato skutečnost poukazuje na to, ţe se paraziti během jejich introdukce s hostitelem ztrácejí (Torchin a kol., 2002). Nejsnadněji se ztrácí paraziti, kteří jsou závislí na úzkém spektru hostitelů (Kennedy a Bush, 1994). Paraziti specialisti, jejichţ ţivotní cykly probíhají přes specifické mezihostitele, patří mezi první druhy, které hostitelé ztrácí při jejich vzdalování se od místa původu. Hostitelé, kteří byli introdukováni do nových míst kompletně bez parazitů, jsou v podstatě neobydlené lokality očekávající kolonizaci místními parazity. Na původním místě hostitelé poskytují přístřešek parazitům, se kterými se společně vyvíjejí v dlouhém období. V novém prostředí jsou

22 introdukovaní hostitelé často kolonizováni novými parazity v krátké době. Jejich parazitofauna v tomto novém prostředí je tedy produktem ekologického procesu spíše neţ evolučního. Společenstva parazitických helmintů v novém prostředí vzniklých v důsledku ekologického procesu jsou právě tak různorodá jako společenstva parazitů vzniklých v důsledku evolučního procesu (Poulin a Mouillot, 2003). Druhy parazitů, kteří mohou snadno parazitovat nové hostitele, často patří do skupiny nespecifických parazitů, tzv. generalistů. Paraziti generalisti jsou schopni nakazit široké spektrum hostitelských druhů (Kennedy a Bush, 1994). Pokud jsou v novém prostředí přítomny příbuzné druhy ryb, mohou přeskočit na introdukované druhy jejich paraziti. Jestliţe jsou do nového prostředí zavlečeny nepříbuzné druhy ryb, mohou být parazitovány právě generalisty z místních ryb. Introdukované ryby mohou rychle nahromadit nové druhy parazitů, které jsou často více taxonomicky různorodé neţ jsou u původních ryb (Poulin a Mouillot, 2003). 2.6 Ektoparaziti slunečnice pestré Ektoparaziti parazitují na povrchu těla hostitele, u ryb jsou to navíc ploutve a ţábry (Volf a kol., 2007). Mezi nejčastější mnohobuněčné ektoparazity slunečnice pestré patří ţábrohlísti (Monogenea), glochidie mlţů (Bivalvia) a korýši (Crustacea), potenciálně se mohou vyskytovat také pijavky (Hirudinea) a roztoči (Acarina). Parazitičtí zástupci korýšů, parazitující nejen na slunečnici pestré (Hoffman, 1998), se téměř neuplatňují jako přenašeči infekčních onemocnění, přesto ale mohou způsobovat svým hostitelům zdravotní problémy. Poškozují kůţi ryb, která je pak snadno náchylná k infekci různými bakteriemi. Jsou to gonochoristi, jejichţ ţivotní cyklus probíhá přes několik larválních stádií. Častým ektoparazitem slunečnice pestré ze skupiny korýšů je rod Ergasilus z řádu klanonoţci (Copepoda) (Hoffman, 1998). Mladší larvální stádia jsou volně pohyblivá a neparazitická, pozdější larvální stádia či dospělci jsou parazitičtí. Dospělá samička se přichytne na ţaberní lupínek ryb pomocí hákovitě pozměněného druhého páru tykadel. Ţiví se epitelovými a slizovými buňkami ţáber, které mohou poškodit. Dalšími častými parazity jsou kapřivci (Branchiura) rodu Argulus (Hoffman, 1998). Na hostitele se přichycují na kůţi ryb pomocí mohutné kruhové přísavky, které jsou pozměněnou bází prvního páru maxil. Ţiví se krví a tkáňovým mokem (Volf a kol., 2007). Glochidia jsou larvy sladkovodních mlţů, které ţijí parazitickým způsobem ţivota u slunečnice pestré (Hofmann, 1998). Glochidia se po uvolnění z mateřského jedince přichytí na ploutvích, ţábrách nebo povrchu těla ryb a parazitují na nich. Dospělí mlţi jiţ ţijí bentickým způsobem ţivota (Smith, 2001). Tělo se skládá ze dvou lasturek, lasturky

23 některých druhů jsou vybaveny háčky či vláknem, které umoţňují přichycení na hostiteli (Pekkarinen a Englund, 1995). Ve své diplomové práci se budu zabývat pouze ţaberními parazity třídy Monogenea, proto se dále budu věnovat pouze této skupině Ţábrohlísti (Monogenea) Mezi nejvýznamnější parazity slunečnice pestré patří kosmopolitně rozšířená třída Monogenea patřící mezi Neodermata (Volf a kol., 2007). V současnosti je popsáno přibliţně aţ druhů třídy Monogenea, ale odhadem by jich mohlo být aţ vzhledem k počtu známých druhů ryb (Whittington, 1998). V České republice a na Slovensku je známo téměř 200 druhů (Volf a kol., 2007). Jejich velikost se pohybuje mezi 0,2 mm a několika mm. Tělo ţábrohlístů je často podlouhlé, bilaterálně symetrické (Ergens a Lom, 1970). Juvenilní jedinci jsou obvykle morfologicky podobní dospělým jedincům. Někteří zástupci mají vysokou specifitu k druhu hostitele a také k orgánové specializaci (Volf a kol., 2007). Nejčastějšími hostiteli ţábrohlístů jsou ryby, dále některé druhy korýšů, hlavonoţci, obojţivelníci, plazi (Kearn, 1994). Z hlediska orgánové lokalizace se jedná o parazity kůţe, ţaberního aparátu, ploutví, nosních jamek a dokonce je znám i jeden druh parazitující ve spojivkovém vaku hrochů (Oculotrema hippopotami). Existuje však i několik výjimek, mezi ně patří některé druhy, které parazitují uvnitř těla, např. v močovém měchýři, močovodu a střevech (Hanek a Fernando, 1976). Paraziti se mohou ţivit buď krví nebo buňkami pokoţky hostitelů (Kearn, 1994). Někteří zástupci třídy Monogenea mohou způsobit váţné problémy v chovu ryb. Například paraziti ţivící se krví mohou váţně poškodit ţábry ryb, některé druhy gyrodaktylů ţivících se pokoţkou hostitele se mohou přemnoţit a způsobit hostitelským rybám nadměrný stres. Pokud nejsou ryby ošetřeny, mohou následně uhynout (Hoffman, 1998). Nejdůleţitějším orgánem pro přichycení parazita na hostitele je haptor umístěný v zadní části těla (Hoffman, 1998). Stavba haptoru se liší mezi jednotlivými taxony, a proto se vyuţívá pro determinaci. U některých zástupců (např. čeleď Ancyrocephalidae, Gyrodactylidae) se jedná o jednoduchý přichycovací disk obsahující střední a marginální háčky, které mohou být různého počtu i tvaru (12 aţ 16 marginálních háčků na okraji a 2 aţ 4 středních háčků umístěných uprostřed, Hoffman, 1998). Jejich základní stavební sloţkou je keratin. U jiných zástupců bývá haptor sloţitější stavby, můţe obsahovat komplex přísavek, svorek či přídatných orgánů, které jsou sklerotizovaně vyztuţené (např. čeleď Diplozoidae). Hlavová část prohaptor má otvor pro příjem potravy a vyúsťují zde hlavové ţlázy,

24 jejichţ sekret téţ slouţí k přichycení na hostitele. Na hlavové části se mohou vyskytovat přísavky nebo přísavné rýhy. U některých skupin jsou přítomny nápadné oční skvrnky (např. čeleď Dactylogyridae) (Volf a kol., 2007). Zástupci třídy Monogenea jsou hermafroditi. Samičí soustava je tvořena vaječníkem, vejcovodem, ţloutkovými ţlázami, dělohou, vagínou, slepými váčky. Samčí soustavu tvoří jedno nebo více varlat, jejich vývody ústí do semenných váčků a kopulačního aparátu, který bývá sklerotizován (Volf a kol., 2007). Kopulační aparát je dalším determinačním znakem, jeho tvar i velikost se liší podle druhu (Hoffman, 1998). Vývoj všech zástupců je přímý bez mezihostitele. Většina z nich je vejcorodá, jen zástupci čeledi Gyrodactylidae jsou většinou ţivorodí (Bakke a kol., 2007). U ţivorodých jedinců probíhá embryonální i postembryonální vývoj uvnitř těla mateřského jedince a jejich vajíčka se nerovnoměrně rýhují. Z jednoho vajíčka můţe vzniknout několik jedinců. U vejcorodých zástupců probíhá embryonální a postembryonální vývoj mimo tělo mateřského jedince. Embryonálním vývojem vejcorodých monogeneí vznikne obrvená larva, která se ve vodním prostředí pohybuje směrem k hostiteli. Jakmile najde svého hostitele, pronikne na místo své typické lokalizace a přichytí se na něj. Mizí obrvení, jedinec přijímá potravu a vyvíjí se v dospělce. Pokud larva přibliţně do 5 hodin nenajde hostitele, háčky haptoru se neprořeţou a larva není schopna se přichytit. Hyne do 20 hodin (Ergens a Lom, 1970). 2.7 Monogenea charakteristická pro Centrarchidae v původní severoamerické oblasti U čeledi okounkovitých (Centrarchidae), kam patří slunečnice a okounci, je typický výskyt parazitů z čeledi Ancyrocephalidae a Gyrodactylidae (Hoffman, 1998) Rozdělení třídy Monogenea (pouze pro Centrarchidae) Systematické zařazení a charakteristika parazitů slunečnice pestré v následujícím textu vychází z prací Ergens a Lom (1970), Hanek a Fernando (1972), Beverley-Burton (1984, 1986), Hoffman (1998). Monopisthocotylea Odhner, 1912 Haptor dospělých jedinců se skládá ze středních háčků a menších marginálních háčků. Hlavová část obsahuje příchytné lepivé ústrojí. Chybí pohlavně-střevní kanál. Mnozí zástupci z této podtřídy jsou úzce hostitelsky specifičtí.

25 Gyrodactylidae Cobbold, 1864 Jsou to malí podlouhlí paraziti, přední konec mají dvojlaločnatý, kaţdý lalok obsahuje hlavové přísavné orgány. Haptor je dobře vyvinutý, obsahuje jeden pár středních háčků a 16 marginálních háčků. Střevo je rozdvojené, oční skvrnky chybí. Vaječník má tvar V nebo je laločnatý, varle a ţloutkové trsy chybí nebo jsou spojené s vaječníkem. Vagína chybí. Jedinci z této čeledi jsou převáţně ţivorodí. Gyrodactylus Nordmann, G. goerani, G. avalonia, G. macrochiri Ancyrocephalidae Bychowsky & Nagibina, 1978 Tělo mají malé, přední konec těla je laločnatý a obsahuje hlavové přísavné orgány. Jedinci mají dva páry očních skvrnek. Haptor obsahuje 14 marginálních háčků a dva páry středních háčků, jeden pár je dorzální, druhý ventrální, kaţdý pár spojuje spojovací destička. Vaječník je hruškovitý aţ podlouhlý, nestáčí se kolem střeva. V Severní Americe je známých cca. 20 rodů. Actinocleidus Mueller, A. articularis, A. bakeri, A. bennetti, A. bifidus, A. brevicirrus, A. crinicirrus, A. fergusoni, A. flagellatus, A. fusiformis, A. georgiensis, A. gibbosus, A. gracilis, A. harquebus, A. incus, A. maculatus, A. mizellei, A. oculatus, A. okeechobeensis, A. recurvatus, A. scapularis, A. sigmoideus, A. subtriangularis Anchoradiscoides Rogers, A. serpentinus Anchoradiscus Mizelle, A. anchoradiscus, A. triangularis

26 Clavunculus Mizelle, Stokely, Jaskoski, Seamster & Monaco, C. bifurcatus, C. bursatus, C. unguis Cleidodiscoides Mayes & Miller, C. sulcata Cleidodiscus Mueller, C. alatus, C. bedardi, C. diversus, C. georgiensis, C. glenorensis, C. globus, C. helicis, C. chelatus, C. nematocirrus, C. robustus, C. stenor, C. vancleavi, C. venardi Crinicleidus Beverley-Burton, C. crinicirrus, C. longus Leptocleidus Mueller, L. megalonchus Lyrodiscus Rogers, L. lanceolatus, L. longibasus, L. minimus, L. rupestris, L. seminolensis Onchocleidus Mueller, O. acer, O. affinis, O. attenautus, O. cyanellus, O. dispar, O. distinctus, O. dolorease, O. ferox, O. flieri, O. furcatus, O. grandis, O. helicis, O. chaenobryttus, O. chautauquaensis, O. chrysops, O. interruptus, O. macropterus, O. mimus, O. miniatus, O. nactus, O. parvicirrus, O. principalis, O. similis, O. tuberculatus, O. variabilis Syncleithrium Price, S. fusiformis

27 Tetracleidus Mueller, T. banghami, T. capax, T. glenorensis, T. longus, T. stentor Urocleidus Mueller, U. procax Monogenea nalezená u slunečnice pestré v původní oblasti (Hanek a Fernando, 1972; Beverley-Burton a Suriano, 1980; Beverley-Burton, 1984; Beverley-Burton, 1986) Actinocleidus gibbosus Ontario, park Algonquin, záliv Quinte Actinocleidus incus Ontario, park Algonquin Actinocleidus oculatus Ontario Actinocleidus recurvatus Ontario, Nový Brunswick, záliv Quinte Cleidodiscus robustus Ontario, záliv Quinte Leptocleidus magalonchus Ontario Onchocleidus acer Ontario, záliv Quinte Onchocleidus attenautus Ontario Onchocleidus dispar Ontario, park Algonuin, jezero Ryan, Nový Brunswick Oncholeidus ferox Ontario, záliv Quinte, jezero Ontario blízko Hamiltonu, jezero Buckhorn blízko Lindsay Onchocleidus similis Ontario, park Algonuin, jezero Ryan, Nový Brunswick, jezero Ontario blízko Hamiltonu Gyrodactylus avalonia Atlantik, Labrador, Newfoundland, Nové Skotsko, Ontario, Quebek Gyrodactylus macrochiri Manitoba, Ontario 2.8 Paraziti třídy Monogenea zavlečení do Evropy spolu se slunečnicí pestrou Většina druhů třídy Monogenea, které byly doposud nalezeny u slunečnice pestré, byly do Evropy introdukovány společně s hostitelem. U mnoha evropských populací slunečnice pestré byli zaznamenáni zástupci z čeledi Ancyrocephalidae, např. v Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Francii, Maďarsku, Itálii, Slovensku i České republice (Kiškaroly, 1977; Lambert, 1979; Molnar, 1982; Grupcheva a Nedeva, 1999; Galli a kol., 2005; Ondračková a kol.,

28 2011). V Polsku na řece Odře nebyli zaznamenáni ţádní zástupci třídy Monogenea (Piasecki a Falandysz, 1994). V Rumunsku na řece Dunaji byli na slunečnici pestré nalezeni Onchocleidus similis a O. dispar (Roman, 1953). V Bosně a Hercegovině ze tří rozsáhlých rybníků byli nachytáni jedinci, na kterých byl nalezen O. similis (Kiškaroly, 1977). V Itálii v povodí řeky Pádu byl zjištěn výskyt čtyř druhů A. oculatus, A. recurvatus, O. similis, O. dispar (Galli a kol., 2005). Na Slovensku z povodí Dunaje byl zaznamenán nález O. similis, O. dispar, A. recurvatus, G. prostae/laevis, pravděpodobně evropského původu. (Ondračková a kol., 2011). V Norsku byli vyšetřeni jedinci z jednoho rybníku u Osla, u nichţ byli identifikováni O. dispar. Kromě tohoto druhu byl zaznamenán ještě jeden blíţe neidentifikovaný druh rodu Onchocleidus, jehoţ znaky byly podobné O. similis, ale přesně neodpovídají ţádnému známému druhu z původní oblasti (Sterud a Jørgensen, 2006). Tabulka 2 shrnuje výskyt ţaberních parazitů třídy Monogenea u slunečnice pestré v její původní severoamerické domovině a ţaberních parazitů třídy Monogenea u slunečnice pestré v Evropě. Severní Amerika Actinocleidus gibbosus Actinocleidus incus Actinocleidus oculatus Actinocleidus recurvatus Cleidodiscus robustus Leptocleidus magalonchus Onchocleidus acer Onchocleidus attenautus Onchocleidus dispar Oncholeidus ferox Onchocleidus similis Gyrodactylus avalonia Gyrodactylus macrochiri Evropa Actinocleidus oculatus Actinocleidus recurvatus Onchocleidus dispar Onchocleidus similis Gyrodactylus prostae/laevis Tabulka 1: Srovnání druhů třídy Monogenea slunečnice pestré v Severní Americe a v Evropě

29 3. MATERIÁL A METODIKA 3.1 Charakteristika studovaných lokalit Pro parazitologické vyšetření introdukovaných populací slunečnice pestré bylo v průběhu let provedeno 10 odlovů na 9-ti lokalitách čtyř evropských povodí (Dunaj úmoří Černého moře, Labe úmoří Severního moře, Struma úmoří Egejského moře, Rhôna povodí Středozemního moře). Na Obrázku 3 jsou vyznačeny místa všech odlovů. Obr. 3: Mapa Evropy s vyznačenými místy odlovů Povodí Dunaje V rámci povodí Dunaje bylo provedeno šest odlovů na šesti lokalitách: (1) ramenný systém Dunaje poblíţ vesnice Bodíky, Slovensko, (2) řeka Dunaj poblíţ města Batina, Chorvatsko, (3) řeka Dunaj poblíţ vesnice Košava, Bulharsko, (4) řeka Dyje poblíţ soutoku s řekou Moravou, (5) jezero Annín poblíţ města Tovačov a (6) slovenský úsek řeky Bodrog. Jednotlivé sběry ryb i parazitů byly provedeny v rámci společného projektu Oddělení parazitologie PřF MU a Oddělení ekologie ryb ÚBO AVČR v letech (lokality 1-5), sběr na lokalitě Bodrog byl proveden kolegou z Prešovské univerzity Tomášem Mihokem. Rok odlovu, lokalita, počet a velikost odlovených ryb jsou uvedeny v Tabulce 3.

30 Řeka Dunaj Lokalita na slovenském úseku Dunaje spadala do ramenného systému zvaného priehradky, který propojuje starý a nový kanál Dunaje. Je charakteristická pomalu tekoucí vodou. Odlovy v chorvatském a bulharském úseku Dunaje byly provedeny přímo v hlavním toku, v pobřeţní linii charakteristické přítomností štěrku a bahna. Řeka Dyje Jediný kus slunečnice pestré byl odloven na dolním toku řeky v ústí slepého ramena U spadlého bunkru, nacházejícím se poblíţ soutoku s řekou Moravou. Prostředí je charakteristické výskytem zaplavené vegetace a kamenů v pobřeţní linii a bahnitým dnem. Jezero Annín Jezero Annín je součástí soustavy štěrkoven poblíţ města Tovačov u Přerova, v povodí řeky Bečvy, Česká republika. Na lokalitě se vyskytuje poměrně stabilní populace slunečnice pestré, která k rozmnoţování vyuţívá mělké břehové linie se štěrkovým dnem a výskytem husté vegetace. V současné době je jezero vyuţíváno ke komerční těţbě štěrku. Řeka Bodrog Ryby byly odloveny na slovenském úseku řeky Bodrog, která vzniká soutokem Ondavy a Latorice na východním Slovensku. Je to níţinná řeka s hlinitými, zarostlými břehy a pomalým proudem. Povodí Labe V hlavním toku řeky Labe, poblíţ města Valy u Pardubic, byl proveden odlov 4 jedinců slunečnice pestré. Tok je zde charakteristický pomalým proudem a výskytem zaplavené husté vegetace v pobřeţní zóně. Odlov ryb byl zajištěn pracovníky povodí Labe v Pardubicích.

31 Povodí Strumy Řeka Arkata v Bulharsku je levostranný přítok Strumy. Jde o níţinnou řeku s mírným proudem a hustou vegetací. Odlov byl proveden poblíţ soutoku se Strumou. Výzkum proběhl ve spolupráci s Dr. T. Tričkovou z Bulharské akademie věd v Sofii. Povodí Rhôny Na řece Durance proběhly dva odlovy. Řeka Durance je levý přítok řeky Rhôny a nachází se v oblasti jiţní Francie. Je to řeka s bohatým tokem a rychlým proudem. Odlov ryb byl proveden poblíţ města Pertuis. Výzkum byl proveden ve spolupráci s Dr. André Gilles z Univerzity Provence v Marseille. lokalita rok odlovu počet ryb velikost ryb (délka těla) Dunaj - Gabčíkovo, SK mm Dunaj - Batina, CRO mm Dunaj - Košava, BG mm Dyje - ČR mm Annín - Tovačov, ČR mm Bodrog - SK 2010 není k dispozici není k dispozici Labe - Valy, ČR mm Arkata, BG mm Durance - Pertuis, FR mm Durance Pertuis, FR mm Tabulka 2: Lokalita, rok odlovu, počet ryb, velikost ryb 3.2 Odlov a parazitologická pitva ryb Všechny ryby byly odchyceny elektrickým agregátem, a to podle charakteru lokality buď bateriovým (Dunaj, Dyje, Annín, Bodrog, Struma), benzínovým (Durance Obr. 4) nebo hlubinným benzínovým agregátem (Labe). K parazitologickému vyšetření byly třeba vţdy ţivé ryby, čerstvě ulovené, které byly v původní vodě převezeny do laboratoře. Před parazitologickou pitvou byly ryby usmrceny a změřeny. Usmrcení bylo provedeno podle postupu Ergense a Loma (1970). Ryba byla omráčena úderem do hlavy a přenesena do misky s vodou. V misce jí byla přerušena páteř za hlavou. Poté byla změřena délka těla (SL standard length). Pro studium ektoparazitů třídy Monogenea bylo provedeno podrobné vyšetření ţáber. Při vyšetření ţáber byla potřeba izolace jednotlivých oblouků, které byly přeneseny také

32 do Petriho misky s vodou. Jednotlivé oblouky byly pozorovány vcelku a poté byly provedeny seškraby. Obr. 4: Odlov ryb elektrickým agregátem, řeka Durance, Francie Fixace a determinace parazitů třídy Monogenea Fixace parazitů byla provedena podle postupu Malmberga (1970). Nalezení paraziti byli dále odděleni od tkáně hostitele pomocí preparačních jehel a přeneseni do kapky vody na podloţní sklo. Následně byl parazit pomocí preparačních jehel zbaven zbývajících nečistot a tkáně. Aby nedošlo ke vzniku bublin, přiloţilo se opatrně krycí sklíčko na podloţní sklo z boku. Preparát byl vloţen pod preparační mikroskop a filtračním papírem byla odsávána voda aţ do té doby, neţ prasknul parazit, který se tímto způsobem dostal do ideální roviny vhodné pro další pozorování. Na rohy krycích sklíček byl kápnut lak na nehty. Jako fixační tekutina byl pouţit glycerin amonium pikrát (GAP) (Obr. 5). Obr. 5: Preparační mikroskop a sklíčka s nafixovanými parazity, Univerzita Provence, Francie 2010

33 Paraziti byli identifikováni podle tvaru a velikosti jejich sklerotizovaných částí haptoru středních háčků, spojovacích destiček a marginálních háčků, a reprodukčních orgánů kopulačního aparátu, případně vaginálního vyztuţení. Determinace byla provedena pomocí světelného mikroskopu Olympus BX 51 vybaveným fázovým kontrastem a digitální analýzou obrazu MicroImage 4.0. Jednotliví paraziti byli pozorováni pod imerzním objektivem s pomocí imerzního oleje při fázovém kontrastu. Pro determinaci byly pouţity klíče podle Beverly-Burton (1984) a Gusseva (1985). 3.4 Metrická a morfologická studie Při této studii byly změřeny jednotlivé části sklerotizovaných struktur. Důleţitým rozlišovacím znakem u parazitů třídy Monogenea je tvar a velikost středních háčků, spojovacích destiček, marginálních háčků, kopulačního aparátu a případně vaginálního vyztuţení. Měření jednotlivých částí bylo provedeno za pomoci světelného mikroskopu Olympus BX 51 s fázovým kontrastem a digitální analýzou obrazu MicroImage 4.0. a pod imerzním objektivem při fázovém kontrastu. Na jednom jedinci z čeledi Ancyrocephalidae bylo naměřeno celkem 20 parametrů u haptoru, 1 parametr u kopulačního aparátu a 1 parametr u vaginálního vyztuţení. U ventrálních i dorzálních středních háčků byla změřena celková délka, délka báze, délka ostří, délka vnějšího i vnitřního výrůstku (Obr. 6). U spojovacích destiček byla změřena celková délka, celková šířka a šířka mediánu (Obr. 7). Protoţe byly marginální háčky různě velké, byla změřena celková délka (Obr. 8) jednoho háčku z 1. páru, průměrná celková délka háčků z 2., 3. a 4. páru, průměrná celková délka háčků z 6. a 7. páru a celková délka jednoho háčku z 5. páru. U kopulačního aparátu byla změřena celková délka (Obr. 9). U přítomného vaginálního vyztuţení byla změřena celková délka. Na jednom jedinci z čeledi Gyrodactylidae bylo naměřeno celkem 11 parametrů u haptoru. U středních háčků byla změřena celková délka, délka báze, délka ostří a délka vnitřního výrůstku. U dorzální spojovací destičky byla změřena celková délka a šířka. U ventrální spojovací destičky byla změřena celková délka, šířka (bez membránového přívěsku) a délka membránového přívěsku. U marginálního háčku byla změřena celková délka a délka vlastního háčku (Obr. 10).

34 Obr. 6: Základní typy a způsoby proměřování středních háčků (čeleď: Ancyrocephalidae) (upraveno podle Ergense a Loma, 1970): a celková délka b délka báze c délka ostří d délka vnitřního výrůstku e délka vnějšího výrůstku Obr. 7: Základní typy a způsoby proměřování spojovacích destiček (čeleď: Ancyrocephalidae) (upraveno podle Ergense a Loma, 1970): a celková délka b šířka mediánu c celková šířka

35 Obr. 8: Různé typy a délky marginálních háčků (čeleď: Ancyrocephalidae) (upraveno podle Ergense a Loma, 1970): a celková délka Obr. 9: Typy kopulačního aparátu (čeleď: Ancyrocephalidae) (upraveno podle Ergense a Loma, 1970): a celková délka

36 Obr. 10: Sklerotizované části haptoru (čeleď: Gyrodactylidae) (upraveno podle Ergense a Loma, 1970): A střední háček a celková délka b délka báze c délka vnitřního výrůstku d délka ostří B dorzální spojovací destička a celková šířka b celková délka C marginální háček a celková délka b délka vlastního háčku D ventrální spojovací destička a šířka (bez membránového přívěsku) b celková délka c délka membránového přívěsku

37 3.5 Dokumentace sklerotizovaných částí třídy Monogenea u slunečnice pestré v Evropě Tato studie byla zaloţena na kreslení sklerotizovaných struktur a fotodokumentaci. Kreslení struktur bylo provedeno za pomoci světelného mikroskopu BX 61 vybaveným kreslícím zařízením na mikroskopu. Fotodokumentace byla provedena na světelném mikroskopu BX 50 s analýzou obrazu (Stream motion) při fázovém kontrastu. U zástupců z čeledi Ancyrocephalidae byly nakresleny oba páry dorzálních a ventrálních středních háčků, dorzální a ventrální spojovací destička, kopulační aparát, případně vaginální vyztuţení a jeden (popř. dva) charakteristický marginální háček. Jeden marginální háček z 1. páru byl nakreslen u A. oculatus, A. recurvatus, C. robustus. Jeden háček z 5. páru byl nakreslen u O. dispar. U O. acer a O. similis byl nakreslen jeden háček z 1. páru a jeden háček z 5. páru kvůli odlišné morfologii. U zástupců z čeledi Gyrodactylidae byly nakresleny oba střední háčky, ventrální spojovací destička s membránovým přívěskem, dorzální spojovací destička a jeden charakteristický marginální háček. Kvůli bliţšímu nezařazení stádia diporpy z čeledi Diplozoidae nebyl tento jedinec kreslen. 3.6 Analýza dat Ke zpracování dat byl pouţit Microsoft Office for Windows (standardní vybavení). Statistické výpočty byly provedeny v programu STATISTICA (9.0). Analýza hlavních komponent (Principal Component Analysis, PCA) byla pouţita pro vizualizaci rozdílů mezi populacemi hostitele na základě rozměrů sklerotizovaných částí O. similis a A. recurvatus. Do analýzy byly pouţity jednotlivé rozměry haptoru, kopulačního aparátu, případně vaginálního vyztuţení. U obou druhů byly z analýz odstraněny rozměry marginálního háčku 5. páru a šířka mediánu obou destiček kvůli neúplným údajům a vysoké variabilitě naměřených hodnot. Cílem analýzy PCA je redukce původního počtu popisovaných proměnných novými veličinami komponentami, které shrnují informaci o původních proměnných, aniţ by se vytratily informace. Tyto komponenty jsou vzájemně nezávislé a vysvětlují celkový rozptyl pozorovaných proměnných. První hlavní komponenta má směr největší variability dat. Druhá hlavní komponenta je kolmá na předcházející a popisuje maximální mnoţství zbývající variability (Meloun a Militký, 2005; K rozlišení populací O. similis a A. recurvatus pomocí prvních dvou hlavních komponent byla pouţita analýza variance (ANOVA) u O. similis a t-test u A. recurvatus.

38 4. VÝSLEDKY 4.1 Přehled nalezených ektoparazitů třídy Monogenea slunečnice pestré Téměř všechny zkoumané vzorky slunečnice pestré byly nakaţeny parazity třídy Monogenea. Na jedincích z Labe poblíţ města Valy u Pardubic nebyli nalezeni ţádní ţábrohlísti. Celkem bylo nalezeno 6 druhů z čeledi Ancyrocephalidae (Actinocleidus oculatus, A. recurvatus, Cleidodiscus robustus, Onchocleidus acer, O. dispar, O. similis), dva druhy z čeledi Gyrodactylidae (Gyrodactylus prostae/laevis a G. macrochiri) a jeden druh z čeledi Diplozoidae (blíţe neurčená diporpa). Diporpa, která nešla blíţe určit, byla nalezena ve Francii v roce Pravděpodobně se jednalo o náhodný výskyt. Na všech zkoumaných úsecích povodí Dunaje byli nalezeni O. similis a O. dispar. Na slovenském úseku Dunaje byl navíc nalezen G. prostae/laevis a A. recurvatus. Jeden jedinec A. recurvatus byl zaznamenán i na chorvatském úseku Dunaje. V řece Dyji a Arkatě byli nalezeni O. dispar a O. similis. V řece Durance byli nalezeni A. oculatus, A. recurvatus, C. robustus, O. acer, O. dispar, O. similis a G. macrochiri. V Tabulce 3 jsou zobrazeny druhy třídy Monogenea zaznamenané v povodí Dunaje a Tabulka 4 zobrazuje druhy třídy Monogenea zjištěné v povodí Strumy a Rhôny. Gabčíkovo Bodrog Batina Košava Dyje Annín Tovačov povodí Dunaje SK SK CRO BG ČR ČR A.oculatus A. recurvatus x x C. robustus O. acer O. dispar x x x x x x O. similis x x x x x x G. macrochiri G. prostae/laevis x Diplozoinae g. sp. Tabulka 3: Seznam druhů třídy Monogenea slunečnice pestré v povodí Dunaje povodí Strumy povodí Rhôny řeka Arkata, BG řeka Durance, FR A. oculatus x A. recurvatus x C. robustus x O. acer x O. dispar x x

39 O. similis x x G. macrochiri x G. prostae/laevis Diplozoinae g. sp. x Tabulka 4: Seznam druhů třídy Monogenea slunečnice pestré v povodí Strumy a Rhôny 4.2 Metrická variabilita sklerotizovaných struktur přichycovacího aparátu třídy Monogenea Celkem bylo změřeno 98 jedinců třídy Monogenea (8 druhů) z povodí Strumy (řeka Arkata) v Bulharsku, z povodí Dunaje (jezero Annín v ČR, řeka Bodrog na Slovensku, řeka Dunaj na Slovensku) a z povodí Rhôny (řeka Durance) ve Francii. V Tabulce 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11 a 12 jsou uvedeny rozměry jednotlivých sklerotizovaných častí haptoru, kopulačního aparátu a případně vaginálního vyztuţení druhů O. similis, O. dispar, O. acer, A. recurvatus, A. oculatus, C. robustus z povodí Dunaje, Strumy a Rhôny. V Tabulce 13 a 14 jsou uvedeny rozměry jednotlivých sklerotizovaných částí haptoru G. macrochiri a G. prostae/laevis. Pro srovnání s dalšími evropskými lokalitami jsou v tabulkách uvedeny rozměry měřené Dr. Dávidovou (Ondračková a kol., 2011). Pro srovnání s původní oblastí jsou v tabulkách uvedeny rozměry podle Hanek a Fernando (1972) pro O. dispar, A. recurvatus, C. robustus; Beverley-Burton a Suriano (1979) pro O. acer; Beverley-Burton a Suriano (1981) pro O. similis; Beverly-Burton (1984) pro A. recurvatus, A. oculatus a G. macrochiri. Rozdíly v rozměrech jednotlivých parametrů mezi evropskými populacemi O. similis a A. recurvatus byly vizualizovány pomocí analýzy hlavních komponent (PCA). V případě O. similis byly do analýz pouţity rozměry jedinců z bulharského, chorvatského a slovenského úseku Dunaje, řeky Bodrog a Dyje, Annínského jezera, řeky Arkata a Durance. První komponenta vysvětlovaná většinou měřených parametrů se účastnila ze 71,5% na celkovém rozptylu, druhá komponenta vysvětlovaná délkou vnějšího výrůstku ventrálních i dorzálních středních háčků se na celkovém rozptylu účastnila ze 6,7% (Graf 1). Na základě nesignifikantních rozdílů v obou komponentách mezi jednotlivými lokalitami Dunaje a mezi přítoky Dunaje řeky Bodrog a Dyje (ANOVA, Tukey Post-hoc test, p>0,05 pro všechna srovnání) byly tyto lokality pro další analýzy sloučeny jako Dunaj a přítoky Dunaje. V Grafu 2 je zobrazeno 5 populací O. similis: Dunaj, přítoky Dunaje, Annínské jezero, Arkata a Durance. Obě hlavní komponenty vykazovaly rozdíly mezi populacemi. Komponenta 1 oddělila populaci Arkata od všech populací z Dunajského povodí a populaci Durance od Annínského jezera a přítoků Dunaje (ANOVA, F(4,80)=14,7, p<0,001; Tukey

40 post-hoc test). Na základě komponenty 2 se odlišila populace Arkata od populací Durance, Dunaj a Annínské jezero, ale nelišila se od přítoků Dunaje. Dále byl zjištěn rozdíl mezi lokalitami Annínské jezero a přítoky Dunaje (ANOVA, F(4,80)=9,1, p<0,001; Tukey posthoc test). U A. recurvatus byly do analýz pouţity rozměry jedinců ze slovenského úseku Dunaje a z řeky Durance. První komponenta vysvětlovaná celkovou délkou a délkou báze ventrálních i dorzálních středních háčků, délkou vnitřního výběţku ventrálních středních háčků, délkou marginálních háčků kromě 1. páru, celkovou délkou ventrální i dorzální spojovací destičky a celkovou šířkou dorzální spojovací destičky, se účastnila z 32,3 % na celkovém rozptylu, druhá komponenta vysvětlovaná celkovou délkou a délkou báze ventrálních středních háčků a celkovou šířkou ventrální spojovací destičky se na celkovém rozptylu účastnila z 14,5% (Graf 3). Obě analyzované populace A. recurvatus jsou zobrazeny v Grafu 4. Rozdíly mezi populacemi byly zjištěny pouze pro první komponentu (t-test, t=6,27, df = 29, p<0,001), druhá komponenta se mezi populacemi nelišila (t-test, t=0,34, df = 29, p=0,74).

41 Beverley-Burton a Suriano (1981) řeka Arkata, Bulharsko řeka Bodrog, Slovensko řeka Durance, Francie Annínské jezero, ČR počet změřených O. similis střední háček - dorzální celková délka ,7-51,8 46,8-51,2 38,6-51,1 46,0-53,5 délka báze ,1-45,9 38,4-44,8 33,0-44,2 40,6-47,2 délka ostří ,4-18,4 14,2-18,9 12,3-16,9 15,8-18,9 délka vnitřního výrůstku ,1-11,5 9,3-12,3 9,4-11,5 10,6-13,0 délka vnějšího výrůstku 1-2 1,0-2,7 1,5-2,9 1,1-2,3 1,2-2,1 střední háček - ventrální celková délka ,9-50,6 45,0-52,0 39,2-51,6 46,4-52,4 délka báze ,6-42,1 40,0-44,8 33,2-45,7 40,2-45,8 délka ostří ,6-16,8 16,2-20,9 14,3-16,9 15,0-18,6 délka vnitřního výrůstku ,1-12,0 11,1-13,2 9,2-11,9 5,4-12,6 délka vnějšího výrůstku 1-4 1,2-2,2 1,7-2,2 1,3-2,3 1,0-2,3 spojovací destička - dorzální celková délka ,1-30,0 21,6-24,4 18,5-24,0 22,1-26,0 celková šířka 4,7-8,0 6,8-8,2 5,6-8,4 6,1-7,7 šířka mediánu 5-8 3,4-5,8 3,4-5,1 3,6-5,5 2,8-5,0 spojovací destička - ventrální celková délka ,7-27,4 22,5-25,6 18,4-24,1 21,8-27,4 celková šířka 3,9-10,5 7,1-9,0 5,4-7,3 7,0-8,9 šířka mediánu 5-7 2,9-6,3 3,8-5,9 3,3-4,8 4,4-6,4 kopulační aparát celková délka ,0-31,8 26,8-32,4 25,2-29,0 26,9-29,9 marginální háčky celková délka - 1.pár ,1-32,7 30,7-35,5 26,1-34,6 28,6-34,9 celková délka pár ,2-26,7 24,7-28,9 21,7-27,8 24,6-28,9 celková délka - 5.pár ,6-12,5 11,4-13,5 10,3-12,0 10,3-12,4 celková délka pár ,7-29,7 27,6-32,0 24,6-31,8 26,2-30,6 Tabulka 5: Rozměry jednotlivých parametrů sklerotizovaných částí haptoru a kopulačního aparátu v µm O. similis z původní oblasti (Beverley Burton a Suriano, 1981), z řeky Arkaty, z řeky Bodrogu, z řeky Durance a z Annínského jezera.

42 řeka Dyje, ČR Dunaj,Slovensko Dunaj, Chorvatsko Dunaj, Bulharsko počet změřených O. similis střední háček - dorzální celková délka 51,7-58,3 36,1-54,3 37,7-50,6 33,0-56,7 délka báze 44,0-49,3 30,4-46,0 31,7-44,1 28,1-49,2 délka ostří 17,4-20,0 11,1-18,5 14,0-18,7 12,6-19,7 délka vnitřního výrůstku 11,1-14,5 8,7-13,5 9,0-12,9 7,6-14,1 délka vnějšího výrůstku 1,7-2,7 1,4-2,6 1,2-2,5 1,1-2,4 střední háček - ventrální celková délka 50,5-57,9 33,1-54,8 35,8-50,0 29,2-56,4 délka báze 43,5-47,3 28,2-45,4 29,9-43,5 26,1-47,1 délka ostří 15,7-20,0 11,3-16,3 13,9-17,8 11,2-17,6 délka vnitřního výrůstku 10,5-14,7 8,7-13,7 8,9-12,4 6,4-13,8 délka vnějšího výrůstku 1,5-2,6 1,4-2,2 1,2-2,2 1,2-2,8 spojovací destička - dorzální celková délka 24,1-30,2 18,0-28,5 18,6-24,3 17,8-27,9 celková šířka 6,7-9,5 5,1-8,7 5,0-7,6 4,5-9,4 šířka mediánu 2,9-4,8 2,5-5,3 2,9-4,2 2,6-4,1 spojovací destička - ventrální celková délka 26,8-30,9 19,3-27,7 20,2-26,7 18,7-28,2 celková šířka 7,5-9,7 5,0-9,0 5,5-8,2 4,7-8,7 šířka mediánu 4,5-6,3 2,7-5,7 3,2-4,6 2,8-4,4 kopulační aparát celková délka 29,0-32,7 20,9-33,9 27,8-31,1 27,5-31,2 marginální háčky celková délka - 1.pár 31,5-37,8 23,9-37,5 26,1-33,4 19,6-35,9 celková délka pár 25,0-30,9 18,8-30,9 20,1-29,9 17,1-30,6 celková délka - 5.pár 11,3-13,4 10,9-12,1 10,8-12,2 10,5-12,7 celková délka pár 29,2-35,7 22,5-34,8 23,5-31,6 19,2-31,8 Tabulka 6: Rozměry jednotlivých parametrů sklerotizovaných částí haptoru a kopulačního aparátu v µm O. similis z řeky Dyje, z řeky Dunaje (slovenský, chorvatský a bulharský úsek) (Ondračková a kol., 2011).

43 Hanek a Fernando, 1972* řeka Arkata, Bulharsko řeka Durance, Francie Annínské jezero, ČR počet změřených O. dispar střední háček - dorzální celková délka ,3-72,1 63,6 62,1-72,7 délka báze ,2-56, ,0-56,9 délka ostří ,8-27,1 23,2 26,6-28,8 délka vnitřního výrůstku ,4-28,9 22,7 24,7-29,0 délka vnějšího výrůstku 1,4-1,6 1,5 1,2-1,9 střední háček - ventrální celková délka ,59-38,61 35,2 38,1-40,7 délka báze ,0-31,4 28,7 30,2-31,5 délka ostří ,0-19,2 15,3 18,9-19,8 délka vnitřního výrůstku ,7-13,0 8,3 11,1-13,5 délka vnějšího výrůstku 1,2-1,7 1,2 1,8-2,2 spojovací destička - dorzální celková délka ,7-31,3 30,1 28,4-29,1 celková šířka 7,4-8,0 7,8 6,8-6,9 šířka mediánu 3-5 3,9-4,1 4 4,0-6,0 spojovací destička - ventrální celková délka ,1-20,5 15,7 18,8-20,4 celková šířka 7,0-8,4 5,7 5,9-7,0 šířka mediánu 4-6 4,1-5,9 4 4,4-4,9 kopulační aparát celková délka ,6-32,2 27,2 25,7-25,8 marginální háčky celková délka - 1.pár ,5-16,4 17,7 15,2-16,0 celková délka pár ,0-19,6 17,6 17,7-19,9 celková délka - 5.pár ,2-16,7 14,2 15,3-15,7 celková délka pár ,6-20,8 17,2 16,2-20,2 Tabulka 7: Rozměry jednotlivých parametrů sklerotizovaných částí haptoru a kopulačního aparát v µm O. dispar z původní oblasti (Hanek a Fernando, 1972), z řeky Arkaty, z řeky Durance a z Annínského jezera. *pozn. měření O. dispar získaného z Lepomis macrochirus

44 řeka Dyje, ČR Dunaj, Slovensko Dunaj, Chorvatsko Dunaj, Bulharsko počet změřených O. dispar střední háček - dorzální celková délka 72,8-76,9 66,7-76,2 75,7-77,6 61,3-68,3 délka báze 52,8-56,6 48,6-58,6 55,2-59,1 47,8-51,9 délka ostří 29,5-31,7 27,0-28,8 27,6-28,6 23,0-26,6 délka vnitřního výrůstku 26,9-27,4 24,7-31,5 27,7-30,8 25,0-28,1 délka vnějšího výrůstku 1,4-1,6 1,0-1,3 1,1-1,6 1,0-1,7 střední háček - ventrální celková délka 41,5-41,6 36,8-40,2 40,1 34,3-39,0 délka báze 33,0-33,2 28,9-32,0 30,9 27,2-29,9 délka ostří 19,1-19,4 14,6-18,1 18,7 15,2-18,0 délka vnitřního výrůstku 12,3 10,9-12,2 11,8 9,9-13,7 délka vnějšího výrůstku 1,2-1,6 1,9 1,2-1,6 spojovací destička - dorzální celková délka 29,8-32,5 26,6-30,1 27,8-31,6 27,0-28,9 celková šířka 7,5-8,1 6,9-9,2 7,0-7,6 6,3-7,6 šířka mediánu 3,7 3,5-4,6 3,5-3,6 3,9-5,0 spojovací destička - ventrální celková délka 21,4 18,3-19,0 16,5-18,1 celková šířka 6,5 4,7-5,4 šířka mediánu 2,8 2,6-3,7 2,9-3,4 kopulační aparát celková délka 25,5-28,0 24,6-28,7 27,4 25,8-29,8 marginální háčky celková délka - 1.pár 16,3-16,8 14,6-22,1 17,4-20,5 12,5-16,8 celková délka pár 19,2-19,7 17,1-22,2 18,1-21,3 16,2-20,6 celková délka - 5.pár 15,5-16,2 16,5-16,9 16,0-17,2 13,1-14,8 celková délka pár 20,5-21,8 16,8-18,2 20,2 17,6-20,7 Tabulka 8: Rozměry jednotlivých parametrů sklerotizovaných částí haptoru a kopulačního aparátu v µm O. dispar z řeky Dyje, z řeky Dunaje (slovenský, chorvatský a bulharský úsek) (Ondračková a kol., 2011).

45 Beverley-Burton a Suriano (1979) řeka Durance, Francie počet změřených O. acer 20 1 centrální háček - dorzální celková délka ,1 délka báze 33,4 délka ostří 17,4 délka vnitřního výrůstku 13,6 délka vnějšího výrůstku 0,9 centrální háček - ventrální celková délka ,3 délka báze 34,0 délka ostří 17,5 délka vnitřního výrůstku 13,2 délka vnějšího výrůstku 1,1 spojovací destička - dorzální celková délka ,7 celková šířka 4-6 9,4 šířka mediánu spojovací destička - ventrální celková délka ,1 celková šířka 5-7 8,0 šířka mediánu 4,6 kopulační aparát celková délka ,1 marginální háčky celková délka - 1.pár 22,7 celková délka pár 22,2 celková délka - 5.pár 11,1 celková délka pár 20,4 Tabulka 9: Rozměry jednotlivých parametrů sklerotizovaných částí haptoru a kopulačního aparátu v µm O. acer z původní oblasti (Beverley Burton a Suriano, 1979) a z řeky Durance.

46 Beverley-Burton (1984), Hanek a Fernando (1972) řeka Durance, Francie Dunaj, Slovensko Dunaj, Chorvatsko počet změřených A. recurvatus střední háček - dorzální celková délka ,5-47,5 44,0-47,0 43,8 délka báze 36,0-42,2 38,2-42,1 37,7 délka ostří ,6-14,4 10,7-14,6 12,5 délka vnitřního výrůstku 7-9 6,9-11,1 8,3-9,8 9,2 délka vnějšího výrůstku 2-3 0,7-2,4 1,0-2,2 1,4 střední háček - ventrální celková délka ,8-38,8 36,9-41,5 37,6 délka báze 30,5-33,7 30,8-35,8 28,8 délka ostří ,9-11,9 7,6-11,1 10,3 délka vnitřního výrůstku 8,5-11,4 8,7-13,5 12,9 délka vnějšího výrůstku 1,9-3,4 2,3-4,5 3 spojovací destička - dorzální celková délka ,7-30,7 29,2-33,9 29,1 celková šířka 16,8-21,0 20,2-22,5 20,9 šířka mediánu 5-8 5,5-7,9 6,2-8,1 spojovací destička - ventrální celková délka ,2-51,5 45,1-52,7 50,2 celková šířka 16,6-24,3 17,1-24,4 16,3 šířka mediánu ,9-3,2 2,4-4,4 kopulační aparát celková délka ,1-26,6 24,6-30,9 23,7 vaginální vyztuţení celková délka 13,8-23,4 17,6-22,1 20,5 marginální háčky celková délka - 1.pár 14,6-17,8 15,3-16,8 15 celková délka pár 16,4-19,3 18,1-20,5 17,9-21,1 celková délka - 5.pár 13,8-18,7 14,3-15,3 celková délka pár 15,2-20,2 18,1-21,5 18,9-20,6 Tabulka 10: Rozměry jednotlivých parametrů sklerotizovaných částí haptoru, kopulačního aparátu a vaginálního vyztuţení v µm A. recurvatus z původní oblasti (Beverley-Burton (1984); Hanek a Fernando (1972), z Dunaje (slovenský a chorvatský úsek) (Ondračková a kol., 2011) a z řeky Durance.

47 Beverley-Burton (1984) řeka Durance, Francie počet změřených A. oculatus 30 střední háček - dorzální celková délka ,2-39,8 délka báze 27,4-33,6 délka ostří 11,4-17,5 délka vnitřního výrůstku 2,9-6,8 délka vnějšího výrůstku 0,6-1,3 střední háček - ventrální celková délka ,9-35,9 délka báze 23,0-29,6 délka ostří 9,2-17,3 délka vnitřního výrůstku 7,1-11,6 délka vnějšího výrůstku 1,7-4,0 spojovací destička - dorzální celková délka ,9-32,0 celková šířka 15,9-21,4 šířka mediánu 5-7 3,2-7,8 spojovací destička - ventrální celková délka ,0-58,6 celková šířka 15,0-27,2 šířka mediánu 4-5 2,3-5,0 vaginální vyztuţení celková délka 13,2-20,0 kopulační aparát celková délka ,0-45,9 marginální háčky celková délka - 1.pár 12,0-14,5 celková délka pár 13,1-16,5 celková délka - 5.pár 11,0-15,5 celková délka pár 14,0-16,6 Tabulka 11: Rozměry jednotlivých parametrů sklerotizovaných částí haptoru, kopulačního aparátu a vaginálního vyztuţení v µm A. oculatus z původní oblasti (Beverley-Burton, 1984) a z řeky Durance.

48 Beverley-Burton a Suriano (1979) řeka Durance, Francie počet změřených C. robustus 25 1 střední háček - dorzální celková délka ,2 délka báze 19,5 délka ostří 10,5 délka vnitřního výrůstku 7,3 délka vnějšího výrůstku 2,4 střední háček - ventrální celková délka ,5 délka báze 20,3 délka ostří 10,6 délka vnitřního výrůstku 7,2 délka vnějšího výrůstku 4 spojovací destička - dorzální celková délka ,4 celková šířka 7,6 šířka mediánu ,7 spojovací destička - ventrální celková délka ,1 celková šířka 8,4 šířka mediánu ,4 vaginální vyztuţení celková délka 31,8 kopulační aparát celková délka ,3 marginální háčky celková délka - 1.pár 13,9 celková délka pár 14,7 celková délka - 5.pár 14,9 celková délka pár 14,6 Tabulka 12: Rozměry jednotlivých parametrů sklerotizovaných částí haptoru, kopulačního aparátu a vaginálního vyztuţení v µm C. robustus z původní oblasti (Beverley-Burton a Suriano, 1979) a z řeky Durance.

49 Beverley-Burton, 1984 řeka Durance, Francie počet změřených G. macrochiri 1 střední háček celková délka ,8 délka báze ,7 délka ostří ,7 délka vnitřního výrůstku dorzální destička celková délka ,2 celková šířka 5,7 ventrální destička celková délka ,3 celková šířka 18,3 délka membránového přívěsku ,3 marginální háček (1.pár) celková délka 35,4 délka vlastního přívěsku 7,2 Tabulka 13: Rozměry jednotlivých parametrů sklerotizovaných částí haptoru v µm G. macrochiri z původní oblasti (Beverley-Burton, 1984) a z řeky Durance. Dunaj, Slovensko počet změřených G. prostae/laevis 1 střední háček celková délka 48,7 délka báze 38,9 délka ostří 22 délka vnitřního výrůstku 15 dorzální destička celková délka 9 celková šířka 3,9 ventrální destička celková délka 17,4 celková šířka 14,8 délka membránového přívěsku 13,7 marginální háček (1.pár) celková délka 28,1 délka vlastního přívěsku 6,1 Tabulka 14: Rozměry jednotlivých parametrů sklerotizovaných částí haptoru v µm G. prostae/laevis z Dunaje na

50 Graf 1: Projekce sledovaných proměnných ve vztahu k prvním dvěma komponentám u evropských populací O. similis. A dorzální střední háček (DSH) : celková délka B DSH: délka báze C DSH: délka vnějšího výrůstku D DSH: délka vnitřního výrůstku E DSH: délka ostří F ventrální střední háček (VSH): celková délka G VSH: délka báze H VSH: délka vnějšího výrůstku I VSH: délka vnitřního výrůstku J VSH: délka ostří K dorzální spojovací destička (DSD): celková šířka L DSD: celková délka M ventrální spojovací destička (VSD): celková šířka N VSD: celková délka O marginální háček (MH) 1. páru: celková délka P MH 2., 3. a 4. páru: průměrná délka Q MH 6. a 7. páru: průměrná délka R kopulační aparát: celková délka

51 Graf 2: Vizualizace metrických rozdílů mezi populacemi O. similis z Dunaje, přítoků Dunaje, Annínského jezera, řeky Arkaty a Durance pomocí PCA. Graf 3: Projekce sledovaných proměnných ve vztahu k prvním dvěma komponentám u evropských populací A. recurvatus. A dorzální střední háček (DSH) : celková délka B DSH: délka báze C DSH: délka vnějšího výrůstku D DSH: délka vnitřního výrůstku E DSH: délka ostří F ventrální střední háček (VSH): celková délka G VSH: délka báze H VSH: délka vnějšího výrůstku I VSH: délka vnitřního výrůstku J VSH: délka ostří K dorzální spojovací destička (DSD): celková šířka L DSD: celková délka M ventrální spojovací destička (VSD): celková šířka N VSD: celková délka

52 O marginální háček (MH) 1. páru: celková délka P MH 2., 3. a 4. páru: průměrná délka Q MH 6. a 7. páru: průměrná délka R kopulační aparát: celková délka S vaginální vyztuţení: celková délka Graf 4: Vizualizace metrických rozdílů mezi populacemi A. recurvatus z řeky Durance a Dunaje pomocí PCA. 4.3 Morfologická charakteristika přichycovacího aparátu třídy Monogenea Pro perokresbu a fotodokumentaci nalezených ektoparazitů třídy Monogenea u slunečnice pestré v Evropě byl vybrán jeden typický zástupce kaţdého druhu, přestoţe u některých druhů byla zaznamenána určitá morfologická variabilita. A. oculatus má jednoduché morfologicky odlišné dorzální a ventrální střední háčky (Obr. 11A, C) a sloţité destičky, které do sebe zapadají (Obr. 11B, D). Marginální háčky jsou morfologicky podobné (Obr. 11E) a různě dlouhé. Kopulační aparát se skládá ze dvou částí (Obr. 11F). Vaginální vyztuţení je vejčitého tvaru (Obr. 11G). Na Obrázku 12 je pořízena fotodokumentace haptoru (A), kopulačního aparátu (B) a vaginálního vyztuţení (C) jedince A. oculatus z lokality Durance. A. recurvatus má jednoduché morfologicky odlišné dorzální a ventrální střední háčky (Obr. 13A, C) a sloţité destičky, které do sebe zapadají (Obr. 13B, D). Marginální háčky jsou morfologicky podobné (Obr. 13E) a různé velikosti. Kopulační aparát se skládá ze dvou částí (Obr. 13F). Vaginální vyztuţení je tvaru zahnuté trubičky (Obr. 13G). Na Obrázku 14 je pořízena fotodokumentace haptoru (A), kopulačního aparátu (B) a vaginálního vyztuţení (C) jedince A. recurvatus z lokality Durance. C. robustus je poměrně velký parazit, který má dva páry středních háčků, jenţ jsou menší a robustní (Obr. 15A, C). Dorzální a ventrální spojovací destičky jsou jednoduché (Obr. 15B, D). Marginální háčky jsou morfologicky podobné (Obr.

53 15E) a různě velké. Kopulační aparát je velkého rozměru a skládá se z několika částí kopulační trubičky s nálevkou a tyčinkovité oporné části, jenţ jsou navzájem spojené (Obr. 15F). Vaginální vyztuţení je tvaru dlouhé zahnuté trubičky (Obr. 15G). Na Obrázku 16 je pořízena fotodokumentace haptoru (A), kopulačního aparátu (B) a vaginálního vyztuţení (C) jedince C. robustus z lokality Durance. O. acer má dorzální i ventrální střední háčky morfologicky podobné s typickými výrůstky (Obr. 17A, C) a jednoduché dorzální a ventrální spojovací destičky (Obr. 17B, D). Marginální háčky jsou morfologicky odlišné. První pár marginálních háčků je nejdelší (Obr. 17E), pátý pár je kratší (Obr. 17F). Kopulační aparát O. acer nebyl příliš reprezentativní, na Obrázku 17G je však patrný kopulační aparát tvaru rovné trubičky se spirálou. Na Obrázku 18 je pořízena fotodokumentace haptoru (A) a kopulačního aparátu (B) jedince O. acer z lokality Durance. O. dispar má dorzální střední háčky téměř dvakrát větší neţ ventrální střední háčky (Obr. 19A, C). Stejně tak dorzální jednoduchá spojovací destička je větší neţ ventrální (Obr. 19B, D). Marginální háčky jsou morfologicky podobné (Obr. 19E) a různé délky. Kopulační aparát je tvaru rovné trubičky s kratší spirálou (Obr. 19F). Na Obrázku 20 je pořízena fotodokumentace haptoru (A) a kopulačního aparátu (B) jedince O. dispar z lokality Arkata. O. similis má oba páry středních háčků podobně velké (Obr. 21A, C). Obě spojovací destičky jsou jednoduché (Obr. 21B, D). Marginální háčky nejsou morfologicky podobné a mají různou velikost. První pár je nejdelší (Obr. 21E) a pátý pár je nejkratší (Obr. 21F). Kopulační aparát je tvaru rovné trubičky s delší spirálou (Obr. 21G). Na Obrázku 22 je pořízena fotodokumentace haptoru (A) a kopulačního aparátu (B) jedince O. similis z lokality Arkata. G. macrochiri má jeden pár středních háčků (Obr. 23A), ventrální spojovací destičku s širokým a krátkým membránovým přívěskem (Obr. 23B), dorzální spojovací destičku (Obr. 23C) a morfologicky podobné marginální háčky (Obr. 23D). Na Obrázku 24 je pořízena fotodoumentace haptoru jedince G. macrochiri z lokality Durance. G. prostae/laevis má jeden pár středních háčků (Obr. 25A), ventrální spojovací destičku s úzkým a dlouhým membránovým přívěskem (Obr. 25B), dorzální spojovací destičku (Obr. 25C) a morfologicky podobné marginální háčky (Obr. 25D). Na Obrázku 26 je pořízena fotodokumentace haptoru jedince G. prostae/laevis z lokality Gabčíkovo. U všech středních háčků jsou přítomny filamenty, které nebyly občas patrné. Z tohoto důvodu nebyly filamenty zakresleny u všech středních háčků.

54 Obr. 11: Perokresba A. oculatus A ventrální střední háčky; B ventrální spojovací destička; C dorzální střední háčky; D dorzální spojovací destička; E marginální háček; F kopulační aparát; G vaginální vyztuţení Obr. 12: Foto A. oculatus (vzorek z Francie, 2010) A haptor; B kopulační aparát; C vaginální vyztuţení

55 Obr. 13: Perokresba A. recurvatus A ventrální střední háčky; B ventrální spojovací destička; C dorzální střední háčky; D dorzální spojovací destička; E marginální háček; F kopulační aparát; G vaginální vyztuţení Obr. 14: Foto A. recurvatus (vzorek z Francie, 2010) A - haptor; B kopulační aparát; C vaginální vyztuţení

56 Obr. 15: Perokresba C. robustus A ventrální střední háčky; B ventrální spojovací destička; C dorzální střední háčky; D dorzální spojovací destička; E marginální háček; F kopulační aparát; G vaginální vyztuţení Obr. 16: Foto C. robustus (vzorek z Francie, 2010) A haptor; B kopulační aparát; C vaginální vyztuţení

57 Obr. 17: Perokresba O. acer A ventrální střední háčky; B ventrální spojovací destička; C dorzální střední háčky; D dorzální spojovací destička; E marginální háček (1. páru); F marginální háček (5. páru); G kopulační aparát Obr.18: Foto O. acer (vzorek z Francie, 2007) A haptor; B kopulační aparát

58 Obr. 19: Perokresba O. dispar A ventrální střední háčky; B ventrální spojovací destička; C dorzální střední háčky; D dorzální spojovací destička; E marginální háček; F kopulační aparát Obr. 20: Foto O. dispar (vzorek z Bulharska, 2009) A haptor; B kopulační aparát

59 Obr. 21: Perokresba O. similis A ventrální střední háčky; B ventrální spojovací destička; C dorzální střední háčky; D dorzální spojovací destička; E marginální háček (1. páru); F marginální háček (5. páru); G kopulační aparát Obr. 22: Foto O. similis (vzorek z Bulharska, 2009) A haptor; B kopulační aparát

60 Obr. 23: Perokresba G. macrochiri A střední háčky; B ventrální spojovací destička; C dorzální spojovací destička; D marginální háček Obr. 24: Foto G. macrochiri haptor (vzorek z Francie, 2007)

61 Obr. 25: Perokresba G. prostae/laevis A střední háčky; B ventrální spojovací destička; C dorzální spojovací destička; D marginální háček Obr. 26: Foto G. prostae/laevis haptor (vzorek ze Slovenska, 2004)