Bankovní institut vysoká škola Praha. Dvoukomorový parlament, úloha a význam senátu v právním státě. Bakalářská práce.

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Dvoukomorový parlament, úloha a význam senátu v právním státě Bakalářská práce Alena Pelcová 1

2 Obsah 1. Úvod 2. Historický vývoj, postavení obou komor Parlamentu v Čechách 2.1 období První republiky období Druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava 2.3 období po roce období zhodnocení postavení druhé komory parlamentu v historické perspektivě 3. Současný Parlament ČR v rámci politického systému ČR 3.1 politický systém ČR v současnosti 3.2 moc zákonodárná - pravomoci obou komor 3.3 schéma zákonodárného procesu 3.4 volební systém a volby 4. Postavení komor parlamentu ve Velké Británii 4.1 historický vývoj 4.2 pravomoci 4.3 volební systém a volby 5. Komparace bikameralismu v České republice a Velké Británii a zhodnocení významu horní komory v rámci politického systému 6. Závěr 2

3 1. Úvod V bakalářské práci s názvem Dvoukomorový parlament, úloha a význam senátu v právním státě nastíním historický vývoj a postavení obou komor Parlamentu České republiky v rámci politického uspořádání. Mé zkoumání se ale v první řadě zaměří na postavení současného Parlamentu v České Republice. Charakterizuji pojmy Poslanecká sněmovna a Senát a seznámím čtenáře s jejich pravomocemi a způsobem volení. Hlavním záměrem této práce se ale stane posouzení významu a úlohy horní komory parlamentu v uspořádání soudobého demokratického státu. Postavení horní komory parlamentu budu zkoumat na základě provedení komparativní studie jejích rolí v politickém systému České republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Ve druhé kapitole mé práce nastíním historický vývoj obou komor Parlamentu a jejich postavení v rámci politického systému. Představím nejvýznamnější politické strany těchto let. Zkoumat budu období První republiky, Druhé republiky, Protektorátu Čechy a Morava, období mezi koncem druhé světové války a komunistickým převratem, dále období po roce 1948 a v letech Jako stěžejní literární zdroje mi poslouží díla renomovaných autorů např. Karla Vodičky a Ladislava Cabady, Stanislava Balíka a Vítka Hlouška nebo Václava Pavlíčka. Ve své práci budu rovněž pracovat se zákony a Ústavou Československé republiky. Třetí část se zaměří na politický systém ČR v současnosti. Zde budu zkoumat pravomoci obou komor a zaměřením se na postavení horní komory, jejich volební systém a schéma zákonodárného procesu. Čtvrtá kapitola bude věnována parlamentu v Království Velké Británie a Severního Irska. Popíšu historický vývoj, pravomoci a volební systém do výše zmíněných orgánů v této zemi. V závěrečné kapitole provedu komparaci bikameralismu v České republice a ve Velké Británii a zhodnotím význam horní komory v rámci politických systémů těchto zemí. Posoudím výhody a nevýhody obou modelů a pokusím se rozhodnout, který funguje lépe. 3

4 2. Historický vývoj, postavení obou komor Parlamentu v Čechách V této kapitole se zaměřím na rozdělení moci v politickém systému První republiky a zhodnotím význam senátu v tomto období. Aby čtenář lépe pochopil určité návaznosti, zmíním okolnosti vzniku státu a některé další historické údaje, které předcházely k utvoření Československa. První základy české moderní politiky se datují už od roku 1867 v tzv. Předlitavsku 1. V tomto státním útvaru vznikla svébytná politická kultura, jež svou tradicí působila na celý středoevropský prostor. K výrazným změnám středoevropské politiky i společnosti došlo v letech I když předlitavský politický systém nebyl až do roku 1918 přímo demokratický, považuje se za základ pro pozdější demokratický režim tzv. První republiky (Balík, Hloušek a kolektiv 2006:18). 2.1 období První republiky Vznik nových samostatných států ve střední Evropě do značné míry ovlivnil průběh první světové války zejména pak vnitřní krize Rakouska Uherska. Ve střední Evropě došlo díky tomuto rozvratu a narůstající účasti jednotlivých národních elit k procesu rekonstrukce. To znamenalo nastolení optimálnějších podmínek pro založení samostatných států (Vodička, Cabada 2003: 15). Toho si byla vědoma i Československá národní rada 2 (jež byla ustanovena v únoru 1916 v Paříži), v jejímž čele stáli T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik a i téhož roku vzniklý Národní výbor, vytvořený jako reprezentativní orgán domácí politické scény (Gerloch a spol. 2002: 14). Výsledkem jejich zahraniční činnosti byl vznik Československé republiky v roce 1918 na základě spojení země Koruny české, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Proces utváření československého státu byl dlouhodobějšího rázu, v němž významnou roli hrál kulturní, společenský a politický vývoj v českých zemích a na Slovensku. Oficiálně je ale uznán datum 1 Oficiální název neuherské poloviny říše zněl Království a země v říšské radě zastoupené 2 Československá národní rada vznikla z Českého komitétu zahraničního. Jejím hlavním programem bylo vytvoření samostatného československého státu. Podílela se na organizaci na organizaci a vedení zahraničních vojenských jednotek. V červnu září 1918 byla uznána vládami Velké Británie, Francie, USA a Japonska za oficiální reprezentanta budoucího československého státu.. 4

5 , jenž otevírá období nazývané První republikou, a které končí tzv. Mnichovskou dohodou (noc z 29. na ) (Balík, Hloušek a kolektiv 2006:45). V tomto roce však nemělo Československo ještě jasnou představu o dvoukomorovém parlamentu a celé státní řízení bylo ovlivněno revolučním děním. Nebylo ani jasné, zda má být nově vzniklý stát republikou nebo monarchií, natož pak jakékoli konkrétnější podoby nejvyšších státních orgánů 3. V den vyhlášení Československa jako samostatného státu se Národní výbor 4 prohlásil za vládu tohoto nově vzniklého státu a převzal veškerou státní moc. Byla na něj přenesena nejvyšší moc zákonodárná a výkonná, jež předtím náležela do kompetence rakouského císaře, rakouské říšské rady a zemských sněmů (Pavlíček a kolektiv 2008: 21). Prvním zákonem Československa byl zákon ze dne 28. října 1918 č.11/1918sb. o zřízení samostatného státu československého. Ten určil orgánem národa a vykonavatelem státní svrchovanosti Národní výbor. A podle něhož mělo Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou rozhodnout o formě státu. 5 V tomto období již Československá národní rada představovala prozatímní vládu československou, jež byla i mezinárodněprávně přijata. Zahraniční prozatímní vládu Československou reprezentoval v pozici předsedy ministerské rady a ministra financí prof. T. G. Masaryk, gen. Dr. M. Štefánik působil jako ministr národní obrany a post ministra zahraničních věcí a ministra vnitra zastával Dr. Eduard Beneš (Pavlíček a kolektiv 2008: 25, 26). Tato prozatímní vláda vydala 16. října 1918 Prohlášení nezávislosti československého národa. Ustanovení obsažené v Prohlášení představovalo, že Československý stát bude republikou s parlamentní formou vlády zajišťující všeobecné volební právo. Konečné rozhodnutí o státní formě Československého státu bylo ale publikováno až v prozatímní ústavě z vydané pod č. 37/1918 Sb. Ta podle 1 obsahovala, že Národní shromáždění se rozšiřuje způsobem a dle klíče 6, jak vznikl národní Zastoupení českých politických stran bylo stanoveno podle výsledků voleb do Říšské rady z roku Zákon č.11/1918 Sb. 6 Výraz způsob dle klíče znamenal, že výkonné výbory českých politických stran vysílaly své představitele do tohoto Národního shromáždění. 5

6 výbor. 7 Dále stanovila, že hlavou státu je prezident republiky a vymezila jeho pravomoci. K nimž se vrátím níže. Následně Dr. Karel Kramář jménem Národního shromáždění prohlásil za prezidenta republiky T. G. Masaryka (Pavlíček a kolektiv 2008: 25,26). Následného dne bylo na základě prozatímní ústavy určeno jednokomorové Revoluční Národní shromáždění (RNS vzniklo rozšířením Národního výboru Československa). Revoluční Národní shromáždění se skládalo z 256 členů (Balík, Hloušek a kol. 2006: 52). Mělo zákonodárnou pravomoc a rozhodnutí uskutečňovalo za přítomnosti nejméně 1/3 poslanců nadpoloviční většinou. V důležitějších otázkách týkající se změny ústavy či volby prezidenta bylo zapotřebí dvoutřetinové přítomnosti poslanců a souhlas 2/3 z nich (Gerloch a spol. 2002: 18). Vládě náležela výkonná a nařizovací moc. Její počet byl stanoven na 17 členů. Ti byli voleni Národním shromážděním. Vláda byla odpovědná NS (Gerloch a spol. 2002: 18). Pravomoci prezidenta republiky byly značně omezené a navíc podmíněné kontrasignací příslušného úkonu odpovědným členem vlády. Prezident byl volen NS a byl mu ze své funkce odpovědný. (Gerloch a spol. 2002: 18). S rozšířením počtu poslanců v Národním shromáždění přišla ústavní novela č. 138/1919 Sb. z Ta původní počet zvýšila na 270 členů (Gerloch a spol. 2002: 18). K další novele prozatímní ústavy došlo 23. května 1919 na základě zákona č. 217, jež přinesl změny zejména v rozšíření pravomocí prezidenta. Novela posílila postavení prezidenta republiky, zejména vůči vládě. Směl se účastnit schůzí vlády a byl oprávněn požadovat od vlády a jejích členů písemné zprávy (Pavlíček a kolektiv 2008: 27). Podstatnou změnou oproti stávající ústavě byla pravomoc prezidenta, jež dříve náležela do kompetence Národního shromáždění, a to jmenovat a odvolávat vládu a její jednotlivé členy (Gerloch a spol. 2002: 18). V červnu 1919 se konala anketa ústavního výboru o dvoukomorovém parlamentu, jež měla ukázat názory politických stran na takovýto systém. Pohledy a připomínky byly různé, v závěru však anketa přinesla dva základní účely zřízení druhé komory. Za prvé zlepšit zákonodárství přítomností zkušených lidí a odborníků a vyrovnat sněmovnu volenou ve 7 Zákon č.37/1918 Sb. 6

7 všeobecných volbách. Ke kladům dvoukomorového systému patřil také fakt, že obě sněmovny jsou na sobě nezávislé a jsou charakterizované různou věkovou hranicí pasivního volebního práva. Mělo se tak docílit kvalitnější tvorby zákonů, neboť jsou projednávány před jinými osobami a to zabraňuje ukvapeným rozhodnutím, či silného vlivu vůdců v jednom kolektivu. To se promítlo i do nové ústavy, jež připravovala od podzimu roku 1919 vláda ve spolupráci s ústavním výborem Revolučního Národního Shromáždění 8. První oficiální československá ústava byla přijata , jako zákon 121/1920Sb. Nechala se inspirovat mnoha zahraničními ústavami (např. francouzskou, jež sloužila jako předloha v ustanoveních a organizaci parlamentu; rakouskou nebo americkou, jíž ji podnítila postavení soudnictví a dělení moci) a předjímala dvoukomorový parlament. Ústava stanovila parlamentní systém a rozčlenila státní moc na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Za podmínku demokracie se považovalo oddělení jednotlivých mocí (Broklová 1992: 22 27; Vodička, Cabada 2003: 23). Zákonodárnou moc představovalo Národní shromáždění, jež bylo dvoukomorové 9 a tvořila jej Poslanecká sněmovna a Senát (Vodička, Cabada 2003:23). Poslanecká sněmovna se skládala z 300 poslanců, kteří byli voleni na šestileté funkční období, při aktivním volebním právu od 21 let a pasivním od 30 let (Balík, Hloušek a kolektiv 2006:53). Legislativní úkoly měli na starosti poslanci a vláda (návrh zákona mohla podat skupina minimálně 11 senátorů nebo nejméně 21 poslanců). Otázky týkající se rozpočtového zákona předkládala vláda výlučně poslanecké sněmovně 10. Ostatní zákony musely projít oběma komorami v nezměněné podobě (Vodička, Cabada 2003:23). Změny ohledně ústavy nebo rozhodnutí o vyhlášení války musely být odsouhlaseny třípětinovou většinou v obou komorách (Broklová 1992: 30). Pro jiné závažné otázky týkající se hlavy státu a předsedy vlády předpokládaly dvoutřetinovou většinu v obou komorách. Ke schválení běžných zákonů bylo zapotřebí prosté většiny přítomných poslanců (Balík, Hloušek a kolektiv 2006: 53). I když zákony musely projít v nezměněné podobě oběma komorami, měla poslanecká sněmovna převahu nad senátem. Ta se promítla hlavně v případě, kdy se usnesení poslanecké Dvoukomorovost parlamentu se též označuje jako bikameralismus

8 sněmovny stávalo zákonem i přes odlišné usnesení senátu. Bylo totiž stanoveno, že se zákon zachová, pokud sněmovna poslanců setrvá na svém usnesení nadpoloviční většinou všech svých členů (Broklová 1992: 30). Také pouze jen Poslanecká sněmovna mohla vyslovit důvěru či nedůvěru vládě a v zákonodárství měla poslední slovo. (Gerloch a spol vydání: 23). Horní komoru představoval senát. Skládal se ze 150 členů, volených na 8 let. Ústava stanovila hranici aktivního volebního práva na 26 let a pasivního na 45 let (Balík, Hloušek a kol. 2006: 52). O návrhu zákona, jenž byl přijat poslaneckou sněmovnou se měl senát usnést do šesti týdnů. Do kompetence senátu patřilo také soudit prezidenta republiky pro velezradu na návrh poslanecké sněmovny 11. Co se týče okruhu pravomocí, dominantní postavení měla Poslanecká sněmovna. V době, kdy nezasedal parlament, přebíral zákonodárnou roli orgán, nazývaný Stálý výbor, složený z 16 poslanců a 8 senátorů. V mnoha případech rozhodoval o důležitých legislativních, respektive politických otázkách (Vodička, Cabada 2003:23). Ústava sice předurčila délku volebního období pro obě komory, avšak v realitě nebyla dodržována. Pravidelnou ústavní praxí se stalo rozpuštění Senátu před uplynutím jeho volební doby prezidentem republiky v úmyslu, aby se volby do obou komor Národního shromáždění konaly současně (Gerloch a spol. 2002: 23). Na tomto případě tak můžeme lehce spatřit nižší význam horní komory ve vztahu k poslanecké sněmovně, potažmo v rámci celého politického systému v období první republiky. Vedle zákonodárné činnosti byl Senát pověřen rovněž kontrolní funkcí, jež ale ve skutečnosti postrádala smysl. Parlament zkrátka představoval jakési formální centrum politické moci a veškerá rozhodovací moc se fakticky hromadila v exekutivě (ať už v rukou prezidenta nebo vlády). Nejvýznamnější z těchto spolků byla tzv. Pětka. Jednalo se o mimoparlamentní orgán, složený ze zástupců pěti československých stran, v jejichž rukou docházelo k nejvýznamnějším politickým rozhodnutím. Klasickými představiteli, jež tvořili toto významné politické centrum, byli: Rudolf Bechyně (Československá sociálně demokratická strana dělnická), Alois Rašín (Československá národní demokraci), Jan Šrámek

9 (Československá strana lidová), Antonín Švehla (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu - strana agrárníků) a Jiří Stříbrný (Československá strana socialistická). Za takových to okolností působil Parlament spíše jako orgán formálně stvrzovací (Balík, Hloušek a kolektiv 2006: 52; Vodička, Cabada 2003: 23). Moc výkonnou představovala vláda. Tu jmenoval a rozpouštěl prezident republiky. Nařízení vlády bylo reálné vydat jen k provedení určitého zákona a v jeho mezích (Gerloch a kol : 24.) Vláda ČSR odpovídala poslanecké sněmovně, která ji mohla na základě předložení návrhu minimálně 100 poslanců vyslovit nadpoloviční většinou členů přítomných i hlasujících nedůvěru. Za předpokladu vyslovení nedůvěry vlády je vláda povinna podat demisi do rukou prezidenta republiky. Vláda za první republiky byla charakterizována tím, že strany nedokázaly získat od voličů většinový mandát a sestavit tak jednobarevnou vládu. Problém můžeme nalézt také v neexistenci zastoupení loajální opozice, jež měla za následek např. nemožnost dosazení nové vlády demokratickou cestou nebo minimální střídání vládních celků (Balík, Hloušek a kolektiv 2006: 58,59). Soudní moc a otázka nezávislosti soudů byla za První republiky stanovena únorovou ústavou (Balík, Hloušek a kolektiv 2006: 67). Soudní systém tvořila čtyřstupňová soustava trestních a civilních soudů, skládající se z krajských, okresních, vrchních soudů a Nejvyššího soudu v Brně. V této době již Ústava Československé republiky znala Ústavní soud, jehož činností byla ochrana ústavnosti. Ústava zaváděla Volební soud, jenž sloužil jako všeobecný soud pro volební záležitosti a Nejvyšší správní soud, do jehož kompetence spadala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů. Existovali rovněž pracovní, vojenské a rozhodčí soudy (Vodička, Cabada 2003:35). Shrneme-li postavení horní komory parlamentu za první republiky, můžeme konstatovat, že původní poslání jako kontrolního orgánu nad Poslaneckou sněmovnou nebylo přímo až tak splněno. Nahrával tomu i fakt, že obsazení jak v Senátu, tak i Poslanecké sněmovně bylo téměř identické a to mělo za následek často shodné usnesení. Senát byl též snáze rozpustitelný a jeho úloha jako kontrolního mechanismu politického systému se vytrácela. Následující kapitola bude věnována politickému obrazu v období za Druhé republiky a protektorátu Čech a Moravy. 9

10 2.2 období Druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava Druhá československá republika (RČS) představuje etapu počínající Mnichovskou konferencí ( ) a končící v polovině března Pro toto období je charakteristické zahájení zásadní vnitropolitické transformace včetně opouštění prvorepublikových tradic pod nátlakem mezinárodní situace. Druhou republiku lze taky chápat jako jakousi předehru protektorátu. Vhodnou definicí pro formu druhorepublikového státního útvaru je autoritativní systém (režim) neboli konkrétněji postdemokratický mobilizační autoritativní režim (Balík, Hloušek a kolektiv 2006: 83-89). Jako silný spojenec k pohlcení demokratického Československa sloužila fašistickému režimu národnostní menšina německého obyvatelstva v českých zemích. Sudetoněmecká strana (SdP), v jejíž čele stál Konrad Henlein, se v roce 1935 stala po volbách do parlamentu fakticky nejsilnější politickou stranou, kterou zvolily dvě třetiny německých voličů. SdP od počátku spolupracovala s vůdčími osobnostmi Německa a jakékoli kroky vedoucí ke shodě s vládou ČSR smetla ze stolu. Československé politické prostředí zasáhla i situace, když v červnu 1938 Hlinkova ľudová strana podala v Národním shromáždění návrh zákona o autonomii Slovenska (Malý a kolektiv 2005: ). Největší zlom však nastal po Mnichovské konferenci, která rozhodla o postoupení českého pohraničí Německu. V důsledku zahraničního i politického nátlaku se 5. října dr. Edvard Beneš rozhodl pro vzdání se funkce Prezidenta republiky a zamířil do emigrace, aby se následně stal hlavní osobností zahraničního odboje Čechů a Slováků proti fašismu. Na jeho místo nastoupil koncem listopadu prezident Nejvyššího správního soudu JUDr. Emil Hácha (Veselý 2005: 146,149). Již zmiňovaná autonomie Slovenska byla oficiálně dokončena 19. listopadu 1938, kdy ji Národní shromáždění uzákonilo a současně byl projednán a přijat parlamentem i Zákon o autonomii Podkarpatské Rusi (Veselý 2005: 146,149). Ve spojitosti s ukončením suverenity a demokracie způsobené činy Německa oslabily nátlakové akce autonomistů mezinárodní autoritu a zhoršily politické klima Československa, jenž přispělo k intenzivnějšímu vytváření autoritativního režimu. Dne 15. prosince 1938 byl vydán zákon č. 330/1938Sb o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko Slovenské a o mimořádné moci nařizovací. Tento zmocňovací zákon fakticky ukončil zákonodárnou moc parlamentu. Byl 10

11 vykládán v souvislosti s poukazem na mimořádné poměry a nutností činit některá opatření bez zbytečných průtahů. Zákonodárná moc byla svěřena do rukou prezidenta a vlády republiky. Ihned po přijetí zákona, dne 16. prosince ukončil parlament svoji činnost a rozešel se na parlamentní prázdniny. Další právní normy měly formu vládních nařízení (Malý a kolektiv 2005: ). Na Slovensku v rámci formálně samostatné Slovenské republiky působil v průběhu celé války slovenský sněm jakožto parlament totalitního státu (Doubek a kol. 2011: 76). Následující období je charakterizováno, jako doba nesvobody, kdy parlament prakticky nefungoval a neplnil tak svoje základní funkce. Toto období začalo 16. března 1939, kdy Hitler zřídil na obsazeném území svým výnosem Protektorát Čechy a Morava. I když tento výrok nebyl akceptován kterýmkoli z dosavadních nejvyšších státních orgánů, byla norma otištěna ve Sbírce zákonů a nařízení (č.75/1939). Začaly zde platit vedle právních předpisů vydaných protektorátními orgány právní normy z předešlé doby a právní předpisy německé říše (Malý a kolektiv 2005: 463,477). Vše fungovalo na základě vůle protektora. I členové protektorátní vlády spadali pod kompetence protektora. Ten mohl sám pravomocně vydávat ve všech věcech nařízení. Na základě Hitlerova doplněného výnosu mohly do vnitřní správy zasahovat německé orgány libovolně. Zatímco Československo ovládalo fašistické Německo, vzrůstalo v zahraničí úsilí československých politiků v emigraci v čele s Edvardem Benešem za obnovu Československa. Vycházeli z právní kontinuity Československa, podle níž nikdy nepřestalo právně existovat. Zprvu vytvořený Československý národní výbor se 9. července 1940 přeměnil na vládu a poté bylo ustanoveno Prozatímní státní zřízení Československé republiky (Malý a kolektiv 2005: 504). To se skládalo z prezidenta E. Beneše, vlády v čele s J. Šrámkem a ze Státní rady zřízené 21. července t.r., která z části nahrazovala parlament a jež sloužila jako poradní sbor prezidenta a pomocný kontrolní orgán (Veselý 2005: 188). Normotvornou činnost uskutečňovala nově uznaná vláda prostřednictvím vydávání ústavních dekretů, dekretů prezidenta republiky a nařízeními vlády. Právním pilířem se jim stal ústavní dekret č. 2 Úředního věstníku Československa o prozatímním výkonu moci zákonodárné ze dne 15. října Většina z ústavních dekretů a dekretů prezidenta republiky 11

12 se vztahovala především na státní rozpočet exilového státního zřízení a působení československých vojenských jednotek. V roce 1942 doplnila systém exilového státního zřízení Právní rada, jako orgán podávající právní posudky při přípravě zákonodárných aktů exilového státního zřízení a podílela se i na přípravě dekretů prezidenta republiky (Malý a kolektiv 2005: ). Na lepší časy se začalo blýskat roku 1943, kdy se díky úspěchům spojenců začalo zintenzivňovat sjednocování aktivit československého odboje a docházelo ke konkretizaci představ o vnitropolitickém uspořádání obnoveného Československa. Na základě zmíněných okolností se dr. Beneš vydal do Moskvy, aby zde jednal s nejvyššími sovětskými představiteli a také s exilovým vedením KSČ (Veselý 2005 : 190). Zde prezident Edvard Beneš uzavřel se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu o vzájemné pomoci a spolupráci v poválečném období mezi ČSR a SSSR. (Balík, Hloušek a kolektiv 2006: 118). Na řečené schůzi bylo také dohodnuto vytvoření tzv. Národní fronty, jež se měla stát základem nového politického uskupení, skládající se z politických stran, které se podílely na odboji. Vyřazeny měly být ty strany, které spolupracovaly s nacisty (Veselý 2005 : 192). S postupujícím osvobozováním Československa se koncem března 1945 sešla exilová odbojová reprezentace z Londýna se zástupci moskevského československého zahraničního odboje v Moskvě, aby jednali o podobách poválečného politického systému. Účelem jednání bylo stanovení vládního programu a podoby nové vlády. Díky současným okolnostem ukončující válku měli komunisté navrch. Hlavním cílem bylo dosáhnout konsensu. Demokraté v mnoha věcech ustoupili a komunisté pro sebe získali co nejlepší pozice v limitovaném stranickém systému, které jim později umožnili převzít plnou moc do svých rukou (Pehr 2011: 153). 12

13 2.3 období Osvobozené Československo a následné období procházelo mnoha změnami. Vytvořili se podmínky pro realizaci Košického vládního programu, na němž se dohodli londýnští a moskevští představitelé v Moskvě, a jenž byl v dubnu 1945 přijat na Slovensku v Košicích. Program byl opatřen podpisy všech reprezentantů politických stran, které se na nové vládě Národní fronty měly podílet (Vodička, Cabada 2003: 46). Předpokladem k plnění úkolů vládního programu byla plná obnova státní moci a administrativy. Zpočátku tohoto období měl významnou roli prezident republiky, jenž vykonával i moc zákonodárnou a to formou dekretů prezidenta republiky (Veselý 2005 :217). Dekrety však nevydával prezident z vlastní iniciativy avšak na podnět vlády, jíž příslušela také jejich kontrasignace. K obnovení parlamentního života došlo po druhé světové válce nejdříve v podobě tzv. Prozatímní národní shromáždění. PNS bylo zvoleno v nepřímých volbách jako jednokomorové. Ústavní dekret prezidenta republiky č.47/1945 Sb. článek 1 obsahoval: až do doby, kdy se sejde Ústavodárné národní shromáždění, zvolené podle všeobecného, rovného, přímého a tajného práva hlasovacího a podle zásady poměrného zastoupení, vykonává moc zákonodárnou podle tohoto dekretu pro celé území Československé republiky Prozatímní národní shromáždění. 12 Z obsahu dekretu vycházelo, že teprve až Ústavodárné národní shromáždění mělo být vzniklé v souladu s Ústavní listinou z roku Úkolem Prozatímní národní shromáždění byla příprava ústavních podmínek pro funkci řádného parlamentu, který by byl založen na Ústavních zásadách z roku Prozatímní národní shromáždění také potvrdilo na základě článku 2. ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne , že dr. Edvard Beneš zvolený Národním shromážděním ze dne 18. prosince 1935 setrvá ve své funkci, až do nové volby prezidenta (Pavlíček a kolektiv 2008: 170). Mezi hlavní úkoly Prozatímního národního shromáždění též patřilo schvalování dekretů prezidenta republiky a jejich prohlášení za zákony. Na základě zákona č.57/1946 Sb doslovné znění (citace)

14 ze dne 28. března 1946 se dekrety staly součástí československého právního řádu 13. Obnovu a zajištění pořádku mělo v tomto období na starosti národní výbory, jež měly významné pravomoci zejména v oblasti soudnictví, bezpečnosti a armády (Veselý 2005 :217). Ústavní zákon č. 65/1946 přijatý 11. dubna o Ústavodárném národním shromáždění představoval nedílnou součást k vytvoření definitivního parlamentu. První poválečné parlamentní volby do Ústavodárného národního shromáždění se konaly 26. května 1946 (Pehr : 2011, 180). Těch se mohly účastnit pouze strany Národní fronty tj. Komunistická strana Československa, Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová, Československá strana sociálně demokratická a Slovenskou národní frontu představovaly: Komunistická strana Slovenska, Demokratická strana, a jež byly doplněny ještě o dvě nikterak významné strany a to: o Stranu práce a Stranu slobody (Veselý 2005 :217). Oproti posledním volbám do parlamentu z roku 1935 došlo k zásadním změnám a to zejména ve změně volebního zákona. Nový zákon se nelišil z pohledu a principu zachování poměrného zastoupení, vázaných kandidátek a rovných počtu poslanců, ale nejpodstatnější změna nastala v tom, že nebyla obnovena druhá komora parlamentu, totiž senát (Pehr : 2011: 180). ÚNS mělo být jednokomorové a složeno z 300 členů (Pavlíček a kolektiv 2008: 178) zvolených podle všeobecného, rovného, přímého a tejného hlasovacího práva a podle zásady poměrného zastoupen í 14. Další významnou odlišností byla nová úprava aktivního a pasivního volebního práva. Ta v minulosti představovala aktivní právo občana volit do poslanecké sněmovny od 21 let a pasivní od 30 a do senátu od 26 let a pasivní hranice do 45 let (Pehr : 2011, 180). Nyní došlo ke snížení aktivního volebního práva na 18 let a u pasivního na 21 let. Nedílnou součástí nových voleb bylo zavedení tzv. bílých lístků, které znamenaly, že volič nechce volit žádnou ze stran Národní fronty. Volby skončily jednoznačným vítězstvím komunistů v českých zemích. Na Slovensku dopadala tato strana o trochu hůře a to až na druhé pozici. První příčku obsadila Gerloch a spol vydání : 44 - doslovně 14

15 Demokratická strana, ale i zde podtrhla svůj úspěch ve srovnání s meziválečným obdobím, neboť získala více než 30% hlasů (Veselý 2005 :222). Na základě výsledků voleb byl poprvé v československých dějinách pověřen úlohou sestavit novou vládu komunista. 2 července tak byla jmenována vláda Národní fronty vedená Kl. Gotwaldem. Hlavním úkolem vlády a ÚNS bylo přijetí nové ústavy. Parlament však projednával i jiné zákony, které měly podstatný ústavněprávní důsledky a vyplývaly z přijatého vládního programu (Pavlíček a kolektiv 2008: 183,184). Tzv. Budovatelský vládní program, byl založený na pokračování procesu národní a demokratické revoluce, kladl důraz na ekonomickou oblast v podobě dvouletého plánu obnovy na léta Bylo stanoveno znárodňování a pozemkové reformy. Uskutečňování vládního programu se komunisté snažili více upevnit své pozice a získat na svou stranu většinu národa a docílit tak v dalších parlamentních volbách naprosté většiny (Veselý 2005 :223). Následné období bylo charakterizováno odstoupením od společné spolupráce po poválečné etapě a nastolení tvrdého boje o mocenské ovládnutí Československa. Události nabrali rychlý spád. KSČ posílila svůj mocenský vliv zejména v oblasti policie a armády vytvářela oddíly tzv. Lidové milice. Rozpory mezi komunistickými a nekomunistickými stranami se stupňovali. Na pozadí zahraničních událostí a nepřijetí Marshallova plánu, se situace na domácí politické scéně začala vyhrocovat. Vedení KSČ se chopilo příležitosti když, v únoru 1948 podali ministři ostatních stran Národní fronty demisi, na protest proti metodám KSČ a přinutili prezidenta E. Beneše, aby tyto demise přijal. A poté aby vyplnil prázdná místa členy či stoupenci KSČ. To také pod nátlakem demonstrací a hrozby sovětskou intervencí učinil (Vodička, Cabada 2003:48) Doplnění volných ministerských křesel komunisty bylo učiněno z pohledu ústavněprávního naprosto správně a komunisté dosáhli vyřešením této vládní krize nastolení svého mocenského monopolu. Komunisté si tím pádem prosazovali další změny, např. přijímali další zákony týkající se znárodnění. Tento proces změn byl zakončen přijetím nové ústavy vypracované podle představ komunistů 9. května 1948 s 246 hlasy poslanců. Prezident Edvard Beneš ji ale z důvodu nedemokratičnosti odmítl podepsat (Veselý 2005 :227). Ústava z 9. května 1948 do značné míry navazovala na ústavní listinu z roku 1920, nic méně některé části byly vytvořeny podle sovětské ústavy z roku 1936 (Gerloch a spol vydání : 50). 15

16 Ústava definovala jednokomorové Národní shromáždění, jež bylo nejvyšším orgánem zákonodárné moci, skládající se z 300 poslanců volených na dobu 6 let. Aktivní a pasivní právo zůstalo nezměněno. Stanovila právo prezidenta republiky rozpustit NS ne však v jeho posledních šesti měsících funkčního období. Parlament byl schopný se usnést za přítomnosti alespoň třetiny všech poslanců. Usnesení a zákony s výjimkou zákonů ústavních byly přijímány nadpoloviční většinou přítomných poslanců. Parlament rovněž mohl schválit nadpoloviční většinou všech poslanců zákon, který prezident odmítl podepsat. Je však nutné si uvědomit, že jde pouze o formální ustanovení, nikoli o reálné fungování celé soustavy (Balík, Hloušek a kolektiv 2006 : 143). Ústavní podobnost se sovětskou ústavou z roku 1936 můžeme nalézt zejména v mocenském propojení exekutivy a legislativy. Vláda byla oprávněna vydávat právní normy ve formě vládních nařízení. V období mezi plenárním zasedáním Národního shromáždění mohlo předsednictvo NS přijímat neodkladná opatření. Ústava dále neznala institut ústavního soudu a tak jejím výkladem pověřila Národní shromáždění, avšak výklad tímto orgánem nebyl nikdy uskutečněn. Neustanovení ústavního soudu mělo za následek stále se zvyšující dominantní postavení nejvyššího reprezentativního orgánu, jemuž bylo umožněno rozšiřování parlamentního rozhodování, aniž by bylo nutné měnit ústavu. Avšak i případná změna ústavy spadala do záležitostí volného uvážení Národního shromáždění. Chyběl jakýkoli orgán, který by mohl na potencionální překročení ústavních pravomocí s dostatečnou autoritou poukázat (Vodička, Cabada 2003 : 85). Co se týče formálně právní podoby, byla ústava na velmi slušné úrovni. Avšak její ústavnost byla neuskutečnitelná hned ve dvou oblastech: 1. Kvůli častým odkazům na zákony, jež neměly ústavní vymezení, docházelo k jejím reálným obcházením, které dále posilovala nepřítomnost ústavního soudu a oslabení činnosti orgánů ochrany práv a svobod. Pro řadu práv nebyly vytvořeny odpovídající mechanismy pro jejich výkon a ochranu. Např. zákonná úprava volebního práva zavedením jednotné kandidátky v zásadě ztrácela smysl, neboť v tento okamžik měli volby spíše potvrzovací funkci daného politického směru. 16

17 2. Ústava sice formálně provedla rozdělení pravomoci a působnosti ústavních orgánů a ve vztazích mezi parlamentem, prezidentem a vládou vycházela ze zásad parlamentarismu, reálné mocenské centrum však fungovalo mimo ústavní struktury, stálo vlastně nad státem. 15 Mezi úlohy Národního shromáždění ČSR nepatřilo usměrňování politických konfliktů v procesu utváření politických rozhodnutí, jak tomu bývá v parlamentní demokracii, nýbrž šlo o přesun politické vůle KSČ do státní moci prostřednictvím zákonodárné činnosti (Vodička, Cabada 2003 : 84, 85). Za zmínku stojí i fakt, že Ústava přijatá 9. Května ještě neměla oproti Ústavě z roku 1960, žádné ustanovení o vedoucí úloze Komunistické strany Československa (Gerloch a spol : 50). Na konci května roku 1948 proběhly nové parlamentní volby. Samostatné kandidátky jednotlivých politických stran byly nahrazeny jednotnou kandidátkou Národní fronty, na níž bylo 70% komunistických kandidátů. Došlo tak k odstranění opoziční kandidatury. Jako vyjádření nesouhlasu na současný stav v zemi a vlivem dalších okolností ohlásil počátkem června 1948 prezident dr. Edvard Beneš vzdání se funkce prezidenta republiky. Jeho nástupcem se stal jednomyslným zvolením 14. června 1948 Klement Gottwald (Veselý 2005 :227). Rok 1948 můžeme označit za rok velkých změn. Došlo ke vzniku státu jedné strany jednomyslně řízeném komunistickou stranou, neboli toto období můžeme kvalifikovat jako diktatura proletariátu. Došlo k nucenému sloučení Sociálnědemokratické strany s KSČ. Československá strana socialistická a Československá strana lidová sice přetrvaly v Národní frontě, avšak jako zůstatek bývalých demokratických institucí, jež neměly žádný politický vliv a uznávaly vedoucí úlohu KSČ (Vodička, Cabada 2003:48). Parlament, jež byl sice stanoven a formálně předepsán Ústavou, však ve skutečnosti neplnil svoji funkci a úlohu kontrolora. Veškerá moc byla soustředěna v komunistických kruzích. 15 Gerloch a spol vydání : 50 citace,

18 2.4 po roce 1948 Po roce 1948 si vůdčí úlohu státu přisvojila již zmiňovaná Komunistická strana Československa, jež byla fakticky ovládaná Sovětským svazem a podrobovala se jeho mocenskému diktátu. V národní frontě prakticky zanikl pluralismus politických stran Charakterizovat období z pohledu politického systému v letech může být různorodé. Z formálního hlediska je možné zkoumat a rozebírat ústavně právní postavení vlády a parlamentu, či zjišťovat strukturu legislativního procesu. Avšak půjde vždy jen, o čistě formální popis vzdálený skutečnosti. Ústava sice předpokládala za hlavního nositele výkonné a vládní moci vládu, v praxi jim však byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a jeho první tajemník, kdy vnitřní sestava ÚV KSČ byla přímo totožná se strukturou ministerstev. Jak již bylo výše zmíněno, Československý stát byl sepjat s linií Sovětského svazu a to ve výsledku znamenalo, že nejenže rozhodující mocenské struktury ležely mimo ústavní orgány ale ještě ke všemu za hranicemi našeho státu. Období v letech můžeme popsat třemi etapami: 1. fáze nejpotlačovanější etapa režimu ( ) 2. období prozatímní, přechodné avšak stále silné přibližující se první fázi ( ) 3. etapa uvolnění ( ) (Balík, Hloušek a kolektiv 2006:135). Formálně lze tedy říci, že jako základ politického systému byla zachována Národní fronta, avšak nekomunistické strany sesadila do role pouhých satelitů KSČ. V nichž se chopily moci Akční výbory, skládající se z levicově prokomunisticky orientovaných skupin funkcionářů. Komunisté zaplnili i posty v masových organizacích, jež zaujaly místa v Národní frontě na úkor nekomunistických politických stran. Docházelo k věznění tzv. nepřátel lidu. Stupňovala se i role Sboru národní bezpečnosti v boji proti nepřátelům režimu (Veselý 2005: 231) K jistému uvolnění v Československu přispěla teprve Stalinova smrt a následné úmrtí předsedy KSČ K. Gottwalda počátkem března Novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký a vedení strany na sebe strhl první tajemník KSČ Antonín Novotný (Vodička, Cabada 2003:49). Avšak potlačování pokračovalo i nadále. 18

19 V roce 1954 se po 6 letech konaly volby do Národního shromáždění, opět podle jednotné kandidátky Národní fronty. Výsledek přes 90% byl již charakterizující v totalitních volbách i v následujících letech. Rok 1958 se nesl v duchu postupného uvolňování poměrů a KSČ na sjezdu v červnu t.r. prohlašovalo, že v Československu již budou v brzké době vybudovány základy socialismu. Lidé si tento oznamovací akt spojovali s další nadějí na uvolňování poměrů a Antonín Novotný coby prezidente republiky zvolený roku 1957 se snažil stát ztělesněním tohoto optimismu. Jakýmsi dalším článek vývoje představovala celostátní konference KSČ počátkem léta 1960, která prohlásila, že v Československu již zcela zvítězil socialismus ve všech oblastech života. To podtrhla i nová ústava přijatá Národním shromážděním 11. Července Československá republika se přeměnila na Československou socialistickou republiku (Veselý 2005:236, 238). Přijetí tzv. Socialistické ústavy bylo založeno hlavně na politických a ideologických důvodech k vybudování socialismu. Tato ústava poprvé formulovala a zakotvovala vedoucí úlohu KSČ (Gerloch a kol : 52). V článku 4, bylo jasně stanoveno, že Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence 16. Její postavení v Národní frontě ještě posiloval čl. 6 Národní fronta Čechů a Slováků, v níž jsou sdruženy společenské organizace, je politickým výrazem svazku pracujících měst a venkova, vedeného Komunistickou stranou Československa 17. Postupem času se ale začaly stupňovat odlišné názory a představované ideály ve straně, což vyvolalo v KSČ určité napětí. Zprvu se vedení KSČ podařilo na venek umlčet kritiku a odvrátit snahy k reformám, avšak uvnitř tyto proudy stále existovaly. K tomu se přidal nenaplněný pětiletý plán, který byl předtím s velkou slávou vyhlášen. Hospodářská

20 krize byla vnímatelná pro všechny. Aby se hospodářství začalo rozvíjet, přistoupilo vedení KSČ k národohospodářským reformám. Následovala liberalizace v kulturní oblasti. K vyvrcholení protichůdných rozhodnutí ve straně mezi ortodoxními komunisty a reformními komunisty došlo na podzim 1967 otevřeným rozporem mezi prvním tajemníkem KSČ A. Novotným a prvním tajemníkem téže strany na Slovensku A. Dubčekem. Spory se týkaly ohledně základních otázek politického systému a odlišných názorů na vedoucí úlohy strany. Poté co byl v lednu 1968 Dubček zvolen na místo za odstupujícího Novotného, proběhl razantní politický vývoj jak ve straně, tak následně postihl i celou československou společnost. Politické a hospodářské reformy z roku 1968 se zapsaly do dějin jako Pražské jaro. Avšak proces změn trval jen krátce pouhých pět měsíců. Do doby než byl reformní proces ukončen z důvodu vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 (Vodička, Cabada 2003: 50,51). Toto nové období sebou přineslo i změnu ústavního charteru. Už byl přijat ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci (Gerloch a kol : 53). Čl.1 obsahoval: že Československá socialistická republika je federativní stát dvou rovnoprávných bratrských národů, Čechů a Slováků 18, tj. ČSSR se nadále skládala z Československé socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky založené na principu rovnoprávnosti. Tento zákon dále stanovil rozdělení působnosti mezi federací a republiky a určil legislativní kompetence Federálního shromáždění a národních rad. Orgánem náležející mu zákonodárné pravomoci představovalo Federální shromáždění. Tento nový zákonodárný orgán tvořily dvě sněmovny. Sněmovna lidu a Sněmovna národů. Obě měly rovnoprávné postavení (Gerloch a spol : 53, 54). Federální shromáždění můžeme tedy označit za tzv. dokonalý bikameralismus. Jak je níže uvedeno pro platné usnesení FS bylo zapotřebí shoda obou sněmoven. V případě, že by nebylo možno dojít ke shodnému usnesení, mohly se obě sněmovny usnést na dohodovacím řízení. Do tohoto řízení by obě komory vyslali 10 svých členů, kteří by v tzv. společném výboru rozhodli v dohodovacím řízení. V době komunismu však k tomuto řízení nikdy nedošlo, neboť za daných mocenských poměrů v důsledku monopolu jedné strany to ani nebylo reálné (Vodička, Cabada 2003: 87)

21 Sněmovna lidu se skládala z 200 poslanců, Sněmovnu národů tvořilo 150 poslanců (Gerloch a spol : 53, 54) K přijetí zákona se předpokládala potřeba souhlasného rozhodnutí obou sněmoven, pokud ústavní zákon nestanoví něco jiného, nebo nejde-li o vnitřní věc jen jedné sněmovny. Volební období bylo stanoveno na 5 let. Každý sněmovna se musila usnést o návrhu přijatém druhou stranou do 3 měsíců. Nestalo-li se tak, návrh byl přijat. Federální shromáždění představoval nejvyšší zákonodárný sbor, který byl nezastupitelný. Z toho vyplývalo, že žádný jiný státní orgán nemhl měnit, přijmout či doplňovat ústavní zákon. FS zasedalo nejméně dvakrát do roka (S. Zdobinsky a kol : 20, 34). V praxi tomu však bylo následovně. Obě komory volily předsednictvo Federálního shromáždění, které je v době, kdy nezasedalo, zastupovalo. Na základě zákona o československé federaci získalo předsednictvo rozsáhlé ústavní kompetence, a jeho funkce se proměnila na stálý profesionální parlament. K tomuto účelu bylo předsednictvo vybaveno pravomocí vydávat předpisy s právní silou zákona tzv. zákonná opatření, jež byla zveřejňována ve Sbírce zákonů stejně jako zákony. Federální shromáždění jej však muselo posléze schválit, jinak ztratily platnost. Avšak poslancům, kteří vykonávali svoji funkci vedle svého řádného pracovního poměru, nezbylo při dvouměsíčních jarních a podzimních zasedání FS nic jiného, než dodatečně tyto opatření schválit, neboť již už mezi tím byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nabyla účinnosti. Tímto způsobem byla provedena důležitá politická rozhodnutí za nepřítomnosti parlamentního pléna (Vodička, Cabada 2003 : 88). Prezident ČSSR byl začleněn do soustavy federálních ústavních orgánů. Vedle vlády federace existovaly vlády republik. Zákonodárnou pravomoc v republikách měly na starosti Česká národní rada složená z 200 poslanců a Slovenská národní rada se 150 členů. Opět je nutné si uvědomit, že vezmeme-li v potaz politickou realitu, uskutečňovanou na základě vedoucí úlohy KSČ, je ponechán model československé federace do značné míry pouze na papíře. V souhrnu lze konstatovat, že při uplatňování socialistického monopolu československé federace se československá ústava skládala z několika ústavních zákonů a netvořila jeden celek, ale stála vedle již existujících nezrušených ustanovení vlastní Ústavy ČSSR z roku 1960 (Gerloch a spol : 53, 54). 21

22 Po předešlých událostech došlo k dosazení Gustava Husáka, jako nového prvního tajemníka KSČ namísto dosavadního Dubčeka. Po této personální změně, se začala realizovat tvrdá politika normalizace a konsolidace Tento normalizační proces představoval masové personální čistky v KSČ, kteří byli hrozbou ideologických a politických reforem v československé společnosti. Komunistická strana se přetvořila na přísně centralizovaný řízený mocenský aparát, jenž ovládal československou společnost (Vodička, Cabada 2003: 50-52). Socialistické státy nebyly založeny na principu dělby moci, jako např. v demokratických zemích (tj. jako oddělené moci na sobě nezávislé). Naopak fungovaly na základě jednotné státní moci. Všechny složky moci byly podřízené aparátu KSČ. Od 1. ledna 1969 začal platit nový federativní model. Do nově vzniklé Sněmovny lidu Federálního shromáždění přešli poslanci dosavadního Národního shromáždění (SL FS tak měla fakticky v době vzniku 300 členů, od dalších voleb jejich počet klesnul na 200, podíl zástupců z obou republik odpovídal podílu počtu jejich obyvatel). Druhou sněmovnu představovala Sněmovna národů Federálního shromáždění (SN FS tvořena z 150 příslušníků, 75 ze Slovenské socialistické republiky a 75 z České socialistické republiky). Dalším orgánem byla Česká národní rada (ČNR, 200 členů). Sněmovna národů a ČNR byly na poprvé zvoleny nepřímou volbou (Slovenská národní rada již existovala od roku 1944). ČNR byla zvolena v červnu 1968 Národním shromážděním, Sněmovna národů následně národními radami. Budoucí volby již byly přímé. Federální shromáždění v zásadě vykonávalo zanedbatelnou úlohu. Pro poslance, jenž měli být pokládáni za svobodně zvolené zástupce lidu, bylo hlavním úkolem plnění instrukcí, které obdrželi od stranického vedení. A tak ve finále, návrhy zákonů byly již před schvalováním v parlamentu projednány orgány KSČ (Balík, Hloušek a kolektiv 2006: 166,168). Období 70. a 80. let se ještě neslo v duchu politické stability, určitý zvrat nastal až koncem 80 let, kdy se na pozadí událostí mezinárodního uvolňování jevila stále zřetelněji 22

23 možnost obnovy Pražského jara z roku Tyto skutečnosti a mnohé další nedůsledné reformy, narůstající neshody v samotné komunistické straně byly dovršeny napětím v československé společnosti. Vedení KSČ ani nebylo schopno se domluvit na zasedání o jednání s opozicí, jenž vznikla a byla představovaná širokou řadou občanských iniciativ a organizací, jako byly vedle Charty 77 např. Helsinský výbor či Obroba (Veselý 2005: ). Vše vyvrcholilo 17. listopadu 1989 studentskou demonstrací, čímž započal proces nazývaný jako sametová revoluce, která znamenala konec komunistického režimu. Nastala doba zásadních změn, jimiž se Československo vydalo na cestu k demokracii. 2.5 období listopad 1989 symbolizuje pád komunistického režimu v Československu a nese se ve znamení procesu změn, sledujících naplnění zásad právního státu, uznávající základní lidská práva a svobody (Kindl a spol. 1996: 7) Do role mluvčího československé veřejnosti se staví Občanského fórum (OF), spolek sjednocující většinu dosavadní opozice, jenž klade určité požadavky vůči státní moci. OF požadovalo uspořádání demokratických voleb, jako podmínku k dosažení zásadnější transformace československého politického systému, založeného na volné soutěži politických stran v rámci politického pluralismu. Za hlavního zprostředkovatelem mezi komunistickým vedením se zástupci Občanského fóra byl pokládán nový předseda federální vlády Marián Čalfa. Ten se zasloužil o kompromisní politiku mezi novými prodemokratickými politickými hnutí a stávajícího režimu. Všechny důležité transformační kroky učiněné v přechodném období, nežli se uskuteční první svobodné volby (jejich termín byl stanoven na počátek června 1990), měly být rozhodovány a projednávány na základě všeobecného konsenzu, dosaženého tzv. rozhodujícími politickými silami. Na základě Čalfovy snahy o kompromis mezi představiteli dvou různých režimů bylo nakonec za dojednání podpory většiny 23

24 komunistických poslanců federálního parlamentu pro zvolení vůdce opozice Václava Havla novým československým prezidentem (Doubek, Polášek a kol. 2011: 126, 127). Prvním přijatým ústavním zákonem po 17. listopadu 1989 byl dokument z č. 135/1989, kterým se z textu Ústavy z roku 1960 vypustil článek o vedoucí úloze KSČ ve společnosti i ve státě i v Národní frontě a teze o marxismu leninismu, v němž byla vedena veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování (Gerloch a spol : 58). V zemi tak znovu mohly vznikat nové politické strany a obnovila se sociální demokracie. Na polovinu roku 1990 byly připravovány parlamentní volby, přímo právními předpisy stanovené za svobodné a demokratické. Pro jejich realizaci muselo být ústavně zkráceno volební období zákonodárných sborů, jež byly původně zvoleni v červnu 1986 na pětileté období (Kindl a spol. 1996: 44). Zároveň se zkrácením výše uvedeného volebního období byl ústavním zákonem č. 46/ 1990 Sb. přeměněn vztah poslanců a voličů na tzv. mandát volný, byla stanovena inkompatibilita výkonu poslaneckého mandátu s výkonem jiných státních funkcí. Počet poslanců ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění byl snížen na 150. Tento ústavní zákon zmocňoval národní rady, přijmout si k řešení některých vnitřních záležitostí republik vlastní ústavní zákony. Na základě tohoto ústavního zmocnění začalo od března 1990 vznikat republikové ústavní zákonodárství, v němž se obě republiky zabývaly změnou názvu republiky (vypuštěním slova socialistická ), svých státních znaků a uskutečnění parlamentních voleb v roce 1990 podle stejných zásad jako do Federálního shromáždění s volebním obdobím na 24 měsíců (Gerloch a spol : 59, 60). První svobodné volby, které se konaly začátkem června 1990 do Federálního shromáždění a obou národních rad po více jak čtyřiceti letech znamenaly jasné vítězství Občanského fóra. Na Slovensku se dostalo do popředí hnutí Veřejnost proti násilí (Veselý 2005:284). Následně se z Občanského fóra odštěpila Občanská demokratická strana (ODS) vedená Václavem Klausem a na Slovensku tomu bylo podobně, kde se z Veřejnosti proti 24