z lat. agitãe = podněcovat, povzbuzovat úderná lyrická báseň obracející se k veřejnosti s aktuální výzvou, zvláště politického dosahu

Transkript

1 absolutní poezie z lat. absolũtus = naprostý, samostatný, nepodmíněný, dokonalý tvorba tzv. prokletých básníků uplatňuje se v ní hudba ve zvukové organizaci verše verše, jejichž řeč je zcela nezávislá na pojmové a významové hodnotě slova abstraktní poezie z lat. abstractus = odtažitý bezpředmětná nebo nepředmětná poezie, zbavená určitých významových hodnot navazuje na absolutní poezii, šířila se hlavně díky dadaismu a ruského kubofuturismu absurdní drama. adaptace aforismus agitka akrostich akt aktovka z lat. absurdus = nesmyslný, nejapný dramatická forma, která porušuje ustálené požadavky kladené na div. hru a vytváří vlastní, odlišné pojetí dramatické struktury základní námět tvoří pocit metafyzické úzkosti, pramenící z absurdnosti lidského postavení v měšťácké společnosti v okamžiku, kdy si člověk uvědomuje své odtržení od jistot, které až dosud tvořily jeho hierarchii hodnot z franc. adaptation = přizpůsobení, úprava přizpůsobování, úprava původního textu k různým účelům v teorii překladu úprava textu překladatelem s cílem přiblížit jej novému čtenářskému povědomí z řec. aforismos = vymezení stručně vyjádřená, vtipná, nezříádka ironicky zabarvená oriinální myšlenka nebo soud, zakládající se obvykle na srovnání, protikladu nebo rozporu I. A. Krylov, A. S. Puškin z lat. agitãe = podněcovat, povzbuzovat úderná lyrická báseň obracející se k veřejnosti s aktuální výzvou, zvláště politického dosahu V. Majakovskij z řec. akrostichon, akros = horní, vrchní; stichos = verš báseň, v níž písmena, popřípadě slabiky za sebou následujících veršů tvoří slovo nebo větu (např. jméno autora či adresáta, pozdrav, heslo, apod) z lat. ãctus = čin, jednání, děj, přeneseně pak též dějství ve stavbě dramatu a v divadelním představení relativně uzavřená část dramatického díla rozvržení děje do jednotlivých aktů souvisí s vlastní kompozicí dramatu divadelní žánr v rozsahu jednoho aktu jeho jádro tvoří dramatický výjev, který má své východisko (expozici), uústí do situace, ale další vývoj děje (intriky), charakterů, apod. není dále rozvíjen

2 aktualizace alegorie alexandrín aliterace almanach aluze = amfibrach z lat. actuãlis = skutečný, pro činnost vhodný porušování vžitých norem a konvenčnosti jak ve způsobu uměleckého píoznávání a hodnocení skutečnosti, tak ve formě jejího ztvárnění v uměleckém díle umožňuje vyjádřit nový poihled na skutečnost, odhalit nové vztahy a souvislosti mezi známymi jevy (jsou pro ni příznačné neologismy) též jinotaj z řec. allégorein = mluviti jinak, obrazně způsob nepřímého literárního vebo výtvarného zobrazení obsahů (věcí nebo myšlenek), které z nějakého důvodu nemají, nemohou nebo nesmějí být vyjádřeny přímo nejčastěji má podobu smyslově názorných obsazů abstraktních představ nebo obecných pojmů (Pýcha, Žárlivost, Láska, Stud, apod.) nejstarším druhem alegorie je bajka, zvláště zvířecí je považována za jeden z tropů, za jakousi rozvitou metaforu rýmovaný dvanáctislabičný (mužský) a třináctislabičný (ženský) verš se závazným mezislovním předělem po šesté slabice a s metrickým přízvukem na 6. a 12. slabice v 17. století reprezentativní verš franc. klasicistické poezie a zejména tragedie jeho norma je těsně spjata s francouzským jazykovým materiálem z lat. ad = k; littera = písmeno obrazně též zvaná náslovný rým prostředek zvukové výstavby textu, nejčastěji verše, nebo význačného místa prózy (např. názvu díla), hesla, apod. opakování stejné hlásky nebo skupiny hlásek na začátku dvou nevíce sousedních slov nebo slovních skupin, a to bez ohledu na přízvukové poměry z arabského al manah = výpočet sborník, ročenka, kalendář obsahující lit. příspěvky různých autorů často poprvé publikujících sloužily většinou nastupující lit.generaci nebo skup.,prosazující své názory či nový lit. směr někdy též reprezentační výběr z tvorby určitého období též narážka z lat. allũdere = hrát si, žertovat nepřímý odkaz k politickému, historickému, literárnímu aj. kontextu, začleněný do lit. díla z řec. amfibrachys = z obou stran krátký stopa typu U U anafora z řec. = znovuuvedení opakování téhož slova nebo skupiny slov na začátku dvou i více (někdy i mnoha) sousledných veršů (popř. poloveršů, strof nebo vět)

3 anagram z řec. ana = přes; gramma = písmeno 1. slovo nebo skupina slov vzniklá přeskupením písmen ve slově (skupině slov) odlišného významu (vrata tráva) = základ různých slovních hříček (přesmyčky) 2. slovo či výpověď, zašifrovaná v textu, zpravidla básnickém anakolut z řec. anakolúthos = bez souvislosti odchylka od pravidelné větné stavby, vznikající tím, že se uprostřed věty mění už započatá větná konstrukce v krásné lit. se využívá při imitaci vzrušené hovorové řeči nebo k vyjádření autorova emocionálně zaujatého postoje Já, já toho věštec od Beskydu lidu. Bůh mne jim nedal. P. Bezruč anakreontika anakruze = anapest anekdota též předrážka poezie rokokového období, oslavující víno a lásku vznikla ve druhé třetině 18. století v prostředí fr. šlechtických salónů typické motivy chvála vína, vnad idealizovaných žen a výzvy k milostných hrám v měšťanském prostředí anglickém a německém nabyla hlubší a jemnější citovosti a stala se převažující formou lyrické tvorby osvícenců z řec. anakrúsis = odražení, odstrčení termín převzatý do versologie z hudby, označuje rytmicky nedůraznou slabiku (skupinu slabik) na počátku dané rytmické řady z řec. anapaistos = obrácený, tj. vzhledem k daktylu stopa typu U U z řec. = nevydané příběhy krátké (často jen ústně šířené) vyprávění humorné příhody, sloužící zpravidla k charakteristice nebo zesměšnění nějaké známé osobnosti, události, doby, rasy, národa, společenské vrstvy, skupiny, atd. angažovanost lit. z franc. s engager = zavázat se, zaplést se vědomý příklon tvůrce k určité ideologii a záměrná umělecká práce z jejího hlediska anonym z řec. a = ne; onyma = jméno lit. dílo publikované bez jména autora v širším smyslu rovněž taková díla neznámých autorů, která jsou tradičně a mylně přičítána buď určitému reálnému autorovi nebo osobě fiktivní (Dalimilova kronika) antická metrika soubor norem rytmické organizace starořeckého a římského verše, který se vytvářel jako výsledek básnické praxe i teoretického uvazování o podstatě poezie též označení pro versologickou nauku o antických básnických útvarech z hlediska zákonitostí jejich rytmické výstavby

4 antiklimax z řec. anti = proti; klimax = žebřík rétorická figura, typ gradace, spočívající v seřazení syntakticky rovnocenných slov, slovních celků, ojediněle celých vět s postupně klesající intenzitou a. expresívní...a všecko kolem rozkoší i bolem hřímá, hučí, šeptá Čech b. věcný...člověku nezbyde ani na cigarety, na vrabčí pírko, na kapku deště... Florian antiteze antologie antonyma = z řec. anti = proti; thesis = kladení, protiklad rétorická figura kladoucí do protikladu dva motivy Přejelas duši železem; ne, Sudbo, rukou jemnou Bezruč z řec. anthos = květ; legó = sbírám výbor z lit.děl různých autorů (zpravidla již publikujících nebo klasických tím se liší od almanachu) též opozita z řec. anti = proti; onyma = jméno, název slova protikladného významu, vytvářejí antonymní dvojice, jejichž členy označují opačné vlastnosti, hodnocení, činnosti, stavy, apod. využívají se k vyjádření kontrastu, příkrého protikladu apokalypsa apokryf apostrofa z řec. apokalypsis = zjevení skrytých věcí každé lit. dílo, které zachycuje hrůzy, ohrožující lidskou společnost v neznámé budoucnosti z řec. apokryfos = skrytý, utajený literární podvrh moderní literatura využívá apokryfu záměrně jako prostředku ozvláštnění apokryf se stává specifickým literárním útvarem, který tematicky využívá známého motivu (biblického, literárního, historického, společenského aj.), jenž je ve všeobecném povědomí, aby pak tento původní význam byl zpravidla alegoricky nebo parodicky konfrontován s jeho novým výkladem (K. Čapek, Kniha apokryfů) z řec. apostrofé = odvrácení se oslovení nepřítomné osoby nebo neživého předmětu, kdy se nečeká na odpověď v širším smyslu vášnivé oslovení vůbec rétorická figura častá v lidové poezii a v moderní lyrice, výrazový prostředek patosu a apelu: sbohem vy hory, mé dědiny, sbohem; sbohem buď, vítězi markýzi Gero apoteóza z řec. apotheósis = zbožštění, zařazení významné osobnosti mezi bohy v přeneseném významu užíváno pro závěrečnou scénu nebo živý obraz v divadelních představeních, jimiž je oslaven hrdina hry, autor nebo společensky významná osobnost (často představení přítomná)

5 arabeska z ital. arabesco, rabesco krátký prozaický útvar jednoduché stavby a nekomplikovaného děje charakteristickým znakem je pouze lehce ironizující pohled na drobné události nebo svérázné postavy a postavičky všedního prostředí jako ironizující nebo alespoň humorně laděná povahokresba byla arabeska pěstována zvláště v české literatuře let 19. stol. (J. Neruda, Arabesky) argot archaismy asociace asonance asyndeton autobiografie franc. = hantýrka druh tzv. sociálního dialektu, mluva příslušníků společensky izolovaných vrstev (zlodějů, tuláků, podvodníků apod.) základní slovní fond a gramatickou stavbu přejímá argot ve zjednodušené formě z běžně mluvené podoby národního jazyka specifickým rysem argotu je omezený soubor výlučných, pro jiné vrstvy záměrně nesrozumitelných slov a obratů, sloužících k utajení vlastního obsahu sdělení kromě značného množství cizích slov je pro argot též charakteristická úmyslná deformace lexikálních prostředků (např. večerňák = večerní krádež) a záliba ve významových posunech (např. kukačka = pistole) z řec. archáios = starobylý zastaralá slova slovní spojení, popř. významy slov, morfologické a syntaktické prvky, které jsou záměrně využívány se specifickou stylovou platností z lat. associare = připojovat, slučovat, sdružovat sdružování představ a jejich vybavování na základě jejich dřívějšího setkání, podobnosti nebo kontrastu z lat. assonare = přizvukovat shoda samohlásek na koncích veršů bez ohledu na souhlásky z řec. asyndetos = nespojený básnická figura, příznakové spojení slov nebo vět bez užití obvyklé spojky, zdůrazňuje relativní samostatnost jednotlivých složek Dělník je smrtelný, práce je živá; Antonín umírá, žárovka zpívá (J. Wolker) z řec. autos = sám, biografiá = životopis písemné vylíčení vlastního života autora, popř. některých jeho závažných úseků nebo stránek

6 autor autorská řeč autostylizace bajka z lat. auctor = původce původce literárního, vědeckého, malířského aj. díla osobnost autora literárního (uměleckého) díla doplňuje umělecký kontext díla a ovlivňuje i jeho vnímání určením konkrétního autora je umožněno přesnější začlenění díla do různých kontextů (společenský, literární, kulturní, ideologický apod.) část uměleckého vyprávění, součást pásma vypravěče, vyslovovaná původcem jako vlastní projev v epické próze tvoří základní kostru vyprávění, pomocí níž autor předkládá svoje myšlenky, představy, uvádí a komentuje řeč postav. z řec. autos = sám; z franc. stylisation = upravení, zpracování konstrukce fiktivního mluvčího, tj. vypravěče nebo lyrického hrdiny, která při vnímání díla poukazuje k reálnému původci díla, autorovi jeden z hlavních žánrů didaktické literatury krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého příběhu, mířící k nějakému obecně platnému poučení mravnímu nebo praktickému, jež může být přímo vysloveno v závěru nebo na začátku, popř. může též samo z příběhu vyplývat balada báseň s ponurým spádným dějem, soustředěným k tragickému střetnutí postavy s démonickou silou nebo silou společenskomravní a obsahující zpravidla proměnu, píky níž trvá a stále se obnovuje život (zemřela matka voní po ní mateřídouška, elektrárenský topič umírá jeho oči se mění ve světlo) barbarismy z řec. barbaros = cizí cizí slova, gramatické obraty, popř. frazeologismy v jazyce na rozdíl od slov přejatých jsou zpravidla stylist. zabarvené a omezené co do rozsahu užívání baroko kulturní a umělecká stylová epocha od druhé poloviny 16. století místy až do pol. 18.století na jedné straně přitakávání životu a přírodě, žízeň poznání i požitků z něho, na druhé straně popírání života, útěk od něho zřetelně se v něm odrážejí narůstající rozpory v náboženském a společenském vědomí typickými figurami barokní poezie jsou antiteze a hyperbola, nejčastějšími žánry tragédie, satira, kázání báseň lit. dílo ve verších, většinou krátkého rozsahu a lyrického ladění báseň v próze krátká próza lyrického obsahu, pomezní lyrický útvar v nevázané řeči, užívající některých rytmických prostředků verše

7 básnická povídka veršovaný lyrickoepický útvar, považovaný za klasický básnický žánr evr. romantismu určuje jej zvláštní charakter vyprávění, v němž lyrické prvky převažují nad epickými a vtiskují mu vyhraněně subjektivní ráz děj je zpravidla náznakový, neurčitý a slouží jen jako podnět k vyjádření osobních vyznání básník autor veršovaného lit. díla (básně) v širším významu každý tvůrce lit. díla s výraznou uměleckou hodnotou, tedy i významný prozaik nebo dramatik toto příznačně romantické pojetí slova básník se objevilo v pol. 18. stol beletrie z franc. belles lettres = krásné písemnictví od 18. stol. souborné označení pro celou oblast tzv. lit. umělecké v současné době se označení užívá pro oblast umělecké prózy (včetně spisů zábavných) bezrozměrný verš konstantní syntaktickointonační vymezení hranic jednotlivých veršů požadavek neumisťovat stejně silný nebo silnější intonační předěl dovnitř verše konstantní rým, který spojuje verš s veršem následujícím v dvojverší bibliografie z řec. biblion = kniha; grafein = psát 1. soupis tištěných literárních pramenů doplněný bibliografickými údaji (autor, nakl.,...) 2. nauka zabývající se metodikou, technikou a pravidly sestavování a poskytování soupisů knižně nebo časopisecky publikovaných prací cílem je podat snadnou a rychlou orientaci v knižní aj. produkci určitého oboru biografie blankvers z řec. bios = život; grafein = psát životopis, základ tvoří rekonstrukce života významné osobnosti, a to na základě materiálů archivních, memoárů, deníků, osobních znalostí nebo ústních pramenů, vzpomínek aj. spojuje zachycení vnějšího životního průběhu a vnitřního vývoje osobnosti s pojednáním o jejích činech, úspěších a díle z franc. blanc vers = býlí, tj. nerýmovaný verš nerýmovaný desetislabičný verš jambického spádu bukolická poezie z řec. búkolikos = pastýřský poezie tíhnoucí k idylizaci prostoty venkovského či pastýřského života byliny z rus. byl = událost ruské lidové epické písně, odrážející v heroizované a hyperbolizované podobě historické události na Staré Rusi zhruba v stol. tj. v neklidných dobách formování feud. státu většina bylin byla sebrána v guberniích severoruských, avšak svým historickým původem zhusta ukazují na Rus střední a jižní

8 cestopis žánrové označení pro dílo literatury dokumentární, publicistické nebo umělecké, jehož tématem je popis nebo vylíčení autorovy cesty do cizích zemí nebo krajin a které obsahuje záznamy anebo postřehy o jejich zvláštnostech geografických, národopisných, kulturních, sociálních, apod. césura z lat. caesũra = přerývka mezislovní předěl spadající dovnitř stopy commedia dell arte z it. arte = řemeslo, povolání klasický typ barokního improvizovaného divadla (a dramatu), který vznikl v 16.stol. v Itálii pevné typy postav, charakterizující různé společenské vrstvy a akcentující určité lidské vlastnosti psychické i fyzické, jež předváděli v karikované podobě cyklus čas v lit. díle z řec. kyklos = kruh, kolo souvislá řada lit. děl z nichž každé je sice samostatným a v sobě uzavřeným celkem uměleckým, jež však dohromady vytvářejí vyšší strukturní jednotu, obohacující a doplňující smysl každé jednotlivé části vazba mezi jednotl.díly, tvořícími určitý cyklus, může být kompoziční, tematická nebo ideová vystupuje ve dvojí podobě: a. především jako inherentní vlastnost jazykového materiálu, z něhož je dílo vytvořeno b. jako specifický význam v lit. díle, tedy jev značně přesahující speciální stylistickou problematiku využití slovesných časů a časových adverbií ruští formalisté interpretovali časovou problematiku v termínech fabule a syžet časoměrný systém kvantitativní versifikační (prozodický) systém základ výstavby verše, opírající se o normované uspořádání krátkých a dlouhých slabik jednotkou míry není považována slabika, ale její určitým způsobem kodifikovaná délka (v zásadě se tedy umožňuje rozvést slabiku dlouhou ve dvě slabiky krátké a obráceně) častuška bohatě rozšířený písňový žánr ruské lidové poezie krátká čtyřveršová forma (dvojveršová varianta je považována též a svého durhu lidové distichon), rýmovaná, rytmicky pravidelně a zřetelně členěná, tematicky značně rozmanitá, velmi často žertovná nebo satirická, zpravidla zpívaná na běžné známé melodie za pomoci opakujícího se refrénu je schopna se řadit v celé dlouhé řetězce, více nebo méně volně spjaté vznik se klade do dob staré Rusi,, nejstarší zaznamenané jsou ze stol.

9 činohra čistá poezie daktyl děj depoetizace v teorii a dějinách dramatu žánr, který vznikl splynutím určitých charakteristických znaků tragédie a komedie z tragédie přejímá vážnost tématu a zpravidla i ostrost společensky závažného konfliktu z komedie pak všednost tématu i charakterů v činohře jde tedy o záměrnou depatetizaci tragédie, obvyklý je šťastný konec, který však není podmínkou přítomnost komických prvků jako výrazné strukturní složky bývá častá zobrazuje konflikt typický pro určité prostředí, zde se odhalují sociálně psychologické protiklady života, snaží se zachytit způsob života společnosti (příběhy všedního života) v divadelní vědě i praxi obecné označení pro tzv. mluvené divadlo, jeden z hlavních typů divadelní tvorby vedle divadla zpívaného, pohybového, mechanického podle franc. poésie pure poezie o sobě, z níž byly vyloučeny všechny prvky domněle cizí, didaktické, rétorické a tendenční, a to v zájmu tajemného, nerozluštitelného smyslu a hudebnosti z řec. daktylos = prst stopa typu U U ve starším pojetí český ekvivalent pro fabuli, jindy pro syžet nověji jedna ze syžetových kategorií, totiž ucelená řada akcí, které navazují specifické vztahy s ostatními kontexty (postav, vnějšího prostředí a vypravěče) děj rozvinutý do složitějších kauzálních souvislostí je jedním z char. znaků epiky a dramatu děj jako celek probíhá od expozice k rozuzlení z lat. dē = od, poēticus = básnický, odpoetizování jeden z prostředků aktualizace, stylistický postup, vyhýbající se vžitým básnickým obrazům a snažící se představit tradičně zpoetizované skutečnosti záměrně střízlivě deus ex machina lat. = bůh ze stroje původně obrat děje v antických tragédiích, způsobený zásahem boha, jehož socha byla pomocí stroje (mechanismu) neočekávaně spuštěna na scénu ve chvíli, kdy bylo třeba předejít katastrofě; výrok boha zápletku zpravidla vyřešil, popř. alespoň konflikt potlačil označení každého náhlého a nemotivovaného řešení v dramatu (popř. ve fabulované próze), které není opřeno o dějovou pravděpodobnost nebo zdůvodněno psychologicky povahou jednajících osob někdy je v tomto smyslu využíván s parodujícím záměrem (V + W, Pěst na oko) dialektismy slova a obraty, omezené na úzkou oblast nářečních celků (dialekt)

10 dialog rozhovor dvou osob n. skupin osob, základní složka dramatického textu dierese v časoměrném verši pravidelný předěl mezi slovy na konci stopy digrese odchylka, úchylka, odloučení od hlavní věci dílo literární drama umělecký výtvor, jehož materiálem je jazyk je sdělením mezi svým původcem (autorem) a vnímatelem (čtenářem) starořec. dráma = čin, skutek, jednání jeden ze základních druhů literatury, který je na rozdíl od lyriky a epiky tvořen výhradně přímými jazykovými promluvami a jednáním dramatických postav (dialogy, monology) a scénickými a režijními poznámkami, které se však obvykle omezují na popis prostředí a postav a na vysvětlivky, jež jsou k správnému pochopení dramatické akce nezbytné dramatické jednoty jednota děje, místa a času tři základní požadavky na stavbu klasického dramatu a. děj důraz se klade na zaměření k ústřední dějové linii, která vylučuje odbočky a vedlejší motivy tak, aby podpořila vnitřní celistvost a jednotu uměleckého díla b. místo příběh se má odehrávat na jediném místě, nejlépe v neurčitém paláci c. čas omezuje trvání děje na 24, výjimečně na 30 hodin týká se hlavně antiky, Aristotelés (autor, ale příliš se toho nedržel), Sofoklés (dodržoval je striktně) renesanční poetika a franc. klasicismus trvá na jejich dodržování (kromě děje) Shakespeare a němečtí dramatikové (Schiller, Goethe) nakládají volně s jed.času a místa od 19. stol lze najít jak tendence k zpevnění dramatické stavby, tak i k jejímu uvolňování (ð lyrické drama x epické drama) dramatizace přetvoření původní epické, obvykle prozaické literární látky, někdy však také lyrické předlohy do dramatického tvaru druhy literární označení pro základní členění umělec. literatury na tři specific. oblasti, lyriku, epiku a drama dumy elegie 1. ukrajinské hrdinské písně baladického rázu vzniklé v kozáckém prostředí 16. a 17. stol. a pěstované profesionálními lidovými pěvci, nazývanými podle doprovodného strunného nástroje kobzaři nebo banduristé 2. epickolyrický žánr s tematikou zpravidla historickou, pěstovaný v literatuře ruské (děkabristická poezie), a zvláště pak polské, kde se rozvíjel na přelomu 18. a 19. stol. snad z řec. elegos = pohřební zpěv lyrický útvar volně asociovaný s elegickou mírou a smutečním laděním nejčastějšími elegickými motivy jsou žal nad ztrátou blízkého, bolest ze zklamané lásky, stesk nad uprchlým mládím aj.

11 elipsa = též výpustka z řec. elleipsis = nedostatek, chyba, vynechání vynechání takových slov nebo vět, které označují skutečnosti známé ze situace nebo z kontextu, a které si proto můžeme bez deformace smyslu doplnit epické drama divadelní text tzv. epického divadla, který vnáší do stavby divadelní hry epické prostředky, projevující se ve všech vrstvách jeho struktury, jak v kompozici, tak ve složce jazykové, a posléze i v inscenačních postupech epifora epigon epigraf epigram epika epilog řec. = nanesení opakování týchž slov na konci veršů z řec. epigonos = později narozený označení pro autora nepůvodních děl (tzv. napodobenin, popř. plagiátů), který bez vlastní invence, mechanicky a neuvědoměle přejímá ideově tematická a stylová schémata předlohy z řec. epigrafé = nápis ve starém Řecku nápis na dárcích, pomnících a náhrobcích v pozdějších dobách též krátký úryvek z díla, myšlenka nebo verš, umístěný na počátku literárního díla nebo některé jeho části se záměrem podtrhnout jeho hlavní myšlenku (moto) z řec. epigramma = nápis básnická forma epigrafu krátká, často satirická báseň, vyjadřující úsečnou formou výraznou a adresnou myšlenku obvykle složená ze dvou částí expozice a pointy řec. epikos = výpravný, dějový; od epos = vyprávění jeden ze tří základních druhů literárních vedle lyriky a dramatu, zahrnující celou oblast tzv. literatury výpravné (tj. vypravující), a to jak veršované, tak prozaické z řec. epilogos = doslov závěrečný proslov k divákům/čtenářům, který obsahuje ponaučení z děje epitaf z řec. epitafion = nápis na hrob epiteton = též básnický přívlastek z řec. epithetos = přidaný zvláštní druh kvalitativního, hodnotícího přívlastku řadí se k obrazným pojmenováním (tropy) narozdíl od logického, gramatického atributu epiteton rozsah významu substantiva nemění, pouze zdůrazňuje určitou vlastnost zobrazovaného předmětu nebo jevu

12 epistolární lit. literatura psaná formou dopisů epizoda vložka, vedlejší příběh vedle hlavního děje epopej epos z řec. epos = slovo, poieó = skládám nejčastěji velká výpravná báseň epos z řec. epos = slovo, řeč, pověst rozsáhlá epická báseň s pomalým tokem děje a zálibou v epizodách líčí hrdinské skutky jednoho nebo více význačných osob či významných událostí er forma vypravování třetí osoby eufemismy eufonie z řec. eu = dobře, fémi = mluvím zjemňující slova a výrazy pro drsné či nepříjemné předměty, jevy nebo děje z řec. eu = dobře, fóné = zvuk libozvuk opak kakofonie zvuková stavba lit. díla a nauka o ní expozice úvodní část syžetového (= epického nebo dramatického) díla expresivita vyjadřování s převahou citových složek fabule dějový podklad díla figury básnické ozdoby vytvořené zvláštním seskupením slov fikce výmysl; myšlenková konstrukce děje nebo stavu, který ve skutečnosti neexistuje forma lit. díla fragment souhrn činitelů, které v lit. díle nesou, člení, modifikují a organizují sdělovaný obsah zvuky jazyka a grafická podoba; lexikální, gramatické a stylistické prostředky; struktura díla (styly, žánry, aj.) dílo neúplně zachované nebo nedokončené záměrně nedokončená díla byla oblíbených lit. žánrem něm. romantismu fraška dramatický útvar, krátký nevázaný komediální příběh frázování členění uměl. díla v menší logické celky fráze gradace stupňování; hromadění stále silnějších výrazů, a to buď směrem vzestupným ( klimax) nebo sestupným ( antiklimax) groteska zvláštní, neobvyklé ztvárnění skutečnosti se zkarikovanými výjevy i postavami happy end šťastný konec historický román prozaické vyprávění, jehož děj se odehrává v minulosti

13 homonyma slova stejně znějící, ale s odlišným významem horror prozaický a filmový žánr, záměrně vyvolávající u čtenáře pocit strachu hovorový styl jedna ze čtyř zákl. stylových rovin spisovného jazyka humor žertování, vyvolávání dobré nálady u druhých lidí hymnus původně slavnostní píseň na počest bohů nyní báseň opěvující přírodu lidstvo apod. hyperbola nadsázka, zveličování idea v literatuře objektivní společenský a historický smysl literárního díla a jeho poznávací hodnota ideologie souhrn představ a názorů, které si vytváří určitá spol. skupina, vrstva ichforma iktus individuální styl způsob literární umělecké výpovědi, kdy 1 osoba sama vypráví ze své perspektivy, co prožila, popř. co jí bylo vyprávěno, zříká se objektivity "vševědoucího" vypravěče. objevuje se už u Homéra Odysseus, dále např. romány Dickense, Manna z lat. ictus = úder rytmický přízvuk ve verši, metrický důraz, příznak sloužící k delimitaci úseků metra charakteristický a jednotný princip výstavby jazykových projevů určitého jedince a. IS. jazykový zahrnuje stylovou organizaci z jazykového hlediska podřízen IS. literárnímu b. IS. literární zahrnuje nejazykové složky téma, idea, syžet,... individuální styl má v ústním projevu každý člověk, v tvorbě každý vyspělejší spisovatel. interpretace každý výklad smyslu nějakého textu a. v nejširš. slova smyslu = každý přístup ke skutečnosti usilující o výklad jevu jeho příčin a podmínek b. v užším smyslu = interpretace literárněvědní disciplína cílem je co nejadekvátnější pochopení a výklad smyslu uměleckého díla c. v teorii překladu = postup uměleckého překladu, spočívá v co nejsprávnějším přetlumočení ideje i uměleckých hodnot originálu inverze z lat. inversus = obrácený, zvratný změna gramaticky obvyklého pořádku slov motivovaná potřebou zdůraznit některou složku výpovědi (např. s ohledem na rýmovou shodu), emocionálně podbarvit větný úsek nejvíce se uplatňuje v poezii, ale je běžná je i v umělecké próze. ironie posun významu, v němž kladně hodnotící soud má negativní, hanlivý smysl přítomna už v řecké komedii a tragédii mistry ironie byli např. Swift, Havlíček jamb dvouslabičná veršová stopa, kde přízvuk je vždy na sudé slabice (ð U )

14 jazyk umělecké literatury určuje základní druhové vlastnosti slovesného umění, využívá soustavu výrazových prostředků (tropy, figury) kakofonie kalambúr z řec. kakos = špatný, fóné = zvuk seskupení hlásek v daném jazyce považované za nelibozvučné někdy oživuje opomíjené zvukové kvality ("Krmí/krví/krky/horských/kondorů") jindy naznačuje potřebu větší artikulační námahy z franc. calembour = slovní hříčka využití: a) zvukové podobnosti nebo totožnosti 2 významově různých pojmenování b) mnohoznačnosti pojmenování jediného kalk kapitola katarze katastrofa slovo nebo slovní obrat otrocky napodobující výraz cizího jazyka v češtině např. slovo "rychlovlak" podle něm. Schnellzug, jehož správným českým protějškem je rychlík rozsáhlejší dílčí celek vědeckého, popř. uměleckého díla je významově uzavřenější a samostatnější než odstavec mívá samostatný název, někdy i podtitul z řec. katharsis = očištění mravně očistné působení lit. díla na diváka nebo čtenáře zahrnuje v sobě "rozhodný moment" závěrečná část stavby tragédie konečný obrat v ději směřující k tragickému vyřešení konfliktu klasicismus směr v evropských literaturách a umění v 17. a 18. stol vyznačuje se nápodobou forem antic. umění, pevným systémem estetic. pravidel a norem klimax klišé kolize řec. = žebřík,schody druh řečnické figury uspořádání slov nebo slovních spojení blízkého významu tak, že se účinek stupňuje např.: Nezval:"...smutek, stesk a úzkost z života i smrti") ustálený slovní obrat, který stereotypním užíváním ztratil svou životnost a do jisté míry i původní význam jsou převážně literárního původu, nejčastěji se vyskytují v publicistickém stylu umělecká literatura je využívá zejména se satirickým záměrem. dějový úsek, který rozvíjí dramatickou zápletku objevují se zde první střetnutí hlavního hrdiny nejčastěji s jinou osobou, někdy se sebou samým, dějová zauzlení, která určují rozvoj

15 komedie komično kompenzace základní dramatický žánr líčený s veseloherní nadsázkou, s cílem vyvolat komičný účinek hra končí převážně smírem. z řec. kómos = veselý průvod, zábava forma emocionálního hodnocení jevů, projevujícího se zpravidla smíchem postup, který nahrazuje vypuštění určit. stylisticky závažného prvku jeho užitím jinde v textu týká se hovor. výrazů, archaismů, emocionálně zabarvených slov, někdy i slovních hříček.

16 kompozice záměrné uspořádání jednotlivých jazykových i tématických složek literárního díla v celek v kompoziční výstavbě se projevují hlavně vztahy časové, místní a příčinné

17 konflikt střetávání zájmů ústředních postav lit. děl kontrast protiklad různých složek díla, často bývá vyjádřen již titulem (Vojna a mír) kritický realism. kritika literární krize kronika kvantita umělecký a literární směr 19. a 20. stol. založen na kritickém vztahu ke skutečnosti konflikt mezi očekávaným ideálem a střízlivou skutečností v ruské lit. Turgeněv, Gončarov, Tolstoj, Dostojevskij, Čechov oblast lit. publicistiky zaměřená na výklad, posuzování a hodnocení soudobých lit. děl funguje jako prostředník mezi literaturou a čtenářem, ovlivňuje při tom obojí 3. fáze výstavby dramatu, kde výrazně vstupuje do popředí výsledek kolize vyvrcholení dramatického konfliktu prozaický i veršovaný žánr středověkého písemnictví historický spis zaznamenávající chronologicky dějinné události z lat. quatitãs = množství trvání, délka hlásek v časoměrné prozódii se stává základní zvukovou složkou organizovanou při výstavbě verše legenda lat. = to, co má být čteno veršovaný nebo prozaický útvar náboženské epiky středověku vypráví o životě, skutcích, zázracích a mučednictví církevních světců leitmotiv motiv procházející celým lit. dílem, popř. opakující se část díla může to být kterákoliv složka lit. útvaru, tedy i jednoduché pojmenování, strháváli na sebe opakovaně náležitou pozornost letopisy = též anály z lat. annus = rok; annalis = týkající se roku raná forma dějepisectví podává prosté záznamy o událostech pouze mechanicky = v chronologickém sledu podle jednotlivých letopočtů a bez ohledu na hlubší souvislosti mezi jednotlivými událostmi nevytvářejí ani nerespektují žádnou zvláštní literární formu

18 licentia poetica = lidová slovesnost básnická licerace lat. = básnická volnost tradiční označení těch jevů v uměleckém lit. díle, které na jedné straně odpovídají normě umělecké slovesnosti a jsou z tohoto hlediska považovány za dovolené zatímco na straně druhé narušují některou z norem obecně závazných pro jazykové projevy neumělecké tvorba, která vzniká bez písemné fixace mezi venkovskými a částečně městskými vrstvami obyvatelstva a tradovaná ústním podáním součást folkloru (= lidové duchovní kultury) literární proces z lat. prõcessus = pokrok, postup vznikala s užitkovým záměrem magicky působit na předmět (zaříkadla), poradit vyjádřenou zkušeností (přísloví, pranostiky), či vysvětlit základní přírodní úkaz (etiologická pověst) soubor všech dialekticky spjatých vývojových proměn v lit., uskutečňovaných za historicky konkrétní situace, spolupůsobnosti autorů (literárních škol, generací) a literár. publika (kritiky) literatura lit. umělecká litotés z lat. littera = písmeno; litterae = písemné záznamy soubor veškerých písmem zaznamenaných jazykových projevů určitého národa, epochy nebo celého lidstva, zahrnující nejrůznější obory lidské aktivity (vědu, techniku, umění, náboženství, politiku, právo) základním a nejdiferencovanějším vyjadřovacím prostředkem literatury jsou spisovné jazyky ve všech svých slohových vrstvách druh umění jehož materiálem je jazyk je formou společenského poznání, tvůrčím odrazem skutečnosti vyjádřeným specifickými jazykovými prostředky v konkrétních uměleckých obrazech zachycujících jak podstatu, tak i vnější smyslovou stránku předmětů a jevů skutečnosti řec. = jednoduchost, zdrženlivost rétorická a stylistická figura, vznikající tím, že se slovně říká méně, než je míněno vykládána dvojím způsobem: a. zmírnění určitého výrazu použitím negace jeho opaku (starý nemladý), popř. dvojí negace (to není nemožné) b. opak nadsázky (hyperboly) použití eufemismů

19 lyrická próza

20 lyrickoep. žánry jedna z hlavních žánrových skupin literatury, která se vyznačuje kombinací dvou druhových principů, podle nichž se literární díla utvářejí a druhově rozlišují, tj. lyriky a epiky vzájemné prolínání lyrických a epických znaků nad vlastním dějem dominuje autorův vztah k ději a silně se prosazují subjektivní prvky lyrika z řec. lyrika melé = lyrou doprovázené verše vedle epiky a dramatu základní, zpravidla ve verších realizovaný básnický druh odlišuje se nedějovým základem l. bezprostřední x l. představující x l. apelativní meditativní poezie z lat. meditãe = uvažovat žánr lyrické poezie, vyzdvihující úvahovou, rozjímavou složku vůdčími tematickými okruhy jsou problémy poznání světa, podstaty bytí a pojetí hodnot ve středověké a barokní literatuře pracovala s formou modlitby, litanie a vidění Novalis, K. H. Mácha, R. M. Rilke, O. Březina, V. Holan metafora řec. = přenesení druh básnického obrazu nahrazuje slovo nebo slovní obrat slovem nebo sl. obratem jiného druhu, z jiné smyslové oblasti, z jiné sféry věcí, jevů a představ, a to na základě podobnosti od přirovnání se liší tím, že nepřirovnává něco k něčemu metateze metonymie metrum z řec. metathesis = přesmyknutí z řec. metónymia = záměna jména jménem v jazykovědě = přesmyknutí dvou hlásek nebo slabik ve stavbě slova v průběhu hist. vývoje jazyka (např. řecké akmon česky kámen ð ak ka) v poetice = stylistický prostředek, využívající opakování zvukově podobných slov lišících se přesmyknutím (např. planá palma) druh básnického tropu, který využívá k označení předmětu jmén jiného předmětu, který je s ním ve vztahu úzké a typické věcné souvislosti. (číst Shakespeara) z řec. metron = míra 1. obecně = norma veršového rytmu, určující organizaci jazykových prvků ve verši 2. v antic. metrice = rytmická jednotka vytvářená jednou nebo dvěma úzce spjatými stopami monolog z řec. monos = sám; logos = řeč samomluva, samostatná promluva, která je protikladem rozhovoru (dialogu)