Oddlužení neboli osobní bankrot

Transkript

1 APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008 KATEŘINA FRELICHOVÁ Oddlužení neboli osobní bankrot 1. Úvod do dané problematiky 1.1 Stručná historie vzniku insolvenčního zákona Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon nebo IZ 1) je jedinou velkou rekodifikací, která byla dokončena za posledních více než 10 let, nepočítaje nový zákoník práce. 2) Účinnost tohoto zákona nastala k Původně měl být insolvenční zákon uveden do praxe již k Zákonná úprava vztahu mezi věřitelem a dlužníkem patřila mezi nejzastaralejší a nejkritizovanější v české legislativě. Společně s už projednávanou novelou konkurzního zákona poslanci pracovali na reformě úpadkového zákona. Původně se mělo jednat o jednotný návrh, nakonec ale vznikly dvě úpravy, které se od sebe dost odlišovaly. První novelu připravilo Ministerstvo spravedlnosti pod vedením soudce Nejvyššího soudu Zdeňka Krčmáře. Druhý návrh představil tehdejší vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn. Oba návrhy byly při řešení úpadku právnických osob poměrně rozdílné. Jahnův návrh posiloval roli věřitele, naopak návrh ministra spravedlnosti kladl důraz především na rozhodnutí soudu. Oba předkladatelé se však shodovali v řešení situace drobných neplatičů. Tento zákon měl do naší legislativy zavést nový prvek řešení individuálního úpadku oddlužení. Instrument oddlužení by se měl týkat především fyzických osob nepodnikatelů. Možnost oddlužení je v české právní praxi novinkou, blíží se specifické formě vyrovnání, která ovšem nemá samostatnou právní úpravu a nejsou s ní žádné praktické zkušenosti. Podle představy ministerstva by měl dlužník možnost dohodnout se se svým věřitelem na specifickém splátkovém kalendáři. Dlužník se stálým příjmem by své- 1) Tento způsob úpadku bývá často, ač nepřesně označován jako osobní bankrot. 2) Richter, T.: Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. In: Právní rozhledy, č. 21, 2006, s APLIKOVANÉ PRÁVO 2/

2 mu věřiteli odevzdával veškeré své příjmy a ponechával by si pouze životní minimum. Splátkový kalendář by byl stanoven maximálně na pět let po uplynutí této lhůty by dlužník mohl soud požádat o prominutí zbytku dluhu. Oddlužení bude tedy praktické především u těch dlužníků, kteří mají pravidelný příjem, z něhož mohou plnit splátky svých dluhů, jak bylo uvedeno v návrhu ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti se do značné míry inspirovalo v zahraničí, především v Německu. Jako argumenty k podpoře svého návrhu ministerstvo spravedlnosti uvádí: Možnost oddlužení poskytuje dlužníkům druhou šanci ti jsou dnes častokrát odsouzeni k celoživotnímu splácení dluhů. Předchází se tím tomu, aby se dlužník začal pohybovat v zóně stínového hospodářství nebo přijímal práci načerno. Vše by fungovalo zhruba tak, že dlužník (nepodnikatel) by v okamžiku hrozícího úpadku předložil soudu plán oddlužení, kde by v pětiletém horizontu uvedl, jaké částky nabízí k uhrazení svých dluhů. V plánu by dlužník musel uvést i zdroj, kde peníze na splátky dluhů získá. S předkládaným plánem oddlužení by museli souhlasit všichni věřitelé tedy například banka nebo splátková společnost. Po pěti letech splácení by byl dlužníkovi zbývající dluh odpuštěn. 3) Ministerstvo spravedlnosti ve svém návrhu uvádělo, že zahraniční zkušenosti potvrzují, že oddlužení je v konečném důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. Celý připravovaný zákon je však určen jen pro ty neplatiče, kteří se budou chtít dohodnout a budou mít zájem na vyrovnání se s věřitelem. Kdo bude v pozici neplatiče záměrně, nebude mít totiž zájem o jakkoli výhodný splátkový kalendář. 4) Sněmovna nakonec schválila kompromisní znění zákona o úpadku. Předloha vzniklá z předloh vládních i opozičních poslanců by měla posílit postavení věřitelů a zrychlit konkurzní řízení. Nově se tedy počítá i s osobními bankroty pro předlužené lidi. Zákon prošel ve Sněmovně jednoznačně. Ze 182 přítomných poslanců pro něj v závěrečném hlasování zvedlo ruku 175, proti nebyl nikdo. 5) Jak vyplývá z tiskové zprávy Ministerstva spravedlnosti, základními vlastnostmi nového insolvenčního řízení jsou především rychlost, transparentnost, vyšší efektivita, posílení právní jistoty vztahů mezi dlužníky a věřiteli. Podle slov současného ministra spravedlnosti se ale insolvenční řízení zásadně odlišuje od právní úpravy platné do , a proto by neznalost nového systému mohla mít velmi nepříjemné důsledky pro dlužníky i pro věřitele. Insolvenční zákon však výrazně posiluje roli věřitelů v řízení a dává jim možnost svými rozhodnutími ovlivňovat průběh insolvenčního řízení. 6) 3) Poznámka autorky tento popis institutu oddlužení byl zformován v době, kdy se zákon vytvářel, a proto přesně neodpovídá dikci současného zákona. 4) ( :27) 5) ( :49) 6) ( :20) 60 APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

3 Přijetí insolvenčního zákona představuje završení dlouhé cesty, na kterou se Česká republika vydala před několika lety. Již v roce 2001 byl totiž vládou schválen věcný záměr tohoto zákona v souvislosti s budováním jednotného modelu konkursního práva v rámci EU. Zákon zohledňuje také komparační studie obdobných úprav v ostatních zemích, zejména pak v USA a Německu a měl by tak splňovat požadavky kladené na úpravu úpadkového práva v ostatních evropských zemích a současně odpovídat specifickým nárokům právně ekonomického prostředí České republiky. Nová právní úprava tak zásadně mění přístup nejen k problematice úpadku podnikatelských, ale i nepodnikatelských subjektů a měla by především více motivovat dlužníky k překonání jejich úpadku. Jde o velmi důležitou normu, která se může významným způsobem dotknout i české ekonomiky, a to např. ve vazbě na zahraniční investice. 7) Z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu Právní úprava úpadku a jeho řešení konkursem a vyrovnáním má u nás dlouhou tradici. Začíná josefinským konkursním řádem z roku 1781 a pokračuje přes konkursní řád z roku 1868 (č. 1/1869 ř. z.), přes nařízení z roku 1914 (č. 337/1914 ř. z.) a přes řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí z roku 1931 (zákon č. 64/1931 Sb.). Tento vývoj byl přerušen v roce 1951 tím, že občanský soudní řád (zákon č. 142/1950 Sb.) zrušil zákon z roku 1931, aniž by jej nahradil jinou odpovídající úpravou. Direktivní plánované hospodářství instituty typu konkursu a vyrovnání nepotřebovalo a instituty, které zavedlo (likvidace socialistických právnických osob, exekuční likvidace a likvidace majetku) měly jinou povahu i funkci. K obnovení insolvenčního práva dochází až po čtyřicetileté přestávce, a to zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), přijatým v souvislosti s odstraňováním legislativních překážek bránících tržnímu hospodářství. Svým pojetím má tento zákon inspirační zdroj v zákonu z roku 1931, ale je zasazen do zcela jiného právního prostředí. Vzhledem k přerušení kontinuálního vývoje také nová úprava nemohla navázat na praktické aplikační zkušenosti, ani na řešení opírající se o výsledky právní nauky. Při vydání zákona o konkursu a vyrovnání nadto panovala obava, aby vzájemná provázanost tehdejších hospodářských subjektů nevyvolala při úpadku jednoho z nich druhotnou platební neschopnost, vedoucí k dalším úpadkům; řada ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání se snažila hrozbě takového dominového efektu čelit, což se v něm odrazilo negativně. Nedostatky zákona o konkursu a vyrovnání se projevovaly postupně při jeho uplatňování v praxi, a to jak v souvislosti s nárůstem krizových situací, tak i v důsledku postupujícího hospodářského vývoje. Z těchto příčin došlo k četným novelizacím zákona (celkem jich bylo 21 a naposledy se tak stalo zákonem č. 179/2005 Sb.) 8). Jejich smyslem a cílem nebylo jen řešit výkladové problémy, ale pokusit se i o modernizaci zákona. 7) ( :11) 8) Stav novel k datu vydání důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/

4 Cesta novel se však pro zásadní potřebné změny zákona ukázala nepostačující. Novely se vesměs týkaly pouze dílčích (v některých případech i jen okrajových) otázek, aniž by zasahovaly do koncepčních řešení. V důsledku toho nesplnily očekávání, která provázela jejich přijetí, anebo měly jen omezené pozitivní důsledky. Podoba zákona o konkursu a vyrovnání doznala změn i v důsledku 3 nálezů Ústavního soudu, jenž některá jeho novelizovaná ustanovení shledal neústavními. Vysoký počet novel, spolu s tím, že i další zákonné normy (v počtu kolem 90) reagovaly na souvislosti jejich úpravy s konkursem a vyrovnáním, způsobuje nepřehlednost současné úpravy úpadkového práva. Tato okolnost se v právní praxi projevuje jednoznačně negativně. Přerušení plynulého právního vývoje konkursního práva v období totalitního státu (od roku 1951) způsobilo i to, že nová úprava (z roku 1991) je výrazem určité stagnace, neboť obecný vývoj této právní oblasti vůbec nezasáhl náš právní řád. Přitom právě v období tohoto přerušení došlo k tomu, že z hlediska obecného vývoje byl jeden vývojový stupeň vystřídán dalším, takže změny úprav konkursního práva měly zásadní, koncepční povahu. Tyto změny měly širší společenské a ekonomické příčiny. Právní úpravy, patřící k předchozímu vývojovému stupni, vycházely z toho, že typickým úpadcem je malý podnikatel (obchodník, živnostník), který má jen omezený počet věřitelů. Ti se většinou mohli konkursního řízení přímo zúčastnit a jejich optimálního uspokojení bylo možné dosáhnout zpeněžením úpadcova majetku kus po kuse, a to nejlépe dražbou (teoreticky poskytující nejvyšší výtěžek). Vedle konkursu, který spočívá na likvidačním principu, bylo možné úpadek řešit i sanačním způsobem, a to vyrovnáním, které bylo v popsaných podmínkách funkční. Úpadky drobných podnikatelů také neměly makroekonomické nebo sociální důsledky, a to ani v obdobích jejich častějšího výskytu (např. v dobách hospodářských krizí). Nový vývojový stupeň konkursního práva, který se začal uplatňovat ve druhé polovině 20. století, vychází z toho, že typickým úpadcem se stal střední podnikatel a že úpadky se nevyhýbají ani velkým obchodním společnostem. Tito úpadci mají obvykle několik set nebo i několik tisíc věřitelů, kteří se mohou řízení účastnit jen zprostředkovaně, takže tzv. věřitelské orgány jsou zde nezbytností. Dražební prodej majetku podstaty kus po kuse buď vůbec nepřichází v úvahu, nebo je krajně neefektivní. Hledal se proto jiný způsob uspokojení věřitelů, přičemž v úvahu přicházelo zejména pokračování v provozu úpadcova podniku za současné realizace určitých opatření. Uplatňoval se tím sanační princip, avšak jinými formami než vyrovnáním, které se v nových hospodářských podmínkách již neosvědčovalo. Širší uplatnění sanačního principu umožnilo, aby byl vzat zřetel i na sociální aspekty, které při úpadcích větších podnikatelů rovněž vyžadují řešení. Další společenskou skutečností ovlivňující moderní úpravy konkursního práva je značný nárůst úpadků, které se netýkají podnikatelů (tzv. spotřebitelské úpadky). Dochází k němu v souvislosti s rozvojem splátkových (či obecněji úvěrových) obchodů. Tyto úpadky představují (při jejich větším počtu) sociální problém. Je tomu tak proto, že možnosti uspokojení věřitelů jsou (se zřetelem k osobám dlužníků a jejich typovým majetkovým poměrům) při nich omezené, zvláště však proto, že v konkursu neuspokojenými pohledávkami jsou spotřebitelé (úpadci) po skončení konkursu nepřiměřeně a dlouhodobě zatěžováni. 62 APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

5 Nové vývojové tendence se poprvé objevily v zákoně zvaném Bankruptcy Law, vydaném v roce 1978 v USA. Tento zákon se stal více či méně vzorem i pro úpravu konkursního práva v jiných státech. Principy této úpravy ovlivnily i evropské právo, zejména nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení. Náš právní řád mohl reagovat na moderní trendy vývoje konkursního práva jen zcela omezeně. Umožnil vytváření věřitelských orgánů, úprava vztahů těchto orgánů k jiným procesním subjektům však kolísala. Umožnil dále, aby prohlášením konkursu nekončil provoz úpadcova podniku, aniž by ovšem šlo o samostatný způsob řešení úpadku; úprava této otázky pouze v rámci konkursu naopak vedla k preferenci pohledávek souvisejících s provozem úpadcova podniku (jako pohledávek za majetkovou podstatou) a působila proti uspokojování pohledávek ostatních (konkursních) věřitelů. Nové způsoby řešení úpadku na základě sanačního principu nebyly do našeho právního řádu promítnuty. Tím, že naše konkursní právo dostatečně nereagovalo na moderní vývojové trendy, docházelo k určitému zaostávání za potřebami hospodářského vývoje, jakož i k odchylkám oproti srovnatelným právním řádům. Nepřizpůsobení se obecnému vývoji zpočátku bylo podmíněno objektivními faktory, zejména faktory ekonomické povahy. Také mnohé z nedostatků právní úpravy byly tehdy vysvětlitelné přetržením kontinuity v právním vývoji. V současné době je však úprava obsažená v zákonu o konkursu a vyrovnání, ve znění jeho novel, právem považována za úpravu nedostatečnou, nereagující odpovídajícím způsobem na ekonomické a společenské požadavky, nedokonalou a v některých ohledech problematickou i po právní stránce. Za zcela základní nedostatek dnešní úpravy je třeba považovat naprostou převahu likvidační formy nad formou sanační. Zatímco konkursů ročně napadá kolem 4 tisíc, roční nápad vyrovnání představuje jen několik desítek (a to i po zmírnění požadavků na nabídku vyrovnání podle novely zákona o konkursu a vyrovnání provedené zákonem č. 105/2000 Sb.). Poukazuje se na to, že tento jev je objektivně podmíněn změnami ve složení typických úpadců. Jeho působení je však po mnoha stránkách negativní, mimo jiné i v tom, že dlužníci se brání řešení svého úpadku. Naše úprava zcela nedostatečně diferencuje mezi způsoby řešení úpadku. Zde nejde jen o naprostou převahu konkursů nad vyrovnáními, ale i o to, že kromě konkursu a vyrovnání tato úprava jiné způsoby řešení úpadku nezná. Proto též nejsou respektovány některé situace vyžadující zvláštní přístup; jde zejména o úpadky, které mají hromadné účinky (zejména o úpadky bank a jiných finančních institucí), dále o úpadky nepodnikatelů (spotřebitelské úpadky) a o zvláštní řešení nepatrných konkursů. S tím souvisí i to, že nedostatečné rozlišování způsobů řešení úpadku neumožňuje ochranu tzv. poctivého dlužníka (tj. dlužníka, který si úpadek sám nepřivodil a který k řešení úpadku přistoupil včas a náležitě, čímž svým věřitelům poskytl šanci dosáhnout vyšší míry uspokojení jejich pohledávek). 9) 9) Důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu jako tisk č. 1120/0 je uložena v digitálním archivu na oficiálních internetových stránkách Poslanecké sněmovny České republiky sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1120&ct1=0 APLIKOVANÉ PRÁVO 2/

6 1.2 Krátké nahlédnutí do zahraničí Osobní bankrot je poměrně běžným nástrojem řešení platební neschopnosti soukromých osob ve většině západoevropských zemí i v USA. V našem zákoně sice osobní bankrot existoval i dříve, ale jeho vyhlášením dlužník nic nezískal i nadále byl za dlužníka považován a zákon neošetřoval ani možnost uhradit část dluhu. Podle zákona o konkurzu a vyrovnání 10) dlužník mohl získat osvobození od dluhů pouze nuceným vyrovnáním v rámci konkurzu anebo vyrovnáním, přičemž tyto instituty byly oproti konkurzu využívány jen minimálně, což vedlo k tomu, že v insolvenčním zákoně již obsaženy nejsou a byly nahrazeny právě oddlužením Americké právo Ve Spojených státech amerických stojí problematika bankrotů v popředí. Nasvědčuje tomu i to, že podle článku 1 Ústavy Spojených států je konkursní právo upraveno federálním zákonem, který je nadřazen jakémukoliv zákonu jednotlivých států. Dlužník se může dostat do úpadku tehdy, když není schopen platit své nezajištěné již splatné dluhy a přitom nemusí být ani předlužen. Americký zákon o bankrotu je koncipován tak, aby chránil dlužníka-spotřebitele před útoky věřitelů a umožnil mu, ale jen v případě že má poctivé úmysly, nový start prostřednictvím odepsání nedobytných pohledávek. Podnikům tento zákon poskytuje ochranu před věřiteli v době, kdy se podnik snaží reorganizací předejít úplnému zániku a je zde možnost, že bude moci existovat i nadále. V případě, že naděje na záchranu podniku je příliš malá, poskytuje zákon o bankrotu pravidla na provedení likvidace společnosti a chrání věřitele před nepoctivostí úpadce i před ostatními věřiteli. V roce 1978 přijal Kongres novelu zákona o bankrotu, tzv. Bankruptcy Reform Act. 11) Podle ní se rozlišují tři typy úpadku: s likvidací majetku dlužníka (tzv. přímý bankrot), s reorganizací dluhu fyzické osoby (jakási restrukturalizace dluhů) a s reorganizací podniku. Tento zákon se stal vzorem pro reformu konkursního práva téměř ve všech evropských průmyslově vyspělých zemích. Informaci o bankrotu a jeho způsobu mohou finanční instituce získat z úvěrového registru. Proces oddlužení se netýká některých specifických pohledávek jako alimenty, pohledávky za státem či studentské půjčky. 12) Bankrot je ve Spojených státech, stejně jako u nás a v německo-rakouské právní oblasti, upraven jedním zákonem, vztahujícím se na fyzické i právnické, osoby, podnikatele i běžné občany. Tím se liší např. od francouzské právní úpravy, která uplatňuje jiné zákony pro podniky a jiné pro ostatní dlužníky. 13) 10) Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. 11) ( :26) 12) ( :26). Dále potom v USA nemohou být předmětem oddlužení závazky, které vznikly v souvislosti s podvodem, nedbale rozvržené dluhy, závazky v důsledku smrti či újmy na zdraví způsobené v souvislosti s provozováním motorového vozidla, podvodná písemná prohlášení o finančních záležitostech apod. Naše právní úprava takové omezení nemá a zřejmě až praxe ukáže, zda je třeba je nastavit. 13) Kuča, R.: Bankrot: americká inspirace. In: Právní rozhledy, č. 2, 1996, s APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

7 1.2.2 Německé právo Také německá úprava, založená až do roku 1994 na klasickém typu konkursu, prošla pod vlivem moderního amerického pojetí kompletní rekodifikací. V roce 1994 byl přijat nový insolvenční řád, který nahradil starý konkursní řád z roku Tato nová právní úprava však nabyla účinnosti až v roce ) Německý insolvenční řád je rozdělen na dvě části, a to část obecnou, která upravuje celé řízení, a na část zvláštní, v níž jsou upravena řešení, která se od běžného postupu odlišují. V prvé části všeobecné nalezneme klasické konkursní řízení včetně likvidace a rozdělení výtěžku na principech, jež odpovídají naší předchozí právní úpravě. 15) V části zvláštní jsou pak upravena speciální řešení, jako konkursní plán, vlastní správa, oddlužení, spotřebitelské konkursní řízení a ostatní malá řízení a další zvláštní malá řízení (o pozůstalosti a o bezpodílovém spoluvlastnictví). 16) Srovnáme-li úpravu osobního bankrotu v ČR a v Německu, největší rozdíl najdeme ve výši měsíční částky, která dlužníkovi zůstane. V ČR se jedná o životní minimum, zatímco v Německu to závisí na výši vydělané částky, což je pro dlužníka více motivující. Oddlužení, jakožto nový nástroj insolvenčního práva, je převzat z práva německého a jeho účel je více sociální než ekonomický. Insolvenční zákon je v našem právním řádu novinkou, nemáme proto téměř žádné zkušenosti s jeho fungováním jako celkem. Stejně tak i s praktickou aplikací oddlužení jsme se zatím nesetkali. 17) Nové insolvenční zákony byly přijaty také např. v Maďarsku, Estonsku, Lotyšsku, Polsku, Rusku, Litvě, Rumunsku, Slovinsku a na Slovensku, když tyto země nepostupovaly vždy v konkrétních otázkách koncepce těchto zákonů jednotně. Některé z nich zpracovaly své zákony již na počátku 90. let. 1.3 Jak je chápán úpadek Podle ustanovení 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů, 18) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen plnit. Je tedy v úpadku formou platební neschopnosti. Definice úpadku ve formě platební neschopnosti je nyní záměrně strukturována tak, aby při její praktické aplikaci nedocházelo k záměně nebo opomenutí některého ze tří zá- 14) Text německého insolvenčního řádu (Insolvenzordnung- InsO) je možno nalézt např. na internetových stránkách ( :11). 15) Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. 16) Raban, P.: Moderní pojetí konkursu a jeho obraz v některých světových insolvenčních systémech. In: Právní rozhledy, č. 9, 2002, s ) Havel, B.: Oddlužení zbraň nebo hrozba?. In: Právní rozhledy, č. 2, 2007, s ) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 1121/2004, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 5, 2007, s. 386: Má-li dlužník splnit peněžitý závazek více věřitelům společně a nerozdílně, není tím ve smyslu ustanovení 1 odst. 2 věty první zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, splněna podmínka více věřitelů dlužníka. ; dále viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 377/2002, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 11, 2004, s APLIKOVANÉ PRÁVO 2/

8 kladních znaků této formy úpadku. Jedním z nejpodstatnějších znaků této formy je časový faktor, který lze definovat jako dobu trvání platební neschopnosti. V novém insolvenčním zákoně zvítězil trend, že pro určení existence úpadku je potřebné, aby byl dlužník v prodlení s plněním svých splatných závazků po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti peněžité pohledávky. Doba 30 dnů nebyla vybrána náhodně, přičemž v kontextu s ní bývá odkazováno na ustanovení 369a obchodního zákoníku, tedy na vznik práva na zaplacení úroku z prodlení. Stejně tak nelze pominout skutečnost, že slovenský zákon č. 7/2005 Z. z., o konkursu a restrukturalizaci, v platném znění, počítá ve svém 3 odst. 2 se stejným časovým faktorem pro určení úpadku ve formě platební neschopnosti jako insolvenční zákon. Zastavíme-li se u ustanovení 369a obchodního zákoníku, třeba dodat, že zakotvením tohoto ustanovení do obchodního zákoníku náš zákonodárce toliko splnil povinnosti členského státu EU a zavedl tak do českého právního řádu principy směrnice 2000/35 Evropského parlamentu a Rady ze dne o boji proti opožděným platbám v obchodním styku. Hlavním cílem přijetí této směrnice bylo omezit neúměrně dlouhé prodlevy v placení, které způsobují zejména malým a středním podnikatelům finanční problémy a nezřídka vedou i ke vzniku nežádoucí druhotné platební neschopnosti. 19) Dále potom podle ustanovení 3 odst. 2 IZ se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, anebo nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v 104 odst. 1 IZ, 20) kterou mu uložil insolvenční soud. Při zastavení plateb podstatné části peněžitých závazků dlužníka musí jít o objektivní stav, nikoli tedy pouze subjektivní projev vůle dlužníka. Otázkou ale zůstává, jaká část závazků bude považována za podstatnou. Podle autora článku Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění, není možné se domnívat, že podstatná část je synonymem pro většinu. 21) Z logiky věci nelze dospět ke zevšeobecňujícími výkladu tohoto rozsahu, a to již s přihlédnutím k faktu, že každý dlužník je něčím specifický. Z toho důvodu bude potřebné, aby tento rozsah byl posuzován zvlášť v tom kterém insolvenčním řízení s ohledem na charakter podnikatelské činnosti toho kterého dlužníka. Při hodnocení rozsahu zastavených plateb tak bude za podstatnou část peněžitých závazků považován při jejich neplacení 19) Taranda, P.: Nad definicí úpadku v novém insolvenčním zákoně. In: Daňová a hospodářská kartotéka, č. 3, 2007, s ) Ustanovení 104 odst. 1 IZ říká: Podá-li insolvenční návrh dlužník, je povinen k němu připojit a) seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (dále jen seznam majetku ), b) seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (dále jen seznam závazků ), c) seznam svých zaměstnanců, d) listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek. 21) Richter, T.: Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. In: Právní rozhledy, č. 21, 2006, s APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

9 takový rozsah, jenž lze s přihlédnutím k ekonomické pozici dlužníka vyhodnotit jako podstatný. 22) Podle ustanovení 3 odst. 3 IZ je dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou podnikatelem, v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků (všech závazků, nejen těch spatných) převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat. Stav předlužení lze kvalifikovat nejen jako účetní pojem či spíše stav odvíjený z dlužníkova účetnictví, ale i z budoucího výhledu na další možné podnikání dlužníka. 23) Insolvenční zákon myslí i na stav, kdy dlužníkovi úpadek hrozí. O hrozící úpadek se jedná tehdy, lze-li důvodně předpokládat ke všem okolnostem, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (ustanovení 3 odst. 4 IZ). Insolvenční zákon předpokládá, že zahájení řízení z důvodu hrozící platební neschopnosti může být iniciováno pouze z podnětu dlužníka, protože hrozící platební neschopnost může předpokládat nebo odhalit s potřebnou dávkou jistoty jen dlužník. Podle insolvenčního zákona může být tedy v úpadku téměř kdokoliv občan, obchodní společnost, státní podnik, nadace, občanské sdružení, družstvo apod. Postup podle tohoto zákona není však možný např. vůči státu a jeho institucím, obcím a krajům, České národní bance, Všeobecné zdravotní pojišťovně, veřejné vysoké škole a některým dalším subjektům blíže viz ustanovení 6 IZ Výjimky z působnosti zákona. 2. Oddlužení 2.1 Pojem oddlužení Oddlužení je novým způsobem řešení úpadku nepodnikatelských právních subjektů. Právě oddlužení bývá v žargonu, zvláště jde-li o fyzické osoby, ne zcela přesně označováno jako osobní bankrot, nebo také jako tzv. spotřebitelský konkurz. 24) Oddlužení, dalo by se říct, je protipólem toho, co pro podnikatele představuje reorganizace. Reorganizace je v podstatě dohoda dlužníka podnikatele s věřiteli. Oddlužení je nástroj, který má k dispozici dlužník fyzická nebo právnická osoba, která není podnikatelem. Řekneme-li to ještě jinak, musí jít o osobu (dlužníka), která není podnikatelem (ani podnikatelem podle formy) a nemá žádné dluhy z podnikání. 25) 22) Taranda, P.: Nad definicí úpadku v novém insolvenčním zákoně. In: Daňová a hospodářská kartotéka, č. 3, 2007, s ) Kotoučová, J. a kol.:zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s ) Janda, P. - Soukup, M.: Insolvenční zákon. In: Daně a právo v praxi, č. 1, 2007, s ) K tomu také Kozák, J.: Poradna konkurzních novin. In: Konkurzní noviny, č. 3, 2008, s. 1. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/

10 Lze připustit, aby dlužníku fyzické osobě, který nemá dluhy z podnikání, ale jeho podnikatelská činnost je přerušená, bylo povoleno oddlužení. Dlužníku fyzické osobě, který není a nikdy nebyl podnikatelem, ale má dluhy z podnikání, které získal na základě zákonné cesse např. děděním, lze oddlužení povolit, ještě to odpovídá záměru zákonodárce. Ovšem dlužníku, který nabyl dluhy z podnikání smluvně, ač není a nebyl podnikatelem, nelze oddlužení povolit, protože to by odporovalo cíli sledovanému ustanovením 389 IZ. 26) Jak již bylo řečeno, oddlužení je jedním ze způsobů řešení úpadku, při kterém jsou konsolidovány dlužníkovy dluhy tak, aby byli nezajištění věřitelé uspokojeni částečně a zajištění v zásadě zcela a od zbytku dluhů aby byl dlužník osvobozen. 27) Zákon klade důraz na prověření serióznosti dlužníka, kterým má na mysli zejména prověření dlužníkovy věrohodnosti, poctivosti a důvěryhodnosti. Samozřejmě, že se jedná o subjektivní okolnosti případu, které umožňují soudu v případě negativních závěrů návrh na povolení oddlužení zamítnout a tím určité skupiny neseriózních dlužníků dopředu vyloučit. Proto institut oddlužení nelze zneužívat například způsobem, kdy dlužník živnostník si svoje podnikatelské dluhy převede na nepodnikatelské, a to tak, že zruší své živnostenské oprávnění, nebo pokud dluhy vzniknou na základě dlužníkovy majetkové trestné činnosti. 28) 2.2 Návrh na povolení oddlužení a rozhodnutí o něm Oddlužení se vykazuje dvěma základními rysy, jednak tím, že je může navrhnout pouze dlužník nepodnikatel, a jednak také tím, že o jeho povolení nerozhodují věřitelé, ale vždy jen soud. Zákon předpokládá, že návrh na povolení oddlužení může podat pouze dlužník, který nesplňuje definici podnikatele podle obchodního zákoníku. 29) Návrh musí podat spolu s insolvenčním návrhem (návrh na zahájení insolvenčního řízení) na formuláři vydaném Ministerstvem spravedlnosti a dostupném na internetových stránkách Návrh se podává u krajského soudu, v jehož obvodu má dlužník bydliště, a nemá-li bydliště, u krajského soudu, v jehož obvodu se zdržuje. Pokud insolvenční návrh nepodal samotný dlužník, ale některý z věřitelů, může dlužník návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu. Obecně platí, že nepodnikající fyzická osoba, která je v úpadku, nemá povinnost podat insolvenční návrh. 26) Blíže k tomu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2008, sp. zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A-. 27) Havel, B.: Oddlužení zbraň nebo hrozba?. In: Právní rozhledy, č. 2, 2007, s ) spravnipravo_52419 ( :54) 29) Ustanovení 2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění Podnikatelem podle tohoto zákona je: a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku; b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění; c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů; d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. 68 APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

11 Samotný návrh na povolení oddlužení musí obsahovat informace a přílohy, ze kterých plyne, že dlužník má dobrou platební historii, eviduje svůj majetek včetně jeho pořizovacích cen a že má v příštích pěti letech očekávatelné příjmy. K návrhu je možné přiložit prohlášení spoludlužníků nebo ručitelů, vždy však s ověřeným podpisem. A dále je k návrhu třeba připojit případné další listiny vyžadované zákonem. Je zjevné, že zákon klade na návrh velmi přísné formální požadavky, když zejména evidence majetku a informace o jeho pořizovacích hodnotách mohou být pro běžného nepodnikajícího dlužníka komplikované. Nicméně požadavek zákona je rozumný, když dlužník, který není schopen garantovat vlastní poctivost, nemůže využívat výhod osvobození od dluhů. Dlužník může vzít svůj návrh na povolení oddlužení zpět, a to až do okamžiku, kdy insolvenční soud oddlužení schválil ( 404 IZ), když soud zpětvzetí pouze bere na vědomí. Avšak vezme-li dlužník návrh na povolení oddlužení zpět, podle ustanovení 396 odst. 1 IZ soud současně rozhodne o řešení dlužníkova úpadku konkursem. Ustanovení 394 odst. 3 IZ předpokládá, že vzal-li dlužník svůj návrh zpět, nemůže jej podat znovu. Toto se však týká stále téhož řízení, a stanoví tak pouze to, že vzal-li dlužník svůj návrh na povolení oddlužení zpět, nemůže ho v tom samém řízení, které zpětvzetím návrhu nekončí, podat znovu. Toto ustanovení však nikterak dlužníkovi nebrání, aby návrh na povolení oddlužení podal jindy, tedy v jiném insolvenčním řízení týkajícím se jeho osoby. Kromě formálního posouzení návrhu činí soud také přezkum materiální. Soud totiž musí zvážit, zda z okolností případu a dlužníkovy legendy neplyne, že sleduje nepoctivý záměr (včetně toho, že nebude schopen splnit to, k čemu se zavázal) nebo že se chystá uhradit méně, než kolik vyžaduje zákon, a nemá k tomu souhlas věřitelů. Můžeme hovořit o jakémsi testu poctivosti, kdy se zkoumají v zásadě dvě hlediska. Musí být jednak splněn zákonný předpoklad podle ustanovení 395 odst. 1 písm. a) IZ a potom se také zkoumají důvody samotného oddlužení. Test poctivosti probíhá v průběhu řízení, kdy se může zjistit, že určitý dlužník má lehkomyslný přístup k plnění povinností i k celému insolvenčnímu řízení. Vedle nepoctivosti, vyplývající spíše z dlužníkovy minulosti, zákon zohledňuje také jeho případnou okamžitou nedůvěryhodnost a dává soudu možnost návrh zamítnout tehdy, je-li přístup dlužníka k řízení takový, že není rozumně důvodné předpokládat, že by byl ochoten nebo schopen plnit své povinnosti vyplývající z insolvenčního řízení (viz 395 IZ). 31) Pokud soud rozhodne o zamítnutí dlužníkova návrhu na povolení oddlužení, postupuje též podle ustanovení 396 odst. 1 IZ Insolvenční návrh Jak již bylo zmíněno, dlužník, který hodlá řešit svůj úpadek, popřípadě hrozící úpadek oddlužením, musí s insolvenčním návrhem spojit i návrh na povolení oddlužení ( 106 odst. 1 věta první IZ). Stejně tak jako ustanovení 390 odst. 1 věta první říká, že: Návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. 30) Dörfl, L: O osobní bankroty mají dlužníci zájem, často ale u soudu neuspějí. In: Konkurzní noviny, č. 6, 2008, s ) Havel, B.: Oddlužení zbraň nebo hrozba?. In: Právní rozhledy, č. 2, 2007, s. 52. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/

12 Podle ustanovení 103 IZ musí insolvenční návrh kromě obecných náležitostí podání dle ustanovení 42 odst. 4 o. s. ř. 32) obsahovat označení insolvenčního navrhovatele, dlužníka, kterého se návrh týká, popřípadě označení jejich zástupců. V insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Insolvenční návrh je nutné předložit s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal u insolvenčního soudu a aby každý, komu se doručuje, dostal jeden stejnopis. Insolvenční navrhovatel je povinen k insolvenčnímu návrhu připojit předepsané přílohy a listinné důkazy, kterých se dovolává. Přílohy a listiny však nejsou součástí insolvenčního návrhu. Jedná se o obecné ustanovení vymezující obsah insolvenčního návrhu, a na něho navazuje ustanovení 104 IZ, které upravuje náležitosti insolvenčního návrhu to, co je třeba přiložit k insolvenčnímu návrhu, podá-li ho dlužník. V případě, že insolvenční návrh podává, věřitel musí k němu připojit též přihlášku pohledávky. Aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu je pouze ten věřitel, který má za dlužníkem již splatnou pohledávku. Tuto skutečnost lze dovodit z ustanovení 105 IZ, který ukládá věřiteli podávajícímu insolvenční návrh jako přílohu tohoto návrhu předložit soudu přihlášku své splatné pohledávky a tuto pohledávku doložit. Splatnou pohledávku věřitel doloží tak, že k přihlášce pohledávky připojí listiny, ze kterých bude existence takovéto splatné pohledávky jednoznačně patrná. Pro posouzení aktivní legitimace věřitele k podání insolvenčního návrhu není rozhodující, jak dlouho je jeho pohledávka po lhůtě splatnosti (tedy nemusí to být více jak 30 dnů). S tím souvisí i ustanovení 97 odst. 2 IZ, které bylo nově vloženo do insolvenčního zákona (novela zákon č. 296/2007 Sb.), které říká, že: Insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem; jinak se k němu nepřihlíží. Insolvenční návrh musí být bezvadný, tedy musí obsahovat všechny náležitosti, musí být srozumitelný a určitý, jinak ho insolvenční soud bez dalšího odmítne, a to v případě, že se jedná o takové nedostatky, pro které nelze pokračovat v řízení. Může jít o situaci, kdy z údajů uvedených v insolvenčním návrhu nelze osvědčit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Nový insolvenční zákon totiž výslovně vylučuje použití ustanovení 43 odst. 1 o.s.ř., čili soud již nevyzývá účastníka řízení k odstranění vad návrhu nebo k jeho doplnění. 33) V případě odmítnutí insolvenčního návrhu insolvenční řízení končí. 34) 32) Pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno. Je-li účastník zastoupen advokátem, může být podpis advokáta nahrazen otiskem podpisového razítka, jehož vzor byl uložen u soudu, kterému je podání určeno. Podání je třeba předložit s potřebným počtem stejnopisů a s přílohami, tak, aby jeden stejnopis zůstal u soudu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis, jestliže je to třeba. 33) 43 odst. 1 o.s.ř. zní: Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. 34) První rozhodnutí odvolacího soudu v insolvenčním řízení zveřejněné v insolvenčním rejstříku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2008, sp. zn. 1 VSPH 1/2008-A potvrzení 70 APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

13 Stejně se bude postupovat i v případě, že k insolvenčnímu návrhu nejsou připojeny zákonem požadované přílohy, nebo pokud tyto přílohy neobsahují stanovené náležitosti, s tím rozdílem, že v tomto případě nejdříve soud určí insolvenčnímu navrhovateli lhůtu k doplnění. Teprve nebude-li insolvenční návrh ve stanovené lhůtě doplněn, insolvenční soud jej odmítne. Insolvenční navrhovatel může vzít také insolvenční návrh zpět až do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu. Jiné rozhodnutí o insolvenčním návrhu upravuje ustanovení 142 IZ. 2.3 Povolení oddlužení Předtím než soud oddlužení usnesením povolí, může vyzvat navrhovatele/ dlužníka k doplnění či opravě návrhu (neobsahuje-li návrh na povolení oddlužení všechny náležitosti, nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý). Návrh na povolení oddlužení může být také odmítnut, protože byl podán opožděně, osobou neoprávněnou, nebo nebyl doplněn, a to i přes výzvu soudu, dále může soud návrh zamítnout, protože lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr, hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je menší než 30% (pokud není získán souhlas těchto věřitelů), či byl návrh podán osobou, o jejímž návrhu bylo již dříve rozhodnuto, anebo z důvodu lehkomyslného nebo nedbalého přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Případně může dojít ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení dle ustanovení 394 IZ. V případě, že soud o návrhu na povolení oddlužení rozhodne jinak než tím, že ho povolí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (ustanovení 396 odst. 1 IZ). Domnívám se, že význam obratu soud současně rozhodne o řešení dlužníkova úpadku konkursem je možné vykládat více způsoby. Současně totiž může znamenat, že to nemusí být učiněno jedním rozhodnutím, ale v zákonné lhůtě stanovené v ustanovení 316 odst. 5 IZ (15 dnů). Do úvahy připadá totiž i teoretická možnost, že by dlužníkův úpadek mohl být řešen reorganizací. 2.4 Způsoby provedení oddlužení Zákon nabízí dva možné způsoby provedení oddlužení, a to zpeněžením majetkové podstaty (jednorázovým vyrovnáním z prodaného majetku dlužníka), nebo plněním splátkového kalendáře. Zpeněžení majetkové podstaty se týká dlužníkova majetku do okamžiku, kdy soud povolí oddlužení prodej majetku, který dlužník nabyl v minulosti. Na zpeněžení majetkové podstaty se užije ustanovení insolvenčního zákona vztahující se na konkurs. 35) Poté, co insolvenční správce zpeněží majetek dlužníka, se postupuje dle ustanovení insolvenčního zákona upravujícího konečnou zprávu a rozvrh v konkursu. Dispoziční oprávnění k majetku, který dlužník získá po schválení odusnesení soudu prvního stupně 1GAAKAAAuiBAAG ( :38) 35) Kozák, J.: Poradna konkurzních novin. In: Konkurzní noviny, č. 2, 2008, s. 3. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/

14 dlužení, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dlužník. Naopak plnění splátkového kalendáře zasahuje dlužníkův majetek především do budoucna pohledávky zajištěných věřitelů se uspokojí z výtěžku zpeněžení zajištění a současně po dobu 5 let plní dlužník pohledávky nezajištěných věřitelů podle daného (schváleného) poměru. Své nezajištěné věřitele dlužník průběžně měsíčně poměrně uspokojuje ze svých příjmů, a to v rozsahu, v jakém z těchto příjmů mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojovány přednostní pohledávky vymezené v ustanovení 279 odst. 2 občanského soudního řádu. Po právní moci rozhodnutí má dispoziční oprávnění ke svým příjmům dlužník, který však musí s těmito příjmy naložit v souladu s rozhodnutím o schválení oddlužení. Se splácením jednotlivých plateb se dlužník nesmí dostat do prodlení delšího než 30 dnů, pokud se tak stane, je automaticky sankcionován nařízením konkursu. Totéž platí i o dispozičním oprávnění dlužníka k majetkové podstatě s výjimkou majetku, který slouží k zajištění. Ten je zpeněžen insolvenčním správcem a výtěžek je vydán zajištěnému věřiteli. Významným momentem v rámci rozhodování o způsobu provedení oddlužení dlužníka je samotné hlasování věřitelů. Hlasovat mohou věřitelé jak na schůzi věřitelů, tak mimo schůzi věřitelů, a to jak po zahájení insolvenčního řízení, tak i před zahájením insolvenčního řízení. Nejvýznamnější skutečností však je to, že právo hlasovat o způsobu provedení oddlužení mají pouze nezajištění věřitelé. Zajištění věřitelé nemají právo hlasovat ani v rozsahu, ve kterém je podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky. Právo hlasovat o způsobu provedení oddlužení je též odepřeno osobám blízkým a osobám, jež tvoří s dlužníkem koncern. Nezajištění věřitelé rozhodují o návrhu prostou většinou hlasů počítanou podle výše jejich pohledávek. Souhlas věřitele s oddlužením je konečný a věřitel není oprávněn tento svůj souhlas změnit. K výsledku hlasování soud přihlíží při rozhodování o návrhu. 2.5 Subjekty insolvenčního řízení a dohled nad dlužníkem Co jsou to procesní subjekty insolvenčního řízení? Můžeme za ně označit všechny osoby, jimž jsou v procesu ukládána nějaká práva a povinnosti. Jedná se o insolvenční soud, dlužníka, věřitele, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku, insolvenčního správce, státní zastupitelství a likvidátora dlužníka (druhy procesních subjektů). Účastníky insolvenčního řízení jsou potom dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníkovi. Jiné osoby uplatňující své právo v insolvenčním řízení mohou být také účastníky insolvenčního řízení, ale jen po dobu, po kterou insolvenční soud o tomto právu jedná a rozhoduje. Asi nejdůležitějším subjektem insolvenčního řízení je insolvenční soud, a to především vzhledem k částečně veřejnoprávnímu charakteru insolvenčního řízení. Věcná příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně v insolvenčním řízení je dána ustanovením 9 odst. 4 o. s. ř. 36) Místní příslušnost soudu se určí 36) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění. 72 APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

15 podle pravidla obsaženého v ustanovení 85 a 85a o. s. ř. 37) Tato příslušnost je dána i v incidenčních sporech sporech vyvolaných insolvenčním řízením. V insolvenčním řízení nelze využít ustanovení 87 o.s.ř. o příslušnosti dané na výběr, stejně tak nelze uplatit odlišnou příslušnost podle ustanovení 88 o. s. ř., např. dle místa nemovitosti dlužníka, protože se jedná o vypořádání veškerého majetku dlužníka. V insolvenčních řízeních v prvním stupni rozhoduje samosoudce. Jako soud odvolací potom slouží Vrchní soud v Praze nebo v Olomouci, a ty již rozhodují v senátech. Dalším, pro insolvenční řízení typickým procesním subjektem je insolvenční správce. Insolvenční správce je osoba fyzická nebo právnická, která se ustanovuje ze seznamu insolvenčních správců, který vede Ministerstvo spravedlnosti. Tento seznam je rovněž přístupný na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti Novinkou je, že do seznamu lze zapsat jen fyzickou osobu, která prokáže odbornou způsobilost o insolvenčním právu. Pokud jde o veřejnou obchodní společnost v postavení insolvenčního správce, musí ji tvořit osoby, které tuto odbornou způsobilost rovněž prokáží. I nadále platí, že insolvenčním správcem může být i osoba mimo seznam, pokud splňuje obecné a kvalifikační předpoklady pro zápis do seznamu a se svým ustanovením souhlasí. 38) Insolvenční správce je povinen při výkonu své funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Všechny osoby, které uplatňují svá práva vůči dlužníku, se označují souhrnným výrazem věřitelé. Věřitelé jsou také jedním z druhů procesních subjektů. Z důvodu, že se do insolvenčního řízení může přihlásit větší počet věřitelů, ustavují se v tomto řízení orgány věřitelů. Věřitelskými orgány jsou schůze věřitelů, věřitelský výbor a zástupce věřitelů. Dohled nad dlužníkem v průběhu oddlužení vykonávají shora zmíněné subjekty, a to insolvenční správce, soud i věřitelé (věřitelský výbor). Dlužník je totiž povinen každých šest měsíců (k a ) předkládat všem třem zmíněným subjektům přehled příjmů za uplynulých šest měsíců. Riziko tohoto způsobu řešení oddlužení ovšem představuje možné zatajování některých příjmů dlužníkem, např. z práce na černo atd. 39) 2.6 Schválení či neschválení oddlužení Další fází tohoto řízení je rozhodnutí soudu o tom, zda oddlužení schvaluje či nikoli. Důvodem pro neschválení oddlužení insolvenčním soudem může být to, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvod- 37) Ustanovení 85 odst. 1, 2, 3 o.s.ř. říká: (1) Nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. (2) Obecným soudem fyzické osoby, která je podnikatelem, je ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů okresní soud, v jehož obvodu má místo podnikání; nemá-li místo podnikání, určuje se její obecný soud podle odstavce 1. (3) Obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo. 38) Pohl, T.: Základní principy nové právní úpravy řešení úpadku v České republice, In: Bulletin advokacie, č. 11, 2007, s ) spravnipravo_52419 APLIKOVANÉ PRÁVO 2/

16 ňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle ustanovení 395 IZ. Jestliže však insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. V případě, že soud povolené oddlužení schválí, vydá o tom usnesení, jehož náležitosti jsou podrobně upraveny v ustanovení 406 IZ. Proti tomuto rozhodnutí se může odvolat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu provedení oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným v průběhu řízení soud nevyhověl. Schváleným oddlužením jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé, a to včetně věřitelů, kteří s oddlužením nesouhlasili, nebo o něm nehlasovali. 2.7 Účinky schváleného oddlužení Okamžikem zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku nastávají odlišné účinky podle toho, jakým způsobem má být oddlužení řešeno. Byl-li schválen splátkový kalendář, dispozičních práv s majetkem se ujímá opět dlužník s tím, že plní splátkový kalendář způsobem a ve výši stanoveným rozhodnutím soudu. Je-li však oddlužení řešeno prodejem majetkové podstaty, dlužník se stává osobou oprávněnou nakládat pouze s majetkem, který získal po schválení oddlužení pravidlo obsažené v 407 odst. 2 IZ zde neplatí. Majetkovou podstatu zpeněžuje insolvenční správce podle pravidel daných pro konkurs, stejně tak insolvenční správce postupuje podle obdobných pravidel při rozdělování výtěžku zpeněžení. Majetek, který je předmětem zajištění, i nadále spravuje insolvenční správce a provede zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu. V praxi vyvstala otázka, zda ustanovení 398 odst. 3 věta poslední je kogentní či dispozitivní. Názor vyslovený B. Havlem, autorem článku Oddlužení zbraň nebo hrozba? zní: Zvláštní režim má majetek, který je předmětem zajištění, ten i nadále spravuje insolvenční správce a provádí buď zpeněžení, nebo, z důvodu mnou dovozované dispozitivnosti 398 odst. 3 InsZ, jinak realizuje/kontroluje v oddlužení schválenou dohodu se zajištěným věřitelem. 40) Další otázkou, která se objevila v souvislosti s používáním nového insolvenčního zákona je, zda dobu pěti let stanovenou v ustanovení 398 odst. 3 IZ, po kterou je dlužník povinen splácet, lze zkrátit, a to za předpokladu, že dlužník zaplatí k čemu se zavázal (tedy např. jen 30 % svých závazků). Podle mého názoru je tato doba neměnná, ledaže dlužník zaplatí 100 % svých pohledávek nezajištěným věřitelům. 41) V opačném případě není důvod pro ukončení splátkového kalendáře, resp. nelze mít oddlužení za splněné. Povinností dlužníka je splácet po dobu 5-ti let s tím, že musí uspokojit své věřitele v maximální možné míře. Jak již bylo řečeno, dlužník začíná splácet dle splátkového kalendáře, a to k cílové minimální částce 30% z výše pohledávek. Tato částka je minimum, pokud se dlužníkovi naskytne další neočekávaný peněžitý či nepeněžitý příjem (výhra, dědictví, půjčka) jedná se o mimořádnou splátku nad rámec splátkového kalendá- 40) Havel, B.: Oddlužení zbraň nebo hrozba?. In: Právní rozhledy, č. 2, 2007, s ) K tomu také Holešínský, P. Politzer, T. Strnad, M.: Nové insolvenční právo v české republice (II. část). In: Právní rádce, č. 12, 2007, s. IX XII. 74 APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

17 ře, kterou dlužník musí použít ke splácení. Maximální částka je tedy 100% výše pohledávek. Dále je dlužník v souladu s ustanovením 412 insolvenčního zákona po dobu trvání účinků schváleného oddlužení plněním splátkové kalendáře povinen: vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat; hodnoty získané dědictvím a darem zpeněžit a jejich výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře; bez zbytečného odkladu oznámit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru každou změnu svého bydliště nebo sídla a zaměstnání; vždy k 15. lednu a k 15. červenci kalendářního roku předložit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců; nezatajovat žádný ze svých příjmů a na žádost insolvenčního soudu, insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předložit k nahlédnutí svá daňová přiznání za období trvání plánu oddlužení; neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody; nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit. V souladu s výše uvedeným a v souladu s ustanovením 412 odst. 3 insolvenčního zákona je po dobu trvání účinků oddlužení formou splátkového kalendáře jakýkoliv úkon dlužníka, který nebyl schválen insolvenčním správcem a který by znamenal odmítnutí daru či dědictví, či zkrácení dědického podílu, neplatný. Ustanovení 413 IZ stanoví, že řádné splnění oddlužení bere insolvenční soud na vědomí rozhodnutím a současně rozhodne o nákladech a odměně insolvenčního správce a zprostí ho funkce. Právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí. 2.8 Osvobození dlužníka od placení pohledávek Insolvenční soud po 5 letech, kdy dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti, které mu byly soudem uloženy, toto vezme na vědomí a ukončí řízení o oddlužení, jak je již shora uvedeno. Poté je dlužník oprávněn podat soudu návrh na osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (osvobození se vztahuje na všechny věřitele, takže i na ty, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na ty, kteří své pohledávky nepřihlásili, ač tak učinit měli; dále potom se toto osvobození vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu). Soud o osvobození od placení pohledávek dlužníkem vydá usnesení, a to po předchozím slyšení dlužníka. Toto právo dlužníka je tedy nárokové. Znamená to jediné věřitelům zaniká nárok (zaniká vymahatelnost těchto pohledávek) a tyto nesplacené pohledávky se tak stávají naturálními obligacemi a dále jako tyto naturální obligace trvají. Dlužníkovi jsou tedy smazány všechny dluhy z minulosti až do okamžiku schválení oddlužení. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/

18 Mimořádně může insolvenční soud v souladu s ustanovením 415 insolvenčního zákona, které tvoří výjimku z osvobození od dluhů, též osvobodit dlužníka od placení pohledávek v rozsahu, ve kterém dlužník nedodržel uspokojení nezajištěných věřitelů (tj. min. 30 % hodnoty pohledávky), nebo nedosahuje-li dlužníkova celá úhrada nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. A to pouze na návrh dlužníka, po slyšení dlužníka a insolvenčního správce, pokud dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Výše uvedené osvobození dlužníka od hrazení zbytku pohledávek zahrnutých do oddlužení může být insolvenčním soudem odejmuto nebo může zaniknout (viz 417 IZ). Insolvenční soud dlužníkovi odejme osvobození od hrazení zbytku pohledávek na návrh některého z dotčených věřitelů v případě, že vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům. Tento návrh musí být podán do 3 let od pravomocného přiznání osvobození a musí být podán věřitelem, který nemohl takovou námitku uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku. Odejmutím osvobození však nezanikají účinky schváleného oddlužení, dlužník bude sice oddlužen, avšak bez výhod osvobození. Přiznané osvobození zaniká, byl-li dlužník do 3 let od právní moci rozhodnutí o něm pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým podstatně ovlivnil schválení nebo provedení oddlužení anebo přiznání osvobození, případně kterým jinak poškodil věřitele. 2.9 Zrušení schváleného oddlužení Poté, co bylo oddlužení rozhodnutím insolvenčního soudu schváleno, může ovšem nastat situace, že soud usnesením schválené oddlužení zruší. Toto usnesení insolvenční soud vydá zejména v případě, že dlužník neplní podstatné povinnosti uložené mu rozhodnutím o schválení oddlužení, či v případě, že plnění, ke kterému se dlužník zavázal, nebude možné splnit (čili nebude možné splnit podstatnou část splátkového kalendáře). Schválené oddlužení může soud zrušit i v případě, že v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníkovi po schváleném plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu 30 dnů po splatnosti anebo to navrhne sám dlužník. Současně s rozhodnutím o zrušení schváleného oddlužení insolvenční soud rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. 3. Oddlužení a manželé Jak je to v případě manželů, kteří chtějí podat insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, a to především v případě, kdy manželství trvá trvá tedy i společné jmění manželů a toto není vypořádané. Co všechno tvoří spo- 42) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. 76 APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

19 lečné jmění manželů, nalezneme v ustanovení 143 odst. 1 OZ 42). Jedná se o majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství a o závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství. Z těchto dvou kategorií existuje řada výjimek, čili co společné jmění manželů netvoří. V případě, že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podá pouze jeden z manželů, insolvenční řízení se vztahuje pouze na závazky týkající se daného manžela a závazky společné (které ovšem v návrhu na povolení oddlužení musí být uvedeny). Do insolvenčního řízení se tak automaticky nevtahuje druhý manžel. To, že návrh na povolení oddlužení musí dle ustanovení 392 odst. 3 věta druhá IZ podepsat i dlužníkův manžel, znamená, že výslovně souhlasí s povolením oddlužení. Stejně tak věřitelé nemohou do insolvenčního řízení přihlásit pohledávku, která vznikla vůči druhému manželovi. 43) V případě povolení a schválení oddlužení, a to plněním splátkového kalendáře, lze do tohoto splátkového kalendáře zahrnout i příjmy druhého manžela, který insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužen nepodal. Lze to ale učinit pouze v případě, že se tento manžel (stejně tak jako jakákoli třetí osoba) zavázal poskytovat druhému manželovi pravidelný finanční obnos, a to právně závazným a soudně vynutitelným právním úkonem. Může se jednat o jednostranný, nebo také o dvoustranný právní úkon (např. 842 OZ). Podají-li oba manželé insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení každý na zvláštním formuláři, je třeba, aby u společných závazků byla požadována garance uhrazení min. 60 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Hodnota plnění, kterou by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, musí být vyšší než 30 % jejich pohledávek (tito věřitelé mohou souhlasit s nižším plněním), podmínka 30 % pro vstup do oddlužení se posuzuje tedy u každého z manželů zvlášť. Věřitelé se však mohou rozhodnout, že oddlužení u jednoho z manželů bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty a u druhého plněním splátkového kalendáře. Skladba majetku u každého z manželů může být odlišná, stejně tak jako skladba jejich závazků. Bude-li však schváleno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, je třeba, aby bylo společné jmění manželů vypořádáno ( 408 odst. 1 IZ). 44) Jedná-li se o společný závazek manželů a návrh na povolení oddlužení podal pouze jeden z nich, osvobození od placení zbytku pohledávek přiznané po skončení oddlužení se nevztahuje i na druhého manžela. Vzhledem k rozdílné majetkové 43) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 31 Odo 677/2005, publikováno v Právních rozhledech č. 21, 2007, s. 792 (číslo judikátu PR 21/2007) Splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno. 44) 408 odst. 1 IZ říká: O účincích schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí ohledně majetku náležejícího do majetkové podstaty v době schválení oddlužení obdobně ustanovení tohoto zákona o účincích prohlášení konkursu. Dispoziční oprávnění k majetku, který dlužník získá po schválení oddlužení, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužník. APLIKOVANÉ PRÁVO 2/

20 situaci manželů to není ani žádoucí. Navíc přiznání osvobození nezakládá zánik zbytku pohledávky, ale její proměnu v naturální obligaci. Obecně lze říci, že společné oddlužení manželů není možné. Manželé mohou do úpadku spadnout nezávisle na sobě, a proto není možné spojit jejich návrhy do jednoho řízení. Majetkové vztahy mezi manželi jsou natolik složité, že společný úpadek není v zákoně upraven. 4. Insolvenční rejstřík Novinkou, kterou přinesl nový insolvenční zákon je, že insolvenční řízení podléhá zveřejňování v insolvenčním rejstříku. Co je to vlastně insolvenční rejstřík? Insolvenční rejstřík je informační systém veřejné správy, jehož správcem je Ministerstvo spravedlnosti ČR a obsahuje seznam insolvenčních správců, seznam dlužníků a insolvenční spisy. Tento rejstřík je veřejně přístupný, s výjimkou určitých, insolvenčním zákonem stanovených údajů (viz dále) a každý má právo do něj nahlížet a pořizovat si z něj kopie a výpisy. Právní úprava insolvenčního rejstříku je tedy ovládána principem publicity, a to publicity formální. 45) Zápisy do insolvenčního rejstříku nemají konstitutivní povahu. Nejde tedy o obdobu obchodního rejstříku. Zákon předpokládá zveřejňování podání, rozhodnutí a dalších informací, o kterých to stanoví tento zákon, když se však zejména dlužníků fyzických osob týkají zvláštnosti, které nejsou zcela zřetelné. Insolvenční rejstřík má tedy též funkci informativní, takže je jeho prostřednictvím možné seznámit se se soudním spisem, zahrnuje také seznam dlužníků a seznam insolvenčních správců. Zvláštnosti týkající se dlužníků fyzických osob spočívají především v údajích, které nejsou veřejně přístupné. Ustanovení 422 IZ totiž předpokládá, že soud nezveřejní některé osobní údaje o fyzické osobě, pokud ho o to tato fyzická osoba rovnou v samotném podání požádá. Jméno a příjmení fyzické osoby, která podá takovou žádost, se v insolvenčním rejstříku zveřejní vždy. Tato konstrukce pak vede nejen k tomu, že každý dlužník fyzická osoba, která mnohdy nemá potřebné odborné znalosti, je nucena k vyšší obezřetnosti, ale také k tomu, že soud návrhu vyhovět nemusí a výsledná podoba insolvenčního rejstříku se může dostat do rozporu s pravidly na ochranu osobních údajů. Obdobně nepůsobí nejvhodněji dikce 425 IZ, který předpokládá vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníků uvedených v insolvenčním rejstříku a znepřístupnění ostatních údajů po uplynutí 5 let od nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bylo skončeno insolvenční řízení. Zůstává tedy otázkou, jak bude veřejnost při zjišťování kredibility či věrohodnosti určitého dlužníka zjišťovat, zda byl nebo nebyl v insolvenčním řízení. Odpověď je nasnadě, byť nikoliv podle insolvenčního práva 45) Stejně tak je tomu i u rejstříku obchodního, když tam je právní úprava ovládána principem formální i materiální publicity. Blíže k tomu Eliáš, K. Bejček. J. Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008