MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2009 MARCELA HENSLEROVÁ

2 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Porovnání přirozené plemenitby a inseminace v chovu koní Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. Ing. Iva Jiskrová, Ph. D. Vypracovala: Marcela Henslerová Brno 2009

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Porovnání přirozené plemenitby a inseminace v chovu koní vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně. v dne.. podpis bakaláře

4 PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucí práce doc. Ing. Ivě Jiskrové, Ph. D. za odborné vedení, poskytnuté informace a pomoc při získávání podkladů k bakalářské práci. Dále bych chtěla poděkovat Ing. Ireně Komzákové za poskytnutí materiálů. Také bych poděkovala svým rodičům za podporu a umožnění studia na vysoké škole.

5 ABSTRAKT Název práce: Porovnání přirozené plemenitby a inseminace v chovu koní Autor: Marcela Henslerová V práci je charakterizována plemenitba a jsou zde uvedeny jednotlivé metody a způsoby plemenitby s jejich stručným popisem. Dále se tato práce zabývá charakteristikou přirozené plemenitby, ve které jsou uvedeny jednotlivé způsoby připouštění. Je zde také charakterizováno umělé oplodnění klisen s popisem jednotlivých druhů inseminace. Součástí práce je také charakteristika reprodukčního cyklu klisen, ve které jsou popsány kapitoly od pohlavních orgánů klisen, přes říji až ke zmetání. Předmětem této bakalářské práce bylo popsat a zhodnotit reprodukční ukazatele podle diplomových prací KŘÍŽOVÉ (1994), BRANDOVÉ (2004) a ZAVADILOVÉ (2006). Dále je zde navržena metodika pro praktické srovnání přirozené plemenitby a jednotlivých způsobů inseminace na základě vybraných reprodukčních ukazatelů a také výběr chovných zařízení pro shromažďování dat o připouštění klisen, kde bude probíhat experiment v letech 2010 a Klíčová slova: koně, plemenitba, inseminace, připouštění

6 ABSTRACT Title: Comparison of mating and insemination in horse husbandry Author: Marcela Henslerová The work is characterized by breeding and are given various methods and ways of breeding with their brief description. Furthermore, this work deals with the characteristics of mating, which are set out various ways of acknowledging. There is also characterized by artificial insemination mares with a description of each type of insemination. Part of this work is also characteristic of the reproductive cycle of mares, which are described in the chapter of the genital organs mares over oestrus to the abortion. The purpose of this work was to describe and evaluate the reproductive performance under theses KŘÍŽOVÁ (1994), BRANDOVÁ (2004) and ZAVADILOVÁ (2006). There is a proposed methodology for practical comparison of mating and different methods of insemination on the basic of selected indicators of reproductive choice and breeding facilities for the collection of data on the reproduction of mares, which will run the experiment in 2010 and Keywords: horses, the breeding, insemination, acknowledging

7 OBSAH 1. ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Plemenitba v chovu koní Metody plemenitby Výběr rodičovských párů Plemenný výběr Realizace plemenitby Chovatelská zařízení Způsoby plemenitby Technika plemenitby Charakteristika přirozené plemenitby Připouštění z ruky Divoké připouštění Polodivoké připouštění Skupinové připouštění Hygiena připouštění Charakteristika umělé inseminace klisen Umělá inseminace Inseminace čerstvým spermatem Inseminace krátkodobě konzervovaným spermatem Inseminace dlouhodobě konzervovaným spermatem Embryotransfer Manipulace na embryích Charakteristika reprodukčního cyklu klisen Dospělost koní Plodnost Stavba pohlavních orgánů klisny Anatomické zvláštnosti Pohlavní cyklus klisny Říje klisny (estrus) Detekce říje Připouštění klisen Připouštění v první říji po porodu Připouštěcí období Oplození Březost klisny Diagnostika březosti Diagnostika dvojčat Porod Zmetání (potrat, abortus) Ukazatele charakterizující reprodukční schopnosti klisny Reprodukční ukazatelé Křížové (1994) Reprodukční ukazatele Brandové (2004) Reprodukční ukazatele Zavadilové (2006)

8 4. NÁVRH METODIKY VLASTNÍ PRÁCE Sledované reprodukční ukazatele Výběr chovných zařízení pro shromažďování dat o připouštění klisen Stáj Mustang s.r.o Hřebčín Napajedla a.s ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ A ODBORNÉ LITERATURY

9 1. ÚVOD Chov koní má v českých zemích bohatou tradici. Vyvíjel se, podobně jako v jiných státech, pod vlivem místních hospodářsko-politických podmínek. Ještě počátkem minulého století byl chov koní jedním z důležitých činitelů v hospodářském životě, neboť použití koně bylo velmi rozsáhlé a na důležitých výrobních úsecích nenahraditelné. Velkou část koňské populace potřebovala pro svou činnost armáda, mnoho koní se využívalo v zemědělství a lesnictví jako pracovní síla nebo v průmyslu a dopravě jako dopravní prostředek. V 60. letech, kdy probíhala modernizace a technický rozvoj v průmyslu, v zemědělství a zároveň v celé společnosti, přestaly být koně prioritní podmínkou úspěchu a rozvoje všech oblastí výroby. Jejich význam se přesunul a dále se rozvíjel ve sportovních aktivitách, agroturistice, medicíně (hiporehabilitace) a v možnosti využití volného času. Početní stavy koní však nadále vykazovaly spíš klesající tendence. Chov koní se v naší zemi nachází v ekonomicky složité situaci. Je zřejmé, že naděje na zlepšení současných podmínek je v produkci kvalitních, výkonných a ve světě žádaných koní, z nichž nejlepší budou schopni úspěšně obstát v mezinárodní konkurenci. V minulé době byly naše plemenářské cíle zaměřeny na produkci všestranně použitelných plemen. V současné době, kdy jsou koně využíváni ve sportovní oblasti, je nutné zaměřit plemenářskou práci na vyšlechtění specializovaných linií k jednotlivým sportovním disciplínám (parkur, drezura, všestrannost atd.) V chovu koní hraje důležitou roli jejich reprodukce. Průměrná délka života koně je dnes asi 15 let. Skoro třetina života jezdeckého koně připadá na období narození a odchovu až po věk, kdy je ho možné obsednout. Pro chovatele je důležité, aby klisna byla schopna zabřeznout, donosit, porodit a odchovat zdravé hříbě. Také je nutné, aby dobrý plemeník byl nejen garantem vysoké výkonnosti, ale hlavně garantem zdraví, plodnosti a vysoké adaptační kondice

10 2. CÍL PRÁCE Cílem práce bylo prostudovat literární zdroje týkající se reprodukce koní. Dále popsat a zhodnotit reprodukční ukazatele podle diplomových prací KŘÍŽOVÉ (1994), BRANDOVÉ (2004) a ZAVADILOVÉ (2006). Nakonec navrhnout metodiku pro srovnání přirozené plemenitby a jednotlivých způsobů inseminace na základě vybraných reprodukčních ukazatelů. V práci jsou rovněž uvedena chovná zařízení, ve kterých bude experiment probíhat

11 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Plemenitba v chovu koní Plemenitba je záměrné rozmnožování hospodářských zvířat podle specifických chovných záměrů, podmíněných jejich využitím v hospodářské či společenské sféře. Z tohoto pohledu má chov koní své zvláštnosti. V živočišné výrobě se plemenitba pojímá z hlediska druhu, v rámci druhu formou plemenitby ovlivňují výkonnostní či jiné požadavky. Cíle zaměřené na zlepšování morfologických a fyziologických vlastností jsou u jednotlivých plemen podřízeny výkonnostnímu typu nebo jiné specifičnosti plemen. V chovu koní se v nejširším rozsahu používá čistokrevná plemenitba v různých formách a v menším rozsahu různé modifikace křížení (DUŠEK a KOL., 1999). Hlavním úkolem plemenitby v chovu koní je neustálé zlepšování tělesných tvarů, mechaniky pohybů, výkonnosti a dalších užitkových vlastností chovných koní, popřípadě v prochovaných chovech udržení dosaženého stupně prošlechtěnosti na určité požadované úrovni. Předpokladem dosažení dobrých výsledků v plemenitbě koní je: 1. správná volba plemenného a užitkového typu koní, 2. určitá kvantita a zejména kvalita výchozího plemenného materiálu, 3. výběr vhodné metody plemenitby a správný plemenný a párový výběr, 4. účelný, vhodný způsob používání a využívání (exploatace) koní, 5. zabezpečení pokud možno optimálních podmínek prostředí a vhodné technologie odchovu a chovu (ustájení, krmení, péče apod.) (KOPECKÝ a KOL., 1977) Metody plemenitby Čistokrevná plemenitba - je připařování jedinců jednoho druhu a téhož plemene. Jejím cílem je homogenizovat plemeno v rozhodujících morfologických a fyziologických vlastnostech a dosáhnout jejich dědičného ustálení, aby rodiče předávali své vlastnosti potomstvu. Nejtypičtější čistokrevná plemenitba je v chovu anglického plnokrevníka, kde použití koní jiného plemene není možné. U malé populace dochází při čistokrevné plemenitbě též k plemenitbě příbuzenské (DUŠEK a KOL., 1999)

12 Dle SOLANSKÉHO (1964) slouží čistokrevná plemenitba k udržení a zlepšení vlastností těch plemen, které odpovídají typem a užitkovostí (SOLANSKÝ, 1964). Nevýhodou tohoto způsobu plemenitby je, že zlepšení základních plemenných (či požadovaných) vlastností se dosahuje jen pozvolna. Zato se však získávají čistokrevná zvířata s vysokou dědičnou stálostí. Nebezpečím je oslabení konstituční zdatnosti, snížení životnosti a objevení se i příznaků degenerace (BENIŠ, 1962). Liniová plemenitba - používá se ke zvýšení dědičné ustálenosti žádoucích znaků. Je vyšší formou čistokrevné plemenitby. V chovu zpravidla chovná linie zaniká po 4 až 7 generacích a vznikají chovné linie nové. K dosažení většího chovného efektu se využívají i inbrední linie tvořené záměrně vyšlechtěnými jedinci příbuzenskou plemenitbou nebo plemenitba meziliniová při kombinaci dvou linií s odlišnými vlastnostmi, s cílem tyto vlastnosti u potomstva spojit (DUŠEK a KOL., 1999). Příbuzenská plemenitba (inbríding) - je forma plemenitby, při které se připařují navzájem příbuzní jedinci, jejichž stupeň příbuznosti je vyšší než průměr populace. Nemění se genové složení populace, ale mění se složení genotypové. V praxi se počítá s příbuzností do páté generace. Podle prochovanosti na společné předky se příbuzenská plemenitba dělí na úzkou - pokrevní (otec x dcera, syn x matka, sourozenci mezi sebou). Dále je to příbuzenská plemenitba blízká (strýc x neteř, prarodiče s generací vnuků atd.). Třetí stupeň je příbuzenská plemenitba vzdálená, což je páření jedinců vzdálenějších příbuzenských stupňů, např. pravnuků a pravnučkami a podobně. Dlouhodobou příbuzenskou plemenitbou může dojít k inbrední depresi s negativními následky. Prvním náznakem je snížení životaschopnosti, snížení plodnosti, zeslabení konstituce a tělesné stavby, až postupně po patologické nálezy. Proto se při využívání příbuzenské plemenitby musí věnovat značná pozornost studiu rodokmenů vybraných jedinců včetně podrobného rozboru vlastností předků. Předpokladem úspěšného využívání příbuzenské plemenitby je tvrdá konstituce, odpovídající typ jedince, tvrdý odchov, přísná selekce a náročnější výkonnostní testace. Příbuzenská plemenitba je účinná za předpokladu, že se provádí na podkladě odborného výběru jedinců po nezbytném prověření celého komplexu možných dopadů. Tato plemenitba byla použita při vzniku četných plemen. Nelze ji používat mechanicky, ale jen na podkladě konkrétních cílů. Bezkoncepčnost může naopak způsobit znehodnocení plemene (DUŠEK a KOL., 1999). SOLANSKÝ (1964) uvádí, že jednotlivé intenzivnější metody čistokrevné plemenitby spočívají do značné míry na použití příbuzenské plemenitby. Řada

13 pracovníků, kteří se zabývali otázkami plemenitby hospodářských zvířat shodně konstatuje nepříznivé účinky příbuzenské plemenitby v rámci plemen v podmínkách zemského chovu (Lysenko, Bílek, Koubek, a jiní). Koubek (in SOLANSKÝ, 1964) upozorňuje, že příbuzenskou plemenitbou sice posilujeme možnost upevnění těch žádoucích vlastností, kterými vznikali společní předci, v praxi se však často stává, že stejnou měrou se upevňují také vlastnosti nežádoucí tj. vady a nedostatky. Použití příbuzenské plemenitby lze proto uskutečnit jen v chovech vedených zkušenými odborníky v podmínkách, kde je zaručen pečlivý výběr, správný odchov a přísné brakování. V chovu koní lze tyto podmínky dodržet jen v hřebčínech a v plemenných hospodářstvích (SOLANSKÝ, 1964). BENIŠ (1962) uvádí, že použití příbuzenské plemenitby v chovu koní je velmi staré. Již starý řecký učenec Aristoteles píše: Stádo hřebčína může být velmi zdokonaleno, když dobrý hřebec se páří s vlastní matkou, sestrou či dcerou (BENIŠ, 1962). Osvěžení krve - je rovněž formou čistokrevné plemenitby a proto je nutné při výběru plemeníka věnovat značnou pozornost. Jeho využití nemá výrazněji ovlivnit původní dědičné založení chovného stáda, a to ani v morfologických či výkonnostních vlastnostech, má však zvýšit její vitalitu. Podstata osvěžení krve spočívá ve výběru plemeníka téhož plemene odchovaného v jiných podmínkách jak přírodního komplexu, tak i technologie chovu. Uplatňuje se tak kladný vliv prostorové izolace (DUŠEK a KOL., 1999). Potřeba osvěžení krve může být vyvolána zhoršením chovu v důsledku přehnané jednostranné užitkovosti, zmenšením krevní základny, či jako důsledek nevhodné, dlouhodobé, příbuzenské plemenitby. Či je-li potřeba osvěžení krve dána stagnací výkonnosti, kterou nelze tréninkem, zlepšeným ošetřováním a odchovem odstranit (BENIŠ, 1962). Křížení - dle DUŠKA a KOL. (1999) je z genetického hlediska chápáno jako páření jedinců různého genotypu. V chovu koní se křížení posuzuje ve dvou polohách. Jednak se křížením rozumí páření mezidruhové - bastardace (např. kůň x osel) a páření meziplemenné (nestejnorodé, heterogenní), pokud se páří jedinci přináležející k plemenům odlišných plemenných skupin (teplokrevník x chladnokrevník), jednak páření jedinců přináležejících do skupin jedné plemenné skupiny, výrazněji se od sebe typově lišících (ČT x lipický kůň). V užším slova smyslu se za křížení považuje i využití zušlechťujícího plemeníka příbuzného plemene - je to křížení homogenní (např

14 využití anglického plnokrevníka či trakénského plemeníka v chovu českého teplokrevníka). Křížení se v chovu koní používalo již v dávných kulturách. Byla to hlavně produkce mul a mezků, ale i tvorba nových plemen při využívání vlastností dvou i více plemen; byly to formy meziplemenného křížení. Křížení se dělí na zušlechťovací (pozměňovací) a užitkové. V tomto obecném pojetí patří do křížení přilití krve, křížení meziplemenné (tvůrčí), vyhlazovací, užitkové, střídavé apod.(dušek a KOL., 1999). Křížení příslušníků vzájemně odlišných plemen umožňuje nejen kombinaci žádaných vlastností výchozích typů, ale i vytváření dalších nových vlastností. Křížení je plemenářská metoda, která v případě správné volby výchozích plemen za předpokladu odborné zootechnické práce a ukázněnosti chovatelů, vede zpravidla rychleji k cíli (SOLANSKÝ, 1964). Již Darwin ve svých pracích se zmiňoval o tom, že křížení zvyšuje životaschopnost organismů získaných křížením, kdežto páření blízce příbuzných zvířat má často za následek oslabení životní odolnosti potomků, získaných takovým pokrevním pářením. Zvýšená životaschopnost kříženců, jejich konstituční tvrdost a odolnost má veliký význam nejen při jejich použití v drsných klimatických podmínkách, ale může v četných případech dát i lepší hospodářský výsledek (PROCHÁZKA, 1953). BENIŠ (1962) uvádí, že u mezidruhového křížení, zvířata získaná tímto způsobem mají často takové cenné vlastnosti, které se nevyskytují ani u jednoho z jejich rodičů. Někdy vynikají dokonalejšími tělesnými tvary (BENIŠ, 1962) Výběr rodičovských párů Chov je nejistým dobrodružstvím se všemi riziky dědičných vad. Proto vybíráme hřebce, který byl ověřen uznávanou oficiální institucí - většina zemí k tomu má odpovídající pravidla. Ve Velké Británii je to např. Hunter s Improvement and National Light Horse Hunter Breeding Society, která uděluje schválení šedesáti hřebcům anglického plnokrevníka. Každý z těchto hřebců prošel přísným vyšetřením, které provádí tým veterinářů. Jsou to jediní hřebci v zemi, u nichž je zaručeno, že jsou zdraví a bez dědičných nemocí (ANONYM, 1995)

15 HANUŠOVÁ (2006) uvádí, že při výběru hřebce hraje roli mnoho faktorů. První kritéria rozhodne klisna, kterou má chovatel k dispozici: tedy její plemeno, věk, výška, typ, výkonnost a snadnost zabřezávání (HANUŠOVÁ, 2006). MISAŘ a JISKROVÁ (2001) uvádějí, že v porovnání s ostatními druhy hospodářských zvířat má plemenitba v chovu koně několik zvláštností: - spolehlivost odhadu plemenné hodnoty koní komplikují poměrně malé počty potomstva plemeníků, - generační interval koní je delší než u ostatních evropských druhů hospodářských zvířat, - výkonnost koní je obtížněji měřitelná než užitkovost většiny ostatních druhů hospodářských zvířat. Při výběru rodičovských párů nelze setrvávat dogmaticky na jednoduchém receptu výběru nejlepších partnerek nejlepším plemeníkům. Principem volby partnerů je analýza a pozdější syntéza následujících hledisek: - genetického - analýza původu obou rodičů z pohledu jejich vlastností, - fyzického - důkladné posouzení tělesné stavby obou rodičů a jejích zvláštností z pohledu potřeb mechaniky pohybu a výkonnosti, - psychických - stanovení neurotypu a posouzení zvláštností charakteru k požadovanému výkonu rodičů koně, - konstitučních - posouzení odolnosti organismu obou rodičů vůči vysokému stupni námahy v průběhu jeho dostihové, sportovní nebo pracovní výkonnosti (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001). Teprve na základě této důkladné analýzy možných vlivů na výkonnost koně je možné kvalifikovaně rozhodnout jak volit rodičovský pár. Princip individuálního výběru rodičovských párů neboli párový výběr je vyšší formou praktické realizace plemenitby. Jeho cílem je získávat mimořádně cenné plemenné koně a jejich prostřednictvím stupňovat výkonnost plemene, linie nebo stabilizovat jejich vlastnosti. Individuální výběr rodičů má tři zásadní formy realizace: 1. homogenní párový výběr - kombinují se podobné, příp. shodné vlastnosti obou rodičů,

16 2. heterogenní párový výběr - je založený na kombinaci rozdílných vloh obou rodičů, 3. liniový výběr rodičovských párů - jeho podstatou je plemenitba v rámci genealogické a především chovné linie (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001) Plemenný výběr DUŠEK a KOL. (1999) uvádějí, že významnou šlechtitelskou fází v plemenitbě je selekce. Dělí se na výběr hromadný a individuální. Při výběru se u koní přihlíží k typu, stavbě těla a jeho rámci, ke konstituci, temperamentu, charakteru, plodnosti, vlastní výkonnosti, výkonnosti potomstva a ke kvalitě sourozenců a polosourozenců posuzovaného jedince. Hromadný výběr je výběrem negativním - z chovu se vylučují nevhodní jedinci, od nichž se populace očišťuje. Používal se dříve hlavně v extenzivních chovech, zatímco individuální výběr se využívá v širokém rozsahu v kulturních chovech. Máme několik typů plemenných výběrů: - Plemenný výběr podle plemenného standardu - je podmíněn charakteristikou plemene, tedy plemenným standardem, který určuje typ, exteriér i užitkové vlastnosti. - Plemenný výběr podle pohlavního rázu - vyžaduje dobrý pohlavní výraz u obou pohlaví, jedinci musejí mít dobře vyjádřeny i sekundární pohlavní znaky. - Plemenný výběr podle exteriéru a barev - navazuje na výběr podle plemenného standardu, případné vady je nutné hodnotit s přihlédnutím k výkonnostnímu typu koně. - Plemenný výběr podle zdraví - je významný pro udržení konstituce v populaci na požadované úrovni. Zásadou je, že se do plemenitby zařazují koně zdraví. Hodnotí se též plodnost, charakter a temperament. - Plemenný výběr podle výkonnosti - provádí se v chovu anglických plnokrevníků a klusáků. U hřebců teplokrevných a chladnokrevných plemen je podmíněn úspěšným absolvováním výkonnostních zkoušek (DUŠEK a KOL., 1999). PROCHÁZKA (1953) píše, že při plemenném výběru je nutno míti v patrnosti kromě jiného i věk pářených zvířat. Při páření starých klisen se starými hřebci bývají

17 častější případy zmetání a jalovosti. Potomstvo, narodí-li se, bývá slabší a s menší životaschopností (PROCHÁZKA, 1953) Realizace plemenitby Praktické provádění plemenitby v chovu koní se řídí Zákonem o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat (Plemenářský zákon) č. 154/2000Sb., hlava III Plemenitba vyjmenovaných hospodářských zvířat. Podle tohoto zákona lze k plemenitbě použít pouze plemeníky registrované ve státním registru plemeníků nebo jejich sperma. Státní registr vede osoba určená k vedení ústřední evidence. Plemeník je registrován ve státním registru plemeníků na základě žádosti jeho vlastníka. Žádost musí být doložena pro plemeníky tuzemského chovu: - dokladem o výběru plemeníka, - osvědčením o ověření původu nebo o genetickém typu, - potvrzením o původu. Pro plemeníky importované ze zahraničí nebo u dovezených inseminačních dávek: - potvrzením o původu vydaným zahraniční chovatelskou organizací (u inseminačních dávek jeho kopií ověřenou touto organizací), - u dovezených hřebců osvědčením o genetickém typu, - dokladem o zápisu do plemenné knihy nebo chovného registru v ČR s výjimkou málo početných plemen (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001) Chovatelská zařízení Podle DUŠKA a KOL. (1999) a EDWARDSE (1992) máme tyto chovatelská zařízení: - Hřebčíny - vrcholná chovatelská zařízení pro chov koní s určitým zaměřením. Chovají plemenná stáda a klisny plánovitě zapouští (Albertovec, Kladruby nad Labem, Slatiňany, Netolice). - Hřebčince - chovatelská zařízení sloužící k chovu plemenných hřebců (Tlumačov, Písek)

18 - Hříbárny - specializovaná zařízení, která jsou určená k odchovu hříbat po odstavu (od 4 až 6 měsíců). Jsou součástí každého hřebčína nebo bývají samotným zařízením. Dle MISAŘE a JISKROVÉ (2001) jsou správou plemeníků a inseminačních dávek pověřeny: - zemské (případně státní) hřebčince, - reprodukční centra chovu koní. Zemské (státní) hřebčince jsou chovatelská zařízení, která: - vlastní plemenné hřebce a rozmisťují je na připouštěcí stanice, - spravují státní plemenné hřebce, trvale rozmístěné na připouštěcích stanicích. Reprodukční centra provádějí inseminaci koní nebo přirozenou plemenitbu, případně obojí. Některá jsou součástí zemských hřebčinců, zbývající jsou privátní. Reprodukční centra mají právo: - provádět všechny způsoby inseminace spermatem vlastních nebo smluvně držených plemeníků s uděleným výběrem, - inseminovat nakoupeným spermatem, - provádět přirozenou plemenitbu vlastními a smluvně drženými plemeníky. Elitní plemeníky dodávají hřebčincům a reprodukčním centrům hřebčíny. Hřebčíny jsou chovatelská zařízení, disponující stádem vybraných klisen konsolidovaného původu, typu a stavby těla jednoho nebo více plemen. Těmto stádům jsou připářeni kmenoví plemeníci, kteří jsou významnými nositeli požadovaných vlastností. Hřebčíny mají k dispozici kulturní pastevní areály pro chov a odchov koní a potřebná vybavení k provádění plemenitby. Plemenitbu, selekci a denní režim hřebčínů řídí specialisté a odborně vyškolený ošetřující personál. Stádo klisen a stav plemeníků jsou doplňovány vlastním odchovem, případně nákupem nositelů požadovaných vlastností. MISAŘ a JISROVÁ (2001) uvádějí, že pozitivně vyselektovaní hřebci z produkce hřebčínů jsou nositeli požadovaných vlastností plemene a jsou: - přidělováni stádům klisen hřebčínů stejného nebo příbuzného plemene,

19 - prodáváni zemským hřebčincům a reprodukčním centrům v chovu koní, aby jejich prostřednictvím konsolidovali chov koní stejného nebo příbuzného plemene v zemském chovu (u soukromých chovatelů). Hříbárny jsou chovatelská zařízení zřizovaná za účelem kvalitnějšího odchovu mladých koní. Hříbárny zřizují zpravidla svazy chovatelů koní stejného plemene nebo regionální chovatelská sdružení. Centrální hříbárny jsou zpravidla budovány jako součást zemských hřebčinců. Ty vykupují vybrané odstavené hřebečky od soukromých chovatelů, odchovávají je na hříbárnách a připravují je k výkonnostním zkouškám. Na základě pozitivní selekce jsou tito hřebečci zařazováni do plemenitby (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001) Způsoby plemenitby V chovu koní jsou povoleny následující způsoby plemenitby: - přirozená plemenitba (připouštění z ruky ), - inseminace čerstvým spermatem, - inseminace zchlazeným spermatem, - inseminace zmrazeným spermatem, - embryotransfer. V chovu anglického plnokrevníka je ze všech uvedených způsobů povolena pouze přirozená plemenitba. U ostatních plemen jsou povoleny všechny uvedené způsoby plemenitby. Chovatelé, reprodukční centra i zemské hřebčince jsou povinni vést příslušnou prvotní evidenci o realizaci plemenitby a podávat hlášení o jejích výsledcích na příslušných tiskopisech Ústřední evidenci chovu koní (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001) Technika plemenitby HROUZ a ŠUBRT (2000) uvádějí, že páření je realizováno komplexem podmíněných a nepodmíněných pohlavních reflexů, při kterém dochází ke spojení samce se samicí a ejakulací semene do pohlavního ústrojí samice. Páření je ze strany samce

20 označováno jako připouštění a ze strany samice jako zapouštění (HROUZ a ŠUBRT, 2000). 3.2 Charakteristika přirozené plemenitby Připouštění z ruky Tato metoda umožňuje cílené spojení geneticky známých rodičů za přesné znalosti termínu oplození. Hřebec a klisna se k sobě přivedou pouze za účelem připouštění (ENDE a ISENBÜGEL, 2006). Klisna se nejdříve tzv. zkouší za zkušební stěnou, což má význam i v případě, že je klisna bázlivější a mohla by zranit ošetřovatele nebo hřebce. Stojí bokem za stěnou a z druhé strany se kolmo přivádí hřebec. Říjící klisna se nechá od hřebce očichávat, dráždit a stojí klidně. Poté se klisna přivede kolmo ke stěně a zapustí se. Je důležité, aby připouštění prováděl zkušený pracovník, který celý akt sleduje a zvláště si všímá, jestli hřebec dostatečně odsemenil (MALÍKOVÁ, 2009). Před připouštěním se klisně často spoutávají zadní nohy provazem: pokud říje není dostatečně silná, nemůže klisna hřebce zranit kopnutím zadních nohou (HERMSEN, 1999). Hřebec je připuštěn na klisnu z ruky. Během páření musí klisna stát co možná nejklidněji, zvláště během ejakulace. Hlava klisny by měla být držena co možná nejvýše. Poněvadž i koně mají své slabosti, nemusí následovat okamžité páření. Některé klisny získají okamžitý a silný odpor k partnerovi, který byl pro ně vybrán a někteří hřebci mají také své libůstky. Prémiový hřebec Little Cloud, syn Nimba, vítěze Derby, odmítal připouštět bílé klisny, pokud nebyly pokryty houní. Pokud klisna nepřijme hřebce, může to znamenat, že má nějakou vnitřní nemoc (např.cysty na vaječnících), také je možné, že doba páření není správná (ANONYM, 1995). ENDE a ISENBÜGEL (2006) uvádějí, že tato metoda umožňuje šetrné využívání hřebce vzhledem k jeho vyčerpání a možnosti poranění. Zajímavá je skutečnost, že procento zabřeznutí a narození hříbat klesá v pořadí uvedených metod páření, od skoro 100% až pod 50%. Tento pokles zabřezávání je důsledek pokračující domestikace koní. Domestikace má pozitivní výsledky, jako je např. krotkost a

21 vyšlechtění určitých žádoucích plemen v exteriéru a výkonnosti. Negativním důsledkem domestikace je kromě jiného snížení plodnosti koní. Obecně jsou za ně odpovědné následující zásahy do přirozeného života divokých koní: 1. Místo možnosti vyhledat si potravu v libovolném množství a kvalitě má kůň k dispozici standardizované krmivo. 2. Nedostatečný pohyb ve výběhu při zimním ustájení. Nezohledňuje se fakt, že sluneční paprsky jsou spouštěcím faktorem pro nástup hormonálních pochodů a říje. 3. Ztráta přirozené hierarchie, která je mezi koňmi udržována systémem instinktivního chování, od naznačování gesty až po nejtěžší souboje o výhodné postavení v hierarchickém žebříčku. Když se klisna ve stádě cítí na určité pozici v hierarchii bezpečná, její pohlavní život není narušený a klisna je plodná. 4. Libovolné rozdělování koní lidmi do skupin v rámci ustájení, kde si koně nemohou vyjasnit hierarchii. Z konfliktních situací pak vzniká mnoho poruch chování nazývaných zlozvyky, jako je agresivní vrhání se po krmivu, tkalcování, klkání (ENDE a ISENBÜGEL, 2006). Čím více člověk zasahuje do přirozeného života koní a mění ho, tím horší jsou výsledky zabřezávání a porodnost. Dalším důsledkem domestikace je říje moderních koní, která probíhá v různé intenzitě po celý rok. U divokých koní dochází pouze k jedné jarní říji, popř. ještě slabší říji na podzim. Tento rozdíl je dnes ještě výraznější mezi extenzivně chovanými primitivními plemeny a prošlechtěnými kulturními plemeny. Výsledky moderních výzkumů chování koní prokázaly, že mezi klisnou a hřebcem dochází k mnohem jemnější hře vysílaných a přijímaných podnětů a že při přirozeném průběhu páření je tzv. pohlavní předehra významným klíčovým faktorem lepších výsledků zabřezávání ve srovnání s připouštěním z ruky. Tento způsob připouštění často trvá velmi dlouho. Závisí na stadiu pohlavního cyklu klisny, na připravenosti hřebce k páření i na vnějších faktorech. Dnešní znalosti chování koní při páření vysvětlují skutečnost, proč při skoku z ruky není dosaženo stejných výsledků, jakých by mohlo být dosaženo při přirozených metodách plemenitby (ENDE a ISENBÜGEL, 2006)

22 3.2.2 Divoké připouštění Dle KOUBKA a KOL.(1958) je divoké připouštění vlastně přirozený způsob u stád volně žijících, polodivokých nebo divokých koní. Nejsilnější hřebec si vyhledává klisny v říji a odhání hřebce slabší. Tohoto způsobu se v našich poměrech nepoužívá (KOUBEK a KOL., 1958) Polodivoké připouštění K lidmi téměř neovlivněné populaci koní žijící v přirozeném a relativně původním prostředí se celoročně nebo na období páření přidá plemeník, jehož potomci se několikrát za rok zkontrolují a podle potřeby vyčlení ze stáda (ENDE a ISENBÜGEL, 2006) Skupinové připouštění Do stáda klisen přesně definovaného počtu a původu se za stálé chovatelské kontroly zařadí na určitou dobu známý hřebec, který žije s klisnami volně a může připustit klisny svolné k páření. Tato metoda se často používá v rotačním schématu, kdy hřebec během připouštěcí sezóny vystřídá několik stád klisen. Pro optimální využití hřebce a pro cílené výsledky oplození se přesně stanoví počet klisen i doba pobytu hřebce mezi nimi. Tato metoda zaručuje vysoké procento zabřeznutí, např. v současném chovu islandských koní v Německu až přes 90% (ENDE a ISENBÜGEL, 2006) Hygiena připouštění Může významně ovlivnit výsledek celého snažení. Důležité je před samotným aktem důkladné omytí vulvy klisny vhodným dezinfekčním prostředkem. Používáme nejlépe jednorázové hygienické pomůcky. Kořen ocasu klisny se ováže obinadlem, aby žíně nepřekážely při vlastním připouštění. Po připouštění je nutno provést hřebci dezinfekci pyje a klisnu chvíli provádět, aby nevytlačila semeno (MALÍKOVÁ, 2009)

23 V ČR je stále ještě hodně frekventovaná přirozená plemenitba, na rozdíl např. od sousední SRN, kde je více než 90% klisen zapouštěno inseminací. U hůře zabřezávajících klisen se chovatel často rozhodne pro přirozenou plemenitbu a tím se výběr hřebce zužuje na dostupné okolí - klisna se ke hřebci během říje obden vozí a nebo je v místě jeho působiště po dobu říje ustájená (HANUŠOVÁ, 2006). 3.3 Charakteristika umělé inseminace klisen Umělá inseminace Je osemenění klisny čerstvým nebo krátkodobě i dlouhodobě konzervovaným spermatem. Sperma se pomocí inseminační soupravy deponuje většinou do děložního krčku nebo přímo do dělohy (DUŠEK a KOL., 1999). Literatura zaznamenává údaje o náhodném umělém osemenění klisny spermatem hřebce u Arabů již ve XIV. století. Ve větším měřítku se konaly pokusy o inseminaci na sklonku XIX. století v Americe, v Austrálii a v Evropě, zejména v Rusku. Průkopníkem využití umělého osemeňování klisen ke zvelebování chovu koní a zvířat vůbec byl ruský badatel I. I. Ivanov, který začal své bádání v umělém osemeňování klisen v roce 1899 (KOUBEK, 1958). Výhody umělého oplození jsou: 1. dostupnost hřebce na velkou vzdálenost, 2. větší množství klisen, které může díky dělení odebraného semene připustit, 3. odbourání rizika zranění cenného hřebce při přirozené plemenitbě, 4. zabránění přenosu infekčních onemocnění. Nevýhody umělé inseminace jsou: 1. nižší procento zabřeznutých klisen ve srovnání s přirozenou plemenitbou, 2. některé problematické klisny po inseminaci nechtějí zabřeznout, ač jsou z přirozené plemenitby březí po jednom či dvou cyklech říje, 3. máme podstatně řidší síť veterinářů s odpovídajícím vybavením a zkušenostmi,

24 4. téměř u nás chybějí inseminační nebo specializovaná veterinární centra, kam chovatel klisnu dopraví a kde se o hlídání průběhu říje a inseminaci postará kvalifikovaný personál, 5. dojíždí-li veterinář k chovateli z větší vzdálenosti, každým vyšetřením se velmi zvyšují náklady na zabřeznutí a může docházet k promeškání fáze vhodné k inseminaci. Většina klisen nemusí podstupovat žádná veterinární vyšetření, než je tomu u přirozené plemenitby, kde je nutný nejen odběr krve, ale především vaginální výtěr, kterým se vyšetří přítomnost různých škodlivým bakterií nebo nežádoucích protilátek. Výjimkou mohou být klisny se sajícím hříbětem, ale vždy rozhoduje držitel či majitel hřebce. U inseminace musíme počítat s povinným testováním DNA u narozeného hříběte (HANUŠOVÁ, 2006). Registrace klisen - Inseminovány mohou být pouze klisny zaregistrované v příslušné plemenné knize. - Klisna musí být zaregistrována ve stejné plemenné knize, ve které je zaregistrován vybraný hřebec ( 1/inseminace.htm) Inseminace čerstvým spermatem Provedení inseminace klisny - inseminaci je oprávněn provést odborně způsobilý inseminační technik nebo veterinární lékař, u vlastních klisen rovněž chovatel s oprávněním k této činnosti, - k inseminaci jedné klisny smí být použita pouze jedna celá inseminační dávka, - pokud nedojde do 36 hodin po inseminaci k ovulaci, je třeba inseminaci opakovat ( Odběr spermatu se provádí pomocí umělé vaginy a fantomu nebo říjící se klisny a poté se laboratorně hodnotí

25 Posuzuje se: - množství spermatu, - koncentrace a pohyblivost spermií (mobilita a motilita). Neředěné sperma se ihned použije k inseminaci. Tato metoda má proti přirozené plemenitbě výhodu v možnosti vyšetření spermatu, a to jak z důvodu posouzení jeho kvality a oplozovací schopnosti, tak z důvodů veterinárních. Inseminace čerstvým spermatem umožňuje ekonomičtější a intenzivnější využití plemeníků zvláště u sportovních koní. Hřebci tak mohou zároveň působit v jezdeckém sportu i v reprodukčním procesu. Inseminace se u klisen provádí vaginálním způsobem do děložního krčku (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001). Sperma se odebírá od hřebců, kteří vyhovují předepsaným zdravotním podmínkám. Při odběru se dodržují předepsané bezpečnostní předpisy (LOUDA a KOL., 1980) Inseminace krátkodobě konzervovaným spermatem Odebrané sperma se zředí (ředidla jsou na mléčné nebo žloutkové bázi) a postupně ochladí na 4 0 C. Ředidlo chrání povrchové membrány spermií a obsahuje energetické a pufrovací látky. Význam krátkodobé konzervace semene spočívá především v potřebě zasílat semeno k chovatelům bez nutnosti transportu koní, což podstatnou měrou ekonomizuje reprodukci koní. Krátkodobě konzervované inseminační dávky je možno uchovat 48 i více hodin. Doporučený postup je inseminovat klisnu ihned po doručení dávky (nejpozději 12 hodin po odběru spermatu) a po 48 hodinách inseminaci zopakovat (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001) Inseminace dlouhodobě konzervovaným spermatem Jedná se o konzervaci spermatu jeho zmrazením a uchováváním v kapalném dusíku. Umožňuje: - uchování spermatu kvalitních plemeníků dlouhou dobu po jejich úhynu, - mnohonásobně vyšší využití spermatu nejlepších plemeníků, jeho zpřístupnění širšímu okruhu chovatelů, - pro chovatele možnost získat sperma ze zahraničí bez ohledu na vzdálenost

26 Technologie zmrazování je podstatná pro úspěšnost této metody. Ředidlo se liší obsahem glycerinu, který chrání spermie v procesu zmrazení a rozmrazení. Po zředění se sperma plní do hliníkových tub nebo pejet, ochladí a zmrazí se ve speciálních zařízeních, která zajistí co nejrychlejší pokles teploty. Inseminační dávky se uchovávají v kontejnerech s kapalným dusíkem a rozmrazují ve vodní lázni o teplotě C po dobu 30s. Poněvadž životnost a oplozovací schopnost spermií je po rozmrazení snížena (12-24hod.), je nutno inseminovat ihned po rozmrazení a inseminaci zopakovat po 24 hodinách. Velký význam má u všech typů umělé inseminace co nejpřesnější určení doby ovulace, a to z důvodu snížené přežitelnosti spermií, a to především u inseminace zmrazeným spermatem. Značný význam má rovněž odborná úroveň a hygiena provedení inseminace (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001) Embryotransfer V roce 1976 představil anglický prof. W. R. Allen na světovém sympoziu o reprodukci hospodářských zvířat v Krakově první hříbata narozená po transferu embrya. Embrya převezl předchozího roku ve vejcovodu králíka z Animal Research Station v Cambridge na pracoviště Academie Rolnicze v Krakově, kde byla přenesena do dělohy klisen příjemkyň. To byly počátky pokusů s transfery embryí u koní. V roce 1984 se i v Československu jako v jedné z prvních evropských zemí narodila po transferu embrya na pracovišti Výzkumné stanice pro chov koní Slatiňany v Mněticích klisnička Triola. Další vývoj transferu koňských embryí probíhal však spíše v experimentální a výzkumné rovině, praktické využití této metody bylo minimální. V ČR se v současné době provádí pouze několik transferů ročně (MÜLLER, 2007). Podstatou je přenesení embrya v raném vývojovém stádiu z dělohy matky (dárkyně) do dělohy jiné klisny (příjemkyně). U té pak proběhne celé období březosti a porod. Transfer embryí u koní umožňuje především: - získat od nejkvalitnějších klisen víc potomků, než je možné přirozenou cestou, - zajistit u špičkových sportovních klisen jejich současné sportovní i reprodukční využití, - zkrátit generační interval koní,

27 - získat potomstvo od geneticky cenných matek s veterinárními reprodukčními problémy, od starých klisen apod., - konzervaci embryí velké genetické hodnoty (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001). Postup při embryotransferu Technika provedení transferu embryí není složitá, využívá pouze fyziologických dispozic organizmu klisny. Klisna dárkyně se běžným způsobem připustí nebo inseminuje. Po ovulaci folikulu na vaječníku klisny a uvolnění vajíčka dojde k jeho přirozenému oplození a k následnému sestupu oplozeného vajíčka - embrya během zhruba šesti dnů do dělohy klisny. Odtud je pak možné toto embryo vyjmout výplachem dělohy vhodným roztokem (tento výplach se provádí většinou 7. až 8. den po ovulaci folikulu). V této době má embryo kulovitý tvar o průměru zhruba 0,5 mm. Embryo je pak možné přenést do dělohy klisny příjemkyně, ve které se dále vyvíjí až do porodu hříběte (MÜLLER, 2007). DUŠEK a KOL. (1999) uvádějí, že téměř neúčinná je u koní polyovulace, což je získání většího počtu embryí v jednom pohlavním cyklu. Problematické je rovněž zmrazení embryí a mikromanipulace s nimi. Přesto v současné době má již transfer embryí u koní svůj význam. Synchronizace pohlavního cyklu dárkyně a příjemkyně embrya je základem pro úspěšný transfer embrya. K tomuto účelu se využívá gonádových hormonů, prostaglandinu i gonadotropních hormonů. Při optimální synchronizaci je ovulace u příjemkyně mírně zpožděna oproti dárkyni embrya o 24hod. Výplach dělohy za účelem zisku embrya se provádí speciálním roztokem. Pomocí katetru s těsnícím balonkem zavedeného do těla děložního se celá děloha, tělo a oba děložní rohy naplní asi 1 litrem vyplachovacího roztoku. Potom se roztok vypustí a výplach se opakuje celkem 3x až 4x. Separace embrya z výplašku se provádí sedimentací nebo cezením, případně kombinací obou metod. Embryo o velikosti 0,2 až 0,6mm je nutné vyhledat a posoudit pod mikroskopem. Po posouzení a několikanásobném opláchnutí embrya ve speciálním roztoku s přídavkem krevního séra je embryo připraveno k přenosu. Přenos embrya se uskutečňuje dvěma způsoby, a to chirurgicky a nechirurgicky (DUŠEK a KOL., 1999)

28 Chirurgický transfer se provádí buď řezem na klisně ležící ve hřbetní poloze, nebo v boku stojící klisny. Vlastní přenos embrya se provádí punkcí stěny děložního rohu vtaženého do operační rány. Embryo se pomocí zpravidla skleněné kapiláry deponuje do lumenu děložního rohu. Přestože je přežívání embryí po chirurgickém způsobu transferu stále nejvyšší, upouští se v poslední době od tohoto způsobu vzhledem k jeho náročnosti a negativnímu působení na recipienta. Nechirurgický transfer - embryo se speciálním zavaděčem zavede přes krček děložní do těla děložního. Tento způsob embryotransferu vyžaduje maximální úroveň hygieny a šetrnost zákroku. Vzhledem k jednoduchosti metody a ohleduplnosti k recipientovi nechirurgický způsob v poslední době výrazně převažuje (DUŠEK a KOL., 1999). MÜLLER (2007) uvádí, že přežívání embryí v děloze klisny příjemkyně je zejména po nechirurgickém přenosu embrya stále poměrně nízké, patrně následkem hormonální odezvy na podráždění děložního krčku při transferu (MÜLLER, 2007) Manipulace na embryích DUŠEK a KOL. (1999) uvádějí, že podobně jako spermie je možné dlouhodobě konzervovat i embrya, a to hlubokým zmrazením v kapalném dusíku. Celý postup je ale složitější a náročnější na přesnost práce a přístrojovém vybavení. Zmrazit lze pouze některá embrya v rané vývojové fázi. Přežitelnost po rozmrazení nebývá vysoká 30 až 50%. V praxi se tato metoda téměř nepoužívá; počty narozených hříbat po transferu zmrazeného embrya se pohybují do r řádově v několika stovkách. Metoda dělení embryí - zbroušenou žiletkou nebo skleněnou kapilárou v mikromanipulátoru se rozdělí rané embryo na dvě poloviny a každá polovina se přenese do dělohy jiné klisny příjemkyně. Tímto způsobem můžeme získat identická dvojčata. Tato metoda má ovšem stále své slabiny, přežívání rozdělených embryí je nízké, do současné doby je narozeno pouze několik jedinců (DUŠEK a KOL., 1999). V roce 1992 se v ČR narodila první hříbata po mikrochirurgicky rozděleném embryu a ČR se po Anglii a USA zařadila mezi země, které zvládly tuto poměrně náročnou techniku. Mikrochirurgické dělení embryí je formou vegetativního množení

29 daného jedince a spadá do oblasti v poslední době velmi diskutovaného klonování (MÜLLER, 2007). Metoda aspirace vajíčka z folikulu provedená punkcí folikulu a odsátím jeho obsahu dlouhou jehlou, oplození vajíčka in vitro a přenesení do dělohy příjemkyně. Jde o metodu perspektivní, dosud jsou narozena tři hříbata po in vitro oplozeném oocytu (DUŠEK a KOL., 1999). Zmrazování embryí je perspektivní metodou zejména pro uchování geneticky cenného chovného materiálu. Pro zmrazování je nejoptimálnější doba odběru embryí ve stádiu 6-ti denní blastocysty. Embrya starší 7 dní jsou příliš velká a křehká, 8denní embryo o velikosti více než 1mm je pro zmrazování zcela nevhodné (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001). 3.4 Charakteristika reprodukčního cyklu klisen Dospělost koní Dle MISAŘE a JISKROVÉ (2001) je to období, ve kterém organismus dokončuje tělesný růst a vývin a může být plně chovatelsky a pracovně využíván. Rozlišujeme čtyři stupně dospělosti: 1) pohlavní - dle MISAŘE a JISKROVÉ (2001) nastává v období počátku činnosti pohlavních žláz a produkce zralých pohlavních buněk, jsou to koně ve věku 9-12 měsíců, dle SOVY a KOL. (1990) je pohlavní dospělost měsíců, 2) chovná (chovatelská) - je optimální období pro zařazení mladého koně do plemenitby bez negativního vlivu na dokončení jeho růstu a vývinu. Koně teplokrevných plemen dosahují chovné dospělosti ve věku 3-4 let, koně chladnokrevných plemen ve věku 2 1 / 2-3 let (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001). Podle ŠUBRTA a HROUZE (2000) i SOVY a KOL. (1990) je chovná dospělost koní ve věku měsíců, 3) pracovní - podle MISAŘE a JISKROVÉ (2001) je dána optimálním obdobím pro počátek pracovního využívání koně a následné stupňování jejich výkonnosti, časově koresponduje s chovnou dospělostí s výjimkou speciálních plemen,

30 4) fyzická - MISAŘ a JISROVÁ (2001) uvádí, že je dána ukončením růstu a vývinu, dosahují koně ve věku 5 1 / 2 let Plodnost Dle DUŠKA a KOL., (1999) - plodnost je významná vlastnost, která ovlivňuje plemennou hodnotu hřebců i klisen. Plodnost samic obecně hodnotíme: - délkou mezidobí- období od porodu do porodu (KLIMENT a KOL., 1983), - délka období mezi dvěma porody (ŠUBRT a HROUZ, 2000), - délkou servis periody (mezibřezost)- období od porodu do oplození (KLIMENT a KOL., 1983, ŠUBRT a HROUZ, 2000). Dle SOVY a KOL.(1990) trvá u klisen období plodnosti zhruba let. Pernička (In KOUBEK, 1958) píše, že plodnost je u primitivních ras vysoká, kdežto u ras vyšlechtěných je nižší. Uvádí, že plodnost je zčásti i plemennou vlastností. Například u teplokrevných koní je nejvyšší plodnost u huculů, menší u arabů a lipicánů, ještě nižší u anglických polokrevníků a podstatně nižší u anglických plnokrevníků (KOUBEK, 1958). Plodnost klisen, vyjádřená procentem zabřeznutí z počtu klisen zapuštěných, je podle Přibyla (In KOUBEK 1958) ve srovnání s jinými druhy hospodářských zvířat nižší. Jako důvody určitého omezení plodnosti uvádí některé nepříznivé vlivy (úraz, těžká práce).druhou příčinou omezení plodnosti klisen je dle něj i časově ohraničené připouštěcí období, dále poměrně dlouhé období říje u klisny a z toho plynoucí obtíže pro vystižení správné doby k připouštění. Autor dochází k závěru, že 20-25% všech případů neplodnosti u klisen bývá zaviněno chovatelem a že je v možnostech chovatelské péče působit úpravou podmínek ke zvýšení plodnosti (KOUBEK, 1958) Stavba pohlavních orgánů klisny Pohlavní ústrojí klisny tvoří tyto složky: a) vaječníky (párová žláza pohlavní), b) vejcovody a děloha (vývodní cesty pohlavní), c) pochva a vulva (ústrojí pářicí), d) žlázy předsíňové (přídatné žlázy pohlavní) (KOUBEK, 1958)

31 Přibližně na šířku dlaně pod řitním otvorem a jeho svěračem se nacházejí stydké pysky (labia), které jsou vnějším ohraničením samičího pohlavního ústrojí. Stydké pysky musí být pevně zavřené, protože jen tak mohou chránit pohlavní orgány před vniknutím částeček špíny a původců nemocí. Mají být svislé, protože pokud jsou šikmé, může být jejich uzavření narušené a patogenní mikroorganismy pak mohou vniknout dovnitř a narušit zabřeznutí nebo dokonce způsobit potrat. Uvnitř se nachází pochva, která je pevným vazivovým prstencem (panenská blána) rozdělená na dvě části, na vlastní pochvu a poševní předsíň. Při páření vniká do pochvy penis. Vnitřním ohraničením pochvy je děložní krček, kromě období říje pevně uzavřený svalový provazec, který ústí do dělohy. Uzavření děložního krčku má velký význam jako ochrana před mikroorganismy. Děloha přechází ve dva děložní rohy, vedle nichž se nacházejí vaječníky. Mezi vaječníky a děložními rohy je vejcovod, který transportuje vajíčka do děložního rohu, kde dochází k oplodnění. Ve vaječnících dozrávají folikuly, v nichž se nacházejí vajíčka. Po prasknutí folikulu se dostanou do vejcovodu a řasinkami se jím transportují k děloze (ENDE a ISENBÜGELL, 2006) Anatomické zvláštnosti MISAŘ a JISKROVÁ (2001) uvádějí, že pánev klisny je z porodnického hlediska velmi příznivě utvářena: spodina pánevní je poměrně krátká a rovná, vchod pánevní má tvar kruhu, osa pánevní probíhá rovnoběžně se stropem dutiny pánevní a tvoří mírný oblouk. Placenta klisny je epiteliochoriální, která má volné spojení mezi choriem a endometriem. Při porodu se odloučí chorion od děložní sliznice bez jejího porušení. Odchod plodových obalů je proto u klisny ve srovnání s ostatními druhy hospodářských zvířat rychlý. Pohlavní orgány klisny Vaječníky (ovaria) jsou párové orgány. Klisny mají ve srovnání s ostatními druhy hospodářských zvířat podstatně menší ovulační plochu. Ta je u klisny omezena jen na malý okrsek povrchu ovaria nazvaný ovulační jamka. Mimo ovulační jamku je celý povrch ovaria pokryt peritoneem. Velikost a tvar vaječníků je značně rozdílný (od

32 velikosti kaštanu po velikost pěsti), a to nejen individuálně, ale i mezi oběma vaječníky téže klisny. Konzistence ovarií je na pohmat tuhoelastická. Vulva (ochod) klisny má specifický tvar: ventrální spojka mezi stydkými pysky je zaokrouhlená a dorzální ostrá. U ostatních domácích zvířat je tomu naopak (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001). Vejcovod (oviductus) má délku mm. Děloha (uterus) je dvourohá. Je zde malý rozdíl mezi délkou děložních rohů (18 až 25 cm) a děložního těla (16 až 20 cm). Krček děložní má délku 6 cm a tloušťku 4 cm. Pochva (vagína) je uložena v pánevní dutině ventrálně od konečníku, kraniálně navazuje na dělohu a kaudálně pokračuje jako poševní předsíň (KLIMENT a KOL., 1983) Pohlavní cyklus klisny Pohlavní cyklus je biologický jev, při kterém se v organismu samice a v jejím pohlavním ústrojí vytvářejí v určitém období příznivé podmínky pro oplození vajíčka a vývoj plodu. Podle změn na pohlavním ústrojí lze pohlavní cyklus rozdělit na čtyři stadia: 1. Dozrávání Grafových váčků. 2. Říje. 3. Stadium žlutého tělíska. 4. Stadium relativního pohlavního klidu (NEJEDLÝ a SLÁMA, 1961). DUŠEK a KOL. (1999) uvádějí, že klisna je sezonně polyestrické zvíře, tzn., že pravidelný třítýdenní pohlavní cyklus je do značné míry ovlivněn ročním obdobím. Na podzim u většiny klisen pohlavní cyklus ustává, klisna upadá do stavu anestrie, do stavu pohlavního klidu. S počátkem jara se pohlavní cyklus znovu objevuje a opakuje se v pravidelných intervalech. Období pravidelného výskytu pohlavního cyklu nazýváme reprodukční období. Říje na počátku a na konci tohoto období bývají delší, často neplnohodnotné nezakončené ovulací, v důsledku čehož může být prodloužený celý pohlavní cyklus. V průběhu jara a léta se říje zkracují a pohlavní cyklus se opakuje v pravidelných, většinou 21 denních intervalech (MISAŘ a JISKROVÁ, 2001, DUŠEK a KOL., 1992)