Tálibán v Afghánistánu do roku 2001

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie Tálibán v Afghánistánu do roku 2001 Diplomová práce Lenka Peterková Vedoucí práce: PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. UČO: Obor: PL Imatrikulační ročník: 2005 Brno, 2007

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci s názvem Tálibán v Afghánistánu do roku 2001 vypracovala samostatně a s použitím pouze uvedených zdrojů. V Brně, dne 21. května 2007 Lenka Peterková 2

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Stanislavu Balíkovi, Ph.D. za vedení své diplomové práce a cenné konzultace, připomínky a trpělivost. 3

4 Obsah: 1. Úvod Problematická státnost nebo moderní stát? Z madras na bojiště, z chaosu do zpátečnického režimu Mozaiková společnost v občanské válce Charakter režimu jako omezení výzkumu? Islámský emirát Afghánistán vláda jen na papíře? Tálibánská víra čistá teokracie, totalitní teokracie nebo bezprávné zneužití islámu? Bazarová ekonomika Placené bezpečí Nemocnice za výcvik teroristů Dřevo, diamanty, železný odpad a starožitnosti zárukou samostatnosti Obchodní křižovatka Opium Tálibán afghánským spasitelem? Analýza důvodů zahraniční podpory Spojenec nebo velitel? Pákistánská podpora a její motivy Spojené státy přivřené oči kvůli geopolitické důležitosti? Saudská Arábie ze země bin Ládina Dvě islámské země? Írán a jeho vztah k Tálibánu a Severní alianci Na hedvábné stezce. Rusko, nové středoasijské republiky a jejich obchodní zájmy

5 10. Kultura vedoucí k hříchu a genderová politika Dvě odlišné islámské koalice Tálibán a Al-Káida. Jiný začátek, společný konec Teokracie nebo chaokracie? Závěr Bibliografie Počet znaků základního textu práce:

6 1. Úvod Afghánistán zažil v průběhu 20. století bouřlivý historický vývoj, který kulminoval s příchodem ortodoxního fundamentalistického hnutí Tálibán v 90. letech. Práce je případovou studií, která si klade za cíl analyzovat základní aspekty fungování tálibánského režimu v Afghánistánu do roku 2001 a na základě představených údajů doložit hypotézu, že Tálibán nelze jednoznačně zahrnout mezi totalitní teokratické režimy a že jeho vláda přinesla natolik specifickou formu vládnutí bez existence oficiálních a pro moderní státní zřízení akceptovatelných státních struktur, že vytvořila dosud neanalyzovaný druh nedemokratického režimu. Druhá kapitola se věnuje budování státní identity, která v případě afghánské složité etnické i náboženské struktury, významným způsobem ovlivnila další historický vývoj a otázce, zda lze vládu, která nevyužívá tradiční státní strukturu, analyzovat jako mezinárodním společenstvím uznatelnou státní jednotku. Následující dvě kapitoly náleží popisu vzestupu hnutí Tálibán a jeho působení v rámci sovětské okupace i občanské války. Kapitoly přibližují nejednotné prostředí afghánské politiky, které přímo navazuje na neúspěch několikrát přerušeného procesu vytváření jednotné národní identity Afghánistánu, analyzované v rámci předchozí kapitoly. Pokusí se rovněž zodpovědět otázku, na kterou v době 90. let hledalo odpověď celé mezinárodní společenství. Kdo je Tálibán, co je jeho cílem a jaké jsou důvody jeho úspěchu. Pátá kapitola přiblíží metodologický problém spojený s výzkumem tálibánského režimu. Neexistence fungujících státních struktur, klasických 6

7 forem vládních nařízení či oficiálních politických deklarací a ideologií znemožňuje využívání primárních zdrojů. Samotnou analýzu politického života a pro islámské země charakteristické propojenosti náboženství s politikou přináší další dvě kapitoly, které popíšou specifický politický vládní styl představitelů Tálibánu, principy, kterými se Tálibán oficiálně řídil, krátký úvod do kulturní a genderové politiky, tálibánskou interpretaci islámu a způsob, kterým její aplikace změnila životy všech Tálibánem ovládaných obyvatel. Kapitola analyzující tálibánské vnímání islámu představí i v závěrečné kapitole blíže popsanou navrhovanou klasifikaci teokratických režimů a nastíní problematiku zařazení Tálibánu mezi soudobé kategorie nedemokratických režimů. S politikou úzce související ekonomickou oblast řeší osmá kapitola. Věnuje se připomenutí tradice afghánského rurálního a kočovného zázemí, dopadům občanské války a v době vlády Tálibánu převládajícím pěti zdrojům finančních příjmů. Další kapitola, která je rozčleněna do dalších menších částí, je pokusem o souhrn z mnoha důvodu klíčových zahraničních vztahů Afghánistánu s okolními zeměmi i světovými mocnostmi. Nevěnuje se pouze zahraniční podpoře Tálibánu, především pak ze strany Pákistánu, nýbrž přiblíží i zahraničněpolitické strategie zemí, které se přiklonily na stranu největšího opozičního hnutí Tálibánu pozdější Severní alianci - ovládající jedinou Tálibánem nedotčenou severní část země. Návrat k podrobnějšímu popisu kulturní a genderové politiky představí desátá kapitola. Je tak věnována jednomu z nespecifičtějších a nejzmapovanějších projevů praktické tálibánské politiky, který měl na celou společnost významný, ne-li zásadní dopad. 7

8 Spojitost Tálibánu s mezinárodním fundamentalistickým islámským terorismem je náplní jedenácté předposlední kapitoly, která se pokusí zodpovědět otázky, zda Tálibán již od svého počátku inklinoval k rozšiřování koncepce islámského státu a svého výkladu islámu a jaké byly důvody jeho spojení s fundamentalistickými mezinárodně působícími militantními islámskými jednotkami. Poslední kapitola je věnována případnému teoretickému zařazení režimu hnutí Tálibán do soudobých klasifikací nedemokratických státních zřízení. Je na začátku práce předložená hypotéza pravdivá, či je Tálibán klasickým totalitním teokratickým režimem? Odpověď bude doplněním základní představy o jedné etapě fungování afghánského státu, která významným způsobem ovlivnila další vývoj země. Jak jsem již naznačila výše, studium afghánské politiky je ztíženo zejména nedostatkem relevantních primárních zdrojů. Při zkoumání povahy režimu nemůžeme vycházet z politických krátkodobých či dlouhodobých plánů. Nemůžeme se řídit zákony, psanou ústavou ani činností politických zástupců. Jediné primární zdroje, které nám doba druhé poloviny 90. let až počátku nového tisíciletí dává k posouzení, jsou rozhovory s různou mírou oficiality a adekvátnosti, které se velmi vzácně objevovaly především v místních médiích. V drtivé míře využité sekundární zdroje jsou převážně ze specializované knihovny School of Oriental and African Studies v Londýně a z internetové knihovny Questia. Užitečnými byly i nepočetné, leč velmi kvalitní publikace českých orientalistů. 8

9 2. Problematická státnost nebo moderní stát? Afghánistán je zemí několika paradoxů. Na rozdíl od většiny svých sousedů nikdy nebyl kolonizován, ale opakovaně trpěl v rukou mocností. Jeho vláda byla a stále je slabá a náchylná k zahraničnímu tlaku. Ačkoliv je vláda závislá na zahraniční podpoře, afghánská společnost byla soběstačná a velmi přizpůsobivá. Populace byla i přes svoji různorodost schopna čelit vnitřním i externím hrozbám. Tragédií Afghánistánu je, že jeho geografické umístění mu dalo geopolitickou důležitost (Ewans 2005: 171). Ač Afghánistán nemá pro své okolí důležité přírodní zdroje, stal se v dějinách epicentrem soutěžících velmocenských zájmů. V 19. století byl celý středoasijský region svědkem střetu zájmů Velké Británie a Ruska. Ve druhé polovině 20. století Afghánistán ovlivnila studená válka s rozdílnými ideologickými koncepcemi Sovětského svazu a Spojených států. Poté přišly pakistánské strategické plány vedoucí k pokusům o ustavení islámského nebo fundamentalistického režimu. Nakonec 21. století je svědkem infiltrace teroristické sítě, která je v současnosti jedním z hlavních ohrožení mezinárodního řádu. Afghánská historie i současnost ukazuje, že udržet v této zemi dlouhodobou invazi či samotnou okupaci je příliš nákladné a komplikované. Afghánistán neměl centrální vládu, která by byla vždy všemi akceptována. Historii moderního Afghánistánu můžeme charakterizovat jako mocenský boj mezi decentralizovanými kmeny a centrálním státem 1 (Schetter 2002: 111). 1 V 70. letech měl Afghánistán více či méně funkční vládu. I když samotná přítomnost státních úředníků v odlehlých částech země byla vzácná, centrální vláda si udržela nadvládu nad celým teritoriem. V této době státnímu vlivu odporovaly pouze paštunské kmeny sídlící na hranicích s Pákistánem a tento region se tak stal rovněž oblastí s největším zastoupením ilegálních ekonomických aktivit. Státní 9

10 Všechny konflikty a veškeré dění zanechaly výraznou stopu zejména na utváření konceptu afghánského státu a afghánské identity. Je to z velké části i historický vývoj poznamenaný zasahováním okolních států i velmocí, který je často přikládán jako důvod k tvrzení mnohých autorů, že Afghánistán není možné považovat za moderní stát (Parvanta 2002; Karimi, Schetter, Schlagintweit 2002; Maass 2002). Pokud bychom předložené zpochybnění státnosti uznaly za adekvátní k dalšímu zkoumání, nemohli bychom se věnovat zařazení specifického a ojedinělého nedemokratického režimu pod vládou hnutí Tálibán 2 do soudobých klasifikací. Přesto pro uvedení do problematiky je důležité vrátit se k postupnému utváření společné identity, která nejen v Afghánistánu, ale v každém státě ovlivňuje charakter státnosti. V dnešní době je Afghánistán nepopiratelným územím Afghánců. Vzhledem k složité kmenové struktuře společnosti však současné afghánské území nemá jednoduchou a přímou historii. První zmínka o samotných Afgháncích se objevuje už v roce 982 v jedné z islámských prací. Slovo Afghánec zde bylo použito pro pojmenování paštunských kmenů. Za datum zrození afghánského státu je považován rok 1747, kdy mladý velitel zavražděného perského krále Nádira Šáha Ahman Chán Andalí využil nastoleného bezvládí a stál se ve svých necelých pětadvaceti letech králem všech Afghánců. Vzniká nezávislý afghánský stát, který však ve skutečnosti byl spíše vojenskou a kmenovou konfederací. Afghánistán jako stát byl správa, která byla do tohoto období obtížně budována a udržována, erodovala s propuknutím afghánské války proti sovětské okupaci. 2 Protože byli členové Tálibánu původně studenti, v afghánské perštině hledači vědění (tálibáne ilm), začali si říkat tálibán (perské množné číslo od slova tálib). Usilovali o nastolení pravého božího řádu na zemi, a proto se vydávali za hledače Pravdy, tj. Boha (Marek 2006: 285). 10

11 poprvé zmíněn anglo-íránskou dohodou z roku 1801 a o osm let později byla uzavřena první bilaterální dohoda mezi Afghánistánem a jinou mocností britsko-afghánská smlouva. I v tomto aktu Afghánistán představoval pouze vzdálenou oblast obydlenou etnicky definovanými Afghánci a nebyla jím myšlena státní entita. V rámci i vně země byl Afghánistán poprvé akceptován jako národní stát na konci 19. století. Tato skutečnost však neznamenala všemi segmenty společnosti obecně přijímanou identitu. Základem pro mezilidské vztahy, kolektivní identitu a rozdíly mezi Afghánci byly rodinné vazby a z nich se tvořící klany, kmeny, rody, jazykové skupiny, nábožensko-sektářské skupiny a národnosti 3. O skutečné snaze vytvořit jednotnou státní identitu a souhrn hodnot, se kterými by se mohla rozrůzněná afghánská společnost ztotožnit, můžeme mluvit až od počátku 20. století, kdy se státotvorné iniciativy, tak jako v mnoha jiných státních dějinách, chopila malá skupina intelektuálů z hlavního města. Ta učinila první pokusy pojmout obyvatele a představit Afghánistán jako zemi občanů se společným konceptem Afghánců a Afghánistánu jako nadřazeného prvku identity. Jako základ pro tuto identitu byl vzat islám. Problematické se zdá být i použití samotného názvu Afghánistán, který byl, jak jsem již nastínila výše, jménem pro paštunské kmeny a původně tedy označoval etnickou příslušnost. I dnes můžeme pouze dedukovat, kdo je pravým Afgháncem: ne každý Afghánec je Afgháncem ve smyslu Paštunce a ne každý Paštunec je Afghánec ve smyslu afghánského 3 Národnostní složení Afghánistánu: Paštuni (42%), Tádžici (27%), Hazárové (9%), Uzbeci (9%), Ajmaci (4%), Turkmeni (3%), Balúčové (2%), dále Kyrgyzové, Núristánci, Brahujové, Arabové, Indové. Náboženství: muslimové (99%), z toho sunnité (80%), šíité (19%), křesťané, budhisté, hinduisté, sikhové a zoroastrovci (Marek 2006: 345). Přehledné a podrobné informace o etnických skupinách viz např. (Schetter 2003). 11

12 občanství (Paštuni žijí na obou stranách hranic a tudíž i v pákistánské severozápadní provincii) (Parvanta 2002: 20). Základy afghánského nacionalismu byly poprvé formulovány v letech v místním časopise. Jeho editor Mahmud Tarzi společně se svými spolupracovníky připravil teoretický rámec pro jednotu afghánského národa, který se během následujících dekád rozvinul a částečně i aplikoval v praktickém životě. Modernímu pojetí národa zde položil základy islám, dějiny Afghánistánu a afghánský jazyk paštština - paštu. Ovšem pro velkou skupinu obyvatel nepaštunského původu tato koncepce zůstala i nadále vzdálená. Jazyk paštu byl úředně vyhlášen v rámci ústavy státním jazykem v roce 1937, kdy nahradil do té doby rozšířenou perštinu. Tento model vytěsnění původního oficiálně používaného jazyka však neměl dlouhého trvání a perština se vedle paštštiny vrátila v roce 1964, kdy byla přijata jako druhý oficiální úřední jazyk. V tomto kontextu dodejme, že perština se v Afghánistánu vyvinula do specifické podoby a v dnešní době je lokální verze perského jazyka pojmenována darí. Stejně jako tomu bývá v případech okupace v jakýchkoliv historických a geografických podmínkách, i sovětská okupace se vytvářenou afghánské státní identitu snažila pozměnit tak, aby sloužila sovětským mocenským zájmům a aby tak byla založena na modelu sovětského nacionalismu. Skupina dvou úředních jazyků byla rozšířena o uzbečtinu, turkmenštinu a další tři lokální jazyky. Cílem nové komunistické vlády bylo svázání národnostních menšin s centrální afghánskou vládou, ovšem tlak na lingvisticko-kulturní partikulaci se ukázal jako kontraproduktivní a především paštunské skupiny obyvatel podobné počiny vnímaly jako snahu o posílení dezintegrace a fragmentace složitě 12

13 vytvářeného státu. Další sovětské snahy o změnu celého názvu Afghánistán zůstaly nenaplněny. Byl to právě odpor vůči Sovětskému svazu, který společně se zkušenostmi s válkou, útěkem, vypuzením a emigrací způsobil, že loajalita a společná identita obyvatel byla poprvé v afghánské historii úspěšně redefinována a zároveň přijata napříč různými kmenovými strukturami. Válka posílila pojem Afghánec a celkový proces etnické a politické emancipace uvnitř i vně země. Nová afghánská identita byla založena spíše na společných hodnotách obyvatel než na zdůraznění paštunské nadvlády. Ohnisko leželo v islámském hnutí a jeho protagonistech. I tento koncept však nebyl dlouho ponechán bez diskusí, které v průběhu své vlády vyvolalo hnutí Tálibán. Džihád namířený proti Sovětskému svazu vyburcoval minoritní etnické skupiny způsobem, který předtím nebyl v Afghánistánu známý. Skupiny bojující proti sovětským silám se organizovaly a přijímaly významnou zahraniční pomoc, která v roce 1992, kdy Kábul padl do rukou mudžáhidů 4, vedla k opětovnému uznání jejich práv a požadavků. Nová realita ovšem nebyla akceptována Tálibánem, který se spoléhal na paštunskou podporu. Paštuni tvořili největší afghánskou etnickou skupinu, ale stále zahrnovali pouze 40 procent z odhadované dvacetimiliónové populace (Rashid 2002: 175). Tálibán si neuvědomoval afghánskou nebo islámskou historii a byl orientován především na Paštunce. Úředníci se rekrutovali z loajálních následovníků Kandaháru a jazyk paštu se stal jediným úředním jazykem. Základem společnosti se stal jazyk paštu a islamizace a ostatní etnické skupiny zůstaly otevřeně diskriminovány. Tálibán tak zjevně započal nový 4 Význam slova mudžáhid je muž provádějící džihád, tedy muslimský bojovník za víru. 13

14 historický obrat, který stejně jako v předchozím období v případě sovětských okupantů, již podruhé zpochybnil afghánskou identitu, se kterou bylo schopno se ztotožnit více rozdílných společenství. Ze strategických důvodů však Tálibán nikdy nezpochybnil jednotu území. 3. Z madras na bojiště, z chaosu do zpátečnického režimu Náhlost, se kterou se Tálibán objevil na scéně afghánské občanské války v roce 1994, překvapila většinu tehdejších pozorovatelů. Fenomén Tálibán vytvořil novou pochybnou realitu. Využil momentu a vyrostl v sílu, která s nebývalou rychlostí dokázala ovládnout široké pásy území, dokázala ukončit zločinnost a zmatek a získat pozornost vně Afghánistánu. Místní američtí diplomaté ve svých tajných informačních zprávách ještě roce 1994 upozorňovali na tálibánský nejistý původ i neznámé cíle. Až do přijetí opatření ovlivněných zpátečnickou falešnou religiozitou, které alarmovaly znepokojení v regionu i na celém světě, Tálibán v některých oblastech získal i morální podporu (Matinuddin 1999). Tálibán bylo vojensky organizované islámské fundamentalistické hnutí, do něhož dobrovolně vstupovali mladí mužové jak z Afghánistánu, tak z Pákistánu. Se svými padesáti tisíci po zuby ozbrojených bojovníků, s těžkým dělostřelectvem, tanky, vrtulníky a raketami představovalo značnou údernou sílu. Jeho členové chtěli původně dosáhnout jen toho, aby všechny znepřátelené frakce v Afghánistánu složily zbraně, a sami se chystali v zemi zavést klid a pořádek. Věřili, že se jim to může podařit jedině tehdy, když budou postupovat podle nejpřísnějších zásad ortodoxního islámu (Marek 2006: 285). 14

15 Ačkoliv je fenomén hnutí Tálibán nedávného původu, jeho kořeny můžeme najít už ve vzestupu ortodoxních islámských náboženských škol v celém regionu střední Asie. Tzv. madrasy muslimské náboženské školy při mešitě - hrály významnou roli ve vzestupu muslimů po celá staletí. Z některých náboženských muslimských škol se formovaly religiózní skupiny, které implementovaly dogmatické, netolerantní a fanatické postoje, které ovšem prosazovaly jako kdyby byly pravými islámskými hodnotami. Jejich učení se přenášelo do dalších světových částí a celý systém tak produkoval zástupy mladých fanatiků, kteří byli rekrutováni pro transteritoriální mise. Nastíněný kritický pohled by však nebyl celistvý s ohledem na skupiny, které byly v rámci afghánského folklóru známy kmenovými tanci a barevným oblečením a nebyl by celistvý ani s ohledem na jejich nezastupitelnou roli v porážce sovětské okupace. Úspěch těchto bojovníků hledejme už v době před příchodem sovětských vojsk, který z Afghánistánu chtěl udělat svůj další sovětský komunistický satelit. V této době v regionu působilo na 2500 duchovních učitelů a velitelů, kteří ve vesnicích a celé afghánské specifické kmenové společnosti získali hlavní vedoucí role. Brzy poté, co Sověti do Afghánistánu poslali svá vojska, aby podpořili komunistický režim nastolený v Kábulu, byl podél afghánskopakistánských hranic založen řetěz religiózních škol 5, které měly za cíl vytvořit silnou skupinu religiózně orientovaných studentů, kteří měli asistovat afghánským mudžáhidům ve vyhnání sovětských armádních sil. 5 Madrasy se postupně rozšířily po celém Afghánistánu a výuku v nich zajišťovali učitelé afghánského i pakistánského původu. Každá z těchto škol měla 12 tříd a studenti zde mohli studovat v každém svém věku. Do výuky patřilo doslovné učení Koránu, správná výslovnost veršů, interpretace Koránu, život a činy Proroka, filozofie, matematika, astronomie, rozšiřování víry a nakonec povrchní znalost moderních předmětů. Počet studentů v rámci jednotlivých škol se lišil v řádech stovek. Některé školy tak měly pouhých 15 studentů, zatímco ty největší rekrutovali až na 2000 studentů. 15

16 Madrasy pro tento účel získaly dary ze Saudské Arábie, Kuvajtu a některých dalších spřátelených konzervativních muslimských zemí. Tak se rekrutovalo na studentů z různých madras, kteří se v konečném důsledku připojili k hnutí Tálibán. Samotný Tálibán byl rozdělen do dvou kategorií. Jedna skupina byla připravována a organizována ke svému začlenění do bojů, druhá skupina se věnovala pouze studiu. Během tří měsíců prázdnin byli ti, kteří už přesáhli 18 let, vysláni do bojů proti Sovětům a poté se vraceli často těžce zraněni zpět na náboženské semináře. S počátkem sovětské okupace se madrasy přestěhovaly do Pákistánu 6, kde se usadily ve všech částech země. Problematickým se stalo ukončení studia často s bezejmenným certifikátem, který nebyl uznáván jinými institucemi ani vládními úřady a to ani v Pákistánu, ani v jiných oblastech. Účel madras hledejme v jiném okruhu činnosti. Madrasy organizovaly studenty do militantních skupin, které je připravovaly na použití sily k potlačení rivalů tedy sovětských okupantských vojsk. Boj proti cizí vojenské okupaci se v očích afghánského odboje i zahraničních muslimů stal v plném smyslu džihádem proti neznabožskému dosazenému režimu, jeho ochráncům a jeho cizácké ideologii (Kropáček 1996: 192). Úspěch této snahy můžeme vidět nejen v ukončení na první pohled zdánlivě lehce proveditelné sovětské okupace, ale i v soudobém neúspěchu efektivně centralizovat všechny oblasti rozsáhlého a nedostupného afghánského území a to i přes participaci mnoha koaličních sil. 6 Během své jedenáctileté vlády se tamní diktátor generál Muhammad Zijául Hak v osmdesátých letech 20. století rozhodl, že potřebuje spojence, aby potlačil politický disent a opoziční strany. Nalezl je v místních fundamentalistech a spojil se s nimi. S pomocí saúdských finančníků a hodnostářů založil po celé zemi řadu madras. Afghánská válka přitahovala náboženské fanatiky, ochotné bojovat s bezbožným komunismem (Zakaria 2005: 181). 16

17 Válka, která trvala více než dvacet let, společnost komplexně změnila. Měla za následek více než 2 miliony mrtvých a exodus přes 6 miliónů Afghánců do sousedního Pákistánu a Íránu způsobila tak největší násilnou migraci v globálním měřítku v posledních 50 letech. 4. Mozaiková společnost v občanské válce Sovětská vláda v době konce své afghánské okupace prohlásila, že polovinu svých vojsk stáhne z afghánského území do poloviny srpna 1988 a že odsun vojenských jednotek definitivně dokončí do poloviny února Tyto termíny také zhruba dodržela. V rozporu s jednou z dohod, ve které se Pákistán zavázal, že nebude zasahovat do afghánských záležitostí, pákistánská vojenská vláda podporovala činnost ozbrojených skupin mudžáhidů a umožnila v lednu 1989 zasedání 420ti členného Poradního shromáždění prozatímního parlamentu afghánských opozičních stran a náboženských činitelů. Jejím předsedou se stal představitel tzv. Islámské jednoty za svobodu A. Sajjáf a prezidentem byl zvolen předseda Fronty národního osvobození Mudžaddadí. Afghánistán začal období paralelní existence dvou vlád a období další občanské války. Na jedné straně stála vláda vzešlá z voleb roku 1988, 7 Jednání o urovnání afghánského konfliktu probíhala pod tlakem světové veřejnosti i Organizace spojených národů v Ženevě. Rozhovorů se účastnil Sovětský svaz, Spojené státy, Pákistán a Afghánistán. Po dlouhých debatách byly v dubnu 1989 podepsány čtyři dohody o politickém urovnání situace kolem Afghánistánu. Jednalo se o dvoustrannou dohodu mezi afghánskou a pákistánskou vládou o zásadách vzájemných vztahů, zejména o nevměšování a zřeknutí se intervence, deklarace o mezinárodních zárukách Sovětského svazu a Spojených států, další dvoustranná dohoda mezi Afghánistánem a Pákistánem o návratu uprchlíků a dohoda o vzájemných spojitostech urovnání situace kolem Afghánistánu (Marek 2006: 278). 17

18 na druhé straně mudžáhidové, kteří byli nejprve vojensky i finančně podporováni Spojenými státy. Oddíly exilové vlády operující na afghánském území s americkou a pákistánskou podporou čítaly několik desítek tisíc mužů. Na prozatímní vládě se ovšem nijak nepodílela šíitská část afghánské opozice, která útočila z území Íránu. V Afghánistánu tak proti sobě stojí Pákistánem a USA financovaná Islámská jednota mudžáhidů, šíitské Sjednocené společenství islámské revoluce podporované íránským šíitským duchovenstvem a původní afghánská komunistická vláda, která ovšem neovládá celé území a stále významnějšími soupeři se jí stávají náčelníci ozbrojených osvobozeneckých oddílů. Regionální separatismus, který měl v Afghánistánu hluboké kořeny, se po odchodu sovětských vojsk projevil v plné síle. Objevily se požadavky na odtržení určitých oblastí i na regionální autonomii i návrhy na vytvoření afghánskopákistánské konfederace. Komunistická vláda v čele s prezidentem Nadžíbulláhem zavedla v zemi výjimečný stav a s pomocí Sovětského svazu svoji vládu udržela další tři roky. Ani ona však nezachovala svoji jednotnost a díky snaze části vládnoucí třídy dohodnout se s opozicí se konzervativnější část stranických představitelů pokusila o vojenský převrat. Po ukončení sovětské materiální a finanční pomoci se již Nadžíbulláhova vláda nemohla udržet. Na straně opozice naopak zesílila podpora ve formě moderních zbraní. Občanská válka se rozhořela naplno. Co se týče tábora mudžáhidů jejich skupina byla roztříštěná a měla natolik protichůdné zájmy, že se nemohla dohodnout ani na formě budoucí vlády. Diskutována tak byla republika, království, ale i později naplněná muslimská teokracie. Setrvalá americká podpora nakonec i přes tuto skutečnost umožnila jejich vítězství. Mudžáhidové bez soudu popravili Nádžibulláha i jeho bratra a prosovětskou vládu vystřídala prozatímní vláda 18

19 mudžáhidů. V dubnu 1992 mudžáhidové vstoupili do Kábulu a vyhlásili islámskou republiku 8. Zemi prostoupila naděje, že nová islámská vláda mudžáhidů dokáže po 14 letech přinést mír. Ovšem mudžáhidové se nedokázali dohodnout na rozdělení moci 9. Místo míru především hlavní město Kábul zažívalo další čtyři roky raketové útoky, obležení a ostřelování. Druhé největší afghánské město Kandahár upadlo do totální anarchie a rurální oblasti jižní části země se dostaly do ještě většího chaosu. Obchodníci byli nuceni při přepravě zboží platit za propuštění přes nejrůznější blokády obchodních cest a celý Afghánistán byl okupován zločinnými skupinami. Mírumilovné prostředí zavládlo jen v oblasti Heratu, Mazaru a severovýchodě. Tyto regiony tudíž později nechápaly Tálibán jako osvoboditele od chaosu a anarchie (Marsden 1998: 61). Na vládě se chtěli podílet nejen všichni náčelníci, kteří měli své sídlo v Pákistánu, ale i šíitské opoziční skupiny operující z Íránu, kteří si připisovaly největší zásluhy za osvobození země. Občanská válka kulminovala zničením více než poloviny kábulských domů, zabitím přes padesát tisíc civilistů. Do Kábulu přišla fundamentalistická Islámská strana v čele s Gulbuddínem Hekmatjárem 10. Ovšem nejsilnější postavení si vydobylo umírněné Islámské společenství v čele s Burhánuddínem 8 Již nastolení vlády mudžáhidů provázela opatření podobná režimu hnutí Tálibán. Ženám bylo přikázáno zahalování, z televize musely odejít hlasatelky, byl zakázán alkohol a v kábulských ulicích tank rozdrtil několik tisíc láhví vody zabavené obchodníkům (Kropáček 1996: 195). 9 Více informací o vládě mudžáhidů viz např. (Edwards 2002) 10 Členové Islámské strany se rekrutovali mezi Paštuny. Svým myšlením Hekmatjár vycházel z názorů Muslimských bratří. Byl pro islámskou republiku, proti liberalizaci, emancipaci žen. Podařilo se mu získat kontrolu nad tiskovou agenturou a vyvinout si vlastní zpravodajskou službu. (Kropáček 1996) 19

20 Rabbáním 11. Vzniká nová vláda v čele s prezidentem Rabbáním. Mezi jejími frakcemi se ovšem rozpoutala další fáze občanské války. Mír nepřinesla ani uzavřená mírová dohoda, ani svolání afghánské tradiční kmenové velké džirgy 12. Zasáhnout se pokusila i Organizace spojených národů, ale návrh nového mírového plánu byl překažen novým aktérem. Na scénu vstoupilo nové vojensko-politické hnutí Tálibán (Marek 2006: ). V létě roku 1994 vrcholila válka mezi třemi velkými protivníky Paštuny v čele s Hekmatjárem, Tádžiky v čele s Šáhem Mas údem a Uzbeky v čele s Dóstumem. Do té doby neznámé a do konfliktu nezačleněné paštunské kmenové svazy s podporou Pákistánu vyzbrojily 11 Rabbáního Islámské společenství sdružovalo hlavně Afghánce hovořící afghánskou perštinou darí. Klonil se k představě obnovy afghánského království, obohaceného o teokratické rysy. Těšil se podpoře ropných monarchií od Zálivu. Rabbání se spojil se slavným velitelem z doby protisovětského boje Mas c údem (Kropáček 1996). 12 Poradní shromáždění kmenových náčelníků. V 19. století byla džirga M. Elphinstonem popsána jako tzv. vnitřní vláda paštunských kmenů. Od svých počátků byla výhradně paštunským shromážděním. Název džirga je mongolského původu a znamená kruh. Dle historických výzkumů se džirgy využívaly i v jiných oblastech regionu. Na počátku 20. století bylo ke slovu džirga přidáno slovo loja znamenající velký. Loja džirga se stala jedním z faktorů snažících se vytvořit národní afghánskou identitu pod deštníkem paštunské kultury a jazyka. Džirga nebyla permanentní institucí, byla svolávána jen k řešení specifických problémů vyžadujících si neodkladnou pozornost veřejnosti. Džirga je významná neexistencí hierarchického uspořádání. Nikdo z přítomných automaticky nepředstavuje autoritu, která by řídila celou diskusi, která tak pokračuje tak dlouho, dokud se shromáždění neshodne na jednomyslném názoru. V Afghánistánu se loja džirga poprvé oficiálně sešla v roce 1915, kdy Habibullah Khan za účelem vysvětlení neutrality země během první světové války pozval z celé země 540 delegátů. Snaha o využití loji džirgy i k řešení sporů mezi mudžáhidy byly přerušeny islámskými stranami konfliktu podporovanými pakistánskou tajnou službou (Karimi 2002: 37-47). Džirga byla v menším rozsahu a pouze v rámci spřízněných rurálních oblastech podporována i hnutím Tálibán. V současnosti je Velká džirga nejvyšším zastupitelským sborem v zemi. Mezi její pravomoci patří měnit ústavu, odvolávat prezidenta, rozhodovat o otázkách nezávislosti, národní svrchovanosti, územní celistvosti apod. 20

21 absolventy a studenty vysokých škol, kteří se poté během války začali označovat slovem tálibán. V srpnu 1994 byl zvolen emírem hnutí Tálibán budoucí celoafghánský religiózní vůdce mulla Umar 13. V této době byl mobilizační úspěch Tálibánu značný a mnoho Paštunů považovalo Tálibány za své vysvoboditele z dlouholetých válek a za průkopníky nového občanského zřízení v Afghánistánu. Tálibánu se tak bez vážnějšího odporu v krátké době podařilo ovládnout jižní provincie Afghánistánu a 26. září 1996 s mezinárodní logistickou i finanční podporou ze strany především USA a Pákistánu ovládli i hlavní město Kábul a svoji moc rozšířili i dál na severozápad. Na přelomu března a dubna 1996 zvolilo přes tisíc vysoce postavených učenců mullu Umara za oficiálního emíra hnutí Tálibán a tzv. knížete věřících (Schulze 2007: ). Vzestupem Tálibánu skončilo tři roky trvající bezvládí, ustaly loupeživé přepady vesnic, únosy dívek, krádeže majetku. Byly zavedeny kruté tresty a samotní Tálibové se zpočátku žádného násilí na veřejnosti nedopouštěli. Snažili se vymýtit korupci, obnovit obchod a zavést v zemi pevný řád. Na počátku své vlády zakázaly pěstovat opiový mák, který byl v podstatě jedinou vývozní komoditou a zdrojem obživy pro většinu obyvatel. Jeho nelegální produkce se však později stala hlavním finančním 13 Studenti madras v době bojů nejvíce podporovali hnutí islámské revoluce paštunského učence Muhammada Nabího Muhammadího. Jedním z nich, který pendloval mezi studiem a džihádem, byl i budoucí tálibánský religiózní vůdce mulla Muhammad Umar. Po zranění utrpěném ve válce se mulla Umar vrátil do Kandaháru, své studium ukončil a působil zpočátku především jako učitel náboženství. Jako mnoho jiných absolventů požadoval usmíření afghánské společnosti na základě nového hanífovského právního řádu, v němž měla hlavní role připadnout hlavně prorocké tradici. Charakteristickou známkou této nové představy o řádu byla politizace agrárního neměstského světového názoru mezi paštunským obyvatelstvem. 21

22 zdrojem celého režimu 14. Respekt si získali i tím, že odmítli vyjednávat se znepřátelenými polními veliteli, kteří měli na svědomí mnoho vražd a zničeného majetku. Zdánlivě kladný přínos byl ovšem vykoupen zavedením tvrdého režimu. (Marek 2006: 288). 5. Charakter režimu jako omezení výzkumu? O období vlády hnutí Tálibán je dobře známo, že specifický styl vládnutí znemožňoval systematický výzkum. Tálibán byl vedle Rudých Khmérů v Kambodži nejuzavřenějším hnutím na světě. Kvůli zákazu fotografování a televize afghánští obyvatelé nevěděli, jak jejich představitelé vypadají a jednooký mulla Umar se dokonce nikdy nesetkal se západními novináři a diplomaty (George 2001) K dispozici je tudíž stále jen nejistá a útržkovitá informační databáze. Za normálních okolností vědci využívají primární zdroje, jakými jsou například úřední oficiální deklarace. Vládní dekrety v případě analýzy režimu religiózního představitele Tálibánu mully Muhammada Umara nejsou v kontextu studia režimu vhodným a užitečným zdrojem. Ilustračním příkladem pro toto tvrzení může být dekret vydaný na jaře roku Nařízení, hledající své ospravedlnění v nejmenovaných muslimských zvyklostech zakazující zabíjení zvířat, zapovědělo použití kůže pro šití triček či kabátových límců. Dle západních charakteristických úředních dokumentů je podobná forma nařízení pro oficiální oznámení netradiční. Ovšem jedná se o typický styl tálibánských dekretů. Dle úředníků OSN, kteří v průběhu vlády Tálibánu působili v Kábulu, během let úřady nevydaly ani jedno nařízení, které by mohlo být 14 O ekonomice Afghánistánu bude pojednávat samostatná kapitola. 22

23 alespoň svojí formou vzato vážně a které by tak získalo větší pozornost i v řadách afghánské veřejnosti (Maass 2002: ). Celková povaha Tálibánu kdo jsou, co reprezentují byla pro vnější svět z důvodu nadměrného utajení těžko srozumitelná. Političtí představitelé i samotná politická struktura zůstaly mimo dosah jakýchkoliv analýz. Jak již bylo naznačeno výše, Tálibán nevydával politická prohlášení, nepořádal pravidelné tiskové konference, neměl žádný oficiální ideový program. Kvůli zákazu fotografování a televizního vysílání dokonce i samotní Afghánci neznali podobu svých religiózních vůdců, kteří kompletně pozměnili jejich život. Umar se nikdy nesetkal s nemuslimem a pro západní společnost zůstal zahalen tajemstvím (Rashid 99). Analýza afghánského režimu je ztížena i díky skutečnosti, ze všechny strany místního konfliktu uchovávaly úzké vazby s externími aktéry. V této souvislosti zmiňme především důležitou roli Pákistánu, jejíž zhodnocení je složité i z důvodu existence více zdrojů pakistánské podpory a vlivu. Kromě Pákistánu měly na špičky rozhodování v Afghánistánu vliv i islamistické skupiny, které operovaly ze svých středisek v Saudské Arábii, zemích Perského zálivu či Blízkého východu. V kontextu všech těchto faktorů je podíl na vládnutí ze strany samotného Tálibánu těžké identifikovat. Nemůžeme ho vyhodnotit pouze jako podřízenou organizaci pákistánské tajné služby, nemůžeme ho identifikovat pouze jako jádro formování islámských radikálních stran. Tálibán v době své vlády inkorporoval všechny tyto role, avšak považovat ho za skupinu, jež ovládá řídící centra suverénní země je diskutabilní. Skutečnost, se kterou si pozorovatelé a analytici celého režimu byli a i přes důsledné tálibánské popírání jsou jisti, je fakt, že Tálibán svoji moc stavěl na příslušenství k paštunské etnické majoritě. Etnická otázka zůstala ovšem 23

24 problémem i mezi jednotlivými paštunskými kmeny, jejichž vůdcům Tálibán zamýšlel odebrat i tu nejmenší míru moci, kterou do určité doby disponovali. I mezi samotným paštunským obyvatelstvem představitelé Tálibánu neměli dobrou pověst a je známo, že místní Paštunci, kteří se s režimem mully Muhammada Umara nechtěli ztotožňovat, nazývali celou vládní elitu v očích Afghánců dobovým hanlivým výrazem ti Kandahárci. 15 Tálibán už v době své vlády ztratil u mnohých obyvatel původní obrázek ideálních bojovníků za čistý islám. Avšak tento skrytý společenský odpor nemůžeme vykládat jako počátek tálibánského úpadku. Takový proces by mohl přerůst k změně rolí jednotlivých skupin, k podlomení vlivu Tálibánu redukujícím tak jeho sílu a moc na úroveň jedné z mnoha lokálních mocenských skupin. Skrytá ztráta moci se mohla projevit pouze tehdy, kdyby se vyskytla třetí alternativa. Existence třetí alternativy mimo mocenské skupiny v rámci dvou širokých paštunských kmenových konfederací, by mohla původní nespokojenost s Tálibánem změnit v otevřený vzdor (Maass 2002). Rok 2001 byl stejně jako mnohdy jindy v historii minulého 20. století svědkem nového zájmu o Afghánistán. Nové výzkumy potvrdily to, o čem předtím mohly pouze spekulovat. Tálibán byl podporován pákistánskou i americkou tajnou službou i ministerstvem vnitra Saudské Arábie. Bez vnější pomoci by například podle Kamala Matinuddina nikdy nezískal svoji pozdější moc a nebyl by schopen zorganizovat plně vojensky vybavené hnutí operující kromě severní části země na celém území. Pomoc se týkala nejen výcviku směřujícího k ovládání sofistikovaných vojenských 15 Vyložit podobný výraz je pro evropského analytika obtížné. První, co je o tomto výrazu známo je jeho zřejmé obecné spojení se slovem Paštunec. Místní pozorovatelé uváděli, že pojmenování ti Kandahárci mělo pejorativní a urážlivý tón. 24

25 technologií, ale i samotné logistiky a to v takové míře, aby dokázala udržet tálibánské jednotky plně vyzbrojené po celou dobu dlouhého občanského konfliktu (Matinuddin 1999: 40). Afghánistán 90. let 20. století zažíval období vlády za účasti několika rozdílných a soutěžících vlivů a zájmů. Konkrétní informace o přesném fungování vnitřního vládnoucího kruhu a rozhodovacího procesu jsou i dnes nedostačující a i díky charakteru celého režimu v budoucnu nedohledatelné. Přesto pokusme se v následujících kapitolách přiblížit základní charakteristiky tálibánské vlády, které se dotýkají i specifického kulturního života, genderových otázek, ekonomiky a komplikovaných vztahů s okolními státy i největší světovou mocností. 6. Islámský emirát Afghánistán vláda jen na papíře? Afghánský politický systém se od roku 1973 několikrát podstatně změnil. Roku 1973 byl Afghánistán královstvím 16. Od roku 1973 do příchodu sovětských okupačních vojsk byl republikou 17. Komunistický režim vydával Afghánistán za demokratickou republiku 18 a vláda mudžáhidů přinesla islámský stát, který byl od roku 1996 až do roku 2001 označován výrazem islámský emirát 19. Současný politický systém je dle nové ústavy z roku 2004 Afghánskou islámskou republikou 20 Cílem Tálibánu bylo vytvořit vládu a právní systém, který oživí život muslimů z doby před 1400 lety. Jeden z vysokých afghánských 16 viz např. (Marek 2006: ) 17 tamtéž 18 viz např. (Dorronsoro 2000; Lévesque 1990; Rasanayagam 2005) 19 Paštsky: Da Afghánistán islámí emárat 20 Paštsky: Da Afghánistán islámí džamhúríjat 25

26 vládních činitelů v 90. letech komentoval neexistenci psané ústavy slovy: Nepotřebujeme ústavu, ústavou je šarí c a 21. Tálibán tak věřil, že hlavním účelem antisovětského džihádu bylo vytvoření státu s právem představovaným šarí c ou. Modelem státního zřízení se stala Saudská Arábie, která byla společně s Pákistánem největším podporovatelem nově instalovaného režimu. Saudská Arábie nejen že celý Tálibán pomáhala vytvořit, ale také školila vládní úředníky za účelem upevnění v Saudské Arábii známých zákonů, vyzývala k ukrytí bin Ládina a celkově Tálibán dotovala za účelem vytváření teokratického režimu. Výsledný tálibánský právní systém zahrnul několik trestních sankcí proti jakékoliv potenciální hrozbě. Tresty byly vykonávány značně nestále a rozmanitě a byly spojeny s všeprostupující korupcí. Tálibán uvalil přísný zákaz všech náboženskými tradicemi zakázaných aktivit. Škodlivý účinek byl tak shledán nejen u alkoholu, drog, lichvy a hazardu, ale i u všeho, co dříve Afghánistán přibližovalo západnímu světu. Zakázán byl západní styl oblékání, hudba, tanec, britské a americké účesy, nošení dlouhých vlasů, holení vousů, dámské boty na vysokém podpatku, módní časopisy, fotografie, fotografování v autech, prát ve veřejných studnách, malby, sochy, magie a všechny další aktivity, které dle vládních religiózních představitelů mohly vést k hazardu či vyrušení od modliteb. Zákaz platil pro televizi, sporty, chování ptactva. Poněkud v rozporu se pak jeví zpožděná reakce religiózních vůdců na existenci mnohem větší hrozby moderních technologií představovaných v tomto kontextu zejména internetem, jehož užití bylo zakázáno až v roce Náboženské právo ztělesňuje ve struktuře islámu souhrn Božského řádu přikázaného lidstvu a neproměnný morální Zákon. Je stejně jako Korán chápán jako věčný a nestvořený (Kropáček 2003: 117) Detailní informace o současné podobě islámského práva viz. tamtéž. 26

27 let po nařízení reagujícím negativně na dětské pouštění draků i jejich zhotovování. Intenzita, se kterou se jednotlivá nařízení prosazovala, byla stejně nekompromisní, jako samotné příkazy. Běžnou záležitostí se stalo různorodé mučení, kamenování za cizoložství, amputace rukou, středověké tresty, které byly zakázány většinou muslimských zemí. Tresty přicházely za nevhodný kontakt mezi mužem a ženou a to, co dříve pozorovatelé v době občanské války a vlády mudžáhidů považovali za nejhorší možný přístup a chování k ženám, získalo pro mnohé ještě zvrácenější podobu. Ženám bylo přikázáno nosit všezahalující burky, které si však mnohé afghánské ženy finančně nemohly dovolit. Cena burky v hodnotě dvou měsíčních platů, zákaz i základního vzdělání a zaměstnání tak ženy uvěznily pouze mezi zdmi svých domovů (Travis 2005: 13-14). Tálibánská genderová politika se vedle dalších oblastí stala jednou z nejznámějších a nejkritizovanějších vlastností celého režimu. Tálibánu se roku 1998 podařilo převzít kontrolu nad 90 procenty země, ovšem tento relativní úspěch automaticky neznamenal vytvoření silného státu. Teritoriální rozšiřování moci s sebou neslo jen dva druhy vládní aktivity a to inkorporaci místních bojovníků do vlastní ozbrojené struktury a uvedení tvrdé verze islámského práva. Úspěch islámské politiky Tálibánu byl zaručen tam, kde obyvatelstvo víceméně akceptovalo paštunskou skupinovou identitu. Dvě třetiny země byly od letní ofenzivy roku pod nadvládou Tálibánu. Sever a severovýchod zůstaly naopak 22 Srpen 1998 je spojen s popravou více než 3000 civilistů především etnika Hazára ve městě Mazáre Šaríf u hranice s Uzbekistánem a Turkmenistánem. Tálibán rovněž zajal tisíce dalších místních obyvatel včetně Tádžiků a Uzbeků. Obyvatelům tálibánská vojska vyhrožovala zabitím, pokud nepřijmou sunnitský islám. Útok není jediným ozbrojeným útokem Tálibánu na civilní obyvatelstvo. Již v září 1997 tálibánské vojsko po nepodařeném útoku na Mazáre Šaríf popravilo destíky obyvatel hazárských šíitských vesnic. Podobné útoky se objevily i mezi 27

28 nejprve až na nevelkou oblast kolem města Kunduz pod nadvládou uzbecké Džumaše Mellíje Islámmí (Islámské národní hnutí v čele s generálem Dóstumem, do r. 2001), dále strany Hezbe wahdat (Strana jednoty, kterou podporovali Házárové mluvící jazykem darí a vedení Karímem Halílím) a konečně tádžické Džam íjate islámí (tj. Islámské společenství v čele s Ahmadem Šáhem Mas údem, do r. 2001, a bývalým prezidentem Rabbáním) (Schulze 2007: ). Neschopnost Tálibánu ujmout se vlády jakoukoli uznatelnou a přijatelnou formou ukázalo značné nedostatky politického rozhodovacího procesu. Zvláštní rozhodnutí byla do všech afghánských regionů směrována od nejasného a uzavřeného tálibánského velení sídlícího v Kandaháru. Existující vláda v Kábulu Tálibánu sloužila jen jako možnost odvděčit se velitelům ozbrojených jednotek. Tzv. ministři v tálibánském provedení neměli žádné vládní povinnosti. Tálibán postrádal státní legitimitu a celý Afghánistán byl svědkem mizejících státních institucí. Moc byla orientována do rukou vojenských představitelů (Schetter 2002: ). Ústřední rozhodovací orgán se měl řídit principem šúrá 23. V tálibánské vojenské i religiózní základně v Kandaháru byla vytvořena desetičlenná tzv. Nejvyšší šúrá, která se stala nejmocnějším vládnoucím červencem a prosincem 1999, v květnu 2000, srpnu až říjnu 2000 a nakonec v lednu až červnu Tálibán v těchto případech útočil opět na etnické nepaštunské obyvatelstvo či na sídla hlavní opozice na severu země (zmiňme především město Fajzabád). Více informací viz např. zpráva Human Rigts Watch, červenec 2001, Vol. 13, No. 3 (C), Human Rights Watch Short Report, vol. 13, No. 1 (únor 2001). 23 Šúrá se vykládá jako koránský princip porad zásada konzultací. Ve středověku princip nebyl příliš respektován, tématem živých diskusí se stal až v moderním, reformním islámu od konce 19. století. (Bůh chválí ty, kdo) Pánu svému odpovídají a modlitby své dodržují a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají (42:38) (Kropáček 2002: 93). 28

29 tělesem. Pod Nejvyšší šúru spadaly dva výbory prvním z nich byla tzv. prozatímní vláda či jiným názvem Kábulská šúrá. Druhým podřízeným výborem byla Vojenská šúrá 24 (Rashid 2001: 220). Vrchním religiózním představitelem se stal Muhammad Umar, který společně se svým nejbližším okolím rozhodoval nejen o všech vydávaných nařízeních, politikách, ale i o průběhu válečných operací. Kandahár se tak de facto stal hlavním městem Tálibánem spravované části Afghánistánu. Dle úředníků OSN Umar vždy zůstával v pozadí a v každém vyjednávání byl zastupován jinými členy své skupiny. Samotná vládní rada byla kromě vrchního tálibánského religiózního představitele mully 25 Muhammada Umara tvořena deseti představiteli, jmenovitě: 1) mulla Muhammad Rabbání 26 hlavní Umarův zástupce a představitel Vládnoucí rady (Paštun) 24 Vojenská šúrá čítala 9 hlavních představitelů: mulla Muhammad Umar vojenský velitel, velitel ozbrojených složek mulla Muhammad Hassan, velitel vojenského personálu mulla Rahmatulláh Akhund, velitel armádních sborů mulla Muhammad Fázil. Dále 4 velitelé armádních divizí: mulla Jumma Khan, mulla Muhammad Younas, mulla Muhammad Gul, Mulla Muhammad Aziz Khan a jedné obrněné jednotky mulla Muhammad Záhir. 25 Mullové jsou muslimští duchovní. Lze je rozdělit do tří skupin: do první patří vzdělaní bohoslovci, hlavy sekt a dervišských řádů (Ulamové, pírové, hazratové), do střední správci mešit, ředitelé náboženských škol a nižší teologové (imámové, maulavíjové) a do nejnižší se počítají recitátoři Koránu, kazatelé, svolavatelé k modlitbě (káríjové, chatíbové, muezzinové). Vesnický mulla řídí bohoslužby v mešitě, vykonává všechny náboženské obřady spojené s narozením a úmrtím i se všemi svátky. V mnoha vesnicích bývá zároveň i učitelem ve škole při mešitě a svým rozhodnutím často ovlivňuje závažné otázky v životě vesničanů (Marek 2006: 308). 26 Je nutné upozornit, že mulla Muhammad Rabbání nebyl nijak příbuzensky spojen s bývalým prezidentem Burhanuddínem Rabbáním. Bývalý prezident byl na rozdíl od Muhammada Rabbáního Tádžikem a rovněž politickým vůdcem tzv. Severní aliance a její největší politické strany Džamijáze Islamí. 29

30 2) mulla Muhammad Fázil velitel armádních jednotek (Paštun) 3) mulla Muhammad Ghaus ministr zahraničí do června 1997 (Paštun), poté vystřídán mullou Abdulem Jalilem 4) mulla Muhammad Hassan vedoucí vojenského personálu (Paštun) 5) maulví Ghajasuddín Agha ministr informací (Uzbek) 6) maulví A. Raqíb ministr pro uprchlíky (Uzbek) 7) maulví Abdul Sattar Sananí ministr spravedlnosti 8) mulla Abdul Razzaq vedoucí celního úřadu (Tádžik) 9) mulla Khairulláh Khairkhwa ministr vnitra 10) maulví Ehsanulláh Ehsan guvernér státní banky I přes existenci specifické formy ministerských i jiných postů Tálibán postrádal státní strukturu. V Tálibánem kontrolovaných oblastech nefungovala žádná ze struktur známých v moderních státních zřízeních - ministerstva, vládní úřady, celá úřední soustava, organizovaná armáda i policejní složky. Tálibán tedy postrádal základní symboly současných fungujících států. Vzdělaní úředníci zemi opustili a Tálibán hledání i zaučování nových neměl na seznamu svých priorit. Jeho hlavním cílem bylo vytvořit systém zákonů a boj s protitálibánskými ozbrojenými jednotkami. V květnu 1997 představitelé Tálibánu tvrdili, že bylo nově vytvořeno 20 ministerstev 27, které nejen že fungují, ale přestavily i krátkodobé a 27 Nová vláda měla oficiálně sestávat z těchto členů: mulla Wakil Ahmed Mutawakkil (ministr zahraničí), mulla Muhammad Abbás Akhund (ministr veřejného zdraví), mulla abdur Razzaq (ministr vnitra), mulla Obaidulláh Akhund (ministr výstavby), mulla Táhir Anwari (ministr financí), mulla Qodratulláh (ministr informací a kultury), mulla Abdul Latif Mansur (ministr zemědělství), 30

31 dlouhodobé strategie a plány svých činností a rozvoje jednotlivých sektorů. Ovšem většina z nich existovala jen na papíře. Za účelem nutnosti kontrolovat všechny složky a sektory společnosti jen z úzkého nebyrokratického centra, nebylo cílem Tálibánu ve skutečnosti měnit stávající neprůhlednou a tudíž i neanalyzovatelnou vládní strukturu (Matinuddin 1999: 41-42). Centrem moci zůstal i nadále mulla Umar se svým nejbližším okolím oficiálně se nazývajícím Nejvyšší šúrá. K praktickému fungování rozhodovacího procesu v rámci tálibánského vedení se pro arabský magazín Al-Majalláh vyjádřil mluvčí Tálibánu mulla Wakil Ahmed. Na otázku, jak se v rámci hnutí vytvářejí jednotlivá rozhodnutí, odvětil, že všechny odpovědi jsou v sunně 28 a Afghánistán nebude mít žádnou oficiální hlavu státu. Nejvyšší autoritou je mulla Muhammad Umar. Vláda bez jeho svolení neimplementovala žádné rozhodnutí. Všeobecné volby dle Tálibánu nebyly s šarí c ou v souladu a proto je nový režim odmítl. Mulla Umar měl tak důležitou roli nejen jako symbolický vůdce, ale jako ultimativní zdroj všeho rozhodování. Mulla Umar se ovšem často rozhodoval na základě konsensuálního přístupu v rámci vládnoucí rady. Tálibán zároveň překvapivě několikrát podpořil systém menších džirg ve vesnických oblastech. Příslušnost ke kmenovým radám Tálibán neshledal tolik nebezpečným jako vznik politických stran a mulla Muhammad Essa (ministr vodních zdrojů a energie), maulana Ahmadulláh Muti (ministr komunikací), mulla Nuruddín Turábi (ministr spravedlnosti), maluví Hamdulláh Numani (ministr vyššího vzdělávání), maulví Ahmad Jan (ministr dolů a průmyslu), maulví Jalaluddín Hawwani (ministr pohraničních vztahů), maulana Abdur Razzaq (ministr obchodu) a qárí Dín Muhammad (ministr plánování) (Rashid 2001: ). 28 Sunna v islámské tradici představuje druhý rozsáhlý soubor závazných naučení a norem, řazený často přímo po bok Koránu. Termín sunna označuje původně zvyklost, obvyklý způsob jednání. V Koránu se vyskytuje jednak v souvislosti se zvyky minulých pokolení, jednak ve výrocích a zvyklosti Boží (Kropáček 2003: 47). 31