Pražská obec a péče o židovské památky po okupaci českých zemí ( )

Transkript

1 musea, které se jmenuje všelijak v úředních výkazech, není museem, nýbrž skladištěm nebo také někdy oddělením K, což znamená kulturu, snad, nebo také jen písmeno abecedy, nesmí se vyslovovat slovo kultura, jen oddělení K [ ] písmeno K. z Kafkova románu Zámek Jiří Weil 1 54 Pražská obec a péče o židovské památky po okupaci českých zemí ( ) Pražské židovské muzeum jsme opustili v okamžiku, kdy se zdálo, že jsou jeho dny definitivně sečteny. Události posledních měsíců by tomu nasvědčovaly. Židé v českých zemích se po podpisu Mnichovské dohody v září 1938 stali oběťmi rostoucího antisemitismu a prvních protižidovských perzekučních opatření. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se jejich pronásledování dále stupňovalo. 2 Muzejní spolek byl na podzim téhož roku zrušen, ale sbírka, reprezentativní obraz mnohasetleté židovské přítomnosti na našem území, která v dobovém kontextu a při vysoké míře asimilace českého židovstva získala další, symbolický rozměr institutu vlastní identity, zůstala zachována. Její nový správce, Židovská náboženská obec v Praze (dále jen Pražská obec), ji pečlivě chránil: o muzeum nadále pečoval jeho dlouholetý kustod Leopold Glanzberg ( ) a nově také Kulturní a školské oddělení Pražské obce, které o něco později jmenovalo správcem muzejní sbírky svého pracovníka pro památkovou péči, stavebního inženýra Hugo Richtera ( ). 3 V muzeu samotném se toho příliš nezměnilo. I nadále zde panoval normální provoz a sbírka byla přístupná veřejnosti; každou neděli ji například v rámci svého vzdělávání navštěvovali vychovatelé sionistické mládeže připravující se na odjezd do Palestiny, madrichim. 4 Péče o židovské muzeum a další spolky a organizace ale zdaleka nebyla tou nejpodstatnější změnou, kterou okupace českých zemí pro Pražskou obec přinesla. V Praze tehdy žila přibližně polovina osob, které byly na území Protektorátu Čechy a Morava považovány dle norimberských zákonů za židy, včetně množství uprchlíků z pohraničí a z Německé říše. Do dění na půdě Pražské obce ale byla do té doby zapojena jen malá část z nich, a tomu také odpovídala běžná obecní agenda, tedy především péče o úkoly sociální, vzdělávací a náboženské. Po zřízení pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung, dále jen Ústředna) v červenci 1939, která vznikla podle osvědčeného vídeňského vzoru s cílem přimět české a moravské židy k vystěhování z území protektorátu a zmocnit se jejich majetku, 5 ale byla právě Pražská obec určena za instituci, jež zajistí vykonávání jejích příkazů. To mělo samozřejmě přímý dopad na vnitřní organizační strukturu obce. Musela výrazně rozšířit řady svých pracovníků a přeměnit svůj aparát tak, aby mohla na rozkazy a pokyny pražské Ústředny, jejímž šéfem se stal SS-Sturmbannführer Hans Günther, 6 pružně reagovat. Navíc měla prostřednictvím ostatních českých a moravských židovských obcí koordinovat zprvu neoficiálně provádění těchto direktiv i na zbývajícím území protektorátu. Za tím účelem vzniklo na Pražské obci několik nových oddělení, jež byla tvořena množstvím referátů, reagujících na aktuální potřeby a okolnosti (například Oddělení vystěhovalecké nebo Oddělení pro záležitosti venkova). Mnohem více se také v souvislosti s narůstajícími omezeními v životě židů rozvrstvila sociální a zdravotní péče. V průběhu války se pak organizační struktura Pražské obce v reakci na konkrétní situaci proměňovala se zánikem možnosti vystěhovat se zaniklo i Oddělení vystěhovalecké, naopak vyvstala potřeba vytvořit samostatné Oddělení pro tzv. nemojžíšské židy, 7 zorganizovat proslulou Treuhandstelle, o níž bude řeč později, nebo otevřít Oddělení G zabývající se záležitostmi a vybavením terezínského ghetta. V kontaktu s úřady zastupovalo Pražskou obec její několikačlenné Vedení, v jehož čele stál do ledna 1943 František Weidmann ( ), 8 případně pracovníci pověření konkrétními záležitostmi. Jednotlivá obecní oddělení byla relativně samostatná, pracovala ale v úzkém kontaktu právě s Vedením, které kontrolovalo chod obce jako takové a přímo se zabývalo především koncepčními záležitostmi týkajícími se všech protektorátních židů a věcmi vnímanými jako obzvláště důležité.

2 Židovská náboženská obec v Praze jako instituce pověřená prováděním příkazů Ústředny pro židovské vystěhovalectví musela pro svého nadřízeného připravovat množství zpráv a výkazů. S železnou pravidelností byla nucena odevzdávat týdenní, měsíční, čtvrtletní, pololetní i výroční zprávy, další statistiky a přehledy se věnovaly konkrétním tématům, například činnosti a výsledkům oddělení pro správu majetku osob deportovaných z Prahy a okolí, Treuhandstelle. Zatímco shrnutí událostí za kratší časová období obsahovala pouze text, vyznačovaly se zprávy za uplynulý rok či delší časový úsek propracovanou grafickou úpravou. Běžná čísla i statistiky byly ztvárněny za použití názorných prvků a symbolů, zprávy obsahovaly bohatou fotografickou či kresebnou přílohu. Z estetiky těchto němých, a přesto výmluvných svědků úsilí pracovníků Pražské obce vybojovat pro sebe a své souvěrce alespoň nějaký životní prostor ale často mrazí. Vývoj početního stavu židovského obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava v letech Přirozený úbytek obyvatelstva přitom podle poznámky v zápatí tabulky činil jen asi 7 %. Radikální snížení počtu židů na protektorátním území bylo výsledkem deportací zahájených na podzim roku 1941 a vrcholících v polovině roku 1943, menší podíl na něm mělo vystěhovalectví. Přistoupili-li pracovníci Pražské obce k tomu, že výroční zprávy určené Ústředně pojímali vizuálně nápaditě, nikoliv jako strohé tabulky či grafy doplňující text, byl symbol vlaku s nesčetnými vagony ilustrující, kolik židů oficiálně opustilo prostor Protektorátu Čechy a Morava do konce roku 1943, trpce výstižný. Vystěhovat (Auswanderung) se podařilo jen poměrně malému počtu osob, do přímých transportů na východ, například do ghetta v Lodži (Abwanderung), bylo zařazeno přibližně 7000 osob, eufemistický termín přeložení bydliště (Wohnsitzverlegung) označoval transporty do Terezína. 55

3 Schematicky a přehledně zaznamenaný postup vyřízení formalit nutných k vystěhování z Protektorátu Čechy a Morava působí dojmem výrobní linky. 56 Správní struktura a početní stav židovského obyvatelstva v jednotlivých oberlandrátech Protektorátu Čechy a Morava k 1. říjnu 1942, kdy už byly deportace do Terezína v plném proudu.

4 V jedné ze zpráv Pražské obce se objevil názorný přehled toho, co všechno bylo do konce října 1942 židům zakázáno či znemožněno: od vykonávání profesí lékařů a právníků přes přístup ke konkrétním potravinám až po návštěvy biografu či procházky ve veřejných sadech, parcích a lesích. Jiný soubor piktogramů ve zprávě o činnosti Treuhandstelle zobrazoval hodnoty, o něž židé v důsledku aplikace protižidovských nařízení postupně přišli. Eufemismy, jimiž dobová němčina hýřila, byly použity i v tomto případě: židovský majetek byl podle tohoto schématu znárodněn, nikoliv ukraden. Vedle továren a výrobních podniků, nemovitostí, akcií, hotovosti, cenností i konkrétních druhů předmětů musel být podle poznámky u dolního okraje obrázku odevzdán také majetek zbývající v židovských domácnostech poté, co je v důsledku deportací opustili lidé symbolizovaní postavou, jež odchází vlevo dole z obrázku s batohem na zádech a kufry v ruce. 57

5 František Weidmann, tajemník Pražské obce a později její vedoucí. Po deportaci do Terezína v lednu 1943 jej vystřídal Salo Krämer z Moravské Ostravy, který předtím působil jako šéf Treuhandstelle. 58 V očích pracovníků Pražské obce k nim patřilo také pražské židovské muzeum. Nestarali se ovšem jen o jeho sbírku, ale zabývali se ochranou kulturních památek, a především liturgických předmětů, obecně. Na konci března 1940 se jim v tomto směru podařilo dosáhnout značného úspěchu, když František Friedmann ( ), pověřenec Pražské obce pro záležitosti finanční a právní, dokázal u Úřadu říšského protektora vyjednat výjimku z nařízení, že židé musejí odevzdat předměty z drahých kovů. 9 Výjimku sice získal pro majetek židovských obcí, které si díky ní mohly své stříbrné předměty i nadále ponechat pro liturgické účely. Pražská obec ji ale zkusmo rozšířila také na sbírky židovských muzeí, které interpretovala právě jako majetek obcí, a tento dodatečný výklad si následně nechala ústně i písemně schválit od zástupce Úřadu říšského protektora. 10 Muzejní sbírky totiž představovaly výjimečné příklady židovského kulturního dědictví, jež mohlo být tímto způsobem zachováno, jak ostatně požadovalo kuratorium pražského muzejního spolku již v listopadu Vyjednaná výjimka se ukázala být do budoucna zcela zásadní; umožnila totiž, aby muzejní sbírky i synagogální mobiliáře zůstaly uchovány neporušené, ve svém předválečném stavu, což byla ve středoevropském kontextu situace naprosto unikátní. Pražská obec navíc podporovala památkovou činnost, jíž se spolek pražského židovského muzea zabýval před svým zrušením na podzim 1939, a dokonce za tím účelem zřídila v polovině roku 1940 zvláštní Památkovou komisi. Protože se úkoly této komise a záměry muzejního spolku v mnohém překrývaly a protože Pražská obec již předtím měla samostatný Památkový referát v Kulturním a školském oddělení zaměřený na ochranu pražských židovských památek, je dobře možné, že vznik samostatné Památkové komise byl reakcí právě na definitivní likvidaci muzejního spolku o několik týdnů dříve, v květnu 1940; komise totiž měla převzít jeho činnost v oblasti péče o památky. Její práce nadto měla v podstatě navazovat na aktivity obdobně zaměřené komise Nejvyšší rady svazů náboženských obcí židovských v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (dále jen Nejvyšší rada) například při dokumentaci náhrobků na židovských hřbitovech. Při příležitosti ustavení Památkové komise Pražské obce zformuloval její pracovník Hugo Richter koncepci židovské památkové péče. 12 Ve svém návrhu nejprve shrnul aktuální společenská východiska, přičemž potřebu vytvořit takový program odvodil od Vládního nařízení č. 136/40 z 4. července 1939 [sic] o právním postavení židů ve veřejném životě, které omezovalo profese, jež směli židé od nynějška vykonávat. 13 Richter je ale interpretoval tak, že veřejné instituce a organizace se nadále nemohou zabývat péčí o židovské památky a jejich ochranou, a že tedy povinnost pečovat o ně formou muzeální vznikla židům. Mezi institucemi a osobnostmi, s nimiž chtěl v tomto směru spolupracovat, ovšem byly také státní památkové úřady či Národní muzeum a z jednotliv-

6 Architekt Hugo Richter, autor koncepce židovské památkové péče z roku Před válkou pracoval v rodinné firmě, která provedla například stavbu Jubilejní synagogy v letech nebo úpravu smíchovské synagogy navrženou architektem Leopoldem Ehrmannem v roce S otcem Aloisem iniciovali již ve 20. letech 20. století první zběžný stavebně-historický průzkum Pinkasovy synagogy. V roce 1943 byl Richter deportován do Terezína a poté zavražděn v Osvětimi. ců významný pracovník v oblasti památkové péče Zdeněk Wirth ( ). Výsledky židovské památkové péče měly být podle této koncepce zpřístupněny židovské i nežidovské veřejnosti, avšak budovu pražského muzea, která se k tomu účelu nabízela, považoval Richter za nevyhovující; již v té době byla přeplněná. Pro přehlednost pak ve svém návrhu rozdělil péči o židovské kulturní dědictví do čtyř okruhů: na dokumentaci památek nemovitých, dokumentaci památek movitých, archiv fotografií a plánů a oddělení hudební. Památkový referát Pražské obce Richterovu koncepci prodiskutoval a dospěl k závěru, že je skutečně nutné, aby se o záchranu a podchycení židovských památek na území Protektorátu Čechy a Morava postaraly samy židovské obce. U movitých památek definoval jejich úkol jako shromáždění veškerých pramenů k vytvoření historického obrazu českého židovstva, trojrozměrných i písemných. Při pořizování soupisů rodin a význačných židovských osobností předpokládal spolupráci zkušených odborníků. Památková komise Pražské obce měla podle názoru referátu přednostně zajistit převoz sbírky židovského muzea v Mladé Boleslavi do Prahy a provést soupis náhrobků na židovském hřbitově v Kolíně. 14 Po přibližně deseti letech byl tedy v podstatě obnoven společný projekt Nejvyšší rady, pražského muzejního spolku a Společnosti pro dějiny židů v Československu, který jsme popsali v předchozí kapitole. Připomeňme, že jeho základními atributy byly plošná vědecká dokumentace jakýchkoliv židovských památek a soustředění poznatků v jedné ústřední instituci. Jediný rozdíl spočíval v tom, že dokumentační a výzkumné aktivity nyní neměly být prováděny několika dobrovolníky z Prahy, ale přinejmenším teoreticky jednotlivými židovskými obcemi. Pro blízkou budoucnost ovšem bylo nejdůležitější, že se o tomto záměru znovu začalo hovořit a že pracovníkům Kulturního a školského oddělení Pražské obce nechyběly ani ve vyhrocené době zájem a vůle zabývat se doklady vlastní historie a kultury odvíjející se především od výrazné míry asimilace českých a moravských židů, z níž vyplývala proměna demografické struktury židovského obyvatelstva ovlivňovaná nejnověji emigrační vlnou reagující na aktuální politické a historické okolnosti. I nadále ovšem zůstávalo nejhmatatelnějším projevem péče Pražské obce o židovské památky pražské muzeum, jehož nepřerušená existence se v letech stala nejdůležitějším východiskem a argumentem v diskusi o ochraně židovského kulturního dědictví v Čechách a na Moravě. Vraťme se proto k jeho příběhu. 59