Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky. Učitelství ruského jazyka a literatury pro střední školy.

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Učitelství ruského jazyka a literatury pro střední školy Zuzana Svobodová Obraz zbytečného člověka od Turgeněva k Veresajevovi Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Dohnal, CSc. 2013

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne

3 Poděkování Děkuji panu doc. PhDr. Josefovi Dohnalovi, CSc., za neocenitelnou pomoc, odborné vedení, trpělivost, cenné rady a připomínky.

4 Obsah Úvod Zbytečný člověk v ruské a světové literatuře Společenské, politické a sociální pozadí 19. století Rok Cenzura, systém výchovy Nová generace Západníci a slavjanofilové Nástup nové doby Zbytečný člověk a jeho charakteristika Pojem zbytečný člověk v kritice Zbytečný člověk ve vybraných dílech v názorech kritiků Hlavní rysy zbytečného člověka Román Rudin Stručný obsah románu Zbytečný člověk Dmitrij Nikolajevič Rudin Rudin a Ležňov Rudin a Natálie Román Oblomov Stručný obsah románu Zbytečný člověk Oblomov Oblomovův sen Oblomov a Andrej Štolc Oblomov a Zachar Oblomov a Olga...43

5 Oblomov a jeho dopis Olze Oblomov a Pšenicynová Oblomovština N. A. Dobroljubov a oblomovština Román Sanin Stručný obsah románu Sanin jako nový představitel zbytečného člověka 20. století Bazarov a Sanin jako představitelé nihilismu Sanin a ženy Povídka Bez cesty Stručný obsah povídky Zbytečný člověk Čekanov Čekanov a Nataša Shrnutí a vzájemné zobrazení zbytečného člověka od Turgeněva k Veresajevovi Smysl života u zbytečného člověka Zbytečný člověk a společnost Zbytečný člověk a žena...70 Závěr...73 Резюме...77 Seznam použité literatury...83 Primární literatura Sekundární literatura...83 Internetové zdroje...84

6 Úvod Diplomová práce se zabývá obrazem zbytečného člověka v ruské literatuře 19. a 20. století. Cílem práce je nejprve nalézt typologii zbytečného člověka a poté hledat společné charakteristické vlastnosti hrdinů v konkrétních dílech. Budeme pozorovat vývoj zbytečného člověka od 19. do počátku 20. století. Budeme se věnovat dílu I. S. Turgeněva, I. A. Gončarova, M. P. Arcybaševa a V. V. Veresajeva. Stále považujeme toto téma za zajímavé a pro českého čtenáře ne zcela zpracované. Domníváme se, že většina českých čtenářů si myslí, že zbytečný člověk končí románem Oblomov. Tuto myšlenku se pokusíme vyvrátit. Víme, že tento typ hrdiny je zobrazen i v jiných dílech ruské literatury. V naší práci budeme sledovat dva známé hrdiny (Oblomov a Rudin), a dva méně známé (Sanin a Čekanov). Budeme především sledovat osobnost každého jednotlivého hrdiny, jeho vztah k sobě samému, k ženě a k okolnímu prostředí. Během naší analýzy použijeme především dvě metody zpracování: historickou a srovnávací. Nejprve vysvětlíme pojem zbytečný člověk. Pokusíme se najít jeho charakteristické rysy, které budeme později demonstrovat na hlavních hrdinech uvedených děl. Poté zachytíme prostředí, jež panovalo v 19. století a mělo vliv na problematiku zbytečného člověka. Následně bude provedena analýza a srovnání jednotlivých hrdinů. Diplomová práce je rozdělena do šesti kapitol. V první kapitole se budeme věnovat pojmu zbytečný člověk. Budeme charakterizovat tohoto hrdinu a hledat jeho hlavní povahové rysy. V krátkosti uvedeme všeobecný pohled literárních kritiků na zbytečného člověka. Budeme si všímat pohledu například V. G. Bělinského, A. I. Gercena, N. G. Černyševského, D. I. Pisareva, D. J. Rajchina a B. Mathesia. Dále se pokusíme přiblížit prostředí, ve kterém vyrůstali a žili spisovatelé, jejichž díla analyzujeme. Objasníme společenské, politické a kulturní pozadí 19. století, které zrodilo zbytečného člověka. Ve druhé až páté kapitole se budeme zabývat zobrazením zbytečného člověka v románech Rudin, Oblomov, Sanin a v povídce Bez cesty. U hlavních hrdinů románů se pokusíme nalézt charakteristické rysy odpovídající zbytečnému člověku. Budeme si všímat jeho osobnosti, charakteru, hledání smyslu života, vnitřního konfliktu, vztahu 5

7 ke společnosti, k ženám a k blízkému příteli z dětství. V krátkosti bude vždy uveden i stručný obsah díla. V kapitole Oblomov se budeme věnovat pojmu oblomovština. Poslední, šestá kapitola shrne poznatky našeho výzkumu. Pokusíme se o vzájemné srovnání jednotlivých hrdinů a budeme formulovat závěr o zbytečném člověku na přelomu 19. a 20. století. V závěrečné části diplomové práce provedeme celkové zhodnocení zjištěných poznatků. 6

8 1. Zbytečný člověk v ruské a světové literatuře Zbytečný člověk («лишний человек») je pojem, který se používá v ruské literatuře od poloviny 19. století. Tento typ hrdiny najdeme nejen v literatuře 19. století, ale i ve 20. století. Pojem zbytečný člověk si získal popularitu díky dílu Ivana Sergejeviče Turgeněva Deník zbytečného člověka (1850). První náznaky typu zbytečného člověka ale můžeme vidět v díle Alexandra Sergejeviče Gribojedova Hoře z rozumu (1824) v postavě šlechtice Čackého. Za významná díla, kde je zobrazen zbytečný člověk, se považuje román ve verších od Alexandra Sergejeviče Puškina Evžen Oněgin (1831), román Michaila Jurjeviče Lermontova Hrdina naší doby (1840) - postava Pečorina, dále román Rudin (1856), Šlechtické hnízdo (1859) - Lavreckij, a konečně dílo Otcové a děti (1862, postava Bazarova) od Ivana Sergejeviče Turgeněva. Za vrcholné dílo zobrazující zbytečného člověka se považuje román Ivana Alexandroviče Gončarova Oblomov (1858). Méně známá je povídku Bez cesty (1894) od Vikentija Vikenťjeviče Veresajeva, které se budeme věnovat v další části práce. Zmínka bude také o románu Sanin (či Svůdce, 1907) od Michaila Petroviče Arcybaševa. V postavě hlavního hrdiny najdeme též představitele zbytečného člověka. S hrdinou, který patří k typu zbytečného člověka, se můžeme setkat i ve světové literární tvorbě. Významným dílem je například tragédie Hamlet (1599). V tomto celosvětově uznávaném díle zachycuje William Shakespeare dánského prince, který předstírá šílenství, aby pomstil smrt svého otce. Další typ tohoto hrdiny se objevuje i ve slavném španělském románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (1605). Autorem renesančního díla je Miguel de Cervantes y Saavedra. V 18. století zachycuje vlastnosti zbytečného člověka německý básník, prozaik a dramatik Johann Wolfgang Goethe. Ve svém velkolepém románu Utrpení mladého Werthera (1774) popisuje nenaplněnou lásku, která skončí sebevraždou hlavního hrdiny. Mezi významná díla patří i Childe Haroldova pouť (1812) od anglického básníka George Gordona Byrona. Hlavním tématem této lyrickoepické skladby je putování mladého šlechtice. Hlavní hrdina je znechucen pokryteckým životem vyšší společnosti, a proto svou zemi opouští. Cítí se osamocený, nepochopený a jeho duši nic nenaplňuje. Tento samotář nachází svůj klid až v dalekých krajích. 7

9 1.2. Společenské a sociální pozadí 19. století V 19. století se v ruské literatuře objevuje nový umělecký směr. Tento nový směr, realismus, se snaží o zobrazení skutečného hrdiny určité společenské vrstvy. Do popředí se dostává jedinec a jeho konflikt se společností. Spisovatelé té doby se nechali ovlivnit dusivou atmosférou ve společnosti, která panovala. Politika cara Mikuláše I. zanechala v lidech skepsi, nespokojenost. Představa lidí o svobodném životě se neshodovala s krutou realitou. Tato doba, nálada či celková atmosféra zanechala v lidech rozporuplné pocity, které se promítly do zbytečného člověka Rok 1825 Pro toto období je důležitý rok Po smrti cara Alexandra I. se vlády ujal jeho nejmladší bratr Mikuláš. Smrt cara Alexandra I. a následná korunovace Mikuláše I. se pro tajné spolky stala jasným signálem k zahájení povstání. Tyto spolky nesouhlasily s politikou své země a zastávaly názory a stanoviska francouzské revoluce. Tajné spolky, které se sblížily v předvečer povstání, měly v úmyslu zmocnit se vlády nad zemí a sesadit cara z trůnu. Tuto skupinu odpůrců tvořili šlechtici a důstojníci. Cílem povstání bylo přeměnit Rusko buď na konstituční monarchii, nebo na republiku. Panování Mikuláše I. začalo povstáním, když 14. prosince 1825 pod záminkou zachování věrnosti liberálnějšímu Konstantinovi se děkabristé shromáždili na Senátním náměstí v Petrohradě a požadovali vyhlášení ústavy a politické svobody. Děkabristé však nebyli dobře organizováni a měli slabý plán. Povstání bylo potlačeno a účastníci potrestáni smrtí. 1 V tomto období začal časopisecky vycházet slavný román ve verších Evžen Oněgin od Alexandra Sergejeviče Puškina. Díky své oblíbenosti byl autor carskou vládou trpěn, jelikož politický proces s ním by byl neúnosný. Život mu však ztrpčovaly policejní a cenzurní dohledy. 2 Mikuláš I., který sám sebe označil za anděla míru a pořádku, se snažil ve své zemi potlačovat svobodomyslnost. Jeho hlavním cílem bylo upevnit základy říše a ruského 1 RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s ŠVANKMAJER, M.: Dějiny Ruska. Praha 1999, s

10 kapitalismu. Jedním z mnoha problémů říše bylo nevolnictví, které bylo ve vyspělé Evropě dávno zrušeno. Car Mikuláš I. odmítal přistoupit na zrušení nevolnictví, i když v něm viděl zlo. Není pochyb, že nevolnictví ve své nynější podobě je zlem, které si všichni uvědomují a pociťují. Avšak dotknout se ho teď, bylo by ovšem zlem ještě zhoubnějším. 3 Tento postoj se nelíbil rolníkům, kteří projevovali svůj nesouhlas a nespokojenost. Vláda Mikuláše I. měla za následek byrokracii, zaostalost státu, krutější tresty, úplatkářství, zpřísnění vojenské služby, bídu rolnictva a neuspořádanost v soudnictví. Negativní následky vlády se odrazily i v postavení šlechty, která výrazně zchudla. Na rozdíl od ostatních evropských zemí, které prožívaly hospodářský a technický rozvoj, Mikulášův režim vše dusil Cenzura, systém výchovy Během vlády Mikuláše I. zavládla i tvrdá cenzura. Roku 1826 byl přijat nový cenzurní řád. Cenzura zakazovala veškerou výuku filozofie, tisk filozofických textů, psát o jakékoliv státní instituci, pokud to nebylo schváleno. V roce 1833 byly zavedeny ještě tvrdší podmínky. Cenzurou musela dokonce projít i nově vydaná díla, která již byla cenzurou přijata. Bez souhlasu nadřízených bylo zakázáno publikovat těm činitelům, kteří sloužili ve státní správě nebo v armádě. Cenzura kladla obtížné podmínky pro tisk a literaturu, autoři trpěli. V roce 1836 se cenzura opět zpřísnila, byl zakázán vznik nových periodik. Cenzurní útisk ničil tvůrčí myšlenky, vědu, literaturu. Toto období se často označuje jako doba mikulášského temna. Stále přísnější kontroly donutily kulturní činnost, aby se přesunula do soukromých salónů. V těchto uzavřených skupinkách rozvíjeli odpůrci cenzury své myšlenky. Nespočet děl zůstalo nepublikováno. 5 Roku 1836 napsal Ivan Sergejevič Turgeněv: Sotva kdo z nynějších lidí si může utvořit ponětí o tom, jakému otroctví každé chvíle a všude byla vystavena tištěná myšlenka. Literát ať to byl kdokoli musil se cítit podloudníkem. 6 3 MIKULÁŠ I.: In: ŠVANKMAJER, M.: Dějiny Ruska. Praha 1999, s RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s NYKL, H.: A. S. Chomjakov: Zakladatel slavjanofilského pragmatizmu. In: Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska: portréty. Červený Kostelec 2009, s TURGENĚV, I. S.: In: RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s

11 Car Mikuláš I. se také zajímal o národní výchovu. Jeho cílem bylo vyhnat z veřejného mínění každý drzý sen. Tvrdě odmítal jakýkoliv pokus o změnu veřejně politického a hospodářského řádu Ruska. Na gymnázia a na jiné vyšší vzdělávací ústavy docházely i děti nevolníků. A právě tyto děti měly údajně vnášet špatné návyky mezi své lepší kamarády. Proto vzniklo opatření, které zamezilo nevolníkům a prostým lidem přístup k vyššímu vzdělání. Gymnázia byla určena pouze pro šlechtu, farní školy pro rolníky. Dále byla potlačena výchova v pensionátech, vydržovaných soukromými osobami. Nová opatření zasáhla i univerzity. Roku 1835 byl zaveden přísný dozor nad kázní na vysokých školách. Veškeré přednášky byly podrobeny přísné kontrole. Po roce 1848 byly zakázány úřední cesty do zahraničí, z přednášek bylo vyloučeno státní právo evropských států a filozofie. Další opatření se týkalo zredukování počtu studujících za vlastní prostředky a zvýšení poplatku za učení. Na univerzitách byl totiž stále větší počet studentů, kteří pocházeli z nižší společenské vrstvy. Vláda tomuto přílivu chtěla zabránit, jelikož považovala univerzitní vzdělání pro nižší vrstvu za zbytečné Nová generace S ubíhajícími léty se do popředí společenského života dostávala nová generace. Předchozí generaci tvořil děkabrista člověk politické praxe, aristokrat, voják. Střediskem mu byl Petrohrad. Hrdiny nastupující generace byli studenti Moskevské univerzity, úředníci, šlechtici. Střediskem této generace se stala Moskva. Na základě společných zájmů (literatura, filozofie) vznikaly kroužky, kde se lidé čtyřicátých let scházeli. Tito lidé měli vlastní názory, které zmiňovali na pravidelných schůzkách. Na těchto shromážděních se projevoval zájem o vše nové a zajímavé, vedly se bouřlivé diskuse, četly se básně, eseje. Tato skupina toužila po svobodě a nezávislosti. Hlavním tématem diskuse se stávalo Rusko a jeho budoucnost. Mladá generace se však zajímala i o život a osud prostého ruského lidu. V kroužku se četla a posuzovala díla filozofů, například Hegela, Feuerbacha, ale i utopistů Fouriera, Saint-Simona. V diskusích se snažili pochopit smysl života, i kam směřuje cesta národa. 8 Představitel radikálních demokratů Alexandr Gercen napsal: 7 RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s Tamtéž, s

12 Vynikajícím rysem naší doby jest grűbeln (snít, mudrovat). Nechceme učinit krok, abychom o něm nerozumovali; ustavičně se zastavujeme jako Hamlet a přemýšlíme... Ustavičně prožíváme minulost i přítomnost, vše, co se děje s námi i s ostatními, hledáme ospravedlnění, vysvětlení, pátráme po myšlence, pravdě. Vše, co nás obklopuje, bylo podrobeno zpytavému pohledu kritika. Toť bolest každého meziobdobí. 9 V kulturním životě se objevují jména jako F. M. Dostojevskij, N. V. Gogol, I. A. Gončarov, M. J. Saltykov-Ščedrin, N. A. Někrasov, I. S. Turgeněv a mnoho dalších. Do popředí kulturního života se dostává poezie, věda a zejména filozofie. Na společnost měli největší vliv němečtí filozofové - idealisté (Kant, Fichte a hlavně Schelling a Hegel). Za základní zásadu Schellingova filozofického systému bylo uznání úkolu umění. Hegel byl zase názoru, že všechen život, veškeré dějiny lidstva, je proces sebepoznávání a sebeuvědomování rozumu a ideje Západníci a slavjanofilové Koncem 30. a 40. let se v Rusku objevily dvě společenské skupiny západníci a slavjanofilové. Mezi nimi vznikl konflikt, který hlavně zasáhl kulturní život v Petrohradě a v Moskvě. Západníci chápali Rusko jako přirozenou součást Evropy. Chtěli si osvojit zákony vyspělejšího západu a individualismus. Tato skupina viděla společnou cestu Ruska s Evropou. Na rodné zemi odsuzovali její zaostalost, ustrašenost, chudobu. Mnoho západníků studovalo a pobývalo v západní Evropě, kde získali mnoho zkušeností a poznatků. Jejich zkušenosti se později odrazily ve vytvoření typu zbytečného člověka. Mezi západníky patří například V. G. Bělinskij, A. I. Gercen, I. S. Turgeněv, P. V. Aněnkov, V. P. Botkin, T. N. Granovskij a jiní. Tento společenský proud se zasloužil o propagaci úspěchů v literatuře, umění a ve vědě. Druhý společenský proud tvořili slavjanofilové. Stoupenci této skupiny odmítali integraci se západní Evropou. Slavjanofilové preferovali kolektiv, individualismus naopak silně zavrhovali. Vyzdvihovali carské Rusko a zastávali se historického vývoje své země. Jejich cílem bylo rozvíjet svou kulturu, nikoliv ji přijímat ze západní Evropy. Hlavní hodnoty 9 GERCEN, A. I.: In: RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s

13 viděli v ruském lidu, v úctě, bratrství a v pravoslavné víře. Mezi slavjanofily patří například bratři Kirejevští a Aksakovové, A. Ch. Chomjakov a další. 11 Tyto dva tábory se však i v něčem shodly. Západníci a slavjanofilové požadovali odstranění nevolnictví. Dále se shodovali v požadavku svobodného slova a tvrdě odmítali nikolajevský režim Nástup nové doby V roce 1855 umírá car Mikuláš I. a na trůn usedá Alexandr II. Po neúspěšné Krymské válce ( ) bylo nevolnické Rusko slabé a zaostalé. Alexandr II. si pod tlakem rolnických nepokojů uvědomil, že je nezbytné udělat další krok, kterým by se Rusko přiblížilo k západní Evropě. V roce 1861 carská vláda definitivně zrušila nevolnictví. Společenská a literární situace se zlepšila. V této době se začala objevovat tvorba autorů, jako byli například I. S. Turgeněv, L. N. Tolstoj, F. M. Dostojevskij. 11 ŠVANKMAJER, M.: Dějiny Ruska. Praha 1999, s RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s

14 1.3. Zbytečný člověk a jeho charakteristika Zbytečný člověk ( лишний человек ) symbolizuje hrdinu, který se vyznačoval odlišným postojem ke společnosti. Tento postoj se týkal jeho názorů na život a lásku. Jak už bylo zmiňováno, pojem zbytečný člověk se objevil v 19. století v Rusku. Tento typ hrdiny byl zobrazen v několika dílech, v nichž se seznamujeme s jeho osudem. Na hrdinu měla vliv západní Evropa. Ruskou šlechtickou a statkářskou společnost ovlivnilo galomanství, anglomanství a germanomanství. Každá z těchto vln měla několik fází. Francouzskou vlnu určovali Voltaire, Rousseau a encyklopedisté. Anglická byla určena Byronem, spleenem, dandismem, dále anglickým ekonomismem a utilitarismem. Galoman a zároveň i angloman byl Puškinův Oněgin. Německá vlna zasáhla ruskou společnost především Kantem, Hegelem, Schellingem, německou klasikou a hlavně německou romantikou. Největší vliv měla německá idealistická filozofie. Tento vliv se považuje za nejhlubší, jelikož byl vnášen ruskými odchovanci německých vysokých škol a šířil se i s pomocí německých profesorů, kteří působili v Rusku. Ovlivněn byl například Turgeněvův Rudin, kterého můžeme označit za ruského hegelovce oněch let Pojem zbytečný člověk v kritice Zbytečný člověk není jednotný literární typ hrdiny. Každý autor, který zobrazil zbytečného člověka ve svém díle, představuje odlišný typ hrdiny. Tímto zobrazením můžeme chápat jakýsi vývoj zbytečného člověka. Pojmem zbytečný člověk se zabývalo nespočet kritiků a teoretiků. Za zmínku stojí stať I. S. Turgeněva Hamlet a Don Quijote. Ve stati z roku 1860 autor rozlišil dva základní typy hlavních protagonistů - hamletů a donkichotů. V těchto postavách viděl dvě protichůdné bytosti. Hamleta považuje za skeptika, který je ponořen sám do sebe. Ve svém životě nenašel nic, k čemu by se mohl připoutat. Naproti tomu Don Quijote představoval ztělesnění pravdy, oddanosti ideálu a víru. A kdo je vůbec už zmiňovaný zbytečný člověk? V. G. Bělinskij viděl v Pečorinovi a zároveň i v jiném hrdinovi tohoto typu následující: Udělal ze sebe zajímavý předmět a ve snaze být co nejupřímnějším ve své zpovědi přiznává se nejen otevřeně ke svým nedostatkům, ale vymýšlí si k nim i neexistující nebo falešně vykládá nejpřirozenější popudy Sami nevědí, kdy lžou a kdy mluví pravdu Každý cit a každá myšlenka, každý čin postrádá úplnosti: jakmile se zrodí v člověku cit, úmysl, čin, 13

15 ihned nějaký nepřítel, skrytý v něm samém, prohlíží si zárodek, rozbírá jej, zkoumá, zda tato myšlenka je skutečnou pravdou, zda onen cit je opravdový, zda úmysl zákonný a vonný květ, citu chladne, ruka vztažená k činu, jakoby náhle zkamenělá, se zastavuje v rozmachu a neudeří 13 Kritik A. I. Gercen navázal na Bělinského: Přecházejí od výstřednosti k hýření, bez lítosti utrácejí jmění, srdce, mládí a žízni po činnosti, citových poryvech, 14 Ruský básník N. P. Ogarjov reagoval na M. J. Lermontova a na jeho hrdinu své doby jakousi charakteristikou zbytečného člověka: My vešli v život plni nadějí, šli do života s duší nebojácnou, my pravdu, dobro šířit hleděli básnickou visí, opojnou a krásnou, v boj s životem se každý postavil, my v bitvách nešetřili mladých sil leč nenalezli nikde pochopení Jak staré železo teď rezavíme, jak pohřebiště citů, myšlenek, kterých tak mnoho v hloubi duše dříme Nu což? Teď duši světu uzavřem a s pokorou se usmíříme Co chci? Chci plně vyžít každou chvíli, chci poznávat, dát činům velký cíl, a pak chci milovat, jak ten, kdo touhou šílí, života chvění cítit tepem žil. Leč tajně marnost poznávám svých přání, je život skoupý a já nemám sil, mé snahy všechny zmlknou nechápány, 13 BĚLINSKIJ, V. G.: In: MATHESIUS, B.: Básnici a buřiči: Výbor ze statí o literatuře. Praha 1975, s GERCEN, A. I: In: MATHESIUS, B.: Básnici a buřiči: Výbor ze statí o literatuře. Praha 1975, s

16 v úsilí marném vše jsem roztratil. 15 Další, kdo se vyjádřil na adresu zbytečného člověka byl N. A. Někrasov: Souzeny jsou vám ušlechtilé vzněty, leč nic vám není dáno vyplnit. 16 N. G. Černyševskij ve své knize Русский человек на rendez-vous (1858) zdiskreditoval zbytečného člověka následovně: образ лишнего человека, показав, что люди эти, проявившие свою мелкость в области чувств, в любви к женщине, несостоятельны и в общественном смысле от них нельзя ждать улучшения жизни". Лишний человек" -- это мнимый герой, который отступает от всего, на что нужна решимость и благородный риск", ибо сами обстоятельства жизни воспитывают в нем себялюбие, эгоизм, неспособность к настоящему делу 17 Autor knihy Dějiny ruské literatury D. J. Rajchin napsal na adresu zbytečného člověka následující: U lidí tohoto složitého druhu bylo neplodně vyplýtváno veliké duševní i duchovní bohatství. Žádný z nich nenalezl své životní poslání. Trýznivě hledali, avšak nikde, ani v jediném okruhu činnosti, ani v lásce, která v jejich životě měla mnohdy hlavní význam, neuskutečňovali svých nadějí. Vše končilo nudou, zklamáním, přiznáním vlastní neužitečnosti a neschopnosti nalézt si místo v tom světě, ve kterém žili v ruské skutečnosti. 18 Český básník Bohumil Mathesius charakterizoval nejdůležitější rysy těchto lidí následovně: Zbytečný člověk je člověk vyčleněný ze svého prostředí a odcizený svému okolí, cítící snad právě proto vůči němu jakousi povýšenost, člověk, který si svou odcizenost idealizuje a utápí se v narcisovském sebezrcadlení, padá do snů o jakémsi svém vyšším poslání do nejčernější skepse a nihilismu, člověk v jádru vášnivý, aktivní, nesentimentální, s divokými poryvy vůle se neumí objektivizovat, člověk, který správně cítí hluboký rozpor mezi svou hlubokou 15 OGARJOV, N. P.: In: RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s NĚKRASOV, N. A.: In: RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s ДМИТРИЕВА, А. : Добролюбов - литературный критик [online]. [cit ]. Dostupné z: 18 RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s

17 povahovou a životní pustotou, člověk potácející se v ohromné prázdnotě, tedy člověk typicky neplodný. 19 Dále v něm básník viděl muže, který nežije srdcem, ale hlavou a jsou to dva hrdinové v jedné osobě. Mathesius spatřil u zbytečného člověka projev štěstí jako nasycenou pýchu a lásku, která neumí nic obětovat, a proto se stává nešťastnou. V této osobě spatřil i zlo, které mělo radost z mučení okolního prostředí. 20 Další výstižnou charakteristiku najdeme v úvodu Šlechtického hnízda: Zbytečný člověk je potomek statkářů v době, kdy se nad nevolnickým zřízením a tím i nad starým společenským řádem začíná smrákat. Žije ze svých duší ; nezdědil-li jich sdostatek anebo musil-li je už rozprodat, žije z příbuzných, jindy prostě jako příživník statkářského pohostinství Chopí se třeba i nějakého zaměstnání, ale učiní-li tak, zakrátko ztroskotá. Neboť zbytečný člověk má nadání, má vzdělání, má intensivní vnitřní život, má nápady, ideály, krásná předsevzetí, mnohdy i zápal chvilkový ale je bez jakéhokoliv vztahu k životní skutečnosti Je to člověk s nevhodnou výchovou a průpravou, k tomu člověk s ohořelou vůlí, zneschopnělý pro život 21 O zbytečném člověku se též zmiňuje jako o složitém společenském produktu, který se dokáže vtělit do kolikeré podoby. Je to typ hrdiny, který je bohatý na povahové a projevové vlastnosti. Považuje ho za vzdělaného a inteligentního člověka. Díky těmto vlastnostem je galérie zbytečného člověka v ruské literatuře 19. století tak pestrá. 22 Jak je vidět výše, jednotlivé názory kritiků a teoretiků se převážně shodují. Je patrné, že v tomto hrdinovi spatřují člověka odlišného od okolní společnosti. Jeho odlišnost se projevuje v chování a v postoji k životu. Kvůli odlišnosti není schopen vést plnohodnotný život. Cílem zbytečného člověka je najít smysl života. I přes věčné snažení a hledání jsou tyto pokusy neúspěšné. Dále v něm kritici vidí vzdělaného muže, který své sny a touhy nedokáže realizovat. 19 MATHESIUS, B.: Básnici a buřiči. Výbor ze statí o literatuře. Praha 1975, s Tamtéž, s EISNER, P.: Turgeněv a jeho Šlechtické hnízdo. In Turgeněv, I. S.: Šlechtické hnízdo. Praha 1945, s Tamtéž, s

18 Zbytečný člověk ve vybraných dílech v názorech kritiků V této části práce se budeme věnovat analýze významných představitelů zbytečného člověka, kterými se nebudeme zabývat v dalších kapitolách. V analýze se soustředíme na Evžena Oněgina, Pečorina, Lavreckého a Bazarova. Dále uvedeme i charakteristiku zbytečného člověka v dílech A. P. Čechova. Za prototyp zbytečného člověka můžeme označit Evžena Oněgina. Román ve verších byl vydáván postupně (od roku 1825 až do roku 1833) a ihned rozpoutal bouřlivou atmosféru mezi literárními kritiky, kteří diskutovali o hlavní postavě, žánru a národnosti. Kritici se rozdělili na dvě skupiny. Na kritiky, kteří dílo odsuzovali, a na ty, kteří román přijali pozitivněji. Mezi ně patřil představitel naturální školy a demokrat Vissarion Grigorjevič Bělinskij. tato encyklopedie ruského života, jak román nazval zakladatel ruské kritiky a současník Puškinův, Bělinskij, pro něhož byl Oněgin nejen nejupřímnějším dílem autorovým, nejoblíbenějším dítětem jeho fantasie, zrcadlícím plně, světle a jasně jeho osobnost, život, duši, lásku, city, názory, ideály, ale i dílem, které má pro Rusy ohromný význam historický a společenský. 23 V. G. Bělinskij román ve verších označil za dílo národní, v němž je zobrazena ruská společnost, ruský život. Kritik právem tvrdil, že zhodnotit takové velkolepé dílo znamená zhodnotit samotného autora v celém rozsahu jeho tvůrčí činnosti. 24 O charakteru hlavního hrdiny napsal následující: Онегин добрый малый, но при этом недюжинный человек. Он не годится в гении, не лезет в великие люди, но бездеятельность и пошлость жизни душат его; он даже не знает, чего ему надо, чего ему хочется; но он знает, и очень хорошо знает, что ему не надо, что ему не хочется того, чем так довольна, так счастлива самолюбивая посредственность. И за то-то эта самолюбивая посредственность не только провозгласила его "безнравственным", но и отняла у него страсть сердца, теплоту души, доступность всему доброму и прекрасному.. Онегин страдающий эгоист BĚLINSKIJ, V. G.: In: PUŠKIN, A. S.: Eugen Oněgin. Praha 1955, s Tamtéž. 25 БЕЛИНСКИЙ, В. Г.: Евгений Онегин [online]. [cit ]. Dostupné z: 17

19 Další, kdo pozitivně hodnotil toto velkolepé dílo, byl básník Dimitrij Vladimirovič Venevitinov. V jeho charakteru viděl: характер Онегина принадлежит нашему поэту и развит оригинально. Мы видим, что Онегин уже испытан жизнию; но опыт поселил в нем не страсть мучительную, не едкую, деятельную досаду, а скуку, наружное бесстрастие, свойственное русской холодности (мы не говорим русской лени); для такого характера все решают обстоятельства. 26 V roce 1936 se o románu vyjádřil Maxim Gorkij, který souhlasí s tvrzením Bělinského. O Evženu Oněginovi se Gorkij vyjádřil následovně: první ruský realistický román román, který vedle své neuvadající estetické krásy má pro nás cenu historického dokumentu, rýsujícího dobu přesněji a pravdivěji, než to do dnešního dne dělají desítky tlustých knih. 27 Na tuto velkolepou encyklopedii navázal další významný ruský básník, prozaik a dramatik Michail Jurjevič Lermontov. Román Hrdina naší doby (1840) líčí život Grigorije Alexandroviče Pečorina. Autor prezentuje hlavního hrdinu jako neužitečného šlechtice, který nenalézá smysl života. Tento zbytečný člověk se čtenáři představuje jako skeptik a sobec, zahleděný do sebe. Pečorinem se zabýval Vissarion Grigorjevič Bělinskij. Ve svém díle Взгляд на русскую литературу - Герой нашего времени charakterizuje hrdinovu zbytečnost následovně: Печорин... Онегин нашего времени, Но как выше Онегин Печорина в художественном отношении, так и Печорин выше Онегина по идее. Что такое Онегин?...Он явлается в романе человеком, которого убили воспитание и светская жизнь, которому все принадлежить, все пришлось, все прилюбилось, Не таков Печорин. Этот человек не равнодушно, не апатически несет свое страдание: бешено гоняется он за жизнью, ища ее посюду; 28 Hrdinu naší doby velmi zkritizoval ruský car Mikuláš I. ( ). Po přečtení románu se o něm vyjádřil takto: Dočetl jsem <Hrdinu> a celý druhý díl shledávám odporným a hodným módního zájmu, protože to je obraz týchž opovrženíhodných, přemrštěných povah, s nimiž se setkáváme 26 ВЕНЕВЕТИНОВ, Д. В.: Два слова о второй песни "Онегина" [online]. [cit ]. Dostupné z: 27 GORKIJ, M.: In: PUŠKIN, A. S.: Eugen Oněgin. Praha 1955, s БЕЛИНСКИЙ, В. Г.: Герой нашего времени [online]. [cit ]. Dostupné z: 18

20 v současných zahraničních románech. Tyto romány kazí mravy a narušují charaktery V tomto díle zůstal kapitán nadějí nesplněnou, p. Lermontov nedokázal tuto ušlechtilou a tak prostou povahu sledovat a místo ní nám předkládá bědná a mnohem méně zajímavá individua, která by udělala lépe, kdyby zůstala neznámá, aby nikoho nezhnusovala. Šťastnou cestu panu Lermontovovi, a ať si, je-li to možné, pročistí hlavu v prostředí, kde bude moci postavu svého kapitána dokreslit, pokud je ovšem vůbec schopen ji postihnout a zobrazit. 29 Jiného zbytečného člověka představil I. S. Turgeněv v díle Šlechtické hnízdo. Na rozdíl od Rudina byl Lavreckij tichý, zamlklý člověk. Ten člověk se vymlouvá na svou výchovu a už to je podezřelé a povážlivé. Jeho život si nevysvětlíme ani pohlavní zaprodaností nicotné ženě; ať byla jakákoliv, nebránila mu v práci, jak se dočítáme; 30 Další zbytečný člověk byl Bazarov v Turgeněvově románu Otcové a děti. Tento román vyvolal protichůdné názory, protože byl namířen proti šlechtě. Společnost chápala Bazarova jako pomluvu a karikaturu mladého pokolení. 31 Kdo se však Bazarova zastával a schvaloval ho, byl D. I. Pisarev. Pisarev v něm viděl představitele mladé generace: v jeho osobě jsou spojeny všechny vlastnosti, které jsou v malých částech vlastní masám, a postava tohoto člověka se výrazně rýsuje v představě čtenářů. 32 Mladá generace byla románem pohoršena a odmítala srovnání s hlavním hrdinou. Turgeněv v dopise M. J. Saltykovu-Ščedrinovi napsal: Řekněte mi upřímně, cožpak může být někdo dotčen pro srovnání s Bazarovem? Sám přece pozorujete, že Bazarov je jednou z mých nejsympatičtějších postav. 33 Zbytečný člověk je vykreslena i v dílech Antona Pavloviče Čechova. Jeho postavami se zabýval sovětský literární kritik, představitel marxismu, V. V. Vorovskij ve své stati Лишние люди (1905). Чеховские герои являются эпигонами поколений, сыгравших в свое время крупную историческую роль. Их гибель это заключительный эпизод в жизни целого общественного течения. В качестве эпигонов, в качестве представителей вымирающего, неспособного к самостоятельной жизни направления они, поскольку не переходят на точку зрения других жизненных течений, по необходимости 29 KOLEKTIV AUTORŮ: Obsahy a rozbory děl k literatuře. Třebíč 2006, s EISNER, P.: Turgeněv a jeho Šlechtické hnízdo. In Turgeněv, I. S.: Šlechtické hnízdo. Praha 1945, s RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s PISAREV, D. I.: In: RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s TURGENĚ, I. S.: In: RAJCHIN, D. J.: Dějiny ruské literatury II. Praha 1948, s

21 обезличиваются, выцветают, спускаются от общественного до личного, от действенной энергии до апатии разочарования Hlavní rysy zbytečného člověka Kdybychom měli na základě názorů a analýz jednotlivých kritiků shrnout, kdo je zbytečný člověk, který se objevil v dílech ruské i světové literatury, vyvodili bychom, že se jedná o hrdinu, který se vyznačuje odlišností od svého okolí. Odmítá jakékoliv společenské hodnoty a normy. U těchto hrdinů najdeme stejné či podobné vlastnosti a rysy. Zbytečný člověk je zpravidla muž, který se pohybuje ve vyšší společenské vrstvě. Hrdina bývá šlechtic, nebo se v této společnosti pohybuje. Svým chováním se odlišuje od okolí, a proto je společností nepochopen. Samotný čtenář může mít pocit, že během četby románu nachází v jednom hrdinovi dvě různé osoby. Zbytečný člověk má mnoho nápadů, ideálů, předsevzetí, které však nikdy neuskuteční. Tento chvilkový zápal nedokáže využít a proměnit v jakýkoliv čin. I přes výborné postavení, vzdělání a talent se nedokáže uplatnit. Díky tomuto nezdaru ho často ovládne nuda a nerozhodnost. Jako čestný a přitažlivý člověk není schopen rozhodnějšího činu, natožpak nějaké dlouhodobější činnosti. Většina hrdinů není schopna se přizpůsobit běžnému životu kolem sebe. Zbytečný člověk zpravidla neobstojí ve vážné životní zkoušce a v kritickém okamžiku zklame okolní společnost. Jeho odlišnost se také projevuje ve vztahu k ženě. Tento zasněný hrdina nedokáže lásku přijmout ani opětovat. Ženu zprvu považuje za hračku, či svůj doplněk. Když od něho žena očekává rozhodující slovo ohledně jejich vztahu a budoucnosti, hrdina se zalekne a raději volí útěk. I žena, která pro něho představuje možnou záchranu, mu nedokáže pomoci. Postupem času se i tento hrdina vyvíjí a nacházíme u něho nové rysy. Nové rysy lze spatřit v hledání smyslu života, práce a v oblasti sexuality. Někteří hrdinové se snaží pracovat a být aktivní. Ostatní zase podlehnou lenivosti a vracejí se k nicnedělání. O práci se nezajímají a žijí buď ze svých úspor, ze zbylého majetku, na dluh, nebo žijí u příbuzných či jako příživníci u svých známých. 34 ВОРОВСКИЙ, В.: Лишние люди. [online]. [cit ]. Dostupné z: 20

22 V následujících kapitolách se budeme podrobněji věnovat vybraným představitelům zbytečného člověka. V jednotlivých částech se budeme zabývat Rudinem, Oblomovem,Saninem a Čekanovem. U jmenovaných hrdinů budeme sledovat jednotlivé rysy zbytečného člověka, které jsou pro něho charakteristické. Těmito rysy chápeme hrdinův postoj k ženě a k lásce, k práci, kterou vykonává či nevykonává, příčiny jeho neschopnosti se prosadit. Dále si budeme všímat jeho vztahu k sobě samému a ke společnosti. 21

23 2. Román Rudin Ivan Sergejevič Turgeněv začal psát román Rudin roku 1855, kdy převážně trávil jarní měsíce na své usedlosti ve Spasském. Původní název tohoto románu byl Geniální povaha. Под «гениальностью» Тургенев понимал способность убеждать и просвещать людей, разносторонний ум и широкую образованность, а под «натурой» твердость воли, острое чутье к потребностям общественной жизни. Но по ходу работы такое название перестало удовлетворять Тургенева, так как по отношению к Рудину оно зазвучало иронически: «натуры» в нем вышло мало, не хватало воли к практическому делу, хотя «гениальность» в нем была. 35 V tomto románu se odráží Turgeněvův zájem o problematiku citového, ideového hledání, zápasů a proher ruské inteligence. Je možné, že předlohou pro Rudina byl evropský anarchista M. A. Bakunin. Podle některých společných přátel je pravděpodobné, že ve vztahu hlavního hrdiny s Natálií se odrazilo něco z citů Ivana Sergejeviče Turgeněva, které pociťoval k Bakuninově sestře Taťáně. 36 Ivan Sergejevič Turgeněv svým románem pokračoval v problematice zbytečných lidí a ruské inteligence. Po významných dílech, jako je Evžen Oněgin a Hrdina naší doby, se Rudin stává dalším představitelem zbytečného člověka. O námětu románu autor přemýšlel velmi dlouho, a proto byla první verze napsána brzy. Turgeněv napsal Rudina v době trvajícího nevolnictví a v průběhu Krymské války ( ). První reakce na dílo však zahrnovala námitky. Proti obsahu románu se postavili Turgeněvovi nejbližší přátelé: kolega z univerzity M. A. Bakunin i přátelé z redakce Sovremenniku. Jelikož byl Ivan Sergejevič Turgeněv vždy přístupný věcným připomínkám a radám, dílo přepracoval. Změny se týkaly především hlavního hrdiny, jmen a časových souvislostí. Autor se u hlavního hrdiny snažil odstranit nebo alespoň zmírnit jeho nedostatky (velkou výřečnost) a představit ho v příznivějším světle. Dále se Turgeněv snažil prohloubit charakteristiku Rudinova myšlenkového světa, více se zmínit o jeho minulosti (do 6. kapitoly vložil Ležňovovo vyprávění o mládí a o studentském kroužku) a budoucnosti (úmrtí na barikádě). Ve 12. kapitole rozvedl hlubší diskuzi o Rudinovi a připsal epilog. Upravená verze vyšla počátkem roku 1856 v čísle Někrasovova Sovremenniku a veřejnou kritikou byl 35 Роман Тургенева Рудин в современном литературоведении [online]. [cit ]. Dostupné z: URL: 36 HONZÍK J.: In: TURGENĚV, I. S.: Rudin. Praha 1978, s

24 román přijat. Čtenáři oceňovali hlavního hrdinu jako studii současného člověka, dítěte své doby, země a přechodné epochy. Koncem téhož roku vyšel Rudin i knižně. Závěrečná scéna z barikád se poprvé objevila až ve druhém vydání roku После выхода романа в печать Некрасов выразил уверенность, что для Тургенева «начинается новая эпоха деятельности, для него талант приобрел новые силы, что он даст нам произведения еще более значительные, нежели те, которыми заслужил в глазах публики первое место в нашей новейшей литературе после Гоголя. 38 Kdo pozitivně ocenil díla Ivana Sergejeviče Turgeněva, byl spisovatel a satirik Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin. Po přečtení Rudina a Šlechtického hnízda napsal: A co je možno říci o Turgeněvových dílech? To, že po jejich přečtení se lehko dýchá, lehko věří, teple cítí! Že si jasně uvědomuješ, jak tvoje mravní úroveň stoupá, že v myšlenkách děkuješ autorovi a miluješ ho 39 Velmi zajímavý výrok o hlavním hrdinovi je od spisovatele a revolucionáře Maxima Gorkého. Gorkij se ke svému předchůdci a jeho dílu vrátil i o několik let později a vyjádřil se o něm následovně: snílek Rudin byl v té době užitečnějším člověkem než praktik, veřejný činitel. On, snílek, byl propagátorem revolučních myšlenek, byl kritikem skutečnosti, on, když se to tak vezme, oral půdu a co mohl v té době udělat praktik? Stručný obsah románu Děj románu se odehrává na ruském venkově, kam přijíždí hlavní hrdina. Autor popisuje úsek ze života Rudina, který svým krátkým pobytem naruší poklidný a stereotypní život na starém venkovském sídle. Do sídla Darji Michajlovny přijíždí jako nečekaný host, který okouzlí místní obyvatele. Rudin je vylíčen jako velmi vzdělaný muž, idealista, řečník. 37 Tamtéž, st Роман Тургенева Рудин в современном литературоведении [online]. [cit ]. Dostupné z: URL: 39 SALTYKOV-ŠČEDRIN, M. J.: In: TURGENĚV, I. S.: Rudin. Praha 1978, s GORKIJ, M.: In: TURGENĚV, I. S.: Rudin. Praha 1978, s

25 Všichni na něm obdivovali jeho výřečnost. Rudin hovořil chytře, svým hovorem prokázal velké znalosti a sečtělost. Nejvíce jím byl uchvácen Basistov a Natálie. Během jeho pobytu sledujeme i Rudinův vztah s bývalým přítelem z mládí Ležňovem. Rudina nejvíce zaujala Natálie, dcera Darji Michajlovny. Hrdina s ní rád vedl hovory o životě, půjčoval jí knihy. Natálie mu s oblibou naslouchala, svěřovala mu své myšlenky. Dívka se mu zalíbila a jejich vztah se prohloubil. Postupem času je však Rudin donucen odjet z venkova. V epilogu se dozvídáme, že si Natálie vzala za muže Volynceva a byla konečně šťastná. Román končí setkáním Rudina s Ležňovem. Rudin mu vyprávěl, co dělal od té doby, kdy se viděli naposled. I když se snažil svůj život změnit, vždy to skončilo stejně, neúspěchem. S Rudinem se naposledy setkáváme 26. června 1848 v Paříži, kdy končilo povstání národních dílen. Krátký dovětek k epilogu, který byl připojen až roku 1860, zachycuje jeho smrt Zbytečný Dmitrij Nikolajevič Rudin Ivan Sergejevič Turgeněv navázal Rudinem na zbytečného Oněgina a Pečorina. V následující analýze si budeme všímat jeho rysů a vlastností, které odpovídají zmiňovanému typu. Rudin je typický představitel ruské inteligence 40. let 19. století, který dospíval v době romantismu. Tato generace byla ovlivněna kulturou západní Evropy. Na Rudina však neměla největší vliv francouzská filozofie, jako to bylo například u Oněgina, ale německá. Rudin je asi pětatřicetiletý, vysoký snědý muž. Je to člověk velmi nadaný a světa znalý. Povahou se příliš neliší od svých předchůdců. Žije ve svém ideálním světě, kde není schopen proměnit slova v čin. Určitou odlišnost od ostatních hrdinů tohoto typu sledujeme v jeho společenském postavení. Zbytečný člověk jako Oblomov, Čekanov, měl vyšší společenské postavení. Rudin byl však výjimka. Byl synem chudého statkáře bez jakéhokoliv majetku a ve vyšší společenské vrstvě byl pouze hostem. Jeho chování bylo ovlivněno prostředím, v němž dospíval a v němž žije. Rudin spolu s Ležňovem studovali v německém Heidelbergu, kde se zúčastňovali filozofických schůzek. 24

26 Hrdina byl stále plný ideálů a přesvědčení, které v té době nabyl. Byl doslova ponořen do filozofického světa, do německé poezie a romantismu. Četl německou romantickou literaturu Novalise, J. W. Goetha. Jelikož byl okouzlen německou kulturou, domácí prostředí se pro něho stalo cizím. Hrdina byl totiž ovlivněn knihami, které četl a studoval. Rudin se aktivně zúčastňoval společenského dění, rád navštěvoval společnost a stával se středem pozornosti. Jeho velkým darem bylo umění mluvit, kterým zaujal mnoho lidí. V roli kazatele dovedl na sebe upoutat pozornost slovy o svobodě a sebeobětování. Dokázal mistrovsky mluvit na jakékoliv téma. Už pouhé znění jeho hlasu, soustředěné a tiché, stupňovalo půvab. Bylo to, jako by jeho ústy promlouvalo cosi vyššího, co bylo i pro něho nenadálým překvapením 41 Zajímavé však bylo, že myšlenky přijímal od druhých. Vynikal svým systematickým myšlením a pamětí. Rudin četl filozofické knihy, z nichž si vytáhl to nejdůležitější. To, co vykládal, neměl ze své hlavy. Díky svému vzdělání měl Rudin rozsáhlé teoretické základy. Přesto však nebyl schopen se dopracovat k praxi. Co se týče jeho zaměstnání, vidíme zde podobnost s Oblomovem. Už v tomto mladém věku byl ve výslužbě. Natálii se dokonce přiznal, že už by se rád usadil a odpočinul si. Ona to však nemohla pochopit. Domnívala se, že jeho doba ještě nepřišla. Vy musíte pracovat, snažit se být prospěšný. Kdo jiný než vy Děkuji vám za lichotivé mínění, přerušil ji Rudin. Být prospěšný To se snadno řekne (Přejel si rukou po obličeji.) Být prospěšný! Opakoval. I kdybych měl nějakou jasnou představu, jak mohu být prospěšný, i kdybych nakrásně důvěřoval vlastním silám, kde naleznu upřímné, chápavé duše? 42 Poté, co opustil panství, se snažil vykonat něco prospěšného, toužil pracovat pro blaho vlasti a najít svůj smysl života. Jeho nadšení a snaha jsou však marné, jelikož nedokáže uskutečnit své předsevzetí. Chyběla mu vytrvalost, pevná vůle a odhodlání, aby něčeho dosáhl. I když své okolí dokázal nadchnout, nedokázal ho vést. Několikrát se snažil stát praktickým člověkem. Rudin se pokoušel udělat z nesplavné řeky splavnou, chtěl zlepšit jisté hospodářství, toužil se prosadit jako pedagog. Lákalo ho předávat vědomosti druhým a důsledně se na tuto profesi připravoval. 41 TURGENĚV, I. S.: Rudin. Praha 1978, s Tamtéž, s

27 Řeknu ti, jakživ jsem se ničeho nepodjímal s takovým zápalem jako této věci. Pomyšlení, že mohu působit na mládež, mě nadchlo. Tři neděle jsem vysedával nad úvodní přednáškou. 43 Veškeré jeho pedagogické, podnikatelské a vědecké snahy skončily nezdarem a bezcílně. Rudin nebyl schopný dotáhnout své aktivity do konce a při každé překážce vše předem vzdával. Hrdina neuměl sám nic vybudovat a čekal, že to za něho udělají druzí. Jak říkáš, chyběla mi vytrvalost. Budovat jsem jakživ nic neuměl. A taky je to těžká věc, kamaráde, něco budovat, když člověk nemá pevnou půdu pod nohama, když se musí utvářet sám pro sebe vlastní základy! 44 Během románu se názor jednotlivých literárních hrdinů na Rudina mění. Postupem času už na něho ostatní hrdinové nepohlížejí s obdivem. Vidí v něm pouze muže, který není schopen dosáhnout jakéhokoliv cíle a uspět. Jeho okolí si uvědomilo, že Rudin umí pouze řečnit, ale nikoliv činit. Rudin za to všechno obviňoval červa, který v něm stále hlodal, a nenechal ho na pokoji. Později pochopil, že je rozený štvanec bloudící světem, který se nemůže zastavit. Rudin si uvědomil, že během svého života neměl nic svého a vše podřizoval cizím myšlenkám a nápadům. Zkazil jsem si život a nesloužil jsem myšlence, jak bych měl. 45 Zajímavá je závěrečná část románu, kde už v Rudinovi nevidíme muže, který oplývá sebevědomím a nadějemi, ale osamocenou trosku. Poté, co opustil venkov, se potloukal po celé zemi a zažil to, co mu bylo vždy cizí. Bludnou poušť duševní. Kolikrát jsem se radoval, doufal, nevražil i ponižoval se, a všecko marně! Kolikrát jsem se vznesl vzhůru jak sokol, a ploužil se nazpět jak hlemýžď, kterému někdo rozmáčkl skořápku! Kde všude jsem nebyl, po jakých cestách jsem nechodil! A cesty bývají plné bláta, 46 V epilogu se setkáváme s Rudinem, který sice něco koná, ale bez úspěchu. Svůj smysl života chtěl nakonec najít v boji. Vrcholem jeho zbytečnosti je smrt. V roce 1848 v Paříži umírá na barikádě jako bezejmenná oběť. I když Rudin za svého života nic smysluplného nevykonal, umřel důstojně a podle svého snu. 43 Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s

28 V jedné ruce třímal rudý prapor, v druhé držel zakřivenou tupou šavli a cosi volal vypjatým tenkým hlasem, šplhal vzhůru a mával praporem i šavlí. Vincenneský pěšák na něho namířil, vypálil Muž upustil prapor a zhroutil se tváří dolů, jako by někomu oddaně padl k nohám Střela mu prolétla přímo srdcem. 47 V jeho smrti sledujeme jakousi symboliku. V zakřivené tupé šavli pozorujeme tupé myšlenky a činy, které k ničemu nevedly. Ve spojení oddaně padl k nohám vidíme cizí myšlenky, kterým se jen podřizoval. Jeho řečnictví je zase vylíčeno ve střele, která mu prolétla srdcem. Rudin své řečnictví prožíval emocionálně. Během románu sledujeme jeho smutek, radost, pocit viny a studu. Určitý posun zbytečného člověka ale můžeme pozorovat. Rudin na své snahy nerezignuje, stále si uchovává pozitivní vztah k realitě a nenechá se zatlačit někam do kouta. Za svůj ideál byl schopen bojovat a obětovat život Rudin a Ležňov Tak jako Oblomov, i Rudin měl svého přítele. Byl jím jeho kamarád ze studentských let Ležňov, který v ději zaujímá klíčovou úlohu. Ležňov je jediným zdrojem informací, který nám poskytuje obraz Rudinovy minulosti. Vztah mezi Rudinem a Ležňovem se v jednotlivých částech románu mění. Sledujeme, jak se v časových úsecích stává z nepřátelského Ležňova Rudinův přítel a zastánce. Díky epilogu se domníváme, že přátelství mezi hrdiny bylo upřímné, jelikož Ležňov sympatizoval s Rudinem. V tomto přátelství však sledujeme jistou odlišnost. Na rozdíl od Oblomova a jeho věrného Štolce nevystupuje Ležňov jako Rudinův povahový opak, ale jako jeho soudce a obhájce. Po zradě kvůli lásce vidí Ležňov v Rudinovi negativního, povrchního, omezeného a chladného člověka, který svým chováním ubližuje okolí: Ano, je bezcitný jak kámen, a dobře to ví a dělá ze sebe horoucí duši. Největší bída je v tom, že hraje ošemetnou hru, tot se ví, ošemetnou nikoli pro něho, poněvadž nedává v sázku ani co by se za nehet vešlo kdežto někdo jiný dává v sázku duši 48 Ležňov věděl, že jeho přítel z mládí byl v jádru tyran, lenoch, ale jeho inteligenci mu neupíral. Z minulosti si ho pamatoval jako bezcitného člověka, který se rád přiživil na cizí 47 Tamtéž, s Tamtéž, s

29 účet. Ležňov měl také jiný názor na Rudinovo řečnické umění, které bylo tolik obdivováno ostatními. Nejhorší je, že to není poctivý člověk. Je přece inteligentní, měl by tedy umět správně hodnotit svá slova ale on je pronáší tak, jako by ho stála nevímco. Bezesporu je znamenitý řečník. Jenže to jeho řečnické umění je jaksi neruské. A konec konců, slovní ozdůbky a kudrlinky jsou omluvitelné u mladého chlapce, ale v jeho letech už je to hanba, libovat si v bombastu vlastní řeči, je hanba takhle se producírovat. 49 Tento muž ho znal natolik dobře, že hned tušil, že Rudinova slova zůstávají pouze slovy a nikdy se nepromění ve skutek. Ležňov dokonce považoval za lepšího člověka Tartuffa než Rudina, jelikož věděl, za čím jde. On sám nevykoná nic právě proto, že na to nemá povahu, nemá to v krvi. Ale kdo smí říci, že nikomu neprospěje, že už nebyl užitečný? 50 Vztahy mezi ním a Rudinem nebyly ideální. Trpí stejnou chorobou jako Pigasov totiž touhou po originalitě. Pigasov ze sebe dělá Mefista, a tenhle si zas hraje na cynika. V tom všem je mnoho egoismu, mnoho ješitnosti a málo skutečného, málo lásky. 51 Pozoruhodné je, že ze všech přátel a přívrženců, které Rudin měl, se postupem času stávají jeho odpůrci. Ležňov ale svůj postoj výrazně změnil. V poslední kapitole románu se z Ležňova stává Rudinův obhájce. Zastává se ho před ostatními a snaží se vyzdvihnout jeho kladné vlastnosti. Rudin měl v sobě entuziasmus, což bylo v té době považováno za cennou vlastnost. Lidé byli většinou lhostejní, ale Rudin se uměl pro něco nadchnout a na okamžik je vyburcoval, probudil ze všedního a stereotypního života. Ležňov v něm už neviděl pozéra, podfukáře, ani šejdíře, i když žil na cizí účet. Rudin totiž nežil na cizí účet jako protřelý chlap, ale jako dítě. Podle Ležňova hrdina za svůj život nic nevykonal, jelikož to neměl v krvi. Ale zase vám řeknu, Rudin za nic nemůže, je to jeho osud, trpký a těžký, a ten mu přece my nebudeme zazlívat. Zavedlo by nás to hodně daleko, kdybychom měli vyzkoumat, proč se u nás vyskytují Rudinové. Ale za to, co je v něm dobrého, mu buďme vděčni. Je to lehčí 49 Tamtéž. 50 Tamtéž, s Tamtéž, s