Úloha zlata v ekonomických dějinách

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie Úloha zlata v ekonomických dějinách Bakalářská práce Autor: Bára Dvorská Bankovní management Vedoucí práce: Ing. Zdeňka Suchomelová Praha Červen, 2014

2 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Dubí dne Bára Dvorská

3 Poděkování Chtěla bych zde poděkovat své rodině za podporu při studiu a paní Ing. Zdeňce Suchomelové za vedení této bakalářské práce.

4 Anotace: Předmětem bakalářské práce Úloha zlata v ekonomických dějinách je analýza úloh a vyuţití zlata od minulosti po současnost. Práce se skládá ze čtyř kapitol, přičemţ první kapitola seznamuje čtenáře se zlatem a jeho fyzikálními vlastnostmi, druhá kapitola s názvem Historie zlata poukazuje na důleţité okamţiky z dějin zlata. Ve třetí a čtvrté kapitole je probírán vedlejší cíl, vývoj zlatého standardu a ceny zlata. V poslední kapitole se hovoří o silných a slabých stránkách ţlutého kovu a autor publikuje svůj názor na investování do zlata v budoucnu. Klíčová slova: zlato, zlatý standard, cena zlata, mince, trojská unce Annotation: The subject of thesis: The role of gold in the economic history is an analysis tasks and the use of gold from the past to the present. The work consists of four chapters, the first chapter introduces the reader to gold and its physical properties, the second chapter entitled The History of Gold highlights the important moments of the history of gold. In the third and fourth chapter discussed a secondary objective, the development of the gold standard and the gold price. The last chapter discusses the strengths and weaknesses of the yellow metal and an author publishes his views on investing in gold in the future. Keywords: gold, gold standard, the price of gold, coins, troy ounce

5 Obsah ÚVOD 7 1 CO JE ZLATO Parametry Zpracování a vyuţití zlata Slitiny zlata s jinými kovy Mince Zlaté šperky Vyuţití zlata v lékařství HISTORIE ZLATA Zlato ve starověku Těţba zlata ve starověkém Egyptě Přední východ a těţba zlata Těţba zlata v evropském středomoří Velká Morava Proč platit zlatem? Odbobí středověku Byzantská říše Bézant - dolar středověku První kritický nedostatek zlata v Evropě Vynález papírových peněz aţ 16. století Zlatonosné území jménem Guinea a němý barter Objevení Ameriky a zánik indiánských měst Zlatnické umění Indiánů Jak Španělsko přišlo o své poklady Cenová revoluce a její vliv na cenu drahých kovů Vznik trhů a jejich funkce Asie a její hlad po drahých kovech století

6 2.6.1 Vznik Bank of England a peněţního standardu století ve jménu zlatých horeček Zlato na Sibiři a zlatá horečka v Rusku Zlatá horečka v Kalifornii Australská zlatá horečka Zlatá horečka v Jiţní Africe Poslední objev 19. století století Zlato a mezinárodní měnový systém po II. světové válce Zlatá horečka na přelomu roku ZLATO JAKO MĚNOVÝ KOV Vznik peněţních standardů Zlaté standardy Standard zlaté mince Standard zlatého slitku Standard zlaté rezervy Standard zlaté devizy Standard zlaté měny Zlatý a stříbrný standard TRH ZLATA Londýnský trh zlata Změny cen zlata Vývoj ceny zlata za posledních 40 let Vývoj ceny zlata za posledních 10 let Silné a slabé stránky ţluitého kovu aneb proč investovat do zlata Slabé stránky zlata Silné stránky zlata Budoucí vyuţití zlata ZÁVĚR 55 SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ 56 6

7 Úvod V první části této bakalářské práce se seznámíme se zlatem a jeho fyzikálními vlastnostmi. Tato první kapitola se zabývá definicí zlata, jeho chemickými vlastnostmi a formou, ve které se zlato nachází v přírodě, ale i s jakou formou zlata se lze setkat dnes a do jakých forem se zlato zpracovává. Pojednává se zde o slitinách zlata a o problematice určení ryzosti a váhy. Druhá část s názvem Historie zlata napovídá, ţe se zde dozvíme důleţité informace z dějin zlata. Tato kapitola je rozdělena do několika časových linií. Autor se zde zabývá těţbou zlata a jeho vyuţitím ve starověku a středověku. Velký prostor je věnován objevným plavbám 15. století, protoţe zaujímají důleţitou roli v dějinách zlata. Dalším úsekem v historii je zaloţení Bank of England v 18. století a zlaté horečky, které hýbaly událostmi 19. století. Dozvíme se, jakou úlohu hrálo zlato po 2. světové válce a jak si zlato vede v současném světě. Předposlední kapitola se věnuje podrobněji problematice zlatého standardu a jeho historii ve Velké Británii, USA a ostatních zemích. Dozvíme se zde vývoj peněţních standardů od čistého zlatého standardu aţ po standard zlaté měny. Budeme se zde také zabývat peněţním standardem v současnosti. V poslední část práce je věnována trhu zlata, kde se se zlatem obchoduje a jaká je jeho aktuální cena. Je zde graficky uveden vývoj ceny v průběhu minulých 40 let. Jsou zde uvedeny slabé a silné stránky zlata. Závěrem autor práce uvádí svůj vlastní názor na vyuţití zlata i v budoucnu, v čemţ spatřuje finální přínos této bakalářské práce. 7

8 1 Co je zlato Zlato, latinsky aurum, v chemii označováno Au a nacházející se na 79. místě periodické tabulky prvků ve skupině drahých kovů. Jedná se o lesklý ušlechtilý kov zlatoţlutého nebo zlatobílého zbarvení. Způsob těţby a příměsi mohou způsobit odlišné odstíny ţluté. V přírodě se vyskytuje převáţně v ryzí podobě, protoţe se nesnadno slučuje. Rozpouští se pouze v roztocích kyanidů a lučavce královské, tj. směs kyseliny chlorovodíkově a dusičné. Mezi vlastnosti zlata dále patří: vysoká elektrická vodivost velká váha (3 krát těţší neţ ţelezo) teplota tání 1063 C teplota varu 2700 C chemická odolnost tvárnost měkkost vysoká kujnost odolnost proti korozi oblíbený lesk a třpyt lze zušlechťovat přidáním dalších kovů 1.1 Parametry Váha Váha zlata se udává v trojských uncích, které se odvozují od trojské libry. Trojská libra - 373,242 g se dělí na 12 trojských uncí po 24 pennyweightech, po 24 granátech (grains); 4 grány se nazývají karát; 1 trojská unce = 31, g, 1 kg = 32,15 unce, 1 tuna = přibliţně uncí. 1 Trojská unce je odvozeninou z názvu francouzského města Troyes a slovo "unce" je odvozeno z řeckého slova oincia znamenající váhovou jednotku. 1 FOIT, Ferdinand. Zlato v současném světě. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978, s. 12 8

9 Ryzost V minulosti se k výrobě mincí, šperků apod. pouţívalo čisté zlato, tak jak bylo vytěţeno. V současné době se však vyuţívá slitin zlata a levnějšího kovu např. mědi, protoţe smíšením lze dosáhnout větší tvrdosti a různých odstínů zbarvení zlata. Z toho důvodu je třeba kaţdou slitinu označit, kolik čistého zlata obsahuje. Tato ryzost se pak vyznačí na slitku, tak jako pořadové číslo a označení afinérie (dílna, kde se taví drahé kovy). Obsah zlata ve slitině se zjišťuje zkouškou, kdy je slitina leptána různě upravenými kyselinami. Jedná se o tzv. zkoušku črtem. Avšak k přesnému zjištění ryzosti zlatých slitin provádějí afinérie laboratorní zkoušky. Ryzost zlata se označuje v tisícinách např. 900/1000 nebo v karátech např. čisté zlato je označeno zlomkem 24/24. Zlato označené 1000/1000 je zlato bez příměsí, tedy ryzí zlato. V praxi však nelze dosáhnout absolutní ryzosti, proto je afinériemi neryzejší zlato označováno 999/1000. České puncovní značky jsou znázorněny na následujícím obrázku, jsou zde uvedeny pro představu i puncovní značky stříbra a platiny. OBRÁZEK Č. 1: ČESKÉ PUNCOVNÍ ZNAČKY Zdroj: Puncovniurad.cz

10 1.2 Zpracování a vyuţití zlata V přírodě můţeme zlato najít ve formě zrnek, ţilek, prachu, šupinek, krystalů a dalších útvarů, které se následně taví do slitků. Zlato se odjakţiva vyuţívalo jako symbol přepychu a bohatství. Moţná právě proto, ţe je ho na světě tak málo a svými vlastnostmi přitahuje pozornost nejen ţen. Slouţí jako šperky, mince, ozdoba interiérů, materiál umělců, techniků a lékařů nebo jako měnový kov. O vyuţití zlata jako měnového kovu budeme pojednávat podrobně v kapitole 3. Aby se zlato neuchovávalo pouze v nepraktické přírodní formě, je třeba ho roztavit a zhotovit z něj větší předměty, které uţ mají určité parametry, lépe se s nimi dá obchodovat na trhu a je jasně dané kolik zlata obsahují. Dříve se vyuţívalo formy tzv. zlatých prutů, ale dnes je zlato taveno do převáţně do cihel s předurčeným rozměrem a vyraţeným pořadovým číslem, znakem afinérie a ryzostí. Tyto zlaté cihly jsou na trhu známé pod anglickým označením "bar", u kterých se váha pohybuje nad 10 kg. S rostoucí poptávkou po zlatě začaly být vyráběny i menší cihly, nazývané "minibar" nebo "baby bar". TABULKA Č. 1: POUŢITÍ VEŠKERÉHO NALEZENÉHO ZLATA DO ROKU 2012 Odhadované pouţití zlata v % Šperky 51,7 Zásoby v centrálních bankách 17,3 Soukromá tezaurace 16,7 Průmyslové zpracování a stomatologie 11,9 Jiné pouţití 2,4 Zdroj: REVENDA, Zbyněk, Peníze a zlato3 Odhaduje se, ţe do roku 2012 bylo celkově nalezeno tun zlata Slitiny zlata s jinými kovy Při výrobě slitin zlata musí být dodrţovány předpisy o ryzosti dané slitiny. Zlatnická práce totiţ vyţaduje, aby si slitina zachovala všechny vhodné technické vlastnosti. Nesmí být 3 REVENDA, Zbyněk, Peníze a zlato, Management Press, Praha 2013, s

11 příliš křehká ani tvrdá, musí snést všechny postupy zpracování, jako je odlévání, válcování, tepání, broušení nebo lisování. Červené zlato Tento druh zlata je známý odedávna. Červený odstín se získá přidáním mědi. Obyčejně se vyrábí od ryzosti 750/1000 níţe. Vyšší obsah mědi sniţuje tvrdost slitiny, coţ můţe sníţit pevnost zlatnického výrobku. Zelené zlato Jedná se o slitinu zlata se stříbrem nebo kadmiem. Odstín zelené barvy je ovlivněn mnoţstvím stříbra ve slitině. Modré zlato Je to slitina zlata s ocelí, většinou v poměru 18 : 6. Tento odstín zlata byl oblíben především v 19. století v Evropě, kdy přišly do módy ocelové šperky. Purpurové zlato Tak je nazývána slitina zlata a hliníku, většinou v poměru 18:6. Jeho barva není čistě purpurová, ale spíše podobná bronzu se švestkovým nádechem. S touto slitinou se společnost poprvé seznámila v roce Tumbagu Slitina zlata a mědi v poměru 4:1. Má matný lesk bronzu a je vyjímečné nízkou tavitelností a větší tvrdostí neţ jiné slitiny zlata. Bílé zlato Za bílé zlato povaţujeme slitiny zlata s kovy, které ho výrazně odbarvují. Taková slitina poté nabývá čistě bílé barvy, je stálá na vzduchu a lze ji vyleštit do vysokého lesku. Nejintenzivněji zlato odbarvuje nikl a paládium. Velmi ojediněle se do slitin bílého zlata přidává platina, zinek, měď a rhodium. Bílé zlato je známo jiţ od počátku 20. století, avšak své uplatnění nacházelo díky své tvrdosti především v hodinářském průmyslu. Pro klenotnictví byly získány vhodnější slitiny slouţící zvláště jako náhraţka platiny. Od platiny lze bílé zlato rozeznat lučavkou královskou. 11

12 1.2.2 Mince Vznikly přibliţně aţ o 2000 let poté, co zlato slouţilo jako platidlo, tj. 700 let př. n. l. Do té doby se vyuţívaly jako platidlo kusy zlata, ale jednalo se o zdlouhavý proces transakce, protoţe se zlato muselo zváţit a určit jeho ryzost. Nikde na světě se v té době nevyskytovaly kusy zlata stejně velké a se stejnou ryzostí. Tuto nudnou proceduru určování váhy a ryzosti důmyslně vyřešilo pouţívání mincí. Jedinou podmínkou bylo, aby mince skutečně dosahovaly navenek deklarované hodnoty. Vyráběly se z kusů zlata, které byly označeny ryzostí a pravostí a na kterých byl vyraţen znak panovníka nebo jiné k ověřování oprávněné osoby. Z počátku byly mince hranatého tvaru, ale vyuţívání jejich okraje časem opotřebovávalo. Proto se z čistě praktického hlediska začaly razit mince kulatého tvaru. Dnes však můţeme narazit i na mince s kulatým nebo hranatým otvorem uprostřed, mince osmiúhelníkové apod. Obchodní mince Jedná se o mince ze zlata, které nepatří do běţného peněţního oběhu. Jsou prodávané jako zboţí na burzách, v numismatických obchodech nebo mezi lidmi. Cena obchodní mince je pohyblivá a záleţí na aktuální ceně zlata. Obchodní mince jsou oblíbenou investicí do zlata u méně bohatého obyvatelstva, protoţe jejich pořizovací cena není tak vysoká a lze je pořídit i jednotlivě. Z toho důvodu je tento typ investování do zlata anglicky nazýván "poor man's standard" (standard chudých) Zlaté šperky Jiţ od dávných dob na sebe chtěli lidé upoutávat pozornost ostatních lidí. Šperky ze zlata dobře slouţily jako nástroj k upoutání pozornosti. Zlaté šperky bývaly mocenským symbolem, ukazovaly společenské postavení a majektové poměry. Zlaté koruny, čelenky a další výrazné předměty bývaly ozdobou těch nejmocnějších rodin a jejich příslušníků. Ještě do nedávna bylo moţné lidi rozlišovat do společenských skupin podle lesknoucích se zlatých prstenů, náušnic, náhrdelníků a dalších výtvorů zlatníků. V kaţdé kultuře byly populární různé kreace zlatnických výrobků např. egyptské ţeny nosily náušnice ve tvaru půlměsíčků, oproti tomu řecké ţeny se krášlily spirálovitými nausničemi zakončené podobiznou zvířecí hlavy. Nejrozšířenějšími šperky jsou náhrdelníky, řetízky a medailonky a nejvíce vyuţívanými ať jiţ v minulosti nebo v současnoti jsou prsteny. V antickém Římě se mohli zlatými prsteny zdobit pouze senátoři, svobodní občané mohli nosit prsteny ze stříbra a otroci 12

13 ze ţeleza. Nejjednodušší zlaté prsteny tehdejšího Říma byly tenké, osazené drahým kamenem. Existovaly pečetní prsteny, které zdůraţňovaly význam svého nositele. GRAF Č. 1: SVĚTOVÁ VÝROBA ŠPERKŮ V ROCE 2003 Světová výroba šperků (v tunách) v roce 2003 Východní Asie 357 Ostatní 95 Indický subkontinent 606 Střední východ 545 Severní Amerika 161 Čína 194 Latinská Amerika Evropa Zdroj: STRUŽ. J, STUDÝNKA. B, Zlato: příběh neobyčejného kovu, vlastní zpracování 4 Zlatotepectví Práce zlatotepce spočívá ve vytepávání zlatých nebo stříbrných plátků, které nadále slouţí k dalším uměleckým záměrům. Pozlacovačství Toto řemeslo je známo jiţ od středověku, materiály a zpracování zůstaly po staletí stejné. V průběhu času se pozlacovaly rámy obrazů, sochy a dekorativní prvky interiérů Vyuţití zlata v lékařství Zlato zaujalo i lékaře, ale zcela z jiných důvodu neţ císaře, bankéře, ţeny a zlatníky. Ke zlatu se lékaři dostali díky alchymii. Nejstarší poznatky o vyuţití zlata v medicíně pocházejí z oblasti zubního lékařství a dentální protetiky. Jiţ některé objevené egyptské mumie měly chybějící zuby nahrazeny falešnými, které byly připevněné k ostatním zubům zlatou nitkou či krouţkem. Řekové, Etruskové a Římané se v této technice zdokonalili a Aztékové dovedli v zubu vyhloubit otvor, který následně zalívali zlatem. Zlaté protézy Etrusků vydrţely svým nositelům aţ do smrti. Na zubní protetice pak navázali na Etrusky 4 STRUŢ. J, STUDÝNKA. B, Zlato: příběh neobyčejného kovu, Grada, Praha 2005, str

14 Římané. Ti dokonce regulovali pouţití dentálního zlata i zákonem. Zákon stanovoval absolutní zákaz pohřbívat mrtvé s jejich zlatými předmety s výjimkou produktů dentální protetiky. I přes to, ţe moderní doba přinesla moderní technologie, které pomáhají k výrobě stále dokonalejších materiálů, je pouţívání zlata v zubním lékařství stále běţné a rozšířené. Na konci 20. století se ročně spotřebovalo na výrobu zubních výplní aţ 70 tun zlata. GRAF Č. 2: SPOTŘEBA ZLATA VE STOMATOLOGII V ROCE 2003 Japonsko 22.3 USA 13.8 Německo 12.8 Jižní Korea 3.5 Itálie 3.3 Švýcarsko Holandsko Brazílie 1 Rakousko 0.4 Spotřeba zlata ve stomatologii (v tunách) v roce 2003 Zdroj: STRUŽ. J, STUDÝNKA. B, Zlato: příběh neobyčejného kovu, vlastní zpracování 5 Z grafu je zřejmé, ţe začátkem 21. století spotřeba zlata ve stomatologii lehce klesla, pravděpodobně z důvodu nahrazení zlata novými materiály. Jedno ze zvláštních vyuţití zlata pochází ze starověkých kultur Babylonu, Jericha a Egypta. Zlato zde pouţívali k výrobě umělých očí, které se vkládali mumiím do očních důlků, do vík sarkofágů, nebo jako oči soch, u kterých toto mělo znázorňovat symbol světla ţivota. Zlato je však v lékařství vyuţíváno i pro své farmakologické účinky. Jiţ z doby kolem roku 5000 př. n. l. je první zmínka o vyuţití zlata jako léku. V této době v Indii vznikla tzv. ajurvédská medicína. V 19. století se zlato uţívalo k léčbě deprese, epilepsie, migrény a některých poruch ţláz s vnitřní sekrecí. S úspěchem bylo zlato pouţito i na léčení pohlavních nemocí. V polovině 20. století lékaři vyuţívali radioaktivní roztok zlata při léčbě nádorů. Dnes se jiţ radioaktivní zlato v onkologii nevyuţívá, bylo nahrazeno jinými léčebnými metodami. Plastická chirurgie také vyuţívá toho, ţe zlato je lidským organismem dobře snášeno. Pouţívá se např. ke zlepšení a zpevnění obličejových partií. 5 STRUŢ. J, STUDÝNKA. B, Zlato: příběh neobyčejného kovu, Grada, Praha 2005, str

15 2 Historie zlata První zmínky o nálezech zlata pochází jiţ z doby 7000 let př. n. l. V té době ještě ţádný z prvních objevitelů kovu barvy slunečních paprsků netušil, jak důleţitou roli bude tento kov hrát v dlouhé historii lidstva. Snad ţádný kov neslouţil člověku tolikerým způsobem a nenabyl během historie tolika významů pro vztahy mezi lidmi jako zlato. Tento drahý kov přispíval na jedné straně ke zvýšení ţivotní úrovně, k rozvoji hospodářství, kultury a vědy, na druhé straně však rozdmýchával v lidech ničivé vášně, podněcoval loupeţe, vraţdy a války. 6 Zlato se stalo symbolem věčnosti a předpokládalo se, ţe se jedná o dar od boha nebo jeho majetek. Zlato hýbalo světem, lidmi všech národností, náboţenského přesvědčení a společenského postavení. Nezáleţelo na tom, jestli se jednalo o panovníky, obyčejné lidi, věřící nebo barbarské kmeny, všichni prahli po zlatě a jeho nadpozemských schopnostech. Podle bible byl dokonce i sám Bůh uchvácen krásou zlata, protoţe krása zlata se zachycuje na více neţ 400 místech v bibli. Dalším důkazem okouzlení lidí zlatem můţe být i řecký příběh o zlatém rounu. Ve všech těchto příbězích o zlatě hraje zlato ţivotně důleţitou roli. 2.1 Zlato ve starověku Zlato patří mezi první kovy, se kterými se setkal jiţ pravěký člověk. Netrvalo dlouho a osvojil si jeho fyzikální vlastnosti a začal tento kov opracovávat. Jednalo se zpočátku především o čistě praktické nástroje a domácí potřeby. Zlato se ovšem nevyskytovalo v takovém mnoţství a to přidávalo na jeho vzácnosti. Toto omezené mnoţství ho předurčovalo spíše k ozdobě a později k výrobě šperků. Zlato se vyskytovalo v naplaveninách řek, ale i jako ţíly deroucí se z hornin na povrch. Měly ho na dosah nejstarší civilizace, vyskytovalo se jak v Egyptě, Přední Asii, Číně, Indii, Andách, tak i v Mexiku Těţba zlata ve starověkém Egyptě Afrika je jednou z nejpřednějších oblastí ve vývoji uměleckého zpracování zlata. Zlato se zde začínalo těţit a zpracovávat jiţ let př. n. l. Egypt je spojován s nálezy neuvěřitelných pokladů egyptských králů. Jedním z nejpopulárnějších objevů bylo objevení hrobky krále 18 dynastie Tutanchamona. Tehdejší panovníci byli na svou pouť posmrtným 6 FOIT, Ferdinand. Zlato v současném světě. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978, s. 5 15

16 ţivotem doprovázeni pohádkovými poklady, které za svou vládu nashromáţdili. Ačkoliv byl vstup do hrobky poškozen, coţ naznačovalo, ţe jiţ byla vyloupena, tak se v hrobce objevila spousta zlatých soch prapodivných zvířat, sochy lidí, truhly s drahými předměty a nádobami. Na území Egypta se totiţ nacházela bohatá naleziště zlata, na rozdíl od ostatních starověkých států. Jedno z takových nalezišť se nacházelo ve východních horách, další v Núbijských horách. Kvůli tomuto nalezišti se ve starém Egyptě zlato nazývalo slovem "núb". Otroci faraónů těţili zlato východně od Nilu aţ k Rudému moři, kde průměrně vytěţili několik stovek kilogramů zlata za rok. Vezmeme-li v úvahu, ţe tehdejší způsob těţby byl velmi primitivní, musíme dojít k závěru, ţe se jednalo o bohatá loţiska zlata. Druhým velkým nalezištěm zlata byla jiţ zmiňovaná Núbie, tehdejší kolonie Egypta. Z tohoto naleziště bylo jiţ v roce 2000 př. n. l. produkováno dvakrát větší mnoţství zlata neţ z východní oblasti mezi Nilem a Rudým mořem. Egyptské i núbijské zdroje tohoto kovu však nebyly nekonečné a jiţ v průběhu prvního tisíciletí př. n. l. se objem produkce začal rok co rok velmi sniţovat. Podstatné však je, ţe africká nadvláda v produkci zlata trvala čtyři aţ pět tisíc let a ţe je jednou z nejvýznamnějších kapitol historie ţlutého kovu Přední východ a těţba zlata Zlato se netěţilo a nezpracovávalo pouze v Egyptě. Také obyvatelstvo Přední Asie mělo snahy o dobývání tehdejšího zázračného kovu, nejvýznamnější postavení měla starověká Mezopotámie. Zlato se zde téměř nevyskytovalo a import byl drahou záleţitostí, z toho důvodu zde zlatnictví nemělo nejlepší podmínky pro rozvoj. Avšak vlády na území starověké Mezopotámie byly tak bohaté, ţe si tento drahý dovoz mohly dovolit. Za nedlouho se zlatnické umění pocházející z území starověké Mezopotámie stalo oceňovaným špičkovým řemeslem. Ve srovnání s egyptskými pohádkovými poklady, bylo nálezů na tomto území poměrně méně. Neznamená to však, ţe by zde zlata bylo málo, ale bylo v oběhu a slouţilo především ţivým neţ jako vzácná výbava na pouť posmrtným ţivotem. V Mezopotámii ani nebyly pohřební rituály tak rozvinuty, aby velká část bohatství zbytečně proudila do sálů hrobek. Navíc podnebí v Mezopotámii bylo odlišné od Egypta a tamější půda by neuchovala mrtvé tak jako suchý písek. Velká část zlata proudila do Mezopotámie z obchodní činnosti právě s Egyptem. Menší část zlata pak, byla uloupena během nájezdů Asyřanů na Egypt. 7 STRUŢ, Jan a STUDÝNKA, Bohumil. Zlato od magie až po finanční spekulace. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1985, s

17 Podle historiků další zemí, ze které se zlato importovalo do Mezopotámie, je starověký Elam - dnes jiţní Írán, kde jiţ na počátcích mezopotámských dějin tamější obyvatelé vytvořili soběstačnou civilizaci, protoţe ve vrstvě Súzy II. v letech 3000 př. n. l. bylo také nalezeno zlato. Další část zlata byla indického původu, část byla dováţena ze Zakavkazska. Zlato se obchodovalo za zemědělskou a řemeslnou produkci, za textilie, obilí, keramiku a další výrobky, kterými Mezopotámie oplývala. Zlatnictví se vyvinulo v obdivuhodné řemeslo a zlatníci byli ve společnosti velmi uznávaní. Úroveň tohoto řemesla byla jiţ od sumerských počátků aţ po perskou říši velmi vysoká a dala by se srovnávat s uměním egyptských zlatníků. Jiţ 3000 př. n. l. v sumerském Uru byly vynalezeny nové technologie zpracování zlata, jako bylo gravírování, letování apod. Zlato se především zpracovávalo kvůli výrobě šperků, ozdob, zbraní, méně se vyuţívalo k výrobě předmětů běţné potřeby. Zlaté mince však z této doby známy nejsou, jako platidlo se uplatňovalo především stříbro. Zlato tedy patřilo k exklusivním platidlům. Ačkoliv Egypt válčil s ostatními zeměmi, zůstával stále spíše teritoriální a stranou všeho dění. Oproti tomu byla Mezopotámie zemí válek a neklidu, k čemuţ jí předurčovala geografická poloha, kde se nacházela. Na jedné straně tato země byla pustošená častými nájezdy, válkami a loupením, na druhé straně vlastnila velmi úrodnou půdu, která představovala velké bohatství a moţnost rozvoje. Ve své historii tato země zaţívala období válek, ničení, budování a rozkvětu. Dobyvatelé při svých nájezdech hledali především zlato, z toho důvodu jiţ pro archeology, na rozdíl od Egypta, příliš pokladů nezbývalo Těţba zlata v evropském středomoří Evropa rozhodně nezaostávala za zeměmi Předního východu. Konkrétně se jedná o kultury na území evropského Středomoří, starobylá Kréta, mykénská kultura, Etruskové a jejich kultura na Apeninském poloostrově. Avšak obyvatelé evropského Středomoří neměli štěstí na bohatá naleziště zlata tak jako Egypťané, to je ale neodradilo od toho, aby zlato milovali stejně jako ostatní národy. Na Kypru se za 3000 let nepodařilo vytěţit více neţ 30 tun zlata, které ve většině získal Egypt nebo Mykény. Řekové vlastnili skromné doly na středomořských ostrovech. Italové měli několik málo nalezišť v Lombardii, ve Val d Aosta, řeky v této oblasti schovávaly na svých dnech a březích malá zrnka zlata. Celková produkce Etrusků a Římanů však nepřesáhla 200 tun. Co však Řím nevytěţil na svém území, to získal u svých kolonií. Egypt a Núbie dodaly do Říma za pět století 80 tun zlata, další tuny zlata Řím získal v Galii, Dácii a na Iberském poloostrově. Těţba zlata na Iberském poloostrově 17

18 patřila k nejvýznamnějším. Na jihu Almerie byla objevena velká naleziště zlata, kde se začalo těţit jiţ v době měděné. V průběhu doby bronzové, ţelezné a římské nadvlády se zde celkem vytěţilo na 1800 tun zlata. Pro římskou říši měla velký význam oblast Dácie - dnešní území Rumunska. Císař Traianus obětoval na dobytí tohoto území velkou část svého bohatství za účelem získat ještě více. Plán mu dokonale vyšel. Římané zde po dobytí této země vytěţili na několik set tun zlata, které jim pomohly udrţet nadvládu nad Středomořím. Vláda císařů Traiana, Hadriána a Marka Aurelia si své označení jako "zlaté století" rozhodně zaslouţí. Egejská oblast s mykénskou kulturou a dalšími kulturami byla první samostatnou civilizací na území evropského Středomoří. Tato oblast byla oddělena pobřeţím Malé Asie, ostrovy v Egejském moři a pevninou Řecka. Za centrum egejské oblasti byla povaţována Kréta, převáţně hornatý ostrov dlouhý 250 km a široký od 12 do 57 km. Kréta sama ţádná naleziště zlata nevlastnila, zlato sem bylo dováţeno z Egypta, Kypru, ostrova Siphonos, Karpat a Alp. Z hlediska zpracování zlata patřila Kréta v průběhu několika tisíc let k jedněm z nejvýznamnějších zpracovatelů zlata ve starověku. Zlato z obchodu bylo zpracováno pro potřeby vyšších vrstev tehdejšího obyvatelstva. Na počátcích raného mínojského období byla úroveň zlatnictví poměrně nízká a zlato se zpracovávalo převáţně jednoduchou technikou tepáním. Koncem tohoto nejstaršího období se úroveň zlatnictví zvýšila a začínaly se objevovat techniky vykládání zlata drahými kameny nebo technika prostorového zpracování zlata, kdy byl na obraze umístěný předmět v popředí. Na počátku středního mínojského období se zvýšil poţadavek vyšších tříd obyvatelstva na způsob zpracování zlata a objevuje se technika granulace, vkládání zlatých perliček na kovový podklad a také se jiţ pouţívá technika potahování bronzu zlatem. Se zlatem však za účelem uměleckého zpracování neobchodovala jen Kréta, ale také obyvatelé legendární Tróje a obyvatelé řecké pevniny. Egejskou civilizaci lze právem nazývat střediskem zlatnictví, které převzalo zlatnické dovednosti starověkého Východu a zprostředkovalo jej zbytku Evropy. Římané se zlatnickému umění naučili od Etrusků. Etruskové jsou pro vědce záhadou, není známo, odkud přišli a kde se svým znalostem naučili. Nicméně Etruskové patřili k velmi vyspělým zpracovatelům zlata, především šperků nebo precizně zhotovených zlatých zubních protéz. Jejich technologie Římané převzali a rozvinuli. S pádem Říma nastal chaos v těţbě zlata. Uspořádání a formování společnosti po rozvrácení římské říše trvalo příliš dlouho. Těţba se téměř zastavila z důvodu nedostatku pracovních sil a organizace těţby. Zlato se stalo velmi vzácným a bylo střeţeno v pokladnicích panovníků a církve. 18

19 V první polovině druhého tisíciletí n. l. byly objeveny nová naleziště zlata v Evropě a to na území Durynska, Čech, Saska, Slezska a Karpat. V západní Evropě se naleziště zlata nenacházely, to ale tamější obyvatele, především vládce nezastavilo v hledání tohoto zázračného ţlutého kovu. Odváţní mořeplavci hledali zlato na pobřeţí mezi Libanonem, Tureckem a pobřeţím Kypru, kde se podařilo otevřít cesty k obchodu s Orientem. Další plavby končily na západním pobřeţí Afriky, kde se podařilo objevit tehdy bezejmennou řeku, která na svých březích schovávala zrnka zlata. Tento objev však Portugalce nezastavil a pokračovali dále na jih k pobřeţí Guineje a dále k mysu Dobré naděje. Portugalci zlato netěţili a ani jej neloupili, ale vyměňovali své výrobky za nepatrná zrnka zlata. 2.2 Velká Morava Zlato patřilo jiţ od počátků neodmyslitelně do kulturního bohatství našich národů. Existence Velké Moravy, prvního pevného státního útvaru, poukazuje na bohatství zlata a vysokou úroveň jeho uměleckého zpracování. Stát Velká Morava vznikl na počátku 9. století n. l. a historicky prvním panovníkem se stal Mojmír, který dal za vznik své říši připojením území ovládaného kníţetem Pribinou. Mojmíra v roce 846 nahradil Rastislav. Největšího rozmachu země dosáhla za vlády Svatopluka, ale jiţ za vlády jeho nástupců se kolem roku 907 se rozpadá pod náporem kočovných Maďarů. Zlatnictví Velké Moravy navazuje na slovanské zlatnictví, z nálezů je předmětů z ryzího zlata méně a jsou známy převáţně předměty pozlacené. Zlatnictví v této době bylo převáţně doménou cizích řemeslníků, kteří si přinesli ze své vlasti znalosti a dovednosti. Na konci 7. století stále pracovala na našem území spousta cizích zlatníků, ale jejich techniky brzy převzali domácí řemeslníci. Zlato se nepouţívalo běţně ke směně, tuto funkci plnilo ţelezo. Zlatnictví Velké Moravy svědčí o uměleckém cítění a dovednostech našich předků, vyvinulo se ve svébytné umění, jehoţ tradici umělci dál rozvíjeli. Známky o těţbě zlata na našem území nejsou však známy teprve ze 12. století n. l. Archeologové objevili nálezy z období 1500 př. n. l. dokazující těţbu zlata v místech osídlení, protoţe téměř 4 procenta pohřebních předmětů byla ze zlata. Kolem 10. století př. n. l. se mělo rýţovat zlato v jiţních a severovýchodních Čechách. Aţ v dobách Keltů na našem území od 5. do 1. století př. n. l. zaţívá těţba zlata rozmach. Naše vodní toky poskytovaly hojná zlatonosná loţiska a některé z těchto řek pravděpodobně ovlivnily politiku římského impéria. Podle numismatika K. Castelina mělo být plánované římské taţení za účelem obsadit česká rýţoviště zlata. 19

20 Na přelomu 12. a 13. století se naleziště zlata ve vodních tocích začala pomalu vyčerpávat. Ve 13. a 14. století je, díky mlýnům na rozemílání ţilného křemene s obsahem zlata, znám rozmach hlubinné těţby. Největší zlatonosnou ţílou byla loţiska nedaleko Sázavy u Jílového a za vlády Přemyslovců zde byly otevřeny první hlubinné doly. Nejslavnějším dolem se stal Rotlev, kde se zlato těţilo z tzv. Šlojířské ţíly. 2.3 Proč platit zlatem? Určitě nám v hlavě vyvstane otázka: Proč se platilo zlatem a ne jinou komoditou? Zlato se vyskytovalo vzácně a jako kov nemá kvůli své měkkosti téměř ţádné praktické vyuţití. Světové zásoby byly příliš nízké na to, aby bylo vyuţíváno v širším měřítku. Avšak hodnota sama o sobě nepropůjčuje věcem schopnost stát se penězi, protoţe spousta věcí má hodnotu a přeci neslouţí jako peníze. Kdysi slouţili v Británii jako peníze otroci a dobytek. Jejich hodnota byla určena zákonem, třebaţe církev, která brojila proti otroctví, odmítala otroky přijímat jako platbu za odpustky. 8 V moderní době ţádná z komodit nefungovala jako platidlo delší dobu. Ve středověku se platilo pepřem, v poválečném Německu zase krátce slouţily jako peníze cigarety. Zlato má výhodu, pokud mu přisoudíme úlohu platidla. Má lepší vlastnosti ve srovnání s jinými substancemi, které se pro účel platidla také vyuţívali. Např. ve srovnání s ulitami zavinutce penízkového, které slouţily jako platidlo v části asijského kontinentu, se zlato tak lehce neláme a je odolnější. Kaţdý kousek zlata, ať malý nebo velký, je po celém světě přijímán jako předmět vysoké hodnoty a lze jej ocenit pouhým zjištěním váhy a ryzosti, coţ by se jen stěţí praktikovalo např. u dobytka. 2.4 Období středověku Po pádu římského impéria se období středověku často nazývá jako období temna. Upadá mezinárodní obchod a lidé ţijí ve strachu z barbarských kmenů, které uskutečňují nájezdy na jejich města. Peníze zmizely z oběhu, protoţe nebyly při obchodování potřeba a nebylo nutné vyplácet ani ţold vojákům. Svět se rozdělil na dvě velké říše, na říši západní a východní a obě měly neukojitelný hlad po zlatě a jiných drahých kovech. 8 Peter L. BERNSTEIN. Dějiny zlata. Grada, 2004, s

21 2.4.1 Byzantská říše Nastala bouřlivá doba, při které vznikla samostatná východořímská říše s centrem v Konstantinopoli. Společným znakem obou římských říší byla touha po zlatě a drahých kovech. Zlato bylo důleţité i pro nově vzniklá barbarská království. V historii Byzance zlato dosáhlo dominantního postavení dříve, neţ tomu bylo v západořímské říši. Byzantská říše trvala více neţ tisíc let a vládli jí krutí panovníci. Např. císařovna Irena se v roce 780 ujala vlády jako regentka za svého malého syna Konstantina VI., kterého v roce 792 nechala uvěznit a oslepit, aby si zachovala toto mocenské postavení. V roce 802 byla svrţena ministrem financí Nikeforem a poslána do vyhnanství na ostrov Lesbos. Nejdrsnějším panovníkem Byzantské říše byl Basilea II, známý jako Bulharobijec. Vládl od roku 976 do roku 1025 a byl popisován jako podlý, strohý, popudlivý, krveţíznivý člověk s krutým zjevem. Kdyţ zvítězil nad Bulhary, nechal zbytek nepřátelské armády oslepit. Z tohoto mučení vţdy vynechal stého muţe, jen aby vţdy zbyl někdo, kdo zvládl zbytek zmučené armády dovést zpět domů. Navzdory své krutosti a politické diskreditovanosti pečovali byzantští panovníci o dobrou pověst byzantské měny - zlatého bézantu. Celá historie Byzantské říše byla poznamenána posedlostí po zlatě, které bylo známkou bohatství. Zlatý bézant udrţoval ekonomické pouto mezi jednotlivými částmi říše. Bézantem bylo financováno veškeré dovezené zboţí, náklady na císařskou armádu i odměna spojencům. Mistrovské umění byzantských zlatníků bylo velmi ceněno a ţádáno po celé Evropě. Důkazem jsou okázalé a propracované výstavby chrámů a paláců zdobených zlatem. Např. císař Theofilos nechal vedle svého zlatého trůnu vztyčit zlatý strom, aby ho ochránil před sluncem. Okolní prostor pak nechal zaplnit zlatými dekoracemi, např. ptáky, lvi a gryfy, které se při příchodu člověka daly do pohybu. Avšak velkolepá zlatá scenérie, obklopující byzantské panovníky, nebyla zdaleka veškerým zlatem, kterým disponovali. Spousta zlata slouţila jako poklad, který císaři hromadili pro svou potřebu. Císař Basileios II. Bulharobijec vlastnil více neţ 200 tisíc liber zlata a císařovna Theodora po sobě zanechala 100 tisíc liber zlata. Na tehdejší dobu se jednalo o obrovské zásoby zlata. Zlato totiţ představovalo pro panovníky jakousi záchranu, protoţe vedli spoustu válek a potřebovali mít zdroje k financování své armády nebo podplácení nepřítele. V 7. století bylo zlato povýšeno na prostředek ţivota a smrti, protoţe po nájezdech bulharských, germánských a arabských vojsk nebyli Byzantinci schopni bojovat na několika frontách současně, tak si museli vykupovat mír zlatem. 21

22 Troufalost císaře Justiniána II. pomohla odstartovat věk obrazoborectví, kdy lid povstal proti církevním doktrínám a praktikám vyzdvihující uctívání obrazu. Protoţe císař Justinián II. rozhodl, ţe na bézantu bude vyraţeno poprsí Krista se svatozáří. Hnutí obrazoborectví bylo zaměřené na ikony se zlatou svatozáří, které se staly kultovními předměty, a věřilo se, ţe přes ně k lidem sestupuje nadpozemská moc. Drancování kostelů plnilo panovníkům pokladnice zlatem, toto zlato bylo strháváno ze stěn byzantských chrámů, vynořovalo se tedy na jiném místě a v jiné podobě. Za vlády Lva III. Syrského, který se roku 717 zmocnil vlády nad byzantskou říší, se stalo obrazoborectví oficiální politikou roku 730. Lev III. měl pověst schopného vojevůdce, jako císař musel bránit své rozsáhlé teritorium, proti neustálým útokům Arabů, vedl svatou válku obrazoborců, a vyvíjel nátlak na Ţidy sídlící na byzantském území, aby se dali pokřtít. První obnova uctívání ikon se objevila aţ během panování císařovny Ireny, která podpořila tento proces svoláním církevního koncilu do Konstantinopole roku 786. Obrazoborectví oficiálně skončilo rozhodnutím císařovny Theodory roku 843. V roce 1204 byla Konstantinopole ovládnuta křiţáky. Bézant začal ztrácet svojí ryzost a důvěryhodnost. Obchodní potenciál Florencie, Benátek a Janova stoupl natolik, ţe se v Itálii o 50 let později začaly razit zlaté mince, které byly brzy stejně věhlasné jako bézant v době své vrcholné slávy a od poloviny 14. století jiţ platili obyvatelé byzantské říše daně v benátských dukátech. Za vlády posledního byzantského císaře padla celá říše definitivně do rukou Turků Bézant - dolar středověku Bézant měl klíčovou pozici, kterou si během středověku vydobyl. Tato pozice nesouvisela s byzantskými zdroji zlata, protoţe naleziště zlata byla na tomto území vyčerpána a ţádný nový významný zdroj nebyl nalezen. Ačkoliv spousta zlata přicházela do Byzance z východu, nejbohatším dodavatelem byly núbijské doly. Tento příliv zlata však netrval dlouho, toto africké území obsadili v 7. století Arabové a Byzantská říše přišla o své zdánlivě nevyčerpatelné zásoby zlata. Byzantským císařům jiţ zbývalo jen obchodovat, válčit, vybírat daně a loupit, aby nasytili nezměrnou touhu po zlatě, které bylo zapotřebí k zachování jejich moci. Nejspolehlivějším zdrojem byl výběr daní, ale i ten má své hranice. Tak se hlavním zdrojem příjmů stal obchod a řemeslo. Byzanc exportovala převáţně luxusní předměty včetně hedvábných látek a zlatnických výrobků. Po ztrátě Núbie bylo v Byzantské říši mnoho nařízení, aby usnadnili obchod s jinými zeměmi, proto také výrazně zlepšili vybavenost přístavů k ochraně zboţí před zloději. Restriktivní politika bránila ve vývozu a dovozu zlata, 22

23 základních surovin a potravin. Celníci tak byli nuceni prohledávat zavazadla, provádět prohlídky obchodů, sledovat pohyb zlatých prutů a bézantů a bránit přístupu padělaných mincí do oběhu. Byzanc ale neměla vytvořený ţádný systematický plán, který by podporoval ekonomiku, nebo dokonce sledoval celkovou bilanci dovozu a vývozu. Neexistovala centrální banka nebo jiná instituce, která by kontrolovala tok peněz. Nebýt bézantu celý tento proces by skončil fiaskem, tato zlatá mince byla základem bohatství a finančního vlivu Byzantské říše. Bézant nebyl vyuţíván jen jako platidlo ale také jako prostředek prezentace vlastní moci a bohatství, byl přijímán všude a byl obdivován ve všech královstvích, protoţe neexistovala ţádná měna, která by se s ním mohla srovnávat. Podle Roberta S. Lopéze je bézant označován jako dolar středověku. Bézant předčil dolar svojí stabilitou a skutečnou hodnotou. Ţádná jiná měna nedosáhla jeho věhlasu, ba se k takto nastavené laťce ani nepřiblíţila. Bézant byl víc neţ kousek zlata. Byl to symbol a víra, byl to posel vyslaný boţským císařem k jeho poddaným, byl to vyslanec vyvoleného národa putující k jiným národům světa První kritický nedostatek zlata v Evropě Produkce zlata v 15. století na území Evropy byla vzhledem k poptávce v historii nejniţší. Produkce v roce 1400 prý nepřesáhla čtyři tuny, coţ bylo v penězích asi milion dukátů. Kam všechno zlato směřovalo, ţe po celé Evropě začalo upadat mincovnictví? Na tuto otázku existují tři moţné odpovědi. Jednou z nich je migrace národů do nově objevených území, např. dnešní USA. Zlato odchází společně se svými majiteli. Mince, náhrdelníky, prsteny a další ozdobné předměty, to vše následuje svého majitele na cestě za dobrodruţstvím v nové zemi. Takové zlato pak výjimečně nacházelo cestu zpět do Evropy. Druhý názor poukazuje na zánik mezinárodního obchodu v celé Evropě. Města jsou díky morovým epidemiím uzavřená a obchodníci směřují na území mimo Evropu. Obchodníci vţdy obchodovali na místech, kde se obchod vzkvétal. Takovým místem bylo Japonsko, Čína a dnešní USA. Třetí názor tvrdí, ţe se zlato ztrácelo v Číně, Japonsku a Indii. Nedostatkem zlata byly obnoveny původní praktiky výměnného obchodu a byla vyuţita domácí platidla. Jako platidlo byl nejrozšířenější pepř, který byl ceněný více neţ podobné mnoţství zlata. Cena pepře však kolísala z důvodu nepravidelného dovozu. Z toho 9 Peter L. BERNSTEIN. Dějiny zlata. Grada, 2004, s

24 důvodu byly do oběhu uvedeny papírové peníze, jednalo se o dluţní úpisy důvěryhodných osob. Lidé se snaţili šetřit při výdajích za sluţby a jídlo. Takové šetření obvykle vede k poklesu cenové hladiny. V průběhu 15. století poklesly ceny v západní Evropě aţ o 50 %. Zároveň byla zaznamenána rostoucí poptávka po zlatě, takţe jeho cena byla vyšší, neţ byl obecný trend. Jednalo se o historický moment, kdy bylo zlato ochotněji utráceno neţ hromaděno Vynález papírových peněz Zlato se jako platební prostředek nesmělo v Asii pouţívat. Znamenalo by to, ţe by se zlato, jakoţto boţský prostředek moci a bohatství, znehodnotilo ve špinavých rukách poddaných při obchodování. To panovníci nemohli dopustit. Existují důkazy o tom, ţe zde byly pokusy o raţbu mincí z méně vzácných kovů, jako např. mědi nebo bronzu, ale tyto mince se neuchytily jako platidlo. K přelomu v platebních metodách dochází aţ v 9. století, kdy císař Hien Cung vyuţil papíru, kterého se v Číně nacházelo velké mnoţství, aby z něj vytvořil peníze. Zprvu se mělo jednat o dočasné řešení nedostatku kvalitních kovů k výrobě mincí. Jak se psala historie, objevoval se stejný fenomén jako v současnosti - inflace v důsledku nadměrné emise papírových peněz. Ačkoliv Čína po vytvoření papírových peněz dále přijímá zlato ze zahraničí, uvnitř země bylo vnitřními předpisy upřednostňováno pouţívání papírových peněz. Postupem času se nesmělo v obchodech po celé zemi přijímat nic jiného neţ císařem vydané peníze a barterový obchod byl zakázán. Do Číny se tak opět přiváţelo zlato ze zahraničí, ale jiţ neproudilo zpět aţ 16. století V průběhu 14. a 15 století nastupuje do Evropy období morových epidemií. Dva roky po sobě byla Evropa zasaţena chladným a vlhkým počasím, které zapříčinilo výrazný pokles úrody. Lidé hladověli, mezinárodní obchod upadal a klesla poptávka po zlatě. Cena potravin stoupá aţ o 500% a za dva roky zemřelo přibliţně 20 milionů lidí Zlatonosné území jménem Guinea a němý barter Během 15. století si Evropané zvykli nazývat zlatonosná území v Africe jako Guinea. Prvním průzkumníkem této oblasti bylo Portugalsko. Roku 1481 získali svolení od papeţe, aby se jejich král získal titul pán Guineje. Zlato, které se dovezlo z této části Afriky 24

25 do Anglie, se začalo v roce 1662 pouţívat k raţení mincí známých jako guineje. Zajímavé však je, odkud se vlastně vzalo jméno Guinea. Dosud není přesně známo, z jaké zkomoleniny místního názvu je jméno Guinea odvozeno. Podle E. W. Bovilla jméno této oblasti je odvozeno z obchodní stanice Jenné leţící u jednoho přítoku řeky Niger. Dnes jiţ Jenné není známým místem, ale kdysi bylo pozoruhodným městem. Bylo známo jako obchodní centrum a lákalo i vzdělané lidi. Na rozdíl od politicky napjatého Timbuktu, kde probíhaly časté převraty, bylo Jenné mírumilovným, podle některých autorů 17. století dokonce poţehnaným, místem. Arabští a evropští obchodníci platili v Africe zboţím, stříbrnými nebo měděnými mincemi, které byly pro Afričany lepším platidlem neţ zlato, ale nejvíce touţili po soli. Lidé se bez soli prostě neobejdou a největší touha po ní byla v zemích bohatých na naleziště zlata. Bohatá loţiska soli se totiţ nacházela asi tisíc mil na sever a cestovat se dalo pouze rychlostí deset mil za den. Horníci, většinou černí otroci, pracovali za drsných podmínek. Nejbliţší město bylo vzdáleno dvacet dní cesty. Otroci v solných dolech byli oslepeni pouštními větry a často umírali ţízní a hladem, protoţe karavany, přinášející zásoby, se prostě zpozdily. Sůl byla dopravována velbloudími karavany na jih. Po této náročné trase však umírali i velbloudi z důvodu nedostatku pastvy. Lidé tak velké kusy soli roztloukali na menší a ty pak na svých hlavách nesli aţ do místa určení. V 15. století to jeden portugalský cestovatel popsal takto: Kaţdý muţ nese jeden kus. Vzniká tak celá armáda pěšáků, kteří nesou svůj náklad do velké vzdálenosti... dokud nenarazí na vodu.... Pak všichni naskládají své kusy soli do řady, přičemţ kaţdý si označí ten svůj. Celá karavana se poté vzdálí na půl dne cesty a k místu s uloţenou solí dorazí jiná rasa černochů, kteří nechtějí být nikým viděni, ani nechtějí s nikým mluvit.... Prohlédnou si sůl a ke kaţdému kusu přiloţí určité mnoţství zlata. Pak odejdou a zlato i sůl nechají na místě. 10 Pro zlatokopy byla sůl tak vzácná, ţe mnoho z nich měnilo své zlato výhradně za sůl. Někde se dokonce směňovala unce zlata za unci soli Objevení Ameriky a zánik indiánských měst Objevné plavby se staly trendem 15. století, zlato bylo vţdy ceněným kovem. Rostoucí cena zlata při poklesu celkové hladiny cen slibovala bohatou odměnu a podněcovala k objevování nových zdrojů zlata. 10 Peter L. BERNSTEIN. Dějiny zlata. Grada, 2004, s

26 Blíţil se rok 1492, kdy se chystaly tři španělské lodě Nina, Pinta a Santa Maria zakotvit u břehů dosud neznámé pevniny. Tehdy ještě Kryštof Kolumbus, mořeplavec ve sluţbách Španělska, netušil, ţe se zapíše do dějin jako objevitel nového kontinentu, který skrývá ohromná naleziště zlata. Kryštofa Kolumba brzy následovali další mořeplavci s cílem rychlého zbohatnutí, rychle se šířily příběhy o bohatých indiánských městech ve vnitrozemí. Jedním z mořeplavců hledající zlato byl i Hernando Cortéz, který si dal později za cíl dobytí a zničení kultury Aztéků, národa s bohatou kulturní a uměleckou tradicí na území dnešního Mexika. Hernando Cortéz byl velmi ctiţádostivým a hrabivým dobyvatelem, spekulantem, vykořisťovatelem, podvodníkem a lupičem. Díky vzdělání se stal tajemníkem guvernéra Kuby. Tak jako ostatní mořeplavci i Cortéz slýchával příběhy o pohádkových zásobách zlata v Mexiku. Nespokojil se však s účastí na dobývání této oblasti jako pěšák, ale chtěl tomuto dobývání velet. Roku 1519 získal pověření na výpravu do Yucatánu a Mexika. Cortéz nechtěl riskovat, ţe někdo z posádky výpravy ze strachu uteče, tak nechal lodě ihned po zakotvení spálit. Tím dal všem jasně najevo, ţe bez vítězství nad neznámou civilizací nevede cesta zpět. Tak tedy Cortézova výprava postupovala vpřed s vidinou zlata ve svých rukách, útočící na Aztéky svými evropskými zbraněmi, strategií a vojenskou taktikou. Kdyţ Cortéz dorazil do Tenochtitlanu, hlavního města Mexika, pomocí lsti zajal jejich vladaře, to si však Aztékové nenechali líbit a v průběhu noci z 30. na 1. července 1520 povstali a Španěly z města vyhnali. Španělská výprava utrpěla ztráty, během úprku byla spousta členů Cortézovo výpravy zraněna a zabita nebo se pod tíhou zlata ve svých kapsách a zavazadlech utopila v baţinách a močálech, přes které je Aztékové hnali. Raněné španělské dobyvatele Aztékové obětovali svým bohům. Španělé se ale s poráţkou nesmířili a Cortéz celý rok připravoval novou výpravu do Tenochtitlanu. Poţádal o posily ze svých lidí, shromáţdil znepřátelené kmeny s Aztéky, vyzbrojil svou výpravu a pečlivě se připravil k útoku. Aztékové bojovali statečně za svou svobodu, ale dlouhodobě nemohli v boji konkurovat vyspělejší výzbroji svých protivníků, taktice a jednotnému vedení. Tak hlavní město Mexika padlo v květnu roku 1521 a společně s ním zanikla i kultura mexických Indiánů. Kořist, kterou si Španělé slibovali, byla menší neţ jejich očekávání, kněţí Aztéků veškeré bohatství stačili před dobyvateli ukrýt. Španělé ve svém dobývání pokračovali a padlo tak mnoho indiánských měst a států, mezi nimi i říši Mayů. Od roku 1510 zní španělskými koloniemi jméno Francisca Pizarra, veterána dobyvačných výprav v nově objeveném světě. Po zjištění existence říše Inků v peruánských Andách se Pizarr vydává ke královskému dvoru do Madridu, ţádat o povolení výpravy 26

27 na vyloupení jejich zlaté říše. Jeho odvaha neznala obdoby, se 180 muţi, 27 koňmi a párem děl se vydal roku 1531 na cestu s cílem dobytí říše Inků. Aby na druhé straně And spatřili Cajamarcu, město Inků, muselo Pizarrovo vojsko 6 měsíců pochodovat nehostinnou krajinou, která prověřila jejich sílu a vůli. Pohled na rozlehlé opevněné město a na jejich třicetitisícovou armádu v plné zbroj vzal mnohým členům výpravy dech. Pizarr se však inspiroval Cortézem a zajal Inku Atahualpu, ochromil tím nepřítele a po krátké bitvě s minimálními ztrátami na ţivotech vstoupil do města. Hlad Španělů po zlatě neznala mezí. Inkové jejich pobláznění nechápali a tak jim sami zlato nabídli výměnou za svobodu zajatce. A tak poddaní nanosili tuny zlata k nohám Španělů, ale ti svůj slib nedodrţeli a zajatého popravili uškrcením. Indiáni ihned přestali hromadit zlato a drahocenný kov doslova zmizel z města. A tak Španělé vyslýchali, mučili a vraţdili Indiány, aby zjistili, kam zlato schovali. Zlata se v hlavním městě nacházela spousta, chrám slunce byl celý obloţený zlatem, v zahradách byly zlaté stromy, zvířata, ptáci a květy, jejich státním pokladem byly tuny umělecky zpracovaného zlata. To vše bylo pryč. Evropané nebyli schopni chápat umělecká díla indiánského zlatnictví, tak bez výčitek tavili vše do slitků, prutů a ingotů. Po zániku incké říše jiţ Španěly ţádné dech beroucí nálezy nečekaly, pouze kolonizování, ničení a vykořisťování Indiánů ve jménu španělského krále. Hlad Španělů po zlatě byl největší motivací při objevování nového kontinentu, o tom svědčí i legendární honba za objevení El Dorada, leţící kdesi mezi horním tokem Amazonky a Orinoka. Dle legend o "zlatém muţi" ţil v bájném městě na území dnešní Kolumbie indiánský kmen, který měl ve zvyku svého nového krále posypat zlatým prachem. Takto ozdobený král se poté vykoupal a smyl ze sebe zlato v posvátném jezeře Guatavita, které za staletí mělo být zaplněno zlatem. El Dorado mělo být velkolepou zemí zlatých pokladů, překonávající poklady v říši Inků. To lákalo a stále láká dobrodruhy z celého světa k výpravám do amazonské dţungle, kde mnozí z nich místo zlatého mamonu nalezli vlastní smrt Zlatnické umění Indiánů Americký kontinent vynikal po celá staletí bohatstvím zlata. S civilizačním rozvojem v Mexiku, západní části Jiţní Ameriky a Střední Ameriky se vyvíjela i úroveň indiánského zlatnictví. Ne všude však měly vyspělé civilizace vlastní naleziště zlata. Například civilizace Mayů ţádná naleziště nevlastnila, a přesto dosáhla mimořádných výsledků. 27

28 Ve Střední Americe a Mexiku byly také nalezeny pozůstatky civilizací. Dle G. C. Vaillanta lze kulturní dění na středoamerickém území rozdělit do několika epoch. První z nich je nejstarší období, datované do let 1500 aţ 1000 př. n. l., přechodné období je datováno 1000 aţ 600 let př. n. l. a pozdní předklasické období 600 aţ 150 let př. n. l. Období mezi lety 150 př. n. l a 800 n. l. je označeno jako klasické s rozkvětem známých velkoměst tehdejších říší, Tres Zapotas, Monte Albán, Choluli nebo Teotichuacánu. Monte Albán bylo v klasickém a poklasickém období aţ do roku 1600 velmi prosperujícím městem a střediskem mexického zlatnictví. Rozvíjeli zde své dovednosti Zapotékové a později i Mixtékové, kteří se stali nejlepšími zlatníky civilizace Toltéků a Aztéků. Mnozí zlatníci Mixtékové byli přesídleni do hlavního města Tenochtitlánu a zde měli tvořit šperky pro vládnoucí třídu obyvatel. Byly jim známé pokročilé technologie zpracování zlata, jako bylo mechanické opracování, odlévání, tavení a kombinace zlata s jiným kovem. Paradoxně bylo stříbro, v dobách neznalosti tavení kovů, pro Indiány cennější neţ zlato a důvod je jednoduchý, zlato bylo snáze dostupné a vyskytovalo se v ryzí formě, kdeţto stříbro se většinou vyskytuje v rudách a je potřeba ho tavit. Zlato se těţilo jednoduše z povrchu ve formě prachu nebo valounů a kromě ryzího zlata znali Indiáni i těţbu ze skály. Uměli zlato tavit, rýt, leptat, vykládat a potahovat zlatem. Tavilo se v tavicích pecích vytápěných dřevěným uhlím a vzduch do pece hnaly hliněné nebo dřevěné píšťaly. Pouţitá technika byla velmi primitivní, přesto vznikly velmi dokonalé zlatnické výrobky Jak Španělsko přišlo o své poklady V 16. století bylo dováţeno přes Atlantský oceán do Španělska nepředstavitelné mnoţství zlata a stříbra. Jednalo se o tak obrovské mnoţství, ţe náklad převáţející ozbrojené konvoje čítaly aţ sto lodí. V tomto století však také nastal zvrat v souboji zlata se stříbrem, vznikly totiţ papírové peníze, které se rozšířily jako dluţní nástroj emitovaný soukromými osobami. Koncem 16. století byly drahé kovy hlavní komoditou dováţenou z Ameriky do Španělska. Mohli bychom se domnívat, ţe bude Španělsko díky svým objevům nejbohatší zemí. Bohuţel toto získané bohatství nenabývalo trvalého charakteru. Jak lehce Španělé zlato získali, tak lehce ho zase utráceli. Jejich touha rozhazovat zlato byla mnohem větší neţ touha vyrábět a tvořit produktivní kapitál. Čím více zlata do Španělska přicházelo, tím méně ho 28

29 měli. Jejich království slouţilo jako most, přes který zlato a stříbro cestovalo do kapes jejich nepřátel. Po objevení Ameriky roku 1492 se totiţ Španělsko dopustilo nákladného ekonomického omylu a vyhostilo ze své země Ţidy a muslimy. Toto rozhodnutí mělo za následek, ţe zemi opustila intelektuální komunita. Většinu obyvatel Španělska tvořili sedláci, vojáci, lidé nevzdělaní, kteří neměli zdání o základních početních úkonech. Oproti tomu Ţidé a muslimové byli vysoce vzdělaní, byli to vládní úředníci, obchodníci a finančníci. Muslimové byli, podle dlouholeté obchodní tradice, zkušenými vývozci a dovozci. Španělsko bylo díky své zeměpisné poloze mimo všechny obchodní stezky a trasy. Odchodem Ţidů a muslimů se stalo Španělsko uzavřenou provinční zemí, stojící mimo všechny obchodní stezky. Nebylo totiţ vůbec nutné vstoupit na území Španělska, pokud bychom necestovali do Evropy ze severního pobřeţí Afriky. Jen Sevilla, Barcelona a Bilbao udrţovaly významné kontakty s cizinou a to za podpory Ţidů a muslimů, kteří tyto kontakty se zbytkem Evropy udrţovali. Po jejich odchodu se Španělsko stalo závislé na cizincích, kteří do země přicházeli Cenová revoluce a její vliv na cenu drahých kovů Poptávka po penězích se v 16. století tak změnila, ţe se začalo hovořit o "cenové revoluci 16. století". Došlo k rozvoji metod v oblasti obchodního podnikání a ke změně povahy finančních transakcí. K tomuto rozvoji přispěly neustálé války, cenová revoluce, rychlý rozvoj mezinárodního obchodu a rozšíření obchodních vztahů z Evropy aţ na Dálný východ. Ekonomika soukromého sektoru dosahovala dosud nejvyšší úrovně. Typickým projevem cenové revoluce byl vzestup cen, nejdříve byl zaznamenán v Itálii a Německu někdy po roce 1470 jako následek morové nákazy z roku Inflace se šířila velkou rychlostí a postupně zaplavila celou Evropu. Během osmdesátých let 15. století zachvátila Anglii a Francii a v průběhu dalších deseti let se rozšířila na celý Pyrenejský poloostrov. Na počátku 16. století se objevila ve východní Evropě. Ceny nestoupaly pravidelně a ceny zemědělských produktů byly nestabilní díky závislosti úrody na počasí. Dosud se obyvatelstvo 16. století potýkalo pouze s krátkodobými inflačními obdobími, způsobenými neúrodou. Tato cenová revoluce však trvala více neţ sto let, neţ úplně odezněla. Nejrychlejší vzestup cen byl zaznamenán u surovin a potravin. Mezi lety se v Anglii ceny dobytka, obilí a dřeva zvýšily aţ sedmkrát, ale ceny výrobků se jen ztrojnásobily. Ovšem mzdy rostly pouze polovičním tempem neţ ceny ţivotních potřeb. Odborníkům se nedaří nalézt ţádnou rozhodující příčinu této dlouhé cenové revoluce. V literatuře 16. století se 29

30 pojednává o příčinách hospodářských problémů, jako je pokles zemědělské výroby, příliš vysoké daně, úbytek obyvatelstva, vysoké náklady na pracovní sílu a další. V moderní literatuře se objevuje názor, ţe za inflaci v 16. století můţe rychlý populační růst, který nebyl doprovázen odpovídajícím růstem potravinových zdrojů. Na začátku 15. století se teprve začala evropská populace vzpamatovávat po stoleté válce a morové epidemii. Počet obyvatel vzrostl nejvíce v letech a to ze 45 milionů na 60 milionů obyvatel a do roku 1600 se počet evropského obyvatelstva rozrostl kaţdých 50 let aţ o 10 milionů. V roce 1550 čítala Evropa na 73 milionů obyvatel, počet odpovídající počtu obyvatel před vypuknutím epidemie. Ještě na začátku 15. století byla výroba potravin dostačující. K zaostání zemědělské produkce pomohlo i preferování pastevectví před pěstováním plodin na orné půdě, protoţe chov zvířat nesl vyšší zisk. Dalším faktorem, který pravděpodobně zapříčinil potravinový nedostatek, byl odliv pracovní síly z venkova do měst. Jiţ panovníci tehdejší doby vyuţívali moţnosti devalvace měny, která ve svém výsledku vede ke zvýšení mnoţství oběţiva. Jakmile se však zboţí stává cennějším neţ peníze, obchodníci a zemědělci mají tendenci ho shromaţďovat. Vzniká tak spekulace a nový cyklus spekulačních nákupů, protoţe lidé v očekávání nakupují v předstihu zboţí, aby ho obratem prodali za vyšší cenu. Ať uţ bylo příčinou krize cokoliv, příliv zlata tuto krizi jistě prodlouţil. Po bitvě u Pavie, byl zajat francouzský král František I. Karlem V. Karel V. ho přiměl podepsat smlouvu o odevzdání Lombardie a vydat dva nejstarší syny jako rukojmí, aby ručili za závazky svého otce. František I. pak po čtyřech letech, kdy jeho synové ţili v Madridu v zajetí, slíbil zaplacení výkupného ve výši dvou milionů zlatých korun. Francie byla tedy zasaţena nebývale velkým přesunem zlata, které mohlo Španělsko opět radostně utrácet. Toto velké utrácení způsobilo extrémní nárůst cen, ţe cenová hladina byla ve Španělsku vyšší neţ ve Francii. Francie začala více vyváţet do Španělska rozmanitý sortiment - obilí, víno, svíčky apod. - a tím se přes francouzské hranice dostávalo zlato a stříbro zpět do země jako platba za toto zboţí. Jaký dopad měly tyto události na hodnotu drahých kovů? Zlato a stříbro nevzdorovalo působení nabídky a poptávky o nic víc neţ jiné zboţí. Zásoby zlata v Evropě v 16. století rapidně vzrostly, kdyţ se k dováţenému americkému zlatu přidaly nově otevřené zlaté doly. Díky tomu cena zlata stoupala během cenové revoluce pomaleji, neţ tomu bylo u jiného zboţí. Adam Smith tvrdí, ţe mnoţství zboţí se v kaţdé zemi reguluje samo v závislosti na poptávce. Kupující jsou pak ochotni za zboţí zaplatit tolik, aby z něj dalším prodejem měli 30

31 zisk. Zlato a stříbro se díky jejich malému objemu a vysoké hodnotě dalo přesouvat z míst, kde panovaly niţší ceny do míst, kde byla vyšší cenová hladina Vznik trhů a jejich funkce Po cenové revoluci i objevu amerického zlata stále přicházely další významné ekonomické změny 16. století. Dosud existující trhy začaly hrát výraznější ekonomickou roli a pomohly změnit fungování zlata do podoby, jakou známe dnes. Trhy, kde se zboţí vystavovalo, nakupovalo a prodávalo, představovaly jiţ od středověku důleţitý prostředek pro realizaci obchodních transakcí. Trţiště byla centrálním prostorem, bez kterého by se obchodníci neobešli. Nemohli by tak vyměňovat mezi sebou zboţí a byli by odkázáni na partnery v nejbliţším sousedství. Velcí obchodníci by nebyli schopni nalézt obchodníka s poţadovaným sortimentem nebo poskytovatele bankovních sluţeb. Na malých místních trzích si obchodníci vyměňovali zboţí se svými sousedy, na velkých trzích mohl obchodník nakupovat, aniţ by se rozhodl cokoliv nabídnout k prodeji. Toto jednostranné nakupování bylo finančně náročné, protoţe obchodník nenabízel ţádnou protihodnotu ve zboţí. Moţnosti trhů se tak v 16. století rozšířily a poskytování finančních sluţeb bylo stejně důleţité jako samotné obchodování. V některých případech docházelo jen k čistě finančním transakcím bez přesunu zboţí. Trhy byly důleţité a o jejich významu rozhodovaly zeměpisné a politické faktory. Nejdůleţitější obchodní centra měla královská privilegia, zaručovala ochranu cizincům a různé sluţby a byla dostatečně atraktivní i pro ostatní obchodníky. Rostl význam papírových peněz. Směnka se poprvé objevila v Itálii ve 13. století a nabyla tak široké škály vyuţití. Manipulace s penězi se stala snazší neţ s drahými kovy. Aby se vyrovnaly rozdíly těchto transakcí, vzniklo obchodování se směnkami. Na trhu se směnkami nebylo potřeba kovového oběţiva, protoţe do těchto transakcí bylo zapojeno více účastníků a penězi se nakonec vyrovnávali nevelké finanční rozdíly. Tento nový systém obchodování přinesl mnohé změny. Obchodníci jiţ nemuseli zdlouhavě cestovat a stačilo jim jen navštívit město, které plnilo funkci obchodního centra, a záleţitost byla vyřešena mnohem efektivněji. Změnila se tak dosavadní koncepce peněz. Klasické, panovníkem raţené mince, začaly sdílet oběh se soukromými penězi, tzv. úvěrovými nástroji, které také slouţily jako platební prostředek. Během 15. a 16. století se toto souţití utvářelo a vzrostla obliba směnek a z trhů se stala místa s kvetoucí směnárenskou činností a vyrovnávaly se zde závazky. 31

32 2.5.7 Asie a její hlad po drahých kovech Do Asie zlato putovalo ve velkém mnoţství, ale zpět do Evropy se jiţ téměř vůbec nevracelo. V roce 1600 vznikla Východoindická společnost a drahé kovy tvořily 75% všech lodních zásilek putujících směrem na východ. Láska Evropanů ke zlatu a stříbru byla vysoká, ale nepřevyšovala lásku k jiným luxusním komoditám, které právě Dálný východ nabízel výměnou za drahé kovy. Ačkoliv na východ odplouvaly hory zlata a stříbra, ceny zboţí se v Číně, Japonsku a Indii měnily jen nepatrně. Pokud by se ceny začaly pohybovat směrem vzhůru, museli by asijští obchodníci přestat zboţí vyváţet nebo ho zdraţit. Hlavní příčinou proč zlato proudilo pouze z Evropy do Asie, nikoliv zpět, bylo, ţe si tamní obyvatelé zlata a stříbra cenili více neţ potravin, dekorativních předmětů, šatstva, které ve velkém mnoţství vyváţeli do Evropy. Zlato a stříbro nevnímali jako prostředek směny, ale jako zboţí, které slibuje určitý uţitek. Nevěsty se zdobily zlatem, vyráběly se z něj šperky a dekorace a v největší míře drahé kovy slouţily jako poklad. Asie tedy vsákla veškeré dovezené zlato a odmítala hrát s Evropany jejich peněţní hru století Na území Evropy dochází k neustálým výkyvům na mezinárodních trzích. Největší výkyvy jsou zaznamenány mezi směným kurzem zlata a stříbra, které plní funkci platebních metod. V první polovině 17. století byly nově otevřeny velké stříbrné doly v Mexiku a v Peru, které Evropu zaplavily ohromným mnoţstvím stříbra. Jeho cena tak začala velmi klesat. Pokud bychom v té době chtěli směnit stříbro za zlato, museli bychom neustále nabízet za stejné mnoţství zlata větší mnoţství stříbra. V Indii měli opačný problém se stříbrem. Vládl tam absolutní nedostatek a cena stříbra se vyšplhala, v porovnání s cenami v Evropě, poměrně vysoko. Vývoz stříbra tak musel zákonitě stoupat. Z Anglie tak proudilo stříbro do Indie výměnou za jiné komodity. Objevil se neustálý tlak na mincovny kvůli zvýšení ceny stříbra, aby tento drahý kov nebyl vyváţen do ciziny. V Anglii začal panovat nedostatek peněz. Poptávka po zlatě prudce vzrostla, bylo totiţ výhodné, směnit ho za zlato a to pak vyvézt do Indie Vznik Bank of England a peněţního standardu Ačkoliv byly podniknuty revoluční kroky tehdejším panovníkem Karlem II., byla většina nově raţených mincí vyváţena do Asie za účelem fantastického zisku nebo mizela 32

33 ve skrýších na lepší časy, místo toho, aby slouţily jako oběţivo. Na trůn nastoupil Vilém III. a Marie Stuartovna. Mincovní reforma a válka mezi Anglií a Francií byly dva faktory, které měly vliv na zaloţení Bank of England. Nepřátelství mezi Anglií a Francíí vyvrcholilo roku 1689, kdy se Vilém III. zadluţil státní pokladně ve výši 20 milionů liber a dluh se dalšími úvěry navyšoval. V ten moment měla zasáhnout Bank of England jako záchrana. V podstatě se jednalo o neobvyklou smlouvu mezi vládou a muţi kvality, kteří byli akcionáři banky. Podle smlouvy měla Bank of England půjčit vládě částku 1,2 milionů liber za nízký úrok 8%. Na oplátku mohla tato instituce vzniknout jako první soukromý podnikatelský subjekt, jako korporace světa s ručením omezeným neboli takzvaná akciová společnost. Z hlediska rychle se rozvíjejícího světa financí se tedy jednalo o instituci podobnou moderním společnostem. Zaloţení Bank of England se ukázalo být zásadním krokem v dějinách Británie. Tato instituce časem stupňovala svůj vliv a moc nad celým bankovním a ekonomickým systémem. Kontrolovala jak zásoby zlata, tak i finanční vazby Británie ke zbytku světa. 11 Situace v Anglii se uklidnila a začalo se opět podnikat a poskytovaly se úvěry. Lidé nosili své zlaté zásoby do banky a nechávali si za ně vydávat papírová potvrzení, obdobu peněz. Díky investování do nekvalitních cenných papírů se do společnosti dostává hodně levně dostupných peněz. Inflace opět nastupuje na scénu. Lidé začínají spekulovat a poptávat zlaté mince. Zlatý kov se dostává nad úroveň stříbra a ten výrazně upadá, proto byla vydána vyhláška, ţe se daně nesmí vybírat ve zlatých mincích. Cena zlata však stále stoupala. Situace se za pár let uklidňuje. Bank of England pod dozorem panovníka dohlíţí na celý finanční sektor. Stříbro však stále putuje kvůli výhodnějším cenám na východ. Cíle mincovní reformy, udrţení stříbra v zemi a sníţení ceny zlata, tedy nebyly splněny, jak se očekávalo. Bank of England vydává peníze, jako potvrzení majitelům zlata, které do banky vkládali. Vzniká tak základní kámen dnešního zlatého standardu. Banka měla povoleno vydávat potvrzení pouze do částky, která byla podloţená zlatem v trezorech. Neustálým vojenským konfliktem s Francií byla částečně zapříčiněna krize Bank of England. Hrozilo její zavření z důvodu zmenšení zlatých rezerv. Bylo zakázáno provádět hotovostní platby ve zlatě. Lidé dostali strach, ţe o své zlato přišli a nyní mají v rukách pouze bezcenné kusy papíru. Doplňující vyhlášky a informování veřejnosti mělo společnost uklidnit, ţe své zlaté peníze dostanou po krizi zpět. Bank of England přeci nemohla ztratit svou dobrou pověst. Tato doba trvala neuvěřitelných 24 let, po kterou všichni věřili v dobrý konec. Bankovky zůstávaly 11 BERNSTEIN Peter L. Dějiny zlata. Grada, 2004, s

34 důvěryhodné, jako by se se zlatými rezervami nic nestalo. Papírové peníze tak poprvé získaly převahu v celém peněţním systému. Od zlatého standardu se ustoupilo. Podrobnější vývoj a náhled na historii zlatého standardu ve Velké Británii poskytuje následující tabulka, která stručně popisuje zmiňovanou problematiku. TABULKA Č. 2: STRUČNÁ HISTORIE STANDARDU VE VELKÉ BRITÁNII Rok Velká Británie Zlatý standard - fixace 21 šilinků za jednu zlatou guineu (4,25 libry za trojskou unci zlata) Zrušení směnitelnosti papírových bankovek za zlato 1816 Oficiální obnovení zlatého standardu Obnovení směnitelnosti papírových bankovek za zlato Zavedení limitů emise bankovek centrální bankou 1917 Zrušení zlatého standardu 1925 Obnovení zlatého standardu 1931 Zrušení zlatého standardu a devalvace GBP Zdroj: REVENDA, Zbyněk, Peníze a zlato, vlastní zpracování století ve jménu zlatých horeček Devatenácté století je moţné v novověkých dějinách zlata nazývat obdobím zvratů. Zásadní zvrat nenastal jen v jeho těţbě, ale také ve způsobu pouţití, prohloubení jeho základní funkce, funkce zlata jako měnového kovu. Těţba zlata se v průběhu 19. století velmi zdokonalila a na konci tohoto století se z těţby stala průmyslová záleţitost. Rýţovací pánev a další zlatokopecké náčiní dělníci doslova odloţili mezi historické předměty. Ke změnám došlo díky technickému pokroku, rozvoji průmyslové výroby a přizpůsobení se geologicky odlišným podmínkám uloţení zlata. Výrazně se v tomto století změnil účel pouţití tohoto drahého kovu. Výroba šperků zůstala jak z hlediska kvality, tak z hlediska kvantity na stejné úrovni. Vzrostl však podíl zlata jako měnového kovu. Důsledkem rozvoje průmyslové výroby, obchodu a růstem produkce zlata se u většiny vyspělých zemí tehdejšího světa přešlo od stříbrného monometalismu nebo od bimetalismu ke zlatému monometalismu. Nálezy nových zlatých loţisek v průběhu 19. století znamenaly pro statisíce lidí příleţitost 12 REVENDA, Zbyněk, Peníze a zlato, Management Press, Praha 2013, s

35 zbohatnout. Svět do poloviny tohoto století ještě nezaţil tak enormní a rychlou migraci obyvatelstva. Zlatá horečka vypukla ve všech světadílech s výjimkou Evropy Zlato na Sibiři a zlatá horečka v Rusku Celá staletí ruští lidé a jejich carové čekali na objev vlastních loţisek blýskavého kovu. Za zrna zlata vyměňovali velké mnoţství koţešin, pšenice nebo medu a mezitím úporně hledali vlastní zdroje zlata. Tento dlouho očekávaný objev byl učiněn roku 1745 na Urale a během čtyřiceti let bylo z tohoto naleziště dodáno na carský dvůr na 2600 kg zlata. Mezi lety 1823 aţ 1830 se produkce z uralského naleziště více neţ ztrojnásobila a produkovala ročně místo 1550 kg aţ 5440 kg zlata. Vyprávělo se však o mnohem bohatších loţiscích, tam kde vychází slunce, na Sibiři. Historie těchto loţisek začíná roku 1838 s objevem patnáctikilometrového pásu zlatonosných písků na řece Čara. Produkce se na této řece blíţila 11 tunám. Dále se těţilo na řece Vitim. Na rozdíl těţby na Urale, kde převáţně rýţovali vězni, na Sibiři se těţbou zlata zabývali svobodní zlatokopové. Tamější kruté ţivotní podmínky se však příliš nelišili od podmínek, které měli vězni na Urale. Těţit se zde dalo pouze od května do začátku září, kdy byly povětrnostní a klimatické podmínky vhodné pro těţbu a snesitelné pro lidi. Rusové měli příleţitost ukázat světu svou houţevnatost a vytrvalost. Zlato zde dokonce dalo za vznik civilizovanému ţivotu, protoţe mnoho zlatokopů na Sibiři zůstalo. V roce 1847 se Rusko stalo předním producentem zlata a předstihlo tak dosud vedoucí Brazílii. Těţba v Rusku představovala na tři pětiny celkové světové těţby. Jen na Sibiři se v letech od 1842 do 1850 těţilo okolo osmi tun zlata ročně. Avšak právě v době, kdy bylo Rusko na vrcholu světové těţby, se zrak celého světa obrátil k jinému kontinentu Zlatá horečka v Kalifornii Muţ, který otevřel dveře kalifornské zlaté horečce, byl John Augustus Sutter. V údolí Sacramenta, na břehu řeky Fork, získal koncesi na kus půdy, kterou si ohradil z obav před nájezdy Indiánů. Později své pozemky rozšířil aţ na 900 km 2 a nazval je Novým Švýcarskem. Poblíţ soutoku řek Sacramento a American se rozhodl postavit vodní kolo, které mělo pohánět pilu. Avšak roku 1848 strhly silné deště břehy náhonu a zanesly ho pískem. Dělníci dostali příkaz náhon opravit, ale jednomu z nich, tesaři Jamesi Marshallovi se podařilo objevit v písku zrna zlata, která ihned běţel ukázat svému nadřízenému. Sutter se nechtěl unáhlit a kousky kovu pečlivě otestoval kyselinou dusičnou, zjistil kladivem kujnost a srovnával zrna s odstínem pětidolarové mince. Aţ poté prohlásil, ţe se doopravdy jedná o zlato. Do té doby 35

36 byla tato část severoamerického kontinentu jen poušť s kaktusy a kojoty a ţili zde pouze jezuité, františkáni, kteří přejmenovali osadu Yerba Buena na San Francisco, a několik tisíc přistěhovalců. Spojené státy zakoupily tato území od Mexika za směšných 15 milionů dolarů. Tato investice jim po vypuknutí zlaté horečky přinesla nepředstavitelné miliony. Ameriku zachvátila zlatá horečka, lidé opouštěli své domovy, města, zaměstnání, dokonce i armádu, aby se pokusili najít svoje bohatství ukryté v písku. Tato honba za zlatem však nebyla ničím pohodlným, statisíce lidí museli ještě před samotným dotknutím se písku překonat spoustu překáţek, zlatokopové pak zůstávali daleko za úrovní ţivota, který opustili. Nemyli se, neholili, spali pod širým nebem a rozptýlení nacházeli ve veřejných domech v náručí lehkých dam. Tento příliš mladý stát na to, aby zvládl řízení společnosti, upadal do chaosu a bezpráví. Skutečné právo zde zastávalo lynčování, právo silnějšího a rychlejšího. Vraţdy zde byly na denním pořádku, věšeni byli nevinní lidé, hlavně cizinci, kteří na svou obhajobu nemohli říct ani slovo, protoţe neuměli anglicky. Přes všechna tato úskalí, se těţilo stále více a v roce 1851 se narýţovalo 77 tun zlata a v roce 1853 se tento objem od 20 % zvýšil. Kalifornie si nenechávala zlato jen pro sebe a posílala jej za oceán do Evropy, do trezorů Bank of England, která od počátků těţby v Kalifornii zaznamenala nárůst zlatých rezerv o 70 %, a Banque de France Australská zlatá horečka Australan Edward Hammond Hargraves nebyl prvním, kdo zlato v Austrálii objevil. Prvním objevitelem byl Polák Strzelecky, který roku 1839 ohlásil svůj objev guvernérovi, ten se však děsil toho, ţe se mu kvůli zlatu rozutečou vojska, tak prosil Strzeleckého, aby o svém objevu nikomu neříkal. Týden po návratu do své vlasti našel Hargraves zlato na přítoku řeky Macquarie v Novém Jiţním Walesu. Anglická královna Hargravese odměnila za jeho objev celoţivotní penzí a částkou liber. Zprávy o novém nalezišti se dostaly do Anglie společně s první dodávkou zlata. Na londýnský trh putovalo přes 80 % zlata vytěţeného v Austrálii. Hargraves však objevil jen zlomek zlata, které skrývala jeho rodná vlast. V Novém Jiţním Walesu se v roce 1852 vytěţilo 26,5 tun, ale sousední naleziště ve státě Victoria mu brzy začala konkurovat. Šest měsíců po nálezu v Novém Jiţním Walesu bylo objeveno další naleziště, asi 100 km od Melbourne, nedaleko Ballaratu a o 50 km severněji nalezli zlato na Bendigo Creek a během roku 1852 se do Austrálie, původně trestanecké kolonie Velké Británie, přistěhovalo na 370 tisíc lidí z celého světa. Zlatá horečka v Austrálii byla poněkud organizovanější neţ ta, která vypukla v Americe. Úředníci zplnomocněni Jejím 36

37 Veličenstvem směli pronajímat pozemky k účelům těţby zlata tzv. claimy. Ţivotní podmínky zde byly pro zlatokopy stejně mizerné jako v Americe. Austrálie od roku 1801 aţ 1900 vyprodukovala 3006 tun zlata. V roce 1869 byl zaznamenán nález obrovského valounu zlata. Tento kus zlata váţil rekordních 70,9 kg a byl přezdíván jako "Welcome stranger". OBRÁZEK Č. 2: WELCOME STRANGER Zdroj: Openallday.au.com 13 V období australského a kalifornského objevu zaznívají světem nová jména a místní názvy, jakou jsou např.: Nevada, Colorado, Gold Canon, Virginia City, Queensland, Nový Zéland, Cherry Creek, Mother Lode, Comstock Lode, Dunedin, Fitzroy River, Henry Comstock. V roce 1849 bylo objeveno naleziště zlata v nevadské poušti. Zlatokopy překvapila soustředěná koncentrace mnoţství výskytu zlata. Tato bohatá zlatonosná ţíla byla téměř 200 km dlouhá a usuzovalo se, ţe zrnka nacházející se v údolí kalifornských řek, pochází právě z této ţíly. Proto toto loţisko nazvali Mother Lode (Mateřská ţíla). Další loţisko bylo objeveno v Nevadě roku 1859 a pojmenováno po prvním organizátorovi těţby Henrym Comstockovi a toto naleziště bylo známé jako Comstock Lode (Comstockova ţíla). Na úseku pouhých 5 km se vyskytovala vysoká koncentrace zlata a zlatokopové zde vydělávali aţ 1000 dolarů denně. Během pár let však radost zlatokopů končí. Podobně rychlý začátek i konec měla i další nalezená loţiska drahocenného kovu, na Fraser River v Britské Kolumbii roku 1858, na Pike's Peak v Coloradu roku 1859 a v Boise ve státě Idaho roku V Austrálii se roku 1858 také šířily zvěsti o zlatě na Fitzroy River v Queenslandu, kam na deset tisíc lidí vyrazilo pátrat naprosto zbytečně. Na Novém Zélandě bylo roku 1861 také objeveno zlato poblíţ Dunedinu. Roční produkce dosahovala aţ 15 tun

38 2.6.6 Zlatá horečka v Jiţní Africe Rok 1886 je znám jako začátek zlaté horečky v Jiţní Africe. Zlato, které však tohoto roku George Harrison našel, nebylo prvním zrnkem, které spatřilo na jiţním cípu Afriky světlo světa. Jiţ roku 1852 bylo nalezeno u Witwatersrand několik valounků zlata. Zprávu o nálezu úřady zakázaly šířit, z obav z nezvaných přistěhovalců. V roce 1868 bylo zlato v malém mnoţství nalezeno v severních oblastech Transvaalu. V roce 1884 bylo objeveno na dnešním území Mosambiku další loţisko a brzy se zde zaloţená osada rozrostla na městečko se čtyřmi tisíci obyvatel. Poté přišel letopočet 1886, ale nesmíme předběhnout události, které zahájili tuto zlatou horečku. V Kimberley byla v roce 1867 objevena na březích Vaal Riveru diamantová pole. Tento objev přivedl do tohoto kouta zeměkoule muţe, kterým v očích doposud plála jen zář zlata, dychtící po zbohatnutí. Mezi těmito muţi byli i Barney Barnato, George Alba, Lionel Phillips, Herman Eckstein, Alfred Beit, Charles Rudd, J. B. Robinson a Hans Sauer, kteří zanedlouho doslova ovládli jihoafrický průmysl zlata. Tušili, ţe diamanty nejsou jejich jediným ţivotním pokladem, ale vyčkávali na vhodnou příleţitost. Jejich čekání se vyplatilo a v Barbertonu bylo objeveno zlato. Vybrali ze svých řad Lionela Phillipse, aby tuto oblast prozkoumal. Ten však vzápětí svým spolupracovníkům v Kimberley poslal zprávu, ţe naleziště nejsou nijak významná a jejich zájmy by neuspokojila. Mluvil pravdu, protoţe uţ začátkem 20. století byla těţby v barbertonských nalezištích zastavena. V únoru 1886 probíhala v Langlaagtě stavba domu, na kterém se také podíleli dva muţi. Australský zlatokop George Harrison a anglický prospektor George Walker. Během stavby objevili ve stavebních kamenech výběţky zlaté ţíly. Tento objev vehnal do okolí opět tisíce lidí dychtící po třpytu zlata, ale opravdový uţitek z něj měli jen ti, kdo mohli investovat dostatečně velký kapitál. Zlato se zde, na rozdíl od kalifornských a australských nalezišť, muselo těţit z tvrdé horniny. Bylo za potřebí geologů, důlních a strojních inţenýrů, strojních mechanismů, dopravních prostředků, dřeva a řadu dalších drobností. Těţba zlata byla náročná a zajištění produkce z tohoto loţiska se neobešlo bez velkých kapitálových investic. Muţi z Kimberley rychle ovládli situaci, přijeli do oblasti, kupovali pozemky, spekulovali a najímali dělníky. Na konci září 1886 byla nalezena ţíla se silnou koncentrací zlata. 10. prosince téhoţ roku se nedaleko tohoto naleziště přistěhovali první osadníci. Roku 1887 měl tento tábor jiţ více neţ tisíc lidí. Předpokládalo se, ţe zásoby zlata jsou velmi nadějné. Proto se původní stany nahrazovali chatrčemi ze dřeva a z nepálených cihel. Vznikly tak první ulice jihoafrického velkoměsta, které bylo pojmenováno Johannesburg a v jiţ roce 1897 v něm ţilo více neţ 100 tisíc obyvatel. Začátkem 90. let se však investované prostředky 38

39 podnikatelům nevracely podle jejich představ. Extraktace zlata z rudy nebyla dostatečně efektivní. Pokud jedna tuna vytěţené rudy obsahovala 6 gramů zlata, pak z ní byly odděleny pouze 4 gramy a zbylé 2 gramy zůstaly v odpadu. Účinnost tohoto způsobu těţby byla tedy jen 66 %. Dobrá nálada se z Johannesburgu postupně vytrácela aţ do doby, kdy dva doktoři a chemik objevili nový způsob extraktace pomocí kyanidu a ten si nechali v roce 1887 patentovat. Jiţní Afrika za rok přispěla do světové těţby 0,8 %, coţ představovalo 1250 kg zlata. O pět let později byla její produkce 25 krát větší a tvořila jiţ 15 % světové produkce. V roce 1899 dosáhla produkce více neţ 107 tun, coţ tvořilo asi čtvrtinu světové těţby. V tom samém roce Jiţní Afrika vystřídala Spojené státy na prvním místě v ţebříčku světových těţařů. Mezi lety 1801 a 1900 Jiţní Afrika vyprodukovala 666 tun zlata Poslední objev 19. století Aljašku koupily Spojené státy od Ruska za pouhých 7 miliónů dolarů a podle ruských průzkumníků nemělo cenu začínat s pravidelnou těţbou zlata, protoţe se v Cookově zálivu objevovala jen zřídka. V roce 1896 bylo na řece Klondike (tehdy Tron-diuck) objeveno zlato. Na jaře roku 1897 jiţ z Aljašky odjíţděli první šťastlivci s váčky zlatého prachu. Zprávy o zlatých píscích na řece Klondike probudily v tisících hlavách myšlenku na kalifornské zlato s nadějí, ţe se bude jednat o jeho opakování. Do února 1898 připlouvalo pravidelně do Skagway, přístavu nejblíţe břehům řeky Klondike, ze San Franciska 41 lodí. Odtud museli odváţlivci putovat v nepříznivých podmínkách a náročným terénem aţ na místo naleziště. Uvádí se, ţe ze stotisícového davu jich jen 30 aţ 40 tisíc dosáhlo cíle, z nich jen 5 tisíc opravdu našlo zlato a pouze několik stovek lidí z něho opravdu zbohatlo. Na cestě k vysněné řece zabíjelo lidi počasí nebo také jiní lidé. Na Aljašce vládlo bezpráví, hlad a touha po zlatě. Coţ tvořilo šílenou společnost. Přesto vše se zde vytěţilo na 78 tun zlata a horečka na Aljašce tak uzavřela nejvýznamnější století v dějinách zlata. V období od roku 1801 aţ 1900 se na území Spojených státu (včetně Aljašky) vytěţilo 3589 tun zlata století V tomto období zaznamenala těţba zlata velký rozmach. V jihoafrických nalezištích se do 20. let tohoto století vytěţilo téměř tolik zlata jako za celé 19. století. Tento růst pokračoval aţ do roku 1940 a to bylo zapříčiněno hlavně ekonomickou krizí kapitalistického světa, kdy se sniţovaly mzdy horníkům a současně tato krize vyvolala devalvaci měn, coţ pozitivně ovlivnilo nárůst těţby zlata a svět v roce 1940 dosáhl rekordní těţby 1275 tun zlata 39

40 za rok. Během 2. světové války se těţba zlata nezvyšovala, ale zůstávala stále na vysoké úrovni, protoţe válčící státy většinu svých zdrojů investovaly do výroby válečného materiálu a těţební průmysl nebyl tak podporován jako před válkou. Kvůli válce dokonce některé zlaté doly ve Spojených státech zely prázdnotou, protoţe jejich dělníky naplno zaměstnávala válka. Koncem války byla těţba zlata znovu obnovena a dalšího rekordu bylo dosaţeno v letech , kdy se vytěţilo tolik zlata, jako v prvních dvaceti letech tohoto století. Následně celosvětová těţba klesá v souvislosti s významnými změnami v měnové politice kapitalistických států. Tehdejší zlaté doly se nacházely hlavně v Africe, Sovětském svazu, Kanadě, Austrálii, USA na Filipínách a dalších zemích. V následující tabulce je znázorněn vývoj těţby u nejdůleţitějších producentů zlata tehdejší doby. Od roku 1973 je zde zřejmý postupný pokles produkce. Po roce 1980 produkce dolů opět roste z důvodu nových technologií pouţívaných při těţbě zlata. TABULKA Č. 3: VÝVOJ TĚŢBY HLAVNÍCH PRODUCENTŮ ZLATA V LETECH 1973 AŢ 1983 (v tunách) JAR 855,2 758,6 713,4 713,4 699,9 706,4 705,4 675,1 657,1 664,3 679,7 Kanada 60,0 52,2 51,4 52,4 54,0 54,0 51,1 50,6 52,0 64,7 70,7 USA 36,2 35,1 32,4 32,2 31,1 29,8 30,2 42,9 45,0 50,4 50,4 Afrika (Zimbabwe, Ghana, Zaire a ostatní) 39,7 35,4 32,4 34,1 33,9 29,6 28,3 33,2 39,8 45,6 46,9 Latinská Amerika 34,8 36,8 42,1 54,9 55,9 62,4 65,3 88,7 99,9 105,1 133,9 Indie 3,3 3,2 3,0 3,3 2,9 2,8 2,7 2,6 2,6 2,2 2,2 Evropa 14,3 11,6 11,0 11,4 13,2 12,5 10,0 8,6 8,5 10,6 10,0 Japonsko, Filipíny a ostatní Oceánie (Austrálie, Nová Guinea a ostatní) 27,0 24,5 23,5 23,9 27,2 28,6 27,5 30,7 22,0 40,0 42,2 40,2 38,9 36,4 38,2 43,3 44,6 39,3 32,3 36,7 46,0 52,2 Celkem 1110,7 996,3 945,6 963,8 961,4 970,7 959,8 964,7 963,6 1028,9 1088,2 Zdroj: STRUŽ J. a STUDÝNKA B. Zlato: Od magie až po finanční spekulace, vlastní zpracování Zlato a mezinárodní měnový systém po II. světové válce Měnový systém po 2. světové válce výrazně stimuloval hospodářskou obnovu, stabilizaci a růst. V praxi fungoval téměř třicet let, neţ se začaly objevovat jeho nedostatky, které zapříčinily jeho zánik. V roce 1944 se zástupci několika desítek států sešli v americkém Bretten Woods a podepsali dohodu o vytvoření Mezinárodního měnového fondu, centrální 40

41 instituce pro regulaci mezinárodní měnové rovnováhy, a o poválečném uspořádání mezinárodního měnového systému. Všechny státy, kromě USA, se jiţ nevrátily ke zlatému standardu. Zlato nepřestalo fungovat v mezinárodním měnovém systému, ale jiţ se nikdy nevrátilo do vnitřního měnového systému. Zlato se stalo jednou ze základních sloţek měnových rezerv států, které byly členy Mezinárodního měnového fondu. Směnitelnost zlata za národní měny byla však omezená. Národní měna šla vyměnit pouze za americký dolar, který představoval tzv. rezervní měnu a v rámci regulace byl pro centrální měnové instituce směnitelný za zlato. Tento systém dobře fungoval v poválečném období, byl však méně účinný v době prvních recesí kapitalistické ekonomiky v polovině 60. let. Za zhroucení tohoto systému mohla, jako jeden z faktorů, zvyšující se cena zlata. Cena zlata byla pevně stanovena na základě zlatého obsahu amerického dolaru z roku 1934, na 35 dolarů za trojskou unci zlata. Tato cena zůstala beze změny aţ do roku 1971 a to bez ohledu na to, ţe klesla hodnota dolaru. USA tak zrušila moţnost směnitelnosti dolaru za zlato a v prosinci 1971 byla zaznamenána devalvace dolaru oproti zlatu o 7,98 % a v únoru 1973 o dalších 10 %. Ačkoliv tyto devalvace byly poměrně výrazné, nevyrovnaly ani zdaleka rozpor mezi cenou zlata na oficiálním trhu a od roku 1968 ani na volném trhu. Naopak skutečná cena zlata rostla od 70. let aţ do roku 1980, kdy průměrná cena zlata činila 608 dolarů za trojskou unci. Velká Británie zaţádala o zrušení libry jako rezervní měny. Vlastníci libry se tak přestali starat o její stabilitu. Vzrostl chaos v mezinárodním měnovém systému, zbrzdila se ekonomika, zavedla se ochranářská opatření jako omezení devizových pohybů Zlatá horečka na přelomu roku 1979 Události v zimě na přelomu roku 1979 na světovém trhu zlata dokazují, ţe zlaté horečky nepatří pouze do 19. století. Tuto zlatou horečku zaţíval celý Londýn. Cena zlata se několik let pohybovala v rozmezí dolarů za trojskou unci. Cena 200 dolarů byla povaţována za nepřekročitelnou. V červenci 1978 však cena zlata překročila tuto hranici a následovalo pokoření hranice 300 dolarů a později dokonce 400 dolarů za trojskou unci zlata. Na podzim 1979, kdy zlato mělo cenu 400 dolarů, rostly ceny kaţdým dnem, po Novém roce byly denní přírůstky běţně kolem 60 dolarů. Mezi 11. a 21. lednem 1980, během sedmi dnů, stoupla cena zlata na 850 dolarů, coţ významně pomohlo roztočit kolotoč této zlaté horečky. Do kolotoče nasedají všichni, kteří vlastní alespoň trochu zlata nebo mají dostatek peněz na jeho koupi a začíná období spekulace a obchodů. Lidé stáli klidně celý den a noc, 41

42 jen aby zaujaly nejlepší místo ve frontě před firmami obchodujícími se zlatem, v ulici Hatton Garden v Londýně. Tyto fronty nedočkavých lidí, touţících po zbohatnutí, obcházeli bankéři se snahou přetáhnout zákazníka na svou stranu. Lidé s nenápadnými taškami procházející Hatton Garden přitahovali pozornost kriminálních ţivlů, protoţe bylo všem jasné, ţe do této ulice nechodí nakupovat potraviny, nýbrţ prodat vzácné kovy. Během této zlaté horečky byly taveny do zlatých cihel domácí zlaté dekorace, příbory, šperky, ale i umělecká díla. Ceny stoupaly kaţdým dnem a spekulovalo se o dosaţení hranice 1000 dolarů. Předpovídal se také konec zlaté horečky. Coţ se stalo. 22. ledna zlato prudce kleslo o 135 dolarů za den. Druhý den New York pocítil pokles o dalších 200 dolarů. V únoru je jiţ cena pod hranicí 700 dolarů a stále klesá. Na jaře 1980 se jiţ vrací do rozmezí dolarů za trojskou unci zlata. Zlatá horečka utichla. 42

43 3 Zlato jako měnový kov Nelze jednoznačně určit, kde má vyuţívání zlata jako měnového kovu svůj počátek. Pravděpodobně se tak stalo ve starém Egyptě. Pro tuto teorii mluví řada skutečností. Egypt byl jednou z prvních velkých civilizací, bylo zde řízené hospodářství a pevná státní organizace, vlastnil nejbohatší naleziště zlata ve starověku. Velmi brzy byla zavedena státní kontrola těţby, vyuţití zlata a regulace obchodu se zlatem. Jiţ panovníci Staré říše v 3. tis. př. n. l. ovládali obchod a těţbu zlata a zlato v jejich období plnilo některé funkce peněz. Kolem roku 2000 př. n. l. se Egypťané naučili oddělovat zlato od stříbra a vyřešili otázku čistoty kovu a později se tyto dva kovy naučili spojovat v elektron. Jedny z nejstarších záznamů o pouţívání zlata ve funkci peněz se objevily jiţ v 16. století př. n. l Vznik peněţních standardů První zlaté mince byly přijaty jako platidlo jiţ v Malé Asii a Číně zhruba 600 př. n. l. Po upadání vlivu Byzantské říše, v Evropě spíše převáţil stříbrný standard. Koncem 18. století trpěla západní Evropa v důsledku válek a obchodování s Čínou velkým nedostatkem stříbra. Cesta k přijetí klasického zlatého standardu, jak jsme si jiţ řekli, začala v Anglii v roce Cena zlaté mince guinea se stanovila na 21 stříbrných mincí šilinků. Tento nízký poměr způsobil, ţe lidé začali hromadně vyměňovat zlato za stříbro. Reálně tak zlatý standard nahradil bimetalismus. Postupně bylo v Anglii drţení stříbra jako zákonného platidla omezeno, aţ úplně zaniklo. Na konci 18. a počátkem 19. století postupně převzala Bank of England roli vydavatele bankovek. Během Napoleonských válek nebyla banka schopna všechny vydané bankovky krýt zlatem, tak tento standard téměř zanikl. Definitivně byl opět přijat zákonem v roce 1821 čistý zlatý standard. V roce 1844 jsou bankovky Bank of England jediným zákonným platidlem. V USA byl zlatý standard přijat v roce 1834, ale aţ do roku 1876 se zde udrţel bimetalismus. Oficiálně byl v USA přijat zlatý standard v roce Při přechodu na zlatý standard změnilo mnoho evropských zemí název svých měn na koruny. Odlišovalo to tak jejich původní navázání na stříbro. Během první světové války vedly válečné výdaje k upuštění od zlata tak, aby válčící mocnosti mohly krýt své rostoucí výdaje zvýšenou emisí bankovek. Po skončení první světové války se většina zemí pokusila na zlatý standard přejít zpět přijetím tzv. standardu 43

44 zlatého slitku i přes růst ceny zlata a inflaci. Francie, Německo, Československá republika a další země přijaly zlatý standard během let Jedinou zemí, která v této době zlatý standard neopustila, byla USA. Po válce následovalo období hospodářského růstu, které na začátku 30 let vystřídala hospodářská krize. Od zlatého standardu upustily mnohé země. USA zlatý standard opustily v roce 1933 a zbytek západního světa je následoval aţ v roce V roce 1944 se tedy mocnosti světa sešly na Bretton-Woodské konferenci, kde byla zaloţena Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj a Mezinárodní měnový fond. Cílem bylo vytvořit stabilní měnový systém, který by vyuţíval benefitů zlatého standardu, ale nenesl jeho rizika. Dalším cílem byla pomoc válkou zasaţené Evropě. Výsledkem bylo krytí USD zlatem a navázání ostatních měn na dolar v pevných kurzech, unce zlata byla zafixována na 35 USD. USA však postupně produkovaly více papírových peněz, neţ by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země na to reagovaly poţadavkem na směnu dolarů za kov, USA o své měnové zlato přicházely. Prezident Nixon rozhodl o definitivním opuštění zlaté kotvy v roce Od toho okamţiku zlato ztratilo téměř veškeré své někdejší pouţití jako prostředek směny a poslední státy od krytí zlatem upustily v roce Podrobnější rozbor je uveden v následující tabulce. TABULKA Č. 4: ORIENTAČNÍ HISTORIE ZLATÉHO STANDARDU V USA Rok Spojené státy americké 1792 Definování dolaru ke zlatu i stříbru (bimetalismus; The Coinage Act); poměr Ag : Au = 15: Nové definování dolaru ke zlatu i stříbru (bimetalismus); Ag : Au = 16 : 1 (aţ do 1933) 1863 Zahájení centralizace bankovek (National Bank Act) 1879 Zavedení zlatého standardu (demonetizace stříbra); zákon z roku Zavedení směnitelnosti dolaru za zlato (20,67 USD / t. o.; Gold Standard Act) 1913 Zaloţení Federálního rezervního systému (minimální krytí bankovek zlatem: 40%) 1933 Devalvace USD z 20,67 / t. o. na cenu 35,00 / t. o.; zrušení pevného poměru Ag : Au 1933 Soukromé subjekty - zákaz drţby měnového zlata, povinnost prodeje zlata bankám (20,67 USD / t. o.) 1971 Zrušení směnitelnosti dolaru za zlato, konec standardu zlatého dolaru, devalvace (38 USD / t. o.) Pozn.: t. o.... trojská unce zlata. Zdroj: REVENDA, Zbyněk, Peníze a zlato REVENDA, Zbyněk, Peníze a zlato, Management Press, Praha 2013, s

45 3.2 Zlaté standardy Důsledkem vzniku peněz slouţící jako prostředek směny je nutnost vyjadřování cen zboţí a sluţeb, vedení účetnictví v těchto penězích. Vzniká peněţní standard, který je spojen s dominujícími penězi v oběhu. Při vyuţívání zlatých a stříbrných mincí se jednalo o zlaté či stříbrné standardy. Vznik peněz, které nebyly kryté drahým kovem, změnil podstatu peněţního standardu. Cestu zlatého standardu si kromě Velké Británie a USA vybraly i další země, zmíněné v tabulce. TABULKA Č. 5: ORIENTAČNÍ HISTORIE ZLATÉHO STANDARDU V DALŠÍCH ZEMÍCH Rok Země Zlatý standard 1854 Portugalsko Definování měny ke zlatu 1866 (-1927) Belgie, Francie, Itálie, Švýcarsko Latinská mincovní unie - bimetalismus: zlato a stříbro; definování měny ke zlatu Řecko, Španělsko Vstup do Latinské mincovní unie 1871 Německo Přechod ze stříbrného standardu 1871 Japonsko Definování měny ke zlatu (1897 devalvace) 1872 Dánsko, Norsko, Švédsko 1873 Nizozemsko Skandinávská mincovní unie: přechod ze stříbrného standardu (fakticky aţ od 1875) Přechod ze stříbrného standardu; definování měny ke zlatu jiţ v roce Francie Přechod z bimetalismu, řada omezení 1876 Španělsko 1878 Finsko Definování měny ke zlatu 1881 Argentina Definování měny ke zlatu Definování měny ke zlatu; směnitelnost zrušena v roce Rakousko-Uhersko Vstup do Latinské mincovní unie 1892 Rakousko-Uhersko 1898 Rusko Přechod ze směnitelnosti papírových peněz za stříbro na směnitelnost za zlato Přechod ze směnitelnosti papírových peněz za stříbro na směnitelnost za zlato 1899 Indie Přechod ze stříbrného standardu konec 19. stol. některé země Latinské Ameriky Přechod ze stříbrného standardu zač. 20. stol. některé země Dálného východu Přechod ze stříbrného standardu zač. 20. stol. kolonie Nizozemska Přechod ze stříbrného standardu Pozn.: - jiné (relativně vyspělé) země: bimetalismus (resp. zlatý a stříbrný standard) nebo stříbrný standard. Zdroj.: REVENDA, Zbyněk, Peníze a zlato REVENDA, Zbyněk. Peníze a zlato, Management Press, Praha 2013, s

46 Zlatý standard byl závazek účastnických zemí zafixovat své domácí měny vůči určitému mnoţství zlata. Národní měna se za určitou pevnou částku volně směňovala za zlato. Zlatý standard vznikl z obecného přijetí zlata jako vyuţitelné měny. Významnou roli v přijetí zlatého standardu sehrála i skutečnost, ţe zlato během času ztratilo nejméně na své hodnotě Standard zlaté mince Tento standard můţeme nazývat čistým zlatým standardem. Jedná se o peněţní systém, který je především spojený s plnohodnotnými či neplnohodnotnými zlatými mincemi. Existují dvě varianty. První variantou je oběh zlatých mincí s vyšší nominální hodnotou. V oběhu mohou být drobné neplnohodnotné zlaté mince, nebo mince z jiných kovů směnitelné podle nominálních hodnot. Reálně by tak subjekty mohly poţadovat při platbě neplnohodnotnými mincemi úhradu ve větším mnoţství neţ by tomu bylo u plnohodnotných mincí. Druhá varianta spočívala v souběţném oběhu zlatých mincí a klasických bankovek nebo bankovek emitovaných centrální bankou s plným krytím zlatem a neomezenou směnitelností. V současnosti by bylo moţné hypoteticky uvaţovat o zlatém standardu v podobě povinnosti plného krytí emitovaných peněz. Moţnost zavedení, ale především udrţení tohoto standardu si lze však představit pouze při abstrakci od reality Standard zlatého slitku Nedostatek zlata pro měnové účely vedl k omezování moţností majitelů peněz poţadovat u emitentů výměnu za zlato. Prvním omezením bylo povinnost emitentů směňovat vlastní papírové peníze aţ od stanoveného spodního limitu mnoţství peněz. Čím byl tento limit vyšší, tím niţší mnoţství emitovaných bankovek muselo být kryto zlatem. Pokud by byl limit ve výši odpovídající 1 kg zlata, pak majitelé peněz v rozsahu pod limitem nemohli chtít zpětně vyměnit peníze za zlato. Tento standard jiţ tedy nebyl nutně spojen s plným krytím a umoţňoval tak zvyšování peněz v oběhu nad rámec zlatých zásob Standard zlaté rezervy Rozvoj obchodu a výroby a následná rostoucí spotřeba peněz byla nadále řešena stanovením dolních limitů podílu zlatých zásob na emitovaném mnoţství peněz. Standard zlaté rezervy byl spojen se zrušením povinné směnitelnosti za zlato. Příkladem standardu zlaté rezervy je československá koruna. V roce 1919 byl přijat zákon o vytvoření zlatého pokladu republiky pro měnové účely, který mj. obsahoval nabídkovou povinnost 46

47 ze zahraničních měn a zákaz vývozu zlatých mincí a nezpracovaného zlata. Obyvatelstvo bylo také vyzváno ke zlaté sbírce, šlo však spíše o psychologické neţ měnové opatření. Koruna za zlato směnitelná nebyla Standard zlaté devizy Tento standard je spojen s hotovostními penězi emitovanými centrálními bankami nebo i s bezhotovostními penězi. Postupem času se v mnoha zemích ustupovalo od krytí svých závazků zlatem. Vedle těchto zemí stále existovaly i země, kde bylo moţné vyměnit peníze za zlato s různými omezeními. Některé subjekty tedy mohly své za zlato nesměnitelné měny konvertovat do peněz, které byly směnitelné za zlato. Emise peněz bez vazby na zlato nebyla limitována zlatými rezervami státu. Znamenalo to konkurenční výhodu pouze v případě, ţe emise nevedla k výraznému znehodnocení příslušné měny. Státy, které udrţovaly vazbu peněz na zlato, mohly ztrácet konkurenční schopnost, toto chování vedlo k ekonomickým problémům, krizím a k opuštění směnitelnosti za zlato. Ke zrušení směnitelnosti za zlato také přispěla skutečnost, ţe rostla trţní cena zlata nad úroveň cen daných zlatými obsahy Standard zlaté měny Opuštění krytí peněz zlatem pokračovalo. Po 2. světové válce bylo opuštění zlatého standardu spojeno se zaloţením Mezinárodního měnového fondu, Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj a zavedení brettonwoodského systému měnových kursů. Národní měny byly napojeny na americký dolar, který jako jediný měl vazbu na zlato. Tento standard je také označován jako zlatý dolarový standard. Dolar byl neomezeně směnitelný za zlato. Historie se však znovu opakovala a trh zaznamenal růst trţní ceny zlata i za předpokladu, ţe byla stanovena fixní cena za trojskou unci zlata ve výši 35,20 USD. Ke zrušení směnitelnosti za zlato přispěly dvě skutečnosti. První skutečností byla devalvace britské libry roku 1967 a druhou bylo přesvědčení o devalvaci amerického dolaru. V srpnu roku 1971 USA definitivně zrušily směnitelnost za zlato. 16 REVENDA, Zbyněk, Peníze a zlato, Management Press, Praha 2013, s

48 3.3 Zlatý a stříbrný standard Kdyţ odbočíme od monometalismu, který je zaloţený na oběhu mincí z jednoho drahého kovu, budeme mluvit o bimetalismu, systému spojeného ze souběţného oběhu stříbrných a zlatých mincí. Bimetalismus byl realitou řady zemí, například v USA aţ do roku Obvykle byl spojen se čtyřmi základními charakteristikami: 1) Mince z obou drahých kovů jsou buď plnohodnotné, nebo neplnohodnotné. Ve druhém případě -relativní stříbrný a zlatý obsah se rovnají; -vnitřní hodnota není výrazně niţší neţ nominální hodnota. To znamená relativně vysoký obsah drahých kovů v mincích. 2) Raţba mincí z drahých kovů nepodléhá výraznějším omezením, např. v podobě poplatků. Přes moţné zákazy můţe docházet k tavbě mincí. 3) Poměr mezi zlatými a stříbrnými mincemi je konstantní a definovaný zákonem. 4) V oběhu mohou být i papírové peníze. Jako zákonné platidlo jsou plně kryté zlatem a stříbrem či alespoň jsou za oba drahé kovy (téměr neomezeně směnitelné. V tomto případě je vhodnější hovořit o zlatém a stříbrném standardu neţ o bimetalismu REVENDA, Zbyněk, Peníze a zlato, Management Press, Praha 2013, s

49 4 Trh zlata Zlato je zboţím a stejně jako jiné zboţí se nakupuje a prodává. Můţeme ho koupit v kaţdém klenotnictví jako šperk. Ovšem málokdo ze zákazníků klenotnictví si uvědomí, ţe důleţitým mezičlánkem, neţ se zlato ke klenotníkovi dostane, je mezinárodní trh zlata. V současné době nejdůleţitějším trhem, kde se obchoduje se zlatem a dochází ke skutečnému převzetí zlata, je londýnský trh. Obchodují zde mezi sebou výhradně členové prestiţní Asociace obchodníků se zlatými slitky, která má v současnosti 10 členů se statutem tvůrce. Z těchto deseti členů tvoří polovina ještě uţší kolegium odpovědné za denní nastavování ceny zlata tzv. zlatý fixing. Dále má 56 řádných členů a 46 přidruţených členů. Členy této asociace jsou nejvýznamnější banky, obchodníci, producenti a zpracovatelé zlata. Způsob jakým se zde obchoduje, by se dal popsat jako otevřená aukce. Minimální objem obchodu je 1000 trojských uncí. Obchody se pak uskutečňují za cenu, která se dvarát denně fixuje. Se zlatem se však neobchoduje pouze v Londýně. Existuje ještě několik trhů s fyzickým zlatem, které musí řídit různými pravidly. Ţádný však nedosahuje významu trhu londýnského. Jedná se zejména o Curych, jenţ dodává zlato výrobcům šperků a pro průmyslové pouţití, a o New York, který kromě těchto sektorů praktikuje i investiční a spekulativní nákupy a je centrem obchodu s deriváty. Další významné trhy jsou i v Bombaji, Dubaji, Tokiu, Istanbulu, Hongkongu a Šanghaji. 4.1 Londýnský trh zlata Jedním z nejdůleţitějších momentů na londýnském trhu zlata je tzv. gold fixing coţ znamená referenční stanovení ceny zlata. Tento ceremoniál, jehoţ počátky sahají aţ do roku 1919, je tradičně pořádán v budově Rothschildovy banky v londýnské St. Swithin's Lane. K tomuto účelu je zde určená místnost v prvním patře, nazvaná gold fixin room. Zástupce domácí banky je předsedajícím fixingu, a proto má své místo na konci podlouhlého stolu. Zástupci ostatních čtyř zlatých firem sedí na svých místech u čtyř menších stolů, které jsou umístěné podél stěn. Kaţdý ze stolů má svůj telefon napojený na místnost, kde jsou shromáţděni dealeři kaţdé z přítomných firem, a stojánek s anglickou vlajkou. Ta je zde umístěna s čistě praktických důvodů. Pokud vlajku vztyčí některý z představitelů zmíněných pěti firem s prohlášením flag up, znamená to přerušení ceremoniálu, protoţe se domlouvá 49

50 s dealery, kteří momentálně komunikují se svými klienty. Pokud se vlajka opět poloţí na stůl, ceremoniál pokračuje. Přesně v 10:30 a v 15:00 předsedající oznámí tzv. otevírací cenu, která je téměř vţdy v rozmezí cen, za které se obchodovalo od posledního fixingu. Tato cena se dál sděluje dealerům a ti zpět informují, zda je daná cena podle jejich klientů akceptovatelná či nikoliv. Firmy, které se chystají nakupovat nebo prodávat, nahlásí počet prutů, se kterými budou obchodovat. Cena zlata je fixována v momentě, kdy se vzájemně vyrovná nabídka s poptávkou. Tento systém vyjadřuje aktuální nabídku a poptávku po zlatě, a tím určuje a i stabilizuje jeho cenu na trhu. 4.2 Změny cen zlata Uţ jen hypotetickou moţnost o znovuzavedení zlatého standardu ovlivňují změny ceny zlata. Jak je vidět v následující tabulce, cena zlata v roce 1980 klesla během dvou měsíců o více neţ 43%. Jako příloha je zde znázorněn vývoj zlata za poslední čtyřicet let. TABULKA Č. 6: TRŢNÍ CENY ZLATA V USD ZA TROJSKOU UNCI Rok Nejniţší cena Nejvyšší cena Rok Nejniţší cena Nejvyšší cena (3) 850,00 (1) ,10 (2) 536,50 (12) ,25 (2) 340,90 (8) ,00 (1) 1212,50 (12) ,85 (6) 420,75 (1) ,00 (2) 1421,00 (11) ,40 (1) 395,55 (4) ,00 (1) 1985,00 (9) ,80 (10) 312,70 (2) ,00 (5) 1791,75 (10) Pozn.: Spotové ceny, Londýn; čísla v závorce = měsíc v daném roce. Zdroj: REVENDA, Zbyněk, Peníze a zlato REVENDA, Zbyněk. Peníze a zlato, Management Press, Praha 2013, s

51 4.2.1 Vývoj ceny zlata za posledních 40 let OBRÁZEK Č. 3: VÝVOJ CENY ZLATA ZA POSLEDNÍCH 40 LET Zdroj: 19 Na výše uvedeném grafu je zobrazený vývoj zlata za období od roku 1975 aţ do současnosti. Je zde vidět výrazný výkyv ceny zlata v období zlaté horečky v Londýně na přelomu roku 1979 a Ceny se prudce zvýšili na téměř 900 USD za trojskou unci zlata a během několika měsíců opět spadly na cenu kolem 500 USD. Od této zatím poslední zlaté horečky jiţ nebyl zaznamenán ţádný rapidní nárůst ceny zlata a ceny se do roku 2006 drţí spíše v rozmezí USD za trojskou unci zlata. Po roce 2006 je zřejmé, ţe v důsledku inflace cena zlata opět stoupá. Tento jev dokazuje, ţe zlato bude mít vţdy větší hodnotu, neţ papírové peníze a během krize bude jeho hodnota stoupat Vývoj ceny zlata za posledních 10 let Na následujícím grafu je zachycen aktuální vývoj ceny zlata mezi lety Je zde lépe viditelný nárůst trţní ceny zlata během celosvětové hospodářské krize, kterou zapříčinila americká hypoteční krize roku Ačkoliv je z grafu zřejmé, ţe cena zlata kolísá, neustále však stoupala a po roce 2011 bylo zaznamenáno její maximum - téměř 1900 USD za trojskou unci zlata. Tento rekord nebyl zatím překonán a do letošního roku je