Teorie regionálního rozvoje Nástin, kritika, implikace. doc. RNDr. Jiří Blažek, Ph.D. Dr. Jan Uhlíř

Transkript

1 Ukazka e-knihy, :00:03 globální hodnotové řetězce globální produkční sítě trojitá šroubovice (triple helix) regionální inovační systémy rozložení znalostní sítě Teorie regionálního rozvoje nástin, kritika, implikace Jiří Blažek / DaviD Uhlíř karolinum znalostní základny příbuzná rozmanitost (related variety) klastry institucionální hustota nová ekonomická geografie nová teorie endogenního růstu local buzz global pipelines odvětvová a geografická krátkozrakost

2 Teorie regionálního rozvoje Nástin, kritika, implikace doc. RNDr. Jiří Blažek, Ph.D. Dr. Jan Uhlíř Recenzenti: prof. RNDr. René Matlovič, Ph.D. prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc. prof. PhDr. Jiří Musil, CSc. Redakce Josef Táborský Grafická úprava Jan Šerých Sazba DTP Nakladatelství Karolinum Vydání druhé, přepracované a rozšířené Jiří Blažek, Jan Uhlíř, 2011 ISBN ISBN (online : pdf)

3 Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum Ukazka e-knihy, :00:03,

4 Ukazka e-knihy, :00:03

5 Obsah Předmluva... 7 Předmluva k druhému vydání Úvod Hlavní metodologické přístupy Pozitivismus Postpozitivistické směry Kritický racionalismus a falzifikace Postpozitivismus ve filozofii vědy Strukturalismus Kritický realismus Teorie strukturace Relativistické přístupy Hermeneutika Poststrukturalismus a postmodernismus Hlavní ekonomické teorie Neoklasická teorie Keynesiánská ekonomie Neomarxismus Neoliberální ekonomie Institucionální ekonomie Teorie regionálního rozvoje Neoklasické a neoliberální teorie regionálního rozvoje Lokalizační teorie Jednosektorový model Dvousektorový model Růstové účetnictví Nová ekonomická geografie a nová teorie růstu (P. Krugman, M. Fujita, A. Venables, P. Romer, B. Arthur) Regionální politika inspirovaná neoklasickými a neoliberálními přístupy Keynesiánské období: teorie skupiny jádro periferie Úvod Teorie exportní základny (D. North) Harrodův-Domarův růstový model Teorie růstových pólů (F. Perroux, J. Boudeville) Teorie kumulativních příčin (G. Myrdal) Teorie nerovnoměrného rozvoje (A. Hirschman) Teorie polarizovaného rozvoje (J. Friedmann) Shrnutí

6 3.2.9 Regionální politika inspirovaná keynesiánstvím a teoriemi skupiny jádro periferie Strukturalistické přístupy Neomarxistické teorie rozvoje teorie závislosti (dependency theory) Teorie nerovné směny (A. Emmanuel) Strukturalistický marxismus (D. Harvey a N. Smith) Teorie mezoekonomiky (S. Holland) Shrnutí srovnání neomarxistických a neoliberálních přístupů Teorie výrobních cyklů a teorie ziskových cyklů Teorie výrobních cyklů (R. Vernon) Teorie ziskových cyklů (A. Markusen) Regulační teorie (A. Lipietz, M. Aglietta) Regulační teorie a prostor teorie flexibilní specializace a kalifornská škola Kritickorealistické přístupy Teorie prostorových děleb práce (D. Massey) Diskuze o lokalitách (Locality debate) Institucionální směry Teorie výrobních okrsků a teorie flexibilní specializace Sociokulturní prostředí a konkurenceschopnost regionů: sítě kontaktů a regionální zakořenění Teorie učících se regionů: interpretace, reflexivita a moc Regionální inovační systémy (RIS) Triple helix (trojitá šroubovice) Klastry Příbuzná rozmanitost (related variety) a její role v regionálním rozvoji Globální komoditní řetězce, globální hodnotové řetězce, globální produkční sítě Regionální politika inspirovaná institucionálními teoriemi Současné období regionální politiky: trendy a implikace Trendy v regionální politice v 21. století Regionální versus sektorová politika Závěr Příloha: Hledání zázračného receptu v době znalostní ekonomiky Summary Bibliografie Seznam rámečků Jmenný rejstřík Věcný rejstřík

7 Předmluva Problematika regionálního rozvoje a regionální politiky se od druhé poloviny 90. let 20. století začíná postupně dostávat do popředí zájmu politiků i odborníků různých profesí také v České republice. Zatímco ve státech západní Evropy i v některých státech východní Evropy (zejména v Polsku a Maďarsku) mají regionální výzkum i regionální politika značnou tradici, v naší zemi jsou možnosti navázat na dřívější výsledky regionálního výzkumu a na zkušenosti s regionální politikou poměrně omezené. Také poptávka po základním i aplikovaném regionálním výzkumu byla v první polovině 90. let relativně slabá. Do určité míry se jednalo o stav odpovídající poměrně malým meziregionálním rozdílům na začátku transformačního období i v průběhu prvních let transformace. Podstatným důvodem pro okrajové postavení regionální politiky i pro malý zájem o výsledky regionálního výzkumu byla především mimořádně nízká míra nezaměstnanosti v ČR v tomto období, neboť právě míra nezaměstnanosti je považována za jeden z nejvýznamnějších indikátorů regionálních problémů. Nemalou roli pochopitelně sehrál i neoliberálními myšlenkami inspirovaný přístup k řízení společnosti, který dominoval v první polovině 90. let 20. století a který odmítal regionální politiku jako nežádoucí formu intervence státu do ekonomiky. Předmluva 7

8 Je jistým paradoxem, že při svém vzniku v roce 1918 trpělo tehdejší Československo extrémními regionálními rozdíly, neboť vykazovalo mimořádně výrazný západovýchodní gradient socioekonomické vyspělosti. Zatímco západní části Československa byly tvořeny vysoce rozvinutými Čechami, koncentrujícími značnou část hospodářského potenciálu celého Rakousko- -Uherska, a poměrně vyspělou Moravou, východní část tehdejšího státu tvořilo sociálně i ekonomicky slabé Slovensko a také Podkarpatská Rus, která patřila k nejzaostalejším regionům celé tehdejší Evropy a která trpěla nejen vysokou mírou nezaměstnanosti, ale i negramotností (míra negramotnosti činila v roce 1921 na Podkarpatské Rusi 50,2 % oproti 2,4 % v Čechách, 3,1 % na Moravě, 3,7 % ve Slezsku a 15,0 % na Slovensku Ročenka 1930, viz též Korčák 1935). Naopak na přelomu 80. a 90. let 20. století patřilo Československo ke státům s nejmenšími meziregionálními rozdíly v Evropě (Blažek 1996a). Problémem tohoto do značné míry ojedinělého vývoje byla skutečnost, že snížení meziregionálních rozdílů proběhlo především v období centrálně plánované ekonomiky za cenu výrazného zaostání do té doby vysoce vyspělých českých regionů. Nezanedbatelnou měrou ke snížení rozdílů pochopitelně přispěla i ztráta Podkarpatské Rusi a zásadní změna geopolitické situace po druhé světové válce. Ačkoliv tedy Československo vykázalo za dobu své existence obdivuhodnou míru snižování regionálních rozdílů (Häufler 1984), bylo počátkem 90. let obtížné v této oblasti navazovat na dosavadní praxi, protože zkušenosti s řešením regionálních problémů z předchozích desetiletí byly jen velmi obtížně aplikovatelné do nových podmínek, a to především v důsledku principiální proměny společenského a ekonomického systému. Od druhé poloviny 90. let se však v České republice naléhavost studia regionálních problémů a nutnosti jejich řešení výrazně zvyšuje, a to jak z vnitřních, tak i z vnějších příčin. Z vnitřních příčin, které stimulují zájem o regionální problematiku, uveďme především rychlý, až dramatický nárůst nezaměstnanosti (zejména od roku 1997 do poloviny roku 1999), doprovázený velmi výrazným růstem rozdílů v míře nezaměstnanosti mezi regiony (viz např. Blažek 2000; pro srovnání s dalšími státy střední Evropy viz Tomeš, Hampl 1999). Zájem o výsledky regionálního výzkumu vyplývá také z nemalé poptávky ze strany různých aktérů regionálního rozvoje (zejména města a obce, mikroregiony, kraje, regiony soudržnosti) po zpracování strategií lokálního nebo regionálního rozvoje, které jsou pořizovány z důvodu potřeby koordinace rozvoje příslušného územního celku, avšak také proto, že zpracování těchto dokumentů je základní podmínkou pro získání prostředků na realizaci investičních projektů z různých zdrojů či fondů. Po období, kdy bylo zpracovávání programových dokumentů regionálního rozvoje považováno za recidivu centrálního plánování, tak došlo až k opačnému extrému k přeprogramování (Blažek 2001), kdy jsou připravovány četné programové dokumenty, jejichž příprava i realizace jsou často doprovázeny řadou závažných problémů (blíže viz Blažek 2000). 8

9 Z vnějších faktorů podporujících zájem o regionální problematiku se jedná především o vstup ČR do EU, kde je regionálnímu výzkumu i regionální politice věnována značná a systematická pozornost. Evropská unie proto vyvíjí zřetelný tlak i na vytvoření moderní a efektivní regionální politiky v nových členských státech. Na tuto oblast jsou také zaměřeny nemalé zdroje v rámci politiky hospodářské, sociální a teritoriální soudržnosti. Základem pro koncipování adekvátní regionální politiky i pro přípravu lokálních a regionálních strategií je znalost současných teorií regionálního rozvoje. Tyto teorie představují více či méně ucelený systém hodnocení základních faktorů, aktérů, příčin, souvislostí a mechanismů regionálního rozvoje. Teorie regionálního rozvoje v moderním pojetí jsou vytvářeny již desítky let a prošly několika vývojovými fázemi. Významnými proměnami prošlo i samotné pojetí regionálního rozvoje, jeho hlavních aktérů a mechanismů. V souvislosti s vývojem teorií na jedné straně a s kumulací zkušeností ve sféře regionální politiky na straně druhé docházelo i k velkým proměnám regionální politiky a doporučovaných rozvojových strategií. Tato publikace představuje pokus o zaplnění jisté mezery ve sféře regionálního výzkumu a regionální politiky v České republice, která vznikla několika desetiletími izolace od vyspělých států s tržní ekonomikou. V úvodní kapitole jsou nastíněny přístupy ke klasifikaci teorií regionálního rozvoje a k navazujícímu koncipování regionální politiky. Podrobnější vysvětlení některých problémů je řešeno formou rámečků. Na úvodní kapitolu navazuje přehled metodologických přístupů ve společenských vědách, které se při tvorbě teorií regionálního rozvoje uplatňují. Vzhledem k úzké vazbě značného počtu teorií regionálního rozvoje na ekonomické i obecné společenské teorie jsou následující kapitoly věnovány právě těmto teoriím. Další kapitoly již seznamují s vývojem teorií regionálního rozvoje, jejich kritikou i implikacemi pro koncepci regionální politiky. U každé teorie regionálního rozvoje je uvedeno období jejího vzniku, dále je charakterizováno, co představuje její jádro, v čem jsou spatřovány příčiny regionálních rozdílů, nejvýznamnější aktéři regionálního rozvoje, hlavní diferenciační či nivelizační mechanismy a implikace dané teorie pro regionální politiku. Ke každé skupině teorií je připojena tabulka shrnující přehledně hlavní prvky jednotlivých teorií. Tabelární forma nezbytně vyžaduje značnou dávku zjednodušení, umožňuje však rychlé srovnání teorií různých směrů i teorií uvnitř jednotlivých skupin navzájem. Hlavní smysl přehledu je tedy komparativní, se snahou o zobecnění a vytvoření jednotné klasifikace. Zároveň je základem pro kritické posouzení hlavních vývojových trendů teorií regionálního rozvoje. Je ovšem třeba předeslat, že vypracovaný přehled teorií není a vzhledem k jejich různým modifikacím a interpretacím ani nemůže být úplný. Snahou však bylo proporcionální podchycení všech základních a nejčastěji používaných teorií regionálního rozvoje. Zdůraznit je třeba i skutečnost, že v případě Předmluva 9

10 některých teorií se nejedná prvotně o teorie regionálního rozvoje, ale o regionální verze obecnějších teorií. Těmito obecnějšími teoriemi jsou často například teorie zabývající se problematikou rozvoje a zaostávání z celosvětového hlediska, tedy na úrovni o řád, či dokonce o několik řádů vyšší. Předmluva k druhému vydání Od doby, kdy vrcholila naše práce na prvním vydání Teorií regionálního rozvoje, došlo k řadě změn, které nás dovedly k přesvědčení, že po vyprodání původního nákladu knihy bude místo dotisku vhodné připravit druhé, přepracované a rozšířené vydání. První dekáda 21. století se totiž vyznačovala poměrně intenzivní diskuzí o proměňující se pozici Evropy v současném rychle se měnícím a intenzivně propojeném světě. Pojmy jako konkurenceschopnost, znalostní ekonomika, inovace, příliv a odliv zahraničních investic se staly takřka všudypřítomnými. Rychle se měnící globální prostředí (viz např dynamický rozvoj Číny, Indie a dalších zemí) způsobuje, že pozice a role jednotlivých aktérů regionálního rozvoje se významně mění. Běžně se hovoří o třetí roli univerzit, o měnící se roli veřejné správy, významným výzvám jsou samozřejmě vystaveny soukromé firmy. Všechny tyto změny pochopitelně stimulují zájem vědců o pochopení významu role klíčových aktérů, faktorů, mechanismů a procesů v probíhajících změnách, ale současně je stále zřetelnější poptávka ze strany veřejného sektoru i firem po konkrétních doporučeních, jak na novou a rychle se měnící situaci adekvátně reagovat. Během více než deseti let, které uplynuly od přípravy prvního vydání, se proto objevila řada nových teorií, konceptů a přístupů, které se snaží nabídnout vysvětlení probíhajících změn a současně i navrhnout možná řešení. V řadě dalších případů se pak ukázalo, že některé teorie či koncepty dříve považované více či méně za okrajové si v posledních letech získaly daleko větší pozornost a mají i větší význam z hlediska podpory regionálního rozvoje. Z hlediska terminologického je třeba na tomto místě zdůraznit, že hranice mezi teoriemi a koncepty je často velmi volná a zatímco někteří i velmi významní světoví autoři označují např. výrobní okrsky, regionální inovační systémy či klastry za teorii, jiní za koncept či analytický rámec apod. Vzhledem k výrazné dominanci angličtiny ve vědeckém světě je stále běžnější přebírání anglických pojmů i do ostatních jazyků. Autoři nicméně věnovali nemalou snahu nalezení českých ekvivalentů a snaží se je používat alespoň v případech, kde to považují za vhodné. V novém vydání jsou přepracovány kapitoly věnované oběma směrům, které v oblasti teorií regionálního rozvoje v současnosti dominují (tj. institucionální teorie regionálního rozvoje a škola nové ekonomické geografie). Jsou analyzovány následující nové nebo relativně nové teorie a koncepty: globální hodnotové řetězce a globální produkční sítě, trojitá šroubovice (triple helix), regionální inovační systémy, znalostní základny, příbuzná rozmanitost (related 10

11 variety), klastry, koncept local buzz global pipelines, odvětvová a geografická krátkozrakost aj. Mimořádně cenným zdrojem znalostí byla účast obou autorů na dvouleté práci expertního panelu DG RESEARCH nazvaného Constructing Regional Advantage, jehož cílem bylo vyvodit z nejnovějších teoretických konceptů v oblasti regionálního rozvoje implikace pro podporu konkurenceschopnosti těch regionů, které v oblasti znalostní ekonomiky relativně zaostávají. V neposlední řadě autoři hojně čerpali ze zkušeností, které získali během spolupráce s praktiky regionálního rozvoje, ať již se jedná o pracovníky zodpovědné za přípravu a realizaci regionálních inovačních strategií, pracovníky úřadů regionálních rad, odborů regionálního či strategického rozvoje, regionálních rozvojových agentur, poradenských firem nebo jiné aktéry působící ve sféře regionálního rozvoje. Všem těmto kolegům a kolegyním tímto vyjadřujeme svůj velký dík. Autoři děkují všem, kteří napomohli vzniku této práce, především recenzentům, dále pak pracovníkům katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK v Praze, zejména prof. Martinu Hamplovi, prof. Petru Pavlínkovi a dr. Josefu Novotnému, za velmi cenné připomínky k pracovním verzím textu. Autoři také děkují za finanční podporu výzkumného záměru MSM , Geografické systémy a rizikové procesy v kontextu globálních změn a evropské integrace, financovaného MŠMT ČR, v jehož rámci byla tato publikace zpracována. listopad 2010 Jiří Blažek a David Uhlíř Předmluva k druhému vydání 11

12

13 Úvod Teorií regionálního rozvoje byl vytvořen poměrně značný počet, přičemž soubor těchto teorií je koncepčně hybridní, takže i jejich samotné výchozí principy jsou často protikladné. Teorie regionálního rozvoje lze klasifikovat mnoha způsoby v závislosti na přijetí různých kritérií, tradičně však bývají děleny do dvou velkých skupin (viz např. Armstrong a Taylor 1993, Chisholm 1990 nebo Martin a Sunley 1998). Do první skupiny jsou zařazovány teorie regionální rovnováhy (tzv. konvergenční teorie), jejichž autoři se přiklánějí k názoru, že přirozenou základní tendencí regionálního rozvoje je vyrovnávání rozdílů mezi regiony. Druhou skupinu pak tvoří teorie regionální nerovnováhy (tzv. divergenční teorie), jejichž zastánci jsou přesvědčeni, že v průběhu vývoje dochází spíše k dalšímu zvětšování meziregionálních rozdílů. Základní rozdíl mezi oběma skupinami spočívá v tom, zda jejich autoři přikládají větší význam mechanismům a procesům vedoucím k nivelizaci, nebo naopak, zda za silnější považují procesy a mechanismy diferenciační (kumulativní, selektivní, koncentrační apod.). Většina zastánců obou základních teoretických směrů samozřejmě přiznává i existenci opačných procesů, tedy například zastánci teorií nerovnoměrného rozvoje počítají s působením vyrovnávacích mechanismů, Úvod 13

14 jejich působení však považují za dočasné, náhodné nebo za slabší (Blažek 1999a). Typickým příkladem je například Myrdalova, respektive Hirschmanova teorie kumulativních příčin (blíže viz kap. 3.2), kde autoři rozlišují převažující negativní, tzv. polarizační, respektive back-wash efekty působení vyspělejších regionů na méně vyspělé regiony, ale popisují i pozitivní působení (spread, respektive trickle-down efekty). Jiné teorie zase předpokládají v prvních fázích vývoje regionálního systému existenci velkých meziregionálních rozdílů, které jsou v dalším vývoji postupně zmenšovány (např. J. Friedmann 1966). Hamplova teorie hierarchie reality zase zdůrazňuje vytváření stále nových nositelů diferenciace, zatímco u vývojově nižších jevů dochází prostřednictvím difuzních procesů k postupnému poklesu meziregionálních rozdílů (Hampl 1988, 1998a). Existují také epizodické teorie regionálního rozvoje, které jsou založeny na přesvědčení o více či méně pravidelném střídání (relativní) prosperity a úpadku v jednotlivých regionech. Dělení teorií na konvergenční a divergenční je dále zproblematizováno nejednoznačnou definicí a velmi odlišným chápáním časového horizontu, ve kterém by mělo ke konvergenci či divergenci docházet. Platí přitom, že konvergenční teorie pracují v zásadě s daleko delšími časovými horizonty než teorie divergenční. Jiná dělení teorií regionálního rozvoje nabízí Markusen (1985), a to jednak na základě jejich epistemologické konstrukce, kdy teorie člení na induktivní a deduktivní (přičemž v naprosté většině teorií jsou kombinovány oba přístupy, teorie však mohou být klasifikovány podle převládajícího přístupu), jednak na teorie zdůrazňující stranu poptávky versus stranu nabídky. Toto druhé dělení teorií má značný význam především z hlediska vytváření regulačních nástrojů, včetně koncepce regionální politiky. Přestože je dělení regionálních teorií na teorie konvergenční a divergenční velmi hrubé (a níže bude nastíněna citlivější typologie), je třeba přiznat, že je do jisté míry dělením základním. Přitom názor na otázku, zda je základní tendencí regionálního rozvoje tendence k rovnováze, či naopak k nerovnováze, prošel v průběhu 20. století nemalými proměnami, a to i v návaznosti na daleko širší a obecnější diskuze o roli státu a státních intervencí v ekonomice a ve společnosti vůbec. Na názoru na tyto principiální otázky závisela i koncepce regionální politiky v jednotlivých obdobích. Schéma vývoje názorů na roli státu v ekonomice a ve společnosti a hlavní implikace pro teorie regionálního rozvoje i pro koncepci regionální politiky je uvedeno spolu s přibližným časovým vymezením v tabulce 1 (blíže k vývojovým etapám regionální politiky viz Prestwich a Taylor 1990 nebo Blažek 1993). 14

15 Tab. 1: Hlavní vývojové etapy teorií regionálního rozvoje a regionální politiky Obecný přístup neoklasický ( ) keynesiánský ( ) neomarxistický ( ) neoliberální (1975 ) institucionální (1980 ) Převažující teorie regionálního rozvoje teorie regionální rovnováhy (zejména tzv. neoklasické modely) teorie regionální nerovnováhy (např. teorie kumulativních příčin, teorie pólů růstu) teorie regionální nerovnováhy (např. teorie nerovné směny) teorie regionální rovnováhy i nerovnováhy (např. nová teorie růstu, teorie závislosti na zvolené cestě) teorie regionální nerovnováhy (např. teorie průmyslového okrsku, teorie učících se regionů) Regionální politika základní koncept dělníci za prací, používány nástroje zvyšující mobilitu pracovních sil práce za dělníky, nástroje podporující příliv investic ze soukromého i veřejného sektoru do problémových regionů (investiční dotace, relokace institucí) návrhy na opatření neomarxisté neformulovali; v některých socialistických zemích byla regionální politika velmi účinná (např. v bývalé ČSSR), ale za cenu ztráty ekonomické výkonnosti a vnější konkurenceschopnosti celého státu podpora lokální iniciativy, podpora malých a středních firem, decentralizace kompetencí, deregulační opatření spolupráce a inovace, podpora malých a středních firem, šíření inovací, networking, gradualistická proměna místních institucí založená na učení Zdroj: upraveno podle Blažek 1999a Jednou ze základních otázek, které se teorie jednotlivých směrů snaží zodpovědět, je i názor na roli státu v ekonomice. Krajní stanoviska představují neintervencionistické (zejména neoklasické, do značné míry i neoliberální směry) a intervencionistické přístupy (keynesiánství a zejména neomarxismus), přičemž většina současných teorií se oběma extrémům vyhýbá. Hledání vhodné míry státního intervencionismu souvisí mj. s řešením velmi složitého dilematu mezi principem zásluhovosti a principem solidarity. Složitost řešení vyplývá nejen ze subjektivity vnímání obou těchto principů jednotlivci, ale i z velké proměnlivosti názorů mezi různými společnostmi v čase, přičemž objektivizace řešení je prakticky vyloučená a v zásadě se vždy jedná o multidimenzionálně podmíněný kompromis mezi hlavními aktéry. S řešením tohoto základního dilematu souvisí i náhled na vztah mezi ekonomickou efektivností na jedné straně a sociální spravedlností na straně druhé. Zde je však třeba zdůraznit, že empirické údaje existenci těsného vztahu tohoto druhu nepotvrzují a naopak dokazují existenci četných případů, které jsou ve výrazném rozporu s předpokládaným inverzním vztahem mezi oběma cíli. Významným Úvod 15

16 příkladem, kdy má řešení dilematu mezi principem zásluhovosti a solidarity velký praktický význam, je architektura systému financování místní a regionální samosprávy (blíže viz např. Blažek 1996b nebo Blažek 1999c). Podobně závažným dilematem je i otázka vzniku a významu nerovností pro ekonomický a sociální vývoj. Liberální směry v zásadě tvrdí, že čím větší prostor se poskytne tržním silám, tím rychlejší bude ekonomický vývoj. Naopak pro nezbytnost alespoň částečného omezení působení tržních sil hovoří nejen široce pojímaná sociální hlediska, ale i hlediska ekonomická, zejména snaha předejít monopolizaci ekonomiky a udržet tak konkurenční prostředí. Mezi sociální hlediska patří nejen hlediska charitativní, tj. pomoc slabším a jejich ochrana, ale i zohlednění skutečnosti, že příjem jednotlivců nezávisí jen na vlastních schopnostech, ale také na existujících vnějších omezeních (např. přístupu ke vzdělání, existujících vlastnických vztazích, prostoru pro sociální i geografickou mobilitu) i na ochotě riskovat (a tím do jisté míry i na náhodě). Dále se často jedná i o společenskou nepřijatelnost ponechání působení volného trhu v některých sférách (např. ve zdravotnictví). Také rozdíly v životní úrovni obyvatel různých regionů nejsou závislé jen na schopnostech a iniciativě jejich obyvatel, ale například i na ekonomické struktuře (často v určitém historickém období výrazně ovlivněné disponibilními přírodními zdroji), jak přesvědčivě ukazují problémy právě v tradičně průmyslových oblastech. Podobný je vliv geografické polohy, ale i konkrétních vládních rozhodnutí (např. lokalizace zbrojní výroby, státních výzkumných ústavů či umístění staveb velké dopravní infrastruktury) apod. Na úrovni aktérů existuje navíc soubor významných mechanismů fungujících na principu pozitivní zpětné vazby, které jsou označovány jako vnější úspory. Ty umožňují individuálním aktérům, např. firmám, získat významné výhody, které přitom nemusejí být k dispozici jejich konkurentům či jiným aktérům (blíže viz rámeček 1). Problém vzniku nerovností a jejich význam pro vývoj společnosti je principiální otázkou (nejen v souvislosti s koncipováním regionální politiky), která však dosud nebyla uspokojivě vysvětlena, a její objasnění je jedním z významných úkolů společenských věd do budoucna. Zde se proto jen dotkneme nejzákladnějších příčin. Ty lze v zásadě rozlišit na vnitřní a vnější. Vnitřními příčinami rozdílné úspěšnosti jednotlivců je jejich odlišná dispozice, pokud jde o celý soubor individuálních schopností a dalších osobních vlastností (jako je vůle, úsilí, ambice, vize), které ovlivňují míru jejich využití, respektive realizace vlastních schopností. Vnější příčiny představují jednak společensky podmíněné rozdíly v možnostech osobní schopnosti realizovat se a dále se rozvíjet (např. díky rozdílům ve společenském postavení), jednak rozdíly dané heterogenitou vnějšího prostředí. Tato heterogenita je primárně fyzickogeografické povahy, avšak s rozvojem společnosti se zvětšoval a postupně nabýval na dominanci význam socioekonomických faktorů. S odpoutáváním od závislosti na přírodním prostředí docházelo k vytváření vývojových mechanismů, často kumulativního typu, které umožňují prohlubování rozdílů mezi 16

17 jednotlivci. Patrně nejvýznamnějším kumulativním mechanismem je akumulace majetku a možnost jeho předávání (a to i mezi generacemi) a dalšího rozmnožování investováním (Hampl 1998a). I když jsou uvedené příčiny vzniku rozdílů významné, neumožňují odpovědět na otázku, proč se za posledních 200 až 250 let (což je z hlediska historie lidstva velice krátké období) tak pronikavě zvýšily například rozdíly v životní úrovni obyvatel mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Do té doby byly totiž rozdíly v kulturním a ekonomickém vývoji mnohem menší než dnes (Kaldor 1970). Spouštěcí mechanismus tohoto vývoje nevysvětlují dostatečně ani teorie ekonomického růstu (viz níže). Zkušenosti za posledních několik staletí ukazují, že neustálé vznikání rozdílů na všech hierarchických/měřítkových úrovních je obvykle silnější než opačně působící difuzní a homogenizační procesy (viz např. již uvedenou prohlubující se propast mezi prvním a třetím světem). Je však nezbytné zdůraznit, že příčinou rozdílů mezi jednotlivci, případně dalšími aktéry, není primárně trh, respektive tržní mechanismus, protože k významným rozdílům by docházelo i bez existence trhu, což lze ilustrovat například na rozdílech v dosaženém stupni rozvoje u jednotlivých autarkických společností. Tržní mechanismus není sice prvotní příčinou existence rozdílů, představuje však soubor významných mechanismů, z nichž některé působí ve směru zvyšování rozdílů, zatímco jiné naopak ve směru jejich snižování. Příkladem tržního mechanismu, který působí na snižování rozdílů, může být například přesun kapitálu do oblastí s vyšší mírou zisku, což přispívá k vyrovnávání míry zisku. Naopak na zvyšování rozdílů mezi tržními aktéry působí například některé principy investičního bankovnictví, kdy externí zdroje (úvěr) snáze získá úspěšný subjekt, což umožní dále dynamizovat jeho rozvoj. Významným problémem tržních transakcí je pak skutečnost, že i když za předpokladu dobrovolnosti transakce, dokonalé informovanosti a racionality aktérů na tržní směně získají obě (všechny) zúčastněné strany, neexistuje mechanismus, který by zaručil rovnováhu v dělbě zisku. Příkladem tržní transakce, kdy existuje zřetelný prostor k výrazně jednostranné kumulaci zdrojů, jsou transakce, které probíhají v oligopolním, či přímo monopolním prostředí. Intenzita nivelizačních i diferenciačních mechanismů tak do značné míry záleží na regulačním rámci, na existujících institucích, které organizují ekonomickou aktivitu, jako je například úsilí státu zajistit vymahatelnost práva a vynutit dodržování principů volné hospodářské soutěže. Existence nerovností je však významným podnětem společenského vývoje, předpokladem pro formování efektivnějších forem územní dělby práce a specializaci (Hampl 1998a, b). Ačkoli je existence rozdílů žádoucí a nezbytná (viz např. Hirschman 1958), příliš velké rozdíly, ať již mezi jednotlivci nebo mezi regiony, přestávají působit stimulačně a mají i závažné sociální a politické důsledky, a proto jsou zpravidla považovány za negativní jev. Velikost nerovností mezi jednotlivci i skupinami obyvatel je vládami omezována souborem politik, včetně například daňového systému, sociálního zabezpečení apod. Úvod 17

18 Jednou z forem, kterou se vlády snaží o snížení rozdílů na regionální úrovni, je regionální politika. Tolerance k regionálním rozdílům, podobně jako k sociálním nerovnostem, je v různých společnostech velmi odlišná a navíc značně proměnlivá, takže stejně velké regionální rozdíly v závislosti na konkrétních podmínkách mohou, ale také nemusejí být považovány za problém a důvod pro intervenci. V souvislosti s koncepcí regionální politiky je nutno zdůraznit, že existují nejen významné rozdíly v citlivosti společnosti na regionální disparity v různých sférách, ale i rozdíly v možnostech společnosti disparity v různých sférách ovlivnit. Regionální politika pak představuje konkrétní projev úsilí společnosti o snížení (změnu) velikosti regionálních rozdílů. Rozdíly v socioekonomické vyspělosti regionů však nejsou jediným důvodem pro existenci regionální politiky. Regionální politiku je spíše nutno chápat jako součást souboru ekonomických a sociálních politik, pomocí níž se státy snaží dosáhnout národních cílů, jako je ekonomický růst, sociální a politická stabilita, rovnost šancí obyvatel i rozdělování příjmů způsobem, který většina obyvatel považuje za spravedlivý a který je současně ekonomicky stimulující. Základním předpokladem pro existenci regionální politiky je kromě stanovení cílů i vymezení regionů, vůči kterým bude regionální politika uplatňována. Klíčovým prvkem regionální politiky je právě regionální selektivnost, tedy zaměření podpory jen na vybrané regiony. Existují přitom dva základní typy regionální politiky (Gorzelak, Kuklinski 1992). Prvním je strategická regionální politika, která je zaměřena na dosažení vnější konkurenceschopnosti státu jako celku tím, že bude posílena konkurenceschopnost a atraktivita jádrových aglomerací daného státu (tuto politiku provádělo například Nizozemsko s cílem podpořit aglomeraci Randstad v konkurenci s Londýnem, Paříží, Bruselem a Frankfurtem). Druhým základním typem regionální politiky je politika pojišťovací, tj. regionální politika orientovaná na zmírnění ekonomických a sociálních problémů v zaostávajících či strukturálně postižených regionech a na posílení vnitřní soudržnosti státu. Podstatně častější je pojetí regionální politiky jakožto politiky pojišťovací, zatímco strategické zaměření regionální politiky je v současnosti spíše výjimečné. V případě pojišťovací regionální politiky, zaměřené na podporu hospodářsky nejslabších či nejproblémovějších regionů, je nutné zdůraznit, že pojem problémový region je velmi relativní (viz např. velmi rozdílný význam pojmu problémový nebo růstový region ve Švýcarsku ve srovnání se státy EU nebo se státy střední a východní Evropy, případně dokonce ve srovnání s rozvojovými zeměmi). Obecně také platí, že vyspělejší státy se vyznačují menšími meziregionální rozdíly, než je tomu ve státech zaostalejších (např. USA versus Čína). Proto také tradiční dilema mezi sociální spravedlností na jedné straně a ekonomickou efektivností, respektive rizikem neefektivní alokace zdrojů, na straně druhé existuje především v rozvojových zemích, a to díky podstatným meziregionálním rozdílům v mnoha sférách, zejména v kulturních 18

19 tradicích, vzdělanosti, vybavenosti infrastrukturou i v produktivitě práce (Chisholm 1990). V současnosti je hlavním trendem ve sféře regionální politiky její provazování s dalšími podpůrnými státními politikami, zejména se sociální politikou, a také regionalizace sektorových politik. Příkladem prvního typu je politika hospodářské a sociální soudržnosti EU, která vznikla v roce 1989 spojením regionální politiky se sociální politikou a s částí zemědělské politiky. Příkladem citlivějšího posuzování regionálních dopadů sektorových politik nebo jejich zaměření na snížení rozdílů mezi regiony je posuzování regionálních dopadů velkých infrastrukturních staveb nebo odlišná výše investičních pobídek podle jednotlivých typů regionů v rámci politiky na podporu přílivu zahraničních investic. Než přejdeme k nástinu a kritice jednotlivých teorií regionálního rozvoje, je účelné představit alespoň stručný metodologický přehled, který poskytuje základní orientaci v problematice vědeckých teorií. Ten představuje nezbytný předpoklad pro správné zařazení, klasifikaci i kritické zhodnocení jak ekonomických teorií, tak i teorií regionálního rozvoje. Úvod 19

20

21 /1/ Hlavní metodologické přístupy Cílem vědy a vědeckého poznání vůbec by měla být snaha objasnit charakter jevů a vysvětlit jejich příčiny. Realita, která nás obklopuje, je však často příliš složitá a nesourodá na to, abychom ji uchopili a uspokojivě popsali v rámci jedné jednoduché teorie nebo modelu. Už od antiky a s ještě větší intenzitou od dob osvícenství se věda pokouší vyrovnat s problémem, který představuje nikdy nekončící proces tvorby teorií, jejich porovnávání se skutečností, revize a formulování teorií nových. V dnešní době tak můžeme hovořit o celé škále teorií, mezi kterými jako by si vědec mohl vybírat tu, která se mu zdá nejvhodnější. Tak by se alespoň mohlo zdát podle názoru, který obhajují někteří postmoderní teoretikové a stoupenci relativistických přístupů. Existence takové plurality je některými vědci oslavována, jiní jsou z ní zmateni a další ji rovnou zavrhují. Každý, kdo se chce vědě a výzkumu odpovědně věnovat, se však musí s touto situací vypořádat, zamyslet se nad mírou obecnosti teorie, již chce používat (zda se zabývat otázkami dílčích či obecných pravidelností, nebo na hledání pravidelností zcela rezignovat), a mít alespoň základní představu o teoretických přístupech, které se uplatňovaly v minulosti. 1. Hlavní metodologické přístupy 21

22 Následující krátký historický nástin původu a osudů jednotlivých přístupů a jejich výzkumných metod se pokouší ve zhuštěné a zjednodušené podobě představit problematiku vědecké metodologie a teorie vědy. Celá tato část vychází z přesvědčení autorů, že teorie je nezbytným předpokladem pro kvalitní vědeckou práci. Teorie představuje základní formu uspořádání vědeckého poznávání, jakýsi organizační nástroj, který nám umožňuje osvětlit určitou oblast reality, vysvětlit její souvislosti s jinými oblastmi. Metodologie je pak věda, která zkoumá způsob a základní principy, jimiž se řídí tvorba teorií a výzkumných postupů, jakož i základní premisy, ze kterých tvorba teorií vychází, a je proto i nezbytným vodítkem při hodnocení teorií. Předložený nástin představuje stručný metodologický přehled hlavních přístupů ve společenských vědách v jejich obecné podobě, nastiňuje hlavní rysy jednotlivých metodologických přístupů a také popisuje jejich význam a ohlasy odděleně v ekonomické teorii a v teoriích regionálního rozvoje. Přehled začíná charakteristikou pozitivistického přístupu a pokračuje jeho kritickým zhodnocením, z něhož následně pramení dva hlavní směry vývoje teoretického myšlení ve společenských vědách, které jsou zde poněkud schematicky rozlišeny na postpozitivismus a antipozitivismus neboli relativismus. 1 Pokud budeme uvádět období, ve kterých se daný směr začal rozvíjet nebo kdy začal ustupovat, jedná se vždy pouze o údaje orientační. U počátků rozvoje daného směru se data vztahují především na jeho průkopníky a u konce se týkají období, kdy studovaný směr začal ustupovat z centra pozornosti teoretiků. Pochopitelně každý směr má své skalní stoupence, univerzity a státy, kde často přežívají směry, které jsou v jiných zemích považovány za překonané. S vědomím toho, že teoretické přístupy a metody se ve vědě nestřídají nespojitě, nýbrž že se často překrývají, doplňují a prolínají, je třeba vnímat také následující text. 1.1 Pozitivismus Podle zakladatele tohoto filozofického a metodologického směru Augusta Comta ( ) představuje pozitivismus první skutečně vědeckou metodologii, která je v zásadním rozporu s předchozími epochami poznání, jež byly založeny na mytologii, teologii a metafyzice (tj. nauce o absolutnu, které není možné poznat našimi smysly). Oproti nim klade Comtův přístup zásadní důraz na studium fakt, pozorování jevů a empirické zkušenosti. Z nich lze podle 1 Ačkoliv podle kritéria počtu vědeckých studií v oblasti regionálního rozvoje by měla být v této kapitole věnována pravděpodobně největší pozornost pozitivismu, v našem případě je zvýšená pozornost věnována přístupům postpozitivistickým a antipozitivistickým. Je to dáno snahou o zdokumentování především současného teoretického vývoje a jeho odrazu v nejnovějších teoriích regionálního rozvoje. Pro bližší seznámení s jednotlivými filozofickými a metodologickými směry odkazujeme na specializované práce (Störig 1991, Neff 1993, Anzenbacher 1995, Fajkus 1997, Popkin a Stroll 2000 pro období před antipozitivismem a Petrusek et al a Maříková et al pro veškeré teoretické směry až do současnosti). 22

23 Comtova názoru sestavit jediný opravdový obraz světa, neboť fakta a údaje o nich (data) tvoří nepochybný základ poznání. Cílem jeho metody je zevšeobecňování dat a údajů do teorie, která by zobecňovala empirická pozorování a zároveň poskytovala vysvětlení jevů. Jedná se tedy o induktivní postup využívající generalizace. Z generalizovaných poznatků by pak podle pozitivistických předpokladů mělo být možné deduktivním přístupem odvodit poznatky platné i pro případy, které dosud nebyly empiricky ověřeny. Typickým rysem pozitivistické metody je přesvědčení o kumulativnosti vědeckého poznání. Sám Comte a později ve 20. a 30. letech 20. století zastánci novopozitivismu (zejména členové tzv. vídeňského kroužku) zastávali názor, že pozorování a odvození pravidel ušetří úsilí nutné pro opakované ověřování pokusy a ve svém důsledku umožní spolehlivou predikci. Vědecké poznání založené na indukci, tj. na odvození obecného závěru ze studia prvků dané třídy, by při dlouhodobém vědeckém výzkumu umožnilo zformulovat soustavu pevných závislostí mezi jevy a dát tak pevný společný základ všem vědám bez rozdílu. Dalším výrazným rysem pozitivismu je předpoklad neutrality vědeckého poznání, tj. že poznání nezávisí na hodnotových soudech vědců, a snaha o striktní oddělení fakt od poznávajícího aktéra v procesu poznávání. Podstatný je u aplikací pozitivistické metody také důraz na kvantifikaci, matematizaci a využití statistických metod, které umožňují snazší operacionalizaci empirické skutečnosti (tj. převedení pozorovaných jevů na kvantifikovatelné jednotky). Díky kvantifikaci je možné bez větších obtíží verifikovat poznatky pomocí statistických testů a ověřit, zda při opakovaném pozorování a měření je vždy dosahováno týchž výsledků. Ve společenských vědách se pozitivistické přístupy začaly uplatňovat již od konce 19. století v ekonomii především v díle L. Wallrase a V. Pareta, v sociologii byl jejich propagátorem kromě samotného Comta také É. Durkheim. V případě studia regionálního rozvoje stál pozitivismus prakticky u jeho zrodu jakožto vědní disciplíny, která se postupně vymezila na pomezí ekonomické geografie a regionální ekonomie. První pokusy o systematické rozpracování teorií regionálního rozvoje jsou spojeny s přebíráním pozitivisticky založených neoklasických modelů tzv. teorie prostorové ekonomie (Isard 1956, 1960) a se znovuobjevením starších, ale rovněž výrazně pozitivistických teorií lokalizace (např. von Thünen 1966/1826, Weber 1928/1904, Christaller 1966/1933, Lösch 1944). Největší popularitě se v teoriích regionálního rozvoje těšil pozitivismus v době tzv. kvantitativní revoluce, ke které došlo v 50. a 60. letech ve většině společenských věd. V regionálním výzkumu byli jejími čelnými představiteli geografové v USA W. Bunge (1962), ve Velké Británii M. Chisholm (1966), R. Chorley a P. Hagget (1966) a ve svých raných pracích též D. Harvey (1969), kteří se zabývali především tvorbou idealizovaných kvantitativních modelů prostorové organizace a interakce odvozených od fyzikálních principů (např. gravitační modely), případně teorie systémů apod. Jejich 1. Hlavní metodologické přístupy 23

24 společným jmenovatelem byla snaha o nalezení pevně daných pravidelností, kterými by bylo možné vysvětlit prostorové rozložení jevů a regionální rozdíly na základě statistických analýz měřitelných veličin, především tzv. výrobních faktorů (suroviny, lidské zdroje, kapitál), jejichž zjištění i přes jejich značnou rámcovost, danou snahou o zevšeobecnění poskytla více méně dodnes platné závěry o prostorové organizaci ekonomických aktivit. V průběhu 50. až 70. let 20. století začali pozitivisté ve stále větší míře využívat složitých statistických a matematických technik, měření a testování hypotéz se snahou o co největší operacionalizaci sociálních a ekonomických jevů. Tento trend byl výrazný především v ekonomii, ale částečně i v regionálním výzkumu a v ekonomické geografii. Ovšem výsledky tohoto úsilí přispěly k objasnění rozdílů v hospodářském růstu regionů již jen málo. V současné době se tradiční pozitivistické metody práce uplatňují v regionálních teoriích spíše výjimečně. 2 V oblasti filozofie vědy bylo ke konci 60. let použití pozitivismu do určité míry zpochybněno, a to především pro jeho neúspěšné snahy o predikci, ale i pro necitlivost k faktorům, které nelze odpovídajícím způsobem kvantifikovat a modelovat (ale přesto mohou mít zásadní význam pro objasnění jevů). Na rozdíl od filozofie vědy je však ve společenských vědách situace značně odlišná. V ekonomické teorii můžeme být dodnes svědky využívání tradičních pozitivistických metod, často bez ohledu na zdůvodnění, proč byla taková metoda pro studium dané otázky zvolena. Pozitivistická metoda zde dodnes tvoří základ výzkumného aparátu a hraje rozhodující roli při formování vědeckých prací a výzkumných projektů zejména v tzv. hlavním proudu ekonomické vědy, a to bez ohledu na to, zda se závěry výzkumných prací kloní spíše k politickým závěrům liberálním či intervencionistickým. V sociologii dodnes přetrvávají rozpory mezi stoupenci tradičního, statisticky založeného pozitivistického přístupu (silný především v USA) a představiteli postpozitivistických směrů (zejména v Evropě). Naopak v kulturních studiích a u stále větší skupiny geografických prací jsou ryze pozitivistické přístupy do značné míry na ústupu, nebo jsou dokonce považovány za překonané. 3 Rovněž v regionálních teoriích začal pozitivismus po kvantitativní revoluci od 70. let 20. století rychle ustupovat. Jak již bylo řečeno, z hlediska metodologie a filozofie vědy lze za konec údobí pozitivismu označit zhruba 60. léta 20. století. V té době 2 V současnosti se jejich propagátory stali někteří neoklasičtí ekonomové, kteří se během posledního desetiletí pokoušejí vzkřísit tradice pozitivistických přístupů z 50. a 60. let 20. století v rámci tzv. nové ekonomické geografie (Krugman 1991a, 1991b, 1995 nebo Barro a Sala-i-Martin 1995). Mezi geografy se však jejich snahy nesetkaly s přílišným pochopením a jsou interpretovány spíše jako snaha o návrat k překonaným, čtyřicet let starým konceptům (viz např. Martin 1999). 3 Zde je na místě zdůraznit, že mezi jednotlivými státy existují značné rozdíly, a to, co platí ve státech, které představují světovou špičku výzkumu ve společenských vědách (USA, Velká Británie, Francie, Německo, Skandinávie), nebude zdaleka platit pro všechny státy východní Evropy nebo Asie a Afriky. 24

25 se začínají dostávat do popředí přístupy, pro které je styčným bodem kritický vztah k pozitivismu, přičemž jejich koncepce se navzájem často dosti zásadně odlišují. V zásadě je můžeme rozdělit na dva směry na postpozitivismus a antipozitivismus, často také nazývaný metodologický relativismus. První z nich se snaží o kritické přezkoumání základů pozitivismu, revizi jeho převážně induktivní metody a zmírnění závislosti na datech a empirii. K tomuto směru můžeme do jisté míry přiřadit kritický racionalismus a falzifikacionismus K. R. Poppera, ale především teorii vědeckých revolucí T. S. Kuhna, která měla za následek výrazný odklon od pozitivismu ve vědecké metodologii. Mezi postpozitivistické směry v naší klasifikaci zařazujeme také strukturalismus, kritický realismus nebo teorii strukturace, přičemž přístupy strukturalistů (a v některých případech i kritických realistů) nejsou v zásadní opozici k pozitivismu. 4 Mezi relativistické přístupy je možné zařadit hermeneutiku a interpretativní přístupy vůbec (H. G. Gadamer), dále poststrukturalismus a postmodernismus (J. Derrida, M. Foucault, J. F. Lyotard). Společným jmenovatelem relativistických přístupů je zásadní odpor k používání metod převzatých z exaktních věd ve vědách společenských. Podle jejich názoru jsou postpozitivističtí filozofové nedostatečně radikální, neschopní oprostit se od snahy o totalizující velkou teorii, přičemž cestu k nápravě vidí ve využití a emancipaci netradičních metod výzkumu (analýza jazyka, moci apod.). 1.2 Postpozitivistické směry Kritický racionalismus a falzifikace Za prvního představitele postpozitivismu můžeme patrně označit Karla Raimunda Poppera ( ), a to i přesto, že jeho dílo z pozitivistických tradic jednoznačně vychází (byl úzce spojen s tzv. vídeňským kroužkem). Ve svých pracích ovšem Popper (1959, 1966, 1972) zpochybnil základní předpoklad pozitivismu, a to, že věda se vyvíjí stálým zevšeobecňováním empirických skutečností, a naopak zastával stanovisko, že zevšeobecnění je v řadě případů až následnou fází, které musí předcházet formulace odvážných hypotéz, které vědci sestavují do teoretických konstrukcí. Teprve když tvořivá lidská psychika vyprodukuje neobvyklé a inovativní hypotézy, nastupuje fáze jejich empirického ověřování. Podstatný rozdíl oproti pozitivismu, který staví na principu 4 Strukturalismus ovšem tvoří výjimku i v tom, že jej nelze zcela považovat za reakci na ústup pozitivismu. Tento směr, jenž byl po značnou část 20. století filozofickým směrem paralelním s pozitivismem, si od 60. let 20. století získává nebývalou popularitu v mnoha oborech společenských věd, a to hlavně díky rostoucí popularitě levicového, zejména neomarxistického myšlení, typického pro tuto dobu. Spíše než o reakci na pozitivismus se v tomto případě jednalo o vrchol dlouhodobější popularity. 1. Hlavní metodologické přístupy 25

26 verifikovatelnosti jevů a závislostí mezi nimi (potvrzení pravdivosti), však vidí Popperův kritický racionalismus v aplikaci principu falzifikace. Podle něj je potřeba snažit se vytvořené hypotézy především vyvracet, zachovávat důsledně kritický přístup k hypotézám a teoriím odtud také název směru kritický racionalismus. Podle Poppera je v zásadě jedno, zda jsou teorie původu spekulativního, nebo zda jsou založené na generalizaci velkého množství pozorování. Popper tvrdí, že vztah mezi pravdivými a nepravdivými teoriemi je asymetrický, přičemž teorie pravdivá není jedním případem potvrzena je jím pouze podpořena. Naopak jeden případ, který odporuje stanovené hypotéze, může celou hypotézu zneplatnit a popřít, tj. falzifikovat. Základním postulátem falzifikacionismu tedy je, že teorie nebo hypotéza, již nebylo možné falzifikovat, má přednost před teorií či hypotézou, která falzifikována byla. Konečně hypotézy, které obstojí při zachování principu falzifikace a rigorózní snahy o jejich vyvrácení, je pak možné považovat za správné a pravdivé. U Poppera je však také podstatná skutečnost, že obdobně jako pozitivisté předpokládá objektivní danost reality a jevů, které považuje za nezávislé na pozorujícím subjektu (vědci). Od pozitivismu jej však odlišuje i důraz na zásadní nespojitost vědeckého poznání, což je v rozporu s předpokladem kumulace poznatků, jak ji předpokládají pozitivisté. Podstatné je, že stávající hypotézy a teorie nejsou brány za definitivní a úsilí o jejich falzifikaci neustává. Tím má být zajištěno stálé posouvání našeho poznání. Popperova verze vědecké metody však má své podstatné praktické problémy. Především a to platí zejména u společenských věd téměř u všech zevšeobecnění lze nalézt výjimku, která zevšeobecnění neodpovídá. Přitom je často zřejmé, že neshoda v jednom případě ještě nemusí znamenat, že celá hypotéza je neplatná a nesprávná. Popperovo trvání na neustálé falzifikaci se tak může stát kontraproduktivním, neboť při absolutním uplatnění tohoto principu se stává celá metoda značně neefektivní. Skutečností však zůstává, že Popper se oproti pozitivismu ve svém přístupu mnohem více blíží tvůrčí vědecké činnosti, jak ji známe z každodenní praxe (tj. vesměs máme nejprve nějaký nápad, jak by bylo možné určitý jev objasnit, a pak teprve přistupujeme k ověřování hypotézy). Důrazem na tuto skutečnost tak Popper vytvořil určité předpolí pro radikálnější stoupence postpozitivismu, pro něž se středem pozornosti stala role člověka v procesu vědeckého poznání. V rámci ekonomické vědy se Popperovy myšlenky byť v ne zcela radikální formě ujaly především mezi některými stoupenci tzv. rakouské školy (zejména Popperův osobní přítel F. von Hayek), kteří své hypotézy často zakládali na generalizaci a úvahách o příčinných souvislostech jevů spíše než na empirických datech. Teoretické úvahy a vývody v jejich chápání mají předcházet empirickou práci, přičemž připouštějí velkou míru subjektivity při formulaci hypotéz a budování teorií. Obdobné metodologické postupy, ač s menší mírou odporu k empirickému výzkumu a matematizaci, můžeme nalézt také u J. M. Keynese. Mezi vědci, kteří se věnovali regionální problematice, si 26