TRITON Praha / KromÏ Ìû

Transkript

1

2 TRITON Praha / KromÏ Ìû

3

4 Václav Prokopius, Petr Šulista TVOŘIVÁ SÍLA STRACHU

5

6

7 Václav Prokopius, Petr Šulista Tvořivá síla strachu Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele. Autoři: Doc. PhDr. Václav Prokopius, CSc. Mgr. Petr Šulista Recenzoval: doc. PhDr. Jiří Jankovský, PhD. Copyright Václav Prokopius, Petr Šulista, 2007 TRITON, 2007 Cover photo Staso, 2007 Cover Renata Brtnická, 2007 Vydalo Nakladatelství TRITON, Vykáňská 5, Praha 10, ISBN

8 OBSAH Část první Fenomén strachu... 9 Část druhá Poznatky a zkušenosti Žena z koncentračního tábora Svědectví z Pankráce Kapři pro wehrmacht Smrt krásných srnců Můžou tě i zabít Člověk a válka Opojení uvolněnou energií Církev a strach Strach o sebe a strach o druhé Děvče a kůň Bez strachu by to nešlo Profese a strach Vzpomínka na srpen Strach o místo, postavení, existenci Fyzik Dar strachu Pár slov závěrem

9 Všichni lidé mají strach. Všichni. Ten, kdo se nebojí, není normální, což nemá nic společného s odvahou. J. P. SARTRE

10 ČÁST PRVNÍ FENOMÉN STRACHU DOC. PHDR. VÁCLAV PROKOPIUS, CSC. Strach vzniká v situacích, které jsou pro jedince významné. Na vzniklé situace jedinec reaguje určitými změnami jednání a chování, a strachová reakce strach je součástí vztahu subjektu a objektu. Při tomto vztahu se mohou objevit zvláštní odpovědi (mnohdy veliké intenzity), které označujeme jako strach. Toto pojetí chápe strach jako jistý druh psychogenních reakcí, které vznikají během života jedince a jejichž zdrojem bývá složitý život, plný napětí, nebezpečí, rizik a mezních situací. Reakce na uvedené problémy života mohou jedinci přinášet jednak výhody, připravenost na složité konfliktní a zátěžové situace, mobilizaci duševních a fyzických sil a prostředků, adekvátnost odpovědi a řešení problému, na druhé straně odpovědi na složité a ohrožující situace mohou být nevhodné, neúčelné, kontraproduktivní, nepřiměřené a ve svém důsledku ohrožující zdraví a bezpečnost jedince. Při studiu psychogenních strachových reakcí nepochybně krystalizují dvě základní kategorie těchto reakcí. První 9

11 kategorie shrnuje reakce, jako jsou např. útlum, odevzdanost situaci až apatie, a druhou nadměrná aktivita, ne klid, hyperaktivita, panika, únik, útěk, pobíhání, neúčelné pohyby. Na intenzitu strachových reakcí má nepochybně vliv řada faktorů. Některé mají spíše charakter související s psychickým stavem osobnosti (emoční stabilita, napětí, obavy, emoční labilita), jiné souvisí s fyzickou kondicí (oslabení po nemoci, nespavost, únava, vyčerpání apod.) Psychogenní reakce se u jedinců projevují velice individuálně a někdy zcela opačně. Jsou známé případy, kdy strachová reakce vyvolává u jedince zčervenání, u jiného zblednutí, stažení a oslabení některých fyziologických a metabolických pochodů, v jiných případech můžeme pozorovat nevolnost, průjmové stavy apod. Uvedené změny patří do kategorie so matických změn. Podobně mohou být zcela odlišné i reakce v psychické oblasti. U řady lidí vyvolává strach úzkost, deprese, útlum, v extrémních situacích až ztrátu vědomí, v odlišných případech pak ne přiměře né reakce neúčelného pobíhání, křečovitých pohybů, hyperaktivity, afektu zlosti, křiku a nesmyslné agresivity. Uvedené strachové reakce mají velice významný dopad na celé sociální prostředí, kde jedinec žije, ale především silně ovlivňují zdraví a v mezních případech i celý život konkrétního člověka. Budeme-li studovat strachovou reakci, která se projeví jako odpověď na silný podnět, který je významný pro život člověka, dojdeme k závěru, že reálně celý proces začíná jistým spouštěcím mechanismem, kterým je úlek. Uvedenou reakci chápeme jako odpověď, která se prosadila v evoluci jako obranná reakce na podněty, které ohrožují jedince na životě nebo mu přinášejí fyzické 10

12 nebo psychické trauma. Při této reakci člověk mobilizuje vnitřní energii, aktivizuje nervovou soustavu a připravuje celý organismus na příslušnou odpověď, která může eliminovat ohrožující faktory. Úlek má přesné časové omezení a končí v momentu, kdy je zaznamenán vědomím. Od úleku se liší strach. Strach chápeme jako stav, který je doprovázen tísní a určitými fyziologickými změnami organismu. Někdy jsou změny při dostatečně silném podnětu i viditelné. U některých jedinců můžeme pozorovat zblednutí, vnitřní napětí přecházející do třesu, chvění (tremoru), v opačném případě mů žeme pozorovat zčervenání kůže, popř. červené skvrny na partiích krčních a obličejových. Chceme-li zdůraznit, že strach je především psychický stav, pak fyziologické změny u člověka do značné míry odrážejí psychické projevy strachu. Psychické procesy jako projev strachové reakce silně ovlivňují chování a jednání jedince. Člověk, determinován snahou o za chování své existence, neakceptuje mnohdy společensky vštěpované způsoby, nerespektuje zvyky a výchovou utvrzované postupy a sebezáchova a uži tečnost zcela determinuje jeho chování a jednání. Uvedené psychické reakce, které doprovázejí strach, nejenže neberou v úvahu společensky významné priority, ale většinou je nelze ani racionálně zdůvodnit. Zde se nabízí učinit závěr, že strach je vrozený obranný mechanismus, který je vlastní všem živým organismům včetně člověka. Při jeho studiu se nám potvrzuje, že je určen již v rovině instinktivní, jako instinkt sebezáchovy. V přírodě je skutečně možné najít mnoho dokladů, že toto stanovisko je správné. U člověka, kterého chápeme jako by tost biosociální, se nám jeví tento feno- 11

13 mén o mnoho komplikovanější a strukturovanější. Je zřejmé, že pud sebezáchovy zde má také své pevné místo. Někteří autoři, vedeni snahou ubránit se naturalistickému po hledu, nahrazují pojem pud sebezáchovy pojmem potřeby sebezáchovy. Náš přístup zdůrazňuje strukturovanost obsahu problému strachu a při zachování kontinuity strachových reakcí u živých organismů chápe strach člověka jako něco kvalitativně odlišného, co emerguje do po doby, která je vlastní právě jen člověku jako bytosti biosociální. Rozmanité strachové reakce pak mají základ v sociální podstatě určitého člověka a projevují se jako nejrůznější reakce na situace ohrožení a podněty z vnějšího prostředí. Různí lidé reagují na nebezpečné situace různě. Uvedená různost se projevuje nejen v odlišnostech reakce na stejný podnět, ale také v úrovni intenzity reakce konkrétního člověka. Zde se vytváří prostor, abychom připustili, že u člověka vzniká šance, kterou neznáme u jiných živých organismů. Člověk se v důsledku cíleného vedení, výchovy a společenské zkušenosti učí zvládat strachové situace. Stává se proti strachu relativně odolnější a určitými metodami činnosti a tréninkem v zátěžových situacích dokáže silně ovlivňovat intenzitu, délku trvání a hloubku strachové reakce. Trénink a intenzivní příprava lidí dává i reálné šance, aby lidé byli proti strachu odolnější a aby snáze a bez psychických rizik zvládali zátěžové situace. Faktory vzdělání, výchovy a zkušenosti nám umožňují, abychom strukturovali fenomén strachu. Jiné postavení mají situace, kdy je člověk tlačen do role pasivního pozorovatele bez šance situaci ovlivnit. Sem bychom mohli zařadit např. problém globálního oteplení, rozšíření populace na Zemi, zbraně hro- 12

14 madného ničení, terorismus, velmocenskou politiku, vznik světové války, ekonomický determinismus a podobně. Naopak zcela jiné postavení má strachová situace vyvolaná vírou jedince, která vyplývá z jeho duchovního přesvědčení strach před Bohem, před záhadami, mystérii atd. Významné místo v této struktuře zaujímá strach z něčeho konkrétního. V každém jednání je potencionální nebezpečí vyvolávající strach. Lidé se bojí bolesti, strádání, hladu, ostudy, hodnocení okolí, pomluv, neúspěchu, vítězství, úspěchu, smrti, budoucnosti atd. U některých je dinců se nižší intenzita strachu projevuje jako tíseň, neklid, úzkost a oba vy. Jsou známé situace, kdy velmi intenzivní strach končí v mo mentu, kdy zátěžová si tuace teprve začíná. Z vlastní praxe se studenty můžeme potvrdit, že obavy ze zkoušek končí mnohdy ve chvíli, kdy si student zvolí zkušební otázku a začne se na zkoušku připravovat. Při vlastní zkoušce často přestanou studenti strach zcela pociťovat. Nezřídka můžeme pozorovat, že strach spojený s profesí se projevuje jen na začátku a postupně, jak jedinec získává zkušenosti, mizí. Strach, který jsme chápali v konkrétní podobě jako strach konkrétního člověka, tj. strach o sebe, může být potlačen nově vzniklou situací. Jsou známé případy, kdy strach ze smrti může být menší než strach před ztrátou vlastního dítěte nebo milované bytosti. Společenská praxe potvrzuje, že ostuda, ztráta osobní prestiže, odhalení nezákonné činnosti, to vše může být příčinou toho, že člověk spáchá sebevraždu. Uvedené názory jsou dokladem, že strach má pravděpodobně hierarchické uspořádání a strach o sebe nemusí v každém případě zaujímat nejvyšší postavení v hierarchii strachu. 13

15 Strachové reakce mohou vyvolat u člověka při dlouhodobějším pů sobení psychický stav, který označujeme jako úzkost. Úzkost vzniká při silné zátěži psychiky v době působení faktorů nejistoty, nebezpečí, bezmocnosti a ohrožení v nových neznámých podmínkách. Stejně jako strachové reakce jsou vázány na kvalitativní vlastnosti osobnosti, je i úzkost silně závislá na vlastnostech osobnosti. Zdravý a silný jedinec je úzkostí posilován k vyšší aktivitě, pomocí úzkosti mobilizuje vnitřní síly a ladí svoji přípravu k řešení nové neobvyklé situace. Slabý člověk je úzkostí omezován, úzkost oslabuje jeho výkonnost, spolehlivost a víru ve vlastní sílu. V důsledku úzkosti jsou deformovány sociální vztahy a u jedince je možné pozorovat narušení sociální komunikace a vztahu k lidem, častokrát i ve vlastní rodině. Chceme-li analyzovat fenomén strachu, je nutné se krátce zmínit o psychickém stavu, který se nazývá panika. Při panice selhává sebekontrola a reakce je neadekvátní situaci, která paniku vyvolala. Panika se projevuje silnou mírou emočního napětí a neracionálním, překotným vzdálením se z místa nebezpečí. Při panice selhávají mechanismy racionálního hodnocení situace a reakce doprovází zmatek a bezradnost jednotlivce nebo skupiny lidí. V této souvislosti je potřeba podtrhnout, že paniku iniciuje nebezpečná situace, ale rozhodující pro vznik tohoto fenoménu je subjektivní stav jedince, jeho vědomosti, znalosti, připravenost a trénink. Z uvedené charakteristiky je zřejmé, že se přikláníme k názoru, že pro vznik paniky je rozhodující především kvalita a psychická stabilita lidského subjektu. Souhrn složitých strachových reakcí a silná psychická zátěž vyvolává u lidí komplexní hluboké dlouhodobé psychické pře- 14

16 tížení, které nazýváme psychický stres. Tento fenomén si však vyžaduje samostatného zpracování a tato práce se jím nezabývá. Strach z nejhoršího vyléčí často zlé. WILLIAM SHAKESPEARE Analýza takového jevu, jakým je strach, nás vede k tomu, abychom vy mezení problému viděli nejen sociálně-psychologicky, ale také s akcentem na strach jako teoretický problém. Zdá se, že fenomén strachu se vztahuje k veškerému životu. Je to atribut organizované živé hmoty a u člověka získává mimořádný vý znam. Chceme ukázat, že se nejedná jen o fenomén lidské psychiky, ale o společensko-historický jev mnohem širšího obsahu. Jistě lze i experimentálně dokázat, že strach, obavy, stres a další projevy, které různou intenzitou naplňují obsah tohoto fenoménu, jsou kódovány i u nižších živých organismů, než je člověk. Zvíře se ze strachu nechá ovládat, zastrašit, případně i vychovat. V řešení vztahu výchovy a strachu se nabízí otázka, zda výchova není determinována strachem. Pokusíme se dále ukázat, že mnoho pozitivního i ne gativního v životě jedince i celé společnosti je vysvětlitelné z pozice tohoto fenoménu. Bráníme se pojetí zjednodušujícímu, kde by strach mohl být podsouván do oblasti instinktivní (tj. biologické), i když tam má jistá úroveň strachu také své nezastupitelné místo. Přinejmenším však chceme připustit emergující úrovně strachu, který získává u člověka takové výjimečné postavení, které nelze nalézt u jiných živých systémů. V jistém smyslu bychom mohli předpokládat, že tento fenomén je do značné míry nadřa- 15

17 zen Darwinovu pojetí boje o život. Domníváme se, že boj o život vzniká v důsledku obav a strachu o přežití. Darwinův přístup má zcela určitě hodnotu evoluční. Fenomén strachu má však ústřední postavení v okamžitém jednání, rozhodování, chování, zkušenosti a akci a konečně reflektuje také vývoj, výběr a další vývojové fáze z jiného úhlu. Proto jsou dějiny života i celý historický proces vývoje člověka jistě také nepochybně dějinami a genezí strachu. Člověk v průběhu svého vývoje neustále získával nové a nové zkušenosti, poznával zákony přírody, přírodní dění, sledoval změny kolem sebe, byl svědkem četných přírodních úkazů, které v něm vzbuzovaly údiv, hrůzu, strach. Postupně vypozoroval, že k určitým úkazům nedochází náhodně, ale že nastávají pouze za jistých okolností. Mnohokrát sám na vlastní kůži poznal, co příroda umí. Získané zkušenosti umocňovaly jeho strach z následného nebezpečí a nutily ho nějakým způsobem reagovat, jednat. Strach v něm narůstal, nedopřával mu klidu, bránil mu v pokojném spánku. Být stále ve střehu ho unavovalo, vysilovalo. Toužil po pohodě, odpočinku. Toužil zbavit se strachu, zbavit se napětí. Ale jak? V mnohém mu napomohla sama příroda. Poznal, že například oheň dokáže všechno zničit a spálit, ale že na druhé straně stačí obyčejná dešťová voda, aby oheň uhasila. Vlastní zkušeností, vy koupenou nejednou tragédií, bolestí a utrpením, postupně poznal, že oheň není jen nepřítel, ale i užitečný pomocník. Ohně se přece bál nejen on, ale také veškerá zvěř, která v okolí žila. Ovládnout oheň znamenalo zajistit si vlastní bezpečí a klid. Trvalo dlouhé věky, než tohle člověk pochopil, ale byl to strach, který ho donutil, aby se bránil, byl to strach, který ho vedl k přemýšlení. 16

18 Tvrzení, že práce polidštila našeho opičího předka, považujeme za nepřesné, neboť strach jako psychický stav je proces, který vede člověka k hledání cest, jak se určité obavy a strachu zbavit. Jednou z těchto šancí je činnost, která mu zabezpečuje prostředky k životu a tím ho zbavuje alespoň jedné, i když ne zrovna bezvýznamné součásti celkového fenoménu strachu. Z odlišnosti uvedeného přístupu zcela jasně vyplývá, že strach donutil člověka pracovat a výsledky práce pomohly člověku zbavit se obav a strachu, což logicky vede k závěru, že strach měl a má prioritní postavení před prací, která je chápána jako typicky lidská cílevědomá činnost. Možná, že při částečně zjednodušujícímu pohledu na zkoumaný jev se nabízí závěr, že člověk se stal člověkem (nejvyšším vývojovým článkem) proto, že měl největší kvalitu, obsah a intenzitu strachu. Ostatním živým tvorům je podle našeho názoru vlastní také jistá úroveň strachu a obav, i když určitě ne stejné kvality a intenzity jako u člověka (viz pes, kůň atd.). Neztotožňujeme se s názory historie, která viděla v dějinách tento fenomén pouze negativně. Strach je podle ní chápán jako fenomén otroctví, agrese a teroru. Strach se jen zdánlivě projevuje pouze jako ne gativní fenomén. Připustíme-li jeho negativní důsledky, musíme vidět i všechno to, co vytváří pozitivního. Tato dialektická jednota po zitivního a negativního aspektu strachu ukazuje jeho hlubší obsah a ta ké rozhodující determinanty, které posunují fenomén strachu z po zice psychologické kategorie do pozice teoreticko-metodologické. Strach v sociálním kontextu člověka zušlechťuje, chrání ho, vytváří obranné sociální mechanismy a má jistě mnoho dalších pozitivních aspektů. Stejně tak velice přesvědčivě vyznívají argumenty, které poukazují na to, že 17

19 strach člověka ponižuje, je příčinou stagnace, opatrnictví a otroctví. Je možné v historickém vývoji společnosti odhalovat situace, že to byl právě strach, který dohnal národy do válek, nebo že strach byl příčinou zotročení národů, společenských tříd nebo sociálních skupin. Připustili jsme, že strach je kódován také u nižších živých systémů, než je náš společenský systém. U člověka se však strach stává jednou z rozhodujících determinant jeho vývoje a explicitně můžeme vyvodit závěr, že to je právě strach a jeho nebývalý nárůst, který vytvořil člověka a společenskou organizaci lidí občanskou společnost. Ze strachu se nechá ovládat zvíře i člověk, rozdíl je však především v tom, že člověk, hnán strachem, se nejen podřizuje, ale neštítí se žádného zločinu, který by v něm alespoň dočasně utlumil pocit největšího strachu a ohrožení. 18

20 ČÁST DRUHÁ POZNATKY A ZKUŠENOSTI MGR. PETR ŠULISTA Strach patří nevyhnutelně k našemu životu. Provází nás v nových a nových obměnách od narození po smrt. V dějinách lidstva se setkáváme se stále novými pokusy, jak zvládnout strach, jak jej zmenšit, překonat nebo spoutat. Usilovaly o to magie, náboženství i věda. Pocit bezpečí u Boha, oddaná láska, zkoumání přírodních zákonů nebo askeze zříkající se světa a filozofické poznatky sice strach neodstraňují, mohou ale pomáhat jej snášet a snad jej také plodně využít pro náš vývoj, pro osobní růst. Jednou z našich iluzí ale je, že věříme, že je možné žít život beze strachu; strach patří k naší existenci a je odrazem našich závislostí a vědomí vlastní smrtelnosti. Mů žeme se jen pokusit rozvinout síly působící proti němu: odvahu, důvěru, poznání, moc, naději, pokoru, víru, lásku, které nám mohou pomoci strach přijmout, vyrovnat se s ním, stále znovu nad ním vítězit. Na metody ja kéhokoli druhu, které nám slibují osvobození od strachu, bychom se měli dí vat skepticky; nedostojí skutečnosti lidského bytí a budí iluzorní očekávání. 19

21 I když strach patří nevyhnutelně k našemu životu, neznamená to, že bychom si ho byli trvale vědomi. Současně je ale vždy přítomen a může kdykoli vstoupit do vědomí, je-li uvnitř nebo vně vyvolán nějakým prožitkem. Máme pak většinou sklon se mu vyhnout, bránit mu, a vyvinuli jsme různé techniky a metody, jak ho vytěsnit, utlumit, zamaskovat a popřít. Ale tak jako nepřestává existovat smrt, když na ni nemyslíme, nepřestává existovat ani strach. Strach existuje nezávisle na kultuře a stupni vývoje národa nebo jednotlivce. Mění se jen objekty strachu, to, co právě strach vyvolává, a na druhé straně prostředky a opatření, které používáme, abychom proti němu bojovali. Dnes už nemáme strach z hromu a blesku, zatmění Slunce je pro nás zajímavým přírodním úkazem a ne úzkostným prožitkem, protože víme, že neznamená defi nitivní zmizení tohoto tělesa ani blížící se konec světa. Ale známe obavy, které dřívější kultury neznaly máme například strach z bakterií, hrozivých nemocí, dopravních nehod, ze stáří, osamělosti. Metody boje se strachem se naopak vůbec tak nezměnily. Jen na místo obětí a magických kouzel dnes nastoupily moderní, strach zastírající farmaceutické prostředky. Strach nám ale zůstal. Snad nejdůležitější novou možností zpracování strachu se dnes stala psychoterapie ve svých různých formách: ona jako první odhaluje historii vzniku strachu v individuu, zkoumá jeho souvislosti s individuálně rodinnými a sociokulturními podmínkami a umožňuje konfrontaci se strachem s cílem plodně zpracovat strach a úzkost cestou zrání. Projevuje se zde, jak život směřuje k vyváženosti: daří-li se nám ve vědě a technice dělat pokroky v dobývání světa a tím vyřadit, odstranit určité úzkosti, vystřídáme je jinými. Na skutečnosti, že 20

22 strach patří nevyhnutelně k životu, se tak nic nemění. Zdá se, že k našemu životu dnes patří jen jeden nový strach: známe stále víc obav vyvolaných naším vlastním jednáním, jež se obrací proti nám. Známe strach z ničivých sil v sobě samých pomysleme jen na nebezpečí, která může přinést zneužití atomových sil, nebo na mocenské možnosti, které jsou dány zásahy do přirozených životních procesů. Zdá se, že naše hybris, pýcha, směřuje proti nám samým jako bumerang: vůle k moci, které chybí láska a pokora, vůle k moci nad přírodou a životem v nás budí strach, že se z nás stanou manipulované bytosti postrádající smysl. Měl-li člověk dřívějších dob strach z přírodních sil, jimž byl bezmocně vydán, z ohrožujících démonů a pomstychtivých božstev, musíme mít dnes strach ze sebe samých. Je tedy iluzí myslet si, že pokrok který je vždy zároveň krokem vpřed i zpět nás zbaví našich úzkostí; některých určitě, ale bude mít za následek úzkosti nové. Prožitek strachu tedy patří k naší existenci. Jakkoli to platí obecně, každý prožívá své osobní variace strachu, strachu, který existuje tak málo jako smrt nebo láska a jiné abstrakce. Každý člověk má svou osobní individuální normu strachu, která patří k němu a k jeho povaze, jako má svou formu lásky a jako musí zemřít svou vlastní smrtí. Existuje tedy jen strach prožívaný a zrcadlený určitým člověkem, a má proto vždy osobní ráz, při všech společných rysech prožitku strachu o sobě. Tento náš osobní strach souvisí s našimi individuálními životními podmínkami, vlohami, okolím, má svou historii, která začíná s naším narozením. Zkusíme-li se na strach podívat beze strachu, získáme dojem, že má dvojí aspekt: na jedné straně v nás může vyvolávat aktivitu, na druhé nás může ochromovat. Strach je vždy signálem a varováním 21

23 před nebezpečím a současně má charakter výzvy, totiž impulsu, abychom ho překonali. Přijetí a zvládnutí strachu znamená krok vývoje, dává nám o kousek dozrát. Vyhýbání se strachu a konfrontaci s ním nás naopak nechává stagnovat, brzdí náš další vývoj, nutí nás zůstat dětmi tam, kde nepřekonáme jeho bariéru. Fritz Riemann Kde hrozí nebezpečí, tam také roste to, co chrání. FRIEDRICH HÖLDERLIN Intenzivní strach většinou působí na člověka tak, že přestane rozumně uvažovat a začne jednat podle svých zkušeností a zafixovaných stereotypů chování, které jsou ukryté v databázi mozku. Volí mezi dvěma reakcemi útokem a útěkem. Tyto reakce jsou typické a charakteristické pro případy přímého ohrožení života (napadení, živelná pohroma atd.). Jiné jsou ale situace, kdy nejde o přímé ohrožení života, ale o existenční problémy, o obhajobu práv, idejí a vědeckých poznatků. Zde člověk ze strachu reaguje naprosto jinak (samozřejmě že záleží na charakteru toho kterého člověka, na jeho zapálení pro věc, na jeho nadšení a odvaze bojovat za svou pravdu). Je jasné, že ne vždy a za všech okolností působí strach na jedince stejně. Rozhodující pro pozitivní působení strachu na člověka je jeho postavení ve společnosti, jeho životní úroveň, jeho zdravotní stav, míra závislosti na druhých a v neposlední řadě kvalita jeho volních vlastností. Podíváme-li se zpět do minulosti, vidíme, že autory většiny významných objevů, vynálezů a uměleckých děl nebyli lidé, kteří žili v pohodě, bez 22

24 každodenního strachu o svou existenci, ale právě naopak lidé, kteří o každý den svého života museli mnohdy tvrdě a nesmlouvavě bojovat. V knize Strach na Západě ve století, kterou napsal Jean Delumeau, se poprvé otevřeně a zcela nezakrytě hovoří o strachu minulých pokolení, o strachu jako naprosto běžné a typické vlastnosti každého z nás. Autorovi nejde o napsání nových dějin založených na pouhém pocitu strachu, odmítá přijmout příliš zjednodušené tvrzení G. Ferrera, že každá civilizace je výsledkem dlouhého boje proti strachu. Chce pouze dokladovat skutečnost, že strach jako takový byl po celá dlouhá léta tabu, že strach byl něčím, o čem se nehodilo veřejně mluvit, natož psát. Slovo strach je tak ostudné, že ho skrýváme. Strach, který nám svírá útroby, v sobě tajíme co nejhlouběji. G. DELPIERRE Autor připomíná a současně ilustruje ustálenou představu minulosti, podle níž jsou prostí lidé bojácní. Tento názor v období renesance dostal daleko konkrétnější podobu. Symphorien Champier, ač lékař a humanista, v roce 1510 napsal: Pán musí nacházeti uspokojení a po těšení ve věcech, jež pro jeho poddané znamenají úsilí a práci. Jeho úlohou je půdu udržovati, neboť sprostý lid pro strach, co k rytířům chová, orá a půdu obdělává. (Jean Delumeau: Strach na Západě ve století, strana 13 14; odkaz 20 na straně 242) 23

25 Plně souhlasíme s autorem, že strach je vlastní naší přirozenosti, je to hlavní obranný val, pojistka proti ohrožení, nezbytný reflex umožňující dočasně uniknout smrti (strana 19; odkaz 48 na straně 242). Beze strachu by byl žádný druh nepřežil. G. DELPIERRE Autor rozlišuje strach a úzkost: Strach je vždy předmětný a my s tímto předmětem můžeme bojovat. Úzkost takto předmětná není a my ji prožíváme jako bolestné čekání na nebezpečí, které je o to hrozivější, že není jasně stanovené je to celkový pocit nejistoty. Proto ji také snášíme hůře nežli strach (strana 26). Strachu se lidstvo nikdy nezbaví. Se strachem je třeba se naučit žít. Strach nesmí přerůst únosnou mez, nesmí se stát chorobným. Člověk by se nikdy neměl nechat strachem zcela ovládat. Zvědavost (touha po novém, neznámém) by měla být vždy silnější než strach. Na druhé straně ale zvědavost beze strachu vede ke kaskadérství, hazardérství s vlastním životem, popřípadě až k sebezáhubě. Každá rána, kterou jsme utržili, vyrazí z nás nějaký klín, který nám překážel. TOMÁŠ BAŤA Samozřejmě, že nelze zcela bez výhrad přijmout tvrzení G. Ferrera o formování jednotlivých civilizací jen a jen strachem. My tvr- 24

26 Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.