EVROPSKA INTEGRACE.qxd :44 StrÆnka 1 TRITON

Transkript

1

2 TRITON

3 Dějiny do kapsy Václav Horčička Martin Kovář Dějiny evropské integrace II

4 Václav Horčička Martin Kovář Dějiny evropské integrace II

5 Václav Horčička, Martin Kovář Dějiny evropské integrace II Tato kniha a ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele. autoři: PhDr. Václav Horčička, Ph.D. doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. recenzent: prof. PhDr. Vladimír Nálevka, CSc. Václav Horčička, Martin Kovář; 2005 Triton, 2006 Cover Eva Bystrianská, 2005 Vydalo Nakladatelství TRITON Vykáňská 5, Praha 10 ISBN

6 Obsah Úvod První kapitola Společenství v krizi (Charles de Gaulle a Evropská společenství, ) Plány evropské politické spolupráce Generál dělá potíže: krize Evropských společenství Lucemburský kompromis Druhá kapitola Společenství na rozcestí (Velká Británie, Spojené státy americké a Evropská společenství, ) Británie se vrací do Evropy: první žádost Británie se vrací do Evropy: druhá žádost Kennedyho kolo GATT a jeho dopad na euroatlantické vztahy Třetí kapitola Společenství opět v pohybu (Peripetie evropského integračního procesu na přelomu 60. a 70. let) Haagský summit Evropa po Haagu nové perspektivy Třetí žádost Devítka na obzoru Evropská společenství v předvečer rozšíření

7 Čtvrtá kapitola Na cestě k Evropské unii I (Evropská společenství v letech ) Vznik Evropské rady Britská žádost o revizi smlouvy o přistoupení Druhá vlna rozšíření vznik Dvanáctky Pokus o oživení ES a volby do Evropského parlamentu Společná zahraniční politika Evropská společenství v úzkých Evropská unie na obzoru? Pátá kapitola Na cestě k Evropské unii II (Akcelerace evropské spolupráce, ) Cesta k Jednotnému evropskému aktu Jednotný evropský akt Cesta k Evropské unii Vznik Evropského hospodářského prostoru Šestá kapitola Širší Evropu, anebo hlubší integraci? (Problémy Evropských společenství v 90. letech). 100 Maastrichtská smlouva Od Dvanáctky k Patnáctce Zavádění hospodářské a měnové unie Postup integrace v dalších oblastech a pád Santerovy Komise Příprava velkého třesku : rozšíření o státy střední a východní Evropy

8 Reformy Evropské unie: mezi Maastrichtem a Nice Sedmá kapitola Nové tisíciletí nová Evropa? Pokus o reformu EU Smlouva o Ústavě pro Evropu 133 Rozšíření z roku 2004: Pětadvacítka A co dál? Evropa na křižovatce Závěr Chronologická tabulka Doporučená literatura Autoři

9 Úvod Ve druhém svazku Dějin evropské integrace, který leží před vámi, jsme se rozhodli představit vývoj evropské spolupráce od počátku 60. let až po současnost. Toto období je ohraničeno dvěma mezníky zahájením činnosti přímého předchůdce dnešní Evropské unie, tj. Evropského hospodářského společenství, na přelomu 50. a 60. let a aktuální snahou o prosazení Smlouvy o Evropské ústavě jako nového právního dokumentu, upravujícího podobu a činnost EU. Diskuse o ústavní smlouvě a problémy s její ratifikací jen podtrhují nutnost nabídnout čtenáři příležitost blíže se seznámit s povahou evropského integračního procesu. Zvolili jsme stejnou formu jako v prvním svazku. Naším cílem bylo nastínit ve stručné podobě základní souvislosti a vývojové tendence, akcentující zejména politické dějiny západoevropského integračního procesu. Ani tentokrát jsme neměli ambici předložit zásadní vědeckou práci pro omezený počet čtenářů, ale spíše příručku, která by širokému okruhu čtenářů zpřístupnila leckdy obtížně srozumitelnou problematiku, pomohla jim zorientovat se v ní a zformulovat vlastní stanovisko. Práce tohoto typu, i přes rostoucí počet publikací zabývajících se evropskou tematikou, na českém knižním trhu chybí. Je tomu tak v situaci, kdy se česká veřejnost teprve blíže seznamuje s praktickým fungováním evropských institucí a tvoří se její postoje k nim. Proto doufáme, že druhý svazek Dějin evropské inte- 11

10 DĚJINY EVROSPKÉ INTEGRACE II grace přispěje k vyváženějšímu domácímu pohledu na celoevropské dění. Náš dík patří i tentokrát profesoru Vladimíru Nálevkovi z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, prvnímu čtenáři našeho textu. Václav Horčička a Martin Kovář 12

11 PRVNÍ KAPITOLA Společenství v krizi (CHARLES DE GAULLE A EVROPSKÁ SPOLEČENSTVÍ, ) Na počátku 60. let se zdálo, že hlavním problémem evropské integrace bude její rozdělení do Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Soupeření obou bloků bylo spíše zdánlivé: EHS mělo jednoznačnou převahu, bylo ucelenější a lépe fungující strukturou. ESVO se pouze snažilo držet krok s liberalizačními opatřeními svého konkurenta (například ve snižování celních bariér). Od roku 1962 již nebylo po alternativě v podobě ESVO ani stopy. Příčinou byla změna postoje ostrovního státu k EHS: Británie totiž, spolu s Dánskem, Norskem a Irskem (které nebylo členem ESVO), podala přihlášku do EHS. Tyto žádosti ale narazily na pochybnosti Francie. Samotné Evropské hospodářské společenství se zatím vyvíjelo dobře. Například snižování vnitřních cel a harmonizace cel vnějších postupovaly rychleji, než se předpokládalo. Komise soudila, že proces vytváření celní unie bude dokončen v roce 1967, tedy s tříletým předstihem oproti původním plánům. Pod sil- 13

12 DĚJINY EVROSPKÉ INTEGRACE II ným tlakem Francie se pokročilo také ve formulování společné zemědělské politiky. Podle Komise byl pokrok tak rychlý, že bylo možno začít se zaváděním hospodářské unie. Vzhledem k aktivnímu saldu německého zahraničního obchodu a naopak pasivnímu saldu řady členských států se zdálo, že budou na harmonizaci měnové a rozpočtové politiky EHS zainteresováni všichni jeho členové. Z politického hlediska se jevilo několik možných verzí budoucího vývoje. Komise pod vedením Waltera Hallsteina získala značný vliv a poháněla integraci rychle kupředu. V roce 1964 Hallstein označil národní suverenitu za doktrínu včerejška ; jedinou budoucností podle něj byla integrovaná Evropa, řízená EHS, zejména Komisí. O sobě samotném Hallstein prohlašoval, že je svého druhu evropským premiérem. Právě role Komise však znepokojovala francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, jenž se domníval, že získala příliš mnoho moci. De Gaulle sice projekt EHS rámcově podporoval, organizaci Evropy si však představoval jinak než na nadnárodní bázi. Postupoval spíše na úrovni mezistátních vztahů, úspěšný byl především ve smíření s Německem. Prointegrační nadšení ustupovalo i v dalších členských státech. Tato skutečnost souvisela s tím, že EHS bylo na prvním místě dílem křes anských demokratů. Poprvé se to projevilo v roce 1963, kdy musel odstoupit západoněmecký kancléř Adenauer; jeho nástupce Ludwig Erhard byl totiž spíše pro rozvoj atlantického partnerství. Italská křes anská demokracie zase uzavřela velkou koalici se socialisty a musela na ně brát 14

13 SPOLEČENSTVÍ V KRIZI ohled. Spory mezi Valony a Vlámy oslabily Belgickou křes ansko-sociální stranu. V Nizozemsku vedla sekularizace k vytlačení některých malých křes anských stran mimo hlavní proud tamní politiky. Vliv francouzských křes anských demokratů v de Gaullově éře rovněž trvale klesal. A byl to právě francouzský prezident, který zpochybňoval cíle EHS a zabránil jeho rozšíření. Evropská integrace se tak v první polovině 60. let dostala do krize. Plány evropské politické spolupráce De Gaulle neměl ve sporech uvnitř Evropského hospodářského společenství žádného trvalého spojence. Polemika se většinou vedla mezi Paříží a zbylou Pětkou. První konflikt se rozvířil již v roce 1961 jednalo se o spor o de Gaullovu ideu politické unie. Představy francouzského prezidenta o Evropě krystalizovaly již od válečných let. Generál byl spíše stoupencem konfederační či mezivládní organizace kontinentu než Monnetových idejí. V roce 1959 se pokusil tyto aspekty evropské spolupráce posílit: konkrétně navrhl pravidelná setkávání ministrů zahraničí Šestky, dále měl být vytvořen stálý sekretariát členských zemí EHS. Myšlenku podpořily Itálie a SRN, díky čemuž se v listopadu 1959 podařilo uzavřít příslušnou dohodu. Na počátku roku 1961 se de Gaulle začal více přiklánět k pořádání bilaterálních setkání přesahujících Šestku. V lednu a únoru 1961 se sešel s britským premiérem Haroldem Macmillanem a se západoněmeckým kanc- 15

14 DĚJINY EVROSPKÉ INTEGRACE II léřem Adenauerem. Současně na únor 1961 prosadil uspořádání vrcholné schůzky představitelů zemí EHS, první od roku Jednání komplikovala především neústupnost nizozemského ministra zahraničí Josepha Lunse, který se obával francouzsko-německého duumvirátu v Evropě. Z tohoto důvodu tvrdošíjně prosazoval, aby byla k navrhovaným pravidelným vrcholným schůzkám Šestky přizvána také Velká Británie. Na pařížském summitu se země EHS nakonec shodly na sestavení komise, která měla prozkoumat možnosti intenzivnější politické spolupráce. Do jejího čela byl jmenován bývalý francouzský velvyslanec v Dánsku Christian Fouchet. Na schůzce nejvyšších představitelů zemí Šestky, jež se konala v červenci 1961 v Bad Godesbergu, se Luns ocitl v izolaci, a proto musel ustoupit. Na jednání bylo dohodnuto vytvoření politické unie, kterou předpokládala Římská smlouva; dále se měly konat pravidelné schůzky hlav států nebo předsedů vlád (bez Britů). Francie však musela uznat význam euroatlantické spolupráce a vzdát se plánů na přestavbu EHS a dalších integračních struktur. Na podzim 1961 začala Fouchetova komise projednávat francouzský návrh na vytvoření unie států. V listopadu 1961 vydala zprávu, která v podstatných ohledech respektovala stanovisko Paříže. Předpokládalo se vytvoření následujících institucí: Rady premiérů nebo ministrů zahraničí, jež by se scházela každé čtyři měsíce a přijímala jednomyslná rozhodnutí, Politické komise se sídlem v Paříži, která by ale na rozdíl od komise EHS měla mezivládní povahu měli ji 16

15 SPOLEČENSTVÍ V KRIZI tvořit vyšší úředníci ministerstev zahraničí členských států. Dále měly vzniknout čtyři mezivládní výbory pro zahraniční politiku, obranu, obchod a kulturní spolupráci. Na parlamentní rovině mělo vše zastřešovat Shromáždění Společenství, složené ze zástupců národních parlamentů. Pokud by vlády členských států s návrhem Fouchetovy komise souhlasily, mělo být o jeho přijetí definitivně rozhodnuto v národních referendech (z ústavních důvodů byla proti Spolková republika Německo). Návrh Fouchetovy komise narazil v jednotlivých členských státech na řadu výhrad. Jako první se ozvali Nizozemci, které tentokrát podpořili i Belgičané. Několikanásobný belgický ministr zahraničí Paul-Henri Spaak se obával oslabení euroatlantického spojenectví, pokud by byl návrh přijat v původní podobě. Francouzská vláda, a dokonce i Monnet proto ujiš ovali Bílý dům, že Fouchetův plán je v souladu s americkým cílem vybudovat integrovanou Evropu. V Haagu i v Bruselu byli znepokojeni rovněž rozdílnými postoji Paříže a Washingtonu k Sověty vyvolané druhé berlínské krizi. Spaak souhlasil s Lunsem v tom, že není vhodné oslabovat transatlantickou vazbu a že by bylo dobré přizvat k jednáním o politické unii Velkou Británii. O argument nebyla nouze: Londýn totiž v létě 1961 změnil svůj odmítavý postoj k EHS a požádal o členství v této organizaci. Francouzská vláda sice byla ochotna uvažovat o úpravách svého původního návrhu politické unie (například o posílení úlohy Shromáždění Společenství apod.), o britské účasti ale nechtěla ani slyšet. Prezi- 17

16 DĚJINY EVROSPKÉ INTEGRACE II dent se místo toho rozhodl přitlačit pochybovače ke zdi. V lednu 1962 byl Fouchetově komisi předložen revidovaný francouzský návrh. Unie států měla nově získat pravomoci i v hospodářské oblasti; na druhé straně nebyla zmíněna spoluúčast NATO při obraně Evropy, Paříž dokonce odvolala i své starší ústupky ohledně Shromáždění a podobně. Co de Gaulle tímto krokem sledoval, není jasné, v každém případě jím ale vyvolal silnou opozici všech zbývajících partnerů, takzvané Pětky. I když generál dělal, co mohl, aby svůj záměr prosadil (v lednu 1962 se sešel s Konradem Adenauerem, v dubnu téhož roku s italským premiérem Amintorem Fanfanim), plán nakonec ztroskotal na odporu malých států, především Nizozemska a Belgie. Jednoznačně pro se ostatně nevyslovili ani představitelé Itálie a SRN. K dohodě nevedla ani pařížská schůzka ministrů zahraničí. Od jara 1962 diskuse o plánu utichla. Příčin bylo několik. Řada zemí se obávala, že by koordinace obranné a zahraniční politiky mimo EHS a NATO mohla oslabit tyto již fungující instituce. Důsledně mezivládní spolupráce mohla snížit vliv bruselské Komise i tamního byrokratického aparátu. Hlavním důvodem odmítavého postoje malých zemí ale byla obava z direktoriátu velkých států. Země Beneluxu, v čele s Nizozemskem, proto podporovaly myšlenku rozšíření EHS, o němž se tehdy intenzivně jednalo. Velká Británie mohla, spolu s dalšími uchazeči o členství, představovat ideální protiváhu francouzsko-německému integračnímu motoru. Pokud mělo být rozšíření myšleno vážně, nebylo 18

17 SPOLEČENSTVÍ V KRIZI žádoucí formy evropské spolupráce zásadním způsobem měnit. Francie se navíc svými návrhy de facto pokoušela vrátit před Římské smlouvy, které šly na cestě integrace dále, než si de Gaulle přál. Z francouzských návrhů tudíž nezbylo nic, dokonce ani to, co bylo dobré; například pravidelné summity byly obnoveny až v roce Část plánu přežila v podobě bilaterální francouzsko-německé Elysejské smlouvy (1963), která rovněž předpokládala koordinaci zahraniční, obranné, školské a kulturní politiky obou zemí. Právě z tohoto důvodu ji mnozí Evropané, hlavně socialisté, odsoudili. Byl mezi nimi i tehdejší křes anskodemokratický italský ministerský předseda Amintore Fanfani. Podle něj byla elysejská smlouva škodlivá pro společný trh, škodlivá pro pokrok evropské jednoty a škodlivá pro vnitřní rovnováhu NATO. Jako nesmírně důležité se nakonec ukázalo zejména to, že neúspěch myšlenky Evropy států zatvrdil de Gaulla v odporu vůči Británii, NATO a nadnárodním integračním uskupením. Generál dělá potíže: krize Evropských společenství Ztroskotání de Gaullovy koncepce politické spolupráce vyvolalo v zemích Evropského hospodářského společenství krizi, která se dále prohloubila v roce 1963, kdy francouzský prezident vetoval přistoupení Velké Británie k EHS. Nebylo to jen pouhé odmítnutí žádosti Londýna, které rozhořčilo ostatní země Šestky. Důležitá byla i forma a fórum, na němž tak gene- 19

18 DĚJINY EVROSPKÉ INTEGRACE II rál učinil; stalo se tak na tiskové konferenci v Paříži bez toho, že by svůj názor dopředu sdělil ostatním představitelům Šestky. Nejostřeji krok Paříže kritizovali Nizozemci, pozadu nezůstal ani předseda Komise EHS Hallstein. Neshody se stupňovaly i v oblasti obranné politiky. V roce 1966 Francie vystoupila z vojenských struktur NATO a sídlo organizace se muselo přesunout do Bruselu. Krize EHS dále zesílila v roce 1965, kdy se diskutovalo hlavně o společné zemědělské politice. Spory vedly až k francouzskému bojkotu Rady ministrů EHS, která tak nemohla přijmout žádná rozhodnutí. Je ironií dějin, že zatímco Británie požádala na počátku 60. let o přijetí do EHS, čímž v zásadě akceptovala jeho nadnárodní charakter, de Gaulle nabral přesně opačný kurs k Evropě států, velmi blízký původnímu britskému názoru. Svým postupem v krizi roku 1965 se Paříž snažila zbývající členy Šestky donutit, aby přijala její zahraničněpolitickou koncepci, jejíž podstatou bylo rozšířit jen mezivládně kooperující Evropu od Atlantiku až po Ural. Z pozice Francie se tento postup jevil jako nutný, mimo jiné i proto, že nová Erhardova vláda v SRN nebyla ochotna spolupracovat v rámci Elysejské smlouvy tak, jak si Paříž představovala. Erhard neměl pro de Gaulla takovou slabost jako Adenauer, za klíčového partnera Spolkové republiky považoval Spojené státy. Současně ve francouzském postoji rezonoval kritický postoj k Hallsteinově Komisi; krize se týkala také pravomocí Rady ministrů a Komise, která se na počátku roku 1965 pokusila upevnit nadnárodní charakter EHS. 20

19 SPOLEČENSTVÍ V KRIZI V průběhu roku 1963 se nicméně, i přes velmi nepříznivý dopad francouzského veta žádosti Velké Británie o přijetí do EHS, podařilo dosáhnout určitého pokroku v institucionálním rozvoji integrace. Diskutovalo se především o užším spojení dosavadních integračních uskupení, konkrétně Vysokého úřadu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a komisí EHS a Euratomu, v jakousi superkomisi, která by se mohla stát zárodkem evropské vlády. Stanovisko národních vlád se lišilo v názoru na opatření, jež měla sloučení exekutiv doprovázet. Zatímco Nizozemci prosazovali zvýšení rozpočtových pravomocí Evropského parlamentu, Francouzi si naopak takové posílení nadnárodního charakteru integrace nepřáli. Byli však ochotni ustoupit, sloučení exekutiv by totiž současně znamenalo oslabení příliš nadnárodního charakteru Vysokého úřadu ESUO. Smlouva o sloučení exekutiv byla podepsána 8. dubna 1965 v Bruselu. Na jejím základě vznikla Evropská společenství, disponující mimo jiné společnou komisí, radou ministrů, parlamentním shromážděním a soudním dvorem. Původní integrační uskupení sice nezanikla, měla však řadu společných institucí (i když například rozdílné financování). Čtrnáct členů sloučené komise bylo jmenováno národními vládami, a to po třech Itálií, Francií a Německem, po dvou Belgií a Nizozemskem, jednoho zástupce mělo mít v komisi i malé Lucembursko. Po tříletém přechodném období se měl počet členů komise opět snížit na původních devět. Značný vliv získal Výbor stálých představitelů členských zemí (COREPER), který připravoval jednání Rady 21

20 DĚJINY EVROSPKÉ INTEGRACE II ministrů a napříště se stal oficiálně uznávanou institucí. I přes dohodu o sloučení exekutiv ale zůstala otevřena řada klíčových otázek. Dohoda o jejich řešení se hledala velmi obtížně, náročný proces formulování společného zájmu Šestky způsobil v polovině 60. let vážné otřesy. Vlastní příčinou krize z roku 1965 byl spor o tři témata. Evropský parlament, podporovaný Nizozemskem, pro sebe požadoval více pravomocí chtěl se podílet na jmenování Komise a dohlížet na rozpočet; kromě toho navrhoval zavedení přímé volby svých poslanců. V rozporu s de Gaullovou představou Evropy se jednoznačně vyslovoval pro zřízení Spojených států evropských. Komise požadovala, aby EHS mělo, stejně jako ESUO, vlastní zdroj příjmů, ze kterého by financovalo své aktivity, a nebylo tudíž jako dosud odkázáno na příspěvky z národních rozpočtů. Komise navrhovala odvádění části vybraných celních poplatků z dovozů ze třetích zemí. Návrhy Komise a Parlamentu byly vlastně propojeny; předseda Hallstein totiž tvrdil, že Parlament, vybavený většími kompetencemi, bude efektivní demokratickou kontrolou Komise (a tedy i rozpočtu). Pokud by tyto návrhy byly přijaty, nesporně by se prohloubil nadnárodní charakter EHS. De Gaulle se ovšem domníval, že EHS má i ve stávající podobě až příliš mnoho moci, a proto s jeho rozšířením zásadně nesouhlasil. Třetím kontroverzním a velice citlivým tématem byla společná zemědělská politika. Vyjednávání o ní začalo již roku 1950, kdy byla předložena první a ne- 22

21 SPOLEČENSTVÍ V KRIZI úspěšná verze řešení této otázky Radě Evropy. Hlavním propagátorem myšlenky společné zemědělské politiky zemí Šestky byla jako velmoc v tomto odvětví Francie. Pařížská vláda prosazovala především zavedení jednotných cen obilovin. Je zajímavé, že například vyspělé nizozemské zemědělské podniky přistupovaly k soustavě podpor kriticky a spíše se přikláněly k udržení volného obchodu. Ve Spolkové republice se zase nelíbilo zacílení podpor produkce na velké zemědělské podniky, což nebylo příznivé pro v Německu dosti rozšířenou malovýrobu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zemědělství bylo v první polovině 60. let stále považováno za klíčový hospodářský sektor. Proto není divu, že si němečtí vládnoucí křes anští demokraté nechtěli znepřátelit své zemědělce, a tudíž francouzským představám oponovali. V lednu 1962 sice Němci zavedení cenové regulace a podpor pro producenty obilovin, vepřového masa, drůbeže apod. odsouhlasili, jednání však zdaleka nebyla u konce. Francie na zavedení jednotné zemědělské politiky trvala a de Gaulle na podzim 1964 vyhrožoval, že pokud nebude zaveden jednotný trh se zemědělskými produkty, přestane se jeho země podílet na aktivitách EHS. Otevřena zůstávala také otázka financování společné zemědělské politiky. V červnu 1965 měl přestat platit systém dosavadních národních příspěvků, který Francii velmi zatěžoval. Někteří eurooptimisté v Komisi i mimo ni proto doufali, že mají v rukou prostředek, kterým de Gaulla přimějí k ústupkům v politických záležitostech. Střední cestu mezi dosti protichůdnými stanovisky 23

22 DĚJINY EVROSPKÉ INTEGRACE II měla najít Komise. Její část v čele s Hallsteinem se poněkud neš astně rozhodla spojit všechna tři témata do jednoho balíku, přičemž ignorovala protesty obou francouzských komisařů. Kromě toho, že měl určitou logiku, vyplýval tento postup i z tradice. Komisi se tímto způsobem již v minulosti podařilo prosadit různá sporná opatření. Spojení tří výše uvedených témat bylo pro Francii vzkazem, že pokud si přeje dohodu o společné zemědělské politice, musí souhlasit s prohloubením nadnárodního charakteru EHS. To ale v Paříži odmítli a namísto toho se rozhodli do značné míry překvapivě prosazovat financování zemědělské politiky z národních zdrojů až do roku 1970, kdy měl být podle Římské smlouvy vytvořen společný trh. Francouzský protinávrh se však setkal s nesouhlasem Itálie a částečně také Spolkové republiky Německo. Italové byli nakloněni posílení pravomocí společných institucí, oponovali ale pro sebe nevýhodným návrhům na změnu financování společné zemědělské politiky. Bonn byl v zásadě pro, vítal hlavně urychlené zrušení vnitřních průmyslových cel, proti kterému se tradičně stavěla Francie a jež bylo zakomponováno v návrhu Komise. I němečtí politikové však považovali Hallsteinem prosazovaný návrh za zbytečně dalekosáhlý a špatně načasovaný. V červnu 1965 Francie ve snaze prosadit svou představu financování dále zvýšila tlak na ostatních pět zemí. De Gaulle nebyl připraven na kompromis, nechtěl se vzdát práva rozhodovat o francouzském příspěvku EHS. Protože zbývající členové Šestky v tom případě odmítali souhlasit s dohodou o společné 24

23 SPOLEČENSTVÍ V KRIZI zemědělské politice, přerušil předsedající, francouzský ministr zahraničí Couve de Murville, jednání Rady a opustil Brusel. Francouzi se poté uchýlili k politice prázdné židle ; francouzským úředníkům bylo zakázáno účastnit se jednání odborných grémií. Hallstein a s ním spojená většina Komise se, jak vidno, při předkládání balíku zmýlili v několika ohledech. Předně s jejími návrhy nevyjádřily jednoznačný souhlas ani všechny státy Šestky. Nizozemci se nechtěli vzdát vysokých průmyslových cel, Italové zase odmítali převzít náklady spojené se zemědělskou politikou. Spokojeni nebyli ani Němci. Francouzi byli ochotni ustoupit v otázce financování zemědělské politiky ze společných zdrojů, vytvářených z vybraných dovozních daní, a až do roku 1970 ji dotovat příspěvky z národních rozpočtů, odmítali však posílení role komunitárních institucí. Komise přesto tvrdošíjně trvala na svém návrhu. V září 1965 de Gaulle Komisi obvinil z toho, že si protiprávně přisvojuje pravomoci ve snaze omezit moc národních vlád. Francouzi oznámili, že usednou za jednací stůl v Radě ministrů pouze za předpokladu, že se Komise vzdá svého balíku. Kritizovali také faktickou neodvolatelnost členů Komise. Francouzský ministr zahraničí Couve de Murville pak v říjnu 1965 požadoval úplnou prověrku společných institucí a v konečném důsledku revizi Římské smlouvy. Paříž vystoupila s kritikou v pravý čas. Nejenomže na stole ležel Komisí nově předložený kompromisní balíček, podle Římské smlouvy se navíc mělo od ledna 1966 v Radě přejít k většinovému hlasování. 25

24 DĚJINY EVROSPKÉ INTEGRACE II Pokud Francie neměla podlehnout (a většiny v Radě by těžko dosahovala), musela se uchýlit k blokádě institucí EHS. De Gaulle chtěl, aby Komise přestala být potenciální evropskou vládou, většinové hlasování se nemělo vztahovat na případy, které by jakákoli národní vláda označila za předmět svých životních zájmů. De facto se tak opět otevřela debata, jaký typ evropského společenství má být vytvořen. Zbývající členové Šestky francouzský tlak zpočátku odmítali, a krize proto trvala sedm měsíců. Paříž vysílala jen nevýznamné zástupce na jednání o rutinních záležitostech, důležitá zasedání bojkotovala. Posléze však obě strany nahlédly nutnost kompromisu, protože nechtěly ohrozit spolupráci jako takovou. Lucemburský kompromis Krize z roku 1965 byla součástí procesu, který začal již v roce 1961, kdy ztroskotal Fouchetův plán. Francouzi poci ovali v první polovině 60. let stále větší ohrožení, vyplývající jak z posilujícího se nadnárodního charakteru EHS, tak ze snahy Británie vklínit se do společenství. V Paříži ovšem nechtěli riskovat oslabení svého vlivu a posílení postavení Londýna, za kterým navíc stáli Američané. Francouzi se nehodlali vzdát ani rozhodného prosazování svých ekonomických zájmů, tj. především společné zemědělské politiky. Důsledky sporů, které vyvolali, byly značné. Vůdcovství Francie začalo být zpochybňováno, ačkoli její vliv byl stále silný. Důvod byl zřejmý: jediný možný 26

25 SPOLEČENSTVÍ V KRIZI konkurent, Spolková republika Německo, si vzhledem ke své válečné minulosti kladl v této věci dobrovolnou rezervu. Právě proto mohla Francie nakonec v jednáních se zbývajícími členy Šestky dosáhnout celkem výhodného kompromisu. K dohodě se postupně začal přiklánět i dosud neoblomný francouzský prezident. Na sklonku roku 1965 proběhly ve Francii prezidentské volby, v nichž generál uspěl až ve druhém kole. Relativní úspěch kandidáta levicové opozice Françoise Mitterranda naznačoval, že Francouzi nejsou spokojeni s de Gaullovým příliš autokratickým kursem. Rolníci se například obávali, že by generálův tvrdý postoj mohl zničit společnou zemědělskou politiku EHS. Prezident varování voličů pochopil a souhlasil s konáním mimořádné schůzky Rady ministrů EHS. Vymínil si však, že neproběhne v sídle Komise, tj. v Bruselu, ale na neutrální půdě. V lednu 1966 došlo v Lucemburku k uzavření dohody, na jejímž základě byla zachována zásada jednomyslnosti při hlasováních v Radě. Komise dala na vědomí, že omezí míru svojí aktivity. Klíčová věta kompromisu zněla: Tam, kde by na návrh Komise mohlo být rozhodnuto většinou hlasů a kde budou v sázce velmi důležité zájmy jednoho či více členů, budou členové usilovat o to, aby bylo v dohledné době dosaženo rozhodnutí přijatého všemi členy Rady, při respektování jejich vzájemných zájmů a zájmů Společenství. Pokud jde o Komisi, její role byla nesporně omezena. Napříště musela vlády členských zemí informo- 27

26 DĚJINY EVROSPKÉ INTEGRACE II vat o všech fázích své činnosti, měla také více konzultovat své jednání a rozhodnutí s Radou; jednoduše řečeno, neměla se chovat jako vláda. Komise měla být, stejně jako další instituce a politické programy EHS, i nadále financována z příspěvků členských států. Kompromis byl dočasným řešením sporu mezi zastánci nadnárodního a mezivládního principu spolupráce. Obětí krize se stal předseda Komise Hallstein, který v květnu 1967 oznámil odchod z funkce. Kompromis uvolnil prostor pro obnovení jednání o financování společné zemědělské politiky. Dohody bylo dosaženo již v květnu a červenci Po dvou vyjednávacích maratónech bylo rozhodnuto zavést k 1. dubnu 1968 společné ceny hovězího masa a mléčných výrobků; byly přijaty rovněž zásady organizace trhu s cukrem a olivovým olejem. Francie na oplátku souhlasila se zrušením vnitřních cel na průmyslové výrobky (k 1. červenci 1968), které prosazovali Němci. S osmnáctiměsíčním předstihem měla být zřízena celní unie. Která země na kompromisu vydělala více, je sporné. Na první pohled šlo o vítězství odpůrců francouzské politiky. Římská smlouva zůstala v platnosti, Francie se vrátila do Rady ministrů a v poměrně krátké době se podařilo dosáhnout dohody o financování společné zemědělské politiky a o zřízení celní unie. Nový šéf Komise Jean Rey ale musel postupovat mnohem opatrněji než Hallstein a jednání Rady ministrů byla spíše fórem mezivládní spolupráce než projevy integračního orgánu. Rada sice mohla i po roce 1966 o některých otázkách rozhodovat kvalifi- 28

27 SPOLEČENSTVÍ V KRIZI kovanou většinou, šlo však o politicky nedůležitá témata. Protože nebylo jasně stanoveno, co jsou to důležité otázky národního zájmu, interpretovaly vlády tuto část lucemburského kompromisu dosti volně. Jednomyslné hlasování požadovaly většinou tehdy, když byla projednávaná otázka předmětem úvah a kontroverzí na domácí politické scéně. Vývoj se tak dále ubíral spíše cestou mezivládní unie nezávislých států. I přesto v průběhu 60. let vliv Evropského hospodářského společenství na mezinárodní úrovni rostl. Šestka zintenzivnila spolupráci s bývalými koloniemi, především francouzskými. Roku 1963 byla v kamerunském Yaoundé uzavřena konvence, která osmnácti africkým zemím usnadňovala vstup na trh EHS; omezení platila pro nejdůležitější sektor zemědělství, kde byla Šestka svázána vlastními zájmy, projevujícími se ve společné zemědělské politice. V roce 1969 byla v Yaoundé uzavřena druhá konvence, která více zdůraznila rozvojovou pomoc a snížila cla na tropické produkty. O vytváření nadnárodní struktury svědčila i skutečnost, že do roku 1969 poslalo ke Komisi své velvyslance již 76 států; Rada ministrů však Komisi bránila učinit totéž. Nedostatkem bylo i to, že například v OSN Šestka často vystupovala rozděleně. V zásadě stále platilo, že zahraniční politika je výsadním polem působnosti národních států. Na vnitřním poli byla v 60. letech integrace bolestným procesem. Tak například již v roce 1962 Komise navrhla, aby všechny státy zavedly daň z přidané 29

28 DĚJINY EVROSPKÉ INTEGRACE II hodnoty (DPH), Rada ministrů však návrh schválila až v roce Praktická realizace byla ještě pomalejší (Francie daň zavedla v roce 1967, Spolková republika Německo roku 1968, Nizozemsko v roce 1969, Lucembursko 1970, Belgie 1971 a Itálie 1973). Byla sice s předstihem zavedena celní unie na průmyslové produkty, zároveň ale byla zachována řada netarifních bariér. V roce 1968 byl umožněn volný pohyb pracovní síly, u kapitálu se to stále protahovalo. Nejvýznamnějším výsledkem integrační aktivity 60. let zůstala společná zemědělská politika. 30

29 DRUHÁ KAPITOLA Společenství na rozcestí (VELKÁ BRITÁNIE, SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ A EVROPSKÁ SPOLEČENSTVÍ, ) Na konci 50. let se vytvořilo jádro dnešních evropských integračních struktur. Mezi jeho šest zakládajících členů patřily dodnes klíčové země Francie a Spolková republika Německo. I přes pozdější váhání a četné kolize bylo od počátku zřejmé, že se integrace nemůže zastavit na německo-dánské hranici a že kanál La Manche nebude součástí příkopu vyhloubeného kolem prosperující západní Evropy ovládané Francií. Počítalo se především s rozšířením evropských struktur o Británii. Jinak se ale Šestka zpočátku držela v zahraniční politice stranou, a to i přesto, že jí Římská smlouva umožňovala uzavírat smlouvy se třetími zeměmi. I když tedy Šestka nevystupovala navenek příliš aktivně, byla konfrontována se žádostmi třetích zemí o členství, případně o asociaci. První takový pokus učinil v říjnu 1958 Izrael. V červnu 1959 požádalo o status přidruženého člena Řecko (které po zvýšení úrovně své ekonomiky vyjádřilo výhledově zájem o plné členství). V Bruselu žádosti Athén rychle vyhověli. V červenci 1961 byla uzavřena smlouva 31

30 DĚJINY EVROSPKÉ INTEGRACE II o přidružení, zavádějící přechodná období umožňující přizpůsobení řeckého hospodářství. Po dvaadvaceti letech bylo Řekům přislíbeno plné členství. Delikátní záležitostí byla žádost Turecka, které se snažilo nezůstat pozadu za Řeckem. Ankara oficiálně požádala o status přidruženého člena v květnu 1960, v letech 1961 a 1962 žádost potvrdily i nové turecké vlády. Jednání ale zdržovala nestabilita turecké politické scény a pochybnosti o demokratickém charakteru země. Smlouva byla uzavřena až v září 1963, taktéž s dvaadvacetiletou čekací periodou, odpočítávanou od prosince Mnohem dříve, než mohla skutečně vyvstat otázka členství okrajových zemí, se muselo začít vážně diskutovat o poměru k zemím ESVO. Příčinou byla změna dosud odmítavého britského postoje k EHS. Británie se vrací do Evropy: první žádost V červenci 1961 se konzervativní Macmillanova vláda odhodlala k zásadní změně zahraniční politiky a oznámila, že podá žádost o členství v Evropském hospodářském společenství. Překvapivé bylo, že k této změně došlo pouhé dva roky poté, co začal fungovat konkurenční britský projekt EHS Evropské sdružení volného obchodu. Ke změně britské politiky přispělo několik faktorů. Hlavním z nich byla rychle se ukazující skutečnost, že ESVO svým významem nepředstavuje pro EHS prakticky žádnou konkurenci. Svědčilo o tom i to, že ně- 32

31 SPOLEČENSTVÍ NA ROZCESTÍ které země ESVO, včetně samotné Velké Británie, více obchodovaly se státy EHS než mezi sebou. S tím, jak EHS směřovalo k celní unii, si v Londýně uvědomovali, že by si měli zajistit přístup na tento trh. Kdyby ostrovní stát zůstal vně zvyšující se celní bariéry kolem EHS, narostly by ztráty do takové výše, že by je nebylo možné kompenzovat prostřednictvím ESVO. Nevýhodou ESVO byla jeho geografická roztříštěnost, přičemž snad lze hovořit o jakémsi jádru organizace v severní Evropě. Zde se spolupráce dokonce rozšiřovala: v roce 1961 nejvyšší představitelé Sovětského svazu dovolili Finsku stát se přidruženým členem ESVO. Ani na severu Evropy ale nevládla jednota, pokud šlo o vztahy k EHS. Zatímco většina Skandinávců počítala s určitou omezenou spoluprací, Dánsko bylo jednoznačným stoupencem připojení. Kodaň však v samostatné akci brzdil význam britského trhu pro dánské zemědělské produkty. Budoucnost ESVO logicky závisela na postoji Velké Británie. Ta této organizaci přikládala stále menší význam; v roce 1964 dokonce zavedla 15% celní přirážku na dovozy z ostatních členských zemí. Státy ESVO se tak na britském trhu těšily v rámci některých komodit menším výhodám než Spojené státy americké. Druhým faktorem, který přiměl Británii požádat o členství v EHS, byl klesající význam Londýna v mezinárodních vztazích, zvláště pokud šlo o vliv na politiku USA a zemí Commonwealthu. V jeho rámci se začalo ukazovat, že osamostatněné kolonie nebudou s metropolí v tak výlučných hospodářských vztazích jako doposud. Státy Commonwealthu sledovaly vlast- 33

32 Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.