Výšinné lokality Na Hrádku u Lhánic a Skřipina u Mohelna na jihozápadní Moravě

Transkript

1 Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Ústav archeologie a muzeologie Obor archeologie Výšinné lokality Na Hrádku u Lhánic a Skřipina u Mohelna na jihozápadní Moravě Bakalářská diplomová práce Václav Pavelek Vedoucí práce: doc. PhDr. Eliška Kazdová, CSc. Konzultant : Mgr. Milan Vokáč Brno

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, a že veškeré použité informační zdroje jsem uvedl v následujícím seznamu literatury. V Brně dne

3 PODĚKOVÁNÍ Rád bych zde poděkoval lidem, bez jejichž pomoci by tato práce nevznikla. Především děkuji svým rodičům, kteří za mnou po celou dobu studia stáli a podporovali mne. Dále děkuji Mgr. Milanu Vokáčovi za rady, pomoc při určování a kreslení keramiky, konzultace, připomínky a poskytnutí části materiálu. Mgr. Milanu Vokáčovi a Ing. Pavlu Škrdlovi, Ph.D. za pomoc při určování tvaru a suroviny u štípané a broušené industrie. Mgr. Martinu Kučovi za rady při kreslení štípané industrie. PhDr. Milanu Salašovi, CSc., děkuji za zpřístupnění části sbírek v depozitáři moravského zemského muzea v Rebešovicích. Panu Janu Petříkovi za pomoc při řešení otázky přírodního prostředí. Panu Davidu Válkovi za rady při tvoření designu příloh. Obzvláště děkuji doc. PhDr. Elišce Kazdové, CSc., za konzultace, cenné rady a trpělivost při vedení mé práce. 2

4 Obsah 1. Úvod 4 2. Přírodní prostředí Výšinné lokality na Třebíčsku Čučice Hartvíkovice Jamolice Kramolín Oslavany Oslavany Senorady Terénní prospekce povrchové sběry Na Hrádku u Lhánic Dějiny výzkumu na lokalitě Analýza keramiky Štípaná industrie Broušená industrie Ostatní kamenná industrie Skřipina u Mohelna Dějiny výzkumu na lokalitě Analýza keramiky Štípaná industrie Broušená industrie Závěr Na Hrádku u Lhánic Skřipina u Mohelna 36 Použitá literatura Použité nálezové zprávy 41 Přílohy 42 3

5 1. Úvod V předložené bakalářské práci jsem si ke zpracování vybral neolitický a eneolitický materiál výšinných lokalit Na Hrádku u Lhánic a Skřipina u Mohelna. Obě lokality, vzdálené od sebe několik kilometrů, byly donedávna součástí bývalého okresu Třebíč. Zatímco hradiště Na Hrádku u Lhánic je lokalita monokulturní, byla nalezena keramika jevišovické kultury z mladšího eneolitu, Skřipina u Mohelna je polykulturní výšinné sídliště osídlené lidem neolitické kultury s moravskou malovanou keramikou, dále kulturou s keramikou nálevkovitých pohárů, kultury s kanelovanou keramikou a částečně jevišovickou kulturou z období eneolitu, případně kulturami z mladších období lidských dějin. Převážná většina keramického materiálu, štípané a broušené kamenné industrie, stejně jako ostatní kamenné industrie, byla objevena povrchovými sběry, které se na obou lokalitách prováděly již od konce devatenáctého století. Část archeologického materiálu byla získána drobnými sondážemi. Zpracované fragmenty jsou uloženy ve sbírkách muzea v Třebíči, případně v depozitáři v Rebešovicích. Obr. 1. Mapa bývalého třebíčského okresu, 1- Skřipina u Mohelna, 2- Na Hrádku u Lhánic. 4

6 2. Přírodní prostředí Přestože těžištěm této práce je zpracování archeologického materiálu objeveného technikou povrchových sběru a terénních výzkumem, neoddiskutovatelná úloha přírodního prostředí, které je ve vzájemné interakci s člověkem (tvůrcem artefaktů), si žádá alespoň naznačení základního rámce paleoenvironmentu na obou lokalitách. Naznačování to nebude a dnes ani nemůže být přesné, protože ze sledované oblasti postrádáme téměř jakákoliv paleoenvironmentální data a současné prostředí prošlo od neolitu a eneolitu dlouhým vývojem jeho současný stav tedy nemůžeme vztahovat na minulost (RULF 1982, 35). Některé konstanty však v holocenním měřítku zůstávají: horninové podloží, podstatná část reliéfu, říční síť. Území bývalého třebíčského okresu je podle geografického členění tvořeno Českomoravskou vrchovinou. V severozápadní části se nachází Křižanovská vrchovina s průměrnou nadmořskou výškou cca 580 metrů, na které bylo dosud objeveno velmi řídké pravěké osídlení. Zcela jiná situace je na jihozápadě, kde se rozkládá Jevišovická pahorkatina o průměrné nadmořské výšce cca 414 metrů (CZUDEK a kol. 1971, 12; DEMEK 1980, 12). Skřipina u Mohelna leží na amfibolitu v oblasti Moldanubika, zatímco Na Hrádku u Lhánic se nachází na dvojslídných ortorulách ve svorové zóně mezi Moravikem a Moldanubikem. Horniny tvoří skalní podloží obou lokalit a vystupují zde v několika skalních výchozech. Je pravděpodobné, že při vývoji reliéfu zde hrála důležitou úlohu vyšší tvrdost těchto hornin, která zvětrávala pomaleji, než okolní horniny a vytvořila tak konvexní geomorfologické útvary ostrožny, které byly v pravěku využity pro stavbu hradisek. (DEMEK 1965, 1987). Důvodem pro jejich výstavbu byla hlavně strategická poloha v blízkosti vodních toků, přičemž hradisko většinou kopírovalo příhodný terénní reliéf (ČIŽMÁŘ 2004, 41-42). Základy říční sítě oblasti pravděpodobně zůstávaly během holocénu bez větších modifikací - nejspíše docházelo jen k posunům koryt v obdobích zvýšené eroze a sedimentace a intenzita vodoteče se musela měnit se změnami vodního režimu krajiny. Všechny důležité vodní toky, jako jsou Jevišovka, Jihlava, Oslava, Rokytná a Rouchovanka, které protékají jevišovickou pahorkatinou tečou od severu směrem k jihovýchodu. Můžeme proto uvažovat o jejich využívání jako zdrojů vody a základního komunikačního směru (VLČEK 1984). Jak bylo výše uvedeno, prvky přírodního prostředí, které se chovaly poslední dobou dynamicky, nelze na základě dnešních znalostí postihnout. Můžeme jen konfrontovat kusé 5

7 paleoekologické informace globálnějšího charakteru se současným stavem. Jedním z klíčových prvků je klima, které je ve vzájemné interakci s biotou, kam patří i člověk. Obě lokality jsou v dnes mírně teplé klimatické oblasti č. 11, která se vyznačuje dlouhým teplým a suchým létem a krátkou mírnou zimou s minimem sněhové pokrývky. Nejvyšší průměrné roční teploty se pohybují kolem 8 C (Rouchovany). Díky těmto podmínkám zde začíná velké vegetační období již koncem března a trvá až do začátku listopadu (QUITT 1984). Situace není jasná ani ve vývoji místní vegetace, neboť z oblasti nebyly prozkoumány žádné relevantní palynologické profily. Rámcově lze oblast zařadit do po celý pravěk intenzivně osídlené nížiny do nadmořské výšky 400 metrů (POKORNÝ 2005). V této oblasti byl antropogení impakt na vegetaci nejsilnější a proto není možné přímo aplikovat údaje z rekonstrukčních geobotanických map, kde je oblast Třebíčska řazena do oblasti mozaiky dubohabřin a acidofilních doubrav (MORAVEC NEUHÄUSL 1976). Obr. 2. Mapa vegetačně-geografických oblastí se znázorněnýma lokalitami. Vysvětlivky s mapě: I- Oblast teplomilných doubrav, II- Oblast dubohabřin, III- Oblast mozaiky dubohabřin a bučin, IV- Oblast mozaiky dubohabřin a acidofilních doubrav, V- Oblast acidofilních doubrav a borových doubrav, VI- Oblast bučin a horských smrčin. 6

8 3. Výšinné lokality na Třebíčsku Na území jihozápadní Moravy, přesněji v jihozápadní části bývalého okresu města Třebíče, severní části znojemského okresu a západní části okresu Brno - venkov, se nachází velké množství výšinných lokalit z období mladší a pozdní doby kamenné a to především podél toků řek Oslavy a Jihlavy. Mnoho z nich bylo osídleno delší dobu Kramolín, Mohelno a Senorady. Jiné jsou naopak monokulturní a mohou pomoci k vytváření periodizací jednotlivých pravěkých kultur Čučice, Hartvíkovice, Jamolice, Lhánice, Oslavany 1 a Oslavany 2. V kapitole se budu zabývat jednotlivými hradisky podrobněji. 3.1 Čučice Výšinné sídliště v poloze Nad studánkou, ležící v nadmořské výšce cca 300 metrů, se nalézá asi 0,7 kilometru jižně od obce. Rozkládá se na malé ostrožně nad levým břehem řeky Oslavy. Z východu, západu a jihu chrání lokalitu strmé svahy, jediný přístup je úzkou šíjí ze severu. Převýšení mezi vrcholem hradiska a řekou je až 60 metrů. Nebyly zde nalezeny žádné stopy po opevnění, což zřejmě zavinily dobré přírodní podmínky, které obranu nevyžadovaly. Lokalita je rozlohou malá, osídlená plocha má délku 30 a šířku 20 metrů. Nyní je celé místo zalesněno (ČIŽMÁŘ 2004, ; VOKÁČ KUČA 2001, 155). Výšinné sídliště u Čučic pravděpodobně jako první objevil v první polovině minulého století František Florián ze Senorad, který z něho má také první nález. Po mnoha desetiletích, kdy upadla lokalita v zapomnění, ji znovu objevil Milan Vokáč, který zde společně s Martinem Kučou vykopal menší sondu. Nalezli zde větší množství keramického materiálu, několik kusů štípané industrie a kousky mazanice. Rekonstrukcí bylo zjištěno, že všechny střepy pocházejí z 5 kusů nádob. Dle získaného keramického materiálu můžeme lokalitu označit jako monokulturní osídlení datovat do období jevišovické kultury (VOKÁČ KUČA 2001, 155). 3.2 Hartvíkovice Hradisko v poloze Wilsonova skála, ležící v nadmořské výšce cca 425 metrů, se nalézá asi 1 kilometr jižně od obce. Rozkládá se na skalnatém výběžku nad levým břehem řeky Jihlavy, přičemž je její proti proudu nejvýše položenou lokalitou. Plocha hradiska byla 7

9 asi 5 metrů široká. Zbytek případného pravěkého osídlení byl zničen pozdější středověkou zástavbou hradem Kufštejnem (na obr. 3. Půdorys zříceniny středověkého hradu Kufštejna podle Pavla Kouřila). Z východní a západní strany je lokalita chráněna skalními stěnami, z jižní pak srázem s převýšením 100 metrů (ČIŽMÁŘ 2004, 117). Hradisko objevil při svých cestách do okolí Rudolf Dvořák, jenž považoval hradisko za prehistorické. První archeologické poznatky získal František Peštál, který zde provedl výzkum v první polovině třicátých letech dvacátého století. Podrobnou zprávu o nálezech na Wilsonově skále podal až Josef Skutil, který řadí osídlení lokality do jevišovické kultury z pozdní doby kamenné (KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, ). 3.3 Jamolice Výšinné sídliště v poloze Čertova hráz, ležící v nadmořské výšce cca 375 metrů, se nalézá asi 2,5 kilometru severozápadně od obce. Rozkládá se na ostrožně nad řekou Jihlavou a jejím přítokem Hraničním potokem. Z východu a západu je hradisko chráněno příkrými svahy, ze severu je svah pozvolnější. Převýšení mezi údolím a vrcholem hradiska dosahuje až 120 metrů. Nejpřístupnější místo bylo z jihu. Zde se také díky zalesnění lokality zachovalo mohutné opevnění, které bylo dlouhé asi 200 metrů a datováno je nejspíše do doby halštatské, přičemž se nevylučuje ani možnost základů z pozdní doby kamenné. Základem opevnění je 2 3 metry vysoký val, příkop a terasová úprava před valem, tzv. berma. Hradiště má nepravidelný půdorys o rozloze 200x150 metrů, velikost byla stanovena na cca 2 hektary (ČIŽMÁŘ 2004, 133; VOKÁČ 2004, 259). 8

10 Lokalita byla objevena v první polovině minulého století E. Slochskem a A. Worliczkem, kteří zde prováděli povrchové sběry a menší výkopy. V roce 1960 zachránil archeologický materiál J. Kaufman. Nalezl na hradisku mnoho keramiky a také štípanou kamennou industrii. Roku 2003 provedl ve východní části vnitřní plochy sondu Milan Vokáč, ve které nalezl několik střepů datovaných do doby halštatské. Dle nalezených artefaktů můžeme osídlení na lokalitě datovat do bolerázského stupně kultury s kanelovanou keramikou a do doby halštatské. Nálezy z roku 1960 přiřazené kultuře s lineární keramikou a středodunajské mohylové kultuře bude potřeba ještě ověřit (VOKÁČ 2004, 259). Obr. 4. Jamolice. Výsek z mapy 1: Kramolín Výšinné sídliště známé jako Hradisko, ležící v nadmořské výšce cca 380 metrů, se nalézá asi 2,1 kilometru západně od středu obce. Rozkládá se na ostrožně obtékané původně meandrujícím tokem řeky Jihlavy. V současné době je celé hradisko zatopeno Dalešickou přehradou, přičemž při nízkém stavu vody jde vidět jeho vrchol. Hradisko je chráněno ze všech stran příkrými svahy s převýšením místy až 60 metrů. Přestože je lokalita nejpřístupnější 10 metrů širokou šíjí na severovýchodní straně, po odlesnění byla zjištěna 9

11 pravěká a středověká komunikace, která vedla ze strany jižní. Doloženy jsou také dva vchody, a to ze strany jižní a ze strany severovýchodní. Hradiště má nepravidelně obdélný půdorys o délce metrů a šířce metrů, přičemž v nižší části se nachází malé předhradí. Velikost byla stanovena na 1,2 hektaru s 0,25 hektaru velkým předhradím (ČIŽMÁŘ 2004, ; KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, 201; SKLENÁŘ SKLENÁŘOVÁ SLABINA 2002, 160). Lokalitu objevil pří svých ornitologických pozorováních pravděpodobně již koncem devatenáctého století Václav Čapek. Hradisko znal také Rudolf Dvořák, Obr. 5. Kramolín. Mapa s půdorysem hradiště. který připouštěl existenci prehistorického hradiska. Po první světové válce získal první archeologický materiál Vilém Gross. V letech 1932 až 1933 zde prováděl nevelké výkopy František Peštál z Třebíče. V roce 1935 Josef Skutil a Josef Poulík uskutečnili zjišťovací výzkum. Další zjišťovací výzkumy probíhaly v letech 1966 až 1970 pod vedením J. Uhlíře a Oldřicha Kose. Od roku 1971 do roku 1977 probíhal záchranný výzkum pod vedením Oldřicha Kose a Pavla Koštuříka. Během těchto dlouhých let byla prozkoumána velká část vnitřní plochy hradiště a bylo zde nalezeno velké množství archeologického materiálu, díky kterému můžeme datovat osídlení. Nejstarší osídlení na lokalitě představuje mladší stupeň kultury s moravskou malovanou keramikou. Pozdní doba kamenná je zastoupena jordanovskou skupinou, keramikou s brázděným vpichem, kulturou s nálevkovitými poháry, kulturou s kanelovanou keramikou a v menší míře se objevuje keramika jevišovické kultury. V době bronzové je na hradisku prokázána kultura podolská. Velké keramické zastoupení má horákovská kultura z doby halštatské. Oproti tomu laténská keramika se vyskytuje na lokalitě jen sporadicky. Bohaté nálezy jsou také v období slovanském. Nejmladší objekt na hradisku u Kramolína je 10

12 datován do jedenáctého století (ČIŽMÁŘ 2004, ; KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, 201). Eneolitické osídlení hradiska u Kramolína ve středoevropských souvislostech shrnul roku 1996 ve své habilitační práci Pavel Koštuřík. Obr. 6. Kramolín. Pohled na lokalitu ze západu. 3.5 Oslavany 1 Výšinné sídliště v poloze Dvorek nebo v Zaražených, ležící v nadmořské výšce cca 280 metrů, se nalézá asi 1 kilometr severozápadně od obce. Rozkládá se v prostoru Oslavanské brázdy. Příkré svahy jsou z východu svírané údolím řeky Balinky a ze západu a jihu údolím Ketkovického potoka, přičemž převýšení mezi údolím a vrcholem ostrožny se pohybuje od 30 do 50 metrů. Na nejpřístupnější severní straně se předpokládá příkop a val. Hradiště o rozloze 2,7 hektaru má nepravidelně obdélný tvar (ČIŽMÁŘ 2004, ). Lokalitu objevil roku 1882 Václav Čapek, který ji také o dva roky později uvedl do literatury. Hradisko popisuje jako velmi rozsáhlé. Na severozápadě, v místě, kde nyní stojí dvůr, se podle badatele v minulosti nacházel val a příkop, přičemž na straně východní je část příkopu ještě zachovalá. Nalezl zde velké množství jak kamenné industrie, tak keramického materiálu 11

13 (ČAPEK 1884, 123). V prvních desetiletích minulého století získali archeologický materiál ještě Jan Knies (obr. 7. Nákres půdorysného plánu lokality) a Vilém Gross (ČIŽMÁŘ 2004, 199). V roce 1978 byl u Dvorka proveden výzkum pod vedením Pavla Koštuříka a Ivo Rakovským. V sondě o rozměrech 5x20 metrů na jižní hraně areálu nebyly zjištěny žádné známky fortifikace. Byl však nalezen keramický materiál datující osídlení do kultury s moravskou malovanou keramikou z mladší doby kamenné (KOŠTUŘÍK RAKOVSKÝ 1980, 10). Poslední shrnující práci o lokalitě napsal roku 1994 Jaroslav Hudec, který ji nejen díky archeologickému materiálu, ale také díky samotnému umístění v terénu datuje do mladšího stupně kultury s moravskou malovanou keramikou (HUDEC 1994, 31-39). 3.6 Oslavany 2 Výšinné sídliště v poloze Náporky, ležící v nadmořské výšce cca 250 metrů, se nalézá asi půl kilometru severozápadně od středu obce. Rozkládá se v prostoru Oslavanské brázdy na vrcholu izolované vyvýšeniny mezi říčkou Balinkou a Ketkovským potokem, které se pod ním vlévají do řeky Oslavy. Hradisko je chráněno příkrými svahy, přičemž převýšení mezi vrcholem a údolím je 30 metrů. Lokalita byla zničena novodobou zástavbou (ČIŽMÁŘ 2004, ; SKLENÁŘ SKLENÁŘOVÁ SLABINA 2002, 245). Trať Náporky objevil a roku 1884 publikoval Václav Čapek. Hradisko označuje za velmi malé. Zmiňuje se také o zřetelných stopách bývalého valu, který je 160 kroků dlouhý. Nalezl zde velké množství keramického a osteologického materiálu, kamennou industrii, ale žádné přesleny. Dle keramiky řadil lokalitu do jedné řady s hradiskem u Vedrovic, částečně také s Leskounem a Obřanským hradiskem (ČAPEK 1884, 123). Jan Knies (obr. 8. Nákres 12

14 půdorysného plánu lokality) zde prozkoumal čtyři sídlištní objekty a zjistil kulturní vrstvu mocnou od 20 až do 100 centimetrů. Valy se podle badatele skládaly z kamenné konstrukce a hlíny, která měla být promíchána s lidskými pozůstatky. Ve třicátých letech zde působil Vilém Gross. Také za středověký hrádek ji roku 1942 považoval Inocenc Ladislav Červinka. Díky získanému materiálu můžeme osídlení výšinného sídliště Náporky datovat do období jevišovické kultury z pozdní doby kamenné a do kultury horákovské z doby halštatské. Středověké osídlení se nepotvrdilo, jelikož neexistují nálezy z tohoto období (ČIŽMÁŘ 2004, 200). Obr. 9. Pohled na lokalitu od jihozápadu podle L. H. Fischera. 3.7 Senorady Výšinné sídliště v poloze Velká skála nebo Na Hradiskách, ležící v nadmořské výšce cca 380 metrů, se nalézá asi 2 kilometry severovýchodně od obce na pravém břehu řeky Oslavy. Rozkládá se na ostrožně obtékané tokem řeky Oslavy. Ze severu a západu bylo hradisko dobře chráněno příkrými srázy, na východě se svah sklání do lesa. Převýšení zde dosahuje až 150 metrů. Z jihu byla lokalita chráněna mohutným valem a příkopem o délce přibližně 240 metrů. Bohužel v dnešní době je val téměř celý zničen orbou a příkop je zaplněn. Hradisko bylo patrně opevněno ještě dalším valem, jehož náznaky nacházíme cca 100 metrů od vnějšího opevnění. Velká skála o rozloze 3,5 hektaru má nepravidelně oválný tvar o průměru 350 metrů (ČIŽMÁŘ 2004, 227; KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, ). Lokalitu objevil a roku 1884 publikoval Václav Čapek. Srovnává hradisko s hradiskem oslavanským v poloze Dvorek. Nalezl zde velké množství keramiky a kamenné 13

15 industrie, která je petrograficky shodná s kamennou industrií z Dvorku (ČAPEK 1884, 124). Na lokalitě byly prováděny pouze povrchové sběry. Kromě Václava Čapka se hradiskem zabývali Jan Knies, Vilém Gross a především senoradský rolník František Florián (KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, 236). Dle archeologického materiálu nalezeného povrchovými sběry můžeme na výšinném sídlišti doložit osídlení kultury s moravskou malovanou keramikou z mladší doby kamenné, dále kultury s kanelovanou keramikou a kultury jevišovické z pozdní doby kamenné. Nálezy keramiky horákovské kultury z doby halštatské a slovanské keramiky nepocházejí z polohy Velká skála, ale z blízké polohy Malá skála (ČIŽMÁŘ 2004, 228). Obr. 10. Plán lokality podle Jana Kniese. 14

16 4. Terénní prospekce povrchové sběry Jelikož převážná většina archeologického materiálu na výšinných lokalitách Na Hrádku u Lhánic a Skřipina u Mohelna byla nalezena povrchovými sběry, rozhodl jsem se o této technice terénní prospekce napsat několik slov. Již od počátku formování archeologie je povrchový sběr jako prvotní forma povrchového průzkumu pro svou relativní účinnost i rentabilitu důležitým zdrojem a způsobem získávání dat. Hlavní směry využití a hodnocení výsledků této základní techniky pro získávání archeologických pramenů se měnily a upravovaly postupem času. V době rané fáze vývoje archeologie sloužil povrchový sběr k získávání předmětů, později sloužil k identifikaci nalezišť a k plánování a přípravě terénních výzkumů a sondáží. V období zájmu archeologů o vypracování chronologií k jednotlivým archeologickým kulturám ztratil povrchový sběr na významu. Bohužel schopnost registrovat pohřebiště, na kterých se nacházejí uzavřené nálezové celky jednotlivých archeologických kultur, je u této techniky velmi omezena. Pro svou rychlost a celkovou nenáročnost se začala metoda povrchových sběrů masově používat pro studium a převážně pro identifikaci sídlišť, které by pro svou početnost a rozlehlost zůstaly technikou terénního odkryvu nepoznány (VENCL 1995, 11). Povrchový sběr, stejně jako např. letecká prospekce, geofyzikální měření, chemické analýzy, topograficko morfologické studium, indikační botanika apod., patří mezi množství tzv. nedestruktivních archeologických technik používaných při povrchovém průzkumu (VENCL 1995, 11). Nedestruktivní archeologie je souborem technik, metod a teorií, zaměřených na vyhledání a vyhodnocení archeologických pramenů bez provedení destruktivního zásahu do terénu. Její cíle můžeme pochopit dvojím způsobem. V užším významu (předválečné období) nám pomáhá nedestruktivní archeologie k vyhledání samotných archeologických pramenů v krajině, přičemž jako pomocná technika přenechá poznání archeologickým výkopům či drobným sondážím. V širším významu (poválečné období) je nedestruktivní archeologie chápána jako samostatný výzkum, který klade vlastní otázky a hledá jejich řešení. Archeologický výzkum pak není nezbytný, případně doplňuje získané informace (KUNA 2004, 15). Důležitou roli při terénním průzkumu představuje také zjištění, že se archeologické prameny archeologické prameny nezachovávají v nezměněné podobě. Povrchové vrstvy země jsou totiž vystaveny jak trvalému nestejnoměrnému působení přírodních sil jako jsou např. gravitace, vítr, déšť, mráz nebo činnost živočichů, tak intenzivnímu zásahu člověka. Díky 15

17 těmto činitelům probíhají v archeologických situacích tzv. postdepoziční změny, které mohou velice ovlivnit vyhodnocení lokality. Proto by rozsah všech činitelů neměl být podceňován. Mezi základní procesy přírodního původu ovlivňující archeologické prameny patří: eroze, bioturbace, vývraty a ostatní procesy přírodního původu. Při erozi dochází díky působení gravitace ke snosu materiálu, přičemž rozdělujeme snos na ron, což je pojem označující pohyb zemin kapkami deště a splach, což je přemístění materiálu proudy vody za bouřek, případně při náhlém tání sněhu. Např. na dolním toky řeky Jihlavy, která protéká zkoumaným územím bývalého Třebíčského okresu, dosahují povodňové sedimenty po době hradištní mocnosti 5 metrů. K erozi zde nedocházelo jednorázově, záleželo na lokálním odlesnění krajiny. U otázky výšinných sídlišť je také velmi důležitá svažitost terénu a soudržnost či rozpojitelnost půd a jejich substrátů (VENCL 1995, 14-18). Při velké svažitosti dochází ke zmenšení vnitřní plochy hradiska, přičemž díky erozi se při povrchovém sběru nalezne velké množství archeologického materiálu právě na svazích nebo pod nimi. Při procesu bioturbace se jedná o činnost živočichů, jejichž aktivitu jednoznačně dokazují nezaplněné chodbičky a doupata, případně chodbičky zaplněné kontrastní výplní, kde se sedimenty se přesunují také artefakty. Např. pro štípanou industrii bylo zjištěno, že se může přesunout až o 50 centimetrů. Bylo prokázáno, že větší kusy štípané industrie se pohybují směrem dolů, zatímco malé artefakty mají tendenci se pohybovat směrem nahoru. Hojnou postdepoziční změnu archeologické situace reprezentují vývraty stromů, které přemísťují artefakty jak prostorově, tak hloubkově. Dokonce existují případy, kdy byl vývrat stromu publikován jako pravěký objekt. Do ostatních procesů přírodního původu můžeme započítat stratigrafické poruchy, které byly vyvolány např. vyhnitím nebo vyhořením pařezu a samovolným zaplněním vzniklých prohlubní. Dalším případem je propadání jeskynních výplní, kde se artefakty mohly pohybovat až o několik desítek centimetrů (VENCL 1995, 18-19). Mezi postdepoziční procesy zaviněné činnosti člověka patří: prošlapávání, moderní zemědělství, stavební a těžební činnost a samotné provedení archeologického výzkumu (KUNA 2004, ). Dokonce pouhým chozením po osídlené ploše, a to nejen na svahu, ale také na rovině, dochází k promíšení povrchových poloh. Účinky prošlapávání závisí na kyprosti půdy, slučitelnosti sedimentů, hmotnosti a velikosti předmětů, případně frekvenci chůze a způsobu pohybu člověka. Prošlapávání bylo prokázáno na základě rozlámaní fragmentů kamenné štípané industrie. Experimenty bylo dokázáno, že se chození projevuje mnohem více na suchém a pevném podloží, kde větší předměty mají opět tendenci se propadat, zatímco menší stoupat (VENCL 1995, 20). 16

18 Zemědělství ruší archeologické situace na povrchu již od svého vzniku, přičemž hlavní zásluhu na destrukci povrchových vrstev má zemědělství vrcholně středověké a hlavně moderní hluboká orba. Povrchový soubor vzniká rozoráváním stále hlubší části objektu nebo při kombinaci s erozí i při zachování stejné hloubky. Artefakty se pak na povrchu objevují zcela náhodně, daleko větší pravděpodobnost vystoupit na povrch však mají artefakty větší než malé. Stavební a těžební činnost může vést ke vniku pseudolokalit, např. návozem ornice při stavební činnosti. Naštěstí bývá ornice většinou přesouvána do poloh v krajině rozpoznatelných (KUNA 2004, ). Stopy těžby dřeva nebo kamenů můžou být v terénu zaměnitelné s přírodními stratigrafickými poruchami (VENCL 1995, 19). V poslední řadě míra poznání archeologických pramenů záleží na zkušenosti badatelů a jejich informovanosti o již vzniklých sbírkách či materiálních souborech, přístupnosti terénu, a také na intenzitě archeologické práce v jednotlivých regionech. Důležitou roli hraje také čas, krátkodobá terénní prospekce může přinést pouze neúplné a zcela zkreslující informace o osídlení regionu. Předností povrchových sběrů je jejich schopnost zachytit doklady po lidské činnosti, která neutvořila poznatky zasahující do podloží, nebo zachytit objekty již zcela zničené. Významná je jejich schopnost vytvoření představy o osídlení v jednotlivých regionech, přičemž je možný nikoliv jednorázový, ale opakovaný terénní průzkum. Svou roli při využití povrchových sběru hrají také relativně nízké nároky na vybavení a zdánlivá teoretická nenáročnost (VENCL 1995, 11-12). 17

19 5. Na Hrádku u Lhánic Výšinné sídliště Na Hrádku u Lhánic, ležící v nadmořské výšce cca 330 metrů, se nalézá asi 0,8 kilometru jižně od středu obce. Rozkládá se v oblasti Znojemské pahorkatiny. Příkré svahy, které mají mezi údolím a vrcholem ostrožny převýšení až 70 metrů, jsou lemovány řekou Jihlavou a jejím levobřežním přítokem lhánickým potokem. Hradisko, které je dlouhé asi 60 metrů, je přístupné pouze z východní strany. Zde se na 35 metrů dlouhé přístupové šíji také díky zalesnění lokality zachoval 2 metry vysoký val a 1,5 metru hluboký příkop (ČIŽMÁŘ 2004, 165; KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, 211). Na hradisku, které je známo již od poloviny devatenáctého století, bylo badateli zjištěno osídlení neolitické kultury s moravskou malovanou keramikou, a dále kultury s nálevkovitými poháry a především jevišovické kultury. Keramika, štípaná, broušená a ostatní kamenná industrie byla objevena především technikou povrchových sběrů. Část archeologického materiálu objevil zjišťovacím výzkumem v letech Pavel Koštuřík (ČIŽMÁŘ 2004, 165). Obr. 11. Na Hrádku u Lhánic, půdorys lokality, druhé vojenské mapování 18

20 5.1 Dějiny výzkumu na lokalitě Hradiště jako velmi zřetelný druh archeologických nemovitých památek poutala přirozeně zájem již od samého počátku vývoje tohoto vědního oboru. Zatímco v Čechách jim byla věnována pozornost již od padesátých let devatenáctého století, na Moravě byly snahy o poznání hradišť méně intenzivní a oproti českým znatelně opožděné (ČIŽMÁŘ 2004, 9). Nyní bych rád věnoval tuto kapitolu badatelům, kteří mají největší zásluhy o poznání výšinné lokality Na Hrádku u Lhánic. Hradisko bylo známo již od osmdesátých let devatenáctého století, kdy jej objevil Karel Jaroslav Maška (ČIŽMÁŘ 2004, 165). O několik desetiletí později, roku 1925, upozornil botanik Rudolf Dvořák na výšinné sídliště Stráž (bývalý název pro trať Na Hrádku ), které leží na soutoku řeky Jihlavy s Mohelničkou (KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, 210). První archeologický materiál, a to několik keramických střepů kultury s moravskou malovanou keramikou, pochází ze sbírek Viléma Grosse. Josef Skutil se zmiňuje, že Vilém Gross získal jen několik střepů z pomalované keramiky v trati Na Hrádku nad soutokem lhánického potoka a Jihlavy, kde je zachovalý val (SKUTIL 1947, 35). Archeologický materiál z období eneolitu, přesněji z jevišovické kultury, nalezl na lokalitě František Florián ze Senorad (KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, 211). V roce 1974 upozornil na hradisko Lubor Smejtek pracovníky Archeologického ústavu ČSAV v Brně. V červnu 1974 Jindra Nekvasil provedl terénní průzkum a na jeho základě lokalitu popsal jako malé hradisko nalézající se na protáhlém hřbetě nad levým břehem Jihlavky, a to nad jejím soutokem s potokem vedoucím od Lhánic. Konec hřbetu je přeseknut příkopem 1,5 m hlubokým a 8 10 m širokým. Za příkopem je 35 m dlouhý a 2 m široký val, který je porušen průkopem pro lesní cestu. Na strmě se svažujících bocích ostrožny nezůstaly známky fortifikace. Bohužel se badateli nepodařilo při povrchovém sběru získat žádný průkazný archeologický materiál pro dataci opevnění. Možným zaviněním je silné porušení hradiska amatérskými výkopy (NEKVASIL 1975, 96). Jindra Nekvasil se mylně domníval, že je to lokalita nová. První zjišťovací výzkum na hradisku byl provedl Pavel Koštuřík z katedry archeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně roku 1988, tedy více než sto let po jejím objevení. Jednalo se o malou sondu těsně za valem. Bylo nalezeno velké množství keramiky, dále kamenné artefakty a ojediněle osteologický materiál. Nejvíce určených keramických fragmentů náleží jevišovické kultuře, nesporná je přítomnost kultury s moravskou malovanou 19

21 keramikou a zřejmě se na lokalitě objevuje také kultura nálevkovitých pohárů (KOŠTUŘÍK 1991, 14). Štípanou a broušenou industrii určil Antonín Přichystal, který dle použitých surovin řadí lokalitu do eneolitu (PŘICHYSTAL 1991, 15). Výzkum dále pokračoval v letních měsících následujícího roku 1989 (KOŠTUŘÍK 1993, 35). V posledních letech se intenzivně věnuje terénnímu průzkumu Třebíčska Milan Vokáč. Nalezl zde několik keramických artefaktů náležících do jevišovické kultury. 5.2 Analýza keramiky Jelikož tvary, výzdoba i sama technologie výroby keramiky byly určovány různými, časově a prostorově omezenými tradicemi ve společnostech jejích výrobců a uživatelů, staly se keramické nádoby, nejobyčejnější a nejběžnější druh výrobků na pravěkých nalezištích, hlavní pomůckou archeologické klasifikace a datování (SKLENÁŘ SKLENÁŘOVÁ SLABINA 2002, 144). Keramický materiál nalezený na výšinné lokalitě Na Hrádku u Lhánic tvoří 223 keramických fragmentů, které byly uloženy se sbírkách muzea v Třebíči. Pro lepší přehlednost jsem jednotlivé fragmenty seřadil do dvou keramických katalogů. Základem prvního katalogu je deset kategorií rozdělených dále na jednotlivé subkategorie. Graf 1. "Na Hrádku" u Lhánic, keramické fragmenty Výduť Okraj Dno 168 Jiné keramické fragmenty První kategorií je tzv. vlastní číslo (VČ). Každý keramický fragment nacházející se v keramické tabulce má již zmíněné vlastní číslo. První část udává, ve které tabulce se fragment nachází, druhá část udává jeho přesnou polohu (např. 1:01 je keramický střep na první tabulce číslo jedna). 20

22 Druhou kategorií tvoří inventární číslo (Inv. č.), které slouží k uchování a případnému znovunalezení artefaktu v příslušném depozitáři. Do tabulky byla zanesena všechna inventární čísla nalezené na jednotlivých keramických fragmentech. Bohužel vedení muzea v Třebíčí odmítlo můj návrh na doplnění chybějících inventárních čísel, takže v některých případech tato čísla neexistují. V kategorie fragmentu (KF) rozděluji keramický materiál na okraj (O), výduť (V), dno (D) a jiné keramické fragmenty. Mezi zjištěným keramickým materiálem se nachází 30 okrajů, 21 výdutí a 8 den. Do jiných keramických fragmentů můžeme zařadit 14 přeslenů, 2 hliněné kolečka (tab. 9:03, 9:04) a jeden samostatný výčnělek (tab. 6:01). Celkem tedy bylo do první keramické tabulky zahrnuto 76 nálezů. Čtvrtá kategorie nese název výzdoba (VZ). Dochází zde k základnímu třídění na zdobený (Z) a nezdobený (N) fragment. Ze zmíněných nálezů bylo celkem zdobeno 33 kusů, z toho 13 okrajů, 18 výdutí a 2 přesleny. Zdobení keramického materiálu jsem dále rozdělil na dvě základní kategorie, a to na výzdobu vhloubenou (VV) a na výzdobu plastickou (PV). Jelikož keramický materiál Na Hrádku u Lhánic převážně datujeme do pozdní doby kamenné, použil jsem pro určení keramiky kód moravské domácí eneolitické keramiky od Pavla Koštuříka a Jiřího Macháčka (MACHÁČEK 1997). U kategorie vhloubené výzdoby jsem rozlišil tyto techniky: jamky, otisk textilie, otisk válečku, rýhy a slámování. Nejvíce byla použita technika slámování, což je speciální úprava povrchu keramiky před vypálením, přičemž se často používá v kombinaci s další výzdobou. Je typická pro keramiku jevišovické kultury a také se může objevovat v kultuře s kanelovanou keramikou. V tabulce ji můžeme pozorovat na 5 okrajích a 10 výdutích. Další výzdobný motiv rýhy nalezneme na jednom okraji, jedné výduti a jednom přeslenu. Rýhy se na povrchu nádob objevují jak samostatně, tak v kombinaci s další výzdobou. Třetí nejčastější vhloubenou výzdobou jsou jamky vyskytující se na 2 výdutích a jednom přeslenu. Jamky jako výzdobná technika jsou větší než vpichy a vrypy a dosahují velké rozmanitosti. Převažuje u nich horizontální orientace, případně pokrývají celou nádobu. Na jednom okraji (tab. 6:13) se objevil otisk textilie. Na výduti (tab. 4:03) byl naznačen otisk válečku. V kategorii plastická výzdoba jsem rozlišil tyto následující tvary: výčnělek (případně výčnělky), provrtaný výčnělek, lišta a okrajová lišta. Nejvíce použitým tvarem jsou výčnělky, které se vyskytují na 5 okrajích, 4 výdutích a jednou se vyskytuje samostatně. Výčnělky na eneolitické keramice částečně navazují na neolitické tvary, částečně se objevují tvary nové. Často se objevují v kombinaci s další výzdobou. Dalším výzdobným motivem jsou okrajové lišty, které se nacházejí na 7 okrajích. Okrajové lišty se objevují přímo na okrajích, často však 21

23 také těsně pod okrajem jak v jednoduchém, tak několikanásobném provedení s hladkou nebo vhloubenou výzdobou. Převážně jsou umístěny na hrncích či hrncovitých tvarech. Plastická lišta se vyskytuje na 2 výdutích. Jedná se o nejtypičtější výzdobu eneolitické keramiky, kde jednotlivé lišty skloubené s ostatními typy výzdobných motivů vytvářejí rozmanité obrazce, které bývají často výzdobně velmi náročné. Na jedné výduti se objevil provrtaný výčnělek (tab. 6:09) (MACHÁČEK 1997, 48-50). V sedmé kategorii keramický materiál (KM) určuji zrnitost ostřiva jednotlivých fragmentů. Keramický materiál rozděluji na jemnozrnný (J), kde velikost ostřiva je menší než 0,5 mm, dále středně zrnný (S) s velikostí ostřiva od 0,5 do 2 mm a hrubozrnný (H) s ostřivem větším než 2 mm. Mezi jemnozrnný keramický materiál jsem zařadil celkem 18 kusů keramiky, z toho 7 okrajů, 3 výduti a 8 přeslenů. Nejvíce zastoupenou skupinou s celkem 35 kusy je středně zrnný materiál, přesněji se jedná o 17 okrajů, 8 výdutí, 2 dna a z jiných tvarů 6 přeslenů, jedno hliněné kolečko a také samostatný výčnělek. Mezi hrubozrnnou keramiku patří 22 kusů, z toho 6 okrajů, 9 výdutí, 6 den a hliněné kolečko. Výduť (Inv. č. 32/96-5) nenese známky zrnitosti, byla vypálena z plavené hlíny. Graf 2. "Na Hrádku" u Lhánic, zrnitost keramického materiálu Jemnozrnný (do 0,5mm) Středně zrnný (0,5-2mm) Hrubozrnný (nad 2mm) 108 Osmou kategorii s názvem ostřivo (OS) jsem rozdělil na: bez ostřiva (B), s organickým ostřivem (OR) a s anorganickým ostřivem. Bez ostřiva se mezi keramikou objevila pouze jediná výduť. Organické ostřivo, čili rostlinné zbytky, které se do hlíny dostávají především jako příměs při povrchové těžbě, bylo použito u jednoho okraje, 2 výdutí a 3 přeslenů. U všech ostatních fragmentů bylo použito anorganické ostřivo, které tvořily místní písky a rozdrcené horniny. Ostřivo je využíváno především pro zabránění prasknutí nádoby. Jestli bylo do keramické hmoty přidáno, nebo už bylo její součástí, lze rozhodnout pouze v některých případech za účasti mineralogů a petrografů (MACHÁČEK 2001,19). 22

24 Devátou kategorií je výpal (VP), ke kterému dochází při teplotě nad 600 C, kdy jíly ztrácejí svou plasticitu a mění se v keramiku. Výpal jsem rozdělil na: redukční (R), oxidační (O), poloredukční (PR) a sendvičový (S). Redukční výpal je složitý technologický postup, kdy v první fázi dochází za přítomnosti kyslíku k vypálení organických částí a v pozdějších fázích už kyslík není přítomen. Keramický materiál tak získává bělavou až šedou barvu. Mezi keramikou se nachází 20 kusů redukčně vypálených fragmentů, z toho je 7 okrajů, 3 výduti, 2 dna, 7 přeslenů a jedno hliněné kolečko. Oxidační výpal se od redukčního liší tím, že pozdější fáze výpalu jsou prováděny za přítomnosti kyslíku. Keramika tak získává načervenalou až nahnědlou barvu (MACHÁČEK 2001, 20-21). Oxidací bylo vypáleno 35 fragmentů, přesněji 20 okrajů, 11 výdutí, 2 dna, jeden přeslen a také samostatný výčnělek. Poloredukční výpal je terminus technicus použitý pro keramické fragmenty, které měly být původně vypáleny redukčně, ale došlo zde k částečné oxidaci. Keramika původně bělavá až šedá je žíhaná červenou až nahnědlou barvou. Takto bylo vypáleno 16 fragmentů, z toho jeden okraj, 6 výdutí, 3 dna a 6 přeslenů. Poslední typ výpalu je sendvičový. Jedná se o redukční výpal, který byl na konci přeorientován na výpal oxidační. Tudíž na lomu keramiky je znatelně vidět vnitřní šedavá a venkovní načervenalá barva, tzv. sendvič. Méně častý je efekt opačný, kdy při oxidačním výpalu bylo prostředí změněno na redukční přidáním organické příměsi kolem keramiky (daleko složitější technologie). Sendvičový výpal byl proveden na 5 střepech: 2 okrajích, jedné výduti, dnu a hliněném kolečku. Graf 3. "Na Hrádku" u Lhánic, typ výpalu Redukční Oxidační Poloredukční Sendvičový 90 Poslední desátá kategorie se jmenuje Poznámky (Poz.). Kategorie slouží k rozdělení keramiky do kultur v jednotlivých časových obdobích. Jelikož všechny nálezy byly mnou a později také Milanem Vokáčem datovány do období jevišovické kultury, případně jako tvary vyskytující se celou pozdní dobu kamennou, kategorii jsem nevyplňoval. 23

25 Druhý keramický katalog je daleko jednodušší než katalog předcházející. Základem je pět kategorií rozdělených na jednotlivé subkategorie. Jelikož se zde nachází nenakreslený materiál, na kterém se nevyskytovalo jediné identifikační číslo, mohl jsem první dvě kategorie vynechat. Do katalogu bylo celkem zahrnuto 147 kusů výdutí, na kterých se nevyskytovala žádná výzdoba. Pouze v devíti případech můžeme hovořit o náznacích techniky slámování, která je bohužel díky špatnému uchování keramického materiálu špatně čitelná. Kategorii keramický materiál jsem rozdělil stejně jako v prvním katalogu. Mezi jemnozrnný materiál jsem zařadil 28 výdutí, nejvíce zastoupenou skupinou byl v počtu 73 kusů materiál středně zrnný a mezi hrubozrnný patří 45 výdutí. K kategorii ostřivo jsem zařadil 144 kusů mezi keramický materiál s anorganickým ostřivem, u 2 kusů bylo ostřivo organické a jeden střep byl bez ostřiva. Poslední a důležitou kategorií je výpal. Redukčně bylo vypáleno 43 kusů keramiky, nejvíce, 55 kusů, bylo vypáleno oxidační technikou. Poloredukční výpal byl použit na 33 kusů, sendvičový pak na 16 kusů. Na závěr kapitoly bych rád dodal, že keramický materiál z výšinné lokality Na Hrádku u Lhánic pochází především z povrchových sběrů. Část také objevil při výzkumu Pavel Koštuřík, ale jelikož byl materiál z povrchových sběrů a z výzkumu věkem smíchán dohromady, dovoluji si jej označit jako nereprezentativní, tudíž nemá žádnou vypovídací hodnotu. 5.3 Štípaná industrie Štípanou industrii z výšinné lokality Na Hrádku u Lhánic tvoří 24 kusů. Mezi určenými tvary mají největší zastoupení čepele (12 kusů), z nichž 3 kusy mají srpový a jeden kus lichoběžníkový tvar. 6 kusů bylo retušováno. Dále se objevují škrabadla (5 kusů), úštěpy (4 kusy), přičemž jeden z úštěpů sloužil jako škrabadlo. 2 škrabadla byla retušována, vějířovité škrabadlo (tab. 10:10) bylo pečlivě retušováno po celém okraji. Po jednom kusu je doložen vrtáček (tab. 11:3) a reziduum čepelového jádra (tab. 10:12). Předmět (tab. 10:15) byl označen jako hrot s bilaterální retuší. Nejvýznamnější zastoupení mezi surovinami mají moravské jurské rohovce (18 kusů, 75%). Rohovec typu Krumlovský les II (10 kusů, 41,7%) převažuje nad rohovcem typu Krumlovský les I (6 kusů, 25%). Jeden kus patří do přechodné variety I-II a u jednoho kusu nebylo možno přesněji určit, k jakému typu moravského jurského rohovce jej přiřadit. Na lokalitě se již nacházejí pouze suroviny importované z velkých vzdáleností. Jedná se o silicity 24

26 glacigenních sedimentů (4 kusy, 16,7%), silicit krakovsko-čenstochovské jury (1 kus) a silicit typu čokoláda (1 kus). Suroviny, které byly použité na výrobu štípané industrie, rozděluji do tří kategorií podle vzdálenosti, která musela být překonána mezi osadou a zdrojem suroviny. Dělí se na lokální (vzdálenost do 30 km), regionální (od 30 km do 80 km) a importované (nad 80 km) (MATEICIUCOVÁ 2001, 9). Na hradisku převažuje surovina lokálního původu (75%), kterou představuje rohovec typu Krumlovský les. Suroviny importované (25%) jsou zastoupeny silicity glacigenních sedimentů, silicitem krakovsko-čenstochovské jury a silicitem typu čokoláda. Surovina regionální se na lokalitě nevyskytuje. Nyní bych porovnal surovinovou skladbu této lokality s následujícími jevišovickými lokalitami Vysočany I a Chvalatice I. Rohovec typu Olomučany, který je nejvýznamnější surovinou ve Chvalaticích (25,7%) a druhou nejčastěji použitou ve Vysočanech (13,1%), se ve Lhánicích vůbec nevyskytuje. Oproti tomu ve Lhánicích jednoznačně převládá rohovec typu Krumlovský les (75%), který se na těchto lokalitách, a to i přesto, že zdroje nejsou příliš vzdáleny, objevuje jako doplněk (Chvalatice 16,6%). Křemičité zvětraliny typu Vysočina, které jsou typickou surovinou pro jevišovickou kulturu, se vyskytují ve Vysočanech (4,8%) a Chvalaticích (6%), ve Lhánicích nejsou zastoupeny. V menší míře se na obou lokalitách objevuje křemičitá zvětralina hadců tzv. plazma (Vysočany 11,1%, Chvalatice 1,5%), překvapivě byl zjištěn křišťál (Vysočany 5,6%, Chvalatice 1 kus) a citrín (Vysočany 1 kus). Významnou surovinou zastoupenou na všech třech lokalitách jsou silicity glacigenních sedimentů, které dominují ve Vysočanech (25,4%), často se objevují ve Lhánicích (16,7%) a v menší míře také ve Chvalaticích (1,5%) (VOKÁČ 2002, ). Mezi štípanou industrii této lokality snad patří dalších 69 kusů exemplářů nalezených v depozitáři třebíčského muzea (materiál byl pomíchán a název špatně čitelný). Nejvýznamnější zastoupení mají úštěpy ojediněle doprovázené odpadem. Na některých úštěpech se objevují nevýrazné retuše. Na všech 69 kusů byl použit rohovec typu Krumlovský les I. 5.4 Broušená industrie Broušenou industrii z výšinné lokality Na Hrádku u Lhánic tvoří 3 exempláře. Jedná se o 3 kusy sekerek. Oválná sekerka (tab. 12:1) má vyleštěný povrch, obité boky, symetrické ostří a oválný příčný průřez. Masivní klínová sekerka (tab. 11:7) má symetrické ostří a 25

27 obdélný příčný průřez. Posledním exemplářem je mírně trapézová sekerka (tab. 12:2) s hraněnými boky, kde téměř rovné ostří sekerky je poškozeno osekáním. Materiál použitý na výrobu sekerek je značně rozdílný. V prvém případě (tab. 12:1) byl použit vulkanit (zřejmě porfyrit) s vyrostlicemi živce a křemene. Tato šedá surovina je velmi neobvyklá. Klínová sekerka (tab. 11:7) byla vyrobena ze spilitového tufitu světle zeleno-šedé barvy. Sekerka je svým tvarem a použitým materiálem typická pro jevišovickou kulturu. Na mírně trapézovou sekerku byl použit amfibolit. 5.5 Ostatní kamenná industrie Ostatní kamennou industrii z výšinné lokality Na Hrádku u Lhánic představuje 8 exemplářů. Mezi identifikovanými předměty mají největší zastoupení otloukače (4 kusy), přičemž v jednom případě se zachovala pouze polovina. Dva otloukače mají dvě pracovní fasety. Na výrobu silně obitého kulovitého otloukače byla použita brekcie z rohovce typu Krumlovský les, která se používala velice ojediněle. Otloukače byly uplatňovány na výrobu štípané industrie. V určeném materiálu se také vyskytuje bulava (inv. č , tab. 13:2) a polotovar bulavy (tab. 13:1). Na bulavu byl použit světle šedý žíhaný metabazit, na polotovar amfibolický diorit brněnského masivu. Další předmět byl označen jako deskovitý brousek s čtyřmi obroušenými plochami. Deskovitý brousek byl zhotoven ze žlutavého jemnozrnného pískovce, který má místy načervenalý nádech. Naskytuje se nám otázka, zda nebyl předmět přepálen. Posledním určeným exemplářem je obroušený romboidní až čočkovitý pískovec. Bližší funkce nám však není známa, je možné, že šlo o polotovar. 26

28 6. Skřipina u Mohelna Výšinné sídliště Skřipina u Mohelna, ležící v nadmořské výšce cca 320 metrů, se nalézá asi 2,5 kilometru severně od středu obce. Rozkládá se v oblasti Znojemské pahorkatiny. Hradisko, které leží na trojúhelníkové ostrožně, obtéká řeka Oslava a její přítoky Skřipinka a potok tekoucí od Kladerub. Na ostrožně jde rozeznat pozůstatky valu s kamennou konstrukcí. Ze severu, východu a západu je lokalita chráněna příkrými svahy, jediné přístupové místo, jih, byl chráněn dvěma dosud částečně viditelnými příkopy (ČIŽMÁŘ 2004, 181; KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, 216). Lokalita byla kdysi zemědělsky obdělávána, díky zásahu Pavla Koštuříka je dnes povrch hradiska zatravněn. Na hradisku, které je známo již od druhé poloviny devatenáctého století, bylo badateli zjištěno osídlení neolitické kultury s moravskou malovanou keramikou, kultury s nálevkovitými poháry, kultury s kanelovanou keramikou a kultury jevišovické z období eneolitu a osídlení z doby bronzové a halštatské, kterým se tato práce zabývá pouze okrajově, případně osídlení z doby hradištní. Někteří badatelé uvádějí také nálezy ze staršího a středního neolitu. Keramika, štípaná a broušená kamenná industrie byla objevena především metodou povrchových sběrů. Dva objekty prokopal roku 1937 Vilém Gross (KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, ). Obr. 12. Skřipina u Mohelna, půdorys lokality, druhé vojenské mapování 27

29 6.1 Dějiny výzkumu na lokalitě Výšinná lokalita Skřipina u Mohelna byla objevena a prvně publikována roku 1884 Václavem Čapkem, který se velmi intenzivně zabýval terénní prospekcí jihozápadní Moravy již v druhé polovině devatenáctého století. Označuje lokalitu Na hradiskách (lidový název pro dnešní polohu Skřipina ) jako menší vysoko položené hradisko, ze kterého se naskýtá překrásný rozhled. Zatímco ze severu a západu je lokalita chráněna příkrými skalisky, na východě se ostrožna svažuje do lesa. Jediné přístupové místo, jih, je ohrazen valem a již v této době značně vyplněným příkopem (ČAPEK 1884, 124). Archeologický materiál nalezený Václavem Čapkem podrobně popsal jeho dlouholetý přítel Jan Knies (KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, 216). Keramické střepy jsou hrubé, cihlovité, zdobené vtlačenými důlky a natírané tuhou. Vyskytují se obyčejné vodorovné roučky s malým otvorem, a také rohovitá ouška. Na hradisku se také nachází spousta kamenných artefaktů. Jan Knies upozorňuje na stopy pravěké cesty, která měla vést ze severovýchodního rohu podélně s místní komunikací (silnice od Mohelna do Březníku) do údolí. K poznatkům přidává také první nakreslený plánek lokality (obr. 13.) (KNIES 1902, 56). Jediný výzkum byl na lokalitě proveden Vilémem Grossem roku 1937, přičemž ve vnitřním prostoru hradiska byly prokopány dva sídlištní objekty z kultury jevišovické a z doby hradištní (ČIŽMÁŘ 2004, 181). Vilém Gross uvádí, že dle získaného keramického a kamenného materiálu je nejintenzivnější osídlení v kultuře jevišovické, ale existují také nálezy slezské a hradištní. Staví se tak proti názoru Hanse Freisinga, který píše o nálezech volutových, vypíchaných, lengyelských, halštatských a pozdně laténských, přičemž nejintenzivnější by mělo být osídlení z doby halštatské (SKUTIL 1947, 36, 38). 28

30 Od roku 1937 nebyl na této důležité polykulturní lokalitě proveden žádný výzkum. Ostatní nálezy pochází z povrchových sběrů. To je hlavní příčinou, proč dodnes nedovedeme datovat opevnění hradiště (ČIŽMÁŘ 2004, 181). S největší pravděpodobností náleží do období halštatského nebo slovanského, ale nemůžeme vyloučit ani období pozdní doby kamenné (KOŠTUŘÍK KOVÁRNÍK MĚŘÍNSKÝ OLIVA 1986, 219). 6.2 Analýza keramiky Keramický materiál nalezený na výšinné lokalitě Skřipina u Mohelna tvoří 94 fragmentů, které byly uloženy ve sbírkách muzea v Třebíči a v depozitáři v Rebešovicích. Pro lepší přehlednost jsem jednotlivé fragmenty seřadil do keramického katalogu, který je stejný jako prvý katalog z výšinně lokality Na Hrádku u Lhánic, tudíž se skládá z deseti kategorií dále rozdělených na jednotlivé subkategorie. Bohužel díky neochotě a neschopnosti spolupráce muzea v Třebíči jsem nemohl zpracovat všechen získaný materiál, a proto druhá tabulka s nezdobeným keramickým materiálem chybí. Materiál z depozitáře v Rebešovicích v této práci předkládám kompletní. Kategorii vlastní číslo jsem použil na téměř všechen dostupný keramický materiál, pouze 9 kusů, z toho 3 okraje, 5 výdutí a jedno hliněné kolečko nebyly nakresleny. V druhé kategorii inventární číslo jsem nevyplnil žádný údaj, jelikož ani na jediném fragmentu se nevyskytovalo. V kategorie fragmentu opět rozděluji keramický materiál na okraj, výduť, dno a jiné keramické fragmenty. Nejpočetněji jsou 53 kusy zastoupeny okraje, dále je zde 32 výdutí a 3 dna. Do jiných keramických fragmentů jsem zařadil 2 možné části plastik (tab. 3:05, 12:05), jedno samostatné rohaté ucho (tab. 1:06), přeslen (tab. 12:07), hliněný kruh (tab. 13:03) a hliněné kolečko. V kategorii výzdoba dochází k základnímu dělení na keramiku zdobenou a nezdobenou. Z celkových 94 fragmentů jich bylo zdobeno 61 kusů, přesněji 30 okrajů a 31 výdutí. Zdobení keramického materiálu jsem dále rozdělil na výzdobu vhloubenou a plastickou. Jelikož se na výšinném sídlišti Skřipina u Mohelna vyskytuje nejen materiál z pozdní doby kamenné, ale také z období mladší doby kamenné a jiných období (pouze malý výběr keramického materiálu z doby bronzové a doby halštatské), použil jsem na určení materiálu nejen kód moravské domácí eneolitické keramiky od Pavla Koštuříka a Jiřího 29