ROZhOVOR téma 4-7 diskuse 8-9 ROZVOJOVKA 22008

Transkript

1 Rozhovor s Janem Kohoutem, náměstkem ministra zahraničí 3 téma 4-7 diskuse 8-9 Společenská Rozvojové cíle tisíciletí odpovědnost firem nebudou splněny ROZVOJOVKA 2 Společenská odpovědnost firem (CSR)

2 K A L E I D O S K O P K 2 Kaleidoskop Jana Machálková, Lenka Formánková Člověk v tísni foto titulní strana archiv společnosti Člověk v tísni foto Kaleidoskop archiv společnosti Člověk v tísni Střípky» Chudých lidí je o 400 milionů více Překvapivé zjištění přinesla nová metodika Světové banky, kterou se zjišťuje počet chronicky chudých obyvatel planety. Chudobou totiž není postižena miliarda lidí, jak zněly původní odhady, ale ještě o 400 milionů více. Množství chudých lidí se původně určovalo podle počtu těch, kteří musí vystačit s méně než jedním dolarem na den. Podle nových měření se ale částka potřebná k nákupu základního zboží a služeb pohybuje kolem 1,25 dolaru denně. Růst cen potravin posunul tuto hranici ještě výše. Počet chronicky chudých se tak může vyšplhat až na 1,5 miliardy.» Keňané milují poučnou telenovelu Televizní seriály oslovují i lidi žijící v zemích subsaharské Afriky. Jeden z momentálně nejpopulárnějších seriálů vysílaných v Keni a okolních státech se jmenuje Makutano Junction a pojednává o životních peripetiích obyvatel jedné keňské vesnice. Do děje jsou zamíchány informace o tom, jak se chránit před malárií, virem HIV či jak se účinně připravit na období sucha. Program pravidelně sleduje pět milionů Afričanů, což z něj činí významný nástroj osvěty.» Inventura rozvojových cílů v New Yorku Valné shromáždění OSN bude 25. září ve svém newyorském sídle řešit mezery v naplňování Rozvojových cílů tisíciletí. I přes úspěchy v dosahování osmi vytyčených cílů jsou totiž konečné závazky stále nedohlednu. Setkání na půdě OSN má zrevidovat současný vývoj, ale také nastavit konkrétní postupy a plány do budoucna. Výsledkem má být zpráva pro konferenci o financování rozvojové pomoci v Dohá, ke které dojde koncem roku (více Rozvojovka č. 1/2008). Ugandská káva skončí za 30 let Pěstitelé kávy v Ugandě se zřejmě budou muset přeorientovat na jinou plodinu. Kvůli globálnímu oteplování totiž hrozí, že se kávovým bobům v této zemi přestane úplně dařit. Znepokojující zprávu před měsícem zveřejnila britská nezisková organizace Oxfam. Pro Ugandu je to tvrdý zásah: káva totiž tvoří hlavní vývozní artikl země. Uganda je dokonce hned po Etiopii druhým největším producentem této plodiny na světě. Kvůli globálním změnám počasí se však nejspíš všechno změní, a to jen k horšímu. Výhled do budoucna je bezútěšný. Pokud průměrná celosvětová teplota vzroste o dva a více stupňů, na většině území Ugandy už nebude možné Africké ženy, které se chtějí chránit před nechtěným otěhotněním a nákazou virem HIV, už nemusejí žádat muže, aby použili kondom. Mohou využít prezervativ vlastní. Jakkoliv se může zdát ženský kondom novinkou, čísla o jeho prodeji mluví o opaku. Loni se jich po celém světě prodalo 26 milionů, z toho dvě třetiny na africkém kontinentě. Přesto se jedná o zanedbatelné množství oproti 11 miliardám prodaných kondomů určených pro muže. Ženské kondomy jako ochranu před těhotenstvím a pohlavními chorobami nyní zavádí vláda v africkém Malawi. Podobný projekt chtěl v Malawi spustit Populační fond OSN už na začátku tohoto desetiletí. Nebyl však úspěšný kvůli vysoké ceně ženských kondomů, jejich nepohodlnosti a také stigmatu spojeného s jejich užíváním. kávu pěstovat. To by mohlo nastat za čtyřicet, ale pravděpodobně už za třicet let, píše se ve zprávě Oxfamu. Studie Oteplování, klimatické změny a chudoba v Ugandě tvrdí, že dopady klimatických změn, jako je růst teplot, intenzivnější dešťové srážky i silnější bouřky povedou k výrazné proměně počasí. Podle zprávy se kvůli tomu ugandská káva bude v budoucnu pěstovat maximálně v některých pohraničních regionech. Uganda letos podle odhadů vyprodukuje 2,85 milionů pytlů kávy. Oxfam však zemědělcům kvůli nepříznivým výhledům doporučuje, aby začali raději pěstovat něco jiného. Zdroj: Reuters Kondomy jsou nejen pro muže Publikace je financována z fondů Evropské Unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni, názory v ní obsažené nelze interpretovat jako stanovisko donora. ROZVOJOVKA 2 / 2008 Nový projekt se snaží vyvarovat starých chyb. Ženy své kondomy dostanou ve vybraných kadeřnictvích, kde zároveň obdrží všechny informace a podporu ostatních žen. Právě dostatek informací a podpora jsou velice důležité v zemích, kde tradiční společenské uspořádání dává ženám jen minimální právo v sexuálních vztazích rozhodovat. Jestli budou mít ženské kondomy v rozvojovém světě budoucnost, to ukáže až čas. Zatím však nejsou dostupné tak, jak by bylo potřeba. Zaznělo to na nedávné konferenci o HIV/AIDS v Mexiku. Podle odborníků způsobuje menší zájem o užívání ženských kondomů mimo jiné jejich nerovná cena. Podle britské neziskové organizace Oxfam se za tuto preventivní pomůcku platí až osmnáctkrát více, než za kondom určený mužům. Zdroj: IRIN, Reuters Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu To Act You Have to Know realizovaného společností Člověk v tísni. Vydavatel Člověk v tísni, o. p. s., Sokolská 18, , Praha 2 Telefon , fax rozvojovka@clovekvtisni.cz Na přípravě publikace se podílely Lenka Formánková, Jana Machálková a Blanka Medková Design Pavel Lukšan, elemnts ds ( Sazba Zoran Bonuš zaregistrujte si novinky na

3 Pomoc musí jít ke konkrétním lidem Zákon o rozvojové spolupráci je prioritou, jeho návrh vládě předložíme na konci října, slibuje náměstek ministra zahraničí Jan Kohout. R O Z H O V O R R 3 Na začátku září proběhne Fórum o účinnosti pomoci v ghanské Akkře. Vy na ní zastupujete Českou republiku. Co si od konference slibujete a s jakými stanovisky budete vystupovat? Česká republika podporuje mezinárodní úsilí na zvyšování efektivity rozvojové pomoci. V Akkře hodláme zdůrazňovat, že toto úsilí musí být zasazeno do širšího rámce. Nejde pouze o efektivnost pomoci jako takové, ale o efektivitu celého procesu rozvoje, který by měl přinášet hmatatelné výsledky pro konkrétní lidi. Takové úsilí je běh na dlouhou trať a jedna konference nemůže vyřešit vše. Přesto od Akkry očekávám konkrétní výsledky, například rozšíření okruhu dárců, ale i mezinárodních organizací a nevládních aktérů, které se do celého procesu zapojí. Systém české rozvojové spolupráce právě prochází transformací. Jaké potenciální překážky tu spatřujete? Jakou prioritu má přijetí zákona o zahraniční rozvojové spolupráci (ZRS)? Proces transformace je dobře nadefinován a má politickou podporu, což je velmi důležité. Jak se někdy říká: ďábel je skryt v detailech, proto jde nyní o to tuto politickou podporu proměnit do konkrétních opatření. Přijetí zákona o ZRS má pro nás velkou prioritu, neboť jde o základní legislativní normu první svého druhu v našem právním systému. Přípravy zákona pokračují a věřím, že jeho návrh bude předložen k posouzení vládě v očekávaném termínu do konce října. Co konkrétně dělá česká vláda pro zefektivňování svého programu rozvojové spolupráce? Již zmíněný proces transformace je celý veden právě snahou o větší efektivnost české rozvojové spolupráce. Sjednocení odpovědnosti za projekty z dosavadních deseti na jedno ministerstvo a vytvoření specializovaného odborného orgánu České rozvojové agentury jsou toho i konkrétním dokladem. Česko bude v první polovině příštího roku předsedat Evropské unii. Jaké priority směrem k rozvojovým zemím bude vláda prosazovat? Už dříve jste uvedl, že snahou bude například podpora good governance, tedy dobrého vládnutí Hlavní tematickou prioritou českého předsednictví v oblasti rozvojové spolupráce bude zajištění přístupu rozvojových zemí k udržitelným zdrojům energie. Kromě toho bude Česká republika dbát na oblasti, které dlouhodobě podporuje a k nim patří i dobré vládnutí jako předpoklad rozvoje. Evropská unie v této oblasti již mnohé dělá, nicméně my bychom chtěli ve spolupráci s nevládními organizacemi iniciovat hlubší debatu o tom, proč se i přes mnohé deklarace v této oblasti příliš nepokročilo. V březnu příštího roku se v Česku uskuteční Smíšené parlamentní shromáždění AKT-EU. Co vnímáte ve vztazích mezi EU a Afrikou za priority? Domnívám se, že v současné době je prioritní plnění úkolů vyplývajících ze Společné strategie EU-Afrika uzavřené v prosinci Jejím základem je partnerství v mnoha oblastech, mimo jiné mír a bezpečnost, energetika, migrace či lidská práva. A právě zde došlo podle nás k významnému posunu. Důraz je totiž nyní kladen na to, aby Afrika byla aktivním partnerem EU, nikoliv pouze pasivním příjemcem rozvojové pomoci. Jakým způsobem komunikuje ministerstvo s rozvojovými zeměmi v Africe o jejich rozvojových potřebách? Ke komunikaci s africkými rozvojovými zeměmi ministerstvo zahraničních věcí samozřejmě využívá svých zastupitelských úřadů na tomto kontinentě. Považuji za důležité upozornit na skutečnost, že rozvojové potřeby jednotlivých zemí jsou také vyhodnocovány ve světle Country Strategy Papers EU, které vznikají na delegacích Evropské komise přímo v rozvojových zemích ve vzájemné interakci s členskými státy EU. Česká republika k těmto dokumentům při programování a projektování rozvojové pomoci zákonitě přihlíží. Výše zahraniční rozvojové spolupráce v procentuálním vyjádření stagnuje. Kdy můžeme čekat její navýšení a co mu v současné době brání? Ačkoliv se objem rozvojové pomoci v absolutních číslech neustále navyšuje, je pravda, že relativní ukazatel stagnuje, a to především díky rychlému růstu hrubého národního důchodu. Na jednání Rady pro zahraniční rozvojovou spolupráci, která sdružuje hlavní partnery ze státních i nevládních institucí, jsme se shodli, že bychom tento trend měli změnit. Současně je třeba vycházet z ekonomických a rozpočtových možností České republiky. Proto se jako vhodná cesta nabízí vytvořit střednědobý plán mírného, ale kontinuálního navyšování relativního ukazatele rozvojové pomoci. Tento plán by měl být rozpracován ve spolupráci s ministerstvem financí a očekávám, že v první polovině příštího roku se k němu na jednání zmíněné Rady vrátíme. Jana Machálková foto Archiv MZV

4 T É M A CSR T 4 Odpovědné podnikání CSR (Corporate social responsibility), neboli společenská odpovědnost firem, je v poslední době stále diskutovanější pojem. Jde o koncept, kterým se podniky dobrovolně přihlašují ke spoluzodpovědnosti za stav společnosti, kde podnikají. Patří sem i závazek globálně působících firem chovat se eticky k zaměstnancům a životnímu prostředí v zemích, kam přesunuly svou výrobu. Kontrolovat, jestli to skutečně dělají, je však obtížné. Lenka Formánková Člověk v tísni V roce 1997 odvysílala švédská televize dokument o vietnamských a filipínských dílnách, kde děti mladší patnácti let pletly proutěný sortiment značky IKEA. O deset let později, v říjnu 2007, odhalili reportéři britského nedělníku The Observer něco podobného v Indii. Děti, některé mladší deseti let, pracovaly v ilní továrně. V podmínkách hraničících s otroctvím vyráběly oblečení pro značku GAP. Ironií bylo, že šily dětskou kolekci určenou pro vánoční trh. Obě společnosti zprvu odmítly za skandál převzít odpovědnost. Hájily se, že o dětské práci nevěděly a že vše padá na hlavu místních subdodavatelů. Jak se však ukázalo, kauzy poškodily dobrá jména firem a těm nakonec nezbylo, než se k odpovědnosti přihlásit. IKEA přijala kodex, kterým se od dětské práce distancuje, a zároveň podporuje neziskové projekty pro indické děti v oblastech, kde si nechává šít většinu koberců. Firma GAP v první fázi své očistné kampaně vyhradila 200 tisíc dolarů na zlepšení pracovních podmínek v Indii a uvedla, že zorganizuje mezinárodní konferenci na téma dětské práce. Příkladů nepříliš etického podnikání globálních firem v rozvojových částech světa se v minulosti objevilo víc. Nadnárodní koncerny byly nuceny převzít odpovědnost za problémy, které přímo nesouvisejí s jejich produkčními cíli. Řada firem přijala kodexy, kterými se přihlásily k takzvané společenské odpovědnosti firem, pro kterou se už vžila zkratka CSR (Corporate Social Responsibility). Co je CSR? Pojem společenské odpovědnosti firem poprvé použil v roce 1953 americký ekonom Howard Bowen. Během posledních padesáti let se CSR stala důležitým nástrojem, který kontroluje, jak se producenti chovají ke svým zaměstnancům, životnímu prostředí a vůbec společnosti, kde působí. Společenská odpovědnost firem se časem dostala nejen do materiálů výrobních společností, ale také do agendy Evropské unie, OSN nebo OECD. Společenská odpovědnost firem dobrovolně integruje sociální a ekologické ohledy do podnikatelských činností firmy, a to ve spolupráci se zainteresovanými stranami podniku neboli stakeholdery. První definice CSR Evropské komise, která vyšla v tzv. Zelené knize v roce CSR by měla pokrývat celý životní cyklus produktů či služeb, které daná korporace nabízí. Co koncept CSR přesně představuje? Jde o odpovědnost k dodavatelům při nákupu surovin, zaměstnancům při výrobě a prodeji, zákazníkům při nabízení kvalitních a bezpečných produktů, místní komunitě při podpoře jejího rozvoje a vzdělávání a v neposlední řadě k životnímu prostředí. Mělo by jít o dlouhodobou strategii celé firmy, jednorázová filantropie pod značku CSR nezapadá. Jde však pouze o dobrovolný závazek, což zároveň představuje úskalí při hodnocení reálného dopadu CSR. Firmy, které se chovají společensky neodpovědně, nelze v případě, že svým jednáním přímo neporušují zákon, prakticky nijak postihnout. Pak už v podstatě zůstává jen jeden způsob, jak producenty k odpovědnému chování donutit: negativní publicita spojená s diskreditací značky. Závazek nesmí být jen formální Ve snaze podpořit svou reputaci či si vybudovat dobré jméno publikují globální producenti výroční zprávy plné důkazů o tom, že společenskou odpovědnost nepodceňují. Tisíce světových firem se už připojily k osm let staré iniciativě OSN nazvané Global Compact, která je zavazuje dodržovat zásady odpovědného podnikání. Patří mezi ně lidská práva, pracovní podmínky, životní prostředí a boj proti korupci. Zapojené společnosti mohou používat logo iniciativy a přeneseně tedy i prestiž OSN. To kritizují neziskové organizace, podle kterých mohou firmy, které se k iniciativě připojí pouze formálně, Global Conduct snadno zneužít k vlastnímu PR. V reakci na kritické hlasy byly sice v roce 2005 zavedeny sankční mechanismy, ale ty jsou v zásadě bezzubé: nejvyšším trestem je vyloučení firmy ze seznamu a zveřejnění tohoto kroku na webových stránkách projektu. Zatímco Global Compact je iniciativou nezávislou na vládních strukturách, směrnice OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) a Evropské unie související se společenskou odpovědností firem jsou prosazovány přímo vládami členských států. Pravidla OECD pro nadnárodní společnosti byla poprvé vydána v roce Zásady slouží jako kontrola etického chování firem. Podle OECD Watch mezinárodní sítě monitorující aktivity korporací, však ani tyto směrnice neposkytují dostatečné sankční nástroje v případě, že společnosti závazky dostatečně neplní.

5 T É M A CSR T 5 Společenská odpovědnost podle EU Podobně naprázdno vycházejí aktivity Evropské unie v oblasti CSR. Od evropské strategie v oblasti CSR uplynulo už patnáct let. V roce 1996 pak vznikla expertní organizace CSR Europe. Jejím cílem je propagovat společenskou odpovědnost firem, nabízet vzdělání a poradenství v této oblasti, fungovat jako referenční bod pro CSR v celé Evropě, shromažďovat poznatky a příklady a formulovat konkrétní výstupy demonstrující přínos CSR, vysvětluje Jana Trnková z organizace Business Leaders Forum. Evropská unie své dokumenty připravuje na základě rozhovorů s podnikatelskými skupinami, zaměstnaneckými svazy a neziskovými organizacemi. Jedním z diskutovaných témat je i způsob jednotného vyhodnocování CSR aktivit a ověřování pravdivosti firemních proklamací. Nevládní organizace jako Greenpeace, CorpWatch nebo v Čechách Ekologický právní servis, zabývající se společenskou odpovědností nadnárodních korporací, kritizují neefektivní monitoring firemních aktivit. Dále upozorňují na chybějící právní rámec, který by umožňoval neetickou výrobu postihovat. Postavit školu či nemocnici Přestože nevládní organizace pracující v oblasti ochrany lidských práv nebo životního prostředí vnímají nástroje kontroly firem jako bezzubé, nabízí se otázka, za co je vůbec možné činit firmy odpovědné. Přítomnost nadnárodní firmy v rozvojové zemi může významně přispět k jejímu rozvoji a ekonomickému růstu, nelze však očekávat nic jiného, než že se bude chovat tržně. Nadnárodní firmy by měly do rozvojových států přenášet nejen výrobní linky, ale také expertní znalosti. Odpovědné podnikání firem v rozvojových zemích může mít podobu podpory rozvoje místní komunity, například ve formě vybudování školy či čističky vody. Toto tzv. komunitní investování může být pro firmu výhodné. Časem se jí totiž vrátí v podobě zlepšení podnikatelského prostředí. Mohou však být nadnárodní korporace nuceny poskytovat pracovní podmínky vysoko nad běžným standardem rozvojových zemí? Oproti naší evropské zkušenosti, kdy hygienické podmínky na pracovišti, minimální věk pro přijetí do zaměstnání, odškodnění za pracovní úrazy i ekologické dopady produkce upravuje a kontroluje stát, v rozvojových státech taková pravidla obvykle vymezena nejsou. A pokud ano, stát na jejich plnění dohlíží jen minimálně. Absence výrobních předpisů, ve spojení s propastnou chudobou místních obyvatel, ochotných pracovat za minimální odměnu, byla možná jedním z důvodů, proč globální producenti na cestě za nižšími cenami došli až do rozvojových zemí. foto A. Martinez Alonso archiv Evropské komise

6 T É M A CSR T 6 Dětská práce v hledáčku EU Každé šesté dítě na světě je nuceno pracovat. Přitom je ekonomicky výhodnější dětskou práci odstraňovat. Evropské instituce i proto nyní řeší, jak přesvědčit firmy podnikající v rozvojových zemích ke spolupráci. Jednou z cest může být využití právních norem k podpoření společenské odpovědnosti firem. Podle studie Mezinárodní organizace práce (ILO) v současné době musí více než 200 milionů dětí pracovat místo toho, aby chodily do školy. Právo dětí na vzdělání je přitom součástí lidských práv. Většinou zemí uznaná Úmluva o právech dítěte říká, že každé dítě má právo na ochranu před hospodářským vykořisťováním a před vykonáváním jakékoli práce, která škodí jeho zdravému vývoji a současně mu brání ve školní docházce. Navíc podle Všeobecné deklarace lidských práv mají státy i soukromé společnosti a jiné nestátní subjekty povinnost ctít, chránit a naplňovat tato lidská práva doma i při svém působení mimo domácí trh. Naplňování těchto práv je nezbytné pro hospodářský a společenský rozvoj. Podle studie ILO z dubna roku 2004 bude přínos odstranění dětské práce téměř sedmkrát větší než náklady s tím spojené. Sandra Overhoff, Gerard Oonk a Kateřina Gabrielová Kampaň Stop Child Labour foto Markéta Kutilová Povinně nebo dobrovolně? Státy Evropské unie, stejně jako ostatní signatáři Úmluvy, se zavázaly začlenit ji do svých právních norem. Podniky působící na jejich území jsou tedy povinny je dodržovat. Unie navíc jasně deklarovala, že od evropských firem očekává zavádění pracovních norem nejen v členských státech, ale i v zemích mimo společenství. Ve sdělení ke společenské odpovědnosti firem píše, že cílem je podporovat základní pracovní standardy, včetně odstraňování dětské práce. Zároveň se zde EU zavazuje povzbuzovat respektování hlavních zásad v oblasti lidských a pracovních práv v obchodních vztazích. Právě v této oblasti by ale Evropská unie měla disponovat silnější a efektivnější strategií. Její nedílnou součástí by měly být přísnější regulační zásady a opatření, které by podniky zavazovaly k dodržování těchto pracovních práv. Stále více se diskutuje o tom, zda by tato doporučení evropským podnikům, zejména pokud působí v zemích s nedostatečným právním prostředím, měla zůstat dobrovolná nebo se stát povinná. Doposud se Evropa přikláněla k tomu, že evropské firmy v rozvojových zemích by měly o odstraňování dětské práce usilovat dobrovolně. Dodržování pracovních práv v zemích mimo EU tak zůstává na dobré vůli podniků. Iniciativy v oblasti společenské odpovědnosti firem, které souvisejí s bojem proti dětské práci mimo EU, představují pouze tzv. měkkou formou regulace. Rostoucí zájem a tlak veřejnosti, nevládních organizací a stále většího počtu společností (včetně odborů) na celém světě, ale volá po efektivnější strategii. EU iniciuje změnu Podle ILO se od roku 2004 počet pracujících dětí snížil o 11 %, přesto čísla nadále zůstávají velmi vysoká. V přístupu Unie k problematice dětské práce však v posledních letech dochází k příznivému posunu. Aktivní roli hraje zejména Evropský parlament, který k tématu potírání dětské práce vydal několik usnesení. Rada Evropské unie zase v květnu letošního roku vyzvala v dokumentu o podpoře a ochraně práv dítěte k zavádění opatření proti využívání dětské práce. Zejména klade důraz na systematické zahrnování otázky dětské práce do politických a ekonomických dialogů a diskusí o lidských právech a do vyjednávání se třetími zeměmi a mezinárodními agenturami. Rada se chce také zaměřit na využití konceptu společenské zodpovědnosti firem pro zajištění transparentní výroby produktů. Navrhuje proto analýzu prodeje výrobků, které deklarují nevyužívání dětské práce. Zároveň doporučuje zavést opatření proti produktům vyrobených dětmi.

7 Probuzení z čínského snu Pracující osmileté děti, minimální mzdy pro sezónní dělníky, rozevírající se nůžky mezi chudými městy na západě a bohatými na východě země i to jsou okolnosti, za jakých Čína dosáhla svého momentálního ekonomického úspěchu. Japonci si to ohlídají Čína je v současnosti čtvrtou nejsilnější ekonomikou světa, roste tempem deseti procent ročně. Daní za tento úspěch je zamořené životní prostředí, obrovské sociální rozdíly i porušování základních práv i svobod, dětskou práci nevyjímaje. U pásů v továrně Aoyagi stojí ženy v bílých pláštích a světle modrých čepicích. Náhodný návštěvník si připadá spíš jako v nemocnici nebo výzkumném ústavu. Ve skutečnosti se tu vyrábí hračky a elektronika. Všichni mají oděv proti prachu. Každý má před sebou popis pracovního postupu, který musí dodržovat, ukazuje Crimson Čchan, ředitel popsané továrny, která stojí v jihočínské provincii Kuan-tung. Firma patří Japoncům, kteří kvalitě výrobků věnují maximální pozornost. Dělníci se musí řídit přesnými postupy a na vše přímo dohlíží japonští inspektoři. Myslím, že Japonci jsou v tomhle důraznější než Evropané, Američané či Australané. Ti přijdou, a řeknou: chceme, aby hračka vypadala tak a tak, ale už se tolik nestarají o samotný výrobní postup, říká ředitel továrny. V továrně pracuje 1300 zaměstnanců, většinou z méně vyspělých částí Číny. Třeba pětadvacetiletá dělnice Čao sem přišla před třemi lety i s manželem ze Sečuánu. Tady si vydělám tisíc jüanů čistého (asi 2200 korun). Bydlíme s manželem v podnikové ubytovně, takže ušetříme, říká Čao. U pásu mladá žena pracuje jedenáct hodin denně, pět dní v týdnu. Za vydělané peníze si pár chce v rodné vesnici postavit dům. Čína v pohybu Do jihočínské provincie Kuang-tung, která se na celkovém vývozu Číny podílí skoro třetinou, přichází stále více podobných zájemců o zaměstnání. Do vyspělejších východních provincií už za prací odešlo přes 150 milionů Číňanů ze všech koutů země. Jedině tak prý mohou zajistit obživu rodině. Pracuji na stavbě jako zedník, za měsíc mám 1450 až 1500 jüanů (asi 3300 korun), prozrazuje osmačtyřicetiletý Ču původem ze Sečuánu. Za výdělkem odešel do Šanghaje, výkladní skříně čínského ekonomického úspěchu. Šanghaj je dnes nejbohatším, ale také nejdražším čínským městem. Stěhují se sem zbohatlíci z celé Číny. Podle Národního statistického úřadu dosahuje průměrná mzda v Šanghaji v přepočtu téměř 15 tisíc korun, například farmáři ale mají zhruba šestkrát méně. Olympijské suvenýry z dětských rukou Okolí mezi vesnicemi Kchan-s a Chukcheng v provincii Fu-ťien působí depresivně. Haldy vytěžené hlušiny zasahující do místní říčky lemují zablácenou silnici. V Číně, kde se ročně vytěží až dvě miliardy tun uhlí, je hornictví nejnebezpečnějším povoláním. Loni v dolech podle oficiálních statistik zemřelo 3770 havířů. Lidé, kteří ve zdejších dolech pracují, jsou však se svou situací smíření. Musím vydělávat, co mi zbývá. Jiná práce tu prostě není. A s rizikem se musí počítat, říká jeden z procházejících dělníků. Ranní směna mizí v útrobách šachty. Ti, co zůstávají na povrchu, jsou sice relativně v bezpečí, ale o to nižší mají výdělek. Z puštěného pásu několik mladíků z uhlí ručně vybírá kameny, kusy dřeva a další nečistoty. Na hlavě mají kus hadru zakrývající čelo, uši i krk, přes ústa roušku. Na nakládce se lopotí i čtrnáctiletý kluk. Čínské zákony práci osob mladších šestnácti let zakazují pod pokutou 12 tisíc korun za každé dítě a měsíc jejich práce, přesto v Číně až desetina všech dětí místo školní docházky pracuje. Letos v dubnu úřady v jižní Číně objevily tisíc mladistvých, kteří pracovali za šest korun na hodinu. Zjištěn byl i případ dětí zneužitých pro výrobu propagačních olympijských předmětů. Novodobé otroctví potvrdil i skandál v cihelně ve vesnici Cchao-čeng v provincii Šan-si, kterou vlastnil syn místního komunistického šéfa. Zaměstnával tam dokonce osmileté děti. První dítě chodí do školy, druhé otročí Dětská práce je společenský problém úzce související s chudobou. Navzdory čínské politice jednoho dítěte mají mnohé rodiny potomky dva, toho druhého ovšem ilegálně. Dítě tedy nemá plná práva, není zapsáno v matrice, tudíž nemá nárok na bezplatnou školní docházku. Na školné ovšem jejich rodiče nemají peníze, proto děti pracují už od útlého věku. Právě na tyto rodiny se zaměřují lidé vyhledávající po celé Číně levnou pracovní sílu. Mnoho chudých Číňanů migrujících za prací také nechává své potomky doma, kde jsou odkázáni sami na sebe. To rovněž přispívá k rozvoji dětské práce. Mnohé čínské děti se ocitají na ulici a skončí třeba v ilegálních dolech, kde pracují za minimální mzdu. Boj s dětskou prací Čína zatím nezvládá, a tak celá řada dětí zůstává nevzdělaná. To jim pochopitelně do budoucnosti nezajišťuje zrovna optimistické vyhlídky. T É M A CSR T 7 Robert Mikoláš Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Číně foto ČTK

8 D I S K U S E D 8 Jana Krasney foto Guy Stubbs archiv Evropské komise Nejlepší přítel pandemie HIV/AIDS? Hlad Antiretrovirální léčba je stále dostupnější, pomoc HIV pozitivním však momentálně komplikují rostoucí ceny potravin. Tisíce nemocných léky vysazují, protože nemají co jíst. Zaznělo to na srpnové konferenci o HIV/AIDS v Mexiku. Podaří se do roku 2010 zajistit léky pro všechny HIV pozitivní na světě, jak se před třemi lety zavázalo mezinárodní společenství? To byla hlavní otázka, kterou se v srpnu zabývalo 22 tisíc účastníků konference o HIV/AIDS v Mexiku. Podle agentury UNAIDS je dnes na světě 33,2 milionu infikovaných. Jen asi třetina nakažených, kteří žijí v rozvojových zemích, však má přístup k léčbě. Další neméně důležitá otázka, která je často ignorována, zní: A co potom, když cíle dosáhneme? ptal se ve svém článku ve Financial Times jeden z účastníků konference a ředitel významné Fordovy nadace Luis A. Ubiñas. Jak se totiž v posledních měsících ukazuje, dostupnou léčbou to všechno nekončí. Splnění cíle aktuálně komplikují zvyšující se ceny potravin. A bez přísunu dostatečného množství jídla léčba HIV nemůže být úspěšná. Terapie nalačno Prášky, které mi dávali v nemocnici, byly moc silné. S prázdným žaludkem jsem je nemohla jíst, a tak jsem je prostě vysadila, svěřila se pětapadesátiletá Ana Costa z afrického Mozambiku zpravodajské síti IRIN, která se v rámci OSN specializuje na humanitární katastrofy. Po celé dva roky, co brala antiretrovirální léky, bylo Aně každý den špatně. Vláda jí je naštěstí, stejně jako ostatním Mozambičanům, alespoň poskytovala zdarma. Ana si ale, jako mnoho dalších HIV pozitivních obyvatel rozvojových zemí, nemohla dovolit dostatek jídla, natož kvalitní a pestrou stravu. A tak léky, které podle mnoha pacientů zvyšují pocit hladu, prostě odmítla brát. S rostoucími cenami lidé začínají kupovat méně hodnotné potraviny a také jídlo vynechávají, řekl novinářům po skončení mexické konference ekonom Alan Whiteside z jihoafrické univerzity KwaZulu-Natal. Pro HIV pozitivní, kteří potřebují hodnotnější výživu než zdraví lidé, to má kritické důsledky, dodal. Nemocní trpí kvůli nedostatku jídla nevolnostmi, a tak jich tisíce opouštějí léčbu. Návrat k přerušené antiretrovirální terapii je přitom komplikovaný, viry totiž mohou zmutovat a stát se vůči léčbě rezistentní. Stejné nebezpečí, totiž rezistence vůči léčbě, hrozí i těm, kteří by se od dané osoby nakazili. Hlad je všemocný škůdce Účastníci HIV konference také kritizovali donory za to, že do své pomoci nezařadili dodávky potravin pro infikované. Na to ale chybějí finance. I Světový potravinový program (WFP) byl nedávno donucen omezit množství distribuovaného jídla. Jeden balíček hodnotné stravy na osobu a den stojí sedmdesát amerických centů, což je mnohem více než v posledních letech. Problém je, že s náklady na pořízení potravinové pomoci roste zároveň i počet těch, kteří ji nutně potřebují. V minulosti se neobešlo bez potravinové pomoci jen nejchudších deset procent světového obyvatelstva. Tento podíl nyní roste ruku v ruce se stoupajícími cenami potravin. Dávat lidem léky a nezajistit jim dostatek jídla to je jako posílat děti do školy bez učebnic, popsal současnou situaci Robin Jackson, zvláštní nutriční poradce organizace UNAIDS. V souvislosti s chudobou HIV pozitivních se na konferenci ozývaly také hlasy, které nabádaly k vytvoření více pracovních příležitostí pro tuto skupinu. Prostitutky z hladu Před tím, že všechny pokroky v dostupnosti antiretrovirální léčby mohou být lehce podkopány vysokými cenami potravin, varovala ještě před zahájením konference britská katolická organizace Cafod. A nejde jen o hladovějící pacienty, kteří léky odmítají. Problémů, které se zdražováním potravin souvisejí, je daleko více. Muži odcházejí za prací do vzdálených lokalit, kde pak nezřídka využívají služeb prostitutek, čímž se vystavují riziku nákazy. Extrémní chudoba a zároveň povinnost nakrmit své blízké také často dohání ženy v rozvojových zemích k prostituci. Negramotná Afghánka Najiba začala s prostitucí ve chvíli, kdy ceny potravin začaly nekontrolovaně růst. Jsem vdova a mám pět dětí. Nenávidím být prostitutkou, ale bez téhle práce by moje děti zemřely hlady, říká Najiba. Kondomy její zákazníci nechtějí používat. Riziko šíření nákazy tak roste. Vídeňské dostaveníčko Další světová konference o HIV/AIDS se bude konat za dva roky ve Vídni. Podle původních plánů by v té době měl mít přístup k lékům každý, kdo je potřebuje. Nejlevnější druh medikamentů dnes vyjde na 87 dolarů na pacienta na rok, sdělil Karen Day z organizace Lékaři bez hranic. Od roku 2001, kdy roční dávka stála 10 tisíc dolarů, jsme urazili dlouhou cestu, dodává. Vysoké ceny potravin však mohou úspěchy v léčbě snadno zhatit.

9 Kronika ohlášeného neúspěchu Největší světová kampaň proti chudobě je v poločase. Od státníků, mezinárodních organizací i aktivistů přitom přímo prší zprávy, že pokud vše půjde jako dosud, Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs) se nepodaří splnit. Co tento očekávaný neúspěch znamená? Na konci září do newyorského sídla OSN přiletí politici z celého světa, aby na naléhavém summitu řešili pololetní vysvědčení ambiciózních cílů, kterých se má dosáhnout roku Nejspíš to nebudou zrovna pěkné známky. Pokud vše poběží jako dosud, dětská úmrtnost klesne na požadovanou úro- vědí, potřebné opravy jsou zdržovány politickými tlaky, dodává. Podle velmi hrubých odhadů ale k nějakému zlepšení přece jen dochází. Řeč je například o pokroku v boji proti AIDS. Zatímco před šesti lety dostávaly antiretrovirální léky desítky tisíc Afričanů, nyní už prodlužují život více než dvěma milio- jak získat pro téma více pozornosti a donutit státy, aby poslaly slíbené finance. Pročítá-li člověk nespočet hodnotících zpráv neziskov ých organizací, zdá se, že nedostatek peněz představuje pro MDGs hlavní překážku, když nepočítáme obchodní politiku (subvence a cla). Situace je bohužel složitější. Před D I S K U S E D 9 veň až v roce 2050, všeobecné vzdělání se ke všem dětem dostane nejdříve v roce 2115 a chudoba nebude snížena na polovinu v tomto století, ani v tom příštím, přiznal například britský premiér Gordon Brown. Kroky k řešení příliš pomalého pokroku v plnění MDGs jsou příliš roztříštěné, příliš sporadické a příliš slabé, kritizoval mezinárodní společenství i generální tajemník Pan Ki-mun. Kromě toho bohaté státy neplní slib, že vloží do rozvoje více peněz. V případě Afriky bude manko pomoci kolem čtyřiceti miliard dolarů, předpovídají experti z Africa Progress Panel. Jak svět pokročil? Můžeme jen hádat Zjistit, jak daleko v naplňování MDGs svět pokročil, je poměrně těžký úkol. Oficiální stránky OSN a Světové banky sice nabízejí nepřeberné množství interaktivních atlasů a map, ale i oficiální zpráva za rok 2007 operuje pouze s čísly tři až pět let starými. Navíc nedávná změna statistické metodiky Světové banky zamíchala i s oficiálním počtem chudých. Nejostřeji situaci kritizuje kanadský profesor Amir Attaran: Několik let po začátku projektu je běžné, že nelze říci, zda dochází ke skutečnému zlepšení. Často můžeme jen hádat, napsal pro lékařský časopis Plos Medicine. Přestože odborníci OSN o tomto problému nům. Stále větší počet afrických dětí také usedá do školních lavic, od roku 1999 přibylo skoro 30 miliónů žáků. Asijská mládež se také těší čím dál lepšímu zdraví. Dětská úmrtnost na jihu kontinentu klesla za poslední dvě desetiletí o třetinu a ve východní Asii dokonce o polovinu. Naopak v subsaharské Africe je zdravotní situace dětí nadále alarmující. Také dostupnost pitné vody v Africe i části Asie je stále nedostatečná. Ani leckde příznivý vývoj ale nepovede ke splnění MDGs. Chudoba rychle mizí jen ve východní Asii, patrně kvůli rostoucí čínské ekonomice. Globální čísla jsou poměrně příznivá i pro většinu dalších regionů, ovšem vyjma subsaharské Afriky. Podle Williama Easterlyho, bývalého ekonoma Světové banky a známého kritika této instituce, je ale srovnání regionů a států, které mají jinou startovní pozici, nesmyslné a pro Afriku i nespravedlivé. Upevňuje jen stereotyp o černé ovci světa. Šampaňské nebo zklamání Když o nesplněných MDGs mluvíte s lidmi, kteří se chudobou zabývají, očividně je to pro ně stará informace. Stejně tak lidé z OSN, tedy podle obrazu z médií, rádi a často varují, že něco není v pořádku. Pro OSN i pro aktivisty je to ostatně jediná cesta, třemi lety vyvolal velkou debatu zmíněný William Easterly, když v rozsáhlé analýze obvinil Světovou banku, že její pomoc často způsobuje více škody než užitku. Upozornil, že nestačí do rozvoje dát co nejvíce peněz a čekat, že chudoba sama zmizí. Musíme zkoumat a ověřit, co skutečně pomáhá, napsal Easterly. Zástupci vlád dárcovských a rozvojových zemí budou diskutovat o účinnosti rozvojové pomoci na nadcházejícím zářijovém Fóru na vysoké úrovni v ghanské Akkře. Jestli jejich rokování povede k nějakému posunu, zůstává otázkou. Již nyní občanské organizace jako je britský Oxfam či organizace sdružené v Allianci 2015 volají po mnohem ambicióznější reformě rozvojové pomoci, mimo jiné po vzniku nezávislé monitorovací komise pro plnění MDGs. Až přijde rok 2015, budou jedni zřejmě otevírat šampaňské a plácat se spokojeně po zádech a druzí budou bědovat nad neúspěchem. Nikdo s jistotou nepozná, co se vlastně povedlo a nepovedlo a kdo za to může. Ať už ale největší rozvojový projekt v dějinách skončí jakkoliv, neměl by se házet přes palubu úplně. Je to totiž jediný velký plán, který má jasné cíle. A bez cílů a nezávislého hodnocení bude světová rozvojová pomoc prostě přešlapovat na místě. Nikola Hořejš Autor je redaktorem deníku E15 foto vlevo Tomáš Drobný Člověk v tísni foto uprostřed Markéta kutilová foto vpravo archiv Evropské komise

10 P O H L E D Z E Z A H R A N I Č Í P 10 Jak si Indie namlouvá Afriku Rostoucí vliv Číny v Africe budí v posledních letech značnou pozornost. Druhá velmi rychle rostoucí asijská velmoc, Indie, ale svou aktivitu na této frontě také stupňuje a její hospodářské vazby překračují hranice tradičního partnerství uvnitř britského Commonwealthu. foto G. Barton archiv Evropské komise Alex Vines, Gareth Price Královský ústav mezinárodních vztahů v Londýně Indický obchod se západní Afrikou v současnosti dosahuje více než tří miliard dolarů ročně a představuje tak 1,2 procent celkového zahraničního obchodu země. A tento podíl rychle roste. I nd ická ekonom ická a k t iv ita v Africe jde daleko za vývoz tamních stále populárních bollywoodských filmů. Očekává se, že indické investice v západoafrickém Pobřeží Slonoviny vzrostou do roku 2011 na miliardu dolarů. Tato částka představuje desetinu celkových zahraničních investic, které Indie učinila v minulé dekádě. Súdánskou ropu těží indická státní Společnost ropy a zemního plynu (ONGC Videsh) a během příštích dvou let se v Mali, Gabonu, Nigeru a Burkině Faso otevřou indické diplomatické mise. Do roku 2003 mělo indické ministerstvo zahraničí jediný odbor zaměřený na Afriku a teď má tři: pro západní a střední Afriku, pro východní a jižní Afriku a pro západní Asii a severní Afriku. Studie Svazu indických obchodních a průmyslových komor určila pět hlavních sektorů, jež mohou posloužit jako motory růstu posilující indo-africký obchod: farmaceutický a zdravotnický sektor, informační technologie, vodohospodářství, potravinářství a školství. Největší partner: Nigérie Nejsilnější obchodní partnerství na černém kontinentě Indie udržuje s Nigérií. Roční bilaterální obchodní obrat překračuje tři miliardy dolarů, přičemž 96 procent obchodu souvisí s ropou. Indie se v Nigérii drží třístupňové strategie: termínovaných kontraktů na nákupy ropy, participaci v těžebním sektoru a účasti v rafineriích. Tím se Indie stává přímým konkurentem Západu a asijských zemí v soupeření o západoafrické ropné zdroje. Zájem Indie o energii ze západní Afriky ovšem není rozhodující složkou energetické politiky její vlády. Jedná se spíše o snahu rozšířit portfolio svých ropných dodavatelů. Indie pak má zájem se kromě klasického výkupu ropy podílet také na budování infrastruktury související s její těžbou v afrických rozvojových státech. Sedmnáct z pětačtyřiceti ropných bloků je nyní rezervováno pro zatím neznámé firmy, které na ně budou mít předkupní právo, pokud slíbí rozsáhlé investice do projektů, které s těžbou ropy přímo nesouvisejí. Jde například o peníze na výstavbu nových elektráren a rafinerií. Tato vyjednávání už nějakou dobu probíhají a indická ONGC ve spojenectví s Mittal Energy (součást skupiny Mittal řízené indickým miliardářem Lakšmím Mittalem) má blízko k získání prvního předkupního práva na několik bloků. Při nigerijském kole menších nabídek v roce 2006 bylo ONGC-Mittal nabídnuto předkupní právo ke třem blokům. Koalice ONGC-Mittal Energy má velký zájem zajistit si bloky s prokázanými zásobami ropy, ale oproti svým asijským konkurentům se méně zaobírá podrobnostmi infrastrukturních balíčků. Jak se zdá, záměrem vytvoření ONGC-Mittal koncem roku 2005 bylo proklestit

11 si cestu byrokratickými procesy, poučit se od soukromého sektoru a posílit své nabídky jako poskytovatel infrastruktury. Buldozer Mittal Existuje však riziko, že dohody mezi Indií a Afrikou nebudou zcela bez problémů. Výbor pro ekonomické záležitosti indické vlády před třemi lety na základě analytické prověrky na poslední chvíli zabránil zahraniční větvi ONGC Videsh v uzavření smlouvy o koupi podílu v nigérijském ropném bloku za dvě miliardy dolarů. Ve snaze získat kontrakt ještě během posledních dní vlády nigerijského prezidenta Oluseguna Obasanji se však s novým kolem udílení licencí v roce 2007 podle všeho chvátalo a indické vládě by sloužilo ke cti, kdyby tento proces opět bedlivě sledovala. Také Mittalovy aktivity v západní Africe leckoho udivují. Na konci roku 2005 největší světová ocelářská společnost Mittal Steel podepsala s liberijskou dočasnou vládou dohodu o těžbě železné rudy za 900 milionů dolarů. Kritici tvrdili, že představitelé liberijské vlády Mittalovi umožnili neohlížet se na lidská práva a zákony související s ochranou životního prostředí. Smlouvu v roce 2006 přezkoumávala nová vláda prezidentky Ellen Johnsonové-Sirleafové a v součanosti se jí zabývá liberijský Senát. Indické obchodní působení v Africe vyvolává smíšené pocity. Mahátma Gándhí kdysi řekl: Obchod mezi Indií a Afrikou se bude týkat myšlenek a služeb, nikoli průmyslového zboží za suroviny po vzoru západních vykořisťovatelů. Zambijský opoziční poslanec Guy Scott však kontruje: Lidé říkají: Běloši byli zlí, Indové jsou ještě horší, ale nejhorší ze všech jsou Číňané. Tata Motors v Africe boduje Indie by neměla Afriku pokládat za pouhou zásobárnu přírodních zdrojů. Namísto toho musí v regionu investovat do lidského kapitálu a podělit se o indické know-how. Velká část zboží pocházející z této miliardové asijské země je pro africký trh vhodnější než pro trh západní. V mnoha afrických zemích vzkvétá například prodej vozů indického koncernu Tata Motors, který letos v lednu představil nejlevnější automobil na světě určený pro rozvojový svět. Sdílení know-how by ale mělo jít i za ekonomické vazby. Indická demokracie v postkoloniálním prostředí může Africe poskytnout významná ponaučení. Indie dále může africkým zemím nabídnout zkušenosti se zemědělskou expanzí, hospodařením s nezávadnou vodou a zvládáním narůstající hrozby změny klimatu. Ať už Indie bude nakonec v Africe hrát jakoukoliv úlohu, snad nejdůležitějším přispěním by mohlo být zavedení konkurenční soutěže. Indická vláda musí bedlivě sledovat, jak se její i jiné společnosti tohoto úkolu zhostí. Alex Vines a Gareth Price jsou vedoucími afrického a asijského programu v Chatham House, Královském ústavu mezinárodních záležitostí v Londýně. Project Syndicate, Z angličtiny přeložil David Daduč P O H L E D Z E Z A H R A N I Č Í P 11 Aktuality z projektů O turisty v Gruzii se stará Člověk v tísni Gruzie se v posledních týdnech skloňovala zejména kvůli konfliktu v Jižní Osetii a Abcházii. Tento stát na pomezí Evropy a Asie je ale zároveň atraktivní turistickou destinací. Servis pro cestovatele, kteří se sem vypraví, však není dostatečný. Společnost Člověk v tísni proto v podhorské oblast i K azbeg i, k terá se nachází daleko od centra konf liktu, otevřela turistické a informační centrum Horský dům. Návštěvníci centra dostanou potřebné informace pro cestování a využít mohou také služeb hostelu či půjčovny vybavení na horskou turistiku, cyklistiku a horolezectví. K dispozici je také malá internetová kavárna. Nové centrum propaguje myšlenku organizovaného ekoturismu. Jedná se o první dokončený projekt svého druhu v zemi. Gruzijská vláda se sice o vybudování něčeho podobného loni v září pokoušela, ale plán se nakonec neuskutečnil. Na vznik Horského domu přispěla 25 tisíci dolary polská vláda. Češi a Slováci krmí děti v Ugandě Nový program, který má odstranit dětskou podvýživu, funguje v nemocnici Svatého Karla Lwangy v Ugandě. Jde o společný projekt Arcidiecézní charity Praha a Vysoké školy zdravotníctva a sociálnej péče Svatej Alžběty v Bratislavě. Malí pacienti v rámci projektu dostávají náhradní kojeneckou výživu. Další součástí programu jsou i přednášky pro matky dětí s ukázkou přípravy jídel z místně dostupných surovin. Ženy se pod dohledem zdravotní sestry učí vařit pokrmy z luštěnin, zeleniny, vajec nebo ryb. Uganďané podle slovenských lékařů hladem trpí jen výjimečně. Problém je spíše v tom, že nedokáží připravit nutričně bohaté jídlo vhodné pro různé věkové skupiny, protože většina z nich o ničem takovém nikdy neslyšela. Moldavští senioři dostanou centrum Charita Česká republika začala letos v červenci stavět denní centrum pro seniory v obci Dorotcaia, která se nalézá na území pod správou Moldavska. Centrum bude poskytovat denní stacionář, sociální a další pečovatelské služby. Charita tu chce zároveň vzdělávat místní pečovatele a další pracovníky. Celý projekt, na který přispívá české Ministerstvo práce a sociálních věcí, je zaměřen na rozvoj domácí sociální péče pro seniory. Důraz je proto kladen na vzdělání domácích asistentů, kteří se o staré lidi starají. Projekt poběží až do roku Dva měsíce proti chudobě V šestadvaceti českých městech budou moci lidé od 1. září do 30. října narazit na akce neziskových organizací zapojených do projektu Česko proti chudobě. Probíhat bude řada pouličních informačních kampaní, happeningů, koncertů a filmových projekcí, které mají veřejnost seznámit s problémem chudoby ve třetím světě. Letošním tématem Dnů proti chudobě je navyšování státních dotací pro zahraniční rozvojovou spolupráci. Česko má podle mezinárodních závazků do této oblasti dávat stále více peněz, aby podíl v roce 2010 dosáhl 0,17 HNP. Výhled pro příští dva roky ale ukazuje, že objem prostředků bude spíše klesat. Kalendář plánovaných akcí zájemci najdou na Aktuality z projektů Jana Machálková, Lenka Formánková

12 Dětská práce Z mapy je patrné, že se dětská práce vyskytuje nejvíce v Africe a Jižní Asii. Nejvyšší počet dětí pracuje v Indii, dvakrát tolik než v Číně, kde žije druhá nevyšší populace dětských pracovníků. Dalších osm regionů s největším podílem pracujících dětí najdeme v Africe. Naopak v Japonsku a státech Západní Evropy problém dětské práce téměř neexistuje. Velikost států odpovídá množství ekonomicky aktivních dětí ve věku let na jejich území, tedy velikosti problému. Copyright 2006 SASI Group (University of Sheffield) and Mark Newman (University of Michigan)