OSOBNOSTNÍ KORELÁTY ŽENSKÉHO ORGASMU

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra psychologie Bakalářská práce (obor psychologie) OSOBNOSTNÍ KORELÁTY ŽENSKÉHO ORGASMU Vypracovala: Ing. Silvie Ulrichová Vedoucí práce: Mgr. Václav Linkov Brno 2010

2 2

3 Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v seznamu použité literatury. V Brně dne Silvie Ulrichová

4 OBSAH I. ÚVOD...1 II. TEORETICKÁ ČÁST VÝZKUMY SEXUÁLNÍHO CHOVÁNÍ ŽENSKÉ POHLAVNÍ ORGÁNY Vnitřní pohlavní orgány Zevní pohlavní orgány, zevní rodidla FÁZE ŽENSKÉHO SEXUÁLNÍHO CYKLU ORGASMUS VYBRANÉ SEXUÁLNÍ DYSFUNKCE ŽEN OSOBNOST Stručné vymezení pojmu Základní přístupy k teoriím osobnosti Osobnost jako struktura BIG FIVE A MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ PRO STUDIUM PARTNERSKÉHO VZTAHU Představení konceptu Pětifaktorová struktura popisu osobnosti Model Big Five a partnerský vztah VYBRANÉ ASPEKTY ŽENSKÉ SEXUALITY A PARTNERSKÉHO VZTAHU Attachment a partnerský život Partnerství a sexuální dysfunkce ženy...32 III. EMPIRICKÁ ČÁST CÍL VÝZKUMU

5 2. FORMULACE VÝZKUMNÉ OTÁZKY A HYPOTÉZ DESIGN VÝZKUMU Popis metody a sběr dat Výzkumné nástroje, zpracování dat Výzkumný soubor Klasifikace proměnných VÝSLEDKY Reliabilita testu Korelační analýza Faktorová analýza Testování normality vybraných faktorů Souvislost pěti rysů osobnosti a stanovených tří faktorů týkajících se sexuálního života a orgasmu IV. ZÁVĚR...50 V. LITERATURA...52 VI. PŘÍLOHY

6 I. Úvod Pohled a názor na ženský orgasmus prošel dlouhou a složitou historií. Po dlouhá staletí bylo na ženský orgasmus pohlíženo jako na nutnou podmínku k otěhotnění. Tento názor přetrval až do druhé poloviny 18. století. Vždy však panoval názor o prospěšnosti orgasmu pro zdraví a krásu ženy. V současné době nás média zahlcují návody, manuály a radami, jak dosáhnout toho nejlepšího orgasmu a jak zkvalitnit svůj sexuální život. Je těžké nepodlehnout módním trendům a uchovat si odstup a nadhled. Sexualita a sexuální život přímo ovlivňují naše životy a mají dopad na podobu vztahů. Již několik desetiletí realizuje řada psychologů výzkumy, jež se zabývají touto problematikou. Existuje celá škála možností, jak k tématu přistupovat. Rozhodla jsem se využít korelační analýzy a hledat souvislosti mezi osobnostními rysy a aspekty sexuálního života. Podobná studie u nás doposud nebyla realizovaná. O ženském orgasmu byla napsaná řada knih, které nabízejí na ženský orgasmus své pohledy. Moje práce předkládá následující přístup a pohled. Teoretická část seznamuje se základními fakty a teoriemi k pochopení problematiky. V logickém souladu tak uvádím fakta o sexuálních výzkumech, ženských pohlavních orgánech, fázích ženského pohlavního cyklu a sexuálních dysfunkcích. Vzhledem k výzkumnému záměru dále uvádím stručný vhled do teorie osobnosti a modelu Big Five. Teoretickou část práce uzavírám přehledem o konkrétních oblastech sexuálního a partnerského života a vybraných osobnostních rysů. Výzkumná část práce je tvořena korelační studií, která zkoumá vztahy mezi vybranými osobnostními rysy (měřeno dle dotazníku NEO-FFI) a aspekty sexuálního chování a orgasmu. Jako podklad pro výzkum mi posloužila celá řada zahraničních výzkumů. Neopomněla jsem ani Freuda a jeho náhled na vaginální orgasmus v souvislosti s mírou neuroticismu. Následovala jsem také Brodyho (2007) výzkumy a závěry o vyšší kvalitě tzv. penile-vaginal orgasmu a jeho blahodárného vlivu na celou řadu životních oblastí. Pro svůj výzkum jsem získala celkem 607 respondentek. Cílem mé práce je vytvoření teoretického rámce pro pochopení a zkoumání části empirické. Ta je zaměřena na zjištění vztahů mezi osobnostními dimenzemi Big Five a sexualitou, respektive orgasmu. V práci je použitý mix nenormativní a normativní metodologie s dominancí pozitivistické metodologie, která byla použita zejména při koncipování výzkumu a vyhodnocování výsledků. Tomu také odpovídá volba obecně vědních výzkumných metod. Klíčovou metodou

7 je metoda indukce, a to neúplná indukce. Proto mají také formulované závěry pravděpodobnostní charakter, jehož explanační a epistemologická hodnota odpovídá rozsahu omezeného výzkumného vzorku. Ze statistických metod byly použity korelační a faktorová analýza. II. Teoretická část 1. Výzkumy sexuálního chování Když nejde o sex, nejde o nic. J. Werich Jako by byl sex magickým slovem. Po celá staletí byl tabuizován či byl nástrojem represe v nejrůznějších podobách. [viz například Foucault, 1999] Cesta k poznání, že sex není nástrojem reprodukce a populační politiky, byla dlouhá a komplikovaná. Myšlení v oblasti reprodukce a její kontroly ovlivnil v 19. století svým dílem Thomas Robert Malthus. V roce 1798 v Anglii vyšel jeho spis An essay on the principle of population. Malthus jakožto ekonom spatřoval v pohlavním pudu nebezpečnou zbraň pro nadměrný růst obyvatelstva. Upozorňoval, že křivka růstu populace se vyvíjí progresivněji, než se vyvíjejí zásoby potravin a dalších materiálních zdrojů. Esej obsahuje velice radikální názory, myšlenky a doporučení, nicméně ta vycházela z racionálních a pevných dat. Malthusovu esej tak můžeme považovat za vlajkovou loď v oblasti plánovaného rodičovství. (Malthus, 2002) Průkopníkem na poli výzkumu sexuálního chování byl až Alfred Charles Kinsey, jehož práce zásadně ovlivnily sexuální revoluci 60. let dvacátého století, hlavně v USA. Výzkumy zahájil ve 40. letech minulého století. Celosvětově je jméno Alfreda Charlese Kinseyho spojováno se zakladatelem sociologické sexuologie, systematického a vědeckého zkoumání lidské sexuality. Už v roce 1935 přednášel na Indiana University na téma anatomie a fyziologie sexuality a od roku 1938 měl, již na akademické půdě, o sexualitě pravidelné přednášky. I přes počáteční odpor široké i odborné veřejnosti se mu podařilo získat informace o sexuálním chování od 18 tisíc obyvatel. (Kinsey, Pometly, Martin & Beghard, 1953) Fyziologií sexuálního chování se zabývali William Howell Masters a Virginia E. Johnson, kteří tak značně přispěli k rozvoji lékařské sexuologie. Svoje práci zahájili v polovině minulého století. V laboratorních podmínkách prováděli vyšetření a od počátku věřili, že získaná data pomohou v léčbě sexuálních poruch. Ve svých studiích uvádějí výsledky

8 fyziologických reakcí žen a mužů během sexuálního styku a nekoitálních stimulací. Autoři se ve svých studiích také zabývají genderovými diferencemi ve fyziologii sexuálních reakcí. (Masters & Johnson, 1966) V rámci tohoto bloku nelze opomenout práce Sigmunda Freuda, jehož psychoanalýza výrazně ovlivnila základy moderní sexuologie. V práci Freuda jsem také čerpala inspiraci v rámci empirické části této práce. Konkrétně se jedná o vztah mezi sexualitou a sexuálním životem na straně jedné a neuroticismem na straně druhé. Reálný traumatický zážitek, pokud je zadržen jako nevědomá síla, má za následky symptomy, na které je pohlíženo jako na afekty. Cestu k nápravě spatřuje Freud ve správném naložení s nimi, což znamená uvolnit je. (Freud, 1947) Jako klíčové pro předmět své práce spatřuji dílo sepsané Freudem v roce 1905 Tři pojednání o sexuální teorii. Poprvé zde rozpracovává svoji teorii pudů a neurotické konflikty, které mají často původ v psychosexuální fázi vývoje dítěte. (Freud, 1993) Později tento koncept rozpracoval prostřednictvím kasuistiky Wolf Man. (Freud, 1999) Freud se také velice podrobně zabýval genderovými otázkami ve vztahu k sexuálnímu chování a prožívání. Ženy však stigmatizoval do podoby utiskovaného a méněcenného pohlaví, které po celý život trpí absencí penisu. (Barša, 2002) Zcela nový pohled na sexuální život přinesl vznik antikoncepce. O moderním pojetí antikoncepce můžeme hovořit až od roku 1921, kdy lékař Haberlandt došel k závěru, že výtažky z vaječníků těhotných zvířat blokují uvolnění zárodečných buněk z vaječníku. Mohou být tedy použity jako antikoncepce. Tento způsob však nebyl praktický, ani ekonomický. Jen pro představu: aby žena získala 12 mg estrogenu, bylo nutné použít vaječníky z 80 tisíc prasnic. Řešení přinesla v roce 1960 první antikoncepční tabletka uvedená v Americe pod názvem Enavid-10. Evropa musela na svoji pilulku čekat ještě dalších 9 let. Společnost Shering uvedla v červnu 1969 svoji tabletku pod jménem Anovlar. (Barták, 2006) Společně se vznikem antikoncepce řada autorů hovoří o sexuální revoluci. Například Možný zdůrazňuje vznik dvojí linie sex jakožto prostředek reprodukce a sex jako součást lásky a slasti. (Možný, 2006) Jak upozorňují ve své publikaci Weiss a Zvěřina, výzkumy sexuálního chování byly často reakcí na sociální či zdravotní problémy a současně byly nástrojem politické moci. Jak autoři dále poukazují, často se na sexuologický výzkumu pohlíželo jako na reakci spojenou s problémy, následně tak jsou spojovány s patologickým nádechem.

9 Výzkumy na území naší republiky v této oblasti v minulosti nebyly žádoucí. Nepodporovala je prudérní morálka komunistického režimu. I socialistická vláda se však musela postavit čelem k epidemii HIV (Human Immunodeficiency Virus). V roce 1988 byl proveden výzkum Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV, který se týkal postojů vůči sexuálnímu chování a jeho aspektům. Tento výzkum byl potom opakován v roce 1993 a (Weiss & Zvěřina, 2001) Co se týká komplexního výzkumu ženského orgasmu, první v našem prostředí (dotazování se týkalo žen na území České a Slovenské republiky) realizovala doktorka Jonášová. Závěry a zjištění byly publikovány v její doktorské práci. Práce mimo jiné odhaluje různé pohledy, rysy a náhledy na ženský orgasmus a přináší pojem OQ, tedy orgastický kvocient, který je analogií koeficientu IQ u měření inteligence. (Jonášová, 2009) V naší zemi, na rozdíl od zahraničí, nebyla realizována studie, která by korelovala aspekty sexuálního chování a osobnostních rysů. Toto byl jeden z důvodů pro realizaci výzkumu popsaného v empirické části této práce

10 2. Ženské pohlavní orgány (organa genitalia feminina) Moře se uklidní, když spatří vulvu ženy. Staré katalánské přísloví V jakékoli práci, která se věnuje ženskému orgasmu, nelze vynechat alespoň stručný souhrn pohlavních orgánů ženy. Následující kapitola má povahu základního výtahu a není její snahou imitovat anatomické či fyziologické publikace. Pouze má čtenáře uvést do základních poznatků ženské anatomie. Pohlavní soustava ženy se skládá z vnitřních a zevních pohlavních orgánů Vnitřní pohlavní orgány (organa genitalia feminina interna) Vaječník (ovarium) Vaječník je zdrojem ženských pohlavních buněk a hormonů. Jedná se o oválný a plochý útvar. Vaječníky jsou lokalizovány v dutině pánevní na zadní straně. U žen, které doposud nerodily, se dotýká vaječník pánevní stěny v místě, které nazýváme jako fossa ovaria. U ženy po porodu je vaječník uložen poněkud dorzálněji, v takzvané Claudiově jamce. (Roztočil, 2008, Zvěřina, 2003) De Graaf nazval v roce 1668 vaječníky jako ženská varlata. (Budinský & Zvěřina, 2004) Současně upozorňoval na fakt, že varlata žen se podstatně liší od mužských. (Blackledge, 2005) Vejcovod (tuba terina) Vejcovod dosahuje délky 10, maximálně 15 cm. Je to párový trubicovitý orgán. Vejcovod má typickou stavbu dutého orgánu a je tvořen sliznicí, svalovinou a zevní vazivovou vrstvou. Funkcí vejcovodu je doprava vajíčka z vaječníku do dutiny děložní. Peristaltickými pohyby svaloviny vejcovodu a rytmickým kmitáním řasinek epitelu je vajíčko transportováno 4 až 5 dní do děložní dutiny. (Roztočil, 2008) Děloha (uterus) Děloha přijímá oplozené vajíčko. Slouží k ochraně a výživě zárodku a plodu, a to až do porodu. (Dylevský, 2009) Děloha je svalnatý orgán, jehož tvar se podobá obrácené hrušce. Konkrétní tvar, ale i váha, jsou však ovlivněny věkem ženy a funkčním stavem dělohy. Průměrná váha dělohy dospělé ženy činí 50 g a délka dosahuje kolem 10 cm, šířka 5 cm. Děloha těhotné ženy může dosahovat váhy až 1 kg. (Roztočil, 2008) Polohu udržují podpůrný a závěsný aparát. Rozlišujeme děložní tělo a děložní hrdlo. (Weiss, 2010)

11 Pochva (vagina) Jak české, tak i latinské názvosloví pro tento orgán souvisí se snahou po pojmenování s předměty běžného života. Pochva je tedy synonymem pro ochranný obal na meč. Pojem se začal používat v období renesance. (Weiss, 2010) Jako první použil slovo pochva ve spojitosti s ženskou anatomií Ital Matteo Realdo Colombo v roce Dalších sto let trvalo, než se toto pojmenování začalo užívat jako standardní anatomický termín. (Blackledge, 2005) Pochva je kopulační orgán. Během menstruace odvádí menstruační krev. Pochva je součástí porodních cest. Je to trubicový orgán o délce asi 8 cm (někteří autoři hovoří až o 10 cm) a šířce 3 až 5 cm. Pochva je jakousi spojnicí mezi dělohou a zevními rodidly. Z vnější části začíná poševním vchodem. Horní konec pochvy obemyká kruhovitě čípek děložní, který kuželovitě ční do pochvy. Pochva má přední a zadní stěnu. Sliznice pochvy je zřasena do četných příčných řas. Stěna pochvy je měkká a pružná. To umožňuje roztažení během porodu. (Roztočil, 2008, Zvěřina 2003) Na přední straně se v oblasti distální poloviny močové trubice nachází shluk drobných žlázek. Jejich hmotnost dosahuje průměrně 5 g. Žlázy mají identickou podobu se žlázami předstojné žlázy u mužů prostaty. Tento útvar u ženy popsal již Galénos z Pergamu ( n. l.), později byla tato oblast nazvaná jako bod G. Vývody žláz ústí do močové trubice a vylučují sekret, jenž je po biochemické stránce identický s prostatickým sekretem u mužů. Produkce tohoto sekretu u žen se projevuje jako mokrý orgasmus. (Weiss, 2010) Jako hypotetický zdroj této tekutiny můžeme uvést moč, vaginální lubrikační tekutinu nebo sekret Skeneho parauretrálních žláz (ženská prostata) Zevní pohlavní orgány, zevní rodidla (organa genitalia feminina externa, pudendum femininum, vulva, cunnus) Hrma (mons pubis) Hrma je trojúhelníkovitá vyvýšenina, která je uložena nad sponou stydkou v dolní části podbřišku. Jejím podkladem je tukový polštář. (Roztočil, 2008) Kůže je pokryta ochlupením a je zřetelná horizontální hranice směrem k podbřišku, což patří k sekundárním pohlavním znakům ženy. Tato tuková vrstva nemizí ani při hladovění. (Weiss, 2010) Velké stydké pysky (labia majora pudendi) Jedná se o dva kožní svaly o délce asi 8 cm a šířce 3 cm. Ve střední rovině k sobě velké stydké pysky přiléhají a ohraničují štěrbinu stydkou, kde se nacházejí malé stydké pysky.

12 Mělká rýha od sebe oba útvary odděluje. Velké stydké pysky obklopují poševní vchod. (Marien & Mallatt, 2005) Malé stydké pysky (labia minora pudendi) Malé stydké pysky představují párovou kožní řasu. Jsou umístěny mediálně od velkých stydkých. Jsou asi 3 cm dlouhé a 5 mm široké. Jejich kůže má charakter sliznice a není porostlá chlupy. Podkladem malých stydkých pysků je vazivová tkáň s hojnými elastickými vlákny, která jsou prostoupena žilními pleteněmi. Malé stydké pysky jsou lehce erektilní. Kůže malých stydkých pysků je velmi citlivá a její dráždění vyvolává vzrušení. Přední řasy se spojují před klitoris a střechovitě jej překrývají jako předkožka. Zadní řasy přirůstají ke spodní ploše klitoris a tvoří jeho uzdičku. (Roztočil, 2002) Poštěváček (clitoris) Název klitoris někteří etymologové pojí s řeckým kleitys, což znamená kopec či svah. Další možností je spojení s holandským keest, tedy jádro nebo pecka. Slovo se vůbec poprvé objevilo v anatomickém díle z 1. století. Číňané například označují klitoris jako sídlo rozkoše či jako zlatou terasu. (Blackledge, 2005) Poštěváček je topořivý úd, který se nachází v místě spojení malých stydkých pysků. Je dlouhý asi 6 cm. (Weiss, 2010) Jiní autoři uvádějí délku až 8 cm. Okem je možno vidět pouze tu část, která se nazývá žalud. Často bývá uváděn jako analogie mužského penisu. Mechanismus erekce klitorisu je podobný jako u penisu muže, ale erekce není tak výrazná. (Marien & Mallatt, 2005) Panenská blána (hymen) Panenská blána je tenká zdvojená slizniční řasa. Překrývá vchod poševní a neúplně jej uzavírá. Otvor nabývá značné variability co do velikosti i tvaru. Nejčastěji se setkáváme s otvorem poloměsíčitého nebo kruhovitého tvaru. Při první souloži se hymen protrhne (defloratio). Po porodu z panenské blány zůstávají jen malé vyvýšeniny. (Roztočil, 2008) Malé a velké předsíňové žlázy (glandulae vestibulares minores et majores) Glandulae vestibulares minores jsou četné drobné žlázky. Umístěny jsou po celé stěně poševní předsíně. Produkují sekret, který udržuje sliznici poševní předsíně vlhkou. Glandulae vestibulares majores, nebo také Bartholiniho žlázy, jsou párové žlázy. Tvarem připomínají hrachové zrno o průměru cca 1 cm. Sekret, který je těmito žlázami produkován při pohlavním vzrušení, usnadňuje zavedení penisu do pochvy. (Roztočil, 2008, Weiss, 2010)

13 Topořivé těleso (Bulbus vestibuli) Topořivé těleso je párové erektilní těleso. Je dlouhé 3 cm a maximální šířka, které dosahuje, je 1 cm. Předsíň poševní (vestibulum vaginae) Jedná se o štěrbinu ve střední rovině mezi malými stydkými pysky. Svaly dna pánevního a svaly hráze Jedná se o příčně pruhované svalstvo. Jejich funkce je svěrače lůna, ale slouží také k zamezení odtoku moči. Pravidelné posilování těchto svalů má význam nejen pro prevenci inkontinence, ale zlepšuje i parametry vitae sexualis a podle některý autorů dokonce umožňuje i lepší vybavenost ženského orgasmu. (Weiss, 2010) 3. Fáze ženského sexuálního cyklu Žena jest hluboká voda, jejíž vírů nikdo nezná. F. Lexa V oblasti ženské, ale i mužské sexuologie existuje řada nejasností, dohadů, spekulací. Všechny teorie procházejí vývojem. Je to zcela přirozené. Možná zčásti ona pomyslná rouška dodává erotice, sexu a orgasmu pověstnou jiskru. V současné době se odborníci shodují na faktu, že jak ženské, tak i mužské fáze sexuálního cyklu probíhají ve čtyřech základních krocích. Mezi prvními, kteří prováděli laboratorní vyšetření a došli k tomuto závěru, byli Masters a Johnson. (Masters & Johnson, 1966) Ale například již v roce 1906 popisuje tento cyklus Ellis dvoufázově, jako tumescenci a detumescenci. (Ellis, 1906) Tuto teorii potvrdil v roce 1971 Zuckerman, který ovšem rozlišoval fáze vzrušení jako parasympatický proces a orgasmus jako sympatický proces. (Zuckerman, 1971) Až v roce 1977 Kaplan hovoří o sexuálním cyklu jako o systému po sobě jdoucích procesů: touha, vzrušení, orgasmus. (Kaplan, 1977) Samotný pojem touha však prošel řadou diskusí. Uvedu jen některé z pojetí. V roce 1992 Levin zdůrazňuje roli sexuálního náboje, který má své biologické kořeny a který jedince vede jako po stránce behaviorální, tak i kognitivní k tomu, aby vyhledával sexuální stimulace. (Levin, 1992) Jiný náhled nabízí motivační model centrálně nervového systému Singera a Toatese. Tvrdí, že sexuální motivace, stejně jako hlad či žízeň, vznikají na základě interakce s vnějšími stimuly a vnitřním stavem jedince. (Singer and Toates, 1987)

14 Konstrukt arousability je dle Bancrofta klíčový pro pochopení kognitivních a afektivních aspektů sexuálního vzrušení žen. Bancroft jako arousabilitu považuje kognitivní citlivost vůči vnějším sexuálním vodítkům. Tvrdí, že vysoká míra arousability vytváří zvýšenou schopnost percepce, očekávání a zpracování nejen sexuálních vodítek, ale také tělesných reakcí na sexuální vzrušení. Tento model se snaží najít pojítko mezi kognitivně-afektivními reakcemi organismu a kontrolou pohlavních a periferních indikátorů sexuálního vzrušení. (Bancroft, 1989) Tradiční model, se kterým se ztotožňují i čeští autoři, začíná fází excitace, která je spojena s mazlením a předehrou. Tělo ženy se připravuje na pohlavní styk, pochva a poševní vchod vlhnou. Pro muže to je signál ke genitálnímu spojení. (Weiss, 2020b) Celkově o této fázi lze říci, že po fyziologické stránce dochází k rozsáhlému překrvení. Druhotnou reakcí je potom navýšení svalového napětí. (Zvěřina, 1984) Druhá fáze je plateau. Je to fáze velmi vysokého vzrušení před orgasmem. Fáze obvykle trvá několik sekund. (Weiss, 2010b) Na počátku se více než u poloviny žen objevuje červenání kůže, nejdříve v oblasti nadbřišku, následně se přes prsa šíří na další oblasti těla. Výrazné změny nastávají v zevní třetině pochvy, kde se vytváří tzv. orgastická manžeta, a to jako důsledek nahromadění krve. V místě orgastické manžety je také nejvíce senzitivních nervových vláken. V průběhu této fáze dochází k dalšímu vzestupu dělohy. Pokud tato perioda sexuálního cyklu trvá dlouho, ženina lubrikace se zmenšuje. Velikost prsou u žen, které nekojily, se zvětšuje o 20 až 25 %. (Zvěřina, 1984) Z této fáze žena dospívá k orgasmu. Orgasmu je vzhledem k zaměření této práce věnována samostatná kapitola. Čtvrtou fází je potom uvolnění, relaxace. (Weiss, 2010b) Dráždivost ženy zůstává na vyšší úrovni, než je tomu u mužů, dostává se do fáze plateau. Multiorgastické ženy jsou schopny dosáhnout několika dalších orgasmů. U většiny žen však orgastická manžeta mizí a děloha klesá dolů, do malé pánve. Velikost pochvy se vrací do standardní velikosti a stejně tak se klitoris vrací do své stálé polohy. (Zvěřina, 1984)

15 4. Orgasmus Orgasmy jsou velkým klíčem ke zdraví a štěstí. Pomáhají nám připomenout si, kdo jsme mimo naši každodenní realitu. Orgasmy jsou cestou k pravdě a smyslu života. Annie Sprinkle Původ slova orgasmus nalezneme v Řecku orgainein, což znamená dozrát. V angličtině bylo slovo původně převzato pro označení pocitů hněvu či afektu. Až později bylo využito pro označení vrcholového okamžiku pohlavního styku. (Haubrich, 2003) Již na konci 19. století se lékaři sdružovali za účelem léčení žen orgasmem. Tato myšlenka však nebyla vůbec novou či převratnou. Již Hippokrates (460 př. n. l. - cca 377 př. n. l.) viděl v orgasmu cestu pro uvolnění semene. A to jak u mužů, tak u žen. Pokud by semeno nebylo pravidelně vypuzováno, vedlo by to k řadě zdravotních problémů. Současně však byl považován orgasmus za nutnou podmínku ke vzniku nového života. Až Aristoteles upozornil, že u ženy mohou počít i bez orgasmu. Ovšem i přesto až do 18. století bylo v mysli veřejnosti zakořeněno Hippokratovo přesvědčení o tom, že orgasmus je nutný pro reprodukci. (Blackledge, 2005) Řada autorů, lékařů, odborníků, upozorňovala na významnost a prospěšnost orgasmu. Wilhelm Reich, rakousko-americký psychiatr a Fredův žák, potom v roce 1922 zavedl termín orgastická potence. A dával do souvislosti dušení zdraví a právě orgastickou potenci, tedy schopnost jedince oddat se a prožít maximum podráždění v přirozeném pohlavním aktu. Dále pokračuje a dodává, že duševní onemocnění jsou důsledkem poruchy přirozené schopnosti milovat. Autor uvádí: Při orgastické impotenci (jíž trpí převážná většina lidí) nastává městnání biologické energie, které se stává zdrojem iracionálních činů. (Reich, 1993) Řada autorů upozorňovala na obrovské množství literatury, které se věnuje ženskému orgasmu. Toto téma je diskutováno z několika aspektů klinického, etologického, filozofického, fyziologického, psychologického a sociologického. (Levin 1992) Symons dodává, že ačkoli je ženský orgasmus inspirací pro polemiky a debaty, je nezřídka středem zájmu a součástí literatury; je to proto, že často prostě není. (Symons, 1979) Nalézt objektivní ukazatele orgasmu bylo cílem mnoho let, často však bez ohledu na klinickou použitelnost. Kinsey, Pomeroy, Martin a Beghard navrhli tuto definici: Náhlé přerušení často náročných pohybů a extrémní napětí při předcházejících sexuálních aktivitách

16 a následný klidový stav. (Kinsey, Pomeroy, Martin & Bebhard, 1953) Masters a Johnson popisují počátek orgasmu jako pocit zastavení. (Masters & Johnson, 1966) Ženský orgasmus je považován za nejmladší vývojovou sexuální funkci v přírodě. U samiček nižších živočichů se nevyskytuje. (Uzel & Mitlöhner, 2007) Orgasmus můžeme dělit na klitoridální, vaginální, uterinní a smíšený. Jako vhodnější doporučuje Weiss rozlišovat orgasmus malý a velký. Pro malý orgasmus je specifické, že není následován fází uvolnění a refrakterní, zatímco orgasmus velký obě tyto fáze obsahuje. Autor se dále k orgasmu vyjadřuje: Orgasmus je především emoce, tedy centrální, prožitková záležitost. (Weiss, 2010) U žen se setkáváme také s takzvaným sekundárním orgasmem. O něm hovoříme v případě, že žena prožívá orgasmus partnera. (Borneman & Zemek, 1990) Kratochvíl hodnotí orgasmus jako pocitové vyvrcholení sexuálního vzrušením; jedná se o nejvíc intenzivní zážitkový bod sexuálního dráždění. Při orgasmu žena dosahuje explozivního uvolnění a uspokojení. Součástí tohoto zážitku jsou intenzivní pocity v pánvi a rozlévající se pocit tepla, někdy i pocity stahů či tepání pochvy. (Kratochvíl, 1999) Řada autorů upozorňuje na nutnost zdůraznění, že orgasmus není přirozený, ani biologický jev. Nelze opomíjet emocionální aspekty celého prožitku. Sexuální zážitek tak zahrnuje širší a rozsáhlejší soubor faktorů a prožitků, než je orgasmus, a nemusí být s orgasmem spojen. (Pondělíček, 1981) Často bývá uváděn klitoridální orgasmus jako ten nižší, méně významný, či má jiný, až někdy pejorativní nádech. Tento přístup pramení z názorů a přesvědčení Sigmunda Freuda. Ten striktně doporučoval převést veškerou sexuální aktivitu ženy z oblasti klitorisu na vaginu a soustředit se pouze na orgasmus normální, tedy klitoridální. (Freud, 2000) K předefinování terminologie a vůbec přístupu k ženskému orgasmu došlo až díky Kinseyho výzkumům, který ve své zprávě mimo jiné uvádí koincidenci mezi penisem a klitorisem. Pohled na oba typy orgasmu dokládá i jasnými daty, ze kterých vyplynulo, že 84 % žen, zahrnutých do výzkumu, uvedlo, že při masturbaci stimulují primárně klitoris. (Kinsey, Pometly, Martin & Beghard, 1953) Později na jeho fakta navázala svým výzkumem Hite, jejíž průzkum ukázal, že klitoridální praktiky při masturbaci používá 79 % žen. (Hite, 1978) Jako obroditele klitoridálního orgasmu můžeme považovat také dvojici autorů Gould a Symons, kteří klitoris také fyziologicky spojují s penisem. (Gould, 1995 a Symons, 1979) Představitelem jakéhosi kompromisu je potom Seymour Fischer. (Fischer, 1973) Pondělíčková na základě své praxe uvádí, že ženy popisují klitoridální orgasmus jako ten, který nastupuje strměji a je intenzivnější, zatímco orgasmus vaginální nastupuje pomaleji a

17 nedosahuje takové intenzity. Navozuje však příjemný pocit ukončení. Autorka dále upozorňuje na fyziologické aspekty orgasmu, kdy je uváděno, že není rozdíl mezi orgasmem vaginálním a klitoridálním. Můžeme však o orgasmu hovořit jako o fyziologické záležitosti? (Pondělíčková-Mašlová & Raboch, 2005) Dvojí dělení orgasmu na vaginální a klitoridální bylo však od počátku předmětem diskusí a sporů. Dvojí orgasmus tak odmítli například Masters a Johnson, kteří akcentovali klitoridální stimulaci. (Kaplan & Sadock, 2000) V publikaci autorů Kaplan a Sadock však také nalezneme otázku dvojího pohledu na oba typy orgasmu jakožto na odlišné fyziologické zážitky. Kratochvíl na základě svého výzkumu došel k závěru, že 40 % žen je převážně klitoridální a převážně vaginální typ žen je 30 %. (Kratochvíl, 1999) Weiss a Zvěřina na základě svých výzkumů konstatují, že v naší zemi 5 % žen necítí sexuální vzrušení a nedosahuje orgasmu žádným způsobem, orgasmu v rámci sexuálních aktivit s partnerem nedosahuje 8 % žen, z nichž 9 % je plně koitálně anorgastických. (Weiss & Zvěřina, 2001) Průvodním jevem orgasmu jsou pravidelné kontrakce, které však nejsou jeho nutnou podmínkou. Krevní tlak se v průměru zvyšuje o mm, srdeční tep stoupne až na 160 tepů za minutu. Délka orgasmu bývá uváděna v délce 3-25 vteřin. (Kaplan & Sadock, 2000). O tom, že kontrakce nejsou nutnou podmínkou orgasmu, hovoří i výzkum provedený Alzate a London, kteří upozorňovali, že ženy při subjektivně prožívaném orgasmu kontrakce nepociťují. U 17 žen pak prováděli měření kontrakce poševních stěn pomocí digitální stimulace a ani v jednom případě nebyly naměřeny. (Kratochvíl, 2008) Masters a Johnson však současně zdůrazňují přítomnost mimovolních kontrakcí v přední části pochvy, a to konkrétně v oblasti, která je pojmenovaná jako orgastická manžeta (zúžení a zvýšené prokrvení poševního vchodu). (Masters & Johnson, 1966) Zvěřina tuto fázi sexuálního cyklu definuje jako kontrakce svaloviny děložní, orgastické manžety a svěračů rekta. Orgasmus pak není lokalizován pouze do oblasti pánve, ale je reakcí celého těla. (Zvěřina, 1984) Na základě výzkumů realizovaných v našich podmínkách můžeme rozdělit orgasmus dle délky jeho prožívání na orgasmus krátký a dlouhý. Krátký orgasmus trvá do 20 vteřin. Podle výzkumů Hubálka a Rabocha tento orgasmus prožívá až 57 % žen. (Raboch & Hubálek, 1984) Kratochvíl dochází k závěru, že takovýto orgasmus, co do délky, prožívá 37 % žen. (Kratochvíl, 2008) Podle výsledků Weisse a Zvěřiny orgasmus nepřesahující 20 vteřin má 67 % žen. Dlouhý orgasmus v délce 30 vteřin a více uvedlo ve výzkumech Weisse a Zvěřiny 21 % žen ve vzorku v roce 1993 a 15 % v roce (Weiss & Zvěřina, 2001)

18 Během sexuálního vzrušení jsou labia (stydké pysky) přeplněné krví a mohou se zvětšit podél vaginy až o 1 cm. (Master & Johnson, 1966) Kontrakce ve vagině začínají 2-4 sekundy po subjektivním vnímání orgasmu. U premenopauzálních a post menopauzálních žen byla zaznamenána aktivace příčně pruhovaných svalů v pochvě, které se nezávisle na vůli stahují po 0,8 sekundy. (Master & Johnson, 1966) Kinsey a jeho tým uvedli v části studie o postorgasmových efektech, že horní část dělohy vykazuje rytmické kontrakce o velké frekvenci, pokud dojde k sexuálnímu vzrušení. (Kinsey, Pometly, Martin & Beghard, 1953) Ačkoli se kontrakce v místě análního svěrače mohou vyskytovat během sexuálního vzrušení a častou jsou využívány k usnadnění či zvýšení vzrušení, mimovolní stahy v této oblasti se mohou vyskytovat pouze během orgasmu. (Master & Johnson, 1966) Několik publikovaných výzkumů týkajících se análních kontrakcí vedl Bohlen a jeho kolegové. Vytvořili speciální zařízení pro měření análního tlaku tak, aby mohli zaznamenávat napětí a kontrakce z análního svěrače během orgasmu. Ve svých závěrech uvedli, že anální kontrakce byly synchronizovány s vaginálními kontrakcemi, přičemž do té doby se vykazovaly obě průběhové křivky odlišně. Nutno podotknout, že ačkoli byly přínosy těchto zjištění zřejmé, měl tento přístroj od svého vzniku v roce 1980 malé využití. (Bohlen, Held & Sanderson, 1982) Německý gynekolog Eicher měřil tlak, kterého jsou schopny ženy docílit ve vchodu do pochvy. Měření prováděl u 130 žen. Jeho závěry ukázaly, že jedna třetina žen dosahovala tlak nižší než 10 mm Hg, dvě třetiny vyšší než 10 mm Hg. Zatímco v první skupině dosahovalo orgasmu vždy nebo většinou jen 30 % žen, v druhé to bylo 85 %. Eicher tak potvrdil svůj předpoklad, že ženy se slabou orgastickou schopností nejsou schopny často sevřít poševní svaly. (Pondělíčková-Mašlová & Raboch, 2005) Ve všech oblastech, jež souvisí s ženskou sexualitou, neproběhlo tolik diskusí jako kolem konceptu bodu G (pojmenováno podle Grafenberga, který jako první tento fenomén popsal) (Ladas, Whipple & Perry, 1982) Popularizace však zatemnila vědecké diskuse o ženské prostatě, G bodu a ženské ejakulaci. Fenomén ženské ejakulace je spojován s vypuzením určitého množství tekutiny na vrcholu sexuálního vzrušení. Vyskytuje se u obzvláště vzrušivých žen. Alespoň někdy se vyskytuje u 5 % žen. Ženská ejakulace bývá uváděna jako důsledek širokých možností stimulace (klitoris, pochva, anální stimulace aj.) Někdy bývá uváděna ve spojitosti s bodem G. (Weiss, 2010) Jako první hovořil o ženské prostatě De Graaf již v roce Provedl deskripci tkáňových struktur žláz a vývodů v distální části ženské uretry. (Uzel & Honěk, 1986) Až v roce 1880 byla tato oblast pojmenována podle Skeneho, jenže o bodě G hovořil již Galénos z Pergamu ( n. l.).

19 Pondělíčková uvádí, že je nesmyslné o ženské ejakulaci vůbec hovořit, jelikož se nejedná o výron semene. (Pondělíčková-Mašlová & Raboch, 2005) Zaviačič s kolegy provedli palpační vyšetření u 27 pacientek gynekologického oddělení a G bod nalezli, a to u všech jimi palpačně vyšetřovaných a ke spolupráci ochotných žen. Množství naměřeného sekretu u těchto žen se pohybovalo v intervalu 1-5 ml. Své závěry uvádějí do spojitosti s parauretrálními žlázkami, které doporučují označovat jako ženskou prostatu (Zaviačič, 1985) Totožnost ženské prostaty kolem uretry a citlivého bodu v pochvě je však kontroverzní. Co se počtu orgasmů týká, Zlatko Pastor uvádí: Multiorgastické ženy existují, ale pravděpodobnost, že se s nimi setkáte, je relativně malá. (Pastor, 2007) Stejně tak Kratochvíl uvádí, že počet žen, jež jsou schopny dosáhnout více než jednoho orgasmu, je poměrně vzácné množství. (Kratochvíl 2008) Z výzkumu, který zveřejnili Jonášová a Weiss a do kterého bylo zapojeno 178 žen, vyplývá, že 29 % těchto žen mělo bezprostředně po sobě dva nebo více orgasmů. (Jonášová & Weiss, 2004) Nutno podotknout&, že zatímco některé výzkumy rozlišují orgasmus vícečetný a sekvenční, jiné zase považovaly multiorgasmus za více než jeden orgasmus během jedné sexuální aktivity. (Darling, Davidson & Jennings, 1991) Při vícečetném orgasmu se žena po prožití orgasmu vrátí do fáze plató a po následním vzrušení prožije další orgasmus či několik orgasmů. Úroveň ženského vzrušení tak neklesne pod úroveň plató, zatímco u orgasmu sekvenčního mluvíme o izolovaných orgasmech, jež vychází z nové stimulace. (Kratochvíl, 2008) Ve výzkumech Weisse a Zvěřiny uvedlo 66 % žen v roce 1993 a 64 % v roce 1998 jeden orgasmus při souloži. Více orgasmů potom 25 % žen v roce 1993 a 27 % dotazovaných ve výzkumu z roku Zatímco v roce 1993 byl jako údaj o počtu nejvíce orgasmů jdoucích po sobě 4, o pět let později se toto číslo nelišilo, jednalo se o 4,24 orgasmu. (Weiss & Zvěřina, 2001) 5. Vybrané sexuální dysfunkce žen Orgasmus není podmínkou kvalitního sexu. R. Uzel Radim Uzel například provedl rozbor toho, do jaké míry jsou sexuální dysfunkce mocným nástrojem farmaceutických firem a jejich businessu. (Uzel, 2010) Sexuální dysfunkce významným způsobem ovlivňují ženský orgasmus a de facto i sexuální chování žen. Proto

20 považuji za opodstatněné uvést na těchto stránkách alespoň minimum informací, které se jim věnují. Podle Volského za sexuální dysfunkce považujeme takový stav, kdy je narušena jedna nebo více fází sexuálního reakčního cyklu z důvodů anatomických, patofyziologických či psychologických. (Zvolský, 1998) S nějakou formou sexuální dysfunkce se setkalo až 17 % žen. (Venglářová, 2008) Ke stejnému výsledku vedly také výzkumy provedené pod záštitou Weisse a Zvěřiny v letech 1993 a Nejčastějšími uváděnými formami byly: anorgasmie, snížená apetence a dyspareunie. (Weiss & Zvěřina, 2001) O sexuálních dysfunkcích bychom měli hovořit v následujících kategoriích. Sexuální dysfunkce primární se vyskytuje od zahájení sexuálního života, zatímco sekundární se objevuje až po období bezporuchového sexuálního života. Absolutní absenci vybrané fyziologické aktivity představuje dysfunkce úplná (absence lubrikace, orgasmu aj.), částečná znamená narušení aktivity do určité míry. Generalizovaná sexuální dysfunkce není vázaná na konkrétního partnera, zatímco selektivní souvisí s konkrétním partnerským vztahem. (Weiss, 2010) U mužů je možno vést jednoznačné závěry v oblasti vztahu úrovně přítomnosti mužských hormonů a sexuální touhou. U žen k těmto jasným závěrům nedocházíme. Někteří autoři uvádějí souvislost mezi úrovní testosteronu a ženskou touhou, jiní zase argumentují, že tento vztah není jednoznačný. ( Wincze & Michael, 2001) V souvislosti s výše uvedenými termíny jsem se zabývala tím, zda a pod jakým názvoslovím se vyskytují v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10), která je používána v našem prostředí. V anglosaské oblasti se využívá klasifikace Americké psychiatrické společnosti Diagnostic and Statistical manual of mental disorder (DSM), jehož první vydání bylo již v roce V MKN-10 nalézáme následující sexuální dysfunkce: Poruchy sexuální apetencí (F52.0 Nedostatek nebo ztráta sexuální apetencí, F52.1 Odpor k sexualitě), poruchy sexuálního vzrušení (F52.1 Nedostatečné prožívání sexuality, F52.2 Selhání genitální odpovědi), poruchy orgasmu ( F52.3 Potlačený orgasmus), bolestivé sexuální poruchy (F52.5 neorganický vaginismus, neorganická dyspareunie), zvýšený sexuální pud (F52.7- hypersexualita), ostatní ( F52.8 jiné sexuální poruchy, F52.9 blíže neurčená sexuální porucha). Nízký zájem o sex, nízká apetence - F52.0. Pro toto označení musí být splněny následující předpoklady: naplnění obecných kritérií pro sexuální dysfunkce, snížená sexuální touha se projevuje sníženou frekvencí vyhledávání sexuálních stimulů, myšlením na sex s následnými

21 pocity touhy nebo chuti, vymizení sexuální fantazie. Chybí zájem o iniciativu. Chybí zájem o sexuální aktivity s partnerem či masturbační praktiky. (Smolík, 1996) Některé teorie hovoří v případě problému se sexuální apetencí o velké moci vlastního ega. Za příčinu nedostatku touhy pak spatřují chronický stres či nevědomý strach ze sexu. (Kaplan & Sadock, 2000) Kaplanová uvedla na základě výzkumu provedeného na sexuologické klinice v Nestorku 37 % žen, u kterých byla diagnostikována porucha sexuální touhy. Oxfordská studie žen středního věku, provedená v běžné populaci, zaznamenala nízkou sexuální touhu u 17 % žen, studie americká 35 % a dánská 42 %. (Kratochvíl, 1999) Zvěřina upozorňuje na fakt, že snížená sexuální touha se jako porucha jen vzácně vyskytuje samostatně. Většinou má spojitost s jinými a dalšími potížemi ať již psychogenního či fyzického charakteru. Důvodem často bývají sociální či partnerské problémy. Z hlediska fyziologie autor upozorňuje na nedostatek ženských hormonů estrogenů. (Zvěřina, 2000) Vyhraněnou formou snížené sexuální apetence je sexuální averze. Jedná se o takový vztah k sexu, kdy můžeme hovořit o odporu. Ten může být buď vůči styku samotnému, či jen k pouhým dotekům partnera. (Kratochvíl, 1999) Frigiditou - F52.1 je označován nedostatek sexuální vzrušivosti. Ve své mírnější podobě pak bývá označována jako alibidinie nebo také hypolibidinie, což značí snížení sexuální touhy. Jedná s o poměrně častou dysfunkci, která se vyskytuje u žen všech věkových kategorií. (Zvěřina, 2003) Freud frigiditu vnímal jako neschopnost prožívat normální orgasmus, přičemž normálním orgasmem byl pro Freuda orgasmus vaginální. (Freud, 2000) Hynie uvádí označení anestézie nebo hypestézie pro situace, kdy žena není schopna sexuálního vzrušení či adekvátních reakcí na pocity slasti. (Hynie 1970) Kratochvíl například termín frigidita téměř odmítá a raději ho nahrazuje nízkou či utlumenou sexuální touhou. Vztah ženy k sexu je označován jako lhostejný. Frigidita primární je označována jako konstituční, sekundární bývá často považována za důsledek častého vzrušování, které však není naplněno nebo může souviset s problémy v partnerském vztahu. V jiné publikaci pod pojmem frigidita nalezneme spojení s problémy ženy s dosažením a udržením dostatečného zvlhčení pochvy během styku. (Zvěřina, 2000) Zvěřina akcentuje význam sexuálních snů a fantazie, stejně jako autoerotiky při cestě k sexuálnímu vzrušení. (Zvěřina, 2003) Jako všechny ostatní součásti sexuálního života, ani anorgasmie F52.3 není ušetřena řady mýtů, nejasností a polemik. V práci věnující se ženskému orgasmu nelze opomenout ani tento

22 projev prožitku. Anorgasmie je komplexnější a nelze za ni považovat pouze absenci orgasmu. O anorgasmii úplné hovoříme v případě, že žena nikdy orgasmus neprožila, a to ani žádným druhem sexuální stimulace. V případě anorgasmie neúplné žena prožívá orgasmus prostřednictvím masturbace, nekoitálního dráždění nebo ve svých snech. Nutno také zmínit tzv. anorgasmii sekundární. Jak uvádí ve své knize Weiss, pak typickým příkladem jsou mladé matky v období po porodu. Dalším častým jevem je potom sekundární anorgasmie a koincidence s duševními poruchami. (Weiss, 2010) Kratochvíl definuje anorgasmii takto: Anorgasmie je chybění pocitového vyvrcholení (orgasmu) při sexuální stimulaci. Autor anorgasmii dále rozlišuje jako anorgasmii koitální a o té hovoří v případě, že žena dosahuje orgasmu pouze prostřednictvím masturbace. Jako totální anorgasmii označuje situace žen, jež nedosahují orgasmu ani při koitu, ani při masturbaci. (Kratochvíl, 2008) Anorgasmii v počátcích sexuálního života nazval Barták jako fyziologický orgasmus deficient. (Barták, 1976) Hynie hovoří o anesteticko-frigidním syndromu v počátcích sexuálního života jako o projevu psychosexuální nevyspělosti. (Hynie, 1970) Kratochvíl uvádí, že během své klinické praxe se nejvíce setkává ze sexuálních dysfunkcí právě s anorgasmií. U části případů se anorgasmie kombinuje s frigiditou či sníženou apetencí, u některých žen se sexuální či taktilní averzí. (Kratochvíl, 2008) Anorgasmie je otázkou psychosomatiky. Často tak je vysvětlována na základě zábran. Tyto zábrany mohou zahrnovat například obavy z odmítnutí, oplodnění, pocity viny. Některým ženám vadí ztráta kontroly spojená se sexuálním prožitkem. Kratochvíl upozorňuje, že zatímco určité skupině žen nepůsobí anorgasmie žádné problémy a uspokojení z pohlavního styku pociťují, jiným způsobuje frustraci, která vede u labilních žen k neurotickým příznakům. Z tohoto důvodu spatřuje autor důvody pro léčbu anorgasmie. Autor dále zdůrazňuje jak u anorgasmie, tak i frigidity faktory, které inhibovaly sexuální touhy. Může se jednat o důsledek výchovy či absence sexuální stimulace. (Kratochvíl, 1999) Jiní autoři vidí příčinu anorgasmie v kombinaci sexuálního založení, výchovy a vztahy k vlastnímu tělu. (Zlatko, 2007) Toto teoretické východisko stojí také u vzniku mé hypotézy v empirické části práce. Jako dyspareunii F52.6 označujeme takovou sexuální dysfunkci, při níž dochází při souloži k bolestivým nebo nepříjemným pocitům, avšak bez projevů vaginismu. Může se jednat také o psychogenní příčinu tohoto jevu, který je často spojen s ženiným negativním postojem vůči konkrétnímu partnerovi či sexu vůbec. (například Kratochvíl, 1999)

23 Diagnostická kritéria pro označení v rámci mezinárodní klasifikace nemocí jako F52.6. jsou pro neorganickou dyspareunii tato: splnění obecných kritérií pro sexuální dysfunkce, bolest žena vnímá při zavedení penisu do vaginy při každé souloži, nebo jen při hlubokém zavedení penisu. Nejedná se o poruchu, která by byla součástí vaginismu či chybějící lubrikace. Obtíže nejsou výsledkem lokálních faktorů fyzikální povahy. (Smolík, 1996 ) Weiss označuje dyspareunii také jako stavy koitálního dyskomfortu. Bolest a nepříjemné pocity při styku uvedla polovina české populace ze 17 % sexuálně dysfunkčních žen. (Weiss, 2010) Vaginismus F52.5 je typický silným stahem svalstva poševního vchodu. (Zvěřina, 2003) V mezinárodní klasifikaci nemocí nalezneme definici neorganického vaginismu F.52.5: Křeč svalů pánevního dna, které obklopují vaginu, a brání tak jejímu otevření. Zavedení penisu je buď nemožné, nebo bolestivé. (Smolík, 1996) Kratochvíl upozorňuje, že v této formě je většinou výsledkem psychogenních procesů a je spojen s negativní zkušeností ženy. (Kratochvíl, 1999) Jiní autoři uvádějí, že mezi tyto negativní zkušenosti mohou patřit například špatná zkušenost se zaváděním tampónů, strach z vlastních genitálií, nedostatek masturbace. (Keesling, 2006) V některých zahraničních publikacích autoři upozorňují, že vaginismus lze chápat jako symptom pro dyspareunii. (Goldstein, Goldstein & Pukall, 2009) Dle výzkumů Kaplana a Sadocka vaginismus postihuje většinou ženy, které dosáhly vyššího vzdělání a pocházejí z vyšší socioekonomické vrstvy. Ženy, které trpí vaginismem, si koitus vědomě přejí, ale nevědomě se brání proniknutí penisu do svého těla. (Kaplan & Sadock, 2000) Křečovité stažení svalstva poševního vchodu je vyvoláno reálným, očekávaným či jen představovaným pokusem o penetraci. Kratochvíl doporučuje rozlišovat mezi vaginismem generalizovaným a prekoitálním. Vaginismus generalizovaný se vyskytuje jako reflexní záležitost například i při gynekologickém vyšetření, zatímco vaginismus prekoitální se objevuje ve spojení s pokusem o pohlavní styk. (Kratochvíl, 1999) Eicher na základě své klinické zkušenosti uvádí, že mezi pacientkami jsou často ženy s hysterickými rysy a emocionální přecitlivělostí. (Carenza & Zichella, 1979) Někteří autoři uvádějí vaginismus jako nejčastější příčinu tzv. nekonzumního manželství. (Kessling, 2006) Je bezesporné, že od první poloviny minulého století jsme zaznamenali na poli sexuální dysfunkce žen značného rozvoje. Tato skutečnost je ovlivněna řadou faktorů, ať již celospolečenských, ekonomických či sociálních. Sexuologie se stala samostatným předmětem

24 lékařství. Farmaceutické firmy se orientují na lidskou sexualitu. Byla realizována řada výzkumů, metodologie je ucelená a jednotná. 6. Osobnost Osoba je jedinečná podstata rozumné přirozenosti. Boethius 6.1. Stručné vymezení pojmu V běžné mluvě je význam slova osobnost využíván mnohovýznamově. Pro někoho je osobností významný jedinec či celebrita, pro jiného se v jádru tohoto termínu skrývá individualita každého jedince. Kořeny pojmu osobnost nás zavedou až do antiky. U nás potom vycházíme při názvosloví z latinského persona. Persona bylo v antice označení pro masku herců během představení. Lord Byron například prohlásil: Osobnost je pravda o masce. (Smékal, 2005) Další výrazy, které se pro osobnost na našem území užívaly: osoba, osobitost nebo jedinečnosti. V minulosti pojmenování osobnosti mělo také pejorativní nádech a bylo užíváno pro podezřelé jedince. (Smékal, 2004) Osobnost není jen témat psychologie, ale jedná se o multidisciplinární termín. Ani v psychologii však nejsme ušetřeni nejednoznačností a obrovské šíře konceptů, vysvětlení a přístupů. Například autorka Clooninger upozorňuje na problém, že každá definice osobnosti vychází ze směru, který ji vytváří. (Clooninger, 2000) Tři významy pojmu osobnost přikládá Říčan. Jedná se o hodnotící pojem, psychickou individualitu jedince a o osobnost jako architekturu. Vysvětlení takového pojetí je jednoduché. Osobnost jako hodnotící pojem vnímá Říčan tak, že v běžné mluvě často, pokud o někom říkáme, že je to osobnost, mu tím dodáváme jakousi významnost či pozoruhodnost. Osobností jako psychickou individualitu rozumíme jedinečnost a originalitu každého jedince. Trojici uzavírá souvztažnost osobnosti jako architektury. (Říčan, 2007) Současně však tyto složky vytvářejí integrovanou jednotu. Nakonečný definuje osobnost takto: Vnitřní organizace duševního života člověka, skutečnost, že je jednotou dílčích funkcí, že tedy funguje jako jednotný celek interindividuálně odlišných dispozic, a jako takový vytváří smysluplné souvislosti s vnějšími projevy, tj. s chováním individua. (Nakonečný, 1995, str. 9).Tentýž autor potom upozorňuje na skutečnost, že pojem osobnost nemá v psychologii hodnotící význam, ale zahrnuje spíše variabilitu a integritu.

25 Zajímavý přístup vycházející z humanistického a existenciálního pojetí člověka nabízí Rogers. Ten zaměřuje svůj důraz na lidskou individualitu. Naprosto ve svém konceptu opouští strukturu a namísto ní staví vývoj osobnosti a její růst. (Drapela, 1995). Přesto v pojetí osobnosti rozlišuje dva konstrukty: organismus a self. Organismus zahrnuje fyzické a psychologické funkce a patří sem také takzvané fenomenální pole a self. Jedná se také o oblast, který je centrem všech zážitků. (Hall, 2002) Mikšík sestavil jakýsi seznam, který zahrnuje společné rysy různých konceptů a přístupů k teorii osobnosti a jejich definic. Osobnost je hypotetickou strukturou, která je odvozená z jejich projevů. Dále autor hovoří o tom, že všechny definice si všímají vývojového hlediska osobnosti. Jako poslední autor zmiňuje relativní stabilitu osobnosti v čase a v situaci. (Mikšík, 1999) 6.2. Základní přístupy k teoriím osobnosti V následující části práce provedu alespoň uvedení do základních přístupů k teoriím osobnosti. Při výčtu a členění budu vycházet z systemizace Allporta. Byl to právě Allport, který upozornil na skutečnost, že psychologických teorií k výkladu termínu osobnost existuje více než 50. (Smékal, 2005) V našem prostředí například Nakonečný hovoří o patnácti různých,reprezentativních pojetí osobnosti. (Nakonečný, 1995) Filosofický přístup se zaměřuje celkem na tři osobnostní dimenze: biologickou, psychosociální a duchovní. Z tohoto pojetí vychází i Viktor Frankl, který na něm současně postavil svoji logoterapii. Konkrétně Frankl hovoří o trojí určenosti člověka. Tělem je člověk spojen s přírodou, svoji duší s psychosociální sférou. Ve světě ducha je potom jedinec svobodný a s tímto světem je spojen svým logem. K filozofickým přístupům řadíme také fenomenologickou koncepci. (Pervin, 2003) Dalším přístupem k osobnosti je kolekcionistický, nebo také sběrný. Toto pojetí přistupuje k definici osobnosti jakožto k výčtu jednotlivých rysů. Zaměřuje se na odhalení základních znaků osobnosti člověka, ale současně také na poznání individuálních charakteristik a rysů. Smékal do tohoto pojetí řadí i idiografické přístupy. (Smékal, 2004) V novodobých procesech se využívají hojně statistické metody, nejvíce potom faktorová analýza. Právě faktorovou analýzu využívá také lexikální přístup Big Five. Faktorovo-rysové teorie identifikují jednotlivé dimenze osobnosti a současně předpokládají, že každý jedinec dosahuje určitého skóre v rámci těchto stanovených dimenzí. (Kafka, Kovaničová & Pálová, 2004)

26 Strukturální přístupy svým pohledem na osobnost nevytváří seznamy plné výčtu složek osobnosti, tyto složky uspořádají do struktur. Zahrnujeme sem adaptační a integrativní definice osobnosti, které uznávali behavioristé. Hovořit zde také můžeme i o Freudovi a jeho hierarchickém přístupu. (Smékal, 2004) Vzájemnou provázanost složek osobnosti a prostředí, v němž jedinec žije, konstituuje systémové pojetí. Smékal nabízí takzvanou zhušťující formulaci systémového pojetí osobnosti. Autor tak osobnost chápe jako individualizovaný systém (integrace) psychických procesů, stavů a vlastností, které jednak vznikají socializací (působením výchovy a prostředí), jednak přetvářením vrozených vnitřních podmínek bytí člověka, a determinují a řídí předmětné činnosti jedince, jeho sociální styky a duchovní vztahy. (Smékal, 2004, str. 27) Můj stručný výčet možných přístupů k teoriím osobnosti uzavírá atribuční přístup, neboli také metaindividuální. V teorii se objevuje v 80. letech minulého století. Tento koncept vychází z atribuční teorie Franze Heidera, která zkoumá otázku, za jakých okolností a podmínek lidé přisuzují určitému chování jedince vliv dispozičních příčin a kdy vnějším okolnostem. (Aronson, Wilson & Akert, 2007) 6.3. Osobnost jako struktura Strukturu osobnosti jako její vnitřní uspořádání chápe Nakonečný. Současně apeluje na trvalost stavu a na relativně stálé uspořádání. V jednotlivých prvcích této struktury autor spatřuje dispozice k prožívání, poznávání a chování individua. (Nekonečný, 1995) Meili zase předpokládá, že variabilní a stále se měnící projevy osobnosti jsou determinovány trvalejší strukturou. Právě tato struktura je potom základem struktury osobnosti. (Meili, 1968) Jednotlivé dispozice pak může dále třídit do celků a tyto celky označuje jako složky nebo také komponenty, které jsou součástmi různých modelů. Smékal například rozlišuje modely na tradiční a modernější. Tradiční model osobnosti počítá s pěti až sedmi základními složkami osobnosti: stavba těla, temperament, schopnosti, motivace, charakter, jáství a životní dráha. Naproti tomu novější modely respektují dynamiku, jak je osobnost utvářena a jakým způsobem jsou aktivovány jednotlivé vnitřní a vnější podmínky prožívání a jednání. Typickým představitelem takového pojetí je model CREDO S. Pojmenování je akronymem pro jednotlivé osobnostní složky. C (consequentio)jako konsekvence nebo také výsledky činnosti a stopy, které za sebou necháváme v prostředí. R (response) představují projevy chování, odezvy a záměrné akce. Další souslednost představuje