Úvod do mezinárodního a evropského práva

Transkript

1 Úvod do mezinárodního a evropského práva Vladimír Týč 2007 Masarykova univerzita, Brno

2 Upozornění Tato učební pomůcka má účinně napomoci výuce předmětu Úvod do mezinárodního a evropského práva, který je zařazen do magisterského studijního programu Právnické fakulty Masarykovy univerzity již v prvním ročníku. Jeho smyslem je již na samém počátku studia posluchačům ukázat, že právo nemá jen rozměr vnitrostátní, ale daleko širší, a to mezinárodní a evropský. Česká republika je součásti mezinárodního společenství ajako taková je zapojena do mezinárodních vztahů, které jsou upraveny mezinárodním právem. I samotné české vnitrostátní právo je výrazně ovlivněno nejrůznějšími mezinárodními faktory, které nacházejí své vyjádření ponejvíce v mezinárodních smlouvách, jimiž je ČR vázána. Mezinárodním smlouvám proto musí rozumět i právník, který se nespecializuje na mezinárodní právo. Vztahem těchto smluv k vnitrostátnímu právu se zabývá především české ústavní právo, jehož studium je nepředstavitelné bez porozumění základům mezinárodního práva, zejména práva mezinárodních smluv. Vzhledem k tomu, že mezinárodní právo je vyučováno až v závěru studia, tyto základy jsou součástí tohoto předsunutého předmětu a vyloženy v první polovině učebního textu. Česká republika je také členem Evropské unie, která má svůj vlastní právní systém, zasahující velmi pronikavě do českého vnitrostátního práva. V ČR tak platí vedle sebe právo české a právo EU. Právo EU prostupuje všemi odvětvími českého práva. Dnes je již nepředstavitelné studovat české právo bez návaznosti na právo EU. Z praktických důvodů je proto nezbytné seznámit se hned na počátku studia se základními pojmy práva EU, neboť vlastní specializovaný kurz práva EU je také zařazen až do vyšších ročníků. Tomuto účelu slouží druhá polovina této učební pomůcky. Posluchač by tak měl získat základní přehled o mezinárodním a evropském právu, který potřebuje pro další studium. Vyučovány jsou zde skutečně jen základy ve smyslu úvodního přehledu, nikoli detaily, které zůstávají obsahem odpovídajících specializovaných předmětů. I když tento úvod je spíše informativní než analytický, není tento učební text jednoduchý, má formu tezí, místy je značně abstraktní a není proto určen samoukům. Předpokládá návštěvu přednášek, kde jsou jednotlivé právní instituty předmětem podrobnějšího a hlavně srozumitelného vysvětlení s uvedením konkrétních praktických příkladů. Brno, březen 2007 Autor Vladimír Týč, 2007 ISBN

3 Obsah Upozornění 2 Použité zkratky 6 Oddíl A Východiska 7 I. Vnitrostátní, mezinárodní a evropský rozměr práva 7 1. Úvodní poznámky 7 2. Vnitrostátní právo 7 3. Mezinárodní právo (= mezinárodní právo veřejné) 8 4. Právo Evropských společenství 10 Oddíl B Mezinárodní právo 12 II. Mezinárodní právo (veřejné) - pojem, specifika, subjekty Pojem a specifika mezinárodního práva L2 2. Subjekty mezinárodního práva 14 a) Státy 14 b) Mezinárodní organizace 16 e) Další.subjekty mezinárodního práva Koncepce vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva 16 III. Pojem mezinárodní smlouvy a smluvního práva mezinárodního a vnitrostátního Pojem a označeni mezinárodní smlouvy, jejj části Smluvní právo mezinárodní i 9 3. Vnitrostátní právo mezinárodních smluv Třídění mezinárodních smluv 20 a) Počet smluvních stran 20 b) Možnost přístupu k mnohostranné smlouvě 20 c) Forma smlouvy 21 ti) Úroveň sjednání smlouvy 21 e) Obsah smlouvy z hlediska věcného 21 f) Normativní obsah smlouvy, smlouvy "inter partes" a "erga omnes" 21 g) Smlouvy "self-executing" Zásady mezinárodního smluvního práva 23 a) Zásada "pacta sunt servanda" 23 b) Zásada dobré víry 23 c) Zásada smluvní volnosti a svobodné vale stran 24 d) Zásada nezávaznosti smluv pro třetí strany 24 3

4 e) Zásada vyloučení zpětné působnosti smluv 24 f) Zásady lex posterior derogat legi priori a lex specialis derogat legi generali 25 IV. Vznik mezinárodní smlouvy Sjednání textu smlouvy 26 a) Sondáž a expertní jednání 26 b) Přijeti a autentifikace textu Schvalování smluv 27 a) Vnitrostátní procedura schvalování mezinárodních smluv 27 b) Kategorizace smluv podle Ústavy CR pro účely schvalování Vyjádření definitivního souhlasu se smlouvou po jejím vnitrostátním schválení Vstup smlouvy v platnost Platnost a účinnost mezinárodní smlouvy. Prozatímní provádění smlouvy Prezentace textu a jazyk smlouvy 32 a) Smlouvy dvoustranné 32 b) Smlouvy mnohostranné Technické zajištění právního života smlouvy Výhrady k mezinárodním smlouvám 34 a) Pojem výhrady 34 b) Přípustnost výhrady Výklad mezinárodních smluv Vyhlašování mezinárodních smluv v ČR 36 V. Mezinárodní smlouva v českém vnitrostátním právu. Její bezprostřední závaznost pro vnitrostátní subjekty (jednotlivce) Úvodní předpoklad Závaznost mezinárodní smlouvy v oblasti vnitrostátního práva 38 a) Smlouvy, předmětem jejichž úpravy jsou vnitrostátní právní vztahy 38 b) Smlouvy přímo (legislativně technicky) použitelné na právní poměry vnitrostátních subjektů (smlouvy "self-executing") 40 c) Aplikace a použití smlouvy Uvedení mezinárodní smlouvy do vnitrostátního práva Odkaz na mezinárodní smlouvy (v ústavě, v jednotlivých zákonech) ajeho právní účinky 43 a) Podmínky odkazu 43 b) "Právní síla" (postavení) mezinárodní smlouvy ve vnitrostátním právu 44 c) Platnost mezinárodní smlouvy a její účinky z hlediska vnitrostátního práva 45 d) Vyhlášení mezinárodní smlouvy jako podmínka její přímé vnitrostátní závaznosti 46 e) Zvláštní kategorie mezinárodních smluv podle čl. 10a Ústavy 46 f) Vztah mezinárodních smluv a Ústavy CR 47 Výňatky z Ústavy České republiky 47 4

5 Oddíl C Právo Evropské unie 49 Úvodní informace o EU 49 VI. Evropská integrace a vznik Evropských společenství a Evropské unie. Současný stav Základ evropské integrace po druhé světové válce Nová metoda integrace: nadstátnost Stadia integrace. Evropská společenství a Evropská unie 51 a) Vznik a počáteční vývoj Evropských společenství 51 b) Vznik Evropské unie Povaha a právní postavení Společenství 54 a) Nadstátnost (supranacionaliia) 54 b) Věcné vymezeni pravomocí (jen informativně) Právní subjektivita Společenství Charakter Evropské unie v současnosti EU dnes - Smlouva o ústavě pro Evropu 58 VII. Organizační struktura Evropských společenství a Evropské unie Úvodní přehled organizační (institucionální) struktury ES a EU Evropská komise 62 a) Pravomoci Komise 62 b) Složení Rada Evropské unie 64 a) Složeni 64 b) Pravomoci 65 c) Hasování v Radě 65 d) Výbor stálých zástupců (COREPER) Evropský parlament 67 a) Vývoj 67 b) Pravomoci 67 c) Složení Evropská rada Soudní orgány EU 70 a) Úvodní poznámky 70 b) Evropský soudní dvůr 71 c) Soud prvního stupně 72 d) Zvláštní soudní senáty (specializované soudy) - Soud pro veřejnou službu?2 e) Procesní předpisy a senátní struktura soudů "3 f) Řízení před Evropským soudním dvorem a Soudem prvního stupně Účetní dvůr Evropská centrální banka Další pomocné orgány Evropská investiční banka Tzv. demokratický deficit v ES (EU) 76 5

6 VIII. Právní systém ES (EU). Prameny komu niterního práva Systém práva Evropských společenství a práva Evropské unie Akty členských států (primární právo) Akty orgánů Společenství (sekundární právo) 81 a) Druhy aktů Společenství 81 b) Legislativní pravomoci Společenství 83 c) Základní formální náležitosti aktů Společenství Postup při přijímání aktů Společenství (procedura legislativní činnosti) 85 a) Úvodní poznámky 85 b) Konzultační postup 85 c) Postup kooperační 86 d) Spolurozhodovací postup Obecné zásady komunitárního práva Evropský soudní dvůr jako tvůrce práva - právní povaha jeho rozhodnutí Závaznost a aplikace komunitárního práva v členských státech 88 a)přímý účinek komunitárního práva 88 b) Přednost komunitárního práva 88 IX. Vynucování komunitárního práva Řízení proti členskému státu, který porušil povinnost stanovenou komunitárním právem 89 a) Řízeni před Komisí v rámci její kontrolní pravomoci 89 b) Fáze soudního řízení (před Evropským soudním dvorem) 90 c) Postih státu, který' nerespektuje rozhodnutí ESD (či 228 Smlouvy ES) Řízení proti jednotlivci, který porušil povinnost stanovenou komunitárním právem 94 Příloha 1: Rozsudek ESD ve věci Komise proti ČR 95 Příloha 2: Okruhy ke zkoušce 98 Příloha 3: Ukázky otázek ze zkušebního testu 100 Používané zkratky: ESD - Evropský soudní dvůr = Soudní dvůr SPS - Soud prvního stupně Smlouva ES - Smlouva o založení Evropského společenství Smlouva EU - Smlouva o Evropské unii 6

7 Oddíl A Východiska I. Vnitrostátní, mezinárodní a evropský rozměr práva 1. Úvodní poznámky Právo bývá chápáno většinou jako právo vnitrostátní (České). Pod pojmem právo si nejčastěji představujeme ústavu nebo zákony, vyhlášky apod. (např. občanský zákoník, trestní zákon, zákoník práce, volební zákon, zákon o vysokých školách aj.). Jedná se tedy o právní předpisy, vytvářené státem, resp. jeho orgány, jimiž se musí řídit subjekty práva (osoby fy/.ické a právnické - jednotlivci, jakož i stát sám, tedy taktéž jednotlivé státní orgány). Právo tak představuje určitý regulativní systém, který zajišťuje fungování společnosti jakožto vyššího systému organizovaného ve formě státu. Od jiných normativních systémů, tj. systémů pravidel chování (např. morálka, náboženství) se právo liší siátní vynutitelností svých pravidel. Právo tak upravuje vztahy mezi subjekty práva, které zpravidla lokalizujeme do určitého státu (v našem případě ČR). Ve skutečnosti se tím ale pojem práva nevyčerpává, neboť právo je obecným společenským fenoménem, který není omezen na jediný konkrétní stát. Každý stát má svůj právní řád. Souhrn států tvoří mezinárodní společenství, které je rovněž systémem, který vyžaduje vnitřní regulaci, a to na úrovni mezistátní. Shrneme-ii uvedené, obecně se právo zpravidla definuje jako soubor pravidel chování, která jsou stanovená a vynutitelná státem. Stát vystupuje jako mocenský subjekt, jako nositel státní moci, která organizuje fungování systému, jímž je společnost. Právo tak reguluje společenské vztahy, které existují uvnitř konkrétního státu, avšak také vztahy, které tento rámec přesahují. Dodáváme tedy, že právo reguluje společenské vztahy i v jiných dimenzích, než je jeden určitý stát, tedy vztahy přesahující rozměr konkrétního státu. Proto kromě vnitrostátního práva určitého státu existuje právo mezinárodní a právo evropské (viz schéma I na str. 11). Dále se podrobněji podíváme na právo vnitrostátní a poté na právo mezinárodní a evropské. 2. Vnitrostátní právo Systém vnitrostátního práva (tj. např. českého práva) je z hlediska vertikálního uspořádán tak, že existuje několik úrovní. Právní předpisy na jednotlivých úrovních se liší nejen svým označením, ale především stupněm své právní síly. Obecně platí, že předpis nižší právní síly nesmí být v rozporu s předpisem vyšší právní síly. 7

8 Systém ČR: nejvyšší úroveň představuje Ústava + ústavní zákony + Listina základních práv a svobod (tzv. ústavní pořádek). Směrem dolů následuje úroveň zákonů (bez přívlastku, tj. "obyčejných")- Dále jsou ve směru dolů nařízení vlády, poté vyhlášky ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy a zcela dole právní akty územních jednotek s omezenou místní působností (vyhlášky měst, obcí apod.). Z hlediska horizontálního se systém vnitrostátního práva člení na právní odvětví. Praktické pro naše potřeby je rozlišování mezi právem veřejným (zejména právo ústavní, správní, trestní) a soukromým (zejména právo občanské, obchodní, rodinné, pracovní). Toto rozlišení je jen velmi hrubé - není absolutní a nevyhovuje za všech okolností. Některé právní normy nelze jednoznačně kvalifikovat jako veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Základem pro rozlišení na právo veřejné a soukromé je několik kritérii, z nichž pro naše účely při značném stupni zjednodušení vybereme jen jedno: subjekty právních vztahů. Právní normy upravující vztahy mezi státními orgány navzájem nebo mezi státem a jednotlivcem považujeme tak (pro naše účely) za právo veřejné (stát zde vystupuje jako nositel státní moci, tedy jako subjekt nadřazený), Mezi účastníky právního vztahu není rovnost - stát je mocensky nadřazen. Tato skutečnost je nejvíce patrna v právu správním a trestním, kde stát uplatňuje nejčastěji svou pravomoc rozhodovací (např. vydání stavebního povolení, vyměření daně či cla) a sankční (např. posuzování přestupků a trestných činů a stanovení jejich následků ve formě sankce). Právní normy upravující vztahy mezi jednotlivci (fyzickými a právnickými osobami) bez přímé účasti státu pak vytvářejí právo soukromé. Zde stát zasahuje nepřímo tím, že stanoví určité mantinely" pro autonomii vůle stran (tj. obsahem smlouvy mezi jednotlivci nemůže být cokoli) a rovněž v případě sporu. Příklady institutů či vztahů soukromého práva: kupní nebo jakákoli jiná smlouva mezi občany Či obchodníky, ochrana osobnosti, pracovní poměr, vztahy mezi manžely. Specifické postavení mimo uvedený dualismus má právo procesní, které upravuje postup státních orgánů při uplatňování (vynucování) práva. Těmito orgány jsou soudy a správní orgány, avšak mohou to být ve specifických případech i orgány nestátní (rozhodci). Řízení rozlišujeme civilní (věci občanské, obchodní, pracovní), správní a trestní. Jednotlivci rozumíme osoby fyzické (lidi) a právnické (společnosti, podniky). Vnitrostátní právo každého státu je tak založeno na principu subordinačním. Znamená to, že jednotlivci jsou podřízeni právu, které stát vytváří pomocí svých orgánů (např. parlamentu, který přijímá zákony). Stát také dodržování práva vynucuje. Jeho porušování je postihováno různými typy sankcí. Stát sám (v podobě svých orgánů) je ovšem také vázán tímto právem, které vytváří. 3. Mezinárodní právo (= mezinárodní právo veřejné) Vztahy mezi státy navzájem jsou rovněž upraveny právem, pochopitelně nikoli vnitrostátním. Systémem, v němž tyto vztahy existují, není společnost ve smyslu státu, ale mezinárodní společenství. Dostáváme se tak na určitou vyšší úroveň, kdy zkoumáme vztahy mezi jednotlivými státy, případně jinými podobnými subjekty. Subjekty mezinárodního práva jsou především státy (členové mezinárodního společenství) a 8

9 mezinárodní organizace. Stát je nejvyšší jednotkou, která není nikomu podřízena. Mezinárodní organizace nejsou členským státům nadřízeny, nejsou hierarchicky na vyšším stupni. Obecná definice práva platí i pro mezinárodní právo. Normy mezinárodního práva (mezinárodní obyčeje, mezinárodní smlouvy) jsou vytvářeny státy a jim jsou zároveň také určeny. Z toho vyplývá koordinační charakter mezinárodního práva (na rozdíl od subordínačního charakteru práva vnitrostátního). I vynucování dodržování mezinárodního práva obstarávají samy státy - žádná státům nadřízená autorita neexistuje. Krátce řečeno, státy samy mezinárodní právo vytvářejí, mají ho respektoval a zároveň jeho respektování vynucují (viz také schéma I). (Výjimkou jsou Evropská společenství - viz dále oddíl C.) Příklady pravidel mezinárodního práva: - zákaz hrozby silou a použití síly ve vzájemných vztazích (kromě stanovených výjimek, jakojc např. sebeobrana), - řešení mezistátních sporů mírovými prostředky (nikoli silou, tedy válkou), - možnost uzavření dohod o společné obraně (organizace kolektivní bezpečnosti), - spolupráce mezi státy v nejrůznějších oblastech, - pravidla pro uzavírání mezinárodních smluv, - stanovení režimu mořských vod a kosmického prostoru, - úprava vzájemných diplomatických a konzulárních styků, - ochrana základních lidských práv a svobod, - dvoustranné vztahy v nejrůznějších oblastech (např. politické a obchodní dohody, dohody o hraničním režimu apod.). Uvedený výčet je pouze demonstrativní. Pravidla mezinárodního práva se týkají i mnoha dalších oblastí. Státy vystupují v mezinárodních vztazích jako nositelé suverenity, odtud označení mezinárodní právo veřejné. Pojmy mezinárodni právo a mezinárodní právo veřejně jsou synonyma. Systém mezinárodního právaje autonomní ve vztahu k právu vnitrostátnímu, i když je mezi oběma systémy úzký vztah a interakce. Vztah mezinárodního a vnitrostátního práva je upraven především vnitrostátním právem. Mezinárodní právo pouze vyžaduje, aby mezinárodně právní závazky státu byly respektovány a naplněny. Způsob a metoda, jakými to jednotlivý stát zajistí, je jeho vlastní věc. To je pak stanoveno především ústavním právem každého státu. Pokud jde o Ústavu ČR, můžeme najít základní, byť velmi obecné pravidlo v čl. 1 odst. 2: ČR dodržuje závazky, které pro ní vyplývají z mezinárodního práva." Právní režim mezinárodních smluv, které CR zavazují, je upraven v několika ustanoveních, které budou dále předmětem podrobného výkladu. Mezinárodní právo soukromé Mezinárodní vztahy mezi státy upravuje mezinárodní právo veřejné. Vztahy mezi jednotlivci různých států v oblasti soukromoprávní (např. mezinárodní kupní smlouva - mezi podnikem v ČR a např. podnikem rakouským, způsobilost k uzavření manželství 9

10 cizincem v ČR apod.) reguluje mezinárodní právo soukromé. Navzdory jeho zavádějícímu (ale tradičnímu) označení nejde ovšem o žádné mezinárodni právo, ale o odvětvi práva vnitrostátního. Základním právním předpisem je zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním Č. 97/1963 Sb., který určuje, právo kterého státu (tj. které vnitrostátní právo) je pro daný právní vztah rozhodné. Pravidla mezinárodního práva soukromého jsou obsažena také v četných mezinárodních smlouvách dopadajících na jednotlivce (unifikace vnitrostátních právních pravidel cestou mezinárodních smluv). Mezinárodním právem soukromým se zde blíže zabývat nebudeme. Viz schéma 1 na str. 11). V oblasti veřejného práva (např. správního, trestního) analogický problém nevzniká, neboť se vždy aplikuje právo toho státu, který'je účastníkem daného právního vztahu. 4. Právo Evropských společenství (komunitami právo) Máme zde na mysli právo Evropských společenství, která tvoří z hlediska věcné působnosti základ Evropské unie (tzv. právo komunitami). Evropská společenství, tj. Evropské společenství, bývalé Evropské hospodářské společenství (dále ES) a EURATOM jsou nikoli mezinárodní, ale nadstátní organizace, působící v rámci Evropské unie. 1 ES je tak nadřazeno členským státům v oblastech své věcné působnosti. Jedná se v mezinárodních vztazích o naprostou zvláštnost a výjimku. Evropská společenství se tak diametrálně liší od klasických mezinárodních organizací, které nejsou členským státům nadřazeny. Členské státy (tedy i ČR) se dobrovolně vzdaly ve prospěch ES části své suverenity (svých pravomocí), a v tomto směru jsou tak ES podřízeny. (Příklad: povinné uplatňování v ČR nikoli snížené, ale základní sazby DPH pro stravovací služby, pro výstavbu bytů apod., i když s tím ČR nesouhlasí.) ES je nadstátní organizací, jíž jsou členské státy skutečně podřízeny. Proto právo Evropských společenství jako složka práva Evropské unie není součástí mezinárodního práva, ale je samostatným právním systémem. Právo ES se na rozdíl od mezinárodního práva může v některých případech přímo vztahovat i na jednotlivce. Nástrojem podřízenosti členských států je tak evropské právo, přesněji řečeno právo ES (= komunitami právo). Komunitami právo tak má na rozdíl od mezinárodního práva subordinační charakter podobně jako právo vnitrostátní. Subordinace dopadá nejen na členské státy, ale i na jednotlivce, avšak jen ve vymezených oblastech, v nichž členské státy přenesly své pravomoci na ES (tedy nikoli obecně). Tak např. českému podniku, který vážně porušil pravidla hospodářské soutěže na trhu ES, tak může být udělena pokuta přímo Evropskou komisí. Členské státy ES tak nejsou plně suverénní a nejsou si ani rovny, neboť v orgánech ES mají větší vliv na rozhodování větší státy (vliv je odstupňován podle velikosti států). Systém práva ES (EU) bude podrobně specifikován v dalším textu (oddíl C). Vztah vnitrostátního, mezinárodního a komunitárního práva je znázorněn na schématu na protější straně. 1 Vztah mezi Evropským společenstvím a Evropskou unii je vysvětlen v úvodu oddílu C. 10

11 Schéma 1. Vztahy upravené vnitrostátním právem, mezinárodním právem, komunitárním právem a mezinárodním právem soukromým. Čáry horizontální znázorňují koordinační charakter těchto vztahů, čáry vedoucí svisle či šikmo shora dolů jejich subordinačni charakter 11

12 Oddíl B Mezinárodní právo II. Mezinárodní právo (veřejné) - pojem, specifika, subjekty 1. Pojem a specifika mezinárodního práva Jak již bylo řečeno, pojmy mezinárodní právo a mezinárodní právo veřejné jsou synonyma, není mezi nimi významového rozdílu a používají se tudíž libovolně. Pojem mezinárodního práva: souhrn pravidel, která upravují vztahy mezi státy a dalšími subjekty (zejména mezinárodními organizacemi) v mezinárodních vztazích. Mezinárodní právo je skutečné právo: jeho pravidla jsou závazná a vynutelná, i když jinak a méně účinně než je tomu v právu vnitrostátním. Funkcí mezinárodního práva je koordinace chování států, zajištění fungování a rozvoje mezinárodního společenství. Původně mezinárodní právo zajišťovalo spíše jen koexistenci států (tj. jejich pasivní existenci), nyní již také jejich vzájemnou spolupráci (aktivní prvek). Zvláštní povaha mezinárodního práva ve srovnání s právem vnitrostátním je determinována jeho základními specifiky: 1. Subjekty mezinárodního práva jsou především státy a sdruženi států, tj. mezinárodní organizace, ve velmi specifických případech i jiné entity a jednotlivci (viz podrobněji dále). 2. Jak již bylo řečeno, mezinárodní právo má koordinační povahu na rozdíl od vnitrostátního práva, které má povahu subordinační. Koordinační povaha je dána nejen uvedenými subjekty, ale hlavně charakterem prostředí, v němž mezinárodní právo působí. Stejně jako v právu vnitrostátním i zde je stát normotvůrcem a vynucovatelem práva. Rozdíl je ovšem v tom, že není nadřazen těm, jimž jsou právní normy určeny - jako normotvůrce je zároveň adresátem pravidel a také jejich vynucovatelem. Navíc na tvorbě pravidel mezinárodního práva vždy participuje více států (mezinárodní smlouvy), případné potencionálně celé mezinárodní společenství (obecné mezinárodní obyčeje). 3. Z předcházejícího bodu vyplývá, že donucovací systém je v mezinárodním právu na rozdíl od vnitrostátního práva decentralizován a tím méně účinný. Zčásti je založen na svépomoci státu, který je porušením práva postižen. Neexistuje ani nadřazená soudní moc, která by porušení práva závazně konstatovala. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu rozhoduje jen ty spory, které mu státy dobrovolně předložily. Základní donucovaci prostředky (formy donucení) v mezinárodním právu jsou - individuální: - retorze (odveta), která nezasahuje do právní sféry (odvolání velvyslance, neudělení víz), - represálie, která zasahuje do právní sféry (embargo, neplnění závazků z mezinárodni smlouvy), 12

13 - individuální sebeobrana (použití síly k vytlačení agresora), - kolektivní: - vyloučení z mezinárodní organizace, kolektivní sebeobrana, kolektivní akce, resp. sankce Rady bezpečnosti podle Charty OSN (např. přerušení hospodářských styků). 4. Specifické jsou i prameny. V mezinárodním právu nejsou normativní akty ( zákony") - není, kdo by je vydával. Prameny jsou proto mezinárodní obyčej, tedy nepsané právo a mezinárodni smlouva. Mezinárodní obyčej je pravidlo, které se stalo právně závazným dlouhodobým užíváním (usus longaevus) a přesvědčením států o jeho právní závaznosti (opinio necessitatis). Právní závazností se mezinárodní obyčej liší od zvyklosti, která právně závazná není. Mezinárodní smlouva je naproti tomu dohoda mezi subjekty mezinárodního práva, která se řídí mezinárodním právem. Je to tedy tzv. konscnsuální pramen (nezbytnost vyjádření souhlasu). Bude předmětem podrobného výkladu dále. Mezinárodní smlouvě se podobá deklarace, která ovšem není právně závazná a není tedy pramenem práva. Může však mít značnou politickou a tím faktickou autoritu (Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948). Právně nezávazné prameny" bývají označovány jako tzv. soft law". Mezinárodní právo je založeno na nejobecnější zc základních zásad - zásadě svrchované rovnosti. Ta zahrnuje svrchovanost a rovnost. a) Svrchovanost (suverenita) znamená nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci vně státu či uvnitř. Není-li státní moc nezávislá, jde o nesuverénní stál (např. kolonie, závislá území). Stát se ovšem může dobrovolně své svrchovanosti zčásti vzdát ve prospěch jiného subjektu (např. Evropského společenství). Stane-li se tak na základě jeho vlastní vůle, jedná se zároveň o projev suverenity, i když výsledkem je její částečné omezení. Suverenita každého statu je přirozeně omezena suverenitou ostatních států. Proto je suverenita jednotlivých států delimitována" mezemi, přičemž překročení těchto mezí znamená vměšování do vnitřních záležitostí (tj. zásah do suverenity) státu jiného. Územní výsost naproti tomu znamená výkon suverenity, tedy státní moci na vlastním území. Výjimečně stát nemůže vykonávat územní výsost na Části svého území, jeli to stanoveno mezinárodním právem (pozemky a budovy diplomatických mísí cizích států, vojenské základny). Naopak v určitých případech stál vykonává územní výsost mimo své území (tytéž případy z opačného pohledu, navíc např. námořní lodě, letadla). b) Rovnost: Stály si jsou v mezinárodních vztazích rovny. Malé i velké státy mají rovná práva a rovné povinnosti. Princip rovnosti není uplatňován jen ve zcela výjimečných případech (právo veta stálých členů Rady bezpečnosti OSN na rozdíl od členů nestálých, hlasování v Mezinárodním měnovém fondu, který je mezinárodní organizací, podle výše tzv. subskripční kvóty, tj. výše vloženého kapitálu). Rovnost není uplatňována také me/.i členy Evropských společenství (viz podrobně dále). Z dalších základních zásad mezinárodního práva jmenujme jako nejdůležitější zásadu zákazu použití síly a hrozby silou a zásadu mírového řešení sporů. I když jsou tyto zásady v praxi některých států porušovány, jsou nadále páteří mezinárodního práva a znemožňují, aby se mezinárodní společenství států stálo nekontrolovatelnou džunglí 13

14 ovládanou nejsilnějšími jedinci. Z hlediska působnosti (dosahu) dělíme pravidla mezinárodního práva takto: - Obecné mezinárodní právo - zavazuje skutečně všechny státy. Formou je mezinárodní obyčej. - Univerzální mezinárodní smlouvy - mohou zavazovat potencionálně všechny státy. Univerzální smlouvaje taková, jejímiž stranami jsou největší (nejdůležitější) státy - velmoci, velký počet dalších států všech geografických oblastí světa a která je otevřena k přístupu všem ostatním státům. - Partikulární právo (obyčejové nebo smluvní) se vztahuje jen na určitý okruh, resp. určitou kategorii států. Je-li tento okruh vymezen teritoriálně, jedná se o právo regionální (např. mezinárodní smlouvy sjednávané na půdě Rady Evropy, jejichž stranami mohou být jen evropské státy). 2. Subjekty mezinárodního práva Za subjekt právaje ve vnitrostátním právu považována každá jednotka (osoba, entita), která má způsobilost mít práva. Kromě toho se rozlišuje způsobilost k právním úkonům, tj. způsobilost vlastním projevem vůle vstupovat do právních vztahů a brát na sebe kromě práv i povinnosti. V mezinárodním právu pouhá způsobilost mít práva až na výjimky (jednotlivec uplatňující lidská práva před mezinárodní institucí) nemá příliš velký význam. Zde nás spíše zajímá způsobilost k právním úkonům" a tím i k povinnostem. Při nezbytném zjednodušení pro účely našeho výkladu můžeme vycházet z toho, že subjektem mezinárodního práva je jednotka (entita), která má způsobilost mít a plnit povinnosti, tedy být účastníkem mezinárodně právního vztahu, resp. vlastní vůlí do takového vztahu vstoupit či z něj vystoupit (zpravidla sjednáním mezinárodní smlouvy). V tomto textu se budeme zabývat dvěma základními subjekty: státy a mezinárodními organizacemi. Mezinárodně právní subjektivita, která zahrnuje způsobilost uzavírat mezinárodní smlouvy, je u států prvotní (originární) a neomezená. Mezinárodní organizace mají naproti tomu tuto způsobilost jen částečnou, a to podle toho, v jakém rozsahu jim ji svěřily členské státy (je tedy odvozená). a) Státy Pojmové znaky státu - území, - obyvatelstvo (relativně trvale usídlené a organizované), -veřejná moc nezávislá na jiné moci vně nebo uvnitř (státní moc), - způsobilost vstupovat do mezinárodních vztahů (např. uzavírat mezinárodní smlouvy). Území statuje trojrozměrný prostor (zahrnuje nejen zemský povrch, ale i podzemí, teoreticky až do středu Země, Část mořských vod a vzdušný prostor, tj. do výše cca 100 km). 14

15 Obyvatelstvo musí být relativně stálé a organizované. Samostatný stál proto nemůže vzniknout např. v Antarktidě nebo na Měsíci, kde není trvale usídlené obyvatelstvo. Veřejná moc musí být uplatňována vůči obyvatelstvu. Podmínka nezávislosti veřejné moci navenek neznamená, že stát musí mít armádu schopnou odrazit jakýkoli útok zvenčí. Některé malé státy mají ozbrojené síly jen symbolické, a přesto je jejich veřejná moc nezávislá, neboť jako taková byla ustavena. Eventuální ozbrojená akce jiného státu za účelem zásahu do pravomocí takového statu je protiprávní (např. útok USA na Grenadu v r. 1983). Třídění států a) podle rozsahu suverenity - státy pinč suverénní, státy s programově omezenou suverenitou (členové EU) a státy závislé (kolonie), b) podle učlenění (vnitřní struktury): ba) jednotné (unitární) (např. ČR. Polsko, Francie) - státy, které se dělí na administrativní jednotky bez vlastní státnosti. V některých případech však mohou mít tyto jednotky značný stupen autonomie (Skotsko, Wales a Severní Irsko v rámci Spojeného království, Slovensko v rámci Československa do konce roku 1968), bb) složené: bba) Federace, která je založena ústavou. Z hlediska státoprávního, resp. ústavního jde o stát, složený z jednotek, které mají svou vlastní státnost (švýcarské kantony, německé a rakouské země (länder), belgické regiony a jazyková společenství, republiky Ruské federace či bývalé ČSFR, státy USA. kanadské provincie apod.). Federace z hlediska mezinárodního práva je však zvláštností - je to jen taková federace, kde jednotlivé Členské stály mají na základě federální ústavy způsobilost být samostatné účastníky mezinárodně právních vztahů, alespoň v omezené míře - např. kanadská provincie Québec nebo některé švýcarské kantony mohou ve zvláštních případech uzavírat některé mezinárodní smlouvy. bbb) Konfederace je volnější sdružení států založené mezinárodní smlouvou, nikoli ústavou. Členské státy konfederace si zachovávají samostanou mezinárodně právní subjektivitu. Konfederace v historii byly vždy jen dočasné útvary (např. Sjednocená arabská republika sdružující Egypt a Sýrii v letech ). bbc) Další formy složených států mají spíš historický charakter a nejsou dnes aktuální (personální unie, reálná unie). Vznik a zánik států V současné době je možný prakticky jen sloučením (Německo) nebo rozdělením (Československo. SSSR, Jugoslávie), případně secesí (odtržením - např. Černá Hora). 15

16 Uznání státu Uznání státu umožňuje zapojení nového státu do mezinárodních vztahů, nemá však konstitutivní účinky (stát vznikne i když není nikým uznán, má-li pojmové znaky státu). Uznání se rozlišuje: - uznání de iure (výslovně, např. diplomatickou notou), - uznání de facto (nepřímo - uzavřením smlouvy, účastí na mezinárodní konferenci s tímto státem bez protestu). Neuznaný stát se nemůže účastnit mezinárodních vztahů a je zdrojem trvalých konfliktů (např. Severo kyperská turecká republika vzniklá v důsledku turecké invaze na Kypr v roce neuznal ji nikdy žádný jiný stát než samo Turecko). b) Mezinárodní organizace Mezinárodní organizace představuje relativně trvalé sdružení států za určitým účelem (spolupráce v dané oblasti). Sdružení států dočasné (ad hoc, k řešení jednorázového problému) je pouhou mezinárodni konferencí. Mezinárodní organizace jsou vládní (mezivládní), tj. takové, jejichž členy jsou státy (jen jimi se zde zabýváme) a nevládní, tj. jejich členy jsou nestátní subjekty, příp. jednotlivci (např. Greenpeace) - ty nejsou subjekty mezinárodního práva. Mezinárodní organizace je založena mezinárodní smlouvou. Její smluvní strany (státy) jsou Členy organizace. Mezinárodní organizace je svým charakterem skutečně mezistátní, nikoli nadstátní, tj. členské státy jí nejsou podřízeny. Jedinou výjimku tvoří Evropská společenství (viz dále), která jsou organizací nadstátní. Příklady mezinárodních organizací: OSN, NATO, Rada Evropy. Evropské sdružení volného obchodu, Světová zdravotnická organizace, Mezinárodni organizace práce. Světová poštovní unie, UNESCO, Organizace pro výživu a zemědělství (FAO), NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu) a desítky dalších. c) Další subjekty mezinárodního práva (zde se jimi dále nezabýváme) - zvláštní entity (Svatá stolice - Vatikán), - povstalci a válčící strana, - jednotlivec (zcela výjimečně, a to v oblasti mezinárodní ochrany lidských práv a mezinárodního trestního soudnictví). 3. Koncepce vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva Tradičně se v nauce mezinárodního práva uvádějí dvě krajní koncepce. Monistická hlásá, že mezinárodní a vnitrostátní právo tvoří dvě složky jediného právního systému. Pak je ovšem třeba stanovit jejich hierarchický vztah. Stoupencem primátu mezinárodního práva byl prof. Kelsen a jeho pokračovatelé - stoupenci tzv. normativní teorie (v Brně František Weyr). Dualistická teorie oba systémy přísně odděluje - jejich normy jsou určeny 16

17 různým subjektům. Skutečnost je taková, že jde sice o dva samostatné systémy, ale vzájemně- velmi úzce provázané. V současné době se pojmy monismus a dualismus užívají v jiném významu. Pojetí, kdy ústava státu automaticky zakládá vnitrostátní závaznost mezinárodních smluv, jc označováno jako pojetí monisticlíé {např. či 10 Ústavy ČR). zatímco systém, v němž jc třeba každou smlouvu činit vnitrostátně závaznou zvlášť zákonem jc označován jako dualistický (např. Velká Británie). 17

18 III. Pojem mezinárodní smlouvy a smluvního práva mezinárodního a vnitrostátního 1. Pojem a označení mezinárodní smlouvy, její části Mezinárodní smlouva, jakožto jeden ze dvou základních pramenů mezinárodního právaje určena k úpravě vztahů mezi jeho subjekty, tedy především státy, případně mezinárodními organizacemi. Mezinárodní smlouva však mezinárodně právní vztahy nejen upravuje, ale také zakládá a ruší. Definice mezinárodní smlouvy nečiní v teorii mezinárodního práva zvláštní' potíže. Je pochopitelné, že jednotliví autoři přicházejí s různými definicemi, avšak v podstatě se shodují ve stanovení pojmových znaků mezinárodní smlouvy. Definice mezinárodní smlouvy: Mezinárodní smlouva je ujednáním (dohodou) dvou nebo více subjektů mezinárodního práva (stál, mezinárodni organizace), která má z vůle těchto subjektů mezinárodně právní účinky a řídi se mezinárodním právem. Mezinárodními smlouvami nejsou ujednání, v nichž smluvní stranou je útvar, který není subjektem mezinárodního práva (např. tzv. koncesní smlouvy mezi státem a soukromou společností, smlouvy, jejichž smluvní stranou jsou administrativní jednotky státu nebo členské státy federace, jimž ústava nesvěřila ani částečnou kompetenci ve vztazích navenek). Mezinárodní smlouvou není tak např. družební smlouva uzavřená mezi městy (Brno - Rennes, Ostrava - Volgograd) nebo smlouva mezi CR, Evropskou investiční bankou a Masarykovou univerzitou o financování výstavby kampusu. Z definic a vymezení mezinárodní smlouvy lze učinit závěr o těchto jejích pojmových znacích: 1. má povahu dohody, tedy souhlasného projevu vůle stran, 2. jejími stranami jsou výhradně subjekty mezinárodního práva, 3. následkem souhlasného projevu vůle jsou právní účinky, a to vznik, změna nebo zánik mezinárodně právních vztahů (které mají u pravotvomých smluv formu pravidel chování) a 4. její právní režim je určen mezinárodním právem (tj. nepodléhají vnitrostátnímu právu určitého státu). Mezinárodní smlouvy jsou v současnosti z praktického hlediska nejdůležitějším pramenem úpravy vztahů mezi státy. Bývají označovány různými názvy: úmluva, smlouva, dohoda, protokol apod. Zvolený název však nemá žádný právní význam, neboť nemá vliv na závaznost smlouvy. Používání jednotlivých názvů pro jednotlivé typy mezinárodní smlouvy (druhový pojem) se nicméně v praxi alespoň Částečně ustálilo, takže jednotlivá označení se nejčastěji (nikoli však vždy) užívají takto: - úmluva: významná mnohostranná pravotvorná smlouva (Úmluva o diplomatických stycích), - smlouva: významná dvoustranná nebo mnohostranná smlouva (Smlouva o nešíření jaderných zbraní, Smlouva mezi ČR a SR o právní pomoci), - charta: mnohostranná smlouva velkého politického nebo jiného významu (Charta 18

19 OSN), - dohoda: nejčastěji mezivládní dvoustranná smlouva nepolitického charakteru, někdy ovšetn i významná hospodářská mnohostranná smlouva (Dohoda o účasti CR a dalších zemí v Evropském hospodářském prostoru), - protokol: používá sc velmi různě, často k označení mnohostranné smlouvy upravující některé otázky spíše technické povahy nebo k označení dodatkového, revizního nebo prováděcího smluvního dokumentu ke smlouvě jiné apod. (Protokol o změně Smlouvy mezi ČSSR a MLR o výstavbě a provozu soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros), - ujednání: méně významná mezivládní nebo meziresortní dvoustranná smlouva upravující spiše otázky technické povahy, často sjednaná v tzv, zjednodušené formě (Ujednání o zrušení vízově povinnosti pro držitele diplomatických a služebních pasů mezi vládou ČSFR a vládou Pákistánské islámské republiky), - statut: typické označení pro smlouvy, jimiž se zřizují mezinárodní organizace nebo orgány (Statut Hady Evropy), - pakt: zřídka užívané označení pro mnohostrannou politickou smlouvu (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech). Pokud jde o strukturu mezinárodní smlouvy, její text obvykle začíná preambuli, v níž strany často slavnostní formou specifikují účel sjednání smlouvy s odvoláním na své vzájemné vztahy, případně i s odvoláním na jiný (zásadní) smluvní dokument. Preambule jc rovnocennou součástí smlouvy a je důležitá zejména pro její výklad (zejména historický či teleologický). Meritor ni text smlouvy je vnitřně členěn obdobně jako text vnitrostátních norem, a to na články (articles). V angličtině a francouzštině se termínem,,paragraph(e)'' označuje odstavec článku (nikoli paragraf). Závěrečná ustanovení smlouvy, zvaná též protokolární články, obsahují ustanovení o právním životě smlouvy, především o jejím vstupu v platnost a o trváni, resp, zániku platnosti, o změnách či revizi smlouvy apod. Právní povaha příloh smlouvy může být různá. Jednoznačněji lze určit jen z ustanovení smlouvy. Přílohy smlouvy upravující podrobné otázky technického charakteru mívají jiný právní režim než smlouva sama, aby je bylo možno snadno operativně aktualizovat (na přiklad pouhou dohodou ministrů bez souhlasu vlád nebo parlamentů, jimž podléhá vlastni smlouva). 2. Smluvní právo mezinárodní Pravidla mezinárodního práva o sjednávání mezinárodních smluv, jejich vstupu v platnost, trvání, změně, zániku, výkladu apod. se označují jako smluvní právo. Toto odvětví mezinárodního práva bylo v minulosti upraveno pouze mezinárodním obyčejem. K jeho kodifikaci došlo až v r sjednáním Vídeňské úmluvy o smluvním právu (dále jen "Vídeňské úmluvy"), která je však omezena na smlouvy mezi státy. Vídeňská úmluva představuje z větší části kodifikaci existujících obyčejů, které především přesně zachycuje, podrobněji rozpracovává a jen ojediněle mění nebo doplňuje. Přijata byla na Vídeňské konferenci o smluvním právu organizované OSN, a to 23. května ČSSR k ní 19

20 přistoupila v roce Na základě sukcese platí nadále i pro Českou republiku. V roce 1986 byla sjednána Vídeňská úmluva o smlouvách mezi státy a mezinárodními organizacemi a mezi mezinárodními organizacemi navzájem. 3. Vnitrostátní právo mezinárodních smluv Mezinárodní smlouvy jsou rovněž předmětem úpravy práva vnitrostátního. Ústava a další právní předpisy upravují sjednávání smluv a jejich provádění z hlediska vnitrostátních procedur; zpravidla se zabývají rovněž postavením (bezprostřední závazností) mezinárodních smluv ve vnitrostátním právu. Souhrn těchto vnitrostátních norem lze nazvat vnitrostátní právo mezinárodních smluv. Je to pochopitelně jen účelové označení této množiny norem, nejedná se o odvětví ani pododvětví vnitrostátního práva. Základním pramenem českého práva mezinárodních smluv je Ústava České republiky Č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších změn. 4. Třídění mezinárodních smluv Mezinárodní smlouvy lze třídit podle mnoha kritérií. Toto třídění má značný význam pro identifikaci typu smlouvy a pro přesné určení jejích právních následků. Dále následuji nejdůležitější kritéria třídění. a) Počet smluvních stran Mezinárodní smlouvy se především dělí podle počtu smluvních stran na dvoustranné, resp. vícestranné a mnohostranné. Smlouva vícestranná je např. třístranná nebo taková, kdy více smluvních subjektů (zpravidla států) tvoří jednu stranu" (Evropská dohoda o přidružení ČR k Evropským společenstvím uzavřená mezi ČR na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé). Mnohostranná smlouva uzavřená mezi státy určitého regionu a upravující otázky s tímto regionem spjaté je smlouvou oblastní (regionální) (smlouvy uzavírané v rámci Rady Evropy). Smlouva, jíž je vázán velký počet států mezinárodního společenství všech geografických oblastí, včetně velmoci, má univerzální charakter (Charta OSN, Pařížská unijní úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví). b) Možnost přístupu k mnohostranně smlouvě Podle možnosti přístupu dalších států se mnohostranné smlouvy rozlišují na -uzavřené, kdy nelze přistoupit jednostranným aktem nového státu. Vyžaduje se jeho přijetí, tedy výslovného projevení souhlasu ze strany všech stávajících smluvních stran (např. zřizovací smlouvy Evropských společenství), - otevřené, kdy lze přistoupit na základě pouhého jednostranného aktu přistupujícího státu (např. Světová poštovní unie) a - polootevřené (resp. polouzavřené), kdy přístup nového státu je vázán na splnění určitých podmínek a tím i na souhlas dosavadních smluvních stran, který zpravidla uděluje jejich jménem určitý orgán (typické u některých mezinárodních organizací - OSN). 20

21 c) Forma smlouvy Prakticky všechny smlouvy jsou v dnešní době uzavírány písemně. Ústní forma (tzv. gentlemen's agreemenl) je rovněž možná, avšak v praxi je zcela nevhodná kvůli možným pochybnostem o jejím obsahu. Konkludentní jednání si lze v mezinárodním právu těžko představit. Někdy se uvádí jako zcela zvláštní forma přiměřená výjimečným okolnostem použití symbolu (vztyčení bílé vlajky na znamení vzdání se, je-li akceptováno druhou stranou). Podle způsobu sjednání smlouvy se rozlišuje (v praxi pouze u dvoustranných smluv) forma slavnostní (plná) a forma zjednodušená. Převládají smlouvy uzavřené běžným způsobem (tj. v plné formě), tedy na jedné listině, obsahující podpisy obou smluvních stran, které o smlouvě společně jednaly a jejichž zástupci se k podpisu sešli na určeném místě. Mnohostranné smlouvy jsou prakticky vždy ve formě plné. Méně významné smlouvy, jejichž rychlé sjednání nečiní potíže, neboť je Často věcí rutiny, vznikají někdy na základě pouhé výměny diplomatických nót, tj. v podstatě diplomatických dopisů mezi vládami jednotlivých států. Zástupci smluvních stran se ke sjednání takové smlouvy ani nemusí sejít a jejich podpisy jsou tudíž na různých listinách. Jsou to smlouvy uzavřené tzv. formou zjednodušenou - v diplomatické mluvě sous forme simplifiée. Příkladem takové smlouvy je již zmíněné Ujednáni o zrušení vízové povinnosti pro držitele diplomatických a služebních pasů mezi vládou ČSFR a vládou Pákistánské islámské republiky (forma je dobře patrná i ze sdělení č. 328/1992 Sb.). d) Úroveň sjednání smlouvy Podle toho, který státní orgán smlouvu jménem státu sjednává, se smlouvy dělí na prezidentské, vládni a resortní. Toto dělení určují ústavní předpisy jednotlivých státu pro účely vnitrostátního schvalování smluv. Je podrobně popsáno dále v kapitole IV. 2. b). e) Obsah smlouvy z hlediska věcného Obsah smlouvy může být posuzován z různých hledisek. Podle předmětu úpravy lze smlouvy dělit na politické, hospodářské a jiné. Konkrétní obsah prvých dvou kategorií a jemnost dělení kategorie třetí závisí na účelu kategorizace. Nejde o otázku snadnou, o čemž svědčí různé ne příliš přehledné a mnohdy chybně koncipované rejstříky smluv (na příklad rejstřík Sbírky zákonů). Toto kritérium je důležité především pro účely vnitrostátního schvalování smluv (viz článek 49 Ústavy ČR, kde jsou takto vymezeny smlouvy, vyžadující souhlasu Parlamentu - tedy smlouvy prezidentské). f) Normativní obsah smlouvy, smlouvy "inter partes" a "erga omnes" Podle normativního obsahu se rozlišují smlouvy kontraktuální (stanoví vzájemná práva a povinnosti stran - řeší konkrétní otázky Či vztahy) apravotvorné (obsahují obecné právní normy a tvoří objektivní právo). Kontraktuální je smlouva, jejímž účelem je upravit určitou konkrétní otázku ve 21

22 vzájemném vztahu s jinou smluvní stranou, aniž by se přitom vytvářela nebo zachycovala právní pravidla obecnějšího dopadu (traité-contrat). Příkladem mohou být dohody o státních hranicích, o navázání diplomatických styků, o bezvízovém styku apod. Kontraktuální smlouvy jsou typicky dvoustranné, avšak mohou být i mnohostranné (např. úmluvy o vymáhání výživného v cizině, extradícní úmluvy o vydávání osob k trestnímu stíhání a k výkonu trestu aj.). Kontraktuální smlouvy mají účinky jen mezi smluvními stranami, tedy inter partes. Jsou tedy založeny na reciprocitě. Např. Žádost o vydání osoby podle příslušné extradiční úmluvy lze adresovat jen státu, který je její stranou. Účinky na ostatní státy mohou být jen nepřímé - např. každý stát musí respektovat hranici mezi dvěma jinými státy, jejíž průběh si mezi sebou dohodly kontraktuální smlouvou. Pravotvorná je smlouva, jejímž účelem není jen upravit vztahy mezi smluvními stranami, ale zejména vytvořit, resp. zachytit (kodifikovat) ucelený soubor pravidel chování pro subjekty mezinárodního práva v určité oblasti. Tyto smlouvy zavazuji stát k určitému chování obecně, tedy nikoli jen vůči jinému smluvnímu státu. V literatuře jsou tyto smlouvy někdy připodobňovány mezinárodním zákonům (traités-lois). Najdeme je téměř ve všech oblastech mezinárodního práva veřejného. Patří sem zejména velké kodifikační úmluvy, sjednané převážně v rámci OSN. Příklady: Úmluvy z oblasti mořského práva, které stanoví právní režim mořských vod a mořského dna, úmluvy o diplomatických a konzulárních stycích, stanovící právní režim těchto styků obecně, tj. pravidla pro činnost diplomatických misi a konzulárních úřadů, výsady a imunity aj., úmluvy týkající se ochrany lidských práv apod. Pravotvorné smlouvy mají zpravidla účinky erga omnes, tedy zavazují smluvní státy k určitému chování bezpodmínečně, bez reciprocity, ba dokonce bez jakékoli návaznosti na jiné smluvní strany, tedy Jednostranně". Neaplikují se tak jen vůči smluvním státům, ale obecně - vždy, vůči všem. Velmi nápadný je tento charakter především u úmluv z oblasti ochrany lidských práv. Do této kategorie patří prakticky jen smlouvy mnohostranné. Pravotvorná smlouva může mít také účinky pouze inter partes, tedy aplikuje se jen mezi smluvními stranami, resp. osobami smluvních států. Příkladem je Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, která upravuje mezinárodní kupní smlouvu a je použitelná jen mezi obchodníky smluvních států. To, že má takto omezené účinky, poznáme zjejího textu, kde je to výslovně stanoveno. Dělení smluv podle účinkuje důležité především pro mezinárodní smlouvy, které mají přímý dopad na vnitrostátní subjekty. Správná kategorizace je nezbytná pro zjištění, zda daná smlouva, upravuje-li vztahy jinak upravené právem vnitrostátním, tak činí výlučně (erga omneš) a vnitrostátní úpravu tak nahrazuje, nebo nevýlučně (jen inter partes), tedy tak. že existuje vedle úpravy vnitrostátní nebo jiné smluvní, která se uplatní vůči nesmluvním (třetím) státům této smlouvy. g) Smlouvy "self-executing" Některé mezinárodní smlouvy jsou přímo použitelné na právní poměry vnitrostátních subjektů (tzv. smlouvy "self-executing" - americký termín, který ve smluvním právu zdomácněl). Jsou uzavírány přímo za tím účelem, aby bezprostředně 22

23 upravily právní vztahy mezi vnitrostátními subjekty tak, že samy určují příslušná konkrétní právní pravidla. Tento způsob je příznačný především pro unifikační úmluvy ajiné smlouvy zejména v oblasti mezinárodního práva soukromého a obchodního a pro smlouvy, jimiž státy garantují určitá lidská práva. Státy se těmito smlouvami zavazují k mezinárodně jednotné (unifikované) právní úpravě určitých právních vztahů, respektive k zavedení určitého právního režimu pro danou kategorii osob, obojí ve sféře práva vnitrostátního. Pojem "self-executing treaty" byl převzat z americké ústavně právní terminologie a znamená smlouvu, která je způsobilá k vnitrostátnímu použití bez [vnitrostátního] prováděcího předpisu. Příkladem může být již zmíněná Úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (tj. o mezinárodní kupní smlouvě), která se prostřednictvím vnitrostátního práva vztahuje přímo na obchodníky smluvních států a jejich vzájemné vztahy. Tak na kupní smlouvu uzavřenou např. mezi českým a rakouským obchodníkem použijeme přímo ustanovení této úmluvy (namísto obchodního zákoníku českého nebo rakouského). 5. Zásady mezinárodního smluvního práva V dalším výčtu jsou uvedeny jen účelově vybrané nejdůležitější zásady. a) Zásada "pacta sunt servanda" Mezinárodní smlouvaje pramenem práva a jako taková je pro své strany závazná. Princip závaznosti mezinárodních smluv je tak prvotní podmínkou existence mezinárodního právního řádu. V pozitivním (tj. platném) právu mezinárodním je tento princip zachycen především v preambuli Charty OSN ( jsouce odhodláni... vytvořit poměry, za nichž mohou být zachovány spravedlnost a úcta k závazkům plynoucím ze smluv a jiných pramenů mezinárodního práva"). Článek 2 odst. 2 Charty rovněž zmiňuje povinnost členských států plnit poctivě závazky, které převzaly podle Charty". Rovněž Vídeňská úmluva obsahuje v preambuli, jakož i vc svém článku 26 výslovnou formulaci této zásady, posílenou ještě kombinací se zásadou dobré víry ( každá platná smlouva zavazuje sttany a musí být jimi plněna v dobré víře "). 'lato zásada je natolik spjatá se samotnou existencí mezinárodního práva, že je často považována za jednu z jeho základních zásad. O tom svědčí také její výslovné uvedení v Deklaraci zásad mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou OSN (1970), která je podrobnou kodifikací základních zásad mezinárodního práva. Pod titulem Zásada povinnosti států poctivě plnit závazky převzaté v souladu s Chartou " nacházíme povinnost států,j?lnit poctivě své závazky z mezinárodních smluv platných podle obecně uznaných zásad a norem mezinárodního práva ". b) Zásada dobré víry 1 tato zásada svým významem přesahuje meze smluvního práva. Společně se zásadou pacta sunt servanda je obsažena v již zmíněných ustanoveních Charty OSN a Deklarace zásad mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou OSN. Dobrá víra znamená, že stát nemůže ustanovení 23