Dokážeme zastavit válku se Zemí?

Transkript

1 Filosofický časopis ročník / Esej Dokážeme zastavit válku se Zemí? K periodizaci lidské adaptivní strategie Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity, Brno josef.smajs@econ.muni.cz Domnívám se, že tento boj zastavit dokážeme. Až dosud jsme totiž směr kulturní evoluce záměrně ovlivňovat nemohli. Tato protipřírodně zaměřená evoluce byla sice výsledkem lidské seberealizační aktivity, ale byla dvojím způsobem nastavena nejen biologicky, ale později i řeckou filosofií a vědou, predátorským duchovním paradigmatem. I když měla jinou podstatu a jiný směr než starší evoluce přirozená, musela být rovněž slepá. Snad i proto byli lidé aktivní jen v oblasti, kterou chápali, a ve směru, který nemohli měnit. Novověká kultura, v níž se přírodní věda spojila s kapitálem, během tří století do krajnosti rozvinula antické predátorské nastavení. Vyzbrojena nejmodernější technikou výrobní, dopravní, spotřební i vojenskou nesmyslně válčí se systémem, na němž závisí. Proto už v prvé řadě nejde o vyšší produktivitu práce, o hledání nového sociálně politického uspořádání. Rychlejší růst a sociálně spravedlivější společenské systémy mohlo lidstvo hledat hlavně v krátkém období novověku, v němž ještě nebylo existenciálně ohroženo. Dnes se bohužel ocitáme před podobným nebezpečím, jakému byli vystaveni naši vzdálení předkové: znovu je v sázce, tentokrát však z našeho zavinění, sama existence lidského druhu. V dějinách našeho druhu proběhly totiž jen dvě velké změny lidské adaptivní strategie: 1. Sebezáchovná změna na počátku vzniku anatomicky moderního člověka; 2. Duchovní obrat dvě tisíciletí před koncem neolitické kultury. Třetí sebezáchovnou změnu právě prožíváme. Formování lidského genomu První změnou byla přírodní katastrofa před několika miliony let v oblasti rovníkové východní Afriky (vytvořila se tu velká příkopová propadlina táhnoucí se od jihu k severu). Došlo k proměně klimatu, a proto k nevratné ztrátě při-

2 rozeného domova (ekologické niky) našich hominidních předků, kteří obývali koruny stromů afrických deštných pralesů. Naši předkové, adaptovaní na relativně pohodlný a bezpečný stromový způsob života, se ocitali v křovinaté savaně. Pod hrozbou úplného vyhynutí se museli relativně rychle přizpůsobit novým podmínkám. Život na stromech jim poskytoval dostatek rostlinné potravy ve formě plodů, hmyzu a jedlých výhonků, byl přirozeným úkrytem před pozemními šelmami, zajišťoval nerušenou možnost nočního odpočinku atp. Všechny důležité preadaptace z pobytu ve větvích postiženým hominidům pochopitelně zůstaly: malé zuby pro konzumaci měkkých plodů, dlouhé prsty, barevné stereoskopické vidění, srst, za niž se malé děti mohly držet svých matek, kolektivní způsob života atp. Zůstalo jim animální vědomí biologické sounáležitosti s přírodou. Život v savaně, připomínající vyhnání z ráje, vyžadoval obtížnější způsoby obstarávání obživy. Vynutil si např. stavbu primitivních příbytků na holé zemi i dokonalejší sociální organizaci. Bylo nezbytné v krátké době zvládnout rychlý a dlouhý pohyb po zemi bez pomoci předních končetin, bezpečí celé tlupy před predátory, nové způsoby obstarávání potravy i přesnější komunikaci. Získávání potravy živočišného původu se neobešlo bez vzniku zcela nové lovecké strategie včetně používání ohně, lsti a vhodných nástrojů. Zdá se, že většina populací našich vzdálených předku v této době vyhynula. Populace, které se dokázaly přizpůsobit, vytvářely základ nových druhů Homo. Do jejich genomu se postupně prosazovala útočná adaptivní strategie včetně vlohy k jazykové komunikaci. Původní vědomí organické sounáležitosti s přírodou doplnila nutkavá potřeba formovat náhradní ekologickou niku, posedlost přetvářet přírodní prostředí. Sběračství a lovectví, dlouhá etapa, kdy byl člověk příživníkem rostlin a zvířat, zahrnovala většinu historie anatomicky moderního člověka (100 až 200 tisíc let). Dodnes přežívající lovci a sběrači, kteří nebyli ovlivněni přímými kontakty s řeckou filosofií a vědou, nedospěli k přijetí predátorského duchovního paradigmatu. Zůstali sice skutečnými predátory, ale jejich psychika i dnes zahrnuje obě vrozené potence v dynamické rovnováze: útočnou strategii i vědomí těsné sounáležitosti s přírodou. Klíčová role neolitu Počátkem druhé velké adaptivní změny v historii lidské kultury, revolucí, která zvýšila úživnost území pro člověka přibližně tisíckrát (člověk lovec a sběrač potřeboval pro svoji obživu asi deset čtverečních kilometrů), byl empirický objev zemědělství na několika místech planety. Na severní polokouli tento objev souvisel s ukončením poslední doby ledové, tj. s rozšiřováním travních

3 Dokážeme zastavit válku se Zemí? porostů na místa, z nichž ustupovaly ledovce. Vlastně jen tři důležité trávy stály v pozadí planetární zemědělské revoluce: pšenice, rýže a kukuřice. Klasické zemědělství bylo však převážně biotickou technologií, která byla sestavená přírodou, v širokém rozsahu přirozeně automatizovaná, sladěná s okolními ekosystémy. Byla energeticky úsporná a bezodpadová, nepotřebovalo fosilní paliva. Šlo o technologii dokonale slučitelnou s biologickou strukturou člověka, a to jak svými nároky na lidskou účast v pracovním cyklu, tak svými produkty určenými ke konečné osobní spotřebě. Ve srovnání se sběrem a lovem, jejichž rámcové předpoklady byly zakódovány v genomu už z období stromového způsobu života lidských předků, byla zemědělská technologie pro člověka patrně intelektuálně náročnější aktivitou: nepředpokládala pouze vrozený důvtip, obratnost a fyzickou sílu, nýbrž také jistou úroveň pochopení vnitřní jednoty přírody. Pro člověka byla dostatečně transparentní, a proto pomalu rozvíjela jeho intelektuální schopnosti. Téměř neznatelný biologický vývoj člověka, probíhající desítky tisíc let v přirozených ekosystémech, byl tedy vystřídán mnohem rychlejším kulturním vzestupem, jehož trvání zahrnuje pouze několik tisíciletí. Tradiční zemědělské kultury, přestože odlišné od původní přírody, se do jejího systému nekonfliktně vřazovaly. Kdyby později nedošlo k násilnému potlačení primátu zemědělství rychle se rozvíjející průmyslovou výrobou, tj. kdyby se novověká predátorsky orientovaná věda tak snadno nespojila s podobně orientovaným kapitálem, planeta by s neolitickým typem kultury mohla symbioticky žít po několik dalších tisíciletí. Osudové duchovní paradigma Téměř na konci relativně klidné fáze dominantní neolitické technologie se však nečekaně objevují nové základy rychlého rozvoje teoretické kultury. Jde o duchovně plodné období (před 800 až 200 lety př. n. l. řečeno s K. Jaspersem o tzv. dobu osovou ), v němž náhle vznikají nejen monoteistická náboženství, ale zejména důležité formativní abstrakce řecké vědy a filosofie. Vzniká tu duchovní odklon od přírody a příklon k antropologicky nadřazeným idejím. Biologickou predispozici k útočné adaptivní strategii v lidském genomu na úkor právě tak biologicky podmíněné lidské pokory posiluje kultura. Úzká vrstva vzdělanců v tehdejších městech, osvobozená od empirických starostí, vyhání bohy z přírody a cíleně rozvíjeným bádáním nalézá pojmy, ideje a postuláty, které, nahlíženy z dnešního hlediska, odsouvají a deformují přírodu. Dobře to vidíme na příkladu řecké filosofie. Ta na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje běžně užívanou racionalitu především jednoúrovňový makroskopický způsob interpretace skutečnosti.

4 Na druhé straně však prosazuje zejména pod vlivem Eleatů ideu identity myšlení a bytí. A právě tuto identitu Platón i mnozí pozdější myslitelé včetně náboženských pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím. Zejména tyto dva rysy vytvářely skryté predátorské duchovní paradigma. Ve vztahu kulturních systémů k přírodě se však až do konce neolitické společnosti nic podstatného změnit nemohlo. Lidé sice těžce pracovali, ale síly, které mohli vůči přírodě obrátit, byly malé. Nezbytnost přímé spolupráce se silnějšími přírodními systémy korigovala jejich touhu se přírodě vzpírat. Možná proti své vůli, a později i proti snaze monoteistických náboženství, byli nuceni s přírodou spolupracovat, šetrně ji využívat a chránit. Teprve novověká galileovsko-newtonovská věda dokázala prolomit toto omezení. Navázala na antické predátorské paradigma a ve spojení s kapitálem pomohla roztočit kola průmyslové revoluce. Přispěla k mechanizaci zemědělství, dopravy i vojenství. K úplnému završení však antické predátorské paradigma dovedla až abiotická globální kultura spotřební. Změnit můžeme jen to, co jsme vytvořili Třetí velkou změnu, aniž bychom již znali subjekt, který ji uskuteční, musíme podstoupit dnes. Naštěstí je příčinou našeho existenciálního ohrožení hlavně chybná volba kulturní adaptivní strategie. Máme proto možnost, i když pouze hypotetickou a bolestivou, znovu se vrátit k filosofické ontologii a hledat vhodnější, k Zemi ohleduplné duchovní paradigma. Většina dnešních vědeckých pojmů, hodnot a regulativů vznikala pod vlivem predátorského nastavení kultury (také z tohoto důvodu např. téměř všechny pojmy dnešní fyziky, matematiky a geometrie, s nimiž se mladí lidé setkávají ve škole, k pochopení jedinečnosti a kreativity přírody nijak nepřispívají, ale naopak, podporují protipřírodní racionální opojení a lidskou touhu se přírody zmocňovat). Také mnohá slova našeho běžného jazyka jsou spontánním výtvorem dávných lovecko-sběračských a neolitických předků, kteří zápasili o přežití, a nikoli o adekvátní poznání přírody. Připomínám to proto, neboť se domnívám, že etnický jazyk při kritice škodlivého predátorského paradigmatu změnit nemůžeme. Pojmy našeho jazyka však nejsou pouze konzervativní, ale zůstaly také otevřené pro pomalou obsahovou proměnu. Mohou se zbavit svých některých starých obsahů a vlivem poznatků vědy i filosofie získávat obsahy nové. Řečeno s ohledem na jazyk: nemáme jiné výrazy než ty, které v průběhu kulturního vývoje v obyčejném i vědeckém myšlení vznikaly. Zvláštnost dnešní duchovní situace však spočívá v tom, že většinu pojmů etnického jazyka při snaze o reflexi konfliktu globální kultury s přírodou nepoužíváme v systémových, ale jen v zavádějících antropologických souvislostech. Potenciál ní

5 Dokážeme zastavit válku se Zemí? teoretické obsahy slov tak zbytečně zkresluje úzký sociální kontext. Ten totiž nejen chybně interpretuje realitu, ale také redukuje obsahy používaných pojmů. Klademe-li např. důraz na jednání, záměry a motivaci lidí, nepřihlížíme-li k významu nadosobních systémů a struktur, které vznikají lidskou aktivitou na úkor úbytku struktur přirozených, nepochopíme ani ontickou povahu kultury, ani podstatu globální krize. Teoretická slabost společenských věd Přírodní vědy už dávno odhalily, že člověkem zkreslované poznání nemůže postihnout reálnou strukturu přírodních procesů. Dnes převažující antropocentrické myšlení ve společenských vědách však analogicky poškozuje věrohodnost poznatků kulturních: neproniká ani k biologickým, ani ke kulturním příčinám opozice technosféry s biosférou. Ontický konflikt globalizované kultury se Zemí je totiž fyzickým střetem umělých a přirozených struktur, který nelze odhalit pouhým popisem lidského chování či analýzou sociálních institucí. K jeho postižení musíme zvolit odlišnou úroveň abstrakce: globální evolučně ontologický přístup. Ještě jinak vyjádřeno, důležité obecné pojmy přírody a kultury v antropocentrickém obrazu světa nutně hrály jen zanedbatelnou roli. Příroda z těchto úvah téměř zmizela a kultura byla pojímána jen jako kultivace lidského či přirozeného světa. Řecký pojem fýsis se vlivem přijetí predátorského duchovního paradigmatu v novověku transformoval na téměř bezobsažný pojem hmoty. A tento obsahově prázdný pojem plně vyhovoval technickým i ekonomickým vědám. Nebyl nositelem hodnoty, a proto nepřekážel rabování Země. Má-li být intuitivně pociťovaný obsah pojmu přírody přiměřený realitě, musí zahrnout její evoluční hodnotu, její svébytnost a kreativitu. V jeho obsahu nesmí chybět fakt, že výsledkem přirozené kreativity je také člověk jako biologický druh. Tento pojem musí být tedy tvůrčí filosofickou syntézou prověřených poznatků dnešní vědy. Vznikly totiž podmínky pro to, aby se příroda stala důležitou kategorií ekonomickou, právní i politickou. Také pojem kultury musí projít hlubokou obsahovou proměnou. Antické pojetí kultury ve smyslu kultivace člověka či přírody je už neudržitelné. Je velkým úkolem evoluční ontologie, aby prosadila chápání kultury jako opozičního pojmu ke staršímu a důležitějšímu pojmu přírody. Kultura je totiž člověkem vytvořeným systémem uvnitř širšího hostitelského systému přirozeného, uvnitř organismu Země. Je umělým systémem s odlišnou vnitřní informací, než jakou má příroda. Ale nejde jen o to, že podle jiné informace je vytvářena z materiálu a energie Země. Jde o to, že vzniká z neživých a živých struktur, které zformovala dlouhá přirozená evoluce. Mnohé z nich budou- -li zničeny již nikdy nevzniknou.

6 Evolučně ontologické minimum Vedle teoretické rehabilitace přírody a systémové interpretace kultury předpokládá přijetí biofilního duchovního paradigmatu především rozšiřování evolučně ontologického pojetí bytí. Bytí je jen vznešeným jménem pro skutečnost a do jeho pojetí je třeba správně včlenit nové pojmy současné světonázorové interpretace. Připomenu zde pouze některé málo známé pojmy: aktivitu, evoluci, uspořádanost, paměť, informaci. Jejich obsah stručně naznačím. Aktivita je vedle evoluce nejdůležitějším pojmem nové ontologie. Chápeme ji jako atribut veškeré skutečnosti, jako podstatu bytí. Protože pozemské bytí je dočasně onticky rozštěpené, důsledně rozlišujeme spontánní ontickou aktivitu přirozenou, která konstituovala přírodu včetně člověka, a ontickou aktivitu lidskou, která konstituuje kulturu. Kulturní aktivita je z přirozené aktivity odvozená, je dočasná, účelová a protipřírodně orientovaná. Musíme ovšem vědět, že v onticky opoziční aktivitě člověka (kultury) je přítomno nejen starší a nezměnitelné protipřírodní nastavení biologické (predispozice lidského genomu), ale i mladší a změnitelné nastavení kulturní (predispozice pomyslného genomu kultury) skryté predátorské duchovní paradigma. Evolucí rozumíme: 1. vesmírný onticky tvořivý proces spontánní aktivity velkého třesku, který spolu s vesmírem konstituoval neživou i živou pozemskou přírodu; 2. dočasný a parciální pozemský proces spontánní socio-kulturní aktivity lidí, který vytváří kulturu. Protože respektujeme fyzikální zákony zachování látky a energie, zdůrazňujeme, že tvořivý proces evoluce přirozené i kulturní může produkovat jen tvary, formy, struktury, uspořádanost, paměť, tj. informaci. Ontická opozice přirozené a kulturní evoluce souvisí proto s tím, že obě tyto evoluce produkují svůj vlastní typ informace (své vlastní genotypy ) i své vlastní ontické struktury ( fenotypy ). Kulturní evoluce, na rozdíl od evoluce přirozené, však vlastní látkově energetickou základnu nemá. V přirozeně uspořádaném světě musí nutně probíhat na úkor evoluce přirozené: rozšiřuje kulturní uspořádanost, ale snižuje rozsah uspořádanosti přirozené (zvyšuje entropii Země). Pojem uspořádanosti, stále ještě přehlížený dnešní filosofií, je příbuzný s pojmy řádu, informace a paměti. Rozumíme jím strukturní rozmanitost aktivní skutečnosti, tj. to, co její skrytá rámcová jednota (pravidla, řád) umožnila vytvořit, v čem její aktivita zkrystalizovala, co nad jednotnými pravidly (řádem) přírodní či kulturní konstruologie dominuje. Tímto pojmem máme na mysli jak vnější architekturu abiotických, biotických a kulturních struktur, tak skryté procesy udržující identitu těchto struktur (vnitřní architekturu) v určitém rozmezí vnějších a vnitřních podmínek.

7 Dokážeme zastavit válku se Zemí? Pojem paměť, který je příbuzný s pojmy řádu, uspořádanosti a informace, chápeme v širším i v užším smyslu. V širším smyslu rozumíme pamětí veškerou evolučně vytvořenou ontickou uspořádanost. Toto široké pojetí paměti je sice věcně i teoreticky správné, ale obsahově se překrývá s pojmem skutečnost. V užším a častěji využívaném smyslu rozumíme pamětí vnitřní paměť systému, tj. obsah informace uložené v nosiči informace otevřeného nelineárního systému přirozeného nebo kulturního. Pojmem informace, který je vedle pojmů evoluce, přírody a kultury centrálním pojmem evoluční ontologie, rozumíme 1. uspořádanost skutečnosti, nebo 2. obsah paměti otevřeného nelineárního systému, nebo 3. obsah a smysl zprávy. Informaci, podobně jako uspořádanost jsoucna či jeho paměť v širším i užším smyslu, považujeme za hlavní produkt evoluce. Důsledně přitom rozlišujeme informaci přirozenou, vytvářenou přirozenou evolucí, a informaci sociokulturní, vytvářenou lidskou ontickou aktivitou (poznávací i praktickou) v průběhu kulturní evoluce. Důvodem rozlišení je jiný obsah, jiné kódování a jiná ontická role přirozené a sociokulturní informace. Přirozená informace převážně strukturní (genetická) i převážně sémantická (epigenetická, neuronální) umožňuje vytvářet a reprodukovat živé systémy, biosféru. Strukturní a sémantická informace sociokulturní, z přirozené informace odvozená (přečtená), napomáhá rozvoji a evoluci kulturního systému, který je zatím vůči přírodě onticky opoziční. Tato informace je svým obsahem, zápisem i rolí od přirozené informace natolik odlišná (druhově omezená), že by ji po případném zániku člověka jako druhu přirozená evoluce nemohla převzít a pozitivně rozvíjet ani ve formě zapsané, ani ve formě zpředmětněné v kulturních strukturách. Opustíme predátorské paradigma? Poněkud obsažnější charakteristika přírody, kultury a několika evolučně ontologických pojmů měla naznačit závažnost úkolu, před nímž dnes stojí filosofie, společenské vědy i vzdělávací systém společnosti. Zatím převažující ekonomická interpretace kultury jako útvaru nadřazeného přírodě, jehož růst musíme stůj co stůj udržet, prozrazuje naší slabost chápat a řešit globální krizi. Pyšníme se sice nejvyspělejší vědou a technikou, ale zůstali jsme v zajetí spekulativního antického pohrdání hodnotou a kreativitou přírody. Filosofie, která není bez viny na této skryté predátorské orientaci, musí dnes procitnout z dogmatického spánku a znovu prokázat svou nezastupitelnou roli v kultuře. V době své největší slávy, ve starověkém Řecku, byla filosofie ontologií. I když byla spekulativní a útěšná, snažila se pochopit svět v jeho celku. To ovšem nebylo možné zejména proto, že v té době neexistovaly ani skutečné přírodní vědy, ale ani povědomí o existenci kultury jako

8 umělého bytí opozičního vůči přírodě. Řekové, kteří neznali ani biologii, ani lineární plynutí času, nemohli mít zkušenost s uplatněním duchovní orientace, kterou zakládali. Nemohli proto předvídat planetární rozsah destrukce útočné adaptivní strategie kultury. Dnes se ovšem nacházíme v jiné době i v jiné situaci. I když jsme do značné míry sevřeni přirozeným jazykem, jehož kód a výrazové prostředky opustit nemůžeme, musíme se vzdát přehnané úcty k řeckým i novověkým autoritám. Nelze už nekriticky důvěřovat novověké vědě a filosofii, např. velkému Descartovi. Protože nevěděl, že přírodní bytí je onticky tvořivou aktivitou, při formulaci duality res cogitans a res extensa nemohl ještě tušit, že oba tyto zdánlivě protikladné póly světa (příroda i člověk) patří k sobě, že jsou produktem téže přirozené evoluce Země. Takže pod tíhou empirických faktů musíme dnes uznat, že Zemi charakterizuje zcela jiná dualita: hluboká existenciální opozice starší a širší evoluce přirozené a parciální, člověkem zapálené protipřírodní evoluce kulturní. Spolehlivě již víme, že expanze planetární protipřírodní kultury je dlouhodobě neudržitelná. Nenajdeme-li odvahu odsoudit sebevražednost predátorského duchovního paradigmatu, nebudeme s to omezit nutkavou biologickou potřebu dál bezdůvodně měnit planetu. Své biologické nastavení, které nás kdysi učinilo lidmi, změnit pochopitelně nemůžeme. Ale musíme racionálně dospět a rozpoznat, že je dnes zločinem ničit Zemi i lidské zdraví našim potomkům. Měli bychom vědět, že neposlušná lidská subjektivita je pouze částí širší a mocnější subjektivity Země. Vyzbrojeni kritickou silou obecné teorie skutečnosti, současnou evoluční ontologií, můžeme konečně pomýšlet na překonání dnešní krize, a to jak s přispěním vysoké politiky, tak s aktivní účastí široké veřejnosti. Zejména vzestup obecného světonázorového vzdělání veřejnosti a růst vlivu filosofické ontologie jsou předpoklady nezbytného biofilního obratu kultury. Končí epocha, v níž se lidstvo mohlo pyšnit vědou, technikou a svými právy. Dnes naopak potřebuje pochopit, že je částí Země, že lidská práva omezuje příroda a že nemá jinou planetu než tu, kterou mu přirozená vesmírná evoluce uchystala.