J: Mohl bys mi, prosím, říct na začátek něco o sobě a o sluţbě, kterou děláš?

Transkript

1 Rozhovor č.1 J: Mohl bys mi, prosím, říct na začátek něco o sobě a o sluţbě, kterou děláš? M: Je mi 44, to je ještě nízký věk, mám tři děti, jsem ţenatý 23 let. Ve své sluţbě pomáháme lidem, kteří jsou ztracení, kteří ve svém ţivotě ztratili význam, kteří ztratili své vnímaní, kteří vůbec nechápou věci, prostě jsou ztracení a my jim chceme pomoci, aby nalezli sami sebe, aby nalezli ţivot a aby nalezli Boha a aby mohli být svobodnými. Abychom pomohli lidem, aby se stali lidmi. Aby mohli být skutečně svobodní, aby mohli být volní, protoţe já skutečně věřím tomu, ţe člověk, aby mohl být takový, se potřebuje skutečně stát člověkem, aby mohl ţít jako člověk. Pracuji v Teen Challenge, coţ je organizace, která pomáhá lidem, kteří právě jsou v situaci, kdy uţ nejsou sami sebou a to jsou lidé, kteří jsou na okraji společnosti, kteří mají problémy, které ovládají jejich ţivot a vlastně nejsou schopni být svobodnými a nejsou schopni ţít ve světle, jsou to drogově závislí, alkoholově závislí nebo na gamblingu nebo nějakém způsobu ţivota spoluzávislém, nebo na nějakém chování nebo nutkavém jednání a to je obrovská škála lidí. A vlastně Teen Challenge pomáhá těmto lidem takovým celistvým způsobem a především se soustředí na to, ţe jim pomáhá získat osobní vztah s Bohem a tím pádem poznání i sebe samého jako člověka, k poznání svých potřeb a toho, co ten člověk skutečně proţívá, aby mohl být volný. To se mi hodně líbí. A vlastně sám jsem proţil ve svém ţivotě to, ţe jsem nalezl východisko ze svých potíţí díky Boţí milosti a to mě motivovalo k tomu, ţe jsem vedl další lidi k tomu, aby poznali ten stejný zdroj, z toho stejného zdroje, aby mohli čerpat východisko pro své ţivoty. J: Zkus si vzpomenout, jak začala tvoje sluţba. M: Jak začala? Moje sluţba začala v roce 1986, nebo moţná uţ i pět, kdy jsem se poprvé setkal s lidma, kteří byli drogově závislí a já jsem nikdy drogy nebral, nikdy jsem drogy neviděl, ale protoţe jsem se s nima bavil, seznámil jsem s takovým jedním mladíkem, který mě dovedl ke svým kamarádům, který po rozhovoru se mnou řekl: mám přátele, kteří potřebují slyšet to, co mi říkáš a tam jsem se setkal s lidma, kteří brali drogy, tenkrát se bral kodein hodně, takţe oni brali, aţ dvacetkrát denně si píchali drogy, to bylo úplně neuvěřitelné, vidět prostě takovou potřebu. A zároveň jsem četl knihu Dýku a kříţ, coţ bylo od Davida Wilkersona a pochopil jsem, ţe ten problém teda existuje, ţe to je celosvětový problém. A tak my jsme právě, vzhledem k tomu, v jakém to bylo roce, v které to bylo době, ţe tenkrát to 1

2 bylo v komunismu. Tenkrát jsme vlastně začali, tak jsme tedy začali v tom roce 1987 jsme otevřeli první středisko, takové undergroundové, protoţe za komunismu drogově závislí vůbec nebyli, ţe, coţ nebyla vůbec pravda, jich bylo hodně. Jsme měli nějaké lidi a starali jsme se o ně, ale to bylo nereálné, nereálné takhle to dělat. Takţe to nemělo ţádný velký úspěch a asi po roce jsme s tím skončili a potom byla revoluce, takţe jsme se k tomu vrátili zase později. Protoţe ta touha tam byla, pomáhat lidem, ta se tam zrodila, to byly ty začátky. Takţe potom jsme začali v roce 1994, ţe jsme dostali jeden dům, uţ od roku 92, 93 jsme něco hledali, ale v roce 94 jsme skutečně něco začali dělat. J: Co tě nejvíc ovlivnilo tenkrát vydat se cestou této sluţby? M: No, modlitba, jsem se modlil a v podstatě jsem proţil, ţe Bůh mě k tomu volá. Jednak mi ti lidé leţeli hodně na srdci, bylo mi smutno z toho, kdyţ jsem viděl, jak na tom jsou, bylo mi líto toho, jak se trápí a tak jsem se za to modlil, dával jsem to Bohu do rukou a rozuměl jsem tomu, ţe Boha to taky trápí a ţe jim chce pomoct. A potom jsem se skutečně začal modlit, aby Bůh někoho poslal, kdo by mohl tu sluţbu dělat. Protoţe mi to leţelo na srdci a nemyslel jsem si, ţe jsem ten, který by to měl dělat, posléze, po nějakých časech modliteb jsem přímo proţil, ţe se mě Bůh zeptal, proč tu sluţbu nedělám já. A to jsem pochopil, ţe to bylo to povolání a rozhodl jsem se pro to. J: Vzpomeneš si na nějaký příběh, který byl pro Tebe na začátku povzbuzením? M: Povzbuzení pro mě? V začátcích jsem neměl v této sluţbě ţádné povzbuzení, ba naopak. Co jsem rozséval, tak jsem v ţivotě neviděl ţádnou odpověď, ne v ten moment jsem neviděl ţádnou odpověď, asi pět, devět let. Vím, ţe kdyţ jsem se za to modlil a byl jsem smutný před Bohem, tak jednak jsem věděl, ţe mám mluvit, ţe se mám sdílet, ţe mám těm lidem slouţit, ale neviděl jsem ţádný výsledek. Tak jsem se za to přirozeně modlil, proč jako nic nevidím, jestli to, co dělám, je zbytečné, ale Bůh mi řekl, ţe mě neposlal sklízet, ale ţe mě poslal rozsévat, v té době. Takţe jsem pochopil, ţe to je můj úkol a ţe nemám čekat na ovoce. Ale to bylo vlastně povzbuzení na druhou stranu. To, ţe vím, ţe Bůh mi dal takovou jistotu, ţe mám rozsévat, ţe nemám čekat na sklizeň, ţe jsem rozsévač, ţe jsem v čase rozsévání. Takţe jsem rozséval. A pak skutečně mě třeba povzbudilo, po devíti letech, ţe ten člověk, kterému jsem slouţil před devíti lety, ţe ten člověk se po devíti letech zvedl a změnil se jeho ţivot, radikálně, úplně radikálně. Takţe z člověka, který byl závislý na drogách asi patnáct let, 2

3 z toho strávil asi sedm let ve vězení, tak z toho se potom stal muţ, který fungoval, který si zaloţil rodinu, dneska má tři děti, které vychovává, chodí do práce, uţ to je asi patnáct let od té doby a je normálním tátou. Takţe to je skutečně evidentní, ţe to nebylo normální a ţe ten čas toho rozsívání tam byl a pak přišel ten čas, kdy mohu vidět, ţe některé ty věci se prostě dějí. J: Kdyţ se dnes podíváš zpátky, co se nejvíc změnilo na té sluţbě? M: Na té sluţbě, co se nejvíc změnilo? Tak rozměr. To znamená, ţe kdysi jsme začali s něčím malinkým. Úplné začátky byly takové, ţe jsme byli v pronajatých prostorách u jedné rodiny, která nám dala moţnost, abychom v takovém malém domečku začínali, spíš to bylo takové, ţe jsme chtěli pomoct jednotlivcům a z té sluţby jednotlivcům a z té sluţby jednotlivcům se to rozšířilo jakoby do sluţby, taky zase jednotlivcům, ale uţ třeba ve větších skupinkách a kdyţ jsme začínali v roce 94 s naším prvním oficiálním střediskem, tak to středisko bylo s kapacitou asi pěti lůţek, pak jsme tu kapacitu vyšroubovali na devět lůţek, z těch devíti lůţek byly čtyři lůţka pro děvčata, tak to bylo takové kombinované, v malinkém domečku na horách. A dneska vlastně máme středisek více, máme kapacitu přes sedmdesát lůţek a jsou naplněná ty lůţka a máme mnoho dětských center a aktivit, kaváren, takţe kdyţ jsme začínali, tak to byl jen jeden člověk, potom dva, tři, pak pět později, dneska máme nejméně kolem čtyřiceti pěti zaměstnanců a máme se všemi dobrovolníky armádu asi osmdesáti lidí, kteří pomáhají lidem v celé České republice. Myslím, ţe to je dobré a ţe to ještě není konec. Věřím, ţe se to bude ještě dál rozvíjet, protoţe ta situace v našem národě, v České republice je velmi, velmi sloţitá a myslím, ţe ta pomoc bude muset ještě zesílit. J: Jaká část sluţby ti připadá nejtěţší? M: Nejtěţší je získávat peníze. Ne, ne, ne, to je výzva, sehnat prostředky na to, aby se to uţivilo. Docela sloţité je vyjít se změnami zákonů, které v této zemi se pořád měnily, teď se zase vytvořil nějaký nový zákon, nedávno. Na to jsme taky museli reagovat. Další sloţitá situace je křesťanská organizace se prezentovat v tomto světě, který je nepříliš křesťanský. To znamená, ţe člověk musí jednak bojovat s takovými těmi zastaralými názory prostě o sektách nebo o nějakém vymývání mozků, coţ je úplně aţ směšné, ale to je pozůstatek té společnosti, která tady kdysi byla a to je hodně jako v lidech a myslím si, ţe to jako nejvíc podráţí nohy takové sluţby. Nejvíc neprospívá. Je to docela sloţité, dřív neţ někomu člověk vysvětlí, co 3

4 dělá, tak těm lidem musí vysvětlit, ţe je normální. A myslím si, ţe to je směšné. Je to těţké a osudné nebo tragické. A samozřejmě nezkušenost na počátku nějaká, bez té historie, navazování na něco, co třeba uţ někde bylo, kdyţ pak nic dlouho nebylo, vytváření něčeho někde, kde nic není, tak to si myslím, ţe je jedna z nejtěţších věcí. Zavádět principy, pravidla. J: Co je pro tebe naopak největší povzbuzení dnes v této sluţbě? M: Já bych se ještě vrátil zpátky k tomu, co je nejtěţší v té sluţbě, tak nejtěţší je vidět, kdyţ někdo neposlechne nějaké rady a rozhodne se jít třeba sám a potom zemře třeba. A ztratí se. To je docela těţké. Pro mě je dneska největší povzbuzení to, kdyţ vidím, ţe se věci daří, kdyţ vidím, ţe lidé jsou veselí, ti, co byli kdysi třeba nešťastní anebo mají rodiny, děti nebo prosperují ve svém ţivotě a vzkvétají. To si myslím, ţe je velmi dobré. Kdyţ prostě dokončí školu, kdyţ jsou zdravými. Těch příběhů je mnoho. Třeba nedávno, jeden z těch nejhezčích příběhů, Pavel a Markéta, kdyţ oni oba dva byli v programu, oba dva měli ţivoty úplně rozbité, oba dva na tom byli velmi špatně ze sociálního pohledu. Markéta měla potíţ v tom, ţe kdysi měla problém s prostitucí, skončila s docela váţnými psychickými poruchami z toho, ţe brala pervitin dlouhodobě a měla takové emocionální nevyrovnané jednání, taková byla hodně poškozená, tak přišla do programu, protoţe uţ si nevěděla rady v ţivotě vůbec, nevěděla kudy kam. ten program dokončila a potom byla v práci, tam získala jistoty také nějaké, v programu se proměnil ten její ţivot, potom byla proto schopna jít do té práce. Ten Pavel byl třeba dyslektik, taky v ţivotě nic nedokončil, byl ve vězení, byl takový ztracený, neměl ţádnou školu dokončenou, vůbec nic prostě, dokončil program, potom začal být jako dobrovolník, potom jsme ho zaměstnali, začal se učit v Teen Challenge více věcí a byl hodně učenlivý a snaţil se a snaţí se. Oni se potom spolu seznámili, vzali se, jsou manţelé, mají spolu tři děti nádherné a on dneska pracuje ve středisku, ten Pavel, pomáhá druhým muţům, tím, ţe je vede vyučováním, coţ vypadalo úplně nemoţné, on se to skutečně naučil, úplně se to srovnalo a dneska vychovává ty tři děti úplně perfektně, vzorně, krásné je má a prostě spolu ţijí takovým normálním ţivotem a Markéta si i dokončila vzdělání v účetním oboru, takţe dělá i účetnictví, teď je ale hlavně maminkou, má tři děti, takţe má fůru práce. 4

5 J: S kým sdílíš svoje proţitky ze sluţby? M: Tak já mám obrovské mnoţství přátel a lidí, se kterými se můţu bavit a takových lidí, kdyţ uţ se skutečně dostanu do situace, kdy si nevím radu, tak můţu někomu zavolat a bavíme se o tom, kdyţ mám nějakou frustraci, tak se o tom sdílím. Takţe díky Bohu, mám jak v zahraničí lidi, kteří třeba dělají tu sluţbu třicet let nebo jak dlouho, tak tam se vţdycky sdílíme, přátele, co mám kolem sebe, tak dva nebo čtyři. A samozřejmě moje ţena, to je asi nejdůleţitější pomocník. J: Jakou roli hraji v tvé sluţbě tvůj duchovní ţivot? M: No zásadní. Kdybych neměl duchovní ţivot, tak bych tuto sluţbu nedělal. Je to zásadní prvek, bez téhle podpory by to asi nešlo. Ne asi, ale určitě, by to nešlo. Já bych to nezvládl. Můj duchovní ţivot, to znamená modlitba, čtení Boţího slovo, mít takovou tu jistotu, ţe vím, ţe Bůh je se mnou a ţe nejsem sám a víra. Víra v to, ţe On se o všechno postará, ţe o tom ví a ţe je s námi. J: Kde čerpáš povzbuzení a sílu jít dál? M: Tak samozřejmě příklady táhnou. Dobré příklady táhnou. Samozřejmě zase jednak na modlitbě, při čtení Boţího slova a ţít křesťanským ţivotem ve vztahu s Bohem, z toho čerpám. A potom samozřejmě dobré příklady táhnou, takţe kdyţ vidím, ţe se někde někomu daří a něco vykonal, tak si říkám, jak to udělal, to bychom také moţná mohli udělat nebo jak oni vyřešili tuto situaci na tomto místě nebo jak se řeší tato situace. Vlastně to je jako ţivý organismus, ta sluţba není jako nějaká organizace, je to skutečně organismus, který se vytváří, který taky reaguje na to prostředí, kaţdé to prostředí je jiné, kaţdá ta organizace je trochu jiná. Taky v tom českém prostředí musíme hledat ten způsob, co nejlépe tady bude fungovat, protoţe to uţ je patnáct let, tak uţ začínám zjišťovat, ţe je třeba, abychom reagovali na změny, které ve společnosti přicházejí a podle toho se i dále vyvíjeli. Takţe to je taková nová věc. V nějakém dlouhodobějším procesu. J: Jak vnímá tvoji sluţbu rodina a tvoje blízké okolí? 5

6 M: Moje rodina, kdyţ vezmu svoji nejbliţší rodinu, jsou moje děti a moje ţena, ta to vnímá velmi dobře, jsou do té sluţby spolu se mnou zapojeni, pomáhají mi, společně tu sluţbu vytváříme, formujeme a jsme prostě v tom spolu zajedno. Bavíme se o ní, modlíme se za ni, pracujeme na ní společně, bydlíme v ní. Moje nejbliţší okolí jsou moji příbuzní, takţe ti v podstatě to pozorují a samozřejmě ti, kteří jsou nejbliţší, tak tomu fandí a jsou rádi, ţe se to daří. J: Zasahuje tvá práce i do tvého soukromého ţivota? M: Určitě, já myslím, ţe není moţné mít práci, která nezasahuje do soukromého ţivota v dnešní době, ale asi bych to otočil tak, ţe vedu soukromý ţivot. To znamená, ţe jsou momenty, kdy řekneme dost, o práci se bavit nebudeme a vedeme normální soukromý ţivot, protoţe víme, ţe o práci bychom se mohli bavit celý ţivot. Ale ţivot není jenom o práci. Protoţe zvlášť, kdyţ člověk tím ţije, kdyţ k tomu má povolání, kdyţ třeba je křesťan, kdyţ ti lidé jsou kolem něho, kdyţ ţije v tom prostředí, tak my jsme na to velmi opatrní a nechceme, aby ta práce vstoupila do naší rodiny, aţ by naše rodina nebyla o ničem jiném neţ o té práci. To se nemůţe stát, to bychom na to mohli doplatit. Ale protoţe víme, ţe priorita je rodina, tak to je prvotní věc, kdyţ je rodině dobře, tak zbývá čas na dobrou práci. J: Máte to i nějak prakticky? M: Prakticky to máme tak, ţe kdyţ přijdeme domů z práce, tak jsme doma, chviličku se třeba o něčem pobavíme, teď kdyţ třeba pracují i děti některé v práci, v Teen Challenge, tak si třeba říkáme, jsme doma, tak se práci nebavíme a prostě děláme jiné věci. Prostě děláme na zahradě, barbecue, jezdíme na kole na výlety, na dovolenou společně, děcka chodí na nějaké své aktivity, takţe doma se o těch věcech nebavíme a trávíme rodinný ţivot. J: Máš pro sebe nějaký vzor, někoho koho jsi potkal, ze sluţby, z literatury? M: Vzor? Asi bych spíš řekl, ţe těch vzorů je hodně a jak jsem říkal, ţe dobré příklady táhnou dopředu, určitě se mi líbí nějaké věci. Vţdycky rád poslouchám z jiných zemí, jak k tomu přistupují, jací jsou lidé, jak jsou nadšení. Takţe určitě vzory, příklady, spíš to není jako jeden člověk, který je vzor, ale spíš příklady určitých lidí v situaci, jak se zachovali. A největší vzor, v postoji i v ţivotě je Jeţíš. To je jako základní věk. Ale jinak samozřejmě, uţ jsem zřejmě vyrostl z toho, ţe bych chtěl být třeba jako David Wilkerson nebo já nevím kdo, protoţe 6

7 kaţdý je sám sebou a mě unavuje chtít být někým, mě by asi unavovalo chtít být někým. To asi ani nejde. To je špatně. To je ze zásady špatně. Vţdycky je dobré být sám sebou. Ale jako vzory, to, co lidé dělají, jak jsou pracovití, nebo čeho dosáhli, jak jsou šikovní, jak se jim třeba daří, jak se třeba učí nebo jak se to třeba naučili, tak to mám několik vzorů. Tak třeba Teen Challenge ve Spojených státech se mi hodně líbí, líbí se mi Teen Challenge v zemích jako je třeba Bělorusko, kde nemají ţádné peníze ti lidé od státu a stejně tam Teen Challenge vyrostlo do obrovských rozměrů a roste: Spíš to je skutečně, jak ti lidé jsou šikovní, jak to dokáţou neţ jako jednotlivec nějaký jako osobnost, vţdycky to je o osobnosti, která nás nějak inspiruje, ale spíš to co on vyrobil, jak to dokázal nebo jak to dokázal, jak je šikovný, neţ kým on je, ale pak jsou i jednotlivci, kteří jako bytosti, ţe se nevzdají a jdou dál, ţe je důleţité, abychom se nevzdali a šli dál. J: Jakou věc jsi se naučil skrze sluţbu pro sebe, do osobního ţivota? M: No hodně věcí, to asi nejsem schopen říct takhle, já jsem se naučil anglicky, naučil jsem se komunikovat s lidma, naučil jsem se cestovat, naučil jsem se studovat věci, chápat tu problematiku. Cestovat, tím myslím, komunikovat s jinýma kulturami, třeba mezinárodní věci, to se mi hodně líbí. Hodně se mi líbí uvaţovat o tom, jak lidé uvaţují, jaký vliv má kultura na vývoj člověka, to se mi obrovsky líbí a pořád to zkoumám a studuji. A potom, co se mi třeba líbí, co jsem se naučil, je třeba trpělivosti, protoţe, kdyţ člověk je vytrvalý a trpělivý, tak nakonec se dočká výsledků. To si myslím, ţe jsem se naučil a ţe to byla docela zásadní věc. Naučil jsem se i tvořit některé věci, vést lidi, bavit se s lidma, jak prostě komunikovat, učím se to vlastně, to jsou spíš oblasti, co ten člověk poznává, které dříve nepoznával a v tom se vlastně učí. Takţe se učí vlastně tyhle věci rozvíjet a poznávat ty oblasti. Takţe komunikace s lidma, vedení, spíše naslouchání, to je hodně věcí, trpělivosti, naslouchání, takové jako dát věcem průběh, čekat na Boha, čekat, protoţe některé věci nemůţeme protlačit sami, musíme počkat, aţ Bůh to udělá nebo spolu s ním spolupracovat na těch věcech. Taky být vděčný a dávat to najevo a komunikovat s lidma zpětně, to jsou důleţité věci. J: Byly někdy chvíle, kdy jsi toho chtěl nechat všeho být? M: Tak já myslím, ţe určitě ty chvíle jsou a byly, ale to jsou takové ty chvíle, kdy člověk spíš neví jak dál. Najednou se mu to všechno zdá, ţe uţ neví jak dál a ţe by bylo lepší starat se o 7

8 to, jestli to vůbec dál půjde, neţ toho nechat. Já nevím, jestli se to dá říct tak, ţe by se řeklo toho nechat a jít pryč od toho. Určitě jsou někdy momenty, kdy by člověk nejraději nasedl na loď a odjel někam a začal nový ţivot, ale kdyţ pak nad tím přemýšlí, tak ví, ţe by zase skončil u toho, co dělal teď. Protoţe by mu nedaly ty věci. Tuhlety momenty přicházejí, určitě jo. Ale uţ není to tak často, někdy to tak vypadalo, ale není to tak, ţe by se to opakovalo v nějakých vlnách nebo v něčem. Spíš naopak. Kdyţ ty situace přišly, tak jsem se skrze to naučil, tak jsem si říkal, co mě k tomu přivedlo, ţe jsem takhle uvaţoval, proč? A co jsem udělal špatně, ţe jsem se dostal tady k tomu bodu, hledal jsem spíš východisko z toho. Ale ta myšlenka určitě přišla, jestli by nebylo nejlepší jako odejít a to třeba je spojené s manţelským ţivotem, kdyţ třeba byly nějaké spory v rodině a pak tuhleto nastalo, tak si člověk řekl, jestli to skutečně stojí za to, ale většinou jsem to pak vnímal spíš jako takový temný den neţ takový ten světlý a ţe jsme spíš našli z toho temného dne to světlé východisko a to byl takový ten moment zastavení a znovu si postavení těch priorit a to přivedlo to východisko neţ, ţe by to bylo destruktivní a zničilo nás to. J: Proţil jsi něco, co jsi vnímal jako osobní selhání? M: Určitě, mnohokrát jsem udělal špatná rozhodnutí, která kdybych neudělal, tak bych si ušetřil obrovské mnoţství bolesti. To určitě. Ale to bylo třeba povzbuzení těch bratří, kdyţ jsem se sdílel s těmi svými blízkými, tak v podstatě pro mě bylo povzbuzení vţdycky, kdo neriskuje, nic neudělá špatně, nic nezkazí. Ale naopak, kdyţ člověk riskuje, kdyţ něco dělá, tvoří, nebo je neznalý, mnoho chyb, které jsem v ţivotě udělal, kdy jsem měl pocit selhání, se nakonec ukázalo, ţe to bylo z mé nevědomosti, z neznalosti problematiky nebo nedostatečnosti, to se potom lehčeji člověk s tím vyrovná neţ kdyţ by selhal z vlastního rozhodnutí. Takţe ty dny toho selhání spíš přicházely na základě nějakých chyb, které kdyţ jsem potom viděl ty následky, ty samozřejmě mě mrzí ty následky, ale to selhání nebylo ani tak nějakého morálního charakteru špatného, ale spíš na základě špatného chápání problematiky. A kaţdý, kdo je ve vedoucí roli, kdyţ dělá rozhodnutí, tak to ovlivní více lidí, neţ kdyţ si dělá rozhodnutí jenom sám pro sebe. To je velká výzva. Takţe třeba to povzbuzení těch bratří tenkrát přišlo a mně to pomohlo, ţe jsem viděl, ţe je to ten ţivot a ţe to patří k ţivotu a ţe pokud to nebylo nějaké zásadní destruktivní, ţe to prostě je. J: Co vnímáš dnes jako výzvu? 8

9 M: Dneska vnímám výzvu, ţe bychom chtěli otevřít střediska pro mládeţ. Já to vnímám jako velkou výzvu, ale mám pocit, ţe Bůh si uţ připravuje své lidi k tomu a tak to nějak cítím a modlím se to. A to bude velká výzva. A druhá výzva je třeba práce v Izraeli. Jak pomoci druhým zemím. A taky vzdělávání pracovníků, jak to bude v této zemi dál se vyvíjet, zákony, to jsou takové věci. Ale to uţ je tak odpradávna. Kdyţ se změní vládce nebo nějaký zákon, tak na to se musí reagovat. A taky nová generace. Kdo bude po nás. To uţ začínám vnímat taky jako výzvu takovou, kdo to převezme a jaká bude filosofie a jestli máme nějakou filosofii, ale věřím, ţe to povede Pán. Z historického hlediska, kdyţ se člověk podívá do historie, tak mnoho věcí uţ pominulo, to je taky výzva. J: Co ti dává sílu vytrvat? M: Vědomí toho, ţe to je Boţí záměr a ţe Bůh mě v tom ještě chce a ţe naplňuji Boţí záměr. A to je můj cíl. To je to, co chci, abych dělal. Naplňovat Boţí záměry. J: Co vidíš, kdyţ se podíváš zpátky za sebe? M: Co vidím? Teď jsme slyšeli dobré kázání, ţe se nemáme dívat zpátky za sebe a říkat si Ale ne, co vidím? Vidím, ţe se něco podařilo, ţe jsme někam vyrostli, ţe tak pořád ještě zakořeňujeme, já říkám, ţe pořád ještě jsme mladí, z pohledu věčnosti jsme úplně jako nic, ale myslím si, ţe rosteme, mám radost, ţe věci se vyvíjejí, ţe lidé dělají věci, ţe ty jednotky v organizaci jsou samostatné, to vidím, ţe kaţdá ta oblast, která vznikla, tak se osamostatnila, je soběstačná a je schopná a to si myslím,ţe je dobré. Takţe to vidím. A někde to skomírá a někde to třeba zase rozkvétá. takţe to je to, co vidím, ţe uţ to není o jednom člověku, ale je to o více lidech a není to na jednom člověku, ale je to na více lidech a ţe kdyby jeden nebyl, tak by to stejně fungovalo. J: Kdyţ se podíváš kolem sebe? M: Tak kolem sebe vidím nádherné Dětské centrum v Brně. Tak kolem sebe právě vidím to, ţe jde dopředu, ţe se to vyvíjí, ţe lidé mají zájem, ţe mají touhu, hledají a chtějí slouţit a ţe Pán má lidi v té naší sluţbě, On jich má teda daleko víc, ale teď, kteří jsou tady a pracují a mají elán a mají touhu. To je dobré. 9

10 J: A kdyţ se podíváš dál? M: Jestli tam něco vidím? Tak doufám, ţe bude nová generace, která přijde a ţe to bude větší, jako, ţe to poroste. Ale vidím, ţe to bude lepší, doufám, ţe to bude lepší, ţe to bude kvalitnější a taky doufám, ţe to bude víc, to tedy doufám, to nevidím, spíš mám otazník, ale mám naději, ţe to bude ještě víc pro Pána a ještě víc takové nadšené. V to doufám. Abychom se nestali profesionální. J: Nějaká tvoje vize? M: Moje vize? Mým dětem vţdycky říkám, ţe aby ty sny, které mají, aby jich měly co nejvíc, protoţe to nejhorší, co se člověku stane je, kdyţ se jim všechny sny naplní. A někdy mám pocit, ţe se mi mnoho snů uţ naplnilo. Takţe ta vize, kterou mám, je, abychom skutečně pomáhali více lidem. Skutečně bych chtěl, abychom měli nejméně tři sta lidí v programu i víc, kolik bude třeba, abychom skutečně byli schopnými ty věci realizovat a vytvářet a abychom byli schopni reagovat na potřeby, které v té době jsou. Chtěl bych, aby to rostlo, aby to bylo ještě větší a abychom mohli zasáhnout, co nejvíc lidí. A abychom mohli přivést co nejvíc lidí k Pánu a aby co nejvíc lidí bylo zachráněno. Musím říct, ţe jsem rád, kdyţ to vidím. Moje vize je třeba to, aby ty rodiny, které vznikají, nebo ty děti, které se narodí těm sluţebníkům, aby v tom pokračovaly, aby slouţily, aby ta sluţba prostě vzkvétala. Zakládáme třeba sbor nebo něco takového. I na těch více místech, aby to prostě rostlo, aby to mělo efekt do budoucna. Aby to bylo tak, jak je to s tím klasem. Kdyţ z toho jednoho semínka vyroste klas, který má třeba třicet nebo osmdesát dalších semínek, aby to tak bylo, aby to rostlo, to je moje touha a moje vize. Abychom měli větší záběr a větší schopnost, abychom se mohli na více místech věnovat lidem. To bych byl rád, kdyby to šlo. 10

11 Rozhovor č.2 J: Na začátek jsem chtěla poprosit, jestli byste mi mohl něco o práci, kterou děláte, o své sluţbě. S: To se těţko popisuje, je to hodně široké, ale především jsem kněz, je to sluţba Kristu a spoluúčast na díle Kristově. Takţe to pro mě není práce, spíše povolání a poslání. To zaměření právě směrem k lidem v různých ţivotních tísních, různých duševních tísních, specificky se to týká hodně závislostí, coţ je dáno okolnostmi, ţe jsem se určitou dobu svého ţivota dostal prostě mezi tyhlety lidi, ţe jsem sám byl na nějaké hranici nějakého závislostního jednání nebo chování, třebaţe jsem do ţádné definované závislosti nepadl. Vţdycky říkám, ţe asi jsem naduţíval alkohol v určité době, ale to v určité době zase skončilo, takţe jsem asi tak byl nastaven, ţe jsem se dostal mezi určitý lidi, kde v tý době bylo ladění opačné a já jsem měl vţdycky tendenci jít do určitých extrémů. Moţná i tím jsem blízký těmhle lidem na okraji, ţe něco extrémního ve mně je a musím taky na sebe si dávat pozor, abych se udrţel v nějaké rovnováze, nechoval se extrémně. To souvisí i s tím, co jsme tady mluvili předtím, o tom vyhoření, určitě jsem taky prošel nějakým vyhořením, třebaţe to nebylo nějak vyšetřeno, ale bylo tam období, kdy jsem byl hodně, hodně na dně. Takţe je to tímhletím směrem, takţe se ta moje sluţba zaměřila díky těm Podaným rukám, protoţe to jsme tak nějak spoluzakládali s kamarádem Jindrou a těch lidí s tímhletím problémem kolem nás bylo víc, takţe jsme se tomu takhle začali věnovat, leţelo nám to na srdci a vlastně, abych pravdu řekl, mně to trvalo delší dobu, neţ jsem si to rozlišil. Jindra, ten ty drogy bral a já jsem se nějak postavil vedle něho, kdy on potřeboval mít nějakou tu oporu a zároveň to byl typ člověka, kterej je iniciátorem, takţe inicioval i ty Podaný ruce, takţe hlavně pro to jeho osobní charisma a já jsem se nějak tak trochu vezl a rozlišoval, jestli je tohle moje cesta a jestli to skutečně mám dělat a zůstal jsem u toho, takţe to mám dělat, ale jde to do větší šíře. Takţe ty závislosti jsou takovým specifikem, nejvíc to vyčnívá, ale kdyţ to chci nějak kategorizovat ty problémy, s kterýma mám nějaký kontakt v rámci té své pastorace nebo péče o lidi s nějakými problémy a do toho pak logicky zapadají nějaké duševní těţkosti, například velice přirozeně do toho zapadá péče o lidi ve vězení, takţe chodím do vězení a jsem v kontaktu s lidmi, s kriminálními příběhy ţivotními, protoţe ono to tak nějak patří k sobě. Čili vlastně přes tu péči o lidi závislé jsme se dostali do vězení. Protoţe oni se dostávají do vězení. Protoţe v těhletěch ţivotních polohách jsou lidi různě duševně traumatizovaní a nemocní, tím pádem je člověk v kontaktu s těmito lidmi a hledá pomoc pro ně. Vţdycky jsem chtěl, jsem se snaţil i trošku vzdělávat v těhletěch oblastech těchto 11

12 problematik, tak jsem chtěl zůstat vţdycky především knězem. To byla ta základní linie, ţe nechci být terapeutem, nechci být sociálním pracovníkem, nechci být nějakým pečovatelem, co se stará o ty potřeby těch lidí, třeba fyzické nebo takové lidské, ale být knězem, ten který upřednostňuje péči o duši, ve smyslu nesmrtelnou duši a spásu člověka. Zpětně se mi to jakoby vrací, kdyţ trochu rekapituluju tu svoji zkušenost, tak se mi to vrací v tom, ţe tam, kde se mi otevřely oči pro ty kořeny těch věcí tak, ţe to je velmi úzce propojeno s těmi základními otázkami lidského ţivota, otázky smyslu ţivota, spásy tím pádem, otázky ţivota a smrti, otázky viny, odpuštění, aţ po nějaké otázky démonizací, tam si uţ nevystačíme s ţádnou terapeutickou dovedností, byť jsou uţitečné při tom při všem. Protoţe co jsem při tom získal za vědomosti a zkušenosti z té individuální práce s lidma, tak to se samozřejmě hodí i v té péči o duši. To koneckonců je velmi dobré, byť jsem se snaţil vymezovat ty hranice a povzbuzovat ty své ovečky, kdyţ jsou tam problémy váţnějšího rázu neţ to, co se dá jaksi zvládnout v rámci duchovního doprovázení, tak je povzbuzuju k návštěvám odborníků, jako jsou terapeuti a psychologové a psychiatři. J: Jak vypadal v praktické rovině ten začátek sluţby, bylo tam nějaké povolání, nějaký proţitek? S: No právě ohledně toho, ten Jindra to měla poměrně jako silné povolání, v tomto jsem byl tak trochu ve stínu a nechal jsem se vést, ale záleţelo mi na těch lidech, společnou jsme měli takovou tu snahu těm lidem pomoct. Během tý doby, kdy jsme právě uţ přemýšleli s Jindrou, ţe bychom se jim měli věnovat víc, neţ jen tak jakoby kamarádsky v rámci nějakých setkání modlitebních, těm lidem, tak v té době právě dozrávalo to moje povolání ke kněţství. To bylo tak nějak propojený s tím, koneckonců ten impuls, ţe půjdu tímto směrem, byl s tím spojen, s nějakým nasloucháním člověku, který se v tom problému nějak potácel, taková nějaká vnitřní touha pomoct, v tom krystalizovalo moje povolání ke kněţství, to bylo spojený propojený, z toho to vyrůstalo. No a potom, kdyţ jsem dokončoval studia, tak to jsme se rozhodli, ţe s něčím začneme a šli jsme se rozkoukat do zahraničí, protoţe u nás se nic takovýho ještě pořádnýho nedělalo. To byl rok devadesátdva. V tom roce jsme začínali, zaloţení nadace bylo v roce devadesátdva, já jsem odjel do Itálie, Jindra končil tehdy maturitu a pak odjíţděl do Anglie, kaţdý někam jinam. A v roce 93 jsem pak byl vysvěcen, stal jsem se knězem a s tím zároveň jsem začal spolupracovat na tom zaloţení prvního domu nebo první takové sluţby, vybudované nebo stavěné jako konkrétní sluţba lidem závislým nebo s drogovým problémem. 12

13 Takţe to byl ten začátek, ale my jsme byli hodně sami neseni tím Boţím povoláním, takţe ten začátek byl takový hodně silně duchovní a charismatický. Začali jsme s jedním domem, který jsme začali od františkánů k nájmu bezplatnému a v tom domě jsme začali přijímat lidi, já jsem tam potom jenom dojíţděl, protoţe jsem byl ve farnosti, Jindra tam bydlel plus další pomocníci a postupně se tam budoval takovej malej tým a otevřel to lidem, kdyţ uţ jich bylo moc. Začátky byly v tomhle smyslu, ten první rok se fungovalo z toho, co bylo, rok před tím se zaloţila nadace, po roce se otevřel dům a bylo naţebráno čtyřicet tisíc korun, tak s tím se začínalo a celý rok to fungovalo, asi dva měsíce vydrţely ty peníze a pak uţ nebyly, ten další zbytek bylo takový to, co Pán Bůh dal. A po roce se podařilo získat nějaký první peníze, to trošku lovím z paměti, uţ jsem to dlouho nikomu neříkal, po roce se podařilo získat nějaký první peníze, nevím, jestli to bylo z magistrátu, vím, ţe tam hodně sehrála na tom začátku roli paní doktorka Novotná, která byla tehdy ředitelkou psychiatrické léčebny v Černovicích, takţe ona to podpořila a přišlo něco od města poprvé a potom byla ještě nějaká nadace, kterou přihrál někdo, kdo v tom pracoval, nějaká katolická holandská nadace, nějaký další peníze pak zaplatili nějací dva lidi a tak se to začalo pomaličku rozjíţdět. Po roce fungování jsme mluvili s milosrdnými bratřími a dostali jsme tuto budovu jako nabídku, ale to všechno bylo jako zbor, to se muselo opravit, město dalo peníze, aby se to mohlo opravit a začalo tady fungovat K-centrum. Ti lidi, kteří se přišli léčit mohli být odděleni od těch, kteří se ještě nechtějí léčit, začalo nějaké pomalé rozvrstvování těch sluţeb. Bylo potřeba budovat jakousi síť sluţeb. Takţe já jsem byl od začátku ten, kterej to podporuje, kterej tam přijíţdí, kterej tam slouţí mši, kterej se prostě věnuje těm lidem, tak jak umí, prostě je jim nablízku, takţe od počátku je to takové doprovázení, já jsem se nikdy nestaral o nějaký finanční zajištění, o nějaký takový věci, do toho jsem se nikdy nepouštěl, jenom, ţe jsem někomu něco řekl a on dal nějaký dar, tak to ano. J: Vzpomenete si na příběh nějakého konkrétního člověka z těch začátků? S: Z těch začátků si nejvíc pamatuje, tak mě napadá víc lidí naráz, se mě to proplítá, my jsme o ně pečovali tak nějak společně, takţe vlastně ti hned první lidi byli takoví dost nároční klienti, kteří potřebovali docela dost péče. Ten byl vlastně takovým tím, kdo tam přišel a uţ neodešel, uţ se předtím pokoušel o nějakou abstinenci a měl za sebou nějakou konverzi, chodil k apoštolákům a protoţe začal zase relapsovat, coţ se stává, tak ho přestali snášet a vyhodili ho z té církve a pak se po nějakých peripetiích dostal tam k nám a vlastně on tam byl 13

14 v tom domečku přes dva roky, taková dlouhodobá léčba, třebaţe bych pořád dal to slovo léčba do uvozovek, tam se dělalo všecko dohromady, všechno moţný, nějaká extra soustavná léčba tam nebyla moţná. Ale prostě mu to tak nějak stačilo, on byl někde, kde byl přijímán, kde byl tolerován se svými náladami, těţkostmi a tak dál, uţ se vlastně k drogám nevrátil, byl to vlastně alkoholik a pak hlavně závislý na pervitinu, vím, ţe u něj to šlo hodně pozvolna, ţe si musel ty věci v hlavě srovnat i pozvolna v tý víře. Ţe on, třebaţe ho oslovili ti apoštoláci, tak osobnostně mu to moc nesedělo takový ten nátlak, aby uţ byl dobrej, dokonalej, aby uţ nechyboval, něco v tom smyslu, takţe tam se cítil víc přijat a tolerován a potom od tam odcházel s tím, to si pamatuju po dvou letech, ţe si přes inzerát někoho našel, ţe hledal. Bylo to s dívkou, která tedy neměla ţádnou závislost, ale taky docela pestrej příběh a vydrţelo jim to. Taky je věřící, takţe nějakými takovými pozvolnými kroky, vkořenili se v církvi a on tak nějak šel, teď uţ je, pak pracoval v charitě, v oblasti drogový, vzdělal se, teď uţ má vysokou školu a je to stabilizovaný člověk. Jsou docela sloţitý cesty z tý závislosti. Dělal vlastně i vedoucího K-centra a teď uţ dělá nějakou vyšší úřední funkci v té charitě. J: Co bylo nejtěţší v těch začátcích? S: V těch začátcích bylo asi nejtěţší, ţe jsme se museli učit svými chybami, ţe jsme měli nějaký svý ideály a museli jsme naráţet na to, ţe to nejde tak snadno, jak jsme si představovali. Různý naráţení na nepochopení na různých místech. Kdyţ tak rekapituluju, ţe tý podpory nebylo mnoho. Ţe jsme se museli podporovat dost sami, ale byli tam samozřejmě takový ty vlaštovky, třeba paní doktorka Novotná, takovej člověk úţasnej, ta podpora od ní byla velká, takový ty dobrý vlaštovky se vţdycky objevily v pravej čas. Ale to je tak asi normální, kdyţ se dělá nějaký dílo. Kdyby to neprošlo nějakými krizemi a zkouškami to by nebylo opravdový Boţí dílo. J: Kdyţ se podíváte zpátky, co se nejvíc změnilo v té sluţbě? S: Změna je samozřejmě markantní v tom, ţe teď je to takovej velkej podnik. kterej je i pro mě uţ celkem nepřehlednej. V podstatě v těch začátcích nebylo moc odlišený, kdo co dělá, postupně se to muselo specifikovat, kdo má jaký úkol a docela si myslím, to se týkalo mě, ţe nebylo úplně snadný vydefinovat tu duchovní sluţbu vedle těch ostatních sluţeb. Aby si to zbytečně nekonkurovalo, aby bylo jasný, co kdo dělá a co kdo nedělá. Takţe to bylo třeba pro mě docela těţký období takový to naráţení na sebe v těch různých uţ sluţbách, kde jsem 14

15 docházel a kde jsme hledali ty hranice, nějaký dohody a smlouvy o té spolupráci, uţ specificky duchovně-pastorační sluţbou a sluţbou jinou. Ale to se po nějakých těţkostech, po nějakém období, asi roku, vcelku se to podařilo vychytat a tak nějak to funguje. V těch sluţbách já se mohu pohybovat skoro kdekoliv a jakkoliv, takţe tohleto není problém, ale na rozdíl od toho počátku se v tom necítím samozřejmě uţ tak doma. Coţ je ten rozdíl, ţe s mnohýma pracovníkama se uţ téměř neznám, ví třeba, kdo jsem akorát. V tomhle je to takový cizejší nebo jak to nazvat. Čili chci k tomu říct, ţe váha mého zaměření, mé srdce uţ není ani tak v Podaných rukách, ale v té pastorační sluţbě, u těch mých klientů, v té skupině, která je shromáţděna okolo mé sluţby. Uţ pro mě Podaný ruce nejsou společenstvím, ale nějakou platformou, do které mohu vstoupit, kde je dobrý, ţe mohu vstoupit a ţe se nějak respektujeme a já si váţím práce pracovníků těch sluţeb a oni si nějak váţí práce mé, ale není to uţ to společenství, jako bylo na tom začátku, ta rodina, ta církev, která přijímá ty, kteří vypadli z těch svých rodin nebo z toho svého zázemí, z těch sociálních vazeb a vlastně mě to zpětně víc vrací do církve. Ono to má pozitivní dopad nakonec, ony ty Podaný ruce tam byly trošku ty konflikty v tom hledání se na tom začátku, i kdyţ já jsem u toho moc nebyl, Jindra vlastně ty věci šéfoval, takţe on hlavně domlouval i ty věci v církvi, u nás, v katolické církvi, takţe vnímali jsme zpočátku takovej jakejsi odstup, ţe nám ještě moc nevěří, ţe církev čeká, co se z toho vyvine, takţe jsem jakoby i tu církev víc vnímal v těch Podaných rukách, v tom našem společenství neţ byla ta struktura, neţ je církev jako taková. Já si myslím, ţe to je přirozené, ţe to společenství, které je agitováno nějakým konkrétním dílem, jeţ je samozřejmě dočasné, nemůţe dlouhodobě člověka nést, takţe z toho se logicky vybudovala jakási profesní organizace a má nějaký kredit a dělá svou práci dobře, ale uţ to není to společenství. To společenství zase musí být ta církev skutečně. Tím vzrostla moje důvěra, coţ je pro mě pozitivní, v církev jako takovou, takţe můţu lidi, kteří ke mně přijdou uvádět do církve, ne do Podaných rukou, ale skutečně do církve. Která je věčná, v Kristu skutečná a bude fungovat aţ do konce. Kaţdý tam ten domov nalézt můţe, kdeţto v Podaných rukách ten domov nenalezne. To je dočasná záleţitost nějakého ošetření. J: Která část vaší sluţby vám připadá nejtěţší? S: Já tak moc nepřemýšlím, co je těţší, co je lehčí. Spíš, kde mám nějaký rezervy, to je pro mě těţší, tam si musím dávat bacha, prostě udrţovat hranice, vţdycky je to zátěţ, je to obtíţné, většinou ti lidi, se kterýma jsem v kontaktu tak mají tendenci nerespektovat ty hranice, nějak manipulovat, citově vydírat, jako kdyţ je člověk zraněnej a nezakořeněnej, 15

16 takţe tohleto je třeba oblast těţká, udrţovat ty hranice a kdyţ uděláme chybu, tak vyříkat si to, ošetřit to citlivě, myslím si, ţe je to v těch vztazích, abychom to dobře korigovali. Koneckonců na rozdíl od těch kolegů profesionálů, terapeut ten to má vydefinovaný setkání, čas, všecko, kdeţto kněz to má trošku jinak, má to volnější, nesetkáváme se jenom v rámci zpovědi, které mají rámec obecnej, ale setkáváme se i v rámci těch rozhovorů a taky té péče v nejrůznějších oblastech, kdo zrovna co potřebuje, takţe tam si to prostě musím hlídat sám. Učit se i z chyb. J: S kým třeba sdílíte své proţitky ze sluţby nebo té práce? S: Nás bylo vţdycky i víc v té duchovní sluţbě, nikdy jsem nebyl sám. Takţe vţdycky nějakej týmek máme, se setrou Immaculatou máme takový malý tým, pak mám přátele mezi kněţími, mám svého zpovědníka, takţe jsou tady i místa, kde můţu sdílet to, co potřebuje, kdyţ toho je na mě moc. To jsou takový opěrný body, ale skutečně nejsilnější je pro mě modlitba, to prostě vnímám, ten rámec církve jako takové, chtě nechtě, je síť, která člověka drţí a modlitba, kterou jako kněţí máme danou, takové jako minimum, taková jako povinnost kněţská, to udrţování těch určitých hranic a plus taková ta osobní. To od začátku mám, ţe i před tím, neţ jsem šel do semináře, tak jsem se ohlíţel i po nějakých řeholích, asi kdybych se nevydal tady tou cestou, tak bych skončil někde v klášteře, jsem tak naladěn do ticha, taková potřeba ticha, ztišení, vyrovnání to té práce, prostě modlitbou. Nikdy jsem neměl, coţ je myslím si i poţehnání, nějakou touhu se odreagovávat nějakou velkou zábavou nebo tak, mě zábava aţ tak moc nebaví. Spíš vyhledávám ticho, ztišení, duchovní především a klášter, moje nejlepší dovolená je odjet do kláštera, do řádu. Můţu si to dovolit po týdnech, není to aţ tak často, je to dvakrát do roka. J: Co třeba rodina říká na tu sluţbu, rodiče, sourozenci? S: Rodiče uţ nemám, protoţe neţ jsem se stal knězem, tak mně rodiče zemřeli, takţe ty mám duchovně vlastně pořád při sobě a v podstatě jsem se dost distancoval od rodiny vstupem do toho kněţského stavu, naše vztahy jsou přátelské. Mám je v podstatě blízko, kdyţ potřebuju, hlavně vyuţívám kontaktu se svým bratrem, který je právník a právní poradu potřebuju docela často. To s těma našima problémama. Takţe jako rodina v pohodě a navíc já tu mám takové brněnské zázemí u tety, to je taky moje křestní kmotra, to je taková velice obětavá ţena, uţ měla přes osmdesát, ale pořád je ještě docela schopná, takţe to je takový můj azyl. Kus tý 16

17 rodiny tady mám, reprezentovaný hlavně tou tetou, která v podstatě se mi stará o jídlo, tedy mi nevaří, ale já tam přijedu a mám tam dva obědy a odvezu si jídlo, který mě stačí. Vţdycky mně navaří, takţe já uţ se nemusím starat o jídlo. To je pro mě ta původní rodina. Takţe ona je taková distancovaná, aby se mně nepletla do toho, co potřebuju já a je to podpora, vnímám to jako podporu rodiny. Rodina za mnou stojí, ale jinak vnímám jako rodinu ty, kteří jsou mi blízko, lidi z té mé farnosti, která je trošku zvláštní, protoţe je to malá vesnička, kde by farář normálně nebyl, takţe jsou to zase lidi, kteří si mě našli víceméně, oboustranně jsme si nějak jako blízko, takţe to je vlastně moje rodina víc. J: Jak vnímá třeba farnost tu sluţbu lidem na okraji? S: Já moc nevím, protoţe ta farnost je takhle zvláštní, protoţe tam vlastně ta původní farnost, do který jsem přišel, ta se skládala z pár starých lidí, z desíti, kteří v v podstatě vymřeli, takţe z té původní farnosti tam chodí jeden aţ dva lidi. A ostatní uţ jsou nově přistěhovalí tam do té obce, pár mladých rodin, ostatní většinou přespolní, kteří přichází, ţe se jim to tam prostě líbí. A ti to berou jako samozřejmost, to, ţe jsem nějak zaměřenej. Tam nedošlo k nějakýmu střetu. Vím, ţe v té vesnici byly nějaký nálady, mě tam nějak viděli, to bylo pro mě spíš jako legrace, ţe se člověk doslechl, ţe tam jako fetujeme a ţe farář je zfetovanej na mši svaté. J: Máte nějaký vzor, nějakého člověka, z literatury nebo s kým jste setkal, spíš jako inspirace? S: Určitě. mě samozřejmě inspirují svatí, světci, tak těch je povíc. Těch vzorů je poměrně hodně, asi není někdo, asi není někdo, ke komu bych se vztahoval nějak výhradněji, ale bylo to víc nějakých impulsů, oslovení, ať tedy z různých století, se kterými jsem se potkat nemohl nebo z těch, se kterými jsem se ještě potkat mohl, ten, kdo mě napadá, kdyţ se teď zamýšlím, z těch ţijících Sváťa Karásek, evangelický farář, ještě jako neznámý mě oslovil, pak jsem ho i poznal, nějakým svým stylem, svou osobností, z katolickýho prostředí, s tím jsem se osobně nesetkal, četl jsem nějakou jeho kníţku, Guy Gilbert, byl pro mě takovou inspirací docela dobrou, z těch minulých století, asi jeden z nejznámějších svatých František z Assisi, postava pro mě hodně silná, kterou cítím hodně blízko, i přes ty století, svatý Ignác z Loyoly také, to je zakladatel jezuitů a jsou tam i ţeny svatá Terezie z Liseuix, ta je pro mě hodně inspirující, potom z Písma, apoštolové a tak dále. J: Jakou roli hraje Písmo v té sluţbě? 17

18 S: Písmo? Základní, zásadní, z toho ţijeme, ze slova Boţího a ze svátostí ţiju, to jsou základní ţivotní zdroje. To hraje zásadní roli. J: Jakou věc jste se naučil do osobního ţivota skrze tu sluţbu? S: Myslím, ţe nejvíc mě to učí milosrdenství. Nepovyšovat se, vyučuje mě to milosrdenství, to i se sebou, nesoudit a vím, ţe i díky té sluţbě, aspoň to tak vnímám, doufám, ţe to není jenom iluze, se stávám stále shovívavější. J: Vzpomínáte si na nějaké chvíle, kdy jste si říkal, ţe toho necháte, ţe utečete, ţe skončíte? S: Byly chvíle, kdy jsem měla chuť nějak to změnit, takový ty, kdy jsem proţíval nějakou deziluzi, nějaký pocit neúspěchu, to tam bylo. Úplně si nevzpomínám na ty okolnosti, ale vím v té duševní paměti, ţe takový ty chvíle, kdy jsem proţíval takovou tíseň, ţe teda to asi dělám úplně špatně, takový ten pocit, ţe asi dělám víc škody neţ uţitku, ţe asi bych toho měl nechat, něco takovýho tam bylo. Ale vţdycky se to pak nějak vytříbilo a vţdycky jsem znovu. Samotného kněţství se ta krize nikdy netýkala, knězem jsem vţdycky chtěl být, v tom jsem stál, spíše toho zaměření, jestli jsem se nespletl, jestli nedělám do něčeho, co je nad mé síly, takové to zpochybnění toho, ţe na to třeba vůbec nemám, ţe mi chybí nějaký základní dovednosti, jakoby v kontaktu s tím člověkem. Něco takovýho. Ţe jsem třeba slepý k něčemu, co bych měl vidět, něco v tom smyslu. Ono to moţná někdy byl nedostatek takové té supervize, protoţe supervizi jsem nikdy jakoby neměl, vţdycky to bylo jen, ţe jsem to zasuploval, za někým, koho jsem znal, zašel, jsme to pořešili, ţe to zvládám, ţe to znám, ţe jsem nikdy nenašel nikoho, ke komu bych měl takovou důvěru, moţná, ţe jsem byl na to moc pyšný. Vím, ţe jsem jednou ţádal o supervizi jednu naši psycholoţku, ale ona na to tak zareagovala, ţe to snad není potřeba, trošku jako to odmítla, takţe potom jsem uţ neţádal. Takţe tak nad tím přemýšlím, ţe moţná jsem těm situacím mohl předejít, těm krizovějším, takovou pravidelnější supervizí, kdyţ dělám takovou práci. J: To povolání ke kněţství vzniklo kdy? S: Tak povolání ke kněţství myslím, ţe se rodilo od malička. Kdyţ hledám takový opěrný body, tak první je to, ţe vím, ţe moje maminka se modlila, kdyţ mě nosila pod srdcem, jsem 18

19 třetí její dítě, měla dva chlapce, třetí byl na cestě, sdělila mi pak později, ţe měla na srdci takovou modlitbu, ţe by si přála holčičku a kdyby ne tak, aby to byl kněz. Takovou nějakou modlitbu měla na srdci. Takţe to bylo od malička. A skutečně jsem takové tíhnutí, uţ jako malej, uţ asi v pěti letech mě zaujalo tak to, co se děje u oltáře, kdyţ se slouţí mě, ţe jsem tam touţil být a vím, ţe jsem přímo přemlouval tatínka, ať mě tam zavede, v pěti letech, ţe chci tam být s tím knězem. Ţe chci ministrovat, tak jak se ministruje v kostele. Potom tatínek to tak pojal, ţe to jako musí všichni ti jeho synové, on byl takový autoritativní, tak jako potom bráši nadávali, ţe kvůli mně musí chodit ministrovat. Takţe to byl takovej začátek a vím, ţe v tom období těch devíti let, jsem touţil být knězem. Ţe mě to nějak fascinovalo. pak přišla puberta, tak se to nějak tak různě zamotalo, pak jsem se k tomu vracel aţ kolem toho dvacátýho roku. Takovej zajímavej moment, kdyţ jsem měl před maturitou, ještě za komunistů, při tělocviku, maminka nám dala takový medailonky, madona, Maria tam byla s Jeţíškem, tak ten tělocvikář se tak na mě zaměřil a měl potřebu, byl komunista, nějakým způsobem si toho všímal, tak tam říkal: ty budeš farář nebo co?!, něco takovýho tam jako řekl, měl takový prorocký slovo, bylo to sice poníţení před těma ostatníma, ale zároveň mě to nějak zasáhlo. Takţe jsem o tom začal přemýšlet, vím, ţe ještě za mnou přišla moje třídní, ţe musí se mnou mluvit a začala se mnou tak rozváţně mluvit: Jarku, no víš, kdyţ bys chtěl být tím knězem, nikdo ti nemůţe bránit, ale začala mě přemlouvat, abych to nedělal na tom gymplu, kdyţtak aţ potom, ale já jsem o tom vůbec neuvaţoval. Vlastně jakoby oni o tom věděli víc neţ já. Jsem potom šel na přírodovědu na vysokou, dělal jsem biologii, ale neměl jsem ţádnej vyhraněnej zájem, takţe jsem tam nějak tak byl a nějak mě to ani moc nebavilo, ale právě v těch letech mě začal čím dál víc táhnout Bůh. Takţe během těch let ve mně postupně krystalizovalo to povolání k Bohu a poznal jsem ty lidi, y máničky, jsem začal nosit dlouhý vlasy, takový to hippie prostředí a tam jsem se začal potkávat i s těma drogama, s marjánkou nejdřív a potom to šlo velmi pozvolna, ţe moje místo není tady, ţe sice studuji biologii, ale ţe mě to táhne úplně někam jinam. Takţe to dozrálo, aţ jsem byl v pátém ročníku, ţe jsem se rozhodl odejít. Abych mohl ještě na tu teologii. J: Nějaká vize do budoucna? S: Vize? Moje vize a touha je být svatý. To by vyznělo banálně, kdybych teď pokračoval, ta slova na to nestačí, ta vize je spíš vnitřní a prostě chtěl bych co nejvíc lidí nasměrovat na Krista. Nevidím jiný světlo, jinou naději pro tento svět, tím spíš pro závislý, kteří propadli tady té droze, kterou ţije tento svět, která je iluzí. Droga není jenom chemická látka, ale to je 19

20 falešná ţivotní cesta, falešná představa o ţivotě, o člověku, i o vztazích. Takţe chtěl bych to, co poznávám od Boha, chtěl bych být tím semenem, které padne do země a vydá uţitek, to jinak nejde. Rozhovor č.3 20