Sociální postavení Romů v České republice v kontextu jejich vyloučení jako důsledek sociální konstrukce negativního obrazu Romů

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra sociologie Bakalářská práce Sociální postavení Romů v České republice v kontextu jejich vyloučení jako důsledek sociální konstrukce negativního obrazu Romů Vypracovala: Michaela Nesvadbová Vedoucí práce: PhDr. Michal Vašečka, PhD. Brno 2014

2 Prohlašuji, ţe jsem na bakalářské práci pracovala samostatně a pouţila jsem pouze pramenů uvedených v seznamu literatury. V Brně Michaela Nesvadbová 2

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu, panu PhDr. Michalovi Vašečkovi, Ph.D., za poskytnutí cenných materiálů, a za podnětné rady a připomínky k práci. 3

4 Obsah Předmluva... 6 Úvod Kdo jsou Romové a jaký s nimi má vztah česká majorita Sociologie vědění a sociální konstruktivismus Klasifikující a sociálně konstruující povaha některých pojmů Nacionalismus, menšiny, etnicita, etnocentrismus Předsudky a stereotypy Identita Romů Vztah majority a Romů Míra sociální distance Souţití, vztahy a vnímání problémů Vliv předsudků na vnímání Romů Postoje majority k Romům Tradiční kultura, hodnoty a ţivot Romů z perspektivy sociálních vědců Historie a kontext Hodnoty Romů Romství jako znevýhodňující faktor, Sociální vyloučení a marginalita Romů Ekonomické vyloučení Nezaměstnanost a vyloučení z trhu práce Chudoba a kultura chudoby Kulturní a sociální vyloučení Kulturní kapitál a nekompatibilita s majoritním hodnotovým systémem Vyloučení ze sociálních sítí Prostorové vyloučení a problematika bydlení Romů Efekt ghetta Vyloučení v přístupu k přiměřenému bydlení Symbolické vyloučení Vliv a fungování médií v procesu symbolického vylučování Další druhy vyloučení Vyloučení z mobility a přístupu ke sluţbám Začarovaný kruh a sebenaplňující proroctví

5 Závěr Diskuse Bibliografie Jmenný index Seznam obrázků Anotace Abstract Přílohy Příloha 1 Principy etnických předsudků Příloha 2 Všeobecný postoj majority k Romům v kaţdodenní praxi

6 Předmluva Romové jsou dle mého názoru skupina obyvatelstva, která se jednak fyzicky, jednak svojí náturou liší od majoritní populace, a proto jako taková je významnou částí majority vystavena předsudkům a diskriminaci. Většina majoritního obyvatelstva o Romech přemýšlí jako o lidech odmítajících pracovat a parazitujících na společnosti. Sociologie se však nespokojí s percepcí reality, jak je přijímána lidmi neposkvrněnými sociologií. I kaţdodenní všední sociální jevy zkoumá z mnoha úhlů pohledu, a snaţí se nahlédnout pod jejich povrch. Snaţí se dekonstruovat sociálně zkonstruované jevy, které mají negativní vliv na fungování společnosti. Smyslem sociologie je nahlíţet na problémy z co nejreálnější perspektivy, a vysvětlit, jak ve společnosti dochází ke konfliktům a patologiím. Smyslem této práce je poukázat na problém, ţe percepce reality Romů není reálná, za to má však velmi reálné dopady, které negativně ovlivňují kohezi současné společnosti a především ţivot a postavení Romů u nás. 6

7 Úvod V práci se věnuji postavení Romů v českém sociálním prostředí v kontextu jejich sociálního vyloučení. Účelem této přehledové studie je představit problematiku sociálního vyloučení Romů v České republice jako důsledek sociální konstrukce negativního obrazu Romů. Za cíl si kladu především objasnit, jaký můţe mít sociálně zkonstruovaný obraz Romů vliv na jejich postavení v české společnosti, a poukázat na reálné dopady této sociální konstrukce. Teoreticky vycházím ze sociálně konstruktivistické teorie Petera I. Bergera a Thomase Luckmanna (Berger, Luckmann 1999), a z některých konceptů zmíněných Stanislavem Hubíkem v knize Sociologie vědění (Hubík 1999). Proto také přistupuji k pojmům, jako jsou národ nebo etnicita, jako k pojmům sociálně zkonstruovaným pro potřeby společnosti, jak to vymezili např. M. Hroch, T. H. Erickson, B. Anderson, a stejně tak upřednostňuji mezi autory věnující se problematice Romů ty autory, jejichţ smýšlení je ovlivněno sociálním konstruktivismem (M. Jakoubek, T. Hirt, M. Vašečka). 1 Vybrané téma je v naší společnosti v mnoha ohledech kontroverzní, a konsensus lze na poli akademickém i laickém nalézt jen těţko. To je důvodem, proč v práci nemám ambici vyřešit otázky vyvstalé po zjištění, v jak problematické situaci se naše společnost v souvislosti s Romy nachází. V první kapitole práce si kladu za cíl představit, o jaké skupině lidí, nazývaných souhrnně Romové, hovořím, a stejně tak představit teoretický rámec, v němţ se v práci pohybuji. Mou snahou je představit kontext celé problematiky vylučování Romů v České republice tedy tradiční romskou kulturu a hodnoty, historický rámec usazování Romů na českém území, a jak tyto faktory souvisí s vykonstruovanou představou dominantní skupiny o romské menšině. V závěru úvodní části představím výsledky výzkumů sociálních věd o vztazích majority k romské menšině. Ve druhé, stěţejní kapitole, se věnuji reálným dopadům sociální konstrukce, a to multidimenzionálnímu pojmu sociální exkluze, kdy jednotlivé dimenze sociálního vyloučení implikují a posilují vyloučení v dimenzi druhé. Závěrečná kapitola je shrnujícího charakteru, a mou snahou je zde poukázat na problematiku v rámci začarovaného kruhu příčin a důsledků marginálního nebo vyloučeného postavení Romů. Tento začarovaný kruh se uzavírá sebenaplňujícím 1 Přestoţe se v práci zabývám postavením Romů v České republice, často cituji také slovenské autory (např. E. Kriglerovou, R. Dţambazoviče, M. Juráskovou) - romské problematice se věnují v širším evropském kontextu, a některé problémy, jako například urbánní ghettoizace, se vyskytují v celé střední Evropě. 7

8 proroctvím, kdy dochází k odmítání odmítačů (Bauman 1999), a přijímání stigmatu a identity vyloučeného. To má za důsledek další sociální problémy. 8

9 1. Kdo jsou Romové a jaký s nimi má vztah česká majorita 1.1. Sociologie vědění a sociální konstruktivismus Jak vyjádřili Berger s Luckmannem v úvodu své velmi vlivné knihy Sociální konstrukce reality, sociologie vědění je analýza sociálního vytváření reality (Berger, Luckmann 1999: 11), a jako takovou ji povaţuji za vhodné východisko při analýze problematického souţití dominantní skupiny a romské menšiny v České republice. Při analýze tohoto problému je nutné si uvědomit to, na co upozorňuje Hubík (1999), kdyţ rozebírá ideologické paradigma sociologie vědění: nositeli vědění není jedinec sám, ale pouze sociální jedinci, ţijící v určité sociální skupině. Alfred Shutz pohlíţel na sociologii vědění z hlediska interpretativního paradigmatu kaţdý jedinec má v kaţdé konkrétní sociální situaci zásobu vědění, tzv. příruční vědění, na základě kterého v dané situaci jedná. Toto příruční vědění má charakter přirozeného a reálného vědění, získaného v základní sociální situaci světa nejbliţších (Hubík 1999: 110). Podobně to shrnuli ve svém výkladu jiţ zmínění Berger s Luckmannem (1999), a ačkoli pouţili odlišnou terminologii, v zásadě se jedná o tentýţ pohled. Kaţdý sociální jedinec se primárně socializuje v okruhu svých významných druhých. Tito jedinci přejímají objektivní svět jako subjektivní a jedinou moţnou realitu, a zároveň přebírají danou sociální zásobu vědění, tedy výše zmíněné příruční vědění, které je kaţdému jedinci nejbliţší. Vzdálenější zásoba vědění je omezená, obecná, nepřesná. S procesem socializace rovněţ souvisí sociální distribuce vědění, která se však můţe v kaţdé společnosti lišit. Člověk je tedy neustále podroben společensky determinovanému vlivu, který má schopnost transformovat jedincův subjektivní svět a identitu. Subjektivní realita je udrţována především významnými druhými a jazykem. Jazyk je také nejdůleţitějším nástrojem socializace. V kontextu této práce povaţuji důleţité zmínit také to, ţe podle Bergera a Luckmanna,,primární socializace zahrnuje výukové procesy, které jsou společensky definovány, a jako takové se mohou lišit definice jednotlivých stupňů výukového procesu, takţe [c]o je v jedné společnosti definováno ještě jako dětství, můţe být v jiné definováno uţ jako dospělost. (99: 134, 135). Stvrzování subjektivní reality, a tedy i identity jedince, probíhá skrze významné druhé, jazyk, ale také skrze společenské postavení jedince, a sociální interakce neboli kaţdodenní konverzace skrze jazykové objektivace. Právě proto není člověk podle autorů schopen smysluplné existence v izolaci a bez kontaktu s obecnými strukturami dané společnosti. 9

10 V kaţdé společnosti dochází také k institucionalizaci habitualizovaných činností. Tyto instituce pak tvoří institucionální řád, jehoţ základem je typizace jedincova vlastního chování a chování ostatních lidí. (ibid.: 74). S typizací souvisí i pojem role. Kaţdý jedinec ve svém ţivotě můţe zastávat simultánně několik rolí, od kterých je schopen se distancovat. Dojde-li však ke zvěcnění, coţ je pojem značící stav, kdy jsou výsledky lidské činnosti chápány jako něco jiného neţ výsledky lidské činnosti, je pak role pojímána jako nevyhnutelný osud, za nějţ jedinec nemusí nést zodpovědnost. Zvěcňována pak můţe být i samotná identita jedince, a typizace, které jsou člověku přisouzeny společností (ibid.: 90, 92). Důleţitým konceptem v knize Sociální konstrukce reality je koncept symbolických světů. Legitimizace institucionálního řádu s sebou přináší také hodnoty, a to vše je pak základem jakéhosi samozřejmého vědění. Pomocí tohoto vědění jsou pak lidé schopni orientovat se pomocí symbolických procesů označování v jiných skutečnostech, neţ jsou skutečnosti kaţdodenní zkušenosti, a [s]ymbolický svět pak dává řád subjektivnímu chápání ţivotní zkušenosti. (ibid.: 94-96, 98). Vědění je v kontextu sociologie vědění nadstavbou v Marxově smyslu, a základna je bytím, přičemţ poznání/vědění je podmíněno sociálním bytím (Hubík 1999: 133). Tuto nastíněnou obecnou sociologickou teorii na následujících řádcích aplikuji na rozebíraný problém za pomocí jednotlivých konkrétních sociologických konceptů Klasifikující a sociálně konstruující povaha některých pojmů Nacionalismus, menšiny, etnicita, etnocentrismus Máme-li se zabývat problematickým souţitím české majoritní společnosti a romské menšiny, a z toho vyplývajícím problémům sociálního vyloučení, povaţuji za nezbytné zabývat se rovněţ pojmy, jako jsou nacionalismus, etnicita, menšina a etnocentrismus. Mnoho sociálních vědců (Gellner 2003, Hroch 2009, Eriksen 2002) povaţuje nacionalismus nebo národ za moderní pojmy slouţící především politické, státní moci, které vznikly aţ v průběhu posledních dvou století s nástupem industrializace, společenské dělby práce. Lidé, jakoţto stále více individualizující se jedinci, v době modernizace a vládnoucí instituce (tedy v době existence moderního sociálního státu) stále více pociťovali potřebu mít společné pojítko, které by danou skupinu na určitém území udrţovalo v jakémsi společenství, pospolitosti. Například Brubaker (2004) národnost povaţuje za otázku sdílení a pocitu sounáleţitosti. Mnoho sociálních vědců nahlíţí na nacionalismus právě z hlediska sociálního konstruktivismu. Podle Andersona jsou národy imagined communities tedy 10

11 imaginárními společenstvími. Imaginární proto, ţe členové i toho nejmenšího národa nikdy nepoznají většinu spoluobčanů, nepotkají je, ani o nich neuslyší, pouze v jejich myslích ţije obraz jejich společenství. 2 (2006: 6). Z hlediska sociálního konstruktivismu můţe být tedy velmi problematické hovořit o národech. Západní společnosti často povaţují nacionalismus za přirozený a neměnný, a proto můţe být například pro českou většinovou společnost zatěţko pochopit, proč Romové nemají zájem participovat například na politickém dění, proč si tedy nezvolí své zástupce, kteří by prosazovali všeobecné zájmy všech Romů. Samozřejmě elitní skupiny v řadách Romů existují, jejich vliv nebo snahy něco změnit jsou však pro ostatní Romy bezúčelné, protoţe na celém světě je několik romských etnických skupin, a romství (z pohledu většinové společnosti) pro ně neznamená nutnost vzájemné solidarity nebo společné snahy o emancipaci, protoţe zkrátka toto národní cítění z důvodu vzájemné odlišnosti jednotlivých etnických skupin nemají. Na druhou stranu je zde za několik posledních desetiletí snaha nacionalistické cítění vytvářet, anebo je utvářeno tím, ţe majoritní společnosti začaly romská subetnika obecně označovat jako Romy (Uherek, Novák 2002: ) touto problematikou se budu podrobněji zabývat později v kapitole Identita Romů. Eriksen (2002) uvádí, ţe vhodnějším pojmem v sociálním bádání je etnicita představující pojem nadřazený vůči nacionalismu nebo rase. Etnicita je podle něj formou sociální identity, klasifikací lidí v rámci sociálních kategorií. Etnicita tedy vyjadřuje identitu jedince, kdy se jedná jednak o subjektivní identifikaci, jednak identifikaci jedince zvnějšku tedy druhými lidmi. Ideální stav nastává v případě, kdy se jedinec povaţuje za toho, za koho je ostatními povaţován. Etnicita je relační a situační, a není tedy permanentní a přirozenou kvalitou. Romové v České republice tak mohou být ve stavu etnické indiference, coţ znamená, ţe jedinec není schopný se v rámci etnicity rozlišit. To se např. výrazně projevuje v SLDB ČR. 3 Eriksen se zabývá etnicitou také z hlediska třídy. Podle něj je vysoká pravděpodobnost, ţe osoby příslušející ke specifické etnické skupině zároveň patří k určité sociální třídě. Jak později popíšu, i Romové jakoţto členové určité etnické skupiny, náleţí zároveň z velké části k nejniţším a nejchudším vrstvám obyvatel v České republice. Etnicitě se podrobněji věnuje také Brubaker (2004). Podle něj je etnicita rovněţ sociální kategorie, slouţící ke klasifikaci lidí v kaţdodenní praxi, tedy slovy sociálních konstruktivistů Bergera a Luckmanna (1992), typizují jednotlivce lišící se od nich samotných. Etnicita 2 Autorčin překlad z angličtiny. 3 SLDB Sčítání lidu, domů a bytů. Kollár a Meseţnikov (2001) uvádí, ţe na Slovensku při sčítání obyvatelstva, byl počet lidí, které většinová společnost povaţuje za Romy, opakovaně mnohem niţší, neţ se všeobecně předpokládalo na základě údajů zjištěných pro potřeby státních orgánů. Romové totiţ mohou přijmout identitu člena majoritní společnosti (Uherek, Novák 2002: ) 11

12 je i podle Uherka a Nováka (2002) sociálním konstruktem slouţícím k třídění lidské společnosti, a závisí na jedincově vnitřním pocitu sounáleţitosti k určité společnosti, a na potvrzení tohoto stavu dané společnosti. Klasifikující povaha etnicity vede k utváření menšin. Navrátil (2003) představuje menšinu jako podřízenou skupinu, jejíţ příslušníci mají významně méně kontroly nebo moci nad vlastními ţivoty, neţ mají příslušníci dominantní nebo většinové skupiny, a povaţuje za důleţité zvaţovat rovněţ existenci tělesných a kulturních ( ) zvláštností příslušníků menšiny, postoj většiny k těmto zvláštnostem ( ), přičemţ z postavení menšiny pak můţe vyplývat znevýhodnění, které vyúsťuje v odcizení členů menšinových skupin od většinové kultury a s tím související nedostatek kulturní výbavy členů menšinových skupin pro uţívání institucí většinové společnosti (2003: 16, 17, 18). Eriksen (2002) hovoří o menšinách ve státě. V souvislosti s nacionalismem v pojetí, jak je popsáno výše, mohou menšiny existovat pouze ve vztahu ke státu a především k většině. Jedna etnická skupina můţe být na jednom území majoritou, na jiném menšinou. Společně s problémem konstrukce národní identity, jak jsem popsala výše, povaţuji za podstatné vyjádřit se také k etnocentrismu jakoţto ke způsobu nahlíţení, hodnocení a bádání týkající se romské menšiny u nás. Etnocentrismus označuje sklon lidí posuzovat svět skrze svoji etnickou kulturu a její hmotný a duchovní svět, který povaţují za normu pro poměřování těch ostatních. (Uherek, Novák 2002:100). Podle Vašečky (2002) si velká část majoritní populace vytváří postoje k Romům prostřednictvím předsudků, které mají svůj původ právě v etnocentrismu Předsudky a stereotypy Hayes (2000) definuje předsudky jako zafixované a předem zformované postoje k určité skupině lidí bez ohledu na individuální charakteristiky individua. Mohou být pozitivní i negativní. Sociální vědy se však spíše zabývají negativními předsudky právě pro jejich negativní důsledky, které mohou v extrémním případě vést aţ ke genocidě, jak naznačil ve své teorii Allport (2000: 122). Hayes dále rozebírá různé teorie vzniku předsudků. První teorie souvisí s typem osobnosti a vlivem výchovy. Jestliţe mělo dítě tvrdou výchovu vyvolávající agresivní pocity, a nemělo moţnost tyto pocity vyjádřit, tak se začaly projevovat vůči jiným objektům zejména vůči odlišným lidem a etnickým menšinám. T. W. Adorno nazval tyto osobnosti autoritářskými. Výzkumy ukázaly, ţe lidé dosáhnuvší vysokého skóre na Adornově F-škále, skutečně mají vysokou míru předsudečnosti. 12

13 Další teorií je předpoklad, ţe kaţdá kultura je důleţitým faktorem ve vývoji předsudků zde naráţím na problém etnocentrismu, jak jsem zmínila výše. Etnocentrismus přispívá k nepřátelství a nedůvěře vůči cizím skupinám; kulturu nebo zvyky cizích skupin etnocentričtí lidé povaţují za nebezpečné nebo necivilizované (Vašečka 2000). Teorie obětního beránka nebo také frustračně-agresivní teorie pojímá předsudky jako způsob vypořádávání se se svými vlastními neúspěchy. Zastánci obětního beránka upozorňují na to, ţe předsudky jsou často nejsilnější v sociálně deprivovaných oblastech (Hayes 2000: 124), přičemţ rasové předsudky, které slouţí na podporu agrese navozené frustrací, mohou vyplývat z hospodářské, společenské, politické anebo i sexuální frustrace (Vašečka 2000: 337). Další teorií je Sherifova realistická teorie konfliktu, která povaţuje předsudky jako důsledek soutěţení dvou skupin. Vašečka (2000) tuto teorii nazývá konfliktualistickou, kdy se předsudky vyuţívají jako ideologický nástroj útlaku menšin. Hayes (2000) v tomto kontextu upozorňuje na situaci, kdy institucionalizovaná diskriminace členů neprivilegované skupiny, vyvolává takové chování, které je jim přisuzováno jako přirozené, a projevuje se nízkým výkonem diskriminovaných. Vašečka (2000) navrch přidává ještě teorii anomie a socializace. Anomii lze definovat jako rozklad norem ve společnosti, a také jako rozpad integrity osobnosti vedoucí k pocitům izolace, odcizení a nemoţnosti integrace do společnosti. Takto anomičtí lidé poté odmítají všechno a kaţdého, kdo nenáleţí ke skupině jedince. Tak vznikají negativní postoje k menšinám. Teorie socializace vysvětluje vznik a udrţování předsudků jako proces legitimizace předsudků a diskriminace vůči menšině v době socializace jedince. Jak jsem zmínila výše, jedinec v této době přebírá objektivní svět významného druhého jako jediný moţný, a jestliţe pak nemá moţnost být v kontaktu s členy skupiny, vůči níţ má předsudky, nemá moţnost změnit tradiční stereotypy. Hayes (2000) rozebírá také principy etnických předsudků, jak je popsal Bethlehem na základě výsledků výzkumů týkající se této oblasti (viz Příloha 1). Předsudky jsou běţným jevem v sociálních interakcích. Mají funkci zjednodušovat poznávání a vyhodnocování, a významně ovlivňují jednání ke konkrétním skupinám lidí a k jejich členům. Jestliţe jsou sledované vlastnosti jednotlivců generalizované na celou kategorii lidí, lze hovořit o stereotypech. Ve výsledku to pak například znamená, ţe tyto stereotypy jsou povaţovány za typické vlastnosti Romů, a tak vzniká jakýsi zjednodušující obraz Romů v dané společnosti (Kriglerová 2002a). 13

14 1.3. Identita Romů Základní definice identity hovoří o autopercepci jedince. Pro psychické zdraví jednotlivců a fungování společnosti je důleţité, aby se autopercepce příliš nelišila od toho, jak dané individuum vnímá okolí (Uherek, Novák 2002). Podle Baumana (1995) se identita konstruuje, je nezbytné neustále ji budovat, a slouţí jako stabilizující prvek v dnešní postmoderní době. Podle Severové (2002) jsou dva koncepty etnické identity - etnická identita je daná jiţ narozením, a jako taková je proto nezlomná a trvalá a je nositelem emocionálního náboje vynucujícího si spojení s ostatními členy skupiny. Druhý koncept nahlíţí na etnicitu jako na prostředek k prosazování společných zájmů a naplňování potřeb členů dané skupiny. Jedinci zdůrazňují vlastní etnickou identitu, jestliţe je to pro ně výhodné, a etnickou identitu ostatních zdůrazňují v případě, ţe pociťují potřebu se od druhých odlišit. To potvrzují i terénní výzkumy Uherka a Nováka (2002), kdy se deklarované romství objevilo v případě, ţe tím aktéři chtěli dosáhnout svých cílů, nebo pociťují křivdu či znevýhodnění proto, ţe jsou zařazeni mezi Romy. Autoři hovoří o situaci v totalitním světě, kdy Romové sami sebe neprezentovali jako skupinu, ale byli manipulováni elitami. Uherek a Novák (2002) uvádějí, ţe Romové se aţ na výjimky nevnímají jako celek. Důvodem je fakt, ţe Romové jako skupina jsou sociálně konstruováni dominantními národy nebo romskými elitami, aby bylo snadnější zastupovat zájmy jinak tolik diferenciované skupiny Romů. Romství je tedy označení pro celou řadu migračních skupin pocházejících z Indie. V jiţ zmíněném Sčítání lidu, domů a bytů často dochází k situaci, kdy počet lidí hlásících se k romské národnosti neodpovídá představě o reálném počtu Romův České republice. Důvodem neuvádění romské národnosti v SLDB, neutváření si etnických reprezentantů v politické sféře, nesdílení skupinové identity Romů, je fakt, ţe Romové jakoţto skupina sociálně vykonstruovaná majoritou nebo romskou elitou pro praktické politické účely, jsou označení pro mnoho různých skupin, rozlišujících se jazykem, kulturou, zvyky, způsobem bydlení i obţivy, celkovým způsobem ţivota a odlišnými zájmy (Uherek, Novák 2002; Hirt 2004). Proto v práci nepouţívám pojem romská komunita. Pojem komunita v souvislosti s Romy odmítá také Hirt: Populace, k nimţ má výraz romská komunita referovat, jsou totiţ v drtivé většině primárně organizovány podle jiných společenských vzorců, neţ poskytuje etnický princip ( ), a navíc ( ) netvoří jednotné, vnitřně strukturované společenství schopné kolektivní (zájmové či politické) akce přesahující rámec 14

15 širší příbuzenské skupiny, ale nesourodý konglomerát jednotlivců či rodin, které se navzájem výrazně liší z hlediska socioekonomické situovanosti i kulturní a jazykové výbavy. (Hirt 2004: 83) Identitu Roma nebo Cikána si však značná část romské populace internalizovala (Hirt 2004), a to nejspíš kvůli pocitu, jak ho popisuje Bauman, pocitu rozkolísanosti existence, její,manipulovatelnosti, z pocitu,nedourčenosti, neurčitosti a nedefinitivnosti všech forem, jeţ přijala (1995: 27), coţ je důsledek mnoha sociálně-historických událostí a současných sociálně-politických tlaků západní společnosti. Pojmy Romové, Romství jsou tedy spíše kategorií neţ označením etnické solidární skupiny nebo etnické komunity, a jako k takovým k nim v celé práci přistupuji. Zároveň je však zapotřebí zmínit jednu z Gellnerových teorií, a to, ţe kaţdý národ je utvářen v konkrétních podmínkách ideologií nacionalismem, a jako takový je národ nevyhnutelný (Gellner 2003). To by tedy znamenalo, ţe daný stupeň vývoje romské populace postupně vede k opravdovému romskému národu. Tento předpoklad však bude dle mého názoru moţné potvrdit nebo vyvrátit aţ s větším odstupem času a podle toho, jakým směrem se bude romský nacionalismus ubírat Vztah majority a Romů Míra sociální distance Výsledky výzkumu EVS , 1999 a 2008 vypovídají o vysoké míře symbolického vylučování a sociální intolerance Romů (Rabušic 2000). Na otázku, koho by respondent nechtěl mít za sousedy, odpovědělo v roce 1991 více neţ 80 % respondentů, ţe alkoholiky, více neţ 75 % by nechtělo mít za sousedy narkomany, a bezmála 75 % Romy. V roce 1999 se míra netolerance ve všech skupinách sníţila, přesto by respondenti ze 40 % nechtěli za sousedy Romy. Nejnovější výsledky EVS z roku 2008 (Rabušic, Hamanová 2009) ukazují, ţe Romy za sousedy by nechtělo 55 % respondentů. Romové jsou tak čtvrtá odmítaná skupina hned po lidech uţívající drogy, těţkých alkoholicích a lidech s kriminální minulostí. Podle Vašečky (2002) je sociální distance majoritní populace k Romům důsledkem negativního vnímání Romů a převládajícího názoru, ţe většina Romů se nechce přizpůsobit společenským normám. 4 EVS (European Value Study) je rozsáhlý mezinárodní longitudinální výzkum základních lidských hodnot. Poskytuje vhled do myšlenek, přesvědčení, preferencí, postojů, hodnot a názorů občanů po celé Evropě. Jedná se o unikátní výzkumný projekt o tom, jak Evropané přemýšlí o ţivotě, rodině, práci, náboţenství, politice a společnosti. (zdroj: 15

16 Kriglerová (2002b) uvádí, ţe výsledky výzkumů ukazují, ţe na sociálním distanci se podílejí předsudky a stereotypy, protoţe obyvatelé, kteří přichází do kontaktu s Romy, se vyznačují niţší mírou odmítání neţ ti, kteří s Romy ţádné kontakty neudrţují, a čím vyšší je fyzická blízkost Romů a členů majority, tím blíţe jsou si také lidsky. Rabušic ve svém článku konstatuje, ţe sociální odmítání je spojeno s nedůvěrou a zmiňuje, ţe důvěra mezi lidmi je podle některých autorů jedním ze základních momentů fungování demokratických principů ve společnosti, a ţe je charakteristická aţ pro vyspělé moderní demokracie (2000: 74). Dalo by se říci, ţe s tím korespondují i výsledky EVS z let 1991, kdy státy bývalého východního bloku dosahovaly vyššího indexu intolerance, neţ západní státy (ibid.: 70) 5. Rabušic o dva roky později na jiném místě (Katrňák, Rabušic 2002) povaţuje i míru anomie za vliv na sociální distanci Čechů vůči minoritám. Podle výpočtů míra anomie koreluje s mírou intolerance. Lisá (1999) představuje výsledky výzkumného šetření z roku 1995 mezi praţskou mládeţí, kdy bylo zjištěno, ţe téměř osmdesáti procentům respondentů by vadila nebo značně vadila romská rodina v bezprostředním sousedství. Romská rodina tak byla nejvíce odmítanou z rodin různé národnosti nebo rasy. Vašečka upozorňuje, ţe sociálný dištanc vůči Rómom však priamo nevypovedá o napätosti vzťahov medzi majoritou a Rómami v kaţdodennom ţivote. V tomto zmysle sa vzťahy majority a Rómov od roku 1989 prudko zhoršili média čoraz častejšie prinášajú správy o násilných stretoch predstaviteľov majority a Rómov a o kriminálnej činnosti Rómov vyplývajúcej z prudko sa horšiacej sociálnej situácie. (2001: 248) Soužití, vztahy a vnímání problémů Výzkum vztahů a souţití české majority a romské menšiny provedl například Navrátil a kolektiv (Navrátil 2003). Z výzkumů 6 Navrátila a kolektivu vyplývá, ţe 47 % majoritních respondentů a 37 % romských respondentů povaţuje souţití s Romy za problém. Majoritní respondenti nejčastěji (50 %) povaţují za největší problém obtěţující chování Romů, romští respondenti projevy nepřátelství ze strany Čechů, rasismus a nenávist (56 %). V obou skupinách respondentů jsou za jednu z příčin problémů uvedeny také odlišné zvyklosti respondentů z majority to uvedlo 25% a respondentů z romské minority 22 % (Šimíková, Bučková, Smékal 2003). 5 Česká republika a Slovensko se ze všech zkoumaných států v roce 1991 stavěli k Romům nejodmítavěji. 6 Výzkum byl proveden dotazníkovým šetřením v deseti lokalitách České republiky. 16

17 Kriglerová (2002b) rovněţ rozebírá, ţe Romové, ačkoli častěji přicházejí do konfliktu s majoritou, jsou ve vzájemném vztahu spokojenější. Z výsledků výzkumů vyšlo také najevo, ţe Romové se setkávají s násilím nebo hrozbami ze strany majority častěji, neţ majorita od Romů. Stejně jako má různé názory majorita a Romové na společné souţití, má různé názory také na řešení souţití. Podle 80 % romských respondentů, ale pouze 15 % respondentů z majority by majorita měla dělat víc. Ţe by se Romové měli sami snaţit, odpovědělo téměř 98% respondentů z majority, a 85 % Romů. Ve většině se shodli v názoru, ţe je potřeba vzájemného porozumění (Romové 96 %, majorita 92 %), a naopak málo respondentů z obou skupin má názor, ţe by měli Romové odejít z České republiky nebo ţít odděleně (Šimíková, Bučková, Smékal 2003) Vliv předsudků na vnímání Romů Výsledky potvrzují vliv předsudků a stereotypů na vytváření všeobecného obrazu Romů. Výzkumy přinesly tato poznání: v českém prostředí členové majority typicky za negativní vlastnosti Romů povaţují agresivitu a kriminální chování a nepřizpůsobivost. Za pozitivní nebo neutrální zase soudrţnost a umělecký talent (Krigelová 2002a: 130, Šimíková, Bučková, Smékal 2003: 123). Stejně jako připsané typické vlastnosti, i hodnoty jsou oběma stranami ovlivněny předsudky a stereotypy. Šimíková, Bučková, Smékal rozebírají, ţe podle respondentů z majority je pro Romy v ţivotě nejdůleţitější rodina a komunita, dále materiální hodnoty a sociální jistoty, příjemný a pohodlný ţivot, rovnoprávnost a humanitní ideály, a přiţivovat se na společnosti. Romové odpovídali, ţe je pro ně nejdůleţitější rodina a komunita, zdraví, rovnoprávnost a humanitní ideály, materiální hodnoty a sociální jistoty, práce, a příjemný a pohodlný ţivot. Podle Romů jsou pro příslušníky majority nejdůleţitější materiální hodnoty, rodina, práce a kariéra, humanitní ideály, a odmítání jiných a povyšování se. Z výsledků tedy vyplývá, ţe majorita vnímá Romy především jako na rodinu orientované společenství a romští spoluobčané reflektují výkonovou orientaci majoritních sousedů (2003: 122). Lisá také reflektuje vliv předsudků na utváření všeobecného negativního obrazu Romů: V případě Romů se automaticky předpokládá, ţe jsou nebezpeční, a tento předsudek majorita nepovaţuje za nutné ani ověřovat, ani případně měnit. ( ) Kdyţ totiţ někdy náhodně ( ) dojde k nezvratnému důkazu, ţe konkrétní podezíraný jedinec je bezúhonný, ba dokonce eticky na výši, má tento člen většinové společnosti tendenci povaţovat toto zjištění za čestnou výjimku, zatímco individuální romské selhání povaţuje za potvrzení předsudku a jeho správné vztaţení na celek. (Lisá 1999: 439) 17

18 Postoje majority k Romům Výsledky sociálních výzkumů mají sice určitou vypovídající hodnotu, ale stále mohou být ovlivněny snahou respondentů odpovídat na otázky tak, jak povaţují za nejvhodnější, nebo jak se od nich očekává. Všeobecný postoj majority k Romům, jak jej popsala Lisá (1999), ilustrující názory a postoje majority, s nimiţ se setkáváme v kaţdodenním ţivotě při kaţdodenních sociálních interakcích a v sociální praxi, dokládám v Příloze 2. Všeobecně jsou Romové pojímání jako odlišná skupina lidí, se kterou jsou všeobecně negativní zkušenosti, a od které je třeba udrţovat preventivní distanci Tradiční kultura, hodnoty a život Romů z perspektivy sociálních vědců Historie a kontext Postavení kaţdého jednotlivce vţdy souvisí s předchozími zkušenostmi a historickým vývojem, takţe zkoumání současného postavení Romů v České republice vyţaduje mimo jiné také velmi stručný vhled do historie (podle Jurová 2002a; Tkáčová 2002; Kollárová 2002, Jurová 2002b). Předky Romů byli původní obyvatelé Indie Dómové. Ti však byli indoevropskými dobyvateli pobiti nebo zatlačeni na okrajové části Indie a na nejniţší příčky společenské hierarchie. To vedlo k situaci, ţe si Dómové neměli jak obstarávat základní ţivotní potřeby, a v 10. století pod nátlakem Osmanské říše následovalo jejich putování směrem na Balkánský poloostrov. V době etnicky heterogenního Uherska se Romové do majoritní společnosti začleňovali bez problémů, avšak o pět století později, kdy byli Romové zařazováni do vojsk, a tak se dostali v Evropě západněji, míra tolerance obyvatel klesala, coţ vedlo k pronásledování Romů (Jurová 2002). To bylo později v době osvícení důvodem k zavedení regulačních opatření Marie Terezie a Josefa II. Ta vedla na Slovensku k posílání nechtěného obyvatelstva za hranice, v českých zemích však bylo na základě diskriminačních opatření toto obyvatelstvo vyvraţďováno, coţ je také vysvětlením toho, proč bylo Romů v té době na českém území nepoměrně méně neţ na slovenském. Opatření Marie Terezie Josefa II. Měla vést k co nejrychlejší asimilaci Romů (z dnešního pohledu to byla násilná asimilační opatření) (Tkáčová 2002). Výnos o kočovných Cigánech z roku 1888 byl v období I. Československé republiky nejvýznamnější právní normou vztahující se na Romy, platnou aţ do roku Tento výnos vykazoval všechny Romy na okraj společnosti. V době hospodářské krize se chudoba a vyloučení Romů ještě prohlubovalo, čímţ se zhoršovaly také vztahy s majoritní populací. 18

19 Výsledkem byl první protiromský zákon ČSR, Zákon o potulných Cigánech, mající silně represivní a diskriminační charakter. V období druhé světové války na Slovensku docházelo ke koncentraci Romů do pracovních táborů, coţ vedlo k dalšímu sníţení kvality ţivota Romů (Kollárová 2002). Navíc nacistickou genocidu přeţilo na dnešním území České republiky asi 600 původních obyvatel romského etnika (Krištof 2006: 165). Podle Jurové (J2002b) Romové v průběhu let 1945 aţ 1989 nikdy nebyli skutečně rovnoprávnými občany státu. Poválečný sociální vývoj na Slovensku vedl k rozkladu kulturních, morálních a etických hodnot Romů předávané kdysi z generace na generaci. Poválečná situace Romů na Slovensku vedla po roce 1945 k masivním migračním vlnám do Čech. Na počátku 50. let byl vznesen poţadavek na celostátní řešení otázek romského etnika. Řešením měla být na jednu stranu podpora národnostního rozvoje Romů, na stranu druhou paternalismus a ochrana a odstraňování cikánské zaostalosti. Koncem 50. let uţ byla praxí násilná asimilační politika, vyznačující se stěhováním Romů do měst, kde nemohli najít práci, zpřetrháním rodino-rodových vazeb, ideologizací a zpolitizováním ţivota, coţ se stalo nástrojem manipulování Romy. Státní znárodňování způsobilo, ţe byla Romům odebrána moţnost specifické formy obţivy, či typické drobné podnikání. V roce 1956 došlo kvůli stále sloţitější situaci na východě Slovenska k násilnému rozptylu nebo odsunu Romů z měst, kde jich bylo nejvíce, ničení osad a chatrčí. Stát v té době poskytl Romům velkou materiální pomoc, coţ spolu se špatnou státní politikou zapříčinilo u části Romů posilnění tendence zneuţívat státní pomoc. Snaha národních výborů urychleně se zbavit Romů vedla k manipulovanie a odosielanie rómských rodín do Čiech často pod tlakom a bez akejkoľvek prípravy a zabezpečenia, nepremyslenýa rýchly výkup chatrčí bez dostatočnóho mnoţstva bytov při zneuţívaní predpisov o výkupe a obohacovaní sa, odmietavé postoje českých okresov a odosielanie rómskych rodín späť na Slovensko (Jurová 2002b: 65). To potvrzuje i Jurásková (2004): podle ní docházelo v 60. letech donucovací metodou k vystěhovávání Romů do Čech, kde jich bylo méně. Obce ve východním Slovensku, kde byla vysoká koncentrace Romů, byly likvidovány. Aby Romové věděli, ţe se z Čech uţ nemají kam vrátit, pálili se před jejich zraky jejich obydlí a srovnávali se zemí. Romové pak v Čechách zaţívali kulturní šok, kdyţ byli násilím přestěhováni do velkých měst, panelových domů. Najednou se ocitli v anonymním prostředí, v sousedství s Romy z jiných rodin nebo lokalit, v bytě, za který bylo třeba platit nájem, byla tam elektřina, vodovod, splachovací záchod, na coţ však nebyli ze svých osad zvyklí. Výsledkem těchto událostí pak byly zdevastované byty a z pohledu majority neakceptovatelné chování. Davidová (2000) uvádí, ţe právě extremní případy přecenění kulturního způsobu bydlení, kdy došlo 19

20 aţ k zničení bytu, jsou pak často zveličovány a zobecňovány, a jako takové pak přijímány majoritou. Co se poplatků za bydlení v městských bytech týče, pro většinu Romů to bylo něco zcela nového, protoţe v původním prostředí se s ničím podobným nesetkali, a mnozí z nich nebyli zvyklí ani na peníze jako zprostředkujícího činitele. Výsledný efekt této koncepce byl však velmi slabý, a tato politika zapříčinila vyostřování rozporů, narušení tradičních sociálních norem a rodinných vztahů Romů, a rostl sociální distanc majoritního obyvatelstva vůči Romům (Jurová 2002b, Jurásková 2004). Výše popsané přesuny v bydlení vedly ke změnám v ţivotním stylu Romů. V 70. letech měla většina romských rodin dobře zařízený byt, spoustu elektroniky, a měnil se také způsob zábavy a trávení volného času (Davidová 2000). Říčan (1998) dokonce uvádí, ţe skok od socialistického reţimu v roce 1989, který zapříčinil u romské populace etické a duchovní vakuum, u nich způsobil konzumní mentalitu vedoucí často aţ ke zneuţívání alkoholu, drog či gamblerství, coţ vede k jejich fyzické, ekonomické, psychické a morální devastaci Hodnoty Romů Šimíková, Bučková, Smékal (2003) popisují, ţe bezmála 44 % respondentů uvedlo jako nejdůleţitější hodnotu pro Roma rodinu, komunitu, dále zdraví uvedlo necelých 15 %, rovnoprávnost a humanitní ideály téměř 14 %, materiální hodnoty a sociální jistoty 12,5 %. Z výsledků vyplývá, ţe v romské kultuře převaţují kolektivní hodnoty. Ty se vyznačují tím, ţe děti jsou vychovávány k naplňování přání nejbliţších; sebeprosazení na úkor rodiny je hodnoceno negativně a můţe vést aţ k vyloučení z rodiny nebo komunity; od jedince se neočekává, ţe si se všemi problémy poradí sám, ale naopak můţe očekávat pomoc od ostatních. Romské matky se zajímají zejména o to, jak se jejich děti cítí, co chtějí nebo nechtějí, a snaţí se co nejlépe naplnit jejich aktuální potřeby. Pro majoritní populaci je jedna z hlavních hodnot uplatnění na trhu práce, pro které je nezbytné vzdělání. V době reálného socialismu tomu však bylo jinak vzdělání nebylo hlavní cestou k získání dobrého zaměstnání, ale byly to především kontakty a loajalita s reţimem. Po roce 1989, kdy se otevřel trh, se příslušníci majority začali okamţitě zapojovat do vzdělávacího procesu, aby se mohli uplatnit. Romové však dodnes tuto potřebu nemají, vzdělání je individuální činností vedoucí ke vzdálení se od rodiny. Za socialismu ho navíc nebylo potřeba. Majorita se však po roce 1989 rychleji vzpamatovala, ţe vzdělání je hlavním předpokladem pro uplatnění na trhu práce. Romové však dodnes povaţují za nejdůleţitější a dostačující dosáhnutí učňovského vzdělání (Kriglerová 2002a). 20