ZÁNIK ZÁVAZKŮ DOHODOU V OBČANSKÉM A OBCHODNÍM PRÁVU

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva Disertační práce ZÁNIK ZÁVAZKŮ DOHODOU V OBČANSKÉM A OBCHODNÍM PRÁVU JUDr. Jiří Handlar 2006/2007 Prohlašuji tímto, že jsem disertační práci na téma Zánik závazků dohodou v občanském a obchodním právu zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

2 . Úvod Tato práce je věnována dohodám, které působí zánik závazků v občanském a obchodním právu a dalším otázkám, které s touto problematikou věcně souvisí. Mezi právními skutečnostmi závazkového práva má dohoda stran významné, ale do značné míry i specifické postavení. Dohoda stran je jedinou právní skutečností, která podle okolností může závazkovou povinnost či závazkový vztah založit, změnit i zrušit. V souladu se zásadou autonomie vůle, která v oblasti závazkového práva nachází svůj výraz v principu smluvní svobody, je subjektům obligačního práva ponecháno zásadně na jejich vůli, zda závazkový vztah mezi sebou smluvně založí, ale také zda jej vzájemným projevem vůle změní nebo zruší. V současné době, kdy závazkové vztahy mají stále častěji (zejm. v obchodním právu) podobu komplexních a složitých právních systémů tvořených celou řadou různým způsobem funkčně propojených vzájemných práv a povinností stran, je dohoda stran mimořádně významným právním nástrojem, který stranám umožňuje závazkové vztahy nebo jednotlivá práva a povinnosti jednoduše a efektivně upravovat, měnit či rušit v souladu s jejich aktuálními potřebami, přehlédnout nelze ani mimořádný význam těchto dohod jako nástrojů účinného řešení sporů mezi stranami. Skutečnost, že dohoda stran může působit nejen vznik, ale i změnu či zánik závazků, pak určuje i některé další rysy dohody jako právní skutečnosti. Již v úvodu této práce je třeba upozornit, že vznik, změna a zánik závazku jsou rozdílné právní instituty působící zcela odlišné právní následky, proto je také nezbytné důsledně odlišovat dohody působící zánik závazků od dohod působících jejich změny (a samozřejmě i od dohod působících vznik závazků). Na druhé straně však platí, že mezi dohodami působícími zánik, změnu i vznik závazků existují významné vazby a souvislosti (např. privativní novace je dohodou, která působí současně zánik závazku a vznik závazku nového), v některých případech se problematika jednotlivých druhů dohod dokonce překrývá (např. dohody působící změnu i zánik závazků mají společnou problematiku formy). Z uvedených důvodů nelze dohody působící zánik závazků zkoumat izolovaně od ostatních dohod, proto je v práci věnována odpovídající pozornost i dohodám, které závazky mění nebo zakládají. Současně je třeba uvést, že z hlediska Práce je zaměřena pouze na oblast občanského a obchodního práva, případná specifika jiných právních odvětví zůstávají mimo rámec této práce. V dalším textu práce jsou používány pouze pojmy změna a zánik závazků (a samozřejmě i další pojmy závazkového práva), bez výslovného uvedení, že se jedná o pojmy občanského, resp. obchodního práva. 2

3 dohod o změně závazků je v práci věnována pozornost pouze dohodám působícím změnu v obsahu závazku, nikoli dohodám působícím změny v subjektech závazků (cesse, přistoupení k závazku, převzetí dluhu). Důvodem je především skutečnost, že dohody o změně v subjektech závazků tvoří z hlediska změn závazků relativně samostatnou skupinu a s dohodami působícími zánik závazků věcně nesouvisí (na rozdíl od dohod o změně v obsahu závazků, které s dohodami působícími zánik závazků souvisí velmi významně, viz část ). 2 V české právní vědě je poslední systematické zpracování problematiky dohod, které působí zánik závazků, spojeno s prací V. Knappa Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku z r Práce V. Knappa je nesporně po všech stránkách mimořádně kvalitní, s odstupem padesáti let však již v některých ohledech ztratila na své původní aktuálnosti, mimo to nelze přehlédnout, že byla zpracována v době platnosti občanského zákoníku č. 4/950 Sb. a reagovala tedy na právní úpravu, která se od té dnešní v mnoha směrech odlišuje. Současné právní teorie hlubší systematickou pozornost problematice dohod působících zánik závazku nevěnuje a zabývá se jimi v zásadě pouze v obecné rovině v učebnicích a komentářích, obvykle v rámci širších výkladů o zániku závazků, aniž by se však snažila jednotlivé typy dohod systematicky utřídit a vymezit jejich základní pojmové odlišnosti, a v této souvislosti i pojmenovat jejich základní předpoklady a právní následky. Důsledkem tohoto stavu jsou potom mnohé nejasnosti a nezodpovězené otázky týkající se dohod působících zánik závazků, často s přímým dopadem na právní praxi, které chybí potřebný teoretický základ, z něhož by mohla vycházet při aplikaci práva. Práce si proto klade za cíl hlubší zpracování problematiky dohod působících zánik závazků s využitím aktuálních poznatků právní vědy, a v tomto rámci zejména pojmenování a systematické zařazení jednotlivých typů dohod působících zánik závazků, vymezení jejich základních předpokladů a právních následků, a to při zvýšeném akcentu na otázky, které jsou v praxi sporné či neřešené. Zvláštní pozornost je v této práci věnována problematice formy dohod, které mění nebo ruší závazky, a to hned z několika důvodů. Forma je jednou z náležitostí právního úkonu, dodržení formy podmiňuje platnost úkonu. V případě dohod, které mění nebo ruší závazky, je forma náležitostí zvláště významnou, neboť občanské i obchodní právo stanoví na formu těchto 2 Hovoří-li se v dalším textu o dohodách o změně závazku, jde pouze o dohody o změně v obsahu závazku 3

4 úkonů některé specifické požadavky. Současně je nutno upozornit, že právě s formou dohod, které mění nebo ruší závazky, je spojena celá řada nevyřešených a současně velmi praktických problémů či otázek, které zatím zůstávaly na okraji pozornosti české civilní teorie, takže jejich zodpovězení vyžaduje často hlubší právní analýzu. Z hlediska systematiky práce je třeba uvést, že úvodní části jsou věnovány základním teoretickým otázkám spojeným se zánikem závazku, zejména problematice vymezení pojmu samotného závazku a problematice vymezení a odlišení pojmů změna závazku a zánik závazku. V dalších částech se práce zabývá nejprve některými tradičními pojmy spojenými s problematikou dohod působících zánik závazků (pojmy kumulativní a privativní novace, soluční smlouva), a poté jednotlivými dohodami, které zánik závazku působí, v této souvislosti je věnována potřebná pozornost i dohodám působícím vznik závazku či změnu v obsahu závazku. Na vymezení jednotlivých typů dohod navazuje část, která se podrobně věnuje formě dohod měnících nebo rušících závazky, tato část je jednou z ústředních pasáží celé práce. V poslední části práce je pozornost zaměřena na základní otázky právní úpravy sledované problematiky v návrhu nového občanského zákoníku 3, její zhodnocení a formulace základních závěrů a doporučení de lege ferenda. 3 Jedná se o návrh zpracovaný K. Eliášem a M. Zuklínovou., jehož věcný záměr byl schválen vládou v r. 200, v současné době je zpracováno i paragrafové znění návrhu zákona, které je od roku 2005 publikováno společně s důvodovou zprávou na serveru a aktualizováno k 3/2007. Není-li dále uvedeno jinak, vychází tento příspěvek z aktualizované verze. 4

5 2. Základní pojmy 2.. Závazkový vztah a závazková povinnost Na počátku úvah o dohodách působících zánik závazků je třeba vymezit samotný pojem závazek. Tento pojem je v teorii závazkového práva chápan tradičně ve dvou základních významech, jednak jako závazková právní povinnost, jednak jako závazkový právní vztah. Právní povinnost je současnou právní teorií jednotně chápána jako míra nutného chování subjektu, které mu objektivní právo ukládá a které na něm donucovacími prostředky vynucuje. 4 Závazkovou (obligační) povinností (někdy též závazek v užším smyslu) se rozumí povinnost jedné strany závazkového vztahu (povinného dlužníka) poskytnout druhé straně tohoto vztahu (oprávněnému věřiteli) určité plnění (něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět), závazkové povinnosti dlužníka odpovídá (koresponduje) právo věřitele stanovené plnění po dlužníkovi požadovat ( 494 ObčZ). Právo věřitele se nazývá též pohledávka, závazková povinnost se označuje také termínem dluh. Právní vztahy jsou obecnou i civilní teorií chápány v zásadě jednotně jako společenské vztahy více subjektů, které mají navzájem subjektivní práva a povinnosti, resp. jako společenské vztahy, v nichž jejich účastníci navzájem vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností. Obecná shoda panuje také v otázce, že pojmovými prvky právního vztahu jsou jeho subjekty, obsah a předmět. 5 Závazkový právní vztah (někdy též závazek v širším smyslu) patří mezi tzv. relativní právní vztahy, pro které je charakteristické, že působí mezi individuálně určenými subjekty (inter partes), charakteristická je pro ně také určitost (individualizace, konkretizace) vzájemných práv a povinností stran, jakž i objektů, ke kterým se tato práva a povinnosti vztahují. 6 Závazkový právní vztah je vždy relativní právní vztah, ve kterém má věřitel právo na plnění od dlužníka (pohledávku) a dlužník má povinnost plnění poskytnout (srov. 488 ObčZ). 4 Srov. např. Knappová M., Švestka J., Dvořák J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek I. 4. vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 266, Knappová M. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. Praha: EUROLEX BOHMIA s.r.o., 2003, s. 49 an. 5 Knapp V. Teorie práva. Praha: C.H. BECK, 995, s. 202, Knappová M., Švestka J., Dvořák J. a kol. op. cit. sub. 4, s Fiala J., Švestka J. Několik úvah nad pojetím právního vztahu. Právník č. 8/968, s

6 Z hlediska obsahu můžeme teoreticky rozlišovat závazkové vztahy podle složitosti od těch zcela jednoduchých (kde jeden subjekt závazku je věřitelem s jednou pohledávkou, druhý subjekt dlužníkem s odpovídajícím závazkem), až po vztahy komplexní (kde každý ze subjektů je současně v pozici dlužníka i věřitele a disponuje řadou vzájemných pohledávek i závazků, které mohou být ve vzájemných funkčních vazbách). Závazkový právní vztah lze proto chápat jako vnitřně členěný funkční sytém, jehož prvky jsou jednotlivé pohledávky a jim korespondující závazkové povinnosti mezi věřitelem a dlužníkem, které sjednocuje a navenek ohraničuje hospodářský účel tohoto závazkového vztahu (kauza). 7 Při úvahách o vztahu závazkové povinnosti a závazkového vztahu je třeba vyjít z poznatku, že každý (nejen závazkový) právní vztah musí mít určitý obsah ve formě subjektivních práv a povinností. Subjektivní práva a povinnosti, které tvoří obsah právního vztahu, jsou jedním z jeho pojmových prvků, bez nichž by právní vztah nemohl vůbec existovat (obdobně jako by právní vztah nemohl existovat např. bez subjektů). Je třeba upozornit, že právě existence vzájemných práv a povinností je tím, co mezi právními subjekty právní vztah vytváří. Nic jiného než práva a povinnosti nemůže mezi subjekty právní vztah tvořit, jinak řečeno, pokud určité subjekty nemají žádná vzájemná práva a povinnosti, potom mezi nimi není (a nemůže být) ani žádný právní vztah. 8 Z hlediska vztahu závazkové povinnosti a závazkového vztahu proto platí, že závazková povinnost (a jí korespondující oprávnění) jsou obsahem a tedy i nedílnou součástí závazkových právních vztahů. Aby mohl vzniknout a existovat, musí mít každý závazkový vztah nutně určitý obsah, musí zde být určitá závazková práva a povinností, která mezi stranami závazkový vztah vytvoří. Dále je třeba upozornit, že závazková povinnost je základní a jednoznačně určitelný prvek struktury jakékoli právní vazby v oblasti závazkového práva, závazkový právní vztah však takové vymezení, které by umožňovalo ve všech případech jednoznačně určit a vymezit závazkový vztah a jeho obsah, zřejmě postrádá. 7 Srov. definici a vymezení závazku jako právního vztahu in. Knappová M., Švestka J., Dvořák J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek II. 4. vydání: Praha: ASPI, 2006, s. 67 an. 8 Každý právní vztah musí mít určitý obsah ve formě práv a povinností, naproti tomu existence právní povinnosti bez právního vztahu myslitelná je. Na tomto místě postačí pouze stručně konstatovat, že názor o existenci absolutních práv a absolutních povinností mimo právní vztahy je dnes teorií zcela běžně přijímán, názory o existenci relativních (závazkových) povinností mimo (závazkové) právní vztahy se však vyskytují pouze výjimečně; mezi tyto výjimky patří např. Knappová M. op. cit. sub. 4, s. 90 an. 6

7 Výše uvedená definice závazkového vztahu jako sytému, jehož prvky jsou pohledávky a jim korespondující závazkové sjednocené hospodářským účelem závazkového vztahu, je značně obecná a schematická, v případě konkrétních závazkových vztahů však může přinést pochybnosti ohledně jejich existence či obsahu. Smlouva může mezi stranami založit velké množství různě funkčně propojených či na sobě závislých práv a povinností, určení, která z nich jsou obsahem kterého právního vztahu, přitom nemusí být ani zdaleka jednoznačné (tak např. pokud strany sjednají v rámci kupní smlouvy, že kupující má v případě dalšího prodeje právo na slevu z ceny a dále, že uchovají v tajnosti podmínky prodeje, lze se ptát, zda byl kupní smlouvou založen pouze jeden závazkový vztah, jehož obsahem je mimo práva a povinnosti předat věc a zaplatit kupní cenu i právo na slevu při příštím prodeji a povinnost mlčenlivosti, anebo zda vznikly dva či tři samostatné závazkové vztahy se samostatným obsahem). Na elementární povahu subjektivní právní povinnosti a subjektivního práva z hlediska právní regulace upozornil již J. Macur v rámci úvah, zda může existovat právo či povinnost mimo právní vztah. J. Macur v této souvislosti formuloval závěr, že podstatu všech právních vazeb tvoří funkční vztah vyjádřený protikladnými prvky práva a povinnosti. Působení objektivního práva ve společnosti se tedy uskutečňuje prostřednictvím právních vazeb, vyjadřujících vnitřně rozpornou, dialektickou jednotu zájmů účastníků těchto vazeb. Jinou otázkou je, zda se mohou tyto právní vazby realizovat pouze na úrovni právních vztahů. 9 Na základě uvedených úvah lze dospět k závěru, že závazkovou povinnost a jí korespondující oprávnění je třeba považovat za základní elementy právní regulace v oblasti závazkového práva, bez jejichž modifikace se neobejde žádný vznik, změna či zánik v oblasti závazků. Závazkový vztah je bezpochyby také základním pojmem závazkového práva, nelze jej však v žádném ohledu srovnávat s pojmem závazkové povinnosti, který představuje odlišnou právní kvalitu. Závazkový vztah nemusí být pojmově spjat s každým vznikem, změnou či zánikem v oblasti závazků (k tomu dále) Pojmy vznik, změna a zánik závazku základní otázky Pojmy vznik, změna a zánik závazku jsou tradiční součástí terminologie závazkového práva, obvykle však při jejich vymezení či užívání nebývá zohledňován výše uvedený dvojí význam pojmu závazek, tedy závazek ve smyslu závazkové 9 Macur J. Odpovědnost a zavinění v občanském právu, Brno: UJEP, 980, s. 6. 7

8 povinnosti a závazek ve smyslu závazkového vztahu. Z tohoto hlediska lze pro účely této práce k pojmům vznik, změna a zánik závazku uvést následující. ) V případě zániku závazku platí, že zánik jednotlivé závazkové povinnosti nemá vliv na další existenci závazkového vztahu (pokud tato závazková povinnost netvoří jeho výlučný obsah), zanikne-li závazková povinnost, závazkový vztah, jehož byla tato povinnost součástí, trvá, resp. může trvat nadále (např. úhrada měsíčního nájemného nemá vliv na další existenci a trvání nájemního vztahu). Zaniknout může i celý závazkový vztah, v takovém případě platí, že společně se závazkovým vztahem zanikají nutně také závazkové povinnosti, které jsou jeho obsahem. Je třeba dodat, že se závazkovým vztahem zanikají zásadně všechny závazkové povinnosti tvořící jeho obsah, s ohledem na povahu závazkového vztahu a okolnosti jeho zániku však není vyloučeno, aby některé závazkové povinnosti trvaly i po zániku takového vztahu (např. povinnost zaplatit dlužné nájemné, je-li nájemní vztah ukončen výpovědí, povinnost mlčenlivosti, která přetrvá zánik vlastního závazkového vztahu srov. 35 odst. ObchZ). 0 Z hlediska právních skutečností působících zánik závazků lze rozlišovat skutečnosti, které působí pouze zánik závazků jako obligačních povinností (např. splnění, depozice, prekluze), skutečnosti, které působí pouze zánik závazků jako právních vztahů (např. odstoupení, výpověď, prodlení), a konečně skutečnosti, které podle okolností mohou působit zánik obligačních povinností i závazkových vztahů (např. uplynutí doby, nemožnost plnění). Z hlediska dohody stran jako právní skutečnosti působící zánik závazků lze uvést, že dohoda stran je pravidelně právní skutečností, která může podle okolností působit jak zánik závazkových povinností, tak i zánik závazkových vztahů (novace, dohoda o zrušení závazku, narovnání), v některých případech však působí dohoda stran pouze zánik závazků jako obligačních povinností (dohoda o započtení, prominutí dluhu či vzdání se práva). Na základě uvedených poznatků lze konstatovat, že pojem zánik závazkového vztahu a pojem zánik závazkové povinnosti nejsou totožné, mají svůj vlastní právní obsah i následky a někdy i své specifické právní skutečnosti. 0 Obdobné závěry platí z hlediska vzniku závazků, vznik závazkového vztahu má za následek nutně i vznik závazkové povinnosti, vznik závazkové povinnosti však nemusí znamenat vznik závazkového vztahu (nově vzniklá závazková povinnost se může stát součástí již existujícího závazku, např. pokud se pronajímatel nově zaváže nájemci strpět provedení určité stavební práce na předmětu nájmu, stane se taková povinnost pronajímatele součástí již existujícího nájemního vztahu). Přitom je samozřejmé, že pokud takovou dohodou zaniknou všechny závazkové povinnosti tvořící obsah závazkového vztahu, dojde současně také k jeho zániku. 8

9 Z hlediska vztahu těchto pojmů lze dále uvést, že pojem zánik závazkové povinnosti překrývá pojem zániku závazkového vztahu v tom smyslu, že každý zánik závazkového vztahu má pojmově za následek zánik závazkových povinností, jež jsou jeho obsahem, naproti tomu zánik jednotlivé závazkové povinnosti nemusí mít na další existenci závazkového vztahu žádný vliv. Pod pojem zánik závazků tedy patří zánik závazkových vztahů i zánik závazkových povinností. Pokud hovoříme o zániku závazku, je třeba vždy vyjasnit, zda jde o zánik pouze určité závazkové povinnosti (a jí korespondující pohledávky), anebo zda je změnou či zánikem dotčen závazkový právní vztah jako celek, stejně tak je třeba odlišovat i právní skutečnosti působící v oblasti závazků jejich zánik. 2) V případě změny závazku je situace poněkud odlišná. Obsahem závazkového vztahu jsou závazkové povinnosti (a jim korespondující práva), obsah závazku se proto mění tehdy, když se změní jednotlivá závazková povinnost, jež je jeho součástí (co do subjektů či obsahu, resp. předmětu). V této souvislosti ovšem vzniká otázka, zda jde o změnu závazkového vztahu také v případech, kdy určitá závazková povinnost nově vzniká a rozšíří stávající závazkové povinnosti, nebo naopak když některá taková povinnost zaniká zda tedy ke změně závazkového vztahu může docházet i vznikem či zánikem závazkové povinnosti. 2 Domnívám se, že tomu tak není, resp. ani být nemůže. Vznik závazkové povinnosti patří bezpochyby pod pojem vznik závazku a řídí se výhradně právní úpravou vzniku závazků, stejně tak zánik závazkové povinnosti patří pod pojem zániku závazku a řídí se výhradně právní úpravou zániku závazků (pokud např. strany mezi sebou za trvání závazkového vztahu zruší dohodou určitou povinnost tvořící jeho obsah, bude se tato dohoda bez jakýchkoli pochybností řídit ve všech aspektech právní úpravou zániku závazků, nikoli právní úpravou změn závazků, se všemi důsledky z toho plynoucími). Prolínání pojmů změna závazku ve smyslu závazkového vztahu s pojmy vznik a zánik závazku ve smyslu závazkových povinností vede ke směšování různých právních kvalit (vznik, změna, zánik závazků), a tedy ke směšování pojmů, které nejsou srovnatelné. 2 Tyto případy jsou v současné teorii běžně považovány za změnu závazkového vztahu, dohoda stran, která zakládá novou povinnost v rámci existujícího závazkového vztahu, bývá v současné teorii obvykle označována jako tzv. kumulativní novace a považována za dohodu o změně závazkového vztahu. 9

10 Takové pojetí podle mého názoru nerespektuje právní úpravu (jak uvedeno výše), nemá teoretické opodstatnění a vedlo by pouze k terminologickým obtížím a zmatkům (jak ukazuje případ pojmu kumulativní novace, blíže část 3..). Z uvedeného vyplývá, že pojem změna závazkového vztahu je vhodné vyhradit pouze případům, kdy dochází ke změně závazkových povinností. Právní skutečnosti působící změnu závazku není nutno (ale ani možno) z tohoto pohledu rozlišovat. Závěrem této části zbývá dodat, že závazková povinnost a jí korespondující oprávnění jsou základními elementy právní regulace v oblasti závazkového práva, v dalším textu práce je proto používán pojem závazek v jeho užším smyslu, tedy k označení závazkové povinnosti, a proto i pod pojmem zánik (či změna) závazku je třeba rozumět případy, kdy zaniká určitá závazková povinnost (a jí korespondující pohledávka), nebude-li uvedeno nebo z kontextu nevyplyne něco jiného. Zbývá uvést, že obecné závěry týkající se zániku závazkových povinností se zásadně uplatní i v případě zániku závazkových vztahů Změna a zánik závazků Vymezení pojmu změna a zániku závazků Současná právní teorie otázce pojmu změny a zániku závazků mnoho pozornosti nevěnuje a vychází prakticky z poznatků, které zformulovala již v padesátých letech minulého století tehdejší civilistika, která tyto pojmy vymezila a odlišila na základě vztahu právní skutečnosti, která zakládá závazek, a právní skutečnosti, která působí jeho změnu či zánik. O změnu závazku jde tehdy, když k původní právní skutečnosti, která byla důvodem vzniku závazku, přistupuje nová právní skutečnost, která společně s původní právní skutečností je důvodem změněného závazku. V případě změny závazku jsou strany nadále zcela zavázány z původní právní skutečnosti, jejich závazek se však modifikuje v souladu s právní skutečností, která působí změnu závazku, a to buď v subjektu závazku nebo v jeho obsahu. O zánik závazku jde tehdy, když k původní právní skutečnosti, která byla důvodem vzniku závazku, přistupuje nová právní skutečnost, která původní právní skutečnost zbavuje právních účinků, a to buď zcela (úplný zánik závazku), nebo zčásti (částečný zánik závazku). V případě zániku závazku tedy strany přestávají být zavázány z původní právní skutečnosti, a to buď zcela, nebo zčásti. 3 3 Knapp V. Splnění závazku a jiné způsoby jejich zániku. Praha: ČSAV, 955, s. 2.

11 Na základě uvedeného kriteria pro odlišení změny závazku od jeho zániku lze pojmenovat a kvalifikovat jednotlivé typy změny a zániku závazků bez ohledu na jejich systematické zařazení v textu zákona. Na tomto základě lze dospět např. k závěru, že v případě tzv. převzetí plnění podle 534 ObčZ, které je upraveno v rámci změn závazků jako součást institutu přistoupení k závazku, ke změně závazku vůbec nedochází, neboť dohoda mezi dlužníkem a třetí osobou se závazku mezi dlužníkem a věřitelem nedotýká, nebo k závěru, že odstoupení či prodlení u tzv. fixních smluv patří mezi jednotlivé typy zániku závazků, resp. závazkových vztahů, ač to zákon výslovně nestanoví atd. Na základě uvedeného teoretického vymezení změny a zániku závazku lze pojmenovat i jednotlivé dohody působící změnu nebo zánik závazků. Pokud dohoda stran původní právní skutečnost zbavuje právních účinků, jedná se o zánik závazku, pokud dohoda přistupuje k původní právní skutečnosti tím způsobem, že společně s ní určuje obsah závazku, jedná se pouze o změnu závazku (podrobněji v části ) Právní následky zániku závazku a změny závazku Zánik závazku je právní skutečností, která působí velmi významné právní následky, proto je třeba věnovat se problematice následků zániku závazků podrobněji. Jak bylo uvedeno, zánik závazku je třeba vždy důsledně odlišovat od změny závazku, neboť se jedná o dva samostatné právní instituty. Vzhledem k tomu, že právě v oblasti právních následků vystupují do popředí rozdíly mezi těmito dvěma právními instituty, budou jednotlivé následky zániku závazku vždy srovnány s korespondujícími následky, které působí pouhá změna závazku. Současně je ovšem třeba zdůraznit, že níže uvedené následky zániku závazku nastávají pouze v případě, že zaniká celý závazek. Dojde-li k částečnému zániku závazku, závazek trvá dále, byť v omezeném rozsahu. Dokud závazek existuje, jsou s ním spojena všechna původní ujednání, akcesorické či věcně související instituty (např. zajištění) i všechny původní právní následky (např. promlčení). Z tohoto pohledu lze dokonce říci, že pouze částečný zánik závazku má stejné právní důsledky jako obsahově shodná změna závazku (částečný zániku

12 závazku v otázce výše plnění a obsahově shodná změna závazku ve formě snížení původní výše plnění) Trvalost právních účinků Zánik závazků působí vždy trvale, jednou provždy, zaniklý závazek nemůže být znovu obnoven, pokud zákon výslovně nestanoví opak. 5 Právní skutečnost, která působí zánik závazku nelze zrušit. I tehdy, pokud by např. strany sjednaly znovu závazek identického obsahu, jednalo by se o závazek nový, neboť právním důvodem takového závazku by již byla nová právní skutečnost. Je třeba uvést, že právní subjekty nemohou vlastním projevem vůle disponovat s právní skutečností, která nastala v minulosti. Právní úkony působí ze své podstaty pouze do budoucna, účastníci úkonu na tomto faktu vlastním projevem vůle nemohou nic změnit. Pouze zákon může přiznat právním úkonům zpětné účinky, jinak řečeno, právní úkony mohou působit právní následky zpětně pouze tam, kde tak zákon výslovně stanoví. Dojde-li k zániku závazku, závazek zaniká trvale, definitivně. Z uvedeného pravidla může stanovit výjimky pouze zákon. Takovým případem je podle platné práva zejm. zákonná konstrukce odstoupení, které má účinky ex tunc a působí zrušení smlouvy od počátku, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak ( 48 odst. 2 ObčZ). Zákon pak stanoví případy, kdy lze odstupovat i od smluv, které již byly splněny, tedy které již dříve zanikly (srov. např. 53 odst. 6 ObčZ, které umožňuje spotřebiteli odstoupit od smlouvy uzavřené při použití prostředků komunikace na dálku do 4 dnů od převzetí plnění, tedy i v případě, že závazkový vztah založený spotřebitelskou smlouvu před uplynutím této lhůty zanikl splněním). Je třeba zopakovat, že trvalost následků zániku závazku nastává pouze v případě, že zaniká celý závazek. Pokud dojde pouze k částečnému zániku závazku, např. v otázce výše plnění, nic patrně stranám nebrání, aby v budoucnu formou změny docílily původní stav, tj. např. změnily výši plnění na původní úroveň. 4 Současně je nutno dodat, že význam pojmu částečný zánik závazku je omezený, tento pojem se omezuje v zásadě pouze na případy snížení výše či rozsahu nepřímého předmětu závazku, v jiných případech zřejmě nepřichází v úvahu. 5 Srov. Knapp V. op. cit. sub. 3, s. 2.

13 Změna závazku na rozdíl od zániku závazku trvale nepůsobí, přesněji řečeno, změněný závazek je později možno změnit zpět do původní podoby (např. lze se dohodnout, že dlužník nebude plnit v nově sjednaném místě, ale v místě, které bylo dohodnuto původně). Nutno ovšem uvést, že ani v tomto případě nejde o zrušení předchozí právní skutečnosti, která způsobila změnu závazku, ale o další právní skutečnost, která bude určovat obsah závazku společně s těmi předchozími (půjde tedy o další změnu závazku) Obsah závazku Každý závazek je určen prostřednictvím přímého a nepřímého předmětu závazku a dalších skutečností, které jej charakterizují, zejm. čas, místo, popř. i jakost plnění. Pokud dojde k zániku závazku a sjednání závazku nového (např. v případě privativní novace) dochází ke zrušení celého původního závazku a nový závazek vzniká pouze tak, jak je v dohodě nově vymezen. Nový závazek neodvozuje žádný svůj prvek od původního závazku, otázky dohodou neupravené se jako u kteréhokoli jiného nově zakládaného závazku řídí obecnou úpravou závazkového práva (pokud tedy např. strany dohodou zruší původní povinnost zaplatit úplatu a sjednají novou povinnost zaplatit úplatu v jiné výši, aniž by cokoli sjednaly o místě a době plnění, nebudou se otázky novou dohodou neupravené, jako je čas a místo plnění, řídit původní smlouvou, ale příslušnými ustanoveními zákona o době a místu plnění). V případě změny závazku dochází ke změně jednotlivých prvků dotčeného závazku v souladu s dohodou stran, dochází tedy ke změně a novému sjednání pouze těch prvků, které jsou vymezeny v dohodě, ostatní atributy dotčeného závazku zůstávají zachovány v původní podobě a řídí se původní smlouvou (pokud si strany sjednají změnu nepřímého předmětu plnění, např. výši úplaty, zůstanou ostatní prvky povinnosti zaplatit úplatu, jako je čas a místo plnění, zachovány v původní podobě) Zajištění závazku Velmi významným právním následkem zániku závazku je jeho vliv na existující zajištění závazku. Jednotlivé zajišťovací prostředky zakládají samostatné zajišťovací závazky, které mají akcesorickou (vedlejší) povahu a jsou funkčně závislé na závazku, který zajišťují. Zánik závazku má proto za následek zánik existujícího zajištění, zásadně to platí i v případě, že původní závazek je nahrazován závazkem novým.

14 V této souvislosti je však třeba upozornit na ustanovení 572 odst. ObčZ, které obsahuje zákonnou úpravu následků privativní novace v oblasti zajištění, jež obecné důsledky zániku závazů poněkud modifikuje. Podle uvedeného ustanovení ručení a zástavní právo zajišťující zaniklý závazek nezanikají, ale zajišťují i závazek, který nahrazuje závazek původní. Jestliže však ručitel nebo osoby, vůči nimž mohou být uvedená práva uplatněna, neprojeví souhlas s tím, aby byl zajištěn nový závazek, trvá zajištění jen v rozsahu původního závazku a všechny námitky proti dosavadnímu závazku zůstávají zachovány. Zbývá dodat, že ostatní zajišťovací prostředky neuvedené v ustanovení 572 odst. ObčZ (např. zajištění závazku formou smluvní pokuty) zanikají společně se zajišťovaným závazkem i v případě privativní novace. V případě změny závazku je situace odlišná, dojde-li ke změně zajištěného závazku, nebude mít tato skutečnost zásadně vliv na existující zajištění. Současně je třeba uvést, že pokud poskytuje zajištění závazku třetí osoba, nemůže se její postavení v důsledku změny závazku zhoršit. S touto zásadou koresponduje ustanovení 56 odst. 3 ObčZ upravující dohodu o změně závazku, podle něhož zajištění práv, jichž se dohoda týká, trvá nadále, jestliže však k dohodě došlo bez souhlasu ručitele, může proti věřiteli namítat vše, co by mohl namítat, kdyby dohody nebylo Vedlejší ujednání týkající se závazku Obdobný právní režim jako zajištění závazku mají i vedlejší ujednání stran, která souvisí s dotčeným závazkem (např. dohoda o tom, že postoupení určité pohledávky není přípustné, dohoda, že určitou pohledávku nelze vzájemně započítat apod.). Dojde-li k zániku závazku, ke kterému se váže vedlejší ujednání, zanikají tato ujednání, resp. povinnosti z nich vyplývající společně s rušeným závazkem (tím samozřejmě není řečeno, že strany nemohou učinit shodná vedlejší ujednání i ve vztahu k novému závazku, třeba i odkazem na původní smlouvu). Změna závazku naproti tomu na vedlejší ujednání nemá zásadně žádný vliv, změnou závazku tato ujednání nezanikají a nadále vážou smluvní strany Promlčení závazku Odlišné právní účinky změny a zániku závazku se projevují také v otázce promlčení závazku. Dojde-li k zániku závazku a jeho nahrazení závazkem novým, běží u nového závazku nová promlčecí doba, a to i v případě, že byl původní závazek promlčený

15 (zřejmě proto je stanovena písemná forma pro privativní novaci a narovnání, kterými se ruší promlčený závazek 570 odst. 2 a 585 odst. 2 ObčZ). Změna závazku nemá vliv na běh promlčecí lhůty, stejně tak nemá vliv na již existující promlčení závazku Procesní aspekty Pro úplnost lze stručně poukázat i na procesní aspekty zániku a změny závazku. Především platí, že byla-li korespondující pohledávka uplatněna v řízení u soudu, projeví se změna i zánik závazku se projeví odpovídajícím způsobem v tomto řízení, neboť pro rozsudek je rozhodující stav existující v době jeho vyhlášení ( 54 odst. o.s.ř.). 6 Zvláštní důležitost má ovšem zánik závazku za situace, kdy již bylo o věci pravomocně rozhodnuto a některá ze stran disponuje exekučním titulem. Tady je třeba upozornit, že zánik závazku korespondujícího vymahatelné pohledávce bude mít za následek i zánik exekučního titulu, a to i v případě, že strany nahradí zrušený závazek závazkem novým ( 268 odst. písm. g) o.s.ř.). Změna obsahu závazku je sice po pravomocném rozhodnutí možná, je však třeba upozornit, že výkon rozhodnutí lze nařídit pouze tak, jak je povinnost co do rozsahu a obsahu uvedena v exekučním titulu (srov. 26a odst. o.s.ř.) Rozlišování dohod působících změnu a zánik závazků Vymezení problematiky V oblasti závazkového práva je dohoda stran základní právní skutečností, která působí nejen vznik, ale také změnu či zánik závazků. Mezi právními skutečnostmi závazkového práva má dohoda stran specifické postavení mimo jiné právě tím, že je prakticky jedinou právní skutečností, která podle okolností může působit jak změnu, tak i zánik závazku. Tento fakt ovšem vyvolává řadu otázek a právních problémů, přičemž za jeden z těch základních lze považovat přímo otázku samotného posouzení, o jakou dohodu se v konkrétním případě vlastně jedná, zda jde o dohodu působící změnu obsahu závazku či dohodu působící jeho zánik. Na základě výše uvedeného teoretického vymezení změny a zániku závazku lze v obecné rovině odlišit také dohody, které působí zánik závazků, od dohod, 6 Upozornit lze i na ustanovení 26 o.s.ř., které v odvolacím řízení vylučuje uplatnění nového návrhu a vzájemného návrhu.

16 které působí pouze jejich změnu. Jak bylo uvedeno, platí, že pokud dohoda stran původní právní skutečnost zbavuje právních účinků, jedná se o dohodu o zánik závazku, pokud dohoda přistupuje k původní právní skutečnosti, aby společně s ní určila obsah závazku, jedná se o dohodu, která působí pouze změnu závazku. V praxi ovšem rozlišování dohody působící změnu a dohody působící zánik závazku může být předmětem mnoha nejasností. Otazníky přitom vznikají zejména v těch případech, kdy dohoda stran působí nejen zánik závazku, ale současně zakládá závazek nový. V těchto případech může být velmi sporné, zda nová dohoda skutečně ruší předchozí závazek a nahrazuje jej závazkem novým, či zda dochází k pouhé změně původního závazku, který v takovém případě trvá dál, byť v pozměněné podobě. Současně je třeba upozornit, že právě rozlišování dohody o změně či zániku závazku má značné praktické právní důsledky, neboť každá z těchto dohod působí zcela odlišné právní následky (část ). Uvedenou problematiku lze prezentovat na velmi jednoduchém příkladu. Pokud se strany kupní smlouvy dohodnou, že kupující namísto původně sjednané kupní ceny ve výši 000,-Kč zaplatí prodávajícímu jenom polovinu, tedy 500,-Kč, vniká otázka, zda se jedná o změnu původní povinnosti zaplatit kupní cenu co do výše nepřímého předmětu plnění, nebo se jedná o nové sjednání kupní ceny a tedy i sjednání nové povinnosti tuto kupní cenu zaplatit (při současném zrušení povinnosti původní) vzniká tedy otázka, zda byla sjednána dohoda o změně závazku či dohoda o jeho zrušení při současném nahrazení závazkem novým K jednomu rozhodnutí Nejvyššího soudu Skutečnost, že se jedná o otázky značného praktického významu, ukazuje konkrétní případ, který byl posuzován Nejvyšším soudem České republiky. 7 V daném případě žalobkyně (prodávající) kupní smlouvou uzavřenou dne prodala žalovanému (kupující) pozemky za kupní cenu ,-Kč, jejíž splatnost byla sjednána ve třech splátkách po ,-Kč; první splátka nejpozději do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva a zbylé dvě splátky nejpozději do konce roku 993. Současně byla účastníky smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,% dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením kupní ceny. Poté, kdy kupující ve sjednaném termínu (tj. do ) kupní cenu neuhradil, uzavřely smluvní strany dne 7 Rozsudek NS ČR ze dne , sp.zn. 33 Odo 566/200, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS 500/2).

17 v pořadí první dodatek ke kupní smlouvě, v němž se dohodly, že kupní cenu ve výši ,-Kč zaplatí kupující jednorázově do , a že smluvní pokuta ve výši 0, % bude po vzájemné dohodě zaplacena pouze za první tři dny roku 994 také ve lhůtě do s tím, že nedojde-li k úhradě kupní ceny a smluvní pokuty v takto dohodnutém termínu, tj. do , běží lhůta smluvní pokuty nepřerušeně. Dne pak smluvní strany uzavřely v pořadí druhý dodatek ke kupní smlouvě, v němž změnily kupní smlouvu tak, že dohodnutá kupní cena bude kupující stranou uhrazena ve třech splátkách - nejpozději do částkou ,-Kč, nejpozději do částkou ,-Kč a nejpozději do částkou ,-Kč, s tím, že v ostatním zůstávají ustanovení smlouvy nedotčena. V pořadí třetím dodatkem ze dne byly termíny splátek pro rok 994 dohodnuté v druhém dodatku změněny tak, že ,-Kč bude uhrazeno do a ,-Kč do a bylo konstatováno, že ostatní ustanovení kupní smlouvy se nemění. Dopisem ze dne požádal žalovaný žalobkyni o odložení splatnosti vyměřeného penále ve výši Kč do s uvedením důvodů (momentální finanční těžkosti). V termínech sjednaných v pořadí třetím dodatkem ke kupní smlouvě pak byla kupní cena žalovanou zaplacena; na smluvní pokutě ve vyčíslené výši ,-Kč bylo uhrazeno pouze ,-Kč. Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) uzavřel, že povinnost žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v částce ,-Kč je dána, neboť platnými dodatky ke kupní smlouvě nebyl nikterak dotčen nárok žalobkyně na smluvní pokutu za období, kdy žalovaný byl s placením kupní ceny v prodlení. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud při posouzení věci vyšel z ustanovení 570 odst. ObčZ, které upravuje tzv. privativní novaci, kdy se původní závazek nahrazuje novým s tím, že původní závazek zaniká. Tím, že se nahrazuje jeden závazek jiným, se toto ustanovení podle Nejvyššího soudu liší od ustanovení 56 ObčZ, kde jde o odstranění sporných bodů dohodou (účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti a nevyplývá-li z jejich dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní zaniknout, vzniká nový závazek vedle původního). Privativní novace tedy znamená, že vůle stran, která je vyjádřena výslovným nebo mlčky učiněným souhlasným projevem, tu směřuje ke zrušení starého závazku a zároveň ke zřízení závazku nového. Směřuje-li vůle stran k tomu, aby vedle nového závazku (resp. jeho části) nadále obstál i závazek starý,

18 jde o tzv. kumulativní novaci. Pro posouzení dané věci je rozhodující, zda dodatečná ujednání smluvních stran představují novaci privativní či kumulativní. Na tomto místě je třeba vstoupit do odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu a upozornit, že pojmu kumulativní novace je věnována samostatná pozornost v části 3.., kde je odůvodněno, proč dohodu podle 56 ObčZ není vhodné označovat termínem kumulativní novace. Pro naše účely však na tomto místě postačí poznamenat, že pokud hovoří Nejvyšší soud o kumulativní novaci, má tím na mysli dohodu o změně závazku podle 56 ObčZ, Nejvyšší soud tedy posuzoval právě otázku rozlišení dohody o změně závazku od dohody působící zánik závazku jeho nahrazením závazkem novým v projednávané věci šlo o to, zda dohody stran ve formě dodatků zrušily původní závazek zaplatit kupní cenu a nahradily jej závazkem novým, či zda došlo k pouhé změně původního závazku zaplatit kupní cenu. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že nová (v dodatcích obsažená) ujednání smluvních stran, jimiž tyto postupně měnily kupní smlouvu, pokud jde o splatnost kupní ceny, je namístě posoudit podle 570 ObčZ. Každé nové ujednání o splatnosti kupní ceny totiž znamenalo zánik závazku žalované jako kupující zaplatit kupní cenu tak, jak bylo dosud smluvními stranami sjednáno. Zanikl-li závazek kupujícího (žalovaného) zaplatit prodávající (žalobkyni) kupní cenu nejpozději do , resp. byl-li takový závazek nahrazen závazkem novým, a ten pak závazkem dalším - naposledy závazkem, že kupující (žalovaný) uhradí sjednanou kupní cenu ve výši ,-Kč prodávající (žalobkyni) tak, že do zaplatí ,-Kč, do zaplatí ,-Kč, do zaplatí ,-Kč a do zbylých Kč, nemohla být žalovaná logicky vzato s plněním kupní ceny v době od..994 do v prodlení. Závazek zaplatit kupní cenu v původním termínu nemůže totiž vedle závazku zaplatit v termínu později sjednaném, který původní termín nahradil, obstát; platí proto pouze posledně sjednaný termín splatnosti. Je-li kupující povinen zaplatit v takto sjednaném termínu, nemůže být před takto stanovenou splatností v prodlení (neboli prodlení nemohlo nastat před splatností kupní ceny). Smluvní pokuta pak byla v posuzovaném případě sjednána právě pro případ prodlení se zaplacením kupní ceny (všechna výše uvedená podtržení J.H.). Právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má nárok na smluvní pokutu za období od..994 do , kdy žalovaný byl s placením kupní ceny v prodlení v důsledku nesplnění původní kupní smlouvy, dovolací soud neshledal

19 správným, a proto zrušil rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení Rozlišování dohod působících změnu a zánik závazků podle V. Knappa Nejen z uvedeného případu, který řešil Nejvyšší soud, je zřejmé, že otázka rozlišování dohod působících změnu a dohod působících zánik závazku má značný význam, sporné jsou zejména případy, kdy je třeba rozhodnout mezi dohodou o zrušení závazku a jeho nahrazení závazkem novým a dohodou o změně původního závazku. Je překvapivé, že současné právní teorie této otázce nevěnuje žádnou pozornost, základní odborné prameny (učebnice, komentáře) tento problém vůbec nezmiňují, přesto nelze říci, že by se jednalo o problém neznámý. Problematikou rozlišování změny a zániku závazku se zabýval již v padesátých letech minulého století V. Knapp, který upozornil, že nejasnosti o tom, zda jde o změnu či o zánik závazku, mohou nastat tam, kde nová (pozdější) skutečnost, která přistupuje k původní právní skutečnosti, je právním úkonem, tak zejména může působit potíže odlišení změny v obsahu závazků a privativní novace, resp. narovnání. Hlavní prostředek odlišení změny a zániku závazku vidí Knapp v interpretaci pozdější právní skutečnosti, jejímž cílem je dopátrat se in concreto úmyslu stran, zda zamýšlely novým právním úkonem zbavit původní skutečnost účinků (tj. způsobit zánik závazku), či zda měly v úmyslu toliko připojit nový úkon k původní skutečnosti a zůstat zavázány z obou skutečností (tj. způsobit změnu v obsahu závazku). 8 Podle Knappa je samozřejmé, že interpretace nemůže vycházet toliko ze zjištění subjektivní vůle stran, nýbrž musí projev hodnotit se zřetelem ke všem okolnostem, za kterých byl učiněn. K tomu Knapp dodává, že pro interpretaci právních úkonů, u kterých bude pochybné, zda vedou ke změně či zániku závazku, bude velmi důležitá úvaha, zda se nová právní skutečnost dotýká podstatných či nepodstatných součástí obsahu závazku. Předmět závazku je určen nejen prostřednictvím chování subjektu povinnosti (dát, konat, strpět či něčeho se zdržet), ale také dobou, místem, jakostí splnění apod., všechny tyto určující momenty však podle Knappa nejsou pro dosažení zamýšleného plnění stejně důležité, některé jsou podstatné a některé podružné. Právě v tomto a Knapp zdůrazňuje, že hospodářky 8 Knapp V. op. cit. sub. 3, s. 5.

20 viděném rozlišení podstatných a nepodstatných součástí právního poměru je podle něj důležitá pomůcka pro rozlišení případů změny a zániku závazků. Bude-li změněn právní poměr v podstatné části svého obsahu, bude pravděpodobné, že strany chtěly způsobit úplný zánik práv a povinností a jejich nahrazení právy novými, bude-li naopak právní poměr změněn toliko v nepodstatné části, bude pravděpodobné, že strany nezamýšlely privativní novaci, ale prostou změnu v obsahu závazku. Přitom samotné zjištění toho, co je v daném případě podstatnou a co nepodstatnou součástí obsahu závazku, bude samo předmětem interpretace původní právní skutečnosti (tj. původní smlouvy), kterou bude teprve zjištěno, které součásti obsahu závazku jsou podstatné a které nepodstatné (nejde tu tedy o essentialia negotii, nýbrž o skutečnosti, které jsou podstatné či nepodstatné se zřetelem k hospodářskému cíli sledovanému subjekty závazku a k jejich úmyslu). 9 Knapp uzavírá, že základní metodou odlišení zániku závazků od jeho změny je interpretace, ovšem s dodatkem, že se taková interpretace týká nejen právní skutečnosti pozdější, ale i právní skutečnosti původní, a musí přihlížet k výše uvedeným objektivním kriteriím Interpretace právních úkonů obecná východiska Není pochyb, že klíčem k posouzení každé dohody a její kvalifikace jako určitého typu dohody o změně či zániku závazku je její interpretace. Interpretace (výklad) dohody představuje postup, kterým se zjišťuje existence skutečných následků úkonu, tedy vzniklé, měnící se nebo zanikající práva a povinnosti, popř. právní vztahy. Moderní pojetí interpretace právních úkonů kombinuje subjektivní metodu interpretace, podle níž je třeba smlouvu interpretovat podle společného úmyslu stran, s metodou objektivní, která zohledňuje vnější objektivní kriteria posuzovaného případu. Základním hlediskem subjektivní metody interpretace je společný úmysl stran právnímu úkonu je třeba přiznat takový význam, jaký mu zamýšlely dát jeho účastníci, v případě smlouvy tedy smluvní strany. O. Lando uvádí, že smlouvu tvoří smluvní strany, a proto musí být respektovány jejich úmysly, ať již byly výslovně uvedeny nebo mlčky předpokládány, dokonce i tehdy, pokud vůle stran byla vyjádřena obtížně srozumitelným způsobem či dvojsmyslně 2 9 Knapp V. op. cit. sub. 0, s Tamtéž. 2 Lando O., Beale H. a kol. Principles of European Contract Law, Parts I and II, Hague: Kluwer Law International, 2000, s

21 V této souvislosti je třeba uvést, že společný úmysl stran týkající se významu smlouvy má přednost před samotným zněním smlouvy. O. Lando uvádí, že v případě rozporu mezi napsanými slovy a společným úmyslem, musí dostat přednost právě společný úmysl stran. Také C.-W. Canaris a H.Ch. Grigoleit zastávají názor, že při interpretaci smluv shodný úmysl stran má přednost před doslovným či objektivním významem slov. 22 Uvedeným závěrům odpovídá i návrh principů evropského smluvního práva (dále jen PECL ), 23 podle čl. 5:0 odst. PECL platí, že smlouvu je třeba interpretovat podle společného úmyslu stran, a to i v případě, že se odlišuje od doslovného významu slov. Obdobnou úpravu nalezneme i v řadě národních právních řádů. 24 Pokud nelze zjistit společný úmysl smluvních stran, je třeba uplatnit objektivní metodu interpretace a smlouvu vykládat podle významu, který by jí dala rozumně jednající osoba ve stejném postavení jako smluvní strany a za stejných okolností., za kterých byla smlouva uzavřena. 25 Při obou metodách interpretace právních úkonů je třeba přihlížet i k dalším okolnostem, které mohou být významné pro zjištění významu interpretovaného úkonu, takto je třeba přihlížet zejména k okolnostem, za kterých byla smlouva uzavřena, včetně předsmluvního vyjednávání, k jednání stran, včetně následného jednání po uzavření smlouvy, k povaze a účelu smlouvy, k zavedené praxi stran, ke specifickému významu, který je přikládán použitým výrazům v dotyčném odvětví činnosti, ke zvyklostem, zohlednit je třeba dobrou víru jednajících stran atd. 26 V platném právu jsou pravidla pro interpretaci právních úkonů stanovena kogentně v ustanovení 35 odst. 2, odst. 3 ObčZ pro oblast práva občanského, a v ustanovení 266 ObchZ pro oblast práva obchodního. Podle 35 odst. 2, odst. 3 ObčZ je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich 22 Canaris C.-W., Grigoleit H.Ch. in. Hartkamp A, Hesselink M a kol. Towards a European Civil Code. 3. vydání. Hague: Kluwer Law International, 2004, s Návrh principů evropského smluvního práva vypracovaný komisí pod vedením O.Landa, publikováno in. op. cit. sub Srov. čl. 56 francouzského Code civil, čl. 362 italského občanského zákoníku, 33 německého BGB. 25 Srov. čl. 5:0 odst. 3 PECL. 26 Srov. čl. 5:02 PECL. 2

22 vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen. Obchodní zákoník obsahuje podstatně podrobnější právní úpravu interpretace právních úkonů, která odpovídá výše popsanému modernímu pojetí interpretace právních úkonů. Podle 266 odst. ObchZ platí, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá ( 266 odst. 2 ObchZ). Při výkladu vůle podle odstavců a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí ( 266 odst. 3 ObchZ). Přesto, že se úprava občanského a obchodního zákoníku z hlediska samotného znění citovaných ustanovení dosti odlišuje, není třeba z těchto odlišností činit žádné zásadní závěry. Strohou a v dnešní době již jednoznačně nedostatečnou úpravu občanského zákoníku lze bez větších obtíží překlenout výkladem. U výslovných právních úkonů bere občanský zákoník za základ interpretace vždy jejich jazykové vyjádření, tím ovšem není řečeno, že jazykové vyjádření úkonu je pro posouzení jeho významu rozhodující, naopak, zákon výslovně hovoří o nutnosti přihlížet k vůli jednajících, použité slovo zejména pak otevírá prostor i pro veškerá další relevantní hlediska, jak byla uvedena v předchozím textu. Soudím, že nejen v právu obchodním, ale také v oblasti občanského práva lze (a je třeba) vycházet z kombinace subjektivní a objektivní metody výkladu, jak byla popsána výše. Základem jakýchkoli úvah o významu právního úkonu musí být i zde úmysl jednajícího (v případě smlouvy tedy společný úmysl smluvních stran), ani v občanském právu nelze lpět na doslovném znění smlouvy, které musí v případě rozporu být potlačeno ve prospěch úmyslu jednajících stran Interpretace jako metoda rozlišování dohod působících změnu a zánik závazků Základem pro posouzení významu každé dohody v oblasti smluvního práva je její interpretace, jejímž cílem je zjistit existenci skutečných následků úkonu, tedy 2