U IVERZITA KARLOVA V PRAZE. Vývoj reprezentace Jiřího Kajínka v české publicistice v roce 2010

Transkript

1 U IVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky, Katedra mediálních studií Kateřina Pošepná Vývoj reprezentace Jiřího Kajínka v české publicistice v roce 2010 Diplomová práce Praha 2012

2 2 Autor práce: Kateřina Pošepná Vedoucí práce: PhDr. Tomáš Trampota, Ph.D. Rok obhajoby: 2012

3 3 Bibliografický záznam POŠEPNÁ, Kateřina. Vývoj reprezentace Jiřího Kajínka v české publicistice v roce Praha, s. Diplomová práce (Mgr.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce PhDr. Tomáš Trampota, Ph.D.

4 4 Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu své diplomové práce Tomáši Trampotovi za přínosné rady i morální podporu. Velký dík patří také mým rodičům, kteří pro mě byli nejen po dobu psaní této práce, ale i v průběhu celého studia velkou oporou, inspirací a v poslední fázi především motivací.

5 5 Obsah ÚVOD... 7 TEORETICKÁ ČÁST KONSTRUKCE MEDIÁLNÍHO OBRAZU Sociální konstrukce reality Mediální realita Agenda-setting Zpravodajské hodnoty Reprezentace a stereotypy Mediální žánry a styly Interpretace mediálních sdělení KRIMINALITA V MÉDIÍCH Funkce médií Teorie kriminality Stereotypy v reprezentaci kriminality SÉMIOTIKA Sémiotika a její vývoj Znak a jeho významy Denotace a konotace Barthesův mýtus Figury METODY ZKOUMÁNÍ MEDIÁLNÍCH OBSAHŮ Mediální výzkum Metody výzkumu Reliabilita a validita výzkumu Sémiotická analýza Jiné využité metody PRAKTICKÁ ČÁST KAUZA KAJÍNEK Medializace případu Film Kajínek KVANTIFIKACE OBSAHŮ Zkoumané tituly Kvantifikace zkoumaného materiálu MEDIÁLNÍ OBRAZ Analýza... 46

6 ominalizace Adjektiva Slovesa Skupinové identity Ostatní jazykové aspekty Tematický rámec a stavba textů v jednotlivých titulech Titulky v jednotlivých médiích Analýza vybraných vizualizací SHRNUTÍ A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ Reprezentace a mýtus Jiřího Kajínka Rozdílnosti v jednotlivých titulech ZÁVĚR SUMMARY POUŽITÁ LITERATURA... 71

7 7 Úvod Téma své diplomové práce jsem, kromě aspektu osobního zájmu o toto téma, volila s ohledem na aktuálnost tématu a jeho pokrytí médii. Právě mediálního pokrytí se Jiřímu Kajínkovi dostávalo v roce 2010 hojně. Medializace jeho případu vyvrcholila v srpnu téhož roku, kdy byl do českých kin uveden režisérský debut Petra Jákla, film Kajínek. Jiří Kajínek se stal pravděpodobně nejznámějším českým vězněm poté, co utekl z jedné z nejpřísněji střežených věznic Mírov. Přestože byl o několik týdnů později dopaden, dosáhl tak s úspěchem toho, že se o jeho případ začala zajímat média. Zpočátku velmi negativní reprezentace se ovšem postupem času začala měnit v artikulované pochyby o tom, zda za dvojnásobnou vraždou, za kterou sedí Kajínek na doživotí ve vězení, nestojí přece jenom někdo jiný a nedošlo tak k justičnímu omylu. Často skloňovaná se v souvislosti s případem stala také plzeňská policie, která byla v době vraždy, porevolučních letech, provázána s organizovaným zločinem. V médiích proto lze vypozorovat řadu zajímavých prvků, které poukazují na možnost justičního omylu, systémové vady nebo na chybu porevolučního režimu. Právě média napomáhají utvářet obrazy v našich hlavách, především o skutečnostech, se kterými nemáme bezprostřední zkušenost. Lze tedy říci, že představa o Jiřím Kajínkovi, kterou většinová populace disponuje, je z velké části dána hlavně způsobem, jakým média k tomuto tématu přistupují, a argumenty, které veřejnosti předkládají. Jako období výzkumu jsem si vybrala rok 2010, symbolicky deset let po jeho slavném útěku, kdy přišla další vlna zájmu o Kajínka, daná především uvedením filmu Kajínek do českých kin. Jednou z hypotéz této práce je, že právě tato premiéra ovlivnila mediální pokrytí samotného případu Jiřího Kajínka. Jako výzkumný materiál byly zvoleny publicistické tituly, které vyšly v daném období, především společenské týdeníky a přílohy celostátních novin. Cílem této práce je zjistit, jakým způsobem tyto tituly Kajínka reprezentují, zda jako zavrženíhodného zločince, či jako romantického hrdinu s přihlédnutím k tomu, zda se v textech objevují prvky stranění, předpojatosti, bulvarizace či stereotypního zobrazení. Dále se pokusím odhalit, zda existují mezi jednotlivými tituly rozdíly v přístupu k danému tématu. Tato zjištění se budu snažit zasadit do kontextu premiéry

8 8 filmu, a poté potvrdit nebo vyvrátit hypotézu, že film ovlivnil množství obsahů vztahujících se ke Kajínkovu případu ve zkoumaných titulech, a hypotézu, že film měl pozitivní vliv na jeho reprezentaci.

9 9 Teoretická část V této části se práce zabývá objasněním procesu vytváření mediálního obrazu a jeho vztahu k realitě, spadajícím pod sociálně konstruktivistické paradigma. Stručně popisuje oblast sémiotiky, její části znaky - a způsob, jakým tvoří význam. Vysvětluje mediální pojmy související s reprezentací Jiřího Kajínka, jako je mýtus nebo heroizace zločinu. Na závěr nabízí metodologii pro zkoumání mediálních obsahů, na základě které je postavena praktická část. 1.1 Konstrukce mediálního obrazu Média nám dennodenně nabízejí nesčetná množství obsahů zdánlivě vypovídajících o realitě okolního světa. Vytvářejí tak obrazy v našich hlavách a představy o skutečnostech (Lippmann, 1965). Je zřejmé, že čím vzdálenější tyto skutečnosti jsou, tím větší vliv pak média mají na naše představy, jelikož se s rostoucí vzdáleností témat stávají jediným dostupným zdrojem našeho vědění. Jaký je však vztah mezi obrazy, které média nabízejí, a reálným světem, je předmětem mnoha úvah a teorií. Následující kapitola se věnuje právě některým z těchto teorií, a to především teorii sociální konstrukce reality jakožto sociologickému přístupu k vnímání okolního světa, který je nezbytný pro pochopení problematiky mediálního konstruování zmíněného níže. V souvislosti s tím bude nastíněno, jakým způsobem lze konstruovat realitu v médiích, jaká úskalí má tento proces a jaké pohnutky ho v rámci mediálních organizací doprovází Sociální konstrukce reality Teorie sociální konstrukce reality je teorie zakotvená v práci Petra Bergera a Thomase Luckmanna. Jedním ze základních postulátů je tvrzení o tom, že lidé produkují svůj sociální svět a přitom okamžitě zapomínají, že se jedná o jejich vlastní konstrukt a chovají se k němu jako k objektivní realitě (Balon in Reifová et al., 2004:278). Podle této teorie je sociální realita průnikem objektivních daností a subjektivních interpretací. Vývoj člověka je dotvářen ve vzájemném vztahu s prostředím, a to nejen

10 10 s prostředím přírodním, ale zejména se zvláštním kulturním a sociálním řádem, jež mu zprostředkovávají druzí v průběhu socializace (Dobešová, 2008). Vzájemná interakce člověka a prostředí tedy probíhá dvěma směry na jedné straně dochází k externalizaci člověka, kdy promítá své vlastní významy do reality, na té druhé je sám ovlivňován podněty z prostředí, na něž reaguje (Berger, Luckmann, 1999:104). Jako svrchovanou realitu vnímají Berger a Luckmann realitu každodenního života, která je svou časovou a prostorovou blízkostí jedinci nejhmatatelnější. Sociální realita každodenního života je pak nepřetržitým sledem typizací. K těm dochází při opakujících se lidských činnostech, které vždy podléhají habitualizaci. Jakákoliv opakovaná činnost se ustálí ve vzorec, podle kterého pak lidé vykonávají typizované činnosti (Berger, Luckmann, 1999:56). To znamená, že v budoucnosti lidé mohou vykonávat tyto činnosti stejným způsobem, ale s menším úsilím. Z typizovaných činností, které jsou dostupné celé společnosti, se pak stávají instituce, jejichž existence zajišťuje sociální kontrolu a utváří tak dominantní sociální řád. Takto utvořený sociální řád je třeba legitimizovat. Jako nejsvrchovanější forma legitimizace je chápán symbolický svět, jakožto sociální výtvor, který uspořádává sociální řád, pomáhá pochopit životní zkušenost a dává všechno na své místo tím, že je skutečnost ověřena v zastřešujícím světě významů. Proces institucionalizace je završen předáním instituce dalším generacím, čímž je předchozí proces typizace přeměněn v objektivní, tedy vystupuje jako objektivní skutečnost (Berger, Luckmann, 1999:64). Jako objektivní skutečnost se poté jeví i onen lidmi vytvořený symbolický svět (Berger, Luckmann, 1999:98). Privilegovaným nástrojem konstruování světů je jazyk, který přebírá roli zprostředkovatele. Skutečnost se totiž nejeví jako reálná do doby, než je nějakým způsobem objektivizována. V jazykovém kontextu se utvářejí významy, a skutečnosti, které pokládáme za pravdivé, se odvíjejí od sociálních, jazykových a diskurzivních praktik (Berger, Luckmann, 1999:50). Pro zachování definic reality a objektivních světů je třeba zřídit instituce, které budou jejich podobu stvrzovat a poskytovat příjemcům jasné významy k jejich pochopení (Berger, Luckmann, 1999:116). Do této funkce se nabízejí právě média jakožto platforma pro sdílení významů o okolním světě, konkrétně mediální zpravodajství, které je samo o sobě sociální institucí. Jako taková se mimo svou informační funkci podílí na udržování kontinuity existence společnosti, vytváření společenského konsenzu a společenské identity.

11 Mediální realita Média patří k základním institucím podílejícím se na ustavování společenského řádu a dané společenské uspořádání stvrzují jako dané (Berger, Luckmann, 1999:40). Ke konstrukci reality dochází tedy i prostřednictvím médií. Zaměřme se nyní na média zpravodajské povahy. Reifová definuje konstruování reality ve zprávách jako antipozitivistické pojetí vztahu mezi zpravodajskými mediálními obsahy a skutečností. Realita z tohoto pohledu zpravodajské obsahy nepředchází a neodráží se v nich, ale vzniká, je konstruována, teprve ve chvíli, kdy je definována. Realita jako sociální fakt vstupuje do sociální komunikace jedině jako interpretace reality. Dokud není skutečnost interpretována či definována, je z hlediska sociální interakce neuchopitelná, tedy vlastně neexistuje (Reifová et al., 2004:106). Z toho vyplývá, že mediální reprezentace je tedy více než pouhé zastupování, ale má i svůj konstitutivní aspekt produkuje a stvrzuje významy a naše vědění (Webb, 2009:5). Guye Tuchmanová srovnává tento interpretativní přístup ke zprávám s přístupem tradičním, podle kterého jsou normy vytvářené společností, a společnost určuje, co se zprávou stane a co nikoliv. Tento interpretativní přístup, který akcentuje spíše aktivity pracovníků a činnost mediálních organizací než společenskou změnu, ovšem pokládá v dnešní společnosti za dominantní. To, co má předpoklady stát se zprávou, je tedy definováno až mediálními pracovníky v momentě produkce. Z toho vyplývá, že zpravodajství nemůže být zrcadlem reality, nýbrž aspektem, který ji pomáhá vytvářet, definovat a redefinovat jakožto sdílený společenský fenomén (Tuchman, 1980:184). Základní proces, který při učení se reality z médií probíhá, lze popsat obecným pojmem definování situace a jeho důležitost vystihuje sociologický výrok W. I. Thomase, že pokud lidé definují situace jako reálné, pak tyto situace ve svých důsledcích reálné jsou (Petrusek, 1994). Tato myšlenka se projevila už v práci Waltera Lippmanna, který tvrdil, že lidé nejednají podle reálné situace, ale podle situace, kterou jim jako reálnou definují média, když vytvářejí obrazy v jejich hlavách (Trampota in Reifová, 2004:263). Zde se nabízí otázka, zda jsou média skutečně pouze nedostatečným obrazem skutečnosti či zda mají k této nedostatečnosti jiné důvody. Většinu dokladů o zkreslení skutečnosti lze snadno vysvětlit především prostou skutečností, že masová média jsou obecně orientována na zájmy svých skupin příjemců jako konzumentů informací a zábavy. Je nepochybné, že publikum má rádo mnoho věcí, jež nejsou v souladu s

12 12 odrážením reality zejména fikci, fantazii, věci neobvyklé a bizarní, mýty, nostalgii a pobavení (McQuail, 1999:289). Mediální organizace ovšem ne vždy sledují primárně zájmy svých příjemců, ale často jsou motivovány především ekonomickými či politickými důvody. U zpravodajských obsahů masových médií je popsána řada konkrétních technik, jejichž důsledkem je vznik mediálních konstruktů. Mediální pracovníci aplikují tyto techniky většinou nevědomě, jsou spíše doprovodným projevem samopohybu aparátů mediálních organizací a pravidel jejich provozu (Reifová et al., 2004:107). Samotné zpracování zpravodajské suroviny, jež se obvykle skládá z nejrůznějších údajů o takzvané realitě, tedy začíná již v prvním okamžiku výběru a lze je pojmout jako sérii rozhodnutí a voleb směřujících k produktu, který bude odpovídat cílům mediální organizace. Hlavním cílem je však přece jen vyrobit něco, co bude vyhovovat profesionálním a řemeslným měřítkům kvality a bude mít dobrou šanci na úspěch v očích publika (McQuail, 1999:255). Média všech druhů závisejí na tom, zda mají k dispozici zásobu zdrojových materiálů, kterými lze naplnit noviny a televizi. Ať je materiál použitelný ve zprávě získán jakýmkoliv způsobem, vždy platí, že zpráva je konstruována jako jakékoliv jiné sdělení. Konstrukce zpráv má svá zažitá a kulturně podmíněná pravidla. Vzhledem k etnocentrické povaze zpravodajství a důležitosti blízkosti událostí jsou zprávy podřízeny velmi stabilním pravidlům výběru a způsobu zpracování (Burton, Jirák, 2001:238). Při studiu mediálních organizací se největší pozornost věnuje právě těmto pravidlům, jelikož souvisejí se základními problémovými okruhy týkajícími se nezávislosti média a zprostředkování sociální reality (McQuail, 1999:252) Agenda-setting Je nesporné, že média mají faktický monopol na komoditu, která je často nezbytnou podmínkou pro účinný výkon moci tedy na pozornost, známost a proslulost v širší společnosti. I když si média v tomto ohledu nemohou počínat svévolně, mají prostředky a obecně schopnost prakticky předávat a signalizovat veřejnou vážnost (McQuail, 1999). Jedním ze způsobů, jimiž je prostřednictvím médií konstruován rámec pro vidění světa, je nastolování témat (agenda setting). Teorie nastolování témat tvrdí, že média sice nejsou schopna sdělit lidem, co si mají myslet, ale zato dokážou ovlivnit, o jakých

13 13 tématech lidé přemýšlejí a vnímají je jako důležitá (Jirák in Reifová et al., 2004:16). McQuail tvrdí, že dokážou-li média předat příjemcům dojem o prioritách a výběrově usměrňovat pozornost k různým tématům a problémům, dokážou toho i mnohem více (McQuail, 1999:393). Podle McCombse představuje nastolování agendy mocný a rozšířený účinek masové komunikace, který je výsledkem specifického obsahu masových médií (McCombs, 2009:71). Nejdůležitější složkou tohoto procesu je silná konkurence mezi tématy. Mediální i veřejná agenda mají své limity mediální je dána například omezeným prostorem a veřejná zase nedostatkem času a pozornosti, které publikum může obsahům věnovat. Proto je přirozené, že nutně musí dojít k selekci témat. Zároveň platí, že síla účinků nastolování agendy se u jednotlivých témat liší, stejně jako tuto sílu ovlivňuje umístění zprávy v rámci média, jeho grafická podoba, titulky a další (McCombs, 2009). Dalším aspektem je tendence médií události tematizovat. Značný vliv na vnímání témat příjemci má i takzvané zarámování, které představuje výběr některých aspektů vnímané reality a jejich zasazení do kontextu a zdůraznění v komunikovaném textu. Tím, že se zvýší jejich významnost ve sdělovaném textu, se prosazuje určitá definice problému, kauzální vysvětlení, morální hodnocení či také doporučené řešení popisované záležitosti. Tak je příjemci předestřeno schéma interpretace události, tedy způsob jejího vnímání (McCombs, 2009). Mezi další koncepty spojované s nastolováním agendy patří udělování statusu, stereotypizace, budování image a gatekeeping. Udělování statusu označuje zvyšování významnosti osoby, jíž se dostává intenzívní mediální pozornosti. Jedná se o nastolování agendy prvního stupně, jelikož objektem je osoba. Steeotypizace a budování image, kam spadá významnost atributů, jsou příklady nastolování agendy druhého stupně (tamtéž). S výběrem témat se nabízí otázka, které mechanismy v médiích zajišťují výběr zpráv a podle jakých kritérií. Většinou se jedná o konkrétní osoby, které z moci své funkce či přirozené autority zasahují do přicházející nabídky zpráv tito lidé se nazývají gatekeepeři, neboli dveřníci (Burton, Jirák, 2001:240). Gatekeeping popisuje a vysvětluje, jak plynou zprávy z jedné mediální organizace do druhé, a byl spojován s teorií agenda setting na počátku osmdesátých let. Nově, především s rozvojem internetového zpravodajství, je chápán jako intermediální nastolování agendy prvního i druhého stupně (McCombs, 2009).

14 Zpravodajské hodnoty Výběr témat a nastolování agendy není vždy pouze otázkou interních konvencí mediální organizace, ale existují určitá pravidla, jimiž se výběr témat i zpráv řídí. Pro tato pravidla se vžilo označení zpravodajské hodnoty. Ty vypovídají o tom, že některé události mají potenciál zaujmout publikum více než jiné, tedy jsou dostatečně zprávotvorné, a mají tak větší šanci dostat se do výběru. Zpravodajské hodnoty tedy označují soubor kritérií, jimiž média poměřují zpravodajskou přijatelnost událostí a zpravodajskou vhodnost jejich zpracování (Burton, Jirák, 2001). Zároveň lze jejich prostřednictvím události objevující se ve skutečném světě roztřídit a hierarchicky uspořádat (McNair, 2004). V empirickém výzkumu se zpravodajským hodnotám jako první věnovali v polovině šedesátých let dvacátého století severští badatelé Mari Rugeová a Johann Galtung, kteří vtiskli současnému pojetí zpravodajských hodnot jeho podobu. Autorům navíc původně nešlo o ustavení hodnot, které musí dobrá zpráva mít, ale chtěli poukázat na to, jak zkresleně média informují o zemích třetího světa (Trampota, 2006:27). Pojetí toho, co lze vnímat jako zprávu a co nikoliv, je proměnlivé historicky, kulturně a také v závislosti na typu a na charakteristice konkrétního média, do velké míry ovlivňuje pojetí zprávy i politické uspořádání společnosti (Trampota, 2006:28). Burton a Jirák rozlišují zpravodajské hodnoty obecné, tedy předpoklady události stát se zprávou, a zpracovatelské, podmiňující možnosti zpracování určité události v rámci technologických a organizačních možností daného média (Burton, Jirák, 2001:246). K primárním zpravodajským hodnotám se v dnešních médiích řadí především negativita, odchylka, dramatičnost a personifikace. V každé době a v každé společnosti existuje povědomí o tom, co lze chápat jako špatné, nežádoucí, zavrženíhodné, nebo jako politováníhodné a nešťastné. Této sociální normy média bohatě využívají a špatných zpráv si cení o poznání více než dobrých, stejně jako upřednostňují události, které lze spojit s konkrétní, veřejnosti známou osobou, či zprávy, která je svým charakterem překvapivá. Zpravodajství si také hojně všímá událostí, které jsou jasné a jednoznačné, což se výrazně projevuje i ve zpracování události. Podle Jiráka si média všímají i složitých a nejednoznačných jevů, ale mají tendenci je podávat jako jednoznačné. Tak vznikají zpravodajské stereotypy (Burton, Jirák, 2001). I způsob výroby a úpravy zpráv tedy nese zřetelné známky konstrukce. Koncept zpravodajských hodnot může svým charakterem podněcovat i tendence médií referovat

15 15 o událostech určitými standardizovanými postupy, na základě kterých může být narušena objektivita. Pojem objektivita je nejstarším a dosud klíčovým pojmem profesní etiky liberální žurnalistiky; je zárukou kvality, jež od nás požaduje, abychom věřili, že předkládané texty jsou platné a věrohodné (McNair, 2004:68). Požadavek objektivity vzedmul mnoho diskusí o mediálním obsahu, zejména ve vztahu k určité formě předpojatosti. Předpojatost (bias) zprávy je definována jako běžný projev porušení normativního požadavku objektivity (Trampota, 2006:150). Mnoho zpráv bývá v tomto směru shledáno nedostatečnými. Především proto, že při volbě mediálních produktů se často upřednostní produkty, které je snadné vyrábět a které má publikum rádo. Objektivita je také oceňována z toho důvodu, že mnoho událostí v sobě obsahuje konflikt a jsou otevřeny alternativním interpretacím a hodnocením, a to hlavně za předpokladu, že tyto události nejsou prezentovány neutrálně a vyváženě (McQuail, 1999:286). Zde by měla média plnit roli instituce, která potvrzuje společensky sdílené významy, hodnoty a normy. Podle McQuaila se v praxi právě zde, ve sféře objektivity a opravdovosti, vyskytuje nejvíc potenciálních podnětů ke vzplanutí střetů a právě tady musí mediální organizace obhajovat svou volbu a priority vůči veřejnosti i vůči publiku. Tato oblast nezahrnuje jen zpravodajství a dokumentaristiku, ale má vliv i na dokumentární drama, historická dramata a mnoho realistických seriálů, jež zobrazují život policie, lékařů, armády apod. Čím citlivější a mocnější jsou reprezentanti těchto zobrazovaných výsečí skutečnosti, tím opatrnější musí média být a tím více se musí snažit vyhýbat se citlivým místům a používání ironie, alegorie, fantazie a dalších dávno známých prostředků, s jejichž pomocí se lze vyhýbat přímé odpovědnosti (McQuail, 1999:251). Kritické postoje ke konceptu objektivity, například kulturní relativismus, ale tvrdí, že objektivita je nedosažitelná, neboť procesy selekce témat obsahují nevědomá subjektivní rozhodnutí, zpracování událostí probíhá podle zaběhlých vzorců, pokrytí události je ovlivněno referenčními rámci zprávy a mediální organizace má ne vždy k dispozici kompletní informace od svých zdrojů. Z tohoto pohledu je objektivita nahlížena spíše jako ideál a je vždy jen relativní, neboť vychází z předpokladu, že objektivita existuje i v reálném světě (McNair, 2004).

16 Reprezentace a stereotypy Média mají sklon některé aktéry zpravodajských příběhů znázorňovat určitým ustáleným způsobem, čímž vytvářejí jejich mediální reprezentace (Trampota, 2006:91). Vyznění této mediální reprezentace je dáno opakovanou prezentací typů postav v určitých situacích nebo ve vztahu k určitým tématům a událostem. Prostřednictvím reprezentací média pomáhají vytvářet či posilovat představu, že určití lidé patří do určité kategorie. Tyto kategorie se poté stávají součástí myšlenkových procesů, jež slouží k posuzování lidí v reálném světě, stejně jako v médiích (Burton, Jirák, 2001:191). Jednotlivé reprezentace se zakládají na opakovaném výběru a zdůraznění určitých atributů popisovaného a opomíjení jiných. Velkou roli zde hraje i zasazení do nového kontextu nebo uspořádání výpovědí. V tomto ohledu souvisejí stereotypy s nastolováním agendy druhého stupně. Reprezentace jsou tedy sestaveny z určitých elementů, které se stávají tím známější, čím častěji se opakují. Úrovně reprezentace se od sebe odlišují především mírou zjednodušení a zobecnění a vztahem k realitě. Typ představuje opakovanou prezentaci jeho konkrétního projevu s důrazem na posílení určitého atributu, která se opakuje i s dalšími představiteli tohoto typu (Trampota, 2006:93). Zobecňující rysy ovšem nejsou natolik důrazně vykreslené, že by byla potlačena jedinečnost reprezentovaného. Oproti tomu archetypy představují velmi vyhraněné typy, které jsou hluboko zakořeněné v dané kultuře. V archetypech vstupují do popředí nejobecnější rysy, jako je dobro, zlo, odvaha či krása, a tvoří tak jejich rozhodující, nejvýraznější složku (Burton, Jirák, 2001:181). Stereotypy jsou pak zjednodušenou a zobecňující reprezentací, která deformuje původní předlohu, jelikož zjednodušené rysy přehánějí. V případě stereotypu bývá k reprezentaci připojeno i skryté hodnotové sdělení. Stereotypy jsou nevyhnutelnou konstitutivní součástí sociální konstrukce reality, jelikož jsou typizovanými nositeli soudů, postojů, názorů i předsudků. Často reprezentují mocenské vztahy, napětí a konflikty, které jsou za nimi skryty. Výraz stereotypizace původně použil Walter Lippmann v roce 1922 a označil ji za obrazy v našich hlavách vztahující se k ostatním lidem, kdy vycházel z předpokladu, že je pro člověka nemožné uchopit komplexní realitu, a vytváří si tudíž prostřednictvím stereotypů zjednodušené konstrukce. Rozlišuje tak mezi okolním světem, tedy reálně

17 17 existujícím světem, a pseudosvětem jakožto subjektivní percepcí světa (Lippmann, 1965). Allport definuje stereotypy jako silné přesvědčení spojené s určitou kategorií, na které se člověk odvolává, aby ospravedlnil svůj negativní nebo pozitivní postoj a chování vůči této kategorii. Těmto představám se dostává společenské podpory tím, že jsou lidem vtloukány do hlavy masmédii, od románů přes filmy po televizi. Stereotypy mohou nabývat a ztrácet na síle, jelikož se přizpůsobují převažujícímu trendu předsudku a okamžitým potřebám dané situace (Allport, 2004). V procesu reprezentace nejde pouze o zjednodušující zkratku pro rychlejší porozumění, kterou média řeší nedostatek prostoru, součástí reprezentace je i reprezentace postojů k určitému typu. Každý typ v sobě nese nějaký význam, který může být kritický či zlehčující vůči kategorii osob, jež vytváří a reprezentuje. Reprezentace tedy poskytuje soubor hodnotových soudů, které je kompetentní příjemce vždy schopný dekódovat (Burton, Jirák, 2001:193). Pickering tvrdí, že stereotypy mohou být nahlíženy dvěma způsoby. Na jedné straně jsou nevyhnutelné, neboť pramení ze snahy dát světu smysl a nastolit řád ve zmatené sociální realitě. Na druhé straně jsou ale stereotypy kritizovány na základě jejich racionalizace předsudků vůči určitým kategoriím lidí, jejichž obraz, který nám média nabízejí, je velice zjednodušující (Pickering, 2001). Stereotypy tak s sebou nesou základní dilema zda je reprodukovat jakožto zkratku, která nám umožňuje snadnou orientaci ve světě, nebo zda je odmítnout jakožto plochou a jednostrannou reprezentaci určitého jevu a umožnit tak komplexnější pohled na skutečnost (Pickering, 2001). Stereotypní reprezentace je využíváno také k definici těch druhých (the Other), těch, kteří nejsou natolik normální a natolik inteligentní jako všichni ostatní. Pomocí konceptu těch druhých lze ustavovat společenský řád a určovat hranice a meze toho, co daná společnost a její mocenské instituce považuje za normální a co nikoliv (Pickering, 2001) Mediální žánry a styly Nápadný sklon ke stereotypizaci nevykazují pouze výše zmíněné způsoby reprezentace, ale i samotná mediovaná sdělení od témat a hotových sdělení po žánrové vzorce. Právě vymezení žánru je v kontextu této práce, a především její praktické části, důležité. Žánr je v mediálních studiích definován jako ustálený, opakující se typ či kategorie

18 18 mediálního produktu vyznačující se společnými rysy. Je složen ze souboru klíčových prvků, které vytvářejí jeho textový vzorec (Burton, Jirák, 2001:162). V užším vymezení žánry představují souhrn označení pro takovou skupinu žurnalistických děl, která se vyznačují určitými společnými tematickými a kompozičními prvky. Halada a kolektiv tvrdí, že v současnosti se od striktního žánrového rozdělení upustilo, a je spíše výsledkem praktického používání v médiích (Osvaldová, Halada et al., 1999:217). Žánry samy o sobě nesou určité významy, a tudíž i nabídku určitých hodnot k interpretaci. Žánr kriminálních příběhů se z hlediska nabízených hodnot věnuje základní otázce dobra a zla. Nastoluje ovšem řadu dalších otázek kdy je zákon účinný a kdy nikoliv, kdy se policie chová slušně a kdy naopak, kdo má být potrestán, za co a jak. Nastolují otázku samotné povahy trestu a napětí mezi trestem a mstou. Všechny tyto otázky jsou důležité z hlediska poznání ideologie převládající v dané společnosti (Burton, Jirák, 2001:181). U všech žánrů je rozhodující způsob podání tématu, který může do velké míry ovlivnit, jakým způsobem bude sdělení přijato. Pro účely této práce je nejprve třeba osvětlit publicistický styl žurnalistické produkce. Halada a kolektiv definují publicistiku jako činnost spojenou se stanoviskem, objasňující události, situaci, nebo myšlenky, který na rozdíl od zpravodajství, kde se uplatňují holá fakta, obsahuje kromě informací i názor, hodnocení a subjektivní přístup (Osvaldová, Halada et al., 1999:146). Publicistika kromě racionálních prvků obsahuje i prvky emotivní, využívá metafor a jiných literárních figur a různých jazykových vrstev, včetně nespisovných. Kombinuje analytický a syntetický přístup, čímž dosahuje poznání a eventuálně přesvědčení a získání recipienta (ibid) Interpretace mediálních sdělení Doposud jsem se soustředila na to, jakým způsobem dochází ke konstrukci významu v mediálních sděleních s důrazem na činnost mediálních organizací. Pro pochopení následující kapitoly, stejně tak jako metodiky textové analýzy je třeba zmínit i roli publika v tomto procesu. Eco tvrdí, že interpretovat znamená reagovat na text světa nebo na svět textu produkováním dalších textů (Eco, 2005:30). Podle Johna Fiskeho není význam textu jeho vnitřní vlastností, ale vzniká až na straně recipienta jako produkt jeho setkání s textem, tedy jeho interpretace. (Fiske, 1990).

19 19 Teorie zakódování a dekódování Stuarta Halla dokonce vyjadřuje možnost publika interpretovat text proti původnímu záměru jeho autora v souvislosti s jejich rozdílnou kulturní a sociální situovaností (Hall, 1980). Stuart Hall dále tvrdí, že jedna z těchto interpretací publikem je podavatelem sdělení podporována, ať už záměrně nebo nezáměrně. Jedná se o dominantní interpretaci, taktéž nazývanou preferované čtení, které se projevuje především způsobem zpracování textu a mohou nás na něj upozornit tzv. orientátory (Hall, 1980). Těmi mohou být různá příznaková slova, která nabádají čtenáře vyložit si text v souladu s požadovaným záměrem, zasazení výrazů do kontextu nebo třeba zařazení zpráv v rámci daného média. Všechny tyto faktory ovlivňují způsob výkladu textu publikem, proto bývají mediální sdělení zpracována tak, aby jako součást dominantní interpretace nabízela postoje, názory a hodnocení převažující či akceptované v dané cílové skupině, čímž podporují a posilují dominantní ideologii dané společnosti (Burton, Jirák, 2001:286). S tím částečně souvisí i tvrzení Eca, že text je místo, kde se neredukovatelná mnohoznačnost symbolů vlastně redukuje, neboť symboly jsou zakotveny ve svém kontextu. Přestože jsou symboly paradigmaticky otevřeny nekonečným významům, tak syntagmaticky, tedy textově, jsou určené pouze neurčené, nikoli nekonečné, interpretaci umožněné kontextem (Eco, 2005:28). Texty, ve kterých je zakódováno preferované čtení, tedy vyzdvihují jednu možnost intepretace nad druhou, považujeme za uzavřené. Oproti tomu texty, v nichž se nacházejí různé možnosti interpretace, jsou texty otevřené. Hall rozeznává tři varianty dekódování významu z textu. První varianta je čtenářovo přijetí dominantního kódu, čímž přijme i obsaženou ideologii bez ohledu na to, zda se slučuje s jeho zájmy či nikoliv. Druhou variantu tvoří čtení dle dohodnutého kódu, kdy příjemce přistoupí na dominantní interpretaci, avšak v dílčích otázkách nesouhlasí, v závislosti na jeho společenských podmínkách. Poslední variantou je úplné odmítnutí preferovaného čtení, kdy příjemce nesouhlasí s dominantní ideologií a čte podle opozičního kódu, čímž vznikají alternativní interpretace (Hall, 1980). Tyto dominantní interpretace jsou častým obsahem mediálních sdělení, a to především sdělení persvazivní komunikace od propagandy, public relations až po reklamu. Vyskytují se ovšem i ve sděleních, v nichž se na základě jejich povahy nepředpokládá, tedy ve zpravodajských obsazích (Burton, Jirák, 2001:285). Právě sdělením

20 20 zpravodajské povahy se tato práce věnuje ve své analytické části za pomoci metody sémiotické analýzy. 1.2 Kriminalita v médiích V předchozí kapitole bylo objasněno, jakým způsobem dochází v médiích ke konstruování reality, čímž vznikají obrazy v našich hlavách. Následující kapitola se z teoretického hlediska věnuje tematice kriminality v médiích, snaží se odhalit některé charakteristiky, které ji doprovázejí, a vysvětlit základní pojmy s ní spojené Funkce médií Média mají v rámci společnosti několikero různých postavení; jsou jejím zrcadlem, strážcem jejích hodnot a nabízejí platformu pro veškeré společenské dění. Média poskytují publiku zábavu a rozptýlení, čímž zaplňují jeho volný čas, jsou odrazem kultury dané společnosti a zároveň se podílejí na jejím spoluvytváření a předávání dalším generacím. Média pomáhají publiku utvářet představu o politické situaci, probíhajících událostech a aktivitách a jsou schopna mobilizovat veřejné mínění tím, že nastolují určitá témata (viz kap Agenda-setting). Poskytují členům společnosti příklady života, který se v ní odehrává, jejího jednání a společenské interakce, čímž přispívají k jejich socializaci dle daných společenských norem. Konečně jednou z nejzásadnějších funkcí médií je informovat publikum o světě kolem nás, čímž média napomáhají utvářet představu o jeho geografické, společenské a politické existenci a strukturovat tak určitý pohled na svět (Burton, Jirák, 2001). V kontextu kriminality mají média zastupovat především funkci informační a sociální. O kriminalitě okolo nás se ve většině případů dovídáme výhradně z médií; málokomu se stane, že je svědkem kriminálního činu, či je v něm zainteresován, nebo je schopen o něm referovat z osobní zkušenosti. Média jsou tím pádem často jediným zdrojem našich

21 21 informací o kriminálních činech v naší společnosti, což pouze umocňuje důraz, který je třeba klást na informační kvality 1 takového mediálního sdělení. K základním informačním kvalitám patří především srozumitelnost, relevance a objektivita, která je určována ukazateli jako aktuálnost, vyváženost, neutralita, diverzita, transparentnost či přesnost (Reifová et al., 2004:118). Důležitou profesní normou žurnalistické práce by měla být nestrannost zpravodajství, v rámci níž by měla média působit jako objektivní zprostředkující činitel, a nikoliv stranit či přejímat mediované názory. Nestrannost zpravodajství sestává z jeho vyváženosti, tedy proporcionálního přístupu do zpráv a rovné evaluace, a neutrální prezentace, která spočívá v absenci hodnotících soudů a senzacechtivosti (Trampota in Reifová et al., 2004:163). Neutrální prezentace se zkoumá především prostřednictvím konotativních významů zpráv, zatímco vyváženost je určována denotací zpráv (viz kap Denotace a konotace). Sociální funkce médií v kontextu kriminality spočívá především v prezentaci daných kauz v souladu s normami dané společnosti a v definici, co je dobré a co špatné. Z podání zpráv by mělo jasně vyplývat, kdo se provinil čím a proč, čímž je zajištěna reprezentace dominantních hodnot a norem společnosti, které jsou tak chápany jako přirozené, a brání publiku osvojovat si hodnoty a názory alternativní Teorie kriminality V mediálních sděleních o kriminálních činech se často setkáváme s komentáři psychologů či kriminálních odborníků hodnotících jednotlivé zločince ze svého profesního hlediska. Proto považuji za užitečné ve stručnosti zmínit jednotlivé teorie vysvětlující kriminální chování, jakožto součást teorie deviace. Biologické teorie spočívaly v různých aspektech, od tvaru lebky, jehož rozdílnost lze podle Cesara Lambrosa u kriminálních typů pozorovat, přes dědičnost, kterou se svého času snažili vědci prokázat studiem rodokmenů, po typ fyziognomie, kdy mají být svalnatí a atletičtí jedinci náchylnější ke zločinnému jednání než ostatní. Přestože souvislost mezi sklony k deviaci a biologickými faktory nelze zcela vyloučit, doposud pro ni neexistují žádné přesvědčivé důkazy (Giddens, 1999:190). 1 Informační kvality jsou podle Teorie sociální odpovědnosti médií jedním ze základním normativních cílů jednání médií, vedle mj. Úsilí o dosahování svoody médií, diverzity zpravodajství, zajišťování sociálního řádu, solidarity a kulturního řádu.

22 22 Psychologické teorie vycházejí z myšlenek Sigmunda Freuda s tím, že u některých jedinců se v oidipovské části dětství rozvíjí amorální čili psychopatická osobnost. Souvislost mezi těmito psychologickými aspekty osobnosti a zločinností ovšem také nelze bezpečně prokázat. Byť u některých zločinců byly psychopatické vlastnosti identifikovány, nelze tím říci, že všechny psychopatické osobnosti mají sklon ke kriminální činnosti (Giddens, 1999:191). Dle Giddense musí mít uspokojivý výklad zločinu nakonec sociologickou povahu, protože o tom, co bude považováno za zločin, rozhodují společenské instituce (Giddens, 1999:192). V rámci sociologických teorií existují vysvětlení stavějící jako primární faktor u zločinnosti sociální postavení (trestné činy jako jsou kráděže či vloupání jsou obvykle dílem příslušníků chudších vrstev) a interakci s ostatními, dále teorie, jež se zaměřují na tlak, kterému je jedinec vystaven ve společnosti kladoucí velký důraz na úspěch, a také etiketizační teorie upřednostňující schopnost mocenských struktur klasifikovat dle sociálního původu pachatele chování, které by se jinak mohlo považovat za neškodné. Novější teorie interpretují kriminalitu jako racionální volbu, tedy tvrdí, že se při kriminální činnosti uplatňuje zcela normální proces rozhodování (Giddens, 1999:198). Poslední teoretickou zmínkou o kriminalitě je její klasifikace do pěti základních typů zločinů: indexové zločiny, tedy závažná trestná činnost jako jsou vraždy, loupeže, znásilnění aj.; dále profesionální zločiny, které jsou páchány jako každodenní zaměstnání, např. drobné krádeže či vloupání; organizované zločiny, tedy například obchod s drogami nebo bílým masem; zločiny bílých límečků, např. korupce, neplacení daní aj. a zločiny bez obětí, které označují dobrovolnou směnu ilegálního zboží nebo služeb, tedy například kuplířství, ale také distribuci tvrdých drog (Kasalová, 2011). Podle této klasifikace se praktická část této práce věnuje představiteli indexových a profesionálních zločinů Stereotypy v reprezentaci kriminality Mediální průmysl má své charakteristické ekonomické, politické a kulturní rysy. Pro pochopení mediálních obsahů ve všech souvislostech je zapotřebí si uvědomit okolnosti, za kterých vznikají. Mediální produkt je produkt jako každý jiný a je v případě komerčních mediálních organizací určen dvěma skupinám čtenářům a inzerentům. Fungují tedy na dvojím trhu a pro obě jeho části musí být produkt přitažlivý, aby byla mediální organizace schopna na nestálém mediálním trhu obstát. Masová média si

23 23 postupem času vytvořila výrobní postupy, které jim dovolí produkovat obsahy aktuálně, tedy rychle, v krátkých, pravidelných periodách (jako denní tisk), nebo dokonce průběžně (jako rozhlas a televize či internetová média) a s důrazem na to, co je bezprostředně podstatné či zajímavé (Jirák, Köpplová, 2003:21). Informace se stala klíčovým strategickým zdrojem a její zpracovaná forma - žurnalistický text - se stala produktem nesmírného politického, kulturního a ekonomického významu (McNair, 2004: 114). Je proto pochopitelné, že média jsou při zpracování svých produktů vystavena nepřebernému množství tlaků a požadavků, především ekonomických, politických a společenských, v souladu se zájmy a postavením mediální organizace. Mediální produkty potom musí mít pro publikum užitnou a směnnou hodnotu. Skutečnost, že se zprávy staly komoditou, která se musí prosadit na stále zaplněnějším mediálním trhu, má řadu důsledků jak pro způsoby produkce zpráv, tak pro podobu mediálních obsahů samotných (Trampota, 2006: 159). Tradiční funkce žurnalistiky se vytrácejí a závažná, nezábavná a seriózní témata mohou být vytlačována ve prospěch publikem oblíbených zajímavostí, kuriozit a dalších neseriózních sdělení bulvární povahy. Nepřímým důsledkem ekonomických tlaků a snahy zpravodajských médií prosadit se na trhu informací je bulvarizace a snaha prezentovat informace zábavnou cestou (infotainment) (Trampota, 2006:160). Zde je potřeba poukázat na dvě odvětví kriminologie stojící proti sobě populární a akademická. Populární kriminologie se věnuje zdánlivě faktickému materiálu a je obvykle v médiích spojena s konkrétním trestným činem nebo s konkrétním zločincem a jeho trestem. Populární kriminologie cílí na početné, avšak neprofesionální publikum, je snadno dostupná a čtivá. Naproti tomu akademická kriminologie se nesoustředí na jednotlivce, nýbrž se snaží o jistou generalizaci, z níž by vycházely její teorie a závěry, přičemž vše prezentuje nedramatickým způsobem a bez emocí (Carrabine, 2008). Kriminalita je jedním z témat těšících se vysokému zájmu publika a v médiích je mu také věnováno mnoho prostoru, ať v rámci samostatných rubrik, tak v sekcích domácího nebo zahraničního zpravodajství. V rámci boje o pozornost publika či inzerentů může i téma kriminality snadno podlehnout výše zmíněným novým postupům v žurnalistice. Důkazem toho jsou časté komentáře o brutálnosti a výjimečnosti trestných činů včetně prvků personalizace, popisování různých, i intimních detailů těchto skutků, emocionální rozhovory s dotčenými osobami, dále konstrukce mediálních obrazů některých zločinců, které mohou být nepravdivé či zkreslené a pro příjemce zavádějící (Kasalová, 2011). V rámci studií bylo poukázáno na opakující se charakteristiky doprovázející mediální reprezentaci kriminálníků. Jedná se především o prvky bulvarizace, projevující se například

24 24 v personalizaci zpráv či v podobě senzacechtivých titulků, a dále potom o prvky předpojatosti a stranění, kdy mají média sklon prezentovat zločince jako vinné či nevinné osoby. To může být dovedeno do krajnosti tím, že média dané zločince heroizují, tedy prezentují je jako hrdiny doby či oběti společenských poměrů a konspirací. Další vysledovanou charakteristikou je výrazné pochybení v preventivní a osvětové roli médií v souvislosti s reprezentací kriminality; média velice málo nebo vůbec poskytovala příjemcům informace právní povahy ohledně zkoumaných případů, popřípadě sdělené informace málokdy působí preventivně (Kasalová, 2011). 1.3 Sémiotika Umberto Eco prohlásil, že sémiotika je v podstatě disciplína studující vše, co může být použito ke lhaní. Sémiotika se totiž zabývá vším, co může být chápáno jako znak, a znakem je všechno, co můžeme vnímat jako významovou substituci něčeho jiného. A toto něco jiné nemusí existovat nebo být nutně přítomno v okamžiku, kdy je znakem zastupováno (Eco, 2004:14). Mediální komunikace je takto plná významů, které jsou v textu konstruovány prostřednictvím znaků a kódů, které příjemcům říkají, jak mají předkládanému textu rozumět. Tyto znaky a kódy jsou užívány na základě vžitých konvencí, kterým se lidé učí v procesu socializace a které jsou specifické pro danou kulturu. Sémiotika je oblast studující znaky a znakové systémy - kódy. Právě kódy představují klíčovou složku komunikačních procesů, neboť k tomu, aby bylo možné komunikaci realizovat, musí být společné podavateli i příjemci. Kódy jsou pravidla, jimiž se řídí přisuzování znaků. Existují kódy dané přirozeně a kódy umělé (Doubravová, 2002). Procesy užívání kódu médiem a jeho čtení publikem, tedy zakódování a dekódování sdělení, není přirozené, nýbrž jde o naučenou společenskou praxi (Burton, Jirák, 2001:70). V této kapitole bude vysvětlena jak podstata sémiotiky, tak povaha a funkce znaků a kódů, a jejich užití v mediální komunikaci v procesu kódování významů do sdělení. S tím souvisejí termíny jako signifikace, denotace, konotace, syntagma a paradigma, které budou v kapitole taktéž objasněny.

25 Sémiotika a její vývoj Sémiotika je vědní obor, který se zabývá soustavným studiem znaků a kódů. Postupně se vydělila z filozofie, lingvistiky, psychologie a jiných oborů. Základy k vytvoření moderní sémiotiky položil už na přelomu devatenáctého a dvacátého století americký filozof a logik Charles Sanders Peirce, avšak za prvního představitele moderní evropské sémiotiky je považován švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure, který ustavil sémiotiku jako vědu, jež má zkoumat, jak je význam generován díky vzájemným strukturním vztahům, které existují v rámci každého znakového systému mezi jeho konstitutivními prvky. Každý text je v tomto pojetí struktura, tvořená vztahy mezi prvky, nikoliv prvky samotnými. Proto je sémiotika také označována jako strukturní lingvistika (de Saussure, 1996). De Saussure poukazoval na unilaterálnost znaku, kdy neodděloval jeho obsah od formy. V tomto pojetí se nám znak zdá být jednotou označujícího a označovaného. Toto propojení je závazné v momentě, kdy je na základě společenského konsenzu konvencionalizováno (Barthes, 2004). Sémiotika se zpočátku soustředila především na studium kódu přirozeného jazyka, avšak později se stala významnou analytickou metodou mediálních studií (viz kap Sémiotická analýza), jelikož nabízela přístupy k dekódování významů generovaných uvnitř znakových systémů mediálních sdělení. Ze začátku se zabývala především výzkumem toho, jak je konstruován význam díky vztahům ve struktuře textu. Po obratu v sociálních vědách v šedesátých letech, kdy začal být publiku, jakožto dekódujícímu subjektu, přisuzován větší podíl moci ve výkladu textu, se i sémiotika posunula tímto směrem a od analýzy vnitřní struktury textu postupně přešla ke studiu způsobů, kterými dává text možnost čtenáři vytvářet a chápat významy (Reifová et al., 2004:224). Mezi další významné sémiotiky patří například Charles Morris a Charles Peirce, jejichž přínosy budou zmíněny v následujících podkapitolách, nebo Umberto Eco, který ve svém díle Teorie sémiotiky poukazuje na zrušení interindividuality struktur a zmnožení ekvivalentních přístupů k významům, jakožto na podstatu postmoderny (Eco, 2004) Znak a jeho významy Znaky jsou hlavním předmětem studia sémiotiky. Jejich funkcí je zastoupení nějakého fenoménu, čímž umožňuje jeho přenesení do přítomnosti tady a teď. Znak jako takový

26 26 musí splňovat tři základní podmínky; musí být materializován, aby mohl být smyslově vnímán, musí odkazovat k něčemu jinému, než je on sám a musí být uznáván a jeho význam sdílen větším množstvím lidí (Šoltys in Reifová et al, 2004:320). Význam totiž ke znaku nenáleží přirozeně, nýbrž je třeba si ho osvojit, jelikož i významy znaků jsou společensky a kulturně podmíněné. Zároveň mohou lidé jeden znak vnímat v závislosti na kontextu jako nositele různých významů, čímž zejména v mediální komunikaci vzniká prostor pro podavatele i příjemce ke konstruování významů. Pro pochopení této problematiky je třeba vysvětlit jednotlivé části procesu označování, tedy signifikace. Znak je většinou nazýván označující, tedy signifiant (fyzický projev znaku tak, jak ho vnímáme smysly), zatímco všechny jeho možné významy lze shrnout pod termín označované, signifié (mentální koncept toho, co znak zastupuje). Nutno podotknout, že význam přisouzený znaku podavatelem, tedy jeho signifikace, je ne vždy shodný s významem pochopeným ze znaku jeho příjemcem, tedy s interpretací (Černý, Holeš, 2004). Velký přínos Charlese Peirceho, již zmíněného výše, spočívá v tom, že klasifikoval znaky z hlediska jejich spojení s reálným označovaným objektem na ikony, indexy a symboly. Ikon je druh znaku spárovaný s objektem na základě podobnosti, například realistický portrét, fotografie či chemický vzorec. Index je znak, který spojuje s označovaným předmětem vztah souvislosti, tedy na něj odkazuje, například stoupající dým značící oheň. A nakonec symbol je druh znaku, který na objekt odkazuje na bázi arbitrární dohody a sociální konvence, například srdce jako symbol lásky, logické symboly, náboženské symboly atp. Peirceova klasifikace znaků se dnes považuje za trvalou součást moderní sémiotiky (Černý, Holeš, 2004). Všechny tyto druhy znaku jsou v mediálním diskurzu hojně využívané v podobě slovní, vizuální i akustické. Význam znaků je tím jednodušší rozpoznat, čím ustálenější je jejich užívání v dané společnosti. V mediálních sděleních je to vždy celý soubor znaků, který nabízí kompletní význam celého textu. Soubory znaků ať v mluvené, psané či grafické podobě se nazývají kódy. Kódy, jak již bylo řečeno výše, je možné definovat jako pravidla, která generují znaky jako konkrétní události v komunikačním procesu pro jejich užívání, také jako zvyklosti, jak s kódy nakládat, jak je užívat a jak jim rozumět (Eco, 2004). Pomocí kódu jsou podavatelem do sdělení zakódovány významy a jeho

27 27 prostřednictvím si příjemce ze sdělení své významy dekóduje. Nejkomplexnějším kódem je pak přirozený jazyk (Trampota in Reifová, 2004:96). Jednotlivé znaky jsou v rámci kódů uspořádány ve dvou dimenzích paradigmatické a syntagmatické. Paradigmatické řazení znaků určuje výběr ekvivalentních znaků, které kód tvoří. Syntagmatické řazení potom nastiňuje způsob řazení, uspořádání a kombinace již vybraných znaků v rámci svého kódu. Není tedy důležité pouze to, jakými znaky kódu je význam utvářen, ale také v jakém vztahu tyto znaky jsou a jaký tvoří kontext (Fiske, 1989). Jak už bylo zmíněno výše, nejčastěji užívaným sémiotickým kódem je přirozený jazyk, není však kódem výhradním. Často užívanými kódy jsou také například obrazy, fotografie nebo hudební notace. Jestliže je v komunikátu užito jednoho sémiotického kódu, pak jde o komunikát simplexní. Je-li užito dvou a více kódů, mluvíme o komplexním komunikátu. V mediální komunikaci je užíváno především komunikátů komplexních, například v televizním zpravodajství, reklamě či v celovečerním filmu (Šoltys in Reifová, 2004:104) Denotace a konotace Jelikož je význam přisouzený znaku podmíněn různými faktory, nemůže být interindividuální pro všechny příjemce sdělení. Znaky navíc fungují ve dvou rovinách označování v denotativní a konotativní rovině. Denotace se realizuje jako vztah mezi označujícím a označovaným. Je to doslovný, běžně chápaný význam, který znaku náleží a který je hodnotově neutrální. Tento význam je interindividuální, shodují se na něm členové konkrétní kultury (Barthes, 2004). Oproti tomu konotace je druhým stupněm signifikace, jehož významy jsou druhotné a do velké míry subjektivní. Jsou značně kulturně i společensky podmíněné a nesou v sobě zakořeněné hodnoty a zvyklosti. Ve druhém stupni označování příjemci vkládají do interpretace znaků právě tyto své hodnoty a zvyklosti, které způsobují multiplikaci primárních významů. Konotace tedy užívá primárních označujících denotací, které použije v druhém stupni jako své označované. Všechny derivované významy, které určité kódy spojují s denotativními významy, jsou podle Barthese konotacemi (Barthes, 2004). Konotace tedy není zcela subjektivním významem znaku, ale je do jisté míry sdílena s ostatními členy kultury na základě paradigmaticky a syntagmaticky

28 28 uspořádaných kódů, ke kterým mají interpretující přístup. Konotace je tedy množství kvalit spojených s referentem znaku a souvisejících jak s jeho kontextem, tak s jeho možnými historickými, symbolickými a emocionálními spojitostmi (Trampota in Reifová, 2004:43). Právě historickou podmíněnost a konvence akcentuje Eco, podle kterého není rozdíl mezi denotací a konotací daný rozdílem mezi jednoznačnou a mnohoznačnou signifikací nebo mezi referenční a emocionální komunikací. Charakteristickým rysem konotativního kódu je fakt, že pozdější signifikace se konvencionálně opírá o původní (Eco, 2004). Dva stupně označování (Roland Barthes) 1. stupeň 2. stupeň realita znaky kultura označující konotace denotace forma obsah mýtus Barthesův mýtus Roland Barthes rozlišil tři řády signifikace. Prvním je denotace, druhým, vzniklým odkazem k prvnímu, je již zmíněná konotace a třetím řádem je mýtus. Na úrovni druhého řádu, tedy konotace, se znak z předcházející roviny stavá označujícím a označované mu dodává příslušný mýtus. Mýtus je tedy sekundárním sémiologickým systémem (Barthes, 2004). Mýtem jakožto sociálním fenoménem se zabývali i jiní analytici, například francouzský antropolog Claude Lévi-Strausse, v jehož pojetí mýtus představuje legitimizační základnu, do níž se člověk rodí a z níž nevědomě čerpá odpovědi ještě předem, než si na

29 29 ně položí otázky. Mýtus podle Lévi-Strausse existuje, aniž by si ho členové společnosti byli vědomi, a tvoří člověka tím, že jej časově předchází (Reifová, 2004:157). Pro účely mediálních studií je však více užíváno Barthesova pojetí mýtu, které ho zkoumá ze sémiologického hlediska. Barthes ve svém díle Mytologie provedl sémiologický rozbor řeči masové kultury, které je podle něho tvůrcem novodobých mýtů. V tomto pojetí je mytologie spojením sémiologie a ideologie, jakožto soustavy idejí a praktik, které jsou výrazem hodnot či zájmů dominantních společenských skupin. Těm mýty slouží jako nástroj naturalizace jevů, kterými soudobá společnost obhajuje samu sebe a snaží se tak zachovat stávající strukturu mocenských vztahů (Barthes, 2004). Struktura mýtu podle Barthese Označující Označované prvotní znak označující mýtu označované (mýtu) druhotný znak (mýtus)

30 30 Tři stupně označování (J. Fiske, J. Hartley) 1. stupeň 2. stupeň 3. stupeň realita znaky kultura označující konotace denotace forma obsah ideologie mýtus příroda kultura Barthes tvrdí, že mýtem může být vše, co podléhá diskurzu a má historický základ. Do konceptu mýtu se podle něj nevkládá skutečnost, nýbrž jisté poznání skutečnosti a tímto přechodem od smyslu k formě ztrácí obraz vědění. To je však záměrné, neboť bez znalostí asociací existuje lepší předpoklad pro přijetí vědění konceptem skýtaným (Barthes, 2004:117). Povaha mýtického označujícího je jazyková, čímž dochází k deformaci smyslu, neboť jazyk není exaktní; právě deformace je pro Barthese hlavní funkcí mýtu, jelikož v něm poté čtenář vidí jistou kauzalitu a systém faktů, nikoliv pouhou ekvivalenci označujícího a označovaného (Barthes, 2004:130). Ve výsledku je nejvlastnějším účelem mýtu znehybňovat svět. Mýtus nepopírá věci, jeho funkcí je naopak o nich mluvit: mýtus je jednoduše očišťuje, činí je nevinnými, zakořeňuje je v přirozenosti a věčnosti a dodává jim jasnost, která není jasností vysvětlení, nýbrž konstatování. Tím mýtus umožňuje očišťovat sekundární naraci od pochybností a považovat svět za jediný možný, čímž napomáhá hegemonii dominantní společenské skupiny (Barthes, 2004:141).

31 31 Mediální texty jsou plné sekundární narace. Pomocí mýtu lze tyto texty interpretovat na základě jistého intertextuálního kulturního vlastnictví Figury Aby bylo pojednání o sémiotice víceméně kompletní, je potřeba objasnit ve stručnosti její odvětví metaforologii. Ta se zabývá studiem metafor a figurativního jazyka obecně. Mezi nejběžnější rétorické figury patří především metafory, metonymie a ironie (Kraus, 2008). Metafory jsou přenesená pojmenování, která nahrazují původní znaky znaky novými z jiné smyslové oblasti na základě podobnosti. Tím dávají vzniknout novým významům, které vycházejí z této asociace. Metafory stupňují intenzitu výrazu a celkovou emocionalitu textu. Jsou často využívány v tištěných médiích v titulcích a volbou doprovodných fotografií (Trampota in Reifová, 2004:141). Metonymie jsou figury vyznačující se nahrazením původního znaku novým na základě úzkého vztahu či věcné souvislosti, kterou bývá vztah příčiny a důsledku, části a celku či nástroje a výsledku. Na rozdíl od metafory, která přemísťuje vlastnosti z jednoho významového plánu do druhého, pracuje metonymie na základě asociace v rámci jednoho významového plánu. Výběr zástupného znaku je podmíněn dominantní kulturou a vnímáním reality (Trampota in Reifová, 2004:143). Podle Johna Fiskeho pracují znaky v metonymickém vyjádření indexicky a syntagmaticky, zatímco u metafor je vztah mezi znaky paradigmatický (Fiske, 1990). 1.4 Metody zkoumání mediálních obsahů Pro úplné poznání médií je třeba umět správně využívat již ustavených metod jejich výzkumu, zvolit mezi nimi tu nejvhodnější a aplikovat ji na vybrané téma. Tato kapitola je teoretickým úvodem do problematiky mediálního výzkumu, ve stručnosti představuje základní druhy výzkumných metod, mezi které zakotví i vybranou metodiku pro téma této práce, a vysvětluje některé pojmy spjaté s mediálním výzkumem, jako je reliabilita a validita. Úkolem této kapitoly je zároveň popsat sémiotickou analýzu jakožto metodu vybranou pro zkoumání tématu.

32 Mediální výzkum Oblast mediálního výzkumu v sobě zahrnuje poznatky z mnoha věd, její východiska pocházejí ze sociologie a psychologie, čerpá také z lingvistiky a částečně reflektuje ekonomické zákonitosti. Lze tedy říci, že se jedná o interdisciplinární oblast. S rozvojem médií ve dvacátém století se postupně vyvíjela i oblast mediálního výzkumu, a to jak na půdě akademické, tak ve sféře komerční. Výsledky výzkumů se staly nedílnou součástí procesu rozhodování v komerční oblasti médií, kdy se lidé v řídicích pozicích již nemohli spoléhat pouze na svou intuici a k dosažení úspěchu jim musela napomáhat objektivní fakta. Mediální výzkum však nedoprovázel pouze tento proces rozhodování, ale hojně se začal objevovat i v teoretické sféře při pokusech akademických pracovníků popsat média, jejich účinky na publikum či ve snaze porozumět chování publika. Výzkumy veřejného mínění, průzkumy publika či analýzy mediálních a PR kampaní jsou nedílnou součástí každodenních obsahů médií (Wimmer, Dominick, 1997:5). Hlavními rozdíl mezi oběma typy výzkumu, tedy akademickým a komerčním, tvoří podle Wimmera a Dominicka především veřejnost výsledných zjištění, která je vlastní akademickému výzkumu, avšak u komerčních výzkumů se výsledky stávají vlastnictvím investora. Komerční výzkum je navíc často prováděn v omezeném časovém horizontu, zatímco akademický se vyznačuje delšími termíny. Akademický výzkum také bývá ve srovnání s komerčním finančně méně náročný, proto není výjimkou, že se soukromé subjekty s požadavkem provedení výzkumu obrací na vědecké pracovníky. Oba typy výzkumu na sobě nejsou i přes zmíněné rozdílnosti zcela nezávislé, často se prolínají a užívají podobných metodologií a statistických analýz (Wimmer, Dominick, 1997:13). V rámci mediálního výzkumu lze zkoumat mnoho tematických oblastí, které lze rozdělit na tři základní. První oblast tvoří rámce fungování mediální komunikace, v té jsou analyzováni činitelé ovlivňující tento proces, jako například legislativní normy, etické kodexy, ekonomické a politické vztahy uvnitř mediální organizace atp. Druhou častou zkoumanou oblastí jsou účastníci mediální komunikace, a to ať podavatelé sdělení, tak jejich příjemci publikum. V této sféře probíhá i analýza informačních zdrojů. Třetím typem objektů výzkumu jsou mediální sdělení a kontext jejich produkce a čtvrtou oblast tvoří kanály komunikace a technologie přenosu těchto sdělení. Každému objektu zkoumání náleží odlišné metody výzkumu. (Trampota, Vojtěchovská, 2010:16).

33 Metody výzkumu Existuje vícero typů dělení metod výzkumu médií. Berger rozlišuje metody analýzy médií, jakožto možné přístupy ke kritickému vyhodnocení role médií ve společnosti, a metody (či techniky) výzkumu médií představující soubory pracovních postupů, jejichž využitím se lze dobrat objektivizovatelných dat. Mezi metody analýzy médií řadí například sémiotickou či sociologickou analýzu a k technikám výzkumu médií přiřazuje obsahovou analýzu, hloubkové rozhovory, experimenty či srovnávací analýzu (Berger, 2012). Nejběžnějším typem klasifikace metod je jejich dělení na kvalitativní a kvantitativní. Podstata kvalitativních i kvantitativních metod je popsána níže. Kvantitativní výzkum se zabývá měřitelnými jevy a jeho cílem je testování předem stanovených hypotéz. Je charakteristický velkým počtem vstupních dat a relativně malým počtem závěrů, které je možné zobecnit na celou populaci. Tato generalizace je možná vzhledem k reprezentativnímu vzorku, který je vybírán na základě standardizovaných postupů náhodného nebo kvótního výběru. To ovšem vede k silné redukci počtu pozorovaných proměnných i ke snížení sledovaných vztahů mezi těmito proměnnými (Disman, 2000:285). Kvantitativní výzkum vyžaduje velkou míru standardizace, aby byla zajištěna jeho reliabilita. Tato standardizace nutně znamená velké omezení informace, jelikož respondent nemůže kompletně popsat svoje mínění, nýbrž je omezen na volbu odpovědi v rámci malého souboru kategorií. Tento fakt snižuje validitu výzkumu (Disman, 2000). Kvantitativní výzkumy využívají deduktivní logiku a mezi nejčastěji využívané metody patří dotazníková šetření a psychologický experiment. Zkoumání mediálních sdělení je pak reprezentováno Berelsonovou kvantitativní obsahovou analýzou (Trampota, Vojtěchovská, 2010:16). Teoretickým východiskem kvantitativních metod zkoumání médií je pozitivismus, především Comtův a Durkheimův, který klade důraz na poznání světa na základě faktů. Také proto bývá kvantitativní výzkum označován jako pozitivistický (Disman, 2000). Kvantitativní metody měly ve výzkumu mediálních studií dominantní postavení až zhruba do šedesátých let dvacátého století, kdy v souvislosti s tehdejším názorovým klimatem západní společnosti začíná narůstat

34 34 zájem o nová témata, jako je například zkoumání ideologie a skrytých hodnotových struktur mediálních sdělení (Trampota, Vojtěchovská, 2010:17). Kvalitativní výzkum vychází z fenomenologie, symbolického interakcionismu a etnometodologie. Jeho základem je představa, že poznání se děje na bázi interpretace a je vždy subjektivní povahy. Jeho cílem je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím a tím vede ke vzniku nových hypotéz, nové teorie a hlubšímu porozumění (Disman, 2000:285). Kvantitativní výzkum bývá označován také jako interpretativní, reflexivní nebo konstruktivistický (Trampota, Vojtěchovská, 2010:19). Jeho hlavní výhodou je to, že jde po podstatě problému a není omezen předem danými odpověďmi, čímž nasbírá mnoho informací o malém počtu sledovaných jedinců. Generalizace výsledků tohoto výzkumu na celou populaci je proto velice problematická až nemožná. Jelikož je u kvalitativních metod výzkumník nedílnou součástí výzkumu, čímž se výzkum stává v podstatě neopakovatelný, vykazuje poměrně nízkou reliabilitu; se změnou výzkumníka by pravděpodobně došlo i ke změně výsledků. Pracuje na bázi induktivní logiky (Disman, 2000:289). Kvalitativní výzkum může minimalizovat mnohá zkreslení snáze než výzkum kvantitativní, jelikož data nejsou limitována předem připravenými kategoriemi a hypotézami. Mezi nejběžnější techniky sběru informací v kvalitativním výzkumu patří zúčastněné pozorování, nestandardizovaný rozhovor a analýza osobních dokumentů (Disman, 2000:298). Kvalitativní a kvantitativní metody výzkumu mohou být vzájemně komplementární a často se využívá jejich kombinace Reliabilita a validita výzkumu Pojmy reliabilita a validita byly již zmíněny výše, především ve spojení s kvantitativními metodami výzkumu médií. Jsou podstatnými aspekty každého výzkumu jakožto atributy k posouzení jeho kvality. Reliabilita výzkumu znamená, že zvolené výzkumné nástroje měří konzistentně a spolehlivě. Reliabilní metodika je tedy ta, která při opakování za stejné situace přináší stejné výsledky (Trampota, Vojtěchovská, 2010:20). Validita se pak týká pravdivosti výzkumu, když vyjadřuje, zda zvolený výzkumný postup odpovídá předmětu zkoumání. Validita se dále dělí na interní, která se týká

35 35 použitých nástrojů a cílů výzkumu, a externí, která vypovídá o zobecnitelnosti výsledků na širší populaci (ibid). Kvantitativní metody výzkumu užívají speciálních způsobů pro výpočet reliability, stejně jako mají k dispozici techniky, které pomáhají určovat stupeň validity. Přestože mají tyto atributy v kvalitativním výzkumu trochu jiné konotace, nejsou pro něj o nic méně důležité než pro kvantitativní výzkum, jelikož napomáhají zvýšit jeho důvěryhodnost (Wimmer, Dominick, 1997:89) Sémiotická analýza Sémiotická analýza se řadí ke kvalitativním metodám výzkumu mediálních sdělení (viz tab.1). Tab.1 ěkteré z frekventovaných metod výzkumu médií (Trampota, Vojtěchovská, 2010) OBJEKT ZÁJMU KVANTITATIVNÍ KVALITATIVNÍ Rámce fungování médií Ekonomická analýza Systémová analýza Interpretace sekundárních materiálů Kritická politická ekonomie Účastníci komunikace / jednotlivci Strukturální sociodemografická analýza Dotazníkové šetření Psychologický experiment Zúčastněné pozorování Hloubkový rozhovor Ohniskové skupiny Zakotvená teorie Mediální sdělení Berelsenova obsahová analýza Frekvenční lingvistika Sémiotická analýza Kritická analýza diskurzu Narativní analýza Obrazová analýza Jejím teoretickým východiskem je sémiotika, věda o znacích (viz kap. 1.3), proto je využitelná nejen pro zkoumání lingvistických sdělení, ale i sdělení vizuálních a auditivních a může sloužit také jako nástroj k analýze mýtu (Trampota, Vojtěchovská, 2010:117). V poslední třetině 20. století se sémiotická analýza stala významným nástrojem pro analýzu populární kultury, přičemž tradiční sémiotický přístup byl výrazně obohacen o

36 36 dimenzi společenského kontextu, tedy především o rovinu mýtů a ideologie a o studium mediálního diskurzu jako komunikačního a kulturního prostředí, v němž tytéž produkty mohou nabývat velmi odlišných významů. 2 Sémiotická analýza si klade za cíl nalézt relace mezi znaky a odhalit významy, které znaky manifestně či skrytě produkují, když se setkají s konceptuálním světem konkrétního čtenáře. 3 Právě z tohoto důvodu byla pro účely této práce zvolena sémiotická analýza, neboť poskytuje možnost objevení implicitních, konstruovaných významů, které jsou do sdělení zakódovány a které mají potenciál symbolického dopadu na myšlenkový svět adresáta. Úkolem sémiotické analýzy je dekódovat latentní, skryté sdělení, jež se na počátku nejevilo jako očividné a zřejmé a budilo zdání, že na něm není nic, co by bylo potřeba dešifrovat, interpretovat či demystifikovat. Analytickým využitím zvoleného metodologického přístupu je tedy možno učinit pokus dekonstruovat konotace a mýty podílející se na tvorbě významu, respektive upozornit na skutečnost, že určité spojení není takzvaně přirozené, ale že jde o sociální konstrukt Jiné využité metody V praktické části bude využito nejen metody sémiotické analýzy, ale pro dosažení ucelenější závěru bude použita v kombinaci s kritickou analýzou diskurzu a rozborem některých jazykových prostředků. Kritická diskurzívní analýza si klade za cíl především odhalit skrytá ideologická sdělení a mocenské vztahy za textem. K analýze diskurzu lze podle Normana Fairclougha 2 Portál [ online ] [ ]. Dostupné z www: < 3 BLAŽKOVÁ, Marika: Vymezení a referenční rámec vybrané metody: Sémiotická analýza. Zkola [ online ] [ ]. Dostupné z www: < kychved/18034.aspx> 4 BLAŽKOVÁ, Marika: Vymezení a referenční rámec vybrané metody: Sémiotická analýza. Zkola [ online ] [ ]. Dostupné z www: < kychved/18034.aspx>

37 37 přistoupit ze stránky lingvistické, čehož je využito v této práci, kulturálně-žánrovou analýzou, konverzační analýzou a jinými metodami (Fairclough, 2003). V jazykové části se práce soustředí především na sémantiku sdělení, konkrétně na modalizátory, jež patří k charakteristickým prostředkům vyjádření implicitního významu. Jejich funkcí je především oslabovat jistotu a asertivnost výpovědi, zbavovat se odpovědnosti za platnost nebo bezvýjimečnost vlastního tvrzení (Kraus, 2008:71). Dalším prostředkem, kterého si práce všímá, jsou presupozice a vyplňování prázdných míst textů, neboť co texty považují za samozřejmé, popřípadě to nechtějí explicitně zmínit, je vyjádřeno prostřednictvím presupozic. Strategické zacházení s presupozicemi je umožněno nejen otázkami, ale také českým slovosledem (Kraus, 2008). Vlastní druh implikatury tvoří také ironie. Aby byl zaručen komunikační úspěch ironické věty p, musí odesílatel předpokládat, že příjemce ví, že p není pravda (Eco, 2005).

38 38 Praktická část Tato část práce se zabývá samotným případem Jiřího Kajínka, na který se snaží aplikovat teorii vysvětlenou v předchozí kapitole. Na úvod je objasněno pozadí celého případu a postupný proces medializace Jiřího Kajínka a jeho heroizace, která vyvrcholila uvedením filmu Kajínek do kin. Dále je vysvětleno, jakým způsobem film ovlivnil sdělení ve zkoumaných publicistických titulech, co do množství i jejich obsahu. Analýzou se pokusím zjistit, zda se ve zkoumaných textech objevují prvky stranění a jaký celkový obraz Jiřího Kajínka je veřejnosti předkládán. Tyto výsledky jsou shrnuty v poslední kapitole, která se také zabývá odlišnostmi v jednotlivých médiích. 2.1 Kauza Kajínek 30. května 1993 byli v Plzni zavražděni v borských serpentinách podnikatel Štefan Janda, jeho ochránce Julián Pokoš a zraněn další ochránce Vojtěch Pokoš. Prapůvodní příčinou této vraždy byl spor Jandy s plzeňským podnikatelem Antonínem Vlasákem o hostinec v Kozolupech, za který vymáhal Janda se svými ochránci na Vlasákovi nemalé peníze. Jelikož měl Janda velice dobré známé i mezi nejvyššími důstojníky policie, byly Vlasákovy prosby o pomoc a stížnosti policii na vydírání a vyhrožování fyzickou likvidací zbytečné, a když už byla opravdu policejní akce vedoucí k zatčení Jandy a jeho výslechu naplánována, byla z neznámých důvodů na poslední chvíli odvolána samotným vedením policie, která začala mít obavy, aby Janda nemluvil příliš. 5 Oběti vraždy se k plzeňské věznici Na Borech údajně dostavili na radu jejich přítele od policie a neozbrojení. Jiřímu Kajínkovi, kterého si měl objednat Vlasák k tomu, aby vyděrače zastrašil, byl v té době přerušen výkon trestu v příbramské věznici, kam se rozhodl již nevrátit. Na místo činu ho měl dovézt jeho známý, Ďurči, který údajně také Kajínka udal policii. I Ďurči svou výpověď nakonec odvolal s tím, že byl policií donucen. Nakonec zůstává jediný korunní svědek postřelený Vojtěch Pokoš. Jiřího Kajínka označil za vraha až půl roku po vraždě na základě televizní relace, kterou mu na policii pustili. Kajínek byl policií zatčen a obviněn z vraždy v únoru V roce KLÍMA, Josef, KROUPA, Janek. Jiří Kajínek: vrah, nebo oběť? [ online ]. [ ]. Dostupné z www:

39 39 byl Krajským souden v Plzni odsouzen za dvojnásobnou nájemnou vraždu k doživotnímu trestu. 6 Na místě činu nebyla nikdy provedena rekonstrukce, nebyla provedena rekognice, tedy rozpoznání pachatele svědkem mezi jinými osobami. Nikdy nebylo prokázáno, že by se střílelo z některé z Kajínkových zbraní, vražedné zbraně se nikdy nenašly. Nebyly provedeny pachové zkoušky, zkouška DNA ani sejmuty otisky prstů. 7 Kajínek byl soudními znalci z oboru psychologie a psychiatrie shledán pro veřejnost nebezpečným a neschopným nápravy na základě zhruba hodinového zkoumání. 8 V trestním spise, který má přes stran, bylo nalezeno mnoho nesrovnalostí, chybí zde důležité dokumenty a materiály, a některé stránky jsou přečíslované. Po jeho prozkoumání podali dva ministři spravedlnosti, Pavel Rychetský a Pavel Němec, k Nejvyššímu soudu ČR stížnost ve prospěch Jiřího Kajínka pro porušení zákona, a svou pochybnost o Kajínkově vině vyjádřil i další ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš. Kajínkovi advokáti JUDR. Klára Slámová a JUDr. Kolja Kubíček se opakovaně snažili o obnovu jeho procesu na základě nově objevených skutečností a důkazů, ovšem jejich žádosti byly opakovaně zamítnuty. 9 Na druhou stranu je třeba mít na paměti i to, že Jiří Kajínek měl první problémy se zákonem pro majetkovou trestnou činnost už jako nezletilý v roce Ve vězení byl poprvé v roce 1982 za vloupání do chat. V roce 1985 byl opět odsouzen za bytové krádeže, nedovolené ozbrojování a útok na veřejného činitele, protože při zatýkání zranil tři policisty železnou tyčí. Při jeho dopadení a zatčení policií v roce 1994 u něj byly nalezeny tři samopaly, osm pistolí, brokovnice a bezmála nábojů. Zajištěna byla i zbraň zákeřná - pistole s tlumičem. Kromě toho byly v bytě zajištěny starožitné předměty neznámého původu. 10 Na tato fakta se v tématu Kajínek často zapomíná, jelikož to narušuje jeho image nevinné oběti české porevoluční korupce. 6 KLÍMA, Josef, KROUPA, Janek. Jiří Kajínek: vrah, nebo oběť? [ online ]. [ ]. Dostupné z www: 7 ibid 8 ibid 9 Chronologie případu. Jiří Kajínek: Vrah nebo oběť? [ online ]. [ ]. Dostupné z www: < 10 Jiří Kajínek: "Nejznámější český vězeň". Muzeum kriminalistiky [ online ]. [ ]. Dostupné z www:<

40 40 Je zřejmé, že v Kajínkův případ obsahuje hodně nejasností a skutečností mluvících v jeho prospěch, stejně tak jako procesních chyb a nedostatků v jeho vyšetřování. Jako takový má obrovský potenciál pro medializaci a skýtá mnoho prostoru pro alternativní výklady a spekulace, případně stranění a bulvarizaci Medializace případu O Jiřího Kajínka se česká média před rokem 2000 nezajímala o nic více než o kteréhokoliv jiného zločince obviněného z vraždy. Říjen roku 2000 byl ovšem pro jeho mediální obraz zlomový. Poté, co se mu podařilo uniknout z věznice Mírov, která má pověst nejpřísněji střežené věznice v Čechách, začal v českých médiích ve spojitosti s jeho osobou vznikat jakýsi kult hrdiny, kdy se spekulovalo o jeho nadpřirozené inteligenci. Jeho útěk dal vzniknout různým spekulacím a konspiračním teoriím a prostřednictvím médií a tisku jím žila celá země. Přestože byl Kajínek v prosinci téhož roku dopaden, zájem veřejnosti i médií o jeho případ již neztratil, a začala se zpochybňovat i jeho kriminální činnost. Právě rok 2000 nastartoval sérii stížností k Nejvyššímu i k Ústavnímu soudu, podávaných jak ze strany Kajínka a jeho právních zástupců, ale i několika ministrů spravedlnosti, přičemž každá tato stížnost či žádost o obnovení procesu, stejně jako rozhodnutí daných institucí, byly se zájmem prezentovány a komentovány médii, což u Kajínkova případu přetrvává dodnes. Se zájmem médií rostl i zájem veřejnosti, která v souvislosti s předkládanými informacemi začala pochybovat o Kajínkově vině. Podle průzkumu provedeného v červenci roku 2010 společností Sanep 11 považuje 86,5 procenta dotázaných za správné rozhodnutí policejní inspekce vrátit se k případu dvojnásobného vraha Jiřího Kajínka. Téměř 45 procent dotazovaných pak věří, že by Jiří Kajínek mohl být obětí policistů, kteří mají na svědomí dvě vraždy, za které si vězeň odpykává doživotní trest. Další otázky průzkumu jsou součástí přílohy č Průzkum společnosti Sanep. Reflex [ online ] [ ]. Dostupné z www: <

41 Film Kajínek Reprezentace Jiřího Kajínka v médiích vyvrcholila v srpnu roku 2010, kdy byl do českých kin uveden film Kajínek jako debut režiséra Petra Jákla. Ten představuje Kajínka velmi černobíle jako nevinnou oběť zkorumpované policie a poměrů na začátku devadesátých let. V rámci recenzí, které se vyskytovaly ve zkoumaných textech, je mu nejčastěji vyčítána právě tato jednostrannost, se kterou Kajínka reprezentuje, a fakt, že nabízí jasnou odpověď na otázku, která rozhodně natolik jasná není. Překvapivé je, že film Kajínek o samotné osobě Jiřího Kajínka neřekne mnoho a rezignuje na jakoukoliv psychologii postavy. Co se samotného případu týče, je představen velmi zkratkovitě a zmateně, neboť hned ze začátku je Kajínek zobrazen na místě činu, aby vzápětí bylo popřeno, že je vinen. Film nabízí pouze okrajové vysvětlení kauzy, a to svalením veškeré viny na systém porevolučních let, kdy byla běžná i provázanost policie s organizovaným zločinem. Přestože tvůrci filmu jednohlasně tvrdí, že film rozhodně neukazuje Kajínka jako neviňátko, je celkový dojem z něj právě opačný a jediná zmínka filmu o tom, že Kajínek kdysi kradl, to nemůže v kontextu ostatních filmem předkládaných informací změnit. Přestože je v úvodních titulcích uvedeno, že film je pouze inspirován skutečným příběhem vězně Jiřího Kajínka, čímž se jistí proti možnému právnímu napadení, nabízí film velký prostor pro spekulace a názorovou manipulaci. Již výběrem herce, který Kajínka ve filmu ztvárnil, dávají tvůrci najevo jasnou snahu podporovat další mýtus, který je s ním spojován, tedy mýtus sexuálního symbolu pro ženy. Herec Konstantin Lavroněnko, byť je Kajínkovi v mnoha rysech podobný, je ve filmu často zabírán přímým pohledem do očí, několikrát se lstivě, ale ne zákeřně, pousměje, nejednou je ukázaný polonahý a ve vztahu se svou právničkou je dokonce ukázán i jako citlivý, když ji přes mříže chytne za ruku. V jedné z pasáží dokonce projeví touhu po ní, avšak zůstane džentlmen, což dokonale koresponduje s jeho obrazem donchuána, který je vytvářen médii. S touto scénou poté kontrastuje jiná, velice sexuální a živočišná. Účel a výsledek je však velice podobný. Lidé, kterým byl ve zkoumaných textech poskytnut prostor vyjádřit se k filmu, ho vesměs hodnotí kladně. Nutno říci, že se jedná především o osoby Kajínkovi blízké, ať už je to právnička Klára Slámová, která ve filmu vidí především šanci ke znovuotevření případu na základě většího zájmu veřejnosti, režisér Jákl, který by svůj vlastní film nehanobil, publicista Josef Klíma, který se na filmu podílel jako odborný poradce, nebo

42 42 samotný Kajínek, který nemá důvod k tomu, aby film kritizoval, vzhledem k tomu, že z filmu vychází jako odhodlaný a čestný hrdina, který dodržuje své morální principy. Filmovými odborníky byl Kajínek strhán jako promarněná šance, chaotický thriller či poklesek filmové kultury s promyšleným PR, nicméně čísla mluví jasně a film Kajínek se stal jedním z divácky nenavštěvovanějších filmů sezóny. 2.2 Kvantifikace obsahů V této kapitole se soustředím na představení zkoumaných titulů a následně na kvantifikaci obsahů. Po dohodě s vedoucím práce bylo upuštěno od kvantitativní analýzy vzhledem k malému množství zkoumaného materiálu, a tudíž i nevhodnosti metody. Je tedy provedena pouhá kvantifikace, která má za cíl vysledovat, zda do kin uvedený film Kajínek nějakým způsobem ovlivnil množství obsahů v publicistických titulech. Tituly jsou zkoumány nejen z pohledu samotné mediální reprezentace Jiřího Kajínka a jejího vývoje během roku, ale i z pohledu časového. Předpokládá se, že největší intenzita zmínek o Jiřím Kajínkovi ve zkoumaných titulech bude zaznamenána pro období července až srpna 2010, tedy období okolo premiéry filmu. Následující kapitola se potom zabývá hlubším rozborem těchto obsahů z kvalitativního hlediska Zkoumané tituly Jako zkoumaný materiál jsem si vymezila tištěné publicistické tituly z roku 2010, tedy ze stejného roku, kdy byl uveden do kin film Kajínek. Jedná se o společenské týdeníky Respekt, Reflex a Týden a dále suplementy celostátních deníků, Magazín Mladé Fronty Dnes, Víkend Hospodářských novin a Pátek Lidových novin. Jedním z požadovaných závěrů analýzy je i zodpovězení otázky, zda se od sebe jednotlivé tituly co do reprezentace Jiřího Kajínka liší. Respekt Politicko-společenský týdeník Respekt přináší zpravodajství a publicistiku a věnuje se investigativní žurnalistice. Je liberálně zaměřený a soustředí se na komentáře, rozhovory, reportáže a zpravodajství z domova i ze zahraničí. Byl založen v roce 1989 skupinou disidentských novinářů. V dnešní době vlastní 44% podílu Karel

43 43 Schwarzenberg a spadá pod společnost Economia. Tištěný náklad časopisu je kusů. 12 Reflex Reflex je společenský týdeník vydavatelství Ringier Axel Springer CZ, který vychází od roku Věnuje se převážně aktuálním společenským, politickým, kulturním a publicistickým tématům. Časopis je známý také pro svoji kontroverzní grafickou podobu, čemuž odpovídají především alegorické a ironické ilustrace reflektující současné dění a pravidelná rubrika Zelený Raoul. Tištěný náklad časopisu je kusů. 13 Týden Týden je zpravodajsko-společenský týdeník přinášející zprávy, analýzy, reportáže, rozhovory a komentáře z domova i světa. Soustředí se na aktuální informace z politiky, ekonomiky a společenského života. Časopis začal vycházet v roce 1994 a od roku 2000 jej vydává společnost Mediacop. Týden vychází v tištěném nákladu kusů. 14 Magazíny Mladé Fronty Dnes Magazín MF Dnes a Víkend MF Dnes jsou dva ze čtyř magazínů celostátního deníku Mladá fronta, které vycházejí jako jeho čtvrteční a sobotní přílohy. Nabízejí reportáže z domova i ze světa a rozhovory se známými osobnostmi politického a kulturního života. MF Dnes je vlastněna německým koncernem Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft, mbh (RBDV). Ve čtvrtek vychází MF Dnes v nákladu kusů. 15 Pátek Lidových novin Pátek LN je pravidelná příloha celostátního deníku Lidové noviny. Magazín přináší kromě televizních programů také velké množství reportáží o dění ve společnosti, 12 Zdroj: ABC ČR 4/ Zdroj: ABC ČR 4/ Ibid 15 Ibid

44 44 rozhovorů s osobnostmi, nejnovějších trendů, zábavného čtení i mnoho exkluzivních fotografií. Tištěný náklad magazínu je kusů. 16 Víkend Hospodářských novin Víkend HN vychází jako páteční víkendový magazín celostátního deníku Hospodářské noviny, vydávaného společností Economia. Magazín Víkend je zaměřený na aktuální společenské a kulturní události včetně rozhovorů s domácími i zahraničními osobnostmi. Stejně jako MF Dnes spadají Lidové noviny pod německý koncern Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft, mbh (RBDV). Vychází v nákladu kusů Kvantifikace zkoumaného materiálu Za období celého roku 2010 vyšlo celkem 78 článků, v nichž se vyskytuje zmínka o Jiřím Kajínkovi. První zmínka byla otištěná již 4. ledna 2010 a poslední den před koncem roku. Rozložení mediálního pokrytí během roku ale rozhodně nebylo tak vyvážené, jak se může na první pohled zdát. Konkrétnější představu poskytuje graf níže. 16 Ibid 17 Zdroj: ABC ČR 4/2012

45 45 Film Kajínek měl premiéru 5. srpna Z grafu je patrné, že největší množství článků vyšlo v době krátce před filmem a v průběhu srpna. V červnu lze již vypozorovat mírný nárůst, který pokračuje v červenci, a srpnem vyvrcholí. Po zbytek roku je pak množství relativně stálé, ovšem jak lze vidět na světlejším sloupci, zmínky se netýkají ani tak samotného Kajínka vězně, jako spíše Kajínka- filmu. Především pak v měsíci prosinci jako ohlédnutí za uplynulým rokem v magazínových kronikách vycházejí zpětná hodnocení k filmu Kajínek. Po celou dobu roku spíše převažuje množství článků, které poskytují recenze k filmu. Zde platí, že čím delší časový úsek od premiéry filmu jsme, tím spíše články avizovaly jeho uvedení či se ohlížely za jeho okolnostmi, než se zabývaly přímo případem Jiřího Kajínka. Ten se svou kauzou získal větší pozornost až v létě, kdy byly zveřejněny odposlechy jakožto nové okolnosti týkající se jeho případu. V pozdějších ohlédnutích za filmem lze nalézt mnoho spekulací, že toto zveřejnění bylo spíše než objektivní informací promyšleným PR k filmu. Zmínky o Kajínkovi a jeho případu přetrvávají do konce roku především v titulu Reflex, ovšem jak bude ukázáno v následující kapitole, stojí za tímto více než hodnota informací zájem samotné autorky Pavlíny Wolfové. Graf jednoznačně poukazuje na fakt, že uvedení filmu Kajínek do kin výrazně ovlivnilo počet článků a celkové pokrytí tématu ve zkoumaných publicistických titulech, neboť jejich intenzita je suverénně nejvyšší v době prázdnin, kdy měl film premiéru. 2.3 Mediální obraz Jak již bylo popsáno v předchozích částech (kapitola 1.4 Metody zkoumání mediálních obsahů a kapitola 2.2 Kvantifikace), zvolenou výzkumnou metodou pro popsání mediální reprezentace Jiřího Kajínka v publicistických titulech je sémiotická analýza kombinovaná s přístupem kritické diskurzívní analýzy. V této kapitole bude představen průběh samotné analýzy. Z kapitoly by tedy mělo vyplynout vyznění celkové reprezentace Jiřího Kajínka v české publicistice ve zmíněném roce, dále její vývoj, tedy zda a jakým způsobem se během roku změnila, a dále jistý obecný závěr o vzájemném vlivu filmu a mediálních sdělení.

46 Analýza V analytické části se soustředím převážně na přisuzované znaky v textech, hlavně na adjektiva a nominalizace. Jak již bylo řečeno v metodologické části, tyto přisuzované znaky produkují při střetnutí se světem čtenáře významy dle jejich zabarvení, způsobu užití v textu a celkového kontextu, do kterého jsou zasazeny. Prostřednictvím adjektiv spojovaných s Kajínkem a přisuzovaných nominalizací lze vyvodit jisté závěry o tom, jaký mediální obraz se média Kajínkovi snaží budovat. Pro účely interpretace jsou obě tyto skupiny znaků rozděleny do pracovních kategorií, které mi pomohly určit převládající reprezentaci Jiřího Kajínka ve zkoumaných titulech. Dále budu analyzovat slovesa z pohledu jazykové stavby i zabarvení a pokusím se vyvodit určité závěry ohledně stranění médií a celkového vyznění textu. Poté věnuji pozornost skupinovým identitám, kde si všímám skupin lidí, do kterých je Kajínek zahrnován, a tematickému rámci jednotlivých článků. Samostatná část je věnována analýze titulků a jejich vztahu k textu, který uvozují, a ukázce doprovodných vizualizací, na které poukážu na rozdíly mezi jednotlivými tituly. Prostřednictvím kritické lingvistiky se v závěru pokusím odhalit skrytá sdělení za textem a interpretovat výsledný mediální obraz Jiřího Kajínka v jednotlivých titulech a jeho vývoj Nominalizace Známá osobnost Filmový hrdina Síla osobnosti Lidový hrdina Slavný rodák Dnešní celebrita Mimořádně proslulá veřejná osobnost Hlavní hrdina Celebrita Hlavní hvězda Jáklův vězeň Klímův hrdina Džentlmen Sexsymbol Šikovný manipulátor Dobrý pozorovatel

47 47 Kajínek legenda Kajínek - zločinec Kajínek vězeň Romantický hrdina Zločinecká legenda Chronický útěkář Fenomén Mírovský mág Jánošík; Jánošík po česku Klidný znalec zbraní s přirozenou autoritou Zlomový případ pro naši justici (Chronický) zločinec Recidivista Notorický recidivista Zloděj velkého formátu Bývalý zloděj Sprostý zloděj Kriminálník každým coulem Zkušený kriminálník Chronický lump Zkušený zločinec Nejznámější / nejslavnější český vězeň Doživotní vězeň/ na doživotí odsouzený Slavný vězeň Odsouzený zločinec ve výkonu trestu Doživotně odsouzený dvojnásobný vrah Doživotně odsouzený Odsouzenec Odsouzený nájemný vrah Označení, která publicistické týdeníky Kajínkovi přisuzují, by se dala rozdělit do šesti kategorií jména značící povědomí veřejnosti o jeho existenci, označení související s uvedeným filmem Kajínek, jména vypovídající o jeho osobnosti, označení Kajínka jako jisté legendy, označení odpovídající jeho kriminální činnosti a nakonec jména odkazující na jeho vězeňský trest. V prvním případě jde nejčastěji o označení lidový hrdina, dnešní celebrita či slavný rodák, kde lze vypozorovat nápadný sklon médií prezentovat Jiřího Kajínka srovnatelně s osobnostmi velkého formátu a opravdovými celebritami, bez ohledu na to, že se jedná o zločince ve výkonu trestu. Tyto pojmenování mají jednoznačně pozitivní konotace směrem ke Kajínově osobě. Vlna zájmu o Kajínka pak dává vzniknout článkům, které představují jeho rodnou ves (slavný rodák) a dávají prostor k vyjádření lidem, kteří pamatují Kajínka jako dítě (viz rozbor titulek dále, např. Miliónovej kluk). Druhá kategorie pojmenování se nabízí v souvislosti s filmem Kajínek, který byl v té době uveden do kin. O Kajínkovi se zde mluví jako o hlavním hrdinovi či hlavní hvězdě. Hrdina je přitom definován nejen jako hlavní postava literárního díla, ale také jako člověk vynikající svou statečností nebo vzbuzující odbiv svými odvážnými činy Zdroj: Slovník spisovného jazyka českého

48 48 Nutno podotknout, že mnoho článků polemizuje o tom, zda je morální či ne, aby se trestanec stal hlavním hrdinou filmu, nicméně těmto označením, která vesměs budí pozitivní dojmy, se nevyhýbají. Ve sděleních o Kajínkovi jsou často vyzdvihovány jeho přednosti, a to zejména ve vztahu k ženám zmíněném níže. Tyto vlastnosti jsou popsány nejen pomocí adjektiv, ale odráží se i v pojmenováních jako džentlmen či dokonce sexsymbol. Prvním významem slova džentlmen je muž povahově čestný, bezvadného zevnějšku a společensky vybroušeného chování 19, což v případě člověka odsouzeného za dvojnásobnou vraždu lze zpochybňovat. Dále je uváděn jako dobrý pozorovatel nebo šikovný manipulátor, z nichž jediné poslední pojmenování má spíše negativní konotace. Vzhledem k nadmíře informací o Kajínkově kouzlu osobnosti, inteligenci a charismatu se ale toto potenciální vyznění ztratí. Asi nejzajímavější kategorií pojmenování jsou ta, která odkazují na jistý přesah celé kauzy a značí jistou Kajínkovu výjimečnost. Texty několikrát referovaly směrem ke Kajínkovi jako k romantickému hrdinovi. Objektivní shody mezi Kajínkem a obecným romantickým hrdinou lze jistě najít, neboť romantický hrdina je většinou člověk výjimečný, neschopný přizpůsobení se, který nemůže své záměry uskutečnit kvůli rozporu s okolím a je charakteristický konfliktem. Přesto je však romantický hrdina veskrze kladná postava a jeho ztotožňování s Kajínkem má proto tytéž konotace. Zločinecká legenda či Mírovský mág jsou jen další častá pojmenování, která napomáhají utvářet jakýsi obraz jeho výjimečnosti. Taktéž jeho přirovnání k Jánošíkovi. Naproti zmíněné kategorii stojí jiná, o poznání realističtější. Zahrnuje označení typu zkušený kriminálník, recidivista nebo zloděj či zločinec, což Jiří Kajínek bezpochyby je. Až na výjimky jsou ovšem tato jména užívána v takovém kontextu, že celkové vyznění natolik objektivní není. Poslední skupinu označení představují názvy asociující Kajínkovu současnou situaci, tedy že je vězeň odsouzený k doživotnímu trestu za dvojnásobnou vraždu. Jakkoli může být tato skutečnost objektivní, častá spojení jako je nejslavnější vězeň nebo nejznámější český trestanec ho opět staví spíše do role celebrity a do středu zájmu. Pět z šesti kategorií označení, která jsou pro Jiřího Kajínka užívána, mají tedy spíše kladné konotace a jejich celkové vyznění Kajínkovi zcela jistě straní. 19 Zdroj: Slovník spisovného jazyka českého

49 Adjektiva Intelekt a schopnosti Charakter Situace Sečtělý Charismatický Nespravedlivě odsouzený Inteligentní, chytrý Odvážný Pravomocně odsouzený za Abstinent, nekuřák vraždu Intuitivní, myslící typ Energický Uprchlý Nadaný Citlivý Nejčastější přídavná jména a přívlastky, které se ve spojení s Jiřím Kajínkem, lze rozdělit do tří skupin adjektiva vypovídající o jeho schopnostech a intelektu, přívlastky přibližující jeho charakter a nakonec jména odkazující k jeho současné situaci. V první kategorii lze nalézt adjektiva jako je inteligentní, které je také Kajínkovým nejčastějším přívlastkem vyskytujícím se v textech, dále sečtělý, popřípadě nadaný či intuitivní. Obecně lze vypozorovat silnou tendenci médií poukazovat na Kajínkovu nadpřirozenou inteligenci a schopnost empatie, zejména vůči ženskému pohlaví. V rámci druhé kategorie nalezneme přívlastky, prostřednictvím kterých se nám média snaží Kajínka co nejvíce přiblížit jako lidskou bytost. Časté zmínky o tom, že je charismatický (působící na lidi zvláštními vlastnostmi 20 ) a citlivý jsou doprovázeny detaily, že je nekuřák a abstinent. Po vyzdvihnutí jeho odvahy se tak jen posiluje mýtus Kajínka jako jisté zločineckého hrdiny, který nemůže být ve svém jádru špatný. Asi nejobjektivnější skupinou adjektiv jsou ta, která určitým způsobem odkazují na Kajínkovu současnou situaci, jako například odsouzený nebo uprchlý. Podobně jako v případě nominalizací stejné kategorie mají i tato adjektiva ne zcela objektivní vyznění v případě, že je užito spojení nespravedlivě odsouzený. Ve skupině adjektiv silně převažují ta, která podporují celkové vyznění textu ve prospěch Kajínka tím, že se ho snaží přiblížit jako lidskou bytost a vyzdvihují tak především jeho kladné stránky nebo posilují obraz Kajínka jako legendy a hrdiny 20 Zdroj: Slovník spisovného jazyka českého

50 50 s nadpřirozenou inteligencí. Ani jeden z výše uvedených způsobů reprezentace rozhodně není běžný u doživotně odsouzených vězňů Slovesa Vrah, nebo ne? Kajínek - odsouzený Schopný zločinec Není žádný vrah Prý zavraždil/ měl zavraždit / měl postrašit / zmlátit / spáchat Nefiguruje Nezaslouží si to Na místě činu vůbec nebyl Vyfasoval doživotí Je na doživotí za katrem Zaslouží si trest, jaký má Má strávit zbytek života ve vězení (a přesto) Sedí za to, Možná zabil dva zločince Naučil někoho Uměl dobře loupit, vykradl Dokázal uprchnout Proslavil se Prodal svůj příběh Dostává hodně nabídek Vybral si Nechal si zaplatit Kajínek lidská bytost Síla osobnosti Hrdina a mýtus Zažil srázy Má naději Je vděčný za každou návštěvu Nesmířil se Drží slovo Postupně přestává doufat On sám se nelituje Těší se Není hrdina, spíše oběť Umí přesvědčit Fascinuje Inspiroval Dokázal si získat sympatie (hlavně ženské) Umí se naladit na ostatní, má dobrý odhad na lidi Míval a stále má úspěch u žen Možná se trochu naštve, ale zůstane galantní Učaroval Umí mluvit, snaží se vás vtáhnout Jako by už tehdy psal scénář o sobě: miluje svobodu, nenávidí vězení, třikrát uteče, odzbrojí policisty, ujede jejich autem Maluje vlastní mýtus vraha, co nikoho nezabil Naplňuje obraz zločince Hraje svoji hru, k níž potřebuje publicitu Rozděloval veřejné mínění

51 51 Většina sloves, která se v rámci zkoumaných textů pojí s Kajínkem, lze zařadit do jedné z šesti výše uvedených významových skupin. Toto rozdělení do skupin je pouze pro účely této práce a nikoliv jednoznačné, neboť se skupiny vzájemně prolínají, tudíž zařazení jednotlivých sloves není striktní. Do první skupiny spadají slovesa, která svým významem polemizují o Kajínkově vině, respektive ji vyvracejí. Řadí se sem slovesa, jako je neudělal to, na místě činu nebyl, nefiguruje v odposleších a další. Co se týče referencí k samotnému činu, nebylo nikde v textech řečeno, že Kajínek vraždy spáchal, nýbrž je užíváno modálních sloves, jako měl zavraždit nebo měl spáchat. Druhá skupina sloves odkazuje k trestu, který Kajínek odpykává. V této skupině je nápadné především časté zabarvení sloves do vězeňského slangu, například vyfasoval doživotí nebo je na doživotí za katrem, za kterým může stát snaha mluvčího stavět se do pozice odborníka na danou problematiku a tím zvyšovat hodnotu výpovědi. Třetí skupina sloves charakterizuje Kajínka jako zločince, který je ale výjimečně schopný. Patrné je to především u složených predikátů, jako například dokázal utéct (nikoliv pouze utekl) nebo uměl loupit. Velmi časté je spojení, že Kajínek někoho něco naučil, ovšem ne v minulosti, když byl na svobodě, ale nyní jako vězeň. Lze tedy nalézt sdělení, že Josef Klíma se od Kajínka naučil vytrvalosti, jeho právnička zase vůli neztratit naději. V rozhovorech je často pokládána otázka, zda se dotyčný od Kajínka něčemu naučil nebo zda ho vězeň nějakým způsobem inspiroval, čímž tázaným tuto Kajínkovu profilaci téměř podsouvají. Další skupinu tvoří slovesa vyjadřující Kajínkovy emoce a perspektivy. Není rozhodně běžné, aby byla zdůrazňována citová stránka odsouzených vrahů, nicméně i na tomto poli má Kajínek výjimku a tento prostor dostává. Ze zkoumaných textů se tedy lze dozvědět, na co se těší, že nepřestává doufat a s čím se nesmířil. Lze se dočíst, že je vděčný za každou návštěvu a jaké zažil srázy. Především poslední jmenované má významovou konotaci, která se pojí spíše s oběťmi, než s odsouzenými. Vyjmenovaná slovesa mají všechna sklon Kajínka reprezentovat jako lidskou bytost, která není z kamene a tím ho přiblížit čtenářům, což automaticky nabádá k dalším pochybám publika o jeho vině. V páté skupině jsou zařazena slovesa, která asociují sílu Kajínkovy osobnosti. Tuto asociaci lze nalézt i ve skupině nominalizací a adjektiv a v celkovém pohledu se prolíná všemi zkoumanými texty. Spojení, že Kajínek někoho fascinuje či že někomu učaroval,

52 52 popřípadě někoho inspiroval, jsou poměrně častá. Do této skupiny by se dalo zařadit i výše zmíněné spojení, že někoho něco naučil. Z textů se také dozvíme, že Kajínek si umí lidi získat, protože se na ně umí naladit, a také že si dokáže získat sympatie, a to především ženské a u žen vždy míval a má úspěch. I téma žen doprovází většinu zkoumaných textů a objevilo se i v kategorii nominalizací a sloves. Poslední skupinu tvoří slovesa, která v kontextu sdělení poukazují na Kajínkovu reprezentaci viděnou médii. Sama média v tomto ohledu přiznávají, že skutečnost okolo Kajínka se může lišit od podoby, která je veřejnosti předkládána. Kajínek tak maluje vlastní mýtus vraha, co nikoho nezabil, píše scénář sám o sobě, hraje svoji hru, k níž potřebuje publicitu, a rozděluje veřejné mínění. I přes to, že se ve zkoumaných textech toto uvědomění nachází, média pokračují v této hře a způsobem, jakým o Kajínkovi referují, mu pomáhají jeho mýtus utvářet Skupinové identity V rámci zkoumaných textů se vyskytovalo i několik skupinových identit spojovaných a Kajínkovým jménem, a to konkrétně v časopisech Týden a Reflex. Na první pohled nejjednoznačnějším označením bylo odsouzení vrazi, jako je Kajínek v rozhovoru Pavlíny Wolfové. V tom samém rozhovoru se však přímo k tomuto označení vyjadřuje i sám Jiří Kajínek ve smyslu, že sousloví odsouzený vrah mu nevadí, neboť odkazuje pouze k tomu, že je odsouzený za vraždu, což podle něho nemusí znamenat, že opravdu vrahem je. V celkovém kontextu rozhovoru tedy označení natolik jednoznačně nevyznívá. V jiném článku v časopise Reflex, který se zabývá v té době zveřejněnými nahrávkami z doby vraždy v Plzni, se píše, že se ten, kdo na nahrávky upozornil, zajímá i o jiné případy nespravedlivě odsouzených. Toto označení celkem jasně poukazuje na Kajínkovu nevinu, čímž napomáhá konstruovat jeho obraz oběti. Co se týče skupinových identit, nápadně často se ve zkoumaných textech vyskytuje spíše snaha Kajínka vůči skupině zločinců, vrahů a vězňů vymezit než se s nimi ztotožnit. Toho je docíleno například použitím vhodných adjektiv či sloves, popřípadě spojení typu jediný z doživoťáků, kterého v rozhovoru pro časopis Týden užil Josef Klíma. Využití vězeňského slangu může mát za cíl podtržení hodnoty výpovědi, neboť úmyslně poukazuje na fakt, že Klíma toto prostředí i tuto kauzu důvěrně zná, věnuje se jí dlouho, a právě proto je pro něj užití těchto slov automatické.

53 53 Ve zkoumaných textech jsem nenalezla žádné označení skupinových identit, které by mluvilo jednoznačně proti Kajínkovi a poukazovalo na jeho vinu či ho stavělo do negativního světla. Naopak převládá snaha Kajínka vůči zavrhovaným skupinám vymezit a více či méně nápadnou formou mu stranit Ostatní jazykové aspekty Ve zkoumaných textech lze nalézt pozoruhodné množství jazykových prvků, které z nich nepřímo promlouvají v Kajínkův prospěch a napomáhají tomu, aby celkové vyznění textu bylo stejné. Prostřednictvím presupozic dokáže mluvčí vyčlenit tu část svého tvrzení, u níž předpokládá a příjemci tím zároveň vnucuje všeobecnou shodu. Při otázkách aučil jste se od Kajínka něco? a Čím Vás Kajínek inspiroval? lze předpokládat, že Kajínek je natolik inspirativní a uvědomělý člověk, že může lidi ve svém okolí učit novým věcem. Otázka Zdá se Vám někdy o Kajínkovi? zase může navozovat dojem, respektive utvrzovat v neustále předkládané informaci, že Kajínek je pro mnohé ženy sexuální symbol a umí je velice dobře ovládat. Autoři textů využívají presupozic poměrně často především v rozhovorech se známými osobnostmi. Častý je také jev, kdy tazatelé přímo vkládají do úst dotazovaných slova, že Kajínek je téměř lidový hrdina, že musí být těžké nepodlehnout jeho charismatu a podobné. Dalším frekventovaným jazykovým nástrojem je modalizace, která značně oslabuje jistotu a asertivnost výpovědi. V textech se vyskytuje ve formě modálních sloves (vraždy, které měl spáchat Kajínek nebo místo, kde měl Kajínek vraždit) nebo vlastních modalizátorů (Kajínek prý vraždu nespáchal; Sedí za to, že možná zabil dva zločince; Z odposlechů údajně vyplývá, že Kajínek na místě činu nebyl a jiné). K dalším užívaným modalizátorům patří uvozovky, v tomto případě vyjadřující ironizující odstup autora (Pro Kajínka ale mluví pár drobností. Jestli zabíjel, tak zabil ještě větší zločince, kteří navíc byli zjevně spojeni s policií.). Modalizátory tedy mohou zásadně ovlivňovat a upravovat celkový význam sdělení a média toho, jak bylo ukázáno výše, směle využívají, opět v Kajínkův prospěch.

54 Tematický rámec a stavba textů v jednotlivých titulech Týden Časopis Týden skloňoval Kajínkovo jméno často v letním období, přičemž tři dny před premiérou mu věnoval prostor v rubrice Téma, jedné z nejrozsáhlejších rubrik časopisu co do počtu stran. Autoři textu museli předpokládat čtenářskou znalost kauzy, neboť okolnosti případu nejsou nikde uvedeny. Rubrika se věnuje rovnou Jiřímu Kajínkovi a jeho rodné vsi, kde dělala redakce reportáž. V té představuje obyvatele vesnice, kteří Kajínka znali, dům, kde bydlel, dopisy, které posílá domů z věznice. Je věnován prostor výpovědím Kajínkových známých, které jsou veskrze kladné a jsou citované v hovorové češtině pro větší autenticitu a přiblížení se publiku ( Jirka? Jirka ne. Mám jeden krk a ten dám za Jirku, že není žádný vrah! Znám ho odmalinka, miliónovej kluk! Byl slušnej, zdravil. A chytrej! ) Tímto článkem, který je od začátku do konce naplněn snahou poznat Kajínka a jeho prostředí, čímž vyznívá jako jeho obhajoba, časopis Týden otvírá téma Kajínek. Následuje série rozhovorů s lidmi, kteří měli s Kajínkem co dočinění. Nutno ovšem podotknout, že všichni tito lidé jsou v případu na straně odsouzeného, nikomu, kdo by byl na straně žalobce, prostor poskytnut nebyl, což samo o sobě Kajínkovi straní. Týden otiskl rozhovory s Josefem Klímou, který se případem zabývá přes deset let a otevřeně se kloní k názoru, že je Kajínek nevinný, dále s Oliverem Malinou, který tvrdí totéž a natočil o Kajínkovi dokument Mírovský mág, s Klárou Slámovou, Kajínkovou obhájkyní, a Petrem Jáklem, režisérem filmu Kajínek, který je celým svým vyzněním prokajínkovský. Otištěn byl i krátký rozhovor ohledně premiéry filmu se samotným Kajínkem. Dále se časopis Kajínkovi věnuje už pouze v souvislosti s filmem, převážně v rubrice Kultura. Zde převládá kritika filmu a jeho propagace skryté v médiích, které pomáhá svým jednáním i sám Kajínek. Jedinou výjimkou je článek o alkoholicích, ve kterém se nachází zmínka, že mezi striktní abstinenty se řadí i Jiří Kajínek. Více se Týden kauze nevěnoval. Reflex Časopis Reflex oproti Týdnu začal o Kajínkovi podrobně psát již zhruba dva týdny před premiérou, v rubrice Téma, kterou otevřel stručným úvodem případu a polemikou, zda je Kajínek opravdu romantický hrdina, džentlmen, čitelná story a ikona a sexsymbol, či

55 55 zda je více zločinec, zloděj a kriminálník. Odpověď na otázku, kam se přiklání časopis, se nabízí hned na dalších 4 stranách, které jsou věnovány rozhovoru přímo s Kajínkem a jeho dopisům z vězení. V nich se Kajínek vyjadřuje ke svému případu, k novému filmu a odpovídá na osobní dotazy redaktorky. Okolnosti případu jsou znovu probírány v následujícím článku o knize Jasefa Klímy a Janka Kroupy Pravda o Kajínkovi. Článek je především obžalobou prvních polistopadových let a provázanosti policie s organizovaným zločinem. Je zakončen opět polemikou o tom, kdo vlastně je Jiří Kajínek, když tvrdí, že je na gaunera inteligentní, nedělá pravopisné chyby a odvážný a dal národu jeho zločineckou legendu, a druhým dechem oponuje, že Kajínek chtěl být zabiják a jeho mediální obraz je zcela očištěný od skutečného Kajínka, zločince. Část článku je věnována úryvku z knihy, konkrétně pasáži o Kajínkových ženách a o tom, co by dělal na svobodě. Byl by v showbyznysu. Téma je v rámci této rubriky ukončeno rozhovorem s Tatianou Vilhelmovou, která se s Kajínkem setkala během natáčení stejnojmenného filmu a vyjadřuje se o něm veskrze pozitivně ( Uvědomte si, že je to lidská bytost, která je sedmnáct let v kuse za mřížemi. Justiční omyly existují Co když je pan Kajínek tenhle případ? ). Kajínek se v tomto období stal natolik významným tématem, že mu v následujícím čísle věnuje šéfredaktor Pavel Šafr prostor v editorialu. Jde opět o zamyšlení nad tím, zda je Kajínek zločinec, nebo nevinný romantický hrdina. Plzeňská policie je zde znovu kritizována na propojení s organizovaným zločinem a celkové vyznění článku mluví ve prospěch Kajínka (Je jedině dobře, že se Kajínkův případ opět otevírá. Kdyby se dostal na svobodu, bude mít příležitost už nebýt vrahem. Ale hrdina to rozhodně není, spíše oběť.). Reflex se Kajínkovu případu věnuje i po premiéře filmu v článku, který zmíněný film recenzuje pod rubrikou Labyrint kultury. Celá recenze je ovšem postavena na základu analýzy Kajínkovy viny či nevinny a jejím zobrazením ve filmu. Reflex se v samostatných článcích stejně jako Týden ironicky podivuje nad tím, jakou shodou náhod se nové informace ke Kajínkovu případu objevily právě v období okolo premiéry filmu (Skoro by se chtělo říci, že tak promyšlené PR hned tak nějaký film nemá.). Tyto zmínky jsou ovšem pouze okrajové. Téměř všechny články o Kajínkovi píše do Reflexu Pavlína Wolfová, která je s Kajínkem v kontaktu prostřednictvím korespondence. Právě zde lze vypozorovat určitý vývoj, kdy z počátku si redaktorka drží odstup a snaží se o Kajínkovi psát alespoň

56 56 z části objektivně, avšak postupem času se její názor vyhraňuje ( Můžu přesto napsat, že i přes mříže lze vystavět mezilidský vztah. evím, jak vás, ale mě zajímá. ). Ve svých článcích cituje Kajínka a otiskuje originály jeho dopisů, které dává k rozboru grafoložce, v reportáži o zveřejněných odposleších dává prostor k vyjádření Kajínkově právničce, člověku, který založil internetové stránky na podporu Jiřího Kajínka a dalším lidem, kteří jednoznačně mluví pro Kajínka. Pokud je umožněno vyjádřit se policii, pak pouze těm členům, kteří sami zpochybňují jednoznačnost případu. Celou kauzou je tedy na pozadí předložených informací prolnuta nit, která stále napovídá, že případ není v pořádku, že se věci neodehrály tak, jak se říká, že Kajínek není vrah. Více než v kterémkoliv jiném ze zkoumaných titulů lze v Reflexu sledovat vývoj osobního zájmu redaktorky na základě zmíněné korespondence, který se odráží jak v rámci textů, tak v jeho celkovém vyznění. Kajínek je v Reflexu skloňován nejen v období okolo premiéry filmu, ale zájem o něho přetrvává až do konce zkoumaného roku. Magazíny MF Dnes V magazínech Mladé fronty je téma otevřeno obecným zamyšlením nad zločinci a gaunery coby hlavními hrdiny filmů. Na této platformě autor stručně uvádí celý případ, přičemž nejvíce pozornosti věnuje Kajínkovi jakožto zločinci, který šikovně užívá zájmu médií a tvůrců filmu, kteří se k němu přidávají ( Zřejmě dost inteligentní zločinec hraje svoji hru, k níž publicitu nutně potřebuje. ). V témž čísle je otištěn další článek o filmu Kajínek, v němž se ovšem autorka věnuje spíše pozadí kauzy a Kajínkovi samotnému. Neubrání se však sklonu k jisté Kajínkově adoraci ( V červenci 1994 dokázal uprchnout o dva roky později se mu podařilo uprchnout jako vůbec prvnímu člověku z přísně střeženého Mírova Asi ne náhodou dostává do vězení četné nabídky k sňatku ). V průběhu srpna 2010 věnují magazíny MF Kajínkovi ještě tři velké články koncipované jako rozhovory. S Petrem Jáklem se rozhovor zabýval především filmem, ovšem určitým návodným otázkám se autor neubránil ( Změnilo Vás setkání s Kajínkem? viz presupozice výše). Na závěr celého článku je uveden průzkum, podle kterého si většina Čechů myslí, že je Kajínek nevinný. Další dotazovaným byl Janek Kroupa, který je spoluautorem knihy Pravda o Kajínkovi. I zde jsou k nalezení obvyklé otázky ( Co Kajínek a ženy? Čím se Kajínek liší od ostatních zločinců? ), které

57 57 posilují vytvářené obrazy. Zajímavým rozhovorem je ten s Liborem Lochmanem, velitelem zásahové jednotky URNA, která Jiřího Kajínka dopadla po jeho útěku z Mírova v roce Paradoxně i z tohoto článku vychází Kajínek jako hrdina, neboť je většina rozhovoru věnována jeho profesionalitě, je vyzdvihován oproti jiným dopadeným v tom, že se pan Kajínek choval jako profesionál. Magazíny Mladé fronty se více Kajínkovi nevěnovaly, nicméně z výše uvedeného vyplývá, že i přes občasnou snahu o odstup a objektivitu zkoumané texty především pro svou formu Kajínkovi straní. Pátek Lidových novin Magazín Pátek LN se o Kajínka zajímal pouze okrajově a v souvislosti s uvedeným filmem otiskl výzkum, podle kterého je Kajínek mimořádně proslulou veřejnou osobností a přes 30% dotazovaných věří, že je nespravedlivě odsouzený. Víkend Hospodářských novin Magazín Víkend HN se ke Kajínkovi vrátil až v rekapitulaci uplynulého roku ve vydání Speciál 2010, kde hodnotí film, o jehož propagaci se krátce před jeho uvedením postaralo oznámení ministra vnitra Radka Johna, že se kauzou opět začala zabývat policejní inspekce a je zde šance na obnovení procesu. Samotnému vězni věnuje pouze ironickou informaci, že Jiří Kajínek, odsouzený za dvojnásobnou vraždu na doživotí, zřejmě definitivně zakotvil na panteonu českých celebrit. Respekt Podobně jako magazín Víkend HN, spadající taktéž pod vydavatele Economia, i Respekt se směrem ke Kajínkovi vyjadřoval velmi rezervovaně, co se množství článků týče. Jako jediný ze zkoumaných periodik (spolu s Víkendem HN) se staví na druhou stranu pomyslné čáry, která dělí Kajínkovi příznivce a odpůrce. V Respektu vyšly za rok 2010 dva články, z nichž první je ironickou divadelní scénkou, která se staví proti Kajínkově glorifikaci a snaží se reprezentovat spíše opačný názor, tedy že policie a pravomocný soud jsou v tomto případě v právu, přičemž naproti nim stojí nově zvolení ministr vnitra Radek John spolu s režisérem Jáklem a celým lidem, který dělá unáhlené soudy na základě jen malého množství informací. Plné znění tohoto článku je obsahem přílohy č.2.

58 58 Druhý ze článků se snaží analyzovat příčiny vlny zájmu o Kajínka a jeho celebrizaci a mediální zájem, přičemž prezentuje objektivní fakta. Přestože připouští, že doba, ve které se vraždy udály, byla složitá a provázanost policie s podsvětím běžná, jako jediný mluví ve prospěch rozsudku pravomocného soudu, když udává rozsah zdůvodnění verdiktu a počet jednacích dní. Tento aspekt nebyl v žádném jiném zkoumaném textu zohledněn Titulky v jednotlivých médiích U jednotlivých titulek je zkoumána především příznakovost, možné konotace a dále souvislost s textem, který uvozují, tedy zda je titulek adekvátní k obsahu daného textu, či zda je určitým způsobem zavádějící a sdělovanou informaci deformuje. Reflex FALEŠNÝ HUS I ŽIŽKA Hus i Žižka jsou považováni za národní hrdiny jeden jako trpitel, druhý jako bojovník. Kajínek je podle článku něco mezi těmito dvěma muži, avšak s tím rozdílem, že v jeho případě se jedná o hru pro média. Článek odráží především situaci porevolučních let a zásadní chyby policie, viz podtitulky níže. Špatná společnost Uvozuje článek pojednávající velice expresivně o tom, že oběti vraždy, za kterou je Kajínek odsouzen, jsou sami zločinci. V tomto případě je titulek spíše eufemismem toho, o čem se v článku píše. Horší tvář svobody Uvozuje pojednání o době krátce po revoluci, počátky kapitalismu v Čechách a ztrátu hodnot. Titulek je ironickým shrnutím obsahu článku. ( e)jsem zabiják Titulek k části zabývající se vinou a nevinou Jiřího Kajínka samotný vyjadřuje zlehčujícím způsobem obrovskou pochybnost nad jednoznačností této výpovědi. Klidný džentlmen Uvozuje část pojednávající o vztahu žen ke

59 59 JIŘÍ KAJÍNEK SUPERSTAR KAJÍNEK: TĚŠÍM SE NA PROPUŠTĚNÍ ZLOČINEC, NEBO HRDINA? KAJÍNEK: NIC NENÍ OTEVŘENO Řekněte, jak se utíká z vězení ŘEŽ O KAJÍNKA Kajínkovi a jeho obrazu, který je médii předkládán obrazu klidného džentlmena. Je mírnou nadsázkou faktu, že se Kajínek stal hlavním hrdinou filmu Petra Jákla. Přesto se článek filmem nezabývá natolik, jako profilem samotného vězně. V těchto souvislostech je titulek jednoznačně irelevantní obsahu a lze ho chápat jako stranicí. Titulek rozhovoru s Jiřím Kajínkem, který ovšem tuto větu v rozhovoru neprohlásil, pouze se vyjádřil v tom smyslu, že mu chybí svoboda a to v kontextu dalších odpovědí. Titulek tedy fabuluje ve snaze zaujmout čtenáře. Navíc má tu konotaci, že k propuštění Kajínka opravdu brzy dojde. Titulek editorialu odpovídá snaze autora zodpovědět v článku rozdíly mezi těmito dvěma pojmy. Sám fakt, že se ale Kajínek do této debaty jako téma dostal, vypovídá příliš o tom, že je jako postava v médiích heroizován. Titulek uvozuje článek, v němž byl opět dán prostor Kajínkovi k tomu, aby se vyjádřil ke své kauze, tentokrát ke znovuotevření případu. Přímá řeč v titulku se opět snaží zaujmout čtenáře svou exkluzivitou. Policii prostor k vyjádření se ke kauze nebyl poskytnut. Podtitulek téhož článku uvozující text, který hovoří o dopisech čtenářů a jejich fascinaci Kajínkovým útěkem. Tato zmínka opět posiluje Kajínkovu heroizaci. Forma titulku navozuje naivní dětské otázky, které jsou kladeny autoritám. Titulek velkého článku pojednávajícího o snahách různých lidí zviditelnit se na Kajínkově případu, konkrétně v souslasti s uveřejněním odposlechů. Slovo řež (def. Slovník: bitka, rvačka) je ovšem až

60 60 příliš silné k vyjádření těchto neshod. Muž, který všechno slyšel Tento tajemný titulek uvozuje vyprávění o policistovi, který byl účasten odposlechů plzeňské policie. Forma titulku je ovšem neadekvátně dramatická. Po pravdě Tento obecný titulek je především troufalým počinem ze strany redaktorů, kteří ho použili i v případě, který je tak nejasný a u článku, který stejně nakonec zůstane otevřený. V konci je tedy spíše urputnou snahou zaujmout. Politici ve hře? Titulek sám o sobě nabádá k zamyšlení nad možnými extenzemi případu, ovšem samotný článek se spíše věnuje odposlechům politiků, které s případem nemají nic společného. KAJÍNKOVA DIAGNÓZA Slovo diagnóza (def. Slovník: rozpoznání, určení choroby) je v souvislosti s grafologickým rozborem písma, kterým se článek zabývá, poněkud přehnané označení. Vězeň a novinářka? Muž a žena Podtitulek uvozuje část, ve které grafoložka rozebírá Kajínkovy obraty užité v komunikaci s redaktorkou. Přesto jeho konotace spíše chtějí vypovědět, že Kajínek je pouze muž promlouvající k ženě, který náležitou formu tohoto diskurzu dodržuje, byť přes mříže. Časopis Reflex vyniká mezi ostatními tituly nápadnou snahou nabízet titulky, které evokují exkluzivitu článků a snaží se tak přilákat čtenáře. Nejednou ovšem titulky určitým způsobem mystifikovaly, přeháněly ve smyslu užití zbytečně silných ekvivalentů slov či jejich význam vypovídal o něčem úplně jiném, než byl poté samotný obsah článku. Některé titulky jsou zároveň nápadné jistou personalizací nebo užitím přímé řeči jako Kajínkovy výpovědi, čímž se přibližují formě bulvárního tisku.

61 61 Týden 3D KAJÍNEK Titulek navozuje dojem, že článek vykreslí Kajínka ve všech podrobnostech a kontextu všech událostí, což je poněkud zavádějící, neboť v článku je dán prostor pouze lidem, kterým je Kajínek určitým způsobem blízký. Milionovej kluk Podtitulek k části, která zpovídá obyvatele Kajínkových rodných Prachovic, kde o něm všichni mluví veskrze pozitivně. Hovorová forma jazyka navíc umocňuje autentičnost výpovědi. Sourozenecké pouto Část článku pod tímto titulkem mluví o Kajínkově sestře, která je jeho neustálou oporou. Dobré rodinné vztahy tak Kajínka nepochybně stavějí do lepšího světla. Syčák jo. Ale vrah? Další část výpovědí obyvatel Prachovic, kde připouštějí, že Kajínek byl v období dospívání problémový, ale vylučují možnost, že by vraždil. Hovorová forma opět přibližuje článek více publiku. Josef Klíma: DAL BYCH MU KLÍČE OD BARÁKU Titulek mluví jednoznačně ve prospěch Kajínka, spolehlivého a čestného. Tato věta v rozhovoru skutečně zazněla, ovšem vytržená z kontextu a zasazená do titulku zní přehnaně, avšak pro publikum poutavě. Petr Jákl: PADLI JSME SI DO OKA V rozhovoru se Jákl opravdu vyjadřuje o Kajínkovi pozitivně, ovšem s jistou rezervovaností, která titulku chybí. Ten budí dojem, že Kajínek je jednoznačně sympatický a naprosto normální člověk. Klára Slámová: SNAD NĚKDO Titulek rozhovoru s Kajínkovou advokátkou NĚCO ŘEKNE presuponuje, že je k případu ještě co říci, co doposud řečeno nebylo. Titulek tedy z rozhovoru vyňal asi nejpodstatnější část. JIŘÍ KAJÍNEK: Čtu, cvičím, Titulek rozhovoru s Jiřím Kajínkem týkající se

62 62 píšu převážně premiéry filmu, odpověď z titulku zazní v rozhovoru pouze okrajově, nicméně je užita pro titulek, neboť přibližuje Kajínka v jeho každodennosti, navíc příkladným způsobem. Týden na rozdíl od Reflexu prostřednictvím titulek nemystifikuje, pouze do nich účelově vybírá výňatky z článků, které v nich vypadají atraktivně. Společné všem titulkům je to, že se snaží Kajínka prezentovat lidským způsobem, přiblížit jeho dřívější i současný život a jeho osobnost. Magazíny Dnes OBCHOD S GAUNERY BOJ O KAJÍNKA KONČÍ. NEBO ZAČÍNÁ? Janek Kroupa: NEDIVIL BYCH SE, KDYBY KAJÍNEK ZASE UTEKL KAJÍNKOVA PONOŽKA SE NENAŠLA Titulek náleží k článku pojednávajícím oblíbenost kriminálních témat v českých porevolučních filmech v návaznosti na uvedení filmu Kajínek do kin. Slova gauner je užito zcela záměrně, neboť to není slovo neutrální, nýbrž má konotace spojené právě s filmovým prostředím. Titulek staví Kajínka do superiorní role někoho, o koho má smysl bojovat. V kontextu článku je zmíněny nejen neshody ohledně práv k filmu, ale i snahy lidí zviditelnit se na jeho případu. Boj o Kajínka je tedy dvojsmyslný titulek. Titulek rozhovoru s publicistou, který se Kajínkovu případu usilovně věnoval, je zastřešující pro jeho vyprávění o nespravedlnosti, která se podle něho Kajínkovi stala, děje, a která ho přinutila utéct z vězení, aby na ni poukázal. Titulek zpovědi velitele zásahové jednotky, která dopadla Kajínka na útěku z Mírova. Detail, že jedna z jeho ponožek se na místě nenašla, byl použit do titulku. Možným vysvětlením je fakt, že celý případ je zahalen záhadami a otazníky a toto je pouze další z nich.

63 63 Kluci, vzdávám se CO SI O KAJÍNKOVI MYSLÍ REŽISÉR JÁKL Podtitulek k vyprávění o samotném aktu dopadení. Je užito přímé řeči a familiárního oslovení pro povzbuzení autentičnosti a přiblížení Kajínkova způsobu mluvy, což podporuje atraktivitu titulku. Titulek k rozhovoru s režisérem filmu Kajínek je neutrální a koresponduje s obsahem rozhovoru. Magazíny MF Dnes užívají titulky, které jsou na rozdíl od předešlých dvou titulů méně senzacechtivé, tedy více neutrální. Pro zvýšení atraktivity titulků není užito vyjmutí z kontextu, nýbrž spíše příznakovosti slov. Respekt SPRAVEDLNOST PRO KAJÍNKA POUŽIL BYCH SAMOPAL Titulek i ironické scénce (viz příloha č. 2) líčící poměry mezi policií, ministerstvem vnitra a tvůrci filmu, ve které se ministr John snaží zmanipulovat policii, aby za pomoci publicistů Klímy a Kroupy osvobodili Kajínka. Článek je ironickou reakcí na přemíru fabulací a jednostranných reprezentací Jiřího Kajínka v daném období. Sám titulek tuto reakci stvrzuje. Titulek, který se vysmívá jedné z Kajínkových argumentací, že kdyby vraždil, nenechal by svědky a použil by samopal. Celý článek se staví proti Kajínkovi, jeho mediální reprezentaci a snaze hrát svoji hru. Titulek co do účelu výpovědi odpovídá celému textu. Respekt se jako jeden z mála zkoumaných periodik nestaví jednoznačně na stranu Kajínka, nýbrž vyváženě prezentuje objektivní fakta. Z obsahů v Respektu je patrné znechucení z celé mediální bubliny, která v době premiéry okolo Kajínka rostla, což se odráží i na titulcích článků, které jsou svým způsobem ironickým výsměchem.

64 64 Pátek L FENOMÉN KAJÍNEK Titulek uvozuje článek, který zveřejňuje výsledky průzkumu ohledně Kajínka a způsob, jakým ho lidé vnímají. Fenomén (def. Slovník: neobyčejně vynikající člověk) Kajínek je titulek odpovídající těmto výsledkům. Víkend HN se o Kajínkovi zmínil pouze v rámci pravidelné rubriky, která titulek k uvození tohoto tématu postrádala Analýza vybraných vizualizací Vizualizace a grafické zpracování textů jsou nedílnou součástí celkového obrazu, který je obsahy vytvářen. V poslední části své analýzy bych se chtěla zaměřit na vybrané vizualizace, především montáže a ilustrace, které zkoumané texty doprovázely, a interpretovat jejich konotační významy. Pro účely srovnání jsem si vybrala ilustraci z časopisu Respekt a fotografickou montáž z titulní strany Reflexu. Veškeré fotografie jsou obsaženy v příloze č. 3 Vizualizace z časopisu Respekt doprovází pouze okrajovou zmínku o tom, že případ Jiřího Kajínka bude pravděpodobně opět otevřen. Zobrazuje asi nejtradičnější zobrazení Jiřího Kajínka, tedy v doprovodu ozbrojených příslušníků policie. Na vizualizaci je však nejnápadnější především její styl, který