Α. Ζ. ARMSTRONG (vyd.) Filosofie pozdní antiky

Transkript

1 DEJINY FILOSOFIE Svazek 4 Α. Ζ. ARMSTRONG (vyd.) Filosofie pozdní antiky Od staré Akademie po Jana Eriugenu PRAHA 2002

2 ΟΗΚΟΤΜΔΝΖ Hennerova PRAHA 5 OBSAH 1.ÚVOD... 9 Vydání se uskutečňuje díky podpoře Open Society Fund Praha Copyright Cambridge University Press, 1967 Translation Martin Pokorný, 2002 ΟΗΚΟΤΜΔΝΖ, 2002 ISBN X I. P. Merlan: Řecká filosofie od Platóna k Platinoví STARÁ AKADEMIE A. Úvod B. Platónova filosofie podle Aristotela C. Několik poznámek k teorii idejí v Platónových dialozích: Jedno a Dobro D. Platónova kosmogonie a psychologie E. Platónovy Listy F. Nauka o dvou protikladných principech u Speusippa G. Theologie a demonologie: Platón a Xenokratés H. Problematika dialektiky a kategorií ARISTOTELES A. Kosmologie, noetika a psychologie B. Dynamis - energeia atd C. Etika D. Jsoucno jakoţto jsoucno POZDNÍ AKADEMIE A PLATONISMUS A. Antiochos a další platonici prvního století př. Kr B. Plútarchos a Taurus C. Albinos a Apuleius D. Attikos E. Další platonici 2. stol. po Kr. Shrnutí PYTHAGOREJCI A. Pseudoepigrafy B. Anonymní prameny u Fótia, Alexandra, Sexta atd C. Moderatos a Nikomachos

3 D. Núménios PERIPATOS A. Peripatetická škola od Theofrasta po Andronika a Boétha 127 B. Aristoklés a Alexandras z Afrodisiady STOA A. Obecný výklad B. Poseidónios C. Pozdější stoikové: stoicismus a Plótinos, pojednání O svité 153 D. Závěrečné shrnutí II. H. Chadwick: Filón a počátky křesťanského myšlení FILÓN POČÁTKY KŘESŤANSKÉ FILOSOFIE: JUSTIN A GNOSTIKOVÉ KLEMENT ALEXANDRIJSKÝ ÓRIGENÉS III. A. H. Armstrong: Plótinos PLÓTINŦV ŢIVOT: NÁBOŢENSTVÍ A POVĚRY JEHO DOBY NAUKA A TVORBA ČLOVĚK A SKUTEČNOST JEDNO A INTELEKT OD INTELEKTU K LÁTCE: NÁVRAT K JEDNU A. Duše a hmotný svět B. Návrat: Plótinovo náboţenství Spojovací poznámka. Plótinos, Amelios a Porfyrios IV A. C. Lloyd: Pozdější novoplatonici ÚVOD K POZDĚJŠÍMU NOVOPLATONISMU PORFYRIOS A IAMBLICHOS A. Porfyriova filosofická dráha B. Porfyriova monistická tendence C. Teorie a praxe podle Porfyria a Iamblicha D. Iamblichova metafyzika ATHÉNSKÝ A ALEXANDRIJSKÝ NOVOPLATONISMUS 343 A. Proklos a jeho předchŧdci B. Proklova a Damaskiova realistická metafyzika C. Novoplatonismus v Alexandrii D. Asimilace Aristotelovy logiky Epilog. Filosofická charakteristika novoplatonismu R. A. Markus: Marius Victorinus a Augustin MARIUS VICTORIOUS A. Ţivot a dílo B. Trojiční ontologie C. Trojiční psychologie AUGUSTIN, ŢIVOTOPISNÝ ÚVOD: KŘESŤANSTVÍ A FILOSOFIE AUGUSTIN: ČLOVĚK, DUŠE A TĚLO AUGUSTIN: ROZUM A OSVÍCENÍ AUGUSTIN: SMYSLY A OBRAZIVOST AUGUSTIN: LIDSKÉ JEDNÁNÍ - VŦLE A CTNOST AUGUSTIN: BŦH A PŘÍRODA AUGUSTIN: ČLOVĚK V DĚJINÁCH A VE SPOLEČNOSTI I. P. Sheldon-Williams: Tradice řeckého křesťanského platonismu od kappadockých Otců po Maxima a Eriugenu ÚVOD: ŘECKÝ KŘESŤANSKÝ PLATONISMUS KAPPADOČTÍ OTCOVÉ A. Svatý Basil z Kaisareie (asi ) B. Svatý Řehoř z Nazianzu (329/330-asi 390) C. Svatý Řehoř z Nyssy (t 394) DIONYSIOS AREOPAGITA A. Úvod B. Katafatická theologie C. Symbolická theologie D. Mystická theologie VYROVNÁNÍ S PROKLEM A. Jan ze Skythopole

4 Β. Alexandrie: Jan Filoponos C.Gaza D. Byzantion SVATÝ MAXIMOS VYZNAVAČ A. Úvod Β. Triáda C. Věčný svět D. Nahodilý svět E. Návrat FILOSOFIE IKON A. Přirozený obraz B. Umělý obraz C. Funkce umělých obrazŧ JAN ERIUGENA A. Úvod B. Čtyři aspekty přirozenosti C. Čtvrtý aspekt přirozenosti D. Svatý Maximos Vyznavač E. Dionysios Areopagita F. Primordiální příčiny G. Účinky H. Návrat I. Závěr Seznam zkratek Seznam literatury Jmenný rejstřík Věcný rejstřík Rejstřík řeckých termínŧ Ediční poznámka ÚVOD Cílem této knihy je poskytnout obsáhlý a poměrně podrobný přehled filosofie období od konce antiky po začátek středověku. Myšlení této doby se v oblasti Středozemí a později v Evropě severně od Alp formovalo zpŧsobem, jenţ měl pronikavý vliv na naši literaturu, umění, politické postoje a společenské instituce přinejmenším do 17. století, přičemţ v určitých ohledech a v některých oblastech je ovlivňuje dodnes. Řecká filosofie v tomto období dosáhla své závěrečné a moţná nejvlivnější fáze, té, kterou moderní historikové antické filosofie nazývají novoplatonismem; jeho prvky si následně osvojili a pro vlastní cíle přizpŧsobili Ţidé, křesťané a muslimové. Bez ohledu na to, jaký je přesně vztah tohoto pozdního platonismu k Platónovým skutečným názorŧm (zajímavé podněty v tomto směru předkládá Merlan v první kapitole svého oddílu), jisté je, ţe právě tento směr- spíš neţ filosofie Platónových dialogŧ, jak ji chápou moderní badatelé - byl určující pro pŧsobení platonismu v umění, literatuře, theologii a filosofii aţ do 19. století (někdy i později). Tento myšlenkový přístup i jeho rozmanité theologické proměny si tedy zaslouţí hlubší zkoumání, jehoţ se mu v posledních letech také dostává. Velké oţivení prodělala především novoplatónská a patristická studia - dokonce natolik, ţe část této knihy bude v době, kdy se dostane ke čtenářŧm, jiţ nutně zastaralá. Přesto bychom se měli pokusit se o souhrnný přehled; řada odborných materiálŧ je totiţ přístupná pouze příslušným specialistŧm, a navíc zkoumání tohoto období překračuje hranice řady vědních oborŧ, a proto zvlášť těţce snáší dŧsledky akademického škatulkování. Jedním z cílŧ této knihy je zproblematizovat všechny zobecňující přístupy k myšlení těchto staletí - coţ je velmi naléhavý úkol. O ţádném historickém období se totiţ šmahem nepronáší tolik neopodstatněných generalizací. Pokusili jsme se proto předvést dobové filosofic- 8 9

5 1. Úvod L Úvod ké a theologické systémy ve vší jejich spletitosti a proměnlivosti, především ve snaze nastínit, kolik rŧzných věcí se mŧţe mínit termínem platonismus" či křesťanský platonismus". Samozřejmě jsme přispěvatelŧm nevnucovali ţádný jednotný názor, a nesnaţili jsme se ani určit nějakou striktní formu výkladu pro všechna rozmanitá témata. Nutně dochází k tomu, ţe rŧzné oddíly této příručky pojednávají o shodných nebo úzce spřízněných tématech odlišným zpŧsobem a z odlišného hlediska. Tam, kde k tomu došlo, anebo kde se mi z jakéhokoli jiného dŧvodu zdálo uţitečné, aby čtenář porovnal pasáţe z rŧzných oddílŧ, jsem do poznámek zařadil kříţové odkazy vydavatele. Tato záměrná rezignace na prosazení zjednodušení nebo umělého souladu činí úkol sepsat úvodní kapitolku ještě obtíţnějším neţ obvykle. Pokusím se zde proto jen načrtnout obsah knihy a naznačit hlavní zájmy a postoje filosofŧ a theologŧ zkoumaného období, stejně jako některé výraznější shody a rozdíly v jejich uvaţování. Pokud snad při této snaze opět sklouznu k zobecňujícím prohlášením, jimţ měla právě tato kniha zabránit, bude alespoň ihned po ruce opravný prostředek: četba příslušných kapitol ihned zajistí nutné výhrady, výjimky a upřesnění. První část, jiţ napsal P. Merlan, líčí sloţitý vývoj řecké filosofie, který od Platóna a Aristotela nakonec dospěl aţ k Piotinovi. Nacházíme tu kompletní výklad středoplatonismu a pozdního pythagorejství, coţ jsou filosofické směry, jejichţ přímý a nepřímý vliv měl moţná větší dosah neţ pŧsobení samotného Plótina. Toho si lze všimnout jiţ v následující části o Filónovi a počátcích křesťanského myšlení, jejímţ autorem je H. Chadwick. Zde sledujeme Ţidy a křesťany, jak dlouho před Plótinem přejímají řecké myšlenky a přizpŧsobují je svým potřebám. Celý oddíl končí výkladem nauky křesťana Órigena, Plótinova staršího současníka a zřejmě ţáka téhoţ učitele - Ammónia Sakky; jeho uvaţování se v jistých ohledech shoduje s Plótinem, ale v jiných se zásadně liší. Třetí část, jejímţ autorem jsem já sám, je věnována samotnému Piotinovi jakoţto ústřední a dominantní postavě a největšímu filosofovi celého tohoto období - coţ ale neznamená, ţe bychom všechny pozdější filosofie mohli jednoduše prohlásit za odrŧdy plótinovského novoplatonismu. Merlan ve svém textu dostatečně jasně prokázal, nakolik Plótinos závisel na starší řecké filosofii. (Obecně se v této knize přistupuje k Piotinovi s předpokladem, ţe jde o autentického řeckého filosofa, nikoli o příznivce orientálního myš- lení nebo o gnostika.) Ve svém výkladu jsem se proto pokusil předloţit ucelený nárys jeho filosofie, nepřetěţovaný odkazy ke staršímu či pozdějšímu myšlení. Tomu však předchází stručný výklad jeho ţivota a zpŧsobu výuky; Plótinos byl totiţ postavou vnitřně soudrţnou, u níţ ţivot a myšlení souvisejí natolik úzce, ţe porozumět jednomu bez určitých znalostí druhého je velmi obtíţné. S Plótinem dospíváme do 3. století po Kr. Následující část, jíţ přispěl A. C. Lloyd, dovádí příběh pohanského novoplatonismu k jeho závěru, tedy do 6. století. Ze všech částí této knihy bude moţná právě tato nejzajímavější pro ty, kdo se profesionálně zabývají filosofií v moderním smyslu slova, a nikoli theologií. Poskytuje dobré dŧvody pro revizi některých názorŧ na tyto donedávna dosti opomíjené a podceňované filosofy, k nimţ patřil Iamblichos a jeho následovníci. Pozdější novoplatónské školy představovaly pohanské enklávy uprostřed světa, jeţ se - alespoň oficiálně - stával výlučně křesťanským. Přeţily aţ do doby, kdy byly v Ravenne a Konstantinopoli postaveny první velké byzantské kostely. Následující tři části se zabývají výhradně křesťanským myšlením. První z nich sepsal R. A. Markus a jejím tématem je Marius Victorinus a Augustin. Některé čtenáře moţná překvapí, ţe Mariovi, obvykle zmiňovaném pouze jako druhořadá postava v Augustinových ţivotopisech, je věnována samostatná kapitola. Donedávna byl přehlíţen, neboť jen velmi málo lidí vynaloţilo potřebné (a značné) úsilí nutné k tomu, abychom mu porozuměli. Avšak prvotřídní vydání Henryho a Hadota 1 ukázalo, ţe jde o velmi originálního a pozoruhodného filosofického theologa, který přizpŧsobil novoplatónské spekulace křesťanským potřebám. Dŧleţité místo, jeţ jsme v tomto svazku vyhradili Augustinovi, samozřejmě nevyţaduje ţádné vysvětlování ani obhajobu. Jemu věnované kapitoly sice nepodnikly ţádný umělý a anachronický pokus oddělovat jeho filosofii" od jeho theologie", nicméně soustřeďují pozornost na ty části jeho rozsáhlého a mnohostranného myšlení, jeţ mohou být zajímavé pro filosofy. Augustin dosáhl nesmírného vlivu, ale nepronikl na křesťanský Východ, s nímţ neměl ţádný výraznější kontakt a který počínaje 4. stoletím sledoval v oblasti spekulativní theologie dráhy 1 Marinus Victorinus, Traité thélogiques sur la Trinité, vyd. P. Henry -Ρ Hadot

6 /. Úvod /. Úvod značně odlišné od cest Západu. Následující část z pera I. P. Sheldon- Williamse popisuje vývoj řeckého křesťanského platonismu od 4. po 9. století. Mnohé z toho, co uvádí, bude kromě několika mála specialistŧ pro čtenáře nové, zvláště pokud jde o dŧsledky rozšíření spisŧ Dionysia Areopagity. V poslední kapitole tohoto oddílu je předveden Jan Eriugena, osamělá a tajuplná postava karolínskeho období, v náleţitém kontextu postareopagitské řecké křesťanské theologie, čímţ je mnoho tajemného s úspěchem vysvětleno. Dobrým východiskem k úvaze o rysech, které tito četní a rŧznorodí filosofové a theologové snad sdílejí, je zamyšlení nad tím, co vlastně slovem filosofie" mínili. Jejich pojetí se podstatně lišilo od toho, co za svou profesní činnosti povaţují filosofové dnešní doby. Přesto i dnes běţný člověk někdy mlhavě očekává, ţe mu poskytnou filosofickou radu tradičního druhu, a dává najevo nevoli a údiv, kdyţ mu filosofové - v naprosté shodě se svými předpoklady - sdělí, ţe nic podobného není jejich cílem; vodítka, jeţ postrádá, pak hledá na Východě nebo na Západě, někdy ve velmi zvláštních a neakademických oblastech. Pro většinu myslitelŧ starověku - přinejmenším počínaje Platónem a zcela jistě v období, jímţ se tu zabýváme - znamenala filosofie (jak ve vztahu k Augustinovi uvádí Markus) všezahrnující aktivitu týkající se všeho, co má nějaký význam pro dosaţení konečného cíle lidského ţivota". 2 Tím se vysvětluje silný dŧraz na etiku a velmi těsné sepětí mezi filosofií a náboţenstvím, které moderního člověka zneklidňuje a které nacházíme téměř u všech myslitelŧ této doby - u řeckých pohanŧ, stejně jako u stoupencŧ zjevených náboţenství. Tento obecný základ byl samozřejmě slučitelný s mnoha rŧznými postoji k náboţenským zjevením a praktikám a jakékoli zobecňování je tu zvlášť nebezpečné. Dokonce ani pozdní novoplatoniky, tedy Iamblicha a jeho následovníky, nelze odbýt -jak se to dodnes často stává - obecnými poznámkami o poverčivosti a úpadku racionalismu. Jasně to ukazují Lloydova tvrzeni o vztahu jejich filosofie k jejich náboţenství, jeţ v této otázce patří k nejpoučnějším pasáţím z celé knihy. 2 Výrazné mravní a náboţenské zájmy většiny filosofŧ zkoumaného období nám však například umoţňují lépe pochopit, proč křesťané v tom, co my nazýváme theo- 2 Viz níţe V, kap. 21, str logií, spatřovali vyšší formu filosofie, a proč tedy bylo při sestavování plánu tohoto svazku zcela vyloučeno, abychom obě disciplíny" úhledně oddělili a theologii odsunuli stranou. Kdyţ se však podíváme na myslitele tohoto období z větší blízkosti, zjistíme, ţe se jim dařilo spojovat úctu k autoritám s nesmírnou volností spekulace. Učebnicová scholastika" - bezmyšlenkovité papouškování posvátných formulek - je kupodivu vzácné, a to i mezi pozdními novoplatoniky. Jeden dŧvod - pro moderního badatele dosti zneklidňující - tkví v tom, ţe k dokumentŧm, které povaţovali za autoritativní, přistupovali zcela neodborně a ahistorický. Dobrým příkladem je Plótinovo vyuţívání Platóna nebo Filónova exegeze ţidovských písem. 3 Dalším dŧvodem je obtíţná srozumitelnost samotných autoritativních dokumentŧ, v nichţ nedostatek systému někdy přímo bije do očí - ať uţ jde o Platónovy dialogy, nebo o ţidovská a křesťanská písma, ani nemluvě o Chaldejských věštbách, které jsou - řečeno mírněji, neţ by si zaslouţily - záměrně útrţkovité. Ve zkoumaném období jakoţto celku převládá určitý druh filosofie, a to pozdní platonismus. (Merlanŧv výklad ukazuje vzájemnou provázanost středního" platonismu a pozdního pythagorejství i návaznost novoplatonismu na oba tyto směry.) Někdy však musíme konstatovat čirý konformismus, kdy ţáci jednoduše reprodukují nauku svého učitele. Snad největší příklon ke konformitě je zřejmý u pozdních pohanských novoplatonikŧ. Jak ukazuje Lloyd, jejich závislost na Piotinovi je nepochybně větší, nţ si někteří badatelé mysleli. 4 Plótinos však pro ně nebyl autoritou" - tou byl spíš Iamblichos. Tato kniha dokládá Plótinŧv klíčový význam a dalekosáhlý vliv na myšlení celého období, avšak během pozdějších staletí byla jeho prestiţ a proslulost spíše prŧměrná (pokud se o něm vŧbec vědělo). A za svŧj vliv také nevděčil výhradně novým doktrinálním prvkŧm; tvrdit, ţe ve filosofii zahájil novou linii, by bylo přehnané. Merlan ukazuje návaznost jeho myšlení na postoje jeho předchŧdcŧ. Oslnivá jasnost a koherence jeho filosofie jistě sehrála dŧleţitou roli, ale ještě podstatnější byla moţná barvitost a zanícení, jeţ do platonismu vnesl tím, ţe jej promyslel ve světle 3 4 Viz níţe III, kap. 13, str , a II, kap. 8, str Viz níţe IV, kap

7 1. Úvod /. Úvod vlastní zkušenosti - nejen zkušenosti splynutí s Jedněm, ale také oné stejně hluboké zkušenosti, která formuje jeho popis inteligibilního světa - zkušenosti transcendentního já splynuvšího s archetypální jednotou všech věcí. Tyto dvě zkušenosti z něho činí jedinečnou autoritu v tradici evropského myšlení, a přestoţe nemáme ţádné spolehlivé doklady o jakémkoli indickém vlivu na jeho filosofii, přivádí ho v některých ohledech do blízkosti indického myšlení. Kdyţ se obrátíme k Ţidŧm a křesťanŧm ze zkoumaného období, nalezneme u nich další originální prvek, jímţ bylo napětí mezi platónskou filosofií a zjeveným náboţenstvím. Dobré příklady rŧzných zpŧsobŧ, v nichţ je rozvinut, lze najít v Chadwickově kapitole o Filónovi, v Markusově výkladu o Mariu Victorinovi a v pojednání Sheldon-Williamse o řeckém křesťanském platonismu. 5 Toto napětí do značné míry objasňuje nevídaný rozsah a rozmanitost toho, co se mlhavě nazývá křesťanský platonismus" - rozmanitost, kterou naše kniha bohatě dokládá. Dochází k neustálým rozchodŧm a reakcím, často velmi významným. Zvláště pozoruhodná, i kdyţ málo známá, je reakce křesťanského Východu na Proklŧv vliv, popsaná Sheldon-Williamsem. 6 Řecký křesťanský platonismus je rŧznorodější neţ latinský. Nenajdeme tu ţádnou výlučnou dominantní postavu. Na Západě všechny převyšoval Augustin a měl rozsáhlejší i hlubší vliv neţ jakýkoli řecký křesťanský myslitel, i kdyţ ani zde nelze tvrdit, ţe by naprosto ovládl myšlení latinského křesťanstva. Jeden střet v rámci křesťanského platonismu je výjimečně pozoruhodný a zaslouţí si zvláštní zmínku. Vedl k mnoha originálním spekulacím, pramenil z rozporŧ, jejichţ kořeny sahají do hloubky platónské i křesťanské tradice a je zřejmý na několika místech této knihy. Jedná se o střet mezi tendencí provést ostré rozlišení mezi duchem" a látkou" či duší" a tělem" a snahou přiřknout tělu, hmotnému světu, času, změně a dějinám reálnou náboţenskou a mravní hodnotu. Jakékoli zobecňování je tu zvláště obtíţné a nebezpečné. Augustin se přímo či nepřímo vyslovil pro oba směry a nezapadá do ţádného obecného klasifikačního schématu, i kdyţ jeho vliv na Západě obecně tíhl k dualismu. Pokud jde o Řeky, kappadočtí Otcové obvykle rozlišují mezi duchovnem a látkovostí velmi ostře. Avšak Řekové z doby po Areopagitovi, zvláště Maximos Vyznavač, vyvíjeli v celém zkoumaném období tu nejsoustředěnější snahu nalézt v pohybu návratu k Bohu místo pro tělo, tělesný pohyb i čas a vykázat je jako svaté. Řekové z doby po Areopagitovi vyuţívali při budování svého pozitivního pohledu na hmotný svět v mnoha ohledech Aristotela. To nás přivádí k poslednímu bodu, který je třeba uvést, máme-li se vyhnout zvláště povrchnímu a mylnému zobecnění, jeţ bývalo v určitých kruzích velmi oblíbené, totiţ k vyhlašování protikladu mezi křesťanským aristotelismem" 13. století a platonismem" starších křesťanských myslitelŧ. Merlanŧv oddíl ukazuje, jak úzký, i kdyţ někdy problematický, byl od samého počátku vzájemný vztah platonismu a aristotelismu. Novoplatonismus obsahuje silný aristotelský prvek, i kdyţ Plótinos Aristotela často ostře kritizuje. 5 6 Viz níţe II, kap. 8; V, kap. 20; VI, kap. 28. Viz níţe část VI, kap

8 Část první Řecká filosofie od Platóna k Piotinovi P. Merlan

9 2 STARÁ AKADEMIE A. Úvod Termínem novoplatonismus" se obvykle označuje reinterpretace Platónovy filosofie u Plótina a pozdějších platonikŧ. Toto označení je mírně matoucí, 1 neboť mŧţe jednak navádět k domněnkám o zásadnějších rozdílech mezi Platónovou a Plótinovou filosofií, neţ o jakých máme doklady, jednak snadno zastírá dluhy, jimiţ je Plótinos zavázán starším platonikŧm, zvláště staré Akademii a platonismu z období mezi prvním stoletím př. Kr. a jeho vlastní dobou (coţ je perioda často označovaná jako střední platonismus nebo éra před nástupem novoplatonismu), a konečně sugeruje představu, ţe platonismus po Piotinovi nese bez výjimky pečeť Plótinovy filosofie, zatímco v mnoha případech pŧsobil na ostatní platoniky jen ve velmi omezené míře. 2 V hlavní části následujícího výkladu se ovšem zaměříme na ony platónské a po-platónské nauky, jeţ Plótina podle všeho rozhodujícím zpŧsobem ovlivnily a jejichţ znalost nám pomáhá nahlédnout jeho filosofii v historické perspektivě. Nehodláme se pokoušet o určení prapŧvodních zdrojŧ těchto nauk anebo o rekonstrukci systémŧ, z nichţ se dochovaly jen zlomky; a nemáme také v úmyslu soupeřit se soupisem pramenŧ". Předloţíme jen výklad těch klíčových filosofických nauk, které se nám explicitně dochovaly a o nichţ Tak jako tak jde o moderní výraz. Plótinos se prohlašoval za pravoverného platonika; viz Enn. V,l[10],8; VI,2[43]; VI,3[44],5. A po staletí mu tento nárok nikdo neupíral. 2 Srv. F. Überweg - K. Praechter, Grundriß der Geschichte der Philosophie, str

10 /. Řecká filosofie od Platóna k Piotinovi Plótinos nepochybně anebo téměř jistě věděl. 3 Rámec nám poskytnou čtyři pasáţe z Porfyriova Ţivota Plàtina. Porfyrios jednak uvádí, ţe Plótinovy spisy obsahují stoické a peripatetické nauky a ţe se v nich zhuštěně nachází celá Aristotelova Metafyzika.* Za druhé nám Porfyrios říká, ţe se v Plótinově škole četli tito autoři: Severos, Krónios, Núménios - těm bychom měli říkat platonici anebo pythagorejci; dále Gaios a Attikos - ty bychom měli povaţovat za platoniky; a z peripatetikŧ Aspasios, Alexandras - coţ je samozřejmě Alexandras z Afrodisiady - a Adrastos. 5 Za třetí Porfyrios cituje Longinŧv názor na Plótina, podle něhoţ Plótinos předčil ostatní šiřitele pythagorejských a platónských nauk, jako byl Núménios, Krónios, Moderatos a Thrasyllos. 6 Za čtvrté Porfyrios zmiňuje, ţe Plótinos často vyvracel gnosi. 7 B. Platónova filosofie podle Aristotela Ony klíčové aspekty platonismu, které přešly do Plótinova systému, nejlépe pochopíme tehdy, vyjdeme-li z rysŧ, jeţ Aristoteles uvádí jako hlavní charakteristiky Platónovy filosofie. 8 Podle Aristotelova výkladu Platón nestaví na (Plótinem bezvýhradně přijímané 9 a větši- 3 Srv. H.-R. Schwyzer, heslo Plótinos, in: RE XXI/1, 1951, zvi. si , ; W. Theiler, Plotin und die antike Philosophie, str Porfyrios, Vita Plotini, Tarnt. 6 Porfyrios, Vita Plotini, 20. O Gaiových, Aspasiových a Thrasyllových filosofických názorech bohuţel skoro nic nevíme. (K Thrasyllovu ţivotu viz F. H. Cramer, Astrology in Roman Law and Politics, str ) 7 Porfyrios, Vita Plotini, 16. K Piotinovi a gnosticismu viz III, kap. 12, str , a kap. 15, str Většinu pasáţí nyní shromáţdil K. Gaiser, Piatons ungeschriebene Lehre. Svou interpretaci spolu s H. J. Krämerem, Arete bei Platon und Aris toteles, staví na Aristotelově výkladu Platóna. Velmi poučný a poněkud opo míjený rozbor nabízí R. Heinze, Xenocrates, str Plótinos, Enn. I,l[53],7; III,6[26],6; IV,8[6],4; V,3[44],3. K proti- 2. Stará Akademie nou platónských dialogŧ zdánlivě dosvědčované) dichotomii mezi smyslově vnímatelnými věcmi a inteligibiliemi, tj. idejemi - přičemţ k tomuto dělení patří distinkce mezi dvěma zpŧsoby poznání, totiţ smyslovým vnímáním, jehoţ plodem je pouhé mínění, a noein, které vede k pravdě -, nýbrţ na rozdělení skutečnosti do tří sfér: na ideje (inteligibilie), na matematické entity a věci hmotné (smyslově vnímatelné). Tuto horizontální" trichotomii doprovází vertikální" dualismus nejvyšších principŧ, tj. Jedna a Neurčité dvojice. Vzájemným pŧsobením těchto principŧ se vytvářejí" ideje (jeţ prý Platón také určitým zpŧsobem označuje za čísla), a jelikoţ ideje jsou příčinami všeho ostatního, oba počáteční principy se stávají všeobecnými příčinami. 10 Aristoteles je přirovnává k formální a látkové příčině svého vlastního systému" a v jistém pohledu téţ splývají s principem dobra a zla. 12 Tónem spíše kritickým neţli čistě referentským Aristoteles objasňuje, ţe přijetí těchto dvou principŧ povaţoval Platón a platonici za nezbytné pro výklad mnohosti. Konkrétně měli za to, ţe bez přijetí Neurčité dvojice jakoţto jednoho z nejvyšších principŧ by vše jsoucí ustrnulo v parmenidovském Jednu. 13 Plótinos výslovně uznává odvození mnohosti jako dávný a zásadní problém. 14 Struktura ideje - matematické entity - smyslově vnímatelné věci není v ţádném případě určená svévolně. Matematické entity zajišťují zprostředkování mezi idejemi a smyslově vnímatelnými věcmi, neboť s prvními sdílejí neměnnost, s druhými mnohost. Jsou-li tedy samotné ideje označeny za čísla, musí se tato čísla lišit od čísel, jeţ patří ke zprostředkujícím matematickým entitám. Tento rozdíl lze moţná na- kladu vnímání a myšlení viz IV,4[28], Aristoteles, Met. I,6,987bl4-29; VII.2,1028b " Paralelní pasáţe uvádí W. D. Ross, Aristotle's Metaphysics, komentář k Mei. 987b Aristoteles, Met. I,6,988a7-15; XII,10,1075a35-6; XIV,4,1091b32; srv. níţe, str Tarnt., XIV,2,1088b a6; zde je Neurčitá dvojice prohlášena za nejsoucno. 14 Plótinos, Enn. VI,3[44],

11 /. Řecká filosofie od Platóna k Piotinovi značit termínem číslo-idea" nebo ideální číslo". 13 K typickým rysŧm ideálních čísel by patřilo, ţe kaţdé je jedinečné a neskládá se z jednotek; ideální čísla by tedy nebyla kvantitativní, nýbrţ kvalitativní, a nedala by se tedy sčítat. Ať uţ Aristoteles při svém výkladu Platónovy filosofie čerpá odkudkoli, jisté je, ţe antičtí autoři před Plótinem o správnosti jeho interpretace nepochybovali. Bez váhání se také přijímalo, ţe Aristoteles (a Theofrastos) tyto nauky právem přisoudil nejen Platónovi, ale také Speusippovi, Xenokratovi, Hestiaiovi a dalším platonikŧm, neuvedeným jménem. A konečně se také předpokládalo, ţe hlavním pramenem Aristotelova výkladu byla jakási akmasis 16 či synúsia" anebo agrafai synúsiai, tj. Platónova přednáška či přednáškový cyklus s názvem O Dobru, jejíţ text upravil samotný Aristoteles, Speusippos, Xenokratés, Hestiaios, Hérakleidés a další platonici." Ne všichni tito platonici zastávali stejné názory. Lišili se například ve výkladu vztahu říše idejí a matematických entit a u jednotlivých autorŧ se také obvykle lišila terminologie pro popis obou nejvyšších principŧ. Sdíleli však předpoklad říše, která zajišťuje zprostředkování mezi nejvyšší sférou bytí, ať uţ je jí cokoli (ideje nebo matematické entity, přičemţ matematické entity jsou buď ideální, anebo matematická jsoucna v běţném smyslu slova, anebo ideje ztotoţněné s matematickými entitami), a smyslově vnímatelnými věcmi. Zajímavou variantu tohoto trojného rozdělení uvádí sám Aristoteles, kdyţ veškerou sku- 15 Aristoteles, Met. XIII,9,1086a5; XIV,2,1088b34, 3,1090b35; XIII,7,1081a21, 8,1083b3; XIV,3,1090b33; I,8,990a30; XIII,6,1083a31; XIV Aristoxenos, Harmonica, str. 39 Da Rios; Simplikios, In Arisi. Phys. 151,10 Diels. 17 Simplikios, In Arist. Phys. 454,18 Diels; In Arisi. De anima, 28,7 Hayduck. 18 Simplikios, In Arist. Phys. 542,11 n., 545,23 n. Diels; Jan Filoponos, In Arist. Phys. 521,10,14 Vitelli; In Arist. De anima, 75,34 nn. Hayduck. 19 Alexandres z Afrodisiady, In Arist. Met. 56,33 Hayduck; Simplikios, In Arist. Phys. 151,6,453,28,454,19, 247,30-248,15 Diels; srv. Speusippos, zi. 33a,51 Lang; Theofrastos, Met. II. Poukaz k této přednášce je moţná obsaţen v Plótinos, Enn. V,l[10],5 a V,4[7],2. 2. Stará Akademie tečnost dělí na říši neproměnlivého, na astronomické entity a na věci smyslově vnímatelné. 20 Všichni zmínění platonici dále sdíleli myšlenku Jedna a Neurčité dvojice (Aristoteles ji nazýval látkou a ostatní jí dávali jiná jména) jakoţto nejvyšších principŧ, i kdyţ se brzy objevily neshody v tom, zda by oba principy měly mít úplně rovnocenné postavení. 21 Také Aristoteles musel poměrně dlouho připouštět moţnost odvození veškeré skutečnosti ze dvou protikladných principŧ, které občas označuje jako Bytí a Nebytí. 22 Zavedení matematické sféry jakoţto střední říše mezi idejemi a smyslově vnímatelnými věcmi se bude moţná zdát méně překvapivé, vzpomeneme-li si, ţe kdyţ démiúrgos v Platónově Tímaiovi uvaluje řád (kosmos) na pŧvodní chaos (tj. na přijímající matečnou hmotu (πχνα), zmítanou nepravidelnými změnami), pouţívá jako vzoru ideální kosmos a vytváří" světovou duši. Toto stvoření Platón popisuje zpŧsobem, z něhoţ není snadné poznat, zda mluví o tom, co bychom obvykle nazvali duší, anebo spíš o jakési matematické entitě (či přinejmenším o entitě s přísnou aritmeticko-geometrickou strukturou). Krantór, téměř současník Xenokratova nástupce v čele Akademie Polemóna, skutečně interpretoval psychogonii" Tirnaia jako prostou arithmogonii", tj. jako vyvození" čísel jakoţto první sféry skutečnosti z jakýchsi nadřazených principŧ, které se zjevně vztahují k Jednu a k Neurčité dvojici. 23 Jinými slovy, v myšlenkovém okruhu platonismu dochází ke zvláštnímu sblíţení matematické oblasti a (světové) duše; Speusippos i Xenokratés vymezovali či popisovali duši zpŧsobem, který předpokládal o tom, ţe jde o svého druhu mate- 20 Aristoteles, Met. XII, 1,1069a Srv. P. Merian, Aristotle's Unmo ved Movers, str. 1-30, zvi. 4 n. V zásadě jde o stejné trojí rozdělení jako u Xenokrata (zl. 4 Heinze), který proto také Platónŧv epistemický dualismus αίζεδζζξ - κυδζζξ nahradil trojicí αίζεδζζξ, δυλα, κυδζζξ (zl. 5 Hemze). 21 Prvním svědkem tu je pravděpodobně Hermodóros (Simplikios, In Arist. Phys. 247,31-248,15 Diels), srv. A. J. Festugière, La révélation d'hermès Trismégiste, IV, str Musíme si uvědomit, ţe pokud Ne určitou dvojici ztotoţníme se zlem, stává se monistický výklad nauky o dvou protikladných principech takřka vyloučeným. Srv. P. Merian, Monismus und Dualismus bei einigen Piatonikern, str Srv. P. Merlan, From Platonism to Neoplatonism, str. 204 nn. 23 Plútarchos, De animae proer. II,1012d

12 /. Řecká filosofie od Platóna k Piotinovi 2. Stará Akademie matické jsoucno. Speusippos mluvil o duši jako o formě toho, co se šíří všemi směry, přičemţ tato forma je ustavena podle matematických poměrŧ, 24 a Xenokratés duši definoval jako číslo, jeţ mění samo sebe. 25 Stručně řečeno, Timaios a Speusippovy i Xenokratovy nauky podle všeho odkazují k určitému ztotoţnění matematické oblasti a duše, ať uţ duši chápeme jako světovou, anebo jako individuální. 26 Jak u první, tak u druhé lze mít za to, ţe zajišťuje zprostředkování mezi idejemi (inteligibiliemi) a hmotnými (smyslově vnímatelnými) jsoucny. Jaké vztahy panují mezi těmito rŧznými oblastmi jsoucna? Aristoteles se podle všeho domnívá, ţe niţší jsou v určitém smyslu slova odvozeny či zplozeny vyššími. To je zvlášť překvapivé u smyslově vnímatelných věcí. Z pohledu většiny novodobých myslitelŧ mají ideje, matematické entity anebo nejvyšší principy - existují-li vŧbec - pouze ideální bytí, a nemohou tedy zpŧsobit, aby něco jiného získalo časoprostorovou existenci. (Většina novověkých autorŧ jsou aristotelici v tom smyslu, ţe nádavkem k těmto ideálním principŧm a příčinám nebo namísto nich vyţadují také hybnou příčinu; bez ní se ze zmíněných principŧ nemŧţe ani v nejdivočejší fantazii vyvinout nic reálného", tj. existujícího v prostoru a v čase.) Nelze však nenabyt dojmu, ţe akademický systém odvozování" měl tak či onak objasnit vznik všeho - včetně časoprostorových jsoucen - bez zásahu pŧsobící hybné příčiny. 27 Theofrastos 28 kára platoniky, kteří nepředloţili podrobný výklad tohoto odvození, zatímco Platóna a Hestiaia chválí za to, ţe se o něj vŧbec pokusili. Zdá se zřejmé, ţe akademický systém odvození se v mnoha ohledech podobá Plótinovu systému emanace. 29 Hlavní rozdíly jsou dva. 24 Zl. 40 Lang. 25 Zl. 60 Heinze. 26 E. Zeller, Die Philosophie der Griechen in ihrer geschichtlichen Ent wicklung (= Die Philosophie der Griechen), 11,1, str P. Merlan, From Platonism to Neoplatonism, str Viz napří klad Aristoteles, Met. VJ.1,2,1028b 18-27; De caelo, III,l,299a2-300al9; Theofrastos, Met Theofrastos, Met. 11. V akademické soustavě sice Jedno očividně patří mezi nejvyšší principy, ale nezdá se, ţe by bylo výlučným nejvyšším principem; vţdy se totiţ o něm mluví v souvislosti s Neurčitou dvojicí, ať uţ s ním tato je, či není plně koordinována. Za druhé, nejvyšší sféra jsoucího, tj. ideje (ideální čísla, inteligibilie), zhruba odpovídá Plótinově druhé hypostazi, tj. intelektu, 30 a sféra smyslově vnímatelných věcí nachází také v soustavě hypostazi příslušný protějšek, avšak u Plótina se mezi oběma hypostazemi nachází duše, nikoli hypostaze matematických entit. 31 C. Několik poznámek k teorii idejí v Platónových dialozích: Jedno a Dobro Rozpoznat v idejích, jak je popisuje Platón ve svých dialozích (tj. jako věčná paradigmata, na která duše patřila před svým vtělením), ony ideje, které líčí Aristoteles a které jsou odvozeny ze dvou nejvyšších principŧ, takţe obsahují Neurčitou dvojici (látku) atd., je dosti nesnadné. Ideje z Platónova dochovaného díla nad sebou nemají ţádný nadřazený princip a nevykazují ţádnou strukturu ani uspořádání. Z tohoto pravidla však nacházíme výjimku: v Ústavě je idea Dobra vyzdviţena nad ostatní ideje. 32 Určitý aspekt této nadřazenosti je vyjádřen tezí, ţe tato svrchovaná idea stojí mimo" oblast bytí (úsia) či nad" ní. Tato formulace je zaráţející, neboť v Platónových dialozích 29 L. Robin, La théorie platonicienne des Idées et des Nombres d'après Aristote, str Takto budeme překládat výraz κμοξ. Slovesu κμείκ pak bude odpoví dat výraz intelektivně nahlíţet", popř. nahlíţet intelektem". [Překladu κμοξ jako intelekt uţíváme v souladu s anglickým originálem (κμοξ = Intelligence, Intellect) i v češtině, a to i tam, kde se v zavedených českých překladech Pla tóna a Aristotela uţívá výrazu rozum", abychom tak zachovali souvislost mezi Platónovými a Aristotelovými pojmy a jejich novoplatónským výkla dem, který stojí v centru celého tohoto svazku. - Pozn. red.] 31 Srv. P. Merlan, Zur Zahlenlehre im Platonismus (Neuplatonismus) und in Sefer Yezira. 32 Platón, Resp. VI,509c

13 /. Řecká filosofie od Platóna k Piotinovi 2. Stará Akademie jsou obvykle všechny ideje prezentovány jako skutečně jsoucí - na rozdíl od věcí, které patří do oblasti smyslově vnímatelného. Zmíněná pasáţ nicméně zŧstává u Platóna izolovaná. Je zbytečné zdŧrazňovat, ţe pro Plótina má zásadní význam. Plótinos ztotoţňuje své Jedno s Dobrem a pozvedá je nad bytí. Zdá se, ţe Platónovi bylo cizí také odvozování smyslově vnímatelných věcí z inteligibilií - ale opět je tu výjimka. V Zákonech 33 nacházíme zvláštní popis procesu vznikání (geneze). Geneze všeho jsoucího se odehrává tehdy, kdyţ počátek" začíná narŧstat, takţe překročí do druhého rozměru a odtud do dalšího; jakmile dosáhne tří rozměrŧ, stává se vnímatelným pro ty, kdo jsou schopni smyslového vnímání. Tento druh změny a proměny ustavuje veškeré vznikání. Zde Platón podle všeho skutečně odvozuje smyslově vnímatelná jsoucna z matematické sféry a překvapivě to činí s podtónem, ţe jde o cosi samozřejmého. I tato pasáţ však zŧstává v Platónově písemném díle osamocená a nenacházíme o ní zmínku u Plótina. 34 Kdyţ Platón říká, ţe ideje jsou skutečně jsoucí, vţdy tím implikuje, ţe jsou neměnné (nepohnuté). Ale opět je tu výjimka, totiţ dialog Sofistés. Zde se hlavní mluvčí náhle obrací proti těm, kdo si myslí, ţe idejím schází intelekt (nús), změna (pohyb) a ţivot. 35 Opět platí, ţe jde o izolovanou pasáţ (a mnoho současných odborníkŧ se ji snaţí zbavit jejího překvapujícího rázu, kdyţ skutečný smysl výroku hledají v tezi, ţe změnu - či pohyb - je nutno zahrnout do oblasti existence, která obsahuje jak ideje, tak smyslově vnímatelnou realitu). 36 Pro Plótina (a většinu jeho následovníkŧ) má tato pasáţ klíčový význam. Třemi hlavními vlastnostmi druhé hypostaze se stává bytí (ideje), intelektivní nahlíţení (noein, tj. ne-diskursivní či intuitivní myšlení) 33 Platón, Leg. X,894a. 34 Tuto pasáţ rozebírá například F. M. Cornford, Plato and Parmenides, str. 14 n. a 198. K principu odvození se moţná budou příznivě stavět také myslitelé sympatizující s bergsonismem: hmota (materiální, časoprostorové skutečnosti) je dŧsledkem ztráty vzmachu v duchu. 35 Platón, Soph. 248e-249b. 36 Viz například F. M. Cornford, Plato's Theory of Knowledge, str Naproti tomu viz C. J. de Vogel, Platon a-t-il ou n'a-t-ilpas intro duit le mouvement dans son monde intelligible?, str a ţivot 37 - coţ je triáda, kterou bychom případně mohli odvodit i z Aristotelova výroku κμοξ ve výkonu je ţivotem", 38 pokud si zapamatujeme, ţe u Aristotela je nús co do své činnosti totoţný s inteligibiliemi a ţe u Plótina se inteligibilie rovnají idejím, tedy tomu, co jest. 39 Platón tedy přisuzuje pohyb, nús a ţivot tomu, co skutečně jest, a následně podává výčet pěti hlavních rysŧ, které jsou pro ideje konstitutivní: jedná se o bytí, pohyb, klid, totoţnost a rŧznost. 40 Těchto pět kategorií" - namísto Aristotelových deseti - Plótinos vyhlásí za podstatné pro říši inteligibilií v širším smyslu. 41 Pro Plótina má velký význam ještě jedna pasáţ ze Sofisty. Aby mohl Platón zavést do sféry skutečně jsoucího ţivot, nús a pohyb, vznáší řečnickou otázku: Lze se domnívat, ţe to, co skutečně jest, je neţivé, nenahlíţí intelektem a je vznešeně nehybné (semnon kai hagion)v 2 Plótinos tyto řádky překvapivě interpretuje v tom smyslu, ţe vlastnosti, jeţ podle Platóna nelze přisoudit skutečně jsoucímu, mají vystihnout povahu toho, co se nachází nad bytím. 43 Jiţ jsme uvedli, ţe v idejích, jak je líčí Platónovy dialogy, je obtíţné poznat ony ideje, které by měly být odvozeny z Jedna a Neurčité dvojice. Jako most mezi oběma pojetími by ovšem mohl slouţit dialog Filébos. Zde, 44 jak se zdá, jsou ideje nejdříve zavedeny jako henády či monády. (Přinejmenším jde o jednu z moţných interpretací; druhý výklad by zněl, ţe termín monáda a henáda odkazuje ke všemu jsoucímu.) To nám připomíná, ţe Platón skutečně ideje vţdy prezentoval jako jedno" nad mnoha" smyslově vníma- 37 Např. Plótinos, Enn. I,6[l],7; III,6[26],6; V,4[7],2; V,6[24],6. 38 Aristoteles, Met. XII,7,1072b Srv. P. Hadot, Être, Vie, Pensée, chez Plotin et avant Plotin, str Platón, Soph. 254b-255e. 41 Plótinos, Enn. VI,2[43], Platón, Soph. 248e-249a. 43 Plótinos, Enn. VI,7[38],39. Tuto Plótinovu interpretaci rozebírá K.-H. Volkmann-Schluck, Plotin als Interpret der Ontologie Platos, str Platón, Philb. 15a-c, 23c

14 /. Řecká filosofie od Platóna k Piotinovi 2. Stará Akademie telnými věcmi; nabízí se tedy chápat termíny monáda a henáda ve vztahu k idejím právě v tomto smyslu. Platón ovšem následně zavádí také termíny mez" a neomezené" a vyjadřuje se o nich zpŧsobem umoţňujícím takový výklad, podle něhoţ by právě mez a neomezené představovaly nejvyšší principy všeho, tedy i samotných idejí. Ztotoţníme-li nyní mez a neomezené s Jedněm a Neurčitou dvojicí, pak by nám Filébos umoţnil nalézt podobnost mezi oběma aspekty teorie idejí. 45 Plótinos je samozřejmě s Platónovým Filébem (viz Bréhierŧv rejstřík) obeznámen stejně dŧvěrně jako s Aristotelovým výkladem Platóna. 46 Nic nenasvědčuje tomu, ţe by Aristotelovo pojetí přímo vylučoval, i kdyţ dualismus, který je v něm zdánlivě obsaţen, pro něho musel být nepřijatelný. Lépe to pochopíme při rozboru Plótinova pojmu látky (níţe, str. 34). Nelze však pochybovat o tom, ţe se je snaţil nějak zařadit do svého systému - například tím, ţe úlohu Neurčité dvojice přiřkl celé druhé hypostazi, zatímco roli Platónova Jedna ponechal vlastnímu Jednu. 47 Podává tak určitou reinterpretaci Platónova dualismu. Níţe také uvidíme (a jiţ jsme to naznačili, viz výše, str. 23), ţe nebyl první, kdo se o to pokusil. Pojem Jedna se navíc vyskytuje v Zákonech i v Epinomidě. (Otázka pravosti Epinomidy není v tomto kontextu relevantní; řada myslitelŧ z období mezi Platónem a Plótinem ji za autentickou povaţovala, zatímco druzí ji připisovali Filipovi z Opúntu, coţ ale stačilo na to, aby se povaţovala za autoritativní.) Není zcela jasné, zda tento pojem odkazuje k jednotě ideje v protikladu k mnohosti smyslově vnímatelných věcí, anebo zda má postihnout určitý druh jednoty (nějaké Jedno) nadřazený idejím. Kdyţ nás tedy Epinomis vyzývá, abychom při kaţdém zkoumání hledali Jedno, a slibuje nám, ţe aţ sami 45 Viz např. Plato, Philebus and Epinomis, přel. A. E. Taylor, str. 48 n. Podle všeho se o podobný dŧkaz pokusil Porfyrios ve svém komentáři k Filé- bovi, viz Simplikios, In Arisi. Phys. 454,19-455,16 Diels. 46 Stejně jako Alexandres z Afrodisiady, lnarist. Met. 52,10-56,35 Hay- duck; srv. např. Simplikios, In Arisi. Phys. 453,19 454,16 Diels. 47 Plótinos, Enn. V,4[7],2. Z Jedna a Neurčité dvojice také odvozuje čísla a ideje (tamt.). 48 Platón, Leg. XII,962e-965e. dosáhneme jednoty, budeme s to spatřit Jedno, v čemţ tkví nejvyšší úkol člověka, 49 domníváme se, ţe pojem Jedna hraje v Platónově filosofii významnou roli, která se neomezuje na určitý rys idejí v protikladu ke smyslově vnímatelným věcem. V Parmenidovi 50 hraje pojem Jedna hlavní roli zcela nepochybně. 51 V tomto dialogu se dokazuje, ţe ať o Jednu tvrdíme, ţe je (nebo není) čímkoli, vţdy se zapleteme do sporŧ a paradoxŧ. Jeden z paradoxŧ tkví v tom, ţe pokud Jedno existuje, nelze je nijak pojmenovat ani poznat - a myslet si něco takového je vyloučeno. Rozbor Jedna je ovšem v Parmenidovi natolik zúţený, ţe bychom celý text mohli pokládat za pouhé cvičení v eristice, jeţ se nezabývá skutečnostmi, nýbrţ prázdnými pojmy. Plótinos je první (nebo jeden z prvních; viz níţe, str. 112), kdo Parmenida interpretuje jako dialog, který zcela váţně předkládá popis Jedna jakoţto nejvyšší skutečnosti. 52 Výše zmíněné tvrzení o nepoznatelnosti Jedna by tak vyjadřovalo autentický agnosticismus, odpovídající povaze Jedna. 53 Souhrnně lze říci, ţe Jedno se v Platónových dialozích objevuje, ale jaksi přízračně". 54 Plótinos tomuto přízraku vdechne ţivot. Nezdá se, ţe bychom tento krok mohli odmítnout jako zcela neoprávněný. 49 Platón, Epin. 986d, 991e-992b. Tuto pasáţ cituje Plótinos: Enn. VI,9[9],3. Jiný citát, jenţ pochází z dialogu Epinomis, je v Enn. VI,7[38],11. Viz H.-R. Schwyzer v hesle Plótinos, in: RE XXI/I, 1951, si Zvi. Platón, Parm. 137d-142a. 51 Předvést Parmenida jako zdroj Plótinova pojmu Jedna se s dokonalou jasností podařilo E. R. Doddsovi, The Parmenides of Plato and the Origin of the Neoplatonic One", str Jako klíčové pasáţe uvádí: 137d-e, 138a, 139b, 139e, 149b, 140d, 141a, 141e, 142a, 144b, 145b, 145e, 146a. Srv. téţ Bréhier k Plótinos, Enn. V,3[49]; V,5[32]; VI.4-5[22-23]; VI,7[38]. 52 Ještě Albinos tento dialog povaţuje za předehru ke skutečnému filoso fickému studiu, viz Eisagógé, 3; Didasc Viz např. Plótinos, Enn. VI,7[38], Srv. ovšem H.-J. Kramer, Arete bei Platon und Aristoteles, str

15 /. Řecká filosofie od Platóna k Piotinovi Parmenidés je pro Plótina klíčový ještě v jednom ohledu, totiţ proto, ţe zavádí pojem (a problematiku) nerozdělené přítomnosti ideje v tom, co je mnohé. 55 Zmínili jsme se uţ o Platónově akroasis o Dobru (viz výše, str. 22). Musíme tu uvést jednu konkrétní pasáţ, totiţ závěr či vyvrcholení přednášky. Prokázat její vztah k nauce o dvou protikladných principech není snadné. Na závěr přednášky (anebo v závěrečné shrnující formulaci; viz níţe, str. 122) prý Platón prohlásil, ţe Dobro je Jedno. 56 Pojem Jedna zde opět vystupuje výlučným zpŧsobem. K příslušné pasáţi se ještě podrobněji vrátíme. D. Platónova kosmogonie a psychologie Nyní obrátíme pozornost k jiným naukám z Platónových dialogŧ. Jediný Timaios se plně věnuje jednomu z ústředních témat předsókratovských filosofŧ - kosmogonii. Podle Tímaia je světový řád (anebo náš uspořádaný svět) dílem jakéhosi boha, jemuţ Platón říká démiúrgos, řemeslník". Démiúrgos je prý dobrý a tvrdí se o něm, ţe kdyţ se rozhodne vytvořit uspořádaný svět, dívá se na ideální vzor, nazývaný ţivot či ţivá bytost, jenţ v sobě obsahuje ideje (a v tomto pohledu" je démiúrgos označen za nůs), a poté učiní jeho obraz z jiţ existujícího chaosu, jejţ Platón nazývá prostor, chŧva či příjemky-ně. 57 Protoţe tento obraz má být také ţivý a nadán intelektem a protoţe intelekt se mŧţe vyskytovat jen v duši, utvoří démiúrgos světovou duši z látky, jejíţ sloţky se nazývají nedělitelné", to, co je na tělesech dělitelné", totoţné" a rŧzné". Nato vytvoří prvky tím, ţe vloţí geometrické tvary na jejich prvopočáteční základy, jeţ jsou přítomné jiţ v chaosu, vystaví z nich tělo světa a obalí je světovou duší; tak vytvoří uspořádaný svět, který je ţivou bytostí Platón, Parm. 131b; srv. Plótinos, Enn. VI.4 a 5. Aristoxenos, Elem. harmon. str. 39 n. Da Rios. Platón, Tim. 28c-30d, 39e. Tamt., 34b-35a. 2. Stará Akademie Kdyţ následně vytváří rozličné tvory, jeţ budou obývat kosmos, formuje také zvlášť jednotlivé duše - a to z téţe látky, z níţ utvořil duši světa, i kdyţ směs, ze které vznikají jednotlivé duše, je méně dokonalá neţ ta, z níţ vzešla duše světa. 59 Kdyţ nadejde ten správný okamţik, přikáţe podřízeným bohŧm, aby k těmto individuálním duším, jeţ jsou - v podobě, v níţ je vytvořil - nesmrtelné, připojili další části, které ovšem budou smrtelné. 60 Po prvním vtělení se budou muset všechny lidské duše stěhovat do těl dalších lidí nebo zvířat. 61 Všechny tyto nauky - tedy teze o duši světa a jednotlivých duších, které jsou netelesné, o jejich nesmrtelnosti (tj. existenci před narozením a po smrti) a o reinkarnaci zahrnující přechod lidských duší do zvířecích těl (k nimţ Plótinos přidá rostliny) - se s určitými úpravami objeví v Plótinově systému. 62 Jedna z těchto úprav spočívá ve zdŧraznění nauky, ţe všechny duše se sice liší, ale jsou pouze jednou duší -i kdyţ Platón tuto nauku do jisté míry anticipoval, kdyţ v Timaiovi a prohlašuje, ţe duše světa a jednotlivé duše jsou sloţeny z téţe základní látky" a ţe naše duše je odvozena" z duše světa, 64 anebo kdyţ - podle Plótina - popírá existenci jednotlivých duší a podrţuje pouze jedinou duši světa. 65 Plótinos pouze odmítá jakýkoli výklad těchto pasáţí, který by z našich duší učinil části duše světa: všechny duše - vesmírná duše i jednotlivé duše -jsou jednou duší. 66 Tato nauka o jednotě duší hraje u Plótina velmi dŧleţitou roli. 67 Zaručuje jednotu kosmu a vysvětluje vzájemný soulad všech vesmírných částí, 59 Tamt., 31d-e. 60 Tamt.,41c-d. 61 Tamt., 41e-42e. 62 Plótinos, Enn. IV,7[2]; III,6[26],6- zde proti myšlence vzkříšení téla, IV,3[27],13; III,2[47],13; III,4[15],2; VI,7[38],6 atd. Nejdŧleţitější pasáţe lze nalézt u Platóna: Phd. 82a, Tim. 91d, Resp. X,617d-621a, Leg. IX,872e. 63 Platón, Tím. 4Id. 64 Platón, Philb. 30a. 65 Platón, Phaedr. 246b, srv. Plótinos, Enn. IV,3[27], Plótinos, Enn. IV[27],l-8; IV,9[8]. 67 Tamt., III,5[50],4; III,7[45],13; IV,3[27],

16 /. Řecká filosofie od Platóna k Piotinovi coţ zase objasňuje to, co bychom dnes nazvali okultní úkazy", jako je pŧsobení na dálku, magie nebo účinnost modliteb (jeţ existuje navzdory faktu, ţe bohové člověku nenaslouchají" a nevykonávají ţádné záměrné, volní skutky). Popis látky, z níţ je utvořena duše, je velmi matoucí. 68 Jde o směs, která má duši zjevně zajistit postavení zprostředkovatele mezi říší neměnného a říší proměnlivého. Avšak označení jednotlivých sloţek" (především termíny nedělitelné", dělitelné", totéţ",,jiné") není -ani s ohledem na zprostředkovatelskou úlohu duše - jasné. O bliţší vymezení těchto termínŧ se vykladači pokoušeli stále znova, 69 počínaje Krantórem, který napsal první komentář k Timaiovi. 10 Plótinos nabízí k celé relevantní pasáţi několik interpretací. 71 Dochází tu ovšem ke znatelné změně perspektivy. Pokud jde o jeho filosofii, lze sice říci, ţe duše zajišťuje zprostředkování mezi říší toho, co je inteli-gibilní a říší toho, co je smyslově vnímatelné, nicméně k prvnímu má mnohem blíţ neţ k druhému. Kromě úlohy zprostředkovatelky musí duše v Platónově filosofii plnit další nanejvýš významnou funkci: jakoţto vykonavatelka samopohybu (nebo moţná přesněji -jakoţto samopohyb) 72 je duše zdrojem veškerého pohybu (změny) ve vesmíru. A tato teorie duše souvisí s dalším dŧleţitým problémem, totiţ s otázkou pŧvodu zla. Podle Aristotelova svědectví je Neurčitá dvojice zároveň principem zla. 73 Nalézáme v platónských dialozích nějakou entitu, kterou bychom mohli přirovnat k Neurčité dvojici, a zároveň ji povaţovat za princip zla? Platón ve svých spisech na několika místech uznává, ţe uspořádaným pohybŧm vesmíru se vţdy zároveň vzpírají pohyby neuspořádané. Ale odkud tato neuspořádanost pramení? Celou otázku kompliku- 68 Platón, Tim. 35a. 69 Proklos, In Plat. Tim. 1,277,8 Diehl. 70 Přehled hlavních řešení poskytuje Plútarchos, De animae procr. 71 Plótinos, nn.iii,4[15],6;iv,l[21];iv,2[4],l;iv,3[27],19; IV,9[8],3. 72 Platón, Leg. X,896a. 73 Aristoteles, Met. I,6,988al4-15; XII,10,1075a32-36; XIII,8,1084a35; XIV,4,1091bl3-1092a3; srv. Eudémos, zl. 49 Wehrli. 2. Stará Akademie je výše zmíněná Platónova teze, ţe duše je jediným zdrojem pohybu. Zdá se tedy, ţe nezbývá neţ přijmout existenci zlé" duše" anebo zlých" duší, které za tuto neuspořádanost odpovídají. Tuto nauku skutečně objevíme v Zákonech 1 * a v Epinomidě. 15 V Timaiovi mluví také Platón na druhou stranu o neuspořádaném pohybu matečné hmoty"; lze proto tvrdit, ţe tato hmota" je v zásadě totoţná s tím, co se u Aristotela nazývá látkou, a ţe (nepravidelný) pohyb představuje její bytostnou vlastnost - jinými slovy, ţe látka je pramenem zla. 76 Lze tedy tvrdit, ţe Platón povaţoval Neurčitou dvojici, zlou duši a neuspořádanou, spontánně podněcovanou matečnou hmotu za pramen zla. 77 Pro Plótina je představa zlé duše světa naprosto nepřijatelná. Jak jsme jiţ uvedi, duše má u něho daleko blíţ k říši intelektu. Avšak Plótinos stejně jako Platón připouští existenci zla. Zbývají mu tedy jen dva kandidáti: Neurčitá dvojice a matečná hmota. Nelze pochybovat o tom, ţe Aristoteles uvedené dva principy ztotoţňoval s tím, co se v jeho systému nazývá látkou - i kdyţ látka se zároveň od obou v podstatných ohledech liší. Od Neurčité dvojice se liší v tom, ţe nemá ţádný protiklad, nýbrţ je tím, co spočívá v základě protikladŧ; od matečné hmoty zase tím, ţe smyslově vnímatelný svět se utváří z ní", nikoli v ní". Navíc se zpravidla chápe jako zcela relativní koncept, tj. tím či oním je vţdy jen v moţnosti, zatímco ve skutečnosti (či v uskutečnění) je něčím jiným; existuje tedy cosi jako nejbliţší 74 Platón, Leg. X,896c, 898c, 904a. 75 Platón, Epin. 988d-e. 76 Viz Aristoteles, Met. I,6,988al4; Phys. I,9,192al4, srv. výše, str V dialogu Politikos (269c-270a) se navíc popisuje střídání period řádu a chaosu, zpŧsobené jakousi vrozenou setrvačností vesmíru, v jehoţ dŧsledku se svět, pokud není kormidlován" pŧvodcem řádu, zhroutí ve změť. Tuto nauku či mýtus vyuţije Plútarchos a Severos k vyhlášení periodického zniče ní a obnovy kosmu, coţ je teze, kterou přijmou také pythagorejci, stoikové (E. Zeller, Die Philosophie der Griechen, III, 1, str. 157, pozn. 2) a Plótinos (Enn. V,7[38],l-3; IV,3[27],12), viz níţe, str. 94. Další pasáţe, kde se v názvu objevuje prvek odporu vŧči řádu, jsou Tim. 48a, 56c (srv. Theofrastos, Met. 33). Platí také, ţe mnoţství zla ve vesmíru je větší neţ mnoţství dobra: Resp. II,379c; Polit. 273d; Tht. 176a. Srv. E. Zeller, Die Philosophie der Griechen, II,l,str. 765, pozn