PRAKTICKÉ DOVEDNOSTI OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM V OBLASTI KOSMETICKÝCH SLUŽEB. Diplomová práce. Vedoucí práce: Mgr. Veronika Růžičková, Ph.D.

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií KATEŘINA LACKOVÁ II. ročník kombinované studium Obor: Speciálně pedagogická andragogika PRAKTICKÉ DOVEDNOSTI OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM V OBLASTI KOSMETICKÝCH SLUŽEB Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Veronika Růžičková, Ph.D. OLOMOUC 2011

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne

3 Děkuji Mgr. Veronice Růžičkové, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce. Děkuji všem osloveným respondentům se zrakovým postižením a personálu Tyflocenter a Tyfloservisů, za čas strávený při vyplňování dotazníků pro potřeby diplomové práce.

4 OBSAH ÚVOD 6 I. TEORETICKÁ ČÁST 8 1 ZRAKOVÉ POSTIŽENÍ Etiologie zrakového postižení Klasifikace zrakového postižení Druhy zrakového postižení Osoby nevidomé Osoby se zbytky zraku Osoby slabozraké Osoby s poruchami binokulárního vidění 15 2 DŮSLEDKY OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM Osoby nevidomé od narození Osoby později osleplé Osoby slabozraké Osoby se zbytky zraku Osoby s poruchami binokulárního vidění 21 3 SEBEOBSLUHA OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM Organizace kurzu sebeobsluhy Osobní hygiena a koupelna Oblékání a péče o oděvy Sebeobsluha v kuchyni 28 4 KOSMETICKÉ SLUŽBY OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM Péče o vlasy Péče o nehty Holení Holení u žen Holení u mužů 34

5 4. 4 Líčení a kosmetika Pleťová a tělová kosmetika Dekorativní kosmetika Antiperspiranty a parfémy 39 II. PRAKTICKÁ ČÁST 40 5 METODY SBĚRU DAT Dotazník Studium dostupné literatury Analýza produktů činnosti 41 6 PŘEHLED OSLOVENÝCH ZAŘÍZENÍ 42 7 VYHODNOCENÍ DOTAZNÍKŮ 46 8 DISKUZE 69 9 DOPORUČENÍ PRO PRAXI 72 ZÁVĚR 75 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 77 SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ 78 SEZNAM PŘÍLOH 79 ANOTACE

6 ÚVOD V úvodu této diplomové práce bych ráda uvedla důvody, proč jsem se rozhodla psát ji na téma využívání kosmetických služeb u osob se zrakovým postižením, tedy co mě k tomu přimělo, jak vznikl její název, stručný průběh její realizace a především vystihnout cíl, ke kterému směřovala. Po ukončení prezenčního bakalářského programu speciálně pedagogické andragogiky jsem na rok studium přerušila a během tohoto času se mi naskytla příležitost absolvovat tříměsíční kurz nehtové modeláže a manikúry. Vzhledem k tomu, že nehtová modeláž byla do té doby mým koníčkem a věnovat se jí profesionálně bylo již delší dobu mým přáním, neváhala jsem a této šance se chopila. Po úspěšném dokončení kurzu a získání certifikátu manikérky jsem si ihned otevřela své vlastní nehtové studio, které se nacházelo na Masarykově ulici v Olomouci. V něm jsem působila necelý rok. A protože jsem člověk ambiciózní, kterému jedna činnost nestačí, rozhodla jsem se souběžně při práci přihlásit na navazující kombinované magisterské studium speciálně pedagogické andragogiky a dokončit si vzdělání. Po úspěšném absolvování přijímacího řízení jsem nastoupila na studium a po brzké době, když nastal čas zvolit si vedoucí mé budoucí diplomové práce, oslovila jsem Mgr. Veroniku Růžičkovou, Ph.D., zda by byla tak laskavá a vzala si mě pod křídla. Paní doktorka souhlasila a následně chtěla vědět mé oborové zaměření v praxi. Když jsem jí řekla, že provádím nehtovou manikúru a modeláž, bylo téma Praktické dovednosti osob se zrakovým postižením v oblasti kosmetických služeb dá se říci na světě. Těšila jsem se, že budu pracovat na zcela novém tématu a proto jsem se ihned pustila do práce. Nejdříve jsem si stanovila, co by měla obsahovat teoretická část tedy vymezení zrakového postižení, jeho cílovou skupinu, plynoucí důsledky, sebeobsluhu a kosmetické služby u osob se zrakovým postižením. Dále jsem uvažovala o přípravě praktické části, která je pro tuto diplomovou práci stěžejní a klade si za cíl na základě výsledků získaných z dotazníkového šetření vyhodnotit odpovědi obdržené od oslovených respondentů, kterými jsou ženy se zrakovým postižením, ženy intaktní, muži se zrakovým postižením a muži intaktní. Praktická část rovněž představuje zařízení, která jsem v rámci dotazníku oslovila, a uvádí metody, které byly pro práci použity. Posléze jsem začala shromažďovat potřebnou literaturu, oslovovala a domlouvala se s Tyflocentry a Tyfloservisy po celé ČR, zda by měli zájem přidat se k mému dotazníkovému 6

7 šetření, jehož cílem je díky 21 rozličným otázkám zaměřeným na oblast kosmetiky a péče o tělo zjistit, zda osoby se zrakovým postižením využívají těchto služeb rovnocenně s intaktní populací, zda si lidé myslí, že by bylo vhodné zavést poskytování těchto služeb zaměřené přímo na osoby se zrakovým postižením a na konec vyslovit závěry, které získám a budu je moci doporučit pro praxi. Zmapování situace mezi osobami se zrakovým postižením a zjištění, zda mají stejné potřeby úpravy svého zevnějšku a péče o sebe jako intaktní část populace, zda využívají nabízející služby odborníků z této oblasti (např. navštěvují kadeřníka, kosmetičku, manikérku aj.), jaké jsou jejich názory na poskytované služby, srovnání výsledků získaných v dotazníku celkem u čtyř skupin osob, jak již bylo uvedeno výše a prezentace získaných závěrů v praktické části, to je tedy hlavním cílem předložené diplomové práce. Bez pomoci a spolupráce všech oslovených Tyflocenter a Tyfloservisů, by však nemohla být vytvořena na smysluplném podkladě. Za její vznik vděčím kromě všech těch profesionálů, za které v tomto případě považuji nejen samotné pracovníky nebo dobrovolníky, kteří si udělali čas, dali tu práci a osobám se zrakovým postižením pomáhali vyplňovat otázky uvedené v dotaznících, ale především jejich klientům, protože bez jejich aktivní spolupráce a pozitivního přístupu, kterého si nesmírně cením a byl pro mě při psaní zásadním východiskem, bych na dané téma zkrátka nemohla psát. Doufám a pevně věřím, že tato práce přinese zajímavé výsledky pro praxi všem, kteří mají co do činění s osobami se zrakovým postižením, protože jak uvádí autorky Finková, Ludíková, Růžičková (2007, s. 7): Společnost, ve které žijeme, je velmi různorodá a setkávají se zde lidé, kteří se vzájemně více či méně v některých aspektech liší, ale všichni by měli mít právo žít v takových podmínkách, které jim umožní jejich maximální rozvoj a současně nezapříčiní izolaci od ostatních lidí. 7

8 I. TEORETICKÁ ČÁST Cílem první kapitoly pro potřeby daného tématu v teoretické části naší práce je především vymezit zrakové postižení, tzn. uvést etiologii zrakového postižení, jeho klasifikaci a druhy zrakového postižení. Druhá kapitola je zaměřena na důsledky zrakového postižení, které jsou rozděleny do podkapitol podle jednotlivých druhů zrakového postižení. Následuje kapitola Sebeobsluha zrakově postižených, v níž zmiňujeme, jak probíhá organizace v kurzu sebeobsluhy, dále je zde zahrnuta podkapitola zaměřena na osobní hygienu a koupelnu, oblékání a péči o oděvy a sebeobsluhu v kuchyni. Jako poslední kapitolu v teoretické části práce jsme zvolili Kosmetické služby zrakově postižených. Ta je rozdělena na následující podkapitoly Péče o vlasy, Péče o nehty, Holení (Holení u žen, Holení u mužů), Líčení a kosmetika (Pleťová a tělová kosmetika, Dekorativní kosmetika) a Antiperspiranty a parfémy. 8

9 1 ZRAKOVÉ POSTIŽENÍ Každý člověk je individuum, na světě nenajdeme dva naprosto totožné jedince. Je nepřeberné množství ukazatelů, podle kterých se lidé navzájem mohou posuzovat. Pokud má někdo špatný zrak nebo nevidí vůbec, jedná se jen o jeden z nich, který lze celkem objektivně změřit u oftalmologů, tedy v ordinaci očních lékařů. Otázkou je, jak se člověk, který má zrakové postižení (dále jen ZP) s touto skutečností vyrovnává, jak zvládá či nezvládá běžné denní činnosti, kde má hranice svých možností apod. Tyto aspekty jsou vždy individuální a závisející na osobnostních vlastnostech, vlohách, předchozích zkušenostech i na přístupu lidí z blízkého okolí. Fakt, že člověk nevidí, znamená pouze to, že některé věci je nucen dělat jinými způsoby než ostatní, neznamená to ale, že je proto lepší nebo horší ETIOLOGIE ZRAKOVÉHO POSTIŽENÍ Osoby se ZP nelze posuzovat pouze z jediného hlediska. Každá příčina poruchy zraku má jiné důsledky, které se navíc mohou vzájemně kombinovat. Pro představu a základní orientaci v klasifikačních systémech v rámci etiologického hlediska uvádíme následující členění. Podle etiologického hlediska můžeme rozdělit osoby se ZP na: jedince s poruchou orgánovou (např. slabozrakost viz níže), jedince s poruchou funkční (např. poruchy binokulárního vidění viz níže). Podle doby vzniku ZP můžeme rozdělit osoby se zrakovým postižením na: jedince s vrozeným (prenatálním) postižením, jedince se získaným (perinatálním, postnatálním) postižením. Vrozené vady zraku mohou být zapříčiněny např. dědičností, toxikománií matky (alkoholismus, drogy), dále vnějšími vlivy (např. ultrafialové nebo rentgenové záření), silným mechanickým poškozením plodu, pohlavní chorobou matky (syfilis) nebo např. virovým onemocněním (rubeola, toxoplazmóza). K příčinám získaného zrakového postižení řadíme např. progresi zrakové vady, úrazy oka i hlavy, nádorová onemocnění oka i hlavy či retinopatii nedonošených (Ludíková, 2005). 9

10 Etiologie ZP u dětí a dospělých je pochopitelně rozličná. K nejčastějším příčinám ZP u dětí podle oftalmologů patří: geneticky podmíněná onemocnění (nejčastěji se jedná o onemocnění s autosomálně recesivní dědičností a dystrofií sítnice), onemocnění intrauterinního období (mezi stěžejní teratogeny patří radioaktivní a rentgenové záření, léčiva a jiné chemické látky, vliv celkového onemocnění matky např. fetální alkoholový syndrom či kongenitální toxoplasmóza), perinatální faktory (jedná se o období mezi 28. týdnem těhotenství až 28. dnem po porodu a spadá sem např. retinopatie nedonošených nebo postižení CNS), postnatální období a dětství (jedná se především o rozvojové země, v nichž přetrvává možnost trvalého postižení u dětí trpících deficiencí vitamínu A nebo spalničkami), neznámá etiologie (v určitém počtu případů se nepodaří příčinu ZP prokázat, hovoříme o Multifaktoriálních příčinách) (Kuchynka, 2000). Je zřejmé, že příčin ZP je nepřeberné množství, můžeme je posuzovat z různých hledisek, která se navíc mohou prolínat a vzájemně ovlivňovat. Rozdělení etiologií ZP je rozličné a zabývala se jím do dnešních dnů již celá řada autorů. I tak se ale v určitém procentu případů stává, že stanovit konkrétní příčinu je obtížné nebo se ji nepodaří prokázat vůbec. 10

11 1. 2 KLASIFIKACE OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM Světová zdravotnická organizace (WHO) vytvořila mezinárodní klasifikaci ZP. Vychází z nejlepší dosažitelné zrakové ostrosti na lépe vidoucím oku. U onemocnění, která vedou k omezení zorného pole, je hranice 10 stupňů od bodu fixace. Pokud je zorné pole na lepším oku pod touto hranicí, je podle WHO doporučeno stav klasifikovat jako slepotu. (Kuchynka, 2000, s. 15) V České republice je v současné době cca mezi osob s těžkým ZP, z toho je nevidomých. Asi % těžce zrakově postižených je nezletilých a v produktivním věku, % všech těžce ZP jsou lidé nad 60 let. (Rozsíval, 2006, s. 351) WHO se snažila vytvořit jednotnou kategorizaci, která však není deklarována jako závazná a v různých zemích k ní z toho důvodu přistupují velmi diferencovaně, a to od přesného akceptování až po velmi volný a široký výklad, který hranice jednotlivých kategorií velmi posouvá. Pro rozdělení osob se ZP je potřeba nejdříve stanovit, kdo je považován za osobu se ZP. Jednotná terminologie v naší republice doposud neexistuje, jistou kategorizaci však vnímáme v rámci jednotlivých resortů zdravotnictví, školství a sociální sféry. Dle potřeb speciální pedagogiky je za jedince se ZP chápána ta osoba, která trpí oční vadou či chorobou, kdy po optimální korekci má stále zrakové vnímání narušeno natolik, že jí činí problémy v běžném životě (Finková, Ludíková, Růžičková 2007). Klasifikace ZP se různí, a protože jednotná kategorizace doposud neexistuje a proto uvádíme přehled následujících klasifikací, které jsou podle našeho názoru nejdůležitější a nejznámější. Kategorie ZP podle Světové zdravotnické organizace (WHO): normální zrak (zraková ostrost je větší než 6/18), ZP (zraková ostrost je větší než 6/18 až 6/60), vážné ZP (zraková ostrost je v intervalu 6/60 až 3/60), slepota (zraková ostrost je menší než 3/60) (Kuchynka, 2000). Tento přístup se stal součástí metodiky většiny mezinárodních studií, které se v současné době zabývají výzkumem zrakového postižení v populaci. Jde ovšem pouze o doporučení 11

12 a jednotlivé země si určují tato kritéria na základě vlastních rozhodnutí. To platí především pro právní otázky a oblast sociální péče. Stejně je tomu i v České republice. (Kuchynka, 2000, s. 15) Členění, které je nejčastější, je podle oftalmologického hlediska, kde důležitou roli hraje zraková ostrost (vizus) a stav zorného pole. Podle výsledků oftalmologického vyšetření je možno ZP člověka zařadit do některé z 5 kategorií ZP: střední slabozrakost, silná slabozrakost, těžce slabý zrak, praktická nevidomost, úplná nevidomost. Na základě stupně ZP se osoby se ZP dělí na: osoby nevidomé, osoby se zbytky zraku, osoby slabozraké, osoby s poruchami binokulárního vidění. Z hlediska doby vzniku ZP rozlišujeme: osoby s vrozeným ZP, osoby se získaným ZP. Z pohledu délky trvání zrakového postižení: krátkodobé (akutní), dlouhodobé (chronické), opakující se (recidivující) (Renotiérová, Ludíková a kolektiv, 2003). 12

13 Podle etiologického hlediska můžeme rozdělit osoby se ZP na: jedince s poruchou orgánovou, jedince s poruchou funkční (Ludíková, 2005). Hycl s Valešovou (2003) vychází z předpokladu, že stav, kdy zraková ostrost je pod hranicí 6/18, je hodnocen jako ztráta zraku a uvádějí následné členění: slabozrakost (vízus lepšího oka je pod 6/18 až 3/60), nevidomost (pokles zrakové ostrosti je pod 3/60 až po světlocit), praktická nevidomost (pokles vízu pod 3/60 do 1/60 včetně), skutečná nevidomost (vízus je pod hranicí 1/60 až světlocit), plná slepota (od světlocitu s chybnou projekcí světla po ztrátu světlocitu). Rozdělení klasifikačních systémů se očividně odvíjí od autorů, kteří se jimi zabývají. Jak již bylo uvedeno na začátku této podkapitoly, WHO se pokusila o jednotnou mezinárodní klasifikaci, která však není obecně deklarovaná a proto se k ní v různých zemích přistupuje diferencovaným způsobem DRUHY ZRAKOVÉHO POSTIŽENÍ V následujících podkapitolách uvádíme druhy ZP na základě nejznámějšího a obecně nejpoužívanějšího rozdělování, tedy podle stupně ZP Osoby nevidomé Osoby nevidomé jsou kategorií s nejtěžším postižením zraku zahrnující děti, mládež a dospělé osoby, které mají zrakové vnímání narušeno na stupni nevidomosti. V důsledku své vady se nemohou seznamovat s okolím zrakovou cestou, ale tento deficit jim nezbývá než nahrazovat využitím nižších a vyšších kompenzačních činitelů. Mezi nižší činitele můžeme zařadit především hmat, sluch, čich a chuť. K vyšším kompenzačním činitelům patří myšlení, paměť, představy, obrazotvornost, řeč, emoce aj. Nevidomost je ireverzibilní pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60-světlocit. Praktická nevidomost: pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60do 1/60 včetně, 13

14 binokulární zorné pole menší než 10, ale větší než 5 kolem centrální fixace. Skutečná nevidomost: pokles centrální zrakové ostrosti pod 1/60- světlocit, binokulární zorné pole 5 a méně i bez porušené centrální fixace. Plná slepota: světlocit s chybnou světelnou projekcí až do ztráty světlocitu (amauróza). (Kraus, 1997, s. 317) Definice nevidomosti dle speciálně pedagogického hlediska: Nevidomost (slepota) je ve smyslu speciální pedagogiky vada zraku, která se projevuje úplným nevyvinutím, úplnou (nebo téměř úplnou) ztrátou výkonnosti zrakového analyzátoru a tím nemožností zrakového vnímání. (Flenerová, 1985, s. 10) Nevidomost může být vrození i získaná, mezi její příčiny lze zařadit např. dědičné změny, změny na podkladě intrauterinní infekce, úrazy, záněty, nádory, intoxikace, odchlípení sítnice, glaukom, senilní katarakta, senilní degenerace sítnice aj Osoby se zbytky zraku Osoby se zbytky zraku jsou kategorií dětí, mládeže a dospělých, která se nachází jako hraniční skupina mezi osobami slabozrakými a nevidomými. Je potřeba zdůraznit, že zraková ostrost nesmí být jediným kritériem posuzování stupně vady. U osob zbytky zraku může docházet jak ke zlepšení, tak i k progresi, která může skončit až úplnou slepotou. U této skupiny je nutné doplňovat vzniklé nedostatky pomocí kompenzačních činitelů. Jedná se rovněž o vadu jak vrozenou, tak i získanou. Při práci s touto cílovou skupinou využíváme tzv. dvojmetodu (viz. níže kapitola Důsledky ZP) Osoby slabozraké Kategorii osob slabozrakých tvoří děti, mládež a dospělí, kteří mají postiženo zrakové vnímání na stupni slabozrakosti (Ludíková, 1988). 14

15 Slabozrakost se obvykle člení na stupeň lehký, střední a těžký. Může být vrozená či získaná. Na její etiologii je možné pohlížet obdobně, jako bylo uvedeno výše u nevidomosti (Ludíková, 2005). Definice slabozrakosti podle Krause (1997, s. 317): Slabozrakost je ireverzibilní pokles zrakové ostrosti na lepším oku pod 6/18 až 3/60 včetně. Z praktického hlediska dělíme slabozrakost na lehkou do 6/60 včetně a těžkou pod 6/60 do 3/60 včetně. Flenerová (1985, s. 9) definuje slabozrakost takto: Slabozrakost je ve smyslu speciální pedagogiky orgánová vada zraku, která se projevuje částečným nevyvinutím, snížením nebo zkreslující činností zrakového analyzátoru obou očí, a tím poruchou zrakového vnímání. U slabozrakých osob dochází ke snížení zrakové ostrosti obou očí, a to i s optimální brýlovou korekcí, které je tak velké, že postiženým činí potíže v běžném životě. Vedle snížení zrakové ostrosti se často při slabozrakosti vyskytuje i různé narušení zorného pole (Ludíková, 2005). Slabozrací mohou zrak využívat, ale měly by vždy důsledně dodržovat zásady zrakové hygieny, které se týkají např. světelné intenzity, bezprašnosti prostředí, zamezení oslnění, dostatečné kontrastnosti sledovaných jevů i časové limitaci práce do blízka (Ludíková, 2005) Osoby s poruchami binokulárního vidění Binokulární vidění je současné vidění oběma očima, při jejich vzájemné spolupráci. Poruchy binokulárního vidění můžeme dále rozdělit na strabismus (šilhavost) a amblyopii (tupozrakost). Strabismus (šilhavost) je porucha rovnovážného postavení očí. Obrazy se nesetkávají na patřičných místech na sítnici a vzniká tak diplopie (dvojité vidění). Následkem tohoto dochází k potlačení obrazu horšího oka (Ludíková, 2005). Amblyopie (tupozrakost) dle Krause (1997, s. 273): Abnormální vývoj vidění, které je klinicky definováno, jako snížení zrakové ostrosti při optimálním vykorigování bez viditelných známek oční nemoci. Hycl (2000, s. 10) definuje amblyopii jako: snížení zrakové ostrosti bez viditelných známek nemoci postiženého oka. Nejčastěji se hovoří o třech typech amblyopie amblyopie kongenitální, amblyopie ze zástavy vývoje funkce a amblyopie z vyřazení z funkce (Ludíková, 2005). 15

16 Pokud jsou poruchy binokulárního vidění včas diagnostikovány, je zahájena a důsledně vedena terapie, jsou ve většině případů odstranitelné. Terapie je však účinná pouze do té doby, než dochází k ukončení vývoje zrakových funkcí a také za předpokladu, že se důsledně spolupracuje s oftalmologem. Kapitola zrakového postižení je zaměřena na celé spektrum osob se ZP a jeho posuzování dle nejznámějších východisek, mezi něž řadíme etiologii, klasifikaci a druhy ZP. Jejím cílem nebylo obsáhnout veškeré klasifikační přístupy, ale nastínit ty, které považujeme za stěžejní, abychom dále mohli rozvíjet téma, které je pro tuto práci určené a přitom měli přehled o skupině osob, na něž je zaměřená a kterých se týká. 16

17 2 DŮSLEDKY OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM Každé postižení má svá specifika, rozličné příčiny i plynoucí důsledky. To platí samozřejmě i pro osoby se ZP. Mezi nejvýraznější důsledky ztráty zrakového vnímání patří obtíže se samostatným pohybem a prostorovou orientací, přitom schopnost samostatně se pohybovat v časoprostoru je jedním z podstatných předpokladů k osamostatnění se od pomoci okolí. Tyto obtíže se týkají všech osob se ZP. Níže uvádíme jednotlivé skupiny osob se ZP a nejčastější důsledky, týkající se tématu této práce, se kterými jsou nuceni se dennodenně potýkat OSOBY NEVIDOMÉ OD NAROZENÍ Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, nevidomí lidé představují skupinu osob s nejtěžším stupněm postižení zraku, která se nemůže seznamovat se svým okolím prostřednictvím zraku. Důsledky slepoty postihují celou osobnost nevidomého člověka. Vyskytují se problémy např. v oblasti prostorové orientace a samostatného pohybu, v oblasti sociálního a pracovního uplatnění aj. Člověk, který je nevidomý od narození, s velkou pravděpodobností své postižení již akceptoval, má vytvořené kompenzační techniky a je samostatnější. Umí si sám dojít nakoupit, umí ovládat základní kompenzační pomůcky (např. magnetofon), mívá menší strach, má kolem sebe příklady svých známých se stejným typem postižení a ví, co všechno je možné zvládnout (Schindlerová, 2007). Již víme, že nevidomost výrazně ovlivňuje možnosti prostorové orientace a samostatného pohybu. Vedle průvodcovských služeb vidících využívají tito lidé i speciální techniky, především chůzi s bílou holí, různé prvky ozvučených prostředí, hmatových popisů trasy aj. Velkým pomocníkem jsou pro nevidomé speciálně vycvičení vodící psi, kteří jim usnadňují orientaci a doprovází je (Finková, Ludíková, Růžičková 2007). Znevýhodňujícími důsledky mohou být: žádné nebo jen velmi dílčí zkušenosti v sebeobsluze z dřívější doby (např. mohou být způsobené tím, že za člověka s vrozeným postižením všechno dělali příbuzní), 17

18 nedostatek základních a pro jiné samozřejmých informací (např. neví, jak vypadá sporák; nezná výchozí suroviny, jen výsledné produkty; nezná prodejní sortiment a jeho balení), nemusí znát přesný význam slov a pokynů, může být přehnaně nejistý nebo naopak nedoceňuje některá rizika (Schindlerová, 2007). Dalším důsledkem je to, že člověk nemůže pracovat s běžným černotiskem, proto využívá ke čtení a psaní speciální bodové písmo Braillovo písmo, což je systém šesti bodů, kdy jednotlivá písmena jsou vytvářena vytláčením kombinací jednoho až pěti bodů. K jeho psaní se nejčastěji používá speciální pomůcka zvaná Pichtův stroj. Všechny tiskoviny pro nevidomé jsou produkovány v tomto bodovém písmu OSOBY POZDĚJI OSLEPLÉ U této cílové skupiny je jistou výhodou skutečnost, že mají znalosti a zkušenosti z období, kdy viděli, tudíž většinou jednotlivé činnosti znají, ale je zapotřebí, aby si je v současném stavu osvojili bez zrakové kontroly. Tito lidé mají zažité a zautomatizované návyky postupů a organizace práce ve své domácnosti (např. ví, jak chytit bramboru a škrabku), ví, jak věci vypadají, znají přesný význam pojmů a slov. Znevýhodňujícími důsledky mohou být: trvající psychický šok ze ztráty zraku, negativní postoj: Nic nemůžu, vždyť nevidím, neznalost nebo nedostatečná zažitost kompenzačních technik, upřednostňování způsobů práce prováděných dříve se zrakovou kontrolou (to však lze jen do doby, do které jsou zachovány motorické stereotypy), neumí Braillovo bodové písmo, neznají zásady prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých a slabozrakých, nemají příslušné kontakty (na odborné služby, na svépomocná sdružení osob se stejným typem postižení), 18

19 nová situace mohla zcela změnit sociální zázemí, ať kladně nebo záporně, nemají srovnání, příklad člověka s podobným postižením, neví, co vše lze zvládnout (Schindlerová, 2007). Ztráta zrakové kontroly v průběhu života musí být frustrující skutečností odrážející se následně do každé oblasti života takového člověka. Jedná se o fakt, na který se nelze připravit a jedinec musí vynaložit obrovské úsilí v časově velice dlouhém horizontu, aby se s ním vyrovnal a naučil se postarat sám o sebe OSOBY SLABOZRAKÉ Slabozrací lidé by měli v optimální míře využívat svůj zrak. Možnost jeho využití je výhodou, protože si mohou upravovat kontrast a osvětlení a mají možnost vybrat si techniku buď jen kompenzační (typickou pro nevidomé), jen zrakovou, nebo kombinaci obou (Schindlerová, 2007). Důsledky slabozrakosti se projevují ve snížení, omezení či deformaci zrakových schopností, dále ve vytváření nepřesných, neúplných nebo zkreslených představ, a také ve snížené schopnosti běžného grafického a praktického pracovního, na zrak vázaného výkonu, a v nemožnosti používat bez zrakových obtíží běžného tisku (Flenerová, 1982). Slabozrací lidé např. nemohou vykonávat některá povolání, nemohou bez úprav užívat normální velikost černostisku, mají problémy s prostorovou orientací a samostatným pohybem. Jejich nedostatky však lze do jisté míry eliminovat využíváním všech možných kompenzačních činitelů. Znevýhodňujícími důsledky mohou být: potřeba dívat se zblízka - což může být často nebezpečné (např. hrozí popálení nad pánví) nebo málo efektivní (např. bramboru rychleji oloupe poslepu, zrakem ve finále už jen zkontroluje), stav vidění není stálý, může kolísat ze dne na den, obava, že se zrak ještě více zhorší (např. poškozením sítnice při zvedání těžkých věcí) (Schindlerová, 2007). 19

20 Na základě předložených znevýhodňujících důsledků je vhodné si uvědomit, že tito lidé se permanentně musejí potýkat s nepříznivými aspekty, které jistě působí na jejich celkové naladění či rozpoložení a chovat se k nim proto ohleduplně, nenásilně, s respektem, empatií a tolerancí OSOBY SE ZBYTKY ZRAKU Mezi stěžejní důsledky tohoto postižení, jak uvádí autorky Finková, Ludíková, Růžičková (2007) patří snížené, omezené či deformované zrakové schopnosti jedince, což může vést k narušení představ. V řadě případů se jedná i o snížené grafické schopnosti a samozřejmě omezení pracovních možností. Právě omezení pracovních možností a dovedností se může nepříjemně odrážet na psychice a sebehodnocení každého takto postiženého člověka, proto je nutné s těmito lidmi intenzivně pracovat. Je všeobecně známo, že přesto, že lidé se zbytky zraku mají výrazně limitované zrakové možnosti, mají potřebu získávat dostatečné množství informací právě zrakem. Na základě této skutečnosti při práci s touto cílovou skupinou využíváme tzv. dvojmetodu. Ta představuje aplikaci postupů pod zrakovou kontrolou, ale za velmi přísných pravidel zrakové hygieny, přičemž jsou zároveň praktikovány metody, které se využívají u osob nevidomých (Ludíková, 2005). Protože zrak uplatňují v maximální možné míře a většinou jej upřednostňují před využitím podpory ostatními kompenzačními činiteli, je jejich organismus pod permanentním tlakem. Jsou tak nuceni vynakládat velké úsilí, aby objekty či aktivity rozeznávali zrakem, aby správně vykonali nejrůznější úkony, aby si neublížili a aby ani neohrozili ostatní. Z toho důvodu často své tělo situují do nepřirozených poloh, čímž trpí po fyzické stránce a zároveň je zatěžována i jejich psychika, protože se musí velmi koncentrovat (Finková, Růžičková, Ludíková, 2007). Osoby se zbytky zraku jsou skupinou osob, u nichž je charakteristické, jak jsme zmínili výše, že se snaží v co nejvyšší možné míře uplatňovat svůj zbývající zrak. Při intenzivní práci, používáním vhodných kompenzačních mechanismů a správným rozvíjením či udržováním stávajících zrakových funkcí dosahujeme pokroků v rámci důsledků tohoto postižení. 20

21 2. 5 OSOBY S PORUCHAMI BINOKULÁRNÍHO VIDĚNÍ Poruchy binokulárního vidění jsou při správné a včasné terapii buď zcela, nebo alespoň částečně odstranitelné, ale v situaci, kdy se s léčbou započne pozdě nebo když není dodržován léčebný postup vady přetrvávají a v dospělosti jsou již nezvratné. Při práci s těmito osobami je nutné si uvědomit, že tato vada jim nečiní potíže pouze při zrakové práci, ale zasahuje jedince celkově jedná se o pomalejší utváření představ, nepřesnější motorické reakce, potíže při čtení a psaní, dochází k problémům s analýzou a syntézou, jsou rychleji unavitelní, po zrakové práci se u nich objevuje slzení. Výčet uvedených nedostatků může ovlivnit jedincovo postavení v kolektivu i v celé společnosti a může způsobovat pocity méněcennosti, které pramení ze zjevně vadného postavení očí (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007). Výše uvedená kapitola je zaměřena na důsledky ZP spadající do tématu této práce. Je důležité, aby lidé, kterých se to týká, pracovali na co nejvyšší míře samostatnosti a soběstačnosti, aby se naučili využívat kompenzační pomůcky, ostatní smysly a přijímat pomoc od ostatních. Naopak pro nás, kteří s nimi pracujeme a přicházíme do styku, je podstatné, abychom dodržovali individuální přístup ke každému člověku, měli dostatek empatie, trpělivosti a snahy o porozumění, protože toto je nejlepší cesta k tomu, abychom lidem, kteří naši pomoc potřebují a stojí o ni, mohli adekvátně pomáhat. 21

22 3 SEBEOBSLUHA OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM Ztráta nebo vážné oslabení zraku, znamená obrovskou změnu v každodenním životě člověka. Dovednosti, které dříve prováděl automaticky, dostávají jiný rozměr, jsou pro něj složitější, zdlouhavější i nebezpečnější. Člověk, který přišel o zrak během svého života, si musí na vše vytvořit nové metody. Na základě těchto skutečností považujeme zařazení této kapitoly pro potřeby daného tématu za podstatné a níže uvádíme význam pojmu sebeobsluha, stručně popisujeme organizaci jeho kurzů, osobní hygienu a koupelnu, oblékání a péči o oděvy, sebeobsluhu v kuchyni. Pod pojmem sebeobsluha si můžeme představit širokou oblast každodenních činností a dovedností, které jsou nedílnou součástí funkční gramotnosti každého člověka (Schindlerová, 2007). V počátcích našeho života (novorozenecký a kojenecký věk) potřebujeme jen to nejzákladnější, čímž je uspokojování fyzických a psychických potřeb, takže o naše zdraví, správnou životosprávu, hygienu a naplnění citových potřeb se stará rodina. Jak postupně stárneme, je zapotřebí, abychom všechny tyto úkony a péči o sebe zvládali sami a postupně si zvnitřnili povědomí o nich (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007). Protože tato práce je orientovaná na dospělé jedince se ZP, vynecháváme popis vývoje sebeobsluhy u dětí se ZP a jako první podkapitolu rovnou uvádíme organizaci kurzu sebeobsluhy ORGANIZACE KURZU SEBEOBSLUHY Schopnost postarat se sám o sebe je významným krokem k samostatnosti zejména u těch osob, které přišly o zrak nedávno, a hraje to významnou roli v jejich sebehodnocení. V kurzu sebeobsluhy se lidé se ZP mohou naučit větší samostatnosti, díky níž se jim alespoň do jisté míry ztracené sebevědomí a sebehodnocení navrátí. Člověk se získaným ZP musí počítat s následujícími myšlenkami, které se budou prolínat jeho životem: zvyknout si na to, že všechno trvá déle, naučit se využívat jiné smysly, snažit se více naslouchat, cítit, dotýkat, 22

23 je nutné si vytvořit nový pracovní systém a organizaci, podle nichž uspořádá své postoje, činnosti, ale i předměty kolem sebe, měl by si co nejrychleji zvyknout na využívání hmatu, potřebuje být v úzkém až tělesném kontaktu s prací a dobře si uzpůsobit polohu potřebných předmětů a pomůcek, měl by si doma najít co nejrychleji své záchytné body, podle kterých dokáže vždy bezpečně určit svou pozici v prostoru, nebo určit správný směr, kudy dojít k cíli, měl by být připraven na to, že ho vše bude stát více práce a energie, musí mít vlastní systém označování a popisování, s jehož pomocí pak rozliší pomůcky, pracovní materiál, uchová osobní záznamy, nevidomý musí získat nový přístup ke své vlastní bezpečnosti, slepota omezuje příjem informací z okolí, člověk musí proto být opatrnější, když něco obchází, používá přístroje, s něčím manipuluje, v neposlední řadě by měl přijmout fakt, že ve zvláštních případech bude potřebovat pomoc vidícího, např. při popisu barev či vzhledu (Schindlerová, 2007). Pro osoby později osleplé bývá těžké rozhodnout se znovu učit tyto běžné činnosti a proto je zapotřebí je podporovat v jejich aktivním rozhodování a následně je ocenit i za sebemenší úspěchy v této oblasti. Kurz si můžeme představit jako celistvou řadu úkonů od těch nejjednodušších po nejsložitější, tzn. od orientace v kuchyni, otevírání obalů potravin, nalévání studené vody, zaznamenávání receptů, manipulace s přístroji až po tepelnou přípravu jídla. Některé z činností jsou provázány s komunikační dovedností (např. nakupování nebo shánění receptů) a se schopností manipulace s informacemi. Prolínají se tu i další oblasti sociální rehabilitace, jako je: reedukace zraku a práce s optickými pomůckami (např. využití kontrastu při nalévání), prostorová orientace a samostatný pohyb (např. orientace v kuchyni), čtení a psaní Braillova písma nebo zvětšeného tisku (např. označení potravin), 23

24 obsluha kompenzačních pomůcek - např. mluvicí váhy (Schindlerová, 2007). Smyslem nácviku sebeobsluhy je tedy pokusit se společně nalézt techniky a postupy, díky kterým osoby se ZP zvládnou dané úkony alespoň do té míry, kdy je to možné, sami. Cílem je dosažení co největší míry samostatnosti v oblasti péče o vlastní osobu i o svou domácnost. Na začátku poskytování služby se společně s uživatelem stanoví jeho individuální plán, který může být kompletní nebo může obsahovat jen vybraná témata. Na zřetel jsou přitom brána všechna specifika, individualita zájemce, životní perspektivy, jsou zohledněny jeho případné zdravotní potíže, věk, dietetické požadavky nebo třeba náboženské zvyklosti. Faktorů, které mohou individuální plán ovlivnit, je očividně celá řada. Celou práci v kurzu, včetně konkrétních výsledků, ovlivňují některé předem dané dispozice na straně uživatele, mezi které patří: předchozí zkušenosti, schopnosti, míra dovedností, úroveň motivace, fyzické a psychické předpoklady, zázemí - materiální i sociální, druh a stupeň zrakové vady (Schindlerová, 2007). Stanovení individuálního cíle uživatele, na kterém se bude pracovat, je nutné pojmout komplexně, aby péče o člověka byla kvalitní a zaměřená na dosažení potřebné změny. Po stanovení tohoto cíle se postupuje podle metodické řady, kterou uvádíme níže. Metodická řada základního kurzu sebeobsluhy: úvod (rozhovor s klientem a stanovení cíle kurzu), seznámení klienta s pracovním prostředím (kuchyní, přístroji aj.), nalévání nápojů, vaření nápojů (ve varné konvici), krájení a mazání chleba, loupání a krájení na kostky (brambor, cibule), výroba pomazánky, vaření, opakování vaření, 24

25 vaření složitějšího jídla, opakování složitějšího vaření, vaření omáčky, příprava jíšky (na omáčku, na polévku), krájení a smažení cibulky, opékání, smažení, pečení v troubě, pečení moučníku, příprava kompletního jídla, stolování, společná návštěva restaurace - sociální kontext (Schindlerová, 2007). Pro zajímavost a názornost předkládáme příklad třicetileté Petry, která se chtěla osamostatnit od starající se rodiny, a proto začala navštěvovat kurz sebeobsluhy. Třicetiletá, od narození nevidomá Petra, z velice pečující rodiny, se chtěla postavit na vlastní nohy. Při první návštěvě vyšlo najevo, že nezvládne ani základní dovednosti, jako je uvařit čaj, namazat chleba. Matka ji vždy z kuchyně vyháněla, protože by se mohla zranit, nebo něco rozbít. Po úvodu a základní orientaci s ní instruktorka začala nacvičovat vaření kávy pro maminku. Cvičení probíhalo velmi zdlouhavě a po malých krůčcích. Ke zlomu došlo až po čtvrté dobře uvařené kávě. Petra měla do práce větší chuť a nakonec zvládla uvařit knedlíky a koprovou omáčku. (Schindlerová, 2007, s. 15) Kurzy sebeobsluhy pořádají Tyfloservisy po celé naší republice. Z výše uvedených základních východisek, podle kterých se v kurzech pracuje a z nichž při práci vychází, se jedná o sled velice pečlivě propracovaných činností, které jdou systematicky v řadě za sebou a dodávají lidem se ZP nové vyhlídky do jejich aktivní budoucnosti OSOBNÍ HYGIENA A KOUPELNA Náš upravený zevnějšek, čisté oblečení, vůně, používání hygienických pomůcek (např. papírových kapesníčků), manipulace s okolními předměty, zacházení s věcmi denní potřeby aj., to vše o nás mnohé vypovídá. Zásady základní osobní hygieny musí mít dítě vytvořeny již před nástupem na základní školu, kdy v tomto případě máme na mysli pravidelné koupání, čištění zubů, stříhání nehtů, čištění uší aj. Všechny tyto činnosti provádíme většinou právě v koupelně, která je pro naši hygienu a péči o sebe, jednou z nejdůležitějších místností v bytě. 25

26 V koupelně dále používáme nejrůznější pomůcky a přístroje jako jsou holicí strojky nebo fény, líčíme se, ale také zde pracujeme, tedy pereme a obvykle sušíme prádlo, a v neposlední řadě v ní i relaxujeme, např. když si čteme nebo jen tak odpočíváme ve vaně. Obecně tedy můžeme konstatovat, že v koupelně děláme celou řadu činností a trávíme v ní dost času. Pro pohyb a praktikování činností osob se ZP v koupelně platí tyto tři zásady: nutná důkladná znalost místa, kde se pohybují, ovládat orientaci z do koupelny, věnovat speciální pozornost nácviku všech základních dovedností jako otvírání a zavírání tub, kelímků, nádob, obsluze vodovodní baterie, používání zásuvky aj. (Schindlerová, 2007). Lidé se ZP by měli klást důraz na praktické a bezpečné vybavení této místnosti. V následujících bodech nyní uvádíme některá vhodná opatření, která by jim mohla usnadnit pobyt v koupelně: celý interiér koupelny by měl být snadno omyvatelný, pokud jsou v ní koberečky, měly by být opatřeny protiskluznými pásky, do vany (sprchového koutu) je vhodné umístit protiskluzovou podložku, často používané věci mít vždy bezpečně a rychle po ruce, místo poliček je lepší pořídit si např. pěkný kapsář se spoustou kapes, je vhodné vybírat si v drogeriích různé velikosti tub a lahviček, abychom je při použití snáze rozlišili, pokud máme lahvičky stejné velikosti (např. pokud se jedná o sadu šampón a kondicionér), je vhodné je reliéfně nebo kontrastně označit, popřípadě kupovat přípravky 2 v 1, místo skleněných nádob používat plastové, vybírat zubní pastu s odklápěcím víčkem - nemusí se stále hledat, odlišit svůj zubní kartáček od kartáčků ostatních členů domácnosti (např. pořídit si takový, který má zářezy nebo barevný pásek), dát přednost většímu umývadlu, zátky mít k umyvadlu nebo vaně připevněné řetízkem, mýdlo mít vždy na stejném místě (např. v dávkovači), toaletní papír mít ve stojanu (držáku), aby byl stále na stejném místě. 26

27 Kromě výše uvedených typů, které platí pro všechny skupiny osob se ZP, existují i specifické úpravy koupelny pro osoby slabozraké: silnější osvětlení (pokud to není v rozporu s typem zrakové vady), nejlépe na několika různých místech, používat zvětšovací zrcátko na skládací noze, mýdlo mít buď v dávkovači, na magnetu nebo alespoň barevně kontrastní, používat kontrastní ručníky, jako dobrý orientační bod v bílé koupelně se osvědčuje mít přehozený barevný ručník přes okraj vany, kontrastní záchodové prkénko, v případě, že jsou problémy se správným určením postoje a vzdálenosti k toaletě, je lepší se posadit (Schindlerová, 2007). Koupelna je očividně nedílnou součástí každé domácnosti. Je zásadní místností pro naši hygienu. Děláme v ní řadu detailních činností od čištění zubů, přes odpočinek ve vaně, až po praní prádla. Je tedy důležité, aby byla dostatečně prostorná, pohodlně zařízená a abychom se v ní cítili dobře. Dnešní doba nám pro tyto účely nabízí nepřeberné množství specializovaných prodejen pro potřeby vybavení domácností, včetně koupelen, ze kterých si každý člověk může vybrat podle toho, co se mu líbí, co mu vyhovuje nebo co např. kvůli ZP potřebuje OBLÉKÁNÍ A PÉČE O ODĚVY Móda a oblékání pro někoho mohou být koníčkem, zálibou, ve které se vyžívá, pro jiného je to nutnost všedních dnů. V rámci oblékání existuje i jedno známé pořekadlo, které zní: šaty dělají člověka. Lidé si o sobě na základě prvního dojmu často o druhém udělají úsudek, který je pak ovlivňuje při dalším jednání s tímto člověkem. Osoby se ZP mohou využívat nejrůznějších pomůcek pro výběr vhodného oblečení, mezi které lze zařadit např. colortest, díky němuž poznají barvy oblečení. Již v dětském věku se učíme vybírat a vhodně kombinovat oblečení, adekvátně ho přizpůsobovat počasí nebo situacím a příležitostem, na které je určeno. Člověku nevidícímu od narození je zhruba na druhém stupni základní školy potřeba vysvětli, jak udržovat čistotu svého oblečení. Začínáme s ručním praním a později přecházíme k vysvětlení funkce pračky a manipulace s ní, s teorií i praxí třídění prádla, i se správným věšením 27

28 a žehlením. Nakonec ho naučíme drobné opravy, jako např. přišití knoflíku nebo zašití drobných dírek. U osob později osleplých je výhodou, že mohou stavět na předchozích zkušenostech a paměti. První důležitou věcí, kterou by se měli naučit, je uspořádat oblečení a označit používané přístroje tak, aby je snadno rozeznali. Ideální způsob je zavěšení oblečení na ramínka do označených a přehledných přihrádek (Finková, Ludíková, Růžičková, 2007). K označení prádla a oděvů existují různé pomůcky. Mohou to být např. štítky z různých materiálů, papírové kartičky s Braillovým písmem, lepicí pásky, korálky či výšivky. Rozpoznávacími znaky jsou i linie švů, tvar a počet knoflíků, drsnost látky nebo střih. Různé materiály je lepší naučit se poznávat po hmatu, což je důležité jak pro praní, tak i pro žehlení (Schindlerová, 2007). Pokud je člověk nevidící od narození, učí ho pečovat o sebe a své oděvy především rodiče. V případě, že oslepl v pozdějším věku, je nutné, aby byl trpělivý a nevzdával první byť neúspěšné pokusy v oblasti nácviku sebeobsluhy v nově vzniklých tíživých podmínkách SEBEOBSLUHA V KUCHYNI Při přípravě jídla je třeba dbát nejen na dobrou chuť, ale i jeho vizuální stránku. Níže se zmíníme o osobách později osleplých a jejich náhlé nemožnosti kontroly přípravy pokrmů zrakem. U osob později osleplých se stává, že po ztrátě zrakového vnímání ztrácejí chuť k jídlu. Jedním z důvodů je, že nemohou užívat doposud naučených postupů a z obavy před ztrapněním nebo zašpiněním sebe sama konzumují pouze potraviny, které je možno jíst bez složitější úpravy (např. rohlík nebo jablko). Je však zapotřebí, aby se naučili postarat se sami o sebe i v této oblasti. Jedním ze způsobů je stavět na postupech, které využívali ještě před ztrátou zraku, pokud jsou bezpečné. Druhým je učení se novým způsobům postupů - v tomto případě musíme vycházet z individuality jedince tak, aby mu byly co nejbližší ((Finková, Ludíková, Růžičková, 2007). Wiener (2006) uvádí hlavní činnosti, které je zapotřebí zvládnout odděleně ještě předtím, než se přikročí k přípravě pokrmů. 28

29 Jedná se o následující dovednosti: krájení (nejlépe ostrými noži, ale zacházet s nimi bezpečně), mazání (na pečivo), vkládání do různých spotřebičů a nádob, odměřování, nabírání, nalévání a přelévání, čištění (loupání a škrábání), slévání a cezení, ochucování (solení, slazení), oddělování bílku, pečení a smažení (podlévání, obracení), míchání, servírování hotového pokrmu na talíř a doprava na stůl. Dalším podstatným aspektem je uspořádání kuchyně. Za nejvhodnější se považuje kuchyň spojená s jídelnou. Nutná je dostatečně prostorná pracovní deska, která je lehce omyvatelná a ve vyhovující výšce. Dřez a sporák jsou v ideálním případě každý z jedné strany pracovní desky. Závěsné skříňky by měly být umístěny tak, aby se o ně člověk se ZP nemohl snadno zranit, ale zároveň tak, aby dosáhl na horní police. Výborná jsou u nich zasouvací dvířka. Co se týče podlahy, za ideální se považuje neklouzavá a měkká - např. linoleum nebo korek s protiskluzovou úpravou (Schindlerová, 2007). Z výše uvedené kapitoly jasně vyplývá, že osoby se ZP (i lidé později osleplí) mohou dosáhnout samostatnosti a soběstačnosti v rámci sebeobsluhy. Hlavním předpokladem je mít silnou vůli ke zdolávání překážek, nebýt pasivní, nakládat se svým životem opatrně, rozvážně a nebát se nových zkušeností, které jim mohou dopomoci k větší samostatnosti a změně. 29

30 4 KOSMETICKÉ SLUŽBY OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM Úprava zevnějšku, péče o tělo, kosmetika, různé techniky práce s kosmetickými pomůckami, hygiena aj., tímto se zabýváme v následující kapitole, která je zaměřena na uvedené aspekty z pohledu osob se ZP. Člověk vidící si může přečíst tištěné návody a informace o jednotlivých prostředcích a na základě toho si vybrat např. značku, která mu nejvíce vyhovuje. Člověk se ZP má možnosti čtení buď omezeny, v lepším případě, nebo v horším, není schopen číst vůbec. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR rozšiřuje vzdělávací, pracovní a společenské uplatnění osob se ZP prostřednictvím vydavatelsko-nakladatelské činnosti redakce Zora, která vydává specializovaná periodika podle věkových, profesních a zájmových potřeb. V současné době se jedná o 18 periodik v pěti způsobech záznamů zpřístupňujících informace těžce zrakově postiženým občanům (prostřednictvím Braillova písma, zvukové nahrávky na kazetách, zvětšeného běžného typu písma, v digitální podobě na disketách nebo elektronickou poštou). Pestrá nabídka je i v obsahovém zaměření jednotlivých periodik, kdy jedním z nich je příloha pro ženy Ema, která přináší užitečné informace z oblasti módy, kosmetiky, péče o zevnějšek i duši, vedení domácnosti a seznamuje s novinkami na trhu, v Hovorně pak probíhá výměna zkušeností a rad žen se ZP. Nedílnou součástí každého čísla jsou recepty na přípravu jídel (Dostupné z WWW: Halásová, Kamenická, Múdra (2005) výborně shrnují nácvik jednotlivých sebeobslužných aktivit, které cíleně zařazujeme do stávající kapitoly a ne do kapitoly předešlé. Níže uvedené shrnutí těchto aktivit, které autoři zaměřili především pro potřeby dětí, můžeme v našem případě aplikovat na osoby, které přišly o zrak v pozdějším věku. Jedná se o výběr z následujícího výčtu činností: nevybírat najednou více činností, rozdělit činnosti na malé úseky, postupovat od jednoduššího ke složitějšímu, při nácviku si připravit potřebné věci dopředu, dodržovat pořádek na pracovní ploše, 30

31 při slovním popisu používat stejných slov, danou činnost opakovat vícekrát tzn. zautomatizovat jednotlivé činnosti, než se přejde k dalším, při každé činnosti zapojit co nejvíce smyslů, povzbuzovat a motivovat, určit správný čas nácviku, pokud způsob nácviku není úspěšný, hledat jiné řešení. Uvedená doporučení, počet jejich opakování, než se člověk začne učit něco dalšího, tedy nutnost zautomatizování, případně hledat alternativní způsoby řešení, považujeme za potřebné, aby nám zůstalo na paměti při pročítání následujících podkapitol PÉČE O VLASY Stejně, jako všichni ostatní, i osoby se ZP mají různou délku, barvu, střih či hustotu vlasů. Vlasy si myjeme podle potřeby, jak je kdo zvyklý a jak mu to vyhovuje. Někteří lidé se v péči o pokryv hlavy drží radou odborníků (tedy v tomto případě kadeřníků), jiní dají na nejrůznější články v časopisech, na internetu nebo na doporučení svých známých či příbuzných a někdo se drží vlastním názorem. Lidé se ZP by však měli vědět, že o četnosti mytí rozhoduje také prostředí, ve kterém se zrovna nachází, protože péče o vlasy bude jiná, pokud trávíme čas v prašném, zakouřeném nebo přírodním prostředí a když si je smáčíme chlorovanou nebo mořskou vodou. Odvíjí se také v závislosti na činnostech, které se provádí (např. sportovní aktivity, fyzická práce na stavbě aj.). Rovněž bývá vhodné informovat je o tom, že je třeba jednou za čas umýt hřeben nebo kartáč na vlasy. Co se týče kadeřníka, je dobré, aby k němu osobu se ZP doprovodil např. přítel nebo rodinný příslušník, který mu pomůže zkonzultovat typ účesu. Poté by měl být přesně informován o tom, jak je ostříhán, aby při příští návštěvě mohl jasně formulovat svůj požadavek (nový nebo stejný střih a jaký). Také používání vhodných šamponů může člověk se ZP konzultovat s kadeřníkem (Schindlerová, 2007). 31

32 Je vhodné, aby měl člověk se ZP takového kadeřníka nebo holiče, ke kterému má důvěru, věří jeho dovednostem i účesu, který si s sebou odnáší. Na druhou stranu i pro daného profesionála, který chce odvést kvalitní práci a přeje si, aby jeho zákazník odcházel spokojený, je vhodné, pokud k němu tento člověk dochází pravidelně, protože zná jeho požadavky, přání a nároky PÉČE O NEHTY V dnešní době spousta žen dochází v rámci úpravy svých nehtů na manikúru nebo pedikúru. Již nějakou dobu existují různé druhy umělých nehtů, mezi něž patří např. gelové, akrylové, pryskyřicové aj., které se dá říci, že nahradily nehty nalepovací. Záleží na každé ženě, zda upřednostní nehty přírodní nebo si dopřeje pohodlí umělých nehtů, o které se obvykle po dobu až tří týdnů nemusí starat, přitom jsou stále krásné a její ruce vypadají po celou dobu upraveně a reprezentativně. Do této varianty ovšem musí investovat nějaké finance, protože se nejedná o záležitost zrovna nejlevnější. I muži mohou docházet na manikúru, ovšem u nich se jedná spíše o klasickou úpravu nehtů v rámci zkrácení a ošetření. Pokud se stará člověk se ZP o své nehty sám nebo s pomocí druhé osoby, např. rodinného blízkého, je zapotřebí, aby si po každé takové úpravě namazal ruce regeneračním krémem, který pomůže udržet ruce jemné pro čtení Braillova písma. Na nohou zase pomůže zabránit poranění a odření nebezpečnému zvlášť u diabetiků. Kratší nehty se snáze udržují. Správně se nehty zkracují pouze pilováním. Kdo chce přesto stříhat, je lepší použít raději kleštičky a potom nehet zarovnat pilníkem. Pilovat i stříhat je nejlepší nad rozprostřeným ručníkem, který se potom celý opatrně zabalí a vyklepe. Osoba se ZP si může na nehty nanést lak, doporučuje se však jen bezbarvý (např. když bude lak uchováván v chladničce, bude při nanášení studený a osoba tak lépe pozná, kde na nehtu lakovat). Je také vhodné osobu se ZP informovat o sprejích a krémech, které slouží proti pocení nohou a plísni do bot (Schindlerová, 2007). Každému člověku vyhovuje něco jiného, což je přirozené a normální. Platí to i v oblasti úpravy a péče o nehty. To, jak budou vypadat a zda si je budeme upravovat sami nebo si dopřejeme odborných služeb, je na každém z nás. 32