4 Identita Krkonoš. 4.1 Environmentální identita

Transkript

1 4 Identita Krkonoš Výzkum antropicky výrazně ovlivněného pohoří, jakým jsou Krkonoše, vyžaduje celostní přístup beroucí ohled na přírodní, kulturní, sociální, ekonomické i politické charakteristiky území. Tato kapitola se tedy věnuje environmentální a socio-kulturní identitě Krkonoš a jejich interakcím v rozsahu, který je nutný pro naplnění hlavního cíle práce, tedy navržení strategie udržitelnosti pro pohoří. Identitou prakticky rozumíme geografickou charakteristiku území, zúženou ovšem na specifika, kterými se Krkonoše odlišují od ostatních středoevropských pohoří. Identita Krkonoš je v dnešním kontextu dána polohou horstva, jeho přírodními hodnotami a působením lidské složky v krajině. Zde se pokusíme k problematice přistupovat spíše z pozice ekocentrického přístupu, tedy chápat krajinu nikoliv jako zdroj či kapitál pro jakoukoliv lidskou činnost. Interakce obou typů krkonošských identit pak v drtivé většině případů vyúsťuje v různé environmentální problémy, ačkoliv lze nalézt i pozitivní příklady vzájemného ovlivňování přírodní a humánní sféry Krkonoš. 4.1 Environmentální identita Poznání environmentálních hodnot Krkonoš je důležité pro další výzkum v oblasti socio-ekonomické a navržení strategie udržitelnosti. V této kapitole se budeme věnovat především charakteristikám, které řadí Krkonoše mezi jedinečná evropská pohoří a které zdůrazňují jejich environmentální hodnoty. Účelem není podrobná analýza fyzicko geografických a přírodních charakteristik a souvislostí, nýbrž jejich stručné a jasné představení. Environmentální, přírodní či ekologickou identitou pohoří se dlouhodobě zabývá J. JENÍK (1973, 1998, 2000, 2002). Krkonoše považuje za přechodné pohoří mezi středohorami a velehorami, označuje je jako vysokohoří. Krkonoše se podle tohoto autora vyznačují (J. JENÍK, 1998): 1) okrajovou polohou na rozmezí základních geologických a geografických struktur ve střední Evropě, tj. hercynských a alpínských pohoří, 2) maximální nadmořskou výškou mezi všemi hercynskými pohořími ve střední Evropě, 3) kontrastem strmých severních a pozvolnějších jižních svahů způsobeným tektonickými vlivy podél hlavní hřbetnice, 4) kontrastem zbytků třetihorního etchplénu s reliéfem modelovaným pleistocénním zaledněním a periglaciálním klimatem, 5) suboceanicky laděným a silně větrným klimatem s vysokým podílem pevných srážek a sněhových lavin v zimě, 6) nepřetržitou existencí bezlesí na exponovaných hřebenech a v ledovcových karech v době holocenní, 7) vysokou diverzitou populací rostlin a živočichů, 8) organizační podobností a genetickou příbuzností ekosystémů s odpovídajícími biomy v evropských vysokohořích a Skandinávii. Přírodní prostředí, environmentální význam a jedinečnost Krkonoš jsou významně ovlivněny a vyjádřeny komplexními fyzicko geografickými jevy, jejichž působení a interakce odhalil pro světovou vědu poprvé právě v Krkonoších J. JENÍK (1961) a shrnul je do progresivní teorie anemo-orografických systémů (A-O systémů). Aktivními složkami těchto systémů, jak již sám název napovídá, jsou větrné proudění a charakter reliéfu. Již od konce třetihor mají větry v Krkonoších konstantní směr ze SZ až JZ směru. Rovněž průběh hlavních krkonošských hřebenů a údolí má směr severozápad - jihovýchod. Pasivní složkou těchto systémů jsou pak geomorfologické charakteristiky reliéfu, klima přízemních 36

2 částí atmosféry, pedomorfologické charakteristiky a především charakter vegetačního krytu. A-O systémy mají tři části: 1) vodící návětrné údolí, které usměrňuje západní větry, 2) urychlující vrcholové části a 3) závětrné turbulentní údolí (Obr. 3). V Krkonoších se tyto systémy nazývají podle toku protékajícího návětrným údolím. První části A-O systémů tvoří údolí Mumlavy, Bílého Labe a Úpy mezi Pecí pod Sněžkou a Horním Maršovem (tento poslední A-O systém je nejméně vyvinut), druhou část tvoří náhorní plošiny západních (Labská, Pančavská a Mumlavská louka) a východních (Bílá a Čertova louka) Krkonoš a vrcholové plató Rýchor. Do třetí části A-O systémů patří například závěry Labského a Obřího dolu. Závětrných údolí existuje více po SV až JV obvodu náhorních plošin, kde se větrné proudění dělí do několika větví. Obr. 3: Schéma A-O systému (podle J. JENÍKA, 1961) Nyní se vrátíme k účinku aktivních složek na pasivní složky A-O systémů. Klima je působením větrů chladnější a zároveň vypadává ve vrcholových částech více srážek, protože jsou proudnice stlačovány k sobě a vodní páry tak kondenzují. Z hlediska vlivů na ostatní přírodní složky jsou ovšem důležitější srážky sněhové. Sníh je větrem unášen až na severovýchodní, východní a jihovýchodní okraje náhorních plošin, kde se hromadí a vytváří návěje a převěje, protože vítr náhle ztrácí unášecí schopnost. V glaciálu sníh neroztával, a proto se začaly vytvářet karové ledovce, které výrazně změnily tvary reliéfu. Z tohoto důvodu má většina krkonošských karů a ledovcových údolí jihovýchodní až severovýchodní expozici, zatímco vodící údolí měla pouze menší ledovce, jejichž stopy již většinou byly setřeny vodní erozí. V současnosti se také vytvářejí na okrajích karů sněhové akumulace, která však sjíždí ze svahů v podobě lavin. A-O systémy působí i na reliéf a půdy. Protože se díky silnému větru nemůže na náhorních plošinách vytvořit silná sněhová pokrývka, dochází k mrazovým procesům. I tyto procesy byly v minulosti intenzivnější, ale do jisté míry formují povrch i dnes. Tak vnikly brázděné půdy, polygony, či kryoplanační terasy. Základové laviny padající do závětrných prostor strhávají půdní pokryv, sněhová pole působí na horninový podklad a tak vznikají suťoviska. Zvětraliny jsou rovněž transportovány větrem a hromadí se v závětrných údolích, kde se vytvářejí minerálně bohaté půdy. Nejmarkantněji však A-O systémy působí na vegetaci. V návětrných údolích a částečně i na náhorních plošinách se vytvářejí vlajkové formy stromů. Ve vrcholových partiích pak vítr znemožňuje růst i kosodřevině. Naopak v závětrných údolích se nacházejí floristicky nejbohatší území Krkonoš, tzv. zahrádky. Tento fakt je dán příznivým klimatem, značnou vlhkostí způsobenou dlouho ležícími sněhovými poli a bohatou půdou, ale i činností lavin a větru, který s sebou přináší semena rostlin. Tak vedle sebe žijí jak vysokohorské druhy tak i rostliny vysloveně nížinné. 37

3 Teorie anemo-orografických systémů je velice úzce spojena s konceptem arkto-alpínské tundry ve vrcholových partiích Krkonoš. V zásadě se prostorové vymezení obou fenoménů shoduje a tundra tak může být považována za produkt působení A-O systémů. Termín tundra se v krkonošské literatuře objevuje nejdříve v těch případech, kdy jsou jednotlivé fyzicko geografické složky přirovnávány ke složkám, které se vyskytují v arktických a subarktických oblastech. Pojem tundra začali jako první v případě Krkonoš používat botanici (J. JENÍK, 1961, J. ŠOUREK, 1969), kteří v Krkonoších nacházeli stejné druhy rostlin jako za polárním kruhem. K nim se posléze připojili geologové, geomorfologové a pedologové, např. J. Sekyra, J. Pelíšek a další (J. FANTA et al., 1969), kteří si všimli takových jevů, jako jsou kryoplanační terasy nebo polygonální a brázděné půdy. Po této první fázi začaly být ekosystémy alpínského a subalpínského stupně Krkonoš přirovnávány k tundře jako celek (např. B. SÝKORA et al., 1983), který má podobné geomorfologické, klimatické, půdní a botanické charakteristiky jako severská tundra. Začátkem 90. let přestaly být tyto ekosystémy k tundře pouze přirovnávány, ale byly přímo označeny termínem arkto-alpínská tundra ve stěžejní studii L. SOUKUPOVÉ, M. KOCIÁNOVÉ, J. JENÍKA, J. SEKYRY, eds. (1995). Arkto-alpínská tundra je těmito autory chápána jako ekosystém přirozeného bezlesí formovaný kryogenními, nivačními a eolickými procesy, vzniklý v periglaciálním podnebí pleistocénu a začátku holocénu a udržovaný současným kvaziperiglaciálním podnebím. Takovýto ekosystém v sobě kombinuje klimatické, geomorfologické, pedomorfologické, biotické a ekologické charakteristiky horské tundry vysokých pohoří a severské tundry vysokých zeměpisných šířek (např. průměrná roční teplota nepřesahuje 1 C, průměrná teplota nejteplejšího měsíce nepřesahuje 10 C, sněhová pokrývka trvá až 6 měsíců a roční úhrn srážek je mm). Tundra Krkonoš se liší od arktických a subarktických ekosystémů nepřítomností permafrostu a rozdílnou, tedy diurnální, distribucí slunečního záření se všemi důsledky. Podle převládajících procesů a charakteristik se tundra dělí do tří zón: 1) kryo-eolická zóna, 2) kryo-vegetační zóna a 3) niveo-glacigenní zóna. Do kryo-eolické zóny náležejí nejexponovanější partie obou krkonošských hřbetů, které jsou nad hranicí lesa: Sněžka, Luční a Studniční hora, Vysoké Kolo, Kotel, Obří hřeben, Stříbrný hřbet, Krkonoš či Kozí hřbety. Nejvýraznější dominantou je na krkonošské poměry netypický karling Sněžky, v žulou tvořené části hřbetu vystupují na povrch tory (např. Mužské kameny, Dívčí kameny, Harrachovy kameny či Violík). Tato zóna připomíná kamenitou tundru polárních oblastí. Hlavními povrchovými tvary jsou skály, kamenná moře, suťoviska, polygony a kryoplanační terasy. Klimatické podmínky jsou nejdrsnější z celého pohoří, což se společně s chudou surovou půdou podepsalo i na charakteru rostlinstva, které je zastoupeno pouze lišejníky, případně odolnými travinami. Průměrná roční teplota nepřesahuje 0,5 C a sněhová pokrývka je díky neustále vanoucím silným západním větrům nízká, což dává v jarním a podzimním období prostor regelaci, která jednak mrazové půdní a reliéfové formy udržuje a obnovuje a jednak také vytváří nové. Kryo-vegetační zóna zahrnuje vyzdvižené třetihorní zarovnané povrchy, které spojují oba hřbety (Rovina pod Sněžkou, Bílá louka, Stříbrné návrší, Labská, Mumlavská a Pančická louka), a méně exponované části obou hřbetů. Je především charakterizována zarostlými polygony, brázděnými a girlandovými půdami, v neposlední řadě také rozsáhlými subarktickými rašeliništi s jezírky. Sněhová pokrývka zde bývá velmi vysoká a poskytuje tedy ochranu vegetaci během zimního půlroku. Vegetační kryt je však převážně velice chudý, tvoří ho tzv. smilkové hole. Tyto monotónní porosty jsou občas narušeny solitérními nízkými keříky kleče. Na rašeliništích je biodiverzita větší. Niveo-glacigenní zóna reprezentuje alpínský prvek arkto-alpínské tundry, a to především svým reliéfem, neboť zahrnuje krkonošské kary a karoidy, které se vyznačují velmi strmými skalnatými stěnami. Společným znakem všech karů je jejich východní (či 38

4 SV, JV) expozice a poloha v závětrným prostorech A-O systémů. Vyznačují se udivujícím množstvím rostlinných druhů, a to jak vysokohorských, tak nížinných. Tento zdánlivý paradox je vysvětlován působením A-O systémů (J. JENÍK, 1961). Diaspory vysokohorských druhů jsou do karů svívávány z náhorních plošin, diaspory nížinných druhů se do závětrných prostor dostávají za pomoci složitého systému turbulentních proudů, kdy vzniklý podtlak v karu nasává vzduch z nižších údolních poloh. A-O systémy jednak přinášejí semena rostlin a půdní části a jednak hromadí na hranách karů sníh, který pak v podobě lavin znemožňuje zápoj lesa a tím růst těchto vzácných rostlin (J. JENÍK, 1961). Nahromaděný sníh posléze taje a tak má vegetace dostatek vláhy. Celková plocha arkto-alpínské tundry v české části Krkonoš dosahuje 32 km 2. První dvě zóny odpovídají druhé a částečně první části A-O systémů, niveo-glacigenní zóna se shoduje se závětrnými turbulentními prostory, tedy se třetí částí A-O systémů. Krkonošské bezlesí má biogeografické znaky tundry, klima však lze označit pouze za kvaziperiglaciální (J. JENÍK, 2000). Prolínají se tu druhy severské a alpínské, např. kleč tu má severní hranici původního areálu, glaciální relikt ostružiník moruška tu naopak dosahuje nejjižnějšího bodu svého výskytu. J. JENÍK (2000) člení prostorově tundru na tři části: západní v širším okolí Labské louky nad hranicí lesa, východní v širším okolí Bílé louky nad hranicí lesa a masiv Sněžky, Obřího hřebene a Svorové hory, který vykazuje určité geomorfologické, klimatické a biogeografické odlišnosti od charakteru předchozích dvou oblastí. Kromě tundrových ekosystémů se řadí k významným přírodním hodnotám Krkonoš i zbytky původních horských lesů, a to buď smrkových nebo bukových s příměsí smrku či jedle. Smrkové pralesy se například dochovaly pod hranicí lesa v závěrech Obřího, Labského, Dlouhého, Jeleního, Mumlavského či Zeleného dolu. Zbytky bukových porostů lze nalézt na Rýchorách, v Kotelském dole a místy na údolních svazích vodních toků. Význam těchto ekosystémů pro environmentální identitu Krkonoš je poněkud nižší než v případě arkto-alpínské tundry. Environmentální identitu Krkonoš lze shrnout slovy J. JENÍKA (2000), který velice výstižně a stručně definuje Krkonoše jako hercynské vysokohoří, jež v nevelkém altitudinálním rozmezí a na malé ploše vytváří široké spektrum meteorologických, exogeodynamických, biologických a ekologických vzorců, které jsou podobně vyvinuté ve vysokých polohách Alp, francouzsko-švýcarského Předalpí a Jury, které mají syngenetické vazby s primární tundrou ve Skandinávii a které jsou zbytkově zastoupené v ostatních hercynidech střední Evropy (Šumava, Černý les, Vogézy). To staví Krkonoše do pozice přírodně jedinečného pohoří v rámci celého kontinentu a více než dostatečně opravňuje potřeby chránit unikátní hodnoty pohoří před lidskými vlivy. 4.2 Socio-kulturní identita Socio-kulturní identitou Krkonoš rozumíme sociální, ekonomické, politické a kulturní vlivy formující humánně geografickou tvář pohoří. Současná socio-kulturní identita Krkonoš je výsledkem mnohdy složitého socio-ekonomického a kulturně-politického vývoje trvajícího na české straně v podhůří téměř 750 let, v horské části pak dobu o let kratší. Není tak výrazná jako identita environmentální, nicméně při výzkumu pohoří, jakým jsou Krkonoše, není možné opomíjet dlouhodobé působení člověka na přírodu a krajinu. Její součástí jsou i ekonomické a politické charakteristiky. Podobně jako v případě environmentální identity se v této kapitole budeme věnovat, opět bez aspirace na vyčerpávající detail, především takovým humánně geografickým charakteristikám, které přispěly k jedinečnosti krajiny zájmového území v širším regionu. Socio-kulturní identita oblasti je dána: 1) polohou pohoří centrální části střední Evropy, tedy v území, které procházelo často politickými turbulencemi a tvoří hraniční pásmo, fungující jednak jako bariéra a 39

5 jednak jako zprostředkovací prostor mezi západními kulturně ekonomickými inovačními centry a východními oblastmi kontinentu, 2) konkrétnější hraniční pozicí mezi různými politickými útvary rozdílné kulturní a ekonomické úrovně, ať už v rámci jednoho státního celku (přibližně od 14. století do poloviny 18. století) či mezi suverénními státy, 3) dlouhodobým kontinuálním osídlením o relativně vysokých populačních hustotách vyvíjejícím neustálý antropický tlak na krajinu, 4) sousední pozicí k jedněm z prvně industrializovaných oblastí Evropy a současně k oblastem produkujícím největší znečištění přírodního prostředí v celé Evropě, 5) statutem tradiční a v mnohém průkopnické rekreační oblasti již od druhé poloviny 19. století, 6) několikerým narušením kontinuálního socio-ekonomického, politického a kulturního vývoje (především etnickými změnami po druhé světové válce, politickými a ekonomickými změnami po rocích 1948 a 1989), 7) intenzivním rekreačním využíváním území v současnosti. Socio-kulturní identita Krkonoš nevykazuje tak specifické a jedinečné znaky jako identita environmentální v evropském měřítku. Více se budeme pro tuto práci relevantním socio-ekonomickým a kulturně-politickým aspektům pohoří věnovat v kapitole 6. Za zmínku však stojí vznik kulturní krajiny a typického krajinného rázu Krkonoš, které lze chápat jako výsledek působení socio-kulturních faktorů v území. Za nejcennější segmenty kulturní krajiny pohoří lze považovat květnaté horské louky vzniklé v montánním a částečně subalpínském stupni po staletí trvající pastvou a sečením. Tyto ekosystémy patří mezi druhově nejbohatší v pohoří a výrazně tak obohacují ekosystémovou diverzitu Krkonoš. Vznik těchto luk byl podmíněn jednak pravidelným sečením, spásáním, zavlažováním či naopak odvodňováním, hnojením a vápněním v minulosti a jednak svojí polohou. Většina lučních enkláv je situována v bukovém či smrkobukovém vegetačním stupni, který je druhově bohatší než stupeň klečový. Mnohdy jsou tyto horské louky spojeny s bezlesými ekosystémy alpínského či submontánního stupně, což umožňuje migraci horských i nížinných druhů. Po roce 1945 přestala být většina horských luk obhospodařována, což začalo ohrožovat jejich existenci. Mnoho lučních enkláv podlehlo sukcesi lesních ekosystémů, vegetační společenstva jiných začala postupně degradovat. Kosení bylo částečně obnovováno od 70. let 20. století, po roce 1990 se některé luční enklávy začaly opět spásat a kondice těchto ekosystémů se zlepšuje. Typické květnaté horské louky můžeme spatřit v Modrém dole, Obřím dole, Albeřicích, na Rýchorách a v okolí Pece pod Sněžkou. Podobné lučiny vznikly i ve stupni submontánním, zvláště v západní polovině pohoří. Jejich druhové složení je tedy pochopitelně poněkud odlišné. Společně s lesními remízky a původní roubenou architekturou jsou však tyto louky součástí typického krajinného rázu krkonošského podhůří, který se modelově projevuje například v okolí Jestřabí v Krkonoších, Bratrouchova, Pasek nad Jizerou, Vítkovic, Benecka či Víchové nad Jizerou. Negativním výsledkem působení socio-kulturních faktorů v území je naopak vznik sekundárních lesních ekosystémů. Smrkové monokultury, geneticky často nevhodné a lehce zranitelné, byly vysazované od konce 18. století do 80. let století dvacátého a dosud zabírají rozsáhlé plochy montánního stupně, ačkoliv je jejich druhová a genetická skladba v posledních letech soustavně zlepšována. Podobně jako v případě environmentální identity lze stručně definovat socio-kulturní identitu Krkonoš jako území s hraniční polohou v rámci širšího transitního regionu střední Evropy, jehož tvář byla určována způsobem ekonomického využívání území reflektujícím přírodní podmínky pohoří, populačními charakteristikami místního obyvatelstva a politickými událostmi. Změny či vývoj těchto faktorů se odrážely v charakteru krajiny 40

6 Krkonoš, a to jak positivně, vznikem typického kulturního krajinného rázu, tak negativně, environmentálními problémy. 4.3 Interakce environmentálních a socio-kulturních charakteristik: udržitelný přístup k problematice Kromě vzniku kulturní krajiny Krkonoš, což lze v zásadě chápat jako pozitivní efekt, vedou interakce mezi jednotlivými environmentálními a socio-kulturními charakteristikami i k vyloženě negativním konsekvencím, které přímo ohrožují nejen environmentální, ale i socio-kulturní identitu a integritu pohoří. Výsledkem interakcí obou identit a jejich charakteristik je, kromě oboustranně pozitivních efektů, kterých je ovšem málo, vznik závažných problémů v zájmovém území. Tyto problémy lze dělit na environmentální a socio-kulturní, přičemž první z nich jsou daleko závažnější. V současné době existuje ve sledovaném území celá řada dílčích faktorů negativně ovlivňujících přírodní prostředí Krkonoš, které se dají shrnout do dvou skupin základních environmentálních problémů. V pořadí podle důležitosti to je jednak neúnosné využívání krajiny Krkonoš či jejích částí pro rekreaci a turistiku a jednak znečistění a rozpad lesních smrkových ekosystémů montánního a částečně submontánního stupně. Posledně jmenovaný problém, tedy destrukce ekosystému montánního lesa a řetězec navazujících negativních následků, vznikl již v 19. století, kdy byly v Krkonoších založeny již výše zmíněné allochtonní smrkové monokultury. Tato skutečnost by sama o sobě nebyla příčinou problému, kdyby se k ní nepřidalo v druhé polovině 20. století působení imisí (konkrétně oxidů dusíku a síry), akcelerované v 70. letech. Imise, pocházejí ze zdrojů v tzv. černém trojúhelníku, se díky působení anemo-orografických systémů rozšířily po celém pohoří a zničily rozsáhlé plochy smrkového lesa. V 80. letech se k působení imisí přidala kůrovcová a obalečová kalamita, případně větrné či sněhové polomy, čemuž oslabené stromy nemohly odolat. Společným výsledkem působení antropických i přírodních tlaků pak bylo zničení obrovských ploch lesa a poškození 100 % krkonošských smrkových porostů. Nejvíce byly postiženy oblasti na severozápadě a severovýchodě Krkonoš a hraniční hřbet. Tento problém je relativně úspěšně řešen a v této práci se jím zabývat nebudeme. Hlavním problémem Krkonoš je tedy v současné době vztah přírody a krajiny a cestovního ruchu a na něj se vážících aktivit. Jeho základy časově souvisí s nárůstem volného času a prosazením romantických ideálů v první polovině 19. století. Postupem času, zvláště ve druhé polovině století dvacátého, tento problém stále více nabíral na významu, což trvá až do současnosti. Krkonoše patří k nejnavštěvovanějším národním parkům světa, zároveň se však nacházejí na seznamu 11 nejpoškozenějších chráněných územích. Cestovní ruch tak působí jako původce největších environmentálních problémů Krkonoš současnosti. Přitom vztah krajiny a cestovního ruchu nemusí mít vždy negativní konsekvence. Je zcela evidentní, že zvláště cestovní ruch založený na krajině či přírodních krásách (nature-based nebo environment-based tourism) přímo závisí na atraktivitě a zachovalosti území či přírodní krajiny. Socio-kulturní problémy Krkonoš jsou ve srovnání s těmi environmentálními nesrovnatelně menší. Do této skupiny patří především vztah mezi cestovním ruchem a lokální populací. Tento problém je úzce svázán s interakcemi přírodního prostředí a cestovního ruchu, neboť se dotýká ekonomických možností místního obyvatelstva a jejich bariér. Jak pozitivní tak negativní konsekvence vztahu mezi cestovním ruchem na straně jedné a lokální populací a částečně i přírodou a krajinou na straně druhé jsou shrnuty v procesu, který bychom mohli nazvat urbanizace národního parku. Tyto urbanizační tendence se 41

7 vyznačují především vysokým zastoupením terciérního sektoru v ekonomické aktivitě místního obyvatelstva, městskou dynamikou, výstavbou a stylem života, růstem celkového počtu osob v území, tj. včetně návštěvníků, a zvýšeným tlakem na krajinu v okolí lidských sídel. Negativní dopady cestovního ruchu se však více promítají do složky environmentální než do socio-kulturní (příp. socio-ekonomické). Foto 1: Urbanizace chráněných území - Svatý Petr (P. Klapka) Foto 2: Bytová výstavba v chráněném území - Svatý Petr (P. Klapka) 42

8 Ačkoliv teoreticky existuje několik přístupů k problémům způsobeným výše zmíněnými interakcemi, nejvýhodnější se jeví přístup založený na udržitelnosti, který usiluje o skloubení jednotlivých zájmů v území, aniž by byly degradovány jeho environmentální, kulturní či jakékoliv jiné positivně chápané hodnoty, a záměrně se vyhýbá extrémním řešením. Ať už chápeme udržitelnost či udržitelný rozvoj z pozic antropocentrismu nebo ekocentrismu, existuje více možností, jak k problematice udržitelnosti v daném území přistupovat. Pokud se zabýváme regionální udržitelností určitého území, v našem případě Krkonoš, navrhujeme postup, při kterém budeme operovat se třemi termíny: 1) identita Krkonoš, 2) faktory udržitelnosti a 3) aspekty udržitelnosti. Zatímco identita Krkonoš je spíše koncept ekocentrický, faktory a aspekty udržitelnosti jsou kategorií antropocentrickou. Faktory reprezentují hlavní složky lidské činnosti či společnosti, které v konkrétním území výrazně působí a kterými je nutné se zabývat při navrhování strategie udržitelnosti, aspekty pak tvoří obecný rámec, ve kterém faktory posuzujeme, či jakési prizma, kterým na jednotlivé faktory nahlížíme. Při navrhování strategie udržitelnosti je určující identita Krkonoš, definovaná a popsaná v předchozích podkapitolách. Identitou, kterou také můžeme trochu nepřesně chápat jako geografickou charakteristiku pohoří, rozumíme danou, dynamickou a nezávislou realitu existující a vyvíjející v prostoru a v čase, v jejímž rámci lze zkoumat faktory a aspekty udržitelnosti, pro něž je určující. Protože však tato identita není pochopitelně v celém horstvu homogenní kategorií a její charakter se geograficky liší, je nutné lokální rozdíly v identitě prostorově vyjádřit. V opačném případě by nebylo možné navrhnout odpovídající strategii udržitelnosti. Výsledkem této úvahy je regionalizace území a následná regionální typologie takto získaných prostorových jednotek provedená na základě zvolených kritérií (viz kapitola 5). V Krkonoších lze označit za základní tři faktory: 1) ochranu přírody a krajiny, 2) cestovní ruch a s ním spojené aktivity a konečně 3) lokální populaci. Tyto tři faktory a vztahy mezi nimi jsou určující při zpracování problematiky udržitelnosti v pohoří. Význam faktorů a jejich relací není stejný. Největší pozornost je v našem konkrétním případě třeba věnovat ochraně přírody a krajiny, pak cestovnímu ruchu a posléze místnímu obyvatelstvu. Zásadním a pro tuto práci určujícím vztahem mezi faktory je interakce ochrany přírody a krajiny a cestovního ruchu reprezentující podstatnou a důležitou část vztahu mezi environmentální a socio-kulturní identitou pohoří. Tento vztah je tedy hlavním předmětem výzkumu této práce při návrhu strategie udržitelnosti. Ostatním dvěma vztahům, mezi cestovním ruchem a lokální populací a mezi lokální populací a ochranou přírody a krajiny, se budeme věnovat pouze v případě, že to bude nevyhnutelné při řešení problémů vzniklých hlavním zkoumaným typem interakce. Faktorům udržitelnosti a analýze a syntéze jejich charakteristik je věnována kapitola 6. Aspekty udržitelnosti jsou v problematice přístupů k udržitelnosti kategorií obecnou, kterou lze aplikovat na různá území. Proto jim není třeba věnovat zvláštní kapitoly jako v případě identity Krkonoš či faktorů udržitelnosti. Odborná literatura se dosud neshoduje na výčtu aspektů či jejich náplni. Uvádí nejčastěji tři aspekty udržitelnosti (ekonomický, ekologický, sociální), které případně doplňuje o čtvrtý (např. institucionální či technologický). Podle našeho názoru je výhodné přistoupit na tezi, že regionální udržitelnost lze posuzovat z pěti hledisek, tedy aspektů: z kulturního, environmentálního, sociálního, ekonomického a politického (A. HYNEK, 1999). V těchto pěti aspektech je poměrně dobře zahrnuto celé spektrum pohledů na problematiku udržitelnosti a význam jednotlivých aspektů je relativně vyrovnaný. Opusťme však obecnou rovinu a věnujme se nyní důležitému tématu vztahů mezi faktory a aspekty udržitelnosti v konkrétním území Krkonoš (Obr. 4). V zásadě je vztah 43

9 mezi faktory a aspekty takový, že na faktory lze nahlížet pohledem jednoho ale i více aspektů, přičemž se však určité aspekty týkají určitých faktorů více než ostatní. Podívejme se však na zvolené tři faktory a jejich vztahy k aspektům udržitelnosti blíže, leč pouze ilustrativně. Faktor cestovního ruchu je v Krkonoších úzce spojen s aspektem ekonomickým, protože představuje hlavní ekonomickou aktivitu v oblasti a hlavní zdroj financí. Stav ekonomiky významně ovlivňuje sociální situaci místního obyvatelstva (sociální aspekt). Jak jsme již uvedli, patří cestovní ruch k hlavním generátorům environmentálních problémů v území (environmentální aspekt). Zároveň je však věcí kultury podnikatelů a politiků, aby cestovní ruch tyto problémy nepůsobil (aspekty kulturní a politický). Faktor ochrany přírody a krajiny je pochopitelně spojen především s aspektem environmentálním. V krajině střední Evropy je však často předmětem ochrany krajina v různém stupni zkulturnění, jejíž environmentální hodnoty, především biodiverzita, jsou mnohdy cennější než u krajin přírodních (aspekt kulturní). Ochrana přírodního prostředí je však i tématem politickým, protože musí být v současnosti prosazována především direktivně, nikoliv na základě svobodného rozhodnutí místních podílníků (aspekt politický). Ochrana přírody a krajiny může znamenat pro území omezení jistých ekonomických aktivit, na druhou stranu však představuje i možnost uplatnění v oblasti cestovního ruchu, který je s chráněnými oblastmi úzce svázán (aspekt ekonomický). Jak ekonomika oblasti může ovlivňovat sociální situaci místního obyvatelstva jsme již uvedli výše. Faktor místní populace se chová ve vztazích k aspektům nejvolněji, není tedy asociován především s jedním aspektem jako faktory předchozí. Nejsilnější vazbu má však s aspektem sociálním. Zároveň v podobě pracovní síly a částečně i zákazníků vstupuje do ekonomických vztahů v území (aspekt ekonomický). Místní populace je však také nositelem kultury (aspekt kulturní) a pochopitelně se podílí na samosprávě (aspekt politický). V menší míře než cestovní ruch se podílí i na poškozování přírodního prostředí (aspekt environmentální). Toto stručné nastínění složitých vztahů faktorů a aspektů udržitelnosti bez aspirace na jejich vyčerpávající analýzu jen podtrhuje komplexnost konceptu udržitelnosti. 44

10 Obr. 4: Faktory a aspekty udržitelnosti v Krkonoších (Pramen: vlastní návrh) 4.4 Dílčí závěr Environmentální a socio-kulturní identita Krkonoš staví pohoří v rámci Evropy mezi unikátní regiony. Tento fakt je uznán existencí národního parku, respektive biosférické rezervace, i vysokou turistickou a rekreační návštěvností území. Nejvýraznější environmentální problém Krkonoš pramení v současnosti z působení cestovního ruchu. V chráněných územích a v národních parcích především by měl cestovní ruch a jeho rozvoj vykazovat určitá specifika. Kromě kulturních a zkulturněných ekosystémů se zde dosud dochovaly i ekosystémy přírodní či polopřírodní. Současné přírodní prostředí Krkonoš je podle J. JENÍKA et al. (2002) ovlivněno civilizační a socio-kulturní nadřazeností. Z toho pak ovšem pramení aktuálnost a potřeba ochrany přírody a krajiny. Již nyní tedy můžeme akceptovat základní hypotézu, které se v práci budeme držet, podle níž je hlavním úkolem národního parku ochrana přírodních hodnot, nikoliv ekonomická exploatace území prostřednictvím cestovního ruchu. Ten smí být pouze doplňkovou činností. Příroda a krajina by měly primárně profitovat z cestovního ruchu nikoliv naopak. V národním parku by se tedy měly odehrávat především tzv. měkké formy cestovního ruchu, tj. udržitelný turismus, ekoturismus. Tvrdé formy cestovního ruchu by měly být prakticky vyloučeny (E. NOVÁKOVÁ et al., 2002). 45