ZÁHUMENSKÁ, J.; DINGOVÁ, N.; HORÁKOVÁ, R. Specifika tlumočení ve vzděláváni. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, s.

Transkript

1 R e c e n z e ZÁHUMENSKÁ, J.; DINGOVÁ, N.; HORÁKOVÁ, R. Specifika tlumočení ve vzděláváni. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, s. Přestože byl znakový jazyk uznán za základní dorozumívací jazyk neslyšících v České republice již v roce 1998 (Zákon 155/1998 Sb o znakové řeči) a byl mu přiznán statut přirozeného a plnohodnotného komunikačního systému tvořeného specifickými vizuálně-motorickými prostředky, není dodnes pravidlem, že každé neslyšící dítě nebo neslyšící dospělý mají neomezené právo a volný přístup ke vzdělávání ve svém přirozeném jazyce - tedy jazyce znakovém. O vzdělávání neslyšících toho bylo v průběhu let napsáno mnoho, o tlumočení ve vzdělávání už o poznání méně. Samotná tlumočnická profese znakového jazyka prošla složitým vývojem a až v současnosti se jí snad dostává tolik pozornosti, kolik je třeba. Tlumočení znakového jazyka začíná být přijímáno stejně, jako tlumočení jiných cizích jazyků, tlumočník znakového jazyka začíná být veřejností respektován jako člověk s hodnotnou profesí, kterému jsou přiznány i související náležitosti: odborná kvalifikace, potřebná praxe, možnost dalšího vzdělávání, certifikace apod. Kde má však začínající tlumočník získat vše potřebné? Znakový jazyk je zcela specifickou oblastí tlumočení. Ještě donedávna u nás chyběly jakékoliv ucelené soubory materiálů, metodické pokyny či publikace připravující tlumočníky znakového jazyka, transliterátory znakované češtiny i vizualizátory mluvené češtiny, tlumočníky pro klienty s hluchoslepotou' atd., tedy všechny typy tlumočníků pro sluchové postižené osoby. Česká komora tlumočníků znakového jazyka, která se touto oblastí již dlouho a podrobně zabývá, připravila dlouho očekávané materiály, završující dvouletý projekt nazvaný Vyškolení lektorů a vytvoření výukových materiálů pro tlumočníky znakového jazyka, transliterátory znakované češtiny a vizualizátory mluvené češtiny. Byli 1 Pozn. autora - Česká komora tlumočníků znakového jazyka ve svém vzdělávacím systému rozlišila 3 základní tlumočnické specializace. Jsou jimi tlumočník českého znakového jazyka, který převádí smysl sdělení z výchozího jazyka do jazyka cílového (tedy z českého jazyka do českého znakového jazyka nebo naopak), přičemž musí být respektována odlišnost obou jazyků a také odlišnost kultury Neslyšících a kultury slyšících; transliterátor znakované češtiny, který zprostředkovává klientovi přenos českého jazyka použitím znaků ze znakového jazyka - každému slovu českého jazyka je přirazen znak ze znakového jazyka a nedochází k respektování odlišnosti obou jazyků; vizualizátor mluvené češtiny, který zprostředkovává vizualizaci mluvené češtiny. Centrum zprostředkování tlumočníků má ve svém registru dále ještě tlumočníky pro hluchoslepé.

2 osloveni odborníci, jazykovědci, speciální pedagogové, psychologové, tlumočníci a další, aby sestavili unikátní a u nás ojedinělý soubor materiálů v tištěné i vizuální podobě (některá témata jsou zpracována v tištěné podobě nebo na DVD, některá obsahují tištěnou i vizuální část na DVD). Z výše uvedeného je jasné, jaký průlom znamenají tyto materiály jak pro vzdělávání tlumočníků v České republice, tak i pro každou dílčí oblast, na kterou se jednotlivé publikace zaměřují. Také pro vzdělávání neslyšících byla vytvořena samostatná publikace, která je natolik zajímavá a přínosná, že by si ji neměli nechat ujít nejen tlumočníci a speciální pedagogové, ale též rodiče či vychovatelé a v neposlední řadě i ředitelé škol pro sluchově postižené žáky na různých stupních vzdělávání, kteří rozhodují o zaměstnávání tlumočníků na svých školách a mohou se tak dozvědět více o nutnosti a nahraditelnosti tlumočníka právě tam. Publikace tří autorek, které mají s tlumočením ve vzdělávání bohaté zkušenosti, se zabývá tématem z hlediska jazykové přípravy tlumočníka, postupů užívaných při tlumočení ve škole a spolupráce mezi jednotlivými subjekty v pedagogické praxi (z pohledu dumočníka, pedagoga a studenta). Prostor je věnován i porovnání tlumočení pro neslyšící na jednotlivých stupních vzdělávání (základním, středním a vysokém). V úvodu autorky seznamují čtenáře se samotným projektem a také krátce s problematikou sluchového postižení, s typy tlumočení pro sluchově postižené a se změnou postojů k tlumočníkům znakového jazyka během posledních let. V metodickém doporučení je uveden předpoklad alespoň základního povědomí o problematice osob se sluchovou ztrátou, jejich komunikačních formách, vzdělávacích možnostech a základech procesu tlumočení. Publikace je zaměřena především na specifika tlumočení ve vzdělávacím procesu. Jelikož je však v zájmu autorek, aby byla publikace přístupná i široké veřejnosti, zařazují některé informace pro snazší pochopení a porozumění i vícekrát. Úvodní kapitola se zabývá obecným vymezením termínu tlumočení, typy tlumočení a obecné přibližuje okolnosti tlumočení ve vzdělávacím procesu. Mezi subjekty tlumočení, které ovlivňují podstatným způsobem kvalitu tlumočení, řadí autorky kromě studentů, tlumočníka a pedagoga i vedení školy, které výše zmíněné subjekty může vést, významně ovlivňovat a které také rozhoduje o materiálním zázemí. Pozornost je věnována přiblížení situace v USA, kde zaměstnávání tlumočníků ve vzdělávání začalo již v 70. letech a časem se stalo samozřejmostí, a porovnání se situací u nás, kde došlo díky komunismu v tomto směru k útlumu. Neslyšícím studentům bylo právo na vzdělávání ve znakovém jazyce upíráno. Po roce 1989 se situace změnila. Díky volnému přístupu k informacím se pedagogové neslyšících studentů mohli seznámit s metodami vzdělávání v zahraničí, s jejich výsledky

3 a doporučeními. Následovalo mnoho významných událostí, mezi které patří především započatý výzkum znakového jazyka, přijetí zákona o znakové řeči apod., což mělo zásadní vliv na postupnou proměnu vzdělávání neslyšících. V závěru úvodní kapitoly se autorky pozastavují nad otázkou nutnosti tlumočníků na školách pro sluchově postižené, kde lze předpokládat, že sami pedagogové zvládnou komunikovat ve znakovém jazyce; pozastavují se nad problémem zatím neexistujícího vysokoškolského systému, který by nabízel studijní programy zaměřené přímo na tlumočení ve vzdělávání. Tuto roli zastává v současné době Česká komora tlumočníků znakového jazyka a vysokoškolský obor čeština v komunikaci neslyšících. Tlumočník by tedy měl být určitým způsobem vzdělán. Jen to však nestačí k tomu, aby se stal z tlumočníka kvalitní profesionál. Autorky vysvětlují důležitost existence etického kodexu tlumočníka a uvažují o samotné osobnosti tlumočníka. Přibližují vývoj přístupu k této profesi a zmiňují podstatné oblasti vzdělávání profesionálního tlumočníka. Patří mezi ně translatologie, etika, problematika komunity, management a znalost legislativy. Jsou také zmíněny vlastnosti, které by i přes svou vlastní individualitu měl každý tlumočník mít. Vedle flexibility, nezaujatosti a dalších vlastností, hraje významnou roli také schopnost sebedisciplíny a zvládnutí udržet tzv. nízký profil (tedy příliš na sebe neupozorňovat). Pro demonstraci jednotlivých vlastností jsou uvedeny zajímavé příklady z praxe. Autorky se rovněž zabývají odpovědí na zásadní otázku, zda by měl tlumočník opravdu jen zprostředkovávat komunikaci. Oblast vzdělávání je v mnoha ohledech specifická a tlumočník se mnohdy musí rozhodovat, zda má vystoupit ze své role zprostředkovatele". Autorky upozorňují na fakt, že vystoupením z této role tlumočník porušuje etický kodex, který je obecným základem profesionality. Nesmí z role vystoupit, aby se stal např. zapisovatelem, dozorem, asistentem apod., ale na názorném příkladu autorky poukazují na specifické situace, kdy je vystoupení z role přímo nevyhnutelné. Tlumočník ve vzdělávání má při tlumočení specifické podmínky dané tím, že je do určité míry členem vzdělávacího týmu, že se většinou jedná o tlumočení mnoha různých témat v rámci jednoho dne, že musí své tlumočení přizpůsobit určené věkové kategorii studentů. Autorky se v souvislosti s tímto zamýšlejí nad smyslem a účelností doplňování etického kodexu pro potřeby vzdělávacího prostředí, jeho zkonkrétňování či úpravy. Přestože se názory různí, domnívají se, že dobře promyšlená pravidla, která etický kodex doplňují, nejsou s ním v rozporu a mohou přispět ke zvýšení kvality takového tlumočení. Autorky dále vytyčují zásady spolupráce učitele a tlumočníka a uvádějí obecné zásady v tlumočnické praxi. Podrobně jsou zde vysvětlena také obecná pravidla tlumočení ve vzdělávání. Pravidla jsou specifikována zvlášť

4 pro pedagogy a zvlášť pro studenty. Přehlednost jednotlivých pravidel zlepšuje časové uspořádání rozdělené na části před tlumočenou hodinou, při ní a po tlumočené hodině. Obecné je vyzdvižena především znalost odpovídající legislativy a pozornost je zaměřena na postavení tlumočníka z hlediska pracovněprávních vztahů na různých stupních vzdělávání, na kompetentnost tlumočníka a na připravenost školy. Velice praktické jsou konkrétní návrhy a doporučení pro vybavení tříd, ve kterých tlumočení probíhá (rozestavení lavic, umístění tlumočníka, osvětlení, kontrastnost). I pro nepřímou tlumočnickou činnost, tedy pro přípravu na tlumočení, zde čtenář nalezne mnoho přínosných informací, od vytvoření vhodných podmínek až po samotnou analýzu podkladů pro tlumočení. Autorky neopomíjejí zmínit také jedno z aktuálních témat, kterým je týmové tlumočení a jeho přínos a využitelnost ve školním prostředí. Tlumočník je mimo jiné nucen se každý den správně" rozhodnout během jediného okamžiku. To s sebou přináší i komplikované tlumočnické situace, mezi které patří například tlumočení při nepřehledné situaci, problém zda zjednodušovat či ne, a spousta dalších situací, které jsou názorné podloženy příklady z praxe a nutí čtenáře k zamyšlení. To, co bylo ještě nedávno v mnoha profesích opomíjeno a co je nejen od tlumočnické profese neoddělitelné, shrnuje podkapitola s názvem Po tlumočení, která se podrobně zabývá otázkou reflexe a sebereflexe. Soubor pravidel tlumočení, která jsou specifická pro pedagogy, rozdělily autorky na pravidla týkající se komunikace (přirozený projev, respekt k odlišnému jazyku a kultuře, čelní postoj, vizualizace, oční kontakt a další) a pravidla týkající se organizace tlumočené výuky (přestávky pro tlumočníka, týmové tlumočení). Samotnému tlumočení předchází předání materiálů a přizpůsobení fyzického prostředí třídy, následuje sebereflexe a reflexe. Nechybí zde opět příklady komplikovaných situací z praxe. Pravidla tlumočení jsou pro samotné studenty specifická především proto, že po dlouhá léta byli považováni především za pasivní posluchače. Pro tlumočníka jsou však klienty tlumočnických služeb, kteří mají být náležitě informováni. Rozsah informací, které studenti mají získat, se liší dle jejich věku. Autorky zde nabízejí srovnání s postupem ve Švédsku. Studenti by měli být seznámeni se základní legislativou, s rolí tlumočníka, jaká má práva a povinnosti, ale také jak tlumočníka využívat. Student by měl mít také možnost se k tlumočené situaci sám vyjádřit (například pokud mu tlumočník nevyhovuje). Autorky se zamýšlejí nad tím, kdo by měl studenty o problematice tlumočení poučit a upozorňují na fakt, že v současné době není informovanost o tlumočení u neslyšících studentů a žáků dostatečná. Závěrečná kapitola shrnuje stávající situaci, problémy a specifika pro jednotlivé stupně vzdělávání. U každé podkapitoly

5 je uveden příklad z praxe, jeho analýza a závér. Obrovským přínosem celé publikace je velké množství praktických ukázek a zkušeností z České republiky i ze zahraničí (USA, Švédsko, Nový Zéland). Ty jsou plynule propojeny s předkládanou teorií a výkladem. Pro čtenáře (neboli začínajícího tlumočníka) jsou v textu připraveny také Otázky k přemýšlení", kde si může každý ověřit míru porozumění právě vysvětlované problematice, ale i sám na sobě si prověřit, jak by postupoval v situacích, do kterých se možná zatím nedostal. Sám na sobě si tak může ověřil, zda je dostatečně připravený a co ještě musí v sebevzdělávání dohnat. Publikace nastiňuje množství otázek, které by si možná ani zkušenější tlumočník nepoložil, a může i jej tedy vést k dalšímu vyhledávání informací a rozšiřování odbornosti a kvalifikace. Tato učebnice" pro tlumočníky splňuje všechny požadavky, které jsou, dle mého názoru, na výukové materiály tohoto typu kladeny. Česká komora tlumočníků znakového jazyka předkládá zájemcům velice přehledný a ucelený materiál s jasným výkladem, který je podložený názornými příklady a ukázkami a doplněný doporučeními a návrhy na řešení různých situací. Klára Ptáčková HOZA, J. It s Not What You Sign, It s How You Sign It. Politeness in American Sign Language. Washington (DC): Gallaudet University Press, s. ISBN MEIR, I.; SANDLER, W. A Language in Space. The Story oflsraeli Sign Language. New York; London: Lawrence Erlbaum Associates, s. ISBN Dvě z nových knižních publikací o znakových jazycích (Hoza 2007, Meir; Sandler 2008) mají za cíl, každá trochu jinak, prohloubit dosavadní poznatky o struktuře vizuálně motorických jazyků i o jejich fungování v komunikaci. Jedna publikace (Meir; Sandler 2008) má povahu monografickou - popisuje a analyzuje izraelský znakový jazyk.' Zároveň ovšem, jak naznačuje i její titul (Jazyk v prostoru), chce poskytnout také aktuální informace o znakových jazycích vůbec, logicky zvláště o těch jejich rysech, převážné gramatických, které jsou různými znakovými jazyky sdíleny. Adresátem publikace mají být lingvisté, 1 Vznikla na základě dlouholeté práce izraelské Laboratoře pro výzkum znakového jazyka a je první prací tohoto druhu publikovanou v angličtině (předcházela jí verze hebrejská).