Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií. Moderní přístupy v sociologických teoriích sociální deviace

Transkript

1 Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra sociologie Moderní přístupy v sociologických teoriích sociální deviace (Bakalářská práce) Autor práce: Michal Mrkvička (182420) Obor: Sociologie Imatrikulační ročník: 2009 / 2010 Vedoucí práce: PhDr. Roman Vido, Ph.D. V Brně roku 2012

2 Čestné prohlášení Čestně prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a s pomocí uvedených pramenů... Michal Mrkvička 2

3 Poděkování Na tomto místě chci vřele poděkovat PhDr. Romanu Vidovi, Ph.D. za podnětné rady, připomínky, odborné vedení a vstřícnost při zpracovávání této bakalářské práce. 3

4 OBSAH Úvod Sociální deviace ve světě norem Sociologie deviace Klasifikace sociologických teorií sociální deviace Normativní a reaktivní přístup teorií Makro a mikro úroveň teorií Moderní přístupy v sociologických teoriích sociální deviace Teorie makro úrovně normativního přístupu Teorie napětí a anomie Teorie sociální dezorganizace Teorie mikro úrovně normativního přístupu Teorie sociální kontroly Teorie racionální volby Teorie sociálního učení Teorie makro úrovně reaktivního přístupu Teorie konfliktu Teorie mikro úrovně reaktivního přístupu Teorie labelingu Debata o konci sociologie deviace Diskuse Závěr Seznam použité literatury Jmenný index Anotace Abstract

5 ÚVOD Slovo deviace patří k výrazům, které má v obecném povědomí lidí odlišný význam od odborného pohledu sociologie. Většina členů společnosti považuje devianta za osobu páchající protiprávní jednání nebo trpící psychickou nemocí. Ryze negativní význam slova odsouvá takovou osobu na okraj společnosti, do psychiatrické léčebny či za mříže. Problematika deviace má ve skutečnosti složitější povahu. Nejen sociologie upozorňuje, že rozhodně ne každé jednání odchylné od platných norem ve společnosti musí být i protiprávní a že deviace může mít i pozitivní význam. 1 Ve své bakalářské práci se budu věnovat problematice sociologického pohledu na sociální deviaci s důrazem na moderní teoretické podoby či výzkumy. Formou přehledové studie se zaměřím na stěžejní sociologické koncepty a otázky, kterými se sociologové deviace zabývají přibližně v posledních dvou desetiletích. Moderní verze sociologických konceptů budou reflektovány s ohledem na starší klasické teorie sociální deviace, na něž často odkazují či navazují. Moderní pohledy na danou problematiku mají své kořeny především v USA a nejsou doposud v české literatuře podrobněji popsány, což je spolu s mou vlastní oblibou a zájmem o oblast sociálních norem a deviace hlavním důvodem pro vybrání tohoto tématu. Položím si základní výzkumné otázky, jak se sociologické teorie deviace proměnily během několika posledních desetiletí a jak moderní přístupy vysvětlují příčiny sociální deviace. Teoretický pluralismus sociologie způsobuje nemožnost existence jednotné a celistvé teorie. K odpovědi na zmíněnou výzkumnou otázku tak budou využity odborné texty řady autorů, kteří se řadí k různým sociologickým teoriím, lišící se v nazírání na sociální deviaci a v rozdílném důrazu na specifické prvky deviantního chování. Metodika práce bude zpracována na základě studia odborné literatury z oboru sociologie a vzhledem k tématu i kriminologie. Jedná se zejména o stati, které se od roku 1990 objevovali v časopisech American Sociological Review, The American Sociologist, Journal of Research in Crime and Delinquency, Sociological Spectrum a Criminology. Dominantní prostor bude věnován autorům, kteří dnes nejvíce ovlivňují škálu pohledů sociologie jako vědní disciplíny na otázku sociální deviace. 1 V této souvislosti stačí vzpomenout na doby převratných objevů a změn v technice či lékařství např. během průmyslových revolucí, kdy někdy i překotně docházelo k porušování tehdy platných norem. 5

6 Cílem této práce je sumarizace nových poznatků uvnitř sociologických teorií sociální deviace včetně seznámení s novými významnými samostatnými přístupy, které vznikly během uvedeného období. V neposlední řadě chci zmapovat současnou diskusi v oboru sociologie deviace, která je podle některých autorů v krizi nebo dokonce hrozí její zánik. 6

7 1 SOCIÁLNÍ DEVIACE VE SVĚTĚ NOREM V každé společnosti existuje soustava norem, která určuje hranici mezi povoleným a zakázaným. Pouze tam, kde existují normy v podobě zákonů či morálních norem, může dojít k jejich porušování či dodržování. Jako obranný mechanismus zde funguje systém sociální kontroly, který má mnoho podob, ale jediný cíl soustavně zabraňovat deviantnímu chování. Součástí této obrany jsou kromě sankcionování a odměňování konformity i méně uvědomované prvky poskytování důvěry a pochopení. Deviantní jednání existuje všude, kde dochází ke styku mezi členy společnosti a kde vznikají sociální uskupení. Deviace je chování nebo vlastnosti, které některým lidem ve společnosti může připadat jako urážlivé či trestuhodné a vytváří nebo by mohlo vyvolávat, pokud by se objevilo u těchto lidí nesouhlasné reakce, trest, odsouzení či nepřátelství k jeho tvůrci nebo vlastníkovi (Goode, 1994: 29). Jak upozorňuje Giddens (2001), neexistuje jedinec, který by porušoval všechna společenská pravidla a zároveň není nikdo, kdo by neporušoval ani jedno. Společnost nelze rozlišit na devianty a konformisty, protože každý je jak konformista, tak i narušitel pravidel a zároveň tvůrce nových neformálních pravidel odvozených od formálních norem. Jak už bylo zmíněno, laické chápání si často spojuje slovo deviace s kriminalitou či dokonce zvrácenosti. 2 Toto běžné předporozumění kontrastuje s pojetím sociologie, která pracuje s tímto termínem v hodnotově neutrálním smyslu jako odchylky od normálu. Termín deviace je charakterizován hodnotovou a emocionální neutralitou, protože připouští možnost negativní i pozitivní normativní odchylky a sám o sobě neříká, zda konkrétní deviantní projev je dobrý nebo špatný (Hrčka, 2001: 14). V oblasti sociálních věd se k deviaci přistupuje jako k sociálnímu fenoménu, který se odehrává v určitém sociálním a kulturním kontextu. Označuje jednání, které je typické jako a) porušení nebo odchylka od nějaké sociální normy nebo od skupiny norem, b) nerespektování požadavků, které na individuum nebo skupinu klade určitý normativní systém, c) alternativní forma chování k předepsané nebo všeobecně akceptované normě (Velký sociologický slovník, 1996: 199). 2 Tento obraz navíc podporují i masmédia nesprávným používáním či zaměňováním termínů deviant a delikvent. Stačí namátkově citovat titulky zpravodajských článků z internetu, např. Policistům 10 měsíců uniká nebezpečný sexuální deviant z Mongolska (Novinky.cz, , [online] [cit ]. Dostupné z: mongolska.html) či Na vycházce z blázince uškrtil deviant důchodkyni (Blesk.cz, , [online] [cit ]. Dostupné z: 7

8 Pilířem společenského řádu jsou normy, které vytvářejí předem stanovená pravidla hry. Sociální normy jsou vymezeny obecně a abstraktně a významu nabývají při aplikaci na konkrétní chování či aktéry v konkrétních situacích. Způsob jejich aplikace závisí na tom, kdo je aplikuje, na koho či na co jsou aplikovány, rovněž závisí i na distribuci moci ve společnosti (Hrčka, 2001: 30). Jedinci do interakcí vstupují se znalostmi o postupu jednání, které si osvojili sami nebo je přijali od druhých. Svou roli sehrává normativní tlak na správné jednání ze strany společnosti a významných druhých, pod kterými si jedinci třeba i nedobrovolně přijatelné normy osvojují. Znalost a používání těchto společností vytvořených postupů má i ryze praktický rozměr, neboť umožňuje každému jedinci šetřit čas a energii při každodenní interakci. U marginalizace nositelů některých forem nenormálního chování vyniká historická perspektiva posuzování toho, co je normální a co se od této normy odchyluje, tedy je deviantní. Sociální deviace mohou vzniknout v důsledku změny obsahu, významu nebo způsobu aplikace norem, nebo v důsledku vytvoření nových norem, podle nichž jsou určité dosud přípustné vzorce chování označovány za deviantní. Deviace často vznikají v důsledku rozporů mezi sociálními normami (Hrčka, 2001: 33). Časová proměnlivost společenských zvyklostí a norem jen stěžuje možnost přesnějšího vymezení hranic normálu. Porušování norem má mnoho podob (nedodržování slibů, páchání dopravních přestupků, nevěra, krádež, vražda apod.), které se liší svou závažností. 3 Snahou společnosti je regulace sociální deviace a zabránění nežádoucím důsledkům. Využívá k tomu sankcí v různých podobách. O formálních sankcích hovoříme tam, kde existuje pevně stanovená skupina lidí nebo organizace, jejichž úkolem je zajistit dodržování norem. Za neformální sankce považujeme méně organizované a spontánnější reakce na nekonformní jednání (Giddens, 2001: 187). Sankce jsou používány až po stigmatizaci subjektu s deviantním chováním. Když budu v této práci psát o sociální deviaci, myslím tím jednání s určitým významem ve vztahu k společnosti. Sociální deviace jsou ty deviace, které mají význam v sociálních interakcích a vztazích (Hrčka, 2001: 15). 4 Sociální deviace ve světě norem se nemusí týkat jen celé společnosti, protože při sdružování osob vědomě porušujících řád 3 V odborném diskurzu se klade důraz na odlišení významu slov deviace a zločin. Prvně zmiňovaný termín je širší kategorií, jejíž součástí je zločin. Ve zjednodušené podobě se dá říci, že všechno kriminální chování je deviantní, ale ne každé porušení norem je zločin. 4 Kromě tohoto typu existují i nesociální deviace s opačnými znaky. Tato deviace je nerozpoznaná, případně rozpoznaná, ale neoznačkovaná. 8

9 dochází k vytváření subkultur, které si vytváří vlastní specifická pravidla, jimiž se řídí. Jejich členové pak používají odlišná hlediska a zvláštní systém norem než funguje ve většinové společnosti, vůči které se vymezují. Nutno také dodat, že ne vždy musí být jednání odlišné od norem platných ve společnosti závadové. V době totalitní mocenské zvůle může být deviantní jednání v rozporu s panujícími zákony, ale zároveň podporující osobní svobody jedince. 5 Pozitivní deviace může nastat také při rozpadu řádu, který francouzský sociolog Émile Durkheim definoval jako anomii. Jeho pojetí rozšířil Robert K. Merton (2000), jenž poukázal na možnost odchylky od významné normy inovativní adaptační reakcí, při níž jedinec hledá nové prostředky k uznávaným společenským hodnotám. Toto deviantní chování představuje alternativu ke konformnímu způsobu jednání a může přivodit žádoucí společenskou změnu. Na uvedeném adaptačním mechanismu se projevuje již zmiňovaná hodnotová a emocionální neutralita pojmu deviace. 5 Absolutnost také ztrácí řada norem a sankcí při státní potřebě ochrany před nepřítelem, kdy má zabíjení na rozdíl od běžných situací legitimní i legální rozměr. Deviantním se může stát také pilný student, který důsledně plní všechny úkoly, nevyrušuje a nechodí za školu. Jeho jednání je sice příkladné, ale pro ostatní studenty je vhodným cílem zesměšnění, protože je deviantní pro své odlišení od většiny spolužáků. 9

10 2 SOCIOLOGIE DEVIACE Teorie sociální deviace představuje důležitou součást sociologického myšlení, která poukazuje na sociální podmíněnost lidského jednání. Problém vysvětlení deviantního chování stejně jako způsobu vzniku a udržování společnosti jako celku stále představuje pro odbornou sociologickou obec velkou výzvu. Sociologické teorie sociální deviace většinou vycházejí z definice deviace jako nepřizpůsobení normě, která je významným množstvím lidí v určité komunitě nebo společnosti akceptována. Každý uspokojivý výklad povahy zločinu musí mít sociologickou povahu, protože o tom, co bude považováno za zločin, rozhodují společenské instituce. Sociologické pohledy navíc kladou důraz na souvislost mezi konformitou a deviací v různých sociálních kontextech. Navíc ve společnosti existují velké majetkové a mocenské rozdíly, které významně ovlivňují příležitosti, jež se otevírají jednotlivým skupinám (Giddens, 2001: 192). Přestože se sociologický výklad deviace místy překrývá s teoriemi jiných vědních disciplín, je její pohled nezastupitelný, už jen pro svůj důraz na aspekt třídy, genderu nebo rasy. V hlavní části práce se budu podrobně zabývat teoriemi a výzkumy, které jsou někdy na hraně mezi přístupem sociologie a kriminologie, která je dnes už většinou považována za samostatný vědní obor. Kriminologie je uspořádaný celek vědních poznatků o zločinu, pachateli, negativních sociálních projevech a sociální kontrole takového chování, včetně problematiky oběti zločinu a prevence kriminality (Kaiser, 1994: 1). Kriminologie jako multidisciplinární věda čerpá kromě sociologie 6 např. i z psychologie, pedagogiky, trestního práva apod. Zatímco sociolog se zaměřuje na společenské aspekty deviace či zločinu, kriminolog se zaměřuje na všechny aspekty zločinu. Pro sociologii je typický teoretický pluralismus, který je dobře zřetelný na pestrosti přístupů k sociální deviaci. Nelehká je volba při určování vymezujících hranic mezi jednotlivými teoriemi. Existuje celá řada možných členění jednotlivých teorií sociálních deviací. Můžeme je členit podle doby jejich vzniku, rovněž podle určitých shodných teoretických východisek jednotlivých autorů (Munková, 2001: 13). Jedná se o různorodou škálu přístupů, které dohromady tvoří pestrou a neustále se měnící mozaiku. 6 Učebnice a přehledové publikace z oboru kriminologie jsou v kapitolách o teoriích zločinu plné jmen sociologů (např. Durkheim, Merton, Lemert, Marx, Becker aj.) Viz například Criminological Theory: Past to Present od autorů Cullen, Agnew. 10

11 Z historické perspektivy lze za počáteční bod vzniku této vědy označit Émile Durkheima a jeho práci Pravidla sociologické metody z roku 1895, v níž autor předložil svůj funkcionalistický postoj ke studiu sociální deviace. Tento přístup byl vystřídán v 60. letech perspektivou labeling approach 7 s důrazem na otázku deviantního označování jedince, aby se o desetiletí později o hlavní slovo přihlásili radikální teoretici s kritikou dosavadního přehlížení mocenských sil při studiu sociální deviace. Avšak v posledních minimálně třiceti letech nelze mluvit o převládajícím teoretickém přístupu k sociální deviaci, jen o koexistujících odlišných přístupech, které už nemají tak široký rozsah působnosti. Za poslední desetiletí došlo k významnému vývoji v oblasti kriminálního a deviantního chování. K většině z těchto posunů došlo rozvinutím nějakého konceptu nebo přístupu a přesměrováním způsobu uvažování (Krohn et al., 2009: 75). Každá z teorií, kterými se budu ve stěžejní části této práce zabývat, přináší buď nové poznatky, nebo nový úhel pohledu pro již známé souvislosti. Pro účely této práce nebude rozdělení sociologických teorií vedeno pomocí historické perspektivy, nýbrž podle teoretického rámce a podobnosti přístupů k sociální deviaci. 7 Ve své práci budu převážně užívat termín teorie labelingu, která je občas nazývána i jako etiketizační teorie, teorie nálepkování (zejména ve speciálně pedagogické literatuře) nebo se z angličtiny přímo přejímá výraz labeling approach. 11

12 3 KLASIFIKACE SOCIOLOGICKÝCH TEORIÍ SOCIÁLNÍ DEVIACE Diskuse sociologických teorií nejsou jen vědeckou disputací nad teoretickým problémem sociální deviace. Umožňují pochopení kořenů závažných sociálních problémů dnešní moderní společnosti a pomáhají nastínit možné postupy k jejich odstraňování. Teoretici se také snaží naznačit, jaké faktory hrají hlavní roli při vzniku deviantního chování. Aplikace sociologického myšlení má také šanci být klíčovým prvkem při snižování kriminálního nebo sociálně nežádoucího jednání ve společnosti. Jak už bylo řečeno, v odborných publikacích existují různé typologie sociologických teorií deviace, ať už podle jejich zaměření nebo doby vzniku. V této práci se přidržím klasického rozdělení teorií na normativní a reaktivní koncepce (Liska 1987, Hrčka 2001, Munková 2001 aj.), které propojím s dimenzí rozlišující příčinné zaměření deviací. Vzniklá dvoudimenzionální klasifikace (Bridges, Desmod 2000) tedy obsahuje čtyři velké kategorie přístupů s určitými společnými znaky. 3.1 Normativní a reaktivní přístup teorií První dimenze rozlišuje teorie podle příčinného zaměření. Zatímco normativní přístup vysvětluje sociální původ porušování norem, pro reaktivní přístup je typické hledání vysvětlení společenské reakce na deviaci. Výchozím stanoviskem teorií normativního přístupu je předpoklad existence obecného společenského konsensu o správnosti sociálních norem. Jeho absence by znamenala nemožnost fungování společnosti jako celku. Tyto teorie obvykle identifikují aspekty společenského prostředí, které spouštějí porušování norem, a sociální podmínky, za nichž k jejich porušování s největší pravděpodobností dojde (Bridges, Desmod, 2000: 662). Tento přístup, někdy též zvaný objektivistický nebo tradiční, pohlíží na deviaci jako sociální jednání odchylné od sociální normy. Sociální deviace je běžná, proto se v každé společnosti vyskytují jedinci nebo skupiny, které daný řád nedodržují. Pokud je většinou společnosti tento řád vnímán jako nelegitimní, existuje možnost jeho radikální změny. V kontrastu s normativním pohledem na deviaci je reaktivní (někdy zvaný relativistický) přístup zaměřený na určité chování člověka, které je deviantní, protože ho takto označilo jeho okolí. Deviace je často otázkou sociální konstrukce, kdy je tento status někomu vnucen jednou osobou nebo skupinou, a postavení, které v konečném důsledku mohou mít 12

13 vliv na následné chování označené jako deviantní. Reaktivní teorie argumentují, že někteří jednotlivci a skupiny mohou být určeny nebo označeny jako deviantní a že proces označování může přimět nebo pohltit jednotlivce nebo skupinu v deviantní sociální roli (Bridges, Desmod, 2000: ). Reaktivní přístup samozřejmě bere v potaz i proces normativní změny, protože akcentuje vývoj, změnu a konfliktní charakter norem, popř. nálepek označující narušitele norem (Liska, 1981: 5). Odlišuje i odmítání obecně uznávaného normativního konsensu, neboť v moderní společnosti koexistuje mnoho jedinců a skupin s odlišnými nebo konfliktními zájmy. Sociální chování je pak výsledkem konsensu těchto skupin s kontrastními preferencemi, proto i označení deviantní osoby je relativní, neboť záleží na reakci sociálního okolí, které chování posoudí jako deviantní. 3.2 Makro a mikro úroveň teorií Druhá dimenze operuje s úrovní vysvětlení sociální deviace. Rozlišuje rozsah teorie a zaměření buď na chování a vlastnosti jednotlivců, nebo na charakteristiky větších sociálních celků. Obě kategorie jsou ideálními typy, v teoriích obvykle dochází k míchání prvků obou úrovní, avšak rozhodující je převažující důraz na způsob vysvětlení sociální deviace. Teorie mikro-úrovně zdůrazňují jedince, obvykle vysvětlují deviantní činy z hlediska jejich osobních vlastností nebo prostřednictvím sociálního kontextu, ve kterém k deviantnímu jednání dochází. Naproti tomu teorie makro-úrovně se zaměřují na sociální agregáty či skupiny a zkoumají strukturální charakteristiky oblastí pro vysvětlení původu deviace, zejména míry deviace mezi jednotlivými skupinami (Bridges, Desmod, 2000: 663). Příkladem odlišností mohou být rozdíly meze teorií anomie a teorií labelingu. Zatímco stoupenci prvého přístupu řeší především význam deviace pro společnost, teoretici labelingu se převážně pídí, kdo a proč je označkován jako deviantní. Toto rozdělení dle Bridgese a Desmoda vhodně slouží i k sumarizaci případných postupů, které se snaží omezit nežádoucí deviantní chování ve společnosti. Teoretici makroúrovně reaktivního přístupu vidí klíč ve vytvoření společnosti s nižší mírou ekonomické a politické nerovnosti, v případě normativního přístupu ve změně strukturální charakteristiky společnosti, která podporuje deviantní chování. U stoupenců mikro-úrovňového pohledu převládá přesvědčení o možném východisku v omezení negativního vlivu vrstevníků a 13

14 odměňování konformního životního stylu, respektive nevměšování a sankcionování jen těch nejzávažnějších projevů deviace u reaktivního přístupu. 14

15 4 MODERNÍ PŘÍSTUPY V SOCIOLOGICKÝCH TEORIÍCH SOCIÁLNÍ DEVIACE Rozdělení teorií sociální deviace do čtyř skupin podle dvou zmíněných dimenzí předznamenalo podrobnější popis vývoje jednotlivých teorií s důrazem na současné diskuse. Považuji za nutné poznamenat, že v této přehledové studii vzhledem k rozsahu práce a provázanosti některých teorií neuvádím úplný výčet všech existujících sociologických teorií sociální deviace. Zvolený výběr nejčastěji zmiňovaných teorií vychází z množství odborných prací a citací, které se jim věnují, rozšiřují a empiricky testují přibližně od začátku 90. let 20. století. Moderní verze jsou v každé z následujících teorií uváděny po sumarizaci hlavních rysů a určení předcházejících autorů, na které často navazují a odkazují. 4.1 Teorie makro úrovně normativního přístupu Teorie patřící do této skupiny spatřují příčiny porušování norem v uzpůsobení struktury společnosti. Podle této argumentace je deviace vedlejším produktem chudoby a mechanismem, jehož prostřednictvím mohou chudí dosáhnout bohatství, byť nelegálně (Bridges, Desmod, 2000: ). U značné části populace vzniká napětí nedosažitelnými touhami po materiálním bohatství jako znaku úspěchu. Jejich výsledná chudoba pak plodí deviantní chování, které umožňuje dosažení bohatství ve stavu omezené dostupnosti legitimních příležitostí. Mnoho z příčin deviace lze nalézt ve vlastnostech skupin ve společnosti, nebo ve vlastnostech geografických oblastí nebo komunit. Do tohoto přístupu se kromě teorie napětí a anomie a teorie dezorganizace, kterým se nyní budu věnovat ve větší míře, obvykle řadí i teorie subkultury (Subcultural Theory), jenž zdůrazňuje podporování nebo posilování deviantních hodnot subkultury v rámci širšího celku Teorie napětí a anomie Základní pilíře k moderním přístupům teorie napětí a anomie (Strain and Anomie Theory) položil Robert King Merton, který navazoval na Durkheima. Domnívají se, že zdrojem deviantního chování je sociální struktura. 15

16 Émile Durkheim se snažil pomocí pozitivistického přístupu vysvětlit deviaci po vzoru přírodních věd a její funkci ve společnosti. Moderní průmyslová společnost je typická specializovanou dělbou práce a diferenciací pracovních rolí, což má za následek oslabení kolektivního vědomí a nárůst deviantního chování. Podle Durkheima je stav anomie přirozenou součástí moderní společnosti (Durkheim, 2004: 306) a určitá míra deviantního chování je z hlediska společnosti pozitivní. O funkčnosti určité míry deviace pro společnost byl přesvědčen i Robert K. Merton, jenž koncept anomie aplikoval na společnost USA 30. a 40. let pod vlivem amerického snu o bohatství. Současná americká kultura se vyznačuje silným důrazem na bohatství jako základního symbolu úspěchu, aniž by kladla souměřitelný důraz na legitimní cesty k tomuto cíli (Merton, 2000: 145). Rozvíjí pět typů možných reakcí na konflikt mezi hodnotami, které společnost hlásá, a omezenými prostředky k jejich dosažení (konformita, inovace, ritualismus, únik a rebelie). Následkem konfliktu dochází k destabilizaci, oslabování sociálně regulativního systému a následnému rozvoji anomie (Merton, 2000: ). Popírá tím v té době převládající představu, že nedostatečná sociální kontrola nad pudovými potřebami člověka má za následek deviantní fungování sociálních struktur. Anomii chápe jako zátěž pro členy společnosti, protože cíl amerického snu může dosáhnout jen menšina společnosti, ostatní vzniklé napětí z neúspěchu řeší deviantním chováním. Na Mertona, který se však sociologií deviace primárně nezabýval, později navázal Albert Cohen. Jeho pojetí anomie se odlišuje v hledání kolektivních řešení prostřednictvím subkultury a rozšiřuje jeho výklad anomie i na procesy, při kterých se deviantní chování vytváří, udržuje a transformuje. Jedinci se vzájemně zajišťují referenčními objekty, společně vytváří subkulturu pro vytváření nebo nahrazení konvenční kultury, podporují se a chrání navzájem při deviaci (Cohen, 1999: 199). Pro svůj důraz na subkulturu se někdy řadí k teorii subkultur (Subcultural Theory), protože spatřuje deviaci jako kolektivní řešení sociální exkluze. Konfrontací hodnot střední třídy a hodnoty subkultur zjistil, že příslušníci gangu jako příkladu subkultury prostřednictvím záměrného porušování norem a delikvence nacházejí uplatnění v alternativním společenství, které má tendenci pomstít se většinové společnosti. Podobně o roli subkultur a gangů hovoří Richard Cloward a Lloyd Ohlin, jejichž teorie nelegitimních příležitostí (Illegitimate Opportunity Theory) propojila teorii anomie, subkultur a diferenciální asociace. Rozšířili Mertonovy myšlenky tím, že poukázali na rozdílný přístup k nelegitimním prostředkům dosažených cílů. ( ) Nižší třídy a chudí lidé mají více příležitostí získat deviantní roli než ostatní členové společnosti. K těmto rolím získávají 16

17 přístup především v deviantních subkulturách center velkoměst, které také podporují provádění těchto deviantních rolí, které si dříve jejich členové osvojili (Clinard, Meier, 2008: 73). Význam subkultury podle nich spočívá v možnosti jedince zapojit se do nějaké struktury ve společnosti. V 90. letech formulují Steven Messner a Richard Rosenfeld na příkladu amerického snu institucionální teorii anomie (Institutional-Anomie Theory), která je moderní obdobou Mertonovy verze. Messner s Rosenfeldem (2007) tvrdí, že síla amerického snu po dosažení finančního úspěchu připravuje půdu pro páchání trestné činnosti, prostřednictvím souboru společných hodnot. 8 Anomii vytváří instituce, které jsou autory sociálních rolí, norem a zejména kulturních vzorců cílů. Protože Američané žijí ve společnosti, která upřednostňuje individuální hmotný úspěch nad všemi ostatními hodnotami, je zde anomie považována za ctnost (Messner, Rosenfeld, 2007: 79). Problematickou část tak tvoří silný tlak na monetární úspěch spolu s nejasným definováním dovolených prostředků. Souhra mezi kulturními závazky amerického snu a jeho společníka institucionální rovnováhy moci ústí v široce rozšířenou anomii, slabou sociální kontrolu a vysokou míru kriminality (Messner, Rosenfeld, 2007: 68). Pod moderní podobu teorie napětí se podepsal Robert Agnew, který vyměnil makro za mikro-úroveň přístupu a navíc zapojil sociálně psychologickou perspektivu. Agnew (1992) identifikoval tři hlavní druhy napětí, které produkuje deviantní chování. Prvním je nedosažení pozitivně ceněných stimulů. Podle něj jedinec usiluje o tři druhy cílů peníze, status a moc. Zmíněné cíle se proměňují v napětí v momentě, kdy je jedinec konfrontován s nějakou disjunkcí ve svém životě (Agnew, 1992: 51). Dalším druhem napětí je ztráta pozitivně hodnocených stimulů (např. smrt blízké osoby, rozpad vztahu s přítelem). Posledním druh je prezentace negativních stimulů jako negativní zkušenosti mladistvých (např. závislost na návykových látkách, špatné vztahy s rodiči, učiteli či vrstevníky). Zdrojem deviace je dle Agnewa napětí a rozpor mezi pozitivně definovanými cíly a hodnotami, které ovšem jedinci nejsou schopni dosáhnout legálním způsobem. Tento neúspěch vyvolává v jedinci anomické pocity ve formě deprese, frustrace, zklamání či vzteku. Právě při vzteku je podle autora nejčastější odpovědí na vzniklé napětí deviantní chování, protože nelegální čin je východiskem pro eliminaci vnitřního napětí či tlaku. O výběru druhu 8 Obsahem těchto hodnot jsou: 1) orientace na dosažení úspěchu vlastními silami, 2) individualismus v rozhodování a osobních cílech, 3) univerzalismus, který slibuje úspěch a hlásá otevřené možnosti pro každého a 4) posedlost (fetišismus) penězi z důvodu vzájemného porovnávání jedinců. (Messner, Rosenfeld 2007) 17

18 deviantní odpovědi na stres rozhoduje řada vnějších a vnitřních omezení na straně jedince (např. víra, sebeovládání, přisuzování příčin). Agnewova teorie napětí byla z kriminologického hlediska mnohokrát podrobena empirickému testování s rozličnými závěry. Některé potvrdily, že některé typy napětí vytváří zlobu (Mazerolle, Piquero 1998; Broidyová 2001), avšak její dopady na delikvenci jsou sporné. Silnější vztah mezi zlobou či jinými negativními emocemi a delikvencí mezi vysokoškolskými studenty našla ve své studii Broidyová (2001), zatímco jiní tento vztah charakterizovali jako slabý a omezený jen na násilné nebo agresivní činy (Mazerolle, Piquero 1998; Piquerová, Sealocková 2000) Teorie sociální dezorganizace Druhým frekventovaným přístupem, který se řadí do teorií makro-úrovně normativního přístupu, je teorie sociální dezorganizace (Social Disorganization Theory). Teorie je spjatá se zástupci Chicagské školy a jejich výzkumy, které se zabývaly studiem zón městských čtvrtí a sousedství. Zakladatelé městské ekologie Robert Ezra Park a Ernest Burgess asi před 90 lety akcentovali na svých praktických výzkumech v prostředí Chicaga absenci sociálního řádu ve čtvrtích zasažených chudobou a ekonomickou deprivací, což byl podle autorů průvodní jev velké heterogenity obyvatel těchto lokalit. Teorie koncentrických zón města aplikovali na studiu kriminality. Jejich hlavním zájmem bylo určení, do jaké míry rozdíly v ekonomických a sociálních charakteristikách jednotlivých městských zón doprovází rozdíly v míře kriminality (Kubrin, 2009: 226). Na jejich výzkumy navázali Clifford Shaw a Henry McKay, kteří rovněž na příkladu Chicaga poukázali na spojitost míry delikvence se strukturou sousedství. Stanovili perspektivu sociální dezorganizace, která spojovala zločin s porušováním neformální sociální kontroly v městských oblastech (Cullen, Agnew, 2006: 9). Tyto oblasti delikvence mají nedostatky v sociální kontrole a jsou proto chaotické. Shaw a McKay věřili, že kriminalitu mladistvých lze chápat pouze s ohledem na sociální kontext, ve kterém žili, a kontext, který sám byl výsledkem velkých společenských přeměn vyvolaných rychlou urbanizací, industrializací, nespoutanými a masivními populačními přesuny. Mladí lidé, kteří měli tu smůlu bydlet v sociálně dezorganizovaných zónách přechodu, byli obzvláště zranitelní vůči pokušení zločinu (Lilly et al., 2002: 38). Deviaci tedy zobrazují jako vlastnost oblastí nebo míst, není spojena s konkrétní skupinou obyvatel. 18

19 Z uvedených myšlenek vzešla teorie sociálního rozkladu, kterou od 90. let rozšířila celá řada moderních přístupů. Na závěry Shawa a McKaye o vlivu neformální kontroly, uplatňované na obyvatelích sousedství městských čtvrtí, na rozsah komunitních problémů navazuje sociolog Robert Sampson. Empirická studie Sampsona a Grovese (1989) pomohla autorům rozšířit teorii sociální dezorganizace o komunitní úroveň. Naše empirická studie prokázala, že komunity - charakterizované řídkou sítí přátelských vztahů, nehlídanými skupinami dospívajících vrstevníků a nízkou organizační účastí - měly neúměrně vysoké hodnoty zločinu a delikvence (Sampson, Groves, 1989: 799). Spolu se Stephenem Raudenbushem a Feltonem Earlsem vytvořil Sampson (1997) studii, ve které rozšířil dosavadní poznatky teorie o koncept kolektivní účinnosti. Autoři předpokládají, že kolektivní účinnost, definovaná jako sociální soudržnost mezi sousedy v kombinaci s jejich ochotou zasáhnout ve prospěch společného blaha, je spojena s omezením násilí (Sampson et. al., 1997: 918). Výsledky jejich empirického testování na obyvatelích oblastí Chicaga ukázaly, že ve čtvrtích s převládající soudržností se jeho obyvatelé mohou spolehnout na ostatní při prosazování pravidel slušného chování. Charakteristickým rysem této koncepce se zdá být její zaměření nejen na stupeň organizace čtvrtí, ale také na ochotu obyvatel aktivovat sociální kontrolu. Jinými slovy pojem účinnost znamená nejen stav být sociálně organizován, ale také být připraven pro sociální akci (Lilly et al., 2002: 43). Několik kriminologických empirických studií teorii sociální dezorganizace aplikovalo do svého výzkumu. Například studie Elisabeth Mustaineové a Richarda Tewksburyho o sexuálních delikventech v souvislosti s barvou pleti a jejich umístěním v komunitě ukázala, že sexuální delikventi bílé i černé pleti se spíše nalézají v komunitách, které jsou více sociálně dezorganizované a znevýhodněné než je celostátní průměr (Mustaineová, Tewksbury, 2008: 78). 4.2 Teorie mikro úrovně normativního přístupu Pro zmíněnou skupinu teorií je charakteristické hledání mechanismů, kvůli kterým se jinak konformní jedinci stávají deviantní. Tyto teorie předpokládají existenci homogenního a všudypřítomného souboru norem ve společnosti a zisku k vysvětlení, proč jedinci nebo celé skupiny porušují normy (Bridges, Desmod, 2000: 666). Zaměření obvykle vychází ze zkoumání vlivu nejbližšího sociálního okolí na jedince s jeho osobním zapojením do deviace. 19

20 Vliv party a významných druhých určuje jedincovo vnímání hrozby trestů za deviaci a přesvědčení o vhodnosti deviace. Z vlivných teorií se k těmto myšlenkám hlásí teorie sociálního učení a sociální kontroly. Z podobných premis vychází i teorie racionální volby, do které se zařazují kriminologické teorie odstrašení a běžných činností Teorie sociální kontroly Podle teorie sociální kontroly (Social Control Theory) vzniká deviace v důsledku absence, slabosti nebo neúčinnosti formální či neformální sociální kontroly. Důraz v těchto teoriích je na rozdíl od teorie sociálního učení kladen na faktory, které poutají jedince k odpovídajícímu životnímu stylu (Bridges, Desmod, 2000: 667). Porušování norem pokládají za normální jev, který je výsledkem běžné absence dostatečné kontroly. Podle Hirschiho s Gottfredsonem (1990) je teorie sociální kontroly zvláštní tím, že na rozdíl od všech ostatních se nepídí po odpovědi na otázku, proč se jedinci dopouštějí porušování sociálních norem, naopak se tážou, proč normy neporušují. V 60. letech vytvořil Travis Hirschi teorii sociálních vazeb (Social Bond Theory), která se stala předchůdkyní pozdější teorie sebekontroly. Podle Hirschiho dosavadní problém vysvětlení deviace spočívá v chybném předpokladu, že lidé jsou v zásadě morální v důsledku internalizace norem během socializace (Hirschi 1969 in Lilly et al., 2002: 90). Teorie sociálních vazeb vychází z předpokladu, že sklon k deviaci je součástí lidské povahy a vyskytuje se u všech jedinců. Pro pochopení deviantního jednání nestačí zkoumat motivační faktor, protože deviantně i nedeviantně jednající osoby jsou většinou pod vlivem stejných tlaků a snaží se naplnit stejné touhy. K deviaci dochází v případě, kdy jsou vazby jedince ke společnosti oslabeny nebo zpřetrhány. Sociální vazby se dle Hirschiho skládají ze čtyř složek, což jsou sociální pouta jedince ke společenskému prostředí. Jedná se o připoutání člověka k ostatním lidem, racionální závazek vůči společnosti, angažování v konvenčních aktivitách a víra v hodnoty a normy společnosti. Konformní jednání je pro jedince prospěšné kvůli tomu, co má a co v budoucnu doufá, že ještě získá. Dodržování norem je proto často spíše výsledkem strachu z důsledku jejich porušení. 20

21 Později Hirschi ve spolupráci s Gottfredsonem (1990) vypracoval teorii sebekontroly, označovanou také jako obecná teorie zločinu (Generel Theory of Crime). Tento přístup spatřuje příčinu a přitažlivost deviantního jednání v možnosti rychlého a vzrušujícího uspokojení potřeb a touhy bez potřeby specializovaných znalostí či vzdělání. Lidé, kteří se dopouštějí trestné činnosti, se zapojují i do obdobného chování, které poskytuje krátkodobé uspokojení potřeb (Gottfredson, Hirschi, 1990: 91). 9 Delikvent se vyznačuje nízkou schopností sebekontroly v důsledku poruch v socializačním procesu. Pokud dítě prožije hrubou nebo nedbalou výchovu, bude poté mít sklony být impulzivní, necitlivý, materiálně založený se sklony k riskování, krátkozraký v jednání, neverbální a bude mít tendenci zapojit se do podobných trestných činů (Gottfredson, Hirschi, 1990: 90). Jejich pohled na nízké sebeovládání jedince je zajímavý také v tom, že dle nich existují i horší následky než nezákonné jednání. Náklady nízkého sebeovládání mohou být pro jedince mnohem vyšší než výdaje trestných činů. Ve skutečnosti se zdá, že nezákonné jednání patří mezi nejméně závažné následky nedostatku sebeovládání v podmínkách kvality života těch lidí, kteří se ho dopouštějí (Gottfredson, Hirschi, 1999: 338). Podle uvedené teorie dochází k sociálně závadnému nebo přímo zločinnému jednání i pod vlivem dalších okolností, např. trávení volného času s jedinci podobného profilu či využití vhodné příležitosti pro porušení norem. Nový pohled a rozvinutí teorie sociální kontroly přinesl Jack Gibbs (1989), který nově definoval sociální kontrolu. Jeho referenční typ kontroly znamená, že se jedna strana snaží ovlivnit druhou s odvoláním na sdílenou normativní autoritu. Sociální kontrola odkazuje na typ interakce nebo vztah mezi lidmi, při socializaci dochází k učení někoho a zároveň k vlastnímu učení sociálního prostředí. Obousměrný vztah teorie kontroly aplikoval na faktu zabití, který lze popsat jako ovládání i jako důsledek selhání kontroly (Gibbs, 1989: 35). O obousměrném vztahu sociální kontroly hovoří i Charles Tittle. Podle něj lidé nejsou jen objektem, ale také původcem kontroly (Lilly et al., 2002: 98). Svůj přístup nazval balanční teorie kontroly (Control Balance Theory). Někteří lidé mají obě složky v rovnováze, jiní trpí deficitem, nebo nadbytkem jedné ze složek. Ústředním předpokladem této teorie je to, že množství kontroly, ke které je jedinec subjektem, ve vztahu k množství kontroly, která je na něj vyvíjena, determinuje pravděpodobnost výskytu i typu deviace, ke které může dojít (Lilly et al., 2002: 98). 9 Autoři doslova uvádějí, že osoby páchající trestnou činnost nalézají uspokojení v penězích bez práce, sexu bez předchozích námluv a pomsty bez soudních průtahů (Gottfredson, Hirschi, 1990: 89). 21

22 S teorií neformální sociální kontroly (Informal Social Control Theory) přišli John Laub a Robert Sampson (1999). Teorie se skládá ze tří hlavních prvků při vysvětlení kriminální dráhy jedince podle věku - vysvětlení delikvence mladistvých, změny chování při přechodu do fáze dospělosti a vysvětlení kriminálního jednání dospělého. Naše dynamická konceptualizace sociálního kapitálu a neformální sociální kontroly v sobě obsahuje zároveň stabilitu a změnu kriminálního chování. Změna je ústředním bodem našeho modelu, protože navrhujeme, aby změny v trestné činnosti dospělých nevysvětlené chováním v dětství byly přímo vztahovány k síle dospělých společenských vazeb (Laub, Sampson, 1999: 367). Přestože delikvence v mládí redukuje pravděpodobnost pozitivních sociálních pout v dospělosti, nemusí tento potenciál nutně vést k vzrůstu potenciálu pro zločinné chování v dospělosti. Změna v zaměření životní dráhy je možná, protože kontinuita je nezávislá na sociální třídě, prostředí původu jedince a na faktorech rodiny Teorie racionální volby U teorie racionální volby (Rational Choice Theory) lze spíše hovořit o celé skupině souvisejících teorií s podobnými znaky. Jejich výchozí pozice je mezi ostatními sociologickými interpretacemi sociální deviace ojedinělá v tom, že na sociálního aktéra pohlíží spíše jako na akční bytost, která se chová deviantním způsobem na základě vlastního racionálního rozhodnutí. Jedinec tedy účelově volí mezi prospěchem a důsledkem případného neúspěchu. Podle teorie racionální volby se jedinec k deviantnímu chování rozhoduje racionálně na základě úsudku, že i možné riziko za tento přečin stojí. Může to tedy znamenat, že pokud většina pachatelů bude vážit možná rizika s očekávanými zisky, může ho toto uvažování odradit rizikovostí nebo obtížností provedení (Gibbons, 1994: 125). Jeden ze starších stoupenců teorie Howard Becker přenesl na lidské chování ekonomické principy. Lidé jsou podle něj racionální bytosti, které investují svůj čas a kalkulují v rámci termínů maximalizace výnosů a minimalizace nákladů. Množství trestných činů spáchaných určitou osobou je funkcí pravděpodobnosti zadržení a odsouzení, přísnosti trestu a dalších činitelů vztahujících se k výnosům a nákladům zločinu (Cullen, Agnew, 2006: 247). Za významné představitele teorie v 80. letech můžeme označit teoretiky Dereka Clarka a Ronalda Cornishe. Upozorňují na důležitý element při rozhodování o překročení hranice 22

23 směrem k deviantnímu jednání. Často dle jejich výzkumů hraje nejpodstatnější roli okamžité situační rozhodnutí, kdy je jedinci líto nevyužít naskytnutou šanci nabýt snadného výdělku. Každý trestný čin v sobě zahrnuje pachatelovu volbu. Tato osoba může být zodpovědná za tuto volbu, a proto také oprávněně potrestána (Clarke, Cornish, 2001: 34). Existuje velké množství nových či odvozených sociologických a kriminologických teorií, které se řadí k základním principům teorie racionální volby. 10 Z novějších často uváděných teorií, které se hlásí k teoriím racionální volby, podrobněji rozvedu diskutované teorie odstrašení a teorii běžných činností, které však mají mnohem blíže ke kriminologii. Teorie odstrašení (Deterrence Theory) spoléhá na generálně preventivní význam trestání. Trest odrazuje jednak pachatele od dalšího kriminálního chování (individuální prevence), i ostatní jedince, kteří se potenciálně mohou pachateli stát (generální prevence). Teorie je založena na myšlence, že všichni jedinci jsou si vědomi rozdílu mezi dobrem a zlem a také důsledků spojených s kriminálním chováním. 11 Odstrašování je proces, při kterém hrozí sankce, nebo jsou uplatňovány skutečné sankce odrazující od trestních činů (Pogarsky, 2009: 241). Rozlišuje generální odstrašení, které se zaměřuje spíše na generální prevenci, a specifické odstrašení, jenž odkazuje na odstrašující účinek přímou zkušeností s trestem. Moderní konceptualizaci teorie vytvořili Stafford a Warr (1993), kteří argumentují, že uvedené generální a specifické odstrašení není závislé pouze na nepřímé zkušenosti a trestu. V jejich verzi přímá a nepřímá zkušenost s trestem snižuje sklon jedince k provinění, protože zvyšuje vnímání rizika trestu. Odstrašující účinek může mít i vyhýbání se trestu u jiných osob. Generální odstrašení je ovlivněno znalostí ostatních, kteří už byli trestáni nebo se vyhýbali trestu, zatímco specifické odstrašování je výsledkem osobních zkušeností s trestním postihem nebo vyhýbáním trestu. Do skupiny teorií racionální volby se řadí i teorie běžných činností (Routine Activities Theory). Jejími tvůrci jsou Lawrence Cohen a Marcus Felson, kteří spojili pravděpodobnost deviantního jednání s běžnými činnostmi zejména v domácím prostředí. Jsou to všechny 10 Kriminoložka Marcela Moulisová testovala teorii racionální volby v podobě racionálního vážení výhod a nevýhod jednání. Výsledky ukázaly, že pro rozhodnutí kriminálně jednat měla sice v průměru větší váhu motivace než nevýhody, avšak při detailnějším zpracování bylo patrné, že se v tom osoby odlišovaly (Moulisová, 2005: 194). 11 Již filozofové Cesare Beccaria a Jeremy Bentham věřili, že lidská tendence získávat potěšení a vyhýbat se bolesti pomáhá při prevenci nežádoucího chování, protože vidina trestu v případě odhalení je spojena s bolestí. Přestože teorie odstrašení nachází uplatnění prostřednictvím rafinovaných způsobů trestů (mnohdy brutálních), lidé se chovají deviantně stále. 23

24 často opakované činnosti, které slouží základním potřebám obyvatelstva a jedinců - včetně formalizované práce, stejně jako cesty na pracoviště, opatřování potravy, bydlení, sexuálního života, trávení volného času, sociální interakce, studia či péče o děti (Barak, 1998: 183). Spáchání trestného činu je v moderní společnosti mnohem snazší, neboť jedinec čelí stále většímu počtu příležitostí. Je ironií osudu, že tytéž faktory, které rozšiřují příležitosti těšit se z radostí života, mohou současně zvyšovat počet příležitostí k trestným činům (Cullen, Agnew, 2006: 266). Při každodenní interakci rozhoduje směsice vztahu mezi třemi prvky, kterou tvoří pravděpodobný pachatel (kdokoliv s pocitem potřeby získání materiální věci), vhodný cíl (osoby či věci s potenciálem stát se obětí) a způsobilý strážce (formální a neformální sociální kontrola). Nejlepší podmínky nastávají, když motivovaný pachatel přijde do styku s vhodným cílem v nepřítomnosti způsobilého strážce (Cullen, Agnew, 2006: 249). Zatímco klasická verze teorie racionální volby se zaměřuje spíše na hledisko pachatelova chování a rozhodnutí, teorie běžných činností koncentruje svou pozornost na širší kontext činu Teorie sociálního učení Středobodem teorie sociálního učení (Social Learning Theory) je předpoklad, že deviantní chování je naučené vlivem kontaktu s blízkými osobami. Prakticky každá sociologická teorie deviace předpokládá, že socializace ovlivňuje jedince, aby se stali členy skupin nebo široké společnosti. Některé teorie ovšem tento proces učení zdůrazňují více než ostatní (Clinard, Meier, 2008: 105). Podle teorie sociálního učení je jak deviantní, tak konformní jednání především determinováno negativní, respektive pozitivní sankcí, která za toto jednání následuje. Jednotlivci a skupiny se učí normy, které za určitých okolností umožňují nebo tolerují deviaci. Toto učení může sdělit rafinovaný obsah, že deviace někdy zůstane nepotrestána. Taková socializace může přivést jedince k získání těžce deviantních norem a hodnot, které definují deviantní činy jako buď potřebné, nebo za určitých okolností žádoucí (Clinard, Meier, 2008: 105). Základy pro teorii sociálního učení položil v polovině minulého století Edwin Sutherland, se kterým je spojena teorie diferenciální asociace (Differential Association Theory). Sutherland vyvozuje z procesu diferenciální asociace, že jedinci se stávají 24

25 deviantními při asociaci s jinými deviantními osobami (Bridges, Desmod, 2000: 666). Typicky se jedná o rodinné příslušníky, nejbližší přátele a vrstevníky. Mnohem snadněji jedinci podlehnou v situaci, pokud vyznávají hodnoty a víru, která deviantní chování upřednostňuje. Později teorii rozšířili Robert Burgess a Ronald Akers, podle nichž se jedinci sociální deviaci učí prostřednictvím asociací s ostatními a pomocí systému odměn a trestů, které jsou zavedené blízkými přáteli a příbuznými na účasti při deviantním jednání. Moderní podobou, kterou Akers vytvořil rozšířením a úpravou více než 30 let staré verze vytvořené spolu s Burgessem, je model sociální struktury sociálního učení (Social Structure and Social Learning Model), ve kterém propojil teorii s makro-úrovní společnosti. Hlavní vliv na deviaci mají změny v sociální struktuře a kultuře. Akers (1998) předpokládá, že sociální učení je stěžejní sociálně psychologický proces, při kterém sociálně strukturní příčiny zločinu a deviace mají vliv na chování jedince. Rozdíly ve společenské nebo skupinové míře zločinného chování jsou funkcí, do jaké míry kulturní tradice, normy, sociální organizace a kontrolní systémy zajišťují socializaci, učební prostředí, posílení seznamu činností, příležitostí a bezprostředních situací vedoucích ke konformitě, nebo deviaci (Akers, 1998: ). Zároveň stanovil čtyři hlavní dimenze sociální struktury, ve kterém fungují proměnné sociálního učení. Jsou to 1) strukturální koreláty zločinu, které označují rozdílovou sociální organizaci, 2) sociodemografické a socioekonomické koreláty zločinu, označující rozdílné místo v sociální struktuře, 3) teoreticky definované kriminogenní aspekty sociální struktury a 4) odlišné sociální umístění v primárních, sekundárních a referenčních skupinách. Empiricky se uvedený model testuje zahrnutím proměnných genderu, třídy, struktury rodiny a velikosti komunity, ve které má respondent bydliště. Hlavní hypotézou Akersova modelu zločinu a deviace (někdy označovaný jako SSSL model) je, že účinky sociálně strukturních faktorů na deviantní chování jsou výrazně zprostředkovány proměnnými, které jsou stanovené v teorii sociálního učení (Lee et al., 2004: 17). Zatímco teorie sociálního učení se zaměřuje na individuální trestné chování, SSSL model cílí spíše na makro-úrovňové příčiny, protože prostředí má na jedince vliv prostřednictvím procesu učení. Jeho model byl testován několika výzkumy (Bellair et al. 2003, Lee et al aj.) zejména z oblasti kriminologie a psychologie, ke které má teorie sociálního učení blízký vztah. Vztah mezi konceptem sociálního učení a zločinným chováním se obvykle projevil jako silný až střední a dále bylo doloženo jen velmi málo negativních důkazů o opaku 25

26 (Akers, Sellersová, 2004: 92). Význam Akersova SSSL modelu tedy spočíval i v tom, že autor dokázal aplikovatelnost teorie sociálního učení v empirickém výzkumu. Podařilo se mu operacionalizovat její hlavní postuláty a vyvrátit kritiku o přehlížení některých faktorů, jako je širší sociální kontext. 4.3 Teorie makro úrovně reaktivního přístupu Podle tohoto přístupu spočívá příčina deviantního chování ve struktuře ekonomické a politické moci. Teorie makro-úrovně reaktivního přístupu ať už marxistické nebo jiné teorie konfliktu vidí deviaci jako vnucený status ze strany dominantních tříd pro kontrolu a řízení obyvatelstva, které ohrožuje jejich politickou a ekonomickou hegemonii (Bridges, Desmod, 2000: 670). Podobně jako teorie mikro-úrovně reakcí na deviaci zobrazují deviaci jako sociální konstrukci, ale berou v potaz vazby institucionální kontroly deviantů s hospodářským a politickým řádem ve společnosti. Teorie makro-úrovně reakcí na deviaci se málo nebo vůbec nepokouší vysvětlit původ deviantních činů, místo toho deklarují, že status devianta je z velké části sociální konstrukcí primárně určenou k ochraně zájmů nejmocnějších skupin společnosti (Bridges, Desmod, 2000: 671). Do tohoto přístupu patří různé verze teorie konfliktu, které mají společný pohled na institucionální kontrolu deviace jako nedílné části ekonomického a politického řádu ve společnosti Teorie konfliktu Podle stoupenců teorie konfliktu (Conflict Theory) ve společnosti neexistuje normativní konsensus, protože příslušníci různých sociálních skupin si vytvářejí rozdílné hodnoty, normy a vzorce chování, na jejichž základě vznikají stálé konflikty. Vládnoucí společenské elity, nositelé moci a vlivu vnucují pomocí systému sociální kontroly své normy ostatním skupinám a jedincům. Pokud se od těchto norem odchylují, jsou považováni za deviantní. Teoretici tohoto přístupu nejčastěji řeší otázky, kdo má moc přidělovat deviantní označení a jakou funkci v rámci vztahů mezi jednotlivými sociálními skupinami toto označení 26