Cyklus p Pracovní list 1. Návštěva v opeře

Transkript

1 Cyklus p Pracovní list 1. Návštěva v opeře V prvním setkání chceme dětem ukázat krásné prostředí hlediště opery, foyer, zázemí pro diváka ( kde jsou šatny, toalety), podíváme se na jeviště, nakoukneme do orchestřiště. Pak zahrajeme dětem ve foyeru divadla na cca 10 minut zkrácenou verzi opery W.A.Mozarta Bastien a Bastienka. Tuto operu napsal Mozart již jako desetiletý chlapec, přesto je hudebně velmi krásná. Děj je poměrně prostý a odpovídá ranému věku autora. Chlapec Bastien s dívkou Bastienkou se hádají o to, kdo má a nemá koho rád. Všechno rozřeší kouzelník Colas, který je svými čáry usmíří. V naší úpravě budeme používat dvě loutky pro postavy dětí, Colas a jeho pomocnice budou živí lidé. Hrát budeme pouze v náznaku jeviště ve foyeru divadla. Pro Vás, paní učitelky, přidáváme další informace o divadelní budově a prostorách, které navštívíme. Děti rozhodně nebudeme těmito informacemi při výkladu přetěžovat. Těšíme se nashledanou. Státní opera Praha 1 1 zdroj 1

2 - sídlí v budově, která byla otevřena Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští jako pražská německá scéna. Pražští Němci hráli v 19. století ve Stavovském divadle střídavě s českým souborem. Touha po vlastním divadle vedla v roce 1883 k jednáním o vybudování nové divadelní budovy pro Německý divadelní spolek. V průběhu tří let vznikl stavební plán, který byl předán vídeňskému ateliéru Fellner a Helmer. Na projektu se podílel autor vídeňského Burgtheatru Karl Hasenauer, na stavbě pak také pražský architekt Alfons Wertmüller. Finanční prostředky pocházely ze soukromých sbírek. Svým prostorným hledištěm stejně jako svou neorokokovou výzdobou patří tato divadelní budova k nejkrásnějším v Evropě. Pracovali zde např. dirigenti Carl Muck, Franz Schalk a Leo Blech, ze známých pěvců pak jmenujme alespoň altistku V. Nigrini nebo tenoristu A. Wallnhöfera. Naposledy se v divadle hrálo , kdy Divadelní spolek vypověděl všechny smlouvy a prodal divadelní budovu československému státu. V průběhu okupace nemělo divadlo pod názvem Německá opera Praha žádný pravidelný provoz, hostovaly zde pouze příležitostně některé německé soubory. Mezi výjimečné umělecké osobnosti, které zde vystupovaly, patřili dirigenti Gustav Mahler, Richard Strauss, Sólisté Nellie Melba, Karl Burian, Enrico Caruso, Benjamino Gigli, Jan Kiepura, a Tino Pattiera. Po osvobození byla budova dána k dispozici nově ustavenému Divadlu 5. května, v roce 1948 byla však připojena k Národnímu divadlu jako jeho součást (od listopadu 1949 s názvem Smetanovo divadlo). Teprve v roce 1992 nabylo divadlo zpátky svou samostatnost jakožto Státní opera Praha. V lednu 2012 byla Státní opera připojena k Národnímu divadlu. 2

3 Opera, jako hudební žánr 2 Historie opery má za sebou již čtyři staletí. První známou operou je Dafné (1598), předpokládá se, že hudbu složil Jacopo Peri, libretistou je Otavio Rinuccini a podkladem operního textu se stala báje o krásné Dafné, jež pronásledována chtivým bohem Apollónem vyprosila si na Diovi, aby ji proměnil ve vavřínový strom; Dochovaly jen dva fragmenty Další je Eurydice stejných autorů, dalším význyčným autorem byl Claudio Monteverdi Tehdejší opera byla bez předehry, sólisté i sbor věnovali velkou pozornost srozumitelnosti, usilovali, aby slovo a hudba byly v rovnováze Nový umělecký žánr byl uvítán jako jedinečné syntetické dílo spojující literaturu, drama, výtvarné umění, orchestrální hudbu, zpěv a balet; inscenace byly nákladnou záležitostí, a tak nové umění bylo vyhrazeno jen pro vyšší aristokratickou společnost. Hlavním zdrojem operních námětů byla antická mytologie, ale také náměty duchovní. Opera záhy zahájila vítězné tažení Evropou. V opeře génia francouzské barokní zpěvohry Jeana Baptista Lullyho v baletu účinkovaly i dámy a kavalíři dvora Ludvíka XIV. 18. století ohromovalo jevištní výpravou: předváděn byl nejen iluzívní prostor nádherných paláců a chrámů, ale i požáry, zřícení celých měst, ztroskotání lodí, mizení nebo zkamenění osob. Ve Fuxově Angelice se dokonce ve druhém jednání odehrávala na širokém průplavu námořní bitva. Scéna byla vybavena důmyslnými stroji a nádhernými dekoracemi A pak přichází 19. století, operním centrem se stává Paříž, vrcholná éra italské opery - Verdi, Rossini, Puccini; potom německá romantická opera, Wagner; hudební avantgarda, Janáček, Stravinskij, jazzová opera. I současné opery žijících autorů jsou pravidelně zařazovány do repertoárů všech divadel. Nynější výprava operních představení čerpá ze všech možností soudobé techniky a vědy v oblasti světel a zvukových efektů. Realizace scény bývá velmi různorodá od dodržení původní výpravy po převedení díla do současnosti dirigent - Dirigent odpovídá za nastudování a interpretaci hudebního díla (jednotný rytmus, souhra, umělecké pojetí). Technickým základem je taktování, dirigentovo gesto však neudává 2 zdroj wikipedia.cz 3

4 pouze tempo, rytmus a agogiku, nýbrž s pomocí mimiky naznačuje i dynamiku, frázování, výraz. V století řídil soubor hudebník, interpretující part generálního basu na cembale nebo varhanách, určoval tempo a udržoval souhru. Od 18. století postupně přecházelo řízení na prvního houslistu (koncertního mistra) orchestru. Dirigování jako samostatný obor hudební reprodukce vznikalo v první polovině 19. století. hlediště - část divadelního prostoru, odkud hře přihlížejí diváci. V divadle antiky, ve středověku, v době W. Shakespeara i commedia dell'arte byl prostor nedělen, diváci byli "uvnitř" prostoru divadelní hry a hrálo se za denního světla. Rozdělení nastalo od renesance, kdy hry byly přeneseny do sálů a budov. Vývojem se hlediště oddělilo od jeviště (zhášením v hledišti, rampou, oponou, portálem). inspicient z latinského dozorce, řídí technický chod představení, organizuje nástupy herců na jeviště, činnost osvětlovačů, zvukařů, stavěčů kulis, otvírání a zavíraní opony jeviště - Část divadelního prostoru určená pro hru herců. V antice a evropském středověku nebylo odděleno od hlediště. S přechodem divadla do sálů a divadelních budov bylo, počínaje renesancí, postupně od hlediště odděleno do samostatného prostoru portálem, oponou, rampou, eventuálně orchestřištěm. V nové době se objevují pokusy vytvořit opět nedělený divadelní prostor. kulisy - součást jevištní dekorace. Kulisa v divadle je plochý pomalovaný kus dřeva, překližky nebo plátna, který znázorňuje v divadelní hře část skutečného prostoru nebo pozadí. Bývá buď postavena na podlaze, nebo zavěšena v provazišti. V přeneseném významu pak tento pojem označuje jakoukoliv součást divadelní dekorace, která není rekvizitou. ladění nutná příprava většiny nástrojů před hraním nápověda sleduje v klavírním výtahu text a napoví účinkujícímu, pokud si nemůže vzpomenout orchestr - je instrumentální soubor s větším počtem hudebníků. Termínu orchestr se začalo používat až v době hudebního klasicismu, a hlavně romantismu. Do té doby znamenal totéž co termín kapela. V čele orchestru stojí dirigent. V historii se ustálily určité typy orchestrů podle nástrojového obsazení, které hudební skladatelé svým skladbám nejčastěji určovali. Podle nástrojů se dělí na čtyři celky: smyčce, dřevěné dechové nástroje, žesťové a perkusní (bicí) nástroje. V obodobí baroka a klasicismu měly největší evropské orchestry kolem 50 hráčů, struktura se postupně měnila spolu s vývojem nástrojů a akustickými požadavky velkých koncertních sálů a ovšem i v souvislosti s vývojem slohů a dobové estetiky. Orchestr 19. století měl 2 flétny, pikolu, 2 hoboje, 2 klarinety v B, 2 fagoty, 2 trubky v Bs, 2 lesní rohy v Fs, 3 trombóny, 1 pár kotlů, 8-12 prvních houslí, 6-12 druhých houslí, 4-10 viol, 4-10 violoncell, 4-8 kontrabasů. Velký symfonický orchestr století hraje obvykle v obsazení 3 flétny, pikola, 3 hoboje, 3 klarinety v F, 3 fagoty, 4 lesní rohy v F, anglický roh, 3 trubky v F, 4 pozouny, 1 tuba, bicí nástroje + 3 tympány, 3 harfy, 15 prvních houslí, 15 druhých houslí, 12 viol, 10 violoncell, 8 kontrabasů (toto složení může být podle potřeb partitury rozšířeno ještě o další nástroje). Pro každou skupinu nástrojů je na základě konkurzu jmenován první hráč (tzv.vedoucí skupiny), který řídí její práci, koordinuje ji s prací ostatních nástrojových skupin (např. smykování u smyčců) a vede samostatné zkoušky skupiny. Většinou hraje tento hráč také všechna sóla předepsaná v orchestrální partituře pro daný nástroj (tedy např. sólohobojista hraje sóla pro hoboj atd.). Tento sólista má obvykle svého zástupce (např. druhý sóloviolista nebo také zástupce koncertního mistra viol), jmenovaného opět na základě výsledků (tedy jeho umístění v) konkurzu. První houslista (koncertní mistr) je podřízen přímo dirigentovi a koordinuje práci nejen své skupiny, ale celého orchestru. Ostatní hráči jsou tak zvaní tuttihráči. 4

5 osvětlovači nasvícení jeviště, štychy němčina, sledují sólistu orchestřiště místo před jevištěm, kde hraje orchestr, rozmístění nástrojů part výňatek, část partitury, která patří jednotlivému hráči nebo zpěvákovi partitura - zápis všech nástrojů nebo hlasů skladby pod sebe při respektování přehledného umístění nástrojů v zápise odpovídajícím hudební gramatice. První partitura se dochovala z počátku 15. století, podle ní dirigent diriguje představení portál - divadelní architektonické orámování jeviště, vytvářející v kukátkovém divadle otvor mezi hledištěm a jevištěm (kukátko). pult v divadle stojan na noty rampa - a) přední okraj hrací plochy před jevištním portálem, b) zařízení s řadou světel pro osvětlení jeviště. šála boční výkryt jeviště, zamezující pohledu z hlediště do zákulisí taktovka nejčastěji dřevěná hůlka, kterou dirigent udává tempo, rytmus a agogické změny tahy technické zařízení pro spouštění připravených kulis na jeviště točna technické zařízení pro pohyb plochy jeviště dokola zákulisí - zákulisí, místo na jevišti za kulisami zvukaři zajišťují pouštění nehudebních zvuků z nahrávky, mikrofony pro zpěv a hraní mimo jeviště 5