Jednoznačně nejznámějším zahraničním stipendijním programem je Erasmus. Ten umožňuje studentům bezplatně studovat v zemích

Transkript

1 STUDENTSKÉ CESTY Studovat v zahraničí. Ještě před pár lety zcela výjimečný jev. Dnes je však všechno jinak. Středoškolský a především vysokoškolský student má mnoho možností, jak se dostat díky studiu na delší dobu do zahraničí a vyzkoušet tak sám sebe, porovnat svoji způsobilost ke studiu s cizinci a zlepšit si svůj všeobecný rozhled. Programů nabízejících granty, či různé jiné podpory je dnes opravdu mnoho. Nejznámější je zcela jistě Lifelong Learning programme (LLP), tedy Program celoživotního učení. Ten se skládá ze čtyř různých typů. Prvním z nich je Comenius, který je určen pro středoškolské studium. Druhým je Erasmus, ten umožňuje studium a práci vysokoškolských studentů v zahraničí. Třetím v pořadí je Leonardo Da Vinci, který je zaměřen na odborné vzdělávání a odbornou přípravu. A posledním je program Grundtvig, který se zabývá vzděláváním dospělých. Není to však jen LLP. Studentům se nabízí mnoho dalších jiných nabídek, jak si vyzkoušet studium mimo svou rodnou hroudu. Například Norsko, či Švýcarsko poskytuje pro české studenty také své vlastní granty. Stovky studentů navíc každé léto využívá programu Work and travel pro práci v zahraničí a to především v USA. Také existuje mnoho organizací, které pomáhají s přijímacími řízeními na americké a jiné výběrové univerzity. Možností je tedy spousta, stačí si jen vybrat. Erasmus Jednoznačně nejznámějším zahraničním stipendijním programem je Erasmus. Ten umožňuje studentům bezplatně studovat v zemích

2 evropské unie. Erasmu využívají nejen studenti, ale také pedagogové, zaměstnanci vysokých škol a různí školitelé. Osobně mne studium v zahraničí vždy nesmírně lákalo. Ještě jako student Zemědělské univerzity v Praze, jsem se pokoušel získat sportovní stipendium do USA, které by mi v podstatě zajišťovalo čtyřleté studium na vybrané univerzitě zcela zdarma. Nicméně přijímací řízení byla velice složitá, a i přes to, že se o mne pár univerzit zajímalo (např. na Havaji, Floridě, či v Mainu), nepodařilo se mi stipendia z různých důvodů dosáhnout. Po tomto nezdaru jsem se rozhodl změnit školu a vybrat si obor, který mne více zajímal, tedy studium komunikace a médií. Po dvou letech na ČZU jsem tak nastoupil na Univerzitu Jana Amose Komenského a hned v prvním ročníku jsem si začal zjišťovat možnosti studia v zahraničí s programem Erasmus. Každá škola, která nabízí tento program, má jiný přijímací systém. Například na Zemědělské univerzitě musí student napsat motivační dopis a poté podstoupit pohovor v anglickém jazyce. Na mé nové škole to bylo o něco složitější v tom, že po napsání motivačního dopisu, následoval test z anglického jazyka, ve kterém musel student dosáhnout minimálně šedesáti procent, aby se vůbec mohl zúčastnit pohovoru. Já jsem díky nevalné gramatice uspěl v testu jen s odřenýma ušima, ale na ústním pohovoru již vše proběhlo dobře a já se tak mohl radovat z osobního úspěchu a z vidiny studia mimo republiku. Nutno ale zároveň dodat, že na mé škole nebyl tak velký přetlak uchazečů, jako tomu může být na jiných univerzitách. Ještě před samotným výběrovým řízením, se musí každý student rozhodnout, na jaké škole a v jaké zemi chce studovat. Domovská univerzita vždy několik týdnů dopředu zveřejní seznam zahraničních univerzit, se kterými má podepsanou bilaterální dohodu o výměně studentů, a také počet volných míst, kterých je možné využít. Já se rozhodl pro Americkou univerzitu v Bulharsku (to je její oficiální název) v Blagoevgradu. Za prvé mne vždy lákal americký systém školství a za druhé jsem věděl, že Bulharsko pro mne bude finančně snesitelné. Navíc v neposlední

3 řadě jsem doufal, že studenty odradí východní země a nebude tak příliš uchazečů o pouhá dvě volná místa. Pokud byl student úspěšný a byl školou vybrán, čeká ho mnoho zařizování. Nejprve musí zkontaktovat zahraniční oddělení na své škole a také na zahraniční univerzitě, aby věděl, jaké dokumenty bude od něj nová škola vyžadovat. Jednou z nejdůležitějších věcí je správný výběr studijních předmětů. Ty je ideální zkorigovat s předměty, které by studoval doma v daném semestru. Je to důležité zejména z toho důvodu, aby mu po návratu byly předměty uznány a student tak nemusel ztratit celý jeden rok. Pro mne, studenta soukromé školy, to bylo naprosto nepřijatelné. Nicméně se to stává a student s tím musí dopředu trochu počítat. S tím souvisí dokument zvaný Student application form (dále Transcript of Records a Changes to original proposed study programme/learning agreement), ve kterém musí student vyplnit veškeré předměty, které bude studovat, včetně kreditového hodnocení. Každý předmět je totiž jinak ohodnocen a student musí bezpodmínečně splnit určitý počet kreditů. Pokud by se tak nestalo, musí vrátit grant. Důležité je však říci, že každá zahraniční škola má jiný systém, takže se přijímací požadavky, včetně všech listin, mohou trochu lišit. Má škola dále vyžadovala zdravotní prohlídku, tak jak požaduje americký systém školství a také zaplatit ubytování na celé čtyři měsíce dopředu. Dále musí každý student podepsat Finanční dohodu, ve které se zavazuje ke všem smluvním podmínkám. S podepsáním zároveň získává stipendium na dobu studia v zahraničí. Výše stipendií se liší podle toho, jakou zemi si student vybere. Takže například do Dánska dostanete 555 Eur na měsíc, do Francie 473 Eur a třeba na Maltu 346 Eur. Já do Bulharska dostal 226 Eur, což je nejméně v celé Evropské unii. Na druhou stranu je tam mnohem levnější ubytování, než například v Dánsku, či Švédsku. Nutno ale k těmto částkám dodat, že téměř nikdy nemůžou plně pokrýt potřeby pobytu. V mém případě byly celkové výdaje i při skromném hospodaření přibližně dvojnásobné. Po podepsání dohody musí student obdržet Acceptence letter, tedy závazné přijetí studenta zahraniční univerzitou. Pak už nebrání

4 nic tomu koupit si letenky, pojištění a další nezbytnosti a vyrazit vstříc novým zážitkům a zkušenostem. Začátky studia v zahraničí nemusejí být zrovna nejjednodušší. Záleží na mnoha faktorech a většinu z nich dopředu nemůžete ovlivnit. Například ne všude můžete ovlivnit, s kým budete bydlet na pokoji. Nemusíte tušit, jak bude škola studijně náročná. Dále také neovlivníte to, na jakou narazíte partu lidí, kteří, ať už chcete nebo ne, budou nedílnou součástí vašeho pobytu. Snad jen jediné co dopředu víte je, s jakou úrovní anglického jazyka (popřípadě jiného) do ciziny vyrážíte. Já osobně jsem měl ve většině ze zmiňovaných věcí štěstí. Studoval jsem na univerzitě, která všechny předměty vyučovala v angličtině. Navíc, a to bylo snad to nejdůležitější, přes šedesát procent studentů bylo ze zahraničí. Tím pádem byla většina cizinců, takže se všichni museli dorozumívat v anglickém jazyce. V mnoha zemích to ale takto není, například když pojedete do Španělska studovat v angličtině, může se stát, že kolem vás budou především Španělé s horší angličtinou, než je ta vaše. Tím pádem se nebudete moci dostatečně v jazyce zlepšovat. Obrovské štěstí jsem měl také na lidi, kteří mne obklopovali po celou dobu pobytu. Můj spolubydlící Dimitry, který pocházel z Moldávie, mi v mnoha věcech pomohl, a dnes s odstupem tří let mohu říci, že je naše přátelství opravdové. Na tuto školu jsem se dostal společně se spolužačkou Terezou. Pro nás oba to byla první zkušenost s delším pobytem v zahraničí a bylo krásné vědět, že je vždy poblíž někdo, kdo vás podpoří, když se vám nedaří. Zároveň s námi tam studovali i dva Slováci Ivan a Miro, s kterými jsem si také velice padl do noty a i díky tomu jsem mohl zažít jedno z nejkrásnějších období svého života. Bylo také úžasné sledovat, jak se chovají příslušníci jiných kultur. Byli zde totiž studenti i ze zemí, o kterých se u nás příliš nemluví. Mohl jsem tak například poznat studenty z Mongolska, Turkmenistánu, Ukrajiny, Rumunska, Kazachstánu a

5 podobně. Navíc zde studovalo mnoho Američanů a studentů z celé Evropy. Pestrá škála národností byla přínosná a obohacující. Studium Systém studia byl zde zcela jiný než na českých vysokých školách. Dopředu jsme v každém předmětu věděli, co nás čeká, z čeho přesně budeme skládat zkoušku a kolik procent z ní bude obsahovat výsledná známka na konci semestru. Takže například z předmětu Exposition (což byl předmět o tom, jak psát správně žurnalisticky) byla výsledná známka z celkem osmi různých požadavků. Deset procent bylo za docházku, deset procent za esej a analýzu, které byly celkem čtyři, dvacet procent za zkoušku v půlce semestru, dvacet procent za závěrečnou zkoušku a deset procent za speech, tedy za vystoupení před třídou s určitým tématem. Tento systém tedy znamenal, že jsem se musel snažit po celý semestr. U nás doma se občas stává, že se půl roku nic moc nedělá a pak se musí student nabiflovat na jednu jedinou velkou zkoušku, která rozhodne o tom, zda v daném předmětu student uspěl či nikoliv. Já se naopak musel každý den připravovat na výuku, ale zároveň jsem se mohl progresivně zlepšovat v anglickém jazyce, což byl jeden z mích hlavních cílů. Výlety a zábava Přesto, že byla škola celkem náročná, měli jsme dostatek prostoru k cestování a k různým druhům zábavy. Během čtyř měsíců studia jsem stihl podniknout tři větší výlety. Prvním z nich byl výlet do Rilského Monastýru, který je asi největším a nejznámějším klášterem pravoslavné církve v Bulharsku. Další výlet, který organizovala univerzita, byl do města Bansko, to se nachází na úpatí hor Pirin v údolí Razlog. Tato oblast je považována za jednu z nejkrásnějších míst, které může Bulharsko nabídnout. V zimě se Bansko stává lyžařským letoviskem, které navštěvuje i mnoho českých lyžařů. My jsme zde mohli poznat typickou bulharskou pohostinnost a živou balkánskou hudbu, která je součástí mnoha restaurací.

6 Třetí výlet jsme si udělali neoficiálně s přáteli do Řecka. Půjčili jsme si auto s řidičem (protože jsme se neodvážili řídit auto po rozbitých bulharských silnicích) a nejprve navštívili město Chalkidiki. Poté jsme strávili odpoledne na pláži. Co jsme všichni na této škole opravdu oceňovali, byl její přístup ke studentům. Vždy jsme byli perfektně informováni o všem, co se na škole děje, o všech změnách ve výuce, komunikace s vyučujícími byla bezproblémová a vstřícná. Samotná škola pořádala různé večírky v klubech v centru města, kde mnohokrát bylo dokonce i občerstvení zdarma. Navíc nabízela nesčetně různých sportovních a uměleckých aktivit rovněž zcela zdarma. Vzpomínám si, jak byl pro mne první měsíc opravdu těžký a jak jsem se bál, jestli to všechno zvládnu. O pár měsíců později bylo vše jinak a domů jsem odjížděl z úžasným pocitem, že jsem udělal jedno z nejlepších rozhodnutí ve svém životě. Work and travel Druhého programu, kterého jsem využil k pobytu v zahraničí, byl Work and Travel. Tento program umožňuje mladým studentům legálně pracovat a cestovat v zahraničí na omezenou dobu. Jednoznačně nejoblíbenější destinací jsou Spojené státy. Každé léto se stovky studentů vydávají za velkou louži pracovat, sbírat životní zkušenosti a cestovat. Pro mnohé je to jedinečná šance prožít zcela jiné léto. Poprvé může mladý student okusit pocit samostatnosti a nezávislosti na rodičích. Poprvé se musí postarat sám o sebe v jiné zemi a vše si zařizovat v jiném jazyce. A ne každý na to má odvahu. Mnoho studentů zprvu neodrazuje jen strach, ale také počáteční kapitál a zařizování. Není to zrovna levná záležitost a každý si musí dobře promyslet, zda bude mít dostatek prostředků k uhrazení veškerých povinných poplatků. Navíc, pokud nemáte předešlé

7 zkušenosti, může se vám lehce stát, že platíte i za to, s čím jste dopředu nepočítali. A že toho opravdu není málo. Poplatek české agentuře, poplatek americké agentuře za zprostředkování, servis poplatek, dále si musíte hradit pojištění, víza, letenky a různé kurzy. Ze všeho nejdříve si však musíte vybrat společnost, přes kterou chcete mít tento pobyt zprostředkován. Nejznámější firmou v této branži je asi Student Agency, nicméně je i mnoho dalších agentur, které ji více než důstojně konkurují. Mezi ně patří Czech-us, CCUSA, či GTS Int. Já si vybral Czech-us, protože nabízeli zajímavý program zaměřený pro práci plavčíků. Agentura má již dopředu uzavřené dohody s americkými společnostmi, které nabízejí českým plavčíkům práci. Uchazeč si tak nemusí práci zdlouhavě shánět sám, ale má ji dopředu jistou. Musí ale naopak projít kurzem, který stojí mezi sedmi až deseti tisíci korunami. Nakonec mne počáteční výdaje vyšly na pětatřicet tisíc. Mezi další nástrahy patří datum odletu do USA. Většina zaměstnavatelů požaduje již v březnu závazně vědět, kdy přiletíte, což vy jako student, kterého čeká zkouškové období, nemůžete odhadnout. Navíc většina firem preferuje ty studenty, kteří jsou schopni přiletět již v druhé půlce května, tedy v době, kdy teprve zkouškové období začíná. Mne navíc čekaly po klasickém zkouškovém ještě státnice. A i přes to, že mi vyšla škola vstříc a zařadila mne hned do prvního týdne zkoušení, mohl jsem odletět až šestého června. Tím pádem jsem měl mnohem menší výběr zaměstnavatelů a tedy i méně možností. Nakonec ale vše dopadlo poměrně dobře, sehnal jsem si kvalitní společnost, a tak jsem mohl šestého června nabrat kurz směr New York. Neletěl jsem ale zcela sám. Ještě na kurzu pro plavčíky jsem se seznámil se studentkou žurnalistiky Anetou, která měla v plánu letět do států ve stejném termínu. Datum jsme naší české agentuře tedy nahlásili shodně oba a asi právě proto nás k sobě přiřadili i co se týče pracovních nabídek. Oba jsme podstoupili přijímací pohovor přes skype s jednou americkou společností a oba jsme byli přijati na stejné místo. Je trochu zvláštní, když

8 v podstatě s cizím člověkem letíte strávit celé léto, kde budete společně pracovat i bydlet ve stejném apartmánu, ale koneckonců i o tom je Work and travel. Navíc jsme měli minimálně jedno společné téma a to novinařinu. Middletown Cesta i s přestupem v Londýně proběhla celkem hladce a tak jsme v jedenáct večer místního času dosedli na letiště Johna F. Kennedyho. Naší cílovou destinací byl však Middletown, malé město s pětadvaceti tisíci obyvateli, hodinu a půl vzdálené od New York City. Přespali jsme v dopředu rezervovaném hotelu u letiště. Druhý den jsme poprvé okusili Newyorskou hromadnou dopravu se vším všudy. Nejprve jsme se potřebovali dostat na metro autobusem, na který jsme ale neměli drobné. Řidič, když viděl naše zoufalé výrazy ve tvářích, nechal nás jet zadarmo. Pochybuji, že stejně ochotně se chovají řidiči autobusů u nás v Čechách. V autobuse jsme téměř celou cestu byli jediní bílí, což mi samozřejmě absolutně nevadí, ale byl to velký nezvyk. Poté jsme poprvé okusili newyorské metro, které nás dostalo až na samotný střed Manhattanu. První fotografie jsme jak jinak pořídili před velkou budovou The New York Times. V odpoledních hodinách jsme konečně dojeli do apartmánového komplexu v Middletownu. Na recepci nás s očekáváním uvítali a my jsme se mohli jít ubytovat. Na co ještě dlouho nezapomenu je okamžik, jak koukáme s otevřenou pusou na sice hezký apartmán, leč bez postelí. A tak jsme strávili další tři měsíce na nafukovacích matracích. Práce plavčíka Hned druhý den jsme začali pracovat. Během pěti minut nám vysvětlili, co jak funguje a pak už jsme se měli o vše postarat sami. Nevím proč, ale první den byl snad nejhorší ze všech. Teploty přesahovali třicet stupňů a tím pádem bylo u bazénu plno. A těch zlobivých dětí. Hrůza. Díky tomu jsem musel poprvé a naštěstí naposled zachraňovat topící se holčičku. K tomu jsme

9 navíc neznali ještě všechna pravidla, která museli návštěvníci dodržovat, čímž vzniklo později mnoho nedorozumění. Například první den jsme pouštěli do areálu v podstatě všechny, kteří měli platnou kartičku, která prokazovala, že dotyčný žije v tomto apartmánovém komplexu. Co jsme ale nevěděli, byl fakt, že k bazénu můžou jen osoby starší třinácti let. Mladší museli v doprovodu dospělé osoby. Takže první den jsme pustili všechny a druhý den jen někoho. To bylo povyku a stížností. Naštěstí se za nás vedení vždy postavilo a jen potvrdilo, že jsme činili správně. Jedním z velkých problémů, s kterým se každý student setká, je boj o pracovní hodiny. Před odjezdem z Čech musí každý podepsat takzvaný Job offer, tedy smlouvu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, ve které je závazně stanovená finanční částka, za kterou bude student pracovat a minimální počet odpracovaných hodin v týdnu. A tento závazek musí zaměstnavatel dodržet. V praxi je to ale bohužel jinak a nadřízený ze všeho nejčastěji nedodržuje počet stanovených hodin. Pro nás s Anetou to bylo stejné. Deset dolarů na hodinu jsme opravdu dostávali (což je nadprůměrná částka), ale počet hodin jsme měli menší. Místo slíbených padesáti hodin týdně jsme pracovali kolem čtyřiceti. Proti tomu jsme se logicky snažili bojovat. Po měsíci naléhání na supervizora (našeho přímého nadřízeného) se nám nakonec našich padesáti hodin podařilo docílit. Ale ne každému se to podaří a s tímto problémem bojuje celé léto. Práce plavčíka nebyla u nás nijak zvláště náročná. Ráno jsme museli bazén důkladně pročistit, umýt veřejné prostory, kontrolovat každou hodinu kvalitu vody a podle toho přidávat potřebné chemikálie. Dále jsme museli u vstupu kontrolovat všechny příchozí, zda mají své ID pasy, popřípadě guest listy. Jeden z dvojice, či trojice, musel být vždy na charu, tedy na vyvýšeném místě, aby dobře viděl na velký i dětský bazén. Hlavní prací plavčíka není jen samotné zachraňování tonoucích, ale především dostatečná prevence, aby k takovým incidentům nedocházelo. Často jsem si tak připadal více jako policista,

10 který všechny za všechno napomíná, ale na druhou stranu se tím opravdu předešlo možnému nebezpečí úrazu, či tonutí. V týdnu jsme měli v průměru jeden den volno a každý z nás ho využíval po svém. To volno jsme ale neměli dohromady, každý si musel najít zábavu sám. Aneta často chodila do obchodních center, či jezdila na jednodenní výlety na Manhattan. Já jsem více odpočíval, chodil do posilovny, nebo se jezdil také podívat do New York City. Co bych také asi neměl opomenout, byl občasný pocit unuděnosti. V našem městě nebylo mnoho zábavy a možného vyžití, takže se nám večery někdy stávaly až příliš stereotypními. To jsme kompenzovali nejen zmiňovanými výlety, ale také návštěvami, které za námi přijížděly. Anetě přijeli na pár dní dvě kamarádky a v průběhu léta také rodiče se sestrou. Mě se pro změnu splnil dětský sen, když jsem se mohl zúčastnit basketbalového galavečera NBA Draft 2011, který se konal v Preduntial Centru v New Jersey. Sice jsem v něm nepůsobil jako hlavní aktér, který je vybrán nějakým týmem do NBA, tak jak jsem si jako dítě přál. Zúčastnit se ale této obrovské akce jako reportér české televizní stanice (jelikož v ní externě pracuji) také rozhodně stálo za to. I mne poté navštívili dva kamarádi, s kterými jsem si udělal výlet například na Long Island Beach, či do známého obchodního komplexu Woodbury Common. V srpnu mi pak přijel kamarád Martin, který u nás strávil dva týdny. Ten byl pro mne a vlastně i Anetu velkou zpruhou. Podnikali jsme různé akce, díky kterým jsme získali více energie do zbytku pracovních dnů, které nás před cestováním čekaly. Cestování Součástí programu Work and Travel je také cestování. Velká většina účastníků tohoto programu tuto možnost jednoznačně využívá. Tuto příležitost koneckonců prezentuje každá agentura, která chce získat potenciálního zákazníka, tedy studenta. V praxi to znamená, že tři měsíce pracujete a pak můžete jeden měsíc

11 cestovat (vízum se vztahuje jak na dobu zaměstnání, tak na dobu turistiky). Výčet možností kam se podívat je nesčetný. Někdo jede do Kalifornie, někdo na Havaj, další na Floridu, a někdo třeba na východ. Já, jelikož už jsem před pár lety Kalifornii navštívil, rozhodl jsem se s přítelkyní procestovat východní pobřeží Spojených států. Týden jsme strávili v New York City, poté jsme se vydali směr Philadelphie, Washington, přes národní lesy Allegory k Niagarským vodopádům. Pak následoval Boston, Cape Code, Provincetown a cílovou stanicí bylo opět největší město v USA New York City, odkud jsme odlétali zpět do České republiky. Co mne opravdu nadchlo (když nepočítám Manhattan), byly bezesporu Niagarské vodopády, Boston, a Provincetown, kde jsme na moři pozorovali krásné velryby. Závěr Všechno je to o tom najít sílu a odvahu. Odvahu, díky které se rozhodnete učinit velké rozhodnutí a tak trochu změnit svůj život. Najít takovou sílu, díky které budete schopni riskovat a opustit na pár měsíců svůj normální život. Garantuji, že nebudete litovat. Ale pozor hrozí nebezpečí závislosti na těchto programech, protože už se asi nebudete chtít vrátit zpět do stereotypu a vyšlapaných cestiček. Ale i to se dá překonat, pokud máte jasně daný cíl. Nicméně, vzpomínky a zkušenosti jsou k nezaplacení. Text: Josef Matejovic studentem Univerzity J. A. Komenského Praha autor je