Časopis Mladých sociálních demokratů 2/2013

Transkript

1 Časopis Mladých sociálních demokratů 2/2013 Rozhovor s Vladimírem Špidlou / Kvóty v podnicích, dělená rodičovská péče - Co na to sociální demokraté? / Je lepší mít armádu pracujících, nebo armádu nezaměstnaných? / Důchodová loterie druhého pilíře / O lukrativní chudobě a vyvracení mýtů / Kdo bude jmenovat profesory? / Úspěšná cesta TOP 09 po zádech ODS / ANO2011? Ne 2014! / Rozhovor s Vojtěchem Mynářem / Sýrie ve hříčce velmocí / Evropa se kloní k adopcím gay páry, kdy se přidá Česká republika? / a další...

2 Rozhovor s Vladimírem Špidlou Nesmíme se ale jen dívat na to, jak přes 80 tisíc lidí žije ve strašlivých životních podmínkách bez naděje na úspěch, aniž by to byla jejich vina. Vladimír Špidla, str. 3 Kvóty v podnicích, dělená rodičovská péče Argument, že schopné ženy se prosadí samy, implikuje, že ženy jsou méně schopné než muži, protože objektivně dle statistik zastoupeny nejsou. Lucie Válová, str. 5 Důchodová loterie druhého pilíře Průběžný důchodový systém jako základní pilíř je jeden z nejvýznamnějších sociálních výdobytků lidstva a zároveň nejstabilnější systém, který umožňuje předejít časovému znehodnocení peněz inflací a rizikům kapitálových trhů. Monika Hermanová, str. 10 Kdo bude jmenovat profesory? Domnívám se, že pokud má prezident ke konkrétní osobě výhrady spočívající ať už v politických či názorových neshodách, nemělo by to být důvodem k odmítnutí podpisu. Markéta Pospíšilová, str. 12 Úspěšná cesta TOP 09 po zádech ODS Ke kroku směřujícímu k převzetí otěží vlády v Praze do svých rukou a získání postu pražského primátora dostala pražská TOP 09 zelenou teprve poté, co začalo být zřejmé, že volební preference TOP 09 začaly opět, po krátkém období růstu souvisejícím s prezidentskou volbou, klesat. Lukáš Kaucký, str. 13 Rozhovor s Vojtěchem Mynářem Málokdo si uvědomuje, že unijním rozpočtem z 80 % hospodaří členské státy. Vojtěch Mynář, str. 15 Zatímco na začátku jara se i přes řadu rozmíšek zdála pozice kabinetu premiéra Nečase neotřesitelná, na začátku léta je situace diametrálně odlišná. Sotva přečkala období ničivých povodní, ocitla se pravicová vláda v troskách. Občanská demokratická stran zažívá patrně nejčernější období své dvaadvacetileté historie, k čemuž přispěla nejen současná vládní krize a zoufalá snaha kmotrů udržet modré ptáky ještě rok u moci, ale i nedávný vyhazov z vedení pražského Magistrátu, díky kterému se občanští demokraté stali na úrovni vedení Prahy poprvé od svého založení opoziční stranou. Jejich hlavní rival TOP 09 si mne ruce, očekávaje, že vývoj posledních dnů a týdnů povede ve svém důsledku k obrácení trendu a postupnému nárůstu jejich předvolebních preferencí. Mezitím jsou v sídle TOP 09 spřádány plány, jak svého ideologického partnera deklasovat úplně a na jeho troskách se stát nejsilnější pravicovou stranou v zemi. Sociální demokraté se mohou mezitím prezentovat jako jediný stabilní demokratický subjekt na domácí politické scéně s jasnými názory a programovými cíli a využít čas k maximálně efektivní přípravě na volby do Poslanecké sněmovny. Ať už budou v jakémkoliv termínu. Krásné léto! Lukáš Kaucký Předseda MSD Sýrie ve hříčce velmocí Velká Británie a Francie chtějí posílit svůj kredit v oblasti Blízkého východu, jak je patrno například z jejich podpory povstalců v občanské válce v Libyi. Tam byla ale situace o poznání jednodušší, jelikož opoziční ani vládní síly nebyly reprezentovány tak rozmanitými uskupeními jako v Sýrii. Václav Drda, str. 17 Ventil - magazín Mladých sociálních demokratů / Ročník XXI / Číslo 2 / Vydává MSD, Lidový dům, Hybernská ulice č. 7, Praha 1 / Šéfredaktor Jakub Štědroň / Členové redakční rady Lukáš Kaucký, Tomáš Meisner, Lucie Válová, Monika Hermannová, / Grafická úprava David Gruževský / Tisk Cíl a.s. v Praze / Články, podněty, připomínky, komentáře zasílejte na ventil@mladi.cz / 2.

3 Foto: Jakub Stadler/Týden Vladimír Špidla: Afirmativní opatření neznamenají zvýhodnění, ale vyrovnání handicapu. Bývalý evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti a nový stínový ministr životního prostředí Vladimír Špidla (62) tvrdí, že kvóty pro ženy nejsou samospasné, ale jejich zavedení je nutnost. Nebojí se přitom kritizovat ani politiku vlastní strany. Je zřejmé, že v sociální demokracii bohužel probíhá tvrdý boj o místa na kandidátkách a využívá se každé dílčí spravedlivé i nespravedlivé výhody, prohlásil bývalý premiér. O podpoře žen v politice a businessu, integraci romského etnika, ale i o ochraně životního prostředí a problémech čerpání evropských peněz si s Vladimírem Špidlou povídal Jakub Štědroň a Lucie Válová. Sociální demokracie na konci dubna představila aktualizované složení stínové vlády. Nejen, že jmenovala pouze dvě ženy, ale navíc byly Michaela Marksová - Tominová a Alena Gajdůšková následně odsunuty na nic neříkající pozice mluvčích pro oblasti rovných příležitostí a rodiny, resp. vědy. Pokud bude ČSSD pověřena sestavováním vlády, mají tyto dvě dámy šanci získat ministerské posty? Jestli Michaela Marksová - Tominová a Alena Gajdůšková usednou do vlády, je otevřená věc, která záleží pochopitelně i na jejich rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že obě dámy mají všechny parametry k tomu, aby mohly být úspěšnými členy vlády. Pokud jde o složení stínové vlády, tak si také myslím, že je v ní žen příliš málo. Je zapotřebí, abychom ženy daleko systematičtěji motivovali a hledali mezi nimi talenty. Politika je tvůrčí záležitost, a je absolutně jisté, že nemůžete být úspěšní, když polovinu schopných lidí rovnou vyřadíte. Musíme překonat dosavadní znevýhodnění žen v politice sociální demokracie. Podle mě je to podmínka toho, abychom byli schopni úspěšně spravovat tuto zemi. Sociální demokracie sice formálně podporuje větší zastoupení žen na vrcholných postech, přitom sama mnohdy zůstává jen u slov. V nejpočetnějším 56členném poslaneckém klubu, kterým ČSSD ve sněmovně disponuje, tvoří ženy se šesti zástupkyněmi pouhých 10,71 % a počet sociálně demokratických poslankyň ČSSD navíc systematicky klesá již od poloviny devadesátých let, kdy dosáhl vrcholného poměru 18,04 %. To je bohužel pravda. Vladimír Špidla zasedl nově ve stínové vládě na pozici ministra životního prostředí. A opět je to klasická ukázka toho, že nestačí hezké věci jen napsat na papír, ale musíme je především uvést do praxe. Je zřejmě, že v sociální demokracii bohužel probíhá tvrdý boj o místa na kandidátkách a využívá se každé dílčí spravedlivé i nespravedlivé výhody. Jak ale změnit systém, kdy se na partajním sekretariátu za zavřenými dveřmi sejde skupina mužů a navzájem si přerozdělí místa? Systém zkrátka není optimální, dokonce ani mezi muži se mnohdy nevybírá podle skutečných schopností, ale dost často na základě mocenského čachru. A to je špatně. Dle mého názoru existuje jediná účinná obrana, a to rozšířit přímý vliv členské základny na sestavení kandidátky, to znamená nepřenechat výběr osobností sekretariátu, ale nechat pokud možno volit v plénu. Zároveň by potenciální kandidáti měli vždy předkládat strukturovaný životopis, aby bylo jasné, co za daným člověkem je. Jako další opatření pro podporu žen v politice sociální demokracie podporuji metodu zipu - tedy postavit vnitřní kandidátku střídavě - muž, žena, muž, žena... Neustále se diskutuje i o zvyšování poměru žen ve vrcholných funkcích managementu podniků, téma kvót však zůstává i nadále svým způsobem kontroverzní. Jste pro kvóty a jakou by podle Vás měly mít podobu? Je to pro mě cesta, kterou bychom se měli vydat. Pořád ve velkém stylu hlásáme, že se budou otevírat nové možnosti pro ženy, a přitom stále vidíme, že ten skleněný strop existuje. I v Turecku je ve vysokých funkcích v ekonomice 3.

4 více žen než v Evropě, což vnímám jako velmi smutnou vizitkou evropské politiky. Naše prostředí na kariéru žen pohlíží nepřátelsky, což je částečně mocenská záležitost, kdy muži hájí svá privilegia vůči svým talentovaným kolegyním. Neříkám, že metoda zavedení kvót je zázračná nebo nenapadnutelná, ale kdekoliv byla použita, se ukázala jako efektivní. Mimochodem, kvóty a afirmativní opatření mají původ v demobilizačních opatřeních po 2. světové válce, kdy si americká politika uvědomila, že jedním z důvodů těžké evropské krize byla nezvládnutá demobilizace. Američané proto mladé muže vracející se z války různě zvýhodnili, například při vysokoškolském studiu, a pomohli jim se lépe znovu zařadit do společnosti. Vidíte, jednalo se o inteligentní zdatné muže, tedy principiálně nediskriminovanou skupinu, která by se přesto nedokázala bez pomoci prosadit na trhu práce. Ještě viditelnějším problémem je nízká integrace romského etnika. Myslíte, má stát povinnost řešit situaci zavedením afirmativních opatření, jako například tlačit na firmy ucházející se o státní zakázky ve stavebnictví, aby zaměstnávaly určité množství Romů? Romská otázka je jedním z nejhanebnějších problémů v České republice. První záznamy o Romech na našem území byly nalezeny již ve Zbraslavské kronice ze začátku 14. století. To znamená, že Romové jsou tu sice o 600 let méně než my, ale jsou imigranty, stejně jako jsme byli imigranti i my. Jinými slovy jsou tu zkrátka dost dlouho na to, aby nebylo pochyb, že i oni jsou čeští občané. Přesto jsou Romové diskriminováni a společnost je uvrhává do sociální situace, kterou naprostá většina z nich není schopna překonat bez dílčí pomoci. Tato pomoc musí zahrnovat širokou škálu opatření včetně integrativního vzdělávání a intenzivní sociální práce, řešit otázky sociálního bydlení, bránit vzniku urbánních ghett, potírat lichvářství vedoucí k dlužnímu otroctví a další. Není pochyb, že lze afirmativní akce aplikovat také na některé státní zakázky. Myslíte, že afirmativní akce Romy nezvýhodňují, ale svým způsobem dorovnávají startovací V letech 2004 až 2010 byl Vladimír Špidla evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti čáru? Samozřejmě, protože z hlediska evropského práva žádná pozitivní diskriminace není možná, diskriminace je zakázaná oběma směry. Afirmativní akce nesmí být vnímány jako zvýhodnění, ale vyrovnání handicapu, podobně jako se před závodem váží žokejové, aby koně nesli stejnou zátěž. Na úřadu práce jsem se setkal s několika typickými případy znevýhodnění kvůli romskému původu, vybavuji si například dívku, která vystudovala v Itálii vysokou školu cestovního ruchu, měla veškeré schopnosti a předpoklady získat dobrou práci, a přesto jsem nebyl schopen ji uplatnit. Nebo romského zedníka, který léta pracoval u okresního stavebního podniku. Po rozpadu podniku byli všichni zedníci propuštěni, a zatímco ostatní se uplatnili během několika týdnů, tento nemohl stále najít práci. A přitom na tom byl z hlediska kvalifikace a morálky stejně jako jeho neromští kolegové. Afirmativní akce jsou oprávněné, ale pochopitelně se s nimi musí zacházet velmi citlivě, protože jsou společností většinou vnímány negativně. Vždy je třeba pečlivě vysvětlit, o co se v konkrétním případě jedná, a uplatňovat opatření ve střízlivé míře. Nesmíme se ale jen dívat na to, jak přes 80 tisíc lidí žije ve strašlivých životních podmínkách bez naděje na úspěch, aniž by to byla jejich vina. Jistě, najdeme tisíce individuálních selhání, ale když se v takové situaci ocitne celá skupina, tak to už nelze považovat za morální selhání té minority. Je to morální selhání majority. Stal jsem se novým stínovým ministrem pro životní prostředí. Jaké jsou vaše priority v této oblasti? V čem vidíte největší problémy ČR? Moje priority jsou poměrně jednoduché. Především se zasadím o to, aby se životní prostředí stalo v sociální demokracii klíčovým tématem. Chci překonat předsudek, že ochrana přírody znamená zničení pracovních míst, a přitom je to právě naopak. Již dříve jsem prosazoval rekonstrukci krajiny, aby se zvýšila její retenční vlastnost. Nejen, že nutnost změn bohužel dokazují aktuální povodně, ale zároveň by právě tato rekonstrukce byla zdrojem pracovních příležitostí na mnoha místech republiky. Další podstatnou prioritou je pro mě snížení energetické náročnosti české společnosti, které nám přinese konkurenční výhodu, nová pracovní místa i snížení emisí oxidu uhličitého. Neméně důležitý cíl vidím v ochraně půdy, protože půda je klíčový zprostředkovatel mezi abiotic- 4. Foto: Právo

5 kým a biotickým prostředím. Má-li existovat zemědělství a má-li vůbec existovat biologická krajina, tak musí existovat dostatek kvalitní půdy. U nás se s půdou doslova mrhá, každý den kvůli nejrůznějším stavebním záležitostem zmizí asi 15 hektarů půdy, to je neuvěřitelné. Samozřejmě se budu zasazovat i o obecné udržování a rozvíjení biodiverzity české krajiny. S ochranou životního prostředí také souvisí čerpání zdrojů z fondů Evropské unie, s čímž má Česká republika neustálé problémy a čelí kritice ze strany opozice i Bruselu. Proč podle Vás nedokážeme efektivně čerpat evropské peníze? Problém je zejména v selhání administrativy. Pes není zakopaný v tom, že bychom měli programů moc nebo málo, protože najdeme země, které jich mají více a čerpají lépe, a zemí, které mají naopak méně, jako například Bulharsko, ale čerpají zoufale. Podstatné je, že ODS nemá k Evropské unii obecně dobrý vztah, a proto se vždy snažila získané prostředky maximálně využít bez ohledu na evropská pravidla, a bohužel se ukazuje, že evropské peníze byly mnohdy chápány jako zdroj financování korupce. Evropská unie má daleko lepší administrativní strukturu než současné vedení Česka, navíc je daleko pečlivější z hlediska spravování veřejných zdrojů. Celá současná protikorupční atmosféra má vlastně původ v evropských penězích, protože evropská kontrola prokázala, jak se u nás zachází s veřejnými penězi. Nemůžeme přece věřit iluzi, že s penězi, které nepochází z Evropy, se zachází lépe. Systém, který sestavovaly současné vlády, je naprosto nekompetentní, ostatně není divu, když každých čtrnáct dní propouštěli na Ministerstvu školství šéfa Evropského odboru. Stejně katastrofální je situace na Ministerstvu životního prostředí, které má momentálně zasmluvněno jen zhruba 40 % p ř e d p o k l á d a- ného objemu, čili už není šance to dohnat. Ptali se Jakub Štědroň a Lucie Válová PhDr. Vladimír Špidla (62) vystřídal za svou bohatou politickou kariéru posty ministra práce a sociálních věcí a 1. místopředsedy ve vládě Miloše Zemana ( ), premiéra České republiky ( ) a evropského komisaře pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti ( ). Právě během Špidlova předsednictví vládě vstoupila Česká republika v roce 2004 do Evropské unie. V současné době působí na pozici ředitele Masarykovy demokratické akademie a byl jmenován stínovým ministrem životního prostředí. Kvóty v podnicích, dělená rodičovská péče - Co na to sociální demokraté? V červnu tohoto roku byly v divadle Kampa vyhlášeny výsledky ankety Strana otevřená ženám. Česká strana sociálně demokratická v ní obsadila krásné 2. místo. Paradoxně právě v době, kdy se rozhořela diskuze nad návrhem Desatera ke dni matek z pera Oranžového klubu. Jako sociální demokratka a zároveň členka Oranžového klubu jsem při přebírání ceny přesně nevěděla, co říci. Vždyť krátce před tím jsem četla komentáře k tomuto návrhu, často odsuzující a zcela distanční. Bohužel, od členů vlastní strany. V poslední době se zdá, že se věci kolem genderové vyváženosti dávají do pohybu. Nebo se o nich alespoň vede (místy velmi živá) diskuze. Podívejme se proto blíže na dva návrhy, které způsobily na české mediální scéně velké pozvižení. Genderové kvóty podle Vivian Reding V polovině listopadu 2011 představila Evropská komise návrh směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy dozorčí rady/nevýkonnými členy správní rady společností kótovaných na burzách. Autorem tohoto návrhu je eurokomisařka pro spravedlnost, základní práva a občanství Viviane Reding. Toto opatření vyvolalo pobouřené reakce, ovšem při znalosti samotného návrhu musí být čtenářovi jasné, že autoři takových argumentů buď znění směrnice vůbec nečetli, anebo záměrně zamlčují fakta. Jde o diktát a omezování svobody podnikání? Víme, o jakých podnicích Reding mluví? Jsou to velké podniky kótované na burze. Tj. takové, které mají 250 a více zaměstnanců a současně dosahují 50 a více miliónů euro ročního obratu (tj. zhruba 1,25 a více miliard Kč). V ČR se do tohoto vymezení vejdou necelé dvě desítky firem. Za další, nejde o výměnu ředitele firmy za ředitelku (i s tímto názorem jsem se již setkala). Návrh se týká obsazení dozorčích rad velkých firem, tedy osob, které vykonávají dozor nad vedením podniku. Pokud jde o argument, že jde o diktát, nemyslitelnou regulaci apod., zeptejme se, co je vlastně podnikání a jak ho stát upravuje? Co jiného je zavedení jasných pravidel, směrnice na ochranu spotřebitele, postup při získávání živnostenských a jiných oprávnění než regulace? Sociální demokraté obvykle snášejí slovo regulace poměrně dobře. Není mi jasné, proč by zde měl vadit. Proč má o pozici rozhodovat, co má kdo mezi nohama? Jeden z nejčastějších argumentů při jakékoliv diskuzi o genderové rovnosti. Zastánci této rovnosti vycházejí z faktu, že v ČR, potažmo v Evropě, jsou osoby ženského pohlaví podreprezentovány ve vedoucích funkcích, kde se rozhoduje o směrování a budoucnosti celé společnosti. Zároveň si uvědomují nepříjemný a ostudný fakt propastného rozdílu v platovém ohod- 5.

6 Lucie Válová přebírá diplom pro Českou stranu sociálně demokratickou za 2. místo v anketě Strana otevřená ženám nocení žen a mužů. Průzkumy ukazují, že při stejných schopnostech či dovednostech, délce praxe apod. se na vedoucí místa najímají spíše muži než ženy. V praxi se tedy přímo setkáváme s diskriminací na základě pohlaví par excellance. Směrnice komisařky Reding jde právě proti tomuto principu. Stanovuje naplnění jasných kvalifikačních kritérií jako základní podmínku. Např. uchazečka dostane 90 bodů a uchazeč 100 bodů. V tom případě je vítězem řízení muž bez ohledu na složení dozorčí rady. Pouze pokud oba dosáhnou stejného počtu bodů, je nutné přihlédnout ke složení dozorčí rady a dát přednost tomu, kdo bude odpovídat požadavku vyrovnaného zastoupení, a to do výše 40 % jednoho nebo druhého pohlaví. Schopné ženy se prosadí samy aneb nechme věcem přirozený vývoj! Přirozený vývoj událostem byl ponechám několik tisíc let a výsledkem bylo, že např. volební právo ženy získaly ve většině státech světa (podotýkám našeho civilizačního okruhu) až v polovině 20. století. Argument, že schopné ženy se prosadí samy, implikuje, že ženy jsou méně schopné než muži, protože objektivně dle statistik zastoupeny nejsou. Realita je taková, že např. mezi osobami absolvujícími vysoké školy je v EU nadproporční podíl žen. Také nutno podotknout, že pokud jakákoliv schopná žena odmítne kvóty, má svobodu tento nástroj nevyužít. Ostatním ženám ale mohou pomoci. Teorie vyrovnaného zastoupení hovoří o 30 % žen v rozhodovacích funkcích. Návrh komisařky Reding pracuje s číslem 40 %. Dlužno říci, že cesta k naplnění tohoto cíle je zcela ponechána na vůli členských států. Bude tedy záležet i na nás mladých sociálních demokratech, kteří jednou možná převezmou otěže moci a rozhodování, jakou se dáme cestou. Do českého diskurzu se minulý měsíc připletl návrh Desatera opatření, kterými může ČSSD pomoci rodičům, aby založení rodiny nebylo vnímáno jako zátěž a naše země tak mohla prosperovat. Protože tím jediným, co chci říci na obranu Desatera, je, aby si jej každý přečetl dříve, než začne diskutovat, odkážu vás už jen na samotný text a popřeji vám šťastnou ruky při případném rozhodování o podpoře všech opatření, která pomohou odstranit nerovnost v naší společnosti. DESATERO Oranžového klubu: Jak může ČSSD pomoci rodičům V České republice dlouhodobě stagnuje porodnost. Stále více mladých žen a mužů se rozhoduje nezakládat rodinu, a to především z finančních důvodů. Toto rozhodnutí není pouze smutným osobním osudem, ale má také devastující dopady na fungování sociálních systémů a vůbec budoucnost naší země. Pravicové vlády tento závažný problém neřeší. Navrhujeme následující opatření, kterými může ČSSD pomoci rodičům, aby založení rodiny nebylo vnímáno jako zátěž a naše země mohla prosperovat. Podporujeme masivní rozvoj veřejné předškolní péče V České republice je zaměstnána jen každá třetí žena pečující o dítě do šesti let. Patříme tak na chvost žebříčku Evropské unie, kde je průměru zaměstnáno 60 % matek předškolních dětí. Důvodem vysoké nezaměstnanosti žen pečujících o malé děti je jak na evropské poměry dlouhá rodičovská dovolená, tak především nedostatečná kapacita míst v předškolních zařízeních. Jen letos bylo mateřskými školami odmítnuto 60 tisíc dětí. Jesle v České republice již prakticky neexistují. Zatímco v roce 1990 bylo v Československu přes jeden tisíc jeslí, dnes jich zůstávají jen desítky. Řešením nejsou ani soukromá zařízení či chůvy, které si většina rodin nemůže dovolit. Nově zavedené dětské skupiny zase nezaručují kvalitu péče a vzdělávání, jelikož o děti nemusí pečovat kvalifikovaní pracovníci. Předškolní péče o děti není jen otázkou zaopatření dětí, ale především také dobrých základů pro vzdělávání a socializaci dětí. Opatření č.1: Zavést zákonný nárok pro každé dítě od tří let na umístění v mateřské škole (německý model). Mateřské školy musí fungovat všechny pracovní dny v týdnu alespoň od 7.00 hod. do 18. hod., tak aby rodiče byli schopni absolvovat osmihodinovou pracovní dobu, zákonem stanovenou přestávku na oběd a cestu do práce azpráce. Opatření č. 2: Zavedení tzv. certifikovaných chův a vychovatelů/vychovatelek pro děti do 3 let, které budou splňovat kvalifikační požadavky dané zákonem. Těmto osobám by stát vyplácel stejný příspěvek na dítě, jakým přispívá do státních zařízení. Maximální úhrada za služby těchto osob bude opět stanovena zákonem. 6.

7 Ženy si za svou práci zaslouží stejné ohodnocení jako muži Rozdíl v odměňování žen a mužů činí v EU průměrně 16 %, v ČR však celých 26 %. Hlavními důvody pro rozdíly v odměňování mezi ženami a muži při stejné kvalifikaci a stejném výkonu jsou jednak diskriminace na pracovišti na základě předsudků a stereotypů (muž musí živit rodinu, a proto musí více vydělávat) a druhak to, že se muži nebojí platově vyjednávat. Platová diskriminace nepostihuje pouze ženy, ale celé rodiny, protože ženy v ČR přinesou o čtvrtinu nižší výplatu, než by měly. V České republice je průměrný starobní důchod kolem Kč. Velká část seniorů, ale především seniorek na tento důchod nedosáhne. Průměrná penze je u žen o tisíc korun nižší. Platí tedy rovnice: nižší plat = nižší důchod = větší riziko ohrožení chudobou. Opatření č. 3: Využít inspiraci z Rakouska, kde firmy (od určité velikosti firmy je toto opatření obligatorní) zveřejňují tzv. Equal Pay zprávy s uvedením počtu žen a mužů podle pracovního zařazení a jejich platů s ohledem na výši úvazku. V případě, že dochází k rozdílům, firmy vypracovávají strategie k jejich odstranění. Mateřství a rodičovství nesmí být slepou uličkou Mateřství a rodičovství by měly být jednou z nejvyšších společenských hodnot. Děti jsou přeci naše budoucnost. Permanentní pracovní pohotovost, která je nazývána rodičovskou dovolenou, je v našich zeměpisných šířkách stále doménou žen. Větší zapojení otců v tomto období by přitom pomohlo vyřešit hned několik problémů - diskriminaci žen na trhu práce kvůli mateřství, ztrátu kontaktu ženy s prací, s tím spojenou ztrátu odbornosti, stále rostoucí ženskou nezaměstnanost a feminizaci chudoby. Zaměstnání by nemělo být překážkou v péči o dítě a rodičovství by nemělo být překážkou při získání a udržení zaměstnání. Kvůli společenským stereotypům máme * uštvané matky s trojitým břemenem (zaměstnání, výchova a péče o děti, domácnost); * matky, které by chtěly být doma a pečovat o své děti, ale nemohou si to finančně dovolit; * matky, které chtějí pracovat, ale nemohou najít práci či práci našly, ale nemají kam svěřit své malé dítě; * otce, kteří by chtěli zůstat s dítětem doma a rodičovství rovnocenně prožívat, ale nemohou, ať už kvůli finančnímu zajištění, či kvůli převládajícím stereotypům o roli muže v rodině. Opatření č. 4: Navrhujeme uzákonit povinné dělení rodičovské dovolené mezi otce a matku. Zaměstnavatelé si musí zvyknout, že nejen žena je nespolehlivou zaměstnankyní s rizikem rodičovství. Opatření č. 5: Dále navrhujeme vytvořit klima společenského a tím pádem i ekonomického uznání péče o děti a další závislé osoby (např. stárnoucí rodiče) a tím podpořit rovnoměrné rozdělení péče mezi ženy a muže. Ideálními instrumenty pro toto jsou pravidelné osvětové kampaně v mediálních prostředcích a především tzv. pravidelné projektové dny na základních a středních školách. Péče o děti a seniory nesmí být jen na bedrech žen a zaslouží si uznání Ženám se po léta nepřisuzuje pouze péče o děti, ale také o další rodinné příslušníky, kteří jsou nemohoucí či nemocní. Na jejich bedra tak k ostatním životním rolím padá i péče o seniory, která by měla být přirozeným koloběhem v rodině. Pro mnohé není lehké tuto roli přijmout, a to i z důvodů, že se musí vzdát vlastních kariérních ambicí. Senioři díky tomu zůstávají ve svém přirozeném prostředí, které je pro ně bezpečné a známé, což je mnohdy to nejcennější, co jim můžeme dát. Péče o osobu blízkou je pro rodinu jak zatěžující, tak i obohacující. Nejen, že udržuje kontakt mezi generacemi, ale je i nejlepším příkladem pro mladší generace, která díky těmto zkušenostem přijde do kontaktu s reálnými životními situacemi. Zároveň ženy, které se rozhodnou pečovat o své rodiče, jsou většinou starší 50 let a často musí opustit své zaměstnání, po skončení péče mají problém se do něj vrátit nebo si najít jiné. Důsledkem je pak nezaměstnanost a později také nižší důchod. Opatření č. 6: Navrhujeme zavést státem podporované zkrácené pracovní úvazky, které usnadní sladění pracovního života s péčí o osobu blízkou. Firmy, které toto svým zaměstnancům umožní, obdrží daňové úlevy. Opatření č. 7: Dále navrhujeme uzákonit povinnost zaměstnavatele držet pečujícímu dítěti místo po vzoru rodičovské dovolené. Samozřejmě to musí být časově omezené i limitované stupněm závislosti rodiče a za podmínky, že rodič nevyužívá sociální službu, a pečující dítě je tak jediným pečovatelem. V. Reding členka lucemburské Chrëstlech-Sozial Vollekspartei, dlouhodobě nejsilnější pravicové strany v Lucembursku, v současnosti místopředsedkyně Evropské komise. 7.

8 Opatření č. 8: Dále navrhujeme zavedení jednotných poradenských služeb o možnostech domácí péče, využití odlehčovacích služeb a dalších sociálních a zdravotních služeb - ideálně na sociálním úřadě. Bojujme za samoživitelky a samoživitele Většinu osamělých rodičů tvoří ženy. Tyto ženy dokázaly vychovat děti za nesmírně složitých podmínek, za cenu svého vyloučení ze společnosti. Ani dnes není jejich situace vůbec jednoduchá. Místo odsuzování bychom je měli podpořit a s nimi především jejich děti. Dětí v neúplných rodinách dnes žije v ČR asi čtvrtina. Jestli dopustíme, aby většina z nich vyrůstala v chudobě či na její hranici, vrátí se to za pár let celé společnosti jako bumerang - jak známo, chudoba je matkou kriminality. Neúplné rodiny s dětmi totiž u nás patří k těm vůbec nejvíce ohroženým chudobou. Samoživitelky mnohem hůře hledají zaměstnání. Je třeba si zopakovat, že v České republice mají matky dětí do 12 let ve srovnání s ostatními EU zeměmi nejhorší uplatnění na trhu práce. Osamělé matky jsou klasickou diskriminací žen na trhu práce postiženy ještě více než matky dětí, které k nim otce mají: jestliže se u vdané matky zaměstnavatel obává, že se bude muset často věnovat nemocným dětem, u matky osamělé se bojí dvojnásob. Opatření č. 9: Navrhujeme oprášit a zrevidovat starý sociálně demokratický návrh zákon o zálohovaném výživném a případně zvážit jiná opatření, která pomohou vymáhat alimenty. Potřeby žen je třeba při vytváření politik brát v potaz Současný technokratický přístup k přípravě zákonů vychází z mužského postoje a jejich vnímání priorit. Vzhledem k tomu, že v rozhodovacích politických funkcích jsou ženy stále silně podzastoupeny, potřebujeme v zájmu rodin instrument hodnotící dopad schvalované legislativy z ženské i mužské perspektivy. Opatření č. 10: Navrhujeme, aby v hodnotící zprávě ke každému připravovanému zákonu byla uvedena povinná kapitola genderové dopady. Vzorem pro toto může být kapitola "dopady na státní rozpočet". Při vytváření rozpočtu na všech úrovních je třeba brát v potaz zájmy žen i mužů (fotbalová hřiště versus mateřské školy). Pozn. autorky článku: Oranžový klub je občanské sdružení prosazující rovné zastoupení žen a mužů ve veřejném a stranickém životě. Tvoří ho sociální demokratky a demokraté nikoliv dle stranické kníž - ky, ale ideových hodnot. Lucie Válová je místopředsedkyní MSD. Je také zastupitelkou hlavního města Prahy. Pracuje jako projektová koordinátorka v sociálních službách. Je lepší mít armádu pracujících, nebo armádu nezaměstnaných? Je lepší mít fungující policii, hasičský záchranný sbor a státní správu, anebo raději armádu nezaměstnaných? Takovou otázku si zřejmě položila vládnoucí koalice a výsledky její práce dávají jasně najevo, že zvolila druhou variantu. Památný výstup loutkového předsedy Věcí veřejných Radka Johna v Otázkách Václava Moravce před volbami v roce 2010 již mohl varovat všechny voliče, když pan John velkolepě populisticky prohlašoval, že má ve volebním programu propuštění 10 % z půl milionu státních zaměstnanců. Byl však poměrně hodně překvapený protiotázkou moderátora, jestli tedy propustí učitele, hasiče, policisty. Zcela evidentně pan John nevěděl, že mezi státní zaměstnance patří i zástupci těchto profesí. Načež nyní po pár letech již víme, že v této věci mluvil pravdu. Bohužel. Za nezaměstnanost nemůže jen krize Nezaměstnanost je něco, co je pro všechny občany strašákem číslo jedna. V okamžiku, kdy přijdete o práci, je vám jedno, kdo byl zvolen prezidentem, která strana vyhrála volby, atd. Tyhle všechny záležitosti jdou stranou. Jediné, co vás v tom okamžiku zajímá, je shánění nové práce. Jinak nebudete mít z čeho zaplatit hypotéku, nebudete moci koupit dětem nové boty a oblečení. Proto si myslím, že cesta k vítězství v příštích volbách vede skrze strašidelný les, který se jmenuje NEZAMĚSTNA- NOST a ze kterého musí být nalezena cesta ven. Pokud někdo říká, že za současnou nezaměstnanost může ekonomická krize, má pravdu jen částečně. Je jisté, že mnohé způsobila i současná pravicová vláda svou katastrofální koncepcí likvidačních škrtů. Tyto škrty znamenaly nejen samotné propouštění státních zaměstnanců, ale i snižování jejich platů a z toho všeho plynoucí strach. Strach z toho, že bude hůř. A půl milionu zaměstnanců, to už je nějaká kupní síla, se kterou se musí počítat. Tito zaměstnanci jsou totiž současně i spotřebitelé služeb soukromého sektoru. A strach spotřebitelů z budoucna vždy vede k zaškrcení poptávky. To jsou základy ekonomie. Člověk, který má obavy o práci a je mu snížen plat, samozřejmě omezí využívání služeb, které nejsou nezbytně nutné. Tedy například nepojede na dovolenou. Nezajde si na masáž. Odhlásí se z fitka. Nekoupí si nové auto. Jako vedlejší efekt tu vznikla další vlna nezaměstnaných ze soukromého sektoru, kteří přišli o zá- 8.

9 kazníky, a tedy jejich živnost je v troskách. Ekonomiku si můžeme představit jako spoustu spojitých nádob a pokud někde uberete vodu, v jiných nádobách hladina vody klesne také. Domnívat se, že prostoduchým plošným propouštěním státních zaměstnanců stát ušetří, je bláhové. Snižování stavů státní správy vede k vyšší nezaměstnanosti Ovšem to není vše. V současné době se začíná projevovat personální nedostatek policistů, snižování jejich stavů začíná nést své shnilé ovoce. Ruší se policejní služebny. A ruku v ruce s nezaměstnaností jde vždy i vyšší kriminalita. To vidíme v současné době například na sociálních bouřích na mnohých místech v Evropě i u nás v České republice. Vytvořit armádu nezaměstnaných, zvýšit tím kriminalitu a současně s tím omezit stav policistů, to je skutečně dílo hodné toho, aby bylo řádně oceněno. A myslím si, že takovým vhodným oceněním pro tvůrce současné situace, by byl historický neúspěch ve volbách. Nic jiného si za takovou práci od občanů nezaslouží. Vždy mě zajímalo, jakou má naše pravicová vláda představu o tom, co se děje s člověkem, který vlivem jejích škrtů přijde o zaměstnání, a kolik díky tomu stát ušetří. Je to tak, že si zkrátka odečtou jeho plat z celkové sumy, kterou stát musí vydat na státní správu. A plácají se po ramenou, jak zase ušetřili. Počítají vůbec s tím, že ten člověk existuje dál a musí z něčeho žít? To znamená, že začne být existenčně závislý na sociálních dávkách, které stejně vyplácí stát. Že má třeba rodinu, která je na jeho příjmech závislá. Že má třeba nadané děti, které kvůli ztrátě jeho zaměstnání nemohou vystudovat vysokou školu, a tím pádem společnost přijde o potenciální odborníky, lékaře, vědce. Že začne mít třeba psychické problémy kvůli ztrátě sebevědomí. Že se mu nakonec třeba rozpadne celá rodina. Sám jsem na vlastní oči viděl takové případy. Že s sebou nezaměstnanost přináší sociálně patologické jevy, je obecně známo. Otázkou je, zda tyto jevy nakonec naši společnost nevyjdou v konečném součtu dráž, než kolik ušetříme samotným propouštěním. Máme koalici hypoték Další perličkou absolutního diletantismu současné vlády je skandální skutečnost, že Česká republika má v současné době problémy s čerpáním dotací od Evropské unie. Nestíháme čerpat. Když se podívám, kolik mladých absolventů vysokých škol je bez práce, napadne mne ihned jednoduchá myšlenka: proč nejsou tito lidé přijati do zaměstnání právě za účelem přípravy potřebných projektů a žádostí. Mají vystudované odborné vysoké školy a práce pro ně by byla. Jenom ta vůle ze strany státu, ta tu nějak není. Místo toho tyto nadané mladé lidi necháme bez práce. A na všech těch úřadech, kterým tyto žádosti prochází rukama, pracovníci nestíhají. Tomu říkám kontrast. Není tu něco špatně? Vše výše uvedené mne vede k zamyšlení, jak krásně by nám bylo, kdyby byli ve vládě lidé, kteří by neměli před očima zamlženo kvůli svým vlastním vnitrostranickým a koaličním hádkám a řešili by problémy, které lidi skutečně trápí. Mají tito lidé ve vládě a v parlamentu vůbec ponětí o to, jak se žije lidem, kterým vládnou? Jak se žije těm dole v podhradí? Těžko říci. Na jednu stranu, oni se nemusí bát, že by pro jejich osobní ochranu nebylo dost policistů. Že by přišli na úřad s nějakou žádostí a čekali by v dlouhé frontě na vyřízení. Na druhou stranu, možná si dokážou připustit, že problém s nezaměstnaností by se mohl týkat i jich. Co s takovým vysloužilým poslancem, že? Za to, co předvedli, je už nikdo nikdy nezvolí. Kromě toho, hypotéka na krku Asi právě proto se tato koalice drží u moci zuby nehty až do úplně posledního dne a právem si od občanů vysloužila přezdívku koalice hypoték. Každý den v takovém krásném zaměstnání je dobrý. To, že si je většina občanů už na jejich postech nepřeje, je nepřinutí se o takové krásné zaměstnání připravit. Ale připravit o zaměstnání jiné, to jim problém nedělá. Ordinují medicínu, která jim samotným nechutná. Dejme si za cíl dát lidem novou naději. Zbavit je strachu ze ztráty zaměstnání. Dát absolventům práci. Zvýšit počty policistů v ulicích a odborníků ve státní správě. Obnovit optimismus u spotřebitelů novou jistotou. Pokud občanům dostatečně vysvětlíme, že toto je naše cesta, můžou ODS a TOP09 strašit komunisty a Řeckem jak chtějí, ale my se nemáme ve volbách čeho bát. Miloslav Skládal Dopravní inženýr, pracuje v oblasti přípravy drážních staveb, člen MSD Přerov 9.

10 Důchodová loterie druhého pilíře Místo koncepčního a dlouhodobého řešení důchodové reformy, na němž by se shodly největší politické strany v ČR a nehrozila by tak jeho radikální změna po každých volbách, vláda občanům vnucuje pochybný zmetek. Ten ve skutečnosti důchodovou situaci občanů vyřešit nedokáže a až příliš okatě nahrává penzijním společnostem a jejich ziskům vzhledem k faktu, že vláda i zmíněné penzijní společnosti ve svých propagacích tohoto systému zcela záměrně vynechávají některé podstatné informace. Lákavé, dokud nevezmeme do ruky kalkulačku Zázračné přilepšení na penzi tkví v tom, že do druhého pilíře, tedy spoření u penzijních fondů, je možno přesměrovat 3 % odvodu na sociální pojištění a zároveň povinnost přidat částku ve výši 2 % svého příjmu. V případě, že je vám více než 35 let, do systému lze vstoupit pouze do 30. června letošního roku. Co už ale v žádné z reklam neuslyšíte, je, že ona zmíněná 2 % musíte přispívat po celou dobu, tedy i v situacích, kdy vám výrazně klesne příjem nebo se ocitnete ve finančně složité situaci. Povinnost platit je přerušena pouze po dobu nezaměstnanosti. Pokud k výpočtu příspěvku na důchod z druhého pilíře použijeme kalkulačky na portálu duchodovareforma.cz, pak žena ve věku 35 let s dvěma dětmi, která vstoupí do systému s hrubou mzdou Kč měsíčně, a bude si tak spořit 33 let, při pro ni aktuálním odchodu do důchodu v 67 letech, bude pak získávat částku Kč po dobu 20 let důchodu. Tedy pokud by využila nejkonzervativnější investice do státních dluhopisů, která předpokládá velmi optimistický výnos 2,5 %. Tento odhad je samozřejmě velmi orientační. Dalším podstatným parametrem systému, o kterém vás rovněž nikdo s nadšením neinformuje, je skutečnost, že pokud se jednou rozhodnete do systému vstoupit, nemáte již šanci své rozhodnutí změnit, a to ani v situaci, kdy se vám nebude líbit způsob, jakým penzijní společnost nakládá s vašimi financemi. Dovolena je pouze změna společnosti, nikoli však výstup ze systému. Co si za naspořené peníze v budoucnu koupím? Nevýhodnost tohoto produktu pro klienta podtrhuje skutečnost, že peníze jsou během celého období spoření pro klienta naprosto nelikvidní, lze je tedy využít až v penzi za podmínky přiznání státního důchodu. V souvislosti s neustálým posunováním věku odchodu do důchodu to vyvolává otázku, zda je tento systém vůbec plánován tak, aby si ho většina budoucích důchodců stihla užít. Další velmi nejistou proměnnou je budoucí kupní síla naspořených peněz a otázka, co si za takovou částku budu schopen koupit za 20 nebo 40 let, kdy dosáhnu důchodového věku. Schopnost zhodnocení finančních prostředků penzijními fondy dnes jen velmi stěží pokrývá inflaci, která v roce 2012 činila 3,3 %. Vývoj této hodnoty na další desetiletí prakticky nelze predikovat. Úrokové sazby v zemích, které jsou postiženy finanční krizí, se pohybují jen velmi nízko na nulou. Investoři dnes jen velmi složitě hledají investice, u kterých jsou schopni finanční prostředky zúročit spolu s minimálním rizikem, že o ně přijdou. U peněz, které mají do budoucna sloužit k vyplácení důchodů, je takový požadavek naprosto relevantní. Ani dluhopisy vyspělých zemí se již dnes nezdají být zárukou, zejména v horizontu několika desítek let. Za zmínku stojí také skutečnost, že aktuální počet registrovaných klientů dosahuje zhruba 40 tisíc účastníků druhého pilíře. Za minimální počet klientů, pro který dává penzijní reforma smysl tak, aby náklady na jeho správu nestály veškerý objem příspěvků, je obecně považováno půl milionu účastníků. Pakliže tohoto čísla nebude dosaženo, penzijní společnosti se velmi pravděpodobně dostanou do ztrát. V systému rovněž existuje podmínka, podle níž důchodový fond, který do 24 měsíců neshromáždí alespoň 50 tisíc účastníků, může být rozhodnutím ČNB převeden pod jinou penzijní společnost. Ani pečlivý výběr penzijní společnosti ze strany klienta tak nemusí zaručit úspěšné spoření na důchod. V historii navíc lze jen stěží najít dostatečně dlouhá a finančně stabilní období, která by v nějakém krizovém momentu peníze zásadně neznehodnotila. Jaké jsou tedy záruky, že stávající finanční instituce budou za dlouhá léta schopny tyto peníze skutečně vyplatit? Na stáří se lze zajistit efektivněji Celý projekt tak působí dojmem, aby se vyplatil soukromým finančním institucím a možná některým jednotlivcům ve vládě. Jinak nelze vysvětlit, proč je jako univerzálně výhodný vnucován prakticky všem bez rozdílu věku, finančních příjmů nebo dalších osobních omezení. Zajímavou skutečností je také fakt, že se do něj nepřihlásily zdaleka všechny zavedené bankovní instituce a raději nabízejí vlastní flexibilnější, a tak i výhodnější finanční produkty ke spoření na důchod. Zajištění se na stáří patří svým způsobem k základním lidským instinktům a většina občanů si uvědomuje nutnost myslet na důchod. Možností je však mnohem více a leckteré z nich jsou daleko důmyslnější než 2. pilíř. Jedním z prostředků zajištění se na stáří je vlastnictví vhodného nemovitého majetku k finančně dostupnému bydlení tak, aby byl co možná nejméně energeticky náročný a velikostně vhodný. Nemovitý majetek, který ztrácí hodnotu pomaleji, může ve stáří sloužit také jako zdroj příjmů z pronájmu, který bude adekvátní aktuální cenové hladině. Další z možností je skutečně proaktivní politika zaměstnanosti starších osob a aktivní udržování seniorů v pracovním procesu tak, aby spolu se zvyšující se hranicí odchodu do důchodu byli schopni skutečně najít adekvátní práci. Důstojný život v důchodovém věku lze umožnit také nabídkou širokého množství služeb, včetně dostupného bydlení a zdravotní péče, zvýhodněných cen dopravy, kultury a dalších volnočasových aktivit. Pokud stát vytvoří pro seniory takovéto prostředí, budou nižší penze, jež zřejmě bude muset Česká republika v budoucnu zavést, snáze akceptovatelná. 10.

11 Velmi tradičním způsobem zajištění na stáří, kterým však současná vláda zcela očividně opovrhuje, je soudržná rodina, tedy základní jednotka lidské společnosti, jež své starší členy odpradávna důstojně zajišťovala. Stát by v tomto směru měl vytvářet podmínky, ve kterých se bude rodit dostatečný počet dětí, a umožnit rodičům budovat prostředí, v němž dokáží vychovat produktivního jedince. I přes naznačené možné cesty je průběžný důchodový systém jako základní pilíř jeden z nejvýznamnějších sociálních výdobytků lidstva a zároveň nejstabilnější systém, který umožňuje předejít časovému znehodnocení peněz inflací a rizikům kapitálových trhů. Mzdy jsou obvykle v souvislosti s inflací valorizovány a tomu odpovídá také velikost odvodů, ze kterých jsou následně důchody vypláceny. Stát však zároveň musí zajišťovat dostatečnou nabídku práce aktivní politikou zaměstnanosti a dostatečné množství plátců, aby se objem prostředků, ze kterého se vyplácí důchody, vždy naplnil. Nejzásadnějším problémem důchodové reformy České republiky je však absence Monika Hermannová kvalitní diskuze a následné dohody politických stran na stabilní podobě důchodové reformy. Bez ní budeme my všichni nedobrovolně hrát důchodovou loterii. je studentkou VŠE a PF UK, pracuje jako asistentka náměstka hejtmana pro finance a ekonomiku Plzeňského kraje. Je místopředsedkyní ÚKK MSD. O lukrativní chudobě a vyvracení mýtů V lednu loňského roku vstoupila v platnost novela zákona o pomoci v hmotné nouzi z dílny Ministerstva práce a sociálních věcí. Ministerstvo se tímto počinem snažilo omezit podnikavce s ubytovnami, na jejichž předražené nájemné šla větší část z přibližně jedné miliardy korun, kterou stát ročně vynaloží na doplatek na bydlení (neplést s příspěvkem na bydlení, u kterého je podmínkou trvalé bydliště v bytě či domě, u doplatku výjimka umožnuje podporu též jiného než nájemního bydlení; např. ubytování na ubytovně). Dávka na bydlení do té doby totiž nebyla zastropována a mířila často na účty majitelů ubytovacích zařízení, kterým tento byznys přinášel nemalé zisky. Pokoj pro vícečlennou rodinu bez sociálního zařízení za částku dvanáct či čtrnáct tisíc měsíčně nebyl výjimkou. A to často v problémových lokalitách, kde by jinak tržní nájemné dosahovalo zlomku této částky. Podle zmíněné novely tak bude nejvyšší možný příspěvek 7068 korun pobírat žadatel v Praze, v obcích do 10 tisíc obyvatel pak může doplatek na bydlení činit maximálně 4379 korun. Nově navíc nejvyšší dávku dostane 4členná rodina a s dalšími členy již tato dávka neroste. Částka Kč tak je oním dlouho očekávaným stropem. Podle vládní Agentury pro sociální začleňování ovšem nová opatření provozovatele ubytoven ke snížení předražených cen nepřinutila. Využívají totiž toho, že zejména početnější romské rodiny (i ty naprosto bezproblémové) si z důvodu zakořeněných předsudků ve společnosti těžko hledají jiné nájemní bydlení a že pro chudší rodiny bývá problém našetřit si na kauci ve výši několika měsíčních nájmů. Mnoho obyvatel se tak snaží dále uskrovnit a výpadek v doplatku za bydlení pak kompenzuje dávkami na živobytí. Zajímavý pohled na danou problematiku ve svém článku Přílévání oleje místo hašení přináší sociolog a sociální antropolog Štěpán Ripka (Lidové noviny, 19. dubna 2013). Ten shrnuje výtky proti ubytovnám do 5 mýtů, které vyvrací. Prvním je, že ubytovny jsou vhodné jako přechodné řešení krizové situace v bydlení, podle Ripky v nich naopak velká část klientů žije trvale. Druhým mýtem je pak tvrzení o tom, že ubytovny řeší bezdomovectví. Nikoliv, argumentuje. Čím více nestandardního ubytování se pro bezdomovce postaví, tím větší bude množství lidí, kteří v něm budou (muset) žít. Třetím je dále tvrzení, že režim ubytoven připraví na bydlení lidi, kteří bydlet neumějí. To se ale nestává, jelikož klient ubytovny se místo zkušenosti spolužití s majoritou pouze adaptuje své roli obyvatele ubytovny. Zbylé dva mýty, které Ripka vyvrací, se pak týkají skutečnosti, že obyvatelé ubytovny jsou snadno rozpoznatelní sociálními pracovníky pro případnou sociální pomoc a dále, že prostředí ubytoven napomáhá ve vytváření sociálních vztahů a komunit. Stát, respektive samosprávy, by tak neměly vynakládat veřejné prostředky na výstavbu a podporu ubytoven, ale měly by usilovat o přípravu a schválení zákona o sociálním bydlení a dalších prostředků, které budou zvyšovat dostupnost standardního nájemního bydlení. K tomu je ale potřeba ona často zmiňovaná politická vůle k prosazení opatření, jež patrně nebudou pro majoritní populaci dostatečně sexy. A také podstoupit riziko dočasné ztráty politických bodů u veřejnosti. Přesto platí, že veřejný zájem stojí o mnoho výš než zájmy provozovatelů ubytoven. Zvlášť s přihlédnutím na to, že jejich mnohdy lukrativní byznys je založen na (prohlubující se) chudobě jiných. Jakub Štědroň je doktorandem na FF UK a ředitelem Domu národnostních menšin, o.p.s. Je šéfredaktorem časopisu Ventil. 11.

12 Kdo bude jmenovat profesory? V květnu rozčeřil už tak poněkud neklidné vody české politiky prezident Miloš Zeman, který odmítl jmenovat českého literárního historika a pedagoga Martina C. Putnu profesorem. Prezidentovo odmítnutí rozpoutalo debaty o tom, zda vůbec prezident může odmítnout jmenování akademika, který řádně prošel řízením o jmenování profesorem, a zda by pravomoc jmenovat profesory měla i nadále zůstat v rukou hlavy státu. Osobně jsem sledovala tento spor s velkým zájmem, protože mě velmi zajímaly názory odborné veřejnosti na tento problém, a když se mě na toto téma otázal i (prozatím nejmenovaný) ústavní soudce profesor Vladimír Sládeček při státní závěrečné zkoušce ze správního práva, přišlo mi zajímavé podělit se o své dojmy i zde ve Ventilu. Každému jmenování předchází řádné řízení Pravomoc prezidenta jmenovat profesory je zakotvena v zákoně o vysokých školách. Tomuto jmenování ovšem předchází tzv. řízení ke jmenování profesorem, kde se prokazuje pedagogická, vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče. Řízení o jmenování profesorem podléhá akreditaci tak jako všechny studijní programy vysokých škol. I k akreditaci tohoto řízení podává své stanovisko akreditační komise, která je složena z 21 významných odborníků z teorie a praxe. O samotné akreditaci i zde ovšem rozhoduje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Řízení se zahajuje na návrh uchazeče, který musí být podepřen alespoň dvěma písemnými stanovisky profesorů téhož nebo příbuzného oboru, nebo na návrh děkana nebo rektora podaný vědecké radě fakulty. Tento návrh pak schvaluje pětičlenná vědecká rada složená z profesorů, docentů dalších významných představitelů uchazečova oboru. Teprve poté přichází samotný formální akt, kdy prezident republiky má slavnostně profesora jmenovat. Celý proces jsem ve zkratce popsala z toho důvodu, aby bylo vidět, že jmenovací akt prezidenta už je opravdu jen jakýmsi stvrzením řádnosti řízení o jmenování profesorem, prezidentovi nepřísluší podle mého názoru nikterak hodnotit odborné působení uchazeče, protože z toho důvodu přeci proběhlo celé řízení. Prezident má samozřejmě právo se k osobě uchazeče vyjádřit a sdělit veřejnosti své pochyby o vhodnosti kandidáta, ale nesouhlasím s tím, že si může osobovat pravomoc rozhodovat o tom, koho profesorem jmenuje a koho ne. Titul profesora by měl být vrcholem kariéry akademika a pedagoga, jedná se o titul akademický, nikoli politický. O oprávněnosti žádosti uchazeče o tento titul rozhodují odborníci z jeho oboru, kteří podle mého názoru mohou objektivně zhodnotit zásluhy a přínos uchazeče pro akademickou obec. Role prezidenta při jmenování je čistě správní Prezident je i přes svou nadstranickost politikem, který by neměl zasahovat do svobody vědy ani výuky na vysokých školách. Řízení o jmenování profesorem by mělo být apolitické a prezident by zde měl vystupovat v roli hlavy státu, která aktem jmenování profesora projevuje úctu k vysokému školství a svobodě vědy, výzkumu i umělecké tvorby. Samozřejmě by neměl být strojem na podpisy, jak se prezident vyjádřil, ale měl by být podle mého názoru pojistkou proti jmenování profesorem u osob, u kterých došlo k opravdovému a závažnému pochybení v řízení o jmenování, a prezident by v tomto případě měl namítat konkrétní vady, aby řízení o jmenování mohlo být případně přezkoumáno. Domnívám se, že pokud má prezident ke konkrétní osobě výhrady spočívající ať už v politických či názorových neshodách, nemělo by to být důvodem k odmítnutí podpisu. Akt prezidenta v tomto případě je aktem správním, prezident jedná jako správní úřad a jeho rozhodnutí by dokonce mohlo být přezkoumatelné před správními soudy. Pakliže by tedy prezident Zeman odmítl jmenování podepsat, mohli bychom se dočkat zajímavého soudního řízení. Žádná alternativa není bez výhrad Prezident nakonec ovšem učinil kompromis, kdy souhlasil, že jmenování Martina C. Putny podepíše, ovšem titul mu bude muset předat ministr školství. Toto by se po novele zákona mohlo stát běžnou praxí, s čímž ovšem řada kritických hlasů jak z řad politiků tak akademiků nesouhlasí. Nutno podotknout, že ministerstvo je monokratický státní orgán, vysoce politický a na rozdíl od prezidenta i stranický. Jmenování by tedy ztratilo symbolický ráz a ztratilo by nadstranickost a podle mého názoru i jakousi gloriolu výjimečnosti. Domnívám se ale, že je to pořád lepší řešení než svěřit jmenování profesorů rektorům. I to je totiž jedno z diskutovaných řešení. Nejenže by tímto ztratilo jmenování profesorů opět svou symboliku, ale jak se ve sdělovacích prostředcích vyjádřil bývalý rektor Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška, mohlo by dojít k různým excesům, a existuje tu také korupční potenciál spojený s udílením titulů. Podle mého názoru ani jedno z navrhovaných řešení není ideální, první povede k politizaci jmenování profesorů, v druhém případě sice bude zaručeno, že politika do jmenování nezasáhne, ovšem je zde vysoká pravděpodobnost možné manipulace a korupce. Podobná praxe, kdy prezident jmenuje profesory, funguje i v kulturně a historicky příbuzných zemích, jako je Slovensko, Maďarsko nebo Polsko. Domnívám se tedy, že i v naší republice by profesory měl nadále jmenovat prezident, a nikoli přiznat tuto pravomoc ministru Markéta Pospíšilová nebo rektorovi. Hlava státu může tímto způsobem i vyjádřit úctu vzdělání a vědě a ocenit ocenit práci akademiků a jejich přínos naší zemi. studuje pátý ročník Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a je členkou MSD Přerov. 12.

13 Úspěšná cesta TOP 09 po zádech ODS Foto: HN- Martin Svozílek Známé pravidlo říká, že co se vládě v rámci legislativního procesu nepodaří prosadit v prvních dvou a půl až třech letech volebního období, nemá v posledním roce takřka žádnou šanci projít. Ve všech vyspělých demokraciích je skutečně poslední rok ve znamení začínající volební kampaně, která v tomto období zásadním způsobem determinuje práci jak exekutivy, tak legislativy. Izdosud konstruktivně a umírněně manentně. Tím hlavním důvodem přitom jednajících politiků se alespoň před nejsou ani tak nejrůznější volby proběhnuvší v poslední době, tedy krajské, se- zraky médií stanou radikální ideologičtí bojovníci, kteří hrdě třímají prapor své nátní či prezidentské, ale především strany na barikádách a s bojovým zanícením obhajují oprášené hlavní progra- která se promítnula do složení kabinetu konstelace povolebního uspořádání, mové principy své strany. Z dosavadních premiéra Nečase. Vláda postavená na koaličních smluv se stávají cáry papíru, tehdy třech stranách (ODS, TOP09, VV) neboť byly stejně uzavřeny jen z nouze, v sobě už v době svého vzniku nesla latentní potenciál nestability a koaličnímu partnerovi se stejně nedalo budoucích Bývalý pražský primátor Bohuslav Svoboda nikdy věřit, byl pouze překážkou v uskutečňování programu dané strany a jediným poctivým a opravdovým partnerem je vlastně některá z opozičních stran. Tyto předvolební tanečky jsou však integrální součástí demokratického systému a svým způsobem přispívají k permanentní pružnosti všech mechanismů. Nečasova vláda nesla od začátku potenciál krizí Nebyl by to však demokratický systém, aby se občas některé věci nevyvíjely v rozporu se zaběhnutými zvyklostmi. Typickým příkladem netradičního vývoje je i situace v naší zemi. Každý, kdo pozorně sleduje vývoj na naší politické scéně, vnímá, že předvolební kampaň u nás probíhá od posledních voleb v roce 2010 s výjimkou prvního roku po volbách v podstatě per- krizí. Z krátkodobého hlediska se plně projevila labilita nejmenšího koaličního partnera, u kterého se potvrdilo, že úspěšnou vládní stranu není možné budovat a rozvíjet pouze na principu podnikatelského záměru, firemní struktury a hezkých dívčích tvářiček. Z dlouhodobého hlediska však byla hlavním důvodem nestability postupně narůstající rivalita ODS a TOP09, ze kterých se stali úhlavní političtí soupeři na pravé části politického spektra. TOP 09 je nezdařený projekt koaličního partnera V tuto chvíli je již naprosto zřejmé, že nadcházející volby nebudou pouze o souboji pravice a levice, ale rovněž budou rozhodovat o tom, která politická strana bude v budoucnu hlavní silou české pravice. Bylo by přitom historickým paradoxem, kdyby TOP 09 vyšachovala ODS z pozice nejsilnější pravicové strany, když to byli právě někteří představitelé ODS v čele s Mirkem Topolánkem, kteří byli duchovními otci TOP 09, z níž chtěli vytvořit svého budoucího loajálního koaličního partnera. Že však bude mít tento nápad pro ODS až fatální důsledky, začalo být zřejmé v relativně krátké době po volbách, kdy se novému vedení ODS začal tento projekt postupně vymykat kontrole. Pokud se podrobně zaměříme na analýzu událostí posledních týdnů a měsíců, můžeme registrovat známky postupně gradujícího boje směřujícího k nadcházejícímu hlavnímu střetu mezi oběma největšími pravicovými stranami. Typickým příkladem je vývoj na pražské radnici. Když v listopadu 2011 nechala ODS vyhodit z koalice sociální demokraty a uzavřela nové spojenectví s původně odstrčeným vítězem pražských voleb TOP 09, mluvilo se o nápravě povolebního uspořádání, o logickém spojenectví a o programové blízkosti obou stran, které budou v duchu pravicových zásad pracovat pro blaho Pražanů. V té době nikomu nevadilo, že slabší ODS má primátora a TOP 09, byť s většinou v Radě města, nemůže dle nastavených pravidel svého partnera přehlasovat. Celá idylka však netrvala ani rok a na modrém koaličním nebi se začaly pomalu objevovat zatím neškodně vyhlížející bílé mráčky. ODS je v Praze poprvé v opozici Jejich počet však začal narůstat s tím, jak postupně rostla nespokojenost mezi představiteli pražské TOP 09, kterým byla stále více trnem v oku situace, kdy vnitřně rozhádaná a nejednotná ODS má pražského primátora, jenž na sebe upoutává veškerý mediální zájem, zatímco radní ze silnější a jednotné TOP 09 jsou pro většinu veřejnosti prakticky neznámí. Zásluhu na tom, že se rychlá bouře, která ve finále smetla ODS z vedení hlavního města, nepřihnala o několik měsíců dříve, mělo především celostátní vedení TOP 09 v čele s Miroslavem Kalouskem. Ten nechtěl dopustit nárůst napětí mezi vládními koaličními 13.

14 partnery, a předčasně tak ohrozit vládní koalici, ve které se ODS postupně dařilo se historicky znemožnit. Ke kroku směřujícímu k převzetí otěží vlády v Praze do svých rukou a získání postu pražského primátora dostala pražská TOP 09 zelenou teprve poté, co začalo být zřejmé, že volební preference TOP 09 začaly opět, po krátkém období růstu souvisejícím s prezidentskou volbou, klesat. ODS tak poprvé po 22 letech ztratila pozici pražského primátora a ocitla se v opozičních lavicích. Důležitou baštu se tak TOP 09 podařilo konečně úspěšně dobýt a potvrdit tak pozici nejsilnější pravicové strany v hlavním městě. Zbývalo tedy dosáhnout hlavního cíle a stát se nejsilnější pravicovou silou na celostátní úrovni. V noci na čtvrtek 13. června začaly události nabírat rychlý spád, který možná napomůže tomu, že se záměr představitelů TOP 09 stane skutečností. Lukáš Kaucký vystudoval historii se specializací na světové dějiny 20. století na FF UK. Poté pracoval na Úřadu vlády ČR a v EP. Byl radním hl. m. Prahy pro oblast kultury. Od roku 2010 je předsedou MSD. ANO2011? Ne 2014! Jak bývá zvykem, na českém politickém rybníčku se čas od času objeví nová politická strana, která začne nabízet alternativu k tzv. tradičním etablovaným politickým stranám. Na lid český, spoléhající se ve své naivitě na blanické rytíře, působí tyto pokusy pozitivně a často se nechají zviklat k naprosto emocionální volbě, které již za několik měsíců litují. Pro obsahově programovou a dost často i personální vyprázdněnost takových politických subjektů není možné nalézt jejich koncepční řešení politiky jako celku, ale velice dobrým způsobem funguje výběr jediného tématu, který se omílá neustále dokola. Příkladů z minulosti máme řadu v posledních dvou volebních obdobích to je ekologické téma zastupované Stranou zelených a protikorupční téma zastupované Věcmi veřejnými. Oba tyto subjekty dnes nalezneme na úrovni 2 % přízně voličů a jejich budoucnost se v nejlepším případě bude odvíjet opět od komunální politiky, ze které vzešly. Od VeVerek po Babiše Nová kometa české politiky se jmenuje Ano 2011, založená Andrejem Babišem úspěšným, ale velice kontroverzním podnikatelem. Ano 2011 se koncepčně od Věcí veřejných a Strany zelených příliš neliší. Členská základna vybudovaná především v Praze, program kratší než tento článek a hlavní teze postavené na hněvu a vzdoru. Ano 2011 na rozdíl od VV a SZ ani nedisponuje zkušenostmi z komunální politiky. O hlasy českých voličů bude ve volbách do Poslanecké sněmovny usilovat politické hnutí, které má v čele jako otce zakladatele člověka, který se v Otázkách Václava Moravce v České televizi bez okolků přizná ke korumpování politiků a stěžuje si, že od dob Mirka Topolánka překročila výše úplatků únosnou mez! Andrej Babiš je ale ostřílený matador a ví, co si může dovolit říct bez důkazů a díky promlčenosti některých skutků může klidně napsat knihu. Andrej Babiš chce využít obecného znechucení s politikou a použije k tomu zbraň, kterou zatím nikdo významně nepoužil kapitál. A toho má Andrej Babiš, díky svému Agrofertu, dostatek. Kapitál opravdu může ovlivnit výsledek parlamentních voleb, pokud je použit efektivně. Je otázka, zda toho bude Andrej Babiš schopný, ale jeho dosavadní kroky ukazují, že je zřejmě na správné cestě. Účel světí prostředky Machiavelli zjevně není Babišovi cizí a pragmatická teorie moci se v jeho postupech objevuje velice zřetelně. Připomeňme si Babišův výrok: V Česku si už na demokracii bohužel jen hrajeme. Média jsou zmanipulovaná.. Nad manipulací médií není nutné dlouze spekulovat na tom se shodneme. Ale od manipulace médií je jen krůček k manipulovatelnosti médii. A toho si je Andrej Babiš velice dobře vědom. Který z jeho politických konkurentů se může pochlubit tím, že vydává týdenník (5+2), finančně podporuje investigativní server (Česká pozice) a koupě nejsilnějšího bulvárního deníku (Axel Springer, Blesk) je na spadnutí. Tím ale mediální angažovanost Andreje Babiše nekončí. Není to tak dlouho, kdy odstoupil od vyjednávání o převzetí Centrum Holdings a TV Pětka. Předpokládám, že významný vliv na tuto neakvizici měl nízký dopad těchto médií na cílovou skupinu. O to logičtěji se jeví angažování reklamního experta a velkého odborníka na sociální a online média jako vedoucího oddělení komunikace ANO Není náhodou, že se Andrej Babiš stal Objevem roku v anketě Tweet roku. Máme už dost populistů? ANO2011 je volební business projekt ne příliš nepodobný projektu Věcí veřejných, ale obávám se, že bude významně úspěšnější. Ačkoliv se to nezdá, bude ANO2011 pro sociální demokracii významný soupeř, mířící na podobnou cílovou skupinu. O tom, že si to chce Babiš se sociální demokracií otevřeně rozdat, svědčí nedávné politické angažování Martina Komárka jako jednoho z lídrů ANO2011. Čeká nás tedy mediální masáž na plný plyn a na všech frontách. A teprve volby ukážou, zda se v České republice zrodil nový Silvio Berlusconi, nebo již občané mají dost těchto ideově prázdných a populistických pseudostran. Tomáš Meisner vystudoval VŠE v Praze a je místo - předsedou MSD pro finance. 14.

15 Europoslanec Vojtěch Mynář: Nesmíme dopustit vznik ztracené generace Zdroj: ČT24 V Evropském parlamentu zasedá Vojtěch Mynář (69) méně než rok (loni v létě nastoupil po zemřelém Jiřím Havlovi), své práce v Rozpočtovém výboru se však zhostil s vervou. O palčivých problémech, mezi něž patří vysoká míra nezaměstnanosti mladých lidí, si s Vojtěchem Mynářem povídala Vendula Havlíková. V létě to bude již rok, co jste se stal poslancem Evropského parlamentu za ČSSD. Jak jste se během té doby v Parlamentu aklimatizoval? Líbí se Vám v Bruselu a Štrasburku? Je pravda, že jsem poslancem poměrně krátce, ale s o to větším nasazením jsem se musel mandátu ujmout. Nastoupil jsem do rozjetého vlaku, proto na procházky po Bruselu není vůbec čas. Rok 2012 byl rokem pokračující hospodářské krize, což přímo souvisí s mojí prací v rozpočtovém výboru. Dopady hospodářské krize jsou vidět všude a já jsem přesvědčen, že právě nyní musí Evropa, a Evropský parlament jako zástupce občanů o to více, ukázat svoji roli v boji proti důsledkům krize. Co by tedy podle Vás měla Evropská unie řešit prioritně? Ve které oblasti je situace nejzávažnější? Nejpalčivějším problémem je nezaměstnanost. Je to sociální zlo, které vytváří pocit zoufalství a beznaděje, rozšiřuje pocit nejistoty, v rizikových regionech zvyšuje kriminalitu, zhoršuje mezilidské vztahy, má dlouhodobé nebo trvalé dopady na zdraví i psychiku lidí. Jak jsem nedávno zmiňoval na březnovém plenárním zasedání ve Štrasburku, nejvíce alarmující je v tomto ohledu situace mladých lidí. V České republice je bez práce pětina mladých do 25 let, přičemž nejhorší situace je na severu Čech a v Moravskoslezském kraji, kde je to téměř 30 %. V Řecku či Španělsku se tato míra blíží dokonce 60 %! V takovémto prostředí vážně hrozí vznik 'ztracené generace', tedy skupiny lidí, kteří se nenaučili pracovat, protože jim to nebylo umožněno, nebo přijali sociální nejistotu, jelikož nic jiného nepoznali. Tento trend je pro mně nepřijatelný a jako europoslanec udělám všechno pro to, abych jej zvrátil. Jaké to má podle Vás řešení? Samozřejmě neexistuje jednoduchý recept, musíme však vytvořit cílenou a vícesložkovou podporu. Já osobně vkládám naděje do tzv. Záruky pro mladé, která má mít k dispozici 6 miliard eur do roku Nepřímo, ale velmi dobře v tomto ohledu funguje také program Erasmus. Počet studentů, kteří díky němu vyjedou do zahraničí, se každoročně zvyšuje. Zdokonalí se ve znalosti cizích jazyků, načerpají nové zkušenosti a velké množství z nich si pak v cizině najde práci. Inspiraci můžeme hledat také v rakouském modelu tzv. duálního systému vzdělávání, který vytváří komplexní podporu pro mladé, a díky němuž má Rakousko druhou nejnižší míru nezaměstnanosti v EU. Propojení vzdělání a praxe již při studiu je nesmírně důležité, například v technických a vědeckých oborech jsou v tomto ohledu mladí Češi úspěšní. Evropská unie by dále měla směrovat investice do projektů, které zlepšují možnost uplatnění mladých technicky nadaných lidí. Dobrým příkladem je vodní koridor Dunaj- Odra-Labe, který má propojit tři evropská moře a pro ČR zajistit, aby se nestala jedinou zemí v EU bez kvalitního napojení na námořní dopravu. Zmiňujete program Erasmus, ten měl ale v minulosti opakovaně problémy s nedostatkem financování. Proč mají na špatné hospodaření Bruselu doplácet právě studenti? Málokdo si uvědomuje, že unijním rozpočtem z 80 % hospodaří členské státy. V případě nedostatku prostředků na program Erasmus, ale například i na politiku soudržnosti, je na vině především jejich schizofrenní chování. V Radě opakovaně prosazují snižování výdajů, tlačí roční rozpočty níže, než jsou aktuální potřeby, a pak se diví, že má EU problémy dostát svým závazkům. Tento stav je dlouhodobě neudržitelný, ale to by vydalo na samostatný článek. Poddimenzovanou aktivní politiku zaměstnanosti naší současné české vlády všichni bohužel známe. Jaké možnosti však nabízí EU a jak je 15.

16 možné z jejího rozpočtu efektivně podpořit zvýšení zaměstnanosti mladých? Hlavním finančním nástrojem pro boj s nezaměstnaností je Evropský sociální fond, to platí i pro mladé nezaměstnané. Balíček na podporu zaměstnanosti mladých z prosince 2012 obsahuje již zmíněnou Záruku. Evropský program pro zaměstnanost a sociální solidaritu, zkráceně program Progress, připravuje posílení inovací a navrhuje téměř 100 miliónů eur na mikrofinancování, tj. poskytování malých půjček pro malé podnikatele za účelem motivace k tvorbě nových pracovních míst. Program Mládí v akci podporuje neformální vzdělávání, do kterého spadají i evropští dobrovolníci. Před čtyřmi lety vznikl speciální Erasmus pro mladé podnikatele a program Tvoje první práce přes EURES, který pomáhá mladým Evropanům hledat práci v jiném členském státě. Jak sami vidíte, možností je celá řada, nesmíme však zapomínat, že je také na České republice a především na její vládě, jak efektivně dokáže prostředky z EU čerpat. Ptala se Vendula Havlíková Vojtěch Mynář (69) Se stal europoslancem v červenci Vystudoval ekonomii a členem ČSSD je od roku V minulosti působil jako komunální politik v Ostravě. Zahraniční klub MSD: Zintenzivníme spolupráci s kolegy z Německa, Rakouska a Slovenska V posledním březovém víkendu se již podruhé sešli členové Zahraničního klubu MSD. Tentokrát uspořádali společné zasedání s německými přáteli ze Saska (JUSOS), kteří byli v Praze na velikonočním výletu. Na programu byla mimo jiné přednáška předsedy ÚKK MSD Františka Střídy o rozdílném konceptu energetické politiky ČR a Německa a prezentace Jakuba Štědroně o činnostech Domu národnostních menšin v Praze. Během nedělního dopoledne účastníci probrali problematiku nezaměstnanosti mladých a privatizaci vodních zdrojů v EU. V rámci zlepšení vzájemných vztahů s rakouskými a slovenskými mladými sociálně demokratickými kolegy jsme se na začátku června setkali v Dolních Dunajovicích na Jižní Moravě. Této seznamovací akce se zúčastnili i zástupci MSD z Olomouckého kraje a Zlínského kraje. Panuje všeobecná shoda, že by se zástupci příhraničních krajských klubů měli navštěvovat častěji a spolupracovat na společných akcích, organizovat happeningy i protestní demonstrace. Zlepšení strategické spolupráce může MSD pomoci v rámci vztahů v mezinárodních levicových organizacích, ale také při společné koordinaci zahraničních cest. V tomto ohledu už spojenectví přineslo první ovoce Zástupci MSD odcestují s rakouskou Stijn Croes a švýcarskou delegací na letošní kemp YES v Turecku, kde budou organizovat společnou středoevropskou párty. je místopředseda MSD pro zahraničí. Pracuje jako tajemník ČSSD v Evropském parlamentu. 16.

17 Pozdrav z Bruselu: Stáž na sekretariátu frakce S&D Díky Zahraničního oddělení MSD v současné době absolvuji stáž na sekretariátu frakce sociálních demokratů (S&D) v Evropském parlamentu v Bruselu. Díky této pětiměsíční stáži se mi daří získávat nové vědomosti, zkušenosti a pracovní dovednosti, které bych ráda využila po návratu do ČR. Rovněž se seznamuji s fungováním této evropské instituce a rozšiřuji si své znalosti, které se týkají nejen evropského dění, ale i aktuálních témat světové politiky. Pobyt zde přispívá k mému celkovému osobnímu rozvoji. Každý nově příchozí stážista, který působí na půdě sekretariátu frakce S&D, pracuje pod vedením tzv. tutora, který je mu přidělen. Mým tutorem je Španělka Eva Pilar Sanjan Guerrero, která se na sekretariátu zabývá dopravním výborem EP. Dále je stážistovi přidělena oblast, se kterou se podrobně seznamuje a zpracovává a plní úkoly, které do této oblasti spadají. Já v současné době pracuji pro Výbor pro dopravu a turismus. Je pro mne velká příležitost seznámit se s touto problematikou. Jde nejen o získávání nových informací, ale rovněž mohu být přítomna na nejrůznějších jednáních a prezentacích, a vidět tak průběh řízení v praxi. Úkoly mi jsou přidělovány ze strany mého vedoucího. Jedná se o rozmanitou činnost, jako je např. účast na konferencích, seminářích, vypracování zápisů, vyhledávání a shromažďování dat a podkladů pro různá jednání, při kterých jsou např. navrhovány změny v legislativě apod. Na půdě Evropského parlamentu rovněž velice často probíhají různé debaty, semináře, konference na nejrůznější témata, kterých se můžete ve svém volném čase zúčastnit. V rámci pětiměsíční stáže mám možnost zúčastnit se plenárního zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku. Této příležitosti samo - zřejmě využiji. Je velice zajímavé pracovat mezi lidmi, kteří jsou příslušníky různých evropských národů. I to vnímám jako velkou zkušenost, sledovat jejich způsob myšlení, chování a jednání. Zatím jsem se zde setkala jen s velice seriózním jednáním, ochotou a vstřícností. Možná je to tím, že všem nám jde o společnou věc. Karolína Nováková studovala mezinárordní vztahy a východoevropská studia na Západočeské univerzitě v Plzni. Pracuje jako asistentka radního města Plzně. Sýrie ve hříčce velmocí Dnes již déle než dva roky probíhají v Sýrii boje mezi povstalci (sunnity) a vládními jednotkami (šíity a křesťany). Média prezentují boj mezi oběma znesvářenými tábory jako boj za svržení tyranie a nastolení demokracie, ale je tomu skutečně tak? Jde o boj místních, nebo v pozadí stojí někdo třetí? Abychom mohli pochopit celý smysl a podtext války, musíme se vrátit o několik let zpět, kdy země Blízkého východu ovládaly evropské mocnosti. Arabské země ve studené válce Země Blízkého východu vždy poutaly pozornost evropských mocností, procházela tudy hedvábná stezka, důležitá obchodní trasa pro dopravu zboží mezi Evropou a Asií. Důležitost toho regionu stoupla zejména po dobudování Suezského průplavu v roce Přesto se naplno boj o vliv nad oblastí Blízkého východu rozhořel až po konci první světové války. Osmanská říše, která byla do té doby politickým hegemonem oblasti, procházela těžkým revolučním obdobím a jakožto jedna z poražených zemí Centrálních mocností musela postoupit oblast Blízkého východu vítězům Velké Británii (Palestinu, Zajordánsko, Mezopotámii) a Francii (Libanon, Sýrii). Egypt byl pod britskou nadvládou již od roku Tato situace panovala až do konce druhé světové války, kdy získaly nezávislost Libanon, Sýrie, Irák (dříve Mezopotámie) a Zajordánsko. Celé období konce čtyřicátých a padesátých let se odehrává v režii úpadku moci západoevropských zemí a vyostřování situace pod tíhou arabského nacionalismu. V roce 1948 vstoupil na uvolněné místo v touze za posílením vlivu Sovětský svaz, který materiálně podporoval nově vzniknuvší stát Izrael proti státům tehdejší Arabské ligy, sestávající z Egypta, Jemenu, Saudské Arábie, Libanonu, Sýrie, Zajordánska a Iráku, jež okamžitě vyslala vojáky na obsazení Izraele. Konflikt nakonec skončil v roce 1949 vítězstvím Izraele. Další důležitou ztrátu vlivu utrpěli Britové v roce 1951 v Íránu, kde byl sesazen prozápadní šáh Muhammad Réza Pahlaví, jehož nahradila vláda premiéra Mossadeka, který znárodnil veškerý ropný průmysl patřící převážně Británii a USA. Ve stejném období vstupují do hry Spojené státy americké, které se staly ochotným opatrovníkem Izraele, který Sovětský svaz opustil na základě protižidovských nálad a procesů v samotném Sovětském svazu. V roce 1953 došlo v Íránu opět k převratu podporovaném Američany, jenž vynesl k moci sesazeného šáha. Sovětský svaz naopak posiloval svou 17.

18 moc v arabských státech, zejména po roce 1956, kdy se prezidentem v Egyptě stal Gamál Násir, který se následkem vývoje v Íránu přimkl na stranu Sovětského svazu. Násir prakticky bezprostředně po získání moci znárodnil Suezský průplav, čímž oslabil moc Francie a Británie. V roce 1956 byly na Blízkém východě dva nepřátelské tábory Sovětský svaz, Sýrie, Egypt na jedné straně, na druhé Izrael, Saudská Arábie, Británie, Francie a USA. V témže roce vtrhl Izrael na Sinajský poloostrov. Toho využili Britové a Francouzi, kteří znovuobsadili Suezský průplav. Díky rezoluci OSN se jednotky všech tří zemí stáhly a nahradily je jednotky OSN. To byla velká porážka pro Francii a Británii, které svůj vliv v oblasti prakticky přenechaly USA. V roce 1961 se oba znesvářené tábory Východu a Západu střetly v Jemenu, kde vypuklo povstání. Povstalce podporoval Egypt, kdežto vládní síly Saudská Arábie. Země tak zůstala po několik desetiletí rozdělena na jižní pro-komunistickou Jemenskou lidově demokratickou republiku a severní Jemenskou arabskou republiku. Šedesátá léta a sedmdesátá léta pokračovala nadále v soupeření dvou táborů Izraele a Arabských států. Přesto můžeme spatřovat jisté oslabování pozic Sovětského svazu, zejména po vypovězení sovětských poradců z Egypta v roce V roce 1974 zasáhla západní země ropná krize. Země OPEC zvedly cenu ropy o 70 % a přestaly zásobovat západní země, které podporovaly Izrael. I když embargo po několika týdnech skončilo, důležitost Blízkého východu ještě vzrostla. Arabské země si byly stále více vědomy svého vlivu a to si žádalo i rozdílný přístup mocností. Díky jejich zprostředkování došlo v březnu 1979 k podepsání mírové dohody mezi Izraelem a Egyptem. Následkem přijetí mírové dohody byl prezident Sadat v říjnu 1981 zavražděn fundamentalistickým Muslimským bratrstvem. Přesto se Egypt stále těsněji přikláněl k USA. Mezitím se Írán díky svému ropnému bohatství a pomoci západních státu stal regionální vojenskou mocností. Když vypuklo v roce 1970 povstání v Ománu, neváhal šáh poslat své jednotky na pomoc místnímu sultánovi. K porážce marxistů došlo v roce V samotném Íránu ale rostla v 70. letech nespokojenost s šáhovou vládou. Představitelem opozice byl Ajatolláh Chomejní, který pobýval v exilu. Na jaře 1979 došlo v Íránu k převratu a Chomejní se vrátil do Íránu. Spojené státy tím ztratily jednoho ze svých největších spojenců v oblasti. V září 1980 se rozhořel konflikt mezi sunnitským Irákem a šíitským Íránem. Nakonec po patové situaci, která panovala po většinu války, přijaly obě strany v srpnu 1987 příměří. V roce 1975 vypukla v Libanonu po zavraždění vůdce křesťanské frakce občanská válka. O rok později křesťané spolu se Syřany Palestince porazili a dosáhli křehkého míru. V roce 1978 napadli křesťané syrské jednotky a došlo k rozdělení hlavního města Bejrútu na dva znepřátelené tábory. Následkem stoupajícího počtu útoků Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) vůči Izraeli zaútočily izraelské jednotky v roce 1982 na jižní Libanon, aby zlikvidovaly tábory OOP. V srpnu 1982 bylo dohod- 18.

19 nuto příměří. OOP se přesunulo do Tuniska a syrské jednotky se stáhly zpět do Sýrie. V září 1982 po zavraždění nového prezidenta vstoupili Izraelci opět do Bejrútu, aby odzbrojili zbylé muslimy. Toho využily křesťanské jednotky a občanská válka se rozhořela nanovo. V říjnu 1982 vstoupily do země mezinárodní jednotky, které měly udržovat oba znepřátelené tábory od sebe. Pod tíhou bojů se ale mezinárodní jednotky počátkem roku 1984 stáhly. Izraelci se stáhli v roce Jediný, kdo zůstal, byli Syřané. Ve stejném roce se do popředí dostala v Libanonu šíitská islámská skupina Hizballáh. Nyní bojovali všichni proti všem (křesťané, šíité, sunnité). Válka skončila až v roce 1989 přijetím Taifské dohody válčícími stranami. Na základě výše popsaných faktů, můžeme usoudit, že velmoci měly po období padesátých a šedesátých let eminentní zájem na získání rozhodující převahy na Blízkém východě a za tímto účelem podporovaly své spřátelené země. V sedmdesátých letech můžeme sledovat první známky o snahu vytvoření jakési rovnováhy velmocí, jež podporují již jen své věrné spojence a snaží se o vytvoření statu quo. To dává příležitost k vyniknutí fundamentalistických muslimských a křesťanských skupin. Mezi muslimy není střet jednotlivých islámských skupin ještě tak markantní, přichází až v osmdesátých letech, kdy dochází ke střetu sunnitů a šíitů v konfliktu mezi Íránem a Irákem a také v občanské válce v Libanonu. Bylo takřka jisté, že tento trend bude pokračovat i v letech devadesátých. Blízký východ po konci studené války V roce 1990 obsadil Irák svého souseda Kuvajt. Jako odveta na tento akt byla utvořena mezinárodní aliance v čele s USA a Saudskou Arábií. Irák byl poražen a byly na něj uvaleny sankce. Po čas devadesátých let USA posilovaly svou moc a zasadily se o přijetí dohody mezi OOP a Izraelem v roce 1993, na jejímž základě vznikla Palestinská samospráva. V roce 1994 podepsal Izrael mírovou smlouvu s Jordánskem. V roce 2000 se izraelské jednotky stáhly z jižního Libanonu, ale již v roce 2006 se sem vrátily, aby zničily odpalovací stanoviště pro rakety hnutí Hizballáh, které jimi Izrael ostřelovalo. Po dosažení cíle se izraelské jednotky stáhly. V roce 2009 vstoupily izraelské jednotky do pásma Gazy, aby zde zničily odpalovací stanoviště tentokrát palestinského hnutí Hamás. V roce 2012 provedl Izrael za stejným účelem letecké útoky. Situace na Blízkém východě se mimo oblast Izraele vyhrotila až po teroristickém útoku na New York v září USA následně obsadily se svými spojenci Afghánistán a v roce 2003 Irák, kde místo sunnitského diktátora vznikla koaliční vláda podobná té v Libanonu. Křesťany zde nahradili Kurdové. Tento systém fungoval až do roku 2011, kdy Irák opustil poslední americký voják, a země tak opět spadla na pokraj občanské války. Kurdský sever je de facto státem ve státě a zemi vládne šíitská většina pod vedením Núrí Málikího. Faktické odstřihnutí sunnitů od podílu na moci způsobuje, že dnešní Irák stojí opět na rozcestí, kam dál. Stejný problém v rozložení sil panuje také v sousední Sýrii, jen v opačném pořadí. Pouze s tím rozdílem, že Saddám Husajn vládl v Iráku jako sunnita nad šíitskou většinou, v Sýrii vládne Bašár al-asad (alavita šíita) nad sunnitskou většinou. Situace se vyhrotila po vlně tzv. Arabského jara v březnu 2011, kdy po celé zemi probíhaly masové demonstrace požadující politické a hospodářské reformy. Asad reformy přislíbil, ale když viděl, že bouře neustávají, došlo k použití síly ze strany vládních jednotek. Tím začala občanská válka v Sýrii, kdy na jedné straně stojí alavité s křesťany, které podporuje Irák, Irán, Hizballáh, Rusko a v pozadí Čína. Na druhé straně stojí povstalci, převážně sunnité, které podporuje Saudská Arábie, Katar, Al-Kajda, Velká Británie, Francie, Turecko a v pozadí USA. Po dvou letech se občanská válka dostala do patové situace s mírnou defenzivou povstalců. Pod tíhou těchto okolností uvažují některé západní země o vyzbrojení povstalců dodávkami od sunnitských zemí a jejich západních spojenců. S vyzbrojováním povstalců bych byl velmi opatrný, jelikož je zde evidentní, že zde de facto dochází ke střetu dvou zájmových skupin. Na straně jedné stojí Rusko a Čína, na straně druhé pak USA, západní země a sunnitské státy. Přesto je zde zajímavé sledovat proměnu jednotlivých mocenských zájmů. Spojené státy nevede do podpory povstalců žádný racionální důvod, zásoby plynu a ropy mají díky těžbě z břidlic veliké. S tím klesá také dovoz zejména ropy z oblasti Blízkého východu do USA. Také mocenský zájem nemusí být velký. Spojené státy mají v oblasti velkého spojence v podobě Saudské Arábie, tak nač se pokoušet o další nestabilní projekt v Sýrii. Spojené státy tak přechází z pozice aktivního hráče na úroveň pozorovatele připraveného zasáhnout. Daleko zajímavější je se zaměřit na Velkou Británii, Francii a Turecko. Velká Británie a Francie chtějí posílit svůj kredit v oblasti Blízkého východu, jak je patrno například z jejich podpory povstalců v občanské válce v Libyi. Tam byla ale situace o poznání jednodušší, jelikož opoziční ani vládní síly nebyly reprezentovány tak rozmanitými uskupeními jako v Sýrii. Největší motivací na získání vlivu má ekonomicky prosperující Turecko, které pod vedením premiéra Erdogana cítí možnost posílení v oblasti. Volný prostor ostatně Turecko dostane již v srpnu, kdy skončí embargo na dovoz zbraní povstalcům. Vše je ale teď ještě zamotanější kvůli protivládním protestům v samotném Turecku. Situace na Blízkém východě nebyla nikdy jednoduchá, proto je velmi důležité rozvažovat kroky, aby nedošlo k výbuchu blízkovýchodního sudu s prachem. Ne nadarmo se říká Kdo seje vítr, sklízí bouři. Václav Drda je studentem Soudobých dějin na Fakultě sociálních věd UK a předseda programové komise MSD 19.

20 Jak se dnes dělá energetická legislativa Na začátek tohoto příspěvku je třeba zavzpomínat. Psal se rok 2007 a já byl v prvním ročníku doktorského studia na odborné energetické konferenci v Poděbradech. Tehdy tam vystupoval nějaký pan Korostenský, který si jako první postavil tzv. fotovoltaickou farmu. V té době měla astronomických 600 kw a stála 77 milionů Kč. Na této konferenci se na něj tehdy dívali jako na nějakého exota. V té době to byla investice, která se ideálně vrátila někdy mezi dvanácti a třinácti lety a to musel ještě provozovatel chovat ovečky avzimě chodit odmetat panely. Jen jsem v té době nechápal, proč to stavěl na dřevěných podstavcích? Odpověděl mi: Pět let mám daňové prázdniny a pak dřeva shnijí, a tak je vyměním a odečtu z daní. O rok později už se tomuto pánovi nikdo nesmál. Někteří mu jen říkali, že do toho šel moc brzo. V roce 2009 už byl tento pan nezajímavý loser. Byli tu už jiní, kterým se začalo říkat baroni. Energetiky byly na poplach, avšak na Energetickém regulačním úřadu byl absolutní klid. Nevím, jestli tehdy zaměstnanci stavěli, ale to se dozvíme v budoucnosti. Sněmovna neměla také žádný zájem se problémem zaobírat, a nakonec to musela vyřešit až distribuce nevydáváním stanovisek k připojení. Proč však tento článek píšu? Kvůli následnému řešení tohoto problému byla mimo solární daně modifikována i vyhláška ERÚ, jež stanovuje cenu, za kterou se vykupuje energie z obnovitelných zdrojů energie. Také byl přijat nový zákon o podpoře OZE 165/2012 sb. Že se tu dotýkám ERÚ? Tady se situace vyřešila opět českou cestou. Vyměnil se předseda a nová předsedkyně udělala personální čistku. Tvrdila, že vnáší svěží vítr. Například výši zelených bonusů řeší odhadem 25letý mladý muž, který promoval v roce 2011 a na každý dotaz odpovídá Nevím, přeptám se kolegů. Tohoto člověka pak ERÚ dodal jako specialistu na tuto problematiku pro odbornou konferenci. Tak to je asi ten svěží vítr, který nastartovala paní předsedkyně, za kterou pevně stál předseda vlády Nečas. Je pravda, že každý se někde učí, jen si myslím, že toto není pozice na učení. Ve vyhlášce 478/2012, vydané ve spěchu na MPO , se mluví o době uvedení do provozu, která se řídí nabytím právní moci licence. Tato věta reálně způsobí, že jakýkoliv obnovitelný zdroj je neprodejný, pokud nechcete přijít o zelené bonusy. Protože je licence nepřenosná a vztahuje se na společnost, nastane teď celkem zajímavý kolotoč kvůli uvažovanému zákazu akcií na doručitele. Spekuluje se, že ve fotovoltaických elektrárnách mají podíly někteří poslanci a pracovníci ERÚ, ti by tak museli odkrýt karty. Už dnes chápu pana poslance Suchánka, jak chránil ty pravicové principy ochrany anonymních akcií. Zřejmě bude vážný problém zaknihovat tyto akcie účelových společností na někoho, s kým jisté lidi nepůjde spojovat. Jenže tato vyhláška MPO má i svoje stinné stránky. Jelikož se výkupní cena řídí nabytím právní moci licence, dostávají se teď do velkých problémů čistírny odpadních vod s kogeneračními jednotkami. Tyto zdroje byly vybudovány dávno před tím, než si stát vzpomněl, že bude vydávat nějaké licence. Veškerou svoji výrobu obvykle ihned spotřebují, takže se k síti chovají neutrálně. Neodebraná energie ze sítě a zelený bonus snižují náklady na čistění odpadní vody. V letech nebyla těmto zdrojům vůbec licence vydávána - nebylo proč, žádné zelené bonusy neexistovaly. Teď však Státní energetická inspekce pokutuje tyto zdroje pro neoprávněný majetkový prospěch. A tvrdí, že doba uvedení do provozu např. zdroje zkolaudovaného v roce 1997 je rok Je to jako vylévání vaničky i s dítětem. Legislativa, která byla udělaná na zastavení fotovoltaického boomu, postihuje úplně jiné zdroje. Je pravda, že stát v tomto případě ušetří, je však otázka, co na takové šetření budou říkat obyvatelé, kterým se pochopitelně taková šetrnost státu projeví v ceně stočného. Ale co si budeme vykládat, občan je zatím stále jen na posledním místě. Tento článek vznikl asi před měsícem, a proto ho doplním dovětkem. Paní předsedkyně ERÚ je obviněná za zneužití pravomoci úřední osoby, které by mohlo jistým baronům přinést 1,9 miliardy korun. Její podporovatel premiér je v demisi, ale to se tak někdy stane. František Střída Absolvent doktorského studia na VŠB TU Ostrava, pracuje jako energetik vodárenské společnosti. Je předsedou ÚKK MSD 20.