Historie atomového výzkumu

Transkript

1 Historie atomového výzkumu Rudolf Smichovič VII.B - 1 -

2 Prohlašuji, že jsem tuto seminární práci dělal sám za použití odborné literatury uvedené v seznamu zdrojů.. Rudolf Smichovič - 2 -

3 Použité zdroje Literatura: Robert Jungk Jasnější než tisíc Sluncí Internet: nuclearweaponarchive.org - 3 -

4 Obsah Část I. Historie atomového výzkumu 1. Cesta do jádra atomu 1.1 Transmutatio materiae 1.2 Věda po první světové válce 1.3 Neutron 1.4 Štěpení uranu 1.5 Řetězová reakce 1.6 Nedůvěra 1.7 Strach 1.8 Německá atomová bomba 1.9 Vědci proti bombě 1.10 Dokončování pumy 1.11 Zkouška Atomová bomba č.7 Část II. Osudy atomových vědců 2. Životy atomových vědců 2.1 Proč stále myslíme na to, co vědec dělá, a ne na to, čím je? 2.2 Oppenheimer, Robert 2.3 Born, Niels Henrik David 2.4 Fermi, Enrico 2.5 Heisenberg, Karl Werner 2.6 Rutherford, Ernest - 4 -

5 V této práci bych se chtěl věnovat atomového bádání a lidem, jenž se podíleli na historii atomového výzkumu, a to od samotných prvopočátků až po první úspěšnou zkoušku jaderné bomby. Touto prací bych chtěl vyzdvihnout vědce, kteří obětovali pro výzkum celý svůj život a mnohdy i více. Inspirovala mě skvělá kniha Roberta Jungka Jasnější než tisíc sluncí, která mapuje snad všechny kapitoly vědeckého bádání v oblasti atomu a vypráví je téměř jako pohádku, avšak pohádku velmi poutavou, poučnou a místy také velmi napínavou. 21:35: (GMT) Baker z výšky: (je možné zahlédnout počátek tzv. atmosférického šoku ) - 5 -

6 Část I.: Historie atomového výzkumu Japonsko, Nagasaki - 9. srpna :02-6 -

7 1. Cesta do jádra atomu 1.1 Transmutatio materiae Vypráví se, že v posledním roce první světové války chyběl jednou Ernest Rutherford, tehdy již slavný atomový badatel, na zasedání komise britských odborníků, kteří se měli radit o nových způsobech obrany proti nepřátelským ponorkám. Když mu pak kdosi jeho nepřítomnost vytýkal, hřmotný Novozélanďan se hned naježil: Talk softly, please, jen ne tak zhurta, smím-li prosit! Zabýval jsem se právě pokusy, které dávají tušit, že člověk může rozbít atom. Jestli se to potvrdí, objevili jsme něco, co je daleko důležitější než celá ta vaše válka. Rutherford tehdy zveřejnil zprávy o svých pokusech a přesvědčivě doložil, že se mu podařilo uskutečnit jeden z dávných snů lidstva: bombardoval částicemi alfa prvek dusík a přeměnil jej tak ve zcela jiný prvek. Svět, zmítající se v poválečných křečích, neměl uprostřed svých revolucí a inflací čas, trpělivost a snad prostě ani sílu, aby pochopil nejhlubší ze všech převratů, hlubokou změnu v pojetí světa. Planck svými tezemi o kvantové teorii otřásl něčím, co platilo po tisíciletí za samozřejmost, Einstein prohlásil pevné veličiny času a prostoru za relativní a Curier, Rutherford a Bohr ukázali, že nedílné je dělitelné, že i to, co se zdá pevné, podíváme-li se na ně hodně zblízka, není v klidu, ba naopak se neustále pohybuje a mění. 1.2 Věda po první světové válce Během první světové války došlo k útlumu vědeckého bádání ve všech směrech. Vzhledem k nemožnosti předávat si informace o výzkumu byly jednotlivé laboratoře i se svými pány izolovány od zbytku světa. Každý vědec tak prováděl pokusy na své univerzitě na vlastní pěst. Konec 1. světové války tak paradoxně vyvolal obrovský rozmach vědy. Badatelé, jenž si nyní mohli sdílet údaje o svých bádáních, jenž prováděli během čtyř válečných let, se nyní snažili výzkumy svých kolegů nejen ověřit, ale také rozšířit o vlastní vědomosti. V této hektické době se pořádalo mnoho konferencí, které v konečné fázi prověřování jednotlivých poznatků vedly k mnoha objevům a teoriím, jenž byly oceněny Nobelovou cenou nejen za fyziku, ale též ve fyzice příbuzných přírodních vědách, především v chemii. Veškeré tyto konference se soustředily do evropských měst, tehdejších center fyzikálních věd, jako například Cambridge ve Velké Británii, Kodaňské univerzity pod vedením Nielse Bohra a především vysokoškolského švýcarského městečka Göttingen, které se svým triumvirátem Max Born, James Franck a David Hilbert bylo skutečným lákadlem všech badatelů. Protože v atomovém bádání bylo všechno tak nové a nejisté, byli si učitel (např. Rutherford) a žák mnohem blíž v jiných oborech. Zkušenost a vědění mnoho neplatily. V dobách, ve kterých se každý den objevil kousíček nového poznání, byly mezi těmito lidmi minimální rozdíly. Profesoři uplatnili své zkušenosti, studenti naopak své ničím neovlivněné pokrokové myšlení

8 Během těchto dní se stalo mnoho neuvěřitelných událostí. Například když jeden ze studentů divadelního umění v Göttingen kouká jak jeden z Bornových studentů jde po ulici celý zasněný, zakopne a natáhne se jak široký tak dlouhý. Přiskočí na pomoc, ale myslitel, ležící ještě na zemi, se energicky ohrazuje: Nevyrušujte prosím. Pracuju! Neutron K dalšímu z převratných objevů došlo v roce V době, kdy se politika začínala vkrádat do světa bádání a ve světe se pomalu začínal šířit strach z dění v Německu, objevil James Chadwick neutron klíč k rozštěpení atomu. Jedná se o jedinou částici, která je schopná proniknout k atomovému jádru chráněnému elektromagnetickou bariérou o napětí milionů voltů, protože je elektricky neutrální a není odvržena. Objevení neutronu však nevyvolalo žádný rozruch, ba naopak. Zpráva o jeho prokázání prolétla téměř bez povšimnutí. Mnozí, možná i sám Chadwick, netušili, co ve skutečnosti objevili. Již o dva roky později původem italský badatel Enrico Fermi pochopil jak široké využití neutron a jeho reakce s atomovými jádry může mít. Tak v roce 1934, později označovaném jako zázračný, Fermi a jeho žáci začali používat neutrony k systematickému bombardování jednoho prvku za druhým. U prvních osmi prvků se nedočkali žádného výsledku. Teprve při devátém začal Geigerův počítač zaznamenávat impulsy: působení neutronů na fluor vyvolalo umělou radioaktivitu. Za těchto pokusů učinil dvaatřicetiletý Fermi a jeho nejbližší spolupracovníci dva důležité objevy. Za prvé s překvapením zjistili, že radioaktivita kovu ostřelovaného neutrony se stonásobně zvětší, jestliže byly neutrony nejprve zpomaleny parafínem nebo vodou. (tato hypotéza byla poprvé ověřena v nedalekém romantickém rybníčku se zlatými rybkami.) Za druhé se zdálo, že při ostřelování uranu vzniká nový prvek nebo dokonce několik umělých prvků ležících v soustavě za uranem, neboli transuranů. První objev byl později potvrzen a v mnohém rozhodl o dalším vývoji atomové fyziky. Druhá domněnka se ukázala falešná. Ve skutečnosti nevytvořil totiž Fermi nové transuranové prvky, nýbrž svými neutrony zřejmě vůbec poprvé rozštěpil atom uranu. Fermiho práce, jejichž korunou se tehdy zdálo stvoření nového prvku s pořadovým číslem 93 ( za což byl později, v roce 1938, oceněn Nobelovou cenou), zapůsobily na vědecký svět neobyčejným dojmem. Italský vědec ukázal, jak působí nové částice, které Chadwick teprve před nedávnem objevil, demonstroval sílu

9 neutronových střel i když mu ještě zůstalo skryto, jak převratné jsou jejich účinky ve skutečnosti. 1.4 Štěpení uranu V říjnu roku 1933 na Solvayově sjezdu v Bruselu paní Joliotová a její manžel předložili zprávu o výsledku pokusů, při nichž ostřelovali hliník proudem neutronů. Vědecká společnost nejdříve tyto poznatky neuznala a manželé Joliotovi byli po zasedání na prahu zoufalství. V té chvíli k nim však přistoupil profesor Bohr, vzal si je stranou a řekl, že považuje tyto pokusy za velmi důležité. A tak se naštěstí paní Joliotová nenechala odradit a ve svém výzkumu pokračovala. Až její třetí vydaná studie vyvolala skutečné pozdvižení. Pod vedením Otto Hahna se v berlínském Dahlemu po celé týdny téměř bez přestávky ověřovaly pokusy Joliotové a Saviče nejexaktnějšími metodami radiochemie. Přitom se ukázalo, že ostřelují-li uran neutrony, skutečně vzniká látka, která se, jak tvrdila Joliotová, velmi podobá lanthanu ( 57 La). Přesnější analýza, již provedli Hahn a Strassmann, vedla však k výsledku, který byl pro chemii nepochybný, ale pro fyziku nevysvětlitelný: ve skutečnosti šlo o baryum( 56 Ba), prvek, který patří asi doprostřed Mendělejevovy tabulky a je téměř o polovinu lehčí než uran. Odkud se to baryum vzalo? To bylo zprvu zcela nepochopitelné. Odpověď zněla: jádro puklo. Ale k tomuto závěru ( a k tomuto slovu) dospěl Hahn teprve později. V roce 1938 ještě váhal. Co našli se Strassmannem ve svých chemických sondách, zdálo se jim tehdy naprosto neuvěřitelné. Proto ústí jejich zpráva v protimluv (jenž se později stal slavným): Přicházíme k závěru. Naše izotopy radia mají vlastnosti barya. Jako chemikové bychom vlastně museli říci, že u nových částic nejde o radium, nýbrž o baryum, neboť jiné prvky než radium a baryum jsou vyloučeny Ale jako chemikové jádra se k tomuto skoku, který odporuje všem dosavadním zkušenostem jaderné fyziky, ještě nemůžeme odhodlat

10 Oba němečtí badatelé tušili, že objevili něco významného, byť fyzikálně nevysvětlitelného. Jak ironické, že jakmile se skrz složité cestičky po již xenofobní předválečné Evropě dostaly tyto zprávy k Nielsovi Bohrovi, uhodil se do čela a zvolal: Jak jsme mohli být tak dlouho slepí? 1.5 Řetězová reakce Do roku 1939 se při štěpení jádra experimentovalo s tak nepatrným množstvím uranu, že o uvolnění nějakého podstatnějšího množství energie nemohlo být ani řeči. Naděje a obavy, které se už tehdy mezi atomovými vědci objevovaly, mohly nabýt konkrétnější podoby teprve později: až se podařilo přejít od rozštěpení jednoho atomu k vyvolání celé laviny takových procesů, a tak ten původně nepatrný účinek fantasticky znásobit. Taková řetězová reakce se však mohla uskutečnit jen za jedné podmínky: jakmile se rozštěpí jedno uranové jádro, musí se z něho vždy uvolnit několik neutronů, aby rozštěpily další jádro. Odpovědi na tyto otázky se nejúporněji snažil nalézt vědec maďarského původu Leo Szilard. Již po třech dnech jeho pokusů bylo jasné, že uvolnění neutronů je možné. Szilarda se zmocnil strach z toho, co by se stalo, kdyby se tyto pokusy s konečnou platností zdařily! Rozhodující pokus z líčí dr. Szilard takto: Všechno bylo připraveno, stačilo jen stisknout knoflík a pozorovat obrazovku. Objeví-li se na ní světelné znamení, bude to znamenat, že se při štěpení uranu uvolňují neutrony. A to by naznačovalo, že využití atomové energie bude možné ještě za našeho života. Stiskli jsme knoflík. Objevila se světelná značka. Jako zkamenělí jsme ji pozorovali asi deset minut. Pak jsme pokus zastavili. V oné noci jsem si jasně uvědomil, že svět vstoupil na cestu plnou úzkosti

11 1.6 Nedůvěra A tak Leo Szilard zahájil svou iniciativu za to, aby si vědci dobrovolně uložili vlastní cenzuru za účelem zabrždění rozvoje využití řetězové reakce a energie z ní získané. Již první člověk, se kterým Szilard mluvil, nebyl návrhem nijak nadšen. Enrico Fermi, který právě uprchl ze země, kde již cenzura ovládla veškerý společenský život. O mnoho povzbudivější nebyl ohlas Szilardova návrhu ani u většiny ostatních atomových fyziků. Zprvu s ním souhlasili jen tři: Eugen Wigner, Edward Teller a Viktor Weisskopf. Ze strachu z Hitlerova Německa však na jeho návrh přistupovaly postupně další laboratoře. Bylo totiž více než podezřelé, že Hitler provokuje světové velmoci jen s pár tanky a letadly, když surovinové zdroje a výkonnost ekonomiky mluvily jasně v jeho neprospěch! Anebo snad existoval nějaký neznámý činitel, který mohl tento spolehlivý propočet zvrátit??? Proč se atomoví vědci ve spojených státech nepokusili nejprve promluvit o těchto osudových otázkách se svými kolegy v Německu? To by bývalo bylo nejprostší, ale důvěra v rodině fyziků byla již příliš otřesena. Nejlépe vyjádřil tuto nedůvěru americký fyzik W.P.Bridgeman ve svém článku v časopise Science, ve kterém vysvětloval své důvody, kterými byl donucen uzavřít dveře svých laboratoří před vědci z totalitních států: Občan takového státu není už svobodným jednotlivcem. Může být donucen, aby učinil cokoli, co slouží zájmům státu. Zastavení veškerého vědeckého styku s totalitnímu státy má dvojí účel: zamezit tomu, aby tyto státy vědeckých informací zneužily, a dát vědcům z ostatních zemí příležitost, aby vyjádřili svůj odpor proti metodám, jichž ony státy používají. Bridgemanovo opatření bylo v příkrém rozporu se staletými zásadami vědecké spolupráce, ale protestních hlasů se tehdy ozvalo až překvapivě málo. Tak se Szilardova myšlenka, podporována politickými událostmi jako např. obsazení Prahy (1939), pozvolna přece jen prosadila. Za oněch diskusí přišel Wigner s prvním návrhem informovat o uranové situaci americkou vládu. Tak se Szilard, Wigner, Teller a Weisskopf snažili navázat styk s americkými orgány, ale museli překonávat mnohé zábrany, vnitřní i vnější. Především si ze střední Evropy přinesli zásadní nedůvěru ke každé vládě, a zejména vůči vojenským úřadům. Nedůvěra byla hlavní příčinou neúspěchu této iniciativy. Jiný opatrný pokus podnikl už předtím Fermi na konferenci v Ann Arbor. V létě 1939 navštívil Spojené státy Heisenberg, vůdčí osoba německého atomového výzkumu. Fermi jej kontaktoval a v rozhovoru se zajisté dotkli i fascinujících otázek, které dal na pořad dne Hahnův objev. K tomuto rozhovoru později Heisenberg řekl: V létě roku 1939 mohlo ještě dvanáct lidí zabránit výrobě atomových bomb kdyby se byli navzájem dohodli. Fermi a on nepochybně k této dvanáctce patřili a tehdy v Ann Arbor by byli oni dva museli začít. Ale oba si nechali tu příležitost ujít. Jejich politická i mravní představivost v tom okamžiku selhala!

12 1.7 Strach Skutečné pozdvižení však vyvolaly zprávy z Německa, jenž se dostávaly k americkým vědcům těmi nejzvláštnějšími cestičkami. V létě roku 1939 se na podnět plukovníka Schumanna setkali němečtí jaderní fyzikové v Berlíně. Schumann byl totiž upozorněn na možnost uranové řetězové reakce, chtěl se o této možnosti dozvědět více, a jak vyplývá z pozdějších zpráv doporučoval, aby se touto možností zabývalo říšské ministerstvo války. Že to Němci myslí opravdu vážně, naznačovalo sdělení, že německé úřady náhle zakázaly veškerý vývoz uranové rudy z okupovaného Československa! Tehdy Szilarda poprvé napadlo, že by mohl pomoci Albert Einstein. Dopis a memorandum sepsané Tellerem a Szilardem, podepsané Einsteinem doputovaly v říjnu roku 1939 až na prezidentský stůl. Tyto dokumenty obsahovaly i nenápadný podbod, podnět k finanční podpoře a rychlejšímu rozvinutí atomového výzkumu v USA. Když o šest let později svrhly USA atomovou bombu na Japonsko cítil se Einstein oklamán za sebe i za ostatní vědce, kteří na výrobě pracovali. Byl přesvědčen, že vláda již doporučil vyzbrojit se proti překvapení německé atomové bomby, bude jednou tu obrovitou novou sílu spravovat moudře a lidsky. Jak hluboce tragické bylo po pravdě rozhodnutí pacifisty Einsteina, ukázalo se vlastně až po válce. Víme totiž, že hrozba německé uranové bomby hrozba, již on i ti, kdo ho ovlivňovali, nepochybně považovali za reálnou, ba téměř jistou byla pouhým přízrakem! 1.8 Německá atomová bomba Vyrobení německé atomové bomby zabránila souhra tří činitelů: 1) Nacistický režim neuznával válečné bádání a dezorganizoval je. 2) Uskutečnění tak složitého projektu stály v cestě i překážky technického rázu. 3) Nejdůležitější němečtí atomoví vědci neučinili vůbec nic, aby prosadili výrobu takové bomby, naopak úspěšně odváděli nacistická místa od myšlenky na tak nelidskou zbraň. Z třetího bodu je tedy zřejmé, jak důležitou úlohu sehráli v 2. světové válce němečtí atomoví badatelé. Zeptáte-li se však některého z těchto obdivuhodných pánů na tyto události, spokojí se s tím, že staví do popředí nezájem politického vedení a technické potíže. Už o více než dva týdny dříve než se dostal Einsteinův dopis k Roosveltovi konala se v armádním zbrojním úřadě v Berlíně porada devíti jaderných fyziků (např. Geiger). Na ní byl stanoven podrobný rozvrh prací německého U projektu (jak se úředně nazýval německý uranový program). První praktické pokusy v Lipsku pronásledovalo neštěstí. Zřejmě tam svěřili ten vzácný prvek někomu, kdo neznal jeho chemické vlastnosti: vzal uran na kovovou lopatku a tak způsobil, že se vznítil. Když pak lili na plamen vodu, rozšiřoval se požár ještě rychleji, a

13 lipští hasiči museli vyhlásit poplach v širokém okolí. Další z detailů, který zpomalil U projekt! Je důležité také zmínit, že v tehdejší době Heisenberg převzal vedení Fyzikálního ústavu císaře Viléma, který byl prohlášen za vědecké centrum uranového spolku. Mnozí zahraniční přátelé mu tento čin velmi zazlívali. Heisenberg sám obhajoval vůči autorům svůj tehdejší postoj takto: V diktatuře mohou klást aktivní odpor jen lidé, kteří zdánlivě s režimem spolupracují Jak se věci měly ve skutečnosti nejlépe vystihují osobní poznámky dalšího z německých badatelů von Weizsäckera: Musíme pochopit, že bychom žádali od amerických fyziků, které tísní atomová bomba i v jejich vlastním svědomí, příliš mnoho, kdybychom na nich chtěli, aby veřejně přiznali(ba v mnoha případech si vůbec zplna uvědomili), že němečtí fyzikové se podrobně zamýšleli nad morální stránkou věci dříve než většina z nic Nutno také podotknout, že vzhledem k rivalitě mezi jednotlivými říšskými ministerstvy i ministerstvo pošt založilo svůj vlastní uranový výzkum. Jak překvapení museli být lidé, jenž objevili nejdůležitější publikaci o německém jaderném výzkumu v Tajných výzkumných zprávách ministerstva pošt. Její nadpis zněl: Otázka vyvolání řetězové jaderné reakce. 1.9 Vědci proti bombě Rozum i svědomí vědců stály před zcela novou situací. Předpoklady, za nichž fyzikové začali svou práci, už neplatily! Byla teď další práce na bombě politicky a morálně ještě ospraveditelná? Jistě ne! Vědělo se přece s jistotou, že Japonci, jediní nepřátelé, které musely Spojené národy ještě brát vážně, takovou zbraň zkonstruovat nemohou. O tom co následovalo a též o vzniku vědeckého centra v Los Alamos se podrobněji zmiňuji v životopise R. Oppenheimera, poněvadž ten zde sehrál zásadní, možná trochu tragickou roli

14 1.10 Dokončování pumy Ještě nikdy nepracovalo Los Alamos takovým tempem, jako po kapitulaci Německa. Naši muži téměř nejedli a nespali, Vzpomíná žena jednoho z vedoucích badatelů. Groves, armádní velitel projektu Manhattan (jak se nazýval americký projekt atomové bomby), nařídil, aby Los Alamos dokončilo první, zkušební bombu do poloviny července 1945 a druhou, určenou pro atomový útok v srpnu. Philip Morrison píše: mohu osobně dosvědčit, že jednoho tajemného dne kolem desátého srpna končila lhůta, kterou jsme my, kdo jsme denně pracovali na dohotovení bomby, museli stůj co stůj dodržet ať bude zbraň sebedražší, ať tím třeba sebevíc utrpí i solidnost vývojových prací. Mezitím dělal Luis Slotin, mladý vědec ruského původu, zkoušky se samým nitrem pokusné bomby. To sestávalo ze dvou polokoulí, které se měly setkat teprve v okamžiku, kdy bude bomba svržena: uran, který je v nich obsažen, spojí se pak v kritické množství. Určit toto kritické množství bylo jedním z hlavních problémů, na nichž pracovalo losalamoské teoretické oddělení. Ale množství uranu, úhel, v němž bude vystřelovat své neutrony, které mají rozpoutat řetězovou reakci, délku jejich dráhy, rychlost, s níž se mají obě polokoule srazit, a množství jiných údajů mohli teoretikové vypočítat jen přibližně. Praxe však vyžadovala přesnost a jistotu, takže všechny propočty se musely u každé bomby ještě experimentálně ověřit. Tím se zabývala skupina, již vedl O.R.Frisch. S objevitelem štěpení, který přijel do Los Alamos z Anglie, pracoval také Slotin. Ten prováděl onen pokus bez zvláštní ochrany. Neměl než dva šroubováky a jimi s nekonečnou opatrností přitahoval obě polokoule, umístěné na vodítkách, blíž a blíž k sobě.přitom směl dosáhnout právě jen onoho kritického bodu, samého prvopočátku řetězové reakce, a musel zase včas polokoule odsunout, aby reakce okamžitě zanikla. Kdyby jej dost rychle nezrušil, mohla masa dosáhnout velikosti nadkritické a vyvolat jaderný výbuch

15 ( Necelý rok poté, co Slotin předal výbušné srdce první bomby, jež bude sloužit přímo válce, opakoval pokus, který se mu už tolikrát zdařil. Znenadání šroubovák uklouzl: polokoule, obsahující podkritické množství uranu sjely k sobě příliš rychle a celou laboratoř naplnila oslepující modravá zář. Místo aby odskočil a snad se dostal do bezpečí, roztrhl Slotin holýma rukama polokoule od sebe a reakci přerušil. Tím zachránil život ostatním sedmi lidem, kteří s ním byli v téže místnosti. Že sám zemře, věděl od začátku. Ani na okamžik však neztratil hlavu, poprosil spolupracovníky aby se vrátili na místa, kde byli ve chvíli neštěstí, a sám ještě nakreslil situační plánek, který měl lékařům umožnit, aby zjistili, jak velké dávce záření byl kdo vystaven. Muž, který experimentálně stanovil kritické množství pro první atomovou bombu, zemřel po devíti dnech za strašných bolestí. ) V posledních dnech před prvním pokusným výbuchem u Alamogordo nezůstalo utajeno ani ženám a dětem losalamoských vědců, že s připravuje něco zvlášť důležitého. Zkouška měla krycí název Trinity. Rozumí se, že tehdy vědci diskutovali hlavně o jedné otázce: vybuchne ta hračka (za slovo bomba se styděli), nebo ne? Tato otázka byla tak vzrušující, že dala podnět k tomu, aby si badatelé trochu pohráli s děsem. Atomový fyzik Lothar W. Nordheim, který byl ještě ze staré göttingské gardy, vypráví: Před první zkouškou,, zřídili jsme si v los Alamos sázkovou pokladnu. Sázelo se na sílu výbuchu, ale s výjimkou jednoho či dvou divokých nápadů byla většina odhadů příliš, příliš nízká Zkouška Místo zvané Jornada de Muerto (Pochod smrti) nedaleko vesnice Oscuro a městečka Alamogordo. Tam, uprostřed pouště, zvedala se už vysoká železná věž, do jejíž špice měla být zasazena atomová bomba. 16. července 1945 ve dvě hodiny ráno zaujali všichni účastníci zkoušky svá místa. Byli na hlavní tribuně vzdálené yardů, to jest 15,5km od nulového bodu, věže s novou, dosud nevyzkoušenou zbraní, na níž dva roky pracovali. Nasazovali si tmavé brýle a za umělého osvětlení si potírali tváře krémem proti slunci. Tu a tam přišla zpráva o stavu příprav. Zkouška se původně měla uskutečnit ve čtyři hodiny ráno, ale pro nepříznivé počasí ji musel štáb odložit. Na kontrolním stanovišti, které bylo od věže vzdáleno jen yardů (9,14km) radil se Oppenheimer s Grovesem, nemají-li zkoušku vůbec odložit. Po poradě s meteorology se nakonec rozhodli, že dají stisknout spoušť ráno v pět hodin třicet minut. V pět hodin deset minut začal Oppenheimerův náměstek, atomový fyzik Saul K.Allison, jeden z dvaceti lidí na kontrolním stanovišti, vysílat časové signály. Generál Groves mezitím odjel na hlavní tribunu a dával zde čekajícímu personálu poslední pokyny. Ve zbývajících minutách čekání, které se všem zdály nekonečné, sotva kdo promluvil. Každý měl sám o čem přemýšlet

16 A pak se už dělo všechno s nepochopitelnou rychlostí. Nikdo nespatřil prvý šleh samého atomového ohně. Směli zahlédnout jen jeho oslnivě bílý odraz na nebi a na kopcích. Kdo se potom odvážil obrátit se, uviděl zářivou ohnivou kouli, která se zvětšovala a zvětšovala. V tom okamžiku každý zapomněl co si byl předsevzal. Všichni strnuli nad sílou výbuchu. Jak se později ukázalo, jeho síla se pohybovala mezi tisíci tun dynamitu desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát, ba stokrát víc, než předpokládala většina otců té příšerné zbraně. Oppenheimer se přitisknul k jedněm veřejím v kontrolním stanovišti a hlavou mu letěla slova Bhagavadgíty, posvátné písně hindů: Zář všemocného bez hranic a konce toť tisíc sluncí rázem vyšlehnuvších Ale když potom v dálce nad nulovým bodem vystoupil obrovitý mrak, který jako by ani nebyl z tohoto světa, přišel mu na mysl jiný verš indického eposu: Jsem smrt, jež ničí vše

17 1. zkouška uranové pumy července 1945 Alamogordo

18 Část II.: Osudy atomových vědců 21:35: (GMT) Baker

19 2. Životy atomových vědců Aby mohl člověk získat ucelený přehled o tom, jak se skutečně odvíjely dějiny dobývání atomového jádra a energie v něm schované, je nutné, aby se seznámil s osudy lidí, jenž tyto dějiny psali. 2.1 Proč stále myslíme jenom na to, co vědec dělá, a nikdy na to, čím je? V období na které se zde zaměřím, tedy první polovina 20.století, se lidstvo koukalo na vědce, jako na lidi,kteří jsou zavřeni ve svých laboratořích se spoustou složitých přístrojů, chodí neustále v bílých pláštích a v hlavách jim běhají nejroztodivnější matematické vzorce. O tom jakými však byli tito lidé osobnostmi se mnoho neví. Jedná se však o osudy mnohdy napínavější, zajímavější a také tragičtější než ta nejlepší literární dramata. Lidé se dozvídali pouze o věcech, které byly vynalezeny či objeveny, nikdy však ne o tom jaké příběhy se děly na pozadí těchto objevů. Mnohé myšlenky, které byly později ohodnoceny Nobelovou cenou, vznikaly při chůzi po některém z mnoha měst, v nichž se tehdy soustředila vědecká centra, avšak sami tito lidé věděli, že vědec, který si představuje, že on nebo jeho spolupracovníci nejsou než nástroje poznání, jejichž osobní charakter, jejichž ctižádosti, naděje a pochybnosti nic neznamenají, myslí ve skutečnosti nevědecky!

20 2.2 - Julius Robert Oppenheimer VII začal atomový věk. Toho dne vybuchla pokusná bomba na poušti v Novém Mexiku. Mezi vědci, kteří byli svědky nového věku byl také J. Robert Oppenheimer, který stál od počátku jako šéf u projektu atomové bomby. Oppenheimer byl svébytnou éterickou osobnosti s širokými intelektuálními zájmy a křehkou fyziognomii. Na veřejnosti byl znám po II. Světové válce jako vedoucí projektu Manhattan, což byl krycí název pro konstrukci atomové bomby v laboratořích v Los Alamos. Po roce 1954 komise pro vyšetřování podezření z komunismu podle McCarthryho zákonů byl Oppenheimer podezřelou osobou a nic nepomohlo ani zastání Einsteina a jiných předních fyziků z Institute for Advance Study v Princentonu. Oppenheimer až do své smrti žil jako zlomený muž. Méně je již známo, že Oppenheimer významně přispěl v několika hlavních oblastech fyzikálního výzkumu ještě dříve než převzal místo šéfa výzkumu v Los Alamos. Šlo o takové poznatky jakými jsou kvantově-mechanické tunelování, které je základem pro skenerový mikroskop, využívaný k odhalení struktury povrchů atomů. Rovněž předvídal existenci pozitronu, rozvinul teorii sprchy kosmických paprsků a dlouho před teoriemi černých děr a neutronových hvězd prokazoval, že masivní hvězdy mohou kolabovat pod vlivem gravitačních sil. Oppenheimer začal studovat chemii, ale jak sám říkal, to co ho na chemii zajímalo bylo velmi úzce spjato s fyzikou. Jako student na Harvardu přestoupil na studium fyziky a pracoval v Bridgmanove laboratoři, který jako jeden z prvních zkoumal vlastnosti hmoty pod vysokými tlaky. Oppenheimer jako student příliš nerozlišoval pod tímto vlivem mezi teoretickou a experimentální fyzikou. Oppenheimer aspiroval na práci pod vedením Ernesta Rutherforda v jeho experimentální Cavendish laboratory v Cambridgi. Rutherford to odmítl a tak Oppenheimer píše Thomsonovi, který také pracuje v Cavendish Laboratory a ten ho přijme jako výzkumného studenta a přiděluje mu velmi nudnou práci. Oppenheimer píše v r svému příteli: Laboratorní práce je hrůzostrašná nuda a já v ní tak špatně obstál, že je nemožné cítit, že se něčemu učím. Později Rutherford seznamuje Oppenheimera s předními fyziky jakými byli Blackett, Ehrensfeld, Dirac, a Bohr, s nimiž se Oppenheimer okamžitě spřátelil a kteří ovlivnili jeho další vývoj. Oppenheimer studuje zejména Diracův kvantově mechanický formalismus a sám během několika let vyvinul moderní teorii kontinuálního spektra. Max Born mu nabízí studium v Göttingen v r v centru teoretických studií a Oppenheimer přijímá. V té době Born, Heisenberg a Jordan formulují teorii kvantové mechaniky. V r Oppenheimer

21 posílá do Zeitschrift fur Physik stať O kvantové teorii kontinuálního spektra. V r obdržel doktorát a pracuje v Evropě (Leiden a Zurich) a v USA (Berkeley a California Institute of Technology) jako Fellow. Na dotaz, proč si vybral Berkeley Oppenheimer odpovídá: Zahlédl jsem v knihovně sbírku francouzské poezie z XVI a XVII století a to rozhodlo. Oppenheimerův hlavní příspěvek k rozvoji fyziky spočívá v nalezení způsobu zjednodušení analýzy molekulárního spektra. Skrze interpretaci spekter fyzikové určují strukturu vlastností molekul, avšak kvantově mechanický popis dokonce i u jedné molekuly je komplikovanější, protože elektrony a částice jádra atomu (nucleidy) způsobují, že molekula je interaktivní s jinými molekulami. Podle Oppenheimera je to však zanedbatelné, protože těžké částice atomového jádra odpovídají na tyto aktivity elektronu velmi pomalu. Společně s Borem pak Oppenheimer rozpracovává tuto myšlenku na základě pravděpodobnosti, kdy je atom schopen zachytit elektron z jiného atomu a prokazují, že tato pravděpodobnost je nezávislá na internukleárním potenciálu mezi dvěma atomy. Oppenheimer objevil tunelování v r v němž se dokazuje, že elektron může proklouznout ze zajetí elektromagnetických vazeb během radioaktivního rozpadu. Z klasického pohledu může docházet k disociacím pouze pod vlivem silného elektrického pole, z hlediska kvantové fyziky však elektron se může separovat ve slabém poli také, protože elektron se může protunelovat skrze vazby, kterými je vázán. Oppenheimer dokázal, že elektron by mohl být vypuzen z povrchu kovu slabým elektrickým polem. V r se Oppenheimer zapojuje do diskuse nad Diracovou relativistickou vlnovou rovností zabývající se vzájemnými vztahy mezi protony a elektrony. V této souvislosti předvídal existenci pozitronů, jako protipólu elektronům. V následujícím roku se Oppenheimer pokouší nalézt rovnici pro fotony, která by mohly být analogická k Diracově rovnici. Neuspěl. Pracoval však dále na problému

22 elektronově - pozitronové teorie a kvantové elektrodynamické teorii. V této souvislosti předvídal neutronové hvězdy a černé díry. V r stranil republikánům během Španělské občanské války a seznámil se s některými komunistickými studenty prostřednictví své intimní přítelkyně Jaen Tatlockové. Oppenheimer napsal několik levicových brožurek, které vydal vlastním nákladem a podporoval levicová sdružení, ale nikdy nebyl členem komunistické strany. Později, když se oženil s Katherin Pueningovou se však stahuje ze spojení s komunisty. Oppenheimer začíná pracovat na separaci U-235 a na určení kritické masy uranu nutnému k vytvoření takové bomby ještě během práce v Berkeley. Tak vlastně začal Manhattan projekt. Americká armáda byla v r pověřena zkoumat možnosti využití atomové energie pro vojenské účely a v r byla v Los Alamos vybudovaná takováto laboratoř. Původní rozpočet $ vyrostl na $ v r a nyní činí asi 50 mld. Vědci v tomto projektu uspěli a 16. VII první atomová bomba explodovala v Almagordo v New Mexico. Exploze měla účinnost tun TNT. Oppenheimerovi v tu chvíli proletěla hlavou slova z Bhagavatgíty: I have become Death, the destroyer of worlds.(jsem smrt, jež ničí vše). Po Hirošimě a Nagasaki cítil Oppenheimer sílu těchto slov. V říjnu 1945 rezignoval na své vedoucí postavení v projektu. Mezi léty byl Oppenheimer předsedou poradního výboru komise pro atomovou energii vlády USA. Když Rusové v r vyvinuly vlastní atomovou bombu a Edward Teller přišel z návrhem na vodíkovou bombu, Oppenheimer se z titulu své funkce postavil proti tomu. V časech honu na čarodějnice McCarthyho se Oppenheimer dostal na černou listinu pro své domnělé sympatie s komunisty. Byl zproštěn své funkce a odchází do Pricetonu, kde v r umírá na rakovinu hrtanu. Jeho rehabilitace proběhla v r kdy byl presidentem Johnsonem vyznamenán Fermiho medaili. V průběhu svých Princetonských let pracuje především na problematice vztahu mezi vědou a společnosti a na etických důsledcích vědecké práce. Oppenheimer byl svým životem přímo povolán k takovéto práci. Etický konflikt, který do všech důsledků prožil, zakládá svým způsobem novou etapu ve vědeckém výzkumu v němž je nutné, aby vědci zároveň zvažovali všechny důsledky své práce. Oppenheimer by jistě velmi ambiciózní. Měl velké úspěchy mezi studenty, kteří ho v mnohém napodobovali, ale nepodařilo se mu vytvořit ucelený teoretický příspěvek k rozvoji jaderné fyziky. Proto jistě uvítal možnost pracovat na vývoji atomové bomby. Tam se také mohly uplatnit jeho organizační vlohy. Vědecká proslavenost však nebyla zadarmo. Aby zůstal vedoucím celého projektu, musel se Oppenheimer zbavit celé své levicové minulosti a musel dokonce denuncovat jednoho svého přítele (Chevaliere) z dob působení na universitě, že se pokoušel napojit Oppenheimera na sovětskou rozvědku. Rusové byli v této době spojenci Američanů, avšak neměli žádné zprávy o tom, co se v Los Alamos děje. Chevalier se jednou otázal Oppenheimera zda by nebyl ochoten pro soukromou výměnu zpráv. Oppenheimer odmítl a po nátlaku přiznal, kdo s takovouto nabídkou přišel snad jen proto, aby nebyl odvolán jako šéf projektu

23 Oppenheimer však musel řešit mnohem závažnější etické problémy během projektu Manhattan. Ten nejdůležitější spočíval ve vyslovení souhlasu s vojenským použitím bomby. K tomuto se vyslovoval dokonce třikrát. Po prvé to bylo 31 V. a 1. VI kdy komisi ve složení J.R. Oppenheimer, E. Fermi, A.H. Compton a E.O. Lawrence se měli vyjádřit jak bombu použít. Otázku zda ji použít posuzovala jiná komise, nicméně vědci se k tomuto problému mohli vyslovit také. Drželi se však přísně v mezích otázky, která jim byla položena. Doporučení obsahovalo: použít zbraň proti Japonsku co nejdříve; použít na vojenský cíl, který je obklopený obytnými budovami; a použít bez předchozího upozornění na zvláštní charakter zbraně. Po druhé se stejná komise sešla 16. VI Oppenheimer o jejich poradě později napsal: Byli jsme vyzváni, abychom se vyjádřili, zda se má bomby použít.důvod, myslím spočíval v tom, že skupina vynikajících a odpovědných vědců žádala, aby se ji nepoužilo. Jistě bylo by vůbec lépe, kdyby se to nestalo. Neměli jsme ani ponětí o vojenské situaci Japonců. Nevěděli jsme, zda je můžeme přinutit ke kapitulaci jinými prostředky, nebo zda je invaze nevyhnutelná. Ale podvědomě jsme byli přesvědčeni, že je nevyhnutelná, protože tak se nám to vždycky líčilo My jsme vědci, řekli jsme, a to nás neopravňuje k tomu, abychom odpověděli na otázku, zda má být bomby použito, nebo ne; o tom se mínění mezi námi různí jako by se různila i mezi jinými lidmi, kdyby věděli, oč jde. Soudili jsme, že rozhodnout by měla dvojí úvaha: co zachrání životy lidí, dokud válka trvá; a jaký vliv bude mít náš postup na situaci, na naší sílu a na stabilitu poválečného světa. Řekli jsme, to je také pravda, že by podle našeho názoru nijak zvlášť nezapůsobilo, kdybychom udělali z takové bomby prskavku a nechali ji vybuchnout nad nějakou pouští. Třetí zasedání stejné komise bylo až po pokusném výbuchu, kdy se již vědělo, jakou má bomba účinnost. Také tehdy vědci zaujali stejné stanovisko. A tak odpovědnost za rozhodnutí padla na novou Trumanovou vládu a ta se rozhodla pro svržení dvou bomb

24 Zaujala by vládní administrativa jiné stanovisko, když by vědci řekli rozhodné NE? Kdo to dnes může posoudit. Od této doby se však k řešení vědeckých problémů poznání přidal další problém, problém důsledků využití výzkumu, který pronásleduje vědce až do dnešních dnů. Jsou vědci jen vědci, kteří nejsou oprávněni rozhodovat o použitelnosti svých objevů, ať je již situace jakákoli, nebo musí, někdy i za cenu represí skrýt před veřejnosti své objevy? Mohou se v těchto otázkách orientovat i jinak než jako občané? Domyslet všechny důsledky vědeckých objevů je nemožné. Vědci by zřejmě měli spolu se svým objevem informovat také o možných důsledcích, které jsou schopni domyslet, ale mohou tajit poznatky? Je to úkolem vědy, mohou být vůbec takovéto požadavky na vědu kladeny a na politiky, ekonomy nikoli? Proč se jinak nerozhodli politici, proč v jiných případech nepřevezmou odpovědnost za uplatnění vědeckých objevů ekonomové. Politici usilují o volební preference a to je jejich kriteriem při rozhodování, ekonomové usilují o zisk a to je jejich kritérium při rozhodování. Kritériem vědců je poznání a podle toho také jednají. Od dob výbuchů atomových bomb je však zřejmé, že takováto separace při rozhodování nestačí, zatím však nebyl nalezen způsob, jak by tomu být mělo

25 2.3 Niels Henrik David Born Dánský fyzik Niels Henrik David Bohr se narodil 7. října 1885 v Kodani. Jeho otec Christian Bohr byl profesorem fyziologie na kodaňské univerzitě. Vyrůstal v prostředí, které výraznou měrou přispělo k rozvinutí jeho vědeckého talentu. Od roku 1903 studoval fyziku na kodaňské univerzitě. Doktorát získal v roce Na podzim 1911 působil Bohr v Cavendishově laboratoři. Na jaře 1912 pobýval v laboratořích E. Rutherforda v Manchesteru. Intenzivně se zde zabýval studiem radioaktivity. Na základě působení ve jmenovaných laboratořích vydal Bohr v roce 1913 teoretickou práci na téma absorbce alfa záření. Přišel také s teorií, že fyzikální a chemické vlastnosti každého prvku je možné popsat jediným celým číslem, které vyjadřuje náboj jádra jako celočíselný násobek elementárního náboje Bohr se oženil s Margrethe Norlundovou. Měli spolu 6 synů (jednomu z nich - Aageme - byla v roce 1975 udělena Nobelova cena za fyziku). Model atomu vodíku Bohr pokračoval ve studiu struktury atomu na základě Ruthefordova objevu atomového jádra a s využitím Planckovy a Einsteinovy kvantové teorie sestavil teoretický kvantový model atomu vodíku. Bohrův model vychází z planetárního modelu - kolem kladně nabitého jádra krouží elektron. Elektron se může pohybovat jen po drahách, jejichž energie se rovná celistvému násobku Planckovy konstanty. Předpokládá, že se atom skládá z kladných a záporných částic, které se navzájem přitahují. Tento teoretický model je správný jen částečně pro jednoduché atomy s právě jedním elektronem, nelze jej použít pro složitější atomy profesor teoretické fyziky na univerzitě v Kodani ředitel Ústavu teoretické fyziky v Kodani. Na začátku dvacátých let vypracoval Bohr schéma obsazování energetických hladin atomů elektrony, což v roce 1925 vedlo k formulaci Pauliho vylučovacímu principu a k teoretickému zdůvodnění uspořádání prvků v Mendělejevově periodické soustavě prvků. Po okupaci Dánska odešel Niels Bohr do Švédska. Poslední 2 roky války žil v Anglii a v USA (v laboratořích v Los Alamos pracoval na vývoji atomové bomby). Po ukončení války Bohr bojoval proti válečnému zneužití atomové energie. Niels Bohr zemřel 18. listopadu 1962 v Kodani. Bohrův hrob:

26 2.4 Enrico Fermi Italský fyzik Enrico Fermi se narodil 29. září 1901 v Římě v rodině Alberto Fermiho (hlavní inspektor ministerstva komunikací). Jeho zájem o fyziku byl od dětství podporován. Čtyři roky studoval na univerzitě v Pise. V roce 1922 získal Fermi doktorát z fyziky. V roce 1923 získal Fermi stipendium a mohl tak studovat několik měsíců na univerzitě v Göttingen - jeho profesorem byl také Max Born. V roce 1924 se přestěhoval do Leidenu, kde na místní univerzitě spolupracoval s P. Ehrenfestem. V letech Fermi přednášel matematickou fyziku a mechaniku na univerzitě ve Florencii. V roce 1926 Fermi objevil statistické zákony známé dnes jako Fermiho statistiky. V roce 1927 byl zvolen profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Římě (zde působil do roku 1938). V roce 1928 se stal členem Královské akademie Itálie. Ve stejném roce se Fermi oženil s Laurou Caponovou (1 syn a 1 dcera). Jaderná transformace Na základě výzkumů Joliota a Curie (1934) předvádí Enrico Fermi jadernou transformaci bombardováním neutronů. Tyto práce vedou k objevu tzv. pomalých neutronů ve stejném roce. Nobelova cena V roce 1938 získal Enrico Fermi Nobelovu cenu za objev umělých radioaktivních prvků vyrobených neutronovým ozářením. Emigrace do USA 1938 utíká Fermi před Mussolinim a jeho fašistickou diktaturou do New Yorku, kde působí jako profesor na Columbijské univerzitě ( ). Na chicagském stadionu Enrico Fermi poprvé uskutečnil kontrolovanou řetězovou reakci (2. prosince 1942). Jako jeden z mnoha známých fyziků se v Los Alamos podílel na výrobě atomové bomby - Projekt Manhattan. V roce 1944 se Fermi stal občanem USA. V roce 1946 přijal místo profesora v institutu pro jaderné výzkumy univerzity v Chicagu (zde působil až do své smrti v roce 1954). Po 2. světové válce se Fermi věnoval neutronové optice, zkoumal elementární částice vysokých energií a problém nukleon-mezonové interakce. Enrico Fermi zemřel 29. listopadu 1954 v Chicagu. Hrob Enrica Fermiho - Oak Woods Cemetery (Chicago)

27 2.5 Werner Karl Heisenberg Německý teoretický fyzik Werner Karl Heisenberg se narodil 5. prosince 1901 ve Würzburgu v rodině Dr. Augusta Heisenberga (profesor řečtiny na univerzitě v Mnichově) a jeho ženy Annie Weckleinové. V roce 1920 odjel Heisenberg do Maxmilianovy školy v Mnichově poté studoval na univerzitě v Mnichově a v letech pak v Göttingen. V roce 1923 získal na univerzitě v Mnichově titul Ph. D. a stal se asistentem Maxe Borna na Univerzitě v Göttingen. V letech spolupracoval na Univerzitě v Kodani s N. Bohrem. Ve svých 26 letech byl jmenován profesorem teoretické fyziky na Univerzitě v Lipsku. V roce 1937 se oženil s Elizabeth Schumacherovou a měli spolu 7 dětí. Ve 41. roce byl Werner Karl Heisenberg jmenován profesorem fyziky na berlínské univerzitě a ředitelem Institutu císaře Viléma. Po 2. světové válce byl Heisenberg zajat spojeneckými armádami a dopraven do Anglie. Po roce 1948 přednášel v Cambridge, v USA a na skotské Univerzitě St. Andrews. Werner Karl Heisenberg stál v čele Fyzikálním a astrofyzikálním institutu Maxe Plancka. Heisenberg - zakladatel kvantové mechaniky Werher Karl Heisenberg byl jedním ze zakladatelů kvantové mechaniky. Byl autorem maticové mechaniky (1925), principu neurčitosti (1927) a řady prací v oblasti feromagnetismu. Za své práce v kvantové mechanice mu byla v roce 1932 udělena Nobelova cena. Werher Karl Heisenberg se ostře postavil proti zneužívání atomové energie pro válečné účely. Karl Werner Heisenberg zemřel 1. února

28 2.6 Ernest Rutherford Lord Ernest Rutherford se narodil na Novém Zélandu na farmě Bridgewater nedaleko města Nelson 30. srpna 1871 jako 2. ze sedmi synů (měl ještě 5 sester). Pocházel z rodiny skotského emigranta. Cavendishova laboratoř Jeho práce je spojena s Kanadou a Anglii, hlavně s Cavendishovou laboratoří v Cambridge, kterou od roku 1907 vedl. Cavendishova laboratoř se pod jeho vedením stala nejvýznamnějším střediskem jaderného výzkumu. Jeho vědecká dráha úzce souvisí s objevováním vlastností mikrosvěta, projevujících se v makrosvětě radioaktivním zářením a přeměnami prvků anglický pobyt zahájil Ernest Rutherford jako stipendista v Cavendishově laboratoři Rutherford odjel do Kanady, kde jako profesor vedl katedru fyziky na univerzitě v Montrealu. V posledním roce 19. století objevil Ernest Rutherford radon (plyn vznikající radioaktivním rozpadem radia) Rutherford se oženil s Mary Newtonovou a měl s ní jedinou dceru návrat do Anglie na univerzitu v Manchesteru Nobelova cena za chemii. Rozptyl alfa záření Ernest Rutherford vysvětlil rozptyl paprsků alfa ve hmotě. Atom obsahuje jádro, které je obklopeno planetární soustavou elektronů. Pohyb elektronů se děje kolem jádra spojitou řadou drah udělen rytířský titul Rutherford experimentálně dokázal ostřelováním částicemi dusíku získat radioaktivní vodík (ozařoval dusík částicemi alfa a získal protony s velkým doletem). Spolu s Chadwickem (později objevil neutron) Rutherford objasnil dvanáct dalších možných přeměn. Rutherford stanul i v čele Královské společnosti. Ernest Rutherford zemřel 19. října 1937 v Cambridge ve věku 66 let

29 - 29 -