DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ Národní téma: Památky v novém světle

Transkript

1 DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ 2013 Národní téma: Památky v novém světle odbor stavebně správní a regionálního rozvoje

2 Strana 2 (celkem 24) CO JSOU DNY EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ Dny evropského dědictví European Heritage Days (EHD) jsou významnou celoevropskou kulturně poznávací společenskou akcí, která slouží k rozšíření všeobecného povědomí o našem kulturním dědictví. Každoročně v měsíci září pro širokou veřejnost zpřístupňují co nejvíce zajímavých a výjimečných památek, budov, objektů i prostor, včetně a zejména těch, které jsou jinak zčásti nebo celé nepřístupné, objektů soukromých i veřejných. Přitom se nejedná pouze o objekty, které jsou oficiálně prohlášeny kulturními památkami, ale otevírají se i další zajímavé objekty, které nebývají přístupny veřejnosti vůbec nebo pouze příležitostně a částečně a které mají nejširší veřejnosti v kontextu EHD co nabídnout. V objektech, které jsou běžně přístupné veřejnosti, a je v nich vybíráno vstupné, bývá tento den vstup volný nebo by měl být nabízen speciální program (například zvláštní prohlídková trasa, koncert, výstava atp.). V rámci EHD je obdobným způsobem kladen důraz také na zpřístupnění movitého kulturního dědictví. Cílem Dnů evropského dědictví je hledání cest ke kořenům naší civilizace. Proto jsou v rámci EHD pořádány nejrůznější doprovodné akce, jako přednášky, koncerty, městské slavnosti, ale i soutěže a další kulturní programy. Jednotlivé země i města vyhlašují svá národní témata, kterými obracejí pozornost organizátorů i návštěvníků na různorodé fenomény přírodního a kulturního dědictví. První akce tohoto druhu byla pod názvem Den otevřených dveří památek zorganizována v roce 1984 ve Francii. Podobné akce byly organizovány v dalších letech v několika dalších evropských zemích a v roce 1991 byly Dny evropského dědictví oficiálně ustanoveny Radou Evropy. V České republice se EHD konají pravidelně od roku 1991 v první polovině měsíce září. Od roku 1998 je jejich hlavním garantem Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska 1, které vždy ve spolupráci s jedním z členských měst pořádá národní zahájení. Partnery hlavního garanta jsou Ministerstvo kultury ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Pro letošní, již 23. ročník, je vyhlášeno národní téma Památky v novém světle. Kulturní dědictví, kterým disponujeme, je nezbytné zachovat pro další generace. Představuje významnou součást našich dějin, životního prostoru a originální a nenahraditelné bohatství stálého významu. Vždy bude důležité stavět na historických zkušenostech a brát si z nich ponaučení. První krokem k tomu všemu je poznání, ke kterému mají přispívat také Dny evropského dědictví 1 Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska je dobrovolná, zájmová, nestranická a nevládní organizace sdružující především historické obce nebo jejich části, na jejichž území jsou zachovány významné kulturní hodnoty, zejména nemovité památky. Vzniklo z iniciativy měst v listopadu roku Více na Město Prachatice je řádným členem Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska od roku 1992.

3 Strana 3 (celkem 24) MOŽNÉ CÍLE V RÁMCI DNŮ EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ 2013 V PRACHATICÍCH 2 1. Kostel sv. Jakuba Většího, včetně kaple sv. Jana Nepomuka Neumanna a vyhlídkové věže (kostel sobota i neděle 9:00 17:00 hodin) (kaple sobota 9:30-16:00 hodin, neděle 10:30-13:00 hodin) (věž sobota i neděle 10:00-11:30 hodin a 12:30-16:00 hodin) 2. Fasáda Staré radnice, Obecního domu a Nové radnice, Velké náměstí č.p. 1, 2 a 3 3. Prachatické muzeum, Sitrův dům, Velké náměstí č.p. 13 (sobota i neděle 9:00-17:00 hodin) Z provozních důvodů je uzavřena Vila Zwicker, Zlatá Stezka Sklepy domu č.p. 14 Velké náměstí, včetně podzemního vodovodu (bývalá vinárna Punkva) (sobota 10:00-16:00 hodin, neděle 10:00-13:00 hodin) 5. Galerie Dolní brána (sobota i neděle 9:00-12:00 hodin a 12:30-15:00 hodin) 6. Dům č.p. 119 Poštovní ulice, sklepní prostory (sobota 10:00-17:00 hodin, neděle 10:00-13:00 hodin) 7. Dům č.p. 33 Křišťanova ulice (sobota 10:00-16:00 hodin, neděle 10:00-13:00 hodin) 8. Muzeum České loutky a cirkusu, Velké náměstí č.p. 43, včetně sklepů (sobota i neděle 9:00-17:00 hodin) 9. Husova světnička v Městské knihovně, Husova č.p. 71 (sobota 9:00-16:00 hodin, neděle 10:00-13:00 hodin) 10. Galerie Otto Herberta Hajeka, Velké náměstí č.p. 184 (sobota i neděle 9:00-12:00 hodin a 12:30-15:00 hodin) 11. Hřbitovní kostel sv. ap. Petra a Pavla ve Starých Prachaticích, včetně zvonové věže (sobota 10:00-17:00 hodin, neděle 10:00-13:00 hodin) 12. Hřbitovní kaple sv. ap. Petra a Pavla ve Starých Prachaticích 13. Kaple Panny Marie Loretánské (Hüblerova kaple) (sobota i neděle 10:00-17:00 hodin, volný vstup do lodě) 14. Křížová cesta ke kapli sv. Filipa Neri se čtrnácti zastaveními u výklenkových kapliček 15. Kaple sv. Filipa Neri (Patriarcha) (sobota i neděle 10:00-17:00 hodin, volný vstup do lodě) 16. Rozhledna na Libíně (sobota i neděle 10:00-17:00 hodin) 17. Kostel sv. Anny na Libínském Sedle (sobota i neděle 10:00-17:00 hodin, volný vstup na galerii) 2 Zpřístupněné objekty jsou ve dnech EHD označeny. Uváděné otevírací doby jsou orientační a odpovídají informacím v době uzávěrky tohoto materiálu. Aktuální otevírací doby zejm. muzeí, galerií apod. jsou uvedeny přímo na objektech.

4 Strana 4 (celkem 24) ORIENTAČNÍ SITUACE MOŽNÝCH CÍLŮ V RÁMCI EHD 2013 V PRACHATICÍCH

5 Strana 5 (celkem 24) KOSTEL SV. JAKUBA VĚTŠÍHO KOSTELNÍ NÁMĚSTÍ Pozdněgotický kostel sv. Jakuba Většího se nachází v Prachaticích na Kostelním náměstí, mezi Velkým náměstím a Dolní, tzv. Píseckou bránou. Patří mezi nejvýznamnější a nejstarší prachatické památky. Jeho vlastníkem je Římskokatolická farnost Prachatice. Zasvěcen je sv. Jakubovi Většímu, patronu kupců, obchodníků, poutníků, nosičů nákladů a sirotků. Volba patrona byla dána umístěním města na obchodní Zlaté stezce, po které z Pasova do Prachatic přicházeli soumaři a kupci. Sv. Jakub měl být ochráncem a zastáncem soumarů a kupců, putujících po obchodní stezce z Pasova. Kostel je trojlodní s pětiboce uzavřeným presbytářem se sakristiemi po obou stranách a navíc kaplí sv. Jana N. Neumanna (dříve sv. Barbory, původně sv. Kříže) při straně jižní, přístupná z pravé lodi. Na západní straně kostela jsou dvě hranolovité věže, z nichž vyšší jižní dosahuje 53 m a obsahuje 6 pater. Vrcholí krytým ochozem předstupujícím na krakorcích, který sloužíval městským hlásným. Stávající podoba ochozu věže pochází z roku 1752, kdy byl zjištěn špatný stav krakorců, pro který byl původní ochoz snesen, nově sklenut a vyzděn parapet. Menší výšku druhé věže nezapříčinily finanční důvody, nýbrž potřeba zajistit nerušený kruhový rozhled z vyšší věže po okolí. Mohutný vzhled kostela dotváří vysoká, po stranách zvalbená střecha s 1500 m 2 prejzové krytiny. Krov střechy je mistrovským tesařským dílem. Vyniká lehkou konstrukcí a důmyslnou vazbou bez jediného kovového prvku. Odborný průzkum v roce 2002 prokázal, že krov je ze dřeva káceného v letech Krov si lze prohlédnout v rámci výstupu na turisticky zpřístupněný ochoz jižní věže kostela. K výstavbě kostela bylo přistoupeno v návaznosti na založení nové obchodní osady na Zlaté stezce nedaleko Starých Prachatic na přelomu 13. a 14. století, které český král Jan Lucemburský daroval roku 1323 městská práva. Stavba tedy v první polovině 14. století navázala na založení města. Nejstarší doklad o existenci kostela je z roku Chrám vznikal postupně, nejdříve presbytář ve druhé polovině 14. století, po roce 1410 započala výstavba trojlodí, kterou přerušily husitské války, okolo roku 1411 následovala postranní kaple sv. Kříže, poté výstavba dvou věží v průčelí a teprve v období pozdní gotiky bylo na konci 15. století dokončeno trojlodí. Výslednou pozdně gotickou podobu kostel získal v letech 1505 až Roku 1507 při velkém požáru města, který neušetřil ani kostel, shořely obě věže, přičemž původní zvony v nich se roztavily. Krov lodi naštěstí požár vydržel. Obnova kostela po požáru skončila zřejmě okolo roku 1516, ze kterého pochází nástěnná malba Ukřižování Krista na venkovní východní stěně presbytáře. Nižší severní věž byla po požáru zakryta současnou střechou na nízkém krovu, když původně byla ukončena hruškovitou dřevěnou bání. V 16. století byla hlavní věž kostela osazena hodinami, ke kterým se váže nejstarší dohledaný písemný doklad z roku 1561, podle kterého byla za spravování hodin zaplacena určitá mzda zámečníku Fricovi. Původní hodinový stroj kostela je vystaven v podstřešním prostoru přístupném v rámci jižní věže. Po velkém požáru města roku 1832 byla vyšší věž upravena do současné podoby, neboť původní báň byla nahrazena lucernou s plechovou krytinou, dostala tudíž vzhled minaretu. Stavební historie chrámu je tedy velmi komplikovaná, zejména pro časté přerušování stavby různými událostmi, včetně dobytí města husity v roce 1420 a několika požárů. V severní sakristii údajně husité po druhém dobytí města husity v roce 1420 upálili 85 prachatických měšťanů. Severní (nižší) věž kostela je zcela nahoře osazena dvěma zvony.

6 Strana 6 (celkem 24) Jedná se o největší zvon kostela, renesanční sv. Jakub z roku 1521 od mistra Bartoloměje z Nového města Pražského (zavěšen v září 1522). Jeho dolní průměr činí 138 cm, výška cca 100 cm a hmotnost přibližně 2000 kg. Dále malý zvon z roku 1943 se spodním průměrem cca 30 cm, výškou cca 26 cm a hmotností cca 30 kg. Vyšší, veřejnosti zpřístupněná, jižní věž je osazena renesančním zvonem Salve rovněž z roku 1521 od mistra Bartoloměje (zavěšeným také v září 1522). Dolní průměr cca 83,5 cm, výška 63,5 cm a hmotnost cca kg. V jižní věži původně visel rovněž zvon Poledník pravděpodobně z roku 1570 (cca 600 kg), který byl v roce 1942 rekvírován, spolu s tzv. soumarským zvonkem ze 14. či 15. století, kterým se zvonívalo o 22. hodině na znamení uzavírání městských bran a který byl zavěšen v okně jižní věže. V roce 2010 obsadil prázdnou pozici po zvonu Poledník nový zvon, zmíněný níže. V malé, sanktusové, vížce na východním vrcholu střechy hlavní lodi je zavěšen malý zvon - umíráček. Trojlodí kostela je zaklenuto síťovou klenbou, v hlavní lodi se složitě hvězdicově komponovanými žebry a jednodušší síťovou klenbou bočních lodí. Nad vítězným obloukem jsou vymalovány znak města Prachatice, rožmberský erb a znak bádenský a brunšvický (znak první a třetí manželky Viléma z Rožmberka). Je zde rovněž namalován letopočet 1500, pravděpodobně připomínající dokončení chrámu. Monumentální hlavní oltář s křídly s točenými sloupy je barokní z první poloviny 17. století (dosavadní literatura chybně uváděla rok 1653), zhotovený kašperskohorským řezbářem Janem Webrem, přičemž v něm jsou použity i některé části ze staršího gotického oltáře. Na oltáři je ztvárněn patron kostela, sv. Jakub Větší, a nad ním z mrtvých vstanuvší Kristus, sv. Kateřina a sv. Barbora. V křídlech je hlavní oltář vyplněn pozdně gotickými reliéfy Zvěstování, Narození, Klanění tří králů, Smrti Panny Marie a sochami sv. Petra a sv. Pavla v oltářním nástavci. Vpravo od hlavního oltáře je oltář Krista trpitele od řezbáře Jindřicha Webera z roku 1754, u vchodu do pravé lodi je pozdně renesanční polychromovaný reliéf Bičování Krista z roku Z roku 1508 pochází velmi cenný kamenný sanktuář s nárožní soškou sv. Václava a s reliéfy Zvěstování, Narození a Klanění tří králů na spodní části. K důkladné opravě kostela došlo v letech V období let byla provedena kompletní oprava pláště kostela. Při této příležitosti byla z kaple sv. Barbory zřízena kaple prachatického rodáka Jana Nepomuka Neumanna, vysvěcená dne 11. prosince Kaple je bohatě vyzdobena nástěnnými malbami, zobrazujícími např. na severní stěně Klanění tří králů z 16. století. V kapli je umístěna barokní polychromovaná dřevořezba Panny Marie, která původně tvořila ústřední postavu hlavního oltáře kostela. Informace o sv. Janu Nepomuku Neumannovi lze získat na V letech proběhla generální oprava velkých varhan z roku V červnu 2006 byla turisticky zpřístupněna vyšší jižní věž, poskytující výhled nejen na historické jádro města. V letech byla s využitím dotace 13,3 milionů Kč z Regionálního operačního programu Jihozápad, s dofinancováním dalšími 3,6 miliony Kč, provedena kompletní výměna pálené prejzové střešní krytiny kostela s opravou krovu, rozšíření výstavního prostoru v krovu nad hlavním trojlodím kostela, včetně úpravy elektroinstalace. Modernizováno bylo osvětlení interiéru lodi kostela s důrazem na snížení energetické náročnosti. Restaurovány byly také malé varhany v presbytáři. V roce 2010 došlo k pořízení nového zvonu sv. Jan Nepomuk Neumann, který při dolním průměru 95 cm váží 495 kg. Osazen je v dosud volné pozici po rekvírovaném zvonu Poledník zvonové stolice jižní věže kostela. V letech 2009 a 2010 byly, rovněž s využitím Programu regenerace Městských památkových rezervací a městských památkových zón, odkryty a restaurovány nástěnné malby v presbytáři kostela, do té doby skryté pod omítkovými vrstvami, přičemž jejich existence byla zřejmá jen ze sond provedených v 80. letech 20. století, které prokázaly dvě vrstvy maleb, gotickou z druhé poloviny 14. století a mladší pravděpodobně z doby okolo roku Došlo k odkrytí značného rozsahu kolorovaných figurálních maleb s výraznou

7 Strana 7 (celkem 24) kresebnou linkou. Jde o souvislý pás jednotlivých maleb vzájemně oddělených pruhy šířky cca 30 cm s listovým ornamentem. Na jižní stěně presbytáře se vpravo od výklenku s kamenným ostěním jedná o obraz se sv. Šebestiánem přivázaným u stromu a na něj mířícím lučištníkem, narušený oknem do kaple sv. Jana Nepomuka Neumanna. Navazuje malba sv. Panen (Panny Marie s Ježíškem a sv. Kateřinou po levici a sv. Barborou po pravici), následovaná zobrazením Posledního soudu. Posledním výjevem na jižní straně, pokračujícím přes kout na stěnu Vítězného oblouku, je vyobrazení Pekla. Zcela vlevo, v poli u zmíněného výklenku s kamenným ostěním, se překrývá více malovaných vrstev, od nejstarší gotické figurální malby ze 14. století s hlavním motivem Veraikonu 3 s tváří Krista, doplněným po stranách vždy o postavu Světce(tice), přes mladší - pozdně gotickou z období kolem roku 1500 s tématem Zvěstování, až po barokní malbu s námětem Svaté Trojice. Odkrytá nálezová situace není příliš přehledná, v rámci restaurování byly pozdější přemalby respektovány, čili některá vyobrazení nejsou zřetelná, jejich zjednoznačnění by vyžadovalo destruktivní zásah do jiné dochované vrstvy. Nad výklenkem lze zleva spatřit mix fragmentů mladší gotické malby Zvěstování s postavou Světice v královském šatu (královny) ze starší gotické vrstvy. Navazuje mix tváře Krista ze starší gotické malby Veraikonu s atributy mladší gotické malby Zvěstování - holubicí Svatého ducha, paprskem od ní, nápisovou páskou (Ave Maria ) a vázou a dále vpravo také rouchem anděla. Zcela vpravo postava Světce ze starší gotické malby, částečně překrytá fragmentem mladší vrstvy Zvěstování - křídlem anděla. Vlevo od kamenného ostění výklenku je zřetelná postava sv. Ondřeje, vpravo sv. Jan s kalichem v ruce. Na severní straně se jedná zleva o erb na stěně s Vítězným obloukem, dále obraz s postavou sv. Václava, následovaný sv. Veronikou v červeném malovaném rámu. Dále navazuje Panna Marie s Ježíškem s postavami dívek po stranách. Pás maleb ukončuje uspokojivě neidentifikovaný výjev zobrazující v levé části chrámovou stavbu s postavou s adoračním gestem, uprostřed konsekrační kříž v kruhu a vpravo sv. Jeronýma u pulpitu, jak vytahuje trn z tlapy lva. Na pozadí je krajina s hradem či opevněným městem. Další informace o aktivitách z let 2009 a 2010 lze získat na STARÁ RADNICE VELKÉ NÁMĚSTÍ 1 Renesanční budova se nachází v jihozápadním rohu Velkého náměstí v Prachaticích. Patří ke skvostům české renesanční architektury. Jejím vlastníkem je město Prachatice. Stará radnice je třípodlažní stavba palácového charakteru se sedlovou střechou a dvěma krátkými dvorními křídly. Hlavní trakt je podsklepen, přičemž sklepy jsou provedeny ve dvou výškových úrovních, z nichž spodní vybíhá z půdorysu budovy a zasahuje až pod náměstí. Postavena byla v letech , pravděpodobně v místě původního rožmberského paláce, který byl v roce 1570 odstraněn. Z doby výstavby se dochovaly dvě knihy příjmů a vydání města Prachatic z let Hrubá stavba radnice byla dokončena již koncem roku 1570, v dalším roce byla provedena její vnější výzdoba a vybavení vnitřním zařízením. Hlavní položky na stavbu radnice končí v září 1571, hovoří se o tom, že na výzdobě radnice se podílel malíř Jan Březnický. Až do velkého požáru města v roce 1832 měla radnice původní vysokou valbovou střechu s hodinovou věžičkou v ose průčelí, kterou lze spatřit na historických fotografiích. Průčelní fasáda do náměstí výtvarně vyjadřuje jak výlučné postavení radniční budovy mezi ostatními městskými domy, tak rovněž bohatství města. Průčelí po stranách v celé výšce ohraničují svislé pásy 3 Údajný otisk Kristovy tváře na plátěném šátku - pravá podoba Krista otištěná do plátna. Cestou na Golgotu měla žena jménem Veronika podat Kristovi šátek na otření potu. Takto otištěná podoba - obraz zmučené mužské tváře s bolestným a současně laskavým pohledem na blyštivém zlatém pozadí - byla ve středověké ikonografii častým motivem.

8 Strana 8 (celkem 24) bosáže, v patrech jej horizontálně člení dvě symetrické řady po pěti velkých dvojitých (špaletových) klasicistních oken, která nahradila původní renesanční odsazená od líce fasády. Okna v každé řadě jsou propojena podokenními pásovými římsami. V přízemí je nesymetricky vlevo proveden vstupní bosovaný portál doplněný čtyřmi jednoduchými zamřížovanými okny v šambránách. Vrchol portálu nese plastický městský znak s letopočtem Hladkou plochu fasády zdobí nástěnné malby provedené metodou chiaroscura (tmavá vrstva na světlém podkladu, zde odstíny hnědých okrů a běloby, vytvářející iluzi plasticity výjevů), které jsou jedinými v Prachaticích a svými náměty se vztahují vesměs k soudnictví, přičemž užívají některé biblické scény, např. Šalamounova soudu. V úrovni přízemí zleva je na pozadí města vyobrazen římský vojín s obnaženou hlavou, dále vojín s turbanem, kopím a mečem, vpravo portálu pak římský vojín s přilbou na hlavě, tasící meč. Následující dva obrazy se kriticky týkají úplatnosti v soudnictví. Mají vzor v knize Erasma Rotterdamského, vydané u Melantricha v roce 1553 a 1564, ve které byly použity i Holbeinovy kresby z Tance smrti. Levý obraz ukazuje, jak úplatný soudce přijímá úplatky od boháče, ale zezadu po něm sahá smrt. Nad obrazem je český nápis: Kdož pro dary křivě soudíš chudého, Vytrhnu tě z soudu i z lidu mého. Nemůžete práva osudu zbýti, Jehož což živo jest, nemůž ujíti. Pravý obraz představuje úplatného soudce přijímajícího peníze od boháče, zatímco spravedlivý chuďas v zoufalství spíná ruce. Smrt s přesýpacími hodinami v ruce však upozorňuje, že i soudci se nezadržitelně blíží doba skládání účtů ze svých činů. Český nápis nad obrazem zní: Bohatý chytrec vida zlé, vyhne se, Chudý před se jda, v škodu uvalí se. Právem každý nevinný bývá dáven, Skrz dary vinný bývá pomsty zbaven. Právo pavučině se přirovnává, Jíž brouk proráží, muška v ní zůstává. V pásu pod okny prvního patra je šest tabulí s latinskými nápisy starých klasiků, které se vztahují k soudnictví a obci, zcela vlevo stojí genius s přilbou bez okrasy, v levé ruce drží štít s monogramem Bolfartů, vedle leží koule. Zcela vpravo pak stojí genius opíraje se levou nohou o kouli a nesoucí korunovanou přilbu, z níž vyrůstá jelení paroh, a štít s písmeny I M B (Invenit Martinus Bolffart). V úrovni prvního patra je mezi třetím a čtvrtým oknem (zleva) obraz Herakla, jak na pozadí města kyjem ubíjí draka. Pravděpodobně jde o alegorické (jinotajné) znázornění vítězství spravedlnosti nad zlem a bezprávím. Zbývající užší meziokenní pilíře jsou zdobeny rostlinnými arabeskami. V pásu mezi okny prvního a druhého patra je řada pěti obrazů, ze kterých barevný prostřední představuje rožmberský znak doplněný znakem Ursinů, který drží medvědi. Zbývající obrazy zleva ukazují drasticky pojatý Šalamounův soud, další biblický příběh Zuzany, kdy v levé polovině mladík Daniel před židovskými staršími očišťuje Zuzanu z křivého obvinění, na pravé přepadení ctnostné Zuzany v lázních židovskými staršími a vzadu ukamenování obou lidem. Třetí zobrazuje soud dvanácti soudců, před nimiž bohatý obžalovaný míní podplatit chudého svědka neb žalobce (vyjma hlavního soudce s žezlem a zavázanýma očima je všech 11 přísedících bez rukou). Čtvrtý dělený obraz představuje nespravedlivého soudce Sisamna, kterého dal král Kambyses odřít z kůže a jeho kůží dal potáhnout stolec, na kterém měl soudit jeho syn Otanes: levá část obrazu obsahuje potrestání nespravedlivého soudce, jemuž tři biřici svlékají kůži s těla, na pravé soudí jeho syn na stolici, pokryté odřenou kůží. Hlavním výjevem v úrovni druhého patra je mezi třetím a čtvrtým oknem (zleva) alegorie Rožmberků vousatý muž mající na prsou lví hlavu a v ústech meč a lilii, v pravici držící měšce a levicí rozhazující peníze znázorňující pravděpodobně dobrotu a štědrost rožmberského rodu. Zbývající užší meziokenní pilíře jsou zdobeny rostlinnými, zejm. vinnými, arabeskami.

9 Strana 9 (celkem 24) Pod hlavní římsou jsou v podobě ženských postav vyobrazeny alegorie osmi ctností, označené latinskými nápisy (uvádíme zleva doprava): PATIENTIA (žena s beránkem) trpělivost PRUDENTIA (žena se štítem či zrcadlem) opatrnost CARITAS (žena vztahující ruce ke dvěma dítkám k ní spěchajícím) láska JUSTITIA (žena s mečem a vahami) spravedlnost FIDES (žena s křížem a kalichem) víra SPES (žena připoutaná k sloupu, u něhož stojí kotva) naděje FORTITUDO ( římský vojín s kopím a štítem, proti lev připoutaný ke sloupu) statečnost TEMPERANTIA (žena nalévá vodu do mísy, ze které pije pes) střídmost. V roce 1850 byla budova předána bezplatně státu, který v ní zřídil okresní soud. Poté byla přistavěna věznice, dokončená roku V letech bylo v pravé části přízemí v původní síni, klenuté vlašskou lunetovou klenbou se středními zrcadly, umístěno městské muzeum. Po vystěhování okresního soudu v roce 1974 sloužila budova Okresnímu národnímu výboru a teprve od roku 1992 je opět v majetku města. Následně byla provedena její postupná rekonstrukce, ukončená v roce V jejím rámci byla v letech odstraněna nevhodná přístavba k dvorní fasádě radnice, provedená ve 2. polovině 19. století v souvislosti se změnou radnice na soudní budovu a výstavbou vězení za budovou radnice. Tato přístavba byla hrubým zásahem do výrazu radnice a jejím odstraněním bylo možno prezentovat původní záměr renesančního stavitele, tj. arkády. V letech byly rekonstruovány sklepní prostory. Do té doby sklepy sloužily jako podružné prostory, využité jako sklad a potencionální úkryt civilní ochrany. Všemi prostory sklepů vedly topné kanály sloužící nejen vlastnímu objektu, ale i objektům sousedním. Druhé patro sklepů vybíhající pod náměstí bylo zcela zasypáno zemí a odpadky. Rekonstrukcí přízemí Staré radnice byla ukončena několikaletá přeměna přízemí, podzemí a dvorku radnice na funkční kulturně-společenský komplex. Současně zde získalo důstojné sídlo Informační centrum. Radniční sál v přízemí se vrátil nejen původnímu účelu, jako jednací síň zastupitelstva, ale zároveň je intenzívně využíván pro pořádání přednášek, reprezentativních akcí a konferencí zajišťovaných nejen městem Prachatice, ale rovněž dalšími subjekty. V roce 2003 byly na této budově provedeny, v Prachaticích zatím ojedinělé, sanační práce. Pro snížení vlhkosti podzemního zdiva sklepa a přízemí byla zvolena metoda tzv. elektroosmózy. Při této metodě dochází ke změně polarity přírodního elektrického pole, čímž dochází k odvedení vlhkosti do země. Výsledkem je šetrné a trvalé vysoušení vlastního zdiva. Roku 2010 došlo s využitím příspěvku z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón k opravě drobných vad průčelní fasády a k její hydrofobizaci, zejména byla restaurována malba na pravém konci podokapní římsy s alegoriemi osmi ctností. OBECNÍ DŮM - MĚSTSKÉ DIVADLO VELKÉ NÁMĚSTÍ 2 A 3 Městské divadlo je situováno v části budov č.p. 2 a 3 na západní straně Velkého náměstí v Prachaticích a rovněž v budově č.p. 170 s průčelím do Horní ulice. Jejich vlastníkem je město Prachatice. Budovy č.p. 2 a 3 na Velkém náměstí společně tvoří jeden funkční, stavební a architektonický celek, původně tzv. Obecní dům, realizovaný na dvou historických stavebních parcelách, umístěný mezi Starou radnicí č.p. 1 a Novou radnicí č.p. 4. Obecní dům byl postaven na počátku 80. let 19. století z důvodu vzrůstajících potřeb samosprávy i státní správy, a to na místě původních renesančních domů č.p. 2 a 3, které město koupilo v letech 1732 a V Obecním domě byl zřízen rovněž sál městského divadla, situovaný v místech, kde již dříve existoval prostor využívaný pro plesy a divadelní představení. Slavnostní otevření nového divadla se uskutečnilo dne 5. ledna Neorenesanční světle okrová fasáda Obecního domu je pojata přísně symetricky s osmi osami okenních

10 Strana 10 (celkem 24) otvorů a v přízemí po stranách umístěnými vchody. Ozdobena je pouze štukovými prvky a uprostřed osazeným tehdy užívaným barevným městským znakem. Výtvarně je pojata jako spojovací a uklidňující prvek mezi robustní tmavou renesanční budovou Staré radnice a její protiváhou Novou radnicí s bohatou barevnou výzdobou. Obecní dům představoval úplnou novostavbu, včetně polozapuštěných sklepů cihelně zaklenutých do traverz. Krov vaznicový se stojatou stolicí, krytina keramická z bobrovek. Budovy, které mají dnes č.p. 2 a 3, sloužily po vzniku republiky potřebám státní správy na úrovni okresu - Okresní správa politická, Okresní úřad, Okresní národní výbor a od roku 1990 opět Okresní úřad. Od roku 2003 dosud jsou tyto prostory užívány jako sídlo Městského úřadu Prachatice a částečně jako prostory Městského divadla. V praxi je dnes původní Obecní dům s č.p. 2 a 3 spolu s navazující vlastní Novou radnicí č.p. 4 vnímán jako celek Nové radnice. Tomuto vnímání nasvědčuje provozní propojení Obecního domu (vyjma prostor Městského divadla) s vedlejší vlastní Novou radnicí č.p. 4 a společné užívání těchto prostor v rámci Městského úřadu Prachatice. Popsaný komplex Nové radnice tvoří spolu s navazující Starou radnicí č.p. 1 kompaktní architektonický celek vytvářející přirozenou dominantu náměstí. V roce 2003 došlo k rozsáhlé rekonstrukci (okrové) fasády původního Obecního domu, říms a kamenných soklů, včetně oprav oken a vstupních dveří. Součástí rekonstrukce byla také restaurátorská oprava plastické kartuše s erbem města Prachatice, která ve spolupráci s restaurátory a heraldiky získala původní barevné provedení. V letech došlo nákladem 62 milionů Kč k rozsáhlé rekonstrukci Městského divadla. Z toho 49 milionů Kč hradila dotace z Regionálního operačního programu Jihozápad. Slavnostní otevření rekonstruovaného divadla s bezplatným premiérovým představením prachatických ochotníků Lásky hra osudná od bratří Čapků v režii Jaromíra Hrušky se uskutečnilo 17. září NOVÁ RADNICE ČP. 4, VELKÉ NÁMĚSTÍ Pseudorenesanční budova Nové radnice se nachází na západní straně Velkého náměstí v Prachaticích. Jejím vlastníkem je město Prachatice. Postavení nové radniční budovy si vynutily na počátku 20. století neustále rostoucí potřeby úřednictva. Za tímto účelem byla v roce 1902 městem zakoupena od Městské spořitelny původní budova č.p. 4 v místě nynější Nové radnice. Na jejím místě pak byla podle návrhu vídeňského architekta, profesora Antonína Schurdy, v roce 1903 postavena ve slohu německé novorenesance Nová radnice. Stavbu prováděl prachatický stavitel Rudolf Zobel a sgrafitovou výzdobu vídeňský akademický malíř Jan Viertelberger. Sochařské práce jsou od akademického sochaře Jiřího Leiseka z Vídně. Význam nového sídla samosprávy zdůrazňuje jak nárožní věž, tak socha Prachaticie, patronky města, umístěná v nice na samém vrcholu štítu. Nárožní věž rovněž představuje náhradu za hodinovou věžičku Staré radnice, odstraněnou v roce Architekt Anton Schurda budovu pojal jako protiváhu vedlejší renesanční Staré radnice. Proto je provedena také v kombinaci černo a šedobílých odstínů. Masivní podnož přízemí tvoří štukatérsky

11 Strana 11 (celkem 24) vytvořená bohatá bosáž imitující kamennou bosáž Staré radnice. Šedá barva napodobuje v renesanci typický místní stavební kámen diorit (vyvřelina podobná žule). Nad úrovní přízemí obsahuje celá fasáda bohatou sgrafitovou výzdobu, přičemž černobílá sgrafita jsou také odkazem na Starou radnici. Pod hlavní lunetovou římsou jsou poprsí postav, představujících některé druhy lidské činnosti. Zleva doprava to jsou: hvězdář (věda), kovář (řemeslo), kněz (duchovenstvo), žena (spravedlnost), voják (vojenství), rolník (zemědělství) a sochař (umění). Pod lunetami jsou v úrovni druhého patra na meziokenních pilířích vyobrazeny dvě ženské postavy. Levá symbolizuje ženu v domácnosti, tedy píli. Pravá zobrazuje šetrnost. Velký podélný obraz pod nimi představuje dopravu soli soumary po Zlaté stezce vyobrazením ozbrojenci chráněného různorodého průvodu, putujícího po Zlaté stezce z Pasova do Prachatic. Na věži pod hodinami je obraz, zobrazující předávání městských privilegií Prachaticím posly krále Václava IV. v roce Ozbrojenec na koni zde představuje zástupce vyšehradské kapituly komunikujícího s klečícím zástupcem městské obce. Sochařskou výzdobu fasády představují v úrovni druhého patra plastika kupce symbolizujícího obchod, který přinesl městu bohatství, a plastika lancknechta - vojáka, znázorňujícího potřebu ochrany města i obchodní stezky. V úrovni střešní části pak jde o sochu Prachaticie, patronky a ochránkyně města, umístěnou v nice štítu. Tato socha drží svou pravou ruku ve výmluvném ochranitelském gestu nad městem. Jako Nová radnice je dnes fakticky vnímán celek domů s č.p. 2, 3 a 4, tedy vlastní Nová radnice spolu s navazujícím okrovým, tzv. Obecním domem. Komplex Nové radnice tvoří spolu s navazující Starou radnicí č.p. 1 kompaktní architektonický celek vytvářející přirozenou dominantu náměstí. Po opravě fasády původního Obecního domu roce 2003 přistoupilo následně město Prachatice k zásadní obnově fasády vlastní Nové radnice č.p. 4 v části do náměstí včetně věže. Rekonstrukce této části fasády byla podstatně obtížnější, neboť kromě opravy fasády byly provedeny rovněž náročné restaurátorské práce na sgrafitové a sochařské výzdobě. V rámci obnovy byla budově vrácena původní černo a šedobílá barevnost, která byla ve dvacátých letech minulého století nahrazena hnědou, později červenookrovou a nakonec světlým okrem. V roce 2012 byla dokončena obnova zadního dvorního traktu Nové radnice, včetně vlastního dvora, ze kterého je vedlejší vstup nejen do budovy MěÚ, nýbrž také do Městského divadla. PRACHATICKÉ MUZEUM SITRŮV DŮM, ČP. 13, VELKÉ NÁMĚSTÍ Renesanční měšťanský dům č.p. 13, který je nazýván Sitrův nebo též Žďárského, se nachází na severní straně Velkého náměstí v Prachaticích. Patří mezi nejzajímavější památky ve městě. Jeho vlastníkem je město Prachatice. Na jeho místě původně stával gotický dům, o jehož existenci se nejstarší písemný doklad dochoval z roku 1555, kdy po smrti Jana Vacka dům zdědil jeho syn Mikuláš. Roku 1581 jej koupil volarský měšťan Ambrož Sitr pro svého syna Tomáše, který ho v roce 1604 nechal renesančně přestavět do současné podoby. Přestavbu realizoval vlašský stavitel z Českých Budějovic Josef Fargit a výzdobu provedl prachatický malíř Šebestian Hájek. Stavitel i malíř přitom byli inspirováni Starou radnicí - podobná je konsolová lunetová římsa, široká dvoudílná okna, bosovaný portál a také malířská výzdoba. Kromě portrétních podobizen deseti českých králů pod lunetovou římsou (Václav IV., Zikmund, Albrecht, Ladislav, Jiří z Poděbrad, Vladislav II., Ludvík, Ferdinand I., Maxmilián a Rudolf II.) se i zde uplatňují

12 Strana 12 (celkem 24) alegorie ctností. Jsou to Justitia - spravedlnost, Patientia - trpělivost, Prudentia - opatrnost a Fortitudo - statečnost. Kartuše ve vlysu nesou erby království, císařství a města Prachatice. Dům následně několikrát změnil majitele. V roce 1865 ho zakoupili manželé Josef a Františka Žďárských. Roku 1885 byl v přízemí zřízen hostinec a první patro bylo proměněno na studentský domov pro žáky prachatického německého gymnázia. V roce 1945 připadl dům státu, byla zde umístěna kancelář národně socialistické strany a v přízemí krám. V červenci 1946 rozhodla rada MNV o věnování tohoto domu pro potřeby městského muzea. Dům byl získán v roce 1947, pro špatný stavební stav bylo v roce 1950 přistoupeno k jeho adaptaci a k slavnostnímu otevření muzea došlo až 5. července Další rekonstrukce muzea probíhala v letech 1987 až Od roku 1992 používá muzeum nový název Prachatické muzeum (předtím Okresní vlastivědné muzeum). V roce 1995 se začala v zadní části z Neumannovy ulice stavět nová provozní budova muzea, dokončena byla začátkem roku 1997 a slavnostně otevřena 5. června Muzeum tak získalo velmi potřebné prostory pro depozitáře, konzervátorskou dílnu a další odborná pracoviště, pro která nebylo v původní budově místo. V letech 2006 a 2007 byly opraveny sklepní prostory, práce spočívaly zejména v provedení sanačních opatření, provedení odvětrání a elektroinstalace, vše s cílem vytvořit potenciální nové atraktivní výstavní prostory. V roce 2013 byla restaurována uliční fasáda. Aktuální výstavy a další informace (nejen) o činnosti či organizaci Prachatického muzea lze zjistit na MĚŠŤANSKÝ DŮM ČP. 14, VELKÉ NÁMĚSTÍ PODZEMNÍ PEVNOSTNÍ VODOVOD Měšťanský dům č.p. 14 se nachází na severní straně Velkého náměstí v Prachaticích. Jeho vlastníkem je fyzická osoba. Dům vznikl již ve středověku spojením dvou domů, pravděpodobně po požáru města roku V renesanci byl upraven na současný půdorysný rozsah, přičemž další změny následovaly po velkém požáru města v roce Do současné hmotové podoby byl uveden nastavěním 3. nadzemního podlaží počátkem 20. století. Hlavní průčelí, upravené secesně eklekticky počátkem 20. století, je v ploše hladké, členěné nadokenními a meziokenními římsami. Vstup je bosovaný. Ve střešní části je středově umístěn plasticky zdobený štít. Prvním písemně doloženým majitelem je roku 1559 Bartoloměj Plánský, který v letech zastával funkci rožmberského hejtmana v Prachaticích. V období let dům vlastnil Zikmund Turnovský. V roce 2010 došlo s využitím příspěvku z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón k celkové opravě průčelní fasády domu, v rámci které byla nad vstupem odstraněna plastická datace předposlední opravy "MCMXCII" (1992). Podzemí v historickém jádru města Prachatice je předmětem mnoha dohadů o existenci chodeb vedoucích mimo jádro. Jejich existenci se však dosud nepodařilo prokázat. Částečně zmapovány jsou sklepy příslušející k jednotlivým domům, které sloužily především ke skladování potravin. Sklepy prachatických domů mají většinou dvě výškové úrovně a často vybíhají mimo půdorys domu pod ulici či náměstí. Kromě sklepů jednotlivých domů dodnes v centru města existuje ne zcela probádané vodní dílo, které někdy bývá nazýváno pevnostním vodovodem. V roce 1996 byl proveden průzkum tohoto velmi starého vodohospodářského systému. Počátek tohoto vodního díla a jeho zdroj je nejasný. Vodohospodářský průzkum prováděný na počátku 20. století firmou L. Bill předpokládá jeho napájení z prameniště Eichberg sektor 45/IV ve výšce cca 670 m n. m. Jeho přibližná trasa je podél cesty dolů k městu, kde proniká hradbami a někde

13 Strana 13 (celkem 24) v místech domu č.p. 5 přichází na náměstí. Terénní průzkum existenci tohoto přívodu nepotvrdil, i když jakési stopy po vodním díle ve sklepě č.p. 5 jsou. Podle průzkumu z roku 1934 je první sledovaný vývěr vody ve sklepě Národního domu (č.p.10) v hloubce cca 6 m pod úrovní náměstí, v jihozápadním rohu sklepa, kde je kameny ohraničené místo, v jehož severní části vyvěrá voda. Další vývěr můžeme sledovat zejména ve druhém sklepním podlaží domu č.p. 14 (pod bývalou vinárnou Punkva), kde se nachází podzemní nádrž s požeracím potrubím, do které přitéká voda z pukliny ve skále. Voda z tohoto rybníčku přepadá do otevřeného kanálku, který ji podél stěny odvádí do nejnižší sklepní místnosti, odkud voda odtéká špatně přístupnou chodbou pod dům č.p. 15, vtéká do štoly tesané ve skále, kde se ztrácí v závalu. Terénní průzkum v prachatickém podzemí nevyloučil, že v zasypaných a leckde částečně devastovaných sklepích mohou být v zavalených podlahách objeveny další stopy, které by mohly vnést jasno do celé této problematiky. To by se však mohlo stát až po vyčištění těchto podzemních prostor. Rozhodně je třeba odmítnout názor, že pevnostním vodovodem bylo možno v případě nebezpečí zatopit hradební příkop. Ten byl poměrně svažitý a tak by se v něm voda shromáždila pouze v jeho dolní části. Pro napájení hradebního příkopu vodou byl určen tzv. pevnostní rybník, na jehož místě byl v 19. století založen městský park, otevřený v roce 1881 a nazvaný na počest nevěsty rakousko-uherského korunního prince Rudolfa, belgické princezny Stefanie, Štěpánčiným parkem. Navíc, město mohlo k zatopení hradebního příkopu využít i Feferského vodovodu, který byl vydatnější a snáze by dopravil potřebné množství vody. GALERIE DOLNÍ BRÁNA Galerie Dolní brána se nachází ve vnější části (bráně) Dolní brány. Jejím vlastníkem je město Prachatice. Dolní brána, zvaná též Písecká, je součástí středověkého opevnění města, kterému Prachatice, jakožto pohraniční město, musely v minulosti věnovat velkou pozornost. Historické jádro města bylo opevněno od první poloviny 14. století, nejprve zřejmě nasypaným zemním valem s dřevěnými sruby a kůly (palisádami), následně v první polovině 15. století kamennou hradbou, která se dosud zachovala v zadních fasádách většiny domů na obvodu městského jádra. Součástí těchto hradeb byly dvě brány, nazvané podle směru příjezdových cest Písecká (Dolní) a Pasovská (Horní). První písemný doklad, uvádějící Horní bránu, pochází z roku Ve druhé čtvrtině 16. století bylo opevnění zdokonaleno zřízením vnější parkánové hradební kamenné zdi se sedmi dělovými baštami rozmístěnými po jejich obvodu a k tomu navíc navíc zřízením další vnější třetí hradby. Parkánová hradební zeď s baštami se velmi dobře dochovala do současnosti, přičemž zhruba polovina její délky je volně veřejně přístupná. Zmíněné třetí hradby se zachovaly pouze na severozápadním okraji centra jako ohradní zeď parku hospice podél Hradební ulice. Pasovská (Horní) brána byla roku 1860 beze zbytku odstraněna.

14 Strana 14 (celkem 24) Vnější část (brána) Dolní brány, obsahující výstavní prostory galerie, tak byla vystavěna spolu s novým vnějším pásem parkánových hradeb s baštami na valu okolo roku Tehdy totiž byla velká pozornost věnována právě vstupům do města. Před Horní bránou byla vystavěna další, ukončená zdobeným renesančním štítem. Obdobně před Dolní bránou vznikla další v podobě masivní hranolovité věže zakončené atikovým cimbuřím s nárožními vížkami. V roce 1569 byla doplněna o venkovní výzdobu, ze které se dochovaly heraldické pětilisté růže v nikách atiky, v průčelí malba rožmberského jezdce, nad nímž se vznáší genius s nápisem: Laudamus veteres sed nostris utimur annis (Staré chválíme, ale ve své době žijeme) a nad průchodem další latinský nápis, v překladu znějící: Pověst bude vydávat stále vavříny. Po smrti poroste sláva Rožmberků. Tato ozdoba potrvá navěky. Tento nápis obsahuje červeně zvýrazněná písmena, znamenající letopočet MDCCLVVVIII, čili 1768, jde o rok zhotovení nápisu. Nad průchodem jsou kola kladek, původně vedoucích řetězy padacího mostu. Podélnou štěrbinou v první části brány bylo možno spustit ochrannou mříž. Kamenné dělové koule v průčelí brány, které údajně použili husité v čele s Janem Žižkou při dobývání města v roce 1420, byly na místo zazděny dodatečně. Její čelní (severovýchodní) stěna se zmíněnou malbou jezdce, nápisy a růžemi, včetně nárožního bosování, byla v roce 2007 restaurátorsky opravena. V následujícím roce byla restaurátorská obnova celé fasády věže dokončena provedením opravy zbývajících tří stran, v rámci které byly restaurovány rožmberské heraldické pětilisté růže v nikách atiky věžního cimbuří, opraveny nárožní bosáže včetně strukturální omítky v plochách. DŮM ČP. 119 SKLEPNÍ PROSTORY POŠTOVNÍ ULICE Měšťanský dům čp. 119 se nachází na nároží Solní a Poštovní ulice. Jeho vlastníkem je fyzická osoba. Jedná se o třípodlažní dům gotického původu s následnou renesanční a poté novodobou přestavbou. V rámci renesanční přestavby došlo také ke spojení původních dvou úzkých gotických objektů v dnešní jeden, což dokládá např. dvojí úroveň podlahy v přízemí, jakož i rozvržení okenních os v Solní ulici. Na fasádě jsou prezentovány fragmenty malovaných šambrán rámujících původní okenní otvory, malovaný psaníčkový pás pod kordonovou římsou a nárožní psaníčková bosáž. Fasáda do Křišťanovy ulice obsahuje v oválné kartuši malované číslo domu tak, jak bylo nalezeno na barokní omítkové vrstvě. V úrovni třetího podlaží je malovaný erb. Fasáda do Solní ulice obsahuje hodnotný fragment pozdně gotické malované okenní šambrány, který prezentuje nejstarší nalezenou omítkovou vrstvu s výzdobou. V horní části obsahuje malovanou římsu s drobným cimbuřím v červené barvě. Plochy vnější části šambrány jsou pojednány okrovo žlutě se stylizací rostlinného motivu v červeno šedém provedení. Kresby jsou předryty do hladké mírně zvlněné omítky. V pravé části fasády do Solní ulice vystupuje arkýř na kamenných krakorcích, který byl dle nálezů obnoven při rekonstrukci v roce V současnosti prochází dům stavebními úpravami, a to s využitím příspěvku z Programu regenerace Městské památkové rezervace Prachatice.

15 Strana 15 (celkem 24) DŮM ČP. 33 KŘIŠŤANOVA ULICE Měšťanský dům se nachází v nárožní poloze na rozhranní ulic Křišťanova, Děkanská a Věžní, vedle kostela sv. Jakuba Většího. Jeho vlastníkem je fyzická osoba. Dům je původem gotický, přestavěný v renesanci a následně klasicistně, prvotně pravděpodobně po požáru Prachatic v roce 1832 a dále také roku V klasicismu vznikl dnešní průjezd i dvorek. Další přestavba se uskutečnila ve 20. století. Původně bylo součástí domu také dnešní č.p. 32 v Děkanské uličce. Rozsáhlá nárožní dvoupodlažní budova s dvorkem je zastřešena valbovou střechou. Průčelí hladké novodobě zjednodušené se zachovanou klasicistní fabionovou římsou. Do Křišťanovy ulice obsahuje hodnotné dřevěné klasicistní vstupní dveře, nad kterými je nika, a předložený dřevěný krámský výkladec na pravé straně. Levý výkladec je novodobý. Část fasády do Děkanské uličky je zdobena psaníčkovými sgrafity a sgrafitovým obrazem "Poslední večeře" z roku Poslední restaurování sgrafit se uskutečnilo roku Sklepní prostory pod střední částí domu jsou z kamene valeně klenuté, pod průjezdem cihelné segmentově valené. Od roku 2008 dosud dům prochází s využitím příspěvků z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón postupnou celkovou rekonstrukcí. MUZEUM ČESKÉ LOUTKY A CIRKUSU ČP. 43, VELKÉ NÁMĚSTÍ Renesanční měšťanský dům č.p. 43 se nachází na východní straně Velkého náměstí v Prachaticích. Jeho vlastníkem je Česká republika a příslušným k hospodaření Národní muzeum. Jedná se o jednopatrový řadový dům s gotickými prvky a dále klasicistními prvky z konce 19. století. V minulosti zahrnoval i dnešní č.p. 112 v Křišťanově ulici, prostupoval tedy celým zástavbovým blokem mezi Velkým náměstím a zmíněnou ulicí s hlavním průčelím do náměstí. Dispozičně jde o hloubkový trojtrakt hlavní budovy, na který navazují jednotraktová hloubkově i příčně orientovaná křídla vymezující dva vnitřní dvory. Novodobě upravené hlavní průčelí má pět okenních os, ve druhé ose zleva je v přízemí bosovaný vstupní portál. V přízemí jsou renesanční klenuté síně, renesanční stropy se štukovým rámováním v přízemí na levé straně a vpravo vzadu v 1. patře. Klenby přízemí, 1. patra i sklepů jsou vesměs renesanční, schodiště levého hloubkového křídla klasicistní, přilehlá chodba klenutá klasicistními plackami. Pravý trakt plochostropý. Pod hlavní budovou jsou dvouúrovňové rozsáhlé sklepy, včetně prostoru zaklenutého na střední sloupek, druhá úroveň sklepů přitom zasahuje hluboko do prostoru náměstí. Historii domu lze dokladovat až po třicetileté válce, před ní je možné osudy domu odvozovat jen z obecné historie města. Na jejím základě lze dobu postavení domu předpokládat po roce 1544, kdy došlo v rámci obnovy města po zhoubném požáru roku 1507 k rožmberskou vrchností povolenému založení východního zástavbového bloku na úkor rozlohy náměstí, které do té doby sahalo až k východní frontě dnešní Křišťanovy ulice. Dům č.p. 43, jakožto druhý od jižního konce tohoto bloku, proto nemohl vzniknout dříve.

16 Strana 16 (celkem 24) Prvním jménem známým majitelem domu je podle dochované listiny z roku 1559 Jiřík Sochor, následně v roce 1585 Šebestián Sochor. Na počátku třicetileté války dům získal Jan Hoříkovský, který jej v roce 1628 směnil se zámožným měšťanem Karlem Budkem za jeho levnější dům v ulici ke kostelu a doplatek. Z Berní ruly roku 1654 lze zjistit, že dům následně již vlastnili dědici Karla Budka, kteří v něm nechovali dobytek, nicméně provozovali pivovar. Ten stál na odvráceném konci pozemku při dnešní Křišťanově, dříve Kostelní, ulici převážně na místě dnešního č.p. 112 a částečně č.p Poté dům získal Martin Knopp, ze kterého roku 1690 přešel na syna Václava. V té době dům již neobsahoval pivovar, nicméně zahrnoval chlévy přístupné z dnešní Křišťanovy ulice a palírnu. 13. dubna 1832 podlehla veškerá zástavba vnitřního města zhoubnému požáru. V rámci obnovy bylo změněno zastřešení domu, když byla provedena příčná sedlová střecha podél náměstí nahrazující původní hloubkové střechy se středním žlabem. Bližší údaje o obnově domu se nedohledaly. Roku 1890 dům koupilo prachatické právovárečné měšťanstvo, které jej pravděpodobně užívalo k obytným účelům. Od obnovy po požáru nebyl dům podstatným způsobem měněn. Roku 1957 dům převzal Okresní národní výbor, který zde následně zřídil sídlo Okresního archivu v Prachaticích. Na přelomu 20. a 21. století byl dům rekonstruován a následně připraven pro potřeby městské knihovny, jejíž provoz zde však nebyl zahájen. V rámci rekonstrukce byla rehabilitována fasáda, kdy byly odstraněny rozpačité mladší úpravy z 19. století, v rámci čehož byl zejm. obnoven vstupní pozdně gotický lomený portál, odstraněno bylo plastické členění fasády mezipatrovou římsou a v přízemí a byla změněna barevnost z předchozí světlé terakoty. V roce 2006 bylo v domě otevřeno Muzeum české loutky a cirkusu, jakožto oddělení Národního muzea. Informace o provozu lze získat na MĚSTSKÁ KNIHOVNA HUSOVA SVĚTNIČKA HUSŮV DŮM HUSOVA 71 Renesanční měšťanský dům č.p. 71, zvaný Husův, se nachází v Husově ulici na nároží s ulicí Věžní. Jeho vlastníkem je město Prachatice. Jedná se o původně gotický jednopatrový dům přestavěný renesančně ve druhé polovině 16. století do dosud dochované podoby s vysokou, pilastry členěnou, obvodovou atikou s volutovými štíty, zakrývající střechu spádovanou do středového úžlabí s výtokovým otvorem uprostřed atiky na straně do dnešní Husovy ulice, a bohatou výzdobou fasády převážně psaníčkovým sgrafitem, datovanou rokem Zajímavostí je jiné pojednání psaníček na průčelí do Husovy ulice a rohu ve Věžní ulici (nasvětlení zespodu) oproti většině plochy průčelí do Věžní ulice, kde jsou psaníčka nasvětlena shora. Psaníčkové sgrafito na průčelí do Husovy ulice navozuje dojem symetrického rozvržení ve skutečnosti asymetrické fasády s nepravidelně umístěnými okenními otvory. Převažující psaníčkové sgrafito doplňují v pěti z šesti polí atiky do Věžní ulice figurální výjevy vyškrábané tenkou linkou v omítce: ve druhém poli od nároží slunce v kartuši; ve třetím poli honba na jelena; ve čtvrtém poli vlevo motiv lva a vpravo orlice; v pátém poli vlevo muž v dlouhém kabátci s holí v levé ruce a kohoutem v podpaždí pravé ruky, vpravo ponocný se svítilnou v pravé ruce a tyčí přes rameno v levé ruce; v šestém poli šašek pískající na píšťalu. Nad oknem v přízemí na straně do Husovy ulice je tenkou linkou v omítce vyryt někdejší znak Vyšehradského probošství (dva křížem položené klíče), vedle u nároží jezdec na koni, jakožto znak Viléma z Rožmberka. Vstup do objektu uvozuje řemeslně zpracovaný tesaný renesanční kamenný portál se zvýrazněným klenákem ve vrcholu a ornamentální plastickou výzdobou např. růžicemi.

17 Strana 17 (celkem 24) V interiéru jsou cenné klenuté prostory, např. příčná síň v přízemí s hřebínkovou klenbou, v zadní části přízemí prostor s křížovými klenbami na střední sloupek. V patře místnosti s bohatou síťovou hřebínkovou klenbou či křížovými hřebínkovými klenbami. Sklepy jsou pod předním a středním traktem domu, valeně klenuté z kamene. Dle tradice v domě bydlel v průběhu svých nedoložených studií na škole v Prachaticích Mistr Jan Hus. Roku 1826 zde byla městská škola, od roku 1966 byl dům sídlem Okresní lidové knihovny, následně (dosud) Městské knihovny Prachatice. Dochovaným renesančním stylem zastřešení s obvodovou atikou a bohatou sgrafitovou výzdobou fasády psaníčkovým i figurálním sgrafitem patří dům č.p. 71 k historicky nejhodnotnějším objektům Městské památkové rezervace Prachatice. KULTURNÍ CENTRUM OTTO HERBERTA HAJEKA BOZKOVSKÉHO DŮM VELKÉ NÁMĚSTÍ 184 Renesanční měšťanský dům č.p. 184, nazývaný Bozkovského, se nachází na jižní straně Velkého náměstí v Prachaticích. Jeho vlastníkem je město Prachatice. Jedná se o třípodlažní stavbu s valbovou střechou. Hlavní průčelí do náměstí je zvýrazněno krátkým úzkým křídlem vystupujícím do náměstí s loubím v přízemí a trojicí arkýřů na krakorcích v úrovni patra. Fasáda zvýrazňujícího křídla je zdobena kvádříkovou malbou, na čelním arkýři je v parapetní části kruhový medailon s malbou rožmberského jezdce. Pod pravým oknem je zachován fragment nápisu o přestavbě domu Jiříkem Bozkovským roku Prvním doloženým majitelem byl v roce 1551 Jiří Janček. Mezi léty byl dům v majetku rodiny obchodníka se solí, prachatického rychtáře a pozdějšího hejtmana Jiříka Bozkovského z Bozkovic, který ho získal svatbou s Apolenou Tekynarovou. V sedmdesátých letech 16. století pak řemeslníci upravili dům dle tehdejšího trendu. Zajímavý je přípis dochovaný v podloubí domu, kde malíř poznamenal: Vymalováno jest, ale není zaplaceno. V roce 1598 byl dům prodán za 450 kop grošů míšeňských Štěpánu Petrhanzlovi a poté často měnil majitele. Při zhoubném požáru města dne 13. dubna 1832 došlo k velkému poškození domu. V roce 1868 byl opět přestavěn. V letech zde sídlila česká škola. S využitím příspěvku z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón došlo v roce 2008 k restaurování fasády s nástěnnými malbami na křídlu předstupujícím do náměstí a sanačním opatřením na jeho soklové části a také ve vstupní síni z náměstí. V přízemí domu je provozována cukrárna s kavárnou, prostory v prvním patře jsou užívány jako obřadní síň, ve druhém patře je od roku 2001 umístěno Kulturní centrum Otto Herberta Hajeka se stálou expozicí děl tohoto světoznámého moderního sochaře a malíře. Otto Herbert Hajek se narodil 27. června 1927 v obci Kaltenbach, dnešních Nových Hutích v okrese Prachatice. V Prachaticích v době války začínal svá studia. Po dokončení studií a maturitě v Erlangenu, absolvoval v letech studium sochařství na státní akademii výtvarných umění ve Stuttgartu. Roku 1980 byla Hajekovi udělena ministerstvem kultury ČSR medaile Jana Štursy. Následovala celá řada cestovních a přednáškových cest. Postupem let se profesor Hajek stal světoznámým umělcem, organizátorem kulturního života, předsedou či členem mnoha spolků a účastníkem desítek mezinárodních skupinových výstav. Mezi markantní mezníky jeho cest patří Řím (1981), centrální

18 Strana 18 (celkem 24) umělecká hala v Moskvě (1989), Adelaide (Austrálie), jižní Amerika, Japonsko, Indie, Afrika a mnoho dalších míst. V roce 1982 se stal předsedou Spolku Adalberta Stiftera, který rozvíjí především kulturní česko německé vztahy. Roku 1987 mu byla udělena medaile Adalberta Stiftera. O rok později následovala cesta do Československé socialistické republiky k oficiální návštěvě s delegací spolkového kancléře Spolkové republiky Německo. V Praze se tehdy představil velkolepou výstavou. Na sklonku roku 1989 se rozhodl darovat prostřednictvím prezidenta Václava Havla Československu svou rannou monumentální dřevořezbu Krista, která se stala součástí výzdoby svatojiřské baziliky na Pražském hradě. Hajekova díla najdeme v mnoha světových galeriích, především v Muzeu moderního umění v New Yorku, v galerii Uffizi ve Florencii, ve významných německých galeriích a muzeích a rovněž v Národní galerii v Praze. Významná je i Hajekova spolupráce s renomovanými architekty, ať už jde o studentský dům univerzity v Saarbrückenu, řešení náměstí Viktoria v Mülheimu, telefonní ústředna v Reutlingenu, zajímavé je i řešení Jižního náměstí v australském Adelaide. Dne 7. listopadu 1998 na základě usnesení zastupitelstva města Prachatice byl slavnostně udělen profesoru Ottu Herbertu Hajekovi titul Čestný občan města Prachatice. O tři roky později se Otto Herbert Hajek rozhodl darovat městu Prachatice rozsáhlou sbírku jako průřez dílem z jeho celoživotní tvorby. V den jeho 74. narozenin bylo v Prachaticích slavnostně otevřeno Kulturní centrum Otto Herberta Hajeka. Nutno podotknout, že nad tímto slavnostním aktem převzal záštitu tehdejší prezident České republiky Václav Havel a bývalý německý spolkový prezident Dr. Richard von Weizsäcker. HŘBITOVNÍ KOSTEL SVATÝCH APOŠTOLŮ PETRA A PAVLA STARÉ PRACHATICE Založením románský, v současné podobě však raně gotický kostel sv. ap. Petra a Pavla z druhé poloviny 13. století s barokními úpravami, se nachází na městském hřbitově, mezi Prachaticemi a Starými Prachaticemi. Z Prachatic sem lze dojít Svatopetrskou cestou, lemovanou Božími mukami a výklenkovými kapličkami, která je součástí značené naučné stezky okolo města. Jeho vlastníkem je město Prachatice. Kostel je jednolodní s východně navazujícím menším presbytářem se sanktusovou vížkou a přilehlou sakristií a dále se zvonovou věží na straně západní. Presbytář je zaklenut dvěma poli masivní žebrové křížové klenby. Stěny interiéru presbytáře jsou zdobeny gotickými nástěnnými malbami, na severní straně malbou Posledního soudu z první poloviny 16. století, na jižní straně fragmentem malby asi z 15. století. Až do sedmdesátých let minulého století byl kostel považován čistě za stavbu raně gotickou, jejíž původní podoba byla pozdějšími úpravami značně změněna. Při posledním stavebním a archeologickém průzkumu kostela v roce 1971 však byly nalezeny zbytky románského kvádříkového zdiva, které posouvají vznik kostela již do 12. století. Jedná se tak o nejstarší prachatickou stavbu. V místě dnešního kostela tedy již ve 12. století stál menší románský kostelík, ze kterého se dochovala část kamenného kvádříkového zdiva včetně okénka v severní zdi. Objevené románské kvádříkové zdivo s lícovou úpravou spár je částečně odhaleno v interiéru kostelní lodi na části severní stěny. Převažující zdivo kostela je gotické, odlišné od románského, neboť není kvádrové. Venkovní hrubé omítky světlé cihlově červené barvy jsou převážně novodobé. Imitují gotické omítky a vzhledově sjednocují románské a gotické zdivo. Nejstarší dochovaný doklad o zasvěcení kostela pochází z roku V roce 1579 došlo ke zničení krovu kostela bleskem. Věž kostela byla vystavěna v 16. století.

19 Strana 19 (celkem 24) Místnost pod zvonovou věží obsahuje zachované nápisy a kresby z 16. a 17. století, tzv. grafity, provedené červenou hlinkou žáky prachatické městské školy. Kostel prošel v 17. a 18. století četnými úpravami, z nichž nejvýznamnější jsou barokní z 18. století. Okna jsou rovněž barokní. V roce 1753 byla zvonová věž zakryta hruškovitou bání. Současná jehlanová střecha věže byla provedena v roce V roce 1897 byla nad presbytářem vystavěna menší věžička (sanktusník), ve které je malý, nepoužívaný, ocelový zvon z počátku 20. století. V 16. a 17. století kostel sloužil jako pohřební místo majitelů tvrze v Bělči a prachatických měšťanů. Vysvěcen byl roku 1595 pražským arcibiskupem Zbyňkem Berkou z Dubé. Věž kostela je osazena dvěma historicky cennými zvony. Starší pozdně gotický menší zvon o dolním průměru 805 mm, výšce 825 mm a hmotnosti cca 400 kg pochází z roku 1496 od pražského mistra Jana Konwarze. Větší a mladší barokní zvon o dolním průměru 925 mm, výšce 900 mm a hmotnosti cca 530 kg z roku 1665 pak od významného zvonaře Štěpána Pricqueye z Klatov. Třetí pole zvonové stolice patřilo do první světové války nejmenšímu zvonu z roku 1839 o průměru 53 cm, výšce 50 cm a hmotnosti cca 100 kg od Karla Bellmanna z Prahy - Nového Města. Tento zvon nebyl původní, nýbrž nahrazoval zvon dříve ukradený a v první světové válce byl rekvírován. V kostelní lodi je uložen soubor erbovních a figurálních náhrobních kamenů zemřelých příslušníků místní šlechty - držitelů tvrze v sousední Bělči - z přelomu 16. a 17. století. Oltář se nedochoval, ani kazatelna, která původně doplňovala interiér kostela. Ve vnějším líci jižní stěny lodi je zasazena náhrobní deska varhaníka a městského německého písaře Georga Rosenthalera z roku V roce 1996 byly na kostele zahájeny práce směřující k odvlhčení obvodového zdiva a umožnění odvětrávání a vysychání nosných konstrukcí. V pracích bylo pokračováno v roce 2003, kdy byla provedena sanační opatření jak v interiéru, tak v exteriéru kostela (odvětrávací kanálky podél obvodového zdiva). Přitom došlo k objevení několika zajímavých nálezů, například k odkrytí zazděných vstupních otvorů do podzemní krypty pod sakristií. Roku 2007 byla provedena oprava dřevěných konstrukcí zvonové stolice a krovu věže kostela, kterou bylo odstraněno nežádoucí přenášení vibrací vlastní zvonové stolice při zvonění do krovu a zdiva věže a rovněž byly nahrazeny prvky narušené houbou. V roce 2008 navázala oprava technického vybavení a výměna nevhodného přímého řetězového elektrického pohonu historických zvonů za nový elektrický s bezkontaktním přenosem hnací síly na principu magnetického polštáře. Prázdné třetí pole zvonové stolice bylo rovněž osazeno zcela novým zvonem o hmotnosti 162 kg, spodním průměru 63 cm a výšce 60 cm s laděním E2, který odlila Zvonařská dílna Tomášková-Dytrichová s.r.o. v Brodku u Přerova. V symbolice upomínky našich nejbližších zemřelých byl pojmenován Nejsvětější trojice. Roku 2009 byly s využitím programu Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností restaurovány grafity v podvěží. V roce 2010 došlo k realizaci nové uzemňovací soustavy hromosvodové soustavy kostela. S využitím grantového programu Jihočeského kraje Movité kulturní památky bylo v letech realizováno restaurování polychromovaných dřevořezeb ukřižovaného Ježíše Krista, sv. Jana Evangelisty a Panny Marie.

20 Strana 20 (celkem 24) Plastiky jsou součástí souboru polychromovaných dřevořezeb Kalvárie umístěného v lodi kostela. HŘBITOVNÍ KAPLE SVATÝCH APOŠTOLŮ PETRA A PAVLA STARÉ PRACHATICE Barokní kaple sv. ap. Petra a Pavla z 1. poloviny 18. století se nachází na městském hřbitově u východní vnitřní zdi hřbitova, vedle kostela sv. ap. Petra a Pavla. Jejím vlastníkem je město Prachatice. Kaple je přízemní s obdélníkovým půdorysem a valbovou střechou s čelním štítem. Jedná se o zděnou stavbu z omítnutých cihel se širokým půlkruhově zaklenutým portálkem s klenákem uprostřed. Nad římsou je proveden volutový štít s čučky (ukončovací prvky římsového profilu) a piniovou šiškou ve vrcholu, přičemž štít je vertikálně členěn dvěma pilastříky s kapkami. V každé kratší boční stěně je okno s rovným nadpražím. Zadní stěna kaple je součástí ohradní zdi hřbitova, která současně svou dolní částí tvoří opěrnou zeď terénní terase. Pod kaplí je hrobka sloužící pro pohřbívání místních kněží (prachatických děkanů). V roce 2008 byla s využitím finančních prostředků grantu z Finančního mechanismu EHP/Norska v rámci realizace Programu rozvoje Jihočeského kraje v oblasti školství, kulturního a historického dědictví a podpory programů pro děti se specifickými problémy provedena celková oprava kaple spočívající v sanačních opatřeních zavlhčených omítek na spodní části kaple uvnitř i vně, sanačních pracích na štítu, výměně střešní krytiny, doplnění a opravě plastických prvků na fasádě, opravě krovu, stropu včetně nosné konstrukce, nátěrech fasády a interiéru, opravě a nových nátěrech dřevěných vchodových dveří a oken, odstranění stávající betonové dlažby v interiéru a jejím nahrazení kamennou dlažbou. KAPLE PANNY MARIE LORETÁNSKÉ (HÜBLEROVA KAPLE) Barokizující poutní kaple Panny Marie Loretánské, zvaná též Hüblerova, se nachází na jižním okraji Prachatic na konci ulice Zlatá stezka. Jejím vlastníkem je město Prachatice, na jehož žádost byla v lednu 2009 prohlášena za kulturní památku. Vystavěna byla na místě starší malé loretánské kaple, o níž se v současnosti téměř nic neví a která byla produktem doby uctívání Panny Marie Loretánské v českých zemích v období od první poloviny 17. století do poloviny 18. století, inspirovaného ve středoitalském městě Loretu, po Římu druhém nejvýznačnějším poutním místě Itálie, v němž se nachází Sancta Casa (Svatý domek) rodný dům Panny Marie. Stavebníkem této původní loretánské kaple byl nositel příjmení Hübler (Hibler), právě po něm se současná kaple nazývá též Hüblerova. Úmysl vystavět novou loretánskou kapli na místě staré vznikl s největší pravděpodobností v průběhu padesátých let 19. století. Výstavba nové kaple Panny Marie Loretánské probíhala v období od 24. března 1862 do konce října Prostředky na stavbu byly získávány z příspěvků nábožných věřících. Až v roce 1903 byla dodatečně odtěžena zemina kolem kaple a vystavěna opěrná zeď proti sesuvům půdy. Kaple je postavena ve zlidovělém barokizujícím slohu a představuje dochovaný kvalitní příklad sakrálního stavitelství církevní architektury prezentující poutní náboženskou tradici místa. Ukazuje pronikání principů venkovských kaplí do příměstského prostředí a vzájemné ovlivňování lidového