Mgr. Ilona Kostadinovová, advokát

Transkript

1 Sociální a zdravotní politika/szp, FPR ZČU v Plzni Katedra veřejné správy, přehled výuky v LS Úvod první přednáška , JJ 331 seminář JJ 331/Jungmanova 1, Plzen, Doch. list 2017LSDochazkaSZPSPlzenFPRZCU.pdf ( ), Pojem sociální politika a vztah k právu sociálního zabezpečení, pojem sociální událost, význam ochrany lidských práv a sociálního práva. Druhá Role státu v sociální politice - sociální stát a jeho modely, sociální politika v Evropské unii a v České republice nástroje. Třetí Chudoba jako sociální událost. Pojistné/nepojistné systémy práva sociálního zabezpečení v obecné rovině jejich významu pro sociální politiku. Čtvrtá Politika zaměstnanosti a její význam pro podporu trhu práce. Pátá Zdravotní politika a zdravotní pojištění jako hlavní nástroj ochrany zdraví osob. Zdravotní služby a jejich význam pro postavení občanů České republiky a Evropské unie. Šestá Nemocenské pojištění jako součást hmotného zabezpečení při nezpůsobilosti k práci z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, těhotenství a ošetřování člena domácnosti. Sedmá Důchodová politika. Důchodové pojištění jako součást hmotného zabezpečení při invaliditě, ve stáří a při ztrátě živitele. Osmá Nepojistné systémy práva sociálního zabezpečení jako významná součást podpory státu osobám ocitajícím se v sociálně tíživé životní situaci. Devátá Rodinná politika. Státní sociální podpora rodin s dětmi a pěstounská péče. Desátá Pomoc v hmotné nouzi. Jedenáctá Sociální péče a služby. Dvanáctá Opakování, Zápočtový test Třináctá Zápis výsledku zápočtového testu, ev. náhradní termín zápočtu. Podklady ke studiu budou v průběhu semestru doplňovány v souladu s probíhající výukou. Více zde: Strana 1 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

2 Základní doporučené prameny práva a literatura: KREBS, V. a kol., Sociální politika. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 542 s. ISBN ESPING-ANDERSEN, Gøsta. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Cambridge, UK: Polity Press, 2012, 248 s. ISBN TRÖSTER, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 290 s. ISBN KOSTADINOVOVÁ, I. Sociální zabezpečení od roku 1990 u nás, Encyklopedie českých právních dějin, on-line: KOSTADINOVOVÁ, I. Právo sociálního zabezpečení nejen pro podnikovou praxi. 1. Vydání, Plzeň 2017 brož. ISBN P , D t t o. Pdf ISBN Tomeš, I. a kol. Sociální právo České republiky. Wolters Kluwer, 2016, 340 s. ISBN (brož), ISBN (e-pub) Tomeš, I./Koldinská, K. Sociální právo Evropské unie, C. H. Beck, Praha 2003, ISBN KOLDINSKÁ, Kristina; TOMEŠ, Igor; KŘEPELKA, Filip. Sociální právo EU. Praha: Wolters Kluwer ČR, ISBN Tomeš, I./Koldinská, K. /Pikorová, G./Švec, L. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU, C. H. Beck, Praha 2007, 2012 ISBN ŠUBRT, Bořivoj a kol. Abeceda mzdové účetní 2016, Olomouc: ANAG, 2014, s. ISBN , EAN Sbírka právních předpisů i-poradce.cz - Zákony III./2017 (po registraci dostupné zdarma), - UZ Sbírky právních předpisů Zákoník práce, Pracovněprávní předpisy Sociální pojištění Sociální zabezpečení Zdravotní pojištění a zdravotní služby, legislativa na webu Ministerstva zdravotnictví ČR Integrovaný portál Ministerstva práce a sociálních věcí CR Ceská správa sociálního zabezpečení Uřad práce ČR - zaměstnanost, sociální tématika Evropská unie - sociální politika - koordinace sociálního zabezpečení - život a práce Více zde: Strana 2 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

3 OTÁZKY K BAKALÁŘSKÉ STÁTNÍ ZKOUŠCE FPR ZČU v Plzni, Katedra veřejné správy 1. Sociální politika a její základní vymezení. Sociální správa. Definice pojmů. 2. Sociální problémy a sociální události. Nástroje sociální politiky k jejich řešení. 3. Cíle, funkce a principy sociální politiky. 4. Subjekty, objekty a nástroje sociální politiky. 5. Historický vývoj sociální politiky. Sociální politika v období reálného socialismu. 6. Sociální reforma po roce Současná sociální politika a správa. 7. Sociální politika a sociální stát (Welfare state). Vznik, vývoj a krize sociálního státu. 8. Sociální ochrana jako jádro sociální politiky. Tři pilíře sociální ochrany v ČR. 9. Zdravotní politika a správa a její hlavní úkoly. 10. Přístupy ke zdravotní péči ve světě a u nás. 11. Reforma českého zdravotnictví o roce Způsoby financování zdravotní péče v ČR. Zdravotní pojištění a jeho správa. 13. Chudoba a sociální vyloučení. Sociální pomoc, role neziskového sektoru. 14. Nezaměstnanost jako sociální událost. Státní správa a nezaměstnanost 15. Trh práce. Státní politika zaměstnanosti, instituce. Skupiny osob nejvíce ohrožené nezaměstnaností. 16. Mateřství a rodičovství jako sociální událost. Systém dávek souvisejících s rodičovstvím a mateřstvím. 17. Státní sociální podpora a další opatření na podporu rodiny (sladění péče o rodinu a zaměstnání) 18. Stáří jako sociální událost. Demografické stárnutí obyvatelstva. Společenské aspekty stárnutí populace. 19. Důchodové systémy a jejich financování. Důchodová reforma. 20. Sociální péče a sociální služby Strana 3 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

4 Pojem sociální politika a vztah k právu sociálního zabezpečení, pojem sociální událost Etapy vývoje sociální reformy v České republice po roce Etapa sociální reformy probíhala od konce roku 1989 do roku 1992 Politika zaměstnanosti na volném trhu pracovních sil 1991 Pojistné na sociální a zdravotní pojištění Etapa sociální reformy započala po vzniku samostatné České republiky v roce 1993 Penzijní připojištění se státním příspěvkem 1994 Důchodové pojištění 1995 Státní sociální podpora rodin s dětmi a podpora bydlení Etapa sociální reformy od poloviny roku 1998 souvisí s nástupem sociálnědemokratické vlády a přípravou na vstup České republiky do Evropské unie Veřejné zdravotní pojištění 1997 Evropské služby zaměstnanosti 2004 Inspekce práce 2005 Příprava tzv. malé důchodové reformy parametrické změny od roku Etapa sociální reformy v závislosti na střídání sociálnědemokratické levicověji orientované vlády a demokratické pravicověji orientované vlády po roce 2006 Nemocenské pojištění 2006 Hmotná nouze a sociální služby 2006 Malá důchodová reforma 2010 Velká důchodová reforma 2013, 2016 Zdravotní služby 2013 Pěstounská péče Strana 4 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

5 Systémy sociálního zabezpečení v České republice Pojistné systémy Povinné/ zákonné Zaměstnanec/ZN Zaměstnavatel/ZV Osoba bez zdanitelných příjmů/obzp Zaměstnanec/ZN Zaměstnavatel/ZV Zdravotní pojištění 1992 Sociální pojištění 1992 Důchodové/ ZDP 1995 Nemocenské/ ZNP 2006 Nepojistné systémy Stát Nepovinné/ doplňkové Politika zaměstnanosti/ ZZ 1991, 2004 Zaměstnavatel/ZV Pojištění odpovědnosti za pracovní úraz a nemoc z povolání 1993 Státní sociální Hmotná podpora rodin nouze/hn s dětmi/ssp Pěstounská péče/spod 2013 Strana 5 z 19 Doplňkové penzijní spoření se státním příspěvkem 1994,2013 Zaměstnanecké penzijní pojištění v Evropské unii 2006 Osoba samostatně výdělečně činná/osvč Sociální služby/socs 2006 Neziskové organizace FPR ZČU v Plzni LS

6 Sociální politika a sociální ochrana jednotlivce v České republice Politiku lze obecně chápat jako specifickou společenskou činnost projevující se souborem různých opatření, konkrétní jednání různých subjektů na různých úrovních (stát, samosprávný celek, mezinárodní organizace), kterými je ovlivňována společenská realita v nejširším slova smyslu (Krebs, V., Sociální politika, 2010, s. 21). Politika znamená činnost zahrnující především rozhodovací procesy, které sledují určité priority nebo cíle, používá určité nástroje a podléhá kontrolním mechanismům. Politika předpokládá určité institucionální a finanční zajištění (Tichý, L. Evropské právo. 1999, s. 595). Sociální politika je politikou, která se primárně orientuje na člověka, na rozvoj a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, na rozvoj jeho osobnosti a kvality života (Krebs, V., Sociální politika, 2010, s. 17). Sociální politika se v moderní společnosti koncentruje na rozvoj sociální sféry jednotlivců a hledá odpovědi na specifické otázky související s postavením osob a jejich blízkých v rámci rodinného prostředí. Sociální politika je vždy specifická v každé zemi a době a je charakterizována určitými společenskými znaky a podle nich ji lze dále členit na rodinnou, bytovou, vzdělávací, zdravotní atd. Sociální politika státu a zaměstnavatelů bezprostředně souvisí s každodenním životem každého občana nebo zaměstnance vycházejíce především z garance práva na život pro každého. Základní lidské právo na život je rozvedeno prostřednictvím garance sociálních práv občanů, přičemž jde o práva občanů jednotlivých států nebo nadnárodních celků na přiměřené hmotné zajištění za pomoci státu Strana 6 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

7 Sociální politika Evropské unie (EU) Sociální politika v zemích Evropské unie (EU) prošla dlouholetým vývojem a v současné době je zcela přirozenou a integrální součástí velmi širokého okruhu činností vzájemné spolupráce. Evropská hospodářská společenství ( EHS) byla původně zřízena čistě jako ekonomická sdružení států na koordinaci výrob a na podporu volného pohybu zboží, kapitálu a lidí. V Jednotném evropském aktu z roku 1986, který poprvé měnil Smlouvu o EHS (1957) bylo poprvé uvedeno, že zástupci smluvních stran jsou odhodlání společně pracovat k podpoře demokracie na základě základních práv přiznaných v ústavách a v zákonech členských států, v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v Evropské sociální chartě, zejména svobody, rovnosti a sociální spravedlnosti. Byl tak zdůrazněn základ zásady sociální spravedlnosti a ochrany sociálních práv (Koldinská, K. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU, 2007, s. 15). Smlouva o založení Evropské unie (EU) podepsaná v roce 1992 v Maastrichtu tyto principy označila za všeobecné právní principy Evropského hospodářského společenství. V roce 1997 Smlouva o založení Evropského společenství ve znění změn přijatých v Amsterodamu se přihlásila vedle Evropské sociální charty rovněž k Chartě společenství základních sociálních práv pracovníků z roku Základem koncepce ochrany sociálních práv v Evropské unii (EU) a v jejích členských státech jsou tedy následující dokumenty: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, Evropská sociální charta z roku 1961 a Charta Společenství základních sociálních práv pracovníků z roku Společná sociální politika je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod a podle článku 2 Smlouvy ES (1997) bylo úkolem Evropského společenství podporovat vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, rovné zacházení s muži a ženami, vysokou úroveň ochrany a zlepšování kvality životního prostředí, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy (Tomeš, I. Sociální právo Evropské unie, 2013, s. 5). Vlastními právními normami byly upravovány jen otázky, které bezprostředně souvisely s volným pohybem pracovníků uvnitř Evropského hospodářského společenství. Respektovány jsou dokumenty Rady Evropy o lidských právech a zásada subsidiarity, kdy především členské státy upravují lidská práva a základní svobody v souladu se svými tradicemi a při respektování Strana 7 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

8 všeobecných právních zásad ochrany života a zdraví lidí. Rada Evropy vydala Evropskou sociální chartu v roce 1961 v Turíně, Česká republika ji ratifikovala a vyhlásila ve Sbírce zákonů České republiky pod číslem 14/2000 Sbírky mezinárodních smluv České republiky. Šlo historicky o první legislativní zakotvení základních sociálních práv. Evropská úmluva o sociální a zdravotní pomoci byla podepsána 11. prosince 1953 a doplnila tak dvě prozatímní dohody z Paříže ze dne 11. prosince 1953, o systémech sociálního zabezpečení ve stáří, invaliditě a při ztrátě živitele a dalších systémech sociálního zabezpečení vycházejících z principů sociálního zabezpečení definovaného již v roce 1952 Úmluvou číslo 102 z roku 1952 Mezinárodní organizací práce (MOP), z anglického International Labour Organisation (ILO), o minimálních standardech sociálního zabezpečení. V Evropě tak byl učiněn základní krok k nahrazení systému dvoustranných bilaterálních smluv o sociálním zabezpečení smlouvou vícestrannou multilaterální (Tomeš, I. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU, 2007, s. 11). Evropská úmluva o sociálním zabezpečení (1972) a Evropský zákoník sociálního zabezpečení (1990) převzaly základní koncepci Úmluvy číslo 102 z roku 1952 Mezinárodní organizace práce (MOP), z anglického International Labour Organisation (ILO), o minimálních standardech sociálního zabezpečení. Revidovaná Evropská sociální charta (1996) převzala všechna práva Evropské sociální charty (1961) a dále je rozvedla a konkretizovala (Tomeš, I. Sociální právo Evropské unie, 2013, s. 29). Nařízením 1408/71 doplněným nařízením Rady EHS číslo 574/72 byly zásadně bezprostředně upraveny podmínky pro přiznávání nároků ze sociálního zabezpečení občanům, kteří pracují v jiném členském státě, než kterého jsou občany. Jde o provedení článku 51 Smlouvy EHS zaručujícího volný pohyb pracovních sil a zabezpečení jejich rovného postavení co se nároků ze sociálního zabezpečení týká (Koldinská, K. Sociální právo Evropské unie, 2013, s. 43). Nařízení Evropského parlamentu a Rady číslo 883/2004 a prováděcí 987/2009 je revidovala a doplnila pro období budoucí aplikace v zemích Evropské unie a dalších zemí aplikujících společná koordinační pravidla. V roce 1992 se díky přijetí Smlouvy o Evropské unii (EU) stala jedním z hlavních cílů Evropské unie ochrana lidských práv a základních svobod společně s vysokou úrovní zaměstnanosti a sociální ochranou. Pro Českou republiku z toho vyplynula povinnost zaručit sociální práva tak, jak jsou a budou i v budoucnu Evropskou unií vymezena, neboť působí Strana 8 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

9 přímo závazně a mají přednost před vnitrostátními zákony. Od 1. května 2004 nabyla účinnosti Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii. Ustanovení o sociální politice jsou základem především dvou právních oblastí a to práva pracovního a práva sociálního zabezpečení (Tichý, L. Evropské právo. 1999, s. 657). V oblasti pracovního práva sleduje zákonodárství Evropské unie především obsahovou harmonizaci (sjednocování) národních právních úprav. Naproti tomu v oblasti práva sociálního zabezpečení nebo sociálního práva má prvotní význam koordinace (spolupráce) vnitrostátních právních řádů. Po roce 1990 došlo k zásadní přestavbě systému sociálních dávek v České a Slovenské federativní republice, konkrétně pak v České republice jako součást celkových změn společenských poměrů. Společenská poptávka po změně sociální politiky vyplynula obecně z reformní atmosféry, v níž bylo možné a žádoucí přicházet s novými řešeními (Průša, L. Alchymie nepojistných sociálních dávek. 2014, str. 105). Sociální reforma v České republice Společně s ekonomickou reformou byla uskutečněna na našem území i reforma sociální. Velice brzy po listopadu 1989 bylo zřejmé, že bude nutno přistoupit k zásadní reformě systému sociálního zabezpečení, přestože byl systém zejména v oblasti zabezpečení rodin s dětmi na velmi dobré úrovni (Štangová, V. Právo sociálního zabezpečení, 2013, str. 29). Důvodem sociální reformy byla především mimořádná finanční náročnost celého stávajícího systému, jeho těžkopádnost a nespravedlnost. Klíčovým bodem sociální reformy se stal v České republice jako ve většině zemí střední a východní Evropy přechod od sociálního zabezpečení k sociálnímu pojištění. Průběh sociální reformy v České republice lze rozfázovat do několika základních etap z hlediska časové osy a do několika základních druhů podle reformovaných systémů s ohledem na okruh právních vztahů, kterých se dotkla. Realizace státní sociální politiky v České republice Budou uvedeny nejprve základní informace o mocensko-politických aspektech organizačního zabezpečení realizace státní sociální politiky, jejímž cílem je sociální stabilita životních podmínek všech osob, dále bude podán popis vývoje základních věcných řešení vedoucích ke vzniku konkrétní legislativy sociální ochrany v podobě konkretizace Strana 9 z 19 a FPR ZČU v Plzni LS

10 formulace sociální politiky a provedena analýza aktuální situace platné právní úpravy jednotlivých systémů sociálního zabezpečení v České republice. Grafické znázornění realizace sociální politiky přes volbu věcného řešení sociální ochrany k platné legislativě jednotlivých systémů sociálního zabezpečení až po její praktickou realizaci příslušnými správními orgány. POLITIKA MPSV ČR soc.stabilita sstabilita SOCIÁLNÍ OCHRANA Právo - legislativa SYSTÉMY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ Pojistné - VZP, ČSSZ Zdravotní, Nemocenské, Důchodové Nepojistné ÚP ČR Pol.zam. SSP, HN, SocS Strana 10 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

11 Členění sociálního zabezpečení vychází zpravidla ze způsobu financování, typu sociální události a s nimi spojených dávek, charakteru účasti osob v daném systému, převažujících principů, na kterých je vybudováno, a řady dalších hledisek. Lze tak třídit jednotlivé systémy sociálního zabezpečení na základní (povinné) a doplňkové (nepovinné) a z jiného hlediska je lze členit na systémy pojistné a nepojistné. (Kostadinovová, I. Komentář k Ústavě a Listině. Komentář článku 28, 29, 30 Listiny. 2005, str. 848). Dávky ze systémů hmotného zajištění občanům poskytované mohou být nárokové (obligatorní) a dobrovolné (fakultativní) s ohledem na podmínky stanové zákony, které musí být splněny, aby na ně mohl vzniknout nárok. Nárok na výplatu konkrétních dávek vzniká ve většině případů až po podání žádosti o podporu a po vydání rozhodnutí příslušného orgánu státní správy o přiznání konkrétní dávky. Dávky lze v obecné rovině dělit na dávky peněžité a věcné především služby zdravotnické a služby sociální péče. V zásadě je nutné v řízeních o přiznání dávek vycházet ze základní zásady veřejného práva, podle které platí, že co není dovoleno, je zakázáno. Postup příslušných správních orgánů vychází při rozhodování o přiznání dávek ze správního řádu, zákona číslo 500/2004 Sbírky zákonů České republiky, neníli ve zvláštní právní úpravě konkrétního systému práva sociálního zabezpečení stanoveno jinak. V některých případech je nutné zcela individuálně posoudit celkovou sociální a majetkovou situaci žadatele o pomoc a uplatňuje se proto institut tzv. správního uvážení, kdy v rámci zákonem stanovených mantinelů úředník sám vybírá nejvhodnější řešení. Optikou správní vědy je správní uvážení rozhodovacím procesem, v němž je podle více či méně určitých kritérií racionálně vybíráno nejméně jedno ze dvou alternativ to nejlepší a nejvhodnější řešení (Mates, P. Správní uvážení. 2013, str. 80). Pojem sociální zabezpečení Pojem sociální zabezpečení byl u nás rozšířen zejména v souvislosti s komunistickými reformami likvidujícími národní pojištění a to v předpisech v letech , tedy v době sovětizace naší společnosti a práva a jde o pojem převzatý z ruštiny (Tomeš, I. Sociální právo České republiky. 2016, s. 28) Strana 11 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

12 Organizační zabezpečení oblasti ochrany sociálních práv zaznamenalo po roce 1990 mnoho zásadních změn a zvratů, cest kupředu i zpátky (Průša, L. Alchymie nepojistných sociálních dávek. 2014, str. 139). V letech byly ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí realizovány analytické a koncepční práce směřující k reformě sociální politiky, které vyústily počátkem roku 1990 do materiálu s názvem Scénář sociální reformy. Oblast sociální politiky byla koncepčně připravena k vlastní realizaci řady nových řešení a mohlo k nim být přistoupeno již v lednu Klíčovou osobností celého procesu je profesor Igor Tomeš, který k problematice realizace povinné sociální solidarity v České republice uvedl, že návrh transformace vycházel z výzkumů, které pro otázky zaměstnanosti vypracoval zejména Milan Horálek, pro otázky rodinné politiky zejména Josef Alan a Věra Haberlová, pro otázky sociálního zabezpečení Jiří Biskup, Bohuslav Jungmann a Jana Klimentová (Průša, L. Alchymie nepojistných sociálních dávek. 2014, str. 105). Vedle toho pracovaly i další pracovní skupiny. Autorství Scénáře sociální reformy a formulace sociální politiky první postkomunistické vlády tak mělo zásadní význam pro pozdější úspěšné vytvoření dávkového systému státní sociální podpory ve vazbě na existenci příjmového modelu českých domácností zpracovaného na Českém statistickém úřadu Ing. Jiřím Dlouhým, který byl spolutvůrcem systému na Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky. Významnou osobností v oblasti reformy systémů pojistných je například Jan Přib věnující se především důchodové reformě. Reformováno bylo rovněž zdravotnictví. V roce 2006 došlo k zásadní koncepční změně právní úpravy nemocenského pojištění zaměstnanců. Právo sociálního zabezpečení lze v současné době v České republice rozčlenit do dvou velkých okruhů právních vztahů založených především na pojistném a nepojistném principu. Systémy pojistné zahrnují především reformu zdravotního pojištění a zdravotnictví, reformu důchodového pojištění, reformu nemocenského pojištění a reformu politiky zaměstnanosti chránící občany před negativními důsledky spojenými s nezaměstnaností. Systémy nepojistné zahrnují především reformu státní sociální podpory rodin s dětmi a podporu bydlení, reformu pomoci v hmotné nouzi a reformu sociální péče a služeb pro osoby zdravotně handicapované Strana 12 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

13 Systémy sociálního zabezpečení v ČR Graficky lze znázornit jednotlivé systémy sociálního zabezpečení následovně: Pojistné systémy hmotné zabezpečení pouze pro účastníky povinného zákonného pojištění (pojištění zdravotní a pojištění sociální nemocenské, důchodové a politika zaměstnanosti) a dobrovolných doplňkových forem připojištění (doplňkové penzijní spoření, úrazové pojištění apod.) (propadne-li někdo sítí pojistného systému tím, že v něm není účasten, nastupuje subsidiární ochrana ze systému státního sociálního zaopatření nepojistného) Nepojistné systémy státní sociální zaopatření jako základ fungování ochrany základních sociálních práv na principu tzv. záchranné sociální sítě (státní sociální podpora rodin s dětmi, pomoc v hmotné nouzi, sociální služby a péče) Strana 13 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

14 Pojistné systémy sociálního zabezpečení v České republice Mezi základní povinné pojistné systémy sociálního zabezpečení patří v České republice již tradičně zdravotní pojištění a sociální pojištění (nemocenské pojištění, důchodové pojištění a státní politika zaměstnanosti). K povinným systémům patří rovněž pojištění odpovědnosti zaměstnavatele pro případ jeho odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancům v důsledku utrpěného pracovního úrazu nebo při onemocnění nemocí z povolání. K pojistným systémům povinným lze ještě doplnit dobrovolné doplňkové formy penzijního připojištění a alternativy dobrovolného komerčního pojištění životního, pojištění úrazového nebo například pojištění pro případ pracovní neschopnosti. Rovněž je potřeba uvést alternativu existujícího zaměstnavatelského penzijního systému. V evropských zemích se s existencí takových forem zaměstnavatelského pojištění počítá a můžeme je považovat za znak míry vyspělosti zaměstnavatelské sociální politiky související především s uvědomělostí zaměstnavatelů, kteří svým zaměstnancům zaručují nad rámec zákonem stanovených povinností motivačním způsobem sociální jistoty v rámci tzv. podnikové sociální politiky. Nepojistné systémy sociálního zabezpečení v České republice Mezi základní nepojistné systémy sociálního zabezpečení patří v České republice tradičně státní sociální podpora rodin s dětmi, sociální pomoc osobám v hmotné nouzi a sociální péče a služby pro osoby handicapované. Sociální pojištění a státní sociální zaopatření Sociální právo EU Sociální právo v současné Evropě zahrnuje jak práva občanů na ochranu, podporu a služby ze zákona s povinností pojistit se (obligatorní část), tak právo požádat veřejnou správu o podporu v hmotné nouzi a služby (fakultativní část). Pojem zastřešující obě části je označován jako sociální ochrana (Tomeš, I. Sociální právo České republiky. 2016, s. 30) Strana 14 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

15 Sociální stát / social welfare state Sociální stát neboli stát veřejných sociálních služeb podle Williama Beveridge ( ) z anglického social welfare state usiluje o uspokojení základních potřeb občanů tím, že bojuje proti pěti základním sociálním zlům v moderní společnosti: 1. nevědomost (anglicky ignorance ), 2. nemoc (anglicky disease ), 3. nečinnost (anglicky idleness ), 4. nouzi (anglicky want ) a 5. zanedbanost (anglicky squalor ) prostřednictvím vytvoření systému národního pojištění v roce 1942 ve Velké Británii (Tomeš, I. Sociální právo České republiky. 2016, s. 38). Modely sociálního státu V rámci sociální politiky tak vznikla klasifikace několika základních modelů sociálního státu, které lze srovnávat s ohledem na zapojení role státu, trhu a jednotlivců do nástrojů sociální ochrany před negativními sociálními událostmi. Dánský teoretik sociálního státu Gosta EspingAndersen poukázal v roce 1990 na rozdílnost reálných sociálních států především na základě způsobu převládající míry solidarity a míry přerozdělování finančních prostředků státu a vztahů mezi státem, trhem a rodinou a vytvořil tak tři ideální typy sociálního státu. Jde především o model liberální (tzv. anglo-saský model Velká Británie, USA), model sociálně-demokratický (tzv. skandinávský model Dánsko, Švédsko, Finsko) a model konzervativní (kontinentální model Německo, Rakousko, Francie, Belgie, Česká republika). Přičemž nejvíce zapojen stát je v modelu sociálně demokratickém, nejméně v modelu liberálním a v systému konzervativním je důraz kladen na propojení systému povinného pojištění odrážejícího spoluúčast ekonomicky aktivních občanů na svém budoucím potencionálním sociálním zajištění (Gøsta EspingAndersen, The Three Worlds of Welfare Capitalism. 2012, str. 18) a systému státního sociálního zaopatření. V době posledních 15 let se z popudu finských myslitelů začíná hovořit o sociální společnosti anglicky welfare society, která nestátními občanskými zpravidla neziskovými soukromoprávními sociálními službami doplňuje veřejnoprávní úsilí sociálního státu (Tomeš, I. Sociální právo České republiky. 2016, s. 39) Strana 15 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

16 Právo sociálního zabezpečení základní pojmy Každý moderní stát poskytuje svým občanům ochranu před finančními důsledky různých negativních sociálních událostí, jako jsou například nemoc, úraz, stáří apod. Sociální systém můžeme prakticky charakterizovat podle toho, jaké prvky zabezpečení jsou v něm realizovány a jak se v něm utvářejí finanční a právní vztahy (Tröster, P. Právo sociálního zabezpečení, 2013, str. 77) Základní kategorie, jimiž je určeno postavení člověka v právu jakožto společenském systému, a které jako základní principy tohoto systému vedou k pochopení práva a jeho společenského poslání, jsou kategorie svobody a rovnosti (Knapp, V. Teorie práva. 1995, str. 14). V našem současném právu svobodu a rovnost vyhlašuje a garantuje Listina základních práv a svobod, usnesení číslo 2/1993 Sbírky zákonů České republiky, v platném znění, v první větě článku 1, kde je řečeno: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. S ohledem na význam právních nástrojů směřujících k vyrovnání faktického nerovného postavení některých subjektů ve společnosti jsou proto upraveny zvláštní podmínky právního vyrovnání jejich faktického nerovného postavení ve společnosti v porovnání s ostatními, kdy důvodem takového nerovného postavení může být jejich nízký příjem, onemocnění, invalidita, péče o děti atd. Základní myšlenkou je zde poznání, že skutečné rovnosti nemůže být dosaženo nikdy, pokud jednotlivci mají odlišné startovací pozice (Štangová, V. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. 2010, str. 43). Na poli právní ochrany na trhu práce je tak prostřednictvím právní ochrany garantována rovnost příležitostí, jejímž cílem je rozpoznat rozdíly mezi jednotlivci a následně je pak postavit na stejnou startovací pozici za pomoci pozitivních opatření v podobě zvýhodnění určité skupiny, které není poskytováno zbytkové populaci. Zvýhodnění zahrnují celou škálu aktivit veřejné moci, která aktivně vyhledává a odstraňuje existující nerovnost ve společenských vztazích (Štangová, V. Rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovním právu. 2010, str. 44). Konkrétním příkladem je stanovený povinný podíl zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných na trhu práce týkající se zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 25 zaměstnanců podle zákona o zaměstnanosti, zákona číslo 435/2004 Sbírky zákonů České republiky, v platném znění. Pozůstatek administrativního řízení trhu práce tak vnáší na volný trh pracovních sil zásah ze strany státu, jehož účelem je zvýhodnit na trhu práce osoby zdravotně postižené, neboť jejich startovací pozice ve srovnání se zdravými zájemci o práci není stejná Strana 16 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

17 V každé moderní demokratické společnosti založené především na úctě k lidskému životu se tak vytváří soubor právních pravidel, která pomáhají realizovat právo každého na ochranu zdraví a přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, ve stáří a při ztrátě živitele. Soubor těchto pravidel pak označujeme jako právo sociálního zabezpečení garantované již v ústavě a listině základních práv a svobod, Ústava České republiky, zákon číslo 1/1993 Sbírky zákonů České republiky a Listina základních práv a svobod, usnesení číslo 2/1993 Sbírky zákonů České republiky, v platném znění. Sociální zabezpečení představuje pro praxi každého jedince alternativu zajištění jeho základních životních potřeb spojených s jeho existencí a na něm závislých rodinných příslušníků v případě, že z nějakého důvodu není schopen vydělávat finanční prostředky pro sebe sám a v důsledku toho tak je ohrožen na životě on sám nebo osoby na něm výživově závislé. Důvody jsou většinou na vůli osob nezávislé, a proto se označují jako tzv. sociální události. Historicky se první snahy o legislativní zakotvení základních pravidel hmotného zajištění práce neschopných osob začaly objevovat zejména v souvislosti s utrpěným pracovním úrazem nebo při onemocněních nemocemi z povolání. V mezinárodním měřítku se obecně rozlišuje několik základních modelů sociálního zabezpečení především podle způsobu jeho financování. Jde především o model liberální, model sociálně-demokratický a model konzervativní (Esping-Andersen, G. The Three Worlds of Welfare Capitalism.2012, str. 18). Česká republika je tradičně označována jako země se systémem konzervativním nebo též označovaným jako tzv. Bismarcovský model založený na povinné účasti všech ekonomicky aktivních osob v systému důchodového pojištění (Kostadinovová, I. Státověda. 2006, str. 305) Strana 17 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

18 Evropská unie/eu V zemích Evropské unie funguje spolupráce mezi příslušnými institucemi realizujícími práva občanů na plnění ze systémů sociálního zabezpečení členských států, pokud v průběhu jejich ekonomicky aktivního života pobývají ve více zemích. Pravidla platí pro zaměstnance, osoby podnikající a pro nezaopatřené rodinné příslušníky. Jde o tzv. koordinaci sociálního zabezpečení neboli spolupráci členských států v oblasti práva sociálního zabezpečení. Základem platné právní úpravy je koordinační nařízení Evropského parlamentu a Rady číslo 883/2004 a prováděcí nařízení číslo 989/2009. Pro praxi jsou nejdůležitější základní aplikační pravidla spočívající v principu subsidiarity a proporcionality evropského práva. Evropská pravidla se aplikují v členských státech Evropské unie a v zemích, které se do spolupráce zapojily na základě mezinárodních závazků. Vedle současných 28 členských států Evropské unie - Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Španělsko, Švédsko (EVROPSKÁ UNIE. Europa.eu [online]. [cit ]. Dostupné z: eu/index_cs.htm), jsou do spolupráce zapojeny v sociálním zabezpečení rovněž další země Evropského hospodářského prostoru, kam patří především Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko. V praxi má vždy přednost vnitrostátní právní úprava legislativních pravidel sociálního zabezpečení a pravidla nadnárodní nastupují v případě, že by ze systému občan vypadl, protože pobýval v průběhu svého aktivního života ve více zemích. Jde o princip aplikace právního řádu jednoho státu (platby pojištění a čerpání plnění pouze v jedné zemi), rovné zacházení s občany členských států s občany z jiných zemí pobývajícími v tomto státě, sčítání dob pojištění získaných ve více státech a princip zachování již jednou nabytých práv na konkrétní plnění z nějakého ze systému sociálního zabezpečení (Koldinská, K. Sociální zabezpečení osob migrujících mezi státy EU, 2007, s. 49 a násl.) Strana 18 z 19 FPR ZČU v Plzni LS

19 Solidarita Právo sociálního zabezpečení můžeme obecně charakterizovat jako systém využívající principu solidarity mezi lidmi, neboť je potřeba nějak finančně zajistit jeho účelné fungování pro všechny bez ohledu na výši jejich příjmů. Jedinci, kteří ze systému čerpají finanční podporu, se v průběhu svého života aktivně zapojují do jeho fungování prostřednictvím povinných nebo dobrovolných odvodů. Solidarita pak spočívá v tom, že osoby s vyššími příjmy odvádějí více než osoby s příjmy nižšími. Hovoříme proto v praxi o systémech pojištění, kdy právo na podporu má jen ten, kdo je v takovém pojistném systému účasten jako pojištěnec. Výše pojistného plnění je limitována jako maximální částka garantující minimální hmotné zabezpečení. Pokud však jde o situace, kdy takové pojištění selhává a není v něm někdo zapojen ať už z jakéhokoli důvodu, nastupuje alternativa společenské solidarity spočívající v právu na státní sociální zaopatření zahrnující státní sociální podporu rodin s dětmi a bydlení a pomoc v hmotné nouzi pro každého, kdo se ocitne v sociálně tíživé životní situaci z důvodu nedostatečných příjmů nebo nepříznivého zdravotního stavu. Jde tedy o solidaritu osob ekonomicky aktivních s osobami ekonomicky neaktivními. Právo sociálního zabezpečení tak lze rozdělit do dvou velkých okruhů právních systémů, kterými jsou tzv. pojistné systémy práva sociálního zabezpečení povinné nebo nepovinné a tzv. nepojistné systémy práva sociálního zabezpečení garantující státní sociální pomoc a péči. Systémy sociální ochrany lze takto dělit v souladu s Úmluvou číslo 102 o sociální bezpečnosti Mezinárodní organizace práce sepsané v Ženevě v roce 1952 o minimálních standardech sociálního zabezpečení: 1. Sociální zabezpečení: Sociální pojištění. Státní zaopatření. 2. Sociální pomoc. Struktura úmluvy o sociální bezpečnosti shrnující všechny předválečné úmluvy byla respektována při tvorbě Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, který byl přijat v Radě Evropy dne 16. dubna 1964 s účinností od roku 1967 (Kostadinovová, I. Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR. 2009, str. 317) Strana 19 z 19 FPR ZČU v Plzni LS