Povídání o Vítání (ptačího zpěvu) Rukověť účastníka ornitologické exkurze

Transkript

1 1 Povídání o Vítání (ptačího zpěvu) Rukověť účastníka ornitologické exkurze

2 2 Poděkování: Poděkování patří mé manželce Vlaďce, která má rozhodující podíl na založení tradice pořádání ornitologických akcí pro veřejnost, a bez níž by nevzniklo ani toto povídání. Dále bych chtěl poděkovat mým synům Martinovi a Vojtěchovi, za odbornou a stylistickou korekturu textu. Jiří Sládeček

3 3 Obsah Úvod 5 Proč je dobré začít se zabývat ptáky 5 Amatérský ornitolog versus birdwatcher 5 Předmět našeho zájmu ptáci 6 Trochu systematiky úvodem; Hezky česky Jak, kde a kdy ptáky pozorovat (a poslouchat) 9 Co k tomu potřebuji 10 Bez triedru to nejde!; Vybíráme zodpovědně; Nákup; Něco o údržbě a ošetřování; Když triedr nestačí; Bez čeho se dále neobejdeme?; Klíč k odemykání ptačího světa; Snímání obrazu a zvuku Ptáci lidem 16 Krása, radost, užitek; Běda ale, když se zájmy ptáků a lidí kříží!; Hnízdit se dá leckde; Pískání až do rána; Strakapoud ropákem ; Můžou za všechno straky?; Pán tvorstva tomu rozumí nejlíp! Lidé ptákům v České kotlině 20 Neměli a nemají to s námi lehké; Lidské stavby ptačí problém; Daň za energii z větru; Ze siluet dravců si ptáci nic nedělají; Riskantně nad asfaltem; Dříve běžná, dnes vzácná - sova pálená; Nechtěné krmení šelem; Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?; Když může přílišný zájem škodit; Člověk přetváří krajinu; Ochrana tankem; Ideologie a ekonomika devastující; Nepovedené rekultivace; Potíže ptáků zemědělské krajiny i mokřadů; Zalesňovat, zalesňovat, ať to stojí, co to stojí!; Střílení, trávení, vykrádání hnízd a zorané reintrodukce Lidé ptákům globálně 28 Konec ptačích obrů; Jak nejapní blbouni vyhubili dronty; Tučnáci severní polokoule; Když letěli, tak se setmělo; Chlupatí i šupinatí turisté; Datlí hlas dávno utichl; Změny prostředí i klimatu; K tomu všemu ještě těžba, doprava a zpracování ropy; Chemií nejen proti škůdcům; Tragédie mrchožroutů; Barbarská tradice; Pašovaná radost Podle peří poznáš ptáka 32 Ptačí specialita; Barva; Údržba; Struktura; Co s obnošeným opeřením?; Ovládnutí vzduchu

4 4 Zvukové projevy 35 Mnoho funkcí ptačích hlasů; Zpěv; Ptačí nářečí; Hra na hudební instrumenty; Strasti fonoamatéra Tah neboli migrace 38 Ptačí svět v pohybu; Tažní nebo stálí; Odkud, kam a kudy?; Mapa v hlavě Výzkum ptáků 41 Od náhodného pozorování k systematické vědě; Nezapomínat na etiku bádání!; Mimo laboratoř; V přírodě; Život s hliníkovým prstýnkem; Z dálky odečitatelné značky; Létání s vysílačkou; Další spoluzavazadla na ptačí cestování; Historie zapsaná v peří; Velký bratr nahlíží i do hnízd; Terénního výzkumníka s triedrem ničím nenahradíš; Zimní sčítání; JPSP; Mapování Něco málo o vybraných skupinách a druzích ptáků 45 Potáplice, Potápky, Veslonozí, Brodiví, Vrubozobí, Dravci, Hrabaví, Krátkokřídlí, Bahňáci, Dlouhokřídlí, Měkkozobí, Kukačky, Sovy, Lelci, Svišťouni, Srostloprstí, Šplhavci Pěvci 59 Skřivanovití; Vlaštovkovití; Konipasovití; Střízlíkovití; Skorcovití; Brkoslavovití; Pěvuškovití; Drozdovití; Pěnicovití; Sýkorovití; Mlynaříkovití; Moudivláčkovití; Brhlíkovití; Šoupálkovití; Ťuhýkovití; Krkavcovití; Špačkovití; Žluvovití;Vrabcovití; Pěnkavovití; Strnadovití Ochrana ptáků jako těžký a nevděčný úkol 75 Ochránci přírody nepřátelé lidstva?; Veřejný zájem - bič na přírodu a její ochránce Jak do toho? (Od malé ochranařiny k velké) 76 Budujme území přátelská přírodě; Osvěta a angažovanost v ochraně ptáků; Kudy do vyšších pater ochrany ptáků? Od Bumbrlíčka k BirdLife 77 Začátky; Osobnosti zakladatelské a formující; Ochrana a výzkum ptáků v novém tisíciletí; První soukromá rezervace; Centrum a pobočky; Kampaně, publikování a exkurze; ČSO sobě; ČSO veřejnosti; Specifikum ČSO Použitá a doporučená literatura 80

5 5 Úvod Od roku 2000 se podílím na organizaci akcí pro veřejnost pod hlavičkou České společnosti ornitologické (ČSO). Vždy, když někoho provádím přírodou a snažím se mu přiblížit svět ptáků, probíráme různá témata. Tato témata se do značné míry opakují. Mnohdy mám následně pocit, že jsem vše důkladně nevysvětlil, a nebo, že jsem odbočil od tématu a odpovídal na něco, na co jsem nebyl tázán, a naopak položená otázka nebyla zcela zodpovězena. Psaný text má tu výhodu, že je výsledkem soustředěného přemýšlení a netrpí tolik těkáním mysli. Toto povídání o ptácích a věcech kolem nich vzniklo z potřeby vyjádřit ucelený názor (jistě subjektivní) na nejčastěji diskutovaná témata. Proč je dobré začít se zabývat ptáky Zájem o ptáky, jako ostatně o každou skupinu živočichů či rostlin, člověka neobyčejně obohacuje. Speciálně s ptáky se setkáváme ve všech prostředích, a tak v dobrodružství a výzkumnou výpravu se může změnit každý výlet, jízda dopravním prostředkem nebo cesta do školy či zaměstnání. Ptáky je možno pozorovat ve středu města, ve vilových čtvrtích, ve vesnicích, na louce, na poli a samozřejmě v lese a u vody prostě všude. Zatímco se ostatní okázale nudí a nadávají na komáry a mravence, ornitologický nadšenec pozoruje, zkoumá, zaznamenává a pociťuje uspokojení z každého nového poznatku a pěkného pozorování. Probuzený zájem o ptáky vede člověka k dalšímu studiu a umožní mu seznámení s podobnými nadšenci. Přátelství vzniklá na základě společného zájmu bývají velice pevná a stálá. Rodiče často řeší, jak vymanit potomka z osidel PC, televize nebo videoher a dostat ho na čerstvý vzduch. Zájem o ornitologii (samozřejmě i o jakoukoliv jinou přírodovědnou disciplínu) se k tomu jeví jako dobrý prostředek. K odvrácení mládeže od drog a jiných metel bývá doporučován sport. Amatérská přírodověda úlohu sportu plní také a navíc je spojena nejen s fyzičkou, ale také a více s osobnostním růstem. Sepjetí s přírodou je základní potřebou (téměř) každého z nás, dokonce i těch, kteří tvrdí že ne. I když se pozorováním přírodních procesů můžeme začít zabývat v každém věku, jsou pro utváření osobnosti člověka nejdůležitější ty první, rané kontakty s živou přírodou. Vzpomínky přírodovědců nebo lidí aktivních v ochraně přírody na to, co ovlivnilo jejich volbu životního povolání nebo poslání, mívají něco společného. V naprosté většině jsou to dětská setkání s živou přírodou na louce, v lese, u rybníka, nebo na babiččině venkovském dvorku. Člověk propadlý přírodovědě (v našem případě ornitologii) se svou vášní zabývá neustále. Svůj zájem nedokáže vypnout. To může být někdy i trochu nebezpečné, když třeba zrovna řídí auto a blízko silnice plachtí zajímavý dravec. Nelze vždy a všude okamžitě bezpečně zastavit a věnovat se pozorování. Amatérský ornitolog versus birdwatcher Čas od času proběhne mezi ornitology debata na téma, jak nazývat člověka, který ač mnohdy nemá vysoké odborné ambice, baví se pozorováním ptáků. Označit ho jako amatérského ornitologa připadalo některým poněkud silné a přehnané a hledali ekvivalent anglického

6 6 označení birdwatcher. Žádný hezký český výraz, pokud vím, nalezen nebyl. Mně ale pojmenování amatérský ornitolog pro milovníka ptactva připadá docela přiléhavý. Jistě nebudeme babičku sbírající v mlází hříbky do bramboračky nazývat mykoložkou, stejně tak každého svátečního rybáře ichtyologem. Amatérský pozorovatel ptáků má ale na rozdíl od předchozích případů zájem čistě odborný. Snaží se určit druh pozorovaného ptáka. Zjišťuje jeho chování a zvyky. Z hlášení takovýchto pozorovatelů už vzniká obsáhlý soubor dat vypovídající o výskytu a pobytu populací ptáků. V současnosti je tato činnost v rozvinutých zemích rozšířena a přináší coby tzv. citizen science mnohé výsledky. V ČSO je mnoho amatérských ornitologů, tedy lidí živících se naprosto jinou profesí, jejichž znalosti o ptácích a jejich životě jsou úctyhodné. Amatéři mají oproti ornitologům z profese tu výhodu, že je ptáci neživí, ale pouze baví. Nejsou na nich existenčně závislí, nemusí se strachovat, zda vyjde podaný grant, jak bude přijata jejich poslední studie apod. Mají pozorování a studium ptáků pro radost a do svého koníčka peníze (mnohdy nemalé) spíš vkládají. Kdo chodí s triedrem krajinou, pozoruje ptáky a snaží se je určovat, nedělá sice bůhvíjakou vědu, ale může mít už nakročeno k postupnému zdokonalování a budoucí účasti v nějakém sčítacím nebo mapovacím programu ČSO. Navrhuji zůstat klidně u označení amatérský ornitolog. Snad se tím ti skuteční vědci, kteří vědecky pracují, a publikují své články v recenzovaných časopisech, nebudou cítit uraženi. Čeština je již dost bohatá a od doby národního obrození není potřeba vymýšlet nová slova. Bez těch různých ptákokuků, ptákopravců, ptákohledů se jistě obejdeme. Vzhledem k přemíře anglikanismů v současné češtině, by se mi rovněž příliš nezamlouvalo nadužívání názvu birdwatcher. Výrazy birdwatching nebo birding slouží navíc často k označování poměrně specifické činnosti, a to sbírání vzácných pozorování a soutěžení v počtu pozorovaných ptačích druhů. Měřítkem úspěšnosti je osobní birdlist, tj. seznam všech druhů pozorovaných tím kterým birdwatcherem. Nic proti podobné soutěživosti, pokud nemá za následek plašení a ohrožování ptáků, ničení biotopů nebo popouzení domorodců. Poměrně tristní je, když birdwatcher zdegeneruje do podoby twitchera neboli škrtače, který nelituje času ani prostředků pro zaškrtnutí nové položky ve svém birdlistu, ale ptáci (zvláště ti méně vzácní) a jejich ochrana ho už v podstatě nezajímají. V následujícím textu si dovolím jednu zhůvěřilost a budu libovolně používat výrazy ornitologický nadšenec, pozorovatel a milovník ptáků s přibližně stejným významem. Předmět našeho zájmu ptáci Trochu systematiky úvodem Člověk si potřebuje vše, co zkoumá zařadit a utřídit. Lidé odnepaměti pozorovali přírodu, vždyť taky žili v daleko bližším vztahu s ní než dnes. Zpočátku si živočichy a rostliny rozdělovali spíš podle toho, jestli jim přinášeli nějaký užitek nebo je naopak ohrožovali. Novodobá věda si ale vyžádala rozdělení všech živých organizmů do systému. Byl vytvořen strom, jenž se větví podle kategorií od hrubých k jemnějším. Jak si stojí v tomto systému ptáci? Patří do říše živočišné (Animalia), do kmene strunatců (Chordata) a jsou třídou ptáci (Aves). Tato třída se dělí dále do řádů: např. pěvci (Passeriformes). Jemnější kategorií je čeleď: např. drozdovití (Turdidae) a ještě jemnější je rod: např. rehek (Phoenicurus). Cestou systematickým stromem jsme se dostali až k ptačímu druhu: např. rehek domácí (Phoenicurus ochruros). Druh to už je kategorie, s níž většinou vystačíme, i když někdy je nutno rozlišovat i poddruhy (subspecie), pokud se liší vzhledem, areálem apod. Poddruh se vyjadřuje třetím jménem: např. slavík modráček tundrový (Luscinia svecica svecica) a slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula). rámeček 1 V současnosti jsou ptáci považováni za vnitřní skupinu plazů, za nejbližší žijící příbuzné dinosaurů.

7 7 Mezinárodní vědecké názvosloví vychází z klasických jazyků, latiny a staré řečtiny. Na tomto místě si neodpustím drobnou poznámku o správné výslovnosti vědeckých latinských názvů. U latiny jako mrtvé řeči už nevíme, jak byla správně vyslovována. Kromě toho si za ta staletí, kdy byla používána v církevní a odborné praxi, různé národy přizpůsobily výslovnost svým jazykům. Psané g se u nás vyslovuje jako [g], někde ovšem jako [dž]. Většinou se dodržuje pravidlo, že psané c se vyslovuje [c] ve slabikách ci a ce (jako mnemotechnickou pomůcku doporučuji vzpomenout si na Cicera). Všude jinde se c čte jako [k]. Např. svecica se čte [svecika] a cyanecula je [cijanekula]. Nutno dát pozor i na to, že např. cae se čte jako cé a podle tohoto pravidla je caeruleus [céruleus]. Rovněž psané coe je zvykem číst cé a tak coelebs čteme [célebs]. Mnozí zahraniční ornitologové (zvláště anglosasové) však ani toto pravidlo nectí a můžeme se od nich dočkat např. u rodového jména Circus moták výslovnosti [kirkus]. Což nám zní poměrně nezvykle. Znát vědecké pojmenování ptáků je dobré pro studium literatury, dorozumění se se zahraničními kolegy, ale pro vážné zájemce o ornitologii je holou nutností. Názvosloví není neměnné a stále se vyvíjí. Na základě nových vědeckých poznatků dochází k rozdělování jednoho rodu na více, nebo prohlášení poddruhů za druhy apod. Jako příklad lze uvést poměrně nedávné rozdělení rodu Parus sýkora na více rodů Poecile, Periparus,, nebo vytvoření z dvou poddruhů vrány obecné (Corvus corone corone) a (C. c. cornix) dva samostatné druhy: vránu černou (Corvus corone) a vránu šedou (Corvus cornix). Vědecké pojmenování někdy odráží vzhled ptáka: Např. české pojmenování slípka zelenonohá je doslovným překladem latinského Gallinula chloropus. Gallinula je zdrobnělinou gallina = slepice. Mnoho jmen vyjadřuje barvu: flavis =žlutý, viridis resp. chloris =zelený apod., nebo popisuje různé části těla: rostrum =zobák, cauda =ocas, dactylos =prst Z toho pak: flavirostris =žlutozobý, caudatus =dlouhoocasý (doslova ocasatý) nebo brachydactyla =krátkoprstý. Z rodového jména Recurvirostra jasně poznáme, že jeho nositel tenkozobec opačný má opravdu zobák zahnutý opačně ( re-curvo =zpět zahnout; rostrum =zobák). Zajímavé je vysvětlení rodového jména Regulus králíček. Jedná se o zdrobnělinu latinského rex =král. Tedy žádný malý králík ale malý král! Jasně žluté nebo oranžové temeno těchto jinak nenápadně zbarvených ptáčků skutečně připomíná královskou korunu. Některá jména evokují hlasový projev svých nositelů, jsou zvukomalebná, onomatopoická. Ve jméně chřástala polního Crex crex přímo slyšíme jeho dvojslabičný řezavý pokřik, ozývající se z rozlehlých travních porostů. Také rodové jméno dudka Upupa upomíná na jeho hlas přepisovaný jako huphuphup.... Houkání výra bylo patrně vzorem jeho vědeckého názvu Bubo bubo. I když v případě této naší největší sovy je nejvýstižnější vyjádření jejího hlasového projevu v německém pojmenování Uhu. rámeček 2 Vzácně se vědecké i národní názvosloví shodují v případě kukačky obecné: vědecky: Cuculus canorus, anglicky: Cuckoo, německy: Kuckuc, francouzsky: Coucou gris, španělsky: Cuco Europeo, dánsky: Gog, holandsky: Koekoek, polsky: Kukułka, italsky: Cuculo, finsky: Käki, maďarsky: Kakukk, švédsky: Gök, norsky: Gjok, turecky: Guguk, slovensky: Kukačka obyčajná, rusky: Кукушка обыкновенная atd. Prostě ze všech pojmenování slyšíme to notoricky známé kukání. Ptačí hlas, který zná a rozpozná snad každý. O dalším způsobu výběru vědeckého jména vypráví tato historika. Nejedná se o ptáka, ale žábu. Biolog Carl Linné ( ), tvůrce vědeckého názvosloví, měl spory s jiným

8 význačným biologem Buffonem (Georges-Louis Leclerc Buffon ) a proto po něm pojmenoval (dle jeho názoru) nesympatického živočicha - ropuchu Bufo. Vědecké názvosloví umožňuje celosvětové dorozumění. Bez něj by moderní biologie nebyla vůbec možná. 8 Hezky česky Jak je to s naším národním názvoslovím? Lidé si ptáky, jako ostatně i všechny ostatní živočichy a rostliny, odnepaměti pojmenovávali podle vzhledu, hlasu i chování. Vymysleli tak mnoho názvů místních, krajových i s větším územním rozšířením. Osvědčovali při tom velmi dobrý pozorovací talent. Například zvyk brhlíka upravovat si hlínou otvor do stromové hnízdní dutiny, tak aby měl velikost jeho těla a neumožnil vstup žádného většího živočicha, mu vynesl pojmenování zamazák. Jistě jste se setkali s drozdem, jak při hledání potravy běhá v lese po zemi a urputně převrací listí a větvičky. Lidově byl kvůli tomu nazván smečiščar. Rehek domácí byl zván kominíček asi nejen pro svůj umouněný vzhled, ale i pro to, že se často zdržuje na střechách lidských obydlí. Jinak velmi pestrý a úhledný pták dudek si vysloužil nelichotivý název smraďoch pro charakteristický, nepříjemný zápach linoucí se z jeho dutiny. Tento zápach způsobuje páchnoucím sekret z kostrčních žláz mláďat, vystřikovaný na případného vetřelce. Mlynařík připomíná svým dlouhým ocáskem a kulatým tělíčkem dýmku, lidově fajfčičku. Jeden pták měl několik jmen a mnohdy se lišila podle nářeční oblasti a naopak jedním slovem se označovaly různé ptačí druhy. Čermáček byl podle okolností název červenky nebo rehka, někdy dokonce i slavíka modráčka. Lidové názvosloví je neobyčejně bohaté a mnoho příjmení vychází právě z něho. Slovenské pojmenování čápa bocian má hlubší slovanské kořeny, používalo se i ve staré češtině a dalo vznik mnoha odvozeným příjmením. Všichni: Bočani, Bohdani, Boganové, Bohdalové atd. mají stejný základ související s čápem, který byl našimi předky považován za ptáka přinášejícího štěstí a boží požehnání. Z výše uvedeného vyplývá, že pokladnice lidových názvů ptáků je úžasně pestrá, ale pro vědecké zkoumání naprosto nepoužitelná. Jedním z úkolů národního obrození bylo vytvořit moderní češtinu coby jazyk učenců a vědců. Jan Svatopluk Presl ( ) se jako první úspěšně pokusil zavést vědecké názvosloví pro všechna vědní odvětví. Od něho pocházejí např. nově vytvořené názvy chemických prvků: kyslík, draslík Se stejnou vervou se vrhl i do názvosloví biologického. Využil vhodné názvy lidové a také si vypůjčoval v ostatních slovanských jazycích. Jeho vkladem je např. ťuhýk, brkoslav, chřástal, kolibřík, sedmihlásek, šoupálek nebo žluva. Na Preslovo dílo navázali mnozí další. Usilovnou prací těchto obrozenců a řady jejich následovníků vzniklo české názvosloví, za něž se nemusíme stydět. Striktně dodržuje dvojslovné (binomické) vyjádření názvu druhu, složené ze jména rodového a druhového, stejně jako to zpravidla dělá mezinárodní vědecké názvosloví. Což vůbec není samozřejmost a tohoto principu se nedrží např. ani názvosloví anglické. Vždy bylo snahou těch, co naše názvosloví tvořili a vyvíjeli, co nejvíce se přiblížit mezinárodnímu vědeckému názvosloví v tom, aby jednomu rodu v mezinárodním odpovídal, pokud možno, jeden rod v národním. Uvedu příklad: Rodu Turdus odpovídá rod drozd. A tedy: Drozd zpěvný (Turdus philomelos), drozd cvrčala (Turdus illiacus), drozd kvíčala (Turdus pilaris) a drozd brávník (Turdus viscivorus). Výjimkou jsou kos černý (Turdus merula) a horský (Turdus torquatus). Na pojmenování drozd kos nebo drozd černý bychom si asi těžko zvykali. Někteří staří ornitologičtí praktici si ale nikdy nezvykli např. ani na drozda kvíčalu a tvrdošíjně trvají pouze na pojmenování kvíčala. Stejně je to u brávníka a cvrčaly. Takových příkladů, kdy se toto důsledné přizpůsobení mezinárodnímu názvosloví těžko vžívá, je více. Třeba moták pochop (Circus aeroginosus) je ze setrvačnosti mnohými nazýván pochop rákosní nebo potápka roháč (Podiceps cristatus) je pro někoho stále roháč velký. Pravidlo selhalo zcela u pojmenování sokolovitých dravců. Příslušníci rodu Falco sokol se nazývají rozličnými jmény. Bylo by však škoda se o tato krásná pojmenování vycházející

9 9 z pokladnice lidového jazyka připravit. A tak máme poštolku obecnou (Falco tinunnculus), ostříže lesního (Falco subbuteo), dřemlíka tundrového (Falco columbarius) nebo raroha velkého (Falco cherrug). Nejsou tedy již větší problémy s českým pojmenováním u nás se vyskytujících ptáků. Horší je to s ptáky exotickými. Tam zuří mezi tvůrci názvosloví a jejich oponenty nejeden spor. Podíváme-li se k našim sousedům na Slovensko, zjistíme, že ve snaze sladit národní názvosloví s mezinárodním jsou ještě důslednější. Zatímco my máme, jak jsme si ukázali u rodu Falco sokol, celou paletu rázovitých názvů, na Slovensku se výše uvedení sokolovití dravci nazývají: sokol myšiar, sokol lastovičiar, sokol kobec nebo sokol rároh. Dokonce i ten kos je pro Slováky drozd čierny. Slovenští ornitologové mají ovšem jinou potíž, a to, že existují názvosloví hned tři, mezi jejichž zastánci a odpůrci se vede živá polemika. rámeček 3 Mohu posloužit dokonce čtyřmi variantami pro jeden druh. Drobný volavkovitý pták bukáček malý (Ixobrychus minutus) byl v průběhu času dle různých slovenských ornitologických autorit: bučiak malý, bučiačik obyčajný, bučiačik močiarny a bučiačik malý. O anglickém názvosloví jsme si již řekli, že pravidlo dvojslovného pojmenování rod-druh nedodržuje. Řadu pěnicovitých ptáků: rákosníky, cvrčilky, budníčky a některé pěnice označuje slovem Warbler, některé pěnice jsou pro změnu Whitethroat. Pěnice černohlavá je jednoduše Blackcap a budníček menší, dle svého charakteristického zpěvu Chifchaf. Němci zase díky své zálibě ve složeninách dávají ptákům takováto jména: Weißrückenspecht je strakapoud bělohřbetý, Alpenstrandläufer je jespák obecný, Kurzzehenlerche je skřivánek krátkoprstý a Waldohreule je kalous ušatý. Prostě velké národy si to dělají po svém. Jak, kde a kdy ptáky pozorovat (a poslouchat) Jak jsem napsal, ptáci obývají všechna prostředí, ale nejlépe je za nimi jít někam do volné přírody. Přes zimu se dobře pocvičíme v určování přezimujících ptáků, pozorováním návštěvníků krmítka. Brzy zjara začíná tok sov a tak už v únoru se můžeme vydat na noční výpravu do lesa za houkáním našich nejběžnějších sov puštíka a kalouse. Celou zimu je velmi užitečné navštěvovat nezamrzlé vodní plochy (nejčastěji řeky), kde se můžeme setkat například s mnoha druhy zimujících kachen a racků. Pro ornitologa začíná hlavní sezóna brzy zjara. Rozbíhá se postupným příletem tažných druhů, vrcholí hnízděním a vyváděním mláďat na přelomu jara a léta a postupně doznívá na podzim, který už je ve znamení tahu řady druhů na zimoviště a průtahem severských populací přes naše území. Možná nebude od věci, zmínit, jak si v přírodě počínat, abychom toho hodně viděli. Natěšený adept ornitologie vyrazí s triedrem do terénu a snaží toho zběhat co nejvíce a prolézt všechna křoví a těžko prostupné biotopy. Zkušenost praví, že toto není nejlepší způsob, jak se dobrat zajímavých pozorování. Daleko mazanější je, nenápadně se v příhodném prostředí zastavit, třeba si sednout, udělat si pohodlí a čekat, stát se součástí biotopu a obrnit se trpělivostí. Zanedlouho si nás ptáci i ostatní živáčkové přestanou všímat a začnou si počínat naprosto spontánně, jako by nás nebylo. Tento způsob nelze samozřejmě praktikovat vždy a všude, ale pokud to zkusíte, zjistíte, že je překvapivě efektivní. Nejlépe se s náporem nových informací vyrovnáme, když začneme pilně chodit do přírody a studovat ptactvo časně zjara. Poměrně omezený počet druhů snadno obsáhneme a jsme připraveni nepropást první navrátilce. Ptáci se vracejí postupně a my se je také postupně učíme,

10 10 nebo si v paměti osvěžujeme přes zimu pozapomenutý zpěv. V této době se dají i dobře pozorovat, protože stromy ještě nemají listy. Umění dívat se si pěstuje milovník ptactva neustále, dá se říct celý život. Ptáci při své pohyblivosti nám většinou nedají mnoho času na pozorování. Vzdálenost a pozorovací podmínky jsou málokdy ideální a tak je třeba znát klíčové rozlišovací znaky a na jejich základě určovat viděný druh, buď okamžitě, nebo následně za pomoci literatury. Zařadíme-li nejprve opeřence do určité skupiny (kachny, dravci, bahňáci, ), náš druhý pohled musí patřit právě těm znakům, jimiž se v rámci dotyčné skupiny jednotlivé druhy liší. Bleskurychle si vzpomenout, které znaky to jsou a umět je použít v tom tkví ten největší kumšt. Pro terénního ornitologa je ovšem nesmírně důležitá také znalost ptačích hlasů. Mnohdy ptáky vůbec nevidíme a jsme odkázáni pouze na svůj sluch. Naučit se rozpoznat, jak který zpívá, vyžaduje strávit v přírodě mnoho času, i když dnes se dá za pomoci snadno dostupných nahrávek tento studijní proces dost urychlit. Proti učení působí bohužel proces zapomínání, a pokud slyšíme určitý hlas po delší době, např. po zimě, vzpomínáme si mnohdy jen s největším duševním úsilím. Obtížné bývá také, když náhle zaměníme obvyklé a důvěrně známé působiště, třeba lesní biotop za mokřad. V každém prostředí je poněkud jiná skupina zpívajících druhů a takovéto přešaltování v hlavě nebývá rychlé a jednoduché. Jak je to které prostředí svázáno s určitými ptačími druhy si s překvapením uvědomíme, když uslyšíme (což se občas stává) zpívat nějakého ptáka v netypickém biotopu. V terénu jsme mnohdy postaveni před nečekané úkoly, když máme třeba určit druh ptáka podle nalezeného hnízda, vaječných skořápek nebo pera. Obrovské množství vědomostí, které terénní ornitologie vyžaduje od svých adeptů, nás nesmí vylekat. Je poctivé svou případnou neznalost přiznat, smířit se s tím, že nikdy nebudeme vědět vše a hezky po coubertainovsku si říct: Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se! Následným samostudiem se pak mezeru ve znalostech pokusíme zaplnit. Co k tomu potřebuji Bez triedru to nejde! Zcela základním vybavením každého pozorovatele ptáků je binokulární dalekohled - triedr. Mnozí ho považují za něco jako odznak stavovské příslušnosti k velké rodině pozorovatelů ptactva a téměř ho neodkládají. Podle tohoto odznaku zavěšeného na krku se také ptáčníci v přírodě poznávají a usnadňuje jim to navázat kontakt. I když se někdy musíme při studiu ptactva v přírodě spolehnout jen na svůj sluch, zůstává triedr naší hlavní vstupenkou do světa ptáků. Mnohdy nás okolnost, že jsme v klíčovém okamžiku neměli triedr po ruce, ještě dlouho mrzí. S výběrem vhodného typu bychom neměli pospíchat a vše si důkladně prostudovat. Internet nám k tomu poskytuje výborné možnosti. Určitě je velmi užitečné, poradit se s někým zkušenějším. Následující řádky shrnují pár základních informací. Jak tedy rozumět údajům uváděným u jednotlivých typů triedrů a co tyto parametry vypovídají o vhodnosti přístroje pro využití v terénu? Základními údaji jsou dvě čísla oddělená znaménkem x (např. 8x30,10x50 ). První z nich udává zvětšení resp. přiblížení, tj., jak triedr přibližuje pozorovaný objekt. Máme-li tedy triedr se zvětšením 10x, jeví se nám objekt vzdálený 100m, jako by byl ve vzdálenosti 10m. Druhé číslo udává průměr vstupní čočky v mm. Tento údaj je důležitý z hlediska světelnosti triedru. Podíl průměru vstupní čočky a zvětšení udává průměr tzv. výstupní pupily. (např. pro triedr 10x50 vypočteme 50:10=5 [mm]) To je světelný terčík, který můžeme spatřit, pokud držíme triedr v ruce a díváme se z větší vzdálenosti na okuláry. Aby naše oko zužitkovalo všechno světlo přicházející z triedru, je třeba aby naše zornička svým průměrem odpovídala průměru výstupní pupily. Roztažitelnost oční zorničky se však s věkem zhoršuje a proto velmi světelný triedr se pro staršího pozorovatele jeví jako

11 11 zbytečný přepych. Navíc průměr vstupní čočky přímo souvisí s velikostí a tedy i váhou triedru. Pro šedesátníka je tedy zbytečné vláčet se na krku s triedrem 7x50, který má výstupní pupilu o průměru zhruba 7mm, když zornička šedesátníkova takového rozšíření již není schopna. Dalším pro pozorovatele ptactva významným parametrem je zorný úhel. Udává se buď jako úhel (např. 8 ) a nebo, jako šířka zorného pole v metrech viditelná na určitou vzdálenost [m] (např. 130m ve vzdálenosti 1000m). Pro pozorování ptáků je širší zorné pole samozřejmě výhodné. Ještě jeden parametr, který je poněkud skrytý a nebývá obvykle uváděn, a to nejkratší vzdálenost, na kterou je možno triedr zaostřit, je pro pozorovatele ptáků dosti významný. Často nastávají situace, že je třeba nahlížet např. do hnízda umístěného v pobřežní vegetaci poměrně z nevelké vzdálenosti, pak se nám schopnost triedru zaostřit na tuto krátkou vzdálenost může hodit. Zaostření na blízko občas ocení i ostatní milovníci přírody, např. pozorovatelé motýlů. Platí, že u více přibližujících dalekohledů je i tato vzdálenost větší. Vybíráme zodpovědně Doposud to byla jenom suchá řeč čísel. Nyní se podívejme na provedení. Existují dva základní typy triedrů, a to klasický lomený s porro hranoly, jehož konstrukce je stará již asi 100 let, ale i v současnosti se velmi hojně vyrábí a používá. Druhý typ je lineární s tzv. roof hranoly (vstupní i výstupní čočka jsou v jedné ose). Lineární konstrukce je poněkud náročnější, ale v nabídce renomovaných výrobců se objevuje stále častěji. Pro použití v terénu je důležitá povrchová úprava. Dnes již běžný standard jsou triedry s pogumovaným povrchem, který zvyšuje odolnost proti nárazu a usnadňuje uchopení. Ostření se provádí středovým šroubem a mělo by být snadno ovladatelné jedním prstem za všech povětrnostních podmínek, tedy i v mrazu. Každý triedr musí mít rovněž vyrovnání nestejného počtu dioptrií mezi levým a pravým okem. Provádí se zpravidla otáčením jednoho okuláru (u některých Klasický lomený s porro hranoly a lineární s roof hranoly kompaktních modelů je u středového šroubu) a mělo by na rozdíl od ostření klást dostatečný odpor, aby nedocházelo k změně nastavení při chůzi třením o oděv. Povrch čoček je pokryt antireflexní vrstvou. Dražší přístroje mají stejně ošetřeny i povrchy všech vnitřních optických součástí čoček a hranolů. Zamezuje se tím vzniku různých nežádoucích reflexů znehodnocujících obraz a také se filtruje ultrafialová složka záření, která působí nepříznivě na zrak. Barva antireflexní vrstvy vstupních čoček by neměla mít červený nebo oranžový odstín, používaný zvláště u levnějších modelů, který působí rušivě a může plašit pozorované živočichy. Psal jsem o vyrovnání rozdílu počtu dioptrií mezi očima. Triedr do určité míry kompenzuje drobnější oční vady, ale pro silně dalekozraké nebo krátkozraké lidi musí umožnit použití brýlí. K tomu je třeba, aby očnice svou konstrukcí dovolovaly co nejtěsnější přiblížení brýlí a očí za nimi k okulárům. Existují i triedry typu zoom s proměnným zvětšením např. 7-20x40. Na první pohled se tato funkce zdá být jako stvořená pro pozorování ptáků. Triedrem nastaveným na nejmenší přiblížení snadno zaměříme na dotyčného ptáka. Páčkou zoomu si ho pak maximálně přiblížíme. Funkce zoom však bohužel zhoršuje optické vlastnosti triedru. Spřažení obou polovin binokuláru je navíc dosti choulostivé a u v terénu používaného triedru dlouho nevydrží bezchybně fungovat. Z uvedených důvodů nelze koupi triedru se zoomem doporučit. O tom, že se jedná o slepou cestu vývoje konstrukcí triedrů, svědčí i to, že významní výrobci od těchto typů již ustoupili. Není ovšem vyloučeno, že se časem

12 podaří funkci zoom vychytat mouchy a do výrobních programů optických firem se triedry s proměnným přiblížením vrátí. 12 Nákup Rozhodli jsme se tedy, že si triedr koupíme. Nejdříve jsme shromáždili všechny dostupné informace z internetu, z katalogů a od známých. Vybraný typ si půjdeme důkladně vyzkoušet do kamenného obchodu. Rozhodně je třeba se vyvarovat koupě metodou zajíc v pytli po internetu, v second-handu nebo asijské tržnici, nedejbože od neznámého individua v restauraci! Takto získaný triedr je velice levný, ale s jistotou naprosto nepoužitelný. Na co se tedy při zkoušení vybraného triedru zaměřit? Musí nám dobře sedět v ruce. Obraz musí být brilantní v celém rozsahu ostření od nejblíže zaostřitelné vzdálenosti až do nekonečna. Ostření musí jít snadno a plynule. Při správném nastavení okulárů dle vzdálenosti našich očí, musí oba obrazy přesně sedět na sobě a vytvářet jeden. rámeček 4 Všimli jste si, že když v jakémkoliv filmu kamera zprostředkuje pohled binokulárem, naprosto vždy má ohraničení zorného pole tvar ležaté osmičky? Patrně se režiséři a kameramani nikdy v životě nedívali binokulárním dalekohledem. Dívání musí být příjemné bez všech rušivých vjemů a pocitů. S triedrem musíme být schopni pozorovat dlouhé minuty, aniž by nás bolely oči, či nám hrozila šilhavost. Také je nutno, pokud je potřeba, vyzkoušet použití s brýlemi. Protože ke zkoušení triedru nemáme žádné optické přípravky nebo pomůcky, je možné provést nenáročné testy, které mohou ty nejhrubší optické vady odhalit. Pro zjištění zda triedr nezkresluje v rámci celého zorného pole, je dobré plynule přejet pohledem krajinu (pás křovin, plot, les). Máme-li pocit, že se pozorovaný objekt při plynulém přejezdu vlní (uprostřed zorného pole se přibližuje a po stranách se vzdaluje), není optika zjevně dostatečně kvalitní a vykazuje tzv. poduškovité zkreslení. Při dalším testu se zaměříme na nějakou hranu nebo třeba tenký předmět (hromosvod apod.). Je důležité, aby obraz nebyl zdvojený a nedocházelo k barevnému posunu. Tyto dva testy ovšem odhalí nejhrubší optické chyby, vyhrazené jen těm nejlevnějším a nejhorším přístrojům. U trochu slušnějšího triedru by se něco podobného nemělo stát. Tato fáze nákupu je nejdůležitější. Musíme si uvědomit, že si v triedru vybíráme společníka na pěstování naší záliby a že nám bude léta zprostředkovávat krásné dojmy z přírody. Jakýkoliv rušivý vjem při používání triedru, nás bude čím dál více štvát a kalit zážitky, které by naopak měly být ty nejkrásnější. Při výběru triedru, této nejzákladnější pomůcky pozorovatele ptáků, není prostě prostor na jakýkoliv kompromis. Nyní se vrátíme k výběru triedru podle parametrů vysvětlených výše. Pro pozorování ve většině prostředí je vhodný přístroj se základním zvětšením a dostatečnou světelností. (např. 7x30,8x30). Není ani příliš velký a těžký, takže ho sebou můžeme mít téměř neustále. Pokud přece jen potřebujeme větší přiblížení při pozorování přes vodní hladinu nebo pole, nejběžnějším typem je triedr 10x50. Průměr vstupní čočky 50mm ovšem už značí, že triedr je větší a tedy i těžší. Používat přístroje se zvětšením více než 12x se již nedoporučuje, protože se nedají dobře udržet v ruce a pozorovat třesoucí se obraz je velmi únavné. Jedním z nejdůležitějších parametrů ovlivňujících náš výběr je pochopitelně cena. Již jsme vyloučili nejlevnější, pokoutně získané typy s plastovou optikou, které by byly jen k zlosti. Volíme tedy jednoznačně skleněnou, byť poněkud těžší, optiku. Triedr lze pořídit v ceně zhruba od jednotek do několika desítek tisíc korun, u přístrojů od věhlasných výrobců. Samozřejmě také zohledňujeme, zda-li triedr hodláme použít jen pro občasné podívání se, nebo nás ke koupi vede hlubší zájem a toto kritérium porovnáme se stavem své peněženky nebo bankovního konta. Kdo měl někdy možnost podívat se opravdu kvalitním přístrojem od značkového výrobce, musí uznat, že rozdíl oproti levným typům je doslova do očí bijící. Dražší typy mají také některé vlastnosti, které rozhodně nejsou

13 13 k zahození. Jedná se například o kompaktní triedry plněné dusíkem. Ty jsou odolné proti vodě, prachu a nemlží se při velké vzdušné vlhkosti a náhlých změnách teploty, což levnější typy běžně nadlouho vyřazuje z provozu. Naznačil jsem cenové relace, v nichž se pohybují nabízené triedry. Každý si při zvážení požadavků na využití přístroje i svých finančních možností může vybrat. K této problematice snad jen jeden malý tip: Pro vážné zájemce je velice kvalitní triedr blížící se svým provedením i parametry nejlepším výrobkům světových firem k mání od české firmy Meopta ovšem za poněkud příznivější cenu.!členové ČSO mají na dalekohledy firmy Meopta výraznou slevu! Viz: Něco o údržbě a ošetřování Když jsme se konečně stali šťastnými majiteli nového triedru, měli bychom si říct, jak s ním zacházet. Předně se ho budeme snažit maximálně využívat. Co nejvíce ho budeme nosit na krku, neboť v této pohotovostní poloze nám zaručí, že jen minimum ptáků unikne naší pozornosti. Protože se jedná o citlivý optický přístroj, který při nošení terénem již tak dost trpí, v dobách, kdy ho sejmem z krku, bychom mu měli věnovat trochu péče. Na ochranu čoček používáme krytky, nikde ho neválíme po zemi a ukládáme ho do brašny. O optiku se staráme podobně jako o objektiv fotoaparátu. K čištění čoček používáme stejné prostředky a způsoby. Zvláště se vyvarujeme snaze odstraňovat nečistoty nasucho. Hrozí poškrabání skla a poškození antireflexní vrstvy. Nejčastějším závažným poškozením triedru je posunutí optického hranolu následkem pádu nebo nárazu. Tato závada znemožňuje další používání přístroje a je nutno vyhledat odbornou opravnu, kde ovšem za vrácení hranolu do správné polohy, vyčištění a seřízení přístroje mnohdy zaplatíme jako za nový levný triedr (přes 1000 Kč). Pokud tedy nebudeme triedr válet v prachu, topit ho ve vodě, upouštět ho na zem a vůbec se o něj budeme celkově dobře starat, stane se z něj náš nerozlučný společník. Postupem času dojdeme do stavu, kdy při každé procházce přírodou bez triedru na krku budeme mít neodbytný pocit, že nám něco chybí a že je něco špatně. Triedr má ještě jedno využití. Občas potřebujeme v přírodě pozorovat nějaký drobný objekt: květ, hmyz nebo pavoučka. Funkci lupy zastane právě triedr použitý obráceně, tedy přiložený okulárem k pozorované přírodnině a do jehož objektivu se díváme. Pokud je dost světla a příliš si pozorovaný objekt nezastíníme, tak je obraz překvapivě dobrý. Samozřejmě, že se jedná o nouzové využití a dobrá biologická lupa nám poslouží lépe. Když triedr nestačí Pro určitá pozorování (např. určování vodních ptáků z větší vzdálenosti) je ale nepostradatelný silně zvětšující stativový dalekohled neboli spektiv. Protože se jedná o dosti nákladný přístroj, nepředpokládám, že by si ho pořizoval začátečník. Pro výběr stativového dalekohledu platí stejné zásady jako pro výběr triedru, i co se týká značkových a neznačkových výrobků s tím, že ceny jsou zde ještě znatelně vyšší. Ovšem pokoukání opravdu dobrým stativáčem skutečně stojí za to! Vztah mezi zvětšením a průměrem vstupní čočky platí rovněž stejně jako u triedru. Stativové dalekohledy bývají zpravidla monokulární (tady na jedno oko) a existují dva základní typy: přímý, který má okulár v ose přístroje a pak šikmý, do něhož se díváme poněkud shora a umožňuje pohodlnější pozorování i s nižším stativem. Pevné umístění na stativu poskytuje možnost využít velké zvětšení a aby při tomto zvětšení byla zachována dobrá světelnost, je třeba, aby průměr vstupní čočky byl co největší. Z toho plyne, že dobrý stativový dalekohled je poměrně rozměrný a také těžký přístroj. Rovněž u použitého stativu je požadována značná robustnost a tedy váha, aby se nám dalekohled při pozorování nechvěl větrem a jinými rušivými vlivy. Důležitá je stativová hlava pro uchycení dalekohledu na stativ. Ta musí umožnit za prvé plynulé natáčení ve všech směrech, abychom snadno vyhledali objekt

14 14 našeho zájmu pozorovaného ptáka a za druhé pevné zaaretování pro nehybný obraz. Z výše uvedeného plyne, že nosit do přírody stativový dalekohled je svého druhu oběť a činíme tak jen v případě, když k tomu máme pádný důvod. Na exkurzích a společných pozorovacích akcích většinou používáme od pořádající organizace zapůjčené přístroje a je nutno vybrat nešťastníka, který se bude se stativovým dalekohledem vláčet. Protože jsou ale přátelé ptáků od přírody laskaví lidé, jistě nebude nouze o dobrovolníky na střídání. Bez čeho se dále neobejdeme? V následující kapitole napíšu něco letitých pravd a doporučení, které se tradují generacemi ornitologů. V jejím závěru vše trochu zpochybním. Pokud to s ornitologií myslíme vážně, měli bychom si založit terénní záznamník. Lidská paměť je krajně nespolehlivá, a to co si okamžitě nezaznamenáme, je záhy nenávratně ztraceno. Pro každé zajímavější pozorování je třeba založit záznam, který i ve velkém časovém odstupu umožní rekonstruovat podstatné podrobnosti. Jako terénní záznamník se osvědčil čtverečkovaný sešitek formátu A6 A5 s omyvatelnými deskami. Zápisy je nejlépe pořizovat obyčejnou tužkou, která nevynechává, píše i v mrazu a snadno se ostří kapesním nožem a pokud nám záznamník zmokne nebo ho vykoupeme, tak se záznamy psané obyčejnou tužkou nerozmažou. Čtverečkovaný rastr je velmi výhodný nejen pro text, ale i pro pořizování různých nákresů a schémat. Je ovšem třeba dát pozor na to, že obyčejnou tužkou psané záznamy se listováním otírají a za 2-3 roky se stávají nečitelnými. Proto je nezbytné čas od času přepsat terénní záznamy do nějakého domácího archivního sešitu, případně nadatlovat do počítače. U terénního záznamníku vždy hrozí, že ho někde ztratíme a s ním i nepřepsaná data. Z tohoto důvodu je užitečné poznamenat na předsádku záznamníku svou adresu, telefon, atd. a spoléhat na poctivost případného nálezce. Každý záznam pozorování by měl obsahovat všechny podstatné informace: především datum, čas a místo. Důležité jsou rovněž údaje o počasí: teplota, zataženost oblohy, srážky, síla větru. Poznamenáme si druh (pokud určíme), počet (i přibližný) a chování pozorovaných ptáků. Nejsme-li si jisti určením druhu, snažíme se zaznamenat si co nejvíce poznatků o vzhledu, chování i hlase, abychom s použitím literatury, nahrávek, případně s pomocí někoho zkušenějšího, mohli ze zápisu druh zpětně dourčit. Dlouhodobým důsledným pořizováním záznamů o pozorováních si vytvoříme databázi, která má slušnou vypovídací hodnotu. Na základě této databáze si můžeme vytvořit seznam námi v přírodě pozorovaných druhů. Počet doposud pozorovaných druhů je u každého ornitologa tak trochu prestižní záležitost. Z meziročního srovnání prvního a posledního pozorování tažných druhů získáváme fenologická data. Bez pořizování záznamů pozorování a jejich zpracování nepokročí náš zájem o ptactvo ze stádia zábavy a hry k vážnější odborné práci. A nyní to slíbené zpochybnění: Technologický vývoj se nezastavil ani před branami terénní ornitologie. Dnes už běžně se stále více k pořizování terénních údajů používají místo terénních záznamníků chytré telefony. Záznam pořízený přímo během pozorování je možno online poslat pomocí speciální aplikace do internetové databáze avif.birds.cz, kde je uchován a zpřístupněn ostatním uživatelům. (Choulostivé informace např. o přesném místě hnízdění vzácného druhu, lze samozřejmě utajit.) Záznam z terénního deníku můžeme rovněž přepsat do uvedené databáze. Má to několik výhod. Nemusíme se obávat, že se nám data ztratí. Jsou kdykoliv přístupná nejen nám, ale i všem ostatním uživatelům a pokud uvádíme všechny druhy pozorované během naší vycházky (nejen tzv. špeky ), podílíme se na vytvoření databáze, která pravdivě odráží stav našeho ptactva a časem umožní i vyhodnocení trendů početnosti, nebo např. fenologické údaje o příletech a odletech tažných druhů. V současnosti je uvedený přístup spíše výjimkou a většina uživatelů zadává pouze pozorování neobvyklá a zajímavá, takže momentálně by vyhodnocením databáze

15 15 mohl vznikat klamný dojem, že různí vzácní hosté jsou běžnější než budníček menší nebo sýkora koňadra. Doufejme, že se to brzy změní a uživatelů, kteří začnou internetovou databázi využívat k ukládání veškerých pozorování bude přibývat Klíč k odemykání ptačího světa Další nezbytnou pomůckou zájemce o ptáky je určovací atlas. Vydavatelství stále hojněji chrlí nové publikace. Jak se v tom množství vyznat? Jistě si atlasů časem pořídíme více, ale měli bychom si alespoň říci, jaká kritéria jsou pro výběr dobrého určovacího atlasu podstatná. Existují v zásadě dva druhy: fotografické a kreslené. Pro spolehlivé určení druhu je jednoznačně lepší kreslený. Dobrý malíř, který bývá zpravidla i znalcem ptáků, dokáže svojí kresbou vyjádřit podstatné určovací znaky. Navíc bývají v kvalitním určovacím atlasu i obrázky různých věkových kategorií, různých šatů (prostý a svatební) a pohlaví (pokud se liší vzhledem). Textová část by měla obsahovat popis chování, přibližný přepis hlasu, mapky rozšíření, období výskytu a hnízdění a další informace charakterizující popisovaný druh. S výběrem atlasu bychom si měli nechat poradit někým zkušenějším. V zajetí atlasů Existují atlasy s vynikající textovou částí a slabšími obrázky a naopak třeba špatné překlady zahraničních atlasů se špičkovými obrázky. Postupem času správný ornitologický nadšenec nastřádá kromě českých knížek i cizojazyčné. Jeden z atlasů by ale měl mít coby příruční, který si bere na vycházky a na dovolenou, protože vlivem již zmiňované nespolehlivosti lidské paměti, nejúspěšněji neznámého ptáka určíme bezprostředně po pozorování. Pro tento účel je ovšem vhodný atlas spíše kapesní a ne fascikl zvíci formátu A4. V určovacích atlasech je nejvíce informací sloužících k určení a základních údajů o popisovaných druzích. Pro hlubší studium ornitologie to ovšem nestačí. Tady se neobejdeme bez odborné literatury viz.: Použitá a doporučená literatura. Snímání obrazu a zvuku Technický pokrok nabízí další pomůcky, které nám při pozorování a studiu ptáků mohou být užitečné. Digitální fotoaparáty typu ultrazoom s velkým zvětšením a stabilizací obrazu jsou cenově dostupné, mají dobré parametry, nejsou těžké ani rozměrné a mohou se nám stát neocenitelnými pomocníky pro dokumentování pozorování. Fotografie pozorovaného ptáka s rozpoznatelnými určovacími znaky (byť i třeba neostrá a technicky nedokonalá) je nezvratným důkazem výskytu. Spojením s navigačním systémem GPS lze u pořízeného snímku doplnit k časovým informacím i zeměpisné souřadnice místa pozorování. Fotografování digitálním aparátem přes stativový dalekohled se nazývá digiskoping. Nejjednodušeji můžeme tuto techniku využít tak, že prostě přiložíme objektiv fotoaparátu k okuláru dalekohledu. Výrobci optiky dodávají redukce, pomocí nichž lze oba přístroje pevně spojit, tak aby byla zajištěna souosost a zastínění rušivého bočního světla. Vzniklá sestava v podstatě emuluje fotoaparát s velmi silně přibližujícím teleobjektivem. Dají se takto pořídit mnohem lepší obrázky, než při fotografování z ruky. I pro nejrozšířenější druhy mobilních telefonů s integrovaným fotoaparátem existují redukce pro digiskoping.

16 16 Miniaturní hudební přehrávač MP3 nám může posloužit jako přenosná databanka hlasů ptáků. Neznámý ptačí hlasový projev si lze bezprostředně po poslechu srovnat s nahrávkou a tak snadněji určit. Uvedený přístroj rovněž umožňuje nahrávat, ale pořizovat nahrávky v přírodě je velmi náročná disciplína a výsledek bude dobrý většinou jen pro pozdější určení neznámého hlasu. Ve funkci diktafonu nám může MP3 přehrávač posloužit i jako terénní záznamník. To co bychom si zapisovali do sešitu, si jednoduše nadiktujeme do něj. Doma si pak vše přepíšeme a zaarchivujeme. Je to velmi pohodlné a například při zimním sčítání nemusíme hledat tužku, sundávat rukavice a není třeba ani dávat triedr od očí. Jen záleží na nás, jestli důvěřujeme více elektronice nebo papíru. Výše uvedené funkce zastane rovněž chytrý mobil Ptáci lidem Krása, radost, užitek Lidé měli k ptákům vždy blízko, zřejmě i proto, že mají s ptáky mnoho společného. Naši savčí příbuzní používají, jako jeden z nejdůležitějších smyslů, čich. Lidem během evoluce čich značně otupěl a na významu získal, stejně jako u ptáků, zrak. Rádi se kocháme pestrobarevným ptačím peřím a také nás těší naslouchat ptačím hlasům, rozmanitým a libozvučným. Člověk se na létající ptáky odjakživa díval se směsí obdivu a závisti a představoval si, co asi z té výšky vidí. Touha létat jistě člověka provázela odnepaměti a ptáci pro něj představovali v tomto smyslu vzor. Zájem o ptáky měl však mnoho forem i ty poněkud přízemnější. Již velmi dávno se lidem podařilo domestikovat řadu druhů a získávat z nich mnohostranný užitek: kromě masa, vajec i peří k nacpávání duchen. To, že se soužití s domestikovanou drůbeží táhne celou historií dosvědčuje i příběh z dějepisu, jak husy svou ostražitostí zachránily starověký Řím a na vetřelce upozornily kejháním. Běžný obrázek venkova, kdy se na každém dvorku batolila drůbež: slepice, kachny, husy nebo krůty a perličky se pomalu stává minulostí. Individuální chov je již spíš zálibou, koníčkem. Lidstvo ve jménu efektivity začalo dobývat z ptáků maso a vejce průmyslově. Moderní megachovy jsou jistě ekonomicky výnosné, ale vůči chované drůbeži dosti nešetrné. Jako bychom zapomínali, že slepice jsou cítící bytosti a ne automaty na vejce. Naší ochranu si zaslouží nejen volně žijící živočichové, ale i ti chovaní. Humanizace velkochovu možná přinese určité zdražení jeho produktů, ale svědomí nás konzumentů nebude zatěžováno utrpením chované drůbeže. Lidé chovali nejen drůbež, ale také např. lovecké dravce. Sokolnictví bylo velmi rozšířenou zálibou na šlechtických dvorech. Prostý lid si zpříjemňoval život chovem zpěvných ptáků v klíckách. Chytání drobného ptactva čižba pro domácí chov byla hojně provozována, jak dosvědčují místní jména Na Čihadlech, Čihadla nebo frekventovaná příjmení Čihák, Ptáčník. Způsoby a praktiky starých čihařů už jsou dávno zapomenuty a nám dnes připadá nemožné, jakých ohromných úlovků tehdy dosahovali. V dřívějších časech se ve velkém chytali drobní ptačí zpěváčci rovněž pro účely gastronomické. rámeček 5 Na svatbě Viléma z Rožmberka v roce 1578 bylo dodáno do zámecké kuchyně kromě desítek jelenů, srnců a divočáků, stovek bažantů a pávů, tisícovek zajíců a koroptví i ! kusů drobného ptactva.

17 17 Chudí lidé si ptačími tělíčky také zpestřovali svou skrovnou tabuli, protože lov drobného ptactva nebyl považován za pytlačení a nebyl tudíž zakázán a trestán. Už jsme hovořili o chovu ptáků na jídlo, pro radost ze zpěvu. Letmo jsme se dotkli i sokolnictví. Málem bychom zapomněli poštovní holuby. V dobách, kdy neexistoval telefon a telegraf, bylo využití holubů jedinou možností, jak dopravit textovou zprávu rychle a na značnou vzdálenost. Zvláště ve válečnictví měla holubí pošta své nezastupitelné místo. I v dnešní informační době internetu a mobilních telefonů se lidé zabývají chovem poštovních holubů a při speciálních závodech se znovu nechávají fascinovat bezchybným orientačním smyslem těchto vytrvalých a rychlých letců. Lidé za staletí chovu některých ptáků dosáhli výrazných šlechtitelských úspěchů. Nejvíce je to vidět na holubech a slepicích, kde dnes existuje veliké množství ras ozdobných i užitkových. U domestikovaných kachen a hus se jako nejběžnější ustálila bílá rasa. Pokud domestikovaní ptáci uniknou z chovu, zdivočí a založí volně žijící populaci, začnou se v dalších generacích podobat svým dávným předkům. Zdivočelí holubi tzv. věžáci, kteří ve velkých hejnech přeletují kolem městských věží, nebo se s oblibou přiživují na polních plodinách, se postupně stále více podobají svému předkovi holubovi skalnímu (Colomba livia), původem ze Středomoří. Běda ale, když se zájmy ptáků a lidí kříží! Ptáci si často vybírají desátek z toho co člověk vypěstuje. Když ještě byli hojní vrabci domácí (Passer domesticus), dokázali se úspěšně přiživovat na úrodě obilí. rámeček 6 V roce 1958 vyhlásil Mao-Ce Tung v Čínské lidové republice boj proti vrabcům polním, jako jedné z metel zemědělství. Kampaň byla pojata vskutku velkoryse. Povinně se do ní zapojili pracující, školní mládež i armáda. Odhadem bylo zlikvidováno 4 až 8 miliónů vrabců. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Vrabci totiž kromě obilí konzumují i různé hmyzí škůdce. Nepřítomnost vrabců na čínských polích je považována za jednu z příčin velkého hladomoru z let 1958 až 1961, který si vyžádal desítky miliónů lidských obětí. Dnes činí na polní plodiny nálety převážně zdivočelí domácí holubi. Na třešních působí škody kosi a špačci. Pravou pohromou jsou ale podzimní nálety tisícihlavých hejn špačků na vinice. Vinaři sice používají různé způsoby plašení, ale účinek rozhodně není stoprocentní a škody jsou každoročně značné. Uspokojivé řešení zatím nalezeno nebylo. My co máme rádi ptáky i víno jsme z toho nešťastní dvojnásobně. Škody způsobené dravými ptáky a sovami na drobné zvěři bývají spíše zveličovány. I když výr dokáže ulovit zajíce, v jeho potravě převládají ježci, veverky a různí drobnější z hlediska myslivosti nezajímaví savci a ptáci. Uloví-li jestřáb z chovu vypuštěného bažanta, spíše nám tím dává najevo, že tento degenerovaný, přirozené obranné reflexy postrádající živočich, nemá v přírodě co dělat. Vliv dravců na populace zvěře je rozhodně o několik řádů menší než vliv úbytku přirozeného prostředí způsobený člověkem. Nesmíme rovněž zapomínat na nezastupitelnou funkci dravců v selekci slabších a nemocných kusů, které jsou snazší kořistí. Nepřítomnost predátorů v určitém biotopu (což se samozřejmě týká nejen dravých ptáků ale i šelem) působí zákonitě degeneraci populací jejich potenciálních obětí. Dalším okruhem problémů je konflikt mezi rybožravými ptáky a rybáři. Ledňáček si velmi brzy zvykne létat na plůdkové rybníčky za potravou. Rybičky jsou zde přesně v té velikosti jakou potřebuje a v takovém množství, v jakém je nikde v přírodě nenajde. Ocitá se v situaci školáka zavřeného na noc v cukrárně. Ten by se také nežinýroval! Pokud lze návštěvy ledňáčka omezit nějakým opatřením, které ho nezahubí, tak proč ne. Jinak je nutno škody na rybí obsádce započíst jako vyšší moc.

18 18 Z hlediska chovu ryb snad nejkonfliktnějším druhem je kormorán velký. Je to velice zdatný rybář. Dokáže lovit ve skupině a kromě ulovených ryb za ním zůstávají i ryby zraněné. Ryby ovšem trpí různými plísněmi a infekcemi (Úsloví Zdravý jako ryba není příliš pravdivé.) a zranění od kormoráního zobáku posléze často skončí uhynutím. Uvedené škody na rybách působí převážně zimující populace a ne ti u nás v nemnoha koloniích hnízdící. Plašení kormoránů je neúčinné, protože to jsou ptáci velice chytří a učenliví. rámeček 7 Loďka s figurínou lovce tahaná na laně sem tam po hladině rybníka, kormorány vylekala jen na chvíli. Když zjistili, že nebezpečí není reálné, posedali na loďku a figurínu a nechali se vozit. Povolení odstřelu kormoránů i v období, kdy už v místech jejich výskytu začínají hnízdit ostatní ptačí druhy, může mít na tyto druhy negativní vliv. Nechceme-li, aby byl celoplošně povolen masový odstřel kormoránů, je nutno vyplácet v odůvodněných případech rybářům finanční kompenzace škod. Rybáři, myslivci i zemědělci by ale neměli zapomínat, že podnikání v přírodě pod širým nebem má svá specifika a je při něm nutno počítat s přírodními činiteli, které nemůžeme ovlivnit, jako je počasí nebo apetit různých živočichů. Na závěr této problematiky si neodpustím jeden příklad z Holandska: Na rybí trh se dostavila volavka popelavá. (Mimochodem, v Holandsku jsou volavky mnohem méně plaché než u nás.) Prohlédla si vystavené kádě a z jedné si vybrala rybu, která se jí nejvíce zamlouvala a důstojně se s ní vzdálila. Trhovce to pobavilo. Obávám se, že u nás by postižený prodavač svolával na hlavu volavky hromy a blesky a žádal by okamžitý odstřel všech volavek v okruhu několika kilometrů. Máme co dohánět a nemyslím tím ekonomiku! Především v okolí letišť hrozí srážka ptáků s letadly. Pro ptáky končí vždy fatálně, ale ani nebezpečí pro letadlo není zanedbatelné. Na letištích bývají proto zaměstnáni sokolníci, kteří pomocí cvičených dravců ptáky plaší a snižují riziko kolize. Hnízdit se dá leckde Další okruh problémů soužití lidí a ptáků se týká hnízdění. Ptáci si občas postaví hnízdo někam, kde to lidem vadí, obtěžuje nebo něco znečišťuje. Někteří ptáci jsou přeborníci ve vybírání co nejneobvyklejších míst k hnízdění. Například naše nejběžnější sýkory koňadra a modřinka jsou schopny hnízdit v konvi, pumpě, poštovní schránce nebo Hnízda jiřiček se sběrným prkýnkem dutém sloupku nesoucím tenisovou síť. Je známo hnízdění konipasa bílého přímo v prostoru běžícího motoru stavebního stroje, kupodivu úspěšné. Když se ale rehek pokusil zahnízdit na pneumatice krátce zaparkovaného auta, bylo nutno rozestavěné hnízdo odstranit, protože naděje na úspěch se rámeček 8 Týnský chrám v Praze na Staroměstském náměstí býval původně podobojí. To symbolizoval velký pozlacený kalich v průčelí. V něm si udělali hnízdo čápi. Rodiče přinášeli mláďatům pilně potravu. Čápata se hašteřila a o donesenou kořist se prala a tak není divu, že jim občas nějaká ta žoužel upadla dolů. Pro návštěvníky chrámu bylo velmi nemilé, když na ně z výšky spadla tu žába, tu myš nebo dokonce užovka. Vršek kalicha byl proto příští rok zakryt, aby se nepříjemná situace už nemohla opakovat. Čápi se odstěhovali z Prahy nadobro. rovnala nule. Ve všech těchto případech však ptáci ohrožují především sebe a člověk to vnímá pouze jako kuriozitu a nanejvýš je nucen po dobu hnízdění odstavit z provozu pumpu nebo poštovní schránku. Někdy ale hnízdění vyvolává lidskou nevraživost, to když trus mláďat

19 19 znečišťuje parapet nebo novou fasádu. Nejčastěji se takto proviňují vlaštovky nebo jiřičky. Co s tím? Doporučuji velkorysost a pod hnízdo nějaké prkýnko, které většinu té nadílky zachytí. Za odměnu budete moci pozorovat leteckou akrobacii a rodinný život těchto milých ptáčků. Také much a jiného obtížného létajícího hmyzu ve vašem okolí výrazně ubude. Pískání až do rána Možná se vám už také stalo, že jste si po horkém jarním dni otevřeli okno s vidinou klidné noci. Ale ouha, nějaká strašidýlka venku vytrvale žalostně pískala a bylo po klidu. To se mladí kalousi ušatí rozsazení po haluzích stromu (odtud starobylé: haluzníci) dožadovali rodičovské péče. Noční zážitek s pískajícími mláďaty kalouse ušatého není vyhrazen jen hajnému obývajícímu myslivnu na lesní samotě, ale může potkat i obyvatele vesnice, vilové čtvrti a dokonce i městského panelového sídliště. Podmínkou je jen přítomnost stromů a těch je dostatek jak v zahradách, tak i starších sídlištích. Lidé na rušení kalousím dorostem reagují různě. Jedni se radují z přítomnosti těchto zajímavých a krásných ptáků a maximálně si dají do uší vatu. Jiní důrazně žádají odstranění rušitelů nočního klidu, přestože trpělivě snášejí hluky velkoměsta a třeba nepřetržité tuc-tuc dunící z nočního klubu. Strakapoud ropákem Velice nepříjemný problém s ptáky se projevil v poslední době, kdy se začaly houfně zateplovat domy. Na tuto, z ekologického hlediska jistě záslužnou činnost zareagoval náš nejběžnější šplhavec strakapoud velký dosti hanebným způsobem. Začal izolační omítky na mnoha místech rozbíjet. Odborníci se zatím neshodli, proč to dělá a není znám ani zaručený postup, jak mu v tom zabránit. Šplhavci tlučou zobákem do stromů ze tří důvodů. Za prvé bubnují a tím vysílají zvukový signál, kterým se dorozumívají podobně jako hlasem. Za druhé hledají podkorní hmyz a za třetí tesají hnízdní dutinu. V případě izolačních omítek je záhadou, který z vyjmenovaných důvodů by přicházel v úvahu. Možná se jedná o důvod čtvrtý a to, že si jen tak hrají. Každopádně je to velmi nepříjemné a hledají se způsoby, jak je od toho odradit. Specializované firmy nabízejí ultrazvukové plašiče, které vysílají signál lidskému uchu neslyšitelný, ale pro ptáky nepříjemný.(stejný princip se využívá i na plašení savců: hlodavců a kun.) Nevím, jaké jsou s uvedeným způsobem zkušenosti a jaká je jeho účinnost. Můžou za všechno straky? Na konec jsem si nechal kontroverzní druhy, které nejsou viněny z přímých škod člověku, ale jsou považovány za metlu ostatních ptáků. Na prvním místě je to straka. Lidé si všímají, že je v poslední době strak v okolí lidských sídel nějak víc a dávají si to do souvislosti s úbytkem drobného ptactva. Straky jsou jistě zdatnými pleniteli hnízd. O tom není sporu. Ptáci mají ovšem v době hnízdění, tj. od začátku snášení vajec do plné vzletnosti mláďat, nepřátel veliké množství. Jen menšina hnízdění je úspěšných. Vědci umísťovali k nalezeným hnízdům kamery umožňující i noční snímání. Na pořízených videozáznamech defilovala celá plejáda plenitelů hnízd. Ve dne převažovali ptáci: sojka, strakapoud, ťuhýk, noc byla doménou savců: lasic, veverek, myšic, toulavých koček domácích Straka se na záznamu neobjevila, protože se jednalo o hnízda umístěná mimo lidmi obydlenou oblast. Straka plení hnízda v blízkosti lidských obydlí, v čemž jí zdatně sekundují kuny skalní a naši domácí mazlíčci kočky. rámeček 9 Odhaduje se, že v USA vybijí domácí kočky ročně 1,4 až 3,7 miliardy ptáků a 6,9 až 20,7 miliardy savců. Nejvíce ulovených živočichů připadá na toulavé zdivočelé kočky, ale významně se na uvedené statistice podílejí i ty, které své majitele mají.

20 20 Lidem je pochopitelně líto sežraných vajíček nebo mláďat, ale je vyplenění hnízda z hlediska zachování druhu jen veskrze negativní jev? Pokud je hnízdění predátorem zlikvidováno, jsou ptáci přinuceni k náhradní snůšce. V případě jednoho druhu je tak hnízdění rozfázováno do delšího časového období. Ty šťastnější páry vyhnízdí úspěšně dřív, ty které musely hnízdit opakovaně, o určitý čas později. Je tak větší pravděpodobnost, že například náhlý příchod chladného a deštivého počasí nezastihne všechny hnízdící páry v té nejchoulostivější fázi, kdy jsou na hnízdě malá holátka a alespoň část hnízd určitého druhu v daném území je úspěšně vyvedena. Zamysleme se i nad populační statistikou. Jedna snůška sýkory koňadry obsahuje průměrně 10 vajec. Pár koňader hnízdí i vícekrát do roka. Pokud by se ze všech vajíček vylíhlá mláďata dožila dospělosti, vyprodukoval by jeden pár koňader za život mnoho desítek potomků. Aby zůstával počet ptáků určitého druhu přibližně stejný, musí každý pár, dříve než se odebere do věčných lovišť, po sobě zanechat průměrně dva jedince, kteří dosáhnou produktivního věku a dále plodí potomstvo. Jinak by za chvíli seděly na každém stromě samé koňadry, které by neměly co žrát! Výzkumy neprokázaly významný vliv strak na populace drobného ptactva a jednoznačně nejvýznamnějším činitelem je úbytek přirozeného životního prostředí. Straka má navíc jeden zvyk, který by jí mohl v našich očích trochu rehabilitovat. Je totiž velkou stavitelkou hnízd. Vytváří kulovitá hnízda z roští a drobných větviček, krytá jakousi stříškou. Byl dokonce popsán případ páru, který jako hnízdní materiál preferoval dráty a vytvářel několik let po sobě hnízdo jako změť drátů různé tloušťky. Opuštěná stračí hnízda slouží pak druhům, které si vlastní hnízda nestaví, jako je kalous ušatý nebo poštolka obecná. Mimochodem, všimli jste si, jak je straka krásný pták? Pán tvorstva tomu rozumí nejlíp! My lidé máme při posuzování ostatních organizmů jeden neblahý zvyk. Rozdělujeme je podle užitečnosti a škodlivosti a dle toho rozhodujeme, co je třeba chránit a co likvidovat. Tento antropocentrický pohled ignoruje skutečnost, že příroda zde není jen proto, aby sloužila člověku. Všechno živé je vzájemně propojeno nespočetnými vazbami, kterým do detailů nerozumíme a zřejmě ani nikdy plně rozumět nebudeme. Neměli bychom být tedy překvapeni, když nějaký lidský zásah do přírodních dějů nevyvolá očekávaný efekt, ale má následky mnohdy zcela opačné. Například vyhubení nějakého predátora nemusí nutně způsobit zvýšení početnosti populace jeho potenciálních obětí, ale naopak je může zdecimovat. Syndromem pána tvorstva, který ví koho je třeba hubit a koho chránit, trpí zvláště mnozí myslivci a jejich boj proti takzvané škodné má s ochranou přírody jen málo co společného. Lidé ptákům v České kotlině Neměli a nemají to s námi lehké V předchozí kapitole jsme se zabývali tím, čím mohou skutečně nebo domněle škodit ptáci lidem. Nyní se podívejme na to, co způsobil a stále působí člověk ptákům. Ten výčet je mnohem obsáhlejší a závažnější. Mnoho ptačích druhů bylo již člověkem definitivně vyhubeno. Lze uvést nespočetně případů z minulosti i současnosti, kdy člověk z chamtivosti, sobectví, krutosti nebo obyčejné hlouposti škodil a škodí nějakým způsobem ptákům. Abychom zachovali určitý systém, tak se nejdříve podíváme k nám domů a pak se rozhlédneme i po světě. Už jsem psal o lovu ptáků, i těch nejdrobnějších, za účely gastronomickými, čili na jídlo. Přestože, pokud můžeme věřit historickým pramenům, byla množství lovených ptáků obrovská, na jejich počet v přírodě to zřejmě nemělo velký vliv. Zde narážíme opět na význam přirozeného prostředí, jako nejdůležitějšího faktoru ovlivňujícího populace ptáků.

21 21 Velmi nepřátelský vztah měli odedávna lovci k dravcům a sovám. Cítili v nich konkurenty a zabití dravce bylo považováno za ušlechtilý a hrdinský čin. Nenávist ke křivým zobákům přežívá v některých lidech dodnes. Dravci byli houfně stříleni na takzvaných výrovkách. Lovci využívali toho, že ptáci útočí na výra i ostatní sovy, pokud je někde ve dne spatří sedět. Stačilo jen připoutat chovaného výra na příhodné bidýlko a dravci si ho brzy našli. Ve skrytu schovaní lovci pak útočící ptáky pohodlně stříleli. Dalším a drastickým způsobem bylo chytání dravců do želez nebo sklopců na živou návnadu holuba v kleci. Množství dravčích vycpanin na různých zámcích (a to se jistě zachoval jen zlomek) svědčí o masovosti vybíjení těchto ptáků, jejichž úloha v přírodních společenstvích je nezastupitelná. Zabití dravce má také mnohem větší dopad na populaci, než u drobného pěvce. Dravci mají velká teritoria, což znamená, že jejich hustota nemůže být na určitém území příliš vysoká. Velcí dravci, jako jsou orli, dospívají do produktivního věku až po více letech. Pár nehnízdí každý rok a z hnízda bývá vyvedeno jen jedno mládě. Z toho plyne, že zabití jednoho orla může v určité oblasti způsobit i vymizení orlů vůbec. Lidské stavby ptačí problém V současnosti i díky ochranářské legislativě ubývá přímého pronásledování ptáků, ale strmě přibývá neblahých civilizačních vlivů. Ptáci hynou na nebezpečných stavbách, vinou dopravy a obecně úbytkem životního prostředí. Nevhodně konstruované elektrovody působí mnoho případů zasažení elektrickým proudem, zvláště větších ptáků: dravců, čápů, volavek apod. Taková káně si vyhlédne stožár vysokého napětí jako příhodnou pozorovatelnu. Posadí se na příčný uzemněný nosník a pak už stačí letmý dotyk křídla s vodičem, elektrický obvod se uzavře přes její tělo a neštěstí je hotovo. Elektrický proud buď ptáka zabije, nebo zmrzačí a v lepším případě z něj udělá doživotního chovance záchranné stanice živočichů. Je potěšitelné, že ornitologové usilovnou kampaní, jejíž součástí byly i dvě výstavy : Světlo pro Prahu v Národním muzeu, přiměli energetiky situaci řešit. Dnes již jsou stávající sloupy smrti často vybavovány prostředky, které nebezpečnost pro ptáky snižují (lavičky a trny zabraňující posazení ptáka na vodorovný nosník). Byl dokonce navržen a zkonstruován nový typ sloupu, který je bezpečnější a již se s ním lze tu a tam setkat. Dráty elektrické rozvodné soustavy natažené křížem krážem naší krajinou jsou nebezpečím za snížené viditelnosti zvláště pro větší a těžkopádnější ptáky, kteří nedokáží v letu dostatečně obratně manévrovat. Stejný problém představují i troleje veřejné dopravy. Například tramvajové nebo trolejbusové na mostech v Praze nebo Hradci Králové. Zejména labutě poté co se vznesou z hladiny řeky při přeletu mostu se o tyto dráty často zraňují. Pro zviditelnění trolejí se používají tzv. FireFly, což jsou destičky s odrazkami pověšené na napínacích lanech trolejí, které se navíc působením větru otáčí. Jejich účinek není stoprocentní, ale přece jen bezpečnost znatelně zvyšují. V lesích se staví oplocení z drátěného pletiva. Velmi dobře se s ním pracuje a stavba takové oplocenky rychle postupuje. Horší je, že nárazem do špatně viditelného pletiva končí život mnoha lesních ptáků, včetně těch nejvzácnějších. Zvláště pro tetřevy, kteří jsou rychlí, ale vzhledem ke své značné hmotnosti i dost těžkopádní letci, představuje toto drátěné oplocení smrtelnou hrozbu. Alespoň v místech s výskytem tetřevů, by se oplocenky měly budovat z klasických plaňkových dílů, se kterými se možná hůře pracuje, ale ptáci se jim snadno vyhnou. V zahraničí je běžné, že v místech výskytu tetřeva je budování bezpečných oplocenek součástí tamních plánů péče o chráněná území. Nespočetné množství ptáků všech velikostí hyne nárazem do skleněných ploch moderních staveb. Kolem prosklených budov jsou pravidelně sbírány mrtvolky ptáků, které zmátl obraz oblohy zrcadlící se ve skleněných plochách. Správci budov skutečné počty takto nalézaných ptačích tělíček z pochopitelných důvodů tají. Mnoho ptačích druhů táhne v noci. Za

22 tmy letící ptáci bývají dezorientováni nočním osvětlením výškových budov a narážejí do nich také. 22 Daň za energii z větru Často se diskutuje o nebezpečnosti větrných elektráren pro ptáky. Větrníky mohou škodit dvěma způsoby. Jednak nevhodným umístěním, například přímo do migrační trasy. Nejsilnější tah probíhá v horských průsmycích, bohužel v nich i nejvíce fouká a tak se jeví nejvýhodnější umístění větrných elektráren právě tam. Pravděpodobnost srážky ptáka s rotorem elektrárny je za těchto podmínek dost vysoká. V přímořských zemích, kde jsou instalovány rozsáhlé větrné farmy, jsou rotory větrných elektráren často zabíjeni dravci. Při kroužení a vyhlížení kořisti jsou plně soustředěni na zemský povrch. Tam jim neunikne ani myš. Že ale ve směru jejich letu sviští konec vrtule obvodovou rychlostí 300 km/h, mnohdy včas nezaregistrují. Další ohrožení ptáků, ale i ostatní přírody, plyne z vedlejších efektů výstavby větrných elektráren. Hluk, prašnost a přemísťování zeminy má na okolní přírodu neblahý vliv. Když se navíc jedná o výstavbu v horském prostředí, kde jsou biotopy velmi křehké, může dojít k nenapravitelným poškozením. Například ubývající tokaniště tetřívků obecných na vrcholcích Krušných hor jsou těmito stavbami bezprostředně ohrožena. Každý jednotlivý investiční záměr na výstavbu větrné elektrárny je třeba individuálně posoudit zejména z hlediska jeho vlivu na přírodní prostředí. Ze siluet dravců si ptáci nic nedělají Zabijákem ptáků jsou rovněž prosklené čekárny a především skleněné protihlukové bariery budované podle dálnic a železnic. Proskleným zastávkám se věnovala kampaň ČSO Bezpečné zastávky viz.: zastávky.birdlife.cz Nalepené siluety dravců jsou neúčinné. Přitom opatření, která nebezpečnost průhledných ploch pro letící ptáky výrazně snižují, jsou známá a nejsou ani příliš nákladná. Je třeba např. nalepenými pruhy plochu opticky rozbít a zamezit tomu, aby mohla být ptákem považována za volný prostor. Také se experimentuje s UV foliemi, které vidí jen ptáci, díky tomu, že jejich zrak je schopen vnímat širší frekvenční spektrum. Člověku se sklo ošetřené UV folií jeví jako čiré. Uvedená folie nemusí být použita celoplošně, ale jen ve formě proužků, čímž se opatření zlevní. Existuje i UV-fix, kterým můžeme sklo popsat. Doporučuje se za okna dávat květiny, je to hezké a navíc to může zmírnit následky nárazů ptáků do skla. Tato rada vypadá na první pohled nesmyslně. Musíme si ovšem uvědomit, že dřív než letící pták usedne na keř nebo bylinu, zbrzdí let a pokud si vaši pokojovou vegetaci vybral za cíl, letí již tak pomalu, že si okenního skla buď včas všimne, nebo do něj jen neškodně ťukne. Riskantně nad asfaltem V úvodu této kapitoly bylo naznačeno, že významný vliv na ptačí populace má doprava. Množství sražených a přejetých živočichů (nejen ptáků) na našich silnicích je skutečně alarmující. Přitom nebyl zjištěn výrazný rozdíl v četnosti kolizí mezi více a méně frekventovanými komunikacemi. Vedlejší silnice jsou méně hlučné, jezdí se po nich pomaleji, ale jsou více vedeny lesy a nepřehledným terénem a ke kolizím mezi auty a živočichy dochází přibližně stejně často jako na silnicích hlavních. Existují určitá místa, která působí jako smrtonosné pasti. Pro obojživelníky i savce to je křížení komunikace s jejich migrační trasou. Pro ptáky zase nepřehledná místa, nebo členitý terén, kde přímý směr Stehlík skončil pod koly aut

23 23 přeletu mezi dvěma keři nebo korunami níže rostoucích stromů vede těsně nad povrchem silnice. Na takovýchto místech se frekvence nálezů obětí srážek zmnohonásobuje. Je třeba tato místa vytipovat a navrhnout a realizovat účinná řešení ve formě zábran nebo plotů. Mnoho dravců zahyne, když hodují na obětech dopravy a sami jsou pak sraženi. Na rychle se blížící automobil nebo vlak není pták schopen adekvátně reagovat. Rychlost reakce i odletu nestačí zběsilému tempu lidské civilizace a jejích dopravních prostředků. Dle svědectví řidičů kamionů i strojvůdců jsou kolize s dravými ptáky více než časté a pokud neskončí smrtí ptáka a je zraněný nalezen, tak je opět postaráno o přírůstek v záchranné stanici živočichů. Pastí se mnohdy stávají i objekty, u nichž by to člověk nepředpokládal. Dostane-li se pták do svislé dutiny, úzkého komínu, stojící roury nebo dutého betonového sloupu, nedokáže v těsném prostoru roztáhnout křídla a vyletět a nedokáže-li se ani vyškrabat ven, beznadějně hyne. Tak bylo např. nalezeno několik mrtvých sov pálených v jedné trubce opřené o zeď ve stodole a neví se ani kolik uhynulých ptáků mohou skrývat uvedené duté betonové sloupy elektrického vedení, i když u nich je opatření k zabránění zbytečných ptačích úmrtí velice jednoduché obyčejná plechová nebo plastová čepička. Dříve běžná, dnes vzácná - sova pálená U sovy pálené se ještě chvilku zdržme. Před několika desetiletími patřila k nejhojnějším sovám. V současnosti je velmi vzácná. Vždy hnízdila v blízkosti člověka, na věžích kostelů a na půdách stodol a jiných zemědělských objektů. Na věžích a půdách jsou dnes instalovány různé sítě zabraňující přístupu holubů. Holubi tam tedy nemohou, ale pálenky taky ne. Pokud se sova pálená přece jen pokusí zahnízdit v nějakém zastrčeném koutě stodoly nebo zemědělské haly, obyčejně jí tu najde věrná souputnice člověka kuna skalní a učiní hnízdění přítrž. Chceme-li tedy hnízdění sov pálených podpořit, je nutno instalovat hnízdní budky, které jsou pro kuny nedostupné. Což je při pověstné kuní šikovnosti velmi komplikované. Z toho plyne obecnější otázka vyvěšování budek nejen pro sovy. Nechtěné krmení šelem Lidé v dobrém úmyslu, aby podpořili hnízdění určitého ptačího druhu, instalují budky. Je-li ovšem budka nevhodně umístěná nebo zkonstruovaná, ohrožuje hnízdící ptáky a představuje spíše krmítko pro predátory. V zimě lidé rádi přikrmují ptactvo na svých zahradách. To je jistě záslužné počínání. Jen je třeba dohlédnout na to, aby ptáci nebyli ohrožováni např. kočkami. Vodní ptáci zimující na řekách ve městech vycházejí, zvláště za krutých mrazů, na břeh, kde se nechávají od soucitných lidí krmit. Podél řek se ale také procházejí pejskaři se svými hafíky. Pokud volně pobíhající pes ptáka napadne, nemá ten šanci mu uniknout. Velcí vodní ptáci (labutě a kachny) jsou na souši neohrabaní a vzlétnout někteří dokáží jen s rozběhem a to ještě zpravidla z vodní hladiny. Po psím útoku jsou ptáci sice většinou živí, ale vinou těžkého tělesného poškození je jejich šance na delší přežití v přírodě mizivá. Kdepak ty ptáčku hnízdo máš? Hnízdění ptáků je někdy lidmi podporováno, jindy naopak znemožňováno. Důvody k tomu bývají různé, někdy oprávněné, jindy zakládající se na pověrách. Vlaštovky, jiřičky nebo rorýsi již dnes hnízdí téměř výhradně v lidských sídlech neboli synantropně. Změny v tradičních zemědělských chovech, zabraňování přístupu ptáků do chlévů a stájí a chemické hubení hmyzu mají těžký dopad na populace vlaštovek. Obkládání panelových domů zateplovacími plášti prováděné v nevhodnou dobu zase postihuje rorýse. Tito ptáci hnízdili původně ve skalních škvírách. Za staletí spolužití s člověkem se zcela přeorientovali na hnízdění ve vyšších částech lidských staveb. U starších domů hnízdí v různých štěrbinách střech a krovů. V poslední době si masově oblíbili větrací otvory pod střechami paneláků. Izolační pláště, dnes hromadně

24 24 instalované, otvory překryjí a je po hnízdění. Nejhorší je, když se zateplení provede v době, kdy jsou na hnízdě mláďata, která jsou tím zazděna. Rorýsi jsou věrni místu svého hnízdění (jsou filopatričtí). Tvrdošíjně se proto po návratu ze zimoviště pokoušejí najít místečko k hnízdění tam, kde jsou z minulého roku zvyklí. Pro záchranu rorýsích hnízdišť je proto třeba něco urychleně dělat. Pracovníci stavebních firem provádějících zateplení domů k požadavkům ochránců rorýsů nebývají hluší a pokud jsou na hnízdění včas upozorněni, tak se většinou snaží najít nějaké řešení. Bývá to buď zachování stávajících větracích otvorů a jejich protažení až na novou zateplenou fasádu, nebo instalace vhodných budek. Pro účinnou ochranu rorýsů je potřeba spolupráce veřejnosti na vyhledávání hnízdišť a jejich oznamování na AOPK nebo ČSO. K palčivé problematice rorýsů a jejich hnízdění lze více informací získat na adrese: Když může přílišný zájem škodit Další možné ohrožení ptactva plyne z veskrze dobrých úmyslů a lásky k přírodě. Zahnízdí-li někde vzácný druh, dovědí se o tom záhy milovníci přírody a fotografové. Rozvoj digitální fotografie zpřístupnil širokým vrstvám kvalitní fotografickou techniku a hnízdění zajímavého ptačího druhu je dobrou příležitostí, jak uvedenou techniku využít. Nezřídka tak dochází k nájezdům přírodovědných nadšenců a snímku chtivých fotografů na hnízdní lokalitu. Přímo v tokaništích tetřívků jsou budovány fotografické kryty a k přilákání tokajících kohoutků do blízkosti objektivu se využívají balabány (atrapy ptáků). Pro vniknutí do skrytých zátočin a získání dobrého záběru z blízkosti hnízda vodních ptáků slouží fotovory, což jsou plovoucí fotografické kryty. Ptáci často takovou míru vyrušování nesnesou a hnízdění zanechají. Proto opravdový milovník přírody nalezené hnízdo tají. Fotografie z blízkosti hnízda jsou cti dbalými časopisy, jako je např. Ptačí svět, přijímány k publikování pouze od autorů, kteří prokáží, že měli k pořizování snímků u hnízda patřičné povolení. Člověk přetváří krajinu Úměrně s tím, jak přibývá v naší krajině staveb pro ptáky nebezpečných, ubývá přirozeného prostředí. O tomto úbytku prostředí již několikrát byla řeč a ještě několikrát bude. Je to vůbec nejvýznamnější negativní vliv, kterým působí lidská civilizace na přírodu. Člověk odedávna přizpůsoboval krajinu svým potřebám a přitom z ní vytěsňoval ostatní živočichy a rostliny. Trend nabývá na síle s tím, jak člověk vládne stále mocnějšími prostředky. Hlad po palivovém a stavebním dříví měl za následek postupnou přeměnu přirozených lesů na hospodářské. Smrkové monokultury tolik oblíbené lesními hospodáři a pokrývající značnou část našeho území, jsou z hlediska přírodní rozmanitosti (biodiversity) velmi chudé. A to nejen na ptáky a ostatní živočišné druhy, ale i rostliny. Touha ovládat menežovat přírodu a nepochopení přírodních procesů vede některé lidi, často velmi vlivné, ke snaze zasahovat do vývoje lesa i v nejcennějších partiích našich rezervací a přírodních parků. Neboť nic nelahodí více oku technokrata, než vzorně vyrovnané řady kmenů smrků stejného věku. Takovýto les se dobře těží i těžkou technikou, z hlediska přírodního se ovšem jedná o poušť a každá větší vichřice zde napáchá značné škody. Činnost člověka neměla ale vždy na krajinu jen negativní vliv. Lze uvést několik případů, kdy bylo lidskou péčí vytvořeno prostředí, které nám dnes připadá přirozené a je hodnotné i z hlediska biologického. Na jižní Moravě vybudovali Lichtenštejnové Lednicko Valtický areál, kde jsou romantické stavby zasazeny v malebné krajině a celek působí naprosto přirozeným dojmem. V takovémto prostředí se člověku dobře pobývá a nejen jemu. Lesy i rybníky této oblasti jsou proslulé bohatstvím a rozmanitostí života.

25 25 rámeček 10 Dávní rybníkáři nám odkázali rybničnatou krajinu zejména v jižních Čechách. Rybníky byly například na Třeboňsku budovány již od doby Jana Lucemburského a Karla IV. Největšího rozkvětu se rybníkářství těšilo v dobách Rožmberků a mnohá díla geniálních rybníkářů Štěpánka Netolického a Jakuba Krčína přetrvala až do dnešní doby. Rybníkářství bývalo rozšířeno v mnoha dalších oblastech Čech a Moravy. Zatímco na Třeboňsku a sousedním Budějovicku se dochovaly celé oblasti s mnoha rybníky a soustavou dalších vodních děl, jinde, jako na Pardubicku nebo Nymbursku, jsou zbylé rybníky již jen vzpomínkou na bývalou rybníkářskou slávu. Pro mnoho druhů ptáků jsou rybníky, rákosí a zamokřené louky základním životním prostředím pro shromažďování, vytváření párů, získávání potravy, hnízdění a výchovu mláďat. Třeboňsko bylo právem vyhlášeno biosférickou rezervací UNESCO a je mekkou milovníků přírody a ptactva především. O současných rybníkářích a rybářích už bohužel nelze hovořit tak pochvalně, jako o jejich dávných předchůdcích. Snaha o maximalizaci zisku vede chovatele ryb k zvyšování rybích obsádek a úrovní hladin rybníků nad meze přijatelné pro potřeby hnízdících ptáků. Hospodářské hledisko tu tvrdě naráží na ochranářské a jen obtížně se dojednávají kompromisy mezi nimi. Odpor rybářů byl i za obstrukcemi, které zdržovaly vyhlášení ptačích oblastí Dehtář a Budějovické rybníky. Ochrana tankem Zajímavým paradoxem z hlediska ochrany přírody jsou vojenské prostory, místa, kam civilisté nemohou, kde byly zrušeny obce a příroda ponechána sama sobě, prostory, kde je vyloučena veškerá hospodářská činnost a z vozidel projede pouze občas tank nebo bojový transportér. Ukazuje se, že přírodě daleko méně vadí dělostřelba než mírové budování. Ve všech vojenských prostorech se uchovala velmi kvalitní příroda, jaká není jinde k vidění. Po zrušení statutu vojenského prostoru a zpřístupnění veřejnosti ovšem prostředí velice rychle degraduje a vrací se do normálu. Tento vývoj jsme mohli sledovat po stržení pohraničních zátarasů a zpřístupnění prostoru bývalé železné opony. Ideologie a ekonomika devastující Naše krajina prodělala v době nedávno minulé několik šoků. V padesátých letech dvacátého století to bylo rozorávání mezí a vytváření velkých širých rodných lánů ve jménu kolektivistického socialismu. Od devadesátých let se zase budují obří průmyslové zóny, hypermarkety s nezbytnými parkovišti, překladiště kamiónů, logistická centra, nebo jak se všecka ta velkoplošná betonová monstra nazývají, pro změnu ve jménu individualistického kapitalismu. Změny v krajině způsobují nejen drastický pokles druhové rozmanitosti (biodiverzity), ale také, což už začínáme velmi silně pociťovat, ztrátu schopnosti udržet vodu. Stále častější a ničivější povodně mají příčinu mimo jiné v tom, že ze zemědělské půdy stlačené těžkými stroji, rozsáhlých betonových ploch i lesních monokultur odtékají okamžitě srážkové vody do narovnaných a kanalizovaných potoků a řek. K vyvolání ničivé povodně pak stačí i lokální přívalová přeháňka. Nepovedené rekultivace Nešťastně ale bohužel často vyznívají i snahy zdevastovanou krajinu vracet původnímu účelu. Rekultivace výsypek povrchových dolů mnohdy znamenají vysazování stromečků pěkně do řad a pěstování tak další monokultury, která je z hlediska přírodní pestrosti pustinou. Ponechání prostředí samovývoji s případnými drobnými korekcemi, by bylo pro přírodu mnohem lepší, neumožnilo by však specializovaným firmám lukrativní výdělky a čerpání různých fondů. Rekultivace jsou navíc povinné přímo ze zákona.

26 Potíže ptáků zemědělské krajiny i mokřadů Ze všech druhů ptáků trpí současnými změnami životního prostředí nejvíce ptáci vázaní na zemědělskou krajinu. Početnost skřivanů polních nebo čejek chocholatých prudce klesá. Tento trend je patrný v celé Evropě. U nás se projevil s určitým zpožděním. Z počátku devadesátých let měli naši zemědělci málo peněz na chemické prostředky: pesticidy a hnojiva. Velké plochy zemědělské půdy ležely ladem. Počty polních ptáků u nás zůstávaly stabilní nebo i mírně rostly. Nyní již staré země EU doháníme v zavádění intenzivních způsobů polního hospodaření ale i v klesajících trendech početnosti ptáků zemědělské krajiny. Dramatický úbytek těchto ptáků je považován za jeden z největších současných ochranářských problémů Evropy. Další skupinou ptáků postiženou změnami v krajině jsou ptáci mokřadní. U stati týkající se rybníků bylo řečeno, jaký význam mají rozličné vodní plochy. Mokřady mizí z naší i evropské krajiny velkým tempem. Je snaha, každý podmáčený kousek země odvodnit a použít pro jiný účel, například zastavět nebo změnit v pastvinu či obdělávanou půdu. Zalesňovat, zalesňovat, ať to stojí, co to stojí! Ač se to nezdá, tak rozloha lesů nebyla na našem území v uplynulých staletích o mnoho větší než je v současnosti. Srovnáním historických a současných fotografií dokonce zjišťujeme, že na místech, kde před sto lety byla drobná vegetace a daleké výhledy, dnes namnoze stojí vzrostlý les. Vždyť i ta rotunda sv. Jiří na Řípu už není pro stromy ani vidět. Přesto se heslem současné péče o přírodu stalo zalesňování a je štědře dotováno z prostředků EU. Zalesňují se především takové ty přechodné plochy ani pole ani les porostlé rozptýlenými křovinami, trávami a jiným plevelem. Ve jménu ozelenění se tu páchá na životním prostředí zločin. Tyto zdánlivě bezcenné biotopy hostí nejrozmanitější společenství rostlin a živočichů. Zde se setkáme s největším bohatstvím hmyzu brouků, motýlů, kteří jsou zase potravou dalších živočichů, ptáky nevyjímaje. Keře rovněž poskytují mnoha ptákům (např. ťuhýkům a několika druhům pěnic) hnízdní příležitost. Nahrazení výše popsaných biotopů vypěstovaným kulturním lesem (přírodní to pustinou) je neomluvitelné. Střílení, trávení, vykrádání hnízd a zorané reintrodukce Na předcházejících řádcích jsem popisoval ohrožení ptáků jako nezamýšlený, vedlejší efekt naší civilizace, našeho hospodaření, trávení volného času a cestování. Bylo rovněž napsáno, že přímého pronásledování ubylo, protože mu brání i platná legislativa. Situace ale zdaleka není růžová. Ptáci a především draví jsou stříleni stále (úmyslně i omylem) a dá se předpokládat, že odhalené případy představují jen příslovečnou špičku ledovce a ve skutečnosti jich bude mnohem více. Ani lov v souladu se zákony a vyhláškami není bez problémů. Období, kdy nejsou někteří ptáci (např. kachny a husy) hájeni, jsou stanovena příliš velkoryse a benevolentně a nezajišťují jejich dostatečnou ochranu. Teprve k přelomu roku 2010/2011 byl prosazen zákaz používání toxického (olověného) střeliva při lovu vodního ptactva. Olověné broky ležící na dně, ač je to možná překvapivé, představují vážné nebezpečí chronické nebo i akutní otravy pro vodní ptáky i pro živočichy, kteří se jimi živí, tedy i pro lidi. Otázkou zůstává, lze-li lovce účinně kontrolovat, že tento zákon dodržují. S určitým sarkasmem lze říci, že je teď kolem vodních ploch větší pořádek a neválí se tam tolik prázdných nábojnic, snad aby neposloužily jako důkaz nedodržování uvedeného zákazu. Zvláště odpudivým způsobem ubližování nejen ptákům je trávení. Neznámí pachatelé obsedantně posedlí bojem proti takzvané škodné kladou v přírodě otrávené návnady. Pohozenou mršinu vydatně napustí jedem. Ohroženi jsou všichni živočichové, kteří si mršinami zpestřují jídelníček. Kromě šelem a mnoha dalších příležitostných mrchožroutů z řad savců, jsou 26

27 to především draví ptáci, včetně těch nejvzácnějších. Smrt jedem je navíc velmi trýznivá a oběti nesou zřetelné stopy předsmrtných muk. 27 rámeček 11 Byly zaznamenány i úhyny různých druhů orlů a dokonce jeden orel skalní vypuštěný v rámci záchranného programu v Beskydech si pro svou smrt z otrávené návnady doletěl až k Voticům na Benešovsko. Trávení je vskutku celospolečenský problém a kromě volně žijících zvířat mu podléhají i domácí zvířata, především psi. Nejeden majitel již takto o svého psa přišel. Přes vysokou společenskou nebezpečnost trávení, nebyl dosud ani jediný případ objasněn a jediný pachatel vypátrán a potrestán. Bohužel policie se k tomuto problému stavěla doposud velice laxně a nejvíce úsilí věnuje dokazování, proč se nemůže trávením zabývat. Při podezření na trávení (nález podezřelé návnady nebo uhynulých živočichů) je nutno oznámit případ patřičným orgánům a doufat, že tentokrát to nepůjde opět do ztracena. O problematice se více dozvíte na: Aktuálně bude dle maďarských zkušeností na vyhledávání otrávených návnad využit speciálně cvičený pes. Snad se tedy situace změní k lepšímu. Poptávka po sokolnicky využitelných dravcích vede každoročně k případům vybírání mláďat z hnízd. Zahnízdí-li například sokol stěhovavý ve svém přirozeném prostředí ve vrcholových partiích skal, je nutno omezit v okolí horolezecké aktivity a hlavně hnízdo hlídat, elektronicky i za pomoci dobrovolníků, kteří v dohledu hnízda táboří a dnem a nocí je střeží před organizovanými vykradači. Mláďata i vejce divoce žijících ptáků jsou pro osvěžení krve v chovech sokolnických dravců stále velice žádaná a tak ceněná, že se různým dobrodruhům vyplatí při jejich opatřování riskovat zřícení ze skály nebo trestní postih. Větší úspěchy v objasněnosti vykrádání hnízd sokolů a orlů mají slovenští ochranáři a už dokonce ve spolupráci s policií dostali pachatele (českého sokolníka!) za mříže. Někdy škodí přírodě i činnost, která je myšlena ušlechtile, nebo je alespoň za ušlechtilou vydávána. Už o tom byla řeč u neodborně prováděných rekultivací poškozené krajiny. Víc škody než užitku může způsobit také neodborná reintrodukce, neboli návrat živočicha (v našem případě ptáka) z chovu do volné přírody. Pro to, aby pták chovaný v zajetí mohl vyletět na svobodu, zde se dokázal uživit a zapojil se do rozmnožování a posilování volně žijící populace, musí být splněno mnoho podmínek. Pták musí být vhodný geneticky. Musí být vypuštěn do prostředí, ve kterém je schopen se uživit a ve kterém žili nebo v současnosti žijí příslušníci jeho druhu. Musí zvládnout všechny druhy jednání, které jsou volně žijícím ptákům vlastní: tok, páření, obhajování teritoria, hnízdní péči a mnoho dalšího. Vypuštěný pták, který toto nezvládá, nejen že úspěšně nezahnízdí a dřív nebo později uhyne, ale často i ruší volně žijící ptáky a překáží v hnízdění a rozmnožování jim. Nepřekonatelným problémem znemožňujícím úspěšný návrat do přírody je v zajetí získaná vazba na člověka. Dokonce i reintrodukce prováděné odborně za splnění výše uvedených podmínek s vypouštěcími voliérami, v nichž si ptáci postupně zvykají na prostředí s postupným dokrmováním atd., nebývají vždy úspěšné. Natožpak různé hurá akce, které mají za úkol prezentovat před médii něčí péči o přírodu a vedoucí pouze k utrpení a zmaru vypuštěných ptáků. Doslova hrůzné jsou pak pokusy odporující všemu biologickému poznání, například přidávání mláďat sokola do hnízda jestřába a podobná zvěrstva, končící, jak ani nemůže být jinak, sežráním mladého sokolíka. Velice časté jsou i reintrodukce, které mají za úkol zvyšovat počty lovné zvěře (např. bažantů a kachen divokých). Početná hejna robustních kachen pak okupují kdejaký rybníček a představují potravní konkurenci pro všechno ostatní ptactvo, které z jejich blízkosti raději prchá. Protože jsou tyto kachny velmi neochotné k letu, je malou záhadou, jak je lovci při honu dostanou do vzduchu, aby je nemuseli ponižujícím a zakázaným způsobem střílet na hladině.

28 28 Lidé ptákům globálně Vydejme se nyní z českých luhů a hájů do světa. To co bylo napsáno o ubližování lidí ptákům v rámci české kotliny, platí bez rozdílu i v celosvětovém neboli globálním měřítku. rámeček 12 Před rokem 1700 vyhynul více než tucet druhů ptáků, v 18. století jich vyhynulo 20 druhů, v devatenáctém 40 druhů a ve dvacátém další desítky. Je podezřelé, že vyhynutí (extinkce) určitého druhu většinou následovalo poté, co přišel do kontaktu s lidmi. Konec ptačích obrů Na Novém Zélandu žilo několik (dnes již nevíme přesně kolik) druhů nelétavých ptáků moa. Mezi ně patřil i patrně nejvyšší pták, který kdy obýval naši planetu Diornis maximus nebo též Moa diornis, nesoucí hlavu na dlouhém krku ve výšce kolem 3,5 metru. Současný výškový rekordman pštros dvouprstý (Struthio camelus) by se svými dvěma metry vedle něj vypadal jako odrostlé kuře. Poté co před zhruba 600 lety byly ostrovy osídleny Maory, začaly ptákům moa těžké časy. Jestli jejich vyhynutí způsobil lov, zničení životního prostředí vypalováním porostů nebo ničení hnízd, lidmi zavlečenými živočichy, psi a krysami ostrovními (Rattus exulans), nevíme! Možná vše dohromady. Nepříliš pravděpodobnou se jeví možnost, že by ptáci moa vyhynuli bez přispění člověka. Jisté je, že od počátku 16. století jsou definitivně vyhynulí a vědci z jejich kosterních pozůstatků luští jak vypadali, jak žili a kolik jich vlastně bylo druhů. Neznáme-li s určitostí podíl lidí na definitivním zmizení majestátních ptáků moa z povrchu zemského, u většiny dalších vyhynulých druhů už máme jistotu! Na dokreslení si uveďme několik příběhů. Jak nejapní blbouni vyhubili dronty Na ostrově Mauritius žil nelétavý pták dronte mauricijský (Raphus cucullatus). I když vypadal spíše jako husa nebo krocan, patřil do příbuzenstva holubů. Poté co první mořeplavci roku 1507 objevili ostrov, zaujal je krotký, neohrabaný, až 20 kg těžký pták, jehož nebylo obtížné ulovit. Stal se pro ně vítaným zpestřením jídelníčku a do podpalubí lodí bylo ukládáno veliké množství zabitých drontů, jako zásoba masa na dlouhou plavbu. Námořníci ovšem vybíjeli drontů mnohem více než mohli spotřebovat a udělali si z jejich utloukání pokleslou zábavu. Poslední dronte byl zabit koncem 17. století. Dronte nazývaný také Dodo se dostal i do anglického úsloví: As dead as a dodo, které v překladu zní: Mrtvý jako dodo a znamená přibližně: Být mrtvý neodvolatelně a definitivně. Dronte mauricijský byl tedy mrtev neodvolatelně a definitivně a stejně se vedlo i jeho příbuzným z nedalekých ostrovů Réunion a Rodriguez, jen o nějaký ten rok později. Národní muzeum v Praze chová jako velikou vzácnost několik kostí dronta pocházejících ze sbírek císaře Rudolfa II. Jako perličku na závěr smutného příběhu o nešťastném ptáku z ostrova Mauritius uvedu, že tvůrce odborného českého názvosloví J. S. Presl razil pro dronta pojmenování blboun nejapný, dle staršího vědeckého názvu (Didus ineptus). Je paradoxní, že druh, který důvěřivého ptáka naprosto zbytečně vyhubil, se sám hrdě označuje jménem člověk moudrý. Nejnovější archeologické výzkumy napovídají, že populace drontů byla patrně postižena masovým vymíráním z neznámé příčiny již před příchodem lidí, ale člověk moudrý jí zasadil tu konečnou, definitivní, neodvolatelnou a smrtelnou ránu. Tučnáci severní polokoule Nelétaví ptáci to měli vždy těžší, protože nemohou před lidmi uletět. Na ostrovech a pobřežích severního Atlantiku žila alka velká (Pinguinus impennis), pták, který způsobem života i vzezřením připomínal tučňáka, ačkoliv patřil do příbuzenstva dobře létajících alek malých a

29 29 alkounů. Lidé zjistili, že není nic snazšího než lovem alek velkých získávat maso, tuk a peří. Pokud by lovili alky jen v té míře, v jaké mohli spotřebovat produkty z jejich těl, patrně by se tento zajímavý pták dožil našich dnů. Lov se však změnil ve vybíjecí orgie. Lovci odřízli vyděšené, zmateně pobíhající ptáky od ústupové cesty k moři a zpití mocí nad bezbrannými stvořeními je ve velkém utloukali. Výsledkem masakrů byly hromady ptačích těl bez užitku tlejících na mořském pobřeží. Zanedlouho se alka velká stala tak vzácnou, že skořápky z jejích vajec byly sběrateli kuriozit vyvažovány zlatem. Brzy již nebylo co vyvažovat! Roku 1844 byl ubit poslední prokázaný hnízdící pár, vejce rozšlápnuta a v půli 19. století se alka velká definitivně přestěhovala z přírody do muzeí a odborně historické literatury. Když letěli, tak se setmělo Člověk si ovšem dokázal poradit i s ptáky létajícími. Holub stěhovavý (Ectopistes migratorius) žijící v Severní Americe patřil k nejpočetnějším ptákům světa. Jeho hejna měřila kilometry na šířku a desítky až stovky! kilometrů na délku. Odhad počtu jedinců v takovém hejnu dosahoval řádu stovek miliónů až miliard! Pokud usedli na stromy, tak pod jejich vahou praskaly větve. Nikdo, kdo měl možnost tu úžasnou hojnost přírody pozorovat, si nedovedl představit, že by existenci tohoto druhu mohlo něco ohrozit. Indiáni holuby stěhovavé pro jejich chutné maso lovívali jen v tom rozsahu, v jakém je byli schopni spotřebovat. Bílí osadníci se do lovu pustili opravdu ve velkém. Střelba do hustého hejna byla vždy úspěšná i bez míření. Nízko letící ptáky šlo srážet i tyčemi a prkny. Vojáci do hejn letících nad pevnostmi stříleli z děl sekaným olovem. Holoubata bylo možno jednoduše srážet z hnízd. Co se nespotřebovalo a byla toho zřejmě většina, se nechalo ležet. Maso ulovených holubů bylo váženo na tuny a množství ulovených jedinců počítáno na milióny. Nesmělé hlasy vyzývající k ochraně holubů byly umlčovány poukazem na jejich úžasnou rozmnožovací schopnost. Tak se z až marnotratně početného druhu postupně stával druh stále vzácnější a těsně před koncem 19. století v přírodě vyhynul. Úplně poslední holub stěhovavý jménem Marta uhynul v roce 1914 v zoologické zahradě v Cincinnati. Chlupatí i šupinatí turisté Spolu s člověkem dobývají svět i mnozí další živočichové. V podpalubí lodí i v nákladních prostorech letadel cestují jako černí pasažéři myši, krysy, různí plazi apod. rámeček 13 Bojga hnědá (Boiga irregularis), jedovatý had z Nové Guiney, náhodně zavlečená v 50. letech dvacátého století na ostrov Guam v souostroví Mariany, způsobila mezi místními obratlovci katastrofu. Z 13 na ostrově žijících ptačích druhů 10 zcela vyhubila. Mnoho druhů šíří člověk záměrně jako domácí mazlíčky nebo pro jejich hospodářské využití. Vesměs takovéto zavlečení (introdukce) nepůvodního druhu způsobí předem netušené efekty, které vyústí v nějaký malér. Křehké ekosystémy mohou být nenávratně poškozeny zvláště tam, kde místní fauna není připravena na přítomnost nového predátora. Modelovým příkladem je osud nelétavého pokřovníka ostrovního (Xenicus lyalli) z ostrova Stephen v Cookově úžině. Pokřovník byl endemitem, což znamená, že jeho populace žila pouze na jednom místě na světě, právě na ostrově Stephen. Strážce majáku se cítil osamělý, tak si pořídil kočku. Ta během krátké doby prošmejdila celý ostrov a zlikvidovala všechna

30 pokřovničí hnízda. V seznamu vyhynulých druhů přibyla další položka doplněná letopočtem Příběh pokřovníka z ostrova Stephen se definitivně uzavřel. 30 Datlí hlas dávno utichl Ve 30. letech 20. století vyrazila expedice vedená ornitologem A. A. Allenem z Cornell University do lesů na jihu USA. Měli za úkol nahrát hlas datla knížecího (Campephilus principalis). Vláčeli se po lesích s neforemnou aparaturou, poplatnou tehdejší úrovni vývoje nahrávací techniky. Byli úspěšní a podařilo se jim zaznamenat datlí hlas na celuloidový pás. I když dnes máme mnohem dokonalejší a miniaturnější záznamové prostředky, není nám to nic platné. Hlas datla knížecího už nelze nahrát, podlehl mýcení lesů a devastaci životního prostředí. Našich dob se dožil pouze jeden jeho poddruh na Kubě. Čas od času rozvíří ornitologické kruhy zpráva, že byl vyhynulý datel opět spatřen. V roce 2005 bylo podřízeno dokonce i kratičké a technicky nekvalitní video. Bohužel se zdá, že šlo jen o fámu. Videozáznam byl odborníky podrobně zkoumán s výsledkem, že se patrně jedná o příbuzný a podobně vyhlížející druh datla chocholatého (Dryocopus pileatus). Nadšenci dále bezúspěšně pátrají po zmrtvýchvstalém druhu. Změny prostředí i klimatu U pravděpodobně vyhynulého datla knížecího jsme se dostali k příčině nejzávažnější, ale i nejčastější - ničení životního prostředí. V současném tempu vymírání živočichů a rostlin lze předpokládat, že mnoho ptačích druhů vyhyne dřív, než je věda stačí objevit a popsat. Na populace ptáků, jejich tah i areály rozšíření mají zásadní vliv změny klimatu, ať už jsou způsobeny člověkem, nebo ne. Například rozšiřující se Sahara na svém západním okraji těsně sousedí s Atlantickým oceánem a pro mnoho ptačích druhů táhnoucích západní cestou do střední Afriky je úzká hranice mezi mořem a pouští, bez možnosti odpočinku a občerstvení sil, stále obtížněji překonatelnou překážkou. Předpovědi, jak se v závislosti na změnách klimatu budou měnit areály rozšíření a tahové zvyklosti ptáků, jsou shrnuty v atlasu A Climatic Atlas of European Breeding Birds K tomu všemu ještě těžba, doprava a zpracování ropy Ohrožení táhnoucích ptáků plynoucí z výškových osvětlených budov, prosklených stěn, dopravy, nevhodně konstruovaných elektrovodů apod. bylo již zmíněno v části věnované České republice. Není důvod se domnívat, že by stejná nebezpečí nehrozila ptákům i všude jinde po světě, jen ten rozsah je vskutku globální. U ropných polí a chemických zpracovatelských podniků hoří dnem i nocí na vysokých komínech fakule, v nichž se spaluje přebytečný plyn. Tyto ohně vábí v noci táhnoucí ptáky a masově je usmrcují. O haváriích tankerů a mořských ropných plošin, které působí zamoření mořské vody ropou, bylo již napsáno i řečeno dost. V čem tkví hlavní nebezpečí pro zasažené ptáky? Ropou nasáklé peří ztrácí svou tepelně izolační funkci. Pták s ropou slepeným peřím nejen, že nemůže létat, ale hlavně je přes den vystaven vysoké teplotě a v noci chladu. Navíc se mu při marné snaze vyčistit si peří může dostat toxická ropa do zažívacího traktu. Chemií nejen proti škůdcům Bez následku na ptačí populace nezůstává ani používání různých chemických látek v zemědělství a v lesním hospodářství.

31 31 rámeček 14 DDT (dichlordifenyltrichlormethylmethan) na hubení hmyzu, bývalo považováno za téměř zázračný prostředek. Zemědělci ho aplikovali v obrovských množstvích. Postupem času se začalo ukazovat, že DDT má i odvrácenou tvář. Světové veřejné mínění vyburcovala bioložka Rachel Carsonová svou knihou Mlčící jaro (Silent Spring) vydanou V knize poukázala na zamoření životního prostředí touto látkou. DDT je vysoce účinné na hubení hmyzu, je ale toxické i pro ostatní organismy, bezobratlé i obratlovce. Pro lidi představuje hrozbu tím, že poškozuje plodnost a je i karcinogenní. Nejvýrazněji se škodlivý účinek projevil u dravých ptáků, kteří stojí na vrcholu potravní pyramidy a v jejichž tělech se koncentrují látky obsažené v kořisti. Býložravci, kteří se živí rostlinami ošetřenými nějakou chemickou látkou, mají v sobě této látky jen poměrně malou koncentraci. Jev zvaný bioakumulace, projevující se zvyšováním koncentrace škodlivin ve vnitřních orgánech dravců lovících tyto pouze lehce přiotrávené býložravce, měl za následek téměř vyhynutí některých druhů. U dravců způsobuje takto dosažená vysoká koncentrace DDT poruchy tvorby skořápek vajec, která bývají hnízdícími ptáky rozsednuta. Tragédie mrchožroutů Začátkem devadesátých let dvacátého století se z oblohy v Indii začali ztrácet mrchožraví ptáci. Početní stavy supů několika druhů poklesly na tisícinu původní hodnoty. Ukázalo se, že vinu nese používání prostředku diclofenac ve veterinární léčbě. Hovězímu dobytku bylo toto léčivo podáváno pro jeho protizánětlivé účinky. V Indii, zemi s hinduistickým náboženstvím, nejsou krávy zabíjeny, a když odejdou ze světa sešlostí věkem, stanou se jejich volně ležící mršiny kořistí supů. Obsah diclofenacu v mršinách má však na supy fatální dopad. Ptákům selhávají ledviny a hynou na dehydrataci. I když byla distribuce diclofenacu pro veterinární léčbu zakázána, zneužívá se diclofenac určený pro léčení lidí. Situace došla již tak daleko, že se vědci pokouší množit poslední zbylé supy v zajetí a doufají, že je budou moci vypustit zpátky do opět čisté, diclofenacu zbavené přírody. Barbarská tradice Ve Středomoří je nevymýtitelným zvykem lovení táhnoucích ptáků a příprava tradičních pokrmů z jejich tělíček. Drobní pěvci usedají na pobřeží Kypru, Malty nebo Itálie, aby si odpočinuli před pokračováním vysilujícího přeletu Středozemního moře. Zde shromáždění lovci je střílí nebo chytají na lep. Odhaduje se, že takto přijdou o život řádově miliony ptáků. I ti obyvatelé z této oblasti, kteří se sami lovu nezúčastňují, často přiznávají, že pokrm z tažných ptáků už okusili. Zřejmě ani v rámci Evropské unie, v zemích jejichž obyvatelstvo netrpí hladem, není snadné prosadit zákony na ochranu přírody a ukončit toto barbarství. Letité tradice jsou takřka nevykořenitelné. Ve Francii je široce rozšířena lidová myslivost. Tamní početná lovecká obec o sobě dává hlasitě vědět, vždy když má pocit, že jí někdo sahá na její odvěká práva. Žádný politik si nedovolí rozzlobit francouzské lovce, kteří představují významný voličský segment. A tak je francouzská obloha pro ptáky všech druhů i velikostí krajně nebezpečným územím. Naši kroužkovatelé dostávají z Francie mnohá zpětná hlášení, bohužel často s poznámkou: mrtvý, zastřelen v kolonce popisující kondici kontrolovaného ptáka. Pašovaná radost Obliba chovu papoušků a jiných ptáků v klecích dala vznik mezinárodnímu obchodu s nimi. Kromě legálního nakupování, prodeje a výměny živočichů, bují i nezákonný obchod. Nebezpečností i částkami o něž se jedná, je toto odvětví mezinárodního zločinu srovnatelné např. s obchodem s drogami nebo zbraněmi.

32 32 Celá transakce probíhá následovně: Domorodec chytí papouška, nebo vybere mláďata z hnízda a dodá ptáky překupníkovi. Vyinkasuje za to poměrně nepatrnou částku, která ovšem pro něj při jeho chudobě a nenáročnosti představuje výrazné přilepšení. Než se kontraband (tedy živí ptáci) dostane ke konečnému adresátovi, např. evropskému chovateli, projde ještě rukama několika překupníků. Je zajímavé, že částky se neustále zvyšují a hlavní organizátoři tohoto zločinného podnikání inkasují závratné sumy o několik řádů vyšší, než činí odměna domorodého lovce, který vzal ptáky z pralesa. Aby pašeráci unikli pátravému zraku celních a policejních orgánů, musí převážené živočichy důmyslně ukrývat. Uspané ptáky schovávají v různých nádržích, PET lahvích, v dvojitých dnech zavazadel, v čalounění dveří automobilu apod. Není divu, že transport jich nepřežije kolem 80%. I přesto je nelegální obchod stále velice výnosný a boj bezpečnostních orgánů s mezinárodními gangy není zcela úspěšný. Častý argument obhajoby nelegálního obchodu s živými tvory, tím, že domorodec by je jinak zabil a snědl, kdežto takto jsou zachráněni, je zcela mimo realitu. Domorodec reaguje na uměle vytvořenou poptávku, aby si zasloužil svou mzdu, jinak by jej ani nenapadlo vzácné ptáky chytat. Čím je pták vzácnější, tím je žádanější a jeho cena je pochopitelně vyšší a přináší hlavám zločineckých struktur vyšší zisk. Kromě důkladných celních kontrol je nutno prověřovat i původ ptáků v chovech. Problematikou nelegálního obchodu s živými tvory se zabývala výstava Pašovaná radost v Národním muzeu konaná v roce Předmětem pašování se samozřejmě nestávají jen ptáci, ale mnoho dalších živočichů a rostlin a neobchoduje se jen živými organismy, ale také produkty z jejich těl, jako je peří, kůže atd. rámeček 15 Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, tzv. CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora), která byla podepsána v roce 1973 ve Washingtonu (naše republika k úmluvě CITES přistoupila ještě jako ČSFR v roce 1992), koordinuje tento mezinárodní obchod i boj proti nelegálním praktikám v něm. Podle peří poznáš ptáka Ptačí specialita Oblíbenou otázkou různých kvízů bývá: Podle čeho odlišíme ptáky od ostatních živočichů? Zobák to nebude, ten má i primitivní savec ptakopysk. Vejci se rozmnožují obojživelníci i plazi. Létat dokáže hmyz i letouni z třídy savců, netopýři a kaloni. Naopak známe mnoho ptáků, kteří by se nevznesli, i kdyby se sebevíce snažili, jako jsou pštrosi, kasuáři, kivi, tučňáci Samozřejmě je to peří! Mají ho všichni ptáci bez výjimky. I tučňáci, jejichž peří připomíná spíše srst nebo šupiny. Zdá se, že evoluce původně vymyslela peří u předků dnešních ptáků jako tepelnou izolaci. Teprve v průběhu dalšího vývoje se ukázalo jako vynikající prostředek k dobytí vzduchu. Již jsme se zmínili o tom, že poškození nebo potřísnění peří např. ropnými látkami znemožňuje let, ale i výrazně omezuje jeho tepelně izolační vlastnosti a tím ohrožuje život ptáka. Účinnost peří jako tepelné izolace je obdivuhodná. I ti nejmenší naši ptáčci

33 33 králíčci, znevýhodnění svým krajně nepříznivým poměrem objemu a povrchu těla, jsou díky peří schopni vzdorovat krutému mrazu. Stupeň načepýření ptačího peří odpovídá zimě, které je pták vystaven. Třeba takový kos, v létě štíhlý a graciézní, se s poklesem teploměru zakulacuje, aby se v mrazu změnil v černou kouli. Barva Peří je však nejen užitečné ale i krásné pestrobarevné, nebo naopak nenápadné, maskovací. Svítivé peří pávů a ledňáčků i nenápadný kabátek bažantích slepic, to vše je peří. Barevnost ptačích per je způsobena více principy, chemickými i fyzikálními. Různé barvy, červená, žlutá, zelená, hnědá jsou určovány příslušnými pigmenty nebo jejich kombinací. Určitá barviva si ptáci nedokáží ve svých tělech vytvořit a přijímají je s potravou. Známý je příklad plameňáků, jejichž růžové zabarvení má původ v drobných korýších, jimiž se v přírodě živí. V zajetí chovaní plameňáci, kteří nemají přísun barviva z přirozené potravy, by postupně vybledli a je třeba jim barvivo přidávat do potravy uměle. Kovově lesklé modré, fialové nebo zelené zbarvení vzniká za pomoci černých pigmentů a vzduchových komůrek, stejným principem jako duhová barva na kalužích pokrytých olejovým filmem. Tento fyzikální jev se nazývá odraz světla na tenké vrstvě, kdy je odrážena ta barevná složka světla, jejíž vlnová délka odpovídá tloušťce vrstvy. Typickým případem takovéhoto zbarvení je kovově lesklé peří havranů nebo křídelní pole - zrcátka některých druhů kachen. U těchto barev si můžeme povšimnout, jak jsou proměnlivé v závislosti na úhlu dopadajícího světla i úhlu pozorování. Podle barvy opeření se rozlišují nejen jednotlivé druhy ptáků, ale i v rámci druhu, pohlaví nebo věkové skupiny. Pokud se samci liší od samic, tak v naprosté většině případů jsou samci pestřejší. Samice sedící na hnízdě, nebo vodící mláďata musí být zbarveny méně nápadně, aby unikly pozornosti predátorů. Výjimky samozřejmě existují. U dvou druhů bahňáků lyskonoha úzkozobého a ploskozobého (Phalaropus lobatus) a (Ph. fulicarius) jsou samice pestřejší než samci. Rodičovské úlohy jsou ovšem u těchto druhů obrácené a sezení na hnízdech umístěných ve vegetaci severské tundry mají na starosti samci. U některých druhů se v průběhu vývoje vytvořily z peří úctyhodné struktury. Ocas (správně - prodloužené svrchní krovky ocasní) samců páva korunkatého (Pavo cristatus) nebo prodloužené letky arguse okatého (Argusianus argus) svým nositelům docela ztrpčují život. Jako nejčastější vysvětlení vzniku uvedených ozdobných útvarů je přijímán tzv. pohlavní výběr. Samičky preferují samce, kteří nosí větší parádu. To vede k zvětšování ozdobných útvarů. Proti naopak působí přírodní výběr, který likviduje ty samce, kteří kvůli příliš velkému ocasu nebo dlouhým letkám nejsou sto včas uniknout ze spárů dravce. Samčí ozdoba navíc v roli tzv. excesivního znaku samičce předvádí nositelovu zdatnost: Podívej se, jaký jsem borec, když dokážu žít i s takovou náročnou zbytečností! Peří má tedy několik zásadních funkcí, tepelně izoluje, chrání proti vodě, slouží k letu, optické signalizaci, maskování, druhovému i individuálnímu rozlišení. Údržba Péče o bezvadný stav opeření je jednou z nejdůležitějších činností každého ptáka, které věnuje mnoho času. Nejen vodní ptáci mají kostrční žlázu (labužníky oblíbený biskup pečených husí) produkující voskovitou hmotu, kterou si ptáci zobákem pečlivě roztírají po těle. Takto ošetřené peří odpuzuje vodu, uchová si pružnost a lépe vzdoruje nepřízni počasí i mechanickému opotřebení. Voda po něm stéká doslova jako po husím peří. Kostrční žlázu nemají z vodních ptáků například kormoráni. Peří se jim snadno promáčí, což jim usnadňuje hluboký ponor za rybí kořistí, ale musejí si pak promočené peří sušit na slunci v typickém postoji s roztaženými křídly. Některé skupiny ptáků, jako například holubi nebo papoušci mají poněkud jiný způsob ošetřování opeření. Vyrůstá jim speciální druh per tzv. drobivý prach. Tato pera se rozpadají na jemný prášek, jímž si ptáci opeření pudrují. Zvláštní metodu péče o peří praktikují sojky. Posadí se do mraveniště a nechají si rozhořčené mravence nalézt do peří. Několik jich také popadnou do

34 zobáku a roztírají si po těle jejich kyselinu. Patrně tím vedou chemickou válku proti parazitům, kterých má každý pták v peří habaděj. 34 rámeček 16 Dle některých novějších výzkumů má anting, česky bychom řekli mravenčení, který kromě sojek provozují i další ptáci, třeba žluny nebo špačci, patrně ještě jiný účel. Zdá se, že ptáci se takto působením kyseliny mravenčí dostávají do stavu omámení a tak zde máme co do činění s jistou drogovou závislostí. Dokonce se prý stává, že to někdy ptáci přeženou, předávkují se a zahynou. Struktura Na těle dospělého ptáka nacházíme několik druhů per lišících se svou funkcí. Vzhled, barvu a tvar ptačího těla určují pera obrysová. Ta zajišťují také ochranu před nepřízní počasí, dešti i slunečnímu úpalu. Z brku uchyceného v kůži vyrůstá osten, ten se dělí na větve, z nichž vycházejí paprsky navzájem spojené háčky. Celé to dohromady vytváří plochý, pružný útvar nazývaný prapor. Největší a nejvíce namáhaná pera jsou ta, která slouží k letu, tedy letky na křídlech a rýdovací pera na ocase. Pod obrysovým peřím je peří prachové, jehož větve nejsou spojeny a má strukturu nadýchaného chmýří. Jeho funkce je především tepelně izolační, čehož využívají hospodyně, když draným (tj. zbaveným brku resp. ostnu) husím prachovým peřím nacpávají peřiny. Vyhlášené kajčí peří je prachové peří z hrudi kajky mořské (Somateria mollissima), jež si kachna vyškubává a zatepluje jím hnízdo umístěné na skalnatém útesu na pobřeží Islandu nebo jiné podobně nehostinné lokalitě severního Atlantiku. Kajčí peří je lidmi sbíráno a používáno jako náplň bund nebo spacáků pro horolezce a ostatní specialisty na přežívání v extrémních podmínkách. Peří podobné prachovému dospělých pokrývá tělo mláďat mnoha ptačích druhů. Ačkoliv jsou tak dobře chráněna před chladem, proti promoknutí či slunečnímu úpalu v otevřených hnízdech je musí ochránit rodič vlastním tělem a roztaženými křídly. Co s obnošeným opeřením? Dorostlé pero je mrtvý útvar, který již není vyživován, neregeneruje a používáním se pouze opotřebovává. Z toto důvodu musí být všechna pera pravidelně vyměňována pelicháním. Rozeznáváme pelichání úplné, s výměnou veškerého opeření a částečné, kdy zůstávají původní pera určená k letu - letky. U většiny druhů dochází během roku k jednomu částečnému a jednomu úplnému pelichání. Jako ze všech pravidel, je i z tohoto mnoho výjimek. Průběh i doba pelichání se liší druh od druhu. Dochází-li k výměně letek postupně, není v průběhu pelichání schopnost ptáka létat výrazně omezena. Hůře jsou na tom ptáci druhů, u kterých vypadávají všechny staré letky naráz, ti se musí po dobu než jim dorostou letky nové skrývat před světem a hlavně predátory ve vegetaci. To se týká husí, jeřábů a mnoha dalších druhů. Kromě pravidelné výměny opeření, která je řízena a časována hormonálně, nahrazují se v průběhu roku i pera náhodně poničená nebo ztracená. Při pravidelném pelichání dochází nejen k výměně opotřebovaného peří za nové, ale také ke změně šatu charakteristického pro určité roční období a ptačí životní cyklus. Ptáci během roku nosí typicky dva šaty. Svatební, spojený s tokem, namlouváním, tvořením páru a hnízděním a šat prostý, používaný po zbytek roku. Především u samečků se často oba šaty výrazně liší, a zatímco svatební je většinou pestrý, prostý je skutečně prostší a nenápadnější. I v období mezi pelicháními se může vzhled ptáka měnit. Děje se tak obrušováním a olamováním nenápadně zbarvených špiček per, aby mohly vyniknout pestřejší a sytější barvy spodnějších částí. Tímto způsobem se v průběhu zimy změní barva hlavičky samce pěnkavy

35 35 obecné z okrové na makově modrou. Ze špačků na podzim celkově mdle zbarvených se přes zimu zase vyloupnou kovově lesklí krasavci. Peří nevyrůstá po celém ptačím těle, ale jen v určitých pruzích nazývaných pernice. Mezi pernicemi jsou nažiny. Toto uspořádání opeření umožňuje ptákům větší volnost pohybu a ochlazování, musí-li třeba čelit vysokým teplotám. U některých druhů se v době hnízdění, především samicím, vytváří tzv. hnízdní nažina. Je to místo na břiše ptáka, bez peří, se silně prokrvenou, zduřelou pokožkou. Umožňuje přímý přenos tepla z ptačího těla na zahřívaná vejce. Ovládnutí vzduchu Peří, tato evoluční vymoženost, udělalo z ptáků skutečné vládce vzduchu. Při pohybu křídla směrem dolů vytváří letky kompaktní plochu, aby byl záběr co nejúčinnější. Letky zvedajícího se křídla se rozevřou jako žaluzie a propouští vzduch, aby kladený odpor byl co nejmenší a pohyb nebyl bržděn. Moderními technickými prostředky - záznamy rychlostních kamer, vyšlo najevo, jak složité pohyby konají všechny části ptačího křídla během letu a jak marné byly odvěké pokusy lidí, dobýt vzduch stroji napodobujícími ptáky. Mnohé nezdary a oběti nakonec přiměly statečné průkopníky aviatiky zvolit zcela jinou cestu - tuhou konstrukci křídel a pohon vrtulí. Letadla sice ptáky díky síle motorů překonávají v rychlosti i výškovém dostupu, ale v obratnosti manévrování se jim ani neblíží. Akrobatické letadlo při předvádění vrcholné sestavy působí velice nemotorně ve srovnání s lovícím krahujcem proplétajícím se mezi stromy nebo rodinkou krkavců hrajících si se vzdušnými proudy. Zvukové projevy Mnoho funkcí ptačích hlasů To, že jsou ptáci slyšet, je další důvod, proč člověka tolik zajímají. Můžeme je nejen pozorovat, ale také se kochat jejich zpěvem, případně na něj i nadávat, to podle okolností. Kolem čtvrté hodiny ranní většina spáčů estetické hodnoty kosího zpěvu náležitě neoceňuje. Zpěv je jen jeden z mnoha druhů zvukových projevů, kterými se ptáci dorozumívají. Oproti optickým mají zvukové signály určité výhody. Jsou všesměrové a může je přijímat i jedinec, který se zrovna dívá jinam, nebo má zavřené oči a nedívá se vůbec. Pronikají i vegetací a vůbec vším neprůhledným, třeba i mlhou. Mohou nést i poměrně složitou informaci. Vábením ptáci na sebe upozorňují ostatní jedince svého druhu a přivolávají je k sobě. Kontaktní hlasy udržují spojení ptáků v hejnu. Partneři, nebo děti a rodiče se určitými hlasy navzájem uvědomují o své přítomnosti. rámeček 17 Když známý biolog (jeden ze zakladatelů etologie) Konrad Lorenz vychovával house Martinu, které si ho vtisklo jako svou mámu, musel vždy okamžitě zareagovat na uvědomovací dotaz mláděte mateřskou odpovědí, jinak bylo zle. Naštěstí bravurně ovládal husí řeč a ve dne i v noci byl připraven mláděti na husí otázku s významem: Já jsem tu. Kde jsi ty?, dát správnou odpověď. Vědec vzpomínal, že to bylo velmi vysilující. Mládě, kterému se nedostane odpovědi, propadá zoufalství a jme se matku usilovně volat a hledat, až do naprostého vyčerpání. Další, pro ptačí přežití, nesmírně významnou skupinou akustických signálů jsou varovné hlasy. Jedná se o jednoduché zvuky, které jsou obecně srozumitelné i ptákům jiných druhů. Varování před ohrožením ze vzduchu se liší od varování před pozemním nebezpečím, takže ptáci všech druhů v dosahu slyšitelnosti varovného signálu rozpoznají, že přilétá jestřáb, nebo se podrostem plíží liška. Ptáci, kteří signál zaznamenají, spustí také alarm, připojí se

36 36 k všeobecnému povyku a dravci tak často zkazí lov. Člověk procházející se v přírodě by měl ptačím varovným hlasům věnovat pozornost. Pátrání po důvodu ptačího vzrušení ho dovede mnohdy k zajímavým pozorováním. Puštík, ukrytý v koruně stromu, by unikl naší pozornosti, nebýt varující a na mrzutou sovu dorážející ptačí drobotiny. Povyk hejna vlaštovek a jiřiček zase signalizuje letícího krahujce. Ptačí varování nám může ovšem pozorování i zkazit, to když naši přítomnost všem obyvatelům lesa prozradí netaktní sojčí skřek. Když se před nepřítelem nedaří uniknout, nezbývá než se pokusit ho odstrašit a zahnat na útěk. Pták vydávající odstrašující hlas, mnohdy posílený ještě imponujícím postojem, vytváří dojem, že je větší, silnější, případně, že je někdo úplně jiný. Krutihlav se snaží syčením a typickým kroucením hlavou, které mu dalo jméno, vyvolat ve vetřelci dojem, že v dutině není ptačí hnízdo, ale klubko hadů. Syčet dokáže např. i sýkora koňadra. Pokud jste se někdy pokoušeli indiskrétně nahlédnout do koňadří domácnosti, možná vás tento nečekaný zvuk polekal, nebo alespoň překvapil. Mláďata dravců a sov používají širokou škálu způsobů jak odstrašit nezvaného návštěvníka hnízda, jako imponující postoje, útočení pařáty, včetně různých odstrašujících syčení. Rodiče zatím vydávají odstrašující hlasy během poletování okolo ohroženého hnízda. Některé druhy, např. puštíci často od výhružného klapání zobákem přejdou k přímému kontaktnímu útoku. Určitými hlasy ptáci vyjadřují úzkost, bolest, jiné vydávají jako mláďata na hnízdě. Některé hlasy jsou univerzální, jiné druhově specifické. U jednoho druhu bylo zaznamenáno i několik desítek různých hlasových projevů. Zpěv Odedávna si však lidé nejvíce všímali ptačího zpěvu. Tento projev opěvovaný básníky nemá v živočišné říši v rozsahu a složitosti obdobu. Jaký je ale účel ptačího zpěvu? Lidé většinou soudí, že zpívají samečci, aby si naklonili srdce samičky. To není chybná představa, ale ptačí zpěv má účelů více. Zpívající sameček se snaží zaimponovat samičce. Jeho co nejsilnější, nejvytrvalejší a nejbohatší zpěv říká podobně jako roztažený paví ocas: Jsem silák, který bude dobrým manželem a otcem, což dokazuji touto krajně namáhavou produkcí! Někteří samci na jaře věnují zpěvu každodenně mnoho hodin a to představuje obrovský výdej energie. Důvody ke zpěvu musí mít tedy pádné. Zpěv má však především účel teritoriální. Sameček, který přiletěl dříve, signalizuje samičce, že už obsadil hnízdní okrsek a že mohou spolu založit rodinu. Stejně tak a možná ještě více, je jeho zpěv určen případným sokům. Ptáci si svá teritoria označují hlasem, podobně jako to savci činí různými pachovými značkami. Zpěv je z tohoto hlediska obdoba psího zvedání nožičky na hraniční kameny a stromy. Vymezení dostatečného teritoria pro hnízdění jednoho páru určitého druhu je nesmírně důležité pro uživení se v potravní konkurenci a zdárné vyvedení potomstva. Ptáci jsou si velmi dobře vědomi neviditelných hranic svých území a od toho se odvíjí i agresivita s jakou reagují na případného vetřelce. Směrem dovnitř vlastního teritoria agresivita roste. Naopak vně hranic slábne, až zmizí docela. Další z funkcí zpěvu je zabránit mezidruhovému křížení. To vysvětluje, proč příbuzné a velmi podobné druhy mají odlišný zpěv. Samička, která má vrozený nebo od svého otce odposlechnutý, druhově charakteristický zpěv, neprojeví o odlišně zpívajícího samečka zájem. Neboli, jak trefně poznamenal jeden účastník terénní exkurze k tomuto tématu: U lidí si také rockerka nenamluví milovníka dechovky. Mají ptáci zpěv vrozený, nebo se ho musí učit? Samečci druhů přednášejících monotónní jednoduchou písničku, jako např. budníček menší, si vystačí s tím, co je jim vrozeno. Mistři pěvci si ovšem k vrozenému základu přidávají umné variace. U složitě zpívajících druhů se jednotliví samci velmi liší v pěveckých schopnostech a my se setkáváme v jejich řadách s dobrými i špatnými zpěváky. Dobří zpěváci se zdokonalují poslechem jiných samců stejného druhu. Ti ptáci, kteří dokáží imitovat zpěv jiných druhů nebo i všelijaké, mnohdy velmi

37 37 neobvyklé zvuky (vrzání kolečka, vrátek, zvonění mobilu a kdovíco ještě), obohacují svou hudební produkci vším co slyší. Z našich ptáků jsou vyhlášenými imitátory někteří krkavcovití a špačci. Sedmihlásek hajní postrádá vlastní druhově charakteristický hlas a ozývá se vlastně jen imitacemi jiných ptáků. Prozradí ho pouze typické sedmihlásčí hlasové zabarvení a vábení, kterým svůj koncert prokládá. Podobné je to i s rákosníkem zpěvným. Odpověď na otázku, k čemu je dobré, aby samec zpíval co nejkomplikovaněji a neustále svůj zpěv měnil a zdokonaloval, není úplně jednoduchá. rámeček 18 Jedno z vysvětlení: Dobrý ptačí zpěvák svým komplikovaným a obměňovaným zpěvem vytváří v ostatních samcích dojem, že tu nezpívá jeden, ale více obhájců teritoria. Tento jev se nazývá Beau-efekt, dle hradu Beau, jehož obránci podle pověsti stavěli ke střílnám své padlé spolubojovníky a vytvářeli tak v obléhatelích dojem, že hradní posádka je stále dostatečně početná. Bohatý zpěv s variacemi je ovšem určen také samicím a bylo zjištěno, že jednoznačně dávají přednost dobrým zpěvákům, kteří svůj zpěv stále o něco obohacují. Bohužel se v poslední době ukazuje, že kvalita ptačího zpěvu se zhoršuje a ochuzuje, protože vlivem všudypřítomného hluku a zmenšování se ptačích populací ubývá samcům příležitosti odposlechnout jiné zpěváky a něco nového se naučit. Nekvalitní zpěv zhoršuje samečkovu schopnost dobře hájit teritorium, zaujmout samičku a vytvořit s ní pár. Ptačí nářečí Zde je třeba zmínit i problematiku dialektů ptačího zpěvu. Již staří ptáčníci, kteří chytali zpěvné ptáky pro chov v klíckách, zjistili, že se liší zpěv ptáků jednoho druhu podle místa odkud pochází. Zkoumáním rozdílů ve zpěvu lze zjistit příslušnost jedince k určité populaci a dle toho např. i přibližnou geografickou lokalizaci zimoviště. Studium ptačích dialektů s pomocí moderní snímací a analytické techniky může přinést mnohé zajímavé poznatky. Výše popsané ochuzování a zhoršování kvality ptačího zpěvu však znesnadňuje i tento výzkum. V ptačím zpěvu lze nejen rozpoznat nářečí, dialekt, ale i individuální složku charakteristickou pro toho, kterého zpěváka. To umožňuje rozpoznat určitého jedince a sledovat jeho životní projevy vzdáleně, bez rušivých zásahů i více sezón po sobě. Jeho zpěv se sice s věkem a uplývajícím časem poněkud mění, ale charakteristické individuální prvky zůstávají. V průběhu evoluce se některým ptákům vyvinuly různé rezonanční orgány, jako třeba prodloužená průdušnice, nebo zapojení vzdušných vaků, umožňující zesílení vydávaného zvuku. Orgán, v němž se hlas tvoří, se jmenuje syrinx dle nástroje antického boha stád a pastýřů Pana a nachází se v místech, kde se průdušnice dělí na dvě průdušky. Nejdokonalejší syrinx mají samozřejmě pěvci, tedy ptáci patřící do řádu pěvců Passeriformes. Hra na hudební instrumenty Ptáci nevydávají zvuky jenom hlasem, ale dorozumívají se i tzv. zvuky instrumentálními. Šplhavci datli, žluny a strakapoudi o sobě a svých územních nárocích dávají vědět hlasitým bubnováním. Pro svou bubenickou produkci si vybírají např. co nejlépe rezonující pahýl větve nebo odchlíplou kůru. V lidských sídlech jim jako nástroj mnohdy poslouží kovový sloup nebo plechová tabulka. Jediným kriteriem je, aby to dobře znělo. Neobvyklým způsobem se v období toku ozývá bekasina otavní. Její krajní rýdovací pera odstávají na stranu od ostatních rýdováků a při střemhlavém letu vydávají mečivý zvuk, který bekasině vysloužil lidové jméno koza nebeská. Tímto mečením nás často upozorní na svou přítomnost dříve, než se nám podaří jí spatřit.

38 38 V některých případech je zvuk vydávaný letícím ptákem spíše jen vedlejším produktem vzduchu proudícího kolem letek. Jistě vás už mnohokrát vylekal, těsně před vámi, hlučně startující bažant. Charakteristický zvuk vydávají i letky některých druhů kachen. Známý je třeba svist letících hoholů severních. Vrzavý zvuk letek labutí se v případě hejna více letících ptáků mění v docela příjemně znějící akord. Poetické duše slyší v letícím labutím hejnu přímo varhany. Strasti fonoamatéra Nahrávání přírodních zvuků, tedy i hlasů ptáků, je náročná disciplína. Prudký rozvoj techniky, digitalizace a miniaturizace dávají člověku do ruky stále výkonnější prostředky. Parabolická zrcadla a supercitlivé směrové mikrofony spolu s digitálními nahrávajícími přístroji dokáží úžasné věci. Fonoamatér pokoušející se získat co nejkvalitnější nahrávku, maskovaný aby nevyplašil zpívajícího ptáka, vystaven atakům bodavého hmyzu, stojící po pás v bahně, nebo podroben jiným podobným zkouškám vůle a charakteru, bojuje v dnešní době s nepřítelem všudypřítomným a stále mocnějším hlukovým pozadím. Skutečně, dnes najít místo, kde se do ptačího zpěvu nemísí vzdálené hučení dálnice, továrny, vlaku, letadel, traktorů, cirkulárek, travních sekaček apod., je téměř nemožné. Dobrou nahrávku lze pořídit jen na nejodlehlejších místech a ještě jen v těch nejnekřesťanštějších ranních hodinách. Tah neboli migrace Ptačí svět v pohybu Táhnou různí živočichové. Přes území Spojených států přetahují motýli monarchové stěhovaví. U nás v Evropě můžeme být často svědky výrazného tahu baboček bodlákových. Pozemní živočichové se také někdy hromadně stěhují. Sobi karibu v Kanadě urazí během migrace několik tisíc kilometrů. Každoročně proběhnou médii zprávy o tahu žab v souvislosti s ochranářským zajištěním jejich cest, aby houfně nehynuly při přecházení komunikací. Nejvíce studovaným a sledovaným je však jednoznačně tah ptačí. I když se vědci studiu ptačího tahu usilovně věnují, stále kolem něho zůstává mnoho nezodpovězených otázek. Proč vlastně ptáci táhnou? Určitě je za tím i hledání vydatnějších potravních zdrojů. Zvláště specialisté na lov létajícího hmyzu musí od nás odletět na jih, protože nabídka jejich potravy se s postupujícím podzimem neustále tenčí, až úplně zanikne. Odlétají však již v pozdním létě, tedy v době, kdy je létajícího hmyzu ještě dostatek. Bezprostřední impuls k odletu dostávají od svého hormonálního systému, který reaguje na délku slunečního dne. Někteří hmyzožravci, kteří se na podzim přeorientují na bobule, nás stejně posléze opustí a přemístí se jižněji, kde je pro ně příroda přece jen štědřejší. Do našich zeměpisných šířek naopak v zimě ze severu nepravidelně přilétají zimní hosté, jako třeba brkoslavi nebo jikavci, aby se operativně přiživili na okamžité potravní nabídce bobulí resp. bukvic. Proč se k nám ale na jaře ptáci mnoha druhů vrací z tropických a subtropických krajů, aby zde zahnízdili? Vždyť v místech jejich zimování je potravy dost a bude jí tam dost i celé léto. Jedním z důvodů patrně je, že poblíž rovníku se po celý rok střídá přibližně dvanáctihodinový den se stejně dlouhou nocí. U nás se na jaře a v létě den prodlužuje a ptáci tak mají každodenně o několik hodin víc na shánění potravy a péči o mláďata. Každoroční pravidelné migrace ptáků do mírného pásma z tropů a subtropů, kde jim zjevně nic neschází, bývají vysvětlovány i tak, že po ústupu zalednění z dnešního mírného pásma, byla část populací vytlačována z teplejších pásem velkou potravní konkurencí a hledala nová teritoria. Na zimu se ovšem z nehostinných krajin naučili pravidelně vracet do tepla a hojnosti.

39 39 Tažní nebo stálí? Tahové zvyklosti jednotlivých druhů se postupně mění i v závislosti na klimatických změnách. Každoročně jsou zjištěny případy zimování i u dříve přísně tažných druhů. Část populace pěnic černohlavých přestala na zimu odlétat na jih do Středomoří a dále do Afriky a za zimoviště si zvolila Britské ostrovy. Kroužkováním bylo zjištěno, že hranice mezi tažnými, potulnými a stálými druhy jsou poměrně neostré. Mláďata některých druhů jsou, poté co se osamostatní, vyháněna rodiči z hnízdního teritoria, aby jim potravně nekonkurovala a sama si hledala nové oblasti pro budoucí založení rodiny. A tak jsou mláďata např. ledňáčků zastihována nedlouho po opuštění hnízda ve značných vzdálenostech. I u ptáků, se kterými se můžeme setkat po celý rok, dochází k různým posunům. Havrani, kteří u nás vyhnízdili, se na zimu přesouvají jihozápadně, aby jejich místo zaujali ptáci z Polska a Ukrajiny. Zajímavé je rovněž, že u nás existují dvě oddělené populace jednoho druhu s rozdílným migračním chováním a to všem důvěrně známého kosa černého. Zatímco krotcí městští kosi jsou stálí, v lese žijící populace kosů je tažná. Ptačí tah byl pro lidi dlouho záhadou, i když jim neušlo, že se s určitými ptáky setkávají jen v určitou roční dobu. Hledali si pro to všelijaká, mnohdy značně bizarní, vysvětlení. Například věřili, že kukačky se na zimu mění v krahujce, protože si všimli podobnosti mezi oběma druhy (barva peří, barva očí, vlnkování na hrudi ). O vlaštovkách se zase domnívali, že se na zimu zavrtávají do bahna a tam přespávají. Pěnkavám obecným vynesl fakt, že samičky jsou více tažné a v zimní populaci převažují samečci, druhové jméno coelebs = vdovec. O tom, že ptáci táhnou a to mnohdy na značné vzdálenosti, se lidé dozvídali postupně. Jednou z indicií byl například nález čápa, který měl v krku zabodnutý africký šíp a s tímto zraněním se mu podařilo vrátit do Evropy. Díky kroužkování, vizuálně odečitatelnému značení, satelitnímu sledování i rozborem izotopů látek z peří ptáků toho dnes již o tahu mnoho víme, ale zdaleka ne vše. Odkud, kam a kudy? Snad nejvíc záhad a otazníků je kolem orientace táhnoucích ptáků. Je trasa tahu částečně vrozena nebo se jí musí mladý pták naučit? Jak se orientuje mladá kukačka při své první cestě na africké zimoviště, když opustí hnízdo nedobrovolných pěstounů? Letí čapí mláďata s rodiči nebo zvlášť? Kromě různých terénních metod jako je kroužkování nebo satelitní sledování, bylo provedeno s tažnými ptáky mnoho sofistikovaných experimentů v laboratořích. Jeden ze způsobů, jímž se táhnoucí ptáci orientují je astronavigační, tedy podle polohy nebeských těles. Chce-li se pták orientovat podle polohy slunce, které za den přejde půlku oblohy od východu přes jih na západ, musí vzít v úvahu i čas, měřený jeho vnitřními biologickými hodinami. Pokusy potvrdily, že lze ptáky zmást změnou zdánlivé polohy slunce pomocí zrcadel. Vnitřní biologické hodiny je možno zkoumanému živočichovi (i člověku) přestavit tak, že se oproti skutečnému střídání denních dob postupně posouvá umělý den, kdy se v laboratoři svítí a umělá noc, kdy se zhasíná. Pokusní ptáci skutečně vyhodnocovali světové strany a tedy směr tahu podle zdánlivé polohy slunce a svých vnitřních přeštelovaných hodin. Polohu slunce jsou ptáci schopni přibližně určit i při zatažené obloze, podle polarizace slunečního světla procházejícího oblačností. Druhy táhnoucí v noci se orientují podle hvězd. Souhvězdí severní oblohy v průběhu noci krouží kolem severního pólu, tedy přibližně kolem hvězdy Polárky (Severky). Asi nebudeme ptákům přiznávat schopnost určit hvězdu, astronomy odborně označovanou α Ursae Minoris, ale jejich orientace patrně souvisí s nalézáním místa oblohy, které je na místě a okolo nějž se vše otáčí. Tomu ostatně nasvědčují pokusy s ptáky vychovávanými pod umělou oblohou planetária, kde se nasimulovalo otáčení kolem jiné hvězdy, a zkoumaní ptáci se naučili polohu této hvězdy považovat za severní směr.

40 40 Ptáci používají pro orientaci rovněž magnetické pole Země, jakousi obdobu našeho kompasu. Citlivost na magnetické pole Země je nejdůležitější orientační smysl a zřejmě souvisí s jinými smysly, čichem a zrakem. Pro orientaci podle magnetického pole Země je rozhodující tzv. magnetická inklinace, tj. úhel, který svírají magnetické siločáry s povrchem zemským. Na rovníku jsou rovnoběžné a na magnetickém pólu svírají s povrchem země pravý úhel. Do komplexu orientačních smyslů je zapojen i sluch při určování směru podle zvuku mořského příboje nebo svištění větru v horských průsmycích. Mapa v hlavě Všechny uvedené způsoby ptačí orientace by ale těžko vysvětlily, jak je možné, že mnoho ptáků po návratu na hnízdiště dolétne přesně na stejné místo jako před rokem. Vlaštovka si po návratu z afrického zimoviště najde rodné hnízdo ve stejném chlévě. Kroužkovatelé mají zkušenost (ne ojedinělou!), že jeden rok označí kroužkem např. rákosníka obecného a doslova do roka a do dne ho kontrolují na přesně stejném místě. Mezi tím si ovšem odskočil do Afriky! Tato přesnost se vysvětluje mapou, kterou si pták vytváří v mozku z různých krajinných prvků a dominant a s pomocí vnitřního kompasu mu slouží pro přesné nalezení cíle. Jak rozsáhlý segment krajiny si ve svém mozečku menším než hrášek nese, je ale záhadou. Průběh a způsob tahu se liší druh od druhu. Mnoho ptáků táhne v noci. Větší druhy, které dokáží plachtit a využívat stoupavé proudy, letí přes den. Někteří ptáci táhnou hromadně v neuspořádaných hejnech nebo charakteristických vyrovnaných formacích, jiní letí jednotlivě. Jedni postupují v dlouhých etapách, druzí přeletují po krátkých úsecích od jednoho keře ke druhému. Mohou letět v tzv. široké frontě nebo v úzkých proudech sledovat terénní prvky jako jsou řeky, poloostrovy, pevninské kosy nebo horská údolí. Dobří plachtaři, jako jsou čápi, dravci a ostatní velké druhy, za pomoci stoupavých proudů teplého vzduchu např. nad skalními masivy vykrouží do výšky a pak téměř bez pohnutí křídel doplachtí na velkou vzdálenost, nejlépe k dalšímu vzdušnému výtahu. Volnému moři, kde termika nepůsobí, se vyhýbají a k jeho překonání využívají mořské úžiny. Z Evropy do Afriky létají západní cestou přes Gibraltar a východní přes Dardanely nebo Bospor a Malou Asii. Díky tomu se pozorovateli, který se ocitne ve správný čas u takovéhoto úzkého hrdla, naskytne pohled na tisícihlavá hejna čápů, včelojedů, různých druhů orlů apod. Aby se ptáci mohli pustit do tak obtížného a nebezpečného podniku, jakým bezesporu tah je, musí být ve výborné kondici. Než vyrazí na svou dlouhou pouť, tak si vytvoří dostatečné tukové zásoby. Ve výborném stavu musí mít opeření křídel a ocasu, které slouží k letu. Když si uvážíme všechna nebezpečí a protivenství, které se ptákům do cesty staví, je jejich každoroční jarní návrat zázrakem přírody. Ptáci, kteří zimují na jihu Afriky, jako třeba jiřičky nebo rorýsi, absolvují každoročně dvakrát mnohatisícovou cestu, aby u nás mohli vyvést mláďata a potěšili nás svou přítomností. Je zajímavé, že na zimoviště letí zpravidla mnohem pomaleji, než při jarním návratu. Mám pro to jedno nevědecké a nevážné vysvětlení, a to, že se jim od nás na podzim nechce, kdežto zjara se sem již vysloveně těší! Pravděpodobnější ale bude, že na hnízdiště pospíchají, aby včas obsadili teritorium, kdežto cestou na zimoviště takový důvod ke spěchu není. rámeček 19 Rybák dlouhoocasý (Sterna paradisea) v Atlantickém oceánu tak důsledně sleduje roční pohyb slunce, že naše léto tráví v Arktidě a na zimu odlétá opět do antarktické oblasti. Při svých cestách sleduje pobřeží Evropy, Afriky i Ameriky. Odhaduje se, že díky každoročně nalétaným mnoha desítkám tisíc kilometrů, jich zvládne za svůj život až milion. Užije si tak dlouhého dne a slunečního svitu jako žádný jiný živočich naší planety. Rybáka dlouhoocasého si do svého znaku zvolila mezinárodní organizace na ochranu a výzkum ptactva BirdLife International.

41 41 Výzkum ptáků Od náhodného pozorování k systematické vědě Lidé jsou od přírody zvídaví a tak se vždy snažili vyzkoumat i o ptácích co nejvíce. Díky důvěrně blízkému soužití s přírodou nasbírali za věky úctyhodný objem poznatků a pozorování. Protože neovládali metody vědecké práce, tak největší slabinou bylo časté neporozumění pozorovanému a chybná interpretace výsledků. Z toho vznikly vedle správných zjištění i různé mýty. Již byla řeč o tom, jak si vysvětlovali nepřítomnost určitých ptáků v zimě. Snad nejkurióznější vysvětlení bylo, že husy odlétají v zimě na Měsíc. Řada mýtů přetrvala až do dnešních dní. Třeba ten, že sovy ve dne nevidí. I dnes se stává, že objektivně zjištěná data jsou, buď z neznalosti, někdy i ze zlé vůle, chybně interpretována. Najdou-li se v žaludku káně zbytky dospělého zajíce nebo dokonce srnčí zvěře, vede to ke vzniku fantastických fám o dravosti a nezřízeném apetitu nebohého ptáka. Střízlivé vysvětlení, že si prostě káně zpestřuje svůj jídelníček, sestávající převážně z hrabošů, také zbytky obětí kolizí s automobily, je přitom nasnadě. Výzkum ptáků lze provádět v zásadě několika způsoby. Pokusy v laboratoři s živými chycenými nebo odchovanými ptáky mohou objasnit mnoho otázek. Popisoval jsem např. různé způsoby výzkumu ptačí orientace, pod umělou oblohou planetária nebo se zrcadly posunutou zdánlivou polohou slunce. V mnoha ohledech je laboratorní výzkum nezastupitelný. Zkoumání dědičné informace v DNA povýšila bádání o vzájemné příbuznosti živých organizmů na zcela jinou úroveň. Ptáci nejsou výjimka a soudobá věda přináší neustále nová a mnohdy překvapivá odhalení příbuzenských a vývojových vztahů. Nezapomínat na etiku bádání! Srdce ochranářovo se těžko smiřuje s pokusy, při nichž je pokusným ptákům nějakým způsobem destruktivně zasahováno do organizmu (např. jsou jim operativně přerušována nervová spojení) a pak je zjišťováno, jak se zásah projeví v jejich chování. Uvedené pokusy snad lze akceptovat, pokud jsou prováděny výjimečně a nelze-li k určitému poznání dojít humánnější metodou. Také by výsledky zjištěné za cenu utrpení pokusného ptáka (nebo i jiného živočicha) měly prohloubením znalostí o zkoumaném druhu, v důsledku přispět k jeho ochraně. Nepřijatelné je dělání vědy pro vědu a tedy nesmyslné opakování takovéhoto pokusu, které nepřináší další poznání a slouží například jen k demonstraci určitého jevu studentům. I využívání a publikace výsledků cizích pokusů, s jejichž provedením nesouhlasím, je poněkud pokrytecké. Mimo laboratoř Dalším způsobem je výzkum chovaných - krotkých nebo polodivokých ptáků. Tyto metody se především hodí ke studiu chování, tedy etologie daných druhů. To má, jako ostatně vše, své výhody a nevýhody. Nespornou výhodou je, že se není třeba trmácet za ptáky někam do přirozeného prostředí a pozorování konáme v pohodlí svého chovného zařízení. Lze rovněž s chovanými ptáky manipulovat a, je-li třeba, omezit jejich svobodný pohyb. Nevýhodou je, že z mnoha důvodů, nejen legislativních, je možno chovat pouze velice omezený počet druhů. Např. již citovaný Konrad Lorenz konal své pokusy především na běžně chovaných vrubozobých ptácích husách a kachnách a na polodivoké populaci kavek. Přestože jsou významné rozdíly mezi chováním ptáků žijících volně a v zajetí, což je další nevýhoda uvedené metody, získal svými výzkumy mnoho velice cenných poznatků, kterými obohatil naše poznání v tehdy nově vznikajícím oboru etologii.

42 42 V přírodě Nejrozsáhlejší oblastí výzkumu ptáků je ovšem pozorování a zkoumání volně žijících ptačích populací. Volně žijící ptáci jsou nejvýznamnějším indikátorem stavu životního prostředí a tak jejich výzkum přesahuje i do ostatních biologických disciplín například ekologie. Pro určité metody terénního výzkumu stačí triedr a zápisník, jiné se neobejdou bez špičkové techniky nebo spolupráce se specializovanou laboratoří. Život s hliníkovým prstýnkem Pro výzkum ptačího tahu, zjišťování dožívaného věku, stálosti párů, věrnosti místu hnízdění a dalších důležitých poznatků se již přes 100 let využívá kroužkování. Ptáci jsou odchytáváni spolupracovníky kroužkovací stanice neboli kroužkovateli. Po určení druhu, pohlaví, věku, případně dalších parametrů jako je tučnost, přítomnost hnízdní nažiny, váha a rozměry, je ptákovi na nohu připevněn lehký kovový (většinou hliníkový) kroužek. Na kroužku je vyraženo označení kroužkovací stanice (u nás NÁRODNÍ MUZEUM PRAHA), písmenný kód udávající velikost kroužku a unikátní číslo. Kroužkovatel o každém kroužkování pořídí záznam, který jednou ročně (případně častěji) předává spolu s ostatními záznamy kroužkovací stanici. Když se kroužkovaného ptáka podaří opět chytit kroužkovatelem a po kontrole znovu vypustit, nebo je nalezen mrtev, je třeba informaci o tom předat kroužkovací stanici coby tzv. zpětné hlášení. Stanice vyrozumí jak kroužkovatele, tak nálezce o okolnostech kroužkování i kontroly, případně nálezu a především uloží data pro další zpracování, neboť to je vlastní smysl kroužkování. Kroužky jsou vyráběny v mnoha velikostech, aby vyhovovaly rozměrům běháku každého druhu. Největší se dávají labutím, nejmenší například králíčkům. Mnohaletá praxe prověřila, že ptákům kroužky nevadí a nijak je neomezují. Díky kroužkování bylo shromážděno mnoho poznatků, které by jinak zjistit nešlo. Nevýhodou kroužkování je, že pro získání dat je nutno ptáka znovu odchytit. Úspěšnost zpětného odchytu není pro všechny druhy stejně vysoká, ale pohybuje se většinou maximálně v jednotkách procent okroužkovaných ptáků. Z dálky odečitatelné značky Nevýhodu nutnosti zpětného odchytu eliminují odečitatelná značení. Tyto metody jsou použitelné pouze pro větší ptáky. Husám nebo labutím jsou nasazovány barevné krční límce označené kódem - písmenem a číslem. Kód lze na poměrně velkou vzdálenost odečíst dalekohledem. Informaci nese i barva límce, neboť v různých zemích se ptáci značí límci odlišných barev. K podobným účelům se používají i barevné kroužky. Dlouhonohým ptákům např. jeřábům se nad patní klouby obou nohou umísťují kombinace různých barevných plastových kroužků. Možnost kombinací barev sice není veliká, ale rozsáhlý není ani počet označovaných ptáků a tak lze i v tomto případě pomocí dalekohledu jednoznačně identifikovat určitého jedince. Pro odečitatelné označování kachen se využívá tzv. nosních značek, které se jim uchycují na horní čelisti zobáku v prostoru nozder. Další možností odečitatelného značení jsou křídelní značky. Pro všechny uvedené metody platí, že značení v žádném případě nesmí ptákům vadit a omezovat je v jakémkoliv přirozeném životním projevu. Díky špičkové fotografické technice, která umožňuje extrémní zvětšení snímaného objektu, se mnohdy u větších ptáků podaří odečíst i klasický hliníkový kroužek. Zpětné hlášení je možno rovněž získat i na zimovištích labutí, jejichž kroužky při vylákání ptáka z vody (třeba na rohlík) lze odečíst pouhým okem. Létání s vysílačkou Rozvoj techniky a miniaturizace elektronických zařízení umožnil vyrobit vysílačky, které lze připevnit na ptáka pro vzdálené sledování. Vysílačkou vybaveného ptáka je možno na kratší vzdálenost (řádově zhruba stovky metrů až jednotky kilometrů) sledovat malým přenosným

43 43 přijímačem se směrovou anténou. Terénní výzkumník s přijímačem kráčí krajinou a zaměřováním antény do různých směrů se snaží zachytit signál vysílačky. Z přijímače je v případě zachycení slyšet pravidelné pípání a na displeji se zobrazí jméno předem přidělené výzkumnému objektu ptákovi s vysílačkou. Pohyby anténou do strany se signál zesiluje nebo ztrácí, podle toho jak souhlasí směr antény s polohou ptáka. Sledování přijímačem je možno provádět i z mobilních prostředků, automobilů případně i letadel. Popsaná metoda je efektivní, jen pokud sledovaný pták pobývá delší dobu v určitém teritoriu. Pro zjišťování tahové cesty se využívá satelitní sledování. Rozměrnější vysílačka, použitelná jen pro větší ptáky, je schopna vysílat signál, který přijímají speciální družice na oběžné dráze Země. Přijímající satelity určují zeměpisné souřadnice vysílačkou označeného ptáka a výsledkem je pak trasa jeho cestování, vykreslená na mapě spolu s časovými údaji. Vysílačka je rovněž schopna předávat data získaná ze senzorů teploty nebo pohybu. Tím velmi promptně informuje i o neradostné situaci, že byl sledovaný pták zabit nebo zahynul z nějaké jiné příčiny. Největší slabinou popisovaného řešení je omezená životnost baterií. Do jisté míry se šetří napájecí zdroje naprogramovanými pauzami ve vysílání v době (třeba na zimovišti), kdy není nutné detailně sledovat polohu. Prodloužit životnost baterií se daří i využitím solárních článků. Vysílačka musí samozřejmě, jako všechny cizorodé předměty připojované k tělu volně žijícího ptáka, splňovat základní pravidlo, neomezení jeho volného pohybu a neovlivnění žádné z životních funkcí. Další spoluzavazadla na ptačí cestování K ptačímu tělu je možno rovněž připevnit různá záznamová zařízení, která měří a v sobě shromažďují údaje např. o souřadnicích GPS, teplotě apod. rámeček 20 Přístroj nazývaný geolokátor nahrává v dlouhé řadě časy východů a západů slunce dle signálu ze světelného čidla. Srovnáním časů východů a západů s vnitřním přesným časovým údajem dokáže počítač ze záznamu následně zrekonstruovat přibližnou cestu, kterou podstoupil pták geolokátorem vybavený. Výhodou geolokátoru je, že toto miniaturní zařízení se snadno připevní ke zkoumanému ptákovi, může pracovat dlouho (velikost vnitřní paměti není limitující) a díky minimálnímu odběru vydrží dlouho i jeho napájecí zdroj. Nevýhodou je, že přesnost určení zeměpisných souřadnic je za určitých okolností velice malá. Světelné čidlo poskytuje často chybné údaje způsobené umělým osvětlením v noci, nebo naopak zastíněním ve dne. Metoda vyhodnocení zeměpisné polohy z délky a posunu slunečního dne vůči světovému času má i závažná principiální omezení. Vyhodnocení zeměpisné délky je při vyloučení rušivých vlivů poměrně přesné. Zeměpisnou šířku však nelze v podstatě uspokojivě měřit v tropickém pásmu, a mimo něj pak v období kolem rovnodennosti. Vybavení volně žijícího ptáka záznamovým zařízením ovšem vyžaduje především, aby byl znovu chycen a uložená data mohla být z přístroje přehrána pro počítačové vyhodnocení. To je asi nejzávažnější nevýhoda a záznamové zařízení je rozumné nasazovat jen ptákům těch druhů, u nichž je vysoká pravděpodobnost opětovného chycení, např. rorýsům. Historie zapsaná v peří Metoda stabilních izotopů vychází ze skutečnosti, že (laicky a zjednodušeně řečeno) v různých oblastech se liší vzájemný poměr obsahu prvků a jejich těžších izotopů v prostředí. Pták, který se v dané oblasti živí, si ve svých tkáních ukládá tento poměr izotopů. Zpětně pak lze u tkání nebo struktur, které se tvoří delší dobu (např. peří) vysledovat, ve kterých oblastech se pták v minulosti nacházel. Přibližně lze z těchto údajů načrtnout trasu tahu i například určit oblast zimování. Popsaná metoda vhodně doplňuje výsledky kroužkování, zvláště tehdy jsou-li

44 pro určitý druh kroužkovací data kusá, nebo chybí. U chyceného ptáka se historie putování může určit třeba z pera, jehož odebrání pro laboratorní rozbor mu nezpůsobí žádné problémy. Velký bratr nahlíží i do hnízd Rozvoj a miniaturizace videotechniky umožňuje velmi zblízka pozorovat život ptáků, aniž by byli rušeni. Miniaturní videokamery pracují i v neviditelném infračerveném osvětlení a tak lze sledovat ptačí životní procesy i v noci. Pomocí kamer je možno nahlížet do hnízdních dutin. Záznamy na videorekordér z kamer umístěných u hnízda zachycují chování na hnízdě, ale také případnou predaci, tj. sežrání vajec nebo mláďat v přímém přenose. Pro nahlížení do hlubokých dutin a hnízdních nor se využívá endoskop, známý z humánní medicíny jako vyšetřovací prostředek lidských útrob. Rychloběžné kamery slouží pro zachycení a analýzu ptačího letu. Hlasové projevy se nahrávají a počítačově rozkládají na frekvenční spektra, která se dále studují a analyzují. Vědci dostávají díky rozvoji techniky do rukou stále účinnější nástroje. 44 Terénního výzkumníka s triedrem ničím nenahradíš Přesto zůstává nesmírně významnou činnost terénních pracovníků, kteří vybaveni jednoduchými prostředky, jako je triedr a zápisník, sbírají nenahraditelná data. Výsledky tohoto terénního výzkumu jsou shromažďovány koordinátory. Získaná data jsou statisticky vyhodnocována výpočetní technikou. Terénní výzkumy vyžadují mnoho spolupracovníků a to je příležitost pro početnou armádu amatérských ornitologů. V naší republice probíhá několik pravidelných programů nemyslitelných bez širokého zapojení amatérů. Zimní sčítání V rámci sčítání zimujících populací vodních ptáků vyrážejí od listopadu do března vždy kolem půlky měsíce dobrovolníci sečíst ptactvo na svěřeném úseku. Během procházky podél řeky, nebo stojaté vody, sčítají všechny na vodu vázané ptáky, přičemž se snaží u druhů, u nichž to lze, určit i jejich pohlaví resp. věk. Výsledky zasílají formou přehledné tabulky koordinátorům. Lednový termín je navíc mezinárodní a tak získaná data jsou vyhodnocena spolu s daty z ostatních států. Sčítání vodních ptáků má svá specifika a vyžaduje kromě znalosti druhů vodních ptáků i určitou zběhlost v počítání resp. odhadu počtu jedinců ve velkých hejnech. Sčitatel se také musí snažit minimalizovat nebezpečí, že ptáky přeletující dopředu dozadu sečte vícekrát. JPSP V jarních měsících květnu a červnu probíhají sčítání v rámci nejvýznamnější monitorovací akce Jednotného programu sčítání ptáků - JPSP. Metodika sčítání je zcela odlišná od předcházejícího programu. Každý sčitatel má přidělenu trasu. Na té trase je 20 sčítacích bodů. Trasu prochází každoročně v přibližně stejném termínu i denní době. Na každém z bodů se přesně na 5 minut zastaví a naslouchá a pozoruje. Všechny, během těchto pěti minut, slyšené i viděné ptáky si zaznamená. Data pošle koordinátorům jednoduchým zadáním do internetové aplikace. Monitorovací program probíhá v celé Evropě a získané výsledky slouží k zjišťování trendů úbytku nebo přírůstku ptačích populací. Kromě výše zmíněných sčítacích akcí centrálně koordinovaných, probíhají různé lokální monitoringy v rezervacích, národních parcích nebo ptačích oblastech.

45 45 Mapování Bez široké základny spolupracovníků by nebyly možné mapovací akce. Určité území (popř. celá republika) je rozděleno pravoúhlou sítí na čtverce. Každý spolupracovník má přidělen jeden nebo více čtverců, v nichž v hnízdním období zjišťuje přítomnost jednotlivých ptačích druhů, u nichž dále odhaduje početnost a zařazuje je do kategorií podle pravděpodobnosti, že v území hnízdí. Mapování hnízdního rozšíření probíhá ve víceletých cyklech. Mapovací akce jsou organizovány i ve velkých městech. Další mapování proběhla, probíhají nebo se chystají v Pardubicích, Hradci Králové, Brně a jinde. Největším problémem je vždy sehnat co nejvíce spolupracovníků a zajistit co nejlepší pokrytí sítě mapovacích čtverců. Velice žádoucí je, aby každý, kdo se zajímá o ptactvo a chodí přírodou s očima otevřenýma, si svá pozorování nenechával pro sebe a podělil se o ně. Z jednotlivých pozorování se skládá mozaika vyjadřující stav našeho ptactva. Na internetové stránce avif.birds.cz, o níž jsem se již zmiňoval v kapitole o nezbytných pomůckách pozorovatele ptactva, lze jednoduše zadávat zajímavá pozorování doplněná lokalizací, komentářem, případně i fotografií. V případě, že je to nutné z důvodu ochrany ptáků, je možno lokalizaci utajit. Další způsob, jak může amatérský pozorovatel přispět k poznání chování ptačích populací, je sběr fenologických údajů. Původně se daty příletu a odletu tažných ptáků zabývali meteorologové. Ukazuje se, že poznání, jak se mění migrační chování ptačích populací v závislosti na probíhajících klimatických změnách, je klíčové pro včasné přijetí účinných ochranných opatření. Něco málo o vybraných skupinách a druzích ptáků Proleťme se ptačím světem a všimněme si v něm pár zajímavostí. Potáplice Severské druhy ptáků specializované na život a lov ve vodním prostředí. Teskné volání potáplic patří k typickému koloritu severských jezer. Jejich dozadu posunuté nohy opatřené plovacími blanami umožňují plavání i potápění, ale na suché zemi je činí dosti neohrabanými. U nás se vzácně objevují v zimním období. Pro českou ptáčkařskou komunitu je každý výskyt potáplice významnou událostí a málokdo si nechá její pozorování uniknout. S extrémním přizpůsobením potáplic na vodní prostředí souvisí i jejich poněkud neobvyklý způsob startu i přistání na vodní hladinu. Aby se potáplice vznesla z hladiny, potřebuje jako hydroplán delší rozjezdovou dráhu. Stal se případ, že mrazy uvěznily zimující potáplici na malém oku nezamrzlé hladiny obklopeném souvislou ledovou plochou. Až poté co směrem od ní hasiči v ledu prolámali několik metrů dlouhou runway, mohla z nedobrovolného vězení odletět. Přistávání je také choulostivý manévr. Letní tetelení teplého vzduchu nad asfaltem silnice může potáplici připadat jako vodní hladina a přistání na břicho (po způsobu nouzově přistávajícího letadla, kterému se nevysunul podvozek) končívá malérem. Potápky S potáplicemi nejsou nijak příbuzné a mají s nimi společné jen přizpůsobení Potápka roháč na hnízdě s mladými

46 46 k vodnímu prostředí a způsob lovu. Jejich nohy jsou bez plovací blány. Záběr ve vodě umožňují široké lemy prstů. Nejhojnějším zástupcem řádu je potápka malá. Je často k vidění na hladinách našich řek, téměř stejně často je ale i pod hladinou, takže snadno unikne naší pozornosti. Z ostatních druhů potápek se nejběžněji setkáme s potápkou roháčem. Roháč, stejně jako další vzácnější potápky, má velmi zajímavý způsob toku. Partneři plavou proti sobě a předvádějí jakousi sestavu se synchronními pohyby hlavami. Připomenutí hodné je, že malá mláďata se ráda vozí na hřbetě rodičů. Uvidíme-li v hnízdní době roháče na vodě, vyplatí se zjistit, zda mu z peří na zádech nevykukuje jedna nebo více hlaviček. Plovoucí hnízda si potápky staví na hladině ukotvené k nějaké vodní vegetaci, aby mohla sledovat pohyby hladiny. Veslonozí Charakteristickým znakem veslonohých je, že mají plovací blánu nejen mezi třemi dopředu namířenými prsty, ale blanou je připojen i prst čtvrtý nesměřující dozadu, jak je tomu u ostatních skupin ptáků, ale vytočený poněkud stranou. Naším nejhojnějším a v podstatě jediným zástupcem veslonohých (nepočítáme-li raritní zálety pelikánů nebo řídký výskyt kormoránů malých) je starý známý kontroverzní kormorán velký, o němž již byla řeč jinde. Kormorána snadno poznáme podle typické siluety ve tvaru černého kříže, díky ocasu blížícímu se svou délkou nataženému krku. Mladí kormoráni mají světlé břicho a hruď. Mladí jsou v zimujících hejnech zastoupeni poměrně málo. Staří ptáci ve svatebním šatě jsou uhlově černí s bílou skvrnou na boku a bílou hřívou po stranách hlavy. Za zmínku stojí zvláštní způsob potápění kormoránů. Před vlastním ponořením pták vyskočí trochu do výšky, aby jeho vniknutí pod hladinu bylo o to razantnější. Brodiví Mezi brodivé patří ptáci, kteří jsou většinou vázaní na vodu. Z volavek se nejběžněji setkáme s volavkou popelavou, jak postává na břehu nebo se brodí mělkou vodou a vyhlíží rybí kořist. Útok provede bleskurychlým narovnáním esovitě zahnutého krku a ryba je harpunována ostrým dýkovitým zobákem. Při manipulaci s chycenou volavkou (i mládětem) je nutno dbát na to, že bělmo lidského oka jí připomíná perleťovým leskem rybí tělo a zobákem dokáže zasáhnout velmi přesně. Zvláštní, hluboké, daleko se nesoucí bukání vydává jiný volavkovitý pták bukač velký. Aby byl zvuk dostatečně silný, napumpuje bukač vzduchem hrdelní vak, který slouží jako rezonátor. Tento zavalitý hnědý pták se dokáže charakteristickým způsobem skrývat v rákosí, které je jeho přirozeným prostředím. V případě nebezpečí bukač namíří zobák vzhůru, protáhne se do výšky a strne. Strategie je to velmi účinná, neboť v kombinaci s maskovacím zabarvením je pták v tomto postoji v podstatě neviditelný. Uvidíme-li za soumraku nad rybníkem letět jiného zavalitého volavkovitého ptáka, který občas kvákne, máme tu čest s kvakošem nočním. Kvakoš je velice úhledný s decentním šedým kabátkem a dlouhými ozdobnými pery, táhnoucími se z temene hlavy až na Všem dobře známý čáp bílý

47 47 záda. Hnědá a kropenatá kvakoší mláďata vypadají tak odlišně, jako by patřila k úplně jinému druhu. K brodivým počítáme i oba naše čápy. Veřejnosti méně známý čáp černý, na rozdíl od čápa bílého, nikdy nehnízdí v blízkosti lidských sídel. Jeho prostředím jsou rozsáhlejší lesní komplexy, kde si buduje svá rozměrná hnízda na vysokých stromech. Čáp bílý je všeobecně známý a oblíbený pták. Jeho zdaleka viditelná hnízda umístěná na nepoužívaných komínech stožárech nebo jiných vysokých stavbách se snadno počítají a při různých akcích zaměřených na mapování hnízdního rozšíření jsou výsledky získané u čápa bílého mnohem přesnější než u ostatních ptačích druhů. Čápi se dorozumívají zvláštním instrumentálním zvukem klapáním zobákem. Klapající čáp při své produkci zaklání hlavu tak, že se dotkne zobákem hřbetu. rámeček 21 Tahové cesty obou našich druhů čápů byly od roku 1995 zkoumány satelitním sledováním v projektu Českého rozhlasu: Africká Odysea Letícího čápa odlišíme od volavky na první pohled, neboť má rovně natažený krk, zatímco letící volavka ho má esovitě stočený. Velmi bizarní zobák připomínající dvě vařečky má kolpík bílý. Však se mu také polsky říká warzęcha. Tímto svým speciálním nástrojem čvachtá v bahně při hledání potravy. Vrubozobí Jméno dostali příslušníci řádu vrubozobých podle vroubků na vnitřní straně zobáku, které většině z nich umožňují cedit z vody převážně rostlinou potravu. Rybožravé menšině slouží vroubky k jistějšímu uchopení kluzkého rybího těla. Labuť velká je jeden z druhů ptáků, který je v současnosti podstatně hojnější, než tomu bylo ještě před nedávnem. V hnízdním období najdeme pár labutí vyvádějící mláďata na mnohém jen trochu větším rybníku. Během zimy se s labutěmi setkáváme na říčních zimovištích. Dnes již není třeba za nimi vážit cestu k parkovým rybníčkům, kde bývaly dříve chovány. Labuť velká nedokáže vydávat žádný výrazný zvuk, nanejvýš jakési chrochtání. To jí vyneslo v několika jazycích pojmenování němá např. anglické Mute Swan nebo polské Łabędź niemy. Přednesu pověstné labutí písně je schopna spíše labuť zpěvná, mnohem vzácnější severský druh, občas u nás řídce zimující. Zvláštní způsob odpočinku labutí, při němž prostrčí peřím na zádech jednu nohu tak, že to vypadá, jako by jim tam vyrůstala, může nepoučeného pozorovatele poněkud rozhodit. Byl jsem svědkem, jak babička pozorující labutí rodinku, dělající si takto pohodlí po labutím způsobu, vyděšeně vykládala vnukům: Podívejte se, co je v tý vodě za chemická svinstva, že z toho ty labutě zmutovaly a vyrůstají jim nohy na zádech! Ukázkovou klínovou formaci vytvářejí letící husy. Uslyšíme-li z oblohy kejhání, vždy zapátrejme po jeho zdroji. Klínová formace letícím ptákům umožňuje šetřit silami, neboť jak vypočítali aerodynamici, šetří pták letící v optimálním zákrytu za jiným až 15% energie. Na špici formace, kde je let nejnamáhavější, se ptáci střídají. Pravidelně u nás hnízdí a vyvádí mladé husa velká. V zimě a předjaří se milovníci ptactva těší na pozorování zimujících a táhnoucích severských husí, které rády odpočívají u velkých vodních nádrží (např. rakouské Neziderské jezero, nebo jihomoravské VD Nové Mlýny). V početných hejnech husí běločelých, velkých i polních se lze setkat i s nějakou vzácnější berneškou. K vrubozobým se řadí i husice. Zajímavým způsobem hnízdění si své druhové jméno vysloužila pestrá husice liščí. Používá totiž různé nory v okolí vod, tedy i ty, které dřív obývaly lišky.

48 48 Podle způsobu života a sběru potravy můžeme většinu kachen zařadit mezi plovavé nebo potápivé. K plovavým počítáme kachny rodu Anas, jejichž nejznámější zástupkyní je všudypřítomná kachna divoká neboli březňačka. Důležitým rozlišovacím znakem mezi jednotlivými druhy je výrazné křídelní pole zrcátko, které mají i nenápadněji zbarvené samice a bývá pozorovatelné u plovoucího i letícího ptáka. Plovavým kachnám při plavání ční záď vysoko nad hladinu jako malému parníčku. Při sběru potravy se podobně jako labutě neponořují celé, ale panáčkují to znamená, že jim zadní část trčí z vody vzhůru. Pod hladinou dosáhnou jen tam, kam jim vystačí délka krku. To je ale suchá teorie, která postihuje většinové a obvyklé chování. Několikrát jsem viděl i březňačku, kterak se potopila celá. Potápivé kachny, jejichž typickými představiteli jsou např. druhy z rodu polák (Aythya), se jak lze očekávat, potápí celé, důkladně a do několikametrové hloubky. Plovoucí potápivou kachnu poznáme podle většího ponoru. S přizpůsobením k hlubšímu potápění souvisí i větší posunutí nohou dozadu. Anatomické odlišnosti se projevují i zdlouhavějším startem z hladiny s nezbytným rozběhem. České rodové jméno polák je tak trochu lingvistickou záhadou. Alespoň jsem se nikde nedopátral jeho původu. Nezdá se, že by nějak souviselo s Polskem a jeho obyvateli Poláky. Typickými představiteli rybožravých kachen jsou morčáci rodů Mergus a Merganser. S jejich zástupci se můžeme nehojně setkat během zimního období u našich vod. Na závěr stati o vrubozobých uveďme jednu perličku ohledně hnízdění některých druhů kachen. Když nastane ten pravý čas k opuštění hnízda umístěného v prostorné dutině starého stromu v mnohametrové výši, vyletí samice ven a láká mláďata, aby ji následovala. To by ostatně nebylo nic divného. Tak to dělají rodiče všech dutinových hnízdičů, mláďata pak vždy po určitém zdráhání roztáhnou křídla k svému prvnímu letu. U kachen např. hoholů severních jsou však mláďata v okamžiku opouštění hnízda pouze ochmýřené kuličky, mající místo křídel jen kratičké pahýlky. Po osmělení tedy vylézají z dutiny a volným pádem, podobna molitanovým míčkům na líný tenis, dopadají na zem, aniž by si ublížila. Pak se rychle postaví na nožičky a utíkají za mámou k nejbližší vodě. Vrubozobí jsou dobře přizpůsobeni k pobytu na chladných a zamrzajících vodách. Krevní oběh v kachních nohách je tak regulován, aby jejich teplota nebyla o mnoho vyšší než je teplota okolního prostředí. Tímto mechanismem šetří ptáci vzácnou energii, neboť minimální teplotní rozdíl zabraňuje vyzařování tělesného tepla do okolí a také se minimalizuje nebezpečí natavení ledu a následné přimrznutí. Případy zamrznutí kachen nebo labutí do ledu jsou proto vzácné. Dravci Draví ptáci lidi od nepaměti fascinovali. Není tedy divu, že se jako symboly síly a statečnosti vydatně uplatnili v heraldice. To, že na rozdíl od většiny ostatních skupin ptáků, bývají samice dravců větší než samci, je možná důvodem, proč se ve znacích a erbech častěji vyskytují orlice než orli. Rozdíl ve velikosti pohlaví patrně rozšiřuje paletu lovené kořisti. Samec se specializuje na menší živočichy a nekonkuruje tak samici, která je schopna zdolat větší kusy. Mohutnější a silnější samice má navíc za úkol ochranu hnízda a mláďat. I když jsou všichni orli majestátní dravci, vybavení respekt budícími zbraněmi, drápy a zobáky, vezmou zavděk jakoukoliv kořistí a neoškliví si ani mršiny. Z orlů se u nás nejpravděpodobněji setkáme s největším z nich, orlem mořským. Díky důsledné ochraně a úspěšnému reintrodukčnímu programu u nás v rybničnatých krajích jednotlivě hnízdí a dosti početně zimuje. Letícího orla mořského rozpoznáme podle širokých prknovitých křídel mohutného rozpětí a kýlovitého (s nejdelšími prostředními rýdovacími pery) ocasu. Podle barvy ocasu rozlišíme i věk. Mladý pták má ocas hnědý, v dospělosti mu zbělá.

49 49 Na jižní Moravě v lužních lesích CHKO Soutok, kde se stýkají hranice ČR, Rakouska a Slovenska, hnízdní vzácně orel královský. Ostatní orli jsou v našich krajích mnohem vzácnější. V posledních letech se úspěšně rozvíjí reintrodukční program, který má za účel založit životaschopnou populaci orla skalního v Beskydech. Specialistou na lov ryb je orlovec říční. Rohovité štítky, jimiž má pokryty spodní plochy prstů, mu usnadňují uchopení a udržení kluzké rybí kořisti. Nezaměnitelnou siluetou s vidličnatým ocasem na sebe upozorní letící luňáci. Luňák červený má více vykrojený ocas než prostěji zbarvený luňák hnědý, jemuž se při široce roztaženém ocase vykrojení ztrácí. I nepříliš rozsáhlá rákosina může posloužit za hnízdiště motáku pochopovi, nejběžnějšímu zástupci rodu Circus. Motáci všech druhů mají Na dravce velmi pestrý luňák červený několik specifik. Jejich let během slídění po kořisti je poněkud vrávoravý (odtud zřejmě pojmenování motáci). Samci bývají odlišně vybarveni než samice. Kolem obličeje mají více či méně výrazný péřový závoj, podobně jako sovy. Pro motáky je rovněž typická vzdušná předávka kořisti, při níž samec upustí úlovek, který chytí samice letící pod ním otočená hřbetem k zemi. Předávka kořisti se zritualizovala a je součástí i předsvatebních letů. Při cestách vlakem, autem či autobusem často zahlédneme káni lesní, jak sedí na nějakém stromě nebo keři u pole, případně přímo na zemi a vyhlíží kořist. Je s podivem, že tak mohutný pták je specialistou na lov myší, hrabošů a podobné drobotiny. V jeho jídelníčku tvoří drobní hlodavci asi 70 až 80 %. Kroužící káně na sebe často upozorní mňoukavým voláním. Někdy nás ovšem splete sojka, která tento hlas dokáže znamenitě imitovat. Velmi neobvyklou potravní specializaci má další dravec - včelojed lesní. Jak jeho jméno napovídá, živí se bodavým blanokřídlým hmyzem. I když tedy spíše vosami než včelami. Při vyhrabávání zemních hnízd vos používá pařáty. Před žihadly ho chrání husté opeření hlavy kolem zobáku i jinde. Na rozdíl od myšilovné káně a hmyzožravého včelojeda, jsou jestřáb a krahujec opravdovými lovci. Početní stavy jestřába lesního jsou dnes, vinou pronásledování člověkem, na mnohem nižší úrovni, než tomu bývalo v minulosti. V tom lze vidět i jednu z příčin současného šíření krkavcovitých ptáků, sojek a strak, jeho přirozené kořisti. Jestřáb bývá pro svou loveckou zdatnost (zvláště mohutnější a silnější samice) s oblibou chován sokolníky. Při svém lovu využívá s úspěchem momentu překvapení. Nízkým letem kopíruje terén a nic netušící kořist uchvátí nečekaným útokem. Krahujec obecný vypadá jako zmenšená kopie jestřába. Jeho specialitou je letecká štvanice, kdy pronásleduje drobnější ptáky obratným letem. Kořist i lovec při takovémto boji o život kličkují a předvádí vysokou školu letecké akrobacie. Krahujec si nezřídka troufne i na větší sousto, například hrdličky nebo holuby. Během krmení mláďat na hnízdě se stará samec o přísun potravy a samice přinesenou kořist porcuje a rozděluje potomkům. Zahyne-li v této době samice, nepřežijí ani mláďata, protože samec stále nosí potravu na okraj hnízda, ale naporcovat ji a dát mláďatům do zobáku neumí. Mladí krahujci v takovém případě uhynou hlady na hnízdě obklopeni hromadami nalovené kořisti. Kulatá hlava a velké tmavé oči dodávají sokolovitým dravcům roztomilé mláděcí vzezření. Lidé je proto mají tendenci považovat, na rozdíl od žlutookých jestřábů a krahujců, za mírné a přítulné tvory. Tak tomu ovšem není. Sokolovití jsou stejně razantní a vytrvalí lovci jako

50 50 ostatní dravci. Špička horní čelisti sokolovitých dravců je vybavena zoubkem tzv. zejkem, který usnadňuje trhání kořisti. Nejlépe všichni známe poštolku obecnou. Žije s námi ve městech, která jí nahrazují prostředí skal a skalních měst. Hnízdí ve věžích, v podkroví, na různých průmyslových nebo zemědělských objektech a nepohrdne ani nabídnutou budkou na balkóně paneláku. Ve volné krajině často zahnízdí i na stromě v opuštěném stračím nebo vraním hnízdě. Velice pěkné je sledovat poštolku při lovu. Z třepotání, kdy vypadá, jako by byla na obloze přišpendlená, se prudce spustí na zem, aby polapila neopatrnou myšku. Ve městě se často živí holoubaty a přispívá tak k udržování populací věžáků na únosné úrovni. Ještě nedávno se zdálo, že vlajkový druh celé skupiny sokol stěhovavý u nás vyhyne. Jeho stavy byly zdecimovány neblahými následky používání insekticidu DDT /viz. rámeček 14/ i rušením na hnízdišti. Dnes už jsou vyhlídky sokola o poznání optimističtější. Pravidelně se objevuje ve velkých městech. rámeček 22 Přímý internetový přenos z hnízdění sokolů na Týnském chrámu v Praze nebo na věži plzeňského kostela sv. Bartoloměje byl šlágrem let 2001 a Sokol je vynikající letec a kořist loví buď rychlým vodorovným letem, nebo typickým sokolím střemhlavým útokem z výšky, při němž dosahuje rychlosti přes 200 km/h. Výborným letcem je i další sokolovitý dravec ostříž lesní. Je specialistou na lov nejrychlejších a nejobratnějších letců z řádu pěvců vlaštovek, jiřiček a břehulí. Jídelníček si zpestřuje i chytáním většího hmyzu, například vážek. Hrabaví Jak název napovídá, dostávají se tito ptáci k potravě hrabáním, k čemuž mají uzpůsobené silné nohy. Všem známý zástupce tohoto řádu slepice neboli kur domácí, nám to velmi názorně předvádí, zvláště když se nedopatřením octne třeba v okrasné zahradě. V lese i na polích se často setkáme s bažantem obecným. Není u nás původní. Byl vysazen jako lovná zvěř. Za jeho pravlast je považována Kolchida území mezi Černým a Kaspickým mořem, jak ostatně napovídá i jeho druhové jméno colchicus = kolchidský. Původní rozšíření tohoto druhu je ovšem značně širší a ze jmenovaného území se táhne na východ až do Číny. V minulosti byly četné pokusy vysazovat do naší přírody i jiné druhy bažantů, ale dlouhodobě se ujal a přizpůsobil pouze bažant obecný. Bažanti se většinu dne zdržují při zemi v podrostu, odkud při vyplašení hlučně vzlétají. Pouze na noc vylétají do větví stromů a tam hřadují chráněni před pozemními predátory. Koroptve polní byly velmi postiženy rozoráváním mezí a ničením polních remízků. Jejich stavy v průběhu druhé poloviny dvacátého století prudce poklesly. Můžeme se s nimi setkat v polích i v zimním období, kdy jejich hejnka oživují pusté zasněžené pláně. Náš nejmenší zástupce řádu je křepelka polní. Jako jediná z u nás se vyskytujících hrabavých je tažná. Většinu času žije skrytě a prozradí ji jen charakteristický hlas lidově překládaný jako pět peněz. V literatuře se setkáme z mnoha jinými přepisy: huť huťhuť, pikpervik, pit pilit a podobně. Na tom je nejlépe vidět, jak ošidné je pokoušet se vyjádřit ptačí hlas lidskou řečí. Všechny přepisy ale věrně zachovávají rytmus křepelčího volání a to je to

51 51 podstatné, co nám pomůže vybavit si, že tento hlas jsme už někde slyšeli, uhodit se do čela a říct: No vždyť to je přece křepelka! Tetřívek obecný je ptákem horských lesů, ale vyhledává i holé partie hor i pahorkatin (odtud slovenské jméno holniak ), aby zde počátkem jara předváděl úchvatné divadlo toku. Jedné slepičce se tu dvoří i více kohoutků najednou. Bohužel vhodných míst valem ubývá a tetřívci jsou dnes velmi vzácní. Na tom se podílí rušení, výstavba a mizení vhodných biotopů, nově i budování větrných elektráren např. na vrcholcích Krušných hor, kde dosud existují postupně se zmenšující populace tetřívků. Jak jsem o tom již psal ve stati o ohrožování ptáků. Tajemný obyvatel odlehlých koutů horských lesů tetřev hlušec je na tom ještě o poznání hůře. Stále rostoucí turistický ruch, lesnické práce, těžba a odvoz dřeva, zatlačuje tyto plaché ptáky do zmenšujících se nepřístupných oblastí. Sledovat pověstný tetřeví tok se už dnes poštěstí jen málokomu. Zachránit tohoto krásného a majestátního ptáka může jen přísná ochrana míst jeho výskytu před rušením. Pochopit, že jisté druhy živočichů nutně potřebují pro své přežití klid a přijmout určité omezení, by nemělo být pro člověka s kladným vztahem k přírodě problém. Ti co vztah k přírodě žádný nemají, nebo ji dokonce považují za svého nepřítele, nechť nechodí do horských lesů vůbec a dají přírodě pokoj. Krátkokřídlí Řád zahrnující ptáky rozličného vzezření. Jeřába popelavého bychom podle postavy zařadili nejspíše někam k čápům nebo volavkám. Jeřábí troubení už lze v posledních letech slýchat i u nás. Dokonce v neprostupném podrostu a rozsáhlých rákosinách řídce hnízdí. Jedno nebo dvě nevzletná kuřata jsou pěšky doprovázená rodiči při pastvě na borůvkách a podobných lesních plodech. Přitom se jeřábí rodinky chovají velmi nenápadně. U nás se setkáme s jednotlivými ptáky, páry, nebo malými hejnky. Pravé hody se pozorovateli naskýtají na proslulých shromaždištích ve Skandinávii, v severním Německu nebo maďarské pusztě, kde jeřábi před tahem vytvářejí tisícihlavá hejna. Nejtěžší létající pták Evropy drop velký připomíná postavou krocana. V nedávné minulosti se vyskytoval v malém množství na Znojemsku. Kdo se ke dropům chtěl dostat trochu blíž, musel využívat všelijaké fígle, jako třeba maskování v žebřiňáku se senem. Před chodcem tito plaší ptáci odlétají už při přiblížení na mnohasetmetrovou vzdálenost. Plašení a devastace krajiny, mající původně stepní charakter, způsobily zánik této naší jediné populace. Pokud by se v budoucnu podařilo tamní krajinu opět přetvořit do stavu vhodného pro život dropů, mohli by se k nám vrátit. Nedaleko za hranicemi v Rakousku totiž existují životaschopné dropí populace a není vyloučeno, že by nabídku rozšíření areálu přijaly. Lyska černá a slípka zelenonohá jsou vázány na vodní prostředí. Jsou poměrně hojné a můžeme se s nimi setkat na většině našich vodních ploch. Lyska hnízdívá na kupách roští vystupujících u břehu nad vodní hladinu. Teritoriální boje mezi lyskami, spojené s prudkým rozběhem po hladině a plácáním křídly, jsou velmi působivé. Vzhledem k tomu, že se mnohdy nacházejí lysčí hnízda v nevelké vzdálenosti od sebe, zdá se, že to s tou teritorialitou nebude tak žhavé, a nebo je nedostatek vhodných hnízdních příležitostí nutí, trochu ze své řevnivosti slevit. Podaří-li se úspěšně vyvést mláďata, můžeme pozorovat dospělé lysky nebo slípky následované malými černými kuřátky, jak prolézají pobřežní vegetaci hledajíce si něco k snědku. Všechny druhy chřástalů žijí skrytě v neprostupné vegetaci kolem vod a většinou je prozradí jen jejich charakteristický hlas. Chřástal vodní chrochtá a kvičí jako podsvinče a volání chřástala kropenatého zase připomíná švihání prutem. Od ostatních se oblíbeným prostředím odlišuje chřástal polní, který obývá rozsáhlé travní porosty a zamokřené louky. Jeho dvojslabičný řezavý pokřik se v hnízdní době ozývá celé noci. Volající samce lze jen podle hlasu na rozsáhlých územích dobře sčítat.

52 52 Bahňáci Jak vyplývá z názvu, mají tito ptáci zálibu v bahně. Tak tomu skutečně u většiny příslušníků tohoto řádu je. Jejich výskyt je mnohdy vázán na vhodné prostředí, tj. na obnažené bahnité dno, z něhož si vybírají potravu. Někteří bahňáci mají dlouhé zobáky a nohy přizpůsobené právě k popsanému způsobu života. Kulík říční hnízdí na holé zemi. Jeho čtyři kropenatá vejce položená mezi oblázky, jsou díky maskovacímu zabarvení téměř neviditelná. Slídí-li po kulíčím hnízdě člověk nebo dravec, snaží se ho rodiče odlákat předstíráním zranění. Podobně jako vejce jsou nenápadná i vylíhlá kuřátka. Změnami v zemědělské krajině je silně postižena čejka chocholatá. Její stavy prudce poklesly. Dříve hojná čejka, podle charakteristického volání nazývaná lidově kníha, je v dnešní době téměř vzácná. Čejku lze určit na velkou vzdálenost podle širokých kontrastně černobílých křídel. Máme k tomu, bohužel, stále méně příležitosti. Prostředí severské tundry si našel v Krkonoších kulík hnědý. V nejvyšších horských partiích bylo již několikrát prokázáno jeho hnízdění. V ptačím světě naprosto neobvyklý tvar zobáku má tenkozobec opačný. Nahoru zahnutý zobák využívá při vybírání potravy z bahna. Pisila čáponohá vypadá jako by si nohy vypůjčila od nějakého mnohem většího ptáka. Disproporce je zřejmá, když se brodí vodou i když letí. První dojem z letící pisily je, že ten pták za sebou táhne nějaké stuhy nebo klacíky, až na druhý pohled rozpoznáme dozadu trčící červené nohy. U vod se poměrně často setkáme s pisíkem obecným. Nenápadný pták létající nízko nad hladinou se prozradí typickým pískavým hlasem a charakteristickým trhaným způsobem mávání křídly. Rozlišení jednotlivých druhů vodoušů vyžaduje určitou zkušenost. Od ostatních vodoušů i bahňáků vůbec, kteří hnízdí na zemi, se odlišuje vodouš kropenatý využíváním opuštěných hnízd jiných ptáků, nejčastěji drozdů, v korunách stromů. Vhodné prostředí, odkryté plochy bahna lákají kromě vodoušů i mnohé druhy jespáků. Všichni jsou nenápadně vybarvení. Výjimkou je svatební šat jespáků bojovných. Příroda si v různých variantách zbarvení samečků vynahrazuje strohost zbarvení ostatních jespáků. Samečci s různobarevnými péřovými ozdobami, shromáždění na společných tokaništích k bojům o samičky, jakoby ani nepatřili k jednomu druhu. V dobách, kdy do běžné výbavy přírodovědce patřila malorážka, vznikaly sbírky vycpanin svatebně vyparáděných bojovníků. Zatím se nikomu nepodařilo najít dva stejně zbarvené samečky a tak se ani nikdo nemůže ucházet o cenu v soutěži na toto téma vyhlášené. Sluka lesní, jak napovídá její druhové jméno, dává přednost lesnímu prostředí. Nad lesy předvádí za soumraku své svatební lety. Pod stromy na okrajích lesních pasek hnízdí. Sedícího ptáka není snadné díky dokonalému maskovacímu zbarvení objevit. Podle některých autorů ovládá sluka zvláštní způsob stěhování nevzletných mláďat z ohroženého hnízda. Uchopí kuřátka nohama (dokonce jsem slyšel, že do zobáku) a odletí s nimi na bezpečnější místo. Nevím, zda se jedná o ověřené zjištění na základě pozorování nebo o mysliveckou latinu. O bekasině otavní jsme již hovořili v souvislosti se zvláštním zvukem vydávaným krajními rýdováky při předsvatebním letu. Prostředím bekasin jsou zamokřené louky a rašeliniště. Při vyplašení prudce vystartují a při odletu typickým způsobem kličkují.

53 53 Dlouhokřídlí Dle dřívějšího dělení se jedná o samostatný řád. Nyní je sdružen s předcházejícím řádem - bahňáky. Z ptáků u nás se vyskytujících sem patří rackové a rybáci. Pozorování zimních hejn racků chechtavých může vyvolat dojem, že tento náš nejběžnější racek je dostatečně početný a nic mu nehrozí. Opak je pravdou. V poslední době dochází k drastickému úbytku hnízdících ptáků a mnohé hnízdní kolonie již zanikly, jiné se podstatně zmenšily. Vinu na tom nesou změny prostředí, intenzivní rybniční hospodaření, svou daň si vybírají i otravy z konzumace potravy po aplikaci různých toxických chemikálií. Na rackovi chechtavém si lze názorně ukázat rozdíly mezi různými šaty, pro určování racků zvláště důležité. V zimě se setkáváme s racky v prostém šatě, který je charakteristický světlou hlavou s tmavou skvrnou ve tvaru půlměsíčku za okem. Na jaře se začínají přebarvovat do šatu svatebního nebo též hnízdního s celou hlavou tmavou. Mladí ptáci, narození v minulém roce, mají tmavý pruh na konci ocasu, nohy nejsou sytě červené, ale masově růžové a na křídlech někdy zůstávají hnědá pera ze šatu mláďat. Během zimních procházek kolem vody se můžeme ještě setkat s poněkud větším rackem bouřním. Skutečným oříškem bývá někdy určování druhů ze skupiny tzv. velkých racků. Původně poddruhy byly v poměrně nedávné době systematiky rozděleny na tři samostatné druhy: racka stříbřitého, bělohlavého a středomořského. Při horších pozorovacích podmínkách, nebo menší zkušenosti sčitatele, někdy nezbývá než do sčítacích formulářů vyplnit kolonku s názvem neurčený velký racek. Vidlička na ocase je charakteristickým znakem rybáků. Tito štíhlí ptáci svižně a elegantně létají nad vodní hladinou. Pro podporu hnízdění rybáků obecných bývají na vhodných místech budovány umělé plovoucí hnízdní ostrůvky. Jejich velkou výhodou je, že hnízda na nich umístěná neohrožuje kolísání hladiny a nemohou být zaplavena. Rybáci nabídnutou hnízdní příležitost rádi a vděčně přijímají. Měkkozobí Měkké, zduřelé ozobí je společným znakem příslušníků tohoto řádu. Patří sem naši staří známí věžáci, zdivočelí domácí holubi. V hlubokých lesích hnízdí v dutinách poměrně nenápadný holub doupňák. Statný pták s bílými skvrnami po stranách krku a bílými půlměsíci na křídlech se nazývá holub hřivnáč. Brzy zjara po příletu na hnízdiště předvádí svatební lety s kolmým stoupáním a hlučným tleskáním křídly. Svá hnízda si staví vysoko v korunách stromů. rámeček 23 V metropolích západní Evropy se hřivnáč šíří do center a stává se z něj městský pták. V Praze se již tento jev zvaný synantropizace začíná, byť s jistým zpožděním, projevovat také. Když Karel Hynek Mácha psal ve svém Máji hrdliččin zval ku lásce hlas, nemohl mít na mysli dnes hojnou hrdličku zahradní. Ta byla v jeho době ptákem neznámým. Začala se k nám šířit až v druhé polovině dvacátého století z Balkánu, kam se ovšem před tím rozšířila z oblastí ještě východnějších. V Máji se bezpochyby jednalo o hlas její příbuzné hrdličky divoké, žijící v lesích spíše dále od lidí.

54 54 Kukačky Kukačka obecná se svým parazitním způsobem hnízdění je všeobecně známá. Každý také pozná kukání samce. Kukačka ovšem ovládá i jiné hlasy. Samice se ozývají, podobně jako potápka malá, dlouhou sérií znějící: bibibibi Zblízka lze občas zaslechnout zachechtání: hachachach, poněkud připomínající dělání pekla na loutkovém divadle pomocí tabule plechu. Chování kukačky, jako hnízdního parazita, je mezi našimi ptáky něco naprosto ojedinělého. Samice chystající se snášet, sleduje z vyvýšeného místa vyhlédnuté hnízdo potenciálních nedobrovolných hostitelů. V příhodné chvíli sletí na hnízdo a snese do něj vajíčko. Někdy také zlikviduje vajíčka hostitelova. Každá kukaččí samice se specializuje na určitý druh ptáků, jejichž vejce svými velmi zdařile imituje. Mladá kukačka se líhne nejdříve a instinktivně vystrkává vše, co se nalézá v hnízdní kotlince na svých zádech z hnízda ven. Tak zlikviduje domácí vejce i holátka, aby se zbavila potravní konkurence. Adoptivní rodiče pak vykrmují jen jednoho Otesánka, který je záhy několikanásobně přeroste a pod jehož vahou se mnohdy celé hnízdo zbortí. V posledních fázích krmení je velikostní rozdíl mezi krmícími ptáky a mladou kukačkou tak velký, že jí nezřídka musejí při vkládání potravy do zobáku stát na hlavě. Když vše proběhne tak, jak jsem právě popsal, a hostitelé kukaččí vejce nevyhodí, hnízdo neopustí, nebo nedojde k mnoha jiným komplikacím, je mládě kukačky řádně vyvedeno. Nyní je čeká cesta na zimoviště do Afriky, na níž se vydává samostatně, poslušno jen vrozenému tahovému pudu. Kukačky jsou výjimečné i svou potravou. Neoškliví si ani chlupaté housenky, jimž se většina hmyzožravých ptáků vyhýbá. Sovy Převážně nočním životem i neobvyklým zjevem se sovy zařadily mezi tajemné bytosti pohádek a pověstí. Je načase je poněkud odmytologizovat. Jak je to s jejich pověstnou moudrostí? Velká hlava a dopředu namířené oči, spolu se vzpřímeným postojem, vytvářejí přemýšlivý až hloubavý dojem. Pokusy však u sov žádnou výrazně vysokou inteligenci neprokázaly. Co lze ovšem jednoznačně prohlásit, je, že vynikají bystrostí smyslů a tím jsou dokonale přizpůsobeny nočnímu stylu života a lovu. Svýma velkýma očima dobře vidí i za krajně nepříznivých světelných podmínek. Po stranách hlavy mají poněkud asymetricky umístěny citlivé uši. Savčí boltce jim nahrazuje kožní záhyb spolu s péřovým závojem lemujícím obličej. Sovy dokáží za nočního letu jen pomocí sluchu lokalizovat svou kořist drobné obratlovce, šramotící pod listím nebo i pod sněhem. Aby mohly používat svůj vynikající sluch a současně si neplašily kořist, musí být jejich let neslyšný. To jim zajišťuje hřebínek na náběžné hraně letek a jemné, poddajné peří na povrchu a odtokové hraně křídla. Proudění vzduchu kolem křídla nevytváří žádný hluk a letící sova působí jako přelud. Sova pálená doplácí na úbytek hnízdních příležitostí v zemědělských staveních i podkroví lidských sídel. V závislosti na hojnosti potravy drobných hlodavcích, dokáže své hnízdní období protáhnout i hluboko do podzimu. V tzv. myších letech se nezřídka ještě v listopadu může pod střechou stodoly ozývat typické monotónní chrčení jejích mláďat. Nepříjemný, řezavý skřek této jinak velmi úhledné sovy, mohl k smrti vyděsit nejednoho nočního chodce a zavdat příčinu k pověstem o hejkalovi. Dalším strašidlem v pořadí je drobná sovička sýček obecný. I on se dříve vcelku běžně vyskytoval poblíž venkovských sídel. Dnes vymizel z celých rozsáhlých oblastí. Na jeho početnosti se, kromě ubývání hnízdních příležitostí v lidských obydlích, nepříznivě projevila i likvidace starých sadů s doupnými ovocnými stromy. Podstatnou část jídelníčku sýčka tvoří

55 velký hmyz a ten je také, vinou neustálé kultivace krajiny a chemického ošetřování polních kultur, méně a méně dostupný. Je zajímavé, že si v poslední době zvolil sýček za náhradní hnízdní prostředí větrací otvory panelových domů v některých městech. 55 rámeček 24 Teskné volání sýčka si naši předkové překládali jako: půjď a věřili, že volá člověka na onen svět. Stejná pověra se tradovala i mezi Němci. Ti kupodivu v sýčkově hlase slyšeli zvukově zcela odlišné: Geh mit, ovšem se stejným významem. Časté aktivity sýčka nedaleko od lůžka nemocného můžeme dnes vysvětlit poměrně racionálně. V dávných dobách nebývalo z úsporných důvodů zvykem dlouho do noci svítit. Výjimkou bylo bdění u nemocného. Světlo lákalo hmyz a ten zase sýčka. Jeho houkání ovšem přítomným nahánělo husí kůži a bylo považováno za osudovou věštbu. Výr velký, skutečný král noci, je naší největší sovou. Rád hnízdí na skalních římsách v lomech nebo skalních městech. Loví středně velké obratlovce ptáky i savce. Jeho oblíbenou pochoutkou jsou ježci, které načíná na břiše, kde nemají bodliny. Na výřích hnízdech se často nacházejí zbytky ježčích kůží. Peřová ouška, stejně jako u dalších sov kalousů a výrečka, jsou pouze ozdobou a nemají se sluchem nic společného. O kalousovi ušatém a potížích s jeho mláďaty rušících svým žadoněním noční spáče, jsem psal jinde. Na jeho přítomnost nás často v zimě nebo časném jaře upozorní monotónní jednoduché tlumené houkání. Na tradičních zimovištích v jehličnanech starých parků nebo hřbitovů bývá i několik desítek ptáků. Jejich početnost je přímo úměrná množství drobných hlodavců, kteří se v tom kterém roce urodili. Kalous má zvláštní varovný postoj, který zaujímá v případě vzrušení. Napřímí se a přitáhne peří co nejtěsněji k tělu, takže vypadá jako úzký kolmo trčící klacek. Používá opuštěná hnízda postavená jinými ptáky, nejčastěji strakami. Kalous pustovka má přes svou blízkou příbuznost s kalousem ušatým velice odlišný způsob života, lišící se i od zvyků většiny ostatních sov. Loví a je aktivní během dne. Po kořisti slídí při nízkém vrávoravém letu. Vejce klade na pár stébel slámy nepořádně položených na holou zem. Hnízdí na polích nebo loukách, takže hnízdo bývá často ohroženo zemědělskými pracemi. Výskyt pustovek má invazní charakter a řídí se množstvím potravy drobných obratlovců. Za příznivých podmínek vyhnízdí i uprostřed zimy. V lesích se můžeme nejčastěji setkat s puštíkem obecným. Hnízdí v dutinách a polodutinách. Již v předjaří bývá slyšet jeho chvějivé houkání hůů nebo hů-u-u-u-ů a samičí ostré zvolání: kuvik. Někteří puštíci mohou být během hnízdění i nebezpeční. Jsou známy případy, že si nic netušící návštěvníci lesa z takové srážky s puštíkem bránicím hnízdo odnesli krvavé šrámy na hlavě. Mladí puštíci posedávající po větvích si podobně jako jiná sůvata přivolávají rodiče, aby byli nakrmeni. Jejich žadonění zní jako jemné a vysoké kýchání pšík. Najdeme-li v tomto období mláďata puštíků někde v lese, není třeba odvážet je do záchranné stanice živočichů. Mláďata si své rodiče přivolají a ti se o ně postarají. Pokud sedí mladí puštíci na zemi, je dobré vysadit je někam na větev, aby byli lépe chráněni před pozemními predátory. Jen pozor na jejich pařáty! Přestože ještě neumí dobře létat, nohy s ostrými drápy mají již zcela vyvinuté. Větší příbuzný puštíka obecného puštík bělavý je vzácným obyvatelem horských lesů Beskyd a Šumavy. Reintrodukční program probíhající na české i bavorské straně Šumavy má za úkol posílit zde žijící populaci. Rozsáhlejší lesní komplexy středních poloh i hor jsou domovem sýce rousného. Jeho charakteristické houkání pupupupu bývá často používáno tvůrci filmových pohádek jako zvuková kulisa navozující dojem strašidelného lesa. Pro podporu hnízdění sýce je vhodné vyvěšovat budky, které ochotně obsazuje. Do hnízdní dutiny donáší samec kořist: myši, hraboše, myšice, plšíky Tělíčka ulovených živočichů posléze pokrývají vnitřní stěny dutiny v tlusté

56 56 vrstvě. Při kontrole obsazené budky se po odklopení otevírací stěny naskytne pohled na kožíšky natlačené do rohů a vytvarované stěnami do pravých úhlů. Podobné prostředí jako sýci rousnému, vyhovuje i miniaturní sovičce kulíškovi nejmenšímu. Jeho kořistí jsou drobní pěvci přibližně do velikosti kosa. Přes svou nepatrnou velikost je kulíšek velmi srdnatý pták. Jednoduché pískání kulíška lze snadno napodobit. Na nahrávku hlasu reaguje mnohdy velice prudce a nezřídka na magnetofon kontaktně zaútočí. Na závěr stati o sovách je vhodné připomenout, že sovy, ač se způsobem lovu a potravou v mnohém podobají dravcům, nejsou s nimi příbuzné. Vývoj potravní a lovecké specializace probíhal u obou ptačích skupin nezávisle. Lelci O tom, kdo nedělá nic užitečného a zbůhdarma utrácí čas, se říká, že lelkuje nebo též chytá lelky. Úsloví pramení údajně z toho, že vzhledem k lelčímu způsobu života a lovu, nebylo možno lelky chytat na lep jako ostatní ptáky a bylo tedy chytání lelků činností marnou a zbytečnou. Kdo by se dnes o chytání lelků přece jen chtěl pokusit, musel by navštívit v podvečer těch několik málo míst, kde se u nás lelci ještě vyskytují. Lelek lesní je noční a soumračný hmyzožravý pták. Na mýtinách a u okrajů lesů loví za letních večerů v letu můry a jiný noční hmyz, což mu usnadňuje jeho široký zobák. Na rozdíl od ostatních ptáků si na větve nesedá napříč, ale podélně, a tím i díky maskovacímu opeření zcela splyne s kůrou. Jeho hlas zní jako monotónní vrčení a připomíná cvrčka nebo kobylku. Hnízdí na zemi a při obraně hnízda a zastrašování nepřítele doširoka otvírá svůj uvnitř sytě červený zobák, výše popsaný coby účinné lapací zařízení. rámeček 25 V dávných dobách se občas stávalo, že byl lelek v noci přistižen poblíž chlévů, kam se vydával na lov hmyzu. Jeho neobvyklý zjev i obrané postavení s rozevřeným rudým zobákem, na něho uvrhlo poněkud bizarní podezření, že se živí mlékem, které saje kozám přímo z vemene. Odtud pramení i starý lidový název kozodoj. Vědecké rodové jméno lelka Caprimulgus je složeno z latinských slov capra = koza a mulgeo=dojit. Kozodoj se nám tedy dostal i do vědeckého názvosloví. Svišťouni Když začátkem května prořízne vzduch ostrý pokřik rorýsů obecných, je už jaro definitivně tady. Rorýsí letky jako roje malých stíhaček brázdí nebe a žádný létající bezobratlý si před nimi není jist životem. Prostředím rorýsů jsou téměř výhradně lidská sídla, městská centra i panelová sídliště. Hnízdí v různých škvírách v podkroví domů a ve větracích otvorech paneláků. O svízelích s likvidací hnízdišť při zateplování a stavebních úpravách jsem psal již na straně 23. Hnízdění je jediné období v životě rorýsů, kdy chtě nechtě musí pobývat na pevné zemi. Naprostou většinu času ale rorýsi tráví ve vzduchu. Přizpůsobení k neustálému letu je patrné i z rorýsí anatomie. Dlouhá srpovitá křídla přesahují v složeném stavu krátký vidlicovitý ocas. Slabé a krátké nožičky se všemi prsty otočenými vpřed jsou dobré tak akorát na krátké zavěšení

57 57 u hnízdní škvíry. Rorýsi v letu nejen loví, páří se a dle zjištění získaných pomocí radarů i spí. Rorýs, který se nešťastnou náhodou octne na rovné zemi, nedokáže se opět vznést a jen se bezmocně plácá. V takovém případě ho stačí zdvihnout a mírně vyhodit do vzduchu. Přijde-li chladné a deštivé počasí a přestane létat hmyz, nastane rorýsům ouvej. Nemají co jíst a také co dát mláďatům. rámeček 26 U mladých rorýsů na hnízdě se vyvinula zvláštní adaptace. V hladových obdobích upadají do strnulosti, zpomalují se jejich životní pochody a snižuje se tělesná teplota. V tomto stavu dokáží přežít i několikadenní půst. Jak je patrné z nadpisu této stati o rorýsovi obecném, patří do řádu svišťounů. Jeho příbuzné najdeme mezi nejmenšími ptáky světa kolibříky. Pohledem na ledňáčkovy nožičky zjistíme proč patří mezi srostloprsté Srostloprstí U nás žijící příslušníci řádu srostloprstých patří k nejpestřeji zbarveným ptákům. Jejich společným znakem, viditelným ovšem jen z bezprostřední blízkosti, je částečný srůst dvou prstů nohy. V blízkosti vod se setkáváme s ledňáčkem říčním. Upozorněni ostrým jednoduchým hvizdem ho zahlédneme, jak prudce a přímo letí nízko nad hladinou. Dopřeje-li nám chvíli pozorování a usedne někam na větvičku, můžeme se pokochat jeho modrým kabátkem se svítivě tyrkysovým kostřecem. Bříško a hruď má hnědooranžové. Poetické duše, nazývající ho létajícím drahokamem, rozhodně nepřehánějí. Na vhodných větvích trčících nad vodními tůněmi rád vyhlíží kořist. Jako šipka se prudce zapíchne do hladiny a přejeli mu lovecké štěstí, za okamžik vylétá z vody s rybkou v dlouhém dýkovitém zobáku. Hnízdí ve vodorovných norách, které si vyhrabává ve svislých březích. Vinou regulace vodních toků a dalších změn v krajině, vhodných hnízdišť neustále ubývá. Zda je ulovená rybka určena k vlastní konzumaci nebo jí ledňáček nese mláďatům, snadno určíme podle její polohy v zobáku. Míří-li hlavou směrem do jícnu, bude bezpochyby záhy spolknuta. Opačná poloha nasvědčuje krmení mláďat. Vysvětlení pravidla je jednoduché. Rybičku lze bez problémů spolknout pouze hlavou napřed. Po ocase by to nešlo vinou rybích skřelí, které působí jako zpětné háčky. Stejně jako dravci, sovy, brodiví a mnozí jiní ptáci polykající kořist vcelku i ledňáčci čas od času vyvrhují válečkovité chuchvalce nestravitelných zbytků neboli vývržky. Vlha pestrá nosí své druhové jméno právem. Její štíhlé tělo mnohostí barev připomíná malířskou paletu. Který jiný pták se může honosit svítivě žlutým, modrým, kaštanovým i zeleným peřím a rudohnědou duhovkou? Podobně jako ledňáček hnízdí v norách budovaných v kolmých stěnách hliníků a pískoven. Na rozdíl od něj však není vázána na vodu a mnohdy nehnízdí jednotlivě, ale v menších koloniích sestávajících z několika párů. Vlží nora má zvláštní profil. Ve spodní části jsou patrné dvě kolejničky, které zanechala vlha svýma nohama při hloubení tunelu v sypkém materiálu. Loví létající hmyz, motýly, vážky, vosy a k malé radosti

58 58 včelařů i včely medonosné. To ostatně vyjadřuje i její slovenský název včelárik. Největší naději setkat se s tímto krásným ptákem máme v hnízdním období v nejteplejší oblasti republiky na jižní Moravě. Vlha je na rozdíl od stálého a přelétavého ledňáčka přísně tažná. Ve stejné oblasti jako vlha se vzácně vyskytuje i další příslušník řádu srostloprstých dudek chocholatý. Před několika desetiletími se, byť řídce, objevoval po celém území našeho státu. Pokud se podaří aplikovat zahraniční zkušenosti s podporou hnízdění dudka umísťováním budek do vhodného prostředí, mohlo by se i tomuto druhu začít blýskat na lepší časy. Dudek hnízdí v dutinách umístěných mnohdy těsně nad zemí i v zemních norách. Budky se rovněž umísťují na zem. Přestože je hnízdo snadno dostupné predátorům, nepředstavují pro dudka vážný problém. Vyvinula se u něj totiž účinná ochrana proti nim. Mláďata dokáží ze své kostrční žlázy vystřikovat ostře čpící tekutinu, která spolehlivě způsobí, že si vetřelec nechá zajít chuť. Tato tchoří dovednost dudčí omladiny s dospíváním mizí. rámeček 27 Se zápachem, který se line z dudčí hnízdní dutiny patrně souvisí i úsloví: Spí jako dudek. Dle možná trošku krkolomného vysvětlení, spí miminko nejtvrději tedy jako dudek, když se při tom pokaká. Dudek je stejně jako ostatní srostloprstí velmi pěkný pták. Převládající barva jeho peří je béžová, výrazně působí kontrastní černobílé pruhování křídel, patrné zvláště v letu. Impozantního vzezření mu dodává chocholka tvořená pery s černými špičkami, kterou při vzrušení vztyčuje. Dlouhý, štíhlý a mírně zahnutý zobák slouží jako pinzeta k vytahování ponrav a všelikého hmyzu ze země i zvířecích exkrementů. Šplhavci Své jméno získali šplhavci podle toho, že většinu času tráví šplháním po kmenech stromů. K pohybu po svislých plochách jsou velmi dobře uzpůsobeni. Mají dva prsty namířené dopředu a dva dozadu. K opírání o kůru stromu jim slouží tuhá ocasní pera. Hnízdí v dutinách, které si většinou sami tesají. Živí se hmyzem a to podkorním i jiným, například mravenci. Potravu z vysekaných otvorů nebo třeba i z mraveniště vytahují jazykem, který používají jako harpunu a dokážou ho vysunout do značné vzdálenosti. Největším zástupcem řádu u nás je datel černý. Slovenské jméno tesár velice trefně vystihuje jeho schopnosti. Když vytesává dutinu odletují tlusté třísky dlouhé cca 8 až 10 cm. V první fázi tesání, to je mu ještě hej. Má pořádný rozmach a tak dílo zdárně pokračuje. V těsné dutině už musí kousky dřeva víceméně uštipovat. Budování celé hnízdní dutiny v čerstvém a tvrdém např. bukovém dřevě trvá datlímu páru asi 14 dní. Na jeho úctyhodném díle jsou závislé mnohé další ptačí druhy, které v dutinách hnízdí, ale sami si je vytesat nedovedou. Ačkoliv je datel mohutný pták, který se dokáže ozývat zvučným hlasem i bubnováním, v blízkosti hnízda se chová tiše a nenápadně. Při hledání podkorního hmyzu vysekává ve kmenech stromů hluboké, podlouhlé, svisle orientované prohlubně skoro až koryta. Nejběžnějším naším šplhavcem je strakapoud velký. Setkáme se s ním v lesích i vesnicích, na zahradách a v parcích měst. Také on je zdatným budovatelem dutin a to nejen pro sebe, ale i pro mnoho dalších dutinových hnízdičů, jako jsou různé druhy sýkor, lejsků apod. Obsazená strakapoudí dutina se prozradí švitořením mláďat, které vždy ještě zesílí, když se přiblíží rodič s krmením. Kromě podkorního hmyzu se strakapoudovi občas zachce i vajec nebo ptačích holátek jiných druhů. Právě kvůli němu se doporučuje oplechovat vletový otvor budky, aby si ho nezvětšil a nepoctil hnízdící rodinku svou nezvanou návštěvou. Živočišnou potravu umí strakapoud vhodně doplnit i potravou původu rostlinného. Při činnosti zvané kroužkování

59 59 (Pozor, neplést s výzkumnou metodou označování ptáků hliníkovými kroužky!) prosekává zobákem kůru, přičemž postupuje vodorovně okolo kmene. Mízu prýštící z porušených míst olizuje. Po jeho hostině zůstávají na kůře stromů pravidelné vodorovné kroužky odtud název. Miniaturní strakapoud malý hledá hmyz nejvíce po tenčích větvích. Rád jemně a rychle bubnuje. Hlas stráčka je tak podobný hlasu poštolky obecné, že to jednoho mnohdy splete. Všechny u nás žijící druhy strakapoudů mají kontrastní černobílé zbarvení, případně doplněné trochou červené pod ocasem nebo na hlavě. Podle tvaru obličejové masky, zbarvení hřbetu a rozsahu červené barvy na hlavě lze rozlišit jednotlivé druhy i pohlaví. Strakapoudům podobný je datlík tříprstý. Jen jeho čepička není červená, ale žlutá. Datlíkovou oblíbenou potravou jsou larvy lýkožrouta smrkového, obávaného a často až démonizového dřevokazného broučka. Datlíka lze spatřit většinou v horských lesích, obdobě to severské tajgy, která je jeho původním prostředím. Zvučným klí-klí-klí se ozývá žluna zelená. Její šat je kombinací zelené, žluté a červené. Oblíbenou potravou žluny jsou mravenci. Do plenění mraveniště je schopna se tak zabrat, že nevidí, neslyší a nechala by se klidně chytit do ruky Poněkud méně pestrá je její příbuzná žluna šedá. Přestože byly dříve oba druhy vcelku běžné, objevuje se v současnosti žluna šedá jen v určitých oblastech. Její hlas není tak jásavý, klesá, Samečka žluny zelené určíme podle červeného vousu skomírá a působí teskným dojmem. rámeček 28 Lidé často zaměňují žlunu a žluvu. Kromě podobného jména a částečně i vybarvení, nemají spolu nic společného. Žluva je pěvec a bude o ní ještě řeč v příslušné kapitole. Jak si je neplést? Lze doporučit jednu mnemotechnickou pomůcku: ŽluNA NAsedá NA kůru stromů. No a žluva je ta druhá, která to nedělá. A je to! Na závěr povídání o šplhavcích jsme si nechali toho nejméně typického. Krutihlav obecný vypadá zcela odlišně od ostatních. O jeho obrané taktice s kroucením hlavou, která mu dala jméno i v jiných jazycích (německé Wendehals ovšem znamená spíš krutikrk ), jsem psal jinde (viz. strana 35). Krutihlav ani nešplhá po kmenech stromů, ani si netesá dutiny. Není k tomu uzpůsoben. Vypadá a chová se velmi nenápadně. Většinou ho prozradí jen hlas, trošku podobný hlasu žluny zelené, není ovšem tak zvučný a jásavý. Se žlunou má společnou i zálibu v konzumaci mravenců. Pěvci Dospěli jsme k poslednímu a nejpočetnějšímu ptačímu řádu pěvcům. Tento megařád je obsahem množství čeledí a druhů srovnatelný se všemi ostatními nepěvčími řády dohromady. Proto se často používá pracovní rozdělení všeho ptactva na pěvce a nepěvce. Abychom se v pěvcích vyznali, budeme v naší letmé exkurzi nadále postupovat poněkud podrobněji, po čeledích.

60 60 Skřivanovití Jedním z prvních poslů jara je skřivan polní. Na venkově byl vždy netrpělivě očekáván o čemž svědčí i lidové pranostiky: Na Hromnice si musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout nebo Na svatého Matěje pije skřivan z koleje. Jeho zurčivý zpěv přednášený za třepotavého letu provázel rolníky při polních pracích po většinu roku. Skřivan polní je velmi postižen současnými změnami zemědělské krajiny. Nevyhovují mu pole osázena některými plodinami. V řepkových monokulturách bychom ho hledali jen těžko. Přitom se jedná o ptáka nenáročného. Hnízdí skrytě na zemi. Jeho hnízdo se nesnadno hledá. Místo, kam zapadá nebo odkud vylétá, není totožné s umístěním hnízda. Poslední metry po zemi se přesouvá nenápadně a pěšky. Skřivan polní je všeobecně známý a rozšířený pták. To s jeho příbuzným skřivanem lesním se setkáváme mnohem vzácněji. A je to škoda, protože je vyhlášeným zpěvákem. Jeho dydlání je vysoce ceněno a bývá řazen k takovým pěveckým mistrům, jako slavík, drozd zpěvný nebo pěnice černohlavá. Jak napovídá i jméno, prostředím skřivana lesního jsou lesy. Dává přednost světlým borům s mýtinami. Pamětníci vzpomínají, že ke koloritu venkova neodmyslitelně patřil chocholouš obecný. Pobíhal po zemi a vybíral potravu z koňských kobližek. Od vrabců vyskytujících se ve stejném prostředí, byl na dálku odlišitelný svou trojúhelníkovou chocholkou a také tím, že na rozdíl od sounož poskakujících vrabců, běhal, svižně kmitajíc nožičkami. Dnes je každé setkání s chocholoušem ptáčnickou událostí, tak se stal vzácným. Náhradní prostředí si našel v nově budovaných sídlištích. Zde se vyskytuje a dokonce i hnízdí, ale jen do té doby, než jsou dokončeny terénní úpravy a rumiště a rozkopanou zeminu nahradí pěstěné trávníky a asfaltové chodníky. Pak odtud definitivně mizí. Vlaštovkovití Rychlí a obratní letci specializovaní na lov létajícího hmyzu, to jsou všichni naši zástupci čeledi vlaštovkovitých. Dlouhá a úzká křídla na první pohled prozrazují jejich vynikající letecké schopnosti. Za staletí soužití s člověkem si vlaštovka obecná vytvořila tak silnou vazbu na lidská sídla, že už prakticky nehnízdí nikde jinde. K tomu, aby si postavila své hnízdo v chlévě, stáji nebo v předsíni venkovského stavení, jí stačí pouze volný přístup, otevřené okénko nebo větrací otvor. rámeček 29 Objednáte-li si v čínské restauraci polévku z vlaštovčích hnízd, donesou vám jídlo vyrobené z hnízd salangán. Tito asijští příbuzní našich rorýsů si svá hnízda lepí ze slin, které na vzduchu tuhnou v latexovitou hmotu, sloužící jako surovina pro vyhlášenou a gurmány vyhledávanou pochoutku. Na hnízdech našich vlaštovek, slepených z kousků bláta, byste si věru nepochutnali. Lidé si občas pletou vlaštovku s jiřičkou obecnou. Přitom odlišení obou druhů není nijak složité. Jiřička má mnohem méně vykrojený ocas. Na rozdíl od vlaštovky má bílý kostřec. Ta světlá skvrnka nad ocasem je dobře patrná v letu, jak zazáří při každém vzdušném obratu. Jiřička také nemá vlaštovčí červenou náprsenku, zobáčkem počínaje a ocasem konče má čistě bílou celou spodinu těla. Liší se i způsobem hnízdění. Zatímco vlaštovka si svá miskovitá, nahoře

61 61 otevřená hnízda buduje většinou uvnitř objektů, jiřička raději lepí uzavřená hnízda pod římsy nebo do okenních otvorů vně lidských staveb. Její hnízda jsou tvořena ze stejného materiálu jako ta vlaštovčí ze zaschlého bláta. Proto oba druhy během budování hnízda vyhledávají okraje kaluží, kde sbírají stavební materiál. Zcela dostavěné hnízdo jiřičky má pod stropem pouze malý vletový otvor, kterým se protáhne právě jen krmící rodič a z nějž později vykukují nedočkavá mláďata. Trčí-li z tohoto otvoru stébla slámy, je to neklamné znamení, že opuštěné hnízdo jiřiček zprivatizovali vrabci. Břehule říční hnízdí zcela odlišně od vlaštovky i jiřičky. Hloubí si hnízdní nory v kolmých stěnách pískoven a hliníků. Na vhodných místech vytváří i poměrně početné hnízdní kolonie. Hnízdění břehulí ohrožují kromě těžby písku i přirozené sesuvy nestabilních stěn. Břehule se na rozdíl od předcházejících druhů, hnízdících v lidských sídlech, drží od člověka trochu dále. Často se lidé ptají, čím je způsobeno, že před deštěm létají vlaštovky a jiřičky nízko nad zemí. Šalamounská odpověď zní, že létají tak nízko, protože nízko létá jejich potrava mouchy a jiný hmyz. Čímž se ovšem z otázky pro ornitologa stává otázka pro entomologa: Proč létá hmyz před deštěm nízko nad zemí? Konipasovití Konipas bílý, lidově zvaný třasořitka, je štíhlý šedočernobílý pták, kterého poznáme podle neustálého pohupování velmi dlouhým ocasem a charakteristického letu v dlouhých vlnách. Rád posedává na vyvýšených místech např. hřebenech střech, odkud se ozývá svým živlis. Dříve si lidé představovali, že se tak konipas po jarním příletu ptá hospodáře, je-li živ, jinak řečeno, zda přežil tu dlouhou a těžkou zimu. Nepříliš výstižně byl pojmenován konipas horský, neboť se s ním setkáváme nejen v horách, ale i v nižších polohách. Jeho typickým prostředím jsou vodoteče, říčky a potoky. Uvidíme-li přeletovat nad zurčivou bystřinou ptáka s dlouhým ocasem, šedým hřbetem a žlutým břichem, můžeme si být jisti, že se jedná o konipasa horského. Poblíž vody také s oblibou mezi kameny různých můstků, stavidel a jezů hnízdí. V posledních letech u nás často přezimuje a tak ho můžeme pozorovat v průběhu celého roku. Horskému se trochu podobá konipas luční, který má rovněž žluté břicho. Jeho oblíbené prostředí je ovšem, jak napovídá i druhové jméno, zcela odlišné. Vyskytuje se na travnatých lukách a zde i řídce na zemi hnízdí. U konipasa lučního bylo popsáno mnoho poddruhů, lišících se hlavně vybarvením samců ve svatebním šatě, proto bývá v každém pořádném určovacím klíči věnována téměř celá jedna stránka jejich portrétům. Ke konipasovitým jsou řazeny také lindušky, nenápadní a většině lidí nepříliš známí ptáci. Linduška lesní na sebe upozorní vnímavého návštěvníka lesa svou písničkou přednášenou v letu, končící charakteristickým ciáciáciá. Linduška při zpěvu vylétá do výšky, aby posléze klesala do koruny nějakého stromu s typicky zvednutými křídly i ocasem. Podle opeření téměř neodlišitelná od lindušky lesní je linduška luční. Důležitý rozlišovací znak, viditelný ovšem jen z bezprostřední blízkosti, je délka a tvar drápu zadního prstu. V tomto znaku je vyjádřen rozdíl mezi způsobem života a typickým životním prostředím obou druhů. Zatímco linduška lesní často posedává na větvích stromů a k jejichž obemknutí jí lépe slouží kratší a zahnutý dráp, tak linduška luční tráví většinu času v travnatých lukách na zemském povrchu a k pobíhání po něm je vhodnější dráp dlouhý a o poznání méně zahnutý. I linduška luční přednáší svůj zpěv nejčastěji v letu. Pouze pro lindušky typický oblouk nevyklene mezi korunami stromů, ale nízko nad zemí nebo mezi nevysokými keři.

62 62 Střízlíkovití Možná jste už někdy zaslechli silný cvrčivý zpěv, a když jste pátrali po jeho zdroji, tak jste zahlédli drobného hnědého ptáčka velikosti vlašského ořechu s krátkým zvednutým ocáskem. To se vám představil střízlík obecný, slovensky oriešok. Jeho prostředím jsou křoviny a okolí vodotečí, kde si v různých skalních škvírách nebo i v kořenových nábězích stromů buduje svá hnízdečka. Sameček je velmi pilným stavitelem a své družce nabídne těch hnízd hned několik. Střízlík zpívá po celý rok a jeho zvučná písnička oživuje i krajinu ležící v zimě pod sněhovou peřinou, kdy ostatní ptačí hlasy utichly. Skorcovití Speciální prostředí si k životu vybral skorec vodní. Žije a hnízdí v okolí tekoucích vod, potoků a řek. Pro obživu se potápí. Pod hladinou sbírá různé drobné bezobratlé živočichy. Křídla a celé postavení těla využívá jako spoiler, tak aby ho proudící voda přitlačovala ke dnu a on mohl nerušeně kráčet po potopených kamenech a ozobávat je. Díky nesmáčivému peří, ošetřenému výměškem kostrční žlázy, je schopen okamžitě po vynoření letět. Tmavého ptáka s bílou náprsenkou velikosti kosa přeletujícího nízko nad hladinou řeky nebo koupajícího a potápějícího se v proudící vodě, spatříme jen u čistějších toků. Své velké kulovité hnízdo s postraním otvorem si staví často pod mosty. Jsou známy i případy, kdy hnízdí pod jezem a k hnízdu proletuje vodní clonou. Brkoslavovití V zimních měsících se u nás občas a nepravidelně objevují hejna severských hostí. Jeřabiny nebo zapomenutá seschlá jablíčka neodolatelně přitahují brkoslavy severní, velice úhledné ptáky. Béžový základ zbarvení doplňují pestře žluté a červené špičky černých per na křídlech a na ocase. Elegantní zjev podtrhuje chocholka na temeni hlavy. Ozývají se příjemným zvonivým zpěvem. Nejsou příliš plaší a se začátkem hnízdní sezóny od nás opět odlétají na sever. Pěvuškovití V keřovém patru lesů hnízdí nenápadná pěvuška modrá. Naučíme-li se rozpoznávat její příjemnou písničku, zjistíme, že není příliš vzácná a pouze svým skrytým způsobem života uniká naší pozornosti. Druhové jméno modrá vyjadřuje nevýrazný šedomodrý nádech opeření na hlavě a krku. Sytě modrá jsou ale její vajíčka v úhledném pěkně upleteném hnízdečku ukrytém v zeleni. Její příbuzná pěvuška podhorní se vyskytuje v našich horách. Chatrné hnízdo bývá vestavěno do nějaké skalní škvíry, často ho lze najít mezi kameny podezdívky horské boudy. Hnízdo pěvušky modré Drozdovití Velké oči červenky obecné naznačují, že tento drobný ptáček se pohybuje nejčastěji v přítmí křovin a lesních zákoutí. Červenčí zpěv zní poněkud teskně a melancholicky. Cihlově červená hruď, která července dala jméno, je znakem, vyvolávajícím v samečkovi obhajujícím hnízdní teritorium prudkou nevraživost vůči sokovi. Agresivní jednání správně vyladěného samce vyprovokuje i neumělá atrapa. Červený chomáček připevněný na bidýlko kouskem drátu je schopen samec červenky rozbít na cimprcampr. Červená hruď je také znakem dospělosti. Kropenatá mláďata nemají zpočátku v opeření po červené ani stopy.

63 63 Básníky oslavovaný mistr pěvec slavík obecný má překvapivě nenápadné vzezření. Hnědý kabátek a narezlý kostřec a ocas umožňují slavíkovi skrytý život v křovinách. Jeho krásný, členitý a různorodý zpěv přednášený po celý den, vyniká zvláště v noci, kdy ostatní ptáci utichají a slavičí tlukot se nese na velkou vzdálenost. Slavík v keřích žije a také hnízdí, jaký div, že ho mnohem častěji uslyšíme než uvidíme. Na území naší republiky se můžeme setkat s dvěma poddruhy slavíka modráčka. Sameček středoevropského poddruhu, řídce se vyskytujícího převážně v loukách nížin a pahorkatin, má na modré hrudi bílou skvrnu (hvězdu). V prostředí tundry, kterou u nás najdeme na horských loukách Krkonoš, hnízdí slavík modráček tundrový. Modrá hruď samečků nese uprostřed rezavou skvrnu. Rehka domácího, kominíčka, čermáčka, asi netřeba dvakrát představovat. Celé jaro od brzkých ranních hodin vysedává na hřebeni střechy a přednáší svou písničku, která ve svých syčivých partiích působí, jako by byla s námahou vytlačována. Charakteristické je pro něj časté podřepávání a potřásání zrzavým ocáskem. Rehek hnízdí v blízkosti lidských obydlí. Jeho mláďata proto často zlikviduje kočka nebo kuna. Příbuzný rehek zahradní dává, jak naznačuje i druhové jméno, přednost zahradám. Na rozdíl od domácího setkáváme Rehek domácí u hnízda se s rehkem zahradním i v lesích a ve volné krajině, kde bychom domácího marně hledali. Rád osidluje budky. Jeho zpěv snadno poznáme podle začáteční strofy, skládající se z jedné dlouhé slabiky a několika krátkých, znějící jako: ý-tre-tre-. Rumiště, staveniště a vůbec místa hrubě poznamenaná lidskou činností má v oblibě bělořit obecný. Mnohdy hnízdí v různých zemních škvírách, zapomenutých tvárnicích nebo drenážních trubkách. Letícího bělořita poznáme na dálku. Bílé báze krajních rýdovacích per, černý střed a černá koncová páska vytváří kontrastní obrazec obráceného písmene T. Jinak má šedý hřbet a temeno a černou pásku přes oko. Dalším vyhlášeným zpěvákem je, jak ostatně naznačuje i jeho jméno, drozd zpěvný. Drozdí zpěv je složen z krátkých motivů, které pokaždé zpívající pták 2 3 i vícekrát opakuje. Motivů ovšem dokáže vymyslet a zazpívat nepřeberné množství. Zaposloucháme-li se do jeho zpěvu, máme pocit, že stále přednáší nové variace a k těm starým se vrací jen výjimečně. Drozd zpěvný často hnízdí v zahradách a lesíkách poblíž lidských sídel. Jeho hnízdo poznáme, že má na rozdíl od kosího kotlinku vymazanou hlínou. Oblíbenou pochoutkou drozda jsou šneci, jejichž ulity zručně rozbíjí. Drozd brávník je drozdovi zpěvnému dosti podobný. Hlavním rozlišovacím znakem je barva peří na spodní straně křídla. Zatímco u drozda zpěvného můžeme zvláště v letu spatřit okrově žluté zbarvení, je brávník zespodu křídla bílý. S brávníkem se setkáváme v poněkud jiném prostředí otevřené krajiny luk a remízků. Jeho zpěv je více podobný kosímu a občas na sebe upozorní drsným cvrčivým varováním. Cihlově červené zbarvení má na spodní straně křídla další z drozdích příbuzných drozd cvrčala. Červená barva přechází i na boky a je patrná, i když pták sedí a má křídlo přiloženo k tělu. Na hlavě cvrčaly nás upoutá i to, že kromě výrazného nadočního proužku má líc olemovánu dalším světlým proužkem zespodu. Cvrčaly se nejčastěji objevují v zimních hejnech, kdy přeletují krajinou a hledají něco k snědku. Jeřabiny a veškeré ostatní plody zůstávající na stromech a keřích dlouho do zimy, lákají drozdy kvíčaly. Jejich pokřik šak - šak - šak - se trochu podobá stračímu varování. Kvíčala

64 64 je docela pěkně vybarvená. Má šedou hlavičku a kostřec, kaštanová křídla a hřbet, tmavý ocas a na hrudi je na okrovém základu tmavě kropenatá. Hejna kvíčal často oživují zimní krajinu, na ptáky jinak poměrně chudou. V dávných dobách byly kvíčaly hojně chytány a připravovány ve formě vyhlášené kvíčalí paštiky. Přestože kvíčaly nepatří k nejmenším ptáků, musela být k zasycení jedlíků jejich spotřeba značná. Kos černý patří k našim nejznámějším ptákům. Uhlově černé samečky se žlutými zobáky, hnědé samičky i samičkám podobná mláďata běžně vídáme v okolí svých obydlí. Samečci (zvláště někteří) se svou flétnovou písničkou mohou směle měřit s ostatními mistry pěvci ptačí říše. Svůj zpěv na jaře přednáší z vyvýšeného místa od časných ranních hodin. Někdy se stane, že začnou jarně zpívat již v listopadu, přijde-li nečekané oteplení. Umělé osvětlení u městských kosů nabourává přirozený cyklus roční změny délky slunečního svitu a tak nezřídka ve městě hnízdí již v časném předjaří. V lesích hor žije vzácnější příbuzný kosa černého kos horský. Sameček se na první pohled odlišuje světlou náprsenkou ve tvaru půlměsíce. Dříve se mu také pro tuto ozdobu říkávalo kolohřivec, nebo též kos turecký. Je to pták poměrně plachý, který se zdržuje v lesním tichu, dále od lidí. Pěnicovití Naprostá většina příslušníků početné čeledi pěnicovitých jsou nevýrazně, převážně hnědě nebo olivově zbarvení ptáci. Pěnice černohlavá, má oproti dalším našim pěnicím pro pozorovatele ptáků jednu nespornou výhodu. Snadno odlišíme dospělého samečka vybaveného černou čepičkou od hnědohlavé samičky. Mláďata jsou podobná samičce. Černohlávek patří k našim nejlepším zpěvákům a není nijak vzácný. Jeho libozvučnou písničku můžeme na jaře slyšet v příhodném křovinatém prostředí téměř na každém kroku. Pro odlišení zpěvu černohlávka od zpěvu ostatních pěnic je důležitý motiv tzv. přehoz, kterým zpravidla ukončuje svou zpěvní produkci. I když je zpěv pěnice černohlavé mnohotvárný a závislý na individuálních schopnostech toho kterého samečka, přehoz ho většinou prozradí. Pěnice černohlavá, jako ostatní pěnice, žije v keřovém patře a zde rovněž hnízdí. Své chatrné hnízdečko si staví poměrně nízko nad zemí. Z důvodu ochrany pěničího hnízdění bychom neměli do keřů v hnízdním období vstupovat a neměli bychom tam vstup dovolit ani našim psím miláčkům. Vzrušení dává najevo černohlávek úsečným varováním připomínajícím trochu tlučení dvěma kameny o sebe. Podobně jako černohlávek zpívá i pěnice slavíková. Její zpěv je poněkud překotnější a zurčivější, většinou delší, ale hlavně chybí zakončení přehozem. Pěnice slavíková je jednotvárně zbarvena a prostým okem rozlišit samečka od samičky nelze. Převážně v rozptýlené keřové zeleni polních mezí žije další z pěnic pěnice hnědokřídlá. Dříve se nazývala popelavá, ale současné pojmenování je přiléhavější, protože vyjadřuje významný rozlišovací znak. Podle hnědých křídel ji velice dobře poznáme. Pěnice hnědokřídlá svou nepříliš libozvučnou písničku přepisovanou jako: hecri hecri hecri dry přednáší často i v letu. rámeček 30 Je zajímavé, že zpěv pěnice hnědokřídlé si oblíbili televizní tvůrci a rádi ho používají jako zvukovou kulisu inscenací. Když si na to budete dávat pozor, tak pod dialogem herců odehrávajícím se mimo ateliér, dříve nebo později zpěv televizní pěnice zaslechnete. Pokřovka neboli pěnice pokřovní obývá, jak i její jméno napovídá, husté křoviny. Častěji ji slyšíme, než vidíme. Její zpěv je snadno zapamatovatelný. Po tichém pěničím úvodu následuje řada rychlých hlasitých staccatových tónů připomínající klapot šicího stroje.

65 65 V křovinách rostoucích v sušších biotopech stepního rázu poměrně řídce hnízdí pěnice vlašská. Její zpěv podobný zpěvu pěnice slavíkové bývá protkán drsnějším vábením. Dospělý a dobře vybarvený sameček vlašky vypadá na pěvce poněkud neobvykle. Je šedý, má vlnkovanou hruď a duhovka oka je sírově žlutá. Krahujčí vzezření zmírňují pouze typicky pěvčí proporce těla. K pěnicovitým se řadí i rákosníci. Jak jejich rodové jméno napovídá, žijí převážně v rákosí lemujícím vody. Hnízdo si staví tak, že opředou několik stébel rákosu nebo jiných vhodných bylin a vytvoří tak visutou stavbičku s hnízdní kotlinkou obklopenou nosnými stébly. Výjimkou je rákosník zpěvný, jehož hlavním životním prostředím jsou suché biotopy, porosty kopřiv a podobně. Rákosník zpěvný nedělá svému jménu rozhodně ostudu. Je velice zdatným imitátorem ostatních ptáků a v jeho zpěvu byly zjištěny odposlouchané motivy mnoha druhů ptáků včetně afrických, které se naučil na zimovišti. Rákosník obecný se svým typickým počítacím hlasem ozývá z rákosin. Jeho hlas je dobře zapamatovatelný podle toho, že připomíná neustále opakované počítání: tři, tři, tři, čtyři, čtyři, čtyři. Hlasem i prostředím se od rákosníka zpěvného striktně odlišuje, ne tak vzezřením. Odlišit oba druhy v ruce, bývá zvláště u některých jedinců skutečný oříšek i pro zkušené kroužkovatele. Vzácněji se v rákosinách můžeme setkat s rákosníkem velkým. Vypadá jako zvětšenina rákosníka obecného. Při zpěvu se mu někdy na temeni vztyčují pera a vytvářejí jakousi chocholku. Jeho hlas složený z drsných i pískavých motivů je přepisován: kare-kare-kít a je rovněž snadno zapamatovatelný a rozpoznatelný. Od ostatních fádně zbarvených rákosníků se výraznější kresbou hlavy a hlavně temena poněkud odlišuje rákosník proužkovaný. Jeho typický zurčivý rákosničí zpěv se z rákosí ozývá již v druhé polovině dubna. Ještě kontrastněji je zbarven vzácný rákosník tamaryškový. Řada ornitologů, zvláště moravských, by ho však nikdy rákosníkem nenazvala. Pro ně vždy je a bude palašníček. Zpěv cvrčilek spíše připomíná cvrčení hmyzu než ptačí hlas. Některé cvrčilky dokáží bez přerušení cvrčet i dlouhé minuty a během své produkce samozřejmě musí i dýchat. Velice šikovně se umí pohybovat ve svém prostředí stébel rákosu a jiných vysokých trav. Při zpěvu často vyšplhají až těsně pod vrchol stébla, kde balancují s roztaženými nožičkami, z nichž každou se drží jiného stébla a otáčejí hlavičkou do různých směrů, takže se posluchači zdá, jako by intenzita zpěvu kolísala. Cvrčilka zelená se ozývá jemným: irrrrrr.. Její nevýrazný olivový kabátek je svrchu lehce kropenatý. Podobně jako začátek zpěvu strnada obecného, ovšem trvající mnohem déle, zní zpěv cvrčilky říční. Také bývá přirovnáván k bzučení telegrafních drátů a přepisuje se: dzedzedze Velice přiléhavý popis poněkud drsnějšího hlasu třetí z našich cvrčilek - cvrčilky slavíkové, přepisovaný: errrrrrr, jsem našel v jednom polském určovacím klíči. Stojí tam, že zní jako: zepsutý dzwoniec elektryčny. Budníčci ke jménu přišli kvůli tvaru svých hnízd. Jedná se skutečně o kulaté boudičky s bočním vchodem, vytvořené ze stébel různých rostlin a skryté v trávě a jiné přízemní vegetaci. Nejrozšířenějším je budníček menší, známý svým jednoduchým monotónním zpěvem, který mu v různých jazycích vynesl přiléhavé pojmenování (něm.:zilpzalp, angl.: Chiffchaff ). rámeček 31 Důslední Slováci budníčka menšího pojmenovali kolibkárik čipčavý, čímž do jména dostali jak tvar hnízda boudičky- kolibky, tak i typický zpěv.

66 66 Típání budníčků menších se ozývá od jarního příletu do podzimního odletu, nejintenzivněji ovšem na jaře, v plném létě poněkud ustává a opět se zintenzivňuje na podzim, když se s námi před podzimním odletem loučí. Čas od času je zjištěno i jeho přezimování. Zpěv budníčka menšího bývá prvním hlasem, který se naučí účastníci terénní exkurze a mnohdy jeho znalost je tím jediným, co si ze změti ostatních ptačích hlasů odnesou. I to je svým způsobem úspěch a dobrý počinek. Bylo by chybou, představovat si, že budníček větší se od toho menšího liší hlavně velikostí. Jsou si velmi podobní, oba nenápadní olivově zelení a rozdíly ve velikosti, jsou-li jaké, prostým okem nepostřehneme. Zásadní rozdíl je ovšem v prostředí, které obývají a hlavně ve zpěvu. Anglický název Willow Warbler velmi trefně vyjadřuje, že členitý zpěv budníčka většího zaslechneme nejčastěji z porostu vrbiček a jiné podobné vegetace. Zcela jinak zpívá i další z trojice našich běžných budníčků budníček lesní. Jeho písnička přednášená občas i v letu a zakončená jemným zacvrčením: si-si-si-sirrrr mu vynesla lidové pojmenování sykavka. Budníček lesní v souladu se svým druhovým jménem preferuje prostředí světlých, nepříliš hustých lesů. Naši nejmenší ptáčci, šestigramoví králíčci obecní a králíčci ohniví jsou i díky svému rychlému metabolismu v neustálém pohybu. Nejraději pobývají v korunách jehličnanů, kde za svižného poletování a šplhání sbírají svou hmyzí potravu. Jejich žlutými nebo oranžovými čepičkami, kterými se odlišují od ostatních nevýrazně zbarvených pěnicovitých, se můžeme vinou jejich neposednosti pokochat jen málokdy. Rovněž jejich zpěv, u obou druhů podobný, blížící se svou výškou horní mezi frekvenčního rozsahu lidského ucha, si mnozí, zvláště starší lidé, příliš neužijí. Lejskovití Další skupinou specialistů na lov létajícího hmyzu jsou lejsci. Nenápadný lejsek šedý má i nenápadnou pískavou písničku. Přesto nás často na svou přítomnost upozorní zvláštním způsobem vzdušného lovu. Posedává na krajních větvích stromů a odtud se vydává na letecké lovecké výpravy. Chvíli se třepotá na místě, pak různě kličkuje a složitě manévruje a nakonec se opět posadí na nějaké větvi. Pro chytání létajícího hmyzu je vybaven nejen leteckou zručností, ale i širokým zobáčkem a brvami v jeho koutcích. To lejsek černohlavý a lejsek bělokrký jsou jinačí parádníci, zvláště kontrastně Široký zobáček používá lejsek šedý k lapání létajícího hmyzu černobílí samečci. Jsou si dost podobní a právě bílý pásek kolem celého krku oddělující černou hlavičku od černého hřbetu je důležitým rozlišovacím znakem. Sameček lejska bělokrkého ho má a samečkovi lejska černohlavého přechází černá barva bez přerušení z hřbetu na hlavu. Výrazně se oba druhy liší zpěvem. Ve starých bučinách se můžeme vzácně setkat s lejskem malým. Sameček má červenou náprsenku, ale na rozdíl od červenky mu červená barva nepřechází na líce a k očím, dosahuje pouze k zobáčku. Lejsek malý má podobnou kontrastní kresbu ocasu jako bělořit a rovněž u něj vytváří podobu obráceného písmene T.

67 67 Sýkorovití Představovat sýkoru koňadru by bylo nošením dříví do lesa. Koňadru znají i ti, kteří se o ptactvo vůbec nezajímají. Je běžnou klientkou zimních krmítek. Ráda hnízdí ve vyvěšovaných budkách a pozorování vyvedené rodinky přeletující ze stromu na strom nám mnohdy zpestří návštěvu zahrady. Jako u jediné z našich sýkor lze u koňadry snadno rozlišit obě pohlaví. Samečkovu žlutou hruď dělí podélný silný černý pruh na dvě poloviny a v neztenčené míře pokračuje až na břicho mezi nožičky, kde se ještě trochu rozšiřuje. Samičí proužek je tenčí, směrem k břichu se zeslabuje a postupně jde do ztracena. Koňadra se zvláště zjara nejčastěji ozývá opakovaným hlasem připomínajícím tlučení do malé kovadlinky: ci-bé nebo ci-cibé.. Paleta jejích hlasů je ovšem překvapivě široká a často, pátráme-li po zdroji neznámého zvuku, nakonec objevíme naší starou známou koňadru. Podobně jako koňadra vypadá sýkora uhelníček. Uhelníčkovi chybí žlutá barva. V týle za černým ohraničením krku má svítivou bílou skvrnu a na křídle dva světlé pruhy. Žije v úplně jiném prostředí. Jeho domovem jsou koruny jehličnatých stromů. Při procházce smrkovým lesem slýcháme jeho jednoduchý dvojslabičný hlas: ví-ze, ví-ze,. Běžným obyvatelem okolí našich domovů je kromě koňadry i sýkora modřinka. Ohledně krmítek i budek pro ni platí totéž co pro koňadru. Rozlišit pouhým okem pohlaví u modřinky je nesnadné. Když bylo ale zkoumáno opeření modřinek v ultrafialovém světle, zazářila samečkova modrá čepička mnohem jasněji než ta samičí. Nám se jeví vybarvení samečka i samičky plus-mínus stejné a zřejmě se jedná o jeden z mnoha případů, kdy nás nedokonalost našich smyslů ochuzuje o informace, které si živočichové mezi sebou běžně předávají. Sýkora babka a sýkora lužní si jsou velmi podobné. Obě mají hnědá záda, černou čepičku a černou skvrnu na bradě. Než nevelké rozdíly v opeření slouží k jejich rozlišení v přírodě lépe zpěv. Babka i lužka vytváří pevné páry a je možno je častěji než ostatní sýkory vidět ve dvojici. Vzácněji se nám poštěstí uvidět sýkorku s chocholkou. Sýkora parukářka žije v rozsáhlejších lesích hor i podhůří. Po vyhnízdění se v lesích můžeme setkat se sýkorčími vláčky. Hejnka složená z rodinných skupinek sýkor různých druhů přeletují postupně ze stromu na strom. Mlynaříkovití Družní a zvědaví mlynaříci dlouhoocasí se často mimo hnízdní období vyskytují v hejnkách. Zručně, mnohdy i hlavou dolů, šplhají po větvičkách a hledají hmyz. U nás se vyskytují dva poddruhy. Severoevropský s čistě bílou hlavičkou a středoevropský s černou kresbou na hlavě. V jednom hejnku se lze setkat s oběma poddruhy i s kříženci. Hnízdo mlynaříků je umělecký výtvor. Má tvar vaku s malým kulatým vletovým otvorem a je vybudováno z různých rostlinných materiálů, mechů a lišejníků. Moudivláčkovití Ještě dokonalejší hnízdo než mlynařík buduje vyhlášený ptačí stavitel - moudivláček lužní. Na tenké konečky větví zavěsí základ z lýkovitých rostlinných vláken. Stěny vyplňuje chmýřím z nažek topolů a vrb. K horní části dohotoveného váčku přidělá nakonec trubkovitou vstupní chodbičku. Hnízdo se při každém sebemenším poryvu větru pohybuje, takže se moudivláčci než vyletí, pořádně pohoupou. Zvídavý čtenář si může zjistit, co znamená staročeský výraz moudí od nějž se odvozuje jméno moudivláček a jak souvisí s tvarem moudivláččího hnízda. Moudivláček nás na svou přítomnost v porostech topolů a vrb poblíž nějaké vodní plochy často upozorní jednoduchým vysokým pískáním: cííí...

68 68 rámeček 32 Italsky se moudivláček řekne Pendolino, což jak každý ví, je název rychlovlaku italské výroby, chlouby našich železnic. Je to zkrátka vláček moudivláček. Brhlíkovití Brhlík lesní je znám tím, že po kůře stromů běhá i hlavou dolů, což jen tak každý pták nedokáže. Již byla řeč o tom, že jeho hnízdní dutinu poznáme podle vstupního otvoru zamazaného hlínou a upraveného přesně na velikost brhličího těla. Brhlík se ozývá různými variantami hvízdavých hlasů znějících jednou: tviť, tviť, tviť, jindy zase jako hrášková píšťalka fotbalového sudího. Hlasitě a nápadně se brhlík chová v předjaří. Během hnízdění utichá a akční představení nám uchystají až rodinky s čerstvě vyvedenými mláďaty. Občas v zimě brhlík poctí návštěvou i naše zahradní krmítko, kde si počíná velmi směle, rozhazuje semínka a je s ním vůbec veselo. Šoupálkovití Kůru stromů si za své prostředí zvolily dva druhy pěvců - šoupálek krátkoprstý a šoupálek dlouhoprstý. Přizpůsobení k pobíhání po svislých plochách se projevilo i v jejich anatomii, evoluce je podobně jako šplhavce vybavila opíracím ocasem s tuhými rýdovacími pery. Šoupálek zpravidla přistává na kmen nízko u země. Po vzestupné spirále obíhá kmen podoben nenápadné hnědé myšce a hledá, kde je nějaký hmyz k snědku. Když takto vystoupá dostatečně vysoko, spustí se k patě sousedního stromu a ve své inspekci pokračuje. Rozlišit pouhým okem oba druhy šoupálků v přírodě je nesnadné. Liší se několika nevýraznými znaky v opeření a v souladu s druhovým jménem i délkou drápu zadního prstu. Délka tenkého mírně zahnutého zobáčku, sloužícího jako pinzeta na vytahování hmyzu ze skulin kůry, je nepřímo úměrná délce drápu. To znamená, že šoupálek dlouhoprstý má zobáček kratší než šoupálek krátkoprstý. Míry ovšem nejsou zcela průkazné a u různých jedinců se překrývají. Nejlépe se v terénu dají rozlišit podle zpěvu a vábení, i když bylo zjištěno, že se oba druhy někdy dokáží i navzájem imitovat. Šoupálci hnízdí v polodutinách, za odchlíplou kůrou a podobně. Jejich hnízdění je možno podpořit i vyvěšováním speciálních budek. Ťuhýkovití Dravčími způsoby mezi pěvci vynikají ťuhýci. Keře podél cest, polí a luk slouží jako hnízdiště i lovecké pozorovatelny ťuhýkovi obecnému. Sameček je hezky vybarvený. Má hnědý hřbet, šedou hlavu, černou pásku přes oko, narůžovělou hruď a kontrastně černobílý ocas. Samička je převážně hnědá a má jemně vlnkovanou hruď. Pásku přes oko má hnědou. Vylétaná mláďata jsou podobná samičce. Na rozdíl od ní mají vlnkované i temeno a hřbet. Ťuhýk si rád pochutná na broucích a dalších větších hmyzích exemplářích. Ťuhýk občas vyplení i hnízdo jiným ptákům a tak pro ně nebývá nejpříjemnějším sousedem. O jeho potravní specializaci vypovídá i tvar zobáku se zahnutou ostrou špičkou a tzv. zejkem podobající se zobáku sokolímu, který mu usnadňuje odstraňování krovek velkých brouků i trhání obratlovců. Ťuhýk obecný je tažný a k nám se z afrického zimoviště vrací až v průběhu května. Ťuhýkova spižírna

69 69 rámeček 33 Lidový název masojídek si ovšem vysloužil tím, že si jídelníček zpestřuje i různými malými obratlovci. Uvidíme-li v křoví na trny napíchnutou mrtvou myšku, našli jsme ťuhýkovu spižírnu. Tak si totiž na pozdější dobu uchovává kořist, kterou nemůže hned spotřebovat. S jeho větším příbuzným ťuhýkem šedým se u nás můžeme setkat i v zimě. Jak jeho druhové jméno říká, je převážně šedý. Přes oko má rovněž lupičskou černou pásku. Je o dost větší a úměrně s tím jsou větší i jeho lovecké schopnosti. Za lovecké pozorovatelny mu slouží vyvýšená místa. Rád sedá na drátech elektrického vedení. Při vyhlížení kořisti v letu se umí podobně jako poštolka třepat na místě. Krkavcovití Krkavcovití jsou, pro někoho možná překvapivě, také pěvci. Přestože jsme zvyklí od nich slýchat spíš krákání a jiné pazvuky, mají stejný zpěvní orgán - syrinx jako ti nejlepší zpěváci z řádu pěvců. Zpívat však, alespoň některé druhy, umí. Pokud má člověk štěstí, může přistihnout třeba sojku prozpěvující si sice tichou, ale docela libozvučnou písničku. Na rozdíl od drobných pěvců jsou poměrně dlouhověcí. Je znám případ krkavce, který se dožil v zajetí 69! let. V přírodě byl zjištěn kroužkováním věk dožití krkavce 16 let. Od většiny drobných pěvců se liší i tím, že pohlavně dospívají později než ve druhém kalendářním roce. Jsou velmi inteligentní a mají obdivuhodnou paměť. Pokusy s krkavcovitými ptáky prokázaly, že schopnost používat nástroje není výlučnou doménou primátů nebo dokonce jen člověka. Dokáží imitovat jiné ptáky a všelijaké zvuky. Naučí se mluvit. Jsou to všežravci. Nepohrdnou bobulemi, semeny, oříšky, hmyzem, ptačími vejci ani drobnými živočichy. Krkavci a vrány coby mrchožrouti působí jako zdravotní policie odklízením mršin. O tom, že si lidé krkavcovitých ptáků odnepaměti všímali, svědčí jejich hojné zastoupení v písničkách, pohádkách a ostatní lidové slovesnosti. Krkavec velký je populární postava pohádek. ( Sedmero krkavců, oblíbené přestrojení Rumburaka z Arabely; Jiřík ve Zlatovlásce zachránil krkavčí mláďata, která se mu za to odměnila přinesením živé a mrtvé vody atd.) Ve středověku byl u nás hojný. Postupně vinou pronásledování člověkem vymizel. (Vyčítalo se mu, že se přiživoval na mrtvolách na popravištích. To, že ale ta popraviště mrtvolami zásobovali lidé, nikomu divné nepřišlo.) Je skvělý letec. Na vzdušnou akrobacii hejnka krkavců je úchvatná podívaná. Je všežravec a kromě oblíbených mršin je schopen udolat i středně velkého obratlovce. Od osmdesátých let dvacátého století se k nám postupně šířil ze Slovenska severní cestou přes Beskydy a Jeseníky. V současnosti už je rozšířen v podstatě po celém území republiky. Dává přednost větším lesním komplexům v horách a podhůří. Dnes si můžeme vychutnat jeho vzdušné reje třeba v Krkonoších nebo dokonce v brdských lesích a nemusíme kvůli tomu jezdit do Tater. Zajímavá je i jeho péče o potomstvo. Na vejcích sedí samice, kterou hlídá a krmí samec. Pomalu rostoucí mláďata jsou krmena rodiči 6-7 týdnů. Rodinky pak drží pospolu až do zimy. Kde vznikl pojem krkavčí rodiče nebo krkavčí matka je záhada. Krkavci jsou rodiče příkladní. Rodičovský pár se vytváří na celý život. I vrána je populární postavou pohádek a lidové slovesnosti. V pohádkách nosí děti (hlavně holčičky). Vystupuje v mnoha říkadlech, příslovích a písničkách Vrána letí, nemá děti, my jich máme jako smetí ; Vrána vráně oko nevyklobe, atd. Protože ráda plení hnízda jiných ptáků, neměla to nikdy s člověkem lehké. Vždy byla pronásledována a v současnosti není příliš hojná. Černá vrána je lidmi často zaměňována s havranem. Vrány se u nás zpravidla neobjevují v takových hejnech jako havrani. Dva poddruhy vrány obecné byly nově prohlášeny za samostatné druhy vránu černou a vránu šedou. Jako dělící čára mezi výskytem obou druhů bývá udáván tok Vltavy. Šedá na východ a černá západně. Obecně lze ale říct, že hranice není nijak ostrá a oba druhy se vyskytují v širokém pásu Čech včetně smíšených párů a kříženců. Stejně jako krkavci vytvářejí vrány pevné páry na celý život.

70 70 Rovněž havran polní má své místo v pohádkách jako nerozlučný průvodce různých ježibab. Havran NENÍ samec od vrány, jak lze také někdy slyšet! Od vrány černé se liší několika znaky. Dospělí havrani mají olysalé ozobí. Nohy jsou kryty z boku peřovými kalhotkami. Černé havraní peří je leskle modré. Vrána se leskne do zelena. Havran je nepřehlédnutelný pták, zvláště jeho zimní hejna a hromadné odlety na nocoviště poskytují velkolepé divadlo. Třenice mezi ním a člověkem nastanou, když hnízdní kolonie vznikne třeba na hřbitově. Pak jsou trusem zastříkané pomníky a poházené větvičky zdrojem zlé vůle a je nutno hledat nějaká řešení. Hnízdění v koloniích je typický havraní zvyk. V takové kolonii se v plné hnízdní sezóně havrani projevují ohlušujícím křikem. Jako všichni hnízdící ptáci mají i havrani svá vymezená teritoria, i když v tomto případě je to jen nejbližší okolí hnízda na dosah rány zobákem. Hnízdo staví oba partneři, ale postupně shánění materiálu přebere jen jeden a druhý hlídá, aby větvičky z rozestavěného hnízda nekradli sousedi. Náš nejpestřeji zbarvený zástupce krkavcovitých je sojka obecná. Běžný pták příměstských parků a lesíků. Známý strážce lesa, který svým křikem všechno vyburcuje a spolehlivě upozorní na lidskou přítomnost široko daleko. Jako ozdoba mysliveckých klobouků jsou dobře známá sojčí pírka, modročerně pruhované křídelní krovky. Sojka si staví poměrně malá plochá hnízda. Během hnízdění je velmi citlivá na vyrušování a často snůšku opustí. Stejně jako ořešník si sojka zahrabává do země zásoby potravy (např. žaludů) a díky své Sojka paběrkuje pod krmítkem skvělé paměti je pak většinou i najde. Pokud přece jen na nějakou zásobárnu zapomene, může na tom místě ze zahrabaných žaludů vyrůst doubek a sojka tak přispívá k obnově lesa. Jako plenitel hnízd jiných ptáků nepožívá ani sojka u lidí dobrou pověst. Straka obecná je asi nejkontroverznější zástupce skupiny. Její záliba v pestrých předmětech, které ráda odnáší, jí vynesly pověst zlodějky. Straka je zkrátka synonymem poberty, což dokládá i novinový titulek: Dvojice strak vykrádala chaty u Berounky. O problematice predace hnízd jiných ptáků i o jejím stavitelském fortelu, z nějž mají prospěch druhy, které si samy hnízda nestaví, jsem psal jinde (viz.:strana 19) Kavka obecná bývala pro svou chytrost, příjemnou povahu a schopnost mluvit s oblibou chována. Pokud byla vychována od malička, přilnula k člověku a nehnula se od něj. Zvláště uhlíři (proč zrovna oni?) rádi chovali káču. Dnes už si legálně opatřit kavku na chov vzhledem k zákonům na ochranu přírody není možné. Kavka hnízdí v dutinách stromů, otevřených hnízdech v havraních koloniích, skalních škvírách, půdních prostorech a nepohrdne ani vhodnou budkou. Centrum města jí nahrazuje skalní prostředí, a proto hnízdí ve věžích a vysokých budovách. Přírodní hnízda ve skalních škvírách jsou již poměrně vzácná. Pokud hnízdí v dutině, dá se obsazené hnízdo poznat podle větviček, které nedokázala protáhnout otvorem a upadly jí na zem. V současné době je kavka vystavena jednomu vážnému nebezpečí. Jako pták hnízdící na budovách v zákoutích střech a v nepoužívaných komínech trpí stejně jako rorýs modernizací, adaptacemi a zateplováním staveb. Tradiční hnízdiště valem mizí. S kavkou se setkáme také v zimních hejnech havranů, kde ji snadno určíme podle velikosti (tedy spíše malinkosti). Polodivokou populaci kavek choval již vícekrát citovaný zakladatel etologie Konrad Lorenz. Jeho pozorování zásadně přispěla k pochopení chování kavek i jiných druhů.

71 71 rámeček 34 Reakci hejna na napadení jednoho člena predátorem si například K.Lorenz vyzkoušel když zamával před svými kavkami černým hadrem. Černou věc bezmocně se třepotající ve vědcově ruce považovaly kavky za svou družku ve spárech dravce a okamžitě Lorenze napadly. Tento pokus ukázal úspěšnou strategii společné obrany hejna krkavcovitých ptáků. S ořešníkem kropenatým se setkáme spíše někde na horách nebo na chalupě, když nám přiletí na podzim hodovat na lísku. Velmi brzy zjara, v době kdy v jeho prostředí horských a podhorských lesů ještě leží sníh, začíná hnízdit. Drsným podmínkám odpovídá i robustní silnostěnné hnízdo. V té době mu přijdou vhod ukryté zásoby oříšků, žaludů a všelijakých semen. Veden svou výbornou pamětí vyhledává spižírny pod sněhem. V té době mu připravené zásoby poskytují energeticky bohatou potravu a jsou podmínkou úspěšného hnízdění. V zimním období se můžeme v naší přírodě setkat se sibiřským poddruhem ořešníka, který se vyznačuje delším a štíhlejším zobákem a širší bílou páskou na ocase. Nepravidelné invaze provádí v závislosti na počasí a nabídce potravy na severu a u nás. Jako ostatní severští ptáci je velmi málo plachý. Špačkovití Když se k nám brzy z jara vrátí špačci obecní, hned nastane velké handrkování o hnízdní dutiny. V příhodném prostředí s doupnými stromy vytváří špačci hnízdní kolonie. V zahradách, kde jim lidé nemohou posloužit dostatečnou hustotou budek, hnízdí samozřejmě jednotlivě. Často tam po vyhnízdění pozorujeme rodiče pronásledované omladinou žadonící o krmení. Během svižného pobíhání vybírají hmyz z trávníku a dávají ho mláďatům do nenasytných zobáků. V tomto období nás zbaví nejednoho hmyzího škůdce. Když ale dozrají třešně, pořádají na ně spolu s kosy hromadné nálety. Co nesežerou to naklovnou a shodí na zem. Tehdy se na ně lidé začínají poněkud koukat skrz prsty. Obrovská podzimní hejna směřující na vinice s dozrávající révou budí už v lidech vůči špačkům značné antipatie. Odhlédneme-li od velkých škod na úrodě, představuje mnohatisícové hejno úchvatné divadlo. Přelévá se jako obrovská měňavka. Místy tmavne nebo světlá, podle okamžité hustoty ptačích těl v hejnu obsažených. Létání v takovýchto velikých hejnech představuje účinnou ochranu před predátory. Dravec je množstvím ptačích těl tak dezorientován, že si nedokáže vybrat na koho zaútočit. Pokud se mu nepodaří oddělit od hejna jednotlivce, většinou po chvíli odlétá s nepořízenou. Žluvovití Trochu jako exot, který uletěl z chovu, vypadá sameček žluvy hajní. Se sytě žlutou barvou opeření většiny těla ostře kontrastují černá křídla a ocas. Zobák má růžový. Samička je vybarvena poněkud střízlivěji, spíše do zelena. Žluva hajní jako jediná ze svých nejbližších příbuzných opouští teplé africké kraje a váží cestu až k nám. Nezdrží se zde dlouho, přilétá v květnu a koncem letních prázdnin nás opět opouští. Přestože je sameček tak výrazně zbarven, častěji ho uslyšíme než uvidíme. Vědecké jméno oriolus patrně zvukomalebně vyjadřuje právě žluví charakteristický krátký flétnový Portrét samečka žluvy hajní popěvek. Občas nás může splést špaček, který dokáže zpěv žluvy velmi věrně imitovat. Většinou se tak ale ozývá v časném jaru, kdy je ještě na

72 žluvu brzo. Žluva se převážně zdržuje vysoko v korunách stromů. Tam také staví své hnízdo, které je umně vpleteno do vidlice větví. Do této vzdušné kolébky snáší samička bílá řídce skvrnitá vejce. 72 Vrabcovití Čimčarající vrabci se také řadí k pěvcům. A nejsou to pěvci ledajací, alespoň podle systematických biologů. Vždyť řád pěvců se jmenuje podle nich - Passeriformes, což lze otrocky přeložit asi jako vrabcotvarý. Nejen vědci si všimli úbytku vrabců domácích, jejichž stohlavá hejna patřila k běžnému obrazu venkovských dvorů. Příčin mizení vrabců bude jistě více, ale svou roli pravděpodobně hrají změny způsobu zemědělského hospodaření i venkovského prostředí. Dnes se již těžko najde dvůr s rozsypaným zrním, na němž se mohou vrabci úspěšně přiživovat se slepicemi. Z vrabců, kteří byli považováni za významné škůdce zemědělství, se v několika uplynulých desetiletích stal druh, jenž si dnes pro svůj řídký výskyt zaslouží ochranu. Zadíváme-li se blíže na samečka vrabce domácího, zjistíme, že ač jsou v jeho opeření zastoupeny pouze různé odstíny šedé, hnědé a černá barva, je dosti elegantní. O jeho postavení Dříve typický obraz venkovského dvorku v hierarchii ostatních samců vypovídá rozsah černé skvrny na hrdle. Starší a dominantní samci ji mají patřičně výraznou. Samičky jsou, jak tomu často bývá, zbarveny mnohem střízlivěji a nenápadněji. Přestože vrabci patří do příbuzenstva snovačů, kteří jsou známi stavbou rozsáhlých a umných hnízd, oni sami žádnou velkou stavební dovedností nevynikají. Jejich příslovečně rozcuchané vrabčí hnízdo je kupka různých stébel sena a slámy trčících na všechny strany. Vrabci jsou typičtí zrnojedi, kteří se po většinu roku živí semeny. V době krmení mláďat však přecházejí na stravu živočišnou a potomkům nanosí množství různého hmyzu. Vrabec polní úpolník se od domácího poněkud liší prostředím i vzhledem. Sameček i samička vypadají stejně a jsou podobni samečkovi vrabce domácího. Jednoznačně je však prozradí černá skvrna na tváři. Vrabci polní hnízdí v dutinách a rádi obsadí i budku, původně nachystanou pro sýkorky. V posledních letech se zdá, že zatímco vrabci domácí ubývají, ti polní přibývají a v prostředí okolí lidských sídel je nahrazují. Pěnkavovití Pěnkava obecná patří k běžným a rozšířeným ptákům. Pestrého samečka a jeho skromněji vybarvenou družku známe jako časté návštěvníky zahradních krmítek. Pěnkaví zpěv zakončený charakteristickým zacvrčením rajčák je také obecně známý. V prostředí lesů i zahrad je to jeden z nejčastěji slýchaných ptačích hlasů. Dávní čihaři, kteří chytali ptáky pro chov v klíckách, rozeznávali mnoho dialektů pěnkavího zpěvu. Věděli, že rajčáci z určité oblasti zpívali jinak a lépe než z jiné. I když nám dnes chybí jejich zkušenosti, určité rozdíly mezi zpěvem pěnkav z různých krajů jsme schopni rozpoznat také. Mimo zpěv a typické vábení pink se pěnkava občas ozývá i jednoduchým zvonivým hlasem, který se lidově nazývá volání na déšť. Souvislost s úspěšným předpovídáním deštivého počasí se však, pokud vím, prokázat nepodařilo. Snad jen, že ho častěji přednáší, když je zataženo. Poměrně důkladnou stavbu