Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Evropský sociální fond STUDIJNÍ MANUÁL. Název předmětu: Úvod do státu a politiky

Transkript

1 STUDIJNÍ MANUÁL Název předmětu: Úvod do státu a politiky 1 1

2 CÍL A ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA PŘEDMĚTU Předmět Politika a stát je uvedením do základních pojmů a koncepcí především z oblasti teorie politiky s přesahy do problematiky státu. V průběhu kursu budou posluchači seznámeni s takovými otázkami, jako jsou vymezení samotné politiky a jejího vývoje, fungování státu, teorie a praxe demokratických a nedemokratických politických systémů, teorie a praxe politických aktérů, politické důsledky voleb a volebních systémů, vymezení hlavních ideologických proudů, které determinují soudobou politiku apod. Metodologicky bude kurs vycházet z empiricko-analytických tradic soudobé politické vědy, a to zejména v její komparativní podobě. Cílem předmětu je seznámit posluchače se základními pojmy a koncepcemi teorie politiky a naučit je tyto koncepce používat v praxi, tj. aplikovat je na politickou praxi. Jde o to, aby studenti v budoucnu nesklouzávali pouze k deskriptivním postupům, ale dokázali politické jevy analyzovat právě s pomocí příslušných teorií. Cílem předmětu je dále naučit studenty kritického a nikoliv bezhlavého přístupu ke zkoumání a aplikování těchto teorií. Za tímto účelem budou seznámeni nikoliv pouze s koncepcemi jako takovými, ale rovněž s odbornou diskusí o nich. PODMÍNKY PRO ÚSPĚŠNÉ ABSOLVOVÁNÍ PŘEDMĚTU Předmět je zakončen písemnou zkouškou ve formě znalostního testu, který vychází z přednesené látky a zadané literatury. TÉMATICKÝ OBSAH PŘEDMĚTU 1) Politická věda jako obor 2) Co je politika a jak ji chápat 3) Klasické a moderní politické myšlení 4) Stát a jeho formy 5) Demokracie 6) Nedemokratické režimy 7) Politické režimy v demokracii a jejich typy 2 2

3 8) Političtí aktéři (politické strany a zájmové skupiny) 9) Stranické systémy a jejich typy 10)Volby, volební systémy, jejich typy a politické důsledky 11)Politická opozice a politické vládnutí 12)Politické ideologie a programy OSNOVY K JEDNOTLIVÝM TÉMATŮM 1) Politická věda jako obor Literatura: Cabada Ladislav (2004). Politická věda jako samostatná společenskovědní disciplína. In: Cabada Ladislav, Kubát Michal a kol. Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia, str Dočekalová Pavla (2010). Politologie jako věda. In: Dočekalová Pavla, Švec Kamil a kol. Úvod do politologie. Praha: Grada, str Problematika politiky a stát je primárně (i když ne výlučně) zkoumána v rámci svébytné společenskovědní disciplíny politické vědy. (V českém prostředí je rozšířenější pojem politologie, ale jedná se jen o synonymum. Mezi pojmy není obsahový rozdíl.) Politická věda je relativně novým oborem, dnes však již plně etablovaným. Není v tuto chvíli účelné líčit zde historii oboru či jeho nějakou definici. Podstatné však je, zejména v českém prostředí, správné chápání politologie. Problém spočívá v tom, že u nás není dostatečně rozlišováno mezi politologií (politologickým výzkumem) na jedné straně a politickou publicistikou (komentářem) na straně druhé. Politologie nespočívá v komentování politického dění v médiích, přestože je tak zhusta chápána. Tento nešťastný obraz, který u nás přetrvává kvůli enormnímu výskytu politologů v médiích, vrhá na politologii špatné světlo, kdy mnohdy není vnímána jako relevantní vědní obor. Je proto nezbytné rozlišovat mezi 3 3

4 skutečnou politologií pěstovanou na vysokoškolských pracovištích a pseudopolitologií uváděnou v médiích. 2) Co je politika a jak ji chápat Literatura Dočekalová Pavla (2010) Co je politika? In: Dočekalová Pavla, Švec Kamil a kol. Úvod do politologie. Praha: Grada, str Novák Miroslav. Úvod do studia politologie. Nepublikovaný text, FSV UK, Praha. Rosůlek Přemysl (2004). Politika jako předmět zájmu politické vědy. In: Cabada Ladislav, Kubát K. a kol. Úvod do studia politické vědy. Aleš Čeněk, Plzeň 2007, str Pojem politika je velmi komplikovaný a mnohoznačný. Lze se setkat s mnoha velmi odlišnými pojetími politiky (dobrý stručný přehled viz Dočekalová 2010). V rámci omezeného prostoru si představíme pravděpodobně nejčastěji uváděné rozlišování mezi třemi typy politiky, které vychází z anglické terminologie, pro nichž nemáme v češtině odpovídající ekvivalenty: polity, policy, politics. Rozdíl není jen lingvistický, ale především obsahový. Polity je nejširším pojetím politiky v jejím formálním a normativním chápání (politický řád v obecnějším smyslu). Policy je obsahovou stránkou politiky (politický program). Politics je procesní stránkou politiky (politické vztahy, střetávání se politik ve smyslu policy). Pro chápání politiky je důležitý vztah mezi policy a politics. Podle Nováka se lze setkat s dichotomií policy vs. politics ve smyslu přijímání policy jako dobré stránky politiky a odmítání politics jako odvrácené tváře politiky: policy jako program, ideály apod. je 4 4

5 vznešená, zatímco politics nutně představuje nepěkný konflikt. Důsledkem toho je nadřazování policy nad politics. Toto pojetí není správné, resp. není realistické. Politics je ústřední složkou politiky a politika se bez ní neobejde. Politika bez konfliktu nemůže existovat. Konflikt ale samozřejmě může mít různé podoby, ale to je zcela jiná otázka, z níž nelze vyvozovat odmítání konfliktu jakožto základu politics a tedy také politics jakožto základu celé politiky. Při posuzování politiky existují další otázky: role politiky ve společnost, cíle politiky, vztah politiky a nepolitické složky společnosti (např. státní správa). Role politiky ve společnosti analyzoval mj. Raymond Aron, který představil koncepci primátu politiky. Primát politiky zjednodušeně řečeno znamená: to, co odlišuje společnosti od sebe, je politického původu a to, jaký je politický režim, svědčí o povaze celé společnosti. Politika tedy zasahuje celou společnost (ne jen třeba politické představitele) a ústřední otázkou je podoba politického režimu. Cíle politiky je velmi těžké či snad dokonce nemožné přesně stanovit. Podle Nováka se lze shodnout pouze na dvou objektivních cílech politiky: 1) smír a řád uvnitř společnosti, 2) bezpečnost společnosti (obrana proti eventuálnímu vnějšímu nepříteli). V obou případech opět vyvstává důležitost politického režimu a mocenského pojetí politiky. Vztah politiky a nepolitické složky společnosti jako např. státní správy je dán Aronovým rozlišením mezi pomyslným politikem a pomyslným úředníkem (příklad jako vhodný uvádí 5 5

6 Novák). V moderních demokraciích je politik nadřazen úředníkovi. Příklad dokládá výše uvedenou nadřazenost politiky nad jinými aspekty společnosti (primát politiky). Nadřazenost politiky ale musí být podmíněna její legitimitou. Každá politická moc je na rozdíl od obyčejné moci (třeba prostá fyzická síla) legitimní. Druhů legitimit je celá řada (i nedemokratické režimy jsou nějakým způsobem legitimní), většinou se však odvozuje od klasického pojetí Maxe Webera, který rozlišoval tři typy legitimity politické moci (tři typy panství): 1) charismatické, 2) tradiční, 3) racionální. 3) Klasické a moderní politické myšlení Literatura: Miller David (ed.) (2003). Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno: Barrister & Principal. Novák Miroslav. Úvod do studia politologie. Nepublikovaný text, FSV UK, Praha. Problematika politického myšlení je nesmírně obsažná a složitá. V rámci stručného představení otázky je možné se proto omezit jedině na taxativní výčet jevů a jejich velmi obecnou charakteristiku. Politika byla různé vnímána v různých historických etapách. Nejvšeobecněji lze rozlišit mezi: 1) antickým pojetím politiky, 2) středověkým pojetím politiky, 3) moderním pojetím politiky. 6 6

7 Antické pojetí politiky je normativní a zabývá se otázkou hledání a pojmenování dobré politiky, která by byla v souladu s lidskou přirozeností. Klíčová je zde tedy otázka hledání nejlepšího režimu a definování cílů politické obce. Nejlepší politika je taková, která vede k dokonalosti lidského života. Antické pojetí politiky přijímá existenci nejlepší (ideální) politiky (politického režimu), ale současně uznává existenci paralelní dobré politiky (politického režimu). Znamená to, že existuje jeden nejlepší politický režim, ale současně také více dobrých (legitimních) politických režimů (Aristoteles). Středověké pojetí politiky je zcela jiné, protože vychází z křesťanství. Ve středověkém politickém myšlení (a také ve středověké politické praxi) byla klíčová otázka vztahu mezi duchovní a světskou mocí, které jsou oddělené. Mezi nejznámější a nejdůležitější pokusy o řešení tohoto vztahu patří koncepce boží a pozemské obce sv. Augustina, kterou později analyzoval také sv. Tomáš Akvinský (včetně jeho učení o přirozeném právu). Otázka, jak vyřešit tento vztah, nebyla uspokojivě zodpovězena (nebyla vyřešena ani v politické praxi), což vedlo ke vzniku novověkého (moderního) pojetí politiky. Moderní pojetí politiky je mnohovrstevné. Novák rozlišuje mezi: 1) tzv. první vlnou modernity, 2) tzv. druhou vlnou modernity. Představiteli první vlny modernity byli především Machiavelli, Hobbes, Lock, Smith. Politika je oddělena od náboženství, etiky, morálky apod. a je chápána jako samostatná kategorie. Základem politické činnosti je zájem, který má různé podoby (vladařova sláva, právo na život, ekonomický zájem). Toto pojetí politiky nakonec ústí do moderní liberální společnosti. Druhá vlna modernity má své základy v heretické teologii Jáchyma z Fiory, ale plně se rozvinula až ve filosofii dějin 19. století. Novodobé základy druhé vlny modernity byly položeny Hegelem a rozvinuty především Marxem. Mj. politika je uskutečňována v dějinách a dějinami. Dějinný vývoj je pokrokový a přinese vyřešení lidských vztahů, včetně vztahů politických. 7 7

8 4) Stát a jeho formy Literatura: Švec Kamil (2010). Stát a moc. In: Dočekalová Pavla, Švec Kamil a kol. Úvod do politologie. Praha: Grada, str Stát je klíčovou proměnnou nejen politiky, ale celé společnosti. Existuje celá řada přístupů, jak stát zkoumat. Rozdíl v přístupech se především týká: 1) pojetí státu, 2) definic státu, 3) geneze státu, 4) typů a forem státu, 5) funkcí státu. Pojetí státu vychází hlavně z historického kontextu. Rozlišujeme: 1) řecké pojetí státu (polis), 2) římské pojetí státu (civitas, res publica), 3) středověké pojetí státu (terra), 4) novověké pojetí státu (stato). Definice státu se různí podle přístupu, jak jev definovat. Takto lze vyčlenit pět hlavních typů definic (existují i další, dílčí definice). 1) funkcionální definice, 2) elementární definice, 3) psychologické definice, 4) sociologické definice, 5) třídní definice. 8 8

9 Chápání geneze státu je komplikované a mísí se zde historická a obsahová kritéria. Existují středověké doktríny, které jsou tři: 1) teologická, 2) patriarchální, 3) patrimoniální. Dále existují novověké doktríny, kterých je pět: 1) doktrína společenské smlouvy, 2) doktrína dobývání (násilí), 3) třídní doktrína, 4) sociologická doktrína, 5) psychologická doktrína. Typy a formy státu se odvozují od mnoha faktorů, z nichž nejdůležitější jsou dva: 1) geografických, 2) politických. V rámci těchto kategorií pak máme celou řadu nejrůznějších typů státu. Funkce státu dělíme na dva základní typy: 1) vnitřní, 2) vnější. Vnitřních funkcí je mnoho: 9 9

10 1) ochranná, 2) regulační, 3) kulturně-výchovná, 4) adaptační, 5) inovační, 6) sociální, 7) ekonomická. Vnějších funkcí je méně: 1) defensivní, 2) ofensivní, 3) neutrální. 5) Demokracie Literatura: Hloušek Vít, Kopeček Lubomír (eds.) (2003). Demokracie. Brno: MPÚ MU, kap. 1, 3, 4, 5, 6, 7, 9, 11. Otázka demokracie je velice rozsáhlá a komplikovaná. Pro zjednodušení si uvedeme jen vybrané základní přístupy. Nejprve je nutné oddělit dva základní přístupy, jak demokracii chápat: 1) klasické teorie demokracie, 2) moderní teorie demokracie. Klasické teorie demokracie mají základ v antice a vycházejí z normativního předpokladu, že demokracie je vláda lidu. Jde o to, jak lid definovat a jak zajistit, aby skutečně vládl. Zde existuje mnoho koncepcí (např. všeobecná vůle Rousseaua)

11 Moderní teorie demokracie mají základ v teoriích elit. Jsou empirické, vychází tedy nikoliv z představy, jak by demokracie měla vypadat (vláda lidu), ale z toho, jak reálně vypadá. Základem tohoto uvažování je Schumpeterova minimalistická teorie demokracie: demokracie není vláda lidu, ale vláda vlády (skupiny osob) se souhlasem lidu. Na Schumpetera navázal Robert Dahl se svojí koncepcí polyarchie. Lid nemůže vládnout (už jenom z technických důvodů), namísto něj vládne vláda (skupina osob), ale lid je oproti schumpeterovskému pojetí mnohem více zapojen do politického života prostřednictvím různých mechanismů. Demokracie je tedy abstraktní ideál, neuskutečnitelný v praxi, polyarchie je reálně existující politický systém, který je demokracii bližší než Schumpeter, ale stejně ideálu nemůže dosáhnout. Dalším významným teoretikem demokracie je Jurgen Habermas, který přišel s koncepcí deliberativní demokracie, která se ještě více blíží ideálu demokracie. Ve spojitosti s teorií demokracie lze ještě zmínit koncepci Arendta Lijpharta, který rozlišil mezi dvěma formami demokratického politického systému, jak se vyskytuje v politické praxi: konsociační demokracie, majoritní demokracie. Rozdíl spočívá v mechanismech vykonávání politické moci v demokracii. 6) Nedemokratické režimy Literatura: Balík Stanislav, Kubát Michal (2004). Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán, kap. 1, 2, 3, 6,

12 Nedemokratické režimy v politické praxi převládají nad demokraciemi, přesto jsou v politologii zkoumány mnohem méně často, než demokracie. Velmi obecně lze nedemokratické režimy rozdělit do tří hlavních typů: 1) totalitní režimy, 2) autoritativní režimy, 3) hybridní režimy. Totalitarismy jsou v praxi méně časté, přesto mají rozvinutou teorii a potýkají se mnoha kontroverzemi. Je zde také více možností, jak je chápat. Nejčastěji je totalitarismus pojímán dvojím základním způsobem: 1) jako způsob myšlení či ideologie, 2) jako politický režim. Totalitarismus jako způsob myšlení či ideologie je méně častým přístupem a objevuje se zejména v prostředí politické filosofie. Totalitarismus jako politický (totalitní) režim je v současnosti rozšířenější, zejména v komparativní politologii. Je-li totalitarismus politickým režimem, pak jej lze definovat prostřednictvím charakteristických znaků. Existuje celá řada definic, k nejznámějším patří definice Carla J. Friedricha a Zbigniewa Brzezinského, Hannah Arendt, Raymonda Arona, Giovanniho Sartoriho a dal. Ve zkratce lze uvést, že totalitarismus je definován pomocí několika základních znaků: 1) ideologičnost, 2) stranickost, 3) vůdcovství, 4) kontrola společnosti (psychologická, teroristická). Autoritativní (nebo autoritářský) režim je dalším typem nedemokratického vládnutí. Důležité je to, že se jedná o kvalitativně odlišný typ režimu, není to změkčelý totalitní režim

13 Hlavním teoretikem autoritarismu je Juan J. Linz. Autoritarismus se vyznačuje následujícími hlavními obecnými znaky: 1) autoritativní mentalita, 2) nestranickost, 3) tzv. omezený pluralismus. Na rozdíl od totalitarismu, existuje celá řada typologií autoritativních režimů, které se tedy ve světě vyskytují v různých variantách. Mezi nejznámější patří typologie opět Juana J. Linze, ale také například Wolfganga Merkela. Kromě toho existují samostatné typy nedemokratických režimů, které nebývají řazeny mezi totalitarismy, ani mezi autoritarismy. K nejznámějším patří: 1) sultanistický režim, 2) kvazitotalitní režim. Hybridní režimy jsou nejnovějším pokusem, jak teoreticky podchytit různé typy politických režimů, které nejsou demokraciemi. Existuje bezpočet koncepcí a názvů užívaných k vymezení této kategorie politických režimů, které nejsou demokraciemi, ale ani úplnými nedemokraciemi. K známým a přehledným patří typologie Andrease Schedlera, který pro zpřehlednění situace nastínil tři základní typy těchto režimů: 1) defektní demokracie, 2) hybridní režimy, 3) nové autoritarismy. 7) Politické režimy v demokracii a jejich typy Literatura: 13 13

14 Kubát M., Politické režimy formy vlády. In: Cabada L., Kubát K. a kol. Úvod do studia politické vědy. Aleš Čeněk, Plzeň 2007, str Demokracie se v politické praxi vyskytuje v různých variantách, respektive mocenské mechanismy se v demokratických režimech projevují různým způsobem. Máme tedy různé typy demokratických režimů. Pro jejich klasifikaci se používají dvě základní kritéria: 1) ústavní, 2) politická. Ústavními kritérii jsou takové věci jako mimo jiné: 1) způsob dělby moci, 2) vztahy mezi jednotlivými výkonnými a zákonodárnými institucemi. Politickými kritérii se rozumí především povaha politického stranictví. Politické strany a stranické systémy mají velký vliv na podobu demokratických režimů. Na základě ústavních kritérií vyčleňujeme tři základní typy demokratických režimů: 1) parlamentní, 2) prezidentské, 3) poloprezidentské. Parlamentní režimy se vyznačují propojením výkonné a zákonodárné moci, kdy jednotlivé výkonné a zákonodárné instituce na sobě závisí, a to v souvislosti mnoha různými zejména ústavními podmínkami a okolnostmi. V prezidentských režimech jsou moc výkonná a zákonodárná striktně odděleny. V poloprezidentských režimech jsou obě moci propojené, ale moc výkonná je oproti moci zákonodárné posílena

15 Tři uvedené druhy demokratických režimů (parlamentní prezidentské poloprezidentské) jsou jen základními ideálními typy těchto režimů. Ve skutečnosti se v politické praxi vyskytují v mnoha různých variantách. Existuje tedy vnitřní členění těchto typů na podtypy. Parlamentní, prezidentské a poloprezidentské režimy se vnitřně člení především podle toho, jaké povahy jsou příslušné politické strany a stranické systémy. 8) Političtí aktéři (politické strany a zájmové skupiny) Literatura: Kopeček L. Politické strany a stranické systémy ve srovnávací perspektivě. In: Strmiska M. et al. Politické strany moderní Evropy. Portál, Praha 2005, str. 9-53, Kubát M. Političtí aktéři zájmové skupiny a politické strany. In: Cabada L., Kubát K. a kol. Úvod do studia politické vědy. Aleš Čeněk, Plzeň 2007, str Politické strany jsou hlavními aktéry soudobé politiky. Je to komplikovaný fenomén, který se těší velké pozornosti představitelů politologie. Komplikovanost problematiky je viditelná už v případě prvního kroku definice politické strany. Existují dva obecné základní typy definic politických stran: 1) široké, 2) minimální. Široké definice se snaží politickou stranu pojmout ve všech aspektech jejího fungování. Výhodou je přesný popis, nevýhodou je skutečnost, že rozmanitost politické praxe způsobuje množství výjimek z takto široce pojatých definic. Jinými slovy, široké definice nezahrnou všechny existující politické strany. Proto někteří badatelé přišli s minimálními definicemi, které se snaží definovat politickou stranu prostřednictvím co nejmenšího možného množství definičních znaků. Taková definice by zněla: politická strana je organizace, která usiluje o dobytí a vykonávání politické moci. Výhodou je skutečná univerzálnost definice ( vejdou se do ní všechny existující případy), nevýhodou je malá vypovídací schopnost také definice

16 Politické strany v dnešním slova smyslu vznikly v 19. století. Existuje několik přístupů, jak pojímat vznik politických stran, z nichž nejvýznamnější jsou: 1) institucionalistický, 2) historicko-konfliktní, 3) vývojový. Institucionalistický přístup (Maurice Duverger) dává vznik stran do souvislosti se vznikem parlamentních institucí a rozvojem volebního práva. Historicko-konfliktní přístup (Stein Rokkan, Semyour M. Lipsek) chápe vznik stran jako důsledek proměn moderních společností, které daly vzniknout konfliktům mezi jejich jednotlivými segmenty. Odtud pramení štěpení či konfliktní linie (cleavages), z nichž se zrodily politické strany (vlastníci vs. pracující, město vs. venkov, církev vs. stát, centrum vs. periferie). Vývojový přístup spojuje vznik stran se vznikem státu a jeho infrastruktury (hlavně země třetího světa). Vzhledem k šíři výskytu politických stran ve světě existuje celá řada jejich typů a tedy také typologií. Typologií je nepřeberné množství, ale lze vysledovat několik základních kritérií, se kterými tyto typologie pracují: 1) organizační, 2) vývojové, 3) ideologicko-programové. Organizační kritérium je založené na zkoumání vnitřního uspořádání politických stran. Vývojové kritérium sleduje, jak se politické strany proměňují v čase. Ideologicko-programové kritérium klasifikuje strany podle jejich ideologického a programového vymezování se (teorie stranických rodin). Zájmové skupiny jsou také důležitým aktérem moderní politiky. Od politických stran je odlišuje především skutečnost, že neusilují o dobytí a vykonávání politické moci, ale spokojí se s vyvíjením tlaku na ty, kteří u moci jsou

17 9) Stranické systémy a jejich typy Literatura: Kopeček L. Politické strany a stranické systémy ve srovnávací perspektivě. In: Strmiska M. et al. Politické strany moderní Evropy. Portál, Praha 2005, str. 9-53, Novák M. Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Slon, Praha 1997, kap. 2, 3, 4, 5. Problematika stranických systémů se liší od problematiky samotných politických stran, proto je nutné o obou jevech pojednat odděleně. Prvním krokem je opět definování stranického systému. Zde se rozlišují dvě proměnné: 1) statická proměnná, 2) dynamická proměnná. Statickou proměnnou jsou samotné politické strany. Stranický systém se skládá z politických stran a ne z něčeho jiného (např. zájmových skupin). Podle Sartoriho jde o formát stranického systému (počet stran). Dynamickou proměnnou jsou vztahy mezi politickými stranami uvnitř stranického systému. Opět podle Sartoriho se jedná o mechanismus stranického systému. Pouze spojením těchto dvou proměnných můžeme stranický systém definovat a hlavně pochopit, jak funguje. Další otázkou je, kdo je součástí stranického systému a kdo ne. Již bylo uvedeno, že to jsou politické strany, ale které? Na tuto otázku odpovíme prostřednictvím koncepce relevance stran (Sartori). Součástí stranického systému jsou pouze relevantní strany. Relevance stran se pozná podle dvou kritérií: 1) koaliční potenciál, 2) vyděračský potenciál

18 Víme-li, které strany jsou součástí stranického systému, můžeme přistoupit k otázce významu stran uvnitř stranického systému. Jedná se o problematiku velkých a malých stran. Velikost a malost stran ve stranickém systému se určuje jednak počtem mandátů v parlamentu, jednak rolí, jakou relevantní strany ve stranickém systému hrají. Zatímco u velkých stran většinou dochází k souladu mezi početní velikostí a rolí, jakou hrají, tj. velká strana je velká jak vzhledem k počtu křesel, tak i vzhledem ke svému významu ve stranickém systému, u malých stran tomu tak nemusí být. Malá strana může být malá početně (málo křesel), ale současně může hrát ve stranickém systému významnou či přímo klíčovou úlohu. Jak velké, tak malé strany se různě dělí. Příslušných typologií je mnoho. Další problematikou je typologie stranických systémů jako takových (v demokracii, v nedemokratických režimech jsou typologie jiné). Těchto typologií je opět mnoho, avšak nejčastěji jsou využívána následující kritéria: 1) počet stran, 2) počet stran a jejich velikost, 3) počet stran a ideologická vzdálenost mezi nimi (polarizace). Výsledkem jsou více či méně složité typologie. Z hlediska počtu stran je nejznámější typologie Duvergerova: 1) monopartismus, 2) bipartismus, 3) multipartismus. Z hlediska počtu stran a jejich velikosti je nejznámější typologie Blondelova: 1) bipartismus, 2) systém dvou a půl strany, 3) multipartismus s dominující stranou, 18 18

19 4) multipartismus bez dominující strany. Z hlediska počtu stran a polarizace je nejznámější Sartoriho typologie: 1) bipartismus, 2) systém predominantní strany, 3) umírněný multipartismus (omezený pluralismus), 4) extrémní multipartismus (polarizovaný pluralismus), 5) atomizovaný systém). 10) Volby, volební systémy, jejich typy a politické důsledky Literatura: Kubát M. Volby a volební systémy. In: Cabada L., Kubát K. a kol. Úvod do studia politické vědy. Aleš Čeněk, Plzeň 2007, str , Lebeda T. Stručný přehled volebních systémů. In: Novák M., Lebeda T a kol. Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Aleš Čeněk, Plzeň 2004, str Problematika voleb a volebních systémů patří k nejpopulárnějším v politické vědě, proto jde o záležitost značně rozsáhlou. Uvedeme proto jen vybrané otázky (stranou zůstanou takové věci jako třeba volební chování, volební kampaně apod.). Volby jsou základním předpokladem demokracie. Aby však byly skutečně demokratické, musí splňovat některé základní principy: 1) soutěživost, 2) definitivnost, 3) dočasnost, 4) globálnost

20 Volební systém jsou pravidla, podle kterých se konají volby. To je ale velmi obecné tvrzení. Konkrétněji můžeme volební systém chápat v širším a užším pojetí. Širší pojetí zahrnuje tyto věci: 1) volební proces, 2) volební právo, 3) volební procedura. Volební proces je technické zabezpečení konání voleb. Volební právo jsou podmínky, za kterých se lidé mohou účastnit voleb: 1) všeobecnost voleb, 2) rovnost voleb, 3) přímost voleb, 4) tajnost hlasování. Volební procedura je způsob, jakým jsou sečteny hlasy a převedeny na křesla. Je to současně volební systém v užším pojetí. Nejprve je takto chápaný volební systém nutno rozdělit na jeho: 1) technologii, 2) vlastnosti. Technologie volebního systému je jeho konstrukce, tj. to, z jakých komponentů se skládá (hlavně volební obvody a matematické metody přepočtu hlasů na křesla) a princip fungování, tj. jakým způsobem jsou určovány výsledky voleb. Vlastnost volebního systému je to, jaké má politické důsledky, tj. jak ovlivňuje politiku. Na základě technologie volebního systému jsou sestavovány jejich typologie. Typologií je mnoho a neexistuje ohledně nich shoda. Základní typologie je následující: 1) většinový volební, 20 20

21 2) proporční volební systém, 3) smíšený volební systém. Někdy je k těmto třem základním typům ještě přidáván tzv. poloproporční volební systém, ne všichni s tím ale souhlasí. Každý z těchto základních tří typů se dále dělí. Většinový volební systém se dělí na: 1) volební systém prosté většiny (dále se dělí), 2) volební systém absolutní většiny (dále se dělí). Proporční volební systém se dělí na: 1) systém kandidátních listin (dále se dělí), 2) systém jednoho přenosného hlasu. Smíšený volební systém se dělí na: 1) systém závislé kombinace (dále se dělí), 2) systém nezávislé kombinace (dále se dělí). Každý volební systém má nějaké účinky (dopady na politiku). Účinky lze obecně rozdělit na: 1) přímé, 2) nepřímé. Přímý účinek je deformací volebního výsledku ve vztahu k samotným politickým stranám, které mohou být: 1) nadreprezentovány, 2) podreprezentovány

22 Jinými slovy, jde o proporcionalitu či disproporcionalitu volebních výsledků. Každý volební systém je nějakým způsobem disproporční, rozdíl je jen v míře disproporcionality. Disproporcionalitu lze ovlivnit především: 1) změnou velikosti volebních obvodů, 2) změnou matematické metody pro přepočet hlasů na křesla. Nepřímé důsledky se týkají stranických systémů jako celků. Základem je teorie tzv. Duvergerových zákonů z 50. let 20. století, které byly později různě modifikovány a o kterých se stále diskutuje. 11) Politická opozice a politické vládnutí Literatura: Kubát M. Politická opozice v teorii a středoevropské praxi. Dokořán, Praha 2010, kap. 1, 2, 3, Novák M. Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Slon, Praha 1997, kap. 6. Důležitou otázkou demokratické politiky je politická opozice a politické vládnutí. Jedná se to, kdo vládne a kdo je v opozici a proč a jakým způsobem se tak děje. Politickou opozici lze obecně chápat v: širším významu (sensu largo), užším významu (sensu stricto). V širším významu se jedná o nejrůznější aktivity a postoje. V užším významu je politická opozice institucionalizovaná (hlavně v podobě politických stran, ale nejenom)

23 Politická opozice se přirozeně liší podle toho, zda ji nacházíme v demokratických či nedemokratických režimech. V nedemokratických režimech má jinou formu a více se zde projevuje v širším významu (v užším ale též). Naopak v demokracii se silně projevuje především (nejen) v užším významu, a to tedy hlavně v podobě politických stran. Existuje celá řada typologií politické opozice jak v nedemokratických režimech, tak i v demokracii. Mezi nejznámější a nejkomplikovanější typologie politické opozice v demokracii patří: 1) typologie Roberta A. Dahla, 2) typologie Klause von Beymeho, 3) typologie Jeana Blondela. Existuje ale i řada dalších, dílčích typologií, které jsou založeny na mnoha různých kritériích. Politické vládnutí je spjaté především s problematikou vládních koalic (koalice ale mohou být nejen vládní: volební, parlamentní). Ke koalicím můžeme přistupovat dvojím základním přístupem: 1) z politického hlediska, 2) z hlediska racionální volby a teorie her. Z politického hlediska podle Nováka (1997) rozlišujeme: 1) levicové nebo pravicové koalice, 2) koalice středu neboli koncentrací, 3) spojení extrémů, 4) celonárodní sjednocení. Z hlediska racionální volby a teorie her vytváříme tzv. prediktivní teorie koalic. Zde se rozlišuje mezi: 23 23

24 1) nadbytečnými koalicemi, 2) minimálními vítěznými koalicemi (dále se dělí). 12) Politické ideologie a programy Literatura: Heywood A. Politologie. Eurolex Bohemia, Praha 2004, kap. 3. Nedílnou složkou politiku je rovněž problematika policy (viz první přednáška). Zde máme tři hlavní jevy: 1) politické ideologie, 2) politické doktríny, 3) politické programy (dále se dělí). Politické ideologie můžeme chápat různým způsobem. Původně se jednalo o nauku o idejích (de Tracy). Později byla ideologie chápána jako normativní soubor politických a sociálních idejí, které interpretují skutečnost a předkládají vize budoucnosti. Takto lze ideologie chápat buď pozitivně nebo negativně (např. Marx). Ještě později došlo k rozlišení mezi ideologií (racionální) a utopií (iracionální) (Mannheim 1929). V 60. letech 20. století vypukla diskuse o tzv. konci ideologií (Aron, Bell, Lipset), především ve smyslu tzv. světských náboženství (hlavně nedemokratické ideologie jako fašismus, nacionální socialismus, komunismus). Politické doktríny jsou užším pojmem. Je to konkrétnější a reálné pojetí politiky ve smyslu vytýčení směru a cíle politické činnosti. Můžeme je nejrůzněji dělit. Politický program je ještě konkrétnější, jedná se o určení aplikace doktrín, tedy o naplánování praktických konkrétních politických kroků v určeném časovém období. Politické programy můžeme různě dělit, např.: 24 24

25 1) základní programy, 2) akční programy, 3) volební programy, 4) vládní prohlášení. V soudobé politice existuje nepřeberné množství politických ideologií a doktrín. K nejznámějším patří: 1) agrarismus, 2) anarchismus, 3) environmentalismus, 4) fašismus, 5) feminismus, 6) komunismus, 7) konzervatismus, 8) křesťanská demokracie, 9) liberalismus, 10) nacionalismus, 11) nacionální socialismus, 12) nová levice, 13) pacifismus, 14) rasismus, 15) sociální demokracie. Tento výčet je jen ilustrativní, směšuje totiž různé druhy ideologií a doktrín a navíc každá z nich se v praxi vyskytuje v mnoha dalších různých variantách

26 ZÁKLADNÍ LITERATURA Balík S., Kubát M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Dokořán, Praha Cabada L., Kubát M. a kol. Úvod do studia politické vědy. Aleš Čeněk, Plzeň Dočekalová P., Švec K. a kol. Úvod do politologie. Grada, Praha Heywood A., Politologie. Eurolex Bohemia, Praha Hloušek V., Kopeček L. (eds.) Demokracie. MPÚ MU, Brno Kubát M. Politická opozice v teorii a středoevropské praxi. Dokořán, Praha Miller D. (ed.) Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Barrister & Principal, Brno Novák M. Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Slon, Praha Novák M., Lebeda T a kol. Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Aleš Čeněk, Plzeň Strmiska M. et al. Politické strany moderní Evropy. Portál, Praha ROZŠIŘUJÍCÍ LITERATURA Fiala P., Strmiska M. Teorie politických stran. Barrister & Principal, Brno Novák M. Mezi demokracií a totalitarismem. Aronova politická sociologie industriálních společností 20. století. MPÚ MU, Brno Říchová B. Přehled moderních politologických teorií. Portál, Praha Sartori G. Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Slon, Praha Sartori G. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. CDK, Brno Svensson P. Teorie demokracie. CDK, Brno Šedo J. et al. Volební systémy. Portál, Praha