diplomová práce Konzultant (vedoucí) práce: Mgr. Pavel Holman PhDr. Jiří Merta

Transkript

1 Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Ústav archeologie a muzeologie studijní rok 2004/2005 Bc. Lukáš Smetana posluchač 5. ročníku muzeologie MUZEJNÍ PREZENTACE HISTORIE ŽELEZÁŘSTVÍ V MORAVSKÉM KRASU diplomová práce Konzultant (vedoucí) práce: Mgr. Pavel Holman PhDr. Jiří Merta Brno 2005

2 I. Úvod Moravský kras je území známé především svými krasovými jevy jeskyněmi, propastmi, závrty a dalšími. Pro naše předky to však byla především oblast snadno dobyvatelné železné ruy, kterou zpracovávali a výroba železa byla v minulosti důležitou součástí rozvoje společnosti. Cílem prospektorů, vyhledávajících železnou rudu, se stal Moravský kras už na sklonku 8. st. n. l. Dali tak vzniknout významnému raně středověkému hutnickému revíru, který je dnes největším známým hutnickým centrem té doby na území západních Slovanů. Neméně důležité je i to, že je zde prokázána kontinuita výroby a zpracování železa od počátků jeho znalosti ve střední Evropě až do dnešní doby. I když bylo toto území systematicky zkoumáno již od konce 19. st., k zásadním objevům týkajících se železářské minulosti došlo v šedesátých až devadesátých letech minulého století. O jejih významu svědčí i to, že střední část Moravského krasu byla v roce 2002 zařazena do programu Evropské cesty železa. V této diplomové práci je popsán komplexní vývoj těžby a zpracování železné rudy v Moravském krasu od nejstarších dob až po současnost i s ohledem na teorii tavby železa. Ke třem v současnosti existujícím expozicím železářství v Moravském krasu je navrhnut doplňkový program, který je zaměřen především na děti ve věku let.

3 II. Geografická pozice Moravského krasu Geograficky je Moravský kras součástí většího geomorfologického celku Drahanské vrchoviny v jihovýchodní části České vysočiny. Moravský kras je krasové území nacházející se severně od Brna, jeho délka činní cca 25 km a šířka 3 6 km. Zabírá plochu 85 km 2. Je to plochá vrchovina tvořená devonskými a spodnokarbonskými vápenci s povrchem v průměrné nadmořské výšce 448 m. CHKO Moravský kras byla vyhlášena roku Moravský kras se geomorfologicky dělí na tři základní části, a to na severní zvanou Suchdolské plošiny, na střední Rudické plošiny a na jižní Ochozské plošiny. Severní část je odvodňována říčkou Punkvou a jejími zdrojnicemi, Sloupským potokem a Bílým potokem. Nejvýznamějším jeskynním systémem této oblasti je Amatérská jeskyně (délka chodeb činí 35 km), pro veřejnost jsou zpřístupněny jeskyně Punkevní, Sloupskošošůvské, Balcarka a Kateřinská. Střední část krasu je odvodňována Křtinským a Jedovnickým potokem. Centrálním jeskynním systémem této oblasti jsou jeskyně Rudické propadání a Býčí skála. Jižní část krasu odvodňuje Říčka, důležitá je zde Ochozská jeskyně.

4 III. Geologický vývoj oblasti a železné rudy Moravský kras je budován převážně devonskými vápenci, které vystupují v úzkém pruhu mezi severovýchodním okrajem Brna a Sloupem. Geologicky patří na východní okraj Českého masivu, konkrétně do oblasti moravskoslezského paleozoika, kde leží mezi proterozoickým vyvřelým brněnským masivem na západě a hlubokomořskými sedimenty drahanského kulmu (spodní karbon) na východě. Oba kontakty jsou tektonicky modifikovány. Geologický vývoj Moravského krasu začal během variské orogeneze, kdy začátkem středního devonu (asi před 390 mil. let) došlo k rozpadu kontinentálního bloku při severním okraji velkého prakontinetu - Gondwany a postupně se začala vyvíjet mořská pánev ve které sedimentovaly vápence dnes vystupující v Moravském krasu a ukládaly se na zvětralý povrch granodioritů brněnského masivu (stáří 600 mil. let). Nejstarší sedimenty té doby ještě reprezentují vývoj v kontinentálních podmínkách horkého polopouštního klimatu a jsou označeny jako devonská bazální klastika. Jsou tvořeny červenohnědými slepenci, prachovci a pískovci, které vznikly v nepravidelně zaplavovaných říčních údolích. Dnes vystupují v tenkých polohách podél západního okraje Moravského krasu při styku s granodiority brněnského masivu, nejlépe jsou však zachovány v pruhu mezi brněnským Žlutým kopcem a Babím lomem nad Lelekovicemi. V důsledku poklesávání kontinentu došlo postupnému zaplavování území (mořská transgrese) a během středního

5 devonu nastoupila karbonátová sedimentace. Nejstarší vápence na území Moravského krasu jsou vápence vavřinecké, které se v sz. části krasu zastupují s bazálními klastiky. Hlavním vápencovým komplexem Moravského krasu je ovšem Macošské souvrství středno až svrchnodevonského stáří, které dosahuje mocnosti až 1500 m. Na jeho bázi vystupují tmavé až černé josefovské vápence s četnými zbytky schránek ramenonožců. Tyto vápence vystupují pouze v úzkém pruhu podél západního okraje krasu. Na ně nasedají tmavě šedé vápence lažánecké s oválnými amfiporami, které sedimentovaly podél mořského pobřeží. Nejrozšířenější světle šedé vilémovické (korálové) vápence představují útesové sedimenty vzniklé dále od pobřeží. Charakter vápenců macošského souvrství svědčí o sedimentaci v teplém, mělkém a dobře prokysličeném moři. Koncem devonu asi před 360 milióny let se projevuje variské vrásnění v prohloubení dna mořské pánve a vývoj na rozsáhlých karbonátových plošinách je nahrazen sedimentací tzv. líšeňského souvrství, které reprezentují nečisté červenavé a hlíznaté vápence křtinské, které dnes lemují v tenkém pruhu východní okraj Moravského krasu. Dále od pobřeží na podmořských svazích se pak uložily tmavé deskovité hádsko-říčské vápence, které časově přesahují až do spodního karbonu. V této době vrcholí variské vrásnění a vyvíjí se mohutný sedimentární komplex s drobami, břidlicemi a slepencemi, který leží dnes na východ od Moravského krasu a je označován jako drahanský kulm. Po ukončení variského vrásnění, které dalo oblasti hlavní geologické rysy se stalo území souší s rychle erodovaným a zarovnávaným povrchem. Sedimentace dalších

6 hornin začíná až ve svrchní juře (před 160 mil. lety). Jako relikty tehdejšího moře jsou zachovány křemité vápence s jehlicemi hub v nadloží s rohovcovými vápenci u Olomučan a na Hádech. Obě tyto lokality poskytují bohaté paleontologické nálezy mořské fauny ježovky, amonity, živočišné houby, ramenonožce, dírkovce. Bez udání polohy nálezu je popisován i zub žraloka dlouhý cca 30 mm. Po ústupu jurského moře nastalo období tropického klimatu, kdy se český masív nacházel na 20 severní šířky s velmi intenzivním krasověním a zvětráváním povrchu celého Moravského krasu. Doklady těchto procesů se zachovaly především na Rudické a Babické plošině. Do dnešní doby zde zůstal zachován tzv. fosilní kras kokpitového typu, který je charakteristický tvorbou mohutných depresí ve tvaru tzv. geologických varhan a trychtýřovitých prohlubní o hloubce až 140 m. Tyto velmi staré krasové závrty byly v mladších druhohorách (spodní křída stáří asi 100 mil. let) vyplněny zvětralinami rudických vrstev. Soubor rudických vrstev představuje velmi složitý sedimentární komplex pestrých jílovitých a písčitých hornin, které mají mocnost kolem 100 m. Jedná se o suchozemské zvětraliny starších okolních hornin, zejména jurských vápenců. Na bázi rudických vrstev, v místě kontaktu s podložními vápenci na dně závrtů, se nahromadily metasomatické železné rudy. Při jejich vzniku za tropického klimatu docházelo ke kaolinickému zvětrávání, při němž se hydroxidy železa a manganu hromadili na bázi zvětralin. Vrstevní sled rudických vrstev začíná svrchní polohou s četnými rohovcovými úlomky. Po ní následuje svrchní pestrá

7 série se žlutě, okrově, hnědočerveně i fialově zbarvenými písky a jíly. Toto zbarvení vzniklo při průsaku roztoků obohacených o železo. Směrem do hloubky následuje tzv. střední klastický komplex a poté okrové a žluté jíly. Pro těžbu železných rud měla největší význam zrudněná poloha obsahující v jílu vyvinuté čočkovité konkrece a polohy limonitu. U dna deprese se pak vysktuje tzv. skalnice, kde se opět koncentroval limonit spolu s manganem. Tyto polohy již přecházejí do silně zkrasovělého vápence. obr. 3.1: Schéma uložení rudických vrstev Železné rudy mají tmavohnědou barvu, jsou celistvé i stébelnaté, miskovité nebo tvoří koncentrické agregáty. Mineralogicky jsou tvořeny zejména goethitem, hematitem a limonitem s velmi malým znečištěním mechanickými příměsemi (křemen, jíl). Bochníkovité nebo čočkovité konkrece železných rud mají různou velikost. V místech, kde se železité roztoky dostali do styku s okolními vápenci vznikali kůry a polohy velice bohatých železných rud o mocnosti až 10 m. obr. 3.2: Železná ruda v rudických vrtvách Kovnatost (obsah železa) v rudických rudách byla značně rozdílná. Limonitové bahenní rudy, rudy znečištěné apod. dávali

8 obsah železa kolem 25%. Nejkvalitnější (štufové) rudy však dosahovali až 60% železa. Rudické vrstvy jsou však kromě železné rudy zajímavé i po mineralogické stránce. Nejznámější jsou křemenné geody, které mají až 40 cm. v průměru a jejich výplň tvoří křišťál, citrín, ametyst a další křemenné odrůdy. Nedaleko Olomučan byly nalezeny kulovité konkrece paprsčitě uspořádaných stébelnatých krystalků kalcitu známých jako Olomučanské koblížky. Ve třetihorách, kolem rozhraní křída paleogén (před asi 65 milióny lety) došlo k intenzivnímu poklesávání území a toto bylo provázeno zařezáváním vodních toků do podloží. Nová říční údolí byla velmi hluboká a měla charakter úzkých kaňonů až 200 m. hlubokých. Ke starým krasovým žlebům řadíme Lažánecký žleb a Křtinské údolí. Během spodního badenu (před 20 mil. lety) byla tato údolí zatopena další mořskou záplavou, která postihla některé partie Moravského krasu. Badenské sedimenty téměř zcela vyplnily nerovnosti tehdejšího povrchu a mají charakter vápnitých jílů. Ve spodním pleistocénu (stáří 1 mil. let) se podnebí začalo výrazně ochlazovat a docházelo ke střídání dob ledových a meziledových. Neogenní sedimenty z údolí byly postupně vyklízeny, současně však periodické změny klimatu způsobily zanášení a opětné vyklizování údolí čtvrtohorními písky, štěrky a hlínami. Tvorba současných jeskynních systémů začala v období staršího terciéru (před 25 mil. let), kdy vznikla jeskynní úroveň, která je reprezentována například jeskyněmi Kůlna nebo Pekárna. Dnešní údolí se začala vytvářet počátkem

9 mladšího terciéru a k nim vznikly odpovídající jeskynní úrovně (např. část Amatérské jeskyně, Býčí skály nebo Ochozské jeskyně).

10 IV. Historie osídlení Moravského krasu Nejstarší nálezy osídlení Moravského krasu pocházejí z konce předposlední doby ledové (risské) před lety. Jsou reprezentovány kolekcí jednoduchých kamenných nástrojů nalezených v jeskyni Kůlna u Sloupu. Další nálezy pak pocházejí až z konce paleolitu, z období před asi lety a náleží kultuře lovců sobů magdalénienu. Magdalénienská sídliště byla odkryta v Pekárně, Býčí skále, Sobolově a Žitného jeskyni ve Křtinském údolí, Balcarce a Kůlně. 1) V oblasti Blanenska odkryly archeologické průzkumy mnoho pozůstatků neolitického osídlení. Jedná se především o kamenné zemědělské nástroje. Osídleny byly jeskyně Barová, Kostelík, Výpustek, Drátenická, Skalka a další. Počátky zpracování železné rudy sahají do doby halštatské ( let př.n.l.) a jsou reprezentované unikátním nálezem kovářské dílny v jeskyni Býčí skála. V době laténské v mladší době kamenné (500 př.n.l. počátek n.l.) bylo území osídleno keltskými kmeny. V době římské (1 4 st.n.l.) byli Keltové postupně vytlačeny Germány. Z tohoto období pocházejí nálezy římských mincí v Jedovnicích a Holštejně. Asi od poloviny 5 st. přichází na Moravu první Slované a jejich osídlení v Moravském krasu je spjato právě s hutnictvím železa. Nejvíce a pravděpodobně i nejdříve byla osídlena střední část Moravského krasu. Rozpad Velkomoravské říše způsobil úpadek této železářské oblasti. V století zde vznikla řada

11 nových sídlišť. K nejstarším obcím v regionu patří Blansko, Olomučany, Rudice a Křtiny. V 17. století pak vznikaly obce při průmyslových podnicích a hutích jako např. Adamov, Josefov a Klepačov. 2)

12 V. Princip výroby železa Výroba železa se principielně dělí na dva základní druhy a to na výrobu přímou a nepřímou. Výroba přímá byla užívána od nejstarších dob až do století n. l., dnes se používá výhradně nepřímý způsob výroby. 5.1 Přímá výroba železa Při přímé výrobě železa z rud bylo dosahováno poměrně nízkých teplot asi 1300 C. Redukované železo bylo v těstovitém stavu, porézní, houbovité a prostoupené struskou. Ta se musela odstranit. Získaný kov (železo nebo heterogenní ocel) byl kujný, nízkouhlíkové druhy se daly kovat i za studena. Vyjímečně byla v těchto pecích vyrobena i litina. Staří evropští hutníci však neznali metody jejího zkujnění a částečky takového železa se pokládaly za odpad, nazývaný sviňské železo. 3) Postup výroby železa v kusové peci z 9. století n. l. Postup výroby železa v malých pecích používaných v pravěku a raném středověku se dá rekonstruovat jednak na základě národopisných analogií z jiných zemí kde se udržely tradiční výrobní postupy, jednak podle výsledků pokusných taveb. Všechny pece zkoumaného období - 8. až 12. století n. l. mají více či méně tvar na podstavě stojícího válce - šachty. Šachta se směrem k hornímu okraji (kychtovému tvoru - kychtě) zužuje a umožňuje tak snadné klesání postupně

13 vyhořívající náplně (vsázky). Blízko nad dnem pece (nístějí) je zaústěna trubice (dmyšna, dyzna, forma) kterou je do prostoru pece vháněn tlakový vzduch z měchů. Před uplatněním vodního pohonu měchů byla kapacita ručně poháněných měchů limitujícím faktorem velikosti pece. Ty proto mají celkovou výšku zřídka přesahující jeden metr a průměr šachty do 50 až 60 cm. 4) obr : Nazemní šachtová pec na přímou redukci železa z rud Celá tavba probíhala několik hodin, případně i celý den a je rozdělena na tři fáze. Nejprve bylo třeba pec postavenou ze směsi jílu a písku rozehřát na dostatečnou teplotu. Při první tavbě či po opravě byla pec na počátku dokonce vlhká a vysušovala se. Po rozhoření a dokonalém vysušení bylo možno pec naplnit dřevěným uhlím a dmýchat vzduch tak až se dosáhlo maximální teploty a kychtový plyn hořel. Při tomto postupu se prohřívá celé těleso pece i s okolím a proto celá příprava trvala poměrně dlouho. Před sázením rudy se pracovalo na plný výkon asi hodinu.

14 Druhá fáze tavby je sázení rudy a uhlí. Poměr obou složek vsázky byl 1:1 hmotnostně, případně se zvýhodňoval poměr pro dřevěné uhlí. Ruda musela být před tavbou rozdrcena na velikost maximálně 1 cm a vypražena na otevřeném ohni. Tato fáze trvala mnoho hodin a spodní partie pece se postupně zaplňovaly roztavenou struskou a kusy vyredukovaného železa. Narozdíl od vysoké pece bylo železo nahoře, protože pevná železná houba seděla na vrstvě dřevěného uhlí a struska klesala až na dno nístěje. Některé konstrukce pecí umožňují dokonce odpich (vypuštění) strusky. Tavba trvala tak dlouho, dokud byla pec schopna práce. Třetí fáze tavby bylo postupné dohořívání a chladnutí pece. V některých případech mohlo dojít k nauhličení železné houby. Na konci této fáze byla pec rozebrána a vytažen výsledek. 4) obr.5.1.2: Železná lupa se zásekem Železo takto není schopno ze svého okolí absorbovat velké množství uhlíku, tak jak se děje například ve vysoké peci, kde dochází k jeho roztavení. Výsledkem tavby byla proto vlastně nízkouhlíkatá ocel - měkký a houževnatý materiál. Tvarem výsledek tavby připomíná mořskou houbu a podle toho se také nazývá houba. 4)

15 obr.5.1.3: Železná houba Takto získané kujné železo bylo dále zpracováváno, zbavováno strusky a kovářsky svařováno do podoby polotovaru - lupy, kterou hutě expedovaly. 5.2 Nepřímá výroba železa Základním rozdílem od přímé metody je to, že produkt redukce je roztaven. V moderních vysokých pecích se dosahuje teplot nad 1500 C. Nepřímá výroba ve vysoké peci produkuje surové železo s obsahem uhlíku až 4,5 %, které musí být dále zpracováno na ocel oduhličením. Tekutý kov je slévatelný, ale pro zpracování kováním je nutno jej dále upravovat ve zkujňovacích výhních. Provoz vysoké pece je nepřetržitý a množství vyrobeného železa je ve srovnání s pecí kusovou několikanásobně vyšší a jeho cena naopak nižší. Palivem bylo až do 1 poloviny 19. století výhradně dřevěné uhlí, poté bylo nahrazeno koksem. 5)

16 VI. Těžba železné rudy Původně byla těžba prováděna pouze ve svrchních polohách a v malém množství způsobem, kterému se říká pinkování. Zbytky po tomto způsobu těžby se zachovaly v okolí Rudice, Habrůvky a Olomučan. 6) Po vyhloubení těžní jámy a dosažení vrstvy železné rudy začali horníci dolní část pinky rozšiřovat do boků vybíráním rudy do kruhu na vzdálenost, kterou jim umožňovalo nářadí (motyka) a stabilita podloží. Na povrchu jsou pinky dobře patrné dodnes, protože nebyly po opuštění těžby zasypány. Jedno z nejlépe zachovaných pinkovišť a rozhodně nejznámější v Moravském krasu je pinkoviště Vystrčená, které je situováno jihovýchodně od Olomučan mezi tratěmi Ve Zmolách a Na Kopaninách. Pinkoviště se rozkládá na ploše o velikosti cca 150 x 100 m a v terénu jsou patrné desítky pinek s kruhovými nebo půlměsícovitými odvaly vykopané hlušiny. Železné rudy zde byly těženy z hloubek kolem 2 3 m. 6) Po období staroslovanského železářství byly železné rudy těženy dvěma způsoby pomocí svislých šachet a šikmých chodeb (úpadnic), které byly až 100 m hluboké. Šachtami byly rozfárány hluboké deprese vyplněné rudickými vrstvami. Překopy a rozrážkami se sledovalo plošné rozšíření rudy. Šachta o čtvercovém průřezu cca 1 x 1 m byla vyztužena bedněním z dřevěných trámků. Druhý způsob těžby byl založen na principu šikmých chodeb (úpadnic) s použitím transportních vozíků. Štoly vycházely v mírném úhlu na povrch a vytěžený materiál byl

17 vyvážen z dolu na důlních vozících. Poslední důlní dílo tohoto typu, v lese nedaleko Kapličky, bylo zrušeno koncem šedesátých let 20. století. Ke známým dolům patřilo sedm šachet nazvaných Starohraběcí I VII, jejichž hloubky se pohybovaly v rozmezí 8 41 m. V areálu Novinek se těžilo na dole Siefried (hloubka 77 m), Donna Maria (30 m) a Bartelmus (11 m). V oblasti Habrůvky se v letech těžilo v 8 dolech. Nejhlubší z nich byla Elisa I, hluboká 13 m, kde se těžily limonitové rudy. Na katastru Olomučan, kde podloží rudických vrstev tvoří jurské vápence, se těžily slabé lože (0,25 m) limonitů, nejznámější jsou doly Za Fabrikou (6 m), Ve Zmole a Za Dvořiskem. 6) obr.6.1: Malá Macocha Severně od Babic nad Svitavou leží jeden z nejznámějších dolů na železnou rudu Malá Macocha, který byl součástí historické důlní míry Barbora. Jáma byla vyhloubena v několika úzkých propastech do hloubky asi 42 m a po ukončení těžby byla krasová kapsa zasypána hlušinou. Těžba zde probíhala pravděpodobně na přelomu století.

18 VII. Historie archeologických výzkumů Prvním člověkem, který se systematicky a vědecky věnoval pozůstatkům po těžbě a zpracování železa v Moravském krasu, byl blanenský lékař a archeolog Jindřich Wankel, který kopal v dnes blíže neurčitelných polohách mezi Rudicí a Habrůvkou. Jeho nejvýznamějším nálezem byl halštatský pohřeb v Býčí skále. Dalším významným archeologem, který věnoval svoji pozornost dávným hutnickým dílnám ve střední části Moravského krasu byl Hugo V. Sáňka. Zkoumal a publikoval několik hutí v lesních tratích Nad kapličkou, Pivovarka, V průklestu, Za pazdernou, Žlíbek, Žegrov a Padouch. Na jeho práce navázal brněnský archeolog Josef Skutil, jenž v roce 1932 odkryl v trati Průklest na tzv. Nezvalově louce u Rudice pozůstatky dílny datované nálezem dvou denárků Oty I. Sličného. V roce 1953 prováděl průzkum terénu ve střední části Moravského krasu významný pražský archeolog R. Pleiner. Cílem průzkumu bylo zjistit místa s výskytem stop po starém hutnictví, získat vzorky rudy a strusky a vytipovat lokality které by se jevily jako nadějné pro další výzkum. Výsledky tohoto terénního průzkumu byly publikovány v roce 1958 a staly se podnětem pro další archeologický výzkum hutnických stařin. Na práce těchto archeologů navázal v šedesátých letech 20. století také dlouhodobě zaměřený průzkum metalurgických stařin, který byl ze začátku koordinován archeologickým pracovištěm Okresního muzea v Blansku. Od roku 1992 se

19 veškerá koordinační a výzkumná činnost soustředila na půdě technického muzea v Brně, s jehož činností je také svázán průzkum a ochrana mladších technických památek (např. huť Františka). Tohoto průzkumu se účastnila řada badatelů, především z Tehnického muzea v Brně, Archeologického ústavu Československé akademie věd v Brně a Praze a Vysokého učení technického v Brně. Program průzkumu byl koncipován jako komplexní od vytipování jednotlivých lokalit přes základní archeologický průzkum k provádění rozborů nalezených předmětů a experimentálních taveb v pecích, rekonstruovaných na základě archeologického výzkumu. Bylo prozkoumáno celkem 16 hutí (tyto hutě jsou podrobně popsané v následujících kapitolách) a provedeny experimentální tavby ve třech typech hutnických pecí. Tento výzkum prováděný od šedesátých do devadesátých let 20. století vyvolal také velkou odezvu u místního obyvatelstva, takže na většinu nově zkoumaných lokalit byli archeologové upozorněni. V současné době není na popisovaném území prováděn žádný průzkum z důvodu neudělení grantu k této výzkumné činnosti. Dá se předpokládat, že pokud by byl obnoven systematický průzkum koordinovaný Technickým muzeem v Brně, mohlo by dojít k řadě nových objevů a možná i vyřešení některých otázek (např. hiát v 1. pol. 10 století nebo hiát v období od 12. do pol. 14. století).

20 VIII. Historie těžby a zpracování železné rudy 8.1 Nejstarší výroba železa Počátky znalosti výroby železa z rud souvisí s metalurgií mědi a olova na Předním východě z doby asi 3000 let př. n. l. K měděným rudám, pokud samy železo neobsahovaly, se jako struskotvorná přísada přidával krevel. Při hutnění, při němž se dosahovalo teplot kolem C, tak mohlo být získáno i malé množství železa. Částečky vytaveného metalického železa ve strusce upoutaly pozornost hutníků, kteří už v té době znali meteoritické železo a používali jej k výrobě prvních vzácných železných předmětů. Záměrná výroba železa z rud však byla známa až o 1500 let později. 7) Je zajímavé a paradoxní zároveň, že člověk přešel od komplikovanějších postupů k jednodušším, protože zvládnout zpracování mědi a výrobu bronzu znamenalo ovládnutí mnohem složitějšího hutnického pochodu. Oblast Moravského krasu je historicky důležitá kontinuitou výroby a zpracováním železa od počátků jeho znalosti ve střední Evropě až do dnešní doby. Velká část této diplomové práce se věnuje hutnictví železa ve střední části Moravského krasu od 8. do 12. století, a to zejména proto, že je to dnes největší známé a archeologicky zkoumané hutnické centrum na území západních Slovanů. Je to také jediná oblast v České republice na které je možno celistvě dokumentovat vývoj, který hutnictví železa v uvedeném období čtyř století prodělalo.

21 Hutnické dílny ve střední části Moravského krasu můžeme rozdělit do čtyř skupin podle období, ve kterém pracovaly. Datování je založeno především na nálezech zlomků keramických nádob. V rámci dlouhodobě používané archeologické terminologie se staroslovanské kultury dělí takto: - doba předhradištní(? 600/650 let n.l.) - doba starohradištní (600/ let n.l.) - doba středohradištní ( let n.l.) - doba mladohradištní ( let n.l.) V této diplomové práci je však použito poněkud volnější členění, které se prosazuje v poslední době: - doba raněslovanská (? konec 7 st. n.l.) - doba předvelkomoravská (8. století n.l.) - doba velkomoravská ( let n.l.) - doba mladohradištní ( let n.l.) 8.2 Doba před příchodem Slovanů (750 př.n.l 5 st. n.l.) Jak již bylo zmíněno výše, první doklad o zpracování železné rudy v Moravském krasu pochází z doby halštatské ( let př. n. l.) z jeskyně Býčí skála. Tento objev učinil roku 1872 dr. Jindřich Wankel a spolu s bohatým inventářem keramiky, bronzů, části vozů a množství kosterních pozůstatků zde byla nalezena i kovárna obsahující mimo jiné sadu kovářských kladiv, kovadlinu, kleště a dutý prsten, jenž je pozoruhodnou ukázkou kovářské dovednosti a ve své době vzbudil velký rozruch. Jindřich Wankel totiž tvrdil, že vznikl odlitím, což by znamenalo

22 naprosto unikátní doklad znalosti tohoto postupu v tak dávné době. Četné metalografické rozbory však potvrdily střízlivější odhad, že prsten byl vykován z měkké oceli. Nejznámějším nálezem z Býčí skály je socha býčka zdobená železem. obr.8.2.1: Železný prsten z Býčí skály Býčí skála je sice dokladem výroby železa, ale nikoliv dokladem jeho výroby v místě. Dolování železné rud a výroba železa z rud jsou zde doloženy až o 13 století později, někdy ke konci 8. století n.l. Starší dolování železné rudy v Moravském krasu však nelze vyloučit. Bezpečně datované doklady pravěké a raně středověké těžby rud nebyly zjištěny ani nikde jinde v ČR. 8) obr : Bronzová socha býčka z Býčí skály V Blanenském okrese kousek od hranic Moravského krasu byly nalezeny důkazy laténského zpracování železné rudy. V této době v mladší době železné (500 počátek n.l.) bylo celé území osídleno keltskými kmeny. V Bořitově byla odkryta keltská šperkařská a kovolitecká střediska a především polozahloubené keltské domky ve kterých bylo nalezeno velké množství rudy a strusky.

23 U Sudic, taktéž v Blanenském okrese, bylo odkryto hutnické středisko Germánů, to znamená že pochází z doby římské (1 4 st. n. l.). Tento nález je u nás ojedinělý, protože na velmi malém prostoru zde bylo nalezeno 150 nístějí hutnických pecí. V minulosti se řada autorů zabývala otázkou proč byla tato oblast, která je pro dávné hutnictví železa velmi výhodná objevena prospektory až v 8. st. n. l. Dnes se všichni autoři shodují v tom, že až do 8 st.n.l. nebyla potřeba vyhledávat zdroje železné rudy mimo osídlené oblasti. Postačovala ruda těžená v osídlených úrodných územích a hutnické dílny mohly být stavěny na běžných sídlištích nebo v jejich těsné blízkosti. Hutníky nutil k hledání nových zdrojů i nedostatek kvalitního dřeva potřebného k milířování dřevěného uhlí. Doba 8. století je navíc obdobím velkého rozmachu a předznamenává již vznik říše Velkomoravské. Vzrůstající poptávka po železe spojená s čilým stavebním ruchem, budováním hradišť a velkou potřebou zbroje ještě zvětšila nutnost hledat nová rudná ložiska a nové zdroje dřevěného uhlí. Střední část Moravského krasu byla z hlediska tehdejšího hutnictví železa ideální, protože zde byla drobná a lehce dobyvatelná ložiska železné rudy a také hustý prales, poskytující dostatek dřeva vhodného na milířování uhlí. Výhodná byla i její poloha v blízkosti úrodné jižní Moravy s bohatými hradišti a četnými sídlišti, kam bylo železo z hutnických dílen Moravského krasu expedováno. 9) 8.3 Doba předvelkomoravská (8. st. n. l.)

24 První hutnické dílny byly ve střední části Moravského krasu postaveny v období procesu sjednocování slovanských kmenových knížectví na území jižní Moravy a jihozápadního Slovenska, který vedl ve 30. létech 9. století ke vzniku Velké Moravy. Hutě v tomto období pracovali pouze s jediným, technologicky velmi vyspělým typem pecí. Šlo o vtesané zemní pece s dlouhým hrudním tunelem, které bývají označovány jako typ Želechovice. 10) Ze střední části Moravského krasu známe z 8. st. n. l. dvě hutnické dílny. Obě byly postaveny na břehu potoka vytékajícího ze studánky U kukačky, pod lesní cestou z Olomoučan na Nový hrad. Systematicky jsou označeny jako Polesí Olomoučany, lesní odd. 98/2 a 98/3. 11) obr.8.3.1: Hutě u Kukačky Průzkum v prostoru lesního oddělení 98 byl prováděn pod vedením blanenského muzea od roku 1972 do roku Dílna 98/2 je přímo na břehu potoka vytékajícího ze studánky U kukačky. V roce 1978 byla u vývratů, v nichž se objevovala struska, otevřena sonda, která objevila pozůstatky vtesaných zemních pecí podobných typu Želechovice. Těchto pecí bylo 7 a byly uspořádány v řadách

25 (bateriích). Dalšímu výzkumu možného pokračování těchto baterií brání zalesnění. Nalezené zemní aparáty jsou zcela zapuštěné do jílovité hlíny a z čelní strany vede do prostoru každé z nich široký tunelovitý až 1m dlouhý otvor se silně propálenými stěnami. Otvor přechází v nístěj, na níž navazuje baňkovitá šachta s podkovovitou dutinou v zadní stěně. Tato dutina umožňovala dokonce výrobu oceli, neboť železná houba, která se v peci během tavby vytvořila sklouzla nebo byla posunuta do této dutiny a tam se mimo proud dmýchatelného vzduchu v dostatečně žhavém prostředí zvýšil obsah uhlíku v kovu. V horní partii se šachta výrazně zužuje a vyúsťuje kychtovým otvorem na svrchní plošině jílovité lavice. Vzduch byl dmýchán zezadu úzkou týlovou formou. 12) Dílna 98/3 se rozkládá na tomtéž břehu potoka jako dílna 98/2, leží na ostrohu, ve vzdálenosti asi 140 m na jihozápad. V místě terénní vlny byla odkryta baterie 8 zemních pecí. Při vybírání některých pecí byly nalezeny fragmenty dyznových cihel shodných s cihlami z hutě 98/2. Jediným rozdílem mezi oběma dílnami je to, že zatímco pece v tavírně 98/2 byly z velké části vyplněny struskou, objekty na lokalitě 98/3 byly naopak po posledních tavbách vyčištěny. V místě byla nalezena i keramika, která umožnila datování obou pecí. 12) Hutníci si práci organizovali tak, že pece pracovali ob jednu zatímco zároveň pracovaly např. liché pece, sudé byly opravovány a připravovány k dalším tavbám. Odpadový materiál, který při práci vznikal, odhazovali hutníci před pece na břeh potoka, kde se tvořily vysoké vrstvy strusky.

26 V nich se také nacházejí např. úlomky ze stěn pecí nebo kousky rozbitých nádob na jídlo a pití. 8.4 Doba velkomoravská ( let n.l.) 9. století našeho letopočtu je dobou plného rozkvětu Velké Moravy. Velká Morava tehdy dosáhla obrovského rozmachu, jak územního, tak i hospodářského. Jejími ústředními body byla mocná a silně opevněná hradiště s nálezy dokládajícími markantní rozvoj řemeslné výroby kovolitecké, kosťařské, dřevozpracující apod. Na hradištích kvetlo i železářství, především kovářství. Tři hutnické dílny ve střední části Moravského krasu jsou zatím jedinými objevenými hutěmi z 9. století na území České republiky. 13) Jako první byla už v roce 1972 nalezena hutnická dílna ležící u studánky U srnce (polesí Olomučany, lesní odd. 86/2), při Doubské lesní cestě, která vede zkratkou z Adamova do Olomučan. Podnětem k jejímu založení bylo zřejmě rozsáhlé povrchové naleziště železné rudy mělké prohlubně kutacího pole navazují přímo na kulturní vrstvu se struskami. Datování lokality bylo provedeno podle zlomků keramiky. Tato hutnická dílna ale nebyla pro systematický výzkum perspektivní, protože je celá pokryta vzrostlým lesem a proto se pozornost archeologů obrátila k další lokalitě, kde již bylo možno provést rozsáhlý plošný odkryv huť v polesí Olomučany, lesní odd. 98/1. Toto místo je některými občany z Olomučan nazýváno U obrázku. Archeologický výzkum této hutě probíhal v letech

27 Huť U obrázku ležela ve strmém svahu nad potokem, na jehož břehu byly i dílny z 8. století, popisované v předešlé kapitole. Neschůdnost terénu překonali hutníci tím, že ve svahu vybudovali terasu, na níž potom postavili pece. Odpad odhazovali dolů, pod její hranu, kde se vytvořili mocné vrstvy strusky, které ještě dnes dosahují výšky 1 m. 14) Podložím lokality je brněnský masív, který je ve svrchní části silně navětralý. V místech menšího působení eroze vznikla smíšením zvětralé vyvřeliny s navátými hlínami kompaktní jílovitá vrstva, do níž byla vtesána metalurgická zařízení. V dílně bylo v provozu 10 pecí, rozdělených podle konstrukce do dvou skupin po pěti exemplářích. První skupinu tvořily vestavěné pece s tenkou hrudí, druhou skupinu nadzemní šachtové pece s mělce zahloubenou nístějí. Kromě toho byla nalezena v areálu huti také jedna kovářská vyhřívací výheň. Jedna z vestavěných pecí s tenkou hrudí byla zachována tak dobře, že posloužila jako předloha pro rekonstrukce pecí při experimentálních tavbách železa, které byly prováděny v podstatě v jejích replikách. Vestavěné pece s tenkou hrudí byly ze tří čtvrtin zabudovány do rostlé hlíny a jen jejich hrudní část byla volná, postavená z jílovitého žáruvzdorného materiálu. Nístěj pece byla buď mírně zahloubená nebo také svážná směrem k hrudnímu otvoru, což souviselo s možností vypouštět část strusky během tavby a získat tak větší množství železa. Huť U obrázku je nejstarším dokladem tohoto druhu pece, všechny ostatní nálezy pocházející z Rakouska, Maďarska nebo jižního Slovenska jsou datovány až do st. n. l.

28 Z nadzemních šachtových pecí se zachovaly pouze nístěje. Je jim společná mělkost zahloubení do podloží, několikanásobný výmaz vrstvami žáruvzdorného materiálu a skutečnost, že byly po posledním použití pečlivě vyčištěny. 15) V dalším vývoji metalurgie železa hráli nadzemní šachtové pece prvořadou úlohu. Bylo je totiž možno zvětšovat, podporovat v nich rozložení tepelného režimu a zvyšovat produkci. Oba výše popisované typy pecí byly užívané souběžně a u obou bylo doloženo odpouštění strusky během tavby. Dokladem jsou nalezené vějířovité strusky a velmi dobrý stav výmazů vnitřních stěn pecí. Ekonomickou výhodou taveb, u nich se při přímé výrobě železa z rud vypouštěla část strusky, bylo dosažení vyššího váhového výtěžku železa. Vypouštění strusky vedlo také ke kvalitnější konzistenci kovu a k jeho lepšímu oddělení od strusky. S prací hutě také souvisel nález železného nástroje s tulejkovitou násadou a dlátovitým, mírně rozšířeným ostřím, který zřejmě sloužil na odkorňování dřeva. Pro poznání pracovních postupů a zvyklostí užívaných při přímé výrobě železa má velký význam objev dvou bochníkovitých železných lup se zásekem. Nacházely se před hrudní částí pece 6 a překrývala je slabě propálená hlína, kterou byly ještě ve žhavém stavu zahrnuty. Souchopová (1993) se domnívala, že se jednalo o zlodějský úmysl některého z velkomoravských hutníků, protože donedávna nebyl znám žádný důvod proč by se mělo vyrobené železo zasypávat hlínou. Metalografický průzkum jedné z lup však ukázal, že

29 se jednalo o záměrně použitý technologický postup, kdy se zpomalením ochlazování docílilo větší houževnatosti kovu ve vnitřní části lupy. Datování lokality je založeno na nálezech keramického materiálu. Vodítkem při posuzování keramického souboru byly především Staré zámky u Líšně. Třetí z velkomoravských dílen ležela ve stráni těsně pod Doubskou cestou mezi studánkou U srnce a odbočkou na Olomučany. Kousek pod areálem hutě vyvěrá pramen vody, který mohl sloužit pro její zásobování. Byly ze nalezeny nístějové strusky, zlomky ze stěn redukčních pecí a tenkostěnné dyzny. Datování bylo provedeno jako u všech předchozích nalezených hutí podle nálezu keramiky. Přibližné množství železa, které tyto hutě vyrobili, lze vypočítat z hmotnosti strusky v odpadových haldách. Množství vyrobeného železa v huti U obrázku se pohybovalo mezi kilogramy. Protože Moravský kras byl kromě horníků a hutníků neobydlený, železo se dopravovalo do osídlených území, a to pravděpodobně přes hradisko Staré Zámky u Líšně, o němž se předpokládá, že mohlo plnit funkci tzv. železného hradu. Tak byla v písemných pramenech označována střediska, kam byly odváděny dávky železa (tributum ferri). 16) Velkomoravští kováři dokázali ukout na sto druhů železných výrobků a používaly různé praktiky např. tzv. sendvičovou technikou (vložení plátku ocele mezi plátky železa) dosáhli toho, že ostří nástroje zůstávalo z ocele bez ohledu na stupeň jeho opotřebení.

30 Práce na těchto třech hutnických dílnách končí na konci 9. a počátku 10. století, pravděpodobně v souvislosti s tehdejšími vojenskými střety, jejichž důsledek byl zánik Říše velkomoravské. 8.5 Doba mladohradištní ( let n. l.) Těžebně hutnický revír ve střední části Moravského krasu pracoval po celou dobu existence Velké Moravy, do jejíž ekonomiky byl nepochybně zařazen. Když se Svatoplukovým synům nepodařilo zemi udržet a Velká Morava se v letech rozpadla, rozpadla se i organizační struktura a hutě v Moravském krasu ztratili svá odbytiště. Státní a církevní správa byly zřejmě zničeny, hradiště dobyta. Hutníci ze střední části Moravského krasu odešli, nebo možná byli i v důsledku válečných událostí odvlečeni. Ohnisko státotvorného vývoje se po zániku Velké Moravy přemístilo do Čech. Vytvoření mladého přemyslovského státu organizovaného na feudálních principech se projevilo i v oblasti hutnictví železa. Místo velkých, intenzivně pracujících hutí se objevují menší dílny, které pracovaly pro menší okruh odběratelů feudálního pána a na něm závislém vesnickém osídlení. Hutnictví železa ve střední části Moravského krasu ustává na dobu minimálně padesát let a s novými hutnickými dílnami se zde setkáváme až na konci 10. století. 17) Z celkového počtu 16 hutí doposud zkoumaných v Moravské krasu jich z tohoto období pochází 11. Jednotlivé hutě pracovaly asi jen po určitou dobu v roku, pravděpodobně v zimě, kdy se venkovští kováři nemuseli věnovat práci na

31 svém vlastním hospodářství. Některé kovářské práce byly prováděny hned poblíž hutnických pecí. Dokladem toho jsou nálezy tzv. kovářských štítků. Jejich účelem bylo chránit měch před žárem kovářské výhně a byly vyrobeny z žáruvzdorného jílu. Hutě byly na rozdíl od těch velkomoravských založeny bez předchozího plánování, pece byly rozložené po ploše dílny a haldy odpadu se shromažďovaly hned poblíž pecí. Hutníci, kteří do střední části Moravského krasu přicházeli, nebyli potomky velkomoravských hutníků a neznali jejich způsob výroby. Používali nadzemní pec šachtovou s umělým dmýcháním vzduchu a více či méně zahloubenou nístějí, jednoduchý typ, který se objevuje v celém průběhu vývoje hutnictví železa a z této konstrukce čerpalo i hutnictví moderní. Produktivita těchto pecí však byla mnohem nižší než produktivita technologicky vyspělých pecí velkomoravských. K nejdůležitějším dílnám této doby patří dílna v lesní trati Padouch v katastru obce Habrůvka. Dílna se rozkládá v zalesněném terénu, na opačném svahu než leží Býčí skála, v bočním údolí při silnici Josefov Olomučany při lesní cestě do Habrůvky. Byla založena na mírném svahu, mezi potokem na jeho úpatí a rozsáhlým rudným polem, které se rozkládalo asi 160 m od dílny výše po svahu. Tam bylo také při stavbě silnice objeveno ložisko mastného přilnavého jílu žlutočervené barvy, stejného typu jako byl jíl používaný při výrobě dyzen a výstavbě stěn pecí. Mezi rudným polem a dílnou byly také objeveny pozůstatky po milířování dřevěného uhlí. Kromě toho byl v dílně objeven kovářský štítek popsaný

32 výše a podkova, svědčící o tom, že na lokalitě byly prováděny i kovářské práce. První fáze výzkumu probíhala na této lokalitě v letech , v roce 1975 byly objeveny díky izometrické anomálii pozůstatky nadzemní šachtové pece s mělkou nístějí. Kvůli zalesnění nemohla být huť zkoumána v celém rozsahu. Díky nálezům keramiky lze hutnickou dílnu datovat do druhé poloviny 10. století a na počátek 11. století. 18) Pětice nadzemních šachtových pecí byla nalezena při výzkumu hutnické dílny v Olomučanech na parcele 951/2 a 951/3 v Růžové ulici. Nález byl učiněn roku 1969 při stavbě rodinného domku a archeology na něj upozornili místní občané. Tyto pece se vyznačovaly kotlovitě zahloubenou nístějí. V areálu dílny se dále našly jámy po těžbě jílu a písku, skládky pražené železné rudy, železná výhňová lopatka, fragmenty dyšnové cihly a úlomky rotačního brusu. Huť je stejně jako dílna v Padouchově datována od poloviny 10. do začátku 11. století. V Olomučanech č.p. 171 byly nalezeny i další pozůstatky hutnické činnosti. Jedná se o strusku, fragmenty dyzen a výmazů ze stěn pecí, struskový roubík ze zahlcené dyzny a sedm zlomků keramiky (Souchopová 1986). Tento nález ovšem není úplně průkazný, neboť nepochází přímo z archeologického výzkumu, ale byl přinesen občany Olomučan. Výskyt strusek mohl být způsoben i tím, že na zahrady byla někdy z okolních lesů přivážena tzv. černá hlína, která pochází z kulturních vrstev dávných hutnických lokalit. V roce 1972 byla nalezena hutnická dílna ležící po straně lesní odbočky naproti studánce U srnce (polesí

33 Olomučany, lesní odd. 86/1), při Doubské lesní cestě, která vede zkratkou z Adamova do Olomučan. Dílna leží kousek od velkomoravské dílny (lesní odd. 86/2) popisované v předešlé kapitole, avšak ta je situována na východ od odbočky, kdežto mladohradištní dílna leží na západ od odbočky. Na to, že se jedná o dvě různé dílny z různých časových období se přišlo díky chronologicky odlišným nálezům keramiky. Hutě nepracovaly kontinuálně, ale nezávisle na sobě, vždy jen po tu dobu, než bylo v jejím okolí vykáceno dřevo na milířování uhlí. Když vyrostl v místě hutě po 50 až 100 letech nový les, hutníci se mohli vrátit zpět. 19) Další mladohradištní hutnická dílna v polesí Olomučany (lesní odd. 89) byla objevena v roce 1971 občanem z Olomučan. Lokalita leží v místech U nové školky nad potokem na stráni přivrácené k severu. V místě byly nalezeny kromě strusky tři zlomky keramiky a kus výmazu ze stěny pece. Olomučanští občané upozornily archeology i na další lokalitu opět v polesí Olomučany (lesní odd. 100), která se nachází na jižním svahu, asi ve dvou třetinách cesty z Olomučan k Novému hradu. Byly zde objeveny pouze skládky železné pražené rudy, 45 dyzen, keramika, struskové bochníkovité slitky, zbytky výmazů ze stěn pecí a ploché železné trojúhelnikovité destičky. Hutnická dílna v polesí Olomučany, lesní odd. 107 se nachází při levé straně silnice vedoucí z Olomučan k Novému hradu před odbočkou do Adamova u výzkumné lesnické stanice. Byly zde nalezeny dva kusy výmazu ze stěn pecí, kousky surové rudy, tři zlomky keramiky a pět dyzen.

34 Jediná raně středověká huť, která neležela ve střední části Moravského krasu, byla nalezena roku 1976 v Babicích nad Svitavou. Nálezy se vyskytovaly na dvou místech: u hájenky, asi 80 m od budovy, a ve žlíbku, ve vzdálenosti asi 300 m od hájenky. Lokalita byla datována jen podle nálezu dyzen. 8.6 Středověké a novověké železářství (13. století - současnost) Období nejstaršího hutnictví v Moravském krasu skončilo ve 12. století. Vrcholný středověk s sebou přinesl řadu novinek které navždy změnily postup výroby železa nejen v Moravském krasu. Zhruba od 13. století zažívá středověká společnost vzestup (zakládání měst, specializace řemesel, pokrok v zemědělství a růst spotřebních nároků) a z toho vyplývá i větší potřeba železa. Malé šachtové redukční pece přestali vyhovovat nárokům středověké společnosti a tak začaly být při zpracování železa používány jednoduché stroje. Původní technologie přímé výroby železa zůstala nezměněna. Po zavedení výkonějších měchů se pece zvětšily a vytavily tak větší hroudu železa kterou už zpracovával mechanický buchar hamr (později se tento název přenesl na celou huť). Tento typ pece byl v českých zemích ve druhé polovině 16. století nazýván dýmačkou. Měchy a hamr hnalo vodní kolo. To bylo ze začátku stavěno na spodní vodu a teprve později se začala uplatňovat konstrukce na svrchní vodu, která byla energeticky výhodnější, ale také

35 složitější. Díky tomu mohly být hamry budovány i na méně vydatných tocích. obr.8.6.1: Středověký hamr podle G. Agricoly Středověké železářské hutě byly již dokonce manufakturou, protože zaměstnaly spoustu specializovaných pracovníků dělníků, havířů, uhlířů, vozků, dýmačů, šmelcířů, hamerníků a podlévačů. V čele huti stál šafář nebo hutní písař. Nezměnil se však význam dostatku dříví pro výrobu dřevěného uhlí, které bylo až do období průmyslové revoluce jediným užívaným palivem. Tavba trvala 8 12 hodin. Vyrobená železná houba (plik)dosahovala hmotnosti až 250 kg a byla vylamovaná ze spodní části pece. Před dalším zpracováním musela být rozdělena na menší části, aby s ní bylo možno manipulovat. Jak již bylo napsáno výše, charakter pochodu při výrobě železa se nezměnil. Z hroudy se uvolňovala struska vyhříváním ve výhni, aby se po rozdělení na více kusů hrouda kováním pod hamerským kladivem svařovala v homogenní polotovar, určený k dalšímu zpracování. Nejčastějším polotovarem byly tzv. šíny nebo ploché tyče. Tvrdé železo se díky složení železných rud podařilo vyrobit jen výjimečně. Mezi 12. století a polovinou 14. století nemáme v Moravském krasu žádné pozůstatky po zpracování železa Althamr

36 První písemnou zmínkou o hamru na území Moravského krasu jsou dvě listiny z roku 1506, které povolují opravu poškozeného hamru na novohradském panství. Hamr byl nazýván V lukách nebo také Althamr, dnes se používá spíše název Althamr. Stál v Josefovském údolí při Křtinském potoce, jehož energii využíval, asi v polovině mezi hutí Františka a Býčí skálou. Roku 1549 a roku 1568 je již zmiňován jako pustý. Čistě teoreticky mohl být Althamr v provozu znovu roku 1712, kdy vrchnost zřídila v údolí nad lokalitou dva rybníky pro zajištění jeho provozu. 20) Adamovské železárny a strojírny V šedesátých letech 16. století vznikl na novohradském panství další hamr, a to v místech dnešního Adamova, nazývaného původně Hamry. Byl založen při řece Svitavě a spolu s ním tu vznikl i hamerský dvůr s domky pracovníků, později osada. Roku 1604 se hamry dostali do majetku Lichtenšteinů a roku 1732 byla osada Hamry ustanovena jako samostatná obec se svou vlastní obecní správou a od vrchnostenského úřadu v Pozořicích dostala úřední název Adamov (Adamsthal) po Janu Adamovi Ondřeji z Lichtenšteinu. Podle rozpočtu panství z existovala v Adamově vysoká pec, ta je znovu zmiňována roku V letech zde byly vystavěny nové hamry. Od roku 1680 zde pracovaly dvě vysoké pece a také dvojice kujnících výhní. Již koncem 17. století se mezi produkty hamru v Adamově objevila tzv. tvarová litina a litina odlévaná do písku. Šlo většinou o dělové koule odlévané přímo z vysoké pece, kromě

37 toho byly vyráběny i ruční granáty. Od třicátých let 18. století odebíral značnou část produkce erár (kanóny, litinové koule, kartáčové koule). Zvýšená potřeba litiny vedla k reorganizaci hutní výroby a k založení nové vysoké pece (huť Františka) v Josefovském údolí. Po vybudování železnice mezi Brnem a Českou Třebovou ( ) počaly adamovské hamry nabývat na významu. V roce 1862 došlo k velké přestavbě tamních železáren a k vybudování strojírny na výrobu hospodářských strojů. Adamovské strojírny během své existence prošly četnými reorganizacemi spojené se změnou vlastníků. Z těch nejdůležitějších bych zde uvedl Daimlerovy závody Vídeň ( ); Novák a Jahn, pobočka škodových závodů ( ) nebo také Hermann Göring Werke ( ) a další. Po první i druhé světové válce patřily Adamovské strojírny mezi přední podniky v naší republice. Největší jejich rozkvět začal zejména od roku 1964, kdy hlavní náplní výroby se staly tiskařské stroje a čerpací technika. Dne 1. května 1992 byly strojírny přeměněny v akciovou společnost s názvem Adamovské strojírny, a.s. Adamov, se závody v Adamově a Blansku (ADAST Adamov). Přestože společnost v nedávné době prošla ekonomickou krizí, dokázala se s tímto těžkým obdobím vyrovnat a zrevitalizovat pod novým vlastníkem investiční skupinou Penta. 21) Huť Františka Jak již bylo napsáno výše, zvýšená potřeba litiny v 17. století vedla k založení nové huti v Josefovském údolí huti Františka. V různých písemných materiálech se můžeme

38 setkat i s názvy Stará huť u Adamova nebo Františčina huť. Také datum vystavění vysoké pece není úplně jasné a tak se můžeme setkat s daty 1754 (např. Průvodce Moravským krasem 1991), na internetu je v různých odkazech uvedeno datum 1748, v brožuře technického muzea je vznik vysoké pece datován před koncem roku Nejčastěji je však vznik vysoké pece uváděn někdy před koncem roku st. obr : Areál huti Františka ve dvacátých letech Ze začátku huť produkovala železo surové určené k dalšímu zpracování zkujňováním a tzv. lité zboží. Roku 1771 byly vyráběny kamnové desky a hlavně vojenský materiál. V osmdesátých letech 18. století vyráběl podnik 7,5% moravské produkce železa. V roce 1793 došlo v huti k požáru, při němž byla zničena většina výrobního zařízení. Výrobní objekty byly obnoveny a pec byla z podnětu správce železáren přestavěna a provoz uveden na vyšší technickou úroveň. Většímu rozšíření výroby bránil nedostatek dřeva potřebného pro výrobu dřevěného uhlí a huť Františka tak zažívá na začátku 19. století krizi, kdy se dokonce uvažovalo o jejím úplném zrušení. 22)

39 V letech 1846 a 1847 byla radikálně přestavěna vysoká pec, která byla vybavena čerpací tůní a zařízením pro předehřívání dmýchaného větru. V pracovním prostoru pece tak bylo možno dosáhnout vyšší teploty. To se příznivě projevilo na produkci železa. Od čtyřicátých let 19. století se podnik stále více orientoval na výrobu litiny. obr : Huť Františka V polovině 19. století byly při vysoké peci zřízeny dvě kuplovny pro tzv. druhé tavení (zde bylo surové k odlévání přetavováno železo ve slévárně při huti). To vedlo ke zkvalitnění litého zboží. Vybudování železnice, které již bylo popisováno v souvislosti s adamovskými strojírnami také příznivě ovlivnilo další rozvoj výroby, ale i tak se díky nutnosti používat dřevěné uhlí jako palivo pro vysokou pec stával provoz huti nerentabilním, a to společně se zastaráváním používané technologie a hospodářskou krizí v sedmdesátých letech 19. století vedlo k uzavření huti. V roce 1872 byly postaveny obě menší pece sloužící k výrobě vápna, při jejichž vytápění bylo taktéž využíváno kychtových plynů z vysoké pece. Podnik měl však stále větší potíže s opatřováním dřevěného uhlí, takže ceny vyrobeného

40 železa narůstaly, zatímco konkurenční podniky, které využívaly k produkci surového železa kamenného uhlí, mohly ceny snižovat. V roce 1877 byl proto provoz ve vysoké peci zastaven a nebyl již nikdy obnoven. Veškeré výrobní aktivity se přesunuly do Adamova. Do dnešních dnů se z bývalé lichtenštejnské huti Františka dochovalo torzo vysoké dřevouhelné pece, dvou pecí vápenických a dalších výrobních objektů spolu s obytnými budovami, které pocházejí z 18. a 19. století. Právě dochované objekty byly důvodem k vyhlášení huti v roce 1971 kulturní památkou umístěnou v památkové rezervaci. V témže roce byla zahájena rekonstrukce areálu, který později převzalo Technické muzeum v Brně a vlastní ho dodnes. 18. května 1984 se uskutečnilo u příležitosti Mezinárodního dne muzeí slavnostní otevření expozice železářství ve Státní technické rezervaci huť Františka. Huť Františka je nejstarší vysokou pecí ve střední Evropě a také jednou z nejlépe zachovaných pecí. Areál huti je využíván i k příležitostným experimentálním a ukázkovým tavbám v replikách slovanských železářských pecí. Výsledkem všech těchto aktivit se stala huť Františka jednou z nejznámějších památek Moravského krasu a i jakýmsi symbolem železářství v této oblasti Blanenské železárny a strojírny Roku 1698 byl na řece Punkvě majiteli blanenského panství Gellhorny založen první hamr, který se stal základem pro pozdější průmyslový rozvoj Blanska. V první polovině 18. století pracovaly při Punkvě již dva hamry (kovárny) a jedna