Oponentský posudek na habilitační práci Mgr. Pavla Zahrádky, Ph.D.: Heteronomie estetické hodnoty. Sociologická kritika filozofické estetiky

Transkript

1 Oponentský posudek na habilitační práci Mgr. Pavla Zahrádky, Ph.D.: Heteronomie estetické hodnoty. Sociologická kritika filozofické estetiky Předmět, metodologická východiska a cíle habilitační práce Předložený text se zabývá, jak vyplývá již z názvu, kritikou filozofické estetiky prizmatem sociologie. Autor v úvodu upřesňuje své pojetí filozofické estetiky jako analytické estetiky a deklaruje souhlas s jejími postupy; tvrdí například, že filozofické problémy jsou problémy jazyka a že mohou být vyřešeny buď jeho analýzou, anebo jeho revizí (s. 11). Následně i tzv. tradiční estetiku, zastoupenou zde koncepcí Kanta a Humea podrobuje Pavel Zahrádka analýze a kritice prostřednictvím nástrojů analytické estetiky, tj. zaměřuje se na to, jak estetické pojmy užívají a jak své soudy zdůvodňují. Právě ze zaujetí této vyhraněné metodologické pozice vyplývají jak pozitiva, tak i možná omezení této práce. Autorovým cílem je prokázat, že oddělenost filozofické a sociologické estetiky škodí oběma disciplínám. Obě disciplíny se totiž vzájemně potřebují, pokud mají být jejich výzkumné otázky uspokojivě zodpovězeny. Například v případě zkoumání otázky, co je estetický soud a jakým způsobem lze estetický soud zdůvodnit, by úkolem filozofické estetiky měla být příprava a vymezení jasných pravidel užití základních teoretických pojmů, které budou využity pro výzkum estetického souzení a hodnocení, zatímco úkolem sociologické estetiky je poskytnout filozofům informace o tom, jak estetické souzení fakticky probíhá, jaké faktory jsou z hlediska estetického souzení důležité a za jakých podmínek je estetický soud pokládán za správně zformulovaný (s. 13). V předloženém textu se však Pavel Zahrádka soustřeďuje pouze na kritiku filozofické estetiky, která podle jeho názoru výše vymezenou funkci neplní, zatímco sociologická estetika a její případné problémy, vyplývající z oddělenosti od filozofické estetiky (jak je konstatováno výše) není předmětem autorova zájmu. Je tomu tak proto, že si autor myslí, že kritika sociologické estetiky není potřebná? V tom případě pak není jasné, jak výše konstatovaná oddělenost škodí estetice sociologické. Původnost habilitační práce Habilitační práce je původní svým výšeuvedeným zacílením a důsledným využitím nástrojů analytické filozofie a estetiky, které si autor velmi dobře teoreticky i prakticky osvojil. Z tohoto hlediska představuje samostatný teoretický výkon. Je zcela legitimní, aby si autor zvolil filozofická a metodologická východiska, v tomto případě analytickou filozofii a estetiku. Je však také zřejmé, že tato volba s sebou nese důsledky v podobě: a/ vymezeného množství problémů, které je možné v rámci tohoto přístupu artikulovat a reflektovat, b/ použité metodologie a metodických postupů a c/ specifického terminologického aparátu. Jelikož si uvědomuji, že není možné zaujmout filozofický postoj, který by umožnil pohled odnikud, resp. odevšad a že dosud nebylo prokázáno, že všeobjímající, resp. komplexní pohled je možné získat kombinací co největšího množství přístupů, zaujímám postoj tzv. epistemické tolerance, navržený autorem. Akceptuji jeho filozofickou volbu s tím, že bych uvítala větší 1

2 rozsah sebereflexe v tom smyslu, že by z textu bylo zřejmé, že autor si je omezení svého (jak i každého jiného) filozofického postoje vědom. Např. by bylo vhodné uvést kritické námitky vůči zvolenému metodologickému stanovisku a reagovat na ně; analytická estetika byla totiž vystavena již od sedmdesátých let 20tého století kritice, která vedla u několika jejích představitelů i k odstoupení od této pozice (např. Richard Schusterman jen upozorňuji, že jeho kniha Pragmatist Aesthetics, kterou autor uvádí pouze v angličtině, byla přeložená i do slovenštiny, Joseph Margolis, částečně i Georg Dickie). Od osmdesátých let 20tého století je možné v americké estetice pozorovat nástup orientace, která odmítá radikální skepticizmus a poznávací minimalizmus analytické estetiky, tj. její zaměřenost pouze na analýzu pojmů, které estetika (a umělecká kritika) používá a navrací se ke klasickým otázkám (a odpovědím) estetiky, tj. nechce pouze analyzovat či revidovat jazyk, ale vyjadřovat se o světě a umění. Autor dále píše, že Problémy a otázky, které nemohou být vyřešeny pomocí empirického výzkumu či analýzou jazyka, je třeba odmítnout jako nevědecké problémy, resp. jako problémy, na jejichž řešení se nemůže podílet filozofie ani věda (s. 12). V této souvislosti mne zajímá, zda autor považuje filozofii za vědu, co je podle něj důkazem, že nějaký filozofický a vědecký problém byl vyřešen a co přesně znamená, že filozofie je funkční doplněk věd zabývajících se empirickými problémy. Podle mého názoru by kritickým vyrovnáním se s argumenty, které byly proti analytické estetice vzneseny, získala práce na přesvědčivosti zejména pro ty, kteří autorovo filozofické stanovisko nesdílejí. Vědecký přínos habilitační práce Na druhé straně nelze autorovi upřít snahu a schopnost kriticky se vyrovnat s některými názory uvnitř analytické filozofie a estetiky. Zde se Pavel Zahrádka projevil jako samostatně a kriticky uvažující teoretik, velmi dobře se orientující v oblasti této vymezené metodologické pozice. Tuto vnitřní kriticko-analytickou dialogičnost považuji za vědecký přínos předložené práce, jíž autor tvořivě zasáhl do diskusí, které se na tomto poli odehrávají. Za hodné pozornosti a ocenění považuji také závěrečné formulace a výsledky, ke kterým autor dospěl a které sumarizoval v závěrečné kapitole s názvem Teoretické východisko sociologické estetiky (s ), zejména princip tzv. epistemické tolerance (poznámka č. 293 na s. 210) a estetické tolerance. Moje otázka zní: Vyplývá z principu estetické tolerance princip hodnotové rovnosti? Z textu se zdá, že ano, když autor píše lze jen velmi obtížně předložit argument, který by dokazoval, že určitá množina hodnot je nadřazena jiné množině hodnot (s. 37). Možná to platí v oblasti estetiky (autor však nehovoří o estetických hodnotách), v oblasti životních hodnot bychom však zřejmě nějaké argumenty našli. Zdá se, že autorovou základní intencí - pokud jsem ji správně pochopila - je odmítnutí obsahově vymezit estetické kvality a odmítnutí hierarchie hodnot (viz jeho snaha dekonstruovat estetickou hierarchii mezi tzv. vysokým a populárním uměním - jako párové kategorie bych volila elitářské a masové, nebo vysoké a nízké, neboť vysoké a populární není založeno na stejném principu: vysoké se týká kvality díla a populární množství recipientů). Tato intence však může vést k jejich zrovnoprávnění, tedy druhému pólu, který se patrně také nevyhne důsledkům, které je možné podrobit kritice. Sám autor si tuto skutečnost zřejmě uvědomuje, když píše, že Přijetí postulátu hodnotové rovnosti mezi různými sociálně podmíněnými estetickými hodnoceními, tradicemi a kánony představuje 2

3 šalamounské řešení, které ovšem ve výsledku ponechává uměleckou kritiku na holičkách (s. 29). Jaké tedy navrhuje řešení? Definici estetické vlastnosti, kterou autor přejal, jak uvádí, od M. Eatonové: X je estetickou vlastností O v kultuře K tehdy a jen tehdy, když X je intrinzní vlastností O a X je v kultuře K pokládáno za typ vlastnosti hodný pozornosti a ocenění (s. 212) však považuji za příliš širokou za hodné pozornosti a ocenění může být považováno mnoho vlastností (viz výše mé hodnocení autorovy závěrečné kapitoly), avšak to, co z nich činí vlastnosti estetické z definice vyčíst nelze (je snad mé hodnocení jeho práce estetické?). Pavel Zahrádka považuje za výhodu této definice to, že nepředpisuje, které intrinzní vlastnosti mají být pokládány za estetické (tj. hodné pozornosti a ocenění), ale respektuje sociální a kulturní podmíněnost a tím pádem také proměnlivost estetického hodnocení. (s. 214). Mám za to, že je to spíše její nevýhodou: co nám tedy může teorie poskytnout? Upozornění, že teoreticky nic vymezit nemůžeme a že máme tolerovat to, co lidé považují za hodné pozornosti a ocenění? V poznámce autor uvádí, že podobně respektuje proměnlivost estetického hodnocení i Jan Mukařovský. Jan Mukařovský sice pracoval s historickou proměnlivostí estetické funkce objektů, ale podle mého soudu nerezignoval na možnost teoretického vymezení toho, co činí z jistých vlastností vlastnosti estetické, v čem spočívá podstata estetické funkce umění, jaký je rozdíl mezi estetickými předměty a uměním, a jaké je specifikum estetického postoje. Ve výšeuvedené definici estetické vlastnosti autor zdůrazňuje její vymezení ve vázanosti na kulturu; ráda bych poznamenala, že podobná definice umění z pera George Dickieho váže vymezení uměleckého díla ještě konkrétněji na prostředí či sociální skupinu: Uměleckým dílem pro určité společenství /anebo možná jen prostředí anebo sociální skupinu/ je artefakt, kterému někdo konající ve jménu určité instituce /světa umění/ udělil status kandidáta na veřejné uznání. Pavel Zahrádka s Dickieho teorií nepracuje, přestože je mu blízká tím, že skutečné udělení statusu umění (estetické vlastnosti) ponechává na konkrétních vnímatelích. Také Pavel Zahrádka tvrdí, že estetickou vlastnost určuje až konkrétní člověk, nikoli teoretické vymezení. Vztáhneme-li předchozí vymezení estetické vlastnosti k principu estetické tolerance (bez ohledu, zda budeme dávat přednost pojmu kultura, sociální skupina nebo jednotlivec), zajímalo by mne, zda má estetická tolerance z pohledu autora nějaké hranice, tj. zda je možné určit, že něco je esteticky netolerovatelné, či nikoli, a máme tedy tolerovat cokoli, co kdokoli určí jako estetickou vlastnost. Úroveň zpracování habilitační práce Habilitační práce je strukturována logicky: autor začíná pochybnostmi ohledně možnosti obecné definice estetična a umění, o které se pokoušela tzv. klasická estetika. Využívá zde argumenty a koncepce z různých oblastí: feministické estetiky, kulturálních studií a postkoloniálních studií. V další části se zabývá logicko-sémantickou analýzou pojmů, kde hlavní pozornost soustřeďuje na vztah popisu a hodnocení, resp. faktu a hodnoty. Pavel Zahrádka podle mého názoru správně konstatuje, že v oblasti estetiky není tak snadné odlišit fakt a hodnotu, že estetické pojmy mají zpravidla kromě popisné i hodnotící rozměr či funkci. Tento poznatek není objevný, autor však toto téma zajímavým a podrobným způsobem 3

4 rozpracovává pomocí teorie tzv. hutných pojmů, a usiluje o typologii, která by odlišila pojmy deskriptivní, deskriptivně-hodnotící a hodnotící (s. 91). Kromě pojmů fakt a hodnota, resp. popis a hodnocení zde absentuje pojem interpretace v textu se vyskytne pouze několikrát, a to v souvislosti s kritikou určitých názorů, např.: Předmětem sporu totiž není existence určitého faktu, ale jeho interpretace (na s. 148), či tato domněnka se zakládá na mylné interpretaci (s. 186). Autor ovšem s kategorií interpretace jako se systémovým prvkem (faktinterpretace-hodnocení) v oblasti estetického souzení nepracuje. Podle mého názoru se bez kategorie interpretace v oblasti estetického hodnocení, zejména umění, neobejdeme. Jaký je důvod, že autor pojem interpretace opomíjí? Může jím být skutečnost, že kvalitativně neodlišuje oblast estetična a umění a zaměřuje se především na estetické kvality? Autor si sice uvědomuje, že hodnocení (hodnota) jsou důležitou součástí estetického souzení a estetických pojmů, ale axiologické problematice, byť se v textu slovo axiologie, hodnota a hodnocení (hodnotící) objevují velmi často, se vyhne tím, že tyto otázky mohou zodpovědět pouze samotní prakticky jednající a rozhodující se sociální aktéři (s. 14). Plauzibilitu svého tvrzení posiluje v další kapitole kritikou koncepcí I. Kanta a D. Humea, kteří o identifikaci kritérií estetického hodnocení usilují. Dle autorova závěru tyto koncepce prezentují jeden možný způsob estetického hodnocení jako obecně platný; základní chybou těchto (a dalších) estetiků podle něj byla redukce rozmanitých způsobů estetického hodnocení pouze na jeden typ estetických hodnotících vyjádření (s. 210). S tímto tvrzením je možné souhlasit, ale možná by bylo zajímavé pokusit se o teoretickou analýzu dalších způsobů estetického hodnoceni, i těch heteronomních, které považuje Pavel Zahrádka za vytěsněné z estetického diskurzu. Autor by tím nepochybně podpořil svou tezi o heteronomii estetické hodnoty nebo snad tento terén patří sociologické estetice? Autor nás žádá o obezřetnost a bezpředsudečnost, o zdržení se rozhodnutí, které aspekty naší zkušenosti budeme považovat za estetické (s. 211). Pokud budeme akceptovat autorův princip, nebylo by vhodné jej uplatnit i na rozhodnutí o tom, které pojmy budeme v rámci estetiky pokládat za základní? Autor bez toho, aby o tom jakkoli zapochyboval, uvádí jako základní teoretické pojmy estetiky pojem estetické vlastnosti, esteticky relevantní informace a estetické reakce (s. 18). Na základě čeho považuje právě tyto pojmy za základní? Nejsem si také jista, zda princip bezpředsudečnosti lze vůbec uplatnit (viz jeho hermeneutickou kritiku); také autor na jediném místě - a poněkud překvapivě vzhledem ke svému teoretickému postoji - píše, že Hermeneutickému kruhu podmíněnosti poznání našim předporozuměním se však nelze vyhnout. Toto předběžné porozumění pojmu estetična můžeme nicméně učinit stanovením nutných a postačujících podmínek explicitním (s. 211). Mohl by podrobněji rozvést, jaký postup konkrétně navrhuje, který by nám pomohl učinit předběžné porozumění explicitním? A dosáhneme tímto postupem zrušení hermeneutického kruhu? Pavel Zahrádka se nevyhýbá základním otázkám, jako je epistemologický a ontologický status estetického hodnotícího soudu. Kritizuje možnost existence objektivních estetických hodnot a pravdivých estetických soudů. K závěru, že kategorie subjektivního a objektivního nejsou pro estetiku kategoriemi základními (jsou primární pro gnoseologickou oblast), dospěl např. již Friedrich Nietzsche a jako subjekt-objektovou relaci vymezuje hodnotu i většina axiologických koncepcí. Tento poznatek však není na škodu z času na čas zopakovat a argumentačně podpořit, 4

5 protože se dosud často setkáváme i v oblasti estetiky a umělecké kritiky se snahou odlišit aspekty subjektivní a objektivní (s tím, že subjektivní je zatíženo negativními konotacemi). Z tohoto hlediska snahu Pavla Zahrádku vítám. Na druhé straně nám doba minulá zanechala i několik zajímavých prací z oblasti axiologie, na které by bylo škoda zapomenout. I když autorův přístup k axiologii vychází z jiných principů, v práci Václava Černíka (spolu s J. Viceníkem a E. Farkašovou) Teória poznania, 1987 by našel souputníky v odlišení poznávacího a hodnotícího soudu; na nutnost jejich odlišení upozorňuje např. na s. 82, kde píše, že gramatická forma estetických soudů může vést k domněnce, že jde o soud, který x připisuje jistou vlastnost F a přehlíží se skutečnost, že jde o soudy hodnotící, které mají jinou, složitější strukturu (viz V. Černík). Podobně inspirativní mohou být pro axiologii také práce Vladimíra Brožíka (např. Hodnoty a významy, 1985), kde autor rozlišuje proces zhodnocování (lidská praktická činnost), hodnotu a proces hodnocení (jehož součástí je proces zvýznamňování). Závěr: Práce Pavla Zahrádky Heteronomie estetické hodnoty. Sociologická kritika filozofické estetiky odpovídá kritériím, která jsou kladena na habilitační spis. Je založena na důkladném osvojení si metody analytické filozofie a estetiky, rozsáhlém korpusu nastudované, převážně cizojazyčné literatury (převažuje anglická - vzhledem k uvedené orientaci je to plně akceptovatelné), na schopnosti autora uvedenou metodu používat. Pavel Zahrádka je schopen samostatně a kriticky vstoupit do diskuse s ostatními představiteli této orientace. Jeho styl je kultivovaný, se snahou o přesnost vyjadřování a logickou a metodologickou koherenci textu. Autor si klade základní otázky a formuluje odpovědi na základě argumentů. To, co je předmětem možného sporu, je zdůvodnění samotného přístupu a jeho přínosu pro rozvoj estetiky. Právě o tom může být vedena na obhajobě diskuse, která však nijak nediskvalifikuje kvalitu předložené práce. Na základě výšeuvedeného doporučuji, aby byl Pavlu Zahrádkovi po úspěšném obhájení habilitační práce udělen titul docent. Prof. PhDr. Zdeňka Kalnická, CSc. V Ostravě dne