CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Úmluva o právech osob se zdravotním postižením a její dodržování v České republice se zaměřením na oblast pracovněprávních vztahů Mgr. Vladimír Riedl Vedoucí práce: PhDr. Mgr. Eva Kubíčková Olomouc 2017

2 Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracoval samostatně a všechny citace a prameny řádně vyznačil v textu. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

3 Poděkování Děkuji vedoucí své absolventské práce PhDr. Mgr. Evě Kubíčkové za vstřícný přístup, cenné rady a důležité připomínky, které mi pomohly při jejím vypracování.

4 Obsah Úvod Definice pojmu diskriminace Rovné zacházení Psychologický náhled na diskriminační jednání Příčiny diskriminačního chování Mezinárodní právní legislativa na ochranu osob zdravotně postižených Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením Všeobecná deklarace lidských práv Evropská sociální charta Deklarace práv mentálně postižených osob (OSN) Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů Listina základních práv Evropské unie Aplikace mezinárodního práva v ČR v souvislosti s diskriminací Uplatnění osob zdravotně postižených na trhu práce Osoby zdravotně postižené Definice osoby zdravotně postižené Pracovní podmínky Chráněné pracovní místo Principy podporovaného zaměstnávání a poradenská činnost...29

5 5. 5 Agentury práce Agenturní zaměstnávání osob se zdravotním postižením Zdravotně postižený člověk jako podnikatel Závěr...34 Seznam použité literatury...35 Anotace...39

6 Úvod Absolventská práce je zaměřena na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením. Konkrétně se budu zabývat článkem 5, týkající se rovnosti a nediskriminace. Dle mého mínění je otázka diskriminace a s ní související antidiskriminační opatření aktuálním tématem pro celou společnost, od politických složek až po širokou veřejnost. Svou absolventskou prací chci více přiblížit téma diskriminace zdravotně postižených osob a osob zdravotně znevýhodněných a jejich ztížené podmínky při uplatnění na trhu práce. V absolventské práci vysvětlím pojem diskriminace a její různé podoby, dále uvedu mezinárodní legislativní opatření na ochranu osob zdravotně postižených a jejich aplikaci v ČR. Oblast diskriminačního jednání na trhu práce úzce souvisí také se sociální oblastí a s aktivní politikou zaměstnanosti. Cílem mé práce je poukázat na způsoby chápání diskriminace v oblasti mezinárodního a vnitrostátního práva, včetně podání základních informací o diskriminačním jednání vůči osobám zdravotně postiženým na trhu práce. Zdravotně postižení lidé i lidé zdravotně znevýhodnění tvoří menšinu v naší společnosti, ale je nutné podotknout, že významnou. Dle mého názoru nestačí pouze tyto občany nějak zaopatřit, ale postarat se, aby se mohli začlenit do společnosti. Právě v oblasti respektování jejich specifických potřeb shledávám největší potíže. Hlavním cílem společnosti v oblasti vytváření podmínek je rovnost v zacházení se zdravotně postiženými osobami. V první části práce se budu zabývat definicí pojmu diskriminace, rovnosti v pracovněprávním vztahu, psychologickým náhledem na diskriminační jednání a příčinami diskriminace. Druhá část bude obsahovat mezinárodní dokumenty právní legislativy. Třetí část se bude týkat aplikace mezinárodního práva v ČR v souvislosti s diskriminací. Ve čtvrté a v páté části se zaměřím na problematiku uplatnění osob zdravotně postižených na trhu práce. V závěru nastíním možné ochranné prostředky před diskriminačním jednáním. 6

7 1. Definice pojmu diskriminace Pojem diskriminace se používá poměrně často v různých souvislostech a často situace, které nejsou diskriminační, jsou takto označené. Tento jev se vyskytuje jak v České republice, tak i jinde ve světě a komplikuje život té dané skupině osob. Původní význam slova diskriminace znamená "rozlišování". Vzhledem k tématu mé absolventské práce se blíže zaměřím na diskriminaci osob zdravotně postižených ve smyslu směrnic a zákonů EU v návaznosti na zákony u nás. Je třeba si uvědomit, že i když se určitý způsob zacházení může jevit jako diskriminační, nemusí tomu tak být. Diskriminovaná osoba se dívá na diskriminační jednání z pozice oběti a naopak, osoby, které danou situaci vyhodnotí jako pocit určitého ohrožení, to jako diskriminaci nevnímají. Velmi zjednodušeně můžeme říct, že diskriminace představuje určitý stupeň znevýhodněného a odlišného zacházení s vymezenou skupinou osob. I když diskriminující osoba nechtěla vědomě nikomu ublížit, ale v konečném důsledku k tomu došlo, jedná se o diskriminaci. Velice důležité je podle mého mínění oddělení pojmů diskriminace a rovnosti. Rozdílné zacházení představuje rozdílné jednání ve stejné situaci, ale diskriminační jednání znamená neoprávněný rozdíl v zacházení. Ovšem nejedná se o jakýkoliv rozdíl v jednání, ale o přímé znevýhodnění, újmu nebo ublížení. Mezi základní diskriminační důvody byly původně považovány důvody pohlaví, etnické důvody a víra. Později se rozšířil okruh o jazyk, národnost, politické smýšlení, sociální původ a majetek. Nejnovější důvody, zakotvené v právu EU, jsou doplněny o zdravotní postižení, sexuální orientaci a věk. V současné době je v právních předpisech a zákonech ustanoveno jako základní diskriminační jednání těchto 6 druhů: pohlaví, rasa a etnický původ, věk, zdravotní postižení nebo nepříznivý zdravotní stav, sexuální orientace a náboženství, víra nebo skutečnost, že osoba je bez vyznání. 1 Definice pojmu diskriminace je uvedena v antidiskriminačním zákoně č. 198/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně 2 a 3 odst. 2, kde se uvádí: Diskriminace je přímá a nepřímá. Za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci. 3 definuje přímou diskriminaci, čímž se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z 1 Zákon 198/2009 Sb. [online] 7

8 důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry, či světového názoru." 3, odst. 2 obsahuje formulace, co se rozumí nepřímou diskriminací: Nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního postižení se rozumí také odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, aby mohla využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení. 2 Veřejný ochránce práv uvádí tuto definici: Diskriminace = odlišné, právem zakázané zacházení s lidmi ve vymezených, srovnatelných situacích na základě různé rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, víry, náboženského vyznání a světového názoru." 3 Čermák (2012) uvádí, jak lze předběžné určit, zda se jedná o diskriminační jednání či nikoli: pro předběžné určení, zda je osoba se zdravotním postižením v konkrétní situaci vystavena diskriminaci, doporučujeme položit si otázku, zda by se jednalo v této situaci s osobou bez zdravotního postižení odlišně. Pokud by se jednalo odlišně, vzniká podezření na diskriminaci." Nepřímou diskriminaci si dotyčná osoba nemusí ani uvědomovat, není tak zjevná, jako přímá diskriminace, a také její dokazování je obtížné. V antisidiskriminačním zákoně nalezneme seznam základních druhů diskriminace, vymezení oblasti práva a rovněž důvody, proč není diskriminační jednání dovoleno. Jako prostředek procesní ochrany ustanovil institut žaloby na ochranu před diskriminací. Možnosti obrany obsahuje ustanovení 10 antidiskriminačního zákona. V České republice provádí funkci ochrany před diskriminací veřejný ochránce práv, který dle 21b zákona 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů přispívá k prosazování práva na rovné zacházení se všemi osobami bez ohledu na jejich rasu, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víru nebo světový názor a za tím účelem poskytuje metodickou pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodu diskirminace" (Čermák, M. 2012, s. 20). 2 Zákon 198/2009 Sb. [online] 3 Veřejný ochránce práv [online] 8

9 Pokud se podíváme do historie zjistíme, že zdravotní postižení se posuzovalo ze 2 hledisek, a to z hlediska medicínského a z hlediska charitativního. V případě prvního pohledu se takový člověk léčil, byl považován za nemocného a zdravotní postižení byl problém medicínský. Vychází z myšlenky, že je to právě zdravotní stav, který brání takto postižené osobě uplatnit se ve společnosti nebo na trhu práce. Zde se nejedná o zájem intergrovat tyto skupiny osob do společnosti, tudíž není nutné odstraňovat překážky a v důsledku toho může dojít k naprosté izolaci. Druhý, charitativní přístup ke zdravotní postiženému člověku, byl odlišný. Zde se uplatňoval akt milosrdenství, laskavosti a spíše litování. Po 2. světové válce dochází k prosazování lidských práv, mění se přístupy ke zdravotně postiženým. Na prvním místě je to člověk jako bytost a až potom zdravotně postižený. Lidé zdravotně postižení mají, stejně jako ostatní lidé, právo se uplatnit a zapojit do společnosti a jelikož začíná převládat sociální přístup, stávají se právoplatnými občany společnosti (Čermák, M. 2012, s. 8). Zdravotně postižení občané se i v minulosti setkávali s odmítáním v různých situacích a byli vystavování rozdílnému zacházení ve srovnání se zdravými skupinami osob. V současné době dochází v sociálním modelu zdravotního postižení k posílení v ekonomické oblasti. Není to již zdravotní stav, který jim brání v integraci do společnosti, ale vnější prostředí. Ve společnosti nejsou vždy dodržována rovná práva pro všechny skupiny lidí Rovné zacházení Je zapotřebí si uvědomit rozdíl mezi svobodou a rovností. Svoboda znamená vlastnost člověka, ale rovnost představuje určitý vztah mezi věcmi. V našem případě je to vztah mezi lidmi. Zásada rovného zacházení je zakotvena v zákoně 198/2009 Sb., konkrétně 1 vymezuje právo na rovné zacházení: tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace." Další paragraf, konkrétně 2, odst. 2, upřesňuje: diskriminace je přímá a nepřímá. Za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci. 4 Zákoník práce 262/2006 Sb., 16, odst. 1 definuje rovné zacházení a zákaz diskriminace Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o 4 Zákon 198/2009 Sb. [online] 9

10 jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. 5 Rozdílné zacházení je v antidiskriminačním zákoně formulováno v 16, odst. 3: Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy pracovních činností vyplývá, že toto rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce. Účel sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Za diskriminaci se rovněž nepovažují opatření, jejichž účelem je odůvodněno předcházení nebo vyrovnání nevýhod, které vyplývají z příslušnosti fyzické osoby ke skupině vymezené některým z důvodů uvedených v antidiskriminačním zákonu." 6 Nelze si nevšimnout, že u rovného zacházení existují výjimky. Zároveň si však musíme uvědomit, že ne vždy se při odlišném zacházení jedná o diskriminaci. Záleží, zda je možné odlišné zacházení zdůvodnit, tzn. záleží na účelu a na posouzení zvolených prostředků. Může se jednat o specifickou pracovní oblast, která má stanovené konkrétní pravidla. To se může týkat např. pracovních oblastí, kde mohou být zaměstnány pouze ženy. V takovém případě můžeme považovat požadavek zaměstnavatele za naprosto oprávněný. Čl. 1 ve Všeobecné deklaraci lidských práv z r uvádí, že všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv." 7 Z toho můžeme vyvodit, že pokud jsou si všichni lidé rovni, nelze mluvit o prokazování laskavosti, pokud se chtějí uplatnit ve společnosti, jelikož na to mají právo Psychologický náhled na diskriminační jednání Do psychologické oblasti zahrnujeme oblast postojů a také oblast předsudků. Právě předsudky znemožňovaly zapojení do života lidem, kteří se zdravotně odlišovali a byly příčinou pocitu bezmoci, přestože i oni mohli mít pro danou společnost pozitivní přínos. Další pojem - postoj - řadíme mezi základní psychologické pojmy, v oblasti sociální psychologie. Postoj můžeme charakterizovat jako pozitivní nebo negativní přístup někoho k něčemu (resp. někomu jinému). 5 Zákon č. 262/2006 Sb. [online] 6 Zákon 198/2009 Sb. [online] 7 Všeobecná deklarace lidských práv [online] 10

11 Nelze jednoznačně určit, co lze zahrnovat pod pojem postoj, nicméně nejrozšířenějším modelem je tzv. trojdimenzionální model, který zahrnuje složku kognitivní (hodnotící), emocionální (afektivní, emoční pocity) a behaviorální (souvisí s chováním). Předsudky jsou obvykle spojeny s negativními postoji, se záporným jednáním. Allport (2004 s. 38) se dívá na otázku předsudků z různých úhlů, a zmiňuje se o pozitivních předsudcích, které nejsou v praxi obvyklé. Allport dále uvádí, že nelze mluvit přímo o předsudku, ale jedná se o předčasný úsudek, který není založený na racionálních faktech. Pokud si na základě několika zkušeností tvoříme představu, tak máme tendenci posuzovat odlišné situace jako obdobné. Generalizace v praxi znamená, že se klade důraz na znaky, které ve své podstatě nejsou důležité. Vymezené skupiny osob, které jsou znevýhodňovány a vystavovány diskriminaci, se vyznačují určitým rysem, který se snadno identifikuje - barva pleti, pohlaví nebo zdravotní postižení. Dalším faktorem je vnímání, které tvoří komplexní proces, který je ovšem málo objektivní. Na vnímání mají vliv např. naše zkušenosti, postoje a jiné sociální souvislosti. Problém je v tom, že na základě různých domněnek a dalších neopodstatněných faktorů si vytváříme realitu, které následně věříme (Plháková, A. 2003, s ). Faktorů, které pozitivně ovlivňují vzájemný kontakt, je poměrně hodně, přičemž vzájemný kontakt sám o sobě nezaručuje, že musí dojít k rozpoznání majoritní skupiny a skupiny znevýhodněné. Naopak, může dojít k ještě většímu prohloubení a posílení vzájemných předsudků (Allport, G. 2004, s ). Za zmínku stojí ještě jeden faktor, a to je kognitivní disonance, neboli rozpory mezi chováním a přesvědčením. Lidé mají často tendenci své postoje měnit na základě chování (Hewstone, Stroebe, 2006, s ) Příčiny diskriminačního chování Konformita Konformitu můžeme definovat jako přizpůsobení se názoru většiny osob určité sociální skupiny. Hewstone a Stroebe (2006) tvrdí, že konformita sama o sobě není negativním jevem a uvádí dva druhy důvodů konformního jednání: informační motiv (vychází z přesvědčení, že v případě našeho odlišného názoru, je náš názor mylný) a motiv normativní (snaha nebýt odlišný a tím i sociálně izolovaný). Výzkumy bylo potvrzeno, že konformitou může dojít k narušení schopnosti vlastního úsudku. 11

12 Poslušnost Tato příčina představuje snahu vstřícného chování vůči osobám s mocenským postavením, autoritou apod. Zde je důležité, aby lidé dodržovali určitý rámec, a nejednali v rozporu se svým přesvědčením. Pohodlnost Pohodlnost je další příčinou diskriminačního chování. Tato forma se může objevit např. při zaměstnávání osob zdravotně postižených, z jejich pohledu se může jednat o obavu z komplikací. Pro zaměstnavatele může dojít např. k tomu, že musí zvládnout a řešit jiné situace, než s majoritní skupinou. Podnikatelé někdy zastávají názor, že mohou zaměstnávat, koho uznají za vhodné a snaží se to zdůvodňovat větší pravděpodobností obtíží. Jako další příčiny diskriminačního jednání můžeme zmínit xenofobii, agresivitu a agresi (Víšková 2007 [online]). 12

13 2. Mezinárodní právní legislativa na ochranu osob zdravotně postižených 2. 1 Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením Dne 28. října 2009 vstoupila pro Českou republiku v platnost Úmluva o právech osob se zdravotním postižením. Celkem ji podepsalo 158 států, včetně České republiky. V Evropě (státy Rady Evropy) ratifikovalo Úmluvu 26 států, z toho 17 států Evropské unie - Belgie, Česká republika, Dánsko, Francie, Itálie, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Německo, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko a Velká Británie. Pouze Česká republika, Arménie, Dánsko, Moldávie, Rumunsko a Turecko nepřistoupili k ratifikaci Opčního protokolu, který tvoří součást úmluvy a uznává smluvním státům pravomoc zabývat se stížnostmi porušení práv, která vyplývají z jednotlivých ustanovení. Tímto se stala Úmluva OSN součástí právního řádu České republiky. Dne Úmluvu OSN ratifikovala také Evropská unie. Úmluva upravuje práva osob se zdravotním postižením komplexně a není zaměřena pouze na otázky diskriminace. Hlavním cílem je garance práv osobám zdravotně postiženým. Kromě zajištění rovného zacházení obsahuje také inkluzi a resocializaci této skupiny osob do společnosti a zaměřuje se na právní přístup (Makovcová 2011 [online]). Co znamená Opční protokol? Opční protokol je důležitou součásti Úmluvy. Jedná se o dokument, který zaručuje osobám se zdravotním postižením využívat stížnosti, pokud stát nedodržuje závazky plynoucí z Úmluvy. Nejprve by měly být vyčerpány možnosti a domácí prostředky ochrany (např. podat žalobu k soudu). Poté je možnost podat stížnost k Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Jak jsem zmínil výše, pouze Česká republika, jako jedna z mála zemí Evropy, k ratifikaci Opčního protokolu prozatím nepřistoupila. Určitou šanci otevírá skutečnost, že smluvní stranou Opčního protokolu je celá Evropská unie a Česká republika je její součástí. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením má vyšší právní sílu než směrnice a nařízení Evropské unie (Čermák, M. 2012, s. 11, 12). Úmluva nahradila Deklaraci práv zdravotně postižených osob z r a nezavádí nová práva, nicméně doplňuje stávajících 7 základních úmluv OSN o lidských právech. Je zde 13

14 upravena aplikace již existujících práv na současnou specifickou situaci. Můžeme zde uvést např. právo na rovnost před zákonem, právo na život, přístupnost prostředí, svobodu, osobní bezpečnost atd. Kromě toho, Úmluva nedefinuje zdravotní postižení ani neuvádí charakteristiku osob se zdravotním postižením. Z tohoto můžeme usoudit, že tato vymezení ponechává v pravomoci smluvních států (Makovcová, s. 4). Do doby přijetí Úmluvy byla ochrana lidských práv osob se zdravotním postižením upravena na mezinárodní úrovni především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Účelem této úmluvy je podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižení a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti." 8 Jak uvádí Makovcová, osoby se zdravotním postižením nebyly ve stejném postavení vůči dalším zranitelným skupinám osob, např. ženám a dětem, jelikož ochrana žen a dětí byla posílena dalšími samostatnými úmluvami a deklaracemi (např. Úmluvou o odstranění všech forem diskriminace žen, Úmluvou o právech dítěte). Ovšem dokumenty, které upravovaly práva osob se zdravotním postižením, byly pouze rámcové, nebyly závazné, byly uváděny formou deklarací a doporučení. Státy, které podepsaly a ratifikovaly Úmluvu, zaručují aktivní uplatnění v životě osob se zdravotním postižením. Jedná se o mezinárodní dohodu o lidských právech, která je založena na principu rovnoprávnosti a je zde jasně deklarováno, co je to diskriminace v souvislosti se zdravotně postiženými osobami. Cílem této Úmluvy je odstranění překážek bránící osobám se zdravotním postižením v uplatnění se na trhu práce a zabránit diskriminaci těchto osob. Dále se zaměřuje na jejich začlenění do společnosti a zároveň upřesňuje i další práva v oblasti sociální, hospodářské a kulturní. 9 K vytvoření Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením vedly 4 základní důvody: - zviditelnění problematiky lidských práv osob se zdravotním postižením 8 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením [online] 9 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením [online] 14

15 - specificita lidských práv osob se zdravotním postižením - snaha o jednotnou právní úpravu práv osob se zdravotním postižením - snaha o získání údajů o problematice osob se zdravotním postižením Úmluva má 3 základní pilíře, uvedené v článku. 1: prosazovat, chránit a zajistit práva osob se zdravotním postižením - tzn. aktivně vystupovat a přijímat příslušná opatření pro naplnění práv. (Čermák, M. 2012, s. 11) Z Úmluvy můžeme pozorovat, že se problematika osob se zdravotním postižením a osob zdravotně znevýhodněných z hlediska čistě medicínského prolíná také do oblasti sociální. Vzhledem ke zvolenému tématu považuji za jeden z nejdůležitějších ustanovení článek 5, který se zabývá problematikou rovnosti a nediskriminace. Jak jsem již uvedl, není pochyb o skutečnosti, že problematika uplatnění zdravotně postižených osob na trhu práce je problematikou globální Všeobecná deklarace lidských práv Všeobecná deklarace lidských práv (VDLP) je nezávazný dokument, který sice neřeší přímo práva osob se zdravotním postižením, ale slouží je výchozí bod pro všechny mezinárodní lidskoprávní smlouvy. Článek 1 definuje rovnost zacházení: Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Článek 2 odst. 1 obsahuje definici práv a svobod člověka Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoliv rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení." Evropská sociální charta Evropská sociální charta obsahuje 19 práv, která se týkají ochrany sociálních práv. Článek 15 se zabývá právem osob s postižením na závislost, sociální integraci a na účast ve společenském životě. Odborný článek Právo a lidé s postižením uvádí, že osoby zdravotně postižené mají právo na přípravu k výkonu zaměstnání a na profesní a sociální readaptaci, bez ohledu na původ a povahu jejich postižení (Grimová 2016 [online]). 10 Všeobecná deklarace lidských práv [online] 15

16 2.4 Deklarace práv mentálně postižených osob (OSN) Tato Deklarace vyhlašuje plné právo těmto osobám pracovat podle svých možností. Dle Deklarace má zdravotně postižený občan nejenom právo pracovat podle svých možností, ale zároveň má právo být chráněn před vykořisťováním, zneužíváním nebo ponižujícím zacházením" (Grimová 2016 [online]) Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů Úmluva byla přijata na 69. konferenci Mezinárodní organizace práce, protože bylo nutné reagovat na změny v chápání rehabilitace a rovněž bylo nutné přijmout nové mezinárodní normy v zákonech členských států, tak aby byly všem zdravotně postiženým osobám poskytnuty rovné příležitosti a zacházení. Do té doby bylo v platnosti Doporučení č. 99 o pracovní rehabilitaci osob se zdravotním postižením. Úmluva je rozdělena na 4 části: část 1. - vymezení pojmů a působností část zásady politiky v oblasti rehabilitace a zaměstnávání invalidů část 3. - vnitrostátní opatření pro rozvoj pracovní rehabilitace a zaměstnávání invalidů část 4. - závěrečná ustanovení Základními zásadami je zajištění rovnoprávného zacházení s občany zdravotně postiženými, poskytování stejných možností v uplatnění v pracovní oblasti a vztahuje se rovněž na všechny skupiny invalidů. Musíme zde zmínit i nutnost oblast pracovní rehabilitace pravidelně kontrolovat. Zároveň nesmí působit jako diskriminační ve vztahu k ostatním pracovníkům. V části II, článek 4. se klade důraz na dodržování stejných možností mezi invalidními pracovníky a pracovnicemi. Rovněž ukládá příslušným orgánům povinnost učinit opatření v oblasti poradenství pro volbu povolání, zprostředkování práce a její udržení tak, aby bylo možné dosahovat postupu Úmluva MOP č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů [online] 16

17 2. 6 Listina základních práv Evropské unie Listina základních práv Evropské unie je součástí primárního práva EU. Vychází ze smluv Společenství a mezinárodních úmluv (např. Evropská úmluva o lidských právech a Evropská sociální charta z roku 1989). Je součástí práva Evropské unie. Představuje dokument nejvyšší právní síly práva EU. Zákaz diskriminace osob zdravotně postižených je ukotven v článku 21, odst. 1: Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci. 12 Listinou se nerozšiřují pravomoci Unie upravené Smlouvami, nýbrž zakotvují se zejména principy obsažené již v judikatuře soudního dvora a vycházející kromě jiného z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přijaté Radou Evropy v roce V roce 2007 byly provedeny určité úpravy. Ve vztahu k osobám se zdravotním postižením pojednávají články 21 a 26. Článek 21, odst. 1 vyhlašuje zákaz diskriminace, která je založena na pohlaví, rase, barvě pleti, sociální nebo etnickém původu, jazyku, náboženství, politických názorech, příslušností k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku a sexuální orientaci. Článek 26, odst. 1 pojednává o začlenění osob se zdravotním postižením. Vyhlašuje, že Unie uznává a respektuje právo osob se zdravotním postižením. Cílem je zajištění nezávislosti, sociální a profesní integrace v životě společnosti. Cíle a program jednotlivých úmluv a deklarací jsou zaměřeny na celkové zlepšení a ochranu zdravotně postižených osob. Jsou ovšem rámcové. Konkrétní řešení jsou ponechány na jednotlivých vnitrostátních zákonech. Právě mezinárodní spolupráce působí jako pilíř a má velký vliv na zapracování problematiky do zákonů a předpisů jednotlivých států. Dalšími velice důležitými smlouvami, které ustanovují zákaz diskriminace patří Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských a sociálních 12 Listina základních práv EU [online] 13 Listina základních práv EU [online] 17

18 právech č. 120/1976 Sb. Zde je v čl. 2, odst. 1 uvedeno, že každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje respektovat práva uznaná v tomto Paktu a zajistit tato práva všem jednotlivcům na svém území a podléhajícím jeho jurisdikci, bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. 14 V Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., se v článku 14 - Zákaz diskriminace - přímo ustanovuje, že užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národností menšině, majetek, rod, nebo jiné postavení." Vyhláška 120/1976 Sb. [online] 15 Sdělení č. 209/1992 Sb. [online] 18

19 3. Aplikace mezinárodního práva v ČR v souvislosti s diskriminací Diskriminační jednání se řadí mezi nebezpečné sociální jevy a v této části bych chtěl poukázat na zakotvení problematiky tohoto jednání v právní legislativě ČR. Listina základních práv a svobod je součástí Ústavy České republiky, která byla přijata v roce Nepojednává přímo o diskriminaci, nicméně na základě článku 3, odst. 1, který ustanovuje, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národní nebo sociálního původu, příslušnosti k národností nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení." 16 I když zde není výslovně uvedený pojem diskriminace, můžeme z toho vyvodit, že pod pojem "...jiného postavení" můžeme zahrnout také zdravotní postižení. V důsledku této skutečnosti bylo vhodné přesně formulovat zákonná opatření, aby bylo naprosto zřejmé o jaké opatření se jedná a koho se týká. V případě zdravotně postižených by to znamenalo, že se uznávají diskriminační tendence, kterým jsou tyto osoby vystaveny, a byla by zde jasně formulována rovnoprávnost osob zdravotně postižených. V čl. 3, odst. 3, je dále uvedeno, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod." (Listina základních práv a svobod 1992 [online]). Zákaz diskriminačního jednání nalezneme i v dalších článcích Listiny základních práv a svobod, ve kterých je Česká republika charakterizována jako demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Zároveň uvádí, že lidé si jsou rovni v důstojnosti i v právech. 17 V Ústavě České republiky v článku 10 nalezneme ustanovení, které se dotýká aplikační přednosti mezinárodních smluv. Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva." Listina základních práv a svobod [online] 17 Listina základních práv a svobod [online] 18 Ústava české republiky [online] 19

20 Z tohoto můžeme usuzovat, že nestačí znát vnitrostátní zákony a předpisy, ale také mezinárodní smlouvy, které s nimi úzce souvisí. Zákon 262/2006 Sb. (zákoník práce) část IV, 16 odst. 2 pouze uvádí zákaz diskriminace v pracovněprávním vztahu a dále odkazuje na antidiskriminační zákon. V oblasti pracovního práva diskriminaci osob se zdravotním postižením ukotvuje Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. O zaměstnávání osob se zdravotním postižením pojednává část 3, konkrétně Zákon 435/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů jasně vymezuje, které osoby jsou považovány za zdravotně postižené a znevýhodněné. V 67 odst. 3 se upřesňuje pojem osoba zdravotně znevýhodněná. Osobou zdravotně znevýhodněnou je fyzická osoba, která má zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být, nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání, využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat jsou podstatně omezeny z důvodu jejího dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu." 19 Pouze z důvodu zaměření mé práce na osoby zdravotně postižené je zde vymezena tato skupina, ale obětí diskriminace se může stát každý občan v různých životních situacích. Jsou zde různá hlediska. Můžeme se pouze domnívat, že pokud jsou v zákonech deklarovány rovnoprávné možnosti v uplatnění se na trhu práce, není důvod hovořit o diskriminaci. Ne vždy se však práva zdravotně postižených osob snadno realizují v praxi. I když se Česká republika, stejně jako i další smluvní státy, snaží zajistit podmínky a omezit diskriminaci, stále existují rezervy. Nelze nezmínit sociální právo jako součást právní normy, která se dotýká sociální ochrany. Sociální právo zahrnuje oblast pracovního práva, sociálního pojištění a zabezpečení, přístup ke vzdělání, přístup ke zdravotním službám, ochranu mateřství, dětí a mladistvých. Je součástí lidských práv. (Matoušek, O. 2008, s. 202) 19 Zákon č. 435/2004 Sb. [online] 20

21 4. Uplatnění osob zdravotně postižených na trhu práce Lidé zdravotně postižení mají ztížený přístup ve více oblastech. Jako příklad mohu uvést dopravu, vzdělání, služby a také zaměstnání. Právě této poslední oblasti bych se chtěl ve vztahu k mé absolventské práci věnovat. Zásada rovného zacházení a zákaz diskriminace jsou ukotveny v mnoha zákonech, předpisech jak na úrovni EU, tak i ve vnitrostátní legislativě. Rada Evropského společenství přijala na podnět Smlouvy Evropského společenství směrnice Rady 2000/78/ES. V článku 13 se stanovuje obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání na základě víry, zdravotního postižení, věku a sexuální orientace. (Směrnice Rady 2000/78/ES). Zdravotní postižení patří mezi nejčastější důvody nezaměstnanosti této skupiny osob a v souvislosti s tím je pravděpodobné, že zůstanou dlouhodobě nezaměstnaní. V zákoníku práce 46/2004 Sb. v 1, odst. 4 je prezentováno následující opatření: v pracovněprávních vztazích je zakázána přímá i nepřímá diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství nebo mateřství se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. Za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci.". 20 Zákoník práce 262/2006 Sb. v platném znění 16 odst. 2 stanovuje, že v pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace. Pojmy přímá diskriminace, nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci a případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje antidiskriminační zákon. 21 Shrneme-li výše uvedená opatření, můžeme konstatovat, že Směrnice Rady 2000/78/ES zajišťuje ochranu osob zdravotně postižených v oblasti přístupu k zaměstnání a povolání, možnosti podnikání, přístupu ke vzdělávání, rekvalifikaci a týká se také vytvoření pracovních podmínek. Zahrnuje zákaz diskriminace v oblasti veřejného i soukromého sektoru. Vzhledem 20 Zákon č. 46/2004 Sb. [online] 21 Zákon č. 262/2006 Sb. [online] 21

22 k tomu, že tvoří pouze rámec opatření, mají členské státy možnost provádět úpravu ustanovení. Nelze opomenout oblast sociální politiky, jelikož úzce souvisí s dalšími společenskými sférami, zahrnuje oblast sociální, ekonomickou, vědeckotechnickou, politickou a také existenční. Samotný pojem sociální nelze konkrétně definovat, protože význam sociální můžeme chápat v několika rovinách, jako společenskou, vytváření lepších životních podmínek a také v rovině pomoci při řešení nepříznivých sociálních situací. Dle Tomeše (2010) se sociální politika výrazně podílí na zlepšení a fungování sociálního systému. Jedná se o cílené úsilí zaměřené na zlepšení nebo udržení stávajících podmínek. Novosad (2009, s. 22, 23) popisuje adaptaci postiženého člověka jako jeho schopnost přizpůsobit se sociálnímu prostředí a společenským podmínkám. Záleží na více faktorech, jak se včlenit do prostředí, ve kterém bude žít. Pro handicapovaného člověka je důležité plné využití jeho schopností a dovedností, aby stupeň jeho sociální izolace byl minimální. Je otázkou, do jaké míry mají lidé zdravotně postižení jiné, speciální potřeby. Obecně se dá říct, že tito lidé mají stejné potřeby jako lidé zdraví. Zažité pojmy jako speciální potřeby" nebo zvláštní potřeby" vzbuzují dojem, že zdravotně postižení lidé mají nějaké mimořádné, prioritní potřeby, že potřebují něco navíc. Pravdou je, že mají úplně stejné potřeby jako ostatní lidé, pouze je nemohou realizovat běžným způsobem. Brání jim v tom jejich zdravotní omezení. Právě vytváření podmínek pro tyto postižené osoby představuje soubor opatření, která zpřístupní možnosti realizovat a naplňovat přirozené potřeby jedince. (Novosad, L. 2009, s. 28) Účastníci právních vztahů podle 3 odst. 1 písm. a), c), a d) jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi fyzickými osobami, uplatňujícími právo na zaměstnání. Při uplatňování práva na zaměstnání je zakázána jakákoli diskriminace." 22 Hlavním cílem na trhu práce zdravotně postižených by měla být podpora odstraňování předsudků - např. že tyto osoby jsou častěji nemocné apod. Stát se prostřednictvím legislativních opatření snaží začlenit postižené osoby nejen na chráněném (dotovaném) trhu práce, ale i na standardním pracovním trhu. 22 Zákon 435/2004 Sb. [online] 22

23 Oblast sociální politiky zahrnuje rovněž občany společnosti, může se jednat jak o jednotlivce, tak také o cílené skupiny, na které je sociální politika zaměřena. Sociální politika se týká všech občanů (právo na vzdělávání, na zdravotní péči), ale také vymezených skupin, např. osob zdravotně postižených, matek s dětmi, nezaměstnaných apod. Hlavním subjektem, který tvoří cíle sociální politiky, je stát. Dle jeho legislativních opatření postupují další subjekty - např. MPSV, správy sociálního zabezpečení, Úřad práce a další. Rovněž zaměstnavatelé jsou subjektem sociální politiky v oblasti zaměstnanosti - poskytování sociálního pojištění, dodržování Zákoníku práce, úzká spolupráce s Úřadem práce. Mezi další subjekty patří např. obce a místní komunity, které se řídí jak závaznými předpisy a zákony, tak si vytváří vlastní rozhodnutí, občanské iniciativy apod. Koncepce sociální politiky se postupně vyvíjí a přechází od solidarizmu k podpoře aktivního chování obyvatel, k jeho aktivnímu přístupu při řešení problémů. Sociální politika se ubírá směrem zeslabení redistributivního typu a současně posílit a podpořit aktivní postoje a individuální odpovědnost za životní standard. Sociální politika a politika zaměstnanosti se vzájemně ovlivňují a dotýkají se kvality života občanů Vysoká škola evropských a regionálních studií [online] 23

24 5. Osoby zdravotně postižené 5.1 Definice osoby zdravotně postižené Zdravotní postižení se dělí do několika kategorií. Hlavními skupinami jsou: postižení sluchu, postižení zraku, mentální postižení, postižení pohybového ústrojí, poruchy řeči, kombinované postižení a vnitřní postižení. Zdravotní postižení lze definovat jako postižení, které nepříznivě ovlivňuje kvalitu života člověka, snižuje schopnost navazovat a udržovat vztahy s lidmi a schopnost pracovat (Matoušek, 2008, s.255). Osoby zdravotně postižené jsou v 62 Zákona o zaměstnanosti definovány jako osoby, které orgány sociálního zabezpečení uznaly: - invalidními ve 3. stupni invalidity (osoba s těžším zdrav. postižením - plně invalidní) - invalidními v 1. nebo ve 2. stupni invalidity (osoby částečně invalidní) Mezi osoby zdravotně znevýhodněné patří osoby dlouhodobě nemocné, zdravotně oslabené a osoby se zdravotními poruchami, nemocemi, trvajícími déle než 1 rok. 24 O invaliditu se jedná, pokud pracovní schopnost osoby klesla v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu minimálně o 33%. Částečně invalidní osoba má ztížené jak životní, tak i pracovní podmínky. O plně invalidního člověka se jedná, pokud jeho výdělečná schopnost klesla nejméně o 66%. Z tohoto důvodu je zřejmé, že jeho možnosti uplatnění na trhu práce jsou možné za zcela mimořádných podmínek. (Matoušek, 2008, s. 81) Zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., 67, odst. 4. uvádí, že za pojem dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se považuje zdravotní stav, který trvá déle než 1 rok a podstatně omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti včetně schopnosti pracovního uplatnění Zákon č. 435/2004 Sb. [online] 25 Zákon č. 435/2004 Sb. [online] 24

25 5.2 Pracovní podmínky Mohlo by se zdát, že pod pojem pracovní podmínky se zahrnuje pouze pracoviště. Nicméně pracovní podmínky, jako jeden z faktorů pracovního procesu, můžeme interpretovat několika způsoby. Jednak je to např. z pohledu regionu, zda se jedná o "rizikový" region, jaké jsou klimatické podmínky, zda je zde zvýšený počet rizikových skupin obyvatelstva, stupeň znečištění ovzduší, celkové životní prostředí, rozsah poskytování služeb, dopravní obslužnost, stupeň nezaměstnanosti v daném regionu a v neposlední řadě také možnost samostatné výdělečné činnosti. Na rozdíl od tohoto úhlu pohledu, kde jsou již určité podmínky stanoveny, existuje další "druh" pracovních podmínek, které mají přímou souvislost s pracovním procesem. Zde zahrnujeme technické vybavení pracoviště, zajištění bezpečnosti a ochrany při práci a s tím související vybavení ochrannými pomůckami (Galvas, M. 2015, s. 564). Dalšími faktory jsou např. hygienické podmínky, estetické a v neposlední řadě také psychofyziologické faktory, které přímo ovlivňují pracovní proces, např. stresové zatížení, fyzická zátěž, pracovní tempo. Tyto faktory mají významný vliv na pracovní výkon pracovníka (Malý, 2002 [online]). Galvas (2015) dále rozlišuje hmotné a nehmotné pracovní podmínky. Nehmotné pracovní podmínky upravuje zákoník práce 262/2006 Sb., 78, odst. 1, písm. a) a b). Zde jsou uvedena ustanovení, která upravují pracovní dobu a dobu odpočinku a otázky odměňování. V Listině základních práv a svobod v článku 29, odst. 1 je uvedeno, že ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky." (Listina základních práv a svobod [online]). Podle mého mínění je velice důležitým faktorem, souvisejícím s pracovními podmínka na pracovišti, zajištění bezpečnosti práce, ochrana zdraví a života zaměstnanců. Problematiku bezpečnosti práce řeší zákon 309/2006 Sb., konkrétně 2, který ukládá zaměstnavateli povinnost prostorově i konstrukčně uspořádat pracoviště, vybavit jej tak, aby byly dodrženy bezpečnostní podmínky pro zaměstnance a celkové pracovní podmínky odpovídaly bezpečnostním a hygienickým požadavkům. Zákon ukládá povinnost osvětlení, mikroklimatické podmínky, zajištění prostorů pro osobní hygienu a také označení a uvolnění únikových cest. Samozřejmostí je 25

26 také vybavení funkčními prostředky první pomoci, zajištění úklidu a udržování čistoty na pracovišti. 26 Občané zdravotně postižení potřebují ve většině případů upravit pracovní podmínky tak, aby mohli vykonávat zaměstnání vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Může se jednat o pracovní prostředí, pracoviště, pracovní dobu, pracovní pomůcky apod. Ve vztahu k zaměření této absolventské práce bych poukázal na to, že pracovní podmínky osob zdravotně postižených jsou v zákoníku práce 262/2006 Sb., uvedeny pouze v jednom odstavci 237 s odkazem na zvláštní právní předpisy. Tímto se odkazuje na zákon č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti a konkrétně zaměstnávání zdravotně postižených osob se týkají Vzhledem ke specifickým podmínkám mají zdravotně postižené osoby ztížené podmínky v pracovním procesu. Listina základních práv a svobod rovněž upravuje pracovní podmínky osob zdravotně postižených a sice hlava IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva, v čl. 28. se uvádí, že zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky." Čl. 29. odst. 1 deklaruje právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky, a v odst. 2 stanoví právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a poskytnutí pomoci při přípravě na povolání. 27 Srovnáme-li tato ustanovení s čl. 3, kde je uvedeno, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení", můžeme konstatovat, že nárok na odměnu, stejně jako na vytváření příznivých pracovních podmínek, mají všichni lidé. Tudíž by nemělo docházet k žádné formě diskriminace a stát se tímto stává garantem. 5.3 Chráněné pracovní místo Institut chráněného pracovního místa byl zaveden novelou zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (novela 367/2011 Sb.). Novela zrušila chráněné dílny a nově zavedla s účinností od institut chráněného pracovního místa. 26 Zákon 309/2006 Sb. [online] 27 Listina základních práv a svobod [online] 26

27 Zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. v 75 v odst. 1 popisuje chráněné pracovní místo jako pracovní místo zřízené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s Úřadem práce. Při splnění předepsaných podmínek poskytuje Úřad práce zaměstnavateli příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů chráněného místa, dále pak příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Chráněné pracovní místo musí být obsazeno po dobu 3 let. 28 Podle Kostky (2003) jsou chráněná místa vytvořena pro osoby se zdravotním postižením, které se obtížně uplatňují na trhu práce. Nové pracovní příležitosti pro osoby zdravotně postižené jsou spojeny se zvýšenou dotací. Zaměstnávání těchto občanů souvisí se sociální integrací a reintegrací. Tito lidé jsou často silně motivováni a je povinností společnosti, aby jim pomohla překonat překážky na jejich cestě k zapojení do pracovního procesu i do společenského života. Zaměstnavatelé jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 %. Způsob zjišťování průměrného ročního přepočteného počtu zaměstnanců pro účely výpočtu povinného podílu zaměstnanců a jeho plnění je stanoven vyhláškou č. 518/2004 Sb. Výše uvedenou povinnost zaměstnat osoby se zdravotním postižením může zaměstnavatel plnit několika způsoby: - zaměstnáváním osob se zdravotním postižením v pracovním poměru - odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají více než 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením - zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům - odebíráním výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance - zadáváním zakázek těmto osobám - odvodem do státního rozpočtu (výše odvodu do státního rozpočtu činí za každou osobu se zdravotním postižením, kterou by zaměstnavatel měl zaměstnat, 2,5násobek 28 Zákon č. 435/2004 Sb. [online] 27

28 průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku, v němž povinnost plnit povinný podíl osob se zdravotním postižením vznikla) - kombinací výše uvedených způsobů (Doleček 2017 [online]). Chráněné pracovní místo představuje jeden z nástrojů pro podporu zaměstnanosti osob zdravotně postižených. Zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají osoby zdravotně postižené a v rámci vytváření vhodných pracovních podmínek prováděli např. stavební úpravy, nákup pomůcek a přístrojů, jsou podporování státem. Úřady práce jsou územním orgánem státní správy a nadřízeným orgánem je MPSV. Plní úkoly v oblasti zaměstnanosti, v oblasti ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a také v oblasti sociální podpory. Jsou informováni o aktuální situaci na trhu práce. Ve vztahu k osobám se zdravotním postižením zabezpečují pracovní rehabilitaci zaměřenou na získání a udržení vhodného zaměstnání, poskytují příspěvek na vytvoření a provoz chráněného pracovního místa, pokud budou vykonávat samostatnou výdělečnou činnost poskytují poradenské služby pro volbu přípravy k práci zdravotně postižených osob. Jak jsem již zmínil výše, je otázkou, do jaké míry mají zdravotně postižení lidé jiné, speciální potřeby. Matoušek (2008) definuje zdravotní postižení člověka, jako postižení, které nepříznivě ovlivňuje kvalitu života člověka, snižuje schopnost navazovat a udržovat vztahy s lidmi a schopnost pracovat." Zaměstnavatelé jsou povinni při zaměstnávání těchto osob vytvořit pracovní podmínky podle individuálních potřeb postiženého pracovníka. Novosad (2009) uvádí, že zdravotní postižení i handicap (jako možný sekundární důsledek postižení či nemoci) jsou víceméně společenskými pojmy, odvíjejícími se ze vztahu mezi tělesným, psychickým nebo smyslovým poškozením a společenským prostředím." Dle Komendové (2009) osoby se zdravotním postižením tvoří skupinu osob s různým druhem postižení. Jedna osoba může mít více druhů postižení. V současnosti se za určitý druh postižení považuje i psychická porucha. Ze všech definicí osob zdravotně postižených můžeme usuzovat, že tyto osoby jsou za předpokladu vytvoření příznivých podmínek schopny uplatnit se jak na trhu práce, tak i ve společnosti. Je důležité, aby se uchazeči o zaměstnání vrátili do pracovního procesu v co 28

29 nejkratší době. Hrozí zde určité riziko, že v důsledku dlouhodobé nezaměstnanosti, a tudíž i nečinnosti, může dojít ke snížení nebo ztrátě pracovních návyků, znalostí a dovedností Principy podporovaného zaměstnávání a poradenská činnost Proces podporovaného zaměstnávání je sled činností vedoucích k tomu, aby uživatel získal a udržel si vhodné pracovní místo na otevřeném trhu práce. Tyto činnosti jsou směřovány především k uživateli služeb, důležitým příjemcem podpory je však také zaměstnavatel a často i osoby blízké uživateli (Vitáková 2005, s. 20). Od roku 1995 jsou v České republice poskytované služby podporovaného zaměstnávání. Tento program se snaží stírat rozdíl mezi "práce schopný" a "práce neschopný". Mezi hlavní principy podporovaného zaměstnávání patří uplatnění práva na práci. Každý člověk má právo na práci, ale ne všichni lidé mají rovnocennou šanci. A právě osoby, které jsou např. zdravotně znevýhodněné, mohou jejich právo uplatnit s určitou mírou podpory. Občanský princip znamená, že člověk, který je znevýhodněný na trhu práce, má stejná práva, ale zároveň stejné povinnosti, jako člověk bez znevýhodnění. Na jedné straně nelze připustit diskriminaci, na druhé straně zaměstnavatelé právem očekávají hodnotný odvedený pracovní výkon, za který vyplatí odpovídající mzdu. Dalším principem je princip konstruktivního přístupu uživatele služeb. Z toho můžeme usoudit, že podporované zaměstnávání se snaží najít cestu, jak propojit možnosti a potřeby znevýhodněné osoby s potřebami zaměstnavatele. Jako poslední můžeme uvést princip aktivního přístupu uživatele služeb, jehož úkolem je poskytování informací o alternativách, možnostech a také důsledcích, ovšem bez možnosti rozhodovat za uživatele této služby (Vitáková 2005). Z výše uvedeného vyplývá, že smyslem podporovaného zaměstnávání je pomoc při hledání příležitostí pracovního uplatnění pro osoby zdravotně postižené, které mohou mít z důvodu svého zdravotního stavu ztížený přístup na trh práce. Zároveň je poskytována poradenská činnost také zaměstnavatelům. Z tohoto můžeme vyvodit také cíl podporovaného zaměstnávání, kterým je pomáhat lidem zdravotně postiženým nebo jinak znevýhodněným k získání a zachování vhodného 29