Programový posun české Strany zelených: Proměny pojetí environmentální politiky

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií Karolína Süssová Programový posun české Strany zelených: Proměny pojetí environmentální politiky Bakalářská práce Praha 2015

2 Autor práce: Karolína Süssová Vedoucí práce: Phdr. Miloš Brunclík, Phd. Rok obhajoby: 2015

3 Bibliografický záznam SÜSSOVÁ, Karolína. Programový posun české Strany zelených: Proměny pojetí environmentální politiky. Praha, s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií. Katedra politologie. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Miloš Brunclík, PhD. Abstrakt Bakalářská práce Programový posun české Strany zelených: Proměny pojetí environmentální politiky přináší analýzu programového vývoje specifické strany českého stranického systému Strany zelených. To činí pomocí komparace dostupných volebních programů, připravených stranou pro volby do Poslanecké sněmovny mezi lety Srovnání volebních programů reflektuje jak kvantitativní, tak kvalitativní rovinu textů, přičemž největší důraz je kladen na témata environmentální či zelená. Tato analýza je zasazena do kontextu historického vývoje strany, který je spojen s ideologickými konflikty uvnitř strany, které jsou charakteristickým rysem obecně zelených stran. Proto je v práci věnován prostor také dvěma základním konceptům ekologického myšlení environmentalismu a ekologismu, jejichž odlišný přístup se odráží v politické realitě zelených stran jako ideologický konflikt umírněných (realos) a radikálních (fundis). Abstract Bachelor thesis Programmatic shift of the Czech Green party: a changing concept of environmental policy provides an analysis of program s development of Czech Green Party, a specific party of czech party system. I am using a comparison of available electoral programs prepared by party for elections to the Chamber of Deputies from 1990 to The comparison reflects both quantitative and qualitative method of analysis of electoral programs. The greatest emphasis is placed on environmental topics and green policy. This analysis is set in the context of the historical development of the party, which is linked to the ideological conflicts within the party, which is a generally feature of Green Parties. That is why I also concentrate on two basic concepts of ecological thinking -

4 environmentalism and ecologism, whose different approaches are reflected in the political reality of Green Parties as an ideological conflict by moderates (realos) and radicals (fundis). Klíčová slova česká Strana zelených, volební programy, komparace, programový vývoj environmentalismus, ekologismus, témata Keywords Czech Green party, manifestos, comparative method, programmatic change, environmentalism, ecologism, issues

5 Rozsah práce: Vlastní text bez titulní strany, prohlášení, abstraktů, seznamu literatury a schválených tezí má celkem slov, znaků včetně mezer a celkem 65 normostran. Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny a literaturu uvedené v Seznamu literatury a zdrojů. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby byla práce zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne. Karolína Süssová..

6 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala lidem z Hlavní kanceláře Strany zelených (SZ) za ochotu, s níž mi pomáhali získat nesnadno dohledatelné starší volební programy SZ, které mi nakonec poskytl bývalý předseda strany pan Jiří Čejka, jemuž děkuji za zapůjčení, které znamenalo možnost napsat tuto práci. Dále samozřejmě děkuji svému konzultantovi a vedoucímu práce Phdr. Miloši Brunclíkovi, Phd. za cenné odborné rady a pozitivní přístup.

7 Obsah Úvod Ekologické myšlení: vznik, filosofické a politické přístupy 6 2. Vznik a vývoj ekologických stran Post-materialismus Vzestup aktivismu Nálada v prostředí intelektuálů Reakce tradičních stran na nové společenské požadavky Vznik a vývoj české Strany zelených do roku První svobodné volby 1990 a problémy nově vzniklé SZ Ideová východiska strany Oddělení slovenské části Vývoj české Strany zelených Období Období Období Období Období Analýza volebních programů Kvantitativní obsahová analýza Metoda Wordscores Metoda Comparative Manifesto Project (CMP) Komparace rozsahu volebních programů Komparace prostoru věnovaného vybraným tématům Kvalitativní obsahová analýza Trvale udržitelný rozvoj a život Ochrana životního prostředí Mír Energetika Doprava Rovnost ve společnosti, podpora minorit Demokracie 50 1

8 Další témata Další specifická témata unikátní pro SZ 55 Závěr.. 57 Summary 59 Seznam literatury a zdrojů. 60 Příloha č Příloha č

9 Úvod V několika posledních parlamentních volbách jsme byli v České republice svědky úspěchu nových stran bez dlouhodobější politické tradice. I Strana zelených takto mohla působit, když v roce 2006 poprvé získala mandáty v Poslanecké sněmovně a dokonce se stala součástí vládní koalice. Navzdory možnému zdání nováčka na české politické scéně, patří však Zelení spíše ke stranám s dlouhodobější tradicí, která je podpořená i spoluprací se zahraničními partnery. Přesto by se dalo říci, že je tato strana ve volbách dlouhodobě spíše neúspěšná a vědecký zájem o ni je malý. Ač tato strana po většinu své existence nebyla součástí vlády a často ani opozice, neboť se vůbec nedostala do Poslanecké sněmovny, domnívám se, že se jedná o zajímavou a v českém stranickém systému specifickou politickou stranu, která stojí za bližší prozkoumání. Jedná se totiž o stranu, která se profilovala na neobvykle úzkém souboru politických otázek. Nebyla sice nikdy tzv. monotématickou ( single issue ) stranou, ale ani stranou mainstreamovou. Částečně i její zásluhou na české politické scéně zdomácněla témata týkající se ochrany životního prostředí. Tato témata se uchytila dokonce tak, že je začaly přebírat i ostatní politické strany. Na tento proces tzv. zelenání primárně neekologicky zaměřených stran upozorňuje například Heywood [Heywood 2008: 293], v českém prostředí tento trend sledovala například Anna Sálová [Sálová 2012] Cílem této práce je popsat vývoj české Strany zelených, přičemž se zaměřím hlavně na její programový vývoj. Pro představení historie strany, která ukotví programatický vývoj, použiji několik prací autorů věnujících se této straně: Pavla Pečínky, Lubomíra Kopečka, Tomáše Kosteleckého a Petra Jehličky. Primárním zdrojem analýzy programatického vývoje pro mě budou volební programy strany. Volební programy v sobě totiž ztělesňují vyjádření a přístup strany k široké oblasti politických témat, což nám umožňuje zkoumat její pozici a také programatiku. Tyto texty jsou obecně považovány za relativně závazné vyjádření postojů a směřování strany. [Eibl 2011: 69-71] Největší pozornost přitom budu věnovat environmentálním otázkám, což ovšem nevylučuje ani zkoumání dalších více či méně tradičních témat zelených 3

10 stran, jakými jsou například rovnost pohlaví nebo podpora sexuálních, náboženských, rasových či jiných menšin. Kromě programových změn chci v této práci reflektovat i personální změny a zkoumat, zdali je mezi nimi najít nějaký vztah. Zpočátku strana jasně deklarovala odmítavý postoj k radikalismu jak levicovému, tak ortodoxně ekologickému. Směřování k levicovému radikalismu zřejmě v českém prostředí, poznamenaném komunistickou érou, nikdy nehrozilo, avšak určité snahy o radikalismus ekologický, který by měl nahradit převládající environmentalismus, však nastal a je zhmotněn ve vnitřním ideologickém sporu. Aby byl tento ideologický rozpor uvnitř strany lépe čitelný, zařadím do své práce kapitolu popisující myšlenkovou různorodost v uvažování o ekologii. Zmínila jsem četné neúspěchy české Strany zelených ve volbách, ale je nutné poznamenat, že se jedná o neúspěch relativní, protože v kontextu ostatních zelených strana postkomunistické Evropy, patří k jedné z nejúspěšnějších formací, protože se dostala na celostátní úrovni do vlády. Jako základní metodu své práce jsem zvolila komparativní analýzu dostupných volebních programů Strany zelených ve volbách do Poslanecké sněmovny mezi lety , ač se již při zpracovávání projektu k této práci ukázalo, že získat tyto materiály není zdaleka tak snadné jako u větších stran. 1 Práce má charakter diachronní komparace, neboť je její výzkumná část založena na porovnání volebních programů jednoho politického subjektu v rámci určitého časového období. Při analýze jsem použila jak kvantitativní, tak kvalitativní nástroje. Kvantitativně je vyjádřen prostor věnovaný jednotlivým programovým tématům ve volebních programech. Také by měl tento druh analýzy osvětlit míru reflexe environmentálních témat, a to zda se četnost těchto témat v čase měnila. Kvalitativní analýza volebních programů by měla přinést náhled na to, jak se měnila či neměnila konkrétní programová témata a případně čím byla tradiční témata vytlačována z volebních programů. 1 Zejména proto, že SZ nemá nic, co by připomínalo archiv. Funkci jakéhosi historika pak občas přebírají nadšenci, s jejichž odchodem se ztrácí i část historie této strany. 4

11 Díky spojení těchto dvou analýz by mělo v práci dojít k zodpovězení následujících otázek: O1 Mění se složení témat mezi jednotlivými volebními programy strany? O2 Můžeme vysledovat trend zmenšení významu environmentálních otázek v programech české Strany zelených mění svůj charakter strany mezery (niche party) 2 založené na environmentální politice? Pokud ano, proč? O3 Souvisí tyto případné změny s ideovými konflikty uvnitř strany? O4 Existuje otázka, téma, na které by se zcela změnila politická odpověď SZ? Moje teze tvoří pozitivní odpovědi na takto položené otázky. Očekávám, že složení témat se mezi volebními programy měnilo, přičemž předpokládám, že pozornost byla věnována stále více ekonomickým a sociálním tematickým oblastem. Stejně tak předpokládám, že strana v průběhu zmírňovala svoje postoje ke specifickým tématům jako je např. zbrojení či využívání jaderné energie. Pokud by tomu tak bylo, potvrdila by se vnitrostranické kritiky o tom, že strana ztrácí svá témata a bledne. Obecně se tedy domnívám, že Strana zelených si, zejména po svém prvním zvolení do parlamentu v roce 2006 chtěla udržet postavení relevantní strany a volila tedy ve svých programech strategii spíše zmírňování svých tradičních zelených požadavků a tím si zvyšovala svůj volební potenciál. Předpokládám tedy posun strany z pozice monotematické ( single-issue ), k formě klasické multitematické ( multi-issue ) straně, podobně jako se to dělo podle Goodina u německé strany zelených Die Grünen. [Goodin 1995: 11, 86]. S tímto předpokladem souvisí I očekávání zmírňování požadavků v typicky zelených tématech, jako je např. ekologie, energetika, odzbrojování a další. 2 Strany mezery neboli v originálu niche parties je poměrně dosti používaný termín, s nímž přišla Bonnie M. Meguidová. Jedná se o strany, jež se začaly objevovat v 60. letech minulého století a od klasických stran se odlišovaly prosazováním nových témat překonávajících třídní a socioekonomické štěpení společnosti. Více Meguid 2005:

12 1. Ekologické myšlení: vznik, filosofické a politické přístupy Hlavním cílem této kapitoly je vymezit základní pojmy obecně se vztahující k zeleným stranám, zejména termíny jako ekologismus, environmentalismus, popsat z jakých myšlenek čerpají, čím se od sebe liší, jak přistupují k tématům přírody a místa člověka v ní. Projevy ekologického/environmentálního myšlení, či zkrátka zájem člověka o životní prostředí kolem sebe, můžeme pravděpodobně sledovat po značnou část lidské historie. Proto lze hledat kořeny ekologického myšlení již například ve starověkých pohanských náboženstvích, která zdůrazňovala pojem Matky Země, nebo v zásadách východních náboženství jako je hinduismus, buddhismus či taoismus. [Heywood 2005: ] Názorů na vznik ekologického myšlení je vícero. Počátky ekologického myšlení tak můžeme hledat v 19. století, v němž se zájem o životní prostředí zvyšuje, což je zřejmě reakcí na procesy urbanizace a industrializace. Koncem 20. století se vlivem další a ještě intenzivnější industrializace a urbanizace začínají objevovat silné obavy o životní prostředí, za jejichž první výraznější veřejný projev je považována kniha Rachel Carsonové Tiché jaro z roku [Heywood 2005: 256] Carsonová zde věnuje pozornost zejména používání pesticidů v zemědělství a ukazuje, zatím nepříliš informované veřejnosti, dopad jejich používání na životní prostředí. [více Carsonová 2002] Toto dílo lze vnímat za bod vzniku ekologismu nebo minimálně jako jeho předzvěst. Vznik moderního ekologické myšlení a politické ideologie založené na ekologii je datován A. Dobsonem až do období mezi lety 1966 a Přitom Dobson nepopírá, že myšlenky velmi podobné moderním zeleným idejím se dají nalézt už v 19. a začátkem 20. století v industriálních a industrializujících se společnostech, přesto je však podle něj nelze považovat za shodné. To zdůvodňuje tím, že problémy, které byly živnou půdou pro vznik ekologismu a environmentalismu, v 19. století buď ještě vůbec nebyly známé, nebo byl jejich charakter spíše lokální a tedy i jejich důsledky značně prostorově omezené. Moderní zelené myšlení se naproti tomu zabývá problémy globálními, které podle některých, zejména ekologisticky smýšlejících, představují hrozbu nejen pro existenci lidské společnosti, ale také pro udržení integrity celé biosféry planety Země. [Dobson 2007: 22-24] 6

13 Dalšími zásadními díly období konce 60. a začátku 70. let 20. století jsou např. Jak Přežít (1971) A.L. Harrimana, Návod na přežití (1972) E.Goldsmitha, neoficiální zpráva OSN Jen jedna Země (1972) nebo příspěvek manželů Meadowsových nazvaný Meze růstu (1972) (vydáno Římským klubem). Pro účely této práce nepovažuji za nutné vysledovat jasné kořeny ekologického myšlení. Nadále se zde budu zabývat pouze moderním konceptem ekologického myšlení vycházejícího z ekologie vědy, uznávané od počátku 20. století za jednu z disciplín biologie, která zkoumá vztahy mezi živými organismy a jejich prostředím. [Heywood 2005: 255] Na poli filosofickém se setkáváme s nejrůznějšími koncepty moderního ekologického či environmentálního myšlení, jejichž společným jmenovatelem můžeme určit zájem o životní prostředí, vztah k němu a snahu nalézt k němu co možná nejlepší přístup, což můžeme shrnout pod slovem etika. Binka například rozlišuje tyto základní koncepty environmentální etiky: a) Environmentální biocentrická etika b) Environmentální egocentrická a systémová etika c) Antropocentrismus d) Hlubině ekologická environmentální etika e) Sociálně ekologická environmentální etika f) Zoocentrická environmentální etika g) Taocentrismus Vychází přitom z kombinace klasifikací dvou autorů - Erazima Koháka a Clare Palmerové. [Binka 2012: ] Environmentální (ve smyslu obecně zelená) filosofie však není filosofií praktickou, nenabízí tedy praktická řešení ekologických problémů ani nereflektuje cestu, jíž by se lidé měli dát. [Dobson 2007: 51-52] Na poli politickém, které mě v této práci zajímá primárně, se pak setkáváme s pojmy ekologismus a environmentalismus, termíny problematickými, neboť jsou definovány a používány různě. Začněme environmentalismem. Tento pojem je podle Heywooda používán od 50. let 20. století a označuje ideje a teorie, pro které je příznačný zejména názor, že lidský život lze pochopit jedině v kontextu světa přírody. V tomto smyslu tedy označuje spíše širokou škálu vědeckých, náboženských, ekonomických a politických názorů, než nějaký 7

14 specifický soubor politických opatření, například těch, která prosazují současná hnutí zelených. [Heywood 2005: 255] Jak však záhy dodává, bývá používán i v jiném, dalo by se říci redukcionistickém, smyslu, tedy jako umírněný či reformistický přístup k životnímu prostředí. [Heywood 2005 : 255] Pokud tedy přistoupíme na názor, že existuje umírněný přístup k ochraně životního prostředí environmentalismus, nutně proti němu musíme hledat přístup radikální. Docházíme tak k dichotomickému pojetí, podle nějž existují dva prakticko-politické přístupy k životnímu prostředí environmentalismus (umírněný) a ekologismus (radikální), přičemž tyto dvě formy staví k sobě do protikladu. Toto pojetí najdeme nejen v práci A. Heywooda, ale setkáme se s ním i u dalších autorů, například A. Dobsona či R. Scarce. V opozici k nim stojí např. B. Goodwinová či C. Palmerová, autorky, které pojímají environmentalismus jako nad-ideologický pojem zahrnující jakýkoliv pro-přírodní postoj od nejradikálnějších k nejkonformnějším, případně jako pojem označující jeden pól plynulé škály konformní - radikálně zelený. [Binka 2012: 86-87] Bohuslav Binka se ve svém příspěvku Environmentalní etika přiklání k dichotomickému vnímání těchto pojmů, přičemž ve prospěch tohoto pojetí argumentuje takto: 1) Umožňuje oddělit radikalismus spojený se zelenou ideologií (ekologismus) od radikalismů, které pouze některé ideje zeleného hnutí přibírají do svého vlastního, na jiných základech vystavěného, postoje (jako je např. environmentálně orientovaný fašismus, environmentálně orientovaný anarchismus či environmentální marxismus). 2) Umožnuje lépe identifikovat tzv. zlomové čáry ve spektru konformníradikální zelený proud. 3) Implicitně upozorňuje na novost radikálně zelené ideologie. [Binka 2012: 87] I já jsem se ve své práci rozhodla uplatnit tento náhled, zejména proto, že je podle mého názoru schopen více reflektovat nejen novost konceptů, kterými se ve své práci budu zabývat, ale také více od sebe oddělit filosofickou a praktickopolitickou sféru zeleného uvažování. A co je pro tuto práci důležité, dichotomické vnímání environmentálních problémů se projevilo ve stranické politice tzv. sporem 8

15 realos versus fundis, proto si myslím, že je toto rozdělení na úrovni politických stran relevantní. Tímto sporem se nicméně budu zabývat níže, v kapitole o zelených stranách. Pokračujme tedy v rámci tohoto dichotomického pojetí. Co je podle něj environmentalismus? Jak už jsem naznačila, Andrew Heywood ve svém přehledu politických ideologií přibližuje pojmy environmentalismus a ekologismus rozlišením dvou typů ekologických přístupů podle norského filosofa Arne Naesse. [Heywood 2005: ] Arne Naess v roce 1972 rozlišil ekologii tzv. mělkou ( shallow ) a hlubinnou ( deep ), přičemž hlubinnému přístupu dal on sám základy. [vice o konceptu mělké a hluboké ekologie např. v Naess 1973 či Naess 2005] V některých momentech může fungovat i záměna termínů ekologismushlubinná ekologie, environmentalismus-mělká ekologie, nicméně při bližším prozkoumání se spíše zdá příliš zjednodušující. Jak píše Dobson, dříve byla za základní kámen radikální politicko-ekologického myšlení považována hlubinná ekologie se svým požadavkem na zásadní etický posun, který by svrhnul lidské zájmy ze středu pozornosti politického života a rozšířil zájem etiky hluboko do světa přírody. V posledních letech se tento etický posun sám odsunul do pozadí ve prospěch více politické odpovědi (odezvy, reakce) na volání po rozšíření politického hlasu, jenž by zahrnoval přírodu. [Dobson 2007: 31] Hlubinná ekologie, tak jak ji popsal A.Naess v dílech odkazovaných výše, přistupuje k přírodě jako k subjektu, který má hodnotu sám o sobě, hodnotu nezávislou na lidském rodu, a principy při jejím chránění by měly být obecně ekologické, tedy komplexita (složitost, spletitost), diverzita (rozmanitost, pestrost) a symbióza. Mělká ekologie sice také vnímá problémy životního prostředí, ale chce je řešit zejména kvůli lidským potřebám a cílům, přičemž i nástroje a prostředky k řešení mají být v souladu se zájmy lidí. Znečišťování životního prostředí a vyčerpávání zdrojů a jejich ničivých důsledku tedy vztahuje k životu lidí. [A. Naess 1973, 2005] Jistě lze mezi těmito přístupy nalézt podobnosti a spojitosti. Dá se říci, že environmentalismus je spíše založen na konceptech ochrany životního prostředí typických pro mělkou ekolog, zatímco z té hlubinné čerpají svůj pohled ekologisté. Přesto nejsou tyto pojmy zcela záměnné, neboť ekologismus i environmentalismus jsou především přístupy prakticko-politické, 9

16 zatímco Neassovy kategorie bychom spíše zařadily mezi filosofické přístupy s možným přesahem do aktivit zelených hnutí. Nyní se důkladněji podívejme na samotný obsah ekologického a environmentálního přístupu. Oba vnímají ekologické problémy, avšak k jejich řešení se staví velmi odlišně. Definic poukazujících na tuto odlišnost samozřejmě existuje více, já jsem vybrala pojmové vymezení A. Dobsona, k jehož definici se přidává i A. Heywood, J. Radcliffe či P. Sutton. Podle této definice představuje environmentalismus spíše manažerský přístup, který neusiluje o zásadní změny současných hodnot a systému produkce a konzumace. Zastánci environmentalismu věří, že environmentální problémy mohou být řešeny v rámci současné politické a ekonomické praxe, velké naděje vkládají zejména do technologického rozvoje. Ekologisté jsou přesvědčeni, že k řešení environmentálních problémů přistupují příliš antropocentricky, tedy že se soustředí pouze na to, jaké negativní dopady má a bude mít ekologická krize na lidskou společnost. Antropocentricky orientovaná ochrana životního prostředí je tak vyjádřením lidské snahy o přežití a využití přírody co nejvíce ku prospěchu, což si můžeme ilustrovat například na snahách o zachování diverzity rostlinstva, protože stále nevíme, zdali by tyto divoké rostliny nešlo využít na při vývoji léků pro lidi. [Dobson 2007, Heywood 2005, Sutton 2000, Radcliffe 2000: 204] Spor, zdali je environmentalismus čistě antropocentrický nebo má pouze některé rysy antropocentrického myšlení není však pro tuto práci určující, proto zde nebudu dále tuto otázku rozvíjet. Na rozdíl od environmentalismu je ekologismus silně ekocentrický, tedy vidí hodnotu v přírodě samé. Hluboce nesouhlasí s environmentalistických přesvědčením, že lze současné problémy řešit v rámci současné sociální a politické praxe a ostřeji reflektuje nebezpečí, které hrozí planetě, pokud na ní bude lidstvo působit tak, jako doposud. Podmínku udržitelné existence vidí v radikální změna lidského vztahu k ne-lidskému (non-human) přirozenému světu a neméně radikální změně způsobu sociálního a politického života. [Dobson 2007: 2-3, Sutton 2000: 112] Ekocentrická orientace a volání po radikální sociopolitické změně, v jejímž centru pozornosti má být ekologie, jsou dva hlavní aspekty, jimiž se ekologismus vymyká vnímání sociálního a politického uspořádání skrze prisma dosavadních klasických ideologií (liberalismus, konzervatismus, socialismus). A protože se 10

17 zdá, že je ekologismus neslučitelný s dosavadními ideologiemi, dá se považovat za svébytnou novou politickou ideologii. [Dobson 2007: 188, Heywood 2005: 255, Binka 2012: 88] Environmentalismus je naproti tomu s klasickými ideologiemi vice či méně kombinovatelný a je schopen plně existovat v kulturně-společenském paradigmatu současného globalizujícího se světa. A co více, některé prvky politického programu environmentalistů (jako např. ochrana prostředí, kontrola znečištění, recyklace odpadů tedy strategie samy o sobě pro ekologisty nedostatečné) mohou být relativně jednoduše pohlcovány jinými ideologickými paradigmaty, [Dobson 2007: 190] Protože budeme nadále mluvit často o zelených stranách či zelených obecně, považuji za nutné vymezit i pojem zelený. Ten se začal používat v 50. letech a měl vyjadřovat zájem o životní prostředí a projekty usilující o jeho zachování. [Heywood 2005: ] V současnosti se v odborné literatuře setkáme opět s dvojí definicí pojmu zelení či zelené hnutí. Zelení jako obecné označení pro všechny politicky aktivní představitele environmentalismu i ekologismu, nebo v rozlišujícím smyslu světle zelení (environmentalisté) a tmavě zelení (ekologisté). [Binka 2012: 88] V tomto smyslu pak můžeme hovořit o environmentalismu jako o světlezelené politice a ekologismu jako o politice tmavozelené [Dobson 2007: 5] Stejně budu používat tyto výrazy i já ve své práci. Veřejnou aktivitu zelených lze v Západní Evropě sledovat od 60. let 20. století, kdy se začínají formovat angažovaná zelená hnutí a aktivistické nátlakové skupiny (např. Greenpeace či Přátelé Země), od 70. let témata životního prostředí začínají hájit v politické aréně politické strany. [Heywood 2005: ] V další kapitole se budu věnovat fenoménu vzniku a vývoje zelených politických stran proto, abych mohla posléze lépe pochopit vývoj české Strany zelených. 2. Vznik a vývoj ekologických stran Jak už jsem zmínila, první zelené politické strany začínají vznikat zhruba v 70. letech 20. století v Západní Evropě, většinou cestou tzv. od spodu, tedy transformací aktivistických hnutí na politické strany. [Fiala, Strmiska 2009: 90, Rihoux, Rüdig 2006: 4-8] Pokud bychom je chtěli nějakým způsobem odlišit od 11

18 jiných politických stran, bylo by nejsnazší zařadit je podle ideově programatického klíče do ideologické rodiny, například pomocí obecné typologie stranických rodin Klause von Beymeho, který zelené považuje za jednu ze stranických rodin. [Fiala, Strmiska 2009: 90] Od 80. let to byly právě strany zelených, které udržovaly environmentalistickou politiku na předních místech politické agendy. Dnes tyto politické strany existují ve většině průmyslově vyspělých státech. [Heywood 2005: 256] A nejen, že existují, ve většině západoevropských zemích patří mezi etablované politické aktéry. Co do velikosti to bývají spíše malé strany, jejichž zisky v národních volbách obvykle nepřekračují 10%. [Hloušek, Kopeček 2010: 83] Mezi malé strany je zařadil například i Müller Rommel ve svém členění malých politických stran do stranických rodin ( small party families ). Zelené přitom označil jako skupinu reprezentující nová témata ( new issues ). [Müller- Rommel 1991: 3-4] Ke vzniku zelených stran vedly podle Hlouška a Kopečka tyto společenské podmínky: Posun od materiálních k post-materiálním hodnotám Vzestup aktivismu Nálada v prostředí intelektuálů [Hloušek, Kopeček 2010: 83] 2.1 Post-materialismus Ve druhé polovině 20. století došlo v Západní společnosti k rozsáhlým sociálním, ekonomickým a také hodnotovým změnám. Jedním z nejznámějších autorů, který toto reflektuje a hledá mezi zmíněnými změnami korelaci je Ronald Inglehart, který popisuje tyto změny jako fenomén obratu k post-materialismu. K tomuto fenoménu vypracoval koncept tiché revoluce, jenž ve svých pracích dodnes aktualizuje [Inglehart 1977] Podle Ingleharta je přeměna industriální v postindustriální společnost doprovázena změnou profesní struktury ve společnosti (technologické inovace umožňují většímu procentu lidí pracovat v terciéru a sektoru služeb), neuvěřitelným ekonomickým růstem, expanzí vyššího vzdělání a vývojem masové 12

19 komunikace. Občané začínají usilovat o širší možnosti participace na rozhodovacích procesech a na politické pole jsou přinášena nová témata, odvozená spíše z životního stylu než ekonomických potřeb. To Inglehart vnímá jako výraz post-materialistické orientace. Obecně post-materialismus chápe jako kvalitativní posun v hodnotách společnosti, která opouští důraz na materiální dostatek a ekonomickou prosperitu, více svou pozornost směřuje k hodnotám lidské pospolitosti, individuální seberealizaci a kvalitě života a tyto hodnoty chce také aktivně prosazovat. Mezi hlavními tématy se tak objevuje ochrana životního prostředí, kvalita života, role žen, redefinice morálky, téma užívání drog, širší veřejná participace na politickém i nepolitickém rozhodovacím procesu. Autor však upozorňuje na to, že mnohá z těchto témat nejsou úplně nová, ale síla s jakou jsou nyní vnímána a prosazována nová je. [Inglehart 1977: 6-13] 2.2 Vzestup aktivismu V souladu s Inglehartovými předpoklady o aktivizaci post-industriální společnosti v prosazování politických i nepolitických zájmů, dochází koncem 60. let ke studentským protestům, které podle Ingleharta představují explozivní formu, jednu z mnoha možných, demonstrace změny hodnot společnosti. [Inglehart 1977: 21] Po uklidnění nejbouřlivějších protestů začínají v 60. a 70. letech 20. století vznikat nová sociální hnutí nejrůznějších zaměření a zájmů a s nimi spojený aktivismus, a to nejen ekologický, ale také pacifistický či feministický. Některá z těchto nových sociálních hnutí, přinášejících do politického života nová témata, myšlenky a ideály, (např. práva žen, občanská práva, práva sexuálních menšin, zdravotně postižených atd. se stávají základem pro nové politické strany, mezi něž patří i strany ekologické. [Sutton 2000: 109] 2.3 Nálada v prostředí intelektuálů Od 60. let začínají být slyšet z řad intelektuálů kritické hlasy, upozorňující na přílišný konzumerismus společnosti, neúměrné vyzdvihování ekonomického růstu jako hlavního ukazatele vyspělosti a také na nutnost překonat rámec lidského myšlení, ve kterém je člověk v jasné dominanci nad přírodou. 13

20 V kapitole pojednávající o podobách ekologického myšlení jsem zmínila některé zásadní zahraniční práce k tomuto tématu. V českém prostředí do ekologické diskuze zasáhli např. Josef Šmajs, Bedřich Moldan, Václav Mezřický, Jan Keller, Josef Vavroušek či Erazim Kohák. Ten své ekologicko-filosofické úvahy prezentuje zejména v knize Zelená svatozář [Kohák 1998], která je dnes považována za jednu z takřka biblických prací vydaných v našem prostředí k tématu ekologické etiky. [Grohmann 2012] Na životní prostředí se Kohák dívá optikou celku. Ekologickou krizi tedy nevnímá pouze ve smyslu poškození životního prostředí, ale také ve smyslu filosofickém jako představu lidí, že smyslem života i účelem společnosti je stálé stupňování spotřební úrovně. Zde tedy můžeme spatřovat Kohákovu kritiku současné západní společnosti, kterou provádí v kontextu historického vývoje. Pokud jde o možná řešení nynější krize, nesouhlasí s názorem, že by k vyřešení vedl pouze návrat k přírodě, ač se možná jedná o jednu z podmínek toho, aby lidé řešení nalezli. Návrat k přírodě a jakousi vzpouru proti technice obecně, zastávanou mnohými hlubinnými ekology, vidí jak hrozbu pro zachování lidských výdobytků, jako například osobního bezpečí, zdravotní péče či spravedlnosti. Na druhou stranu nesdílí ani nekritickou víru ve všemocný rozvoj techniky, která bývá často využívaná v rozporu se zájmy lidí, přírody i planety. Technika by podle něj měla sloužit zajištění udržitelnosti přírody a ne ke zvyšování osobní spotřeby, jak se tomu v současnosti spíše děje. Řešení ekologické krize je podle něj možné pouze tehdy, pokud lidé změní svůj způsob myšlení a budou ochotni se dobrovolně uskromnit. Přežití lidstva tedy podle něj závisí na schopnosti vymanit se z konzumní závislosti. [Kohák 1998] 2.4 Reakce tradičních stran na nové společenské požadavky Nová témata v politické aréně staví staré tradiční strany, založené především na materiálním vnímání stavu společnosti, před dilema. Vykročení novým politickým směrem by sice mohlo přilákat post-materialisticky naladěnou část veřejnosti nespokojenou se starou politikou, ale zároveň také risk ztráty současného elektorátu. Navíc je nová politika často v rozporu s dosud silně nesenými tradičními hodnotami a normami. Nálada v části společnosti tak vede 14

21 k určitému tlaku na staré strany k zapojení nových témat do jejich politické agendy a také k vytvoření nových politických stran. [Inglehart 1977: 13] Situace tedy přeje vzniku nových stran. Tento trend reflektuje například Herbert P. Kitschelt, který mezi nově vznikajícími stranami identifikuje tzv. leftlibertarian parties, mezi něž řadí strany Nové levice a strany ekologické. Kromě nových post-materiálních témat, jako jsou již zmíněná ekologie, otázky zdrojů energie, feminismus, nukleární zbraně, přinášejí do politické sféry kritiku dosavadního politického stylu. [Kitschelt 1988] Novějším konceptem, vyjadřujícím však stejnou situaci tvorby nových stran, jsou již zmíněné strany mezery ( niche party ), jejichž název napovídá, že strategií těchto stran je využít nově vytvořeného prostoru tím, že nová témata politizují. [Meguid 2005: ] Jedním z klasických podtypů strany mezery jsou tzv. strany jednoho tématu (monotématické strany, single-issue parties ), mezi něž se tradičně řadí i zelení.[cabada 2014: 109] Tématy, na jejichž základu se ideologicky profiluje většina zelených stran ( new issues ), jsou rovná práva (zejména pro minority), ekologické myšlení, ostře negativní postoj k jaderné energetice, solidarita se Třetím světem a požadavek všeobecného odzbrojení. [Müller-Rommel 1994] Formulaci nových témat sekunduje formulace nové politiky, s níž je spjat i prvek anti stranictví. Strany podle nich totiž nevyhnutelně obsahují prvky zkostnatělosti, byrokratičnosti a nedemokratičnosti, vůči nimž se nové strany snaží vymezit. To se odráží v organizační struktuře zelených stran tak, že se zpočátku spíše vyhýbají vytvoření jakékoli trvalé stranické báze a své aktivity cíli především mimo parlament. Postupně však cítí nutnost vytvoření určité stabilní organizace, a tak přicházejí s novým modelem organizace strany, který má zabránit profesionalizace stranické elity. Základními prvky tohoto modelu jsou: kolektivní vedení, rotační výměna stranických představitelů, snaha o maximální decentralizaci struktury a o participační demokracii uplatňovanou zdola ( grassroots democracy ). [Hloušek, Kopeček 2010: 83-86, Pečínka 2002: 15] S tím, jak se ovšem zeleným stranám postupně otevíraly možnosti vstupu do parlamentů či dokonce vlád na celostátní úrovni, projevovala se čím dál více 15

22 nutnost zefektivnit a zrychlit rozhodovací proces uvnitř strany. [blíže k tomuto problému Poguntke 2002] Tento tlak na organizační změny přispíval k vnitrostranickým konfliktům. [Hloušek, Kopeček 2010: 83-86, Pečínka 2002: 15] Dalším konfliktním bodem uvnitř zelených stran byl i samotný ideologický obsah stran. Se vstupem do politického systému byly strany nuceny také umírnit své radikálnější postoje s nimi spojené konkrétní politiky. [Sutton 2000: 121] Ač lze obecně zjednodušeně říci, že se v západoevropských podmínkách u relevantních stran zelených prosadila spíše environmentální (světle zelená) orientace, která nabízela stranám větší flexibilitu pro voličské i politické strategie než ekologismus, prvek bipolarity ekologického myšlení se ve stranách stejně často projevil. [Hloušek, Kopeček 2010: 87] Asi nejznámějším se stal spor radikálních fundamentalistů a umírněných realistů německé strany zelených Die Grünen (DG), který můžeme vnímat v podstatě v celé historii této strany. [blíže k tomuto. Pečínka 2002: 17-43] Ideologický spor označovaný také pojmem spor fundis versus realos se stal terminologickým označením podobných konfliktů i v jiných stranách zelených. Autory, kteří používají tento pojem jsou například James Radcliffe [Radcliffe 2000], Brian Doherty [Doherty 1992], od nějž ve své práci tento pojem přebírá i Philip W.Suton [Sutton 2007: 118]. V českém prostředí pak toto označení sporu uvnitř zelených používají zejména Hloušek, Kopeček a Pečínka. Na to, zda takovéto ideologické konflikty probíhaly i uvnitř české Strany zelených se pokusím odpovědět v další části této práce věnující se historii vývoje strany. 3. Vznik a vývoj české Strany zelených do roku 1992 Vzniku a vývoji české Strany zelených se bohužel zatím nevěnovalo mnoho autorů, za nejpodrobnější díla věnující se historii Strany zelených považuji knihu Pavla Pečínky Zelená zleva? a příspěvek Lubomíra Kopečka Strana zelených v knize Politické strany: vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu (díl II.), jež mi posloužily jako hlavní zdroje pro zpracování této kapitoly. Pohled Pečínky a Kopečka doplňuji pracemi dalších autorů věnujících se české straně zelené a obecně zeleným aktivitám v ČR, jimiž jsou zejména Petr Jehlička a Tomáš Kostelecký. 16

23 V Československu, podobně jako jinde ve střední a východní Evropě, se zelená strana objevuje později než v západní Evropě, a to z důvodu působení komunistického režimu. Až jeho pád a nástup demokratického politického systému znamená otevření dveří možnostem vzniku nových politických stran a stranického systému, v němž se nově otevíralo místo i pro zelené politické strany. [Kopeček 2009: 115] První pokus o založení strany zelených proběhl již na podzim roku 1989, konkrétně 24. listopadu, kdy svůj vznik oznámila Československá strana zelených (ČSZ). Od počátku však tato strana nevzbuzovala důvěru. Bylo tomu mimo jiné i proto, že ihned po svém vzniku strana ústy svých mluvčích Adriena Sehnala a Vladimíra Šiška oznámila, že má již 5200 členů a podpůrných podpisů, přičemž utekl teprve týden od demonstrace 17. listopadu a ekologické iniciativy žádnou tak mohutnou skupinu nezaregistrovaly. Nedlouho poté se na veřejnosti objevily další nesrovnalosti. Někteří aktivisté ekoiniciativ a také poslanec západoněmeckých Die Grünen Milan Horáček popřeli spolupráci s ČSZ, která spolupráci s nimi veřejně deklarovala. Přípravný výbor ČSZ se po této informaci rozpustil, ač někteří jeho členové později pronikli do pražského výboru nové zelené strany. [Pečínka 2002: ] Zánik této strany byl tedy velmi rychlý a důvody byly zejména velká nedůvěryhodnost a podezření, že jde o projekt některých lidí zapojených v dřívější tajné policii, kteří si byli vědomi aktuálnosti tématu životního prostředí ve společnosti a snažili se pomocí nové politické strany tyto nálady využít ve svůj prospěch. [Jehlička, Kostelecký, Sýkora 1993: 248] Nová česká environmentální strana, která i přes krizová období zachovala svou činnost až dodnes, vznikla 6. ledna 1990 v Praze a vyjadřovala sjednocení zástupců zelených z Prahy, českých krajů, Moravy, Slezska a Zelené alternativy, kteří se rozhodli pro název Strana zelených (SZ). Po spojení se Stranou zelených na Slovensku byla nová politická strana složením tří autonomních zemských bloků českého, moravského a slovenského. [Pečínka 2002: , Kopeček 2005: 1579] Přestože tuto stranu zakládali již jiní lidé, stále se potýkala se svým stínem spolupracovníků Státní bezpečnosti (StB). Vyrovnat se s těmito předsudky SZ snažila již na svém oficiálním zakládajícím sjezdu 17. února 1990 v Brně. Zde SZ zakázala těm členům, kteří patřili k nějaké straně před 17. listopadem 1989, 17

24 zastávat po dobu jednoho volebního období funkce nebo se ucházet o poslanecký mandát a vyloučila jakoukoliv možnost koalic s KSČ. [Pečínka 2002: 196]. Veřejné prohlášení však nestačilo a strana se ještě dlouho nemohla vyrovnat s pověstí tzv. melounů (navenek zelených, ale uvnitř červených). Údajné zapojení tajné policie do vzniku ČSZ v Praze byl jedním z oficiálních důvodů bojkotu spolupráce ze strany environmentálních hnutí a organizací s novou environmentální stranou. Za touto neochotou ke spolupráci však pravděpodobně stály i další důvody, například to, že se aktivisté snažili pokračovat v tradici antipolitického disentu, a tedy odmítali stranickou politiku a upřednostňovali oblast občanské společnosti. [Jehlička, Kostelecký 2011: 418] Jako další důvod se uvádí i to, že členové Strany zelených neměli žádnou osobní historii zapojení se do environmentálních hnutí, což k projevu sympatií ekologické aktivisty také nevedlo. [Jehlička, Kostelecký 2003: 134] Strana zelených byla také v 90. letech ze strany ekologických iniciativ kritizována za nedostatečnou aktivitu v oblasti ekologie. [Kopeček 2005: 1579] 3.1 První svobodné volby 1990 a problémy nově vzniklé Strany zelených Po pádu komunistického režimu se zdálo, že mají environmentální aktivisté ve východní Evropě potřebnou autoritu a programová témata zasahující značnou část společnosti, k tomu, aby se zformoval politicky silný environmentální proud. Vždyť devastace životního prostředí v postkomunistických státech nabyla během trvání komunistického režimu obrovských rozměrů s důsledky horšími než kdekoliv v západní Evropě. Zformovat na tomto potenciálu silné politické subjekty se však nepodařilo, což ukázaly první svobodné volby. [Hloušek, Kopeček 2010: 91] V Československé republice tomu nebylo jinak. Ještě na jaře 1990 se preference SZ pohybovaly kolem 11%. Tato počáteční tzv. zelená euforie, která ve společnosti po pádu komunistického režimu zavládla, však vyprchala velmi rychle a první svobodné volby v červnu 1990 vyjádřily toto vystřízlivění českého elektorátu. Česká část SZ v žádné komoře parlamentu nepřekročila 5% volební hranici a nezískala tak jediný mandát ani v České národní radě ani na federální 18

25 úrovni ve Sněmovně národů Federálního shromáždění. [Pečínka 2002: 196] Tento neúspěšný výsledek také odráží problémy, s nimiž se strana potýkala. Těmito problémy jsou: a) Vztahy s environmentálními hnutími Mezi těmi, jež se zdají nejzávažnější autorům Pečínkovi či Kopečkovi rozhodně patří neschopnost a možná také nedostatečná snaha či nezájem navázat vztahy s environmentálními hnutími. [Pečínka 2002, Kopeček 2009] Jehlička a Kostelecký vztah mezi Stranou zelených a environmentálními hnutími po celá devadesátá léta charakterizují jako vztah vzájemné lhostejnosti hraničící s nepřátelstvím. Tato situace se mění až v roce 2002 [Jehlička, Kostelecký 2003: 133], k čemuž se vrátím níže. Není se ani příliš čemu divit. Kromě již zmíněné nedůvěry ekologických aktivistů ke stranické politice a historii členů SZ se projevovaly i hlubší, dalo by se říci ideologické, odlišnosti mezi těmito dvěma skupinami. Ty se mimochodem téměř nepřekrývaly ani ve smyslu sociálním či geografickém. Členové strany zelených byli především občané středního věku s vysokoškolským vzděláním zejména technických oborů a žijících především v menších industriálních městech. Environmentální aktivisté pak byli spíše mladší lidé, často studenti vysokých škol, žijící v metropolích. [Jehlička, Kostelecký 2011: 418] b) Nedostatek osobností Dalším vážným problémem se ukázal být výrazný nedostatek autorit, zejména ekologických, ve straně. Jak píše Jehlička a Kostelecký stranu zakládali lidé bez jakéhokoli environmentálního či politického kreditu [Jehlička, Kostelecký 2003: 133] V podstatě pro celá 90. léta platí, že většina kandidátů SZ byla veřejně neznámými postavami. [Jehlička, Kostelecký, Kunštát 2011: 421] Tady by bylo možná vhodné se podívat na situaci, která panovala během komunistického režimu v Československé republice a určovala tak rámec a podmínky možnosti fungování hnutí, ze kterých by se později tyto autority rekrutovaly. Československý komunistický systém byl rigidní a stabilní až do svého konce, chyběla zde masová základna opozice a nevytvořilo se zde žádné silné a na režimu nezávislé 19

26 ekologické či sociální hnutí. [Hloušek, Kopeček 2010: 91] Na ekologických a v menší míře i feministických a pacifistických požadavcích se začaly profilovat proudy uvnitř Charty 77, přičemž čistě ekologický proud se začal vytvářet roku 1987 kolem Nezávislé ekologické skupiny, nazývané též Ekologická společnost, spojené s osobností Ivana Dejmala. V závěru existence režimu, zhruba od druhé poloviny 80. let a zejména během roku 1989, vzniklo několik dalších alternativních, protestních skupin a hnutí pacifistické a ekologické orientace, které byly však spíše nepočetné a ideově různorodé. Mezi ty nejvýraznější skupiny lze zařadit například Pražské matky, Severomoravský ekologický klub, Zelený klub v Litoměřicích, Děti Země a Hnutí Duha. [Hloušek, Kopeček 2010: 91, Pečínka 2002: 192] Mnozí aktivisté zapojení do některého z těchto ekologických hnutí, fungujících před listopadem 1989, však chápali uvedené skupiny jako vyjádření odporu ke Komunistické straně Československa (KSČ), jako možnost jakési kritiky režimu. Po pádu komunistického režimu se tyto ekologické a alternativní skupinky nesjednotily do žádného ekologicky alternativního proudu, z něhož by vznikla zelená politická strana. [Pečínka 2002: 193] A nejenom, že se nesjednotily, ale většina osobností předlistopadových eko-iniciativ dala přednost v nově se tvořícím svobodném stranickém systému zcela jiným politickým stranám. Nutno dodat, že podobným kádrovým nedostatkem netrpěla pouze česká Strana zelených, ale byl to docela běžný problém, který sdílelo mnoho zelených stran založených ve východní Evropě po pádu komunistických politických zřízení. Typické bylo také zapojení environmentálních aktivistů v nově vytvořených liberálně orientovaných stranách. [Kopeček 2009: 118] V českém politickém prostředí bylo subjektem, do nějž se zapojila většina předlistopadových s ekologií spojených osobností, zejména středově liberální Občanské fórum (OF). [Hloušek, Kopeček 2010: 93, Horák 2001: 316], po jehož rozpadu začátkem roku 1991 se ekologicky ladění odborníci rozcházejí do klasických stran. [Pečínka 2002: 195] Jsou to například tyto osobnosti: Josef Vavroušek (OF), poté Občanské hnutí (OH)), Ivan Dejmal (OF), Martin Bursík (OH a později Křesťanská a demokratická unie Československé strany lidové (KDU-ČSL)), Bedřich Moldan (Občanská demokratická strana (ODS)) atd. [Kopeček 2005: 1579] 20

27 c) Spojování nové strany s komunisty Jak už bylo naznačeno, strana se musela vyrovnávat se spojováním svého jména s KSČ a StB, což znamenalo zejména v období prvních svobodných voleb, které byly mnohými občany brány jako referendum proti komunismu, [Hloušek, Kopeček 2005: 443] jasnou nevýhodu. Co přispělo k takovému vnímání SZ? Byla to zejména její předchůdkyně ČSZ, která toto dědictví SZ předala. Šířily se zvěsti, že ze strany bývalých členů tajné policie proběhl pokus o převzetí kontroly nad pražskou částí SZ. [Rüdig 1991: 25] Pavel Pečínka k tomuto ovšem dodává, že: Celistvý plán Státní bezpečnosti na ovládnutí Strany zelených však nebyl od roku 1989 dosud doložen [Pečínka 2002: 195]. Neúspěchu ve volbách napomohlo i nedodržování zákazu kandidatury bývalých komunistů a odmítnutí pražských zelených podrobit se lustracím. I přes mnohé snahy a odsunutí lidí z nedůvěryhodné ČSZ do pozadí, se nepovedlo zabránit pověsti melounů. [Pečínka 2002: 197] d) Slabé post materialistické naladění společnosti Přestože problémy životního prostředí v České republice vytvořené během komunistického režimu byly vážné a lidé tuto vážnost situace vnímali, do výsledků voleb se to nepromítlo. Kopeček uvádí, že v České republice byl ze strany veřejnosti nedostatečný zájem o environmentální hodnoty, ostatně podobně jako na Slovensku či ve státech jižní Evropy (např. Španělsko, Řecko) [Kopeček 2009: 136]. Pečínka v otázce výsledků voleb také reflektuje hodnotovou orientaci obyvatelstva, na jejímž vrcholu velmi rychle stanula ekonomická prosperita, což ve spojení s vyjádřením protikomunistického názoru volbou OF, znamenalo odsunutí tématu životního prostředí do pozadí. [Pečínka 2002: 197] Obecně se k tématu postmaterialismu ve Východní Evropě začátkem 90. let vyjádřili Michael Waller a Frances Millard, kteří neúspěch obecně zelené politiky (ve smyslu politics) v tomto regionu připisují právě neexistenci postmateriálně orientované sociální základny ( social base ) [více Waller, Millard 1992] 21

28 3.2 Ideová východiska strany Podobně jako zelení na Západě se i česká zelená strana považovala za stranu nového typu reprezentující novou politiku, s čímž souvisí i odmítnutí zařadit se na pravo-levé škále politického spektra, vyjádřené heslem ani vlevo, ani vpravo, ale vpředu, které vzniklo původně v Die Grünen, ale bylo převzato většinou zelených stran. [Pečínka 2002: 22,196, Jehlička, Kostelecký, Sýkora 1993: 248] Konkrétními programovými tématy a jejich rozborem se budu zabývat v poslední části práce, v této části bych ráda nastínila to, na jakých základech česká Strana zelených vznikla a čím se lišila od ostatních západoevropských zelených. Na první pohled je jasné, že česká Strana zelených vznikala za zcela odlišných podmínek než jiné západoevropské zelené strany. Ty, jak jsem zmínila již výše, vznikaly většinou od spodu přerodem environmentálních hnutí v politické aktéry, kteří poté rozvíjeli svou politickou agendu na stále širší tematickou oblast. Tyto kořeny české Straně zelených chybí, stranu zakládají a angažují se v ní apolitická mlčící většina, která se pro zelenou začala angažovat až po 17. listopadu [Pečínka 2002: 195]. Členská základna české SZ je odlišná i ve svém převažujícím sociálním a hodnotovém profilu. Zatímco západní zelené lze s určitou dávkou zjednodušení popsat jako vysokoškolsky vzdělané lidi (zejména v humanitních a sociálních vědách), post-materialistické orientace, nejčastěji sociálně-ekonomicky zařaditelné do střední třídy profesionálů, kteří jsou často také členy environmentálních skupin, čeští zelení v 90. letech jsou naproti tomu většinově absolventi středních škol (především technických oborů), z jedné čtvrtiny zástupci manuálně pracujících, 40 % tvoří lidé zaměstnaní v technických a profesionálních oborech, 15 % jsou lidé v důchodu a pouhá 2 % studenti. Členové jsou obvykle středního věku a žijí v středně velkých městech. Pouze 20 % členů jsou post-materialisté, a jak jsem zmínila již dříve, není patrný v podstatě žádný překryv členství v SZ a v environmentálních nevládních organizacích. Je to tedy dosti odlišná skupina od západních environmentalistů. [Jehlička 1999: 46-47, Jehlička, Kostelecký, Kunštát 2011: 421, Jehlička, Kostelecký 2003: 135] Kromě odlišností profesních a vzdělanostních, jsou to však i odlišnosti hodnotové, které se ve srovnání ukazují. Zatímco západoevropští 22

29 environmentalisté záhy rozšiřují svou pozornost na další, pro zelené později typické, oblasti zájmu, jako jsou sociální, ekonomické i politické otázky, česká Strana zelených podle Jehličky minimálně do poloviny 90. let směřuje svůj zájem primárně na životní prostředí a ostatní politiky trochu opomíjí. To vede Jehličku s Kosteleckým k zařazení české SZ v tomto období (do pol. 90. let) k tzv. singleissue party. [Jehlička, Kostelecký, Kunštát 2011: 422] Vedení strany se navíc jasně vymezuje vůči západním radikálům jak levicového, tak ekologického zaměření. Zásadně se rozchází i s většinou západoevropských zelených stran v názoru na jadernou energetiku, kterou česká strana vnímá jako možnou alternativu k tepelným elektrárnám, podepisujících se tak negativně na oblasti Severních Čech. [Pečínka 2002: 195] A právě toto se jeví jako jedna z nejzásadnějších odlišností české Strany zelených, zdá se totiž, že čeští zelení vnímají ochranu životního prostředí jinak, než tak činí západní zelení. V souladu s veřejností v raných 90. letech považují čeští zelení za největší problémy životního prostředí znečištění vzduchu a vody. Zdá se, že většina členů SZ vnímá tuto stranu spíše jako páku k zmírnění lokálně pociťovaných environmentálních problémů a méně vnímají nutnost národního a mezinárodního vnímání environmentálních problémů. V tomto smyslu lze říci, že zájem o životní prostředí má v české SZ silně regionální a antropocentrický charakter. Obecně se zdá, jako by opomíjeli širší sociální a etickou dimenzi společnosti, stejně jako problémy globální ekonomiky a ekologické závislosti. [Jehlička 1999: 46-47] Tato Jehličkova tvrzení o české SZ se pokusím přezkoumat v praktické části této práce. 3.3 Oddělení slovenské části Jak už bylo zmíněno v práci dříve, od února roku 1990 tvořili čeští a slovenští zelení jednu politickou stranu, čímž patřili mezi jednu z mála stran, které vytvořily celostátní strukturu v obou částech Československa. Toto spojení českých a slovenských zelených však nebylo nijak rigidní, spíše volné. Společnou stranickou strukturu opustila slovenská republiková organizace v červnu [Hloušek, Kopeček 2010: 94; Kopeček 2009: 119] Co bylo hlavním důvodem takového jednání? Pravděpodobně nejvážnějším důvodem rozkolu mezi oběma národními částmi byla právě otázka národní. Ve slovenské republikové organizaci získal po 23

30 volbách 1990 převahu národně orientovaný proud, usilující o maximální rozvolnění vztahů obou částí státu. Federace podle nich měla být nahrazena konfederací. Čeští zelení se naproti tomu stavěli na stranu zachování fungující federace. Spor o národní zájmy se naplno projevil již v otázce jazykového zákona na podzim Svůj záměr o odtržení ze SZ prezentovala část slovenských zelených v červnu 1991 na sjezdu v Žilině. Odtržení bylo většinově schváleno a nezávislá slovenská strana se vrací ke svému původnímu názvu Strana zelených na Slovensku (SZS). [Kopeček 2009: , Kopeček 2005: 1582] 4. Vývoj Strany zelených 4.1 Období Po neúspěšných volbách v roce 1990 se SZ rozhodla jít do dalších voleb konaných v červnu 1992 v koalici. K pragmatickému předvolebnímu spojení se středovými uskupeními Zemědělskou stranou (ZS) a Československou stranou socialistickou (ČSS) došlo v prosinci 1991 pod názvem Liberálně sociální unie (LSU). Koalice ve volbách skutečně splnila svůj účel a přinesla SZ zisk tří mandátů v České národní radě (ČNR). Prvními, a na dlouhou dobu i posledními, poslanci za SZ se stali Jaroslav Vlček, Miroslav Raška a Pavel Seifer. Na druhou stranu vyvolala tato koalice značný rozruch a nesouhlas v členské základně SZ, v níž se ozvaly protesty zejména vůči spojení se ZS. Strana zastupující především družstevní rolníky podle názoru mnohých zelených značnou měrou přispěla k devastaci přírody svým neekologickým hospodařením. Navíc se přes oficiální heslo vpředu 51 % členů SZ hlásilo k pravici. Tato lehce nadpoloviční část pak zbylé koaliční partnery považovala za příliš levicové. Během jednoho roku tak SZ přichází asi o dvě třetiny členů své původně dvanácti tisícové členské základny. [Pečínka 2002: ] Po volbách byl na stranickém sjezdu v září 1992 zvolen na post předsedy strany nově zvolený poslanec ČNR Jaroslav Vlček, který vystřídal dosavadního předsedu Aleše Muchu. Vnitřní krizi strany, odchod značné části členů a pokles podpory veřejnosti nezvrátila však ani volba nového předsedy, ani rozhodnutí vystoupit z LSU v listopadu [Kopeček 2005: 1583] 24

31 Hlavní oblastí zájmů nového předsedy, kterému věnoval veřejně nejvíce prostoru, byla zejména bezpečnostní problematika a kriminalita, což vyvolávalo rozpaky a spíše negativní ohlas u ekologicky orientovaných voličů. Popularitu ani ve straně, ani u veřejnosti si nezískaly ani Vlčkovy snahy o užší spolupráci s Českou stranou sociálně demokratickou (ČSSD) a podílení se na činnosti Realistického bloku, tedy aktivity, které podle Kopečka [Kopeček 2005: 1583] měly vyústit až ve fúzi obou stran, což však Vlček oficiálně popřel v květnu Přesto se ve straně setkává se značným odporem, a když nakonec funkci v říjnu 1995 opouští a vstupuje do ČSSD, odchází s ním jen malá část SZ, avšak včetně Seifera. SZ tak přichází v krátké době o všechny své poslance.[pečínka 2002: , Kopeček 2005: 1584] Ve vedení strany se objevuje podnikatel Emil Zeman. Ten patří společně s místopředsedou Radkem Lančem k části strany, která je silně kritizována ze strany ekoaktivistů, přičemž kritika se stává oboustrannou. [Pečínka 2002: 201] Krize strany pokračuje, nakonec je rozhodnuto, že v následujících volbách bude SZ kandidovat jako samostatný subjekt. Kvůli své procedurální chybě se však voleb roku 1996 nakonec nemůže zúčastnit. V květnu 1997 je vyhověno žádosti SZ o vstup do EFGP. [Pečínka 2002: ]. 4.2 Období Neúčast ve volbách do Sněmovny a neúspěch v Senátních volbách 1996, chybějící zastoupení na krajské úrovni, slabé zastoupení na úrovni obecní a celková situace ve straně dělají ze Strany zelených v českém stranickém systému stranu nerelevantní a bez koaličního potenciálu. [Jehlička, Kostelecký 2011: 418, Kopeček 2005: 1589] Nic na tom nemění, ani další parlamentní a komunální volby v roce 1998, které jsou pro SZ také neúspěšné. [Kopeček 2005: 1589] V reakci na tento vývoj dochází ve straně nejen další výměně osob na postu předsedy, novým předsedou se stává Jiří Čejka, ale i ostrý konflikt ve vedení strany, v jehož důsledku stranu opouští bývalý místopředseda R. Lanč, jenž posléze zakládá Občanské sdružení Strana zelených ČR. [Kopeček 2005: 1584] Tato personální výměna nahrává možnosti sblížení s ekoiniciativami, aktivně v těchto snahách vystupuje předseda Čejka, která se ekoiniciativám omlouvá a vyzývá je ke spolupráci, nicméně bezvýsledně. Naopak se strana dostává do situace, kdy cítí 25

32 potřebu se jasně vymezit vůči výrokům jednoho z předních představitelů Hnutí Duha Jakuba Patočky o základech SZ postavených StB. Bránit se strana hodlá i soudními prostředky. To vztahu mezi SZ a ekologickými hnutími nepomáhá a SZ tak zůstává nadále v izolaci. [Pečínka 2002: 202] Vedle těchto problémů se strana potýká s finančními potížemi, jež řeší z velké části půjčkami, a také s neschopností proniknout do médií a být veřejně viditelní. [Pečínka 2002: 203, Kopeček 2005: 1580] 4.3 Období Na sjezdu strany v březnu roku 2002 byl do čela strany zvolen úředník z ministerstva životního prostředí Miroslav Rokos, což uvítaly zejména přední osobnosti hnutí Duha. [Pečínka 2002: 204] K zásadnější obměně vedení však ještě nedochází, J. Čejka a E. Zeman zůstávají na pozicích místopředsedů. [Kopeček 2005: 1585] Skutečné změny se však začínají dít v tomtéž roce, když SZ uzavírá dohodu o vzájemné volební spolupráci s některými osobnostmi tzv. Brandýského fóra (BF). Toto uskupení vzniklo v roce 2001 jako sdružení osobností z několika občanských a ekologických iniciativ (byli to zejména zástupci ČT- věc veřejná, Helsinské občanské shromáždění či osobnosti z hnutí Duha jako např. Jakub Patočka, Jan Beránek, Monika Šatavová a Martin Prokop). [Pečínka 2002: , Kopeček 2005: 1585] Rozhodnutí některých ekologických aktivistů zapojit se do stranické politiky přitom Jehlička s Kopeckým popisují jako pragmatické rozhodnutí založené na předpokladu, že tento krok posílí jejich vliv a tedy přiblíží možnost dosažení ekologických cílů. [Jehlička, Kostelecký 2011: 419] Nový volební program sestavovaný za pomoci ekoaktivistů a kandidáti spjatí s BF na společné kandidátní listině SZ (např. budoucí předseda Ondřej Liška v Jihomoravském kraji) přináší ve volbách konečně úspěch. Strana sice s výsledkem 2,36% hlasů nedosáhla na žádný poslanecký mandát, nicméně získala nárok na volební příspěvek, kterým byla částka přes 11 milionů korun. Kromě zmíněné pomoci s volebním programem a dodání ekologicky aktivních osobností na kandidátku byla SZ ze strany BF, zejména pak Jana Patočky, podpořena i v mediálním prostoru - kampani. Popularitu tak strana získávala například díky 26

33 internetovému časopisu vydávaného Janem Patočkou či díky podpoře známých osobností tzv. výzvě Dejme šanci zeleným, kterou podepsal např. Petr Uhl, Ivan Dejmal, Jan Keller, Fedor Gál, Hana Librová, Michael Kocáb, Jan Kraus či Martin Putna. Spolupráce s BF tak SZ přinesla volební úspěch a s ním spojené vyvedení z politické izolace a částečně i z finančních problémů. [Pečínka 2002: , Kopeček 2005: 1585] Větší mediální odezvě kampaně SZ napomohla také aktuální politická situace. Novináři a političtí komentátoři, nespokojení s předchozím stavem, tedy vládou ČSSD díky tzv. opoziční smlouvě s ODS, volají po větším otevření politického systému a nabádají voliče k volbám menších stran. Mezi relativně často doporučovanou možnost volby patří i Strana zelených. [Jehlička, Kostelecký 2003: 137] Vliv BF na program se pokusím postihnout v další analytické části práce. Vliv BF ve straně po volbách dále rostl. Řada veřejně známých intelektuálů, občanských aktivistů a i osobností z ekologických iniciativ vstoupila do strany už před volbami 2002, další pak vstupovali v průběhu léta tohoto roku. Mnoho z těchto osobností (jmenujme například Jana Beránka, Martina Andera, Ondřeje Lišku, Fedora Gála a další) bylo ke vstupu do strany motivováno akcí Zelená padesátka, kterou organizoval J. Patočka s cílem reformovat Stranu zelených skrze obměnu členské základny. [Pečínka 2002: 207, Kopeček 2005: 1586, Jehlička, Kostelecký 2003: 138] Během roku 2002 se tak ve straně vytvořilo aktivistické křídlo, které se zorganizovalo kolem osoby Jana Beránka, jehož vstup do strany znamenal i příchod dalších členů z řad aktivistů, mimo jiné například Jakuba Patočky. [Deets, Kouba 2008] Zásadní obměna členské základny znamenala nárůst vlivu aktivistického křídla a společně s odhalením finančního skandálu uvnitř strany vyústila ve změnu vedení strany. Do čela strany byl v roce 2003 zvolen Jan Beránek, spoluzakladatel a ředitel Hnutí Duha. Obecně bylo nově zvolené vedení z téměř úplné většiny zvoleno z mladých, tmavozelených osobností napojených na ekologické a lidskoprávní iniciativy. [Kopeček 2005: 1586, Pečínka 2003] Další bezesporu výraznou osobností strany se stal Jakub Patočka, jeden z nejbližších spojenců Beránka a také spoluzakladatel Hnutí Duha. Ačkoliv nezískal žádnou významnou oficiální stranickou funkci, byl výrazným aktérem 27

34 podílejícím se na určování dalšího směru strany, přepsání programu i stanov. Objektivně řečeno nebyly tyto změny nijak kontroverzní. Vedení pouze deklarovalo snahu přiblížit českou SZ západoevropským Zeleným, zejména německým DG. Platforma Strany zelených přesto začala být, jistou částí veřejnosti, chápána jako tmavě zelená, tedy ekologicky radikální. [Deets, Kouba 2008, Jehlička, Kostelecký 2003: 138] K tomu zřejmě kromě nových programových požadavků na jasné vymezení strany na ekologických a sociálních tématech přispěla i akci s názvem Tmavozelená výzva, Patočkův text, který měl pomoci urychlení náboru nových členů. [Kopeček 2005: 1586, Pečínka 2003] V mezinárodním srovnání však z ideologicky-aktivistického hlediska stále dalece zaostávala za německými zelenými. [Deets, Kouba 2008: ] Výraznější a pro zelenou stranu kontroverznější změnou prošla stranická organizace. Předchozí rozvolněná a lokálně zakotvená struktura byla novými stanovami strany platnými od září 2003 omezena a nahrazena o poznání centralističtějším modelem. [Kopeček 2005: 1588, Deets, Kouba 2008: ] Hlubší centralizaci strany Beránek prosazuje proto, aby takto transformovaná strana byla schopná více podporovat a sama častěji aktivně praktikovat přímý demokratický aktivismus. [Deets, Kouba 2008: ] Novější členové SZ, zástupci aktivistického křídla či tmavozelení sice rychle získali převahu ve straně, nicméně záhy se projevila nejednota i mezi nimi. Konfliktním se ukázal zejména styl řízení strany. Tématem sporu se hned v září 2003 na dalším stranickém sjezdu stal výběr lídra pro volby do Evropského parlamentu v červnu 2004 a schvalování nového programu a stanov strany. Nejvýraznější osobností nové frakce vymezující se vůči vedení (Beránek, Patočka) a jeho příznivců byl Petr Uhl. Ten prosazoval na pozici lídra evropské kandidátky bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka, který v tuto dobu ještě nebyl členem SZ, nýbrž KDU-ČSL. V otázce programu a stanov měl Uhl také odlišné představy, nicméně nijak zásadně odlišné od vedení. Přesto vedení odmítlo přistoupit na jakékoliv kompromisy s touto frakcí, která byla napojená na zástupce realistického proudu uvnitř European Green Party (EGP) Daniela Cohn-Bendita. [Deets, Kouba , Kopeček 2005: 1587] Uvnitř strany se tedy ustavují dvě frakce tmavo zelená obhajující nutnost strukturálních změn ve společnosti pro 28

35 dosažení ekologických cílů a světle zelená neboli reformisté, či realisté. [Jehlička, Kostelecký 2011: 419] Neřešené spory se tedy dále zostřovaly, až v dubnu 2004 odchází z funkce dva místopředsedové strany (Dalibor Stráský, Ondřej Liška). Důvody takového kroku vysvětlují centralismem, uzavřeností, sektářstvím strany a omezováním vnitrostranické diskuze. [Kopeček 2005: 1587] Výsledky voleb do EP představují pro stranu zklamání, navíc je strana zmítaná intenzivními personálními spory. Opoziční frakce je tvořená zejména kolem osobností P. Uhla, I. Dejmala a také Petra Štěpánka. Tato frakce nakonec na podzim 2005 získává ve straně převahu a předsedou se stává Martin Bursík. [Deets, Kouba 2008: 817, Kopeček 2005: 1857] A je to právě M. Bursík, mediálně zdatný sociálně liberální politik, hlásící se k středo-pravému proudu politiky, který má podíl na zlepšení dosud negativního mediálního obrazu strany. S novým vedením strana získává podporu nejen ze strany médií, ale také voličů, ač je spekulativní, jakou úlohu v celé této kampani před volbami 2006 hrálo životní prostředí. Volebnímu úspěchu jistě nahrál i fakt rozpadu US-DEU, jehož sociálně liberální, pro-tržní a pro-evropské postoje více méně zaujala Strana zelených pod Bursíkovým vedením. [Jehlička, Kostelecký 2011: ] Jaký byl posun z hlediska programu? SZ vyměnila volání po změně společnosti za environmentalistický (ve smyslu světle zelený) důraz na kvalitu života, což bylo vyjádřeno i názvem volebního programu Kvalita života. [Deets, Kouba 2008: 817] 4.4 Období Ještě před volbami 2006 do médií pronikly zprávy o dalších vnitřních sporech uvnitř SZ. Pozornost na sebe strhl zejména Levicový manifest ostravské části zelených, kritizující ideologické směřování strany směrem k pravici. Bursíkův následný zásah do regionální kandidátní listiny některým nepříjemně připomněl centralizační snahy bývalého předsedy Beránka a vzbudil nevoli i u některých dřívějších podporovatelů Bursíka, například Petra Uhla. Opět se tak částečně vrátil dojem vnitřně rozhádané a nekonzistentní strany, která by jen těžko držela stranickou disciplínu v parlamentu. [Deets, Kouba 2008: , Kopeček 2005] 29

36 Zisk šesti poslaneckých mandátů ve volbách, přinesl zeleným šanci zapojit se do jednání o nové vládě, přičemž možností ke spolupráci měla vícero. [Deets, Kouba 2008: 818] Na rozdíl od většiny západoevropských zemí a také postoje dřívějšího vedení (které možnost spolupráce s ODS na parlamentní úrovni jasně odmítalo), se česká SZ nefixovala pouze na možnost koalice s levicovými stranami. SZ se tak v této chvíli nacházela v roli tzv. pivotální strany, tak jak ji popisuje Rihoux a Rüdig. [Rihoux, Rüdig 2006: 13-14, Pečínka 2003] což znamená, že strana, která chtěla sestavit vládní koalici, se bez SZ nemohla obejít. Levicové křídlo podporovalo menšinovou vládu s ČSSD za tiché podpory KSČM, vedení v čele s Bursíkem se spíše klonilo k variantě koalice s ODS, od čehož si slibovalo posílení pozice strany jako tzv. swing centristického aktéra. Varianta utvoření vládní koalice s ODS a KDU-ČSL se po dlouhých měsících jednání nakonec zhmotnila ve vládě, v níž zelení získali čtyři ministerské posty (Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo pro lidská práva a národnostní menšiny a Ministerstvo zahraničních věcí). Koalici umožňovala mimo jiné dohoda o nezvyšování expanze nukleární energie, větší důraz na obnovitelné zdroje energie a efektivní využívání energie, budoucí daň pro největší producenty CO 2 a znečišťovatele životního prostředí, koncese v dopravě, problematika korupce a práv minorit. Po těchto krocích stoupá Bursíkova popularita a popularita obecně strany zvnějšku, uvnitř strany však roste kritika jak stylu vedení, tak prosazovaných politik. Zřejmě nejkontroverznější se stala diskuze o možnosti umístění amerického radaru na území našeho státu. Nejsilnější koaliční partner ODS se k umístění radaru stavil pozitivně, Martin Bursík tedy zaujal smířlivý postoj. Dokonce slíbil podporu projektu, pokud by jej podpořily EU i NATO. Takto se vyjádřil i přesto, že Evropská federace stran Zelených (EFGP) zastávala silně negativní stanovisko vůči takové aktivitě USA. [Deets, Kouba 2008: ]. Otázka amerického radaru nebyla jedinou konfliktní oblastí vlády s dlouhodobým programem a tradičními hodnotami zelených. K dalším politikám stojícím k opozici vizím SZ patřily například vládní snahy o zavedení školného na vysokých školách či zdravotních poplatků. [Jehlička, Kostelecký 2011: 421] 30

37 Problémy nastávají i v rámci ministerstva školství, z nějž je předsedou odvolaná Dana Kuchtová, představující ve straně osobnost s aktivistickou minulostí. Zatímco veřejnost toto rozhodnutí relativně přijímá, část členské základny toto burcuje k další kritice vedení. Stále hlasitěji se začínají ozývat hlasy o ztrátě ekologické identity strany a tzv. modrání či blednutí strany. Nejhlasitějšími kritiky byli zejména Matěj Stropnický a také Jan Beránek [konkrétní vyjádření kritiky např. Beránek 2006]. Strana zelených tak dále zůstává rozštěpena zejména ohledně témat centralizace a ideologického pragmatismu. Kromě těchto typických témat sporu typu realos versus fundis se však objevují i další konfliktní linie lokalismu a libertartariánství [Deets. Kouba 2008: 820] Nejednotnost a nedisciplinovanost strany se projevuje v několika případech, mezi nimiž je asi nejvýraznější hlasování o státním rozpočtu na rok 2008, při němž dvě zelené poslankyně (Olga Zubová a Věra Jakoubková) avizují své váhání o podpoře. Nakonec O. Zubová hlasuje pro a pouze V. Jakoubková se zdržuje hlasování. Rozpočet je schválen na základě dvou opozičních poslanců (M. Melčáka a M. Pohanky). Nespolehlivost se projevila i při volbě prezidenta na začátku roku [více Havlík in Balík 2010: 28] Na září roku 2008 je předsednictvem strany svolán mimořádný sjezd, na němž je dosavadní předseda M. Bursík konfrontován s kandidaturou D. Kuchtové, podporované republikovou radou. Svoji kandidaturu proti Bursíkovi prezentuje Kuchtová jako snahu o zastavení odklonu strany od programu, jenž byl vedením strany opuštěn během působení ve vládě. Nesouhlasí také s plánovanými změnami stanov, posilujících roli předsedy strany a oslabující pozici republikové rady. Z volby vychází jako vítěz M. Bursík (227 hlasů z 350). Kuchtová nezískává ani post prvního místopředsedy, jenž obsazuje O. Liška. Dalšími místopředsedy se stávají K. Jacques a Martin Ander. Obecně lze tedy říci, že sjezd znamená porážku pro antibursíkovské křídlo, což však nebrání dalším konfliktům a kritice uvnitř strany. [Havlík in Balík 2010: 28] V lednu 2009 je uvnitř strany vytvořena oficiální frakce, tzv. Demokratická výzva, v jejímž čele se objevili D. Kuchtová a Martin Čáslavka. Podporu jim vyjádřily např. Zubová s Jakoubkovou. Spory s touto frakcí vyřešila republiková rada v březnu 2009, kdy všechny zmíněné vyloučila. [Havlík in Balík 2010: 29] 31

38 Spory uvnitř strany a nízká stranická disciplinovanost vedly později k nejednotnému hlasování o důvěře vládě v březnu 2009, což vyústilo v pád dosavadní vlády ODS, KDU-ČSL a SZ. Byl vydán zákon o předčasných volbách, který však nakonec zamítl Ústavní soud. [Jehlička, Kostelecký 2011: 421] Během rok trvající úřednické vlády se zelení vytráceli z pozornosti celostátních médií, jež byla před dalšími volbami nasměrována především k dvěma novým středopravým stranám, jimiž byly TOP 09 a Věci veřejné. Kromě nezájmu médií byla strana vystavena nedostatku finančních zdrojů, které byly z velké části investovány do volební kampaně nakonec zrušených voleb [Jehlička, Kostelecký 2011: 421] Jakou výzvu pro program zelených znamenala účast na vládě, se pokusím zhodnotit v části věnované analýze programů. Další sjezd strany, konaný v prosinci 2009 v Brně, znamenal jisté personální změny v čele strany, nicméně opětovnou porážku kritiků M. Bursíka. Novým předsedou se stává Ondřej Liška, který porazil Matěje Stropnického i Jana Linharta, prvním místopředsedou se stal František Pelc, jedním z místopředsedů zůstává Martin Ander. [Havlík in Balík 2010: 30] 4.5 Období Nepopulární kroky předchozí vlády, aféra okolo státní podpory solární energie připisovaná veřejností SZ, jasná nejednota strany, minimální zájem médií, kandidatura TOP 09 a Věcí veřejných a další důvody stály za neúspěchem v dalších volbách v roce 2010, v nichž SZ přišla téměř o dvě třetiny volebních hlasů oproti roku Nebyla jediná, kromě KSČM utrpěly výrazné ztráty voličských hlasů všechny strany, propad SZ byl však proporčně nejhorší. Tento volební výsledek znamenal nejen ztrátu poslaneckých mandátů, ale také ztrátu, pro malou stranu zásadní částky, státního příspěvku pro stranu. [Jehlička, Kostelecký 2011: , Pink 2010: 215] Nový předseda strany Ondřej Liška na porážku reaguje rezignací na post, ovšem znovu kandiduje a na mimořádném sjezdu v listopadu 2010 pozici obhajuje. [Havlík in Balík 2010: 30] Další vývoj nepřinesl v podstatě nic nového. Po dosud ne zcela vyjasněném odchodu M. Bursíka a jeho sympatizantů ze strany v srpnu 2013 [Jiřička 2013], kteří vytvořili později nový politický subjekt LES Liberálně ekologickou stranu, 32

39 [více Kopecký 2013] tvořila ve straně většinu část nakloněná předsedovi O. Liškovi. Ten představoval pro stranu po odchodu Bursíka veřejnosti nejznámějšího představitele zelených. Proto byl také v následujících volebních kampaních, ať už parlamentních či evropských, vidět nejvíce. Spory uvnitř strany sice s odchodem bursíkovského křídla nezmizely, ale staly se tiššími. Přesto však SZ nedokázala uspět v žádných dalších volbách. Po posledním volebním neúspěchu ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014 O. Liška znovu a tentokrát definitivně rezignoval na post předsedy. [Švehla 2014] Vedením strany byla dočasně pověřena první místopředsedkyně strany Jana Drápalová. O dalším směřování strany a novém předsedovi bude strana rozhodovat na svém celorepublikovém sjezdu ledna v roce [Strana zelených 2014] 5. Analýza volebních programů SZ Historický vývoj strany nyní doplním analýzou jejich programového vývoje. Jako zdroje vypovídající o programatickém vývoji použiji volební programy k volbám do Poslanecké sněmovny konaných v roce , 1998, 2002, 2006, 2010 a Volební programy jsem si k analýze vybrala proto, že se jedná o pravidelná programová prohlášení strany, představující její vymezení v politické soutěži, což nám umožňuje sledovat posuny strany jak z ideologického hlediska, tak z pohledu porovnání významnosti jednotlivých témat během vývoje strany v čase. [Eibl 2011: 70] Samozřejmě si uvědomuji rizika zkoumání právě těchto dokumentů, neboť volební programy tvoří jen jeden z možných nástrojů vyjádření programatiky strany, vedle volebních programů k tomu to účelu slouží programy základní a 3 Volební program SZ k parlamentním volbám 1990 se mi bohužel nepodařilo dohledat. K dispozici jsem měla pouze program k ustavujícímu sjezdu v Brně v únoru 1990 a volební program do parlamentních voleb zaměřený na Brno. Ty do komparace nezahrnuji, avšak používám je jako možná vodítka ke kvalitativnímu zkoumání vývoje témat v programech SZ. Jak už jsem zmínila dříve, volby roku 1992 byly pro SZ specifické tím, že kandidovala v koalici Liberálně sociální unie, jejíž program do komparace také nezahrnuji. Ostatní materiály z tohoto roku volební brožuru a letáky, poté používám stejně jako materiály z roku Volební program do, Ústavním soudem zrušených, voleb v roce 2009 z této analýzy vynechávám, protože po důkladném přezkoumání mohu konstatovat, že se jedná v podstatě o tentýž program, jako byl voličům předložen v řádných volbách v roce 2010, tedy není třeba s ním počítat při zjišťování vývojových tendencí uvnitř volebních programů. 33

40 akční, svou roli při analýze mohou hrát také vládní prohlášení strany. [Olzog, Liese 1993 podle Fiala a Strmiska 2009: 93-94] Přesto si myslím, že je jejich výzkum nosný, neboť můžeme vypozorovat, jak se strana profiluje směrem navenek a dát toto do souvislosti s vnitřním vývojem Kvantitativní obsahová analýza Pro zodpovězení otázky zdali lze vysledovat trend zmenšení významu environmentálních otázek ve volebních programech české Strany zelených a obecně otázce prostoru věnovaného jednotlivým tématům ve volebních programech jsem se rozhodla analyzovat volební programy pomocí kvantitativní obsahové analýzy. Konkrétně se mi nabízely zejména dvě kvantitativní metody metoda wordscores a metoda výzkumnické skupiny Comparative Manifesto Project (CMP) Metoda Wordscores Metoda Wordscores je poměrně novou statistickou metodou analýzy textů, která funguje prostřednictvím počítačového softwaru. Její primární (ne však jediné) zaměření je analýza předvolebních programů, založená na práci se slovy jako s prostými daty, tedy počtu četnosti zkoumaných slov. [Švancara 2007] V českém prostředí se o její využití při analýze politických programů českých parlamentních stran mezi lety 2002 a 2006 pokusil Švancara, v závěru své práce však dochází k domněnce, že český jazyk, kvůli svým specifickým vlastnostem, není zrovna nejvhodnějším prostředím pro obsahovou analýzu založenou na prosté četnosti výrazů, která nerozlišuje významy jednotlivých slov, ale pouze počítá výskyty skupin stejných znaků. [Švancara 2007: 74] Z tohoto důvodu jsem od záměru použít tuto metodu ustoupila Metoda Comparative Manifesto project (CMP) Druhou možností bylo využít mezinárodně používanou metodu výzkumné skupiny Comparative Manifesto Project (CMP), jíž v českém prostředí představila Zdeňka Mansfeldová [Mansfeldová 2003] a dále jí rozvíjí ve svých pracích zejména Otto Eibl [Eibl 2010, 2011]. Tato metoda je určena výhradně pro 34

41 zkoumání předvolebních poltických programů, které jsou kodérem manuálně rozděleny na tzv. větné celky či jednotky, které jsou následně rozřazeny podle kódovacího schématu skupiny CMP do jedné z 56 hlavních kategorií. Související kategorie jsou rozřazeny do sedmi tematických oblastí, jimiž jsou: 1) zahraniční vztahy, 2) svoboda a demokracie, 3) politický systém, 4) ekonomika, 5) blahobyt a kvalita života, 6) společenské uspořádání, 7) sociální skupiny. Nevýhodou, pro niž bývá tato metoda často kritizována, je vysoká závislost kódování na úsudku kodéra. To ve své práci kritizují například Mikhaylov, S., Laver, M., Benoit, K. [Mikhaylov, S., Laver, M., Benoit, K. 2008] Kritizované aspekty metody jsem zvážila, přesto jsem se však rozhodla z ní při své kvantitativní analýze vycházet, neboť nedostatek v podobě subjektivnosti procesu kódování je podle mě snadné překonat možností opakovaného zakódování daného textu. Navíc tato metoda umožňuje zjistit prostor věnovaný danému tématu napříč kapitolami, je tedy poměrně přesná a detailní. Metoda se často používá nejen ke zjištění prostoru věnovaného jednotlivým tématům, ale také k určení pozice strany na pravo-levé škále politického spektra, já se však ve své práci touto oblastí zabývat nebudu. Projekt CMP má ve své databázi rozkódovány dva programy české Strany zelených, konkrétně z let 2006 a 2010 [Volkens, Lehmann, Merz et al. 2013], které ve své práci použiju a doplním tak tento výzkum o data dalších čtyř programů (1996, 1998, 2002 a 2013). Při samotném kódování jsem vycházela z kódovací knihy CMP a striktně se držela pokynů pro správné rozdělení textu na větné jednotky. 5 Ve zkratce jsou těmi nejzákladnějšími pravidly: 1) Každá věta je minimálně jednou zakódovanou jednotkou (tzv. quasi-sentence). 2) Pokud jedna věta obsahuje větší počet argumentů, je zakódována pod příslušný počet kódů. 3) Kódování se nevztahuje na názvy kapitol, či jiných částí, úvodní slovo předsedy strany ani případné statistiky a tabulky v textu programu. 5 Kódovací knihu CMP přikládám v příloze. Jedná se o překlad Otto Eibla [Eibl 2011: ], v některých místech mnou doplněný či mírně pozměněný podle originálu [CMP (A)]. Do své analýzy nezahrnuji rozšiřující kategorie CMP, navržené zejména pro postkomunistické státy střední a východní Evropy během období tranzice. Jsou sice stále v platnosti, ale jejich používání by se podle slov výzkumníků CMP mělo minimalizovat. [CMP (B)] 35

42 Komparace rozsahu volebních programů Jako první si uvedeme srovnání rozsahu volebních programů SZ 6, který se během let značně měnil (viz. Tabulkač.1) Relativně vyrovnaný rozsah programů mezi lety v letech 2006 a 2010 výrazným způsobem narůstá. Je tento nárůst ovšem tak výjimečný? Pro srovnání vybírám programy čtyř českých relevantních stran, k jejichž volebním programům jsou v rámci projektu CMP dostupná data. (viz. Příloha č.2) Díky těmto datům zjišťujeme, že rozšiřování programu SZ i jeho rozsah v roce 2006 je v podstatě srovnatelný s ostatními stranami 7. Zajímavější je rok 2010, kdy všechny strany volí zmenšení rozsahu volebních programů, proti čemuž SZ vstupuje do voleb s o poznání delším programem než v předchozích volbách. Nicméně, tento neuvěřitelný nárůst rozsahu umožnil straně vyjádřit se v těchto programech (2006 a 2010) i k velmi subtilním tématům, k čemuž se vrátím níže v části věnované kvalitativní analýze. Rozsah volebního programu pro volby 2013 už SZ také silně redukuje a vrací se tak k rozsahu běžnějšímu a srovnatelnějšímu s programy ostatních českých stran. Snaha o zjednodušení a dosáhnutí větší přehlednosti pro voliče se projevuje i ve formě textu, který je strukturován bodově, přičemž tyto body jsou rozděleny pouze do čtyř barevně odlišených hlavních tematických kategorií. Tabulka č. 1 - Rozsah volebních programů SZ Volební program z roku Počet kódovaných jednotek Vysvětlení: Rozsah volebních programů je vyjádřen pomocí celkového počtu kódovaných větných jednotek metodou CMP, včetně jednotek tzv. bezobsažných, označených v maticích kódem 000. Zdroj: vlastní zpracování podle dat CMP 6 Rozsah je srovnáván pomocí celkového počtu kódovaných větných jednotek metodou CMP, včetně jednotek tzv. bezobsažných, označených v maticích kódem Kromě KSČM, která ovšem v obou letech působí svým programovým rozsahem jako výjimka. 36

43 Komparace prostoru věnovaného vybraným tématům Jakým tematickým obsahem byly tyto programy naplněny, pak ukazuje Graf č. 1. Na první pohled velice nápadné je procentuální zastoupení tématu ochrany životního prostředí v prvním zkoumaném volebním programu Tento poměr odráží fakt, že je program složen pouze ze sedmi témat 8, mezi nimiž naprosto chybí například sociální problematika, téma školství či kultury, které se v dalších programech běžně vyskytují a tvoří značnou část programů, zejména pod názvem kategorie Blahobyt a kvalita života. Vzhledem k formě tohoto volebního programu 9 je možné pochybovat o jeho úplnosti. Tomu by nasvědčovalo i srovnání se staršími dokumenty strany, s programem Strany zelených k ustavujícímu sjezdu 1990, Volebním programem SZ pro město Brno z roku 1990 a volební brožurou z roku Všechny tyto dokumenty obsahují vyjádření týkající se témat kultury, školství a sociálního systému, proto se zdá spíše nepravděpodobné, že by strana tato témata v roce 1996 vůbec nereflektovala. Ani v kontextu historického vývoje nenacházím důvod takovéhoto extrémního zastoupení tématu ochrany životního prostředí a naopak úplně pominutí jiných v podstatě tradičních témat. Protože je tedy relevance tohoto volebního programu nejistá, nebudu jej dále zařazovat do komparace programů založené na kvantitativní analýze. Tento nedostatek mi však nebude vadit v další části práce, tedy hodnocení programů kvalitativně. Z grafu je dále patrné, že se strana od roku 1998 snažila nabídnout voličům pestrou paletu témat, mezi nimiž hrála prim zejména ekonomika, ochrana životního prostředí a blahobyt a kvalita života. Pokud si navíc uvědomíme, že částí podílu kategorie ekonomiky je také kód 411, označující rozvoj technologií, ekologickou dopravu a energetiku, dojdeme ještě k většímu podílu témat podmíněných ekologickým imperativem. 8 Těmito tématy jsou: Ekologie, Doprava, Neziskový sektor, Drogová problematika, Územně správní členění, Průmysl a obchod, Zemědělství a lesnictví. 9 Jedná se o čtyři volně založené papíry v deskách, přičemž tyto listy nejsou číselně označeny, neznáme tak ani jejich pořadí ani jejich početní úplnost. 37

44 Graf č. 1 - Podíl témat v programech Strany zelených % 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% Zahraniční vztahy Politický systém Udržitelný vývoj Blahobyt a kvalita života Sociální skupiny Svoboda a demokracie Ekonomika Ochrana životního prostředí Společenské uspořádání Vysvětlení: Graf vychází z četnosti kódů CMP zařazených do 7 hlavních kategorií, které CMP rozlišuje, z nichž je pro zajímavost vybrán kód 501 ochrana životního prostředí a kód 416 trvale udržitelný rozvoj. Jedná se o procentuální poměr zakódovaných větných jednotek s obsahem, bezobsažné věty označené kódem 000 nejsou v tomto případě zahrnuty. Zdroj: vlastní zpracování podle dat CMP Nyní se detailněji podíváme na prostor věnovaný tématům charakteristických pro environmentální politiku, jimiž jsou: a) Ochrana životního prostředí, pod něž jsem zařadila všechny otázky spojené s ochranou půdy (včetně toho, jak zacházet s půdou tak, abychom se vyhnuli záplavám), vzduchu, limity těžby nerostných surovin, uchování lesů apod. b) Trvale udržitelný rozvoj, omezování a kritika spotřeby c) Rozvoj technologií a infrastruktury, který obsahuje zejména podporu vývoji ekologických technologií, produkce energie i ekologické dopravě d) Decentralizace 38